Úvodník – Tomáš Kubíček

Tomáš Kubíček Tomas.Kubicek@mzk.cz

Knihovny jsou rozložitelné na knihovníky a knihovnice, od nich zase vede cesta ke službám, pro něž je zapotřebí zajistit nástroje (knihy, digitalizátory, databáze, herní plány, plyšové maňásky) a dovednosti (říká se tomu módně komunikační či vzdělávací kompetence), což zpátky zase složí knihovnu, která se spojí s ostatními do knihovní sítě, a ta se rozloží pod společností a poskytne jí bezpečí.

Vypadá to jednoduše. Za předpokladu, že se ví, proč to má fungovat a k čemu to míří. A tady už si nejsem tolik jistý.

Při přípravě tohoto zvláštního čísla jsme pozvali několik kolegů, o nichž se domníváme, že mají ke knihovnictví co podstatného říci, a požádali je, aby se zamysleli nad knihovnami i jejich zaměstnanci z větší perspektivy. A že by se neměli obávat i kritičtějšího tónu.

Máme za sebou rok českých knihoven. Masarykův zákon z roku 1919, který byl důvodem našich oslav, nám alespoň předběžně řekl, jakou roli by měl knihovník v novém světě plnit a že s ním Masaryk a otcové zakladatelé počítali jako s klíčovým nástrojem pro šíření vzdělávání, osvěty, informací, kultury– jednoduše řečeno, jako s jedním z nejdůležitějších článků demokratické společnosti. Knihovním zákonem na něj položili obrovskou odpovědnost. Ale i důvěru. Když čtete tehdejší články prvorepublikových knihovníků a pozorujete debaty o knihovnách v tehdejším československém státě, zjišťujete, jak rozhodným způsobem knihovníci tento úkol přijali. A že to pro ně nebylo lehké, vyplývá z oněch textů. Jenomže právě tady se zrodil étos knihovnické práce. Její morálka, chceme-li.

Budete-li spolu se mnou pročítat následující články, mějte, prosím, tento aspekt na paměti a ptejte se spolu se mnou, zda tento kdysi přijatý úkol je stále jaksi samozřejmě součástí naší práce a zda si ještě uvědomujeme, jak těžké břímě na sebe naši předchůdci vzali. A ptejme se, kde knihovnictví zachovává onu pověstnou řemeslnou tradici a kde se stalo rutinou. Martin Krčál s Pavlou Kovářovou říkají nesmlouvavě – knihovna, která neplní svůj úkol, nemá smysl a je ostudou pro ty ostatní. I to vychází ze skutečnosti, že žádná knihovna není sama za sebe, ale jsme součástí sítě, jejíž pevnost je dána tím nejslabším článkem. Ještě jedno mi ale z následujícího čtení vychází: Knihovny by neměly jaksi samozřejmě vědět, co společnost či lidé, jimž slouží, potřebují. Měly by více naslouchat. A neměly by zapomenout, proč jsou tady. Andy Lass to ve svém článku říká jasně: podporovat a chránit demokratický potenciál této společnosti. Tak to je tedy nelehký a nelhostejný úkol. Ale právě odtud plyne etika knihovnické práce.