Nový VEPŘ | 12.díl

Velevážení čtenáři, čas od času si někdo na stránkách tohoto časopisu položí otázku, jaká je, či jaká by měla být úloha tohoto periodika. Odpověď většinou zní, že by měl sloužt především k informování široké skupinové veřejnosti a k výměně názorů mezi jejími členy. Jenže tato odpověď poněkud pokulhává, uvědomíme-li si, že poslední dobou vychází v průměru dvě čísla Nového Vepře ročně. Od vydání jednoho čísla k druhému v případě několika posledních vydání uběhlo nějméně půl roku a já si nedělám iluze, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit. Jenže činnost skupiny se odehrává minimálně jednou týdně na družinovkách, akce se konají několikrát měsíčně, kolektiv vedoucích a instruktorů zasedá jednou měsíčně, taktéž jednou měsíčně zasedá Koordinační rada, Kontrola, revizní komise Kondora má přibližně tutéž periodicitu. Navíc, Dan s Magdou se za účelem projednání skupinových věcí schází několikrát týdně, e-mailová, SMSková, telefonická i ICQovská debata mezi členy kolektivu i některými dětmi probíhá více méně neustále. Stále se něco řeší a tak to má být. Tvrdit pak, že časopis vycházejícíc dvakrát ročně má sloužit k informování a výměně názorů je poněkud naivní. Úloha Nového Vepře je dle mého názoru někde jinde. Uvědomil jsem si to, když jsem nedávno v klubovně pročítal čaospis Vepř z roku 1994. Četl jsem tento výtisk už poněkolikáté, ale vždy s radostí. Akce dávno zapomenuté přede mnou ožívaly, rád jsem si přečetl reakce lidí na výlety, na kterých jsem nebyl, pobavila mně debata o změně ve vedení oddílu Skaláci, s chutí jsem se zasmál vtipům i nikoliv zákeřně míněným drbům o lidech, které jsem neznal. A tehdy jsem to pochopil. Listujete starými Vepři (i těmi s přívlastkem Nový) a dýchne na Vás atmosféra doby. Je to jako koukat se na staré filmové týdeníky. Je v tom nostalgie, kus vzpomínání a všeho tak okolo. Plno těch článků je nadčasových, jiné jsou nadčasové i když pojednávájí o událostech aktuálních jen tehdy. A třeba nad vtipně pojatou sexuální poradnou se pobavíte dnes stejně jako před deseti letech.

Snad Vás nepřekvapí, že podobným směrem bych chtěl vést i toto číslo Nového Vepře.

Příjemné čtení teď i třeba za 50 let přeje Panda; t. č. šéfredaktor Nového Vepře

Každý z níže uvedených bodů by si zasloužil samostatný článek. Ale jelikož není vůbec jisté, že se tak stane, přináším shrnutí událostí za posledních několik měsíců a zároveň i jakousi zprávu o Modřanské Trojce v dubnu 2007. Všechny údaje jsou platné k 14.4.2007. *Skupina se připravuje na největší přesun části členské základy od dětí k instruktorům za posledních několik let. Pokud to přepočteme na procenta, je to možná největší změna ve struktuře členské základny v historii, neboť se jedná asi o polovinu současných dětí. Toto téma je tak zásadní, že se samostatného článku v tomto čísle Nového Vepře zcela jistě dočká. *Ve sněhuprázdném Hostinném nedaleko Trutnova proběhly o jarních prázdninách další hory. I když se lyžovalo jen tři dny, velmi pravděpodobně se na ně bude v dobrém vzpomínat. Zejména díky skvélé organizátorce Magdě a kuchaři všeumělovi Danovi. *11. března 2007 proběhl v prostorách jídelny Zš Angelovova tradiční skupinový karneval. I přesto, že to byly chvílemi nervy, se karneval nakonec zdařil. Dorazilo mnohem více návštěvníků, než se předpokládalo, asi 260 lístků tomboly bylo vyprodáno za necelou půlhodinu a i v bufetu se prodavači nenudili. Karneval se tak stal velkým příslibem do budoucnosti. *Zcela vedle se trefil Panda při výberů místa pro konání skupinových Letů na konci března.

Ubytování v několika chatičkách v Sezimově Ústí by bylo naprosto úžasné, pokud by ovšem dva ze tří dnů hustě nepršelo. Nikdy nevyhlášená soutěž o nejhorší akci roku tak má téměř jistého vítěze. *Skupina se angažuje ve strukturách Kondora. Někdo z tria Magda, Dan a Eva je téměř vždy přítomen na Koordinační radě Kondora, naopak Panda je řádným členem Kondorské revizní komise. *Po několi dlouhých měsíců byl Palcát zaměstnán v hospodě U Kroužků na Žižkově. Vzhledem k tomu, že tuto hospodu provozují jeho rodiče, měl tam docela velké slovo. Skupinoví vedoucí tak měli od října 2006 až do dubna 2007 místo, kam mohli zvát své kamarády nebo se tam jen tak scházet a přitom měli záruku rychlé a kvalitní obsluhy, se kterou si mohli i přátelsky popovídat. Kromě Palcáta tu pomáhala i jeho přítelkyně Věrka, brigádně tu působila i Magda a v prvopočátcích se na úpravě tohoto stravovacího zařízení podíleli i někteří další členové skupiny (např. Dan). *Ač Doktorovy osmnácté narozeniny připadaly na závěr skupinových hor, skutečná oslava se ukutečnila až o pár dní později právě ve výše zmíněné hospodě U Kroužků. Společně s Doktorem zde své narozeniny oslavilo i několik jeho spolužáků a spolužaček, takže oslava to byla fakt obrovská. Celá hospoda byla na ten večer pro tuto příležitost zarezervována. Některé odhady uvádějí, že se tu sešlo až pět desítek gratulantů. *V těsné blízkosti skupiny v místě již zbouraného cukrovaru nejspíše vyroste rozsáhlá nová čtvrt, zvaná Neoriviéra. Při bližším pohledu na maketu projektu se dokonce zdá, že jedna z budov má dokonce stát v místě dnešní klubovny. Podle vyjádření starosty Prahy 12 v jednom z minulých čísel novin Prahy 12 ale objekty umístěné mezi ulicí Komořanskou a řekou Vltavou dosud nebyly schváleny. *Tohle se skupinou moc nesouvisí, ale proč to sem nedát. Na tramvajové lince číslo 3, která jezdí do Modřan, se začaly objevovat nízkopodlažní tramvaje a o i ty zcela nové z továrny plzeňské Škodovky. Právě na lince 3 se zpravidla objevují nové typy tramvají jako první. *O bývalé člence skupiny Kláře Kolářové jsme si všichni mysleli, že pobývá v Anglii. To už ale neplatí. V době, kdy píši tyto řádky, pracuje ve světoznámé firmě DHL na pražském letišti. Podle svých slov ale jen dočasně. *Ve stejné firmě pracuje i další bývalý člen Jan Pavelka, zvaný Pavouk. Ten skupině v posledních asi dvou letech výrazně pomohl, například nascenováním velké části starých fotografií. *Skupina bude spolupracovat s MČ Praha 12 při přípravě vyhlídky v ulici Barunčina v Modřanech. Tedy, pokud se podaří na tento projekt získat evropské peníze. *Během uplynulých měsíců došlo k výměně na postu webmastera. Ten dosavadní, známý pod

přezdívkou Jenda, se rozhodl spolupráci s námi ukončit. Nového jsme našli přes inzerát. *Zřejmě na roli matky se připravuje Magda. Pracuje jako občasná chůva malé Sofie, která je toho času dva roky stará. *Dan kromě studia pracovně působí v DDM Jižní Město na Opatově. Zde se potkává i s Petrou Suchankovou, která si zde též přivydělává ke studiu. *Předpokládám, že o populačním explozi mezi bývalými členy skupiny jste už asi slyšeli. Tak jen pro (ne)úplnost. Podle mých zdrojů se v relativně nedávné době (tak do tří let zpátky) stali šťastnými rodiči např. Miky, Mirka, Ital, Martina Šafránková, Albin, Radka Huska Husáková, Kotě, Mája (neplést se současnou členkou skupiny Májou) a mnoho mnoho dalších. Za případnou chybu v této informaci se hluboce omlouvám. *Objevil se názor, že inspirováni touto populační explozí přivedou i současní členové skupiny své potomky na svět v relativně krátkém časovém intervalu. Ve skupině momentálně vládnou výborné přátelské vztahy a je tedy možné, že se všichni současní členové skupiny rozhodnou pro potomka ve stejný čas. *Díky pochopení Lukášovy maminky můžeme stále používat nástěnku v prostorách fitka na Modřanské Poliklinice. *Skupině se podařilo navázat dobré vztahy i s novým provozovatelem Modřanského biografu.

Nadále zde máme nástěnku, 16 lístků do kina bylo součástí karnevalové tomboly a momentálně je v jednání účast M-3 na akci ke Dni dětí, které bude pořádat právě Modřanský Biograf.

Sebral, sepsal, vybral Panda

Na ty nejhloupější dotazy našich čtenářů odpovídají Ti největší odborníci.

Karamela (20 let): Paní doktorko, mám velký problém. Neudělala jsem maturitu. Víte, byla jsem docela chytré děvče a hodně jsem učila, ale potom, co jsem loni v lednu poprvé uviděla videoklip se zpěvákem Joekým, něco se změnilo. Já jsem se do něj zamilovala. Totálně a navždy.

Myslím, že jsme si souzení. A já jsem se do něj tak zamilovala, že jsem se úplně přestala učit.

Pořád jsem poslouchala jeho kazetu a dívala se na jedinné DVD, které kdy vydal a bylo mi přitom tak krásně. Ale nakonec jsem z toho neudělala maturitu. Ani jeden předmět, takže mně čeká v červnu druhý pokus a já se bojím, že to nezvládnu. Rodiče jsou na mně naštvaní a chtějí, abych se učila. Jenže já místo toho sedím doma, poslouchám jeho nahrávky a brečím. A píšu mu dopisy. Mnoho dopisů. Už mně nebaví chodit nikam ven, ztratila jsem všechny kamarády a je mi to úplně jedno. Hlavně se chci za ním podívat do Los Angeles, kde bydlí, potkat ho a říct mu, že ho miluji a že s ním chci být do konce života. Paní doktorko, poraďte mi prosím, co mám dělat, nebo se z toho zblázním.

Odpovídá paní doktorka Zuzana Barrandovská, specialistka na psychické problémy mládeže: Drahá Karamelo, každý má své sny a není na tom nic špatného. Problém nastane, když zapomeneme, kde končí sny a začíná reálný svět. Už mu nepiš žádné dopisy. Je to ztráta času i peněz a ty sama moc dobře víš, že vztah s ním není možný. Třeba jenom proto, že ty žiješ v Praze a on v Los Angeles. Zkus se sebrat a najít nové přátele v reálném světě. Sezení doma a brečení nad jeho písněmi Ti nepomůže. Potřebuješ si najít nové koníčky a lidi ve Tvém věku, se kterými si budeš mít co říct. Rodiče nebudou mít čas Tě poslouchat. Pilně studuj a hodně štěstí u maturity.

Poznámka: Odpověd paní doktorky byla převzata a z Angličtiny volně přeložena z učebnice New Headway English Course; Intermidiate; Student´s book; strana 86 (autoři Liz & John Soars, vydalo nakladatelství Oxford University Press v roce 2003).

Lucka, Kája, Míša, Mája, Fanda, Roman. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl.

Pokud ano, tak se moc omlouvám. Tahle šestice se na konci letošního tábora stane instruktory.

Tento přesun znamená pro skupinu nové výzvy, neboť rázem bude ve skupině mnohem více vedoucích a instruktorů než dětí. Většina z nich je ve skupině velmi dlouho, jen Míša s Májou se nechali zlákat později. Je to neuvěřitelné. Třeba Romana s Fandou znám velmi dlouho. Možná poprvé jsem je zaznamenal na Viktorovském táboře v létě 2000. Na tom táboře, kde jsem se tal instruktorem já. Tehdy to byli dva malí kluci, možná trochu vyjevení, ale už tehdy v kolektivu oblíbení. Teď tu stojí a já se jenom divím, co z nich vyrostlo. Člověk si klade plno otázek a odpovědi nepřicházejí. Jedno je jasné. Tuhle šestici nečeká procházka růžovou zahradou, své místo ve skupině si budou muset vybojovat. A první boj je čeká už v září, kdy budou muset na náborech získat své nové malé "podřízené." Ale netřeba plakat, o tomhle jsem věděli dlouhá léta dopředu. A oni se na svou úlohu připravují, mnohem více, než se připravovali jejich starší kamarádi. Touto dobou už jsou zcela regulérně úkolováni. Nedávno úspěšně prezentovali skupinu na velkém Veletrhu neziskových organizací, postupně absovují školení první pomoci, v létě pojedou na kurz Fundus Instruktus. V momentě, kdy já třeba cítím, že mi dochází nápady, by oni mohli skupinu zase pozvednout. Jen se bojím, aby nezvlčili. Aby nepřičichli k alkoholu a k cigaretám. Aby nedělali ty samé chyby jako jsme dělali my. Oni vědí, co děláme špatně a já jen doufám, že se z toho poučí. Snad nezaplují do proudu, ale právě naopak, ten proud změní.

Vyrostla nám tu krásná generace nových instuktorů. Jsou si vzájemně kamarády, drží při sobě a všem jde asi o to samé. Aby si užili svou úlohu instruktorů a vedoucích stejně, jako si užili svou úlohu dětí. Aby byli skupině něco platní. A k tomu jim dopomáhej Bůh.

Panda

(psáno 18.2.2007 19:20 hod).

Před pětadvacetihodinami jsem se vrátil z hor. Sedím doma a mám chuť dělat divné věci. Třeba si vymazat z počítače všechny hry, psát knížky, všem co říct, co jsem viděl a co jsem zažil. I když na horách jsem často bojoval sám ze sebou, i když slabá rýma, bolestivé dásně, nedostatek sněhu a pocit, že pro mnohé z Vás jsem jen nezvaným hostem způsobil, že po většinu hor jsem trpěl depresemi, s radostí zaznamenávám, že jí mám. Že zas už asi potísícáté mám tu pověstnou romanticko-nostalgickou náladu.

A zas jsem překvapen, jak je ta nálada hezká, jak je člověku najednou krásně a jak se snaží být lepší. Konec dobrý, všechno dobré. Příští rok setkáme se zase na horách. Mám Vás rád, Skupino má milá a lidé a v ní. Bez Vás bych nebyl tím, čím jsem.

Panda

(čistě subjektivní pohled na přípravu Karnevalu 2007) Na začátku byly fotky. Staré, černobílé, ze starých karnevalů. Mnoho fotek, mám pocit, že karneval je snad nejfotografovanější akce ve skupinovém archivu. A přitom prohlížení mi to došlo. Že karneval je stále na jedno brdo. Neustále se opakuje to samé. Ten samý program, ta samá ozdoba, prostě nic nové. A tehdy jsem řekl DOST a začal jsem bojovat za modernizaci karnevalu. Ale rozhodně se nechci stavět do role bojovníka proti všem. Ona potřeba udělat ten letošní karneval po novu byla zřejmá a všem jasná a když někdo předložil nápad, jak to změnit, nemusel o něj bojovat, jen se o něm konstruktivně diskutovalo a většinou prošel. A tak se třeba začala plánovat nová výzdoba stropu, kde se ona neustála stereotypnost projevovala nejvýrazněji. A nejen proto, že různě pospojované krepáky, které utvoří snížený ozdobný strop se pomalu začaly rozpadat. Přišel taky nápad prodávat v bufetu kromě jiného i nejrůznější doma upečené koláče a buchty. Pozvánky na Karneval jsme rozposlali na všechny možné strany.

Bývalým členům skupiny, na Kondor, do škol, několika spřáteleným úředníkům na Magistrát nebo Městskou část, také rodičům dětí. Některým osobám jsme slíbili i malou pozornost, pokud přijdou. Také jsme oprášili skupinový infostánek neboť jedním z cílů bylo přilákat nové členy. No, několik jsme jich přilákali způsobem, se kterým jsme jaksi nepočítali, zejména s tím nepočítal ten dotyčný...ehm. Pár dní před karnevalem zavládlo zděšení, nemáme ceny do tomboly. Nebudu zastírat, že je to i moje zásluha. Poněkud jsem se na to vykašlal a pak jsem to jen velmi těžce napravoval. Ale byly tu předpoklady proto, aby lidí přišlo hodně. Pozvánka na karneval se objevila třeba i Novinách Prahy 12, děti je roznesly do škol a školek. A k nám začaly doléhat hlasy, že se (nejen) Modřanské děti na karneval těší. Leták z Pavoukovy dílny posloužil jako lákadlo dokonale. A s předpokladem úspěchu se mi v pátek dopoledne, dva dny před karnevalem, vstávalo lehce z postele. Měl jsem za sebou dvě noční. Mezi nimi jsem toho moc nenaspal a teď po té druhé také ne, ale čekalo mně odpoledne plné běhání, zařizování a kávy, bez které bych to všechno nevydržel. Jako sladký bonbónek pak byl odnos pěti krabic sladkostí z centrály Nestlé v Modřanech do klubovny. Po tomto náročném sportovně-organizačním výkonu se mi pak snadno usínalo.

Den před Karnevalem, v sobotu, jsem už někdy před osmou pobýval v klubovně a připravoval infostánek. Krátce po té dorazil Dan s Romanem a dalšími a dvoudenní marathon příprav mohl začít. Jízda v Palcátově autě, naplněná až po střechu věcmi, byla také zajímavá, ale přesunula mně do Angelovky, kde se karneval měl konat. Jelikož jsem celé dopoledne a podstatnou část odpoledne strávil přípravou toho infostánku, tak jsem ani neměl čas pozorovat ten šrumec okolo.

Ale líbilo se mi, že kdo mohl, přišel a přiložil ruku k dílu, že se tady neflákalo, ale makalo.

Angelovku jsem opustil někdy kolem čtvrté odpoledne, kdy jsem potřeboval udělat zase něco jiného, ale taky pro Karneval. Sraz v neděli na přípravu byl tuším v půl desáté a už chvíli před tímto časem jsem se tam potkal s Májou. Když jsem telefonicky zjistil od Dana, že dorazí s klíči až za pár desátek minut, šel jsem si koupit do nedalekého obchodu snídani. Totéž udělali o pár minut později kluci kolem Fandy. Když Dan přišel, muselo se makat ještě více. Doba do začátku karnevalu se už počítala na hodiny a přitom toho bylo ještě dost udělat. Naštěstí přišlo i plno lidí, kteří nedorazili včera, takže se práce dala rozložit a rychleji ubývala, přesto já byl poněkud nervózní. Po té, co jsem konečně dodělal infostánek, jsme se vrhnul na přípravu tomboly. Tady bylo zejména potřeba vyřešit, co budou hlavní ceny. Už ve chvíli, kdy Kája, Míša a s nimi i možná někdo další, začaly pro tombolu vytvářet plakáty, se ty hlavní ceny stále zpřesňovaly, takže jsem si připdal docela trapně, když jsem k nim asi už podesáté přišel s tím, ať tam dopíšou ještě tohle, támhle to přesunou o cenu níž atd. Naštěstí tu bylo plno rukou ochotných pomoct, takže se zdálo, že se to všechno stihne. Jako zjevení pak vypadala nějaká asi dvanáctiletá holka, která přišla asi v půl jedné (karneval měl začínat v půl třetí) v masce, představila se nám a že je tady jako na ten karneval. Vtipné bylo, že přišla do rozdělané práce, možná i do toho největšího zmatku, takže jsme jí velmi zdvořile vyzvali, ať přijde později. Ale ve dvě hodiny už

jsme nikoho k odchodu nevyzývali, to už začali chodit zcela regulérní návštěvníci. Petra Kolářová s Evou Křenkovou obsadily šatnu, Dan s Magdou bufet, kde se Klára Suchanková společně se svým kolegou z muzikálu Krysař (ne ten od Landy) chystali na moderování Karnevalu. A mně s Doktorem nedělalo žádný problém najít dobrovolníky pro pomoc s prodejem tomboly. Popravdě, zájem o ní nás překvapil. Někteří jedinci si kupovali až deset lístků po dvaceti korunách a lidí přicházelo fakt hodně, takže za chvíli nás tam prodávalo asi pět a stejně jsem jen tak tak stačili. Potom přišla Klára Kolářová a když jsem jí šel pozdravit, přišel jsem na to, že tombola se už prodává sama a mou účast k tomu nepotřebují. Následně jsem se jen motal a vyhlížel Miky se svojí dcerkou, které taky měly dorazit. Karneval začal a měl úspěch. Miky i s její malou Anetkou přišla později, než jsem předpokládal a hlavně až po té, co jsem místo v porotě tomboly soutěže o krále a královnu karnevalu, které jsem měl pro ní přichystané, nabídl někomu jinému. Tuhle soutěž jsem si vzal pod palec tak nějak náhodou, když jsem zjistil, že jí vlastně nikdo ještě pod palcem nemá. Bylo fakt docela vtipné, když jsem nejprve vyhlašoval na pódiu tuhle soutěž a o pár chvil i dirigoval vyhlašování tomboly. Tady bych chtěl především poděkovat Lucce s Martinou, že se nebály se mnou na to pódium jít a úlohu asistentek zvládly na výbornou. Pak už byl jenom čas uklidit a rozejít se domů. Díky vynikající práci mnoha členů i přátel M-3 se Karneval podařil. Ať žije ten další.

Panda

Inu, když jsem se probudilo ze třídenní kocoviny a uvědomilo si, že dnes je uzávěrka tohoto čísla Nového Vepře, nestalo se vcelku nic. Tedy kromě toho, že jsem cestou z postele na záchod zašláplo dvě myši a jednoho varana vůbec nic. Krize přišla o něco později. Zjistilo jsem, že se mi v noci někdo vloupal do bytu. Už se Vám to někdy stalo? Tohle naštve a zvlášť poránu.

Tento fakt mi zaťukal na čelo, když jsem se snažilo naleznouti svůj článek do této rubriky. Někdo se mi vloupal do bytu a odcizil mi můj odborný esej pojednávající o entomologii, kterým jsem mělo v plánu potěšit Vaše srdce i mozky. Bylo to opravdu skvostné dílo, bohužel nebudete mít tu čest... Dnešní zloději se nezastaví před ničím!

Posnídalo jsem kornflejky s mlékem a po této vydatné snídani, která mi rozjasnila mysl, se výše zmíněný fakt stal pouhopouhou domněnkou. Každý by měl umět přiznat svou chybu a jelikož já jsem dokonalý, umím to též. Uvědomilo jsem si, že jsem své pojednání o cvrčcích a světluškách ještě nesepsalo, nýbrž že se zatím pouze nápad zrodil v mé malé roztomilé hlavě. Je to tak.

Nevykradli mě. (Omlouvat se Vám nebudu, moc mi to nejde…) S úlevou jsem si odfrklo a rozhodlo se, že od entomologického veledíla upustím. Co kdyby mi ho někdo odcizil ještě před vytištěním..? Člověk nikdy neví…

Jako náhradu Vám zde předkládám něco starého a použitého aneb scénář na dětskou scénku k letošnímu karnevalu, který jistě všichni znáte, ale pozor – aby se Vám to nezdálo omšelé a nudné, změnilo jsem písmo, řádkování i formát nadpisu, čímž podle mě příběh nabral nový směr a rozměry. Takže račte překulit na další stránečku a příjemné čtení přeju.

A samozřejmě nezapomeňte na poučku dne: Dávejte si pozor na své věci a každý den snídejte – je jedno co, ale snídejte, poněvadž je to zdravé!!!

S úctou a porozuměním Vaše drahé Něco

Postavy: V=vypravěč, E=Emil, S=Sára, M1a M2=mořské víly, H=Helmut

R=Ryba,

D1=Džimdžim,

D2=Džondžon,

L=Loďožrout,

V: Kdysi dávno se po oceánech plavila pirátská loď se strašidelným názvem Divoký mořský koník. Byla postrachem pro všechny lodě, které se náhodou vyskytly v okolí. To vše ale jen do té doby, než se jednoho dne část posádky vypravila na člunu prozkoumat blízký ostrov. Mezitím se ale strhla bouře a piráti se už nesetkali. Na Divokém mořském koníkovi se plavil již jen starý pirát Emil, jeho dcera Sára a dva chlapci Džimdžim a Džondžon.

E: Děti, už to není, co to bejvalo. Skoro měsíc uběhl, co jsme vypluli a nikde žádná loď, kterou bychom pokořili. Dřív to bylo všechno jinak. Ách jo… (cedule – myšlenka) S: Táto, z toho si nic nedělej, zas bude dobře.

E: Skoro ani nemáme co jíst, ryby neberou. No jo, i těm rybám jsme tady pro srandu. Podívejte, támhleta se mi vysmívá! (smějící se ryba) E: No počkej, taková nestydatost!!! (hází po ní různé věci: kelímek, kabelku, plyšového medvěda…) No to snad… (skočí z lodi a začne s ní zápasit) V: A tak se strhl nelítostný boj, chvíli měl převahu starý Emil, chvíli zas ryba. Nikdo nevěděl, jak to skončí. (mezitím děti fandí, transparenty…)

V: Boj byl dlouhý, když nakonec vyčerpaná ryba promluvila…

R: Pchaj mi ťaj! Tě pong!! (všichni se diví) V: (vstoupí do scény) Jestli dovolíte, tato rybka mluví v domorodém nářečí kmene Ubuhubu, kteří žijí na zdejších ostovech. Čistě náhodou jazyku Ubuhubu rozumím, takže vám mohu překládat. Ta rybka říkala, že když jí necháte plout, prokáže vám službu. Je totiž kouzelná.

R: Tě pong!

V: To už jste říkala…

S: Tati, kouzelná ryba, tak jí pusť, splní nám přání.

E: Ale tak pro mě za mě, stejně jseš moc malá, abychom se z tebe pořádně najedli.

S: Já bych si přála plážovou barbie…

D1: Já bych chtěl plazmovou televizi a DVDčko!

D2: Já bych chtěl živýho pikaču…

E: Ale no tak děti…

R: Čuj maj čengo!

V: Prý vám poví, kde se skrývá poklad… (radují se) V: Rybka pronesla zaklínadlo…

R: Čaj čaj čaj tě kung!

V: … a z úst jí vypadla mapka vedoucí k pokladu…

E: To je mapa!

V: Ryba se rozloučila… R: Paj daj! V: -nashledanou! a odplouvá.

Všichni: Paj daj!

E: Takže nejdřív poplujeme pod azimutem 55 stupňů a pak přímo na severovýchod….

Džimdžime, pojď sem, chlapče.

V: Džimdžim měl jednu zvláštní schopnost. Když byl menší, spolkl buzolu a od té doby měl světové strany v malíčku.

(Džimdžim se několikrát otočí a malíčkem ukáže azimut) Všichni: Vyplouváme!

E: Podívejte, děti, támhle ta pevnina v dálce, to je ostrov Honobubu, žijí tam kanibalové. A tám nahoře ten pták, to je takzvaný Mořský špaček a támhle…

D1: A co je to bílé nahoře?

S: Prosimtě, to sou mraky…

V: Když propluli kolem růžového útesu, Emil si vzpomněl, že na mapě stálo, že tady blízko se nachází území, kde žijí a útočí Loďožrouti…

E: Ó, vzpomínám si, že v mapě bylo vyznačeno území, kde žijí a útočí tzv. Loďožrouti nebezpeční. Mělo by to být někde tady…

S: Kdože?

E: Loďožrouti nebezpeční!

V: Loďožrouti nebezpeční jsou velmi nebezpeční. Těmhle tvorům stačí chvilka a…

E: …a jsou schopní sníst celou loď ke svačině. A když je rozzuříte, dokáží i …

Děti: (přeruší ho)…zabít!

E: Ale kdepak. Když se naštvou, tak hrozně sprostě nadávají. Je jen jedna možnost, jak je zničit…

V: …Loďožrouta zneškodníte čokoládovou kuličkou…

E: …musí jí celou sníst… Ještě že jich tu s sebou mám tolik… (vytáhne pytlík s čok. kul.)

D2: Hele, už je asi vidím!

E: Rychle, musím vám zacpat uši, abyste ty sprosťáky neslyšeli.

V: Emil vyndal z náprsní kapsy kousky vaty, které vždy pro jistotu nosil s sebou a nacpal jí dětem do uší.

V: Ani se nenadáli a loďožrouti obklopili Divokého mořského koníka. Jeden z netvorů se nedíval na cestu a narazil čelem do přídi lodi. To ho opravdu rozzuřilo…

L: To snad… Já se na to píp…. (nadávání, pískání místo sprostých slov) V: Celá posádka statečně bojovala a krmila stvůry čokokuličkama. Až na Džimdžima, který neodolal a kuličky jedl sám. Když tu náhle se stalo něco, co celý náš příběh obrátilo naruby.

Starý Emil sáhl do kapsy…

(Emil v zápalu boje nacpal jednomu loďožroutovi do úst místo čok. kul. mapu zmuchlanou do kuličky) E: Ježkovy voči, já mu dal sníst mapu!!!

V: Dva loďožrouti se srazili a začali se prát, piráti toho využili a odpluli.

E: Já starý hlupák, co si teď počneme bez mapy?

D1: Co?? (vypravěč vyndá dětem vatu z uší…)

E: Zkazil jsem celou výpravu za pokladem. Přišli jsme o všechno, co jsme mohli mít… Achjo…

D2: Co se stalo?

E: V zápalu boje jsem nacpal jednomu z nich do pusy mapu.

S: Ale to přece nevadí. Zachránil jsi nás a loď.. (loď mezitím pluje dál) S: Podívejte, mořské víly!

D1: Čau holky!

M1: Ahoj, vítejte v zátoce mořských víl…

M2: Já jsem Lola a tohle je má sestra Kola.

M1: (opraví ji) Kela.

M2: (přiblble se zasměje)

E: Co to povídáte, zátoka mořských víl?!

V: Tím pádem…

E: …poklad musí být hned vedle v jeskyni protivného trpaslíka, kde ho stráží sám protivný trpaslík.

Děti: Hurá!!!

M1: Poklad? Snad vás pro něj neposlala ta bláznivá ryba?

M2: Takových už tu bylo. Všechny napálila.

M1: Je šílená.

M2: Neměli jste jí věřit.

E: Taková nestydatost! Taková urážka mé pirátské cti!!! Až se mi dostane do ruky, tak jí ukážu, zač je toho… au!

V: Hm, to bude vykloubené…

S: Až já jí dostanu do ruky, tak jí zapíchnu timhle nožem a z jejích očí si udělám náušnice!

D1: Já si zní udělám rybí paštiku a její hlavu napíchnu na stožár!

D2: Já si z ní udělám rybí tuk!

T: Co je to tady za hluk Zas tu někdo otravuje? Kolikrát mám říkat, že tu žádnej poklad není!

Není, není a není!!!

V: Celá posádka posmutněla, rozloučila se s vílami a odplula… O kus dál je čekalo velké překvapení…

S: Tati, podívej, ostrov…

E: Hmm… (kouká dalekohledem) Takovej malej prcek…

D1: Já chci taky!!! (půjčí mu dalekohled) Někdo tam je!

D2: (vytrhne mu dalekohled) Někdo tam na nás mává!

V: Pomalu se blížili k ostrovu…

S: To je přece naše posádka! Támhle je Pepa!

D1: A to je kulhavý Jožin!

E: A Tlusťoch Helmut, jak se máš, ty kluku, nějak jsi zhubnul…? (vítání, zdravení, objímání) V: Přivítání bylo opravdu vřelé…

E: Povídejte, co se stalo… Helmute, ty mamute, jak jste se sem dostali?

H: Náš člun zničila bouře, dostali jsme se sem na ostrov a nějak tu přežíváme…

S: Tohle je mnohem lepší než nějaký poklad!

E: Nastupte si, nalovíme spoustu ryb a na palubě si vystrojíme velkou hostinu!

V: A všichni společně vypluli vstříc novým dobrodružstvím… (vypravěč taky nastoupí, odplují, opona) (scéna bez vypravěče) T: Tak co, holky, už jsou pryč?

M1: Už tu není ani noha…

T: (přitáhne truhlu s pokladem) Nechcete něco na hraní…? Cha cha cha… (hodí jím drahokamy a korále, kochají se z pokladu) M2: Teda, řeknu vám, lidi jsou ták hloupí….

M1,M2: (přiblblý smích) M1: Vždycky nám na to skočí…

T: Teď si uděláme večírek!!! (všichni se smějí a radují, z truhly vysypou bonbóny, házejí do publika mezi děti, hudba, cedule: konec)

psychothriller s hororovou zápletkou Jako malá jsem si vymýšlela spoustu jmen a prožívala různé smyšlené příběhy. Žila jsem ve svém vlastním světě a dost věcí mi bylo putna. Ta jména zněla někdy hodně divně. Skládala jsem je z oblíbených písmenek a většinou pak vznikl absolutní nesmysl. Třeba jednou, to jsem byla Spůnke, žila jsem v lese mezi bělošskou vesnicí a indiánskou osadou, měla jsem černé vlasy až po pás – ač ve skutečnosti jsem byla na kluka, protože ve škole zrovna řádily vši. Byla to zábava. Ze všech stran mě obklopovaly mé výmysly, až se mi někdy zdálo, že se v nich utopím. Divím se, že mě třeba nepřejelo auto, rozhlížet jsem se začala teprve nedávno. Myslela jsem, že to nikdy neskončí, že mě mé představy zaživa sežerou a jednoho dne zestárnu do vyšinutý babičky s vykulenýma očima.

V létě jsem pravidelně jezdila na dětské tábory.

Bylo to fajn, jen po stránce hygieny trochu kruťárna. To slovo jsem kvůli h a g moc ráda neměla, ale přeci jen, čtrnáct dní je dvakrát sedm, a tak se mi občas zastesklo po horké vaně s bublinkami. Jednou, to jsme spali někde nevimkde na jakési louce u lesa, byla situace už docela krizová - připadala jsem si jak lízátko v uhláku. Když jsme odpoledne dostali hodinu volna, popadla jsem šampón a ručník a vypravila se přes louku k rybníčku, který byl kousek za tábořištěm. Po týdnu už se to vážně nedalo. Donutila jsem jednu holku, aby šla se mnou. Jmenovala se Klára nebo Kristýna. Svlékla jsem se do plavek a naběhla do vody.

Jako v moři…. Na hladině se odráží slunko a do tváří mi fouká krásně teplý vzduch. Pak jsem potopila hlavu.

Napěnila ve vlasech šampón, stála jsem a koukala.

Klára nebo Kristýna mezitím někam zmizela. (Od té chvíle už jsem jí nikdy neviděla…) K rybníčku se mezitím začaly slétat kachny. Za chvíli jich tam bylo mraky. Kachna, kachna, kachna… Kam jste se podívali, všude samá kachna! Jako ve filmu. Jako v Ptácích od Hitchcocka. Nebo jako v dokumentu o kachnách. Dělala jsem bublinky z pěny a nechala se unášet proudem naivních myšlenek jakž takž odpovídajících mému věku třináct a půl. Spousty kachních hovínek jsem si všimla, až když jsem vyšla na břeh. Ale co, je to přírodní, se nezbláznim…

Sušila jsem si vlasy a navzdory kachním exkrementům na dně rybníčku i všude kolem jsem si přišla čistá a voňavá jak vyprané prádlo.

Pořád jsem si sušila vlasy, když ke kachnímu jezírku přijel náklaďák a před mýma dětskýma očima vysypal do vody obrovskou porci hnoje. Najednou jsem ten hnůj cítila úplně všude, hlavně ve vlasech…

Myslím, že to byla ta chvíle, kdy jsem se probudila. Bylo to jako facka. Plesk! Jako úder kachním křídlem do tváře. Právě jsem se vykoupala v neskutečnym humusu! Zkroušeně jsem opustila své místo v první řadě a vrátila se do tábora. O něco moudřejší. Ale nikomu jsem nic neřekla.

Večer u ohně jsem zaslechla, jak si děti povídají, že neska zas vyvezli do kachňáku hromadu kravskejch hoven. No jo, asi bych si měla dávat větší pozor na to, co se kolem děje…

Včera před usnutím jsem si vzpomněla na jeden článek, co jsem četla před pár lety. Byl to rozhovor v nějakém časopise. S Ester Kočičkovou, myslim. Když se jí ptali na její první sex, odpověděla, že se ve čtrnácti deflorovala mraženou makrelou. Zkoušela jsem si to představit… Nešlo to. Kdysi jsem měla vážně bohatou fantazii. Teď je to bída…

Majda

aneb rady od toho fakt povolaného.

Tenhle článek je určen především klukům, ale můžou si ho přečíst i holky.

5. pádem oslovujeme, voláme. To ví každý, kdo úspěšně absolvoval alespoň první stupeň základní školy. Ale není oslovení jako oslovení a není zvolání jako zvolání. Už tím, jak toho druhého oslovíte, jak vyslovíte jeho jméno, či dokonce jak ho vůbec nazvete můžete mnohé naznačit. Třeba to, jaký máte k oslovenému vztah, nebo co od něj budete chtít. Asi uznáte, že mezi osloveními "miláčku" a "krávo blbá" je poněkud rozdíl. Ale nejde jen o ono pojmenování, možná mnohem důležitější je tón hlasu, výraz ve tváři a třeba i konkrétní situace.

Když tedy zůstanu u dvou výše zmíněných případů, tak když např. opilý manžel řekne manželce, která se za jeho chování v ten moment stydí opileckým hlasem "miláčku" a začne se k ní nepatřičně lísat, zkazí toho mnohem více, než když jí zcela střízlivý a s úsměvem ve tváři řekne "ty jsi ale kráva blbá" např. po té, co mu provede nějaký kanadský žertík nebo udělá nějakou blbost, která je svou povahou spíše úsměvná. Samozřejmně zejména v tom druhém případě záleží, jak to dotyčná vezme. To je další věc, o které se chci zmínit. Vy svým oslovením vysíláte nějaký signál. Dávate jí tím najevo, jaký je Váš vztah k ní, co si o ní myslíte a tak. Je to taková šifrovaná zpráva. Jenže onu šifrovanou zprávu musí druhá strana vyluštit. Ona jí vyluští vždy, bohužel se ale někdy stává, že zcela špatně. Obvykle se to stává v psané komunikaci, kdy někdo něco napíše, myslí to jako vtip, ten druhý to ale vezme vážně a už je oheň na střeše. Možná i proto vymysleli smajlíky, kterými nahrazují výraz ve tváři a další věci, které prostě do dopisu, mailu nebo esemesky napsat nelze. Pokud jste s nějakou dámou krátkou dobu, můžete se do podobných trapasů dostat lehce. Po delším soužití už asi budete vědět, na co je Váš protějšek háklivý, které druhy vtipů nemá rád nebo že třeba nemá rád, když mluvíte ironicky a můžete se těmto trapasům vyvarovat. Zejména ale v počátcích vztahů je třeba si dávat pozor na každé slovo, i když pravda, ve fázi ranné zamilovanosti Vám dáma možná lecos odpustí nebo přehlédne. A přijít o krásnou holku jenom kvůli nějaké blbé poznámce, je prostě blbé. Tak mně napadá na závěr, že tohle se nehodí jenom na vztah řekněme přátelský nebo milenecký, ale velmi obzvláště to platí třeba při rozhovoru s rodiči nebo učiteli. Často se mi stávalo, že větu, kterou jsem považoval za naprosto nevinnou, protějšek pochopil jako projev drzosti, odmlouvání nebo výsměchu. Tady je asi problém na obou stranách. Prostě selhává to šifrování a luštění. Vy něco špatně zašifrujete a protistrana to špatně vyluští. Obzvláště mi zůstane v paměti scéna, když jsem jedné učitelce řekl vtípek, který jsem předtím řekl mnoha jiným učitelkám a nikdy jsem s problém neměl. Jenže tahle dotyčná to pochopila jinak a hned mně označila za drzého. On každý člověk je individualita, každý luští trochu jinak. Vždyť i morseovek je více druhů. Je to všechno zkušenosti a citlivosti, ale i lidé zkušení dělají trapasy. A co je horší, některé nevinné trapasy ani omluva nebo sebevětší dárek na usmířenou nespraví.

Hodně úspěchů v komunikaci přeje TL Panda

Mimořádně objemná příloha Nového Vepře

Aneb Pandův rozsáhlý sebeoslavný cestopis. Úvod Na začátku byla idea objet Pyrenejský poloostrov po pobřeží po směru hodinových ručiček a jako ideální výchozí a cílový bod se přímo nabízela Barcelona. Na konci byla pouť, která si z této idey vzala jen to, co jí jízdní řády a finanční možnosti dovolily. Jen ta Barcelona jako přirozený výchozí a cílový bod zůstala, i když i ona měla namále.

Fáze plánovací Zpočátku byl víceméně jasný termín cesty. Moje dovolená se nacházela na přelomu září a října 2006 a moc s ní hýbat nešlo. Byla tu i snaha utéct před začínajícím podzimem někam do tepla.

Z mnoha důvodů se jevilo jasnou volbou Španělsko. Někdy v polovině srpna jsem poprvé sedl k internetu a po pár minutách jsem začal zjišťovat, že idea objet Pyrenejský polostrov po směru hodinových ručiček asi naplněna nebude. Představa byla asi taková, že spát budu v nočních vlacích během přesunů od města k městu. Předpolkádal jsem, že Španělsko jakožto země velkých měst od sebe relativně velmi vzdálených, bude protkána sítí nočních spacích vlaků. V tom jsem se nemýlil. Jenže jsem nevěděl, že velká města od sebe relativně velmi vzdálená přiměla španělskou vládu rekonstruovat železniční tratě na velmi velkou rychlost. I když tento proces stále probíhá a dosud nebyla dokončen, už teď jezdí mezi Španělskými velkoměsty vlaky úrovně českého pendolina a mnohem vyšší. Takže už na začátku svého plánování jsem narazil na první problém. Předpoládal jsem, že mezi Barcelonou a Valencií bude jezdit alespoň jeden noční vlak z jízdní dobou 6 hodin a vyší, což je tak minimální možná doba na spánek. Jenže on žádný takový vlak nejezdí. Místo toho mezi těmito krásnými vlaky jezdí rychlovlaky z jízdní dobou okolo 3 hodin. Po tomto prvním fiasku jsem došel k závěru, že význam Madridu během mého putování bude mnohem větší, než jsem si dosud vůbec dokázal představit. A taky že byl.

Na internetu a nad mapou jsem pak strávil mnoho hodin, střídaly se ve mně pocity nadšení, že vlaky jedou, přesně tak jak chci i zklamání a naštvání, že spoj není tam kde ho chci mít a ani nikde poblíž. V jeden moment to vypadalo, že budu třeba nocovat na jednom francouzkém nádraží, jindy už jsem skoro hledal hotel v Lyonu. Ale nakonec jsem našel celkem rozumná spojení a i když jsem je poté ještě dodatečně měnil, to hlavní bylo nalezeno a mohl jsem zvolna přejít do fáze předodjezdová.

Fáze předodjezdová Nestává se to jenom mně, ale je takový zákon schválnosti, že před každou větší cestou někam za hranice naší vlasti musí stát nějaká komplikace, aby člověk žil v jakési nejistotě. Musí prostě trochu trpět, aby cestu samotnou mohl brát jako odměnu za to "trpění." Pro příklad, pár měsíců před tím jsem na týdenní dovolenou do Německa odjížděl s podvrtnutám prstem na ruce a obvaz jsem si měl sundat až během prvního dne dovolené. V osmé třídě, asi dva dny před odjezdem do Londýna, mně chytla rýma, která pak v podobě ucpaných uší doznívala ještě během výletu. A když nepřijde něco před cestou, tak přijde něco během cesty to samé a to je možná ještě horší. Třeba takový Turín je moc krásném město, ale díky alergické rýmě, která u mně vypukla pár hodin před jeho návštěvou, jsem z něj fakt moc neměl. No, proč o tom mluvím, před touhle dovolenou těch komplikací bylo nějak moc. Během čtrnácti dnů před odjezdem nejprve jeden cestující částečně i díky mně ztratil drahý zapalovač a vypadalo to, že ho budu muset zaplatit (nakonec se tak nestalo). Už ani nevím kvůli čemu, jsem byl na ušním,krčním, nosním, ale asi za týden jsem tam byl znovu, bolelo mně v krku. S paní doktorkou jsme se

shodli, že to bude asi z letištní klimatizace, ale druhý den jsem se měl přesvědčit, že to byla předzvěst rýmy. Ta se dostavila asi tak 10 dní před odjezdem a já byl docela rád, že jsem ještě neměl koupené žádné jízdenky a cestu jsem mohl v klidu zrušit. Nakonec mi pomohlo i to, že jsem si prohodil v práci šichty, díky tomu jsem měl ještě před dovolenou 5 dní v kuse volno a mohl jsem se z toho dostat. Když jsem pak třetí a čtvrtý den před odjezdem procházel s Miky, její dcerkou a Danem Modřanským sídlištěm, bylo mi už více méně fajn.

1. den; Praha - Štrasburk Pak to začalo. Po tom všem, co se před tím stalo, jsem nemohl uvěřit, že ta dovolená začne, že vyrazím. Ale stalo se. Tím slavným dnem bylo pondělí 25. 9. 2006 a tím místem pražské hlavní nádraží. Bylo chvíli po čtvrté hodině ranní, když jsem nastoupil do jednoho z vozů rychlíku Devín, směřujícího z Bratislavy do Františkových Lázní. Trochu divný začátek cesty do Španělska, že? Abych to objasnil, naplánovaní cesty do Španlěska bylo mnohem těžší, že plánovat cestu po něm. Především zpočátku, a vlastně velmi dlouho, jsem si chtěl koupit jízdenku Inter Rail ve variantě pro Španělsko, Portugalsko a Maroko a k tomu dokoupit zlevněnou tranzitní jízdenku až na Španělské hranice. A to byl kámen úrazu. Přímé vlaky z Prahy do Španělska nejezdí a variant, kudy se tam dostat, je mraky. Bylo třeba vybrat tu trasu pokud možno nejlevnější a taky tak, abych nějak rozumně strávil první noc, pokud možno ve vlaku. Což byl problém úplně největší. Nebudu Vás zdržovat popisem mého hledání, ale nakonec jsem opustil variantu, že by se trsa tam i zpátky odehrála stejnou cestou a podařilo se mi najít pro cestu TAM trasu přes Neměcko a Francii a pro cestu ZPĚT přes Francii, Švýcarsko, Lichštějnsko a Rakousko. Ve finále, když jsem si tu jízdenku kupoval, mi prodejce ve firmně Wasteels poradil, že když si koupím jízdnku Inter Rail pro všechny zóny (fakticky platnou ve většině Evropy), ještě nějakou tu tisícovku ušetřím. To se ukázalo jako výborný tah. Především mi to úžasně uvolnilo ruce a trasu jsem si mohl naplánovatm, jak jsem chtěl. Kdybych už ovšam mezitím nekoupil několik několik rezarvací na konkrétní vlaky. Nicméně jsem si pak říkal, že když se mně ve Španlěsku nebude líbit, přesunu se do Paříže. Ale k tomu opravdu nebyl důvod.

Co říci o jízdě prvním vlakem z Prahy do Chebu? Že až na Smíchov jsem jel v kupé sám a pak přistoupila půvabná mladá dívka, česky mluvící ale čtoucí si německou knihu? Že v Plzni přistoupila další paní jedoucí návštěvu příbuzných do Sokolova? Že tento vlak byl poslední toho dne, který z Plzně do Chebu dojel, kdežto další už byly v úseku Plzeň - Stříbro z důvodů výluky nahrazeny autobusy? Podstatnou část cesty jsem pospával a taky jsem přemýšlel, co dál. Do Chebu jsem dorazil chvíli před osmou ráno a poslední minuty jsem využil k nákupu, toho, čeho jsem zapomněl. Především jsem koupil noviny, za západočeské vydání denníku Metro jsem pochopitelně neplatil, nějakou tu snídani, dobil jsem ještě naposledy telefon a pak už jsem spěchal na vlak společnosti Vogtlandbahn, který mě měl převézt přes hranice. Cesta probíhala poklidně, jen Německým celníkům se asi nezdálo (a když o tom tak přemýšlím, tak se jim vlasně ani nedivím), že cestuji do Španělska jen na výlet a pro jistotu podrobily mně i mojí krosnu opravdu zevrubné prohlídce. Kdydych měl u sebe teřba jen miligram trávy, věřím, že by ho našli, ale já neměl u sebe nic takového, ani jednu obyčejnou cigaretu. Jen českému pohraničníkovi, který prohlídce asistoval, se nezdálo, že sebou beru tolik léků (např. lépy proti bolení v krku v několika verzích, kapky do nosu, Ibalgin, léky proti žaludečním potížím...) a ale po tom, co jsem si zažil před tím, jsem nechtěl riskovat.

Po necelé půlhodině jízdy jsem dorazil do Markredwitzu v Německu. Zdejší hodinovou přestávku jsem využil k tomu, že jsem si dal kávu a začetl jsem do novin. Mám takovou zálibu, že kávu (obvykle jednu denně) si dávám, mám-li tu možnost, na zajímavých místech a vždy pečlivě vybírám, kde se tak stane. Proto jsem si jí dal až teď v Německu a nedal jsem si jí v Chebu, kde by byla mnohem levnější. To víte, v Čechách piju kafe skoro denně, v Německu jen občas.

Chvíli před desátou dopoledne jsem natoupil do vlaku IC 2068 a po kolejích, které jsem ještě neznal, jsem se vydal dál do Stutgartu. Zajímavé bylo, že během krátké přestávky v Norimberku z protějšího nástupiště odjížděl rychlík do Prahy a mně příjemně překvapilo, jak byl plný.

Z tohoto vlaku jsem vystoupil ve Stutgartu. Bezmála šestisetisícové město mně přivítalo kráce před druhou odpoledne a lehce zamračená obloha dávala tušit blžící se déšť. Jelikož jsem jsem tu měl strávit něco málo přes hodinu, nechtěl jsem utrácet pár eur za úschovnu a na malou obhlídku města i s krosnou vážící asi 15 kilo. Víte, vaše ochota zaplatit za úschovu zavazadel závisí na několika faktorech. Tím prvním je především váha vašeho zavazadla. Čím je větší, tím ja vaše ochota si dát jej uschovat vyšší. Dále to závisí na délce času, na které byste si zavazadlo nechali uschovat a v neposlední řadě je důležitá i cena úschovy. Tady byla volba jasná a ani jsem o ní moc nepřemýšlel. Prostě jsem hodil krosnu na záda a vyrazil směrem, kterým jsem tušil něco zajímavého. Tím zajímavým bylo nedaleké krásné Zámecké náměstí (v originále asi Schlossplatz). To bylo vzdáleno od nádraží asi tak sto metrů, tak jsem tam došel, pokochal se a zase se vydal zpátky. Cestou jsem se jakoby mimoděk stavil v jedné obchodní pasáži a spíše pro zajímavost okoukl nabídku místních cestovních kanceláří. Přitom jsem také vyřešil jeden příjemný problém - oběd. Totiž, jídlo se na mých cestách stává velmi důležitou záležitostí. Bez okolků přiznávám, že si dopřávám. Ne že bych navštěvoval ty nejdražší restaurace, ale jím na co mám chuť a kdy na to mám chuť. Pocit hladu je vlastně jedním z nejpříjemnějších pocitů, kdykoliv jsem ho pocítil, hned jsem se ho snažil zažehnat. Vzpomínám na svou předloňskou krátkou návštěvu Rakouska. Na břiše jsem měl tehdy pupínek po návštěvě mravence a ten pupínek jsem měl přelepený tak zajímavě, že jsem měl jakoby neustále pocit hladu. Tak jsem také více méně stále jedl, čímž jsem si i krátil dlouhé cesty vlakem. Na žádném výletě jsem nepřibral více. Ale abych se vrátil. V cizině se snažím jíst to, co doma moc nemám.

Z tohoto dlůvodu jsem častým návštěvníkem restaurací rychlého občerstvení Burger King.

Nabídka je sice velmi podobná konkurenci z Mc´Donaldu, ale tahle firma v českých zemích zatím nepůsobí. Tady ve Stuttgartu jsem Burger King nenalezl, ale za to jsem si dopřál jídlo v jiném fast foodu, který, jak jsem měl později zjistit, je také součástí velkého řetězce. Tenhle se specialuzuje na ryby a já jsem si u něj dal zdařilou imitaci anglických fish&chips (rybu s hranolkami). Kousky v těstíšku obaleného filé s hranolkami a to vše v ubrousku, který byl z venku potištěn jakoby novinami (do novin se totiž v Anglii tyto jídla prodávaná u stánků balí) byly fakt dobré a já bych jenom přivítal, kdyby se tento řetězec uchytil i v naši končinách.

Ve tři hodiny odpoledne jsem už ale společně s mnoha desítkami dalších cestujících netrpělivě čekal na vlak EuroCity 64, směřující z Mnichova do Paříže. Očekával jsem nějaké francouzké vagóny, kterými jsem ještě nejel, místo toho na vlaku jely vagóny německé, jejichž služeb jsem už mnohokrát vyzkoušel. Očekával jsem, že budu asi stát, ale vlak byl tak dlouhý, že jsem v pohodě našel i místo k sezení u okna. Vlak se rozjel a já si za chvíli vzpomněl, že některé německé vagóny mají u dvěřích displeje, které kromě jiného ukazují i aktuální rychlost vlaku.

Projížděli jsme totiž evidentně novou tratí, která byla velmi rychlá a rovná a při projíždění tunely mi zaléhaly uši, což pokud vím, se mi ještě nestalo. Najít takový vagón nebyl ve vlaku žádný problém a já ustrnul, když jsem z toho dispeje zjistil, že se řítíme rychlostí lehce převyšující 200 kilometrů v hodině. Podotýkám, že to nebyl žádný rychlovlak, ale asi deset vagónů tažených lokomotivů. Od té doby jsem zjistil, že když v tunelech zaléhají uši, tak jedeme fakt rychle.

Můj vjezd na francouzké území se odehrál za deštivého počasí krátce před pátou hodinou odpoledne. Z vlaku jsem vystoupil ve Štrasburku, i když vědomí, že vlak pokračuje až do Paříže bylo velmi lákavé. Přivítalo mně velké nádraží, které však procházelo rozsáhlou přestavbou a co víc, přestavbou procházel i přednádražní prostor. Orientace na velkém, Vám neznámém nádraží, je vždy složitá, prochází-li toto nádraží rekonstrukcí, je to obtížné dvojnásob. Ale podařilo se mi najít úschovnu zavazadel (nyní jsem tu měl strávil necelé čtyři hodiny, takže jsem batoh uschovat neváhal) a pak i pokladnu, kde jsem si hodlal koupit místenku na jeden vlak TGV, který jsem hodlal využít pro zpáteční cestu. Jenže místenky právě na tento vlak už byly vyprodány a tak následovala první cesta do centra, jeímž cílem bylo najít internetovou kavárnu a na intenetu novou cestu z Barcelony do Zürichu. Naštěstí jsem kavárnu rychle našel a po menším hledání jsem se rozhodl, že odjedu ze Španělska o den dříve a využiji tak noční vlak z Barcelony do Ženevy a ten den navíc strávím ve Švýcarsku. I to se později ukázalo jako šťastné

řešení. Místa v tomto vlaku naštěsí ještě nebyla vyprodána, byť 67 eur za lůžkový příplatek se mi dávalo s těžkým srdcem. Na druhou stranu jsem doufal, že to bude stát za to. Měl jsem před sebou ještě asi tři hodiny a já se tak nějak automaticky vydal podívat se na zdejší letiště. Avšak po té, co jsem jsem místním příměstským vlakem dorazil na zastávku nedaleko letiště, zjistil jsem, že poslední, pro mně použitelný vlak zpátky jede asi za deset minut a cestovat zpět MHD se mi nechtělo (musel bych za něj platit, kdežto vlakem jsem mohl cestovat na jízdenku Inter Rail, kterou jsem vlastnil) a tak jsem se zase vydal zpátky. Už pršelo a stmívalo se, když se vypravil do centra Štrasburku. Chtěl jsem poznat to město, které jsem zatím viděl jen z okna autobusu cestou k moři, ale počasí bylo proti. Neměl jsem s sebou deštník a po krátké době jsem byl mokrý. Nechtělo se mi nastydnout hned první den dovolené a tak jsem zapadl do jedné z místních restaurací Mc´Donald a u zdejší prodavačky, kterou (tuším, že i podle jména, které měla napsané na vizitce) podezříval, že nepochází z Francie, nýbrž ze střední nebo východní Evropy, jsem si koupil rybí hamburger s hranolkami a s čajem. Závěr svého pobytu ve Štrasburku jsem pak strávil na zdejším hlavním nádraží, než jsem zjistil, že můj vlak, který mně měl dopravit na jih Francie, je již přistaven.

2. den; Štrasburk - Barcelona Měl jsem to vymyšlené dobře. Nočním vlakem do Avignonu, odtud spěšnákem do Montpelieru a odtud rychlíkem přímo do Barcelony. Jenže člověk míní, pán Bůh mění. Kdybych vyrazil o pár dní dříve, jak jsem prapůvodně plánoval, mohl jsem jet přímým nočním vlakem až do Port Bou, což je první stanice ve Španělsku a odtud by to už bylo do Barcelony kousek. Jenže mně bylo nabídnuto přehození směny, které se mi hodilo z jiných důvodů a tak jsem místo v pátek vyrazil v pondělí a ten vlak už nejezdil. Místo něj jsem použil jiného nočního vlaku, který měl cílovou stanici Nice. První překvapení mně čekalo už záhy po nastoupení do jednoho z leátkových vozů tohoto vlaku. Předpokládal jsem, že stejně jako ve Střední Evropě (ale třeba i v Itálii) se mně ihned ujme průvodce lehátkového vozu, odebere si moje jízdenky a ukáže mi mé lehátko. Jenže v tomhle voze žádný průvodce nebyl. Obsadil jsem tedy lehátko, na které jsem měl koupenou místenku. Našel jsem ho použitelné ke spaní i s malým balíčkem, který obsahoval ubrousky, vodu a špunty do uší (velmi praktické). Postupně se vlak začal plnit, ale průvodčí přišel až po jeho odjezdu. Zkontroloval nám jízdenky a nechal nás dál spát. Zanedlouho vlak zatavil v Dijonu a stál tu asi dvě hodiny. Dodneška nevím proč, jestli se porouchala lokomotiva, stala se nehoda na trati nebo co, ale prostě stál. Bylo pak velkou úlevou, když se vlak konečně rozjel a já jsem mohl s radostí konstatovat, že jsem se i trochu vyspal. Zas ta noc nebyla tak špatná. Do Avignonu jsem měl dorazit chvíli před pátou ranní. Jenže v té době jsem ještě pospával ve vlaku a dorazil jsem sem téměř s dvouhodinovým zpožděním. Podle mých propočtů jsem mohl návazný vlak stihnout, jenže chyba lávky, vlak byl pryč, stejně jako naděje, že obědvat už budu v Barceloně. Informační přepážka tady byla ještě zavřená, tak jsem se pokusil náhradní spojení najít pomocí w@pu. Ten mi však zde nefungoval, tak jsem koupil v jednom ze zdejších stánků dva kousky pizzy a za několik minut sedděl v nejbližším vlaku do Montpelieru, s tím, prostě pojedu směr Barcelona a až tam dojedu, tak tam dojedu. Kdybych věděl, jak blbé spojení mně čeká a že v Montpelieru budu čekat na vlak, který také vyráží z Avignonu, ale asi tak za hodinu, nekoupil bych pizzu, ale kafe a místo do vlaku se šel podívat zdejší most, který končí v půlce řeky.

Jenže já to nevěděl a tak jsem se rychlostí francouzkého spěšnáku blížil se španělským hranicím. V Monteplieru jsem jenom změnil vlak a jelo se dál. Bylo příjemné ráno, když jsem z okna poprvé patřil moře. Na druhé straně vedla dálnice a já si uvědomil, že je to přesně ta dálnice, po níž jsem jel v autobuse třikrát k moři do Španělska a třikrát zpátky a teď jedu po té trati, na kterou jsem tehdy koukal. Jeden z cílů výletu byl právě dosažen. Konečně jsem dorazil do Cerberre. To je poslední stanice na francouzké straně. Za ní je jen tunel a pak Španělsko.

Stanice se nachází těsně u moře, ale vysoko nad ním, páč v tomto bodě končí pohoří Pyreneje a zažíná moře. Je to vlastně nejvýchodnější bod francouzko-španělských hranic. Stanice

vypadala, že svá nejlepší léta už má dávno za sebou. Jediné, co aslepoň trochu vypadalo neopuštěně, byla nádražní hala. Jenže vše zase kazily nefungující úschovní skříňky na zavazadla. To vše ještě umožnilo mojí depresi z faktu, že tu strávím asi dvě hodiny, než nastoupím do vlaku, který mně přepraví asi do pět kilometrů vzdálené španělské stanice Port Bou. Okolní kopce přímo lákaly k procházce, možná by nebylo špatné podívat se shora i na nádkladní část nádraží, na kterém byl čilý ruch. Jenže s těžkou krosnou se mi do toho prostě nechtělo. Tak jsem sešel k moři a na něčem co připomínalo pláž, jsem se posadil a luštil křížovku z Metra. Ty noviny mi pak vlivem silnějšího větru ulétly do moře a já jsem je s krosnou na zádech a po kolena ve vodě naháněl. Nakonec jsem si dal k obědu sýrovou bagetu a kolem půl třetí se vydal konečně na krátkou cestu tunelem do Španělska.

Nádraží Port Bou bylo na první pohled dost podobné tomu v Port Bou. I tady bylo nákladové nádraží s čilým provozem, i tady bylo nádaží ve svahu, u moře a přitom v horách. Ale tím podobnost končí. Uprostřed kolejí je staniční budova, o poznání hezčí než ta v Cerberre, která nádraží rozděluje na francouzkou a na španlěskou část. Je to paktické z mnoha důvodů.

Především ve Španělsku je jiný rozchod kolejí než ve Francii (ve Francii je tzv. normální 1435 mm, kdežto ve Španělsku je široký rozchod 1674 nebo 1672 mm. - zdroj Wikipedie). U vlaků, které by chtěly jedou třeba z Barcelony dále směr Lyon se musí měnit rozchod, takže těch vlaků moc není (minimálně osobních) a tak se to častěji řeší tak, že cestující přijedou jedním vlakem na francouzkou část nádraží a zde přestoupí do španělského vlaku. Při vstupu se do nádraží budovy se provádí někdy i pasová kontrola, což byl zrovna můj případ a když jsem viděl, jak celníci prohlížejí nějaké jiné kufry, očekával jsem, že to nemine i mně. Ostatně, měl jsem s tím ze včerejška už nějaké zkušenosti. Leč nestalo se, celníkům stačilo vidět můj pas, do zavazadel se jim lézt nechtělo. A tak jsem konečně chvíli před třetí odpoledne druhého dne mé cesty dosáhl Španělska.

Mým prvním úkolem na území Španělska bylo zajistit si nocleh, v tomto případě tedy pokusit se sehnat lehátkový lístek na noční vlak z Barcelony do Madridu. Byl jsem překvapen, když se mi to podařilo velmi rychle už tady v Port Bou. Jen mně velmi nepatrně zklamalo, že se tu dá sice platit jen jedním typem platební karty, který ovšem nevlastním. To mi ale nemohlo zkazit radost z toho, že mám následující noc kde spát. Paní pokladní mně sice upozornila, že ten vlak má výchozí stanici už tady v Port Bou, ale když jsem jí řekl, že přeci jenom radší nastoupím v Barceloně, vůbec se mi nedivila. Jinak ale musím říct, že v Port Bou je moc hezky. Měl jsem tady pobyt necelé dvě hodiny a tak jsem úschovnu zavazadel ani nehledal. Místo toho jsem rovnou vyrazil k moři. Bylo příjemné odpoledne, počasí typicky letní a když jsem našel pláž, vůbec mně nepřekvapilo, že nebyla prázdná. Shodil jsem batoh na zem a vyrazil jsem do moře.

Jen jsem tak oplách nohy, nechal se náhodným kolemjdoucím vyfotit a pak jsem spokojeně zamířil směrem k nádraží. Cestou jsem prožil příjemný cenový šok, když jsem zašel do jednoho z místních menších obchůdků, abych si koupil vodu na pití a objevil jsem zde 1,5 litru citrónové limonády za 0,35 Euro. Pro pochopení onoho šoku je třeba dodat, že dosud jsem si kupoval z automatů neochucené vody, půl litru v ceně tak 1 až 1,5 euro. Ještě před dalším pokračováním cesty jsem se stavil u místního kostela a pak už jsem nastoupil do španělské příměstské jednotky.

Cesta ze španělsko-francouzkých hranic do Barcelony trvala dvě a půl hodiny. Jel jsem přesně tím vlakem, na který jsem koukával z pláže, když jsem svého času trávil tři prázdniny po sobě na pobřeží Costa Brava. Teploměr ve vlaku ukazoval něco kolem 25 stupňů Celsia a venku bylo zhruba stejně. Vlak už teď zastavoval na každé zastávce a já si jízdu krátil tím, jsem pomocí mapy neustále sledoval svojí polohu. Potěšilo mně, když jsem viděl, jak se směrem od Barcelony do Francie staví nová vysokorychlostní železnice.

Chvíli před devátenáctou hodinou (se sedmihodinovým zpožděním proti plánu) jsem dorazil do Barcelony. Ač jsem strávil celkem tři týdny asi hodinu jízdy vlakem odsud, ještě jsem tady nebyl.

Až teď. Ještě cestou jsem si řekl, že jsem unaven na prohlídku centra a jediné, čeho jsem schopen, je návštěva místního letiště. Během prvních chvil na nádraží Barcelona - Sants jsem

našel úschovnu a dal si do ní krosnu. Pak se mi podařilo najít vlak směřující na letiště a za necelou hodinu jsem se procházel terminály zdejšího vzdušného přístavu. Třeba říci, že vyhlídkovou plošinu jsem zde nenašel, tak jsem alespoň sledoval práci místní bezpečnostní kontroly. Den jsem zakončil večeří v podobě velkého menu v restauarci Mc´Donalds opět na nádraží Sants a pak už jsem se zvolna přesunul na noční vlak do Madridu.

3. den; Madrid Měl bych říci, že koleje barcelonského nádraží Santas se nachází v podzemí a obbavovací budova se službami, pokladnami, obchody a vším možným se nachází nad kolejemi, tedy na povrchu. Podobně je řešeno třeba Varšavské nádraží Warszava Centralna. Pro představu, je to jako kdyby na pražském hlavním nádraží byly železniční koleje v místech kde se nachází metro.

Krom toho, z odbavovací haly tohoto nádraží se velmi snadno dostanete i do metra. To jen taková malá odbočka, abych na to nezapomněl. Právě z tohoto nádraží mi deset minut před desátou hodinou večerní odjížděl noční vlak do Madridu. Jak již bylo řečeno, na tento vlak jsem měl koupený lehátkový lístek. Mám pocit, že všechny lehátkové vozy jsou na jedno brdo.

Zatímco u vagónů k sezení existuje nespočet variant rozmístění sedaček, v případě lehátkových vozů toho moc vymýšlet nejde. Prostě v každém kupé 6 skládacích lehátek po třech nad sebou.

Rozdíly jsou v detailech typu provedení lehátek, vybavení toalety a umývárny atd. I přesto že jde o velmi důležité detaily podstatně ovlivňující kvalitu noci v totmo voze stráveném, nemohu se zbavit pocitu, že třeba české starší vozy vypadají v podstatě stejně jako ty nejnovější německé.

Nehledě na to, že je-li kupé plně obsazeno, je problém do něj uložit batožiny, aniž by třeba někdo tu svou nepoužil jako poněkud nadrozměrný polštář. Nicméně jsem konstatoval, že kvalita španělského lehátkového vozu byla na velmi vysoké úrovni. Vlak bych velmi slušně obsazen (skoro bych řekl, že byl plný) a já jsem se tak trochu divil, že jsem v něm pár hodin před jeho odjezdem sehnal místo. Vyfasoval jsem prostřední lehátko a tak trochu si nepamatuji, jak dlouho jsem spal. Prostě a jednoduše večer jsem usínal za prosakujícího světla z chodby a najednou koukám, že nás budí, páč už je Madrid.

Na Madridské nádraží Charmartin jsem dorazil 3. dne cesty krátce před půl osmou ráno, konkrétně 27. 9. 2006. Byla ještě tma, ale na nádraží už byl čilý ruch, když jsem se vymotal do velké odbavovací haly. Prvním a v podstatě hlavním úkolem toho dne bylo zde najít ubytování.

Na internetu jsem si našel jeden kemp, u kterého bylo i uvedeno dopravní spojení veřejnou dopravou, tedy konkrétně číslo autobusu a něco, co mělo být asi název zastávky. Informační kancelář otevírala v osm hodin, tak jsem tu půl hodinu hodlal využít ke snídani. V jednom z nádražních jídelních stánků jsem si dal malou kávu už ani nevím s čím, asi s něčím sladkým. Co vím je to, že káva mi fakt nechutnala, tak jsem si dal o pár minut v jiném stánku repete. To už ale otevřel informační stánek a bylo třeba zjistit pár rozšiřujících informací o mém kempu. Nutno říci, že mi tady pomohli. Dali mi papírek s adresami dvou kempů, z nichž jeden byl ten, co jsem si už v Praze našel na internetu. U něj nejen číslo autobusu, ale místo, odtud tento autobus vyjíždí. Tím místem byla stanice metra Legazpi. Paní v informačním stánku mi na mapě, kterou mi následně věnovala, ukázala, kde se tato stanice metra nachází a doporučila mi nejlepší spojení. Jako bonus mi prodala celodenní jízdenku na Madridskou MHD s tím, že na tu jízdenku se dostanu až do kempu. Poděkoval jsem a vydal jem se do metra. Madridské metro má 11 tras metra, celkem 118, 5 km a 163 stanic. V těsné blízkosti nádraží Chamartin se nachází stanice linky číslo 10 madridského metra nazvaná . . . Chamartin. Cesta tam byla docela dlouhá, obzvláště schody mně netěšily, navíc všude kolem se staví, pro změnu prodloužení trasy číslo 1 Madridského metra. Madridské metro vypadá celkem útulně, vozy jsou více "vlakovitější" než ty pražské, ostatně třeba proud sbírají sběračem z horních trolejí a ne z boční kolejnice, jako je to v Praze. Co je zajímavé a co mi nejde na rozum, i když je madridské metro asi tak třikrát delší než to pražské, přepraví ročně asi o polovinu méně cestující. Zřejmě má delší intervaly. Ale abych se vrátil. Stanice Legazpi, kam jsem se měl přepravit, je konečnou stanicí trasy 3 a zároveň přestupní stanicí z trasy 3 na okružní trasu 6. Už paní v informacích mi naznačila, že nejlepší by

tam bylo dojet po trase číslo 3, ale jak zároveň dodala, trasa 3 je toho času mimo provoz, protože se rekonstruuje. Takže jsem jel trasou číslo 10 do stanice Principe Pío a tam přestoupil na okružní linku číslo 6 a dojel do Legazpi. Byla to docela štreka, dohromady jsem jel asi 20 stanic, to je skoro přes celý pražský béčko. Nícméně jsem vystoupil na Legazpi. Že se trasa 3 horečně rekonstruuje, bylo patrné na první pohled, stejně jako bylo jasné, že ta rekonstrukce se blíží ke konci a bude stát za to. Tuto stanci metra jsem následně využil mnohokrát a byl jsem překvapen nejen některými technicky zajímavými pohledy (třeba do jakési "tajné chodby"), ale i faktem, že se tu plně pracovalo zřejmě 24 hodin denně. V žádném případě netvrdím, že se třeba v Praze neprovádí stavební akce non-stop, ale tady, když člověk vcházel do metra staveništěm a bordelem v mezích normy, tak to tak bilo do očí, že prostě španělský daňový poplatník musel mít pocit, že tady jsou jeho daně využívány správně a hlavne efektivně.

Okolí stanice metra Legazpi vlastně byla velká křižovatka a menší dopravní uzel. Když jsem si vylezl na povrch, všiml jsem si, že se trasa 3 nejen rekonstruuje, ale pracuje se i na jejím prodloužení do oblasti Los Angeles. Nejdřív jsem si myslel, že se trapně opičí po Američanech, že tak nejspíše pojmenovali nějaké místní obchodní centrum a teďko z toho těží, ale pak mi došlo, že Los Angeles asi znamená Město Andělů (nebo tak nějak, podle mého bratra, který to hledal na internetu se to prostě jmenuje Andělé) a tahle oblast tak mohla bý pojmenována mnohem dříve, než se vůbec Kolumbus vydal na svou výpravu. Nicméně, najít zastávku autobusu číslo 447 nebyl žádný problém. Už při letmém pohledu do mapy jsem tušil, že celodenní jízdenku MHD, kterou jsem vlastnil a která platí jen pro centrum města, se do kempu asi nedostanu a řidič autobusu mi to jenom potvrdil. Tak jsem zaplati euro třicet za lístek a jel jsem autobusem, aniž bych přesně věděl kam. V názvosloví zastávek jsem se nevyznal, řidič mi neporadil, prostě a jednoduše jsem nevěděl, kde mám vystoupit, což uznáte, je docela závažný problém. Neporadilo mi ani několik spolucestujících, které jsem oslovil (byť tady byl spíše problém v jazykové bariéře), takže když jsem jel už dlouho a měl jsem pocit, že jsem už dost mimo Madrid, tak jsem prostě vystoupil. Když o tom tak přemýšlím, nevystoupil jsem až zas tak blbě. Nacházel jsem se v Getafe, což je docela velké madridské předměstí. Nachází se tu fotbalový klub, který snad dokonce hraje i španělskou Primera Division (1. ligu) a taky vojenskonákladní letiště, jak jsem měl za několik minut později zjisti, to když mi nízko nad hlavou přelétávaly typy letadel, o jejíchž existenci jsem zatím pouze mlhavě tušil (podotýkám, že pracuji na Ruzyňském letišti). Dodnes nevím, jestli jsem svou zastávku přejel, nebo vystoupil předčasně, je to celé pro mně docela záhada, ale brzy jsem poznal, že jsem se vlastně ztratil. Z těch několika místních lidí, které jsem oslovil, mi část vůbec nedokázala poradit a část mně jenom nasměrovala s tím, že je to daleko. Což ovšem bylo mnohem lepší než nic. Na tomto místě je třeba se zmínit o jedné nepříjemnosti, která se mi stala už první den ve Štrasburku.

Prostě a jednoduše jsem zničil pásek od kalhot. A jelikož kalhoty byly mnohem širší než můj pas, byl to docela zásadní problém, pokud jsem ovšem nechtěl chodit s odhaleným spodním prádlem a zároveň šourat nohavicemi o zem. Ve večerních hodinách jsem to řešil tak, že jsem si zvětšil pas tím, že jsem pod kalhoty nahrnul všechny vrstvy oblečení, co jsem měl na sobě a přes den jsem nosil kraťasy, což vzhledem ke zdejšímu letnímu počasí nebyl žádný problém.

Ale tento třetí den dopoledne, kdy sluníčko pálilo jako u nás v srpnu (byl konec září) jsem se v naivní víře, že za chvíli budu v kempu a převlíknu se, ještě nedostal k tomu, abych volné kalhoty zaměnil za kraťasy a vzhldem k tomu, že mít na horní části těla cokoliv více než tričko a kšiltovku, tak bych se usmažil, tak jsem si prostě a jednoduše musel kalhoty neustále přidržovat a povytahovat. S plnou krosnou na zádech to byl problém, takže v momentě, kdy jsem pochopil, že cesta bude dlouhá a Bůh ví, kdy skončí, jsem zalezl do nejbližšího zákoutí a převlékl se do kraťasů. Naštěstí jsem kemp nalezl dříve, než jsem čekal. Stále jsem se ptal na cestu a lidé mně udržovali v jednom směru. Nakonec jsem potkal jednoho anglicky mluvícího pána, který mi nejen potvrdil směr, ale protože si nebyl úplně jistý, tak navrh, že zavolá na telefonní číslo, které bylo na papírku, kterým mně vybavili v nádražních informacích, bylo také uvedeno. To už jsem odmít, mně v ten moment stačilo vědět, že jdu správně. Nakonec jsem došel ke skupině

místních žen. Až příliš pozdě mi došlo, že jedna z nich pláče. Avšak jiná z nich mi ochotně ukázala, že kemp se nachází na druhé straně dálnice, u které jsme v podstatě stáli. Přechod přes dálnici se nacházel nedaleko. A u něj byla autobusová zastávka, na které zastavoval i autobus, kterým jsem původně jel. Jenže poctivě přiznávám, že sám bych to nepoznal.

Nadchodem jsem překonal dálnici a za chvíli už si recepční v recepci Campingu Alpha opisovala moje nacionále. Kemp Alpha působil celkem sympaticky, i na konci sezóny byl slušně obsazen, byl vybaven barem s velmi dlouhou otevírací dobou a malých obchodem s potravinami, kde, jak jsem později zjistil, bylo škoda nenakupovat. Že už nebyl v provozu bazén mně nepřekvapilo, bylo ostatně už lehce po sezóně. Co mně trošku vadilo byl fakt, že zdejší zem byla pevná a nedaly se do ní zatlouct kolíky. Což se projevilo zejména, když jsem začal stavět stan a chtěl jsem si u něj udělat i předsíňku. Sice jsem se jí pokusil zatížit kameny, ale nebylo to ono. Bylo by fér říci, že stan jsem měl půjčený od skupiny a to zdarma. Můžu hrdě říci, že stan M-3 jsem už postavil na břehu Bodamského jezera, dále nedaleko Janova na pobřeží Středozemního moře, taky v Hamburku a na ostrově Rujána v Baltském moři. Stan z inventáře M-3 se také v dubnu 2006 proletěl letadlem a to konkrétně z Prahy do Nice a zpátky. Teď tedy stan stál v Getafe (čti Chetafe) nedaleko Madridu.

Táhlo už k polednímu, kdy stan byl postaven a já se vydal vykoušet místní sprchu. Po třech dnech cesty jsem už byl špinavý, lehce opocený a obával jsem se, že zanedlouho budu zapáchat jako velmi dlouho nemytý člověk. Posilněný sprchou a čisťounký jako lilie jsem se vydal prozkoumávat krásy Madridu. Došel jsem na nedalekou autobusou zastávku a začal jsem zkoumat jízdní řád. Ten se od těch českých velmi lišil a nebudu zapírat, že ty české jsou srozumitelnější. Tento především udával interval spojů a dále odjezdy prvního a několika posledních spojů z výchozí stanice linky. Vtip byl tom, že jsem nevěděl, jak dlouho jede autobus ze své výchozí stanice sem. To fakticky znamenalo, že jízdní řád měl pouze velmi informativní charakter. Člověk se tak mohl maximálně dozvědět, od kdy do kdy se autobusu dočká a jak dlouho na něj bud maximálně čekat. Vzhledem k tomu, že konkrétně u této linky číslo 447 se intervaly pohybovaly od 20 minut (ve špičce) do asi hodiny (mimo špičku), to byl docela problém.

Na druhou stranu mně to nutilo dělat si velké časové rezervy, aby se nestalo, že mi ujede vlak, do kterého jsem měl draze koupenou rezervaci. V Madridu jsem tak na vlak nikdy neběhal. V Madridu ne.

Moje první cesta vedla na Madridské nádraží Atocha. To se neslavně proslavilo tím, že zde byly 11. března 2004 byly spáchány atentáty při niž zemřelo 191 lidí. Stanice už prošla rekonstrukcí, vypadá velmi pěkně a moderně a i když následky tohoto atentátu tu nejsou na první pohled vidět, rozhodně jsou cítit. Třeba k vlaku se tu nedostanete bez platné jízdenky, taktéž při jeho opouštění se to bez jízdenky neobejdete a cestuje-li dálkovými vlaky, musíte si nechat zavazadla projet rentgenem, který je velmi podobný tomu, který se používá na letištích. Na nádraží Atocha jsem hlavně hledal internetovou kavárnu. Chtěl jsem si ověřit mé cestovní plány (i když byly vytvořeny podle webových stránek španělských železnic), abych si pak mohl koupit místenky. Totiž, jízdenka Inter Rail Vás opravňuje k neomezenenému počtu jízd v období platnosti jízdenky na celém území, pro které je konkrétní jízdenka zakoupena. Na tuhle jízdenku se nesvezete jen soukromými železnicemi (ty však často umožňují cestování se slevou) a několika málo dalšími vlaky. Ale někdy je třeba si na konkrétní vlaky koupit místenku nebo zaplatit příplatek (obvykle spojený s místenkou). No a ve Španělsku těch vlaků s povinnou rezervací je mraky, vlastně všechny dálkové. Krom toho jsem si chtěl koupit několik lehátkových a lůžkových lístků, protože v kempu v Madridu jsem hodlal strávit jen tři noci, všechny ostatní jsem měl v plánu strávit ve vlaku. Na nádraží Atocha jsem internetovou kavárnu nenašel a ve městě se mi jí hledat nechtělo a tak mně napadlo, že nějaká určitě bude na zdejším mezinárodním letišti. Jelikož jsem se tam chtěl podívat tak jako tak, neváhal jsem. Nejprve jsem dojel metrem (linka číslo 1) ze stanice Atocha Renfe (která přímo navazovala na nádraží) do přestupního teminálu Nuevos Ministeros a odtud linkou číslo 8 do stanice Aeropuerto. Jak už název napovídá, tato stanice se nechází v těsně blízkosti zdejšího mezinárdního letiště Barajas.

Samotná linka metra číslo 8 je nová. Soupravy i stanice září čistotou, jedna stanice se na trase ještě dostavuje. Co mně zaujalo, byla možnost strojvedoucímu koukat přes rameno. Ve vlacích na trase 8 totiž nemá za sebou neprůhlednou stěnu, ale pouze skleněnou (nebo plastovou?) zeď, takže člověk muže cestu pozorovat cestu téměř z pohledu strojvedoucího i vidět na tachometr. To bylo fakt super a 5 stanic dlouho cestu mi to velmi zpříjemnilo.

Letiště Madrid - Barajas se nachází 12 kilometrů severozápadně od centra a má čtyři terminály, z nichž tři jsou u sebe těsně propojené a ten čtrtý, nejnovější, je trochu bokem. To jsem nevěděl, ostatně prodloužení metra k tomuto terminálu se teprve buduje. Na tomhle místě jsem původně napsané i údaje, kolik toho letiště za rok 2005 odbavilo, ale jelikož mi přišli poněkud nevěrohodné, tak je tu neuvádím. Co je podstatné je to, že Madridské letiště je fakt velké, rozhodně mnohem větší než Praha. Letecké linky odtud vedou do celé Evropy, několika měst v Asii, Africe i Severní Americe a velmi dobré spojení je odtud do Jižní Ameriky, což je dáno především historicky. Já jsem na letiště dorazil v době, kdy se tu mělo vyskytovat letadlo ČSA. Chtěl jsem si boeing nebo airbus s českou trikolórou vyfotit na španělské půdě, ale ať jsem dělal co jsem dělal, na informačních obrazovkách jsem o něm žádnou zmínku nenašel. Nad záhadu letu ČSA jsem pak přemýšlel ještě několik dní.

Na každém letišti, které navštívím, vždy hledám něco jako vyhlídkovou terasu, tedy místo, odkud mohou sledovat dění na letištní ploše, starty, přistání a pohyby letadel. Bylo by na samostatný (a velmi dlouhý) článek popisovat, jak na tom kterém letišti, kde jsem už byl, je toto řešeno. Velmi ve zkratce se dá říci, že letiště z tohoto pohledu se dá rozdělit do tří druhů. První druh letišť nic takového nemá a pokud chcete sledovat provoz, musíte se složitě dostat někam za plot. Druhou kategorii tvoří letiště, kde pohled na plochu je umožněn např. z nějaké restaurace, odkud je dobrý výhled ven. Takovým typickým letištěm je třeba Vídeň. Má to tu výhodu, že Vás netrápí rozmary počasí (jste pod střechou) a můžete přitom třeba popíjet kávu. No a třetím druhem letišt jsou taková letiště, které mají klasickou vyhlídkovou terasu, umístěnou v drtivé většině na střeše letištních terminálů. Za vstup na tuto terasu se někdy platí vstupné, někde musíte procházet bezpečnostní kontrolou, ale v naprosto drtivé většině případů máte skvělý výhled a můžete dělat úžasné fotky. K tomu nutno říci ještě více věcí. Celá řada letišť (mimo jiné i Praha) má jak vyhlídkovou terasu i nějakou dobře položenou restauraci a za druhé, pokud z daného cestujete, je to úplně o něčem jiném a terasu hledat nemusíte. Na plochu můžete koukat z odletové čekárny. Madridské mezinárodní letiště spadá dle mého názoru do druhé kategorie. Žádnou vyhlídkovou terasu jsem nenašel, zatímco jsem velmi záhy našel restauraci s výhledem na plochu. Několik desítek minut jsem sledoval starty a přistání a vůbec pohyby a odbavování letadel především domácích leteckých společností, např. Iberia, Spanair, Air Europe, nebo mezitím již zkrachovalého Air Madrid. V jednom průvodci jsem se dočetl, že mezi Barcelonou a Madridem funguje tzv. letecký most a letadla mezi těmito městy létají velmi, ale opravdu velmi často (letový řád Madridského letiště pro léto 2006 udával cca 50 spojů během 24 hodin). Vůbec ve Španělsku je velmi silná vnitrostátní letecká doprava, tak silná, že se člověk diví, že se uživí, i když tu funguje perfektní síť dálkových vlaků (o tom bude řeč dále) a většina velkých měst je spojena dálnicí.

Jedna věc, kterou jsem si s radostí uvědomil, byl fakt, že ve Španělsku stále panuje léto.

Horkém léto. A tak vedle láhve s vodou, která se stala mým stálým a věrným společníkem, jsem potřeboval i opalovací krém. Právě tady na Madridském letišti jsem objevil lékárnu a v něm jsem si koupil opalovací krém asi za 20 (!) euro, tedy velmi zhruba přepočteno, asi za 560 korun. Byla to však velmi výhodný investice, páč nepoužít ho, byl bych pravděpodobně spálený už ten den.

Několik euro jsem zaplatil i za snahu ověřit si můj cestovní plán. Klasickou internetovou kavárnu jsem tady nenašel, tak jsem své naděje vkládal do internetových pultů. Je to něco jako telefonní budka, akorát že místo sluchátka tu je monitor, klávesnice a přístup k internetu. Platí se mincemi, jako v telefonní budce, však to znáte, objevuje se to už i u nás. Nejprve jsem musel najít volný pult, pak funkční pult. Obojí mi zabralo docela dost času a já z toho už byl dost na prášky, když se mi konečně podařilo najít takový internetový pult, který byl jednak volný a jednak

se nezasekával. S velkou námahou jsem si ověřil, že mé informace jsou správné a vyrazil jsem metrem zase do centra, konkrétně na na nádraží Chamartin, abych si koupil místenky, lůžky a lehátka vlastně na zbytek dovolené.

Na tomhle nádraží je vedle pokladen vyhrazen opravdu velký prostor s mnoha pokladnami na prodej jízdenek a místenek pro dálkové vlaky. Vzhledem k tomu, že všechny dálkové vlaky ve Španělsku jsou povinně místenkové, je to za a) potřeba a za b) i tak se nevyhnete dlouhému čekání. Funguje to jako v některých bankách nebo jim podobných institucích. Přijdete, necháte si vyjet papírek s pořadovým číslem, až na Vás přijde řada. Já jsem tady strávil ještě dost času předtím, než jsem si papírek s pořadovým číslem nechal vyjet. Předpokládal jsem, že komunikace s prodejcem bude velmi náročná a tak jsem si všechny své požadavky napsal na papír. Tedy asi dvakrát, protože poprvé jsem v tom škrtal a nechtěl jsem prodejce mást, i tak jsem to měl mít těžké. Těch rezervací jsem považoval celkem dvanáct. Spočítal jsem si, že by mně to mělo vyjít cca na 200 Euro a radši jsem si je vybral z nejbližšího bankomatu, protože po zkušenostech z Port Bou jsem předpoládal, že tady mou kartou platit nepůjde (mimochodem šlo). Pak jsem už čekal, až na mně vyjde řada a doufal, že proti mně bude za pokladnou stát někdo milý, ochotný a hlavně anglicky mluvící. Zároveň jsem toto člověka předem dopředu litoval. Konečně na mně přišla řada a já si při pohledu na toto člověka pomyslel, že možná budu mít štěstí. Byl to elegantní muž ve středních letech. Předem jsem ho varoval, že to se mnou bude mít na dlouho, ale pak jsme začali a šlo to docela rychle. Sice si trochu povzdech, když udělal všechny rezervace, co byly napsané na jedné stránce a myslel, že už je to všechno a já stránku otočil a tam byl napsán ještě jeden požadavek. Měl jsem ohromné štěstí, když z těch 12 vlaků, na které jsem chtěl místenku, byl jen jeden vyprodaný, ale to se velmi rychle vyřešilo tím, že se koupila místenka na dřívější spoj. Stálo mně to o něco málo více než 200 euro, já tomu pokladnímu moc děkoval, dokonce jsem mu nabídl i spropitné, což odmítl. Myslím, že jsme se loučili oboustraně spokojeně. A já měl všechny potřebné rezervace až do konce dovolené.

Když tohle nakupování skončilo, tak jsem si uvědomil, že jsem sice v Madridu už nějakých 12 hodin, tak by bylo konenčně na čase projít se centrem města, mrknout na památky a tak.

Zároveň už ale byl ale večer, sice podle počasí na středoevropské poměry léto, ale stmívat se mělo začít jako na začátku podzimu, takže se mi už moc chodit nechtělo. Při pohledu na mapu jsem zjistil, že mezi nádražími Chamartin a Atocha nevede nejen podzemní železnice, ale i široká ulice, která cestou několikrát mění jméno a v jejím bezprotředním okolí plno zajímavých staveb. A tak jsem si řekl, že prostě půjdu pěšky z Charmartinu do Atochy. Vtip byl v tom, že jsem tuhle cestu rozdělil na etapy. Ještě přesně jsem nevěděl, kam ten den dojdu, když jsem se cca v sedm večer vyrazil z nádraží Chamartin. Šel jsem po té široké ulici, fotil domy, tedy, zatím to byly většinou moderní kancelářské budovy, obchodní centra, hotely a tak. Kolem osmé hodiny večerní jsem pak stanul před stadionem Santiago Bernabeu, kde své fotbalové fotbalové zápasy hraje Real Madrid. Nikdy by mně nenapadlo, že tenhle stadión bude stát v samém centru města vedlé jedné z nejrušnějších ulic Madridu, ne-li celého Španělska. Venku vypadal skoro obyčejně, přitom na něm hraje jeden z nejslavnějších sportovních klubů světa. Asi čtvrt hodiny po té jsem své putování ukončil u stanice metra, vlakového nádraží a velkého dopravního uzlu v rámci madridské městské hromadné dopravy obecně Nuevos Ministeros. Ten název není tak úplně od věci, kromě velkém křižovatky tu stojí i skupina budov, ve kteých sídlí dvě ministerstva. Metrem jsem dojel na Legazpi a pak autobusem do kempu. Bál jsem se, že přejedu, ale nebylo třeba. Už při nastupování si jeden z cestujících všimnul mého "baťůžkářského" vzezření a poznal, kam chci jet, navíc jsem si i ve tmě všimnul motelu Los Olivos, za nímž se nacházela autobusová zastávka, kde jsem vystupoval. Spokojený a šťasný jsem toho dne zalézal do spacáku.

4. den; Valencia Mnoho lidí má představu, že o dovolené se zásadně stává pozdě nebo až člověk uzná za vhodné a slovo budík je o dovolené sprostým slovem. Ne tak u mně. To dělám, když mám volné dny mezi prácí. A jelikož dělám na dvanáctky na směny, tak těch volných dnů mám více než

dost. O dovolené naopak vstávám brzo téměř vždy. I během této dovolené mně buď budil budík, nebo průvodci lehátkových a lůžkových vozů ve vlaku. Nějak mně nedošlo, když jsem si plánoval sé odjezdy na výlety z Madridu na řekněmě sedmou až osmou hodinu ranní, že možná budu ubytován v kempu někde na okraji Madridu a budu mít problémy se včas na nádraží dostat. No, skutečnost je taková, ža na mé tři výlety z Madridu odjížděli vlaky přesně tak, abych je stihnul prvním, nejpozději druhým autobusem z kempu do centra.

První z výletů se uskutečnil do Valencie. Bezmála osmisettisícové město ve Východním Španělsku na břehu Středozemního moře se mělo stát cílem 4. dne mé cesty. Vlak mi odjížděl z nádraží Atocha v 8 hodin ráno přesně. Vzhledem k výše uvednému systému jízdních řádů autobusů to znamenalo vstávat už kolem šesté a velmi rychle po probuzení opustit kemp. V kraťasech a svetru mi nebyla zima ani v těchto ranních hodinách, když jsem na čekal na autobus č. 447, o kterém jsem ani přesně nevěděl, kdy přijede. Ale nečekal jsem moc dlouho.

Možná jsem měl říci, že ta zastávka se nacházela na okraji dálnice a já byl rád, že v tom proudu aut, kamionů a dalších motorových vozidel jsem objevil ten svůj zeleně nabarvený autobus.

Rychle zaplatit 1.30 Eura za jízdenky a pak už jen sledoval z okna okolí. Z těch několika cestujících jsem byl asi jedinný, kdo necestoval do školy nebo do zaměstnání. Cestou jsme míjeli věznici i nemocnici, obchodní centrum a asi po dvaceti minutách jsme všichni vystoupili na Legazpi. Snad nepřekvapí, že tady už to žilo. Ač metro bylo v provozu teprve pár desítek minut (začíná jezdit v šest ráno), hrnuli se do jeho útrob desítky lidí. Otevřené byly i snad všechny okolní stánky s občerstevením a bary a když jsem do jednoho z nich nakoukl, uviděl jsem, že je plný místních obyvatel dávajících si cesou do práce svou obvyklou snídani - kafe a k tomu něco sladkého a pomerančový džus. Opět jsem se při cestě do podzemí proplétal staveništěm. Cesta na nádraží Atocha byla z Legazpi několikrát kratší než na nádraží Chamartin. Stačilo dojet dvě stanice okružní linkou číslo 6 do stanice Pacifíco, tam přestoupit na linku číslo 1 a za další dvě stanice jste v už přešli ze stanice Atocha Renfe přímo na nádraží Atocha. Nejméně příjemnou částí cesty tak byl pouze dlouhý přesun bludištěm přestupní stanice Pacifío.

Měl jsem pocit, že nádraží Atocha, tedy přinejmenším ta část, odkud odjíždějí dálkové vlaky, se teprve probouzí. Právě tato část náraží byla plná lidí, které čeká dlouhá cesta, přesně věděli, kdy jim jede jejich vlak a stres tu nebyl cítit ve vzduchu. Přijel jsem dostatečně včas a tak jsem se rozhodl si dát snídani, velmi podobnou té španělské. V jednom z nádražních stánků jsem si objednal kávu a berlínskou koblihu. Kobliha byla dobrá a ta káva taky, tedy až do chvíle, než jsem drcnul do stolu, kam jsem si tu kávu položil a tu kávu jsem z větší části vylil. Skutečnost, že se u stánku nenacházeli další lidé, mně uchránila od dalšího trapasu.

Součástí nádraží Atocha je i velká hala, odkud vlaky nejezdí. Podle mého názoru to je původní nádražní hala, z níž, po vybudování nových prostor, udělali něco mězi obří čekárnou, parkem a botanickou zahradou. Obrovská zastřešená hala plná palem a laviček, po stranách obchůdků a dalších provozoven spojených s železničním provozem vypadá opravdu pěkně a já tu pár desítek minut před odjezdem rád pobyl. Tehdy jsem také pochopil systém nastupování do vlaků dálkové přepravy na tomto na nádraží. Je nad slunce jasné, že za tento systém, ne nepodobný letišti, mohou teroristé (o jejich útoku na toto nádraží již byla řeč). Jak již bylo řečeno, k vlakům se tedy dostanete pouze s platnou jízdenkou. Takže tady na Atoche jsem vyjel jakoby o patro výše, kde byl vstup pro cestující dálkových vlaků. Po prvotní kontrole vašich jízdních dokladů projdou vaše zavazadla rentgenovou kontrolou a pak se dostanete do předodjezdové čekárny.

To je taková galerie nad nástupišti, odkud vedou východy na nástupiště. Ty jsou však uzavřeny a otevírají se až asi tak půlhodiny před odjezdem toho konkrétního vlaku, přičemž opět zaměstanci železnice zkontrolují vaše jízdní doklady. Samotná jízdenka (místenka) je dost podobná palubní vstupence u letadel. Jenom s tím rozdílem, že zatímco u letadel Vám zůstane malý ústřižek, tady je to přesně naopak, malý ústřižek si vezmou zaměstnanci drah a Vám zbude větší část jízdenky (místenky). Iluze letiště fakt dokonalá, zvláště po té, co jsem asi tak v půl osmé sjížděl po eskalátorech z předodjezdové čekárny a předemnou se vyjímalo něco jako české pendolino. Tedy, oproti pendolinu bylo o dost kratší, mělo tři vozy, jestli se to tak dá říci,

úplně vepředu byl vůz první třídy, za ním napůl restaurační a napůl vůz druhé třídy a nakonec už jenom vůz druhé třídy. A právě do něj jsem zamířil já. A iluze pendolína byla zevnitř ještě mnohem vyšší, než zvenku. Žádné kupé, sedadla dost podobná jako v letadle a v každém voze asi dvě nebo tři televizní obrazovky. Tušil jsem, že při svých cestách po Španěslu někdy pojedu rychlovlakem, ale spíše jsem myslel, že se tak stane až dva dny po té při cestě do Sevilly, ale místo toho jsem seděl v rychlovlaku už teď a přede mnou byly necelé tři a půl hodiny cesty do téměř 500 kilometrů vzdálené Valencie. Přesně v 8:00 se můj vlak kategorie Alaris č. 1084 vydal na cestu. Chvíli po té jsem si vyfotografoval po vedlejší koleji jedoucí rychlovlak AVE a vědomí, že na právě tento vlak mám koupené také jízdenky dodalo snaze udělat tuto fotku velký význam.

Matně si pamatuji, že můj vlak byl více než slušně obsazen. Rychle se řítil na jihovýchod, když přišel průvodčí a každému cestujícímu dal sluchátka. U každého sedadla byla zabudována zdířka na ně. Člověk si mohl vybrat z pěti hudebních kanálů, nebo mohl poslouchat film. Ten běžel (pochopitelně) ve Španelštině, takže jsem z něj nic neměl. Pákrát jsem zkontroloval, co hrajou, většinou to byla i docela příjemná muzika, ale ve chvíli, kdy mně ze sluchátek začaly bolet uši, jsem je zase sundal.

Projížděli jsme jsme vyprahlou oblastí Sierra Moreny, hlavní barvou okolní přírody byly odstíny žluté, na nichž se držela malá vegatece. Také tu bylo plno skal a já se z okna rychle jedoucího vlaku pokoušel fotit okolní přírodu. Zajímavé bylo sledovat původní opuštěnou železniční trať, která však podle všeho nebyla opuštěna zas tak dávno. Zastavili jsme v Albacete a dále pokračovali směrem k Valencii. To už jsme zase viděli teprve budovanou novou trat. I rychlost vlaku se lehce snížila. Vlak ještě znovu prošel průvodčí, tenokrát, aby každému cestujícímu dal bonbón, sluchátka si však nevybral a mně zbyly jako hezký suvenýr. Chvíli před půldvanáctou jsme konečně dorazili do Valencie. Vlak ještě někam dál pokračoval, ale většina cestujících si vystoupila. Valencijské nádraží je hlavové, to znamená, že tu stejně jako na to pražské Masarykovo přijížději vlak jen z jen z jednoho směru, navíc nástupiště byla zakryta jednou velkou kupolovitou střechou. Svetr, který jsem si sundal už ve vlaku, jsem nyní uklidil dospod baťůžku a jelikož stan i krosnu jsem nechal v Madridu, nemusel jsem hledat úschovnu zavazadel a místo toho jsem ihned začal prozkoumávat město. Ještě předtím však bylo třeba vyřešit jeden příjemný problém zvaný oběd a snad Vás už nepřekvapí, že jsem opět nechal vydělat majitele firmy Mc´Donald. Valencia na mně od prvního okamžiku psůobila jako velmi příjemné město. Měl jsem tu strávit necelé 4 a půl hodiny a já se fakt nebál, že se budu nudit. Po obědě jsem nejprv nakoukl do podchodu u nádraží a chvíli zvažoval že snad využiji služeb místní podzemní dráhy. Pak jsem se však vydal do města po povrchu. Město ve velmi pěkné, svěží a zelené. Spíše než stromy tu rostou palmy, na náměstích nechybí velké fontány a vůbec, celé město je takové zelené. Na městské mapě jsem si všimnul, že středem města prochází jakýsi zelený pruh, plný hřišť, parků a podobných věcí. Tento různě se klikaticí pruh však nekompromisně směřuje k moři a mně už při pohledu na mapu napadlo, že to asi byl původně kanál řeky. Plán tedy byl dojít k tomuto pruhu a pak tím pruhem dojít až k moři. Že to asi opravdu byl původně říční kanál mně napadlo, když jsem k němu došel a viděl jsem, jak se nachází jakoby pod úrovní místních silnic a jak je překračován mosty. Ve skutečnosti to vypadalo ještě mnohem lépe než na mapě. Procházel jsem tím pásem zeleně, fotil a nechával se foti kolemjdoucími a pozoroval to úžasné město. Čím blíže jsme byli k moři, tím více se okolní domy jakoby modernizovaly. Ještě jsem prošel kolem obrovských, na zem položených panáků, které slouřily jako obří dětské prolézačky a pak moderní hotely, obchody a kancelářské objekty vstoupily do zeleného pruhu. Byly to často futuristické stavby, u kterých nebylo na první pohled jasné, k čemu slouží. Byl jsem už u moře. Ale v těchto místech nebyly pláže, ale přístav. Ještě jsem zašel do jednoho megavelkého obchodního centra na toaletu a pak mi došlo, že je čas jít zpět. Podle plánu tady někde mělo být metro, které mělo dovézt zpátky k nádraží. Jenže metro tu nebylo. Povšiml jsem si nějakého pána, jak drží v ruce mapu. Požádal jsem ho, aby mi jí na chvíli půjčil a on se zachoval velmi zdrženlivě. V ten moment jsem pochopil, že jsem v průšvihu.

Velmi rychle jsem se vydal zpět k nádraží. Za hodinu jsem měl zvládnout trasu, která mi při

cestě sem s přestávkami trvala možná trojnásobek. Střídal jsem rychlou chůzi s během, ani jsem nestačil fotit a vnímat krásu tohoto města, na mapách města, které naštěstí byly umístěny velmi četně, jsem korigoval svou trasu. Vůbec mám pocit, že na svých dovolených se hodně nachodím a naběhám. Jenže mám-li běžet, abych stihnul vlak a s vědomím, že pokud ho nestihnu, tak mi propadne místenka v ceně 6.50 Eura a kdo ví, kdy jede další vlak, tak to moc příjemné není. Už ani nevím, jestli jsem měl na sobě zrovna sandály nebo normální boty. Ale běžel jsem na vlak. Konečně, čvrt hodiny před odjezdem vlaku jsem doběhl k nádraží, ještě bylo třeba do něj najít vchod, možná osm minut před pravidelným odjezdem vlaku jsem si nechal zkontrolovat batoh a ....vlak měl asi deset minut zpoždění. Nástupiště bylo přeplněné, ale bylo to hlavně tím, že ze stejného nástupiště odjížděl i vlak do Barcelony. I on připomínal české pendolíno, mnohem více však francouzký TGV, byl však mnohem delší. Dosedl jsem do vlaku, přesně do toho místa, kde jsou dvě a dvě sedačky proti sobě a uprostřed stoleček. Společnost mi dělala maminka s dvěma v průměru desetiletými kluky. Ti se celou cestu drželi, ale v závěru cesty nenapadlo nic lepšího, než rozebrat sluchátka vyloženě do nejposlednější součástky a já jenom sledoval, kdy se jim něco nestane. Během cesty se dosud bezmračná obloha lehce zatáhla a na oknech vlaku přistály věci dosud nepoznané - kapky deště. Byla to ale jen malá přeháňka. Okolní krajina dávala jasně najevo, že tady moc neprší. V to jsem ale upřímně doufal, i když, teď by mi ještě déšť nevadil, stan by ještě uschnul, ale balit si za dva dny stan za deště a pak ho moukrý celý zbytek dovolené táhnout s sebou, to byla docela děsivá představa.

Z Valencie jsem odjížděl kolem čtvrté hodiny odpolední, do opět prosluněného Madridu jsem dorazil chvíli před půl osmou. To byl akorát tak čas koupit si v nejbližším stánku s občerstvením večeři (tuším, že jsem toho večera měl šunkouvou a zeleninovou bagetu), kterou jsem pak při čekání na autobus na Legazpi snědl. Ten večer při chůzi od autobusové zastávky do kempu jsem si uvědomil jistou věc. Zatímco místní lidé už večer chodili oblečení řekněme v dlouhém, já si to štrádoval v kraťasech a v tričku. Bylo něco před devátou večer a teploměr ukazoval asi 21 stupňů celsia. Pro mně to bylo tak akorát, pro místní už zima. Podle jednoho z průvodců bývá počasí v Madridu charakterizováno příslovím: "Tři měsíce zimy, děvět měsíců žhavého pekla."

Bylo nad slunce jasné, že pro svou návštěvu Španělska jsem si nemohl vybrat lepší termín.

5. den; Alicante Ten den jsem byl koupákem. Koupák na letišti v Ruzyni označení pro cestující, jejichž hlavním cílem je se vykoupat, tedy vykoupat v moři. Nezastírám, že je to označení poněkud hanlivé, poněvadž mezi koupáky jsou v hojné míře zastoupení lidé, kteří nelétají příliš často a tak se diví věcem, které jsou pro ty, pro něž je letiště denním chlebem, naprostou samozřejmností. Často z nich také "padají" neuvěřitelné hlášky, jejichž převyprávěním si zaměstnanci letiště tráví přestávky. Zlatým hřebem jsou pak historky, jak bezpečnostní kontrola nelezla u dospívajícího dítěte letícím na dovolenou se svými rodiči cigarety, zapalovač, prezervativy... Tyto předměty sice nejsou z bezpčnostního hlediska zakázány (až na zapalovače při letech do U.S.A), ale pokud se rodič dozví, že jejich dítko něco takového s sebou má, zpravidla ho to nepotěší a někdy reaguje velmi... ehm pochopitelně. Ano, v rámci objektivity je třeba uznat, že koupáci jsou zároveň cestujícími nejpříjemnějšími. Při komunikaci se zaměstnanci letiště zcela odpadá jazyková bariéra, už jsou natěšení, páč letí na dovolenou k moři, spolupracují, netahají s sebou nic extra zvláštního a třeba zaměstanci Check-Inů oceňují, že jsou už před odletovou registraci připraveni z cestovní kanceláře.

Tak já byl ten den koupák. Mým cílem bylo Alicante, kde jsem se chtěl hlavně vykoupat v moři.

Vlak kategorie Altaria mi z nádraží Chamartin odjížděl až v 9:05, takže jsem si mohl trochu přispat. Přesto jsem ještě před odjezdem stihnul snídani (kafe s něčím sladkým) a pak už jsem vešel na nástupiště, kde byl přistaven můj vlak. Ještě předtím jsem něchal svůj příruční batůžek projet rentgenem. Odbavení však připomínalo letiště mnohem méně, než v včera na Atoche.

Vlak měl asi osm vagónů. Byl nízký, vypadal zvláštně a byl veden lokomotivou. Podobně vypadají vagóny těch nejluxusnějších nočních vlaků v západní Evropě. A taky byl tento vlak

poloprázdný. Sedl jsem si na své místo a chvíli po odjezdu se zapnula televize uprostřed vlaku. Že tu najdu zdířky pro sluchátka jsem tak už nějak čekal a také průvodčí se sluchátky se brzy dostavil. Co mně ale překvapilo byl fakt, že vlak vjel do tunelu, za chvíli projel stanicí Nuevos Ministeros a za dalších pár minut zsatvil na Atoche. Vědět to, mohl jsem si ušetřit dobrou půlhodinu jízdy Madridským metrem.

Na Atoche už se vlak zaplnil a během prvních minut jízdy jsem si mohl uvědomit, že ten den strávím dohromady necelých 7 a půl hodiny ve vlaku a na to, abych se v Alicante vykoupal, budu mít hodinu a dvacet minut. Šílená představa. Původně jsem se měl vracet z Alicante pozdějším vlakem, ale ten byl vyprodaný. Mně se nechtělo narychlo měnit plány a tak jsem souhlasil s tím, co se mi v ten moment zdálo nejjednoduší, tedy zakoupením místenky na dřívější vlak. Snad jsem si tehdy naivně myslel, že nádraží v Alicante je hned u pláže.

Počasí bylo opět letní, okolní terén krátce po výjezdu z Madridu zežloutnul, na videu dávali nějaký film (ve Španělštině) a já se rozhodl, že si budu dlouho cestu krátit procházkami ve vlaku.

To abych nedostal "syndrom turistické třídy," což je nemoc, která vzniká dlouhým sezením, zejména v letadle.

Měl jsem za to, že jedu po úplně jiné trati, než jsem jel den před tím do Valencie, ale svůj omyl jsem pochopil, když jsem zjistil, že míříme do Albacete. A byl jsem o tom přesvědčen zůsobem, kterým bych to fakt nečekal. Po té, co na videu skončil film, naběhlo tam něco, čemu se v letecké dopravě říká Air Show. To je program, který cestujícím ukazuje, kde se právě nachází, jaká je rychlost letadla, předpokládaný čas příletu, teplota okolního vzduchu, případně i další informace. Byl jsem naprosto koncernován, tohle jsem ve vlaku ještě neviděl. A tak jsem se dozvěděl, že je právě 11:19 hod., jedeme rychlostí 196 km/h (mnohem rychleji, než jsem předpokládal), venku je 21 stupňů Celsia, do Albacete pak přijedeme v 11:25 a do Allicante ve 12:53. Train Show, jak jsem si tento program pro sebe skromně pojmenoval, pak běžel až do konce jízdy tohoto vlaku, byť rychlosti 196 km/h jsme už nedosáhli.

Do Alicante jsme dorazili krátce před 13. hodinou. A já měl šanci pochopit, jaký je rozdíl mezi teplem a horkem. Ráno v Madridu i během cesty ve vlaku bylo příjemné teplo, nějakých 20 stupňů Celsia, ale tady v Alicante bylo vedro, nejmíň o deset stupňů více. Ještě na nástupišti jsem se namazal opalovacím krémém a pak už jsem zamířil k moři, které bylo o dost dál, než by pro mně bylo dobré. Alicante na mně už na první pohled působilo velice dobrým dojmem. Hezké přímořské město, plné palem, nad městem se tyčil hrad (či spíše jeho zřícenina), všude fontány a plno lidí. Tady sezóna ještě neskončila a zřejmě jen tak neskončí. Po té, co jsem dosáhl moře, uviděl jsem hezký přístav plný jachet, okolo hotely a nakonec pláž přeplněnou lidmi. Pokoušel jsem si dát batoh do úschovy do jedné zdejších trafik, ale pan trafikant jednak asi nepochopil přesně, co po něm chci a jednak i to málo, co asi pochopil, mu stačilo, aby mně odmítl. No co, nedalo se nic dělat, s malým příručním batůžkem, obsahující všechny doklady, foťák, jízdenky, peníze, telefon, to vše v hodnotě dost možná 20 000 korun jsem se vydal na pláž, abych ten batůžek nechal na břehu a vydal se do vln Středozemního moře. Největší vtip ale byl v tom, že chtěl-li jsem stihnout vlak, na který jsem měl místenky, zbývalo mi na koupání v moři nějakých 5, možná 10 minut. A přitom tady bylo krásně. Během té chvíle jsem pochopil, proč je Alicante tak oblíbené turisty a i já, kdyby mi to někdo nabídl, bych tu rád strávil dovolenou.

Ty chvíle v moři byly krásné, ale krátké. Velmi rychle jsem se na pláži ještě osprchoval a pak už spěchal na nádraží. Spěchal, to je ten správný výraz. Na nohou sandály a boty od písku. Věděl, že nestihnu-li tento vlak, dostanu se do stanu v Madridu kdo ví kdy. Dnes odstupem času si uvědomuji, že jsem naopak mohl jet pozdějším vlakem a kdybych náhodou nestihl autobus do kempu, taxik by nebyla špatná volba. A to nejen proto, že nejčastějším typem aut, využívaných ve Španělsku jako taxíky byly Škodovky, tedy hlavně Octavie, Felicie a Superby. Ale v ten moment bylo hlavním cílem stihnout vlak. Před nádražím jsem měl docela dobrý čas, do odjzedu vlaku zbývalo nějakých deset minut, kdybych nedostal ten šílený nápad stavit se ještě rychle v Burger Kingu pro oběd. Už po pár vteřinách čekání ve frontě mi došlo, že takhle mi asi vlak ujede a já z oné restaurace vyběhl na nádraží, které bylo přes ulici. Tohle už byl fakt stav nouze

a já z toho byl poněkud nervózní, takže jsem svůj batoh nedal do rentgenu automaticky, ale musel jsem k tomu být vyzván zaměstancem železnice. Chvíli po té, co jsem udýchaný, spocený, unavený a hladový, s mokrým ručníkem přes rameno, dosedl na své místo, vedle nějaké paní, se vlak dalo pohybu. Stačilo málo a...šel bych se znova koupat.

Na vrcholu mých potřeb v tu chvíli bylo jídlo. A nebylo noc snažšího, než zajít do jídelního vozu, byť mi bylo jasné, že na tomhle obědě neušetřím. Tedy, jak jsem si někde přečetl, klasické jídelní vozy, jejichž interiér připomíná restauraci (na některých významných vlacích i velmi drahou restauraci) jsou již překonány a jsou postupně nahrazovány vozy barovými a roznáškou občerstvení formou minibaru. Podstatný rozdíl je ten, že v barových vozech se nevaří, ale maximálně tak ohřívá v mikrovlnce, před klasickými velkými jídly se dává přednost bagetám a dalším menším jídlům. Takový barový vůz je třeba v českém pednolínu takový byl i v tomto vlaku. Žádné stoly a židle kolem, jen malý stolek, u prostřed vozu zázemí personálu, z kterého vydávají jídlo. Již krátce po dojezdu z Alicante, v době kdy jsem se rozhodl vydat se pro jídlo, byl již barový vůz velmi zaplněn. Jeho návštěva se stala pro mně velmi silným zážitkem. Překvapivé bylo, že na jídlo se tu nestála fronta, ale kolem barového pultu se vytvořil jakýsi chumel, přičemž jeden "číšník" stačil naráz obsluhovat asi 5 lidí. Jeden si objednával, pro druhého se zatím ohřávala bageta, po té zinkasoval čtvrtého, vrátil peníze pátému atd. Hodně dlouho jsem se rozhodoval, co si dám a pak jsem ještě dlouho čekal u pultu, než jsem se dostal k objednávce.

Dal jsem si limonádu a bagetu, v jejímž prostředku byla bramborová placka. Chutnalo to mnohem lépe, než to vypadalo a já, už usazený na svém místě ve vlaku, jsem si pochutnal.

Celou dlouho cestu zpátky jsem se ptal sám sebe, jestli mi to stálo za to, těch sedm hodin.

Kdybych se koupal alespoň trochu déle, ale jet 3,5 hodiny ve vlaku, běžet na pláž, pár minut se cachtat v moři, běžet zpátky na vlak a pak zase tři hodiny ve vlaku, to byl způsob cestování, který se mi zcela nezamlouval. Jenže mělo to ještě jednu výhodu. Byl jsem relativně brzo zpátky ve stanu. Kolem půl šesté večer jsem vystoupil na nádraží Atocha a chvíli po sedmé večer jsem vstoupil do kempu. Čekala mně v něm poslední noc, dalšího dne, v sobotu, jsem měl odcházet už kolem šesté ráno, navíc se všemi věcmi. Stavil jsem se v recepci, abych pomocí platební karty zaplatil účet za ubytování a zároveň si vyzvedl pas. Pak jsem navštívil malý obchod přímo v kempu a za velmi slušné ceny si koupil večeři. A pak byl čas jít něco málo pobalit a jít spát.

Docela jsem se těšil na další den, byť jsem se představy balení stanu a věcí za tmy docela děsil.

6. den; Sevilla Šetého dne své báječné dovolené v Jižní Evropě, v sobotu 30. září 2006, mně budík mého telefonu probudil velmi časně ráno, možná už v pět hodin. V 7:30 mi měl odjíždět z nádraží Atocha vlak do Sevilly a já se děsil, že ho nestihnu. Musel jsem se kompletně sbalit, všech příštích 7 nocí mé dovolené jsem měl strávit ve vlaku. Byla ještě hluboká tma, když jsem si balil nejprve věci a pak i stan. Kontroloval jsem čas a musel jsem konstatovat, že tak nějak dodržuji plán. Hlavně jsem se děsil toho, že teď v sobotu, časně ráno, budu dlouho čekat na autobus.

Co mně ale zpětně děsí, že během mé cesty z krosnou ven z kempu jsem nikoho nepotkal.

Brána kempu byla otevřená dokořán, nikde jsem snad ani neviděl žádného vrátného. Pro mě bylo fajn, že kemp byl otevřen non-stop, ale tohle už bylo trošku moc.

Na autobus č. 447 jsem čekal nepatrně déle, než jsem si spočítal, ale ne tak dlouho, aby to ohrožovalo mé cestovatelské plány. Autobus byl o poznání prázdnější, než ve všední dny, komu by se taky chtělo v sobotu ráno práce. Na Legazpi už bylo živo, stejně tak se pracovalo ve zdejší stanici metra a nádraží Atocha se opět zvolna probouzelo do dalšího dne. Měl jsem čas, abych tady stihnul snídani a pak už na mně čekalo něco, na co jsem se fakt těšil - rychlovlak AVE. Už při koupi místenky mi bylo jasné, že tenhle výlet do Sevilly bude něco extra. Nešlo jen o to, že místenka bylo o něco dražší (stála 10 Euro místo obvyklých šesti), ale měla i jinak udělané kolonky. Po mně již známé proceduře lehce připomínající odbavení na letišti jsem sjel na nástupiště, kde na mně čekal vlak velmi silně připomínající TGV. I když vlaky, kterými jsem včera a předevčírem byly "vyšší kvality," tenhle byl ještě o stupínek výš. Hlavně vnitřek vypadal

mnohem lépe. Sedadla byla výrazně měkčí a pohodlnější, místa pro nohy bylo více, vše laděno lehce do modra. Nemohly chybět zdířky pro sluchátka a několik televitních obrazovek. Člověk si tu připadal až lehce neptřičně, zvláště, když si vedle mně sednul příjemně vypadající muž kolem třicítky, který evidentně nejel jako já na výlet, ale za prací. Nebudu to zastírat, byl jsem v sedmém nebi, na téhle dovolené už poněkolikáté. Úderem půl osmé se vlak vydal do pohybu a velmi rychle nabral rychlost. Od stewarda jsem si vzal nabízený výtisk vlakového magazínu a i když byl jenom ve španělštině, strávil jsem nad ním hezkých pár minut. Na videu zase začal běžet film. V originálu se to jmenovalo asi Tajemství rodiny, u nás to běželo pod jménem Univerzální uklízečka. Je to anglická komedie, kde jednu z hlavních rolí hraje Rowan Atkinson, coby farář. Vtipné bylo, že tenhle film už jsem den nebo dva předtím už ve vlaku viděl. Je to asi velká sranda, páč ten pán, co seděl vedle mně, se při tom hodně smál a v Cordobě, kde vystupoval, své místo opustil až v poslední možné chvíli, neboť chtěl stihnout co nejvíce z toho filmu. No, já jsem kromě filmu (ve španělštině) koukal hlavně šikmo přes uličku, kde seděla fakt krásná, asi dvacetiletá španělka. To bylo přeci jenom mnohem lepší než video a docela mně zamrzelo, když po nějaké době nejprve odešla se svojí matkou a sestrou (se kterými cestovala) nejprve do jídelního vozu a pak nakonec v Cordobě vystoupila.

Ale zážitkem byla i samotná jízda. Z Madridu jsme vyjížděli za teplého letního rána. Podle jízdního řádu 486 km dlouho cestu z Madridu do Sevilly zvládá tenhle vlak za 2 hodiny a třicet pět minut (při cestě zpět je ještě o 5 minut rychlejší), což dává průměrnou cestovní rychlost něco málo přes 190 km/h. V tom je samozřejmně započítáno i zastavení v Cordobě, takže většinu cesty musí jet vlak mnohem rychleji. Jízda podle toho vypadala, byla příjemná, plynulá, ale plná tunelů, a jak už jsem se zmínil při popisování prvního dne mé cesty, při fakt vysokých rychlostech v tunelu zaléhají uši. Tady to bylo v míře až neúsnosné a místy to tu cestu lehce rušilo. Taky je fakt, že pro tenhle vlak se postavila fungl nová trať a podobné vysokorychlostní tratě se (nejen) ve Španělsku teď masivně budují.

Do hlavního města Andalusie jsem přijel krátce po 10. hodině dopolední. Zdejší nádraží Santa Justa bylo postaveno (nebo přinejmenším patřičně zrekonstruováno) pro tyhle vlaky. Těch spojů vlaky AVE odtud do Madridu jezdí fakt mraky, ono taky Sevilla je 4. největší město Španělska. I tady to vypadalo na hezký slunný den, takže jsem se namazal a pak jsem začal hledat úschovnu. Při té příležitosti jsem ulehčil svým zádům a na krosnu si vzal vozík. Menší problém byl s hledáním úschovny, větší s hledáním drobných do úschovní skříňky. Tedy, přítomní zaměstnanci úschovny si asi o mně pomysleli, že jsem magor, páč jsem je dvakrát šel požádat o drobné. Nakonec jsem krosnu uschoval a jen s malým batůžkem vyrazil směrem, kde jsem tušil centrum. O Seville jsem toho nevěděl mnoho, snad jen, že se tu kdysi konala výstava Expo.

Cestou do centra jsem se stavil doplnit potravinové zásoby do jednoho zdejšího diskountu. V první chvíli mně přepadla nepříjemná vůně, kterou sice z českých obchodů znám, ale nedokázal jsem si hned vybavit její původ. Po pár minutách jsem zjistil, že pochází z masa a ryb, které se tu hojně prodávaly. Těch pár minut tady mi stačilo, abych si už poněkolikáté uvědomil, že nakupováním v supermarketech bych mohl fakt ušetřit. U spousty cen jsem si ani nebyl jistý, k čemu patří. Za ten samý výrobek bych v centru, ale třeba i nádražních automatech platit mnohem, mnohem více. Nakoupil jsem tedy pár superlevných potravin a vyšel jsem z obchodu ven, abych zjistil, že se mi zatím v mém malém batůžku lehce vylil krém na opalování. Naštěstí opalovací krém nezanechává dlouhodobě stopy, přesto jsem se v dalších obchodě stavil pro papírové kapesníky.

Bylo už poledne. Byl jsem v samém centru města, proplétal se úzkými uličkami, nechával na sebe dýchat pozůstatky maurské civilizace, když jsem došel k velké katedrále, o jejiž existenci jsem dosud neměl ani tušení, a přitom je to 3. největší katedrála v Evropě. Bylo kolem ní hodně turistů, já jsem jí fotil a nechával se fotit náhodnými kolemjdoucími, až jsem se rozhodl jí navštívit. Měl jsem obrovské štěstí, neboť ten den se zrovna neplatilo vstupné. Otázka je, jestli bych těch šest nebo sedm Euro, které se normálně platí, byl ochoten dát. Jsem už holt takový kulturní barbar. Jestliže však katedrála zvenku vypadala impozantně, tak zevnitř to bylo ještě

mnohem lepší. Procházel jsem se tím skvostem architektury a přitom mi uteklo, že jsem se mohl podívat i do jedné z věží. Pak jsem katedrálu opustil a vydal se dále do města. Trochu jsem se ztrácel, tak jsem si v jednom stánku koupil plán města a pak si naplánoval trasu, kterou jsem chtěl jít. Musím poctivě přiznat, že s orientací v tomlhe městě jsem měl trochu problémy. Navíc, v Seville se staví tramvajová trať uprostřed města, to znamená, že jedna z nejrušnějších ulic v centru byla rozkopaná, auta po ní nejezdila a mohlo se chodit jenom pro chodníky. Něco podobného už jsem viděl toho roku v dubnu v Nice. I když přínos tramvají je nesporný, po dobu výstavby musí být zejména obchodníci mající sídllo v ulici, kde se zrovna staví, poněkud na mrtvici.

Došel jsem k řece a ke stavbě, která se jmenuje "Torro del Orro." Je to štíhlá menší věž dvanáctiúhelníkového tvaru, která pomáhala chránit město. Teď tam sídlí menší vojenské muzeum. Šel jsem podél řeky a koukal na druhý břeh. Po nějaké době tam městké domy vystřídaly kanceláře a po té pozůstatky výstavy Expo. Působily hezky, ale evidentně opuštěně a nepoužívaně. Obzvláště mně mrzelo, že nefungovala vysoká sedačková lanovka přes řeku.

Prošel jsem kolem docela hezkého autobusového nádraží a u mostu "La Barqueta" jsem zamířil jakoby zpátky k nádraží. Až později jsem zjistil, že kdybych šel dál kolem řeky, viděl bych na jejím druhém břehu fungující zábavní park. Prošel kolem městské pevnosti a zastavil se v restauraci Burger King na pořádném obědě. V půl čtvrté odpoledne jsem už zase stál u nádraží Santa Justa a přemýšlel, co dál. Do odjezdu mého vlaku zbývalo dvě a půl hodiny a když k nádraží přijel městký autobus mířící na letiště, bylo rozhodnuto. Zdejší letiště se naštěstí nachází nedaleko nádraží Santa Justa. Působí skromným dojmem, přinejmenším v porovnání s letištěm Madridským. Zajímavá je odletová hala, svou architekturou lehce odkazující na Maurskou minulost města. Létají sem hlavně letadla z ostatních španělských měst, mezinárodní doprava mi přišla lehce slabší, byť mi přijde, že z Madridu sem létají hlavně lidé, kteří v Madridu přestupují na další linky. Vezmeme-li, že jízdní doba vlaku mezi Madridem a Sevillou je dvě a půl hodiny, pak letadlem to při započtení cesty z/na letiště a odbavovacího procesu trvá déle. Na Sevillské letiště nevedou žádné pravidelné linky z České republiky, ale čas od času tu startují a přistvají letadla se španělskými turisty, mířícími za krásami naší vlasti. Ostatně jedno z hesel mého výleto bylo: "Vracím Španělům jejich návštěvu České Republiky."

Nakonec jsem si sednul na jednu lavičku sledoval současně práci bezpečnostní kontrolu a současně plochu letiště. Byl jsem svědkem příletu asi dvou letadel. Pak jsem si šel koupit známku na pohled. Původně jsem počítal, že z téhle dovolené budu posílat pohledy z Lisabonu, přišlo mi to jako přirozený vrchol dovolené, ale zdejší katedrála mně tak uchvátila, že jsem si řekl, že prostě musím poslat pohled odsud. Nakonec jsem prošel příletovou halou začal hledat zastávku autobusů. Víte, zde jší letiště je tak trochu řešena jako termínál 2 pražského letiště.

Také zde je odbavovací hala dvou podlažní, pričemž dole je příletová hala a nahoře odletová.

Přímo k odletové hale se najíždí po estakádě, po té jsem také jel autobusem, když jsem sem přijížděl. Nyní jsem nevěděl, kde bude zastávka autobusů pro odjezd. Správně jsem předpokládal, že dole, ale nebyl jsem si jist. Mezi kolonami škodovek sloužících zde jako taxiky jsem se snažil najít zastávku, až mi jí kdosi ukázal. Byla přesně tam, kde by jí člověk nejvíce očekával.

Necelou hodinu před odjezdem vlaku jsem konečně narvaným autobusem přijel na nádraží.

Vyzvedl si krosnu z úschovny a pak jen vychutnával atmosféru tohoto nádraží. Můj vlak mi odjížděl v 18:00 a já do něj vstoupil chvíli před tím. Vybavuji si, že i tady se velká zavazadla dávala do rentgenu a přede mnou šla paní (nebo slečna), která jich měla docela dost a měla celkem problém to všechno nějak zkoordinovat. Sedl jsem si do vlaku, stejného jako ráno, a těšil se na jízdu. Měl jsem nyní možnost vychutnávat si jízdu velkou rychlsotí a přitom sledovat okolní krajinu. Ta byla fantastická. Místy jsme projížděli horami, po mostech a tunelech, kolem divoce rostly stromy, tu a tam se pásly ovce, mezi tím byly postaveny malé dlouhé zídky. Tady by se stanovalo, toulalo a odpočívalo. Člověk by řekl, že sem lidská noha ještě nevstoupila, kdyby tudy ovšem právě neprojížděl rychlovlakem.

Po zastávce v Cordobě se vlaku zaplnila většina zbývajících volných míst. Cesta byla stejně plynulá jako ráno a mně bylo líto, že zanedlouho skončí. Ještě před příjezdem do Madridu prošla vlakem stewardka s nabídkou Train Shopu a paní, co seděla vedle mně, si koupila malý vláček, asi hračku pro své dítě nebo vnouče.

Těch dvě a půl hodiny cesty uběhlo jako voda a já byl úderem půl deváté večer v Madridu. Mým dalším cílem byl Algeciras nedaleko Gibraltaru. Měl jsem koupené lehátko do vlaku, který tam směřoval, ale který jel až ve 23:10 a z nádraží Chamartin. Přímětským vlakem jsem se tam přesunul a po nezbytné večeři jsem čekal v čekárně až se rozsvítí číslo nástupiště, ze kterého má ten vlak odjíždět.

7. den; Gibraltar Na sedačkách v hale Madridského nádraží Chamartin sedělo toho večera plno lidí. Koukali po tabuli s odjezdy dálkových vlaků. Čas od času se u jednoho z těch vlaků objevilo číslo nástupiště, z kterého ten vlak odjíždí, načež se následně několik lidí zvedlo a k tomuto vlaku zamířilo. Pokukoval jsem tak po skupince mladých černochů. Byli oblečení do šusťákových souprav a s sebou měli jen pytel se zavazadly. Před mojí dovolenou se v novinách objevovaly články o tom, že Španělsko má problém s nelegálními imigranty z Afriky, nezvládá situaci a žádá Evropu o pomoc. Málo platné, z Afriky je to do Španělská nejblíž, tak není divu, že se o to pokoušejí. O důvodech snad nejlépe vypovídal příběh jednoho uprchlíka, který je sice ve Španělsku nezaměstananý, ale nestěžuje, protože je na tom mnohem lépe, než byl v Africe.

Přemýšlel jsem o určitých vazbách mezi národy. Pamatuji si, že když jsem šel v Amsterodamu na nádraží na záchod, úlohu "hajzldědka" tu plnil mladý černoch. Bylo to pro mně určité překvapení. U nás očekáváme na podobných pozicích sice lidi řekněmě lehce na okraji společnosti, ale spíše Čechy, maximálně jiné východní národy. Dovedu si představit, že přistěhovalci z Afriky a Asie v západní Evropě, a především v zemích s "kolonistickými" vazbami na tyto státy, plní úlohu podobnou té, kterou u nás plní Ukrajinci, případně Slováci. Je to smutné, ale je to tak. A jedna smutná tečka na závěr tohoto odbočení. Úlohu "Ukrajinců" v Čechách plní ve Velké Británii hádejte kdo, no přece (kromě jiných) i Češi, Slováci a Poláci.

Ale abych se vrátil k tématu. Pozoroval jsem tu skupinu mladých černých mužů a přemýšlel, kterým vlakem asi pojedou. Z té nabídky mi přišlo nejlogistčtější, že asi tím samým co já, tedy do Algeciras a odtud poplujou zpátky do Afriky. Byl jsem překvapen, když čekárnu opustili krátce po té, co bylo oznámeno číslo nástupiště vlaku do Barcelony.

Dnes, s odstupem několika měsíců, mi to přijde jako lehký pád. Rozdíl mezi rychlovlakem do Sevilly a nočním rychlíkem do Algeciras byl velmi propastný. Ale tehdy jsem to tak nevnímal. To jsem si spíše všímal jiných věcí, že třeba stejně jako rychlovlak zastavuje v Cordobě, ale jede tam po jiné trati a trvá mu to několika násobně déle. Ale rychlík s odjezdem ve 23:10 jakoby svým vzezřením naznačoval, že míří do relativně chudé oblasti na konci Evropy. Několikrát do týdne byl k tomuto vlaku přidáván vagón na přepravu automobilů, ale toho dne ne. Jak jsem pochopil, tenhle vlak slouží i lidem, kteří míří dále do Afriky. To byl i případ mého spolucestujícího v lehátkovém kupé, mladého Švýcara, jehož cílem bylo po krátké návštěvě Gibraltaru nejspíše Maroko. Tehdy, když jsme se během ukládání k spánku pokoušeli o anglickou konverzaci, jsem poprvé pochopil, že nejsem vůbec originální. Že cesty, jaké dělám já, podniká i mnoho jiných. Měl jsem pocit, že tenhle vlak byl co do osazenstva velmi mezinárodní.

A jízdenky typu Inter Rail, Rail Pas, Europe Pas atd. jsou mnohem populárnější, než jsem si dovedl představit.

Ležel jsem na nejvyším lehátku v lehce oprýskaném lehátkovém kupé. Lehátko úplně nahoře má tu nevýhodu, že se z něj nedá koukat ven. A tak jsem viděl hodinu před půlnocí Madrid a pak jsem vykoukl z okna až dalšího rána za denního světla. Čekal jsem, že uvidím poušť, vyprahlou zem, prostě skoro Afriku. Místo toho bylo všude kolem plno vegetace. Vlak vedený motorovou lokomotivou spokojeně jel rychlostí možná 70 kilometrů za hodinu po jednokolejné nelektrifikované trati a občas zastavil na nějakém malém nádraží. Chvíli po deváté hodině ranní

jsme zastavili na nádraží v Ageciras, kde vlak končil. Menší nádraží s dvěma nástupišti a malou odbavovací halou bylo v příkrém konstrastu s nádražími španělských velkoměst, které jsem měl možnost zatím poznat. Ještě na nástupišti jsem se lehce převlékl a přebalil. Než jsem to stačil udělat, bylo nástupiště liduprázdné a vlak, kterým jsem přijel, obléhala úklidová četa. V nádražní hale bylo několik přepážek, kde se daly koupit lodní lístky na trajekt do Afriky. S jízdenkou Inter Rail jsem mohl získat tyto lodní lístky až s třicetiprocentní slevou, zároveň jsem ale u těch přepážek viděl informace, že některé lodní společnosti tyto slevy už neposkytují. S potěšením jsem konstatoval, že i tady mají úschovní skříňky, byť systém je trochu komplikovaný. Nejprve si musíte v automatu koupit speciální žeton a tím pak tu úschovu zaplatíte. To jsem udělal a byl čas přemýšlet, co dál.

Když jsem se večer bavil s tím Švýcarem o mých cestovních plánech, řekl jsem mu, že bych rád navštívil Gibraltar, ale nevím to jistě. Především jsem nevěděl, jaké je odtud na Gibraltar spojení. Podle mapy to nemělo být daleko, ale vlak tam nejezdí a pěšky by to bylo přeci jenom daleko. Hned přes ulici bylo autobusové nádraží, které vypadalo lépe než to vlakové. V nádražním obchodě, kde jsem si kupoval sladkou snídani, jsem se prodavače zeptal i na spojení do Gibraltaru. Řekl mi, že autobusy jezdí často a stanice, kam se mám dopravit, se jmenuje La Linea. Bylo to opravdu příjemné překvapení, neboť autobusů do La Liney odtud odjíždělo opravdu mnoho, v průměru tak dva za hodinu. Jeden odjížděl za chvíli. Potkal jsem u něj i toho Švýcara z vlaku. Jízdenka pohodlným zeleným autobusem stála mnohem méně, než jsem předpokládal, už si to přesně nepamatuji, ale zcela určitě ne více než 3 Eura. Já byl ochoten obětovat Eur 10. Bohužel krýtce po vyjetí zaplněným autobusem jsem zjistil, že sebou nemám pas. Pravděpodobně jsem ho nechal v krosně, která odpočívá v úschovně. Možná bych si zkusil přejít Španělsko-Anglické hranice jen na občanku, ale s tím pasem jsem tam nechal nejspíše i jízdenky a já prostě chtěl mít jistotu, že jsem je neztratil. Rozhodl jsem se z Gibraltaru jet hned prvním autobusem zpátky. Jakoby to nestačila, cesta na Gibraltar se patřičně protáhla, neboť dálnici na dlouhé minuty zablokoval průjezd velkého cyklistického průvodu. Jeli jsme pak nedaleko pobřeží relativně průmyslovou krajinou a v dáli viděli Africké břehy. Mně to v tu chvíli ale moc netěšilo, neboť jsem věděl, že tuhle cestu budu muset absolvovat ještě jednou. O to více mně to mrzelo, když jsme vjeli do španělského města bezprostředně sousedícího s Gibraltarem a poprvé uviděli tu monumetální Gibraltarskou skálu.

Hned tím samým autobusem jsem jel zpátky do Algeciras a spěchal do úschovny zavazadel.

Pas, jízdenky i všechno ostatní jsem v krosně našel a už s úlevou čekal na další autobus na Gibraltar. V tom mezičase jsem poslal blahopřejnou SMSku mému otci k svátku (bylo 1. října) a pak se nechal zlákat, abych hodin pár mincí do automatu s internetem. A první, co jsem se dozvěděl bylo, že se Taťáňa Kuchařová stala Miss World. Bylo už po 13. hodině když jsem opět vystoupil v La Linee z autobusu. Mé první kroky nevedly na hraniční přechod, nýbrž na nedalkou pláž, kterou jsem viděl z okna autobusu. Byl jsem už upatlaný, upocený, špinavý a vůbec, potřeboval jsem se osprchovat. Na několik minut jsem vlezl do moře a koupáním tak oslalvil první říjnový den. Podotýkám, že bylo slunečno a vedro. Pak jsem vlezl pod sprchy, která na pláži byla a osprchoval jsem se. Mé další kroky vedly zpátky na autobusové nádraží, konkrétně do restaurace, která se nacházela v jeho areálu. Chtěl jsem ochutnat něco typicky španělského, tak jsem si dal nějaké menu, přičemž jsem vůbec netušil, co mi vlastně přinesou. To jsem během této dovolené udělal několikrát a vyždy jsem byl docela příjemně překvapen. Pak jsem se zvedl, ušel pár desítek metrů a ocitl se na španělsko-anglickém hraničním přechodu. Můj český pas prošel bez povšimutí a já se ocitl na Anglickém území. Ještě v areálu celníků jsem si koupil vodu v lahvi a hutno říci, že byla velmi levná. Děsil jsem se toho, že se tu dá platit jen v librách, ale naštěstí přijímali jak libry, tak eura, stejně jako mluvili anglicky i španělsky. Pro mně, používajících při svých cestách angličtinu, to byla výhoda, na druhou stranu, pokud mi dosud druhá strana nerozumněla, mohl jsem to svádět na to, že neumí dobře anglicky, tady všechny komunikační problémy padaly výhradně na mou hlavu.

Jedinné, co jsem až dosud o Gibraltaru věděl (kromě toho, že patří Velké Británii a leží na jihu

Španělska) bylo to, že zdejší letiště přetíná silnici a když startují nebo přistávají letadla, prostě spadnou závory a čeká se jako na železničním přejezdu. Tato dopravní lahůdka na mně čekala hned za celnicí. Letiště totiž přetíná jedinnou příjezdovou cestu do Gibraltaru. Krom toho také velmi silně zasahuje do moře. V době mého přechodu žádná letadla nestartovala ani nepřistávala, byť jedno vojenské zrovna na ploše nakládali. Všude byly nápisy, aby lidé nic neodhazovaly (mohlo by to poškodit letadla) a vůbec to celé působilo zvláštně. Mým cílem, za kterým jsem šel, byla kabinová lanovka na vrchol skály. Její lana jsem viděl už zdálky ze španělské strany, ale nebyl jsem si jistý, zda to třeba není jenom vedení vysokého napětí. Až když jsem uviděl na těch lanech něco se pohybovat, pochpil jsem, že je to lanovka. Šel jsem důsledně podle silničního značení, na kterém se lanovka nazývala "Cable car." Šel jakoby po pobřeží, kolem rozestavěného hotelu, až jsem chvíli po půl čtvrté odpoledne stanul u spodní stanice lanovky. Co mně docela vyděsilo, byla cena zpáteční jízdenky. Pohybovala se někde mezi 12 až 15 eury, přitom ale dráha lanovky nebyla nijak dlouhá, jen vedla extrémně do kopce.

No nic, zaplatil jsem to a šel na lanovku. Ještě než jsem na ní nastoupil, všiml jsem si několika anglicky (a asi i španělsky) psaných nápisů. Pochopil jsem, že před něčím varují, ale před čím, na to už byla moje angličtina krátká. Ve chvíli, kdy se kabina lanovky, do které by se nás vešlo tak dvacet, dala do pohybu, pochopil jsem, že to možná nebyl úplně nejlepší nápad. Úplně normálně jsem se začal být. Fotil jsem si sice okolí, zejména Africké břehy, které byly tak blízko, že měl člověk pocit, že by tam i doplaval, ale jinak jsem byl plný strachu. Po dlouhých minutách jsme byli na vrcholu Gibraltarské skály a já v momentě pochopil, před čím ty nápisy varovaly.

Před opicemi. Malé, otravné, ale roztomilé opice jsou symbolem Gibraltaru, což věděli snad všichni v mém okolí, jen já ne. Lidé byli varováni, aby jim nic nedávali, všechno jídlo snědli zavření v restauraci, která tu byla a v případě kousnutí nebo jiného zranění způsobeného opicí, neprodlěně kontaktovali lékaře. No, od mé hlavy se jedna opice odrazila, ale na lékaře to nebylo.

Přibližně v té době se za mými zády ozvalo "Ty jsi Čech?".

Odpověděl jsem, že ano. Ten hlas patřil mladé Slovence. Taky jsem řekl něco v tom smyslu, že jsem rád, že jsem potkal skorokrajana. Očekával jsem, že se rozvine konverzace, ale ta se zatím nekonala. Vzájemně jsme se ale vyfotili. Procházeli jsme okolí a několikrát jsme se tou Slovenkou potkali. Bylo jasné, že bych společníka uvítal. Ještě několikrát jsme se minuli, až jsme konečně společně začali obcházet okolí. Z návštěvy Gibraltaru mám vůbec nejvíce fotek, na kterých je zachycena má maličkost. Může za to Slovenka Mária z Nových Zámků, pracujícíh v Německu, snící o bydlední v Praze a toho času pobývající na jazykovém kurzu v nedalekém Jerezu. To, že jsem Čech, poznala podle nápisu na mém tričku. Bylo na něm napsáno: "Deset let." Jinak to bylo reklamní tričko nějaké firmy. Musím ho ale nosti častěji. Fotili jsme se vzájemně, ono to okolí, Gibraltarská skála, Africké břehy i opice, bylo dost fotogenické. Snad z příliš velkého množství sluníčka mi začalo slzet jedno oko, ale to bylo jedinné mínus toho skvělého, slunečného dne. Být na chvíli s někým bylo fajn. I mé dopravní srdce si přišlo na své.

To když jsme z té skály sledovali velké letadlo společnosti British Airways, kterak dělá přistávací manévr a přistává na zdejším pozoruhodném letišti, které se nacházelo hluboko pod námi.

Společně jsme sjeli lanovkou dolu. Jela s námi i matka s dítětem, přičemž to dítě bylo zaměstnacem společnosti provozující lanovku odvedeno k lékaři na protitetanovou inijekci.

Kousla ho opice. Společně jsme šli jakoby zpátky k Španělským hranicím. Cestou už jsme si povídali o všem možném. Byl jsem rád, že mám vedle sebe chytrou, hezkou holku. Zjistili jsme, že včera jsme oba byli v Seville a zadarmo navštívli katedrálu. Jen ona tam byla asi dvě hodiny po mně. Také jsme zjistili, že máme v úmyslu odjíždět tím samým autobusem. Ona se pak starala, abychom ho nezmeškali. Po šesti dnech bylo příjemné nechat tyto starosti někomu jinému. Díky ní jsem pochopil, že jsem se cestou k lanovce dokonale vyhnul nejkrásnější části Gibraltaru, takzvané City. Pohledné centrum města v Anglickém stylu přímo vybízelo k utrácení.

Ona se ale potřebovala najíst a já jí v tom nehodlal bránit. Má volba by by byla jasná, ale nebyl jsem si jist, jestli náhodou nepatří mezi ty lidi, kteří opvrhují fast foody. I když s nimi mohu v duchu sympatizovat, opravdu jsem byl rád, když jsme se usadili ve zdejší rastauraci Burger King

a pořádně si naložili. Všimli jsme si také dvou náborových letáků. Jeden zval do armády a druhý právě do Burg Kingu. Shodli jsme se na tom, že bychom raději šli do armády. A to hlavně a především z důvodů lepších platových podmínek. Po večeři jsme se ještě vydali dál prozkoumávat Gibraltar. Šli jsme po pobřeží, ale na druhou stranu, než jsem šel prve já, když jsem mířil na lanovku. Viděli jsme vraky aut i fotili si tu impozantní skálu, která sloužila jako pevnost a snad jsme se ani v duchu nedivili Britům, že se toho fantastického kousku země nehodlají vzdát. Došli jsme až k místu, kde začínala malá pláž. Tu jsme viděli už ze skály. Mít více času a být méně hodin, asi bych se ještě vykoupal v moři a k podobnému činu se pokusil přesvědčit i svou dočasnou společenici. Ale bylo už sedm večer a byť na koupání stále ještě teplo bylo, pláž byla opuštěná a pokryta stínem skály. Teď jsme se vzájemně vyfotili, i toho druhého na svůj foťák, abychom měli vzpomínku a pak už definitivně zamířili k hranicím. Cestou jsme přemluvili náhodného kolemjdoucího, aby nás společně vyfotil u cedule, oznamující, že se s námi Gibraltar loučí. Na můj popud jsme navštívili místní malý letištní terminál pak jsme vstoupili na hraniční přechod. Ona si přála dostat do pasu razítko. Také jsme bavili, že český i slovenský pas vzbuzují na hraničních přechodech, kde na nás nejsou zvyklí, pozornost. Často jde o maličkosti, ale člověk to vycítí. Pamatuji si na přechod polsko-německých hranic v asi rok před tím. Tu hranici jsem přecházel na nejsevernějším hraničním přechodu těch zemí, asi 500 metrů od břehů Baltského moře. Přes ten hraniční přechod chodili jen Poláci a Němci. Přejít to na občansku jsem ani nezkoušel, i tak nad mým pasem místní celníci strávili o pár desítek vteřin déle, než bylo obvyklé. Nebyli na něj zkrátka zvyklí. Ale vtipné bylo, že tady na Gibraltaru to oproti všem předpokladům nebyl žádný problém. Minimálně při cestě zpátky (u mně prokazatelně i při cestě tam) celníci nevzali naše pasy ani do ruky, úplně jim stačilo vidět stránku s fotografií. Mária se tedy razítka nedočkala a naše teorie o exotičnosti slovesnkých a českých pasů dostala rázem trhliny.

Došli jsme až k autobusovému nádraží. Tím autobusem, kterým jsem já jel do Algeciras, ona pokračovala do Jerezu. Vyměnili jsme si e-mailové adresy a slíbili si, že si po návratu napíšem.

Během asi dvacetiminutové cesty do Algeciras mně ona dívka upozornila na to, že ve Španělsku je síť obchoďáku, dost podobná českému Prioru. "Jsou všude," řekla mi a já si uvědomil, že opravdu jsem tyto, mimochodem velmi kvalitní, obchodní domu už mnohokrát viděl. Později jsem je navštěvoval, chtěl-li jsem ušetřit na jídle. Rozloučili jsme se. Ona pokračovala dál do Jerezu, já přešel ulici a ocitnul jsem se na vlakovém nádraží. Vyndal jsem si krosnu z úschovní skříňky. Počkal jsem, až budu moci nastoupit do vlaku zpátky do Madridu. Ten se vydal na svou cestu ve 21:45 a mně už opravdu nepřekvapilo, že mé šestimístné lehátkové kupé bylo opravdu mezinárodní. Když jsem něco řekl anglicky, snad úplně všichni mi rozumněli.

8. den; Madrid Kolem půl deváté dáno rychlík z Algercias projížděl jakýmsi předměstím Madridu. Všude kolem se stavělo, byly tu továrny, míjeli jsme nákladní vlaky. Venku bylo lehce pod mrakem, ale na nějaký slejvák to nevypadalo. Když tu náhle vlak uprostřed trato zastavil. Stál tak deset, možná patnáct minut, cestující už vylézali do uličky, byli nervózní. Po těch deseti, možná patnácti minutách se ten vlak rozjel, ale jel na druhou stranu, než prve. Chvíli po té jsme v čase uvedeném v jízdním řádu zapluli do Madridského nádraží Chamartin. Bylo chvíli po deváté hodinně ranní. Dalo by se říci, že ten den měl být odpočinkový. Právě z tohoto nádraží jsem měl asi za 13 a půl hodiny vyrazit dalším vlakem do Lisabonu a ten mezičas jsem chtěl využít k důkladné prohlídce Španělského hlavního města. Protože i když jsem tu předtím tři dny stanoval, nenael jsem si čas si ho prohlédnout. Tedy až na krátký úsek mezi nádražími Chamartin a Nuevos Ministerios. Nejprve jsem si musel vyřídit fromality ohledně mé jízdenky.

Potřeboval jsem další kolonky, do kterých bych vyplňoval čísla vlaků. Je to sice formální, ale ty kolonky docházely. Normálně by mi je měli dát na nádraží zadamro a bez problémů, ale tady je neměli, tak jsem si nechal v nádražním infocentru nechat ukázat nejbližší kopírovací centrum.

Po té, co jsem si to vyřídil, jsem příměstským vlakem zamířil na Nuevos Ministerios.

Samozřejmně jsem si předtím uschoval zavazadla a dal si snídani. Cesta ze zdejšího podzemního nádraží na stejnojmenou stanici metra byla ale docela dlouhá. Vůbec, přestupy mezi trasami metra jsou tady velmi dlouhé. Pokud se Vám třeba zdá přestup mezi trasami A a B na pražském Můstku příliš dlouhý, tak tady v Madridu je to běžný standart. Nuevos Ministerios je nejen významná křižovatka a možná jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů v Madridu, ale sídlí tu i něco jako předprodejní kacelář Madridské dopravy. Krom toho je tu i nějako propagační středisko metra, ale to bylo v době mého pobytu zavřené. Právě do oné předprodejní kanceláře jsem zamířil, aby si koupil celodenní turistickou jízdenka na MHD. Ta stojí sice stejně jako obyčejná jednodenní jízdenka, ale přidají k tomu skládací plánek Madridu a vše zabalí do plastového pouzdra a vypadá to celé docela hezky a je to praktické. Zvlášť, když při každém vstupu do metra nebo autobusu musíte jízdenku vytáhnout a přiložit jí k turniketu.

Z Nuevos Ministerios jsem se vydal po ulici Paseo de La Castelana jakoby na jih, abych dokončil cestu napříč centrem Madridu, kterou jsem začal třetí den svého putování. Šel jsem po mnaha proudové městské ulci, plné aut a zeleně. Součástí snad každé křižovatky byla fontána, tu menší, tu větší, snad aby osvěžovala vzduch, který teď byl sice příjemný, ale věřím tomu, že uprostřed léta by tu bylo jinak nedýchatelno. Už zase svítilo sluníčko a mně napadlo, že v Madridu snad nikdy neprší. Procházel jsem kolem budov, jejiž názvy jsem neznal a jejich dodatečné přepisování z mapy by nemělo význam. Říká se, že Madrid je město muzeí. Já se musím přiznat, že jsem do žádného nevstoupil. Ano, asi jsem kulturní barbar. Procházel jsem kolem nádherných budov, které sloužili tu jako muzeum, tu jako ministrstvo, ale abych do nějaké vešel, ani náhodou. Svou cestu napříč centrem Madridu jsem zakončil v restauraci McDonalds na náměstí "Plaza Emperador Carlos V," nedaleko nádraží Atocha. Bylo kolem 13. hodiny, čas oběda a já u svého XXL menu sledoval, jak si u vedlejšího stolu dopřávají přestávku a jídla mladé půvabné zaměstnankyně Mc Donalds. Pak jsem vstoupil do metra, konkrétně do stanice Atocha na trase č. 1. Vtipné bylo, že pár desítek odtud se nachází stanice Atocha Renfe, obsluhující stejnojmenné vlakové nádraží. Z jedné stanice do druhé je i vidět, já jsem si udělal fotku, která to dokazuje. Dál už jsem jezdil po celém Madridu a podle mapy tipoval zajímavá místa, které by stálo za to vidět. Hodně jsem chodil, ale ještě více jsem využíval metro a při plánování přesunů jsem hleděl i na to, abych jel alespoň zčásti po úseku, po kterém jsem nejel.

Mohu tak zodpovědně říci, že mám projetu velmi podstatnou část sítě Madridského metra.

Procházel jsem úzkými uličkami i kolem starších i moderních mrakodrapů, šel jsem kolem sídla Španěslkého senátu, Královskéh paláce i dalších budov, o kterých jsem toho moc nevěděl, jen to, že jsou krásné. Také jsem sledoval, jak se na jedné velmi rušné ulici pokouší skupina lidí odchytit si taxi. Po té ulici jezdili taxíky velmi často, ale mávali na ně, že jsou už obsazení.

Sledoval jsem to asi deset minut, než se jim konečně taxik chytnout podařilo. Tehdy jsem o tom tak nepřemýšlel, ale dnes mám pocit, že taxi jsem mohl brát jako spolehlivou a nikterak drahou jistotu, pro případ, kdybych běhěm mého třídenního stanování v Madridu nestihl poslední autobus do kempu. A z toho titulu mohl riskovat, třeba i navštívit Malagu místo Alicante, kterou jsem nenavštívil právě proto, že večerní vlak z Malagy přijížděl příliš pozdě. Na mapě jsem si také našel, že někde na okraji centra Madridu je lanovka, která vede někam na kopec. Lanovky, to je moje tajná vášeň, byť často se na nich bojím. Když jsem konečně našel tu lanovku, zjistil jsem, že toho času jezdí jen o víkendu. Po té jsem nastoupil na nejbližší zastávce do autobusu a chíli poznával kríásy Madrid z oken linkového busu. Ale mým skutečným cílem teď bylo Madridské letiště Barajas, chtěl jsem vyluštit záhadu letu ČSA. Samozřejmně, na letiště jsem ve finále dojel metrem a při bližším zkoumání jsem zjistil, že opravdu existuje a funguje terminál 4.

K němu zatím nevede metro, byť se už staví, ale musí se tam dojet autobusem. Z terminálu 3 jsem jel autobusem na terminál 4 několik minut. Přivítal mně úplně nový terminál, který dokonce dostal jakousi architektonickou cenu. Má úžasnou vlnitou střechu, vnitřní prostor je dělán do žluta, všechno to vypadá moderně, přehledně a hezky. Tady jsem také rozluštil záhu letu ČSA (viz. 3. den). Jde o to, že terminál 4 je jaksi informačně oddělen od terminálu 1, 2 a 3. Takže, to co odlétá z teminálu 4 není vidět na obrazovkách ostatních terminálů a naopak. No a ČSA létá

prostě z terminálu 4, takže když jsem koukal na informační obrazovky v terminálu 1, tak jsem o tom informaci nenašel. Dokonce jem našel i odbavovací přepážku, kde se lety ČSA odbavují, toho času ale byla zavřená a čekala, až bude oteřena dalšího rána pro odbavování ranního letu do Prahy. Jinak z tohtoto nového a krásného terminálu odlétá třeba Aeroflot a hlavně Iberia, což je dost možná největší Španěslká letecká společnost. Její letadla se pak staly absolutně nejfotgafovanějšími stroji během mého putování, ale o tom až později.

Ten den byl v Madridu významný. Otevírala se po rekonstrukci trasa 3. Samozřejmně jsem si nemohl nechat ujít projet se touto tratí, zvlášť když jsem během své Madridského stanování procházel kolem její výchozí stanice Legazpi. Měl jsem pocit, že jsem se nachomýtl k nečemu výzmannému. Skončila jedna etapa rekonstrukce madridského metra a začínala druhá. Dělníci už třeba obsazovali stanici Atocha Renfe, která rekostukci už potřebovala jako sůl. Zato trasa 3 po rekonstrukci vypadala jako ze škatulky, člověk by řekl, že je to novostavba. Na obrazovkách ve vlacích i ve stanicích běželo počítačové zpracování jak opravy probíhaly a zároveň Madridský dopravní podnik vydal novou mapu metra, z níchž jsem se dozvěděl, že se v současné době staví prodloužení celkem tři tras z dvanácti. Krom toho se na již funkčních úsecích staví několik nových stanic. Možná ještě předtím jsem se pokusil navštívit zdejší televizní vysílač. Ten sice zdálky vypadal funkční (a asi opravdu fungoval), ale návštěvníky z řad turistů nepřijímal. Možná posledním činnem, než jsem se vydal na nádraží Chamartin čekat na noční spoj do Lisabonu, byla návštěva onoho rozšířeného obchodního domu, jak mi o něm včera řekla Slovenka Mária.

Pak již byl čas vyzvednout si krosnu, pojíst večeři a čekat, až se na odjezdové tabuli na nádraží Chamartin rozsvítí informace, z kterého nástupiště odjíždí noční expres do Lisabonu.

9. den; Lisabon Člověk by řekl, že mezi Madridem a Lisabonem musí být perfektní spojení. Autobusové, letecké i železniční. Ale ouha. Tedy, autobusové spojení jsem nezjišťoval, leteckých linek mezi těmito městy létá opravdu kvanta, ale s vlaky je to horší. Kdepak expres každé dvě hodiny, jako mezi Prahou a Berlínem, ale pouze jeden jedinný noční spoj, navíc pěkně drahý. I když jsem si někde přečetl, že vysokorychlostní trať se už staví, v době mé návštěvy jsem za lůžko ve vlaku Trenthotel č. 332 musel dát šílených 50,75 Euro. Podotýkám, že obvyklá cena za lůžko je v mezinárodních vlacích 30,- Euro. Za tuto cenu jsem očekával nadstandartní ceny. Jak bude vypadat můj vlak, jsem věděl, několikrát jsem se byl během mého pobytu v Madridu na něj podívat a opatrně jsem nakukoval přes kouřová skla dovnitř. Vlaky kategorie Trenthotel spojují například Madrid s Paříží a Barcelonu s Zurrichem a Milánem. Podle mého názoru jsou jakousi modernějších obdobou východoveropských rychlíků spojujících Rusko, Bělorusko a Ukrajinu se střední a západní Evropou. Vagóny toho vlaku, kterým jsem jel, mají takový zvláštní, hranatý tvar. Podlahu mají na úrovni nástupiště a uvnitř jsou kupé se čtyřmi lůžky. Samotné kupé je směřováno lehce do šikma, takže těch kupé se do vagónu vejde o trochu méně, než je obvyklé, za to je ale v nich více místa. Po 22. hodině večerní mně v něm přivítala stevardka a nasměrovla mně do mého kupé. Po pravdě řečeno, bylo mi všelijak. V kupé už na svých lůžkách leželi tři docela zámožní pánové, slušně obvlečení, navonění, tyhle lidi by člověk očekával spíše v bussines třídě v letadle, než ve vlaku a teď k nim přistoupil baťůžkář nejbaťůžkovatější, neumytý, neoholený, dost možná potem páchnoucí. Tehdy jsem měl pocit, že by mi bohatě stačilo obyčejné lehátko za 19,- Euro, že platím příliš peněz za něco, co vlastně nepotřebuji, ale nedalo se jinak. Střevardka nám zkontrolovala lístky a pak odrecitovala instrukce. Byla velmi dobře jazykově vybavená a v jejich anglicky mluvených slovech jsem se snažil zachytit něco o snídani, za 50 Euro jsem jí rozhodně očekával. Avšak ona nic takového neříkala, naopak jsem dozvěděl, že v Lisabonu je o hodinu méně než ve Španělsku (a potažmo v celé střední Evropě).

Mají tam stejný čas jako v Londýně. Krátce po tři čtvrtě na jedenáct se vlak vydal na cestu.

Příjemně mně překvapilo, že moji zámožní spolucestující velmi rychle zhasli a já se nemusel pokoušet usínat za rozsvíceného světla. Více než slušně zaplněný vlak se vydal na cestu do Madridu. Mezi námi, dost mi to připomínalo cestu autobusem. I když vlak měl na své cestě jen

velmi málo zastávek, často brzdil a přibržďoval, přišlo mi, že ani nejde nějakou velkou rychlostí, trať evidentně nebyla z nejkvalitnějších. I přesto se mi podařilo usnout a ráno, když jsem se probudil a rozhrnul jsem závěsy, smálo se na mně skrz okna vlaku rozzářené Portugalsko.

Spíše ze zvědavosti jsem se vydal na malý výlet do úchvatně vypadajícího jídelního vozu, kde si několik cestujícíh pochutnávalo na snídani. Konečně jsem dojeli do velkoryse pojaté stanice Lisboa - Orinte. Vlaky, směřující do Porta i Fara mně bolestně připomněli, že na prohlídku této krásné země mám jen jeden den. Celá řada cestujích tady vystoupila, ale já jsem se rozhodl pokračovat do konečné stanice Lisboa - Santa Apolonia. No, čekala mně tu portugalaská obdoba pražského Masarykova nádraží. Místy lepší, místy horší, ve finále si tyhle stanice asi nemají co vyčítat. Tady už vlak končil a já s krosnoou na zádech vypravil do nejbližšího stánku na snídaní a ranní kafe. Po něčem sladkém byl tak akorát čas najít úschovnu zavazadel. Při jejím hledání a pobíhání po odbvavoací hale mně jedna paní oslovila s nabídkou levných hostelů. Odpověděl jsem jí, že hostel nepotřebuji a zase jsem zalitoval. Jenže jet do Portugalska na blind bez zajištěného ubytování se mi prostě nechtělo. Po několika minutách se mi podařilo v areálu nádraží najít úschovní skříňku, nacpat do něj mou krosnu, zaplatit za úschovu a popřemýšlet co dál. Především jsem se chtěl vykoupat. Byl jsem špinavý, opocený a bolel mně každý krok (jestli mi rozumíte). Nádraží Santa Apolonia se sice nacházelo na břehu řeky Tejo, která v těchto místech už pomalu splývala s Atlantickým oceánem, ale na nějakou pláž to tu rozhodně nevypadalo. A riskovat pokutu za koupání tam, kde se to nesmí, se mi rozhodně nechtělo. Rozhodl jsem se vrátit na nádraží Orinte. To mělo, na rozdíl od nádraží Santa Apolinia, návaznost na metro a vůbec vypadalo mnohem lépe. Až do té chvíle jsem si myslel, že s koupáním v Lisabonu nebude problém. Představoval jsem si Lisabon jako velkoměsto na pláži a nějak mi uniklo, že s nad v každém průvodci je hned v první větě napsáno, že Lisabon byl postaven na sedmi pahorcích. Vůbec by mi prospělo, kdybych před návštěvou každého města si o něm něco přečetl v průvodcích. Vyčítám svému bratrovi, že o těch městech nechce nic vědět, že si je chce projít a ošahat sám, ale přitom dělám úplně to samé. Sice neúmyslně, ale o to důkladněji. Místním vlakem (mimochodem, vůbec ne špatným) jsem se přesunul pár kilometrů zpátky na nádraží Oriente. Cestou jsem zahlédl soupravu Portugalského pendolina. Jeho fotku jsem zahlédl pár týdnů před tím v časopise Železničář a od té doby mně hnala do Portugalska.

Nádraží Orinte bylo pravým opakem nádraží Santa Apolonia. Velkolepé, nádherné, moderní, s velkými bílými sloupy a velmi vysoce postaveným stropem. Do jeho rozsáhlé odbavovací haly je zakomponována i stanice metra a samotné nádraží plynule přechází v rozsáhlé nákupní cesntrum Vasco da Gama a za ním následuje rozsáhly park, postavený u příležitosti výstavy Expo, která se tu někdy v minulosti konala v čele s "Pavilhao Atlantico," oceániem, přímořskou lanovkou a nedalkou vyhlídkovou věží. Vtipné je, že v celé oblasti se stále staví a už tak dost lluxusní čtvrt se stále vylepšuje. Vcházel jsem do tohoto náupního centra kolem desáté hodiny, kdy se zrovna otvíralo a probouzelo k životu. Našel jsem tu prodejnu firmy Baťa, ale veřejně přístupné sprchy už nikoliv. Šel jsem dál, jesli někde mezi oceániem a věží nebude místo, kde bych se mohl vykoupat, ale nikoliv. Místo ke koupání jsem nenašel ani v mapě Lisaonu, kterou jsem si v jednom z obchodů v obchodním centru koupil. Nakonec jsem vešel do jedné z trafik a požádal je, aby mi na mapě ukázaly místo, kde ze sebe smyju pot a špínu. Následná komunikace byla vlastně vítězstvím snahy domluvit se nad prostým faktem, že si nerozumíme.

Navedli mně městečko Cascais, které jak jsem pochopil, se nachází kdesi za Lisabonem a na nádraží Casi do Sobré, odkud do Cascais jezdí vlaky. Touha vykoupat se zcela převážila nad nechutí z přestavy, že strávím pár drahocených hodin na portuglaském venkové a vůbec jsem nelitoval. Koupil jsem si pernamentku na Lisabonskou MHD a metrem se vydal na ono nádraží.

Lisabonské metro není ani zdaleka tak rozsáhlé jako to Madridské (4 trasy, cca 44 stanic), ale působí o to velkolepěji a méně přecpaněji a abych pravdu řekl, i příjemnějši. S jedním přestupem jsem se dostal konečně na ono nádraží, kde zrovna probíhaly stavební práce a pak se vydal příměstským vlakem po proudu řeky Tejo až k moři. Popravdě, byla to příjemná cesta.

Onen vlak Portugalským železnicím ostudu rozhodně nedělal, průvodčí nad mojí jízdenkou Inter

Rail zakoupenou na celou síť zaváhal jen chvilku a já chvílemi sledoval mapu, chvílemi pravou stranu, kde defilovali především pamětihodnosti čtvrti Bélém a pak lisabonských předměstí a chvílemi levou stranu, kde po průjezdu pod velkým mostem 26. dubna byla možnost vydět předeším řeku a pak moře. Už ve mestě Estoril jsme projížděli kolem pláže a mně napdalo, jestli bych neměl vystoupit už tady, ale nakonec jsem ještě o stanici dál, do Cascais. Bylo právě pravé poledne, když jsem se z nádraží v Cascais přesouval na nedalekou pláž. Bylo zase příjemně teplo, pláž zaplněná o něco málo méně než před pár dny v Alicante. Ale já tu v mořských vodách Atlantického oceánu strávil příjemné chvíle, abych se následně vydal pod sprchu, která se nacházela v areálu pláže a už čistý a voňavý se vydal zpátky na vlak. Cestou zpátky do Lisabonu jsem najednou uviděl cosi krásného, snad nějaký hrad či co. Pokoušel jsem se to najít na mapě a když cestující, co seděl vedle mně, viděl mé pátraní, ukázal na mapě hrad Belém.

Měl jsem v úmyslu se sem později podívat, zvláště, když sem vedle MHD (snad i dokonce tramvaj), ale už se to jaksi nepovedlo. Okolo čtrnácté hodiny jsem byl už zase v centru Lisabonu a a mapou v ruce plánoval další cestu. Bylo toho hodně, co jsem chtěl vidět, třeba i fotbalové stadiony, na kterých se hrálo mistrovství Evropy v roce 2004. Ale já se nejprve vydal z nádraží jakoby po pobřeží na "Praca do Comércio. Velké náměstí s dominantní bránou je velmi působivé. Působivé byly i staré tramvaje, které tu jezdí. Velmi záhy jsem pochopil, že tramvaje, velmi staré, které se třeba v Praze používají k nostalgickým jízdám, zde stále v běžném provozu, jsou jedním ze symbolů Lisabonu. Jak jsem se mohl později přesvědčit, na mnoha místech překonávají velká stoupání, aby vzápětí projely prudkou zatáčku, no musí být krásné i těžké řídit tramvaj v Lisabonu. Vidíc na zdejší starobylý hrad (jméno po mně nechtějte) jsem stoupal vzhůru starým městem. Cestou jsem se sice zastavil na pár desítek minut v internetové kavárně, ale jinak jsem obdivoval zdejší architekturu. Cestou mi kdosi, od koho bych to fakt nečekal, nabídl drogy a mně napadlo, jestli opravdu vypadám na někoho, kdo o ně má zájem (zřejmě ano). Na jednom zdejších náměstí jsem se zastavil v McDonaldu. I když prvotním cílem bylo navštívit zdejší toaletu, nechtělo se mi odejít s prázdnou a tak snad kromě skromné svačiny jsem si koupil i pomerančový džus. Jinak už jsem ale stoupal po "Avenida da Liberdade" vzhůru k velkému sloupu. Ten stojí na náměstí, které nevím jak se jmenuje, ale vzhledem k tomu, že se pod ním nachází stanice metra "Marques de Pombal," tak asi takhle. Za ním se nachází krásný park Eduarda VII, zakončený dvěma sloupy. Mapa, kterou jsem držel v ruce, měla tu výhodu, že většina pamětihodností zde byla nakreslena, člověk tak mohl snadno získat představu, co by měl navštívt. V ruce jsem držel i podobnou mapu Kodaně. Oproti té Lisabonské v ní byl zakreslen každý dům, kašna, socha či ulice, prostě všechno, na rozdíl od té Lisabonské jsem jí dostal zadarmo, ale na druhou stranu zahrnovala podstatně menší část území, než ta Lisabonská. Po prohlídce něčeho, co bylo podle mého názoru pozůstatkem velkého aquaduktu, jsem své krosky nasměřoval k Belému. Bylo už k páté hodině, když jsem místo do Belému nastoupil do staré portugalské tramvaje a vychutnal jsem si jízdu v ní, místy připomínající horskou dráhu. Přímo v tramvaji jsem nechal vyfotit jedním ze spolucestujících a díky tomu mám doma důkaz, že nápisy s varováním typu "Pozor na kapsáře" nejsou českým vynálezem. Už ani přesně nevím, kam jsem to dojel, ale byla tu hezká vyhlídka na hrad i na moře. Kolem slavili absolventi něčeho, mladí holky a kluci a mně napadlo, že mládež celého západního světa, je vlastně úplně stejná. Nebyl jsem si tak zcela jist, zda se jich mám bát nebo se zapojit do do jejich oslavy jako exotický host z dalékého Česka. Bylo už šest hodin večer, když mně kroky, tramvaje a autobus lisabonské MHD dovezly opět na nádraží Santa Apolinia. Měl jsem před sebou ještě 4 hodiny v Lisabonu a plno míst, které jsem toužil poctít svou návštěvou. Vlakem jsem přejel na nádraží Oriente a má cesta teď vedle k zastávce přímořské lanovky. Ta ráno teď nejezdila, teď ale ano. Ona kabinová lanovka nepřekonává žádné převýšení. Vede v délce několika stovek metrů kolem pobřeží. Je z ní skvělý výhled na město i na nedaleký dlouhatánský most Vasco Da Gama. Pylony lanovky leží na samém pobřeží. Při přílivu jsou do výše několika metrů zakryty vodou, při odlivu, který byl právě teď, jsou zcela na suchu. Do kabiny pro tři osoby jsem vlezl sám. Trochu se to houpalo, když jsem se foťákem pokoušel fotit střídavě scenérii po

všech stranách kolem mně. Ani jsem se nebál, ani mi nebylo špatně, jen jsem byl neptrně zklamán, když jsem po vystoupení z lanovky zamířil na nedalekou vyhlídkovou věž a zjistil jsem, že je zavřená. Z nápisů jsem pochopil, že zřejmě kvůli probíhající okolní výstavbě.

Asi posledním místem, které jsem chtěl navštívit, bylo Lisabonské letiště. Díky své poloze jakoby na kopci nad centrem města, ale v jeho těsné blízkosti, mi během dne přelétávala nad hlavou letadla, zejména ta patřící místnímu národnímu leteckému dopravci TAP Air Portugal. Na letiště jsem se dostal ale až za počínající tmy kolem dvacáté hodiny místního času. Vyhlídkovou plošinu jsem nenašel, spíše jsem sledoval odbavování do vzdálených destinací v Africe a Jižní Americe. Proplétal jsem se odbavovací halou, když jsem narazil na malý obchod s leteckými věcmi. Kromě mnoha jiných věcí tu prodávali i pohlednice s letadly, a světe divce, plno těch fotek na ty pohlednice bylo pořízeno v Praze, v Brně či v Bratislavě. Dokonce tu byly k dostání pohledy vyrobené v České Republice, s českými letadly. Bylo to pro mně největší překvapení celého dne. Normálně jsem na to koukal jako blázen. Věděl jsem, že tomuto obchodu musím udělat kšeft. Koupil jsem si pohlednici s letadlem Boeing B 737 v barvách Smart Wings (nízko nákladová divize české společnosti Travel Service). Ta fotka byla pořízená na Ruzyňském letišti a přímo v tomhle letadle létá jako letuška i moje bývalá spolužačka ze střední školy Veronika.

Ptal jsem se i prodavče, jak k tomuhle přišli, ale nevěděli, či spíše na moje slova, že jsem velmi překvapen, nebyl schopen reagovat. Pak už jsem se spokojený vydal autobusem zase na nádraží Oriente, respektive do sousedního obchodního centra. Chtěl jsem ušetřit za večeři, tak jsem si v místním hypermarketu koupil nějaké superlevné sladké koblihy, které mi, pokud vím, posloužily dalšího dne i jako snídaně. Stál jsem na nástupišti toho nádraží a napadlo mně, že vedle toho Berlínského hlavního (Berlin Hbf.) je to asi nejkrásnější nádraží, jaké jsem kdy viděl.

Městský vlak mně přemístil na Santa Apolinia, já si vyzvedle krosnu z úschovy a mezi devátou a desátou hodinou večerní jsem vstoupil do stejného vlaku, z jakého jsem ráno vystoupil. Mými spolucestujícmi v kupé nebyli tentokrát zámožní pánové, ale baťůžkáři jako já, kluci v mém věku, možná o maličko starší než já. Jeden z nich byl Něměc, který dalšího dne pokračoval z Madridu do Bercelony, druhý z nich z byl Mexičan, který trávil dva měsíce cestováním po Evropě a jelikož v dětství chodil do německé školy, s tím Němcem si rozumněl. Už toho měl dost před sebou i za sebou ze své cesty. Mým třetím a posledním spolucestujcím byl Korejec (nebo Japonec?) který cestoval společně s "hezkou holkou z vedlejšího kupé" a společně s ní se krátce po odjzedu z Lisabonu vydal do restauračního vozu na večeři. Všichni jsme cestovali na podobné síťové jízdenky a mně zase přišlo, že nejsem vůbec, ale vůbec originální.

10. den; Bilbao Krátce před třičtvrtě na devět už zase španělského (a potažmo středoevropského) času zastavil náš vlak na nádraží Madrid - Chamartin. Dost možná, že už nám před tím přišla říci stevardka, že se blíží Madrid, ale až v momentě, kdy vlak zastavil, jsme si začali balit věci. Ten Němec, co cestoval do dále do Barcelony, zprvu trochu zazmatkoval, ale po té, co se dozvěděl, že tohle je konečná stanice vlaku a nemusí spěchat, se uklidnil a výstup z vlaku proběhl už bez větších problémů. Sluší se říci na adresu společnosti provozující tyto luxusní lůžkové vozy, že jsme je neopouštěli zcela s prázdnou. Mnou očekávaná snídaně se sice opět nekonala, ale minimálně jsem si odnášel pitnou vodu v láhvi a snad i mýdélko. Přivítal mně Madrid, tentokrát už naposled. V deset hodin dpopoledne, tedy asi za hodinu a čtvrt, jsem se měl vydat ze stejného nádraží na sever, do Bilbaa. Bylo lehce pod mrakem, ale teplo. Vybavuji, že možná toho dne mně po zapnutí přivítala smska od Berušky s dotazem, co má dělat její bratr, když cestou z Číny ztratil kufr a zjjistil to až cestou z letiště. Na podobné smsky jsem odpovídal rád, byť poněkud nepravidelně. Celou dobu jsem žil v představě, že má nabíječka na telefon do španělských zásuvek nepasuje a když mi Slovenka Mária na Gibraltaru sdělila opak, neměl jsem již potřebu svou praxi měnit. Celý výlet jsem tak vydržel na jedno nabití telefonu a telefon jsem zapínal vždy tak dvakrát denně. Ráno jsem se povinně hlásil domů, večer pak, kdyby náhodou někdo chtěl, což se stávalo docela často. Musím říci, že jsem byl docela pyšný, když jsem například s Danem

řešil běžné provozní věci skupiny a já zrovna stál na náměstí v Lisabonu. Relativně krátký čas na přestup, neochota si dát batoh do úschovy a lehce podmračené (ale nikoliv chladné) počasí mně přimělo neopustit nádraží. S Madridem jsem se rozloučil už předevčírem, za mnohem lepších podmínek. A tak jsem tu hodinu a čtvrt strávil především snídaní a přemýšlením, co to bude za vlak, který mně v první fázi přepraví do Miranda de Ebro v severozápadním Španělsku.

Vlakem Intercity jsem sice už jel mockrát, dokonce v několika zemích Evropy, ale ještě ne ve Španělsku.

Nakonec na mně čekala na jednom z nástupišť třívozová elektrická souprava. Z těch dálkových vlaků, co jsem zatím ve Španělsku jel, byla asi tím nejhorším, ale stále by se na na našich železnicích neztratil. Vůz, do kterého jsem vešel, byl velkoprostorový a svým uspořádáním i kvalitou plyšových sedaček připomínal vozy vlaků Intercity, tak jak je známe třeba od nás nebo z Německa. Jenže tady bylo i nezbytná video a samozřejmě zdířka pro sluchátka, které nedlouho po odjezdu vlaku přinesl průvodčí. Místenky se už nekotrolovaly na nástupišti, ale ve vlaku a je třeba říci, že systém to byl vymakaný. Průvodčí totiž držel v ruce papír a v nácestných stanicích šel takříkajíc najisto, u sedadla stál obvykle jen chvíli po té, co tam cestující přistoupil. Jinak osazenstvo mého vagónu tvořil ponejvíc jakýsi školní výlet místních středoškoláků, kteří se postupem času odebírali k návštěvě místního barového vozu. Nějak si nepamatuji, kde vystoupil, či zda vystoupili až po mně, k jejich cti nutno přičíst, že se chovali slušně. Původně jsem cestu do Bilbaa bral jako takový povinný výlet na sever, od kterého jsem si nic moc nesliboval. Ale už první fáze cesty mně přesvědčila o opaku. Mířili jsme na sever do hor, projížděli jsme pustou, hornatou krajinou, lehce vyprahlou, ale plnou vegetace. přišlo mi, jako bychom projížděli hornatou plošinou. Barva země i trávy byla nažloutlá, občas přerušovaná nízkými tmavě zlenými stromy. Obloha byla pod mrakem a mně přišlo, jako bychom byli na měsíci. Jelikož jsem neseděl u okna, musel jsem si najít jiné místo pro focení. Tohle jsem zdokumentováno chtěl mít. Také trať nebyla z nejrychlejší, byť po této trati jezdí i noční expres z Madridu do Paříže a tento samotný vlak mířil do Heynady, což je město ve Franici kousek od Španělských hranic, vlastně více méně v jihozápadním cípu Francie. Zastavili jsme va Valadolidu, jakémsi centru oblasti a pokračovali dál nezměněnou krajinou. Do vlaku už přistupovali turisté chodci - třeba i mladí důchodci s hůlkami, které jim pomáhali při horské turistice. Turisté z různých koutů světa, kteří přijeli do Španělska, aby se prošli po Pyrenejích.

Opět jsem nebyl ve vlaku sám se svojí jízdenkou Inter Rail. V tomhle vlaku jsem strávil 4 a čtvrt hodiny, což je přibližně stejně dlouhá doba, jakou mi obvykle trvá cesta z Prahy za prarodiči do Zlína. Zastavil jsem se v barovém voze na obědě, který tvořila ta samá bageta s bramborovou plackou uprostřed, jakou jsem měl při cestě z Alicante do Madridu. K tomu plechovka Coly a jako zákusek menší brambůrky. Můj výlet se pomalu blížil ke konci a na mně začaly padat deprese z blížícího se návratu do podzimní Prahy.

Do Miranda de Ebro jsem dorazil ve 14:17. Podle plánu jsem měl za dvacet minut pokračovat dalším vlakem kategorie Diurno do Bilbaa. S hrůzou jsem zjistil, že i tenhle vlak je povinně místenkový. Nějak jsem nepočítal, že bych dvacet minut před odjezdem mohl na něj ještě sehnat místenky a začal jsem se smiřovat s tím, že v tomhle našedivělém a nažloutlém městě uprostřed hor strávím dvě nebo tři hodiny do odjezdu dalšího vlaku. Vlastně, proč ne. Došel jsem k pokladně a anglicky jsem požádal o místenku na nejbližší možný vlak do Bilbaa. Nejen, že mi v pokladně rozumněli, ale dokonce mi prodali místenku na ten vlak, kterým jsem měl v úmyslu původně jet. Poděkoval jsem a rychle jsem vyběhl nástupiště, kde už čekal dlouhý vlak.

Průvodčí, aniž by chtěl viděl mou místenku, mně ale odnavigoval až do posledního vagónu. Byl to klasický velkoprostorový vůz, uspořádáním i kvalitou velmi podobný tomu, ve kterém jsem strávil předchozí cestu. Samozřejmě nechybělo video. Našel jsem si své místo. Vůz nebyl příliš zaplněn. Krátce po odjezdu jsem zjistil, že se do pohybu dala jen lokomotiva a právě náš vůz.

Pravděpodobně to byl přímý vůz nějakého jiného vlaku. Jeli jsme po jednokolejné elektrifikované trati, které zcela evidentně prošla nedávno rekonstrukcí. Kolejový štěrk byla ještě čistý a nezašpiněný provozem a staré železniční pražce se váleli kolem tratě. I příroda kolem se

zazelenila. Sice jsme se stále projížděli horami, často jsme viděli hluboko pod sebou dálnici, směřující do Bilba a dále do Francie, ale všude bylo zeleno, samý les, člověk by řekl, že je ve střední Evropě a nikoliv ve Španělsku. Jen některé vysoké kopce byly na vrcholu lysé. To vše však jen dokreslovalo nádherně zelnou okolní krajinu. O půl páté jsme dojeli do Bilbaa. I místní nádraží prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. Na několik nástupišť zastřešných střechou ve tvaru půlkruhu navazovala moderní vícepatrová odbavovací hala plná obchodů a restaurací. I místnost s úschovními skříňkami na zavazadla zářila novotou. Na prohlídku tohoto města jsem měl asi šest hodin. Uschoval jsem si krosnu do úschovní skříňky a jen s malým batůžkem jsem se vydal do města. Oblečen jsem byl už do mikiny a dlouhých kalhot. Nebyla vyloženě zima, ale vedro také ne, navíc během mého pobytu zde několikrát sprchlo. Pokud jsem se chtěl aklimatizovat na středoevropský podzim, nemohl jsem si vybrat lépe. Ještě před tím jsem navštívil místní obchoďák a pak už procházel ulicemi tohoto města které leží při ústí řeky, Bilbao, která dala městu název. Nedaleko odtud se tato řeka vlévá do Biskajského zálivu.

Obdivoval jsem zdejší architekturu. Nemocnici, kongresový palác i slavné Guggenheimovo muzeum, moderně postavenou budovu architekta Franka Gehryho, která se dokonce objevila v přehledu nejlepších architektonických děl současnoti. Bilbao je španělské město, se vším, co k němu patří. S fontánami i palmami, nádhernými parky i kavárničkami i s pobočkami banky Santander. Jen tu asi častěji než jinde ve Španělsku prší, což se podepisuje i na zdejší vegetaci, která více připomíná vegetaci mírného pásu. Překvapilo mně, že Bilbao má metro. Dvě trasy, které se vzájemně sbíhají a tvoří tvar písmena "Y." Metro je to moderní, vždyť první úsek byl otevřen v roce 1995. Váhal jsem, zda se jím mám svést. Už jsem chtěl trochu šetřit. Měl jsem pocit, že překračuji všechny své finanční plány. Navštívil jsem alespoň jednu stanici a doma, při prohlížení jedné encyklopedie, jsem zjistil, že takhle vypadají stanice všechny. Jak jsem si přečetl v téže encyklopedii, architekti nechtěli udělat z Bilbaoského metra bludiště, ale jednoduchý, funkční sytém. Stanice jsou z betonových prefabrikátů, jsou jednoduché, ale účelné. V Bilbau jezdí i tramvaj, ani tou jsem se nesvezl, ale mám pocit, že všechny tramvajové systémy, které se nově budují v západní Evropě (např. v Nice, Paříži, Štrasburku nebo v Seville) vypadají stejně, tedy především, co se týče vozů. Důraz se klade na nízkopodlažnost, estetičnost, kvalitu. Tady by se asi přezdívka "socka" pro MHD neuchytila.

U mého žaludku bych se asi zase neuchytil s nápadem nejíst. A tak jsem už lehce k večeru zašel do supermarketu Carrefour na něco dobrého k večeři. Vybíral jsem dlouho, až jsem skoro přebral. Klasické obložené bagety, jak je známe od nás, tady asi nemají a tak jsem si musel vypomoct něčím sladkým. Pršelo a mně se nechtělo moc do deště. Na mapě, kterou jsem v místním informačním centru zdarma obdržel, jsem měl sice naplánovanou ještě nějakou trasu, ale za deště a tmy byla lehce nerealizovatelná. Zdejší staré město bylo sice krásné, ale já jsem měl pocit, že se v něm trochu ztrácím, navíc už bylo deštěm poněkud vylidněno a tak hodinu před odjezdem mého nočního vlaku do Barcelony jsem zvolil jistotu nádraží. Déšťové kapky bunovaly na relativně tenkou střechu zastřešující nástupiště a já v klidu a v suchu za zvuků této dešťové symfonie čekal, až se budu moci uložit v mém lehátkovém voze.

11. den; Barcelona Na konci dne jsem měl pocit, že Bilbao je takové malé velkoměsto. Jakoby okolní kopce neumožnily mu moc rozrůst se do okolí a o no zůstalo sevřené kolem řeky. Ale onen pocit malého velkoměsta pramenil zejména z napojení na zdejší železniční síť. Vedle sem jen jednokolejná elektrifiokovaná trať, sice zrekonstruovaná, ale parametrů vysokorychlostní tratě zdaleka nedosahující. Já jsem sem dorazil ve vlaku, který čítal jeden vagón a jednu lokomotivu a opouštěl jsem tohle město také ve vlaku, jehož vozy by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Když těsně před mým odjezdem dorazilo do Bilbaa něco, co by se v našich končinách dalo považovat za rychlovlak, vystoupilo z toho jen málo cestujících. Ale možná že ten proud návštěvníků do tohoto překrásného města vede jinudy. Do Madridu, Barcelony i na nedaleké francozké hranice vede odtud dálnice a škoda, že jsem si nenašel čas podívat se na místní

vzdušný přístav. Bilbao jsem opuštěl vlakem Estrella číslo 930 ve 22.25 hod. Lehátkový vůz byl sice na vysoké úrovni, ale prozatím poloprázdný, až cestou do něj přistoupili další cestující. V mém šestimístném kupé se mnou zpořátku cestovala matka, se svým asi dvanáctiletým synem, oba Španělé. Připadal jsem si tu chvíli neptřičně, komunikace se odehrávala především rukama a nohama, ale bylo jasné, že nám všem jde o to samé - velmi rychle zalehnout. Do Mirande de Ebro, kde náš vlak připojovali k jinému vlaku, bylo už naše kupé plně obsazeno, zbylá tři místa obsadila také nějaká rodina. Cesta na severovýchod Španělska se pak odehrávala již v poklidu a já se tak mohl dalšího dne probudit nedaleko Barcelony. Na zdejší nádraží Sants jsme dorazili chvíli před devátou hodinou ranní. Už přiblížení k Barceloně, v sousedství nové budované vyskorychlostní tratě dávalo jasné tušit, že po deštivé návštěvě Bilbaa mně čeká další slunečný a teplý den. Šusťákovku s kapucou jsem mohl uschovat hluboko na dno krosny, potřeba byl opalovací krém. Má cesta po pyrenejském poloostrově se zvolna uzavírala, tady také ostatně před asi deseti dny začala. Převlékl jsem se a uschoval jsem krosnu do mně už známé úschovny zavazadel. Koupil jsem si celodenní lístek na zdejší MHD a pak jsem začal hledat vlak do Callely. V době mé puberty jsem tři léta po sobě byl na táboře severně od Barcelony. Dvakrát z toho v Calele, jednou trochu severněji v Malgratu de Mar. Kolem pláže vedla železniční trať a po ní jezdil místní pantograf. Že míří do Barcelony, bylo nad slunce jasné. A mně tenkrát štvalo, že do toho vlaku nemůžu nasednout a vyrazit na výlet do toho města. Chtěl jsem si to zkusit alespoň teď. Z podzemních nástupišť nádraží Sants odjížději vlaky opravdu každou chvíli. Sotva jedno nástupiště vlak opustil, už se na to samé nástupiště tlačil vlak další a najít ten správný mohlo být lehce problém. Ale mně se to podařilo a za chvíli už jsem projížděl tunely pod městem sotva jsme se z nich vymotali, uviděli jsme moře. Ještě trochu špinavé velkoměstem, plné lodí, také na plážích zpočátku nikdo nebyl, ale za nedlouho už bylo možné tu a tam spatřit koupajícího se človíčka, na odlehlejších plážích pak předvším nějakého toho nudistu. Cesta vlakem do Calely trvala asi hodinu. Pro mně to byla věčnost, ale nelitoval jsem. Touha vykoupat se na té samé pláží, na které jsem se koupal možná deset let předtím, byla silnější. Ta pláž se nacházela hned za výjezdem z jednoho tunelu. Vyjeli jsme z něj a já jenom čekal, kdy konečně začneme brzdit a zastavíme na nejbližším nádraží. Každá vteřina jízdy pro mně znamenala další minuty chůze tam i zpět. Nakonec jsme zastavili, na malém nádražíčku, velkém tak akorát, aby se na něm mohly vlaky křižovat. Nacházelo se na druhé straně Calely, než je ta pláž. Ale byl jsem tady a byl jsem rád. Prošel jsem podchodem pod tratí a ocitl jsem se na pláži, která byla plná, jako by byl červenec a ne začátek října. Střídavě bosý a třídavě v sandálech jsem se brodil pískem a procházel po břehu moře a přemýšlel jsem, co se tu za tu dobu změnilo. V relativně malé výšce se k Barcelonskému nebo Geronskému letišti přibližovala dvě dopravní letadla.

Vidíte, toho jsem si tady nikdy nevšiml. Plážové bary byly tam, kde tenkrát, jen nabídka nápojů a zmrzliny byla asi nepatrně jiná. Nakonec jsem došel až k tomu tunelu. Dva velké kameny, které jakoby odělovaly od velké pláže jeden malý plácek. Právě na ten jsme se tenrkát chodily koupat.

Skupině "táborníků" poskytoval jasně ohraničené území, kde se mohou pohybovat a jejich vedoucím dokonalý přehled o svých svěřencích. Tenkrát se tu na tom plácku občas objevila nějaká ta dívka nahoře bez (podobný nápad, z mého pohledu bohužel nerealizovaný měly jednou i dvě mé spolutábornice) a v odpoledních hodinách i nějaký ten naháč. Dalo se předokládat, jaký bude další vývoj a proto mně vůbec nepřekvapilo, když při pohledu na ten plácek spatřily mé oči samá nahá těla lidí různého věku i pohlaví. Za tu dobu tu vznikla nikým nevyhlášená, ale všemi respektovaná nudapláž. A v ten moment jsem věděl, že musím. Nikdo známý mně tu neuvidí, nikdo z toho skandál dělat nebude. Chtěl jsem se na té pláži vykoupat, tak se vykoupu, se vším, co k tomu patří. Ať ta dovolená za něco stojí.

Už zase oblečený, ale jenom do plavek jsem se o kousek dál sprchoval. Smýval jsem ze sebe písek i sůl a v hlavě mi strašila myšlenka, že to nejhezčí z dovolené ja za mnou. Vydal jsem se do města hledat hotel, ve kterém jsme tenkrát bydleli. Tedy se jmenoval Viktoria a měl dvě hvězdičky. K tomu bazén, restauraci a okolo plno odchůdků. Mezi tím prošel rekonstrukcí.

Přejmenoval se na Mar Blau, přibyla mu jedna hvězdička, jen ten bazén, jídelna a krámky okolo

mu zůstaly. Šel jsem najisto a když jsem k hotelu došel, bylo mi všelijak. I tady se odehrávala má puberta. Uličkami známými jsem pomalu mířil na zdejší nádražíčko. V jedné z restaurací u něj jsem si nechal udělat a zabalit hamburger a pak jsem se vydal vlakem zpátky do Barcelony. I když to nejlepší z dovolené jsem měl už asi za sebou, přeci jenom mně ještě čekalo pár hezkých věcí a prohlídka Barcelony byla jednou z nich. Díky vlaku a metru, které mi svou podobou i délkou sítě připomínala to Madridské, jsem se kolem třetí hodiny odpolední dostal na náměstí Placa Espanya. V jeho okolí toho mělo být plno k vidění. Především "Palau Nacional de Montujic," impozantní palác, ležící na úpatí kopce Montujic. Vedle obyčejných, původních schodů, tu byly i moderní eskalátory, vše skvěle zakomponováno. S láhví vody, která mi poněkud nechutnala, tak jí ani moc neubývalo, jsem se lehce unavený trmácel směrem k paláci a dál nahoru na kopec Montujic, kde se nacházelo cosi, jako olympijský park. Letní olympijské hry v Barceloně v létě 1992 byly po těch zimních konaných v Albertville v zimě stejného roku druhými, které jsem jako tehdy čerstvě osmileté dítě zaznamenal. Už jsem uměl číst a tak četné televizní přenosy už pro mně nebyly jen tak nějaké obrázky. Bylo logické, že mně to táhlo právě sem. I když se tato olympiáda již před více než 14 lety, člověk měl při procházení mezi olympijskými sportovišti pocit, že skončila právě včera. Šel jsem po oné vyvýšenině a pokukoval do dolů, na centrum Barcelony. Ač je plná budov, dvě z nich čněly přeci jenom nad všechny ostatní. Moderní budova, nazvaná Božský palec a pak také chrám Sagrada Familia. U něj jsem cítil, že bez jeho návštěvy jako bych v Barceloně nebyl. Ještě před tím mně ale čekala jiná věc, lanovka z Montujicu do přístavu. Na mapě to vypadá docela dobře. Lanovka vede z malého kopce dolů do Barcelonského přístavu na jedno molo a cestou kromě více proudové silnice, přetne i kousek moře. Realita je daleko děsivější. Převýšení totž není žádné. Jedna stanice lanovky je v kopci, další dvě na velmi vysokých věžích dole v přístavu, ze kterých se dolů na pevnou zem dostává výtahem. Kabina lanovky sice cestou dvakrát o pár metrů klesne, ale jednom proto, že dlouhé vodící lano není zcela napnuté a před další zastávkou povyjede. Po pár metrech jízdy zjistíte, že se pod vámi nachází desítky metrů volného prostoru a nehce se věřit, že ty lana to udrží a vy se do toho volného prostoru pod Vámi nepropadnete. Když jem to uviděl, chtěl jsem jít pryč. Zcela změnit své další plány. Ale přesně kvůli téhle lanovce jsem sem vlastně šel. Už když jsem asi měsíc předtím viděl mapu Barcelony a na ní zakreslenou tuhle lanovku, věděl jsem, že jí musím vyzkoušet. A teď jsem konečně stál u ní a vůbec se mi na ní nechtěl.

Ale onen pocit, že bez jízdy v ní by má dovolena nebyla kompletní, ten samý pocit, který mně pár měsíců předtím donutil vyzkoušet ruské kolo v Dortmundu a během této dovolené třeba vyjet další lanovkou na Gibrlatarskou skálu nebe se toho dne ráno vykoupat, tam, kde jsem se vykoupal, byl zase silnější, byť nyní měl silného konkurenta v podobě strachu. Velmi silného strachu. A tak jsem zaplatil pár eur za jízdenky a za chvíli už jsem stál u lanovky a bál se, strašně se bál. Kabina lanovky se konečně pomalu vydala na svou jízdu a já byl z jejího asi desetičleného osazenstva bezpečně nejvystrašenější. Chytl jsem se už ani nevím čeho a místo toho, abych si vychutnával krásné výhledy na město, na přístav plný lodí, těch obchodních i výletních, obrosvkých trajektů, směřujících na Mallorcu i jinam, tak místo toho jsem očima hleděl na další věž lanovky a doufal, že už tam budu. Normálně jsem si myslel, že spadneme. Takový strach jsem snad ještě nikdy neměl a když jsme konečně dojeli na první stanici lanovky, já měl strach ještě větší. Každé trhnutí ve mně budilo další a další hrůzu a když jsme dojeli i na druhou a poslední věž lanovky, měl jsem vyhráno jen z půlky. Spíše symbolicky jsem se z ní podíval po okolí. Do prvního výtahu směřujícího na zem jsem se ještě nevešel, do druhého už ano a až tam jsem se strachu zbavil definitivně. Šel jsem po betonovém molu, z jedné jehož jedna hrana byla upavena na pláž. Byla ještě plná lidí, ale já už se ten den koupal. Nedaleko byla autobusová zastávka, já do ní nastoupil a do jel k nedaleké stanici metra Barceloneta. Kousek odtud se nachází nádraží Barcelona Franca, z kterého jsem měl za asi čtyři hodiny odjet vlakem do Švýcarska. Na to byl ale ještě čas, takže já jsem vstoupil do metra a vydal se jím s několik přestupy do stanice Sagrada Familia, která se nachází v těsné blízkosti-hádejte čeho? To co je pro Paříž Eifelova věž, je pro Barcelonu Sagrada Família, chrám Svaté rodiny, stavěný už po

několik desítek let podle návrhu architekta Gaudího. Člověka by napadlo, jak se může v dnešní době stavět něco tak dlouho, ale faktem je, že ten chrám je tak obrovský a rozsáhlý, že když jsem k němu přišel, tak mně to ani nepřekvapilo. Navíc, to že se ten chrám staví, není jenom fráze pro turisty. Ty stavební práce skutečně stále probíhají a to velmi intenzivně. Vevnitř procházíte mezi lešením, neustále slyšíte nějaké bouchání či klepání, je tu přiměřeně prašno a vidíte pracující dělníky v montérkách. Na dvě z věží vede i výtah, ale fronta na něj byla příliš dlouhá, vzhledem k tomu, že jsem přišel kolem páté hodiny odpolední, relativně nedlouho před zavírací hodinnou. Návštěvu chrámu Sagrada Família jsem do značné míry bral jako povinnou, ale nakonec jsem nelitoval.

Po návštěvě tohoto chrámu jsem opět nasednul do metra a přesunul nejspíše do stanice Diagonal. Za teplého slunečného podvečera jsem se po jedné ze zdejších ulic, v mapě označené jako obchodní zóna, vydal směrem k moři. Vychutnával jsem si poslední hodiny ve Španělsku a fotil okolní domy, sochy, fontány i lidi. Právě tady mi byly podruhé během mé báječné dovolené v Jižní Evropě nabídnuty drogy a to způsobem podobně nenápadným, jako onehdy v Lisabonu. Nakonec jsem došel k přístavu a už v poklidu si vyfotil onu lanovku, ve které jsem před pár hodinami prožíval chvíle dobrovolného strachu. Bylo už po sedmé hodině a byl čas se vydat na nádraží Santas pro krosnu a s ní i pak na nádraží Franca. Byla už tma, když jsem opět vystoupil ze stanice metra Barceloneta. Podle mapy to vypadalo jednoduše a za světla bych to asi i bezproblémů našel, ale teď najednou se to ukázalo být problémem. Své sehrála tma a především strach z toho, že nestihnu-li tento vlak, tak si pobyt ve Španělsku nedobrovolně prodloužím a hlavně se mi pořádně prodraží. Ale nakonec jsem vešel do impozantní, nicméně jakoby lehce opuštěné odbavovací haly nádraží Franca. Měl jsem z toho pocit, že nádraží bylo v minulosti využíváno daleko více, než je nyní. Pravděpodobně došlo k nějaké rekonstrukci barcelonské železniční sítě, která ho odsunula na druhou kolej. Stále však odtud odjížděly mezinárodní expresy. Půlka mého vlaku, v jízdním řádu označeném jako Trenthotel č. 273, směřovala do Milána a druhá půlka do Zurichu. Právě do něj jsem zamířil i já.

Ještě předtím jsem si ale v místní restauraci koupil večeři na cestu. Chtěl jsem si koupit něco španělského a výsledkem byla nejdražší večeře celé mé dovolené. Po určitých komunikačních problémech s paní prodavačkou jsem si odnášel celý bramborový koláč, kterému se tady říká torrtila, dohromady za 16 Eur. Je třeba říci, že mi to vůbec, ale vůbec nechutnalo (uznávám, že chyba byla i na mojí straně) a tenhle koláč posloužil dalšího dne i jako snídaně. Po této anabázi prošla má krosna rentgenovou kontrolou a pak už byl čas najít své lůžko. To jsem si koupil prvního dne mé cesty ve Štrasburku, po té, co první plán mé cesty ztroskotal na tom, že ve vlaku TGV, kterým jsem chtěl tuším z Avignonu do Ženevy, už nebylo místo. Ono lůžko stálo šílených 67,-Euro, takže mně pro změnu čekala nejdražší noc mé dovolené. Ale zase třeba říci, že to byl ten samý typ vlaku, kterém jsem jel z Madridu do Lisabonu a zpátky a ta cena měla své opodstatnění. Lůžková kupé zase o trochu více připomínala hotelové pokoje. V jednom kupé byly čtyři lůžka, po dvou nad sebou. Z Barcelony jsme vyrazili tři. Já, jeden lehce starší pán a pak kluk, který byl zřejmně součástí nějakého školního výletu, který okupoval podstatnou část našeho vagónu. Tento výlet byl sice docela hlučný, ale dal se vydržet. Z jednoho kupé byl slyšet neustále nějaký pán a já se podle hlasu snažil poznat, jestli to nakonec není český občan. Také mně napadlo, že mám štěstí, že s ním nesdílím kupé. Ve 20:40 se náš vlak dal do pohybu a kolem desáté večer přišel průvodčí sklopit sedačky na lůžka. Zhasli jsme a chvíli po té v Geroně přistoupil mladý obchodník, který mířil do Bernu. Mně zajímalo, jak bude probíhat změnu rozchodu kolejí. Na hranicích mezi postsovětskými republikami a zbytkem Evropy se u vagónů mění celé podvozky, tady, jak jsem slyšel, se jenom jakoby uvolní a vlak pomalu jede po koleji, která se zužuje. Pak se zastaví a podvozky se zase utáhnou. Řeknu vám, kdybych o tom nevěděl, ani bych to nepostřehl. Opustili jsme Španělsko a byl čas jít spát.

12. den; Švýcarsko V hluboké noci jsme minuli Lyon a pokračovali ke Švýcarským hranicím. Až do Lyonu jsem jel po

stejné cestě, po jaké jsem do Španělska přijel, v Lyonu jsem se vydal po jiné trati. Chtěl jsem si tu noc za 67 Euro užít, ale jelikož jsme do Ženevy měli dorazit již před šestou hodinou, tak to poněkud nešlo. Docela jsem si ráno za ten nápad vystoupit už v Ženevě nadával. Mohl jsem pokračovat do Zurrichu a užívat si několik dalších hodin drahého spánku. Ale já už se krátce po půl šesté potajmu vykradl ze svého kupé se dvěma cíli - nic v něm nezapomenout a neprobudit své spolucestující. To druhé se podařilo, to první tak zcela ne - dost možná sem tam nechal kšiltovku. Ale ve Švýcarsku jsem jí už tolik nepotřeboval. Na liduprázdném Ženevském hlavním nádraží nás krátce před tři čtvrtě na šest ráno vystouplilo jen několik. Zbytek ze solidně obsazeného vlaku pokračoval dále do nitra Švýcarska. Už na peróně na nás čekali celníci.

Myslím, že jich bylo jen o něco méně, než vystoupivších cestujících. Docela jsem se jich obával, už mám takový tik, ale chtěli jenom vidět můj pas, zeptali se mně, kam mířím a já jim odpověděl, že do Ženevy, nechali mně být. Ženevské hlavní nádraží (a jak jsem později zjistil, i Ženevské letiště), je rozděleno švýcarskou a francouzkou část. Já jsem přijel vlakem z Francie, tudíž jsem se nacházel v té francouzké části. Následně jsem prošel podchodem a opuštěným stanovištěm celní a pasové kontroly do té švýcarské části nádraží. Napadlo mně, že nás nikdo tady nekontroluje, ale až později mi došlo, že kontrola proběhla přímo na peróně. Už z Prahy jsem měl s sebou 30 švýcarských franků, ale když jsem v první otevřené trafice koupil za 22 franků čokolády pro mou rodinu a kolegy z práce a za dalších 7 franků jsem si nechal uschovat krosnu v úschovní skříňce, pochopil jsem, že s tolika penězi nevystačím a šel jsem požádat nejbližší bankomat, jestli by mi nevydal 50 franků. Kupodivu mi je vydal a já mohl začít přemýšlet, co dál.

Do centra se mi moc nechtělo, byla ještě tma a zima a když jsem při pohledu na odjezdovou tabuli vlaků viděl, že za nedlouho odjíždí vlak na letiště, nebylo co řešit. Vlak InterCity mířící na ženevské letiště byl téměř prázdný, což poněkud kontrastovalo s čilým ruchem na ženevském letišti. Nádraží se necházelo v těsné blízkosti letiště, dá se říci, že obě budovy splývaly. Obvykle se na cizí letiště chodím dívat někdy během dne, odlétá-li z tohoto letiště letadlo ČSA, tak v čase, abych ho viděl. Kromě toho pražského a toho v Nice jsem ještě na žádném taklhe brzy ráno nebyl. Nijak mně nepřekvapilo schéma linek, které tou dobou odtud odlétaly. Bylo to dost podobné, jaké je v Praze i na jiných letištích podobné kategorie. Především tedy velká skupina letů do významných Evropských měst, k tomu první várka odletu společnopsti EasyJet, která tady má základnu. Kolem sedmé (myšleno mezi 5. a 9. hodinou) odlétají především linky, určené obchodním cestujícícm, které ještě během dopoledne čeká první schůzka v cizím městě a mnozí z nich se ještě odpoledne nebo večer téhož dne vracejí. No a pak také takhle ráno vyrážejí cestující na své cesty s přestupem do U.S.A, využívajících toho, že z Evropy do U.S.A. se létá přes dne, aby se využil časový posun, zatímco zpět se létá ze stejného důvodu na noc (příklad:odlétá-li letadlo z Evropy do U.S.A. řekněme v poledne, přiletí díky časovému posunu do Ameriky v podvečer. Odlétá-li následně zpátky, vrátí se do Evropy až v přijatelných ranních hodinách). No, to jsem trochu odbočil. Zkrátka a dobře, na letišti už vládl čilý ruch. Postřehl jsem, že lety do Francie mají pro sebe vyhrazenou část letiště a ještě před vstupem do ní musíte projít celní a a pasovou kontrolou. Ono když se podívate na mapu, tak Ženeva je v podstatě ze tří stran obklopena Francií a těch letů do ní odtud bude asi suveréně nejvíce. Také jsem pokukval po odbavovacích přepážkách a nemohl jsem si nevšimnout, že se tu odbavuje i let společnosti FlyyBaboo. Kdysi, a není to zas tak dávno, do Ženevy z Prahy létaly ČSA a asi i Swissair, pak to nějak skončilo a přímé spojení pár let neexistovalo. Přitom poptávka rozhodně byla, jak jsem se mohl na vlastní oči přesvědčit, ale holt se muselo létat s přestupem, nejčastěji v Zurichu. Asi dva roky zpátky začala přímé lety mezi Prahou Ženevou létat právě zmíněná společnost FlyBaboo, jednou denně, se svým asi padesátimístným letounem. Po pár měsících se ta linka chytila, takže přidali druhý spoj a upravili letový řád tak, že s Ženevy dálo létat do Prahy i na jednodenní služebky. Takový byl i stav době, kdy jsem Ženevu navštívil já. Už v té době se ale vědělo, že za pár měsísů (přesně řečeno v listopadu nebo prosinci) tuhle linku začne létat švýcarská pobočka nízkonákladové společnosti EasyJet. No, pár týdnům po mé návštěvě na to zareagoval i SwissAir, a oznámil, že i on začně v prosinci létat z Ženevy do

Prahy. Taky oznámil, že zavede i linku z Prahy do Basileje, kde už taky nějaký ten pátek létá Easy Jet. Takže před pár lety se muselo létat do Ženevy s přestupem, teď má potencionální cestující na výběr ze tří společností. Takových podobných příkladů, kdy nějakou linku otevřela jedna společnost a pak se k ní přidalo i pár dalších aerolinek, tu už bylo více (napadá mně třeba spojení z Prahy a Londýnského letiště Gatwick), ale taky to občas dopadlo tak, že některé z těch aerolinek to neudýchaly a po čase svou linku stáhly. Já si jen kladu otázku, zda a kdo to neudýchá na téhle trase.

Takže, na letištích téměř vždy hledám nějakou vyhlídkovou terasu, nebo prostě místo, odkud můžu koukat na plochu, jak stratují a přistávají letadla a podle kvality takového místa posuzuji i kvlaitu letiště samotného. Už jsem tohle téma tady řešil, když jsem se byl podívat na letišti v Madridu, takže jen velmi rychle. V Ženevě jsem terasu našel, krásnou, bezplatnou, otevřenou i takhle brzo ráno, jen toho času poněkud opuštěnou. Byla ještě tma, když jsem na ní dorazil a v podstatě jsem tady zažil svítání. Našel jsem si sedačku, dal jsem si pod zadek noviny, abych nenastydnul, tak nějak jsem se zachumlal do teplákové mikiny, kterou jsem měl na sobě, takže mi ani nebyla zima a sledoval jsem nejen vycházející slunce, ale i ranní cvrkot na letištní ploše, první odlety a přílety. Naproti přes plochu čněly do výšky vrcholky Švýcraských Alp, vypadalo to jako na letišti v Innsbrucku, akorát že tam to letiště i ta vyhlídková terasa je mnohem menší a Alpské začínají těsně vedle dráhy, zatímco tady je ještě pár stovek metrů prostoru. Viděl jsem přílet letadla americké společnosti Continental i SaúdskoArabských Emirates, odletělo plno "Ízyn, Švýcarů, nějaká ta Britská, Francouz, Ital, Lufťák" i mnoho dalších. Občas jsem se pokusil i něco vyfotit. Pak jsem se šel ještě podívat po letišti, přičemž jsem našel počítač z bezplatným internetem, tak jsem z něj podal zpárvu mým exspolužákům, kde jsem a co dělám. Pak jsem se, a to už bylo asi půl deváté ráno, ještě vrátil na terasu a udělal jsem asi svou nejhezčí leteckou fotku v životě - stoupající letadlo společnosti Iberia a v pozadí Alpské velikány. Musím se pochválit sám, protože to za mně nikdo jiný neudělá, prostě nádherná fotka. A po dalších několik desítkách minut jsem zase nasedl na vlak a vydal se zpátky do centra Ženevy. Na nádraží mi s úsměvem dali další lístečky pro statistické zapisování mé cesty a já se mohl vydat na krátkou procházku centrem. Tedy, když jsem zvolna mířil ulicemi Ženevy, tak jsem si myslel, že ta zastávka bude krátká. Že tady vydržím ještě tak dvě, maximálně tři hodiny a pak se vydám vlakem do Zurichu, kde strávím zbytek dne. Ale asi nejpozději ve chvíli, kdy jsem došel k Ženevskému jezeru a poprvé uviděl místná vodotrysk, jeden ze symbolů města, tak mi došlo, že tohle město je moc krásné na to, abych v něm strávil tak málo času. Prostě jsem si řekl, že až pojedu, tak pojedu, vlaky do Zurrichu jezdí každou hodinu, vždy ve čtvrt a víceméně jsem to nechal náhodě. Šel jsem po nábřežní promenádě na druhou strańu, než bylo centrum města.

Tuším, že tím hnacím problémem byla touha najít toalety, což je touha, kterou neradno podceňovat, páč by to vedlo k fatálním následkům. Po pár desítkách metrů jsem našel cosi jako jezerní koupaliště, soustavu mol, na kterých byly klouzačky, ale taky kavárna a toalety, nedaleko bylo také přístaviště plachetnic a dalších menších plavidel. V létě tady musí být asi docela rušno, teď byla vedle těch toalet funkční jen ta kavárna, kde jsem si dal dávu. Cestou zpátky na promenádu jsem si všimnul stánku, kde půjčovali kola a to zdarma. Bylo mi jasné, že tohle prostě musím (tenhle pocit mívám často) a za pár vteřin už jsem pomáhal anglicky mluvící ženě vyplňovat jakýsi papír. To bylo docela vtipný. Začalo to tím, že chtěla 50 franků zálohu, jenže já měl u sebe jen 40, ale pak si místo těch zbylých deset franků vzala dest euro. Pak chtěla znát mojí adresu v Ženevě, kterou jsem samozřejmně neměl, protože jsem tady jen na pár hodin. No a nakonec jsem si procvičil anglické číslovky, když jsem jí diktoval své telefonní číslo. Ale ve finále jsem dostal k dispozici oranžové kolo, k tomu modrou helmu a mohl jsem vyrazit. Po pár minutách jízdy začalo pršet a je přemýšlel, zda-li to nemám vzdát. Naštěstí to byly jen přeháňky a nijak vydatné. Jel jsem nejprve dál kolem jezera dál od centra a při té příležitosti jsem našel i stanový kemp (dobrý tip, kdybych se sem někdy chtěl vypravit na delší dobu). Myslím, že právě u toho kempu jsem se otočil a jel jsem jakoby zpátky do města. Narovinu říkám, že vidět mou jízdu policajti, tak mně snad z toho kola sundaj kulometem. I na kole je třeba znát předpisy a

jedete-li po hlavních tepnách velkoměsta, musíte je znát obzvláště. Jenže já jsem chvíli využíval cyklostezky, které vedly především po okraji silnic, chvílemi jsem jezdil po silnicích jako takových a když bylo potřeba, udělal jsem ze sebe chodce. Fakt hrůza, prostě jsem to takhle divně kombinoval a div, že se mi nic nestalo. Ale úspěšně jsem se dostal do samotného centra (mimochodem, velmi pěkného) a pokračoval jakoby k vodotrysku a zase dál. Někdy v té době jsem začal pozorovat, že se u kola uvolnil jakýsi drátek. Šel sice nasadit zpátky, ale bylo jasné, že časem může zase vypadnout. I to mně přimělo svou trasu zvolna nasměrovat zpátky tam, kde jsem si to kolo půjčil. Ještě jsem se (tušíme, že) Japonskými turisty nechal vyfotit na kole s vodotryskem vpozadí a chvíli po dvanácté hodině jsem jel vrátit to kolo a bál jsem se, aby nepoznali, že se tam něco (nejsem si jist, že mojí vinou)rozbilo. Na nic nepřišli, ale za to si řekli o spropitné a to způsobem, který bych nazval jako drzý. Nevím, jestli ta bezplatná půjčovna kol byla akcí města, které tak chtělo zpříjemnit život obyvatelům nebo návštěvníkům město nebo šlo o soukromý podnik jedinců. Pokud za tím stálo město, tak jsem byl svědkem snah městkých zaměstannců o podivné obohacení, pokud za tím stál soukromník, tak nevím nevím. Radší ani nechci vědět, co by se stalo, kdybych se rozhodl jim to spropitné nedat. To jsem ale zkoušet nechtěl, tak jsem jim tak nechal čtyři eura a smíšenými pocity se šel projít do města. Po pár desítkách metrů jsem pro změnu narazil na přístaviště menších člunů, které jízdami po pravidelných trasách fungují jako jakási podpora MHD. I tady se dostavil pocit, že prostě musím a za pár franků jsem se nechal společně s několika dalšími cestujícími převést po Ženevském jezeru až do místa, kde to jezero atakuje samotné historické jádro Ženevy. Tohle stálo za to, taková malá projížďka po jezeře a já těch pár franků nelitoval. Následovala procházka samotným centrem. Někde jsem četl, že Ženeva je po Zurichu druhým nejlepším městem k žití na světě a velmi rychle jsem pochopil proč. To město je fakt hezké, tramvaje vypadají stejně moderně jako kdekoliv jinde v západní Evropě, je tu plno obchodů a tak. Cestou na nádraží jsem si pak uvědomil, že Švýcarsko se proslavilo i nečím jiným. Došlo mi to, když jsem míjel pobočky nejrůznejších bank, často pocházejících z velmi vzdálených a exotických zemí, prodejny s čokoládou i diamanty, zastoupení nejrůzenjších leteckých společností a jiných podniků se zajímavým původem. "I tohle je Švýcrsko," došlo mi,"finanční ráj a země velkého bussinesu."

Těsně před příchodem jsem se zastavil v jedné typicky americké restauraci zvané McDonald a nechal si zabalit pořádné menu, které jsem později hodlal spořádat k obědu. Vyzvedl jsem si z úschovny krosnu a místo na záda jsem jí položil na vozík, jaký známe třeba z letiště. A tak jsem šel na jedno z nástupišť čekat na vlak do Zurichu.

Vlak InterCity do Zurichu s odjezdem ve 13:15 z ženevského hlavního nádraží docela slušně zaplněn. Všechny vagóny byly dvoupatrové a já si samozřejmně sedl do horního patra. Vlak se rozjel a já začal pojídat své Mcmenu. Daleko více než jídlo mně ale zaujala okolní krajina. Jeli jsme kolem Ženevského jezera, v kopci. Pod námi byly příbřežní vesničky, pak jezero a na druhé straně zase Alpy. Prostě nádhera. Pokoušel jsem se to fotit, ale na další stanici (v Laussane) přistoupil houf školáků a tři asi čtrnáctileté školačky si sedly i ke mně. Ale pro ně byla okolní krajina asi stejně známá jako pro mně trasa dvěstěpadesáttrojky ze Smíchova do Modřan a pro mé nadšení z okolí měly pramalé pochopení. Právě naopak, skrz okno procházející ostré slunce jim znemožňovalo si číst a tak po pár minutách stáhli u okénka rolety. Nakonec tam nechaly úzký pruh, který mi tak tak umožnil fotografovat. Tuším, že v Bernu došlo k velké výměně frekvence. I ony školačky vystřídali vojáci. Byl pátek, navíc odpoledne, takže se docela dalo předpokládat, že bude vlak plný. Po pravdě řečeno, nedalo se v něm ani hnout. Cesta na toaletu byla o neustálém přelézání kufrů a dalších zavazadel a nelze než obdivovat práci zaměstanace cateringové společnosti, který tento totálně narvaný vlak procházel s minibarem a v něm nabízel občerstvení a nápoje. Je třeba ale říci, že o zákazníky rozhodně nouzi neměl. Do Zurichu jsem dorazil asi po dvou nebo třech hodinách jízdy v lehce pozdním odpoledni. Vládl tu chaos typický pro páteční odpoledne, vlaky odjížděli narvané a místní Hbf. (hlavní nádraží) přesto mělo svou krásu. Docela byl problém najít volnou úschovní skříňku, ale nakonec se to podařilo. Právě tady odtud jsem měl toho dne (přesně ve 22.40 hod.) vyrazit na svou

závěrečnou cestu do Prahy. Po návštěvě mimo jiné místního infocentra, kde jsem dostal mapu Zurichu a kde jsem si vzal pár katalogů místních cestovních kanceláří (abych měl v nudných momentech co číst) a návštěvě nádražní samoobsluhy, kde jsem si pro změnu koupil vodu v láhvi, jsem se vypravil do města. I Zurich leží na břehu jezera a jeho úloha je dost podobná, jako v případě Ženevy. V dálce, na úplně opačném konci tohoto velkého jezera, se pyšně tyčily zasněžené Alpské vrcholy a mou ambicí bylo je vyfotografovat, což se ne zcela podařilo. Šel jsem mestěm jakoby kolem jezera. Jak už jsem zmínil, Zurich je údajně nejlepším místem k životu na světě. Během těch pár hodin jsem nenašel nic, co by tuto skutečnost mělo zpochybňovat, ale ani to mi nezabránilo vyhnout se určitým depresím. Krásné španělské léto vystřídal švýcarský podzim. Toho odpoledne sice krásný a slunečný, ale podzim. Pomalu jsem šel městem a cítil jsem, jak mně opouštějí síly. Mé putování bylo skoro na konci. Večer nasednu do vlaku a obědvat už budu v Praze. Té energie, které jsem byl pln po celou cestu, se najednou nedostávalo. Šel jsem velmi velmi pomalu krásným historickým centrem. Původně jsem plánoval, že někam dojdu, pak se zase pěšky vrátím a pojedu se podívat na místní letiště, akorát abych stihl večerní odlet/přílet letadla ČSA. Jenže když jsem došel k přístavišti městských člunů, věděl jsem, že zpátky nepůjdu po svých, ale nechám se vézt po vodě. Byla to cesta trochu delší než v Ženevě, ale možná o to zajímavější. Doplul a došel jsem k nádraží a prvním vlakem vyrazil na Zurišské letiště. Řešení napojení kolejové dopravy na letiště bylo v podstatě totožné jako v Ženevě. I tady letiště a nádraží splývaly. Jen to letiště bylo kapánek větší. Našel jsem místo, kde se odbavoval let ČSA do Prahy a po pár minutách jsem s radostí kvitoval, že to letadlo určitě nepoletí prázdné. Pak byl čas najít vyhlídkovou terasu. Za vstupné se sice platilo dva franky, ale stálo to za to. Ještě před vstupem na terasu jsem prošel bezpečnostní kontrolou.

Po té, co jsem službu konajícím pracovníkům řekl, že dělám v Praze tu samou práci jako oni, proběhl mezi námi krátký, leč příjemný rozhovor. Pak jsem konečně vstoupil na terasu, která mně svou rozhlehlostí příjemně překvapila. Součástí terasy byl kromě jiného dětský koutek, kde část prolézaček tvořily například vyřazené a náležitě upravené letecké kontejnery. Krom toho tu byla celá řada tabulek, vyprávějící o historii i současnosti civilního letectví, na jedné z těchto tabulek byly i znak všech leteckých společností, které sem létají. Příjemnou záležitostí je i menší restaurace a v ní televize s teletextem, na kterém běží neustále informace o odletech a příletech letadel. To se mi hodilo asi o hodinu později, kdy jsem zjišťoval, jestli už odletělo letadlo ČSA. To sice přistálo i odlétlo zcela načas, ale už za hluboké tmy a navíc pobývalo na druhé straně letiště, než jsem byl já. Po osmé hodině jsem terasu opustil. Byl jsem tam docela dlouho a ještě nějakou dobu po opuštění terasy jsem se potloukal letištěm. Pak jsem konečně sedl do Zurišského příměstkého vlaku, jejichž nové vozy se mimochodem částečně vyrábějí i v závodě Siemensu na pražském Zličíně a dojel na místní hlavní nádraží. Do centra se mi už nechtělo a tak jsem jenom čekal, až přistaví můj vlak. V tom mezi čase jsem sledoval nejen odjezd několika zajímavých vlaků, ale našel jsem i restauraci rychlého občerstvení zamřenou na ryby, v podstatě tu samou resaturaci, v jaké jsem si dal filé s hranolkami ve Stuttgartu během prvního dne mého putování a tady jsem si dal večeři. Opět tedy filé s hranolkami. Jak symbolické. Po desáté hodině přistavili můj vlak a já se do něj vydal.

13. den; A domů...

Vlak, kterým jsem hodlal dojet do Prahy, byl expres kategorie EuroNight EN 467. Jeho cílovou stanicí byl Budapešť, ale část vozů končila už ve Vídni, ale hlavně, co bylo pro mně podstatné, několik vozů se z tohoto vlaku odpojovalo už v Salzburgu a na dalším vlaku pokračovalo do Prahy. Oficiálně se mělo jednat o dva vozy, jeden lůžkový a jeden lehátkový, ale pravděpodobně se konala někdy kolem toho data nějaká akce, takže kromě výše zmíněných dvou švýcarských vozů jely i tři české lehátkové. Dodnes nevím proč. Já měl ale koupené lehátko v tom švýcarském voze, tak jsem do něj nastoupil. Sám jsem byl zvědavý, jak moc bude plný.

Vzhledem k pozdní hodině jsem předpokládal, že hned se půjde spát, ale realita byla poněkud jiná. Lehátka byla připravena jenom k sezení, průvodce vozu se objevil až po odjezdu ze

Zurichu. Se mnou v kupé cestoval mladý pár, který, jak jsem zjistil, si koupil víkendový zájezd do Prahy u cestovky, jejíž katalog jsem měl shodou okolností taky v batohu. Dále se mnou cestovala jedna mladá dáma a zbylé dvě volná lehátka zaplnil v Buschu nedaleko švýcarskorakouských hranic mladý český kluk se svojí švýcarskou přítelkyní. To už jsme ale pospávali.

Před tím dorazila i průvodkyně vozu a omlouvala se, že tohle není běžný vůz, který na této trase jezdí, takže v něm nejsou přikrývky. To ale příliš nevadlilo, místo toho jsem dostal ještě jedno prostěradlo, stejně bylo teplo. Zaznamenal jsem tedy velmi pozdě večer Busch a pak asi ve čtyři ráno Salzburg, kde nás připojovali k rychlíku na Prahu. Kdybych mezitím nespal a místo toho koukal z okna, možná bych viděl krásné přírodní scénerie Rakouských Alp. Jel jsem rok předtím v srpnu touhle trasou k Bodamskému jezeru, takže vím, o čem mluvím. Pospával jsem i za Salzburgem, zaznamenal jsem až pasovou kontrolu na rakousko-českých hranicích. Byl jsem zase zpátky v České Republice. Kolem osmé hodiny ranní náš vlak dorazil do Českých Budějovic, odkud jsem mobilem zavolal domů. Prohodil jsem pár slov s tím českým klukem.

Jedna z česky nemluvících dam nás požádala, abychom jí to řekli anglicky. Tak jsem jí informoval, že jsme v Českých Budějivicích, což je "first biger city in the Czech Republic." Onen česky mluvící kluk mně vzápětí v žertu opravil, že České Budějovice jsou "beer city." (Tohle nemusím snad ani překládat). V poměrně svižném tempu jsme dále pokračovali ku Praze, když nám přinesli snídani, mimochodem první, co jsem na téhle dovolené ve spacím voze dostal.

Každý dostal tácek, na kterém bylo kafe nebo čaj (co kdo chtěl), k tomu housku, máslo a džem.

Mně se podařilo nade mnou spící spolucestující podat tácek se snídaní tak šikovně, že jsem jí to kafe vylil. Byl to docela trapas, ale díky tomu, že stevard a stevardka, kteří tu snídani přinášeli, přinesli oné dámě v zápětí bez mrknutí oka tu snídani ještě jednou, jsem to docela ustál.

Postupně jsme naše lehátka upravovali k sezení. Až kousek před Prahou se ozvala záležitost, která po následujících několik let bude poněkud komplikovat cesty z Prahy do Českých Budějovic a dále na jih, ale která po té tyto cesty velmi zrychlí. Ano, mám na mysli výstavbu třetího koridoru. Po několik kratších neplánovaných zastávkách jsme konečně asi ze čtvrthodinovým zpožděním dojeli kolem jedenácté hodiny dopolední do Prahy. Báječná dovolená v Jižní Evropě skončila.

Prožil a sepsal Panda

*********************************************************************** NOVÝ VEPŘ časopis pro širokou skupinovou veřejnost Číslo 12 s mimořádně objemnou přílohou Vydává Modřanská Trojka, U Spořitelny 69/18, 143 00 Praha 12 Šéfredaktor: Petr Panda Stařecký Grafická a technická úprava, tisk: Magdalena Suchanková.

Jazyková korektůra: ňykdo Distribuce: Daniel Suchánek.

Vychází 2007.