Pavel kohout

Když v minulosti přemýšlela nad smrtí, plánovala si, že zemře stará, smířená se svým odchodem a konec bude bezbolestný. Nic z toho se jí nesplnilo.

Doběhla ke stromu a opřela se dlaněmi o kmen. Úštěpky kůry se jí protlačily do kůže. Vyčerpaně lapala po dechu. Špinavou rukou si utřela slzy a otočila se. Svět se houpal a rotoval. Zem se vlnila a stromy se chaoticky přibližovaly a zas oddalovaly. Vše bylo rozmazané a zalité oparem. Jeho v tom děsivém zmatku neviděla.

Tušila ale, že i tak tu někde je. Někde blízko a sleduje ji. Mysl měla rozostřenou stejně jako zrak. Nedokázala rozumně uvažovat. Věděla jen, že chce pryč. Daleko odsud. Zmizet z toho zmateného obrazu. Utéct ven z rámu do normálního světa.

Rozběhla se směrem do lesa. Myšlenky jí útržkovitě přelétávaly. Přemýšlela nad ním, nad útěkem i nad tím, proč je tak zesláblá. Určitě jí dal něco do pití. Něco, co deformuje rozum a oslabuje tělo. Nohy se jí motaly. Zakopávaly o sebe a klopýtaly o terénní nerovnosti. Upadla. Pažemi se opřela o chladnou zem a lapala po dechu. Bojovala se svým tělem, snažila se přemoct únavu a pokoušela se zvednout. Nezvládla to a ruce se jí podlomily. Obličejem dopadla na vlhký mech a zůstala ležet. Cítila příjemný chlad a ulevilo se jí. Mysl jí pohl- coval spánek a strach odplouval v dál. Přestávala vnímat okolí i sebe. Celý svět mizel někde v mlhavé dáli.

Najednou sebou trhla. Poslední zbytky pudu sebezáchovy si vydobyly pozornost. Vzepřela se a zbývající síly využila k tomu, aby se zvedla a opět se rozběhla. Nevěděla, kde je ani kam míří. Zem se vlnila stále víc a zrak stěží rozeznával volný prostor a stromy. Les, který tak důvěrně znala, byl teď jiný. Neznámý, děsivý a nepřátelský. Stejně jako on. Otočila se, jestli ho neuvidí. Míhající kmeny jí splývaly ve flekatou mlhu a nedokázala rozeznat, jestli je někdo za ní. Pohyb už neměla pod kontrolou, nohy střídala jen ze setrvačnosti, nášlapy na zem necítila. Náhle se jí končetiny zastavily a ona se bezvládně skácela mezi stromy.

Zem jí připadala teplá a měkká. Plány na útěk vytěsnila a vnímala jen, jak ji pohlcuje únava. Zavřela oči a odevzdala se sladkému opojení spánku. Ještě poslední myšlenka na něj a jejich společné tajemství. Pak nastala tma. Vše zmizelo a nastal klid. Usnula.

Muž se nervózně ohlížel. Svižnou chůzí dál pokračoval hlouběji do lesa, kam viděl zaběhnout Kláru. Potřeboval ji co nejdřív najít. Dřív, než se někdo objeví poblíž. Byl sice asi tři sta metrů od poslední zástavby obce Vidov, v turisticky nevýznamném lese, ale nechtěl nic riskovat. Čekala ho i cesta zpátky do Klářina domu a nikdo ho zde nesmí vidět. Jeho samotného, natož s Klárou. A jestli na ni působí ta silná dávka prášků tak, jak předpokládal, už pravděpodobně někde odpadla. Aby mu vyšel plán, musí ji donést domů a svléknout ji. Je to sice drobná dívka, ale nést její bezvládné tělo takovou dálku domů bude sakra dřina. Věděl, že nesmí ztrácet čas. Zrychlil.

Na pozdně odpolední obloze byl viditelný měsíc jako předzvěst nadcházejícího smrákání. Muž překročil spadlý strom a uviděl ji. Ležela na planině mezi dvěma duby. Rozhlédl se po okolí, a když se ujistil, že nikdo není v dohledu, rozběhl se k ní. Hlavu měla natočenou k bližšímu kmeni tváří na zemi, oči zavřené. Ruce měla po pádu rozhozené okolo hlavy. U nohou si všiml provazu. Do něj se nejspíš při běhu zamotala a upadla. Na jeho konci byla pečlivě uvázaná asi půlmetrová část větve, kdysi nejspíš sloužil jako houpačka, kterou si zde vyrobily děti, a někdo ji odřízl. Od té doby se provaz válel na zemi.

Muž hleděl na bezvládnou Kláru. Vypadala jako mrtvá. S nasazenými rukavicemi přiložil prsty k jejímu zápěstí. Cítil tep krve. Žila. Škoda. Nahlas zaklel a hned nato se rozhlédnutím ujistil, že nikdo není nablízku. Okolím vládl klid. Smíšený les jen klidně ševelil mírným vánkem podzimního dne.

Nadechl se. Musí rychle provést vše podle plánu. Potřebuje ji odnést domů. Nebo? Uvažoval nad nějakou pohodlnější variantou a dostal nápad.

Nadzvedl tělo a dva kroky ho poponesl. Potvrdil si, že téměř třísetmetrová cesta zpět i s tělem je nereálná. Neměl sílu, aby je unesl, a vláčením by zanechal stopy na zemi i na těle. A hlavně by dlouhou cestou zvyšoval pravděpodobnost, že potká nějakého svědka. Rozhodl se to udělat jinak.

Z louky se ozývalo zpěvné cvrčení. Vždy, když Karel

Koutný slyšel tento zvuk, vzpomněl si na starou sázku s manželkou. Sázku, kterou prohrál. Když ještě společně žili na Zavadilce, na západním okraji Českých Budějovic, slýchali s Janou při procházkách tento zvláštní cvrkot pravidelně a stal se tématem jejich diskuzí. Karel byl přesvědčen, že se jedná o cvrčka nebo kobylku, a Jana tvrdila, že jde o hlas ptáka. Vygradovalo to v sázku, kterou při návštěvě rozsoudil jeho bratr Adam. A Jana vyhrála. Jednalo se o zpěv cvrčilky zelené, což dokázal v jakémsi dokumentárním videu na internetu. Karel tehdy musel veřejně zpívat karaoke v zaplněné hospodě, což pro introvertního chlapa byla extra potupa, na kterou nikdy nezapomene. Také nikdy nezapomene na zpěv cvrčilky zelené.

To byla jeho poslední sázka s Janou. Dva roky spolu už nežijí. A stejnou dobu už také nebydlí na Zavadilce. Rozchod i odstěhování souviselo s jeho posledním případem u kriminální policie, kde od školy pracoval. Koutný měl jako hlavní vyšetřovatel na starost případ vraždy v lese Bor – údajně nejtajemnějším lese republiky, který shodou okolností leží v těsné blízkosti jejich bývalého bydliště. Tento případ mu zanechal šrámy na kariéře, protože mu kazí skóre úspěšně vyřešených vražd, i na duši, protože během něj přišel o blízké osoby a ztroskotal jeho vztah s Janou. Vyřešení případu je oficiálně přičítáno nadporučíku Vlastimilu Velebnému, který díky tomu vyšplhal po kariérním žebříčku na jeho místo.

Koutný potřeboval zapomenout. Na tenhle případ i na celou svou kriminalistickou dráhu. Bez vysvětlování ukončil kariéru policisty a začal nový život. Bez práce, bez partnerky a bez sebevědomí. Zato s depresemi a nočními můrami. Přestěhoval se na opačnou stranu Budějovic, do obce Heřmaň. Vzdušnou čarou asi čtyři kilometry od hranice krajského města. Pořídil si starší dvoupatrový domek, který plánoval opravit, a řadovku na Zavadilce prodal. Jednak potřeboval peníze a jednak nechtěl mít s tím místem a vzpomínkami už nic společného.

Prodejem domu se ale dostal do sporů s Adamem. O dva roky mladší bratr se totiž chtěl přestěhovat z Třeboně do krajského města a chtěl dům na Zavadilce od Karla koupit, ten to ale odmítl. Své rozhodnutí však Adamovi dostatečně nevysvětlil, obecně měl problém se slovním vyjadřováním pocitů a myšlenek – v hlavě si vše zformuloval, ale přes pusu mu to nepřešlo. Kdyby své důvody býval bratrovi sepsal v dopise, třeba by ho pochopil a nerozhádali by se. Ke ztrátám tak mohl připočíst také bratra a částečně i otce, který byl na Adamově straně.

Karel se snažil všechny problémy vytěsnit ze života. Vyházel fotky s Janou a vyhýbal se všemu, co souviselo s kriminalistikou. S bývalými kolegy se nestýkal, ignoroval zprávy a odstřihl se od sociálních sítí. Přestal i číst detektivky. Zůstala mu jen služební zbraň, o které tvrdil, že je ztracená. Tu založil do skříňky v kuchyni a už ji od té doby nevyndal.

Po policejní kariéře vystřídal tři zaměstnání. Dvě ukončená měla průměrnou dobu pracovního poměru devět měsíců. U třetího zatím vydržel – či spíš ho zaměstnavatel trpěl. Pracuje jako obchodní zástupce firmy vyrábějící vodní čerpadla. Jeho pracovní náplní je udržování dlouhodobých vztahů s obchodními part- nery a zajišťování servisu. Občas se na téměř dvoumetrového Koutného s krátkými světle hnědými vlasy a podlouhlým obličejem objevily stížnosti kvůli komunikaci. Na druhou stranu, co slíbil dodat, to dodal. Denní režim měl přizpůsobený svým neduhům. Dopoledne měl vyhrazené na kocovinu, odpoledne objížděl klienty a po večerech vyřizoval nabídky a faktury.

Dny mu ubíhaly beze smyslu. Někdy si namlouval, že je tak spokojený, někdy si přiznal svůj propad a někdy byl přesvědčený, že je na úplném dně.

To však byl omyl. Dno bylo mnohem níž.

Jako pokaždé došel Koutný na kraj zástavby obce a rozběhl se. Tentokrát si naplánoval trasu do kopce po modré turistické značce, lesem dolů k obci Vidov a okolo čistírny odpadních vod zpět domů. Čekalo ho něco přes pět kilometrů.

V minulosti by o běhání řekl, že to je otravná nuda oproti sportům, kde se něco děje – hrával tenis a miloval kolektivní hry. V porovnání s tím mu přišlo nefér označovat běh za sport. Párkrát ho ke společnému běhu vyhecovala Jana. Z hašteření se postupně stal návyk, který mu vydržel i v období samoty. Alespoň dvakrát týdně se během udržuje v kondici. Aby co nejlépe využil čas, poslouchá při tréninku audioknihy. Na thrillery a detektivky zanevřel. Nyní dává přednost historickým či veselým příběhům, aby se jimi co nejvíc odpoutal od své reality. Při běhu a řízení už zvládl za poslední dva roky zdolat víc knih než za předchozí život v papírové podobě.

Stoletý stařík od Jonase Jonassona se právě ve sluchátkách dohadoval se Stalinem, čemuž se osamocený

Koutný v lese zasmál nahlas, až se při běhu zakuckal. Zastavil, aby srovnal dech, a na přehrávání stiskl pauzu. Byl už blízko Vidovu – tedy přibližně v polovině plánované trasy. Podzimní podvečer a zalesněné údolí na sebe vázaly chlad, který při odpočinku prostupoval jeho propoceným tělem. Chtěl se opět rozběhnout, aby neprochladl, ale něco ho zarazilo. Nedokázal identifikovat co přesně. Snad nějaký zvuk nebo výjev, který zaznamenal v podvědomí. Vyndal sluchátka z uší, zaposlouchal se do šumění lesa. Rozhlédl se po okolí. Skrz větve keře viděl něco, co do hloubi lesa nepatřilo. Z ponurých pozdně říjnových barev zářilo cosi růžového.

Obešel keř a ztoporněl. Mezi dvěma duby se ve větru kývalo dívčí tělo v modrých džínách a tenkém růžovém svetříku. Pomalou chůzí došel k oběšené. Byla silným provazem uvázaná k větvi. Špičky bílých tenisek se pohupovaly asi deset centimetrů nad zemí. Dívka měla drobnou postavu, blonďaté vlasy střižené na boba a kulatý obličej, který oteklostí působil až děsivě. Mohlo jí být mezi dvaceti a třiceti lety. Z kapsy svetříku jí čouhal přeložený papír.

Strnulý Koutný zíral na dívčí tělo několik vteřin bez hnutí. Část jeho vědomí by nejraději utekla. Chtěla si pustit pokračování vtipného příběhu staříka, nasávat do plic vlhký lesní vzduch a mrtvolu ignorovat, vytěsnit ze vzpomínek. Zasloužil si přece mít od lidských utrpení a mrtvých těl klid. Druhá část vědomí ho však donutila vyndat z kapsy telefon, odpojit sluchátka a vytočit číslo na policii.

„Víš, že první splachovací záchod je datován do roku

1596, kdy ho vynalezl sir John Harington pro Alžbětu

První?“ přečetla Dita nahlas část textu svému příteli.

„Fakt? To by mě zajímalo, jak takové vynalézání a testování probíhalo. To se v tom musel vrtat měsíce, chudák. Ale pak se z něj určitě stala celebrita,“ reagoval s úsměvem osmadvacetiletý Martin Tůma rozvalený vedle ní na sedačce v obývacím pokoji. I on si četl. Na telefonu roloval agregátorem zpráv, a když ho nějaký z titulků zaujal, začetl se do textu. Hudební kulisu jim v obýváku dělala kapela U2 znějící z bluetooth reproduktoru umístěného na poličce nad plochou televizí.

„To právě ne. V té době se mu za jeho záchod akorát vysmáli. Rozšířila se až úprava na ventilový typ. To už je ale dílo Brondela.“

„Aha. Tak Brondel zachránil lidstvo?“ usmál se Martin na přítelkyni a natáhl se ke stolu pro sklenku bílého vína. Láhev si společně otevřeli na symbolickou oslavu šestiměsíčního výročí vztahu. Pro Martina to byl prozatím druhý nejdelší vztah, co měl. První místo v délce zaujímala láska ze studií na akademii v Praze. Ona chtěla žít v Praze, zatímco on se vrátil do rodných Budějovic, a jejich pouto se tím roztrhlo. Od té doby vztah neměl. Ne že by dívky nezajímal. Vysoký štíhlý mladík s krátkými černými vlasy by určitě ne jednu slečnu zaujal, kdyby víc chodil do společnosti. On se však i ve volném čase věnoval práci, sportu a kamarádům. Jen díky nim se nakonec seznámil s Ditou –láskou, se kterou si dovedl představit společný život.

„V té době spíš naopak. Používání prvních splachovacích záchodů s sebou neslo tisíce mrtvých,“ oplatila mu trpký úsměv brunetka s výraznýma očima. Upravila si pramen dlouhých tmavých vlasů za ucho a pak si porovnala obdélníkové brýle s výraznými černými obroučkami. Po výměně pohledů se vrátila na stránky skript.

Dita ráda četla o nových věcech ze světa. Milovala nasávání nových vědomostí. I proto studovala dvě vysoké školy najednou. Po gymnáziu nastoupila na Vysokou školu technickou a ekonomickou v rodných Budějovicích na obor podniková ekonomika. Rodiče to tak chtěli. Ji samotnou to víc táhlo do technického odvětví. Protože studium zvládala s naprostým přehledem, podala si přihlášku na dálkové studium vodního hospodářství v Brně. Kvůli druhé škole si musela zařídit na ekonomce individuální rozvrh a chodila tak na přednášky napříč několika studijními skupinami. Po večerech se učila.

„Cože? Splachovací záchod že zabil tisíce lidí?“ neskrýval zvědavost a dodal žertem: „To v něm zkoušeli plavat?“ odlehčil.

„Splachovací záchody zvýšily spotřebu vody a množství splašků. Ty pak zamořovaly města a zároveň prosakovaly do studní. Takhle se například ve čtyřicátých letech devatenáctého století v Londýně rozšířila cholera,“ dočetla nahlas odstavec z úvodu skript věnujících se historii stokování a čištění vod. Následně skripta odložila na stolek a dodala: „A tu pomohli zastavit až vodohospodáři budováním kanalizace a vodovodů. My vodohospodáři děláme svět bezpečnějším podobně jako vy policajti.“ Pohladila jeho černé rozčepýřené vlasy a dala mu pusu.

Martin odložil telefon vedle vína na stolní desku s dekorem dubu. Pohladil přítelkyni a pusu opětoval.

Pusa přešla v líbání. Líbání doplnil dotyky. Dita mu hlazení oplácela, což ho navnadilo k dalšímu kroku. Rozepnul jí horní knoflíčky košile.

Jejich vzdychání náhle přerušilo zvonění Martinova telefonu. Byl ve služební pohotovosti a nemohl volání ignorovat, ač by chtěl. Natočil k sobě displej a omluvně prohodil: „To musím vzít, je to pracovní.“

Dita se odevzdaně pousmála a během partnerova hovoru pokračovala s hlazením jeho zad.

„Dobře. Za deset minut budu čekat u hlavní.“ To byla jediná reakce, kterou Martin volajícímu po několika desítkách vteřin naslouchání sdělil. Zvedl se ze sedačky, otočil se k přítelkyni a s omluvným výrazem a pozvednutým obočím prohodil strohá slova, která vysvětlovala vše: „Mrtvá v lese… Musím tam jet.“

Dita měla na jazyku poznámku o tom, proč mají přednost mrtvoly před ní – živou, nadrženou a v teple domova. Nakonec ji polkla a chápavě přikývla.

„Karle?“ zeptal se překvapeně nadporučík Vlastimil

Velebný, když došel s ostatními policisty a techniky k místu činu. Velebný s Karlem Koutným pracovali u českobudějovické kriminálky. Jejich vztah byl pracovně korektní, vzájemně si pomáhali, ale jako kamarádství by to nenazval ani jeden z nich. O hlavu menší Velebný s nakrátko střiženými tmavě hnědými vlasy býval na žebříčku důležitosti vždy až za Koutným. Pro nadřízeného byl sice tím klidnějším a spolehlivějším, ale důležité případy svěřoval vždy tomu habánovi. Zlom přinesl až poslední Koutného případ, po kterém ukončil svou kriminalistickou dráhu. Velebný se tak dostal na přední místo v důležitosti.

„Ahoj,“ pokývl mu na pozdrav téměř dvoumetrový Koutný sotva slyšitelným hlasem.

„Ahoj. To tys ji našel?“ Z dispečinku informaci o nálezci nedostal. Nebo možná dostal, ale nevnímal. Zapamatoval si jen, že obětí je oběšená dívka v lese u Vidova a nálezcem asi čtyřicetiletý muž. Bývalý kolega byl na místě překvapením.

„Hmm,“ přitakal Koutný.

„U tebe nepředpokládám, že bys na místě činu něco znehodnotil. Tak povídej, jak k nálezu došlo…“

Bývalý kriminalista pokývl a popsal okamžiky před příjezdem výjezdové skupiny. Mluvil sklesle, odevzda- ně. Rozhovor elit poslouchal i Martin Tůma, který za své téměř dvouleté působení u policie prozatím neřídil vyšetřování samostatně. I nyní zde byl jako ten druhý, který pomáhá a učí se. Pohledem přejížděl oba zkušené kriminalisty. Zatímco Velebného znal ze spolupráce na dvou případech, Koutného pouze z doslechu. Když jako nováček na kriminálku nastoupil, matador měl něco přes měsíc ukončený poměr. Z kolegů tak nebyl nikdo, kdo by ho neznal. O bývalém úspěšném vyšetřovateli se dozvěděl hodně, znal jeho úspěšné případy, chyby i to, že se rozešli s manželkou, ač formálně byli stále svoji.

Velebný s Koutným hovořili věcně. Kdyby Tůma nevěděl, že jde o bývalé kolegy, z rozhovoru by to poznat nemohl. Po výslechu všichni tři mlčky sledovali, jak technik dokončuje práci u těla oběti a okolí.

Když zaškolující se policista se svým mentorem došli k tělu, mladík polknul nechutí. Už za svou kariéru viděl několik mrtvol, stále si ale nezvykl. U každé oběti se mu do myšlenek vkrádaly představy o jejím životě, jejích snech, nadání i blízkých. O to víc mu posmrtné znetvoření těla přišlo vůči obětem nedůstojné. Těla jsou různě zohavená, rychle se deformují, kůže vysychá, povolí svěrače a kromě toho se kolem line i nepříjemný pach.

Tělní plyny často procházejí i přes hlasivky a zvukovou trubici a z mrtvého těla se k tomu ozývají kvílivé zvuky.

Prostě nic důstojného ani příjemného.

Tahle oběť zvuky nevydávala, protože měla krk zmáčknutý tlustým lanem, které bylo uvázané nesymetricky, a hlava se tak nakláněla k pravé straně. V učebnici by to bylo popsané jako oběšení s atypickou strangulací.

S tím souvisela cyanóza. Oběť měla oteklý obličej temně fialové barvy s tečkovitými krevní výronky na kůži.

I přes deformaci bylo poznat, že se jednalo o mladou dívku. Letmým odhadem měla věkově blízko k jeho Ditě. O to víc stísněně se cítil.

Mladík přihlížel, jak Velebný spolu s technikem cosi vyndali dívce z kapsy. Byl to přeložený list papíru. Dopis. Velebný rukavicemi opatrně rozložil list a začetl se.

„Vypadá to na sebevraždu,“ pokračoval Martin Tůma ve vyprávění.

Do svého panelákového bytu umístěného na západním okraji Budějovic přišel po osmé večerní. Dita si čekání na něj krátila učením v posteli. Sotva přišel do ložnice, odložila skripta a zajímala se o události, kvůli kterým ji opustil. Byla opřená o zvednutý polštář a pokrčené nohy měla přikryté dekou. Rovné vlasy si přehodila dopředu přes rameno, aby si na nich neležela. Oči měla výrazné, i když byla odlíčená, a přes černé obdélníkové obroučky jimi sledovala přítele, který se vrátil z výjezdu.

„A nadporučík Velebný mi naznačil, že by to mohl být můj první samostatný případ,“ doplnil mladík, když usedl na postel umístěnou souběžně s delší stranou pokoje. Nad ní měli zdánlivě ledabyle zavěšenou síť z jutoviny, na kterou si kolíčky věšeli fotografie ze společných výletů. Zbylé stěny byly holé. Při denním světle žlutá barva stěn zářila, nyní, při umělém osvětlení, působila jemněji, až nádechem oranžové. Ložnice byla žlutě vymalovaná, už když Martin byt kupoval. Plánoval ji přetřít, ale Dita mu to rozmluvila. Žlutá prý po ránu nabíjí energií a slunečný odstín stimuluje nervový systém.

„A to je dobře?“ nebyla si jistá dopadem této informace. Z Martina cítila, jak ho práce baví a rád by již vedl nějaký případ samostatně. Prý něco lehčího, třeba evidentní sebevraždu, řekl kdysi. Jenže nyní, ačkoliv popisoval téměř vysněný případ, cítila z jeho tónu spíš zklamání a úzkost.

„Já vlastně nevím,“ odložil svlečené kalhoty na věšák za dveřmi a v tričku si lehl vedle Dity. Uvelebil se na zádech a zamyšleně zíral na strop. „Asi dobře. Jsem z toho ale trochu rozhozenej,“ doplnil a chytil ji pod peřinou za ruku.

„Určitě to zvládneš. Jako všechno,“ natočila se na bok a pohladila jeho rozčepýřené vlasy.

Mladík se s vydechnutím pousmál.

„A kdy se to rozhodne, komu ten případ přidělí?“

„Asi v pondělí na poradě. To už budou i první zprávy od techniků,“ přemýšlel nahlas mladík. Byl čtvrteční večer, a tak odhadoval, že se případ bude probírat na pravidelné poradě a tam bude finálně přidělen vyšetřovateli. Zda jím opravdu bude on, nevěděl. Nevěděl ani, zda to chce. Za důvěru vedoucího by byl pochopitelně rád, jenže nevěděl, zda má také důvěru sám v sebe. Pochybnosti o vlastních schopnostech ho provázely celým životem a krok k samostatnému vyšetřování nebyl výjimkou.

„Tak nad tím můžeš dumat až v pondělí,“ ukončila téma hovoru Dita a sjela rukou níž a hladila ho po hrudi.

Martin se však utápěl ve vlastních myšlenkách a nereagoval. Střídavě se mu připomínaly obrazy oběšené mladé dívky a zároveň promýšlel, co musí k případu hned zítra udělat. Pokud mu ho opravdu přidělí, nesmí nic pokazit. Pochybnosti přebíraly nadvládu. Jenže který případ by měl být ideálnější než tento? Vždyť oběšení je takřka po celém světě nejčastějším způsobem sebevraždy. Dívka sepsala i dopis na rozloučenou a měla ho u sebe v kapse. Na těle nebyly žádné viditelné známky násilí a ani stopy v okolí ničemu násilnému nenasvědčovaly. Oběšení nešťastnou náhodu vyloučili hned na místě. A vraždy oběšením jsou velmi vzácné, většinou proveditelné u dětí, duševně nemocných, opilých nebo jinak omámených a tělesně slabých jedinců. Podle všeho to tedy vypadá, že by případ neměl být složitý a není důvod se odpovědnosti obávat, uklidňoval se. Tohle zvládnu, snažil se dodat si sebedůvěru. Marně, pochybnosti převažovaly.

Slunečná barva pokoje mu energii nepřidala. Naopak. Přemýšlel do vyčerpání a navzdory Ditiným dotekům usnul.

Kiss me goodbye, pushing out before I sleep, Can’t you see I try. Swimming the same deep water as you is hard. The shallow drowned, lose less than we.

Pokojem se linuly skličující tóny písně The Same Deep Water As You. Málokdo dokázal kytarové krasosmutnění povýšit na vysoké umění jako The Cure.

Karel Koutný po většinu dne něco poslouchal. Neměl rád ticho. Prohlubovalo mu samotu a odtržení. Při řízení, běhání či chůzi poslouchal audioknihy a ve zbylém čase rockové skladby. Zatímco dřív ujížděl na různorodém metalu, poslední dobou sklouzával do smutných, až depresivních melodií. Zřejmě tak podvědomě odrážel vnitřní rozpoložení.

Klidnou skladbu narušovalo nahodilé ťukání do klávesnice. Dopsal Těším se na Vaši reakci, přiložil k e-mailu dva soubory s technickou specifikací a nabídkou a odeslal. Zkontroloval hodiny, zda zvládne odpovědět ještě na další klientský dotaz. Tři čtvrtě na deset. Rozhodl se pokračovat v práci. Tušil, že jinak by to bylo zlé.

Dnes ještě nepřišla. Lépe řečeno přišla, ale dokázal ji silou držet za dveřmi. Kdyby si ji pustil k tělu, zlákala by ho. Ona. Ta svině, co se bez pozvání dostaví a získá nad ním moc – chuť na chlast. Když je blízko, nedokáže jí vzdorovat. A sotva jí podlehne, přiřítí se druhá mrcha. Mnohem zákeřnější – deprese. Tyhle dvě byly jeho milenky i trýznitelky. S nimi, nebo i samy, ho navštěvovaly ještě další potvory – noční můry. Děsivé. A mučily ho pak celou noc. Braly si na sebe podoby mrtvol a zločinců z vyšetřovaných případů.

Neměl to diagnostikované, ale cítil na sobě psychické problémy. Ty přisuzoval minulé kariéře. Podobně jako vojáci, kteří se vrátili z misí a projevila se u nich posttraumatická stresová porucha a deprese. Podle jedné studie víc vojáků spáchá sebevraždu po návratu, než jich zemře přímo v boji. Mají noční můry, rozpadají se jim vztahy, nezvládají hospodařit s penězi a nedokáží se přizpůsobit normálnímu životu. To má za následek, že se na mise hlásí znovu a znovu a s každou další se ty nůžky mezi civilním a válečným životem rozevírají. O některých příbězích poslouchal audioknihu, a až na onu potřebu návratů se s jejich pocity ztotožnil. Poznal se v jejich sociálních problémech, vyčleňování i hledání řešení v alkoholu.

Minuta po dvaadvacáté hodině a druhý požadavek byl vyřízený. Otevřel další příchozí e-mail. Měl v plánu ještě hodinu pracovat, pak si vzít prášky a alespoň trochu se vyspat. Možná bude muset sáhnout po psychofarmakách, co mu předepsal psycholog, se kterým kdysi spolupracoval. To ale musí odolat chuti na alkohol. Kombinace prášků a alkoholu ho už nejednou ohrozila na životě. Ten pocit, kdy se mu rozostřilo vidění, ztratil kontrolu nad tělem a postupně i nad vědomím, už zažít nechtěl. Určitě ne dnes. Benzodiazepiny si také vybíraly daň i vedlejšími účinky. Měl sníženou pozornost, cítil zmatenost a závratě. Ostatně to byly důvody ztráty předchozích zaměstnání.

Dnes byl rozhodnutý tlak ustát. Začetl se do e-mailové zprávy. V ten okamžik se vedle notebooku rozezvonil telefon. Opět zkontroloval čas. Dvacet dva deset. Kdo to, sakra…

Telefonát nebyl dlouhý. Ani jedna strana se neměla potřebu vybavovat. Doktor sdělil to nejnutnější. Koutného otec utrpěl na ulici infarkt. Nyní už je stabilizovaný. Čekají ho vyšetření a bude muset v nemocnici zůstat. Na závěr ho poprosil, aby tuto zprávu předal dál v rodině a přivezli otci základní věci.

Do prdele, zaklel, když odložil telefon. Tohle neustojí. A jak povolil, pustil je obě dvě najednou. Chuť i deprese si ho podmanily. Zvedl se od stolu a došel k baru. Přelétl etikety na láhvích a sáhl po karibském rumu. Vrátil se do pokoje a svalil se na pohovku. Odšrouboval uzávěr a lokl si přímo z láhve. Rum nepil jen kvůli otci, i když to byla další rána osudu do hodně citlivého místa. Alkohol do sebe lil, aby nabyl sílu zavolat bratrovi.

Z psychologických výzkumů se ví, že sourozenci mají vliv na rozvoj v dětství. Například tak, že plní roli společenských vzorů. Často se sourozenci chtějí podobat, nebo se naopak za každou cenu odlišit. Zároveň však funguje i vzájemná rivalita. Ta je údajně primární hnací silou v psychologickém rozvoji jednotlivce. Psycholog Kevin Leman o pozici dětí v rodinném systému napsal knihu, kde mimo jiné tvrdí, že nejstarší sourozenec má tendenci být precizní a zodpovědný a nejmladší je naopak konfliktnější, ale také průbojnější.

To všechno jsou kecy, zhodnotil by Adam Koutný, Karlův o dva roky mladší bratr. U nich v rodině to bylo naopak. To Karel byl průbojnější i konfliktnější. Adam byl ten tišší a pečlivější. Nevypsanou soutěž o počet poznámek během základní školy vyhrál s dvojnásobným náskokem Karel. Ani jeden z nich ale nebyl rebel, oba byli svědomití a vystudovali vysokou školu. Adam však s větším přehledem.

Co se vzhledu týče, vysokou, štíhlou postavu zdědili oba po otci. Na rozdíl od Karla ale Adam sto devadesát centimetrů nepřerostl. Ve srovnání s bratrem také nebyl tolik vysportovaný. Kombinace genů mu naopak dopřála hustější a trvalejší vlasy. Díky tomu si mohl udržovat stejný účes od studií – dlouhé vlasy až po krk s přirozenou pěšinkou uprostřed. Černé vlnité prameny mu sklouzávaly do obličeje, kde se potkávaly s nakrátko střiženým plnovousem. Sympatický výraz spolu s charismatickým vystupováním byl lákadlem pro ženy, na což doplatil rozpadem manželství. V době, kdy pracoval jako zástupce ekonomického ředitele mezinárodní firmy, podlehl svodům sekretářky, a když se to manželka dozvěděla, rozvedla se s ním. To bylo v době, kdy bratr

Karel ukončil práci u jihočeské kriminálky a přestěhoval se ze Zavadilky do Heřmaně. Adam chtěl využít situace a dům si od bratra koupit a přestěhovat se z Třeboně do Budějovic, kde získal novou práci. Jenže ten samolibec odmítal. Zvyšoval cenu a nakonec to prodal nějaké rodině s dvěma dětmi, o čemž se Adam dozvěděl až z katastru nemovitostí. To byl začátek jejich sporů, pokračujících i ohledně úprav otcova domu, který potřeboval novou střechu.

Jejich vztah vyšuměl. Nevídali se, nevolali si. Nezajímali se o sebe.

Adam zhasl lampičku na nočním stolku a otočil se na levý bok. V tom se rozezněla veselá melodie příchozího hovoru. Na displeji viděl dva údaje. Volal Karel a bylo třicet sedm minut po desáté v noci.

„Ahoj,“ řekl na úvod místo myšleného Co otravuješ?.

„Ahoj… Mám špatnou zprávu.“

Co jiného od tebe čekat, pomyslel si Adam, ale spolkl to a čekal na bratrovo pokračování.

„Táta… je v nemocnici… měl infarkt…“

„Co?“ vysoukal ze sebe mladší z bratrů mezitím, co mu mozek informaci zpracovával.

„Musím mu tam zítra odpoledne zavézt věci… To už prý bude mít i po nějakých vyšetřeních a doktor mi poví víc k jeho stavu…“ vysvětlil a odmlčel se. Po chvíli ticha nejistě pokračoval: „Chceš… tam jít se mnou?“

Nechci s tebou, ale o tátově zdraví chci vědět, odpověděl v duchu upřímně, ale do reproduktoru řekl mírnější verzi: „Jo, půjdu s tebou.“

Domluvili se na srazu a suše se rozloučili. Adam si prohrábl husté vlasy. Tak krátký hovor a tolik špatných zpráv. Otec měl infarkt a on se bude muset sejít s bratrem.

„Dneska nejdeš na oběd?“

„Ne, musím něco dodělat,“ odpověděl Martin Tůma kolegovi, aniž se na něj otočil. Pohled měl upřený na monitor a zaujatě četl nalezené dokumenty. Bylo půl dvanácté, tradiční čas odchodu z kanceláře do nedaleké restaurace. Mladík však byl tak ponořen do práce, že nic jiného nebylo důležité, ani jídlo. Nasadil si zpátky sluchátka a pustil zvuky přírodního deště. Během pracovního flow neposlouchal hudbu, jen šumivé zvuky, díky kterým se dokázal uzavřít před okolním ruchem v kancelářském open space.

Uběhlo teprve půl dne, co se pustil do vyšetřování případu, a zjistil hodně věcí. Vše šlo lépe, než by se předpokládalo. Hned ráno se povedlo určit pravděpodobnou totožnost oběti, kontaktovat rodinu a během dvou hodin měli i potvrzení od otce. Oběšenou dívkou byla Klára Černá, čtyřiadvacetiletá studentka ekonomiky na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích.

Rychlý vývoj událostí nakopl Tůmu ve vyhledávání podkladů. Zjistil, že Klářini rodiče se před jedenácti lety rozvedli. Před rozvodem matka obvinila otce ze sexuálního zneužívání dcery, což se neprokázalo. Klára žila přibližně tři roky s mámou. Poté, co matka zemřela při dopravní nehodě, kdy pachatel z místa činu ujel, se Klára přestěhovala k otci do rodinného domu ve Vidově u Českých Budějovic.

U identifikace oběti Tůma nebyl, potvrzení mu volal nadporučík Velebný. Otec, Tomáš Černý, se na místě rozplakal. Podle něj neměla Klára žádné nepřátele a nikdo, kdo by jí chtěl ublížit, ho nenapadl. Přiznal, že poslední měsíce byla Klára uzavřená a pravděpodobně prožívala problémy, o kterých s ním ale nechtěla mluvit. Uchýlení se k sebevraždě tak nevyloučil.

Tůma všechny nasbírané dokumenty, které s případem souvisely, třídil do složek a označoval je klíčovými slovy pro snadnější prohledávání. Podobně se snažil setřídit informace i ve své hlavě. Dva údaje k sobě zapadly a mladík cítil, jak mu tělem projel chlad. Klářin věk a studium na ekonomce. Obojí stejné jako Dita. Okamžitě vyndal telefon a přítelkyni zavolal. Ta však měla výuku a telefon ztlumený.

Zamyšleně se zadíval z okna. Javorové listy se klouzavě snášely na zem, kterou pokrývaly dlouhé stíny stromů. Byl běžný podzimní den, na obloze několik mraků, jinak až nezvyklé bezvětří. Zvuk dešťové průtrže ve sluchátkách nekorespondoval s reálným výhledem.

Tůma vyhledal fotografie z místa činu a už poněkolikáté si přečetl dopis na rozloučenou, který měla Klára v kapse.

Zkurvený podzim. Mrholení hnané prudkým větrem ho píchalo do tváří. Oči musel mít přivřené na škvírku, aby vůbec viděl na cestu. A přitom, když před hodinou a čtvrt vycházel z domu, bylo bezvětří a ještě nepršelo. Prvních kapek si všiml v autobuse na okně přibližně v polovině cesty mezi Heřmaní a Budějovicemi. Při přestupu na městskou linku zmokl a během pěší cesty k nemocnici i prochladl.

Před přechodem se rozhlédl. Počkal, až přejede ta zkurvená dodávka, a přešel na druhou stranu, kde se rozkládal komplex nemocničního areálu. Zkurveného areálu, zaklel v duchu. Jeho vnímání světa bylo jednoduché – všechno bylo zkurvené.

Karel Koutný nebýval takový mrzout. Dokonce ani poté, co se rozešel s Janou, střídal práce a začínal koketovat s alkoholem. Byl uzavřenější, ale ne tak zapšklý. Jenže za poslední dny se ty zkurvené události kupily.

Mrtvola mladé holky, výslech od Velebného, protokoly, noční můry. A v nich oběšená studentka. Zkurvené události se rády vracely. Do toho kolaps táty, a teď ještě tenhle debil. Za prosklenou stěnou vstupní haly, schovaný před deštěm, stál Adam. V sáčku a s deštníkem v ruce si kontroloval chytré hodinky. Asi stopoval Karlovo zpoždění.

Zkurvený autobus. Kdyby jím nejel, mohl tu být včas. Možná. Podle toho, jak moc zkurvená zácpa by byla ve městě. Budějovice stále neměly hotový dálniční obchvat, ač se intenzivně plánuje od osmdesátých let minulého století. Zkurvená dálnice.

Kdyby jel autem a měl štěstí na provoz, nemusel by teď trpět bratrovy vyčítavé pohledy kvůli devatenácti minutám čekání. Jenže to by se nesměl tak zřídit. Věděl, že kombinace benzodiazepinů a alkoholu ho zase vrhne do pekla. Věděl to, a stejně to udělal. Doufal, že tohle peklo bude mírnější než peklo s nočními můrami. Prožil si už obě.

Dveře se před ním samy rozevřely. To znamenalo, že fotobuňka nad vstupem ho zaregistrovala. Že není neviditelný přízrak, jak si připadal. Zaregistroval ho i Adam.

Vzájemně se pozdravili. Tak nevýrazně, že rodinka sedící tři metry od nich na lavičce u nápojového automatu je ani neslyšela. Podali si ruce a mlčeli. Žádné vřelé fráze ani výčitky kvůli zpoždění. Mlčky prošli halou směrem k pavilonu kardiochirurgie.

Podplukovník Veselý si otřel krůpěje potu z čela. Byl zimomřivý a po většinu dne měl okna kanceláře zavřená.

Čerstvý vzduch se tak do kanceláře nedostal minimálně přes celý víkend a téměř dvě třetiny pondělního dne. Před potřebou vyvětrat dával přednost teplu.

Vzhledem k Veselého postavení jakožto osoby s nejvyšší funkcí na jihočeské kriminálce byla jeho kancelář místem pro časté schůzky a porady. Vévodil jí jednací stůl do tvaru písmene T, v jehož čelní části měl pracovní místo s notebookem. Tam seděl zapřený v koženkovém křesle i nyní. U podlouhlé části stolu seděli nadporučík Vlastimil Velebný a nejmladší člen sboru Martin Tůma.

Veselý se nesnažil skrývat únavu, a aniž si zakryl ústa, zívl si. Únavu cítil nejen z nevyspání a vydýchaného vzduchu, ale i z náplně své práce. Víc než rok čekal na povýšení a změnu funkce. Povýšení se mu dostalo, pracovní pozice mu ale zůstala jako koule u nohy. Místo určování strategie a obecného vedení musel dál dohlížet na jednotlivé kriminalisty a jejich postupy a řešit konkrétní problémy s konkrétními lidmi. To z něj vysávalo energii víc než vydýchaný vzduch.

Případ oběšené dívky se zdál být zřejmý. Jako jeden z mála. I přesto, že se v něm vyskytovalo několik otazníků, byl to nejobyčejnější případ, který v rámci oddělení řešili. Nešlo o mediálně sledovaný případ a ani se netlačilo na urgentní vyřešení. Na Veselém nyní bylo přiřadit odpovědnost vedení konkrétnímu kriminalistovi. Nabízela se tak možnost ověřit samostatnost nadějného mladíka.

Podplukovník nahlas předčítal vybraná fakta z případu: „Došlo ke stlačení krčních orgánů vlivem přímého působení škrtidla. Tlak škrtidla na krk způsobil kompresi jugulárních žil, karotických tepen a vertebrálních tepen. Vlivem elongace krčních cév v podélném směru v důsledku gravitace došlo zároveň k zúžení jejich průsvitu…“ Znuděně se nadechl a pokračoval už vlastními slovy: „Takže typické oběšení. Oběť u sebe měla dopis na rozloučenou a nebyly nalezeny žádné stopy cizího