Tři perly

Tři

perly

Charvátské osady na Moravě Alois Malec h

V roce 1855 se ve vesničce Hrbov, která je dnes součástí Velkého Meziříčí, narodil Alois Malec. Byl to chlapec bystrý a nadaný, a tak se sousedé ani nedivili, když jednoho dne odešel do světa na studia: měl se stát knězem.

Své kněžské svěcení přijal v roce 1881 a jeho následující život začala plnit ne pouze služba Bohu a lidem, ale také objevování rozmanitého kulturního bohatství obyvatel Moravy: Horáků, Slováků i Němců. V roce 1892 přišel do Dobrého Pole a stal se farářem moravských Chorvatů.

Velice rychle se naučil jazyk svých farníků. Již tři roky po svém příchodu pro ně připravil modlitební knihu Molitve a pjesme, která je vůbec první knihou v moravské chorvatštině.

Malec se také živě zajímal o kulturu moravských Chorvatů. Protože s nimi žil, měl možnost nahlédnout do jejich mentality hlouběji než lecjaký jiný badatel. Své poznatky sepsal a pravidelně publikoval v časopise Český lid. Tyto texty mají nejen vysokou informační hodnotu, ale dokázaly probudit zájem o téma také u dalších odborníků.

P. Alois Malec zemřel v roce 1920 a je pochován na dobropolském hřbitově.

i

j

Tři perly Charvátské osady na Moravě

Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR 2016 1

2

Tři perly Charvátské osady na Moravě

Alois Malec

3

ISBN 978-80-270-1000-4 4

Pozvání

Pojďte se s námi vydat na cestu. Na cestu na jižní Moravu. Každého, kdo přijíždí na Mikulovsko, už zdálky vítá Pálava. Působí majestátně a přívětivě.

Její vápenec rozhání mraky, a tak je zde většinu dní v roce teplo a slunečno.

Místní rádi říkají, že odkud není vidět Pálava, tam život za moc nestojí.

Pojďte s námi cestovat také časem. Ne moc daleko, pouze na počátek 20. století. Slunce pálí pořád stejně, možná ptáků nad vašimi hlavami zpívá o něco víc. Vinohrady střídají meruňkové sady a drobná malá políčka, na nichž už už dozrává obilí a které lemují veselé slunečnice. Radost pohledět na tu krásu kolem, radost se procházet.

Počkejte, zastavte na chvíli. Slyšíte to? Vítr se právě otočil vaším směrem a přinesl vám hlasy lidí, kteří pracují na poli opodál. Už dříve jste si jich všimli, mají totiž na sobě barevné kroje, červené a bílé, modré a květované. Teď, když jste uslyšeli i jejich slova, lehce vás to zarazilo. Tohle určitě není ani čeština a ani němčina, která je tady na Mikulovsku na počátku 20. století obvyklá. Nějaký slovanský jazyk to ale být musí, tak trochu se tomu rozumět dá. Vlastně mírně připomíná chorvatštinu. Podobně mluví pan domácí, který vám pronajímá u moře apartmán. Ale je to možné? Co by tady dělali Chorvaté? „Velebný pane, velebný pane, poraďte mi, prosím!“ oslovíte velebníčka, který jde po polní cestě směrem k vám. Je štíhlé postavy, s kolárkem na krku a s brýlemi na nose. „Pozdrav Pán Bůh, jak vám mohu pomoci?“ odpoví vám na pozdrav. „Pozdrav Pán Bůh, i vás, i vás. Otče, něco se mi nepozdává. Vidíte támhle na poli ty venkovany?“ Kněz přikývne a tázavě se na vás podívá. „Víte, zdálo se mi, že je slyším mluvit nějakým slovanským jazykem, ale čeština to určitě není. To jsou tady nějací sezonní dělníci, co přijeli vypomoct s prací místnímu sedlákovi?“ „Ale kdeže. Co vás nemá. To jsou naši Hrváti.“ Hrváti? Tak že by vaše domněnka byla správná? „Ale co tu dělají Hrváti?“ odpovíte. „Tady na Mikulovsku máme tři charvátské vesnice. Jsou to takové naše slovanské ostrůvky v německém moři, radost pohledět, udělejte si za nimi cestu, Hrváti vás mezi sebou rádi přivítají,“ vysvětluje velebníček. „Cože, tři vesnice? Kde se tu vzaly? Tolik sezónních dělníků uživí zdejší kraj?“ podivíte se. „Co vás nemá!“ Duchovní se směje a vy zvolna přestáváte věřit verzi s gastarbeitery, kterou jste si právě vymysleli. „Naši Hrváti na Moravě žijí už od 16. století. Tehdy utíkali z Balkánu před Turky a zdejší kraj se několika desítkám charvátských rodin stal novým domo5

vem. A vidíte, žijí tu dodnes. Mají svůj jazyk, mají svůj kroj, radost s nimi pobýt,“ pokračuje duchovní. „Víte co, zajeďte se mezi ně podívat. Obce se jmenují Nový Přerov, Frélichov a Dobré Pole. Je to tady kousek od Mikulova, můžete jet vlakem.“ Velebníček pokračuje svou cestou a vy jdete svou. Ale nedá vám to, Chorvati na Moravě… to zní velice zajímavě. Čas ještě máte, zajdete se za nimi podívat.

Skutečně. Tři charvátské vesnice jsou naprosto mimořádné klenoty zdobící kraj pod Pálavou. Vypadají – tak nějak úplně jinak, než všechny okolní vesnice! Barevné, veselé domečky se na vás usmívají, všude plno květin a tak čisto, uklizeno. Hrváti, oděni do krojů, na vás mluví česky – poznali, že jste Čech. Když se ale baví mezi sebou, opět k vám zazní ta tajemná, exotická hrvátština.

V Dobrém Poli jste znovu potkali toho velebníčka! Teď už víte, že se jmenuje Alois Malec a tady mezi Charváty působí od roku 1892. On sám je velmi skromný, tak to o sobě neřekl, ale jeho farníci vám prozradili, že Malec, Čech pocházející od Velkého Meziříčí, se z vlastní píle sám naučil jejich jazyku. Dokonce ho umí tak dobře, že pro své charvátské farníky sepsal v roce 1895 modlitební knihu Molitve i pjesme. Představte si, je to dokonce první kniha, která v moravské hrvátštině vyšla! A nejen to! Páter Alois pravidelně přispívá do etnografického časopisu Akademie věd Český lid, kde učeným pánům popisuje život a kulturu moravských Charvátů. Je vidět, že Malec má velké srdce a věnuje ho lidem, mezi nimiž žije a pracuje. Místí ho také mají moc rádi.

Podívejte, kniha! Obsahuje souhrn textů, které Malec o Charvátech napsal. Tak se pojďte začíst, ať zjistíte, co jsou ti moravští Charváti vlastně zač.

Lenka Kopřivová Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR

6

7

8

Charvátské ostrůvky na jižní Moravě Kdo se probírá albem obyvatelů moravských a v něm připadne na Hrváty,1 bezděky se ptá: kde se tu na Moravě vzali a kde žijí? Žijí po obou březích Dyje, tam, kde řeka posledním obloukem zabíhá na Moravu. Spatřujeme Hrváty na Moravě jako oázu v poušti německé a nemůžeme nepozastaviti se nad nápadným zjevem, že za tři sta let se neponěmčili, ač jsou ze všech stran Němci sevřeni.

Všechny tři charvátské osady jsou jako tři rodné sestry tvarem sobě podobny. Činí jedinou dlouhou a širokou ulici. Jmenují se hrvátsky Frjelištorf, Gutfjeld a (Nova) Prerava; německy Fröllersdorf, Guttenfeld a (Neu) Prerau. Lid zná pouze tyto názvy. Českých jmen Frélichov, Dobré Pole a Nový Přerov neužívá se. Úřední (orientační) tabulka u silnice v Gutfjeldě hlásá, že místní obec jmenuje se pořádnou němčinou Guttenfeld a česky správně Gutenfeld. V Preravě že sluje německy Neu Prerau, česky Nový Přerov, ve Frjelištorfě německy Fröllersdorf, česky Frélichov.

Osady činí na příchozího milý dojem svou čistotou, výstavností a pestrým malováním hiž (domů). Krasochuť Hrvátova libuje si všude jen ve světlých barvách. Četnými kříži, sochami svatých, kaplemi s obrázky u cest a osad Hrváti vyznávají svou víru katolickou.

Mnohé nápisy na křížích, kaplích a tabulkách řemeslníků jsou německé, okolní Němci jinak jich psáti neumějí. Jedině tři nápisy činí výjimku: dva v Gutfjeldě a jeden v Prerávě. V Gutfjeldě je to nápis na hlavním kříži hřbitovním, jenž, psán švabachem, česky zní: „Vím, že Vykupitel můj živ jest a že v poslední den ze země vstanu a v těle svém uzřím Boha svého.“ (Job 9, 25–26), „Neopustím vás sirotků, přijdu zase k vám. Vy mne zase uzříte, nebo já živ jsem i vy živi budete.“ (Jan

Tři charvátské osady na Moravě

1 Píši Hrváti, – sami si říkají: „Mi sme Hrvati“.

9

14, 18–19), „Víra křesťanů jest zmrtvýchvstání Kristovo.“ (Sv. Augustin). Další nápis je na kamenném kříži u kostela: „Věnovaný od Jana Gusmiča, souseda z Gutfjelda, a jeho manželky Marie. Léta 1835“.

Součástí osad jsou pivnice, v Preravě a Frjelištorfě roztroušené med vinuogradi (mezi vinohrady) a od osad samých dosti daleko vzdálené, v Gutfjeldě pak na dvě skupiny rozdělené: na severozápadě sela a na jihu jeho.

Tyto činí svými preshusy (lisovnami) z daleka dojem, jakoby to byla osada sama.

Krajinu našich Hrvátů protíná severní dráha tratí Břeclava – Zellendorf a Nové Sídlo (Novosedly) – Hrušovany, dotýkajíc se těsně Gutfjeldu, Preravu v dálce 20 minut pomíjejíc a Frjelištorfu se blížíc na 10 minut.

Na Preravany čeká v nádraží novosídelském, pro Gutfjeldské a Frjelištorfské stavuje se v místě.

Všechny tři osady pojí s okolím silnice. Poštu pro Preravu obstarává venkovský listonoš z Novosídel, Frjelištorfští posílají si denně posla na poštu v Drinovac (Drnholec) a Gutfjeldští do Bratelsbrunu (Prátlsbrunu) 2.

Všecky tři osady mají velké obecní jmění. Páčí se na 30 i více tisíc zlatých u každé z nich. Plošná výměra země, kterou Hrváti obývají, činí 261 491 ha. Z toho připadá na Frjelištorf 129 535 ha, na Gutfjeld 69 792 ha, na Novou Preravu 62 254 ha.

Shlédněme každou osadu zvlášť.

2

10

Pozn. ed.: nyní Březí

Frjelištorf V Haltestelle Fröllersdorf sestoupíme z vlaku, pomalu se vlekoucího z Hrušovan na státní dráze do Novosídel.

Kam pohlédneš kolem sebe – jedna louka, v čas jarního rozploutí nebo silných dešťů jedno jezero z rozvodněné Dyje tu tekoucí, jen vrby z něho čnějí.

Na sever, ve vzdálenosti malé čtvrt hodiny, kyne ti z chumáče stromů, hiž a škadnjuov (domů a stodol) nevysoká věž, ukazujíc největší osadu hrvátskou na Moravě: Frjelištorf. Jde se do ní po pastviskách. Vpravo směrem tvé cesty teče Dyje, vlevo asi v polovici cesty zříš nízký, jehlancový obelisk, dřevěným zábradlím ohrazený. Zabočíš k němu a čteš německý nápis: „Zum Andenken an das 300jährige Jubiläum, welches an diesem Orte seit der Ansiedlung der 3 kroatischen Gemeinden Mährens am 21. September 1884 unter dem Bür11

germeister Johann Slunský gefeiert wurde.“ 1 Zabolí tě, že významná tato památka není zachována mateřskou řečí zdejších osadníků.2 Jdeš dále po chatrném dřevěném můstku přes Jevišovku a již jsi za humny u stodol frjelištorfských. Slují škadnji. Vysoké, slámou kryté krovi (střechy) padají skoro až na zem; nesou je nízké, dřevěné stupi (sloupy).

Spodek stodol všecek jest obit deskami. Velikými vraty, v průčelí předním a zadním umístěnými, vjíždí se na mlat. Po obou stranách jeho skládá se pšenica, žito, jarac (ječmen), ovas, proso v parmě (v párníku). Nad mlatem obišuju takaj turkinju.3 Zděné stodoly kryty jsou škridlicami (křidlicemi).

Stodolu dělí od domu vrt (zahrada). V zahradách málo ovocného stromoví, već garcipanuov (více akátů).

Sem tam v nich jabuke, gruške a jiné ovocné stromy.

Griješ oš mali kusić po cestički polag vrtuov a potoka, pak zopet kusić med vrti po cesti gori,4 a staneš skoro vprostřed Frjelištorfa ve hlavní ulici. Na první pohled zalíbí se ti svou vzornou čistotou. Půda v ni rovna jako na stole, konců ulice neviděti: jest prohnuta, sledujíc směr za humny tekoucí a k jihu se prohýbající Jevišovky, jejíž přímá čára od počátku sela k místu, kde je opouští, má směr severovýchodní.

Dům vedle domu, jakoby je všechny jedna kryla střecha. Většinou jsou sněhobílé s podrovnávkou při zemi červenou nebo modrou. V ně mísí se hiže (domy) červeně, modře neb oběma barvami těmi zároveň kolem hlavních dveří, oken anebo vrat, od ruky i šablonami malované. Zdá se, že jdeme-li ulicí, jako bychom 1 2 3 4

12

Na památku 300. výročí osídlení tří charvátských vesnic na Moravě, které bylo na tomto místě slaveno 21. září 1884 za starosty Jana Slunského.

Ed. pozn.: V době, kdy tento text vznikl, se pomník skládal pouze z malého obelisku, který dnes tvoří jeho horní část. Svou dnešní podobu získal v roce 1935, kdy byla přistavena spodní část.

Věší také kukuřici.

Jdeš ještě malý kousek po cestičce podél zahrad a potoka a pak zase kousek mezi zahradami po cestě vzhůru.

šli mezi záhony bílých květin, jejichž okraj je vrouben řadou pestrobarevných květů, vkusně promíchaných.

Malováním mezi okny vesele hledí na ulici. Většinou je kryje křidlice, sem tam i došky, jež, v krajích schodovitě zastřiženy, pěkně domkům sluší.

Do východního konce ulice zírá velebně z vyvýšeného místa socha sv. Jana. Vedle ní zvedají se nevysoké schody ke kostelu starému, masivně stavěnému, ale malému pro osadu tak hrubou. Nemůže se do něho vejíti ani polovice osadníků.

V místech těchto rozbíhá se hlavní ulice do několika menších, z nichž v jedné stojí pěkná budova trojtřídní školy. Fara jest přes cestu naproti kostelu, rožní dům v řadě hlavní ulice, v níž nikde nespatříš před domem zahrádky. Za humny této hlavní ulice na straně severozápadní táhnou se dvě řady domů, k jihu klínovitě se sbíhající.

Osada má 220 čísel s 1 200 obyvateli. Z těch jest 210 krbů hrvátských, 10 německých i s obchodníkem židem tu usedlým. Do školy chodí 200 dítek, až na 20 vesměs hrvátských, jimž radost naslouchati, když v první třídě panu katechetovi odpovídají a biblické dějiny zaníceně vypravují hrvátčinou, jakou mája s nimi doma govori.5 Jest tu Feuerwehrsvereinlocal, hasičský spolek, jak jsem z návěsní tabule na domě četl, ale jeho místnosti mne nijak nevábily, bych do nich nahlédl a něco o spolku tom zvěděl. Přestávám tedy na pouhé zmínce o něm.

Za to i bez tabule německé vzkvétá tu jiný spolek na vystavění nového chrámu Páně, jenž slušným se již vykazuje majetkem a jemuž každý se mnou dojista z plna srdce přeje, by záhy dosáhl žádoucího cíle, abymilé a vlídné selo (osadu, vesnici) Frjelištorfských brzo ozdobila i lipa, dost prostrana crikva.6

5 6

Matka s nimi doma mluví.

Pěkný, dost prostorný kostel

13

Gutfjeld Nápis zastávky na dráze tučnými literami oznamuje cestujícím, že stanuli v Haltestelle Guttenfeld. Jací jsou to Němci, co jim tu němčina se věší na hiže (domy), vrývá v kameny a posílá na papíře, poznal jsem hned z prvních slov, která jsem při prvém příchodu do nejněmečtější z těchto osad, do Gutfjelda, zaslechl. Jedno z dítek, hrajících si na návsi, spatřivši mne, volalo na ostatní: „To su naš gospodin!“ 1 Gutfjeld, drugo selo hrvatsko v Moravi,2 jest od dráhy na šest deset korakuov3 odděleno pěkným akátovým hájkem. Sestoupíš z vlaku a stojíš na cestě ze sela v pivni1 2 3

14

To je náš velebný pán!

Druhá charvátská vesnice na Moravě Šedesát kroků

ce,4 k jihu položené, k severu přes koleje vede tě ciesta v selo. V široce otevřené ulici jdeš mezi hižami domkářů.

V sredini (uprostřed) cesty stojí lip křiž z železa s klupčicu5 a černým nápisem německým: „Zur Ehre Gottes und der unbefleckten Maria errichtet.“ 6 Nápis ten nesvědčí nikterak okolním hrvátským hižam, jasnými barvami ozdobeným, z nichž zvláště jedna čedlenim (červeně) tak vyšňořena, že, díváš-li se na ni ze vzdálí, jen jen hoří.

Hiža těsně tlačí se k hiži, a pod krovem slaměným nebo škridlicami dívá se dvěma, třemi okny na ulici.

Příční cesta dělí je od statků selských. Uprostřed křižovatky jest studna s vysokou vahou na nabírání vody, vpravo od ní, zastrčena do kouta jakoby sem ani nepatřila, zděná uzavřená kolna s učeným, německým nápisem „Feuerlösch-Requisiten-Depot“, bezpochyby proto tak učeným a německým, aby zdejší Hrváti mu nerozuměli. Však si jím také hlav nelámou; sako dite zna, da je tamo shranjena stará špricna.7 Na livoj strani (na levé straně) viděti ráce (kačeny) a guske (husy) máchati se za selom na mláki (za osadou na louži). V ulici seljaki obývané, příjemně se kochá oko pohledem na hiže, jež tu jako kvítí na záhoně mění se: hiža čedleno (červeně) naparáděná s bílou a opět modrá s žuto nebo zeleno omalovanou. Se su zidani z palenih nebo brnjenih cigluov,8 se třemi, čtyřmi neb šesti okny na ulici a kryty křidlicí.

Konec ulice zdobí socha sv. Jana se železným zábradlím a přetíná jej silnice z Mikulova do Drnoholce vedoucí. Po obou jejích stranách zakončují selo nízké hiže domkářů, z nichž několik jich, z řady vybočujíc, obstupuje ještě mláku (vodní plochu) u silnice proti hlavní ulici ležící. Stranou sela k západu jest několik domků v jednom řádku, k východu pak hned za humny stojí crikva (kostel) malá jako kaple. Škoda, že njezin turam 4 5 6 7 8

Od osady ke sklepům Pěkný kříž ze železa se stoličkou Pozn. ed.: Ke slávě Boha a neposkvrněné Panny Marie.

Každé dítě ví, že je tam schovaná stará stříkačka.

Všechny jsou zděny z pálených nebo hliněných cihel.

15

(její věž) sražen jest nízkou, jehlancovou střechou.

K crikvi přiléhá cmitir (hřbitov).

U kostela přes cestu stojí škola s nápisem „Volksschule“, budova jednopatrová o dvou třídách. Fara jest při silnici, sto kroků od kostela. Před ní stojí pěkná socha sv. Floriana. Všeho všudy má Gutfjeld 117 čísel se 700 obyvateli. 35 rodin jest německých, 4 české, 78 hrvátských. Rodilých Němců jest 190, Čechů 30, Hrvátů 480.

Z dítek vstupujících do školy dobré dvě třetiny neumějí německy. Sčítání lidu z r. 1890 vykazuje jiné číslice – za to jest to sčítání úřední – a dělo se v roce, kdy v Gutfjeldě Němci byli u vesla.

16

Půdorys Gutfjelda 17

(Nova) Prerava Na jih od těchto dvou osad leží skoro na samých hranicích moravsko-rakouských třetí hrvátská osada na Moravě: (Nova) Prerava. Tak sluje v ústech lidu hrvátského, německy (Neu) Prerau. Českého názvu Nový Přerov nezná tu nikdo, jen orientační tabulka u silnice jej zkomolila na „Nové-Přerov“.

Směrem severojižním rozložena jest širokou ulicí po obou stranách silnice jdoucí z Novosídel do Rakous.

Asi uprostřed se osada rozšiřuje, dělajíc místo pěknému kostelu a škole, pod níž vysílá na západ, ze sela ven, krátkou ulici domků do polí. Jižně za selom leží při silnici cmitir (hřbitov), několik kroků za ním stojíme již na půdě rakouské.

Prerava nejhrvátštější jest ze všech tří osad. Již zevnějšek domů nasvědčuje tomu. Krčí se k zemi pod doš18

kovou střechou, zírají namnoze malými okny na náves, nosí se, jak se nosívaly již za dávných časů po starosvětsku, libujíce si ve svojí svérázné parádě: v překrásném malování, jaké ve Frjelištorfě a v Gutfjeldě spatříš jen sem a tam uvnitř domů ve světnicích. Jsou to pravé skvosty samorostlého umění lidového, prozrazující vkus a krasochuť, jíž nemůžeme se ani dost pochovati.

Tvary rozmanitých květin (tulipánů, růží, lilií a jiných) jsou tu volnou, mistrovskou rukou vykouzleny na bílé půdě stěn tak uměle a dovedně, že zdá se nám, jakoby to skutečné květiny na zdech kvetly.

Nad jiné vyniká takovým malováním hiža čís. 35 u kostela.1 Výklenek její pokryt jest celým kobercem pestrých květů. Jinou hiži vyzdobila si zbožná mysl monstrancemi (božanstvom), jinou zase srdci, kytičkami, hrozny, vše od ruky, tu i tam hvězdami (zviezdami), dělanými šablonou.

Prerava má 126 čísel se 760 obyvateli. Z těch jest pět krbů českých, šest německých (i s nájemníkem židem), ostatní jsou všechny hrvátské. Kostel se štíhlou věží, stojící uprostřed osady, jakoby v srdci jejím, byl v jubilejním roce 1885 neúmornou snahou místního faráře P. Kroupy nákladem 14 000 zl. od osadníků rozšířen a uvnitř vkusně vyzdoben. Hned při něm z řady domu vystupuje fara. Za kostelem k jihu stojí při silnici dvojtřídní škola německá v osadě hrvátské. Chodí do ní asi 170 dítek, s nepatrnými výjimkami neumějících německy.

Cmitir (hřbitov) tvaru obdélníkového zajímá nás nápisem na hlavním kříži. Jest hrvátský, jediný to ve všech třech osadách. Zní „O gospodine Ježuše Kristuše, kada prideš suditi živé i mrtvé, ondá mene nepogubi, nego nevoljnomu grišniku milosrdan otac budi. O dobri Ježuše, o sladki Ježuše, o preblagi Ježuše.“ 2 1 2

Patří Slunskému: prof. Klvaňa ji fotografoval. Ó, Hospodine Ježíši Kriste, až budeš soudit živé a mrtvé, nezatrať mne, ale nehodnému hříšníku Otcem dobrým buď. Ó, dobrý Ježíši, ó, sladký Ježíši, ó, přeblahý Ježíši.

19

20

Krajina, kde jsou Charváti doma

Teplé podnebí přivozuje kotlinovitá nížina krajiny, zavřená k severu návršími, k jihu pak víceméně otevřená.

Do kotliny té zabíhá z Rakous návrší směrem severozápadním a dělí Preravu od Gutfjeldu, hrdě vzhlížejíc na Dyji, plazící se na západu rozsáhlými lučinami mezi Preravou a Frjelištorfem a přijímající na půdě drnoholecké na levém břehu za humny frjelištorfskými nedbale se vlekoucí Jevišovku, na pravém svodnici, nesoucí vody s polí gutfjeldských a novosídelských. K vodstvu zdejšímu přičísti ještě jest rybník na severu Nové Preravy a dvě menší nádržky na vodu pro blágo (dobytek) v Gutfjeldě.

Geografické podmínky

Celé okolí německé má se k Hrvátům macešsky, za to Boží příroda jest jim štědrou, dobrou matkou. Nelásku lidskou nahrazuje jim krajina stonásobně žírností své půdy. Jest to písčitá hlinka, černá jak uhel. Všechny druhy obilí daří se v ní až milo, jen ovsu nesvědčí.

Pšenice a žito závodí v ní o jadrnost s jarcom (ječmenem) a turkinju (kukuřicí), cukrovica (cukrovka) vyniká tu cukrovatostí. Z pícních plodin vojtěška dává za léto čtveru seč, rané druhy brambor zrají počátkem července, na vyšších plochách sázejí bílý fržonj (fazol) a sejí leču (čočku), nejnižší vlhké a salitrové půdy osévají pozdě v červnu prosem. Na laptih (polích) pěstuje se také mnoho zeleniny: pieršin (petržel), mrkva (mrkev), cibula (cibule), česán (česnek), oharke (okurky), buče (dýně) a melouny.

Pole

Na loukách u Frjelištorfa a Nové Preravy zvláště rozsáhlých a vystupováním Dyje na nemalou škodu začasté zaplavovaných, bují vysoká tráva. Na mezích všade lahodí oku pestrá směs bylin, namnoze léčivých, nad nimiž tu a tam vysoko vypíná se libovonný

Louky

21

ibis1, ve svodnicích a močálech haraší palach2 i do polí drze se deroucí, svahy a brižiči (kopečky) jsou porostlé ušlechtilou révou.

Vinohrady a lesy

Ve vinohradech črjiešně (třešně), marile (meruňky), brjieskve (broskve) a orahi (ořechy) záhy zrajíce, skýtají chutné a hledané sadije (ovoce). Vinohrady po návrších rozložené, vrby na loukách a stromy akátové, zvláště v Gutfjeldě hojné, jsou oku náhradou za lesy, jichž Hrváti nemají. Listnatý les nedaleko Frjelištorfa a nepatrný borový lesíček u Gutfjelda patří velkostatku drinovskomu (drnholeckému).

Víno silné a chuti vzácné rodí se va Frjelištofi, rovněž Gutfjeldští mají výborná vína, poněkud slabší roste v Nové Preravě. Z druhů jeho pěstuje se muškát a burgunda černá i bílá, ze vzácnějších rulendr a ryzlink.

Váží 5–7°. Tak silné víno vaří teplé podnebí zdejší. Jest tu z pravidla o 1–2° C tepla více než v Brně. Roku 1892 dne 18. srpna dostoupil o druhé hodině odpolední teploměr na slunci 46° C, ve stínu o páté hodině odpolední 35° C.

Podnebí

Z jara třešně, broskve a marhulky záhy se probouzejí – mrazy pozdější nezřídka silně poškozují je i révu časně oživlou. Žietva (žatva) počíná po prvním červenci. Hrváti říkají: „Po Petru Pavlu pjeti dan moreš žit saki dan.“ 3 Podnebí celkem jest zdravé, jen když Dyje z břehů se vylije, výpary rozlité vody znečišťují na čas vzduch v Preravě a Frjelištorfě.

Voda

V nížinách jižní Moravy jest na četných místech nedostatek pitné vody; citelný jest také v osadách hrvátských. Ve všech třech mají jen po jedné studni za selom (vesnicí) v poli, kam celá osada s kruglami (plucar, čepá-

1 2 3

22

Pozn. ed.: ibišek Pozn. ed.: rákos Po Petru a Pavlu pátý den můžeš žíti každý den.

k)4 pro vodu chodí. Pro blágo studní v osadách i polích dosti.

Názvy tratí 5 ve Frjelištorfě: dužički,6 širuoki, sprosišća, rjebar (kamo griješ? no v rjebar), štričić, ribnjaki, davnje prosa, stare gore, cilíne, štiepníce, štemb rigeri, sjievske, gvanti, vratke, pri studenčići, puov gvontići, dražíce, gorani, brno kuopa, djeli, činčke, štriki, bližnji štrik, davni štrik, zevní štrik, vojanski, širuoki skladi, dužički pri cigljenki.

V Gutfjeldě: rešétke, kríbnaki, uzki, štriki, brigi, stari, sirocki, gutfjeleri, danieli, mladi, puov treći, sridne póla, djelići, lopari, desjetni, rozenberigi, dolanja a goranja rozotice, cazlinski, kratki, dužički, klini, gvontići, špici, sjelišće, puov drugi, šinlárna, vrklači, brižici, neurisi, luke, ribnjaki, laptići, rakuski, v dragi.

V Nové Preravě: štriki, mali laptići, stari djeli, novi djeli, stari, hašpli, štričići, rjeki, kleki, širuoki, ripišća, ciline, stará Prerava, kračiće, novi lapti, sridni štriki, konopišća, tri čtvrsti, brigi, lučice, za jezerom.

Tratě

4 Pozn. ed.: kameninová baňatá nádoba na vodu 5 Mnjelak. pl. unijťlki. Pozn. ed.: označení pozemkového celku 6 Dlouhý

23

24

Setk ání s moravskými Charváty

Hrváti moravští jsou zdravý, pěkně rostlý a silný lid.

Muži (hlapi) i ženy (robe) jsou postavy statné, vzrůstu spíše vysokého než nízkého. Tělo jejich, aspoň v mužném věku, jest vesměs tvarů ladných, zaokrouhlených.

Osob zakrslých mezi nimi neviděti, slaboši tělem jsou výjimkami.

Bylo-li by dáti popis osoby Hrvátovy, byl by tento: vlasy tmavé, kaštanové nebo černé, čelo vysoké, oči bystré, líce nachem prokvetlé, nos ostrý, zuby bílé, obličej podlouhlý, v mládí plný a ladný, prsa klenutá, postava přímá, vysoká. Vzory klasické krásy nejsou vzácný ani v mužském, ani v ženském pohlaví.

Co Hrvát, to voják; sami nepřátelé Hrvátů, zasedající v komisi odvodní, vzrušeni dojmem jejich leporostlého těla, mimoděk doznávají: „Das sind doch hübsche Kerln.“ 1 Že i děvčata (divičíce) lepostí svojí nezůstávají pozadu za hochy a půvabem svým okouzlují, není s podivem; pěkná tvář a malebný kroj působí silou zdvojenou, jaký tedy div, že neodolatelnou. O posvíceních bývají v okolních německých osadách hledanými tanečnicemi.

Vzhled

Hrváta charakterizuje zástřih jeho tmavých vlasů, jež na temeni hlavy se nestříhají, nýbrž češou dozadu, a tam, vysoko nad krkem, se zarovnávají nůžkami (škáre). Hlava pak pod zastřiženými vlasy až ke krku se holí – což bývá povinností ženy, jež, mimochodem řečeno, ji ráda koná a velmi dobře v této práci se vyzná. Že Hrváti nosí vlasy takto zastřiženy, není bez příčiny a účelu.

Hrvát jest až úzkostlivě milovný čistoty; zvykem pak jest, že si mastí vlasy, by poddajny byly a na hlavě pěk1

Pozn. ed.: To jsou ale krásní chlapi!

25

ně ležely. V jakém však nebezpečí octla by se bělostná košile, na krku přivázaná vyžehlenými pentlemi, a hedvábný šátek na krku uvázaný, kdyby vlasy mastné až na krk splývaly! Železný zvyk dostává se tu do sporu s neúprosnou bezvýminečnou čistotností – Hrvát rozřeší jej hladce: zastřihne si vlasy na hlavě výše a nebezpečí odstraněno, zvyk zachován a čistota nevzala pohromy. Všichni chodí oholeni a jest neslýcháno, by Hrvát nosil vousy.

Hrvátky, svobodné i vdané, nezaplétají si obyčejně vlasů, nýbrž dělí je na hlavě ve dva stejné proudy, rozčesané stáčejí vzadu na hlavě za svrchní částí ušních boltců ve dva kuželovité rohy (rog) a stahují silnou tkanicí, by lépe držely. Nečiní toho nadarmo a nepatrná tato věc prozrazuje vytříbený vkus Hrvátek. Nosí totiž na hlavě pěkný, ve svátek hedvábný šátek pod bradou podvázaný, a ten mnohem krásněji se nese na hlavě, když, spočívaje na těchto rozích, rozkládá se poněkud v šíř, při čemž jeho květy a celou krásu lépe viděti, než když by s jednoho závitku vlasů (dudku) jako schlípený visel dolů.

26

Divčice Gutfjeldske (Děvčata Gutfjeldská)

„Gutfjeldski junaki“ v neděli odpoledne 27

28

Povaha moravských Charvátů

V čem záleží záhada neobyčejného zjevu toho, jenž u Hrvátu moravských nejvíce bije do očí? Odedávna usiluje se z mnohých stran poněmčiti je rozmanitými prostředky: nátlakem, školou, penězi, posměchem z jejich kroje a řeči, a přese všechno to míjí se s cílem: Hrváti do dneška zachovali si svůj kroj a svou řeč. Pravím, ne bez důvodů vážných, že i v daleké budoucnosti zůstanou tvrdým skaliskem, o něž tříštiti se budou vlny germanizačního příboje, jehož tak snadno nerozdrobí ani duch moderní vzdělanosti, stírající z národů vše svérázné a individuální. Záhadu tu pokusím se rozřešiti.

Neptám se prozatím, proč se neponěmčili. Ptám se raději, čím by se byli poněmčili? Odpověď nasnadě jest: kdyby byli odložili svůj kroj a s krojem svou řeč.

Vysvětlíme-li tedy cestou přirozenou, proč neodložili kroje a řeči, vysvětlíme tím také tajemství, proč se neponěmčili.

Neodložili svého kroje, protože přirozená povaha lidu hrvátského pohoz ten naprosto vylučuje. Jest Hrvát ven a ven konservativec. Houževnatě drží se starého, nepřeje novotám. Co se mu osvědčilo dobrým, vhodným a prospěšným, toho drží se zuby nehty.

K novému jest vždy nedůvěřivým, přichvaluje si staré, na novém vidí samé chyby a nedostatky. Nic mu však není vhodnějším a prospěšnějším, nic také nesrostlo s bytostí jeho tak těsně, jako jeho kroj a řeč – proto se jich do dneška nepustil.

Při nich drží ho také jeho zaměstnání. Živí se zemědělstvím a chovem dobytka. Jest upoután na svůj grunt: hížu (domy), lápte (pole), vinuograde (vinohrady), blágo (dobytek), při nichž stráví celý svůj život. Hiža s lapti (dům s poli) a crikva (kostel) ukájejí všechny jeho potřeby. Aby se uživil, nemusí do světa – nepodléhá jeho vlivům, nemusí se mu přizpůsobovati ani šatem, ani řečí.

Zůstává tedy při svých.

29

Moravská charvátština

S krojem zachoval si Hrvát také svou řeč. Ji nepotratí tak honem ani v budoucnosti. Neboť jest mu jako řeč mateřská, přirozenou, nejpohodlnější v projevu myšlenek, citů a tužeb. Hrvátčina jde mu sama, čeština a němčina stojí ho námahu – ty, mluvě jimi, musí teprve budovati. Od mala řečí tou govóri. Než dojde do školy, zná jen hrvátsky. Vychodiv školu, střásá s prachem školským i němčinu (kterou mluví leda jen s Němcem), která doma, v rodině, mu naprosto zůstává cizí.

Slovem: hrvátčina přešla mu v krev. Přirozeně řine se mu z úst, dokud krev v žilách proudí, a umlká na rtech, až krev v těle stydne. Tak tomu odedávna, tak bude dále, dokada mája govóri k dici nek hrvátski.1 Neboť mája, toť ten živý, nevysychající pramen řeči, a rodina, nesbornou tvrzí její.

Není to vědomá láska k mateřštině, čím řeč po třistaletém pobytu mezi Němci se zachovala a bohdá do daleké budoucnosti zachová, ale spíše nevědomý, přirozený pud živený zvykem, pohodlností a lehkostí mluviti jí.

Hrvát náš mluví hrvátčinou, že jí mluví od mala, jí navykl, v ní vyrostl, a že ona mu tedy jest řečí přirozenou, nejpohodlnější a nejsrozumitelnější.

Hrvát ve svém prostém, venkovském, zemědělském životě nemá a necítí potřeby mluviti řečí jinou, a nemá příčiny, by jako veteš starou odhazoval, co sál s mlékem mateřským. Život mu nelepší ani čeština, ani němčina.

Ví, že mu němčina nedá ani míry žita více na chléb, ani nesleví daní o krejcar, lápte, vinuograde neptají se ho, umí-li německy, k Buogu v crikvi i doma moli po hrvatsku.2 Slovem: nejpřednější potřeby života, chléb a spása, nenutkají jej ani dost málo, by odložil řeč svou – tudíž také nečiní, čeho potřeby necítí. Co němčiny potřebuje k obcování s Němci, tolik se jí v životě stykem s nimi přiučil, ale doma a mezi svými mluví výhradně hrvátsky, nemaje a necítě potřeby mluviti jinak.

1 2

30

Dokud matka mluví k dětem jen charvátsky.

K Bohu v kostele i doma modlí se jen charvátsky.

Také kroje svého Hrvát nemůže se zříci, nedá mu to krása oděvu toho. Co krásné, líbí se, a co se líbí, nezahazuje se, ale drží. A kroj jeho krásný jest. Dojmy živých jeho barev jímají již malé dítko, a největší radostí blýskají mu oči, když poprvé vidí sebe sama v čedlenih hlačih (červených kalhotách), v růžovém, na prsou i zádech pokládaném lajblu, podobném naší vestě, vroubeném kolkolem zelenými, hustě nabíranými a těsně k sobě přiléhajícími pentlemi na tři, čtyři prsty široko a modrými a žlutými pentlemi vkusně kolem krku ovázaném, v bílé, čedleno (červeně) vyšité košili s malým, pestře opleteným kloboučkem na hlavě a čižmami na nohou, ozdobenými hedvábným, čedlenim třapcem.

Té krásy ani svléci nechce, a máji (matce) začasté nastává těžký úkol vymluviti mu, by si tu krásu nechal jen na svátek. Jak těší se na něj, až zase bude moci v ní pojt v crikvu (jít do kostela). V kráse té přichází k poznání svého „já“. Oděv ten zveličuje mu osobu, srůstá s vnitrem jeho. Jaký div, že přilne k němu celou duší. A co tak od malička si zalíbil, toho nemůže již postrádati. Nemore već biti Ive bez toga, bez čega ni‘ htiv biti Ivac.3 Jako krása, tak působí na Hrváta také praktičnost jeho kroje. Jest nepopiratelně výhodnější než kroj světový. V létě nosí do práce plátěné široké gatě a košili se širokými rukávy. Ženské mají krátké sukně, košili s krátkými, baňatými rukávy a na hlavu si podvazují pod bradu šátek. Jen když chladno, vezme se také kacabajka. Jak lehký, vzdušný, pohodlný to oděv při práci!

Nad to jest jednodušší, vytrvalejší a poměrně lacinější než „německý“4, z pravidla z bavlněného čajku, složitěji šitý od krejčího, a proto dražší.

Věru žádný Hrvát nemůže Němci šat jeho záviděti. I boty, jež také ženské nosí, jsou mu výhodnější než střevíce; jsou teplejší v zimě, příjemnější ve světnicích jejich, v nichž není podlahy, ale jen brna (hlína), a v létě v počasí deštivém lépe vzdorují blátu na cestě i na po3 4

Vztah ke kroji

Jan už více nemůže být bez toho, bez čeho nechtěl být Jeníček.

Německým krojem zovou Hrváti kroj světový u Němců.

31

lích než střevíce. A jak výtečně mu slouží kožuh, dlouhý až na paty, v krajině, kde není lesa a je málo dříví! Proto v zimě Hrváta bez kožichu ani nespatřiti.

Kroj sváteční dražší jest zpravidla než „německý“, ale za to také vytrvalejší látkou i barvou. Co jednou Hrvát si pořídí na svátek, pořizuje si takměř pro celý svůj život, a ještě dotrhává začasté po něm syn i vnuk.

U Němců ty čajky všelijaké jsou jak papírové a drží barvu, dokud nezmoknou. Bílý rekl 5 mužských i ženských, mentije6 ženatých, hlače čedlene (kalhoty červené) u svobodných, modré u ženatých, vše jest ze sukna dobrého, jadrného. Košile svobodných se širokými, vyšívanými rukávy jsou z dobrého plátna, rovněž i sukně ženských, modré a čedlene, z dobré látky vlněné.

Jasné, veselé barvy slovanské trikolory (bílý rekl, modrý mentije, čedlene hlače) na jejich kroji vyžadují pozoru, by se nepošpinily. Proto každý jest opatrný na svůj oděv a při opatrnosti té šat déle vytrvá a jest tím při vší své drahotě Hrvátu lacinějším než světový Němci.

Měrou nemalou přispívá zachovati tento kroj pýcha na šat ten. Jest přece jen drahý – látkou i vyšíváním – a proto rád si každý na něm zakládá. I nejchudší Hrvát snaží se poříditi si jej, a když poprvič (poprvé) jej oblékne, ví a cítí, že má něco na sobě, kdežto šat „německý“ nic plechého! 7 Děvčeti by ani nesvědčil, a hochu teprve ne! A jak jest hrdá zaručna (nevěsta) na svůj šat, když ve vší kráse svého kroje jde na pir (svatbu)! O ní každý ví, že má kromě toho doma tři atlasové sukně, dvě tibetové, dvoje zimní šaty, drahé vyšívání na opljeću8 a kuolarineh9 – a to něco znamená!

5 6 7 8 9

32

Kabátec ne nepodobný špenzru Krásný modrý kabát s dlouhými šosy a úzkými rukávy, vzadu ve kříži šňůrami a třapci ozdobený.

Pozn. ed.: nic kloudného Ženská košile Kolarin je náramek z bílého jemného plátna, skvostně červeným, žlutým a jiným hedvábím nebo bavlnou vyšitý, splývá s ramen na záda, těsně přiléhá ke krku a pod bradou spíná se špendlíkem s vyšívanou mašlí.

Dražší kusy oděvu dědí se v rodině. Bohatě vyšívané kuolariny, fěrtochy,10 oplječe a poslámky,11 mašle i povijany,12 těžké atlasové sukně, mentije atd., to neroztrhá se tak honem, přechází od máje (matky) na ktír (dceru) a jest pak dvojnásob dražší: svojí uměleckou cenou i jako památka po rodičích. Kdo by neznamenal, že tím kroj se zachovává?

Nad to protiva13 mezi krojem hrvátským a německým odpuzuje Hrváta od šatu světového. Tam barvy živé, jasné, veselé – zde mdlé, tmavé, smutné! Tak příkré protivy odrážejí se a spíše přiostřují, než smiřují. Snad by styk s některým kmenem slovanským, na jehož oděvu převládají jasné barvy, spíše byl Hrváty připravil o jejich kroj národní – Němci k zachování jeho jen přispěli.

Kroj Hrvátův domácí jest výroby. Nejkrásnější části jeho pořizují se v rodině. Rukou dovednou mája kreslí umělecky květiny a lepé tvary na bílé, modré nebo i černé plátno, a ktír neméně dovedně vyšívá jistým stehem, co mája od ruky nakreslila. Tak opatřují se skvostné kuolariny a fěrtochy, opljeće a košile, u rukou a na prsou bohatě vyšívané. Plátěné gatě mužských na všední dni, sukně ženských, košile – vše šije se doma, a co doma se pořídí, pořídí se snáze a laciněji, než když od práce se musí platiti. Mája i ktír radostí září, když pochlubiti se mohou, že to udělaly samy.

Tak Hrvatice nepřestávají uměním svým krášliti sebe i jiné. Co člověk sám si dělá, má pro něho tím větší cenu, toho si váží, toho neodhazuje. Postolári (obuvníci), kteří dělají čížme i postole (boty), krajáči (krejčí), kteří zhotovují hláče, rekle, mentíje, jsou rovněž domácí řemeslníci, učí svoju dicu (své děti) řemeslu, tedy nikdy nevymírají, a tak kroj udržují a s ostatními činiteli zachovají bohdá i v daleké ještě budoucnosti. Spořádaný 10 11 12 13

Pozn. ed.: zástěry Pozn. ed.: prostěradla Pozn. ed.: zavinovačky Pozn. ed.: rozdíl

33

život rodinný umožňuje i chudšímu poříditi všem členům rodiny nákladný poměrně kroj ten; kde se usadila bída, tam rád vniká laciný šat světový. Zámožnost, šetrnost, pracovitost udržuje kroj ten, i zde „ctnost zvyšuje národ, ale hřích bídným jej činí!“ Konečně jest to, nechci říci národní hrdost, ale národní sebevědomí, jež jest na stráži proti kroji cizímu.

Kde dobývání chleba vezdejšího pudí Hrváta do světa, tam namnoze chytá se kroje světového a němčiny. Musí-li např. Hrvatica (Charvátka) do služby mezi Němce, dělá tam příležitost zloděje na jejím kroji. Dá si časem ušíti něco po njemačku (na německý způsob), jak říká, třeba jubku, podruhé zase sukni, koupí si na jarmarku tmavý facuov (šátek), pak zase něco jiného, např. střevíce. Má již tři, čtyři kusy oděvu „německé“, chodí v nich, byť i jen ve všední den, ale navyká jim – odrůstá zatím svým dosavadním šatům hrvátským. Dostane od paní darem nějaký kus oděvu na svátek, to ji vábí, aby si přikoupila k němu druhý, třetí a Němka z ní hotova. Arci jsou to případy ojedinělé, ale naskýtají se přece!

Ustavičný styk s Němci probudil v Hrvátech vědomí národní individuality a sebevědomí to vzpírá se veškerým vlivům rušivě v ně zasahujícím. Tak nejedna mája za živý svět by nedopustila, aby dcera oblékla a nosila se po njemačku, a mnohá hrozí dceři, jdoucí do služby, že by ji ani viděti nechtěla, kdyby v cizině se poněmčila.

34

35

36

Popis moravskocharvátského kroje

Kdyby pravda bylo, že šaty dělají člověka, musel by Hrvát ve svém národním kroji býti nejlepším člověkem na světě. Neboť parádní kroj jeho jest skutečně velmi krásný, malebný. V úsudku tom shodují se všichni nepředpojatí posuzovatelé, prostí i učení. Podobá se slováckému, není s ním však totožný.

Kroj Hrváta záleží ze šatu parádního (svátečního) a ze všedního do práce.

Všední šat jest u malých i velkých stejný v létě i v zimě.

Jest pohodlný a nejvýš praktický. V čas veder letních chodí všichni boso. Mužské pohlaví má bílé plátěné široké gatě (ale užší a kratší než Slováci), bílou košili se širokými u pěstí rukávy, červenobílými tkanicemi pod krkem a na pravé straně krku přivázanou, a na hlavě všední klobouček. Ženské nosí krátké, něco málo pod kolena sahající světlobarevné sukně, opljeće (košili s krátkými, baňatými rukávy v nadloktí staženými), na hlavě facuov (šátek červenobarevný, pod bradu zavázaný).

Je-li chladněji, obují se postoli (boty) a obleče obnošenější rekl (krátký kabátek podobný špenzru). Sem a tam viděti krátkou jubčičku a kacabajku. V zimě malí i velcí oblékají starší, kůží pošité hlače (těsně přiléhající kalhoty) a bílý kožich jdoucí až na paty, ženské pak krátký, po pás sahající kožíšek na hnědo zbarvený. Kožich se z jara dlouho neodkládá a na podzim záhy obléká. Hrvát říká česky: „Do Svatého Ducha nespouštěj se kožucha, a po Svatém Duše choď pořád v kožuše.“

Pracovní kroj

Na neděle a svátky, do města a za rozmanitých jiných příležitostí, např. jde-li za kmotra, na pohřeb, svatbu atd., Hrvát obléká šat parádní. Jest jiný u svobodných a jiný u ženatých.

Sváteční kroj

37

Mládenecký kroj

Hoši svobodní (junaki) nosí: 2) Pěkné čižmy s vysokými podpatky.

Holínky jsou na okraji lemovány červenou tkanicí, vpředu na způsob srdce vykrojeny, odkud visí dolů dlouhý, hedvábný, tmavočervený třapec.

3) Červené, soukenné hlače (kalhoty).

Také cimazinki zvané, k nohám těsně přiléhající, v přední svrchní stehenní části modro a zároveň někdy také žluto s vrchu dolů hrotovitě vyšité, modrými, pod pasem přišitými šňůrami vyšňořené a pásem (pás = rapac) v okraji hlači provlečeným k tělu přitažené. Hlače mají vpředu jen jednu kapsu (žjep), v níž nosí se bílý kapesník, konečky svými z jedné nebo z obou stran kapsy čnějící.

4) Košili (košula) bílou, s rukávy u pěstí poněkud rozšířenými a bohatě červenou nebo bílou bavlnou vyšívanými.

U krku nezapíná se ani na knoflík ani na háček, nýbrž límec její má na koncích přišité bílé, hedvábné pentle, jimiž se pod bradou dělá mašle, a konce její viseti nechávají. Prsní, levá strana košile překládá se něco přes pravou tak, že prsa jsou zcela zakryta; přeložená strana jde ku pravému rameni, kde bílou, hedvábnou pentlí svazuje se s druhou pentlí na košili na rameni přišitou a udělá se druhá mašle.

Jsou tedy na krku vždy dvě mašle: jedna pod bradou a druhá vždy na pravé straně krku! Přeložená prsní strana košile jest od krku dolů červenou bavlnou bohatě vyšívána.

5) Lajbl jest oděv střihu svérázného.

Podobá se krátké, v předu otevřené, volně visící nezapnuté vestě, něco přes polovici prsou a zad sahající. Nekryje ani celých zad ani celých prsou, nedosahuje až ke hláčím, nýbrž na všech stranách viděti tenkou, sněhobílou košili.

38

Lajbl má dvě hlavní části: půdu a okraj. Obě jsou z hedvábí, mužský obyčejně ze zeleného, ženský z červeného. Půda vzata jest z hedvábných šátků na hlavu. Z těch vystřihnou se čtyři tabulky: dvě větší na boky, každá s dvěma vetkanými růžemi (na zádech zlatými, na bocích stříbrnými), druhé dvě menší na záda (s růžemi stříbrnými). Na zádech stýkají se tyto tabulky třemi švy, pošitými zelenou plátěnou pentlí, lemovanou z obou stran nitěnou bílou obrubou tak, že zoubkovitě se prostupují. Středem pak zelené pentle položena jest úzká lesklá pentle červená. Pruhy takto povstalé nesou se na zádech jako tři pásy, jdoucí zdola od tří růží z látky červené dělaných, na úsek polokruhu stísněných a lemem zeleným vroubených: jeden středem zad, druhé dva vpravo a vlevo se rozbíhající.

Půda lajblu vroubena jest na prsou, krku a plecech okrajem. Jest na čtyři prsty široký, z hedvábné látky, obyčejně zelené, jež nitěmi zelenými jsouc nabrána poněkud varhánkovitě jest složena. Okraj tento opět všecek je lemován úzkými proužky červenými a žlutými, pod pažemi a na prsou kromě nich ještě bílými stehy, křížkovitě překládanými.

Lajbl ženský liší se od mužského jen tím, že na prsou má přišito na obou okrajích po šesti žlutých knoflících, za něž se pentlí sešněruje.

39

6) Je-li zima, obléká se místo lajblu rekl.

Je z bílého sukna, kolkolem úzkou, červenou nití olemován, u pěstí a na prsních výložkách červeným suknem vykládán. Na výložkách těch vkusně zelenou, bílou, fialovou a žlutou bavlnou na způsob listů a rozmanitých jiných tvarů vyšit. Ve středu zad pak dole, kolem tří červených, řádkem vedle sebe přišitých a z červeného sukna vystřižených srdéček, pěkným vyšíváním vyzdoben: většinou devíti, z každého srdéčka třemi vzhůru se rozbíhajícími fialovými, poměrně vysokými křížky, obšitými z bavlny zelené, žluté a červené. Na prsou lesknou se dvě řady gumb (olověných knoflíků) a nosí se hodinky, v kapse vyšíváním ozdobené.

7) Klobouk plstěný barvy rezavé, s úzkou stříškou.

Ovinut jest „housenkami“ červenými, bílými, žlutými a zelenými, na dva prsty širokými, jež tak jsou na sebe složeny, že každá barva činí na klobouku čtverhrannou tabulku, a tudíž střídá se tabulka bílá se zelenou, červenou a žlutou. Přes gusjenke přišito na čtyřech, pěti místech bílé, stříbrné třepení z falešného stříbra. Za kloboukem nosí se kytice z kvítí a stříbra s peřím kohoutím, jež vedle ocasu kohoutu se hřbetu srpovitě dolů se ohýbá, a s pérem dropím, zvaným kosírak.

8) Hoši svobodní nosí také vždy na krku facuov (šátek), černý, s červenými pruhy na okrajích.

Z mužského oděvu vyšívány jsou sváteční košile svobodných, hláče a rekl.

Kroj ženatých mužů

40

Ženatí nosí hláče modré, jež mají ve svrchní přední stehenní části výložky z červeného sukna točené modrimi žnjoricami, točitě pošité modrými šňůrami a jinak s vrchu dolů hrotovitě vyšité. Nenosí nikdy lajbl, nýbrž rekl nebo mentije.

Mentije se poprvé oblekne na pir (svatbu). Jest to modrý kabát s dlouhými šosy, úzkými rukávy, u pěstí červeným suknem lemovanými; na prsou nepřekládá se, nýbrž strany dosahují pouze k sobě (asi jako u čamar 1), aniž se zapínají přišitými háčky a haklicemi, ale nosí se otevřeny tak, že viděti na prsou podšívku z červeného sukna. Nad šosy ozdoben jest modrými šňůrami s třapci. Na muži se nese velmi elegantně.

Oděv ženatých má tedy tyto části: boty bez třapců (zřídka čižmy), modré hláče, nevyšívanou košili, rekl nebo mentije, facuov svivni (hedvábný šátek) na krku a klobouk bez kytky. V zimě nenosí se mentije, nýbrž kožuh dlouhý, bílý, a o slavnostech, do kostela atd. přes kožuh modrý plášť. Na cesty a do deště bere se sem tam halena.

1

Pozn. ed.: pánský slavnostní kabát se stojatým límcem a řadou knoflíků zapínaných na šňůrky

41

Kroj ženský v Gutfjeldu

Lajbl „Rekl“ z předu; mužská košile; „rekl“ ze zadu 42

Šuhaj z Gutfjeldu

Kuolariny

Fěrtochy. Horního jedna půle, z dolních jen vyšívání „Opljeće“ se ženským lajblem

Mašle

43

Ženský kroj V kroji ženském převládá barva bílá, červená a modrá.

Svobodná děvčata nosí: 1) Faldovačky, lehké čižmy bez třapců.

2) Krátké, velmi široké sukně barvy bílé, červené, modré nebo pestrobarvé.

Svrchničky letní jsou z hedvábí, lehkého sametu nebo květovaného kanafasu, zimní z červené vlny, protkané květy a listy. Při dolním okraji jsou pentlemi v rozmanitých barvách lemovány. Spodničky jsou bílé nebo pestrobarvé.

3) Fěrtoch (zástěra) bílý, červeně vyšívaný, nebo fěrtoch černý, modrý, vyšívaný bavlnou bílou, žlutou, červenou, zelenou a modrou.

Tyto jsou starší a nosí je vdané. Hojně jsou také rozšířeny fěrtochy květované: tibetové, pestrobarevné kartounové, zámožnější mají hedvábné, sametové, červené nebo modré. Kolem pásu zdobí se dlouhou červenou nebo modrou pentlí.

4) Opljeće, ženská košile.

Jest to tenká, krátká, jen 60 cm dlouhá košile s rukávy půl lokte širokými, až k pěsti sahajícími, na okraji a pod rameny skvostně zelenými, žlutými, červenými a jinými listy a květy ladně vyšívaná.

Rukávů nenosí spuštěných, ale v nadloktí v baňku stažené bílou tkanicí asi pět prstů od kraje tak, že rukávy činí konci svými pěkný, vkusně vyšitý krejzlíček. Dolní konce opljeća překládají se přes sebe; u krku se opljeće zavazuje krátkou bílou tkanicí.

5) Lajbl jako svobodní hoši.

44

6) Kuolarin, nejkrásnější kus hrvátského kroje.

Podobá se humerálu2 a nosí se jako humerál, jenže navrch, přes všechen ostatní oděv. Nemá tkanic, nýbrž pod bradou sešpendluje se broží s vyšívanou mašlí. Splývá od krku po ramenech dolů ani ne do polovice zad. Jest z bílého plátna a skoro všecek vyšíván. Vyšívání jde podél tří stran jednou nebo dvěma řadami rozmanitých květů, plodů, listů a jiných tvarů, v rozích pak, těmito řadami ke středu kuolarinu.

2

Pozn. ed.: šátek kladený na záda a na ramena

45

Kuolariny

46

Fěrtoch

Fěrtoch červenou bavlnou vyšívaný

47

48

Kroj v proměnách věků

Starý kroj nelišil se v podstatě od nynějšího. Jen v několika málo kusech oděvu zříti změnu. Přivodily ji během času jednak změna vkusu, jednak požadavek, aby oděv byl praktický, jednak hmotné poměry lidu i jiné ještě věci a příčiny. Zcela přirozeně! Vkus časem tříbí se i kazí. Praktická stránka oděvu byla v kroji hrvátském vždy v potaz brána.

Hmotné poměry zvyšují i snižují cenu a krásu oděvu. Mnohdy neočekávaně nastanou příčiny, jež ztěžují, ba přímo znemožňují pořizování některých kusů kroje národního. Kroj není něco nehybného, strnulého. Jako řeč jest i kroj organismem v duchu národa se vytvářejícím.

Muži za starých časů nosili bijélu beláču (halenu), bohatší šůbu.

Bijélu beláču u mužů sem tam ještě viděti. Nosí se za dešťů, brává a vypůjčuje na cesty, nejvíce na pouť.

Odložili ji z příčin vkusových. Znelíbila se! Ještě dnes pravila mi o ní žena: to je bilo nájmraznije na hlápih.1 Bijéle beláče nahradil teplý kožuh. Rodokmen jich nesahá daleko do minulosti; první přišel na svět mezi Hrváty našimi v letech čtyřicátých a začal jej nositi Sljunski z Frjelištorfa. Po něm koupil si kožich Hubený na Preravě. Brzo došel obecné obliby a dva tito dědové těší se nyní přečetným vnukům i pravnukům. Za chladna Hrvát malý i velký nejraději vleze si do kožuha. Místo šůb u mužů zevšeobecněly podobné jim látkou i střihem mentije.

Kroj našich junáků zachoval se bezmála ve vší své původní kráse. Jen na klobouku jejich změnu viděti.

Dříve měli klobouk bez stříšky kot luonac (jako hrnec) – žertovně říkali mu bánčica (baněčka), a krěpine je jímao 1

Mužský kroj

To bylo na mužích to nejošklivější.

49

točené až do vrhúnca,2 kdežto nyní mají klobouk s úzkou stříškou a housenky na něm na dva prsty široké. Ostatní výzdoba klobouku, jak mi ji popsal Šime Malinar, shoduje se úplně s dnešní jeho okrasou: „Na njem bile su krěpine, za krěpinami kítica, va tej kitici péro z gúske, a va tom péri je biv vtaknut kosírak, kí je se muogav toučit.“ 3 Kosírků hodně ubývá! Nosívali i mentije jako muži, nyní u nich je neviděti. Čižmy hochů nemívaly podpatků, nýbrž vysokou podkůvku, na podešev přibitou; slula špalíčka. Dupl-li si jí hoch pri guslarih (při muzice) v šenkausi (v hospodě), šenkaus jen se otřásl. Ženský kroj

Ženy nosily dúžičke hale, bohatší než muži, šůbu a hlavu zdobila škuofíja.

Dúžičke hale

Dúžičke hale popsal mi stařeček Šíme Malinar, sá ur pokójni,4 takto: Dúžičke hále bile su modre; okolo vráta su jímale čijrnu kóžicu i okolo rukáva; od zad bili su bijéli sakalábi.5 Byl to oděv svrchní, dlouhý, z modrého sukna, jdoucí na těle přes svrchničky: zelenku, žutánku, modránku nebo čedlenku až k jejich lemůvce z pantlíuov : červeného, bílého a modrého i jiných, nad dolním okrajem svrchniček přišitých. Na zádech po všech švech pošit byl bílými šňůrami se třapci nad šosy visícími. Okolo krku a rukávu u pěstí lemován byl černou koží z jánjičke (z beránků). Šit byl kromě rukávů jen ze tří kusů: dvou předních půlí od krku až dolů v celku, a zadního kusu, činícího záda a šosy, vše v celku, jmenovitě šosy nerozstřiženy.

Příčného švu nebylo na celém oděvu, zejména okolo pásu ne. Stály osam funat.6 Nosila je každá, i nejchudší žena.

2 3 4 5 6

50

A housenky měl otočené až do vršku.

Na něm byly housenky, za housenkami kytka, v té kytce péro husí, a v tom péru kosírek, jenž se mohl točiti.

Nyní již nebožtík Dlouhé haleny byly modré. Kolem krku a okolo rukávů měly černou kůžičku, vzadu byly bílé šňůry.

Osm zlatých

Šůba žen, jsouc téhož střihu jako dúžičke hale, byla ze sukna tmavohnědého, okolo krku a rukávů u pěstí lemována tmavohnědou koží lesklé srsti (dúžičke dláke = dlouhé srsti) jako z kuny. Stála mnohem více než dúžičke hale, nebo šůba mužská: 20 až 30 zlatých. Nosily ji jen bohaté ženy a nevěsty, chudší si ji posudjevale (půjčovaly) na vdavky do kostela.

Obě, dúžičke hale i šůba, vytratily se již načisto z kroje. Není divu! Jakou jednotvárnost působily v ženském kroji? Tolik stavěly se v cestu živosti barev, duchu národnímu oblíbené, tolik překážely kráse, kterou žena a děva odíti se mohla v pestrých, květnatých sukních.

Dokud ženy a děvy nosívaly jen tři jednobarevné sukně a bylo zvykem a krásou, aby tánke (tenké) byly, dúžičke hale a šůba pěkně se v kroji nesly. Ale ženy rády zveličují svoji osobu šatem, a slabosti té neodolala ani Hrvátice. Byla tánka – a zdálo se jí, že se ztrácí v očích lidí; vzala více suken, a zdálo se jí, že roste, vyniká, naškrobila je a byla široká! Móda docílena! K tomu pěkná, pestrá, květovaná svrchnička, Jak jednoduše, prostince vypadala proti tomu žena v dúžičkih hálah nebo v šůbi?

Tak dostaly se dúžičke hale a šůba v rozpor se vkusem lidu pozměněným a činily nemilé překážky nejslabší stránce ženy i děvy: krášliti se! Rozpor rozřešen, ovšem v duchu lidu, ve prospěch pestrosti, živosti a rozmanitosti krojové. Dúžičke hale a šůba ustoupily a daly vyniknouti v plné kráse pestrým, květovaným, širokým a škrobeným sukním živých barev.

Šůba

51

Škuofija

Z kroje žen vymizela také škuofíja. Říkali jí jinak porta. Šime Malinar s patrnou zálibou a milou na ni vzpomínkou takto mi ji popsal: „Zarúčnoj su dali véčijer škuofíju za pet, deset i pátnajst fumat. Ta je bila z papíra, a na tom papíri je bilo lípo prilípjeno našívanje. Vdáne su jímale prek škuofíje bijélu, rjedku plínu, da budu vidili škuofíju.“ 7 Nosila ji každá žena; dnes zachovala se jen na Preravě, kde brává se o svatbě k čepení nevěsty. Jindy se nikde více nenosí.

Tvarem svým byla jako burza ke mši svaté. Dělala se z lepenky a rozevírala tak, že činila pravý úhel.

Zevní strany líce jejího načisto se od sebe lišily; jedna totiž nádherně se vyzdobovala, kdežto druhá pošívala pouze bílým, tenkým plátnem. Kub (vnitřek) škuofije ostával jen lepenkový. V úhlech, rozevřením škofije povstalých, přišito potom bylo po celé délce čtyř ramen úhlových po kousku pěkného, bílého, tenkého plátna, tvaru obdélníkového, sice v délce 25 cm a šířce 18 cm, kratší jednou stranou jeho na rameno jedno, přilehlou pak stranou jeho delší na rameno druhé, na nichž se nabraly v husté, drobné řady. Druhé pak, a to kratší strany tohoto obdélníkového plátna, přišily se dvěma třetinami své délky k líci škofije na stranu jednu, každá asi do polovice její tak, že v bodě jednom se téměř stýkaly, ostatek pak třetinový, nepřišitý, ostával volně viseti, dělaje malé cípy, na nichž přišity byly bílé tkanice. Jimi a dvěma jinými tkanicemi, v rozích dvou přišitými, škofija uvazovala se na hlavu.

Dávala pak se na ni tak, že nevyzdobená, pouhým plátnem potažená strana škofije vždy kryla témě hlavy, jsouc po stranách čela v rozích dvou tkanicemi k čelu a hlavě těsně přitažena. Hrana pak, oběma stranám škofije (vyzdobené i plátěné) společná, šla vzadu na temeně hlavy napříč, činíc na stranách rohy. Od ní strana škofije vyzdobená splývala svisle ke krku dolů.

7

52

Nevěstě dali večer škofiji za pět, deset i patnáct zlatých. Ta byla z papíru, na kterém bylo hezky přilepeno našívání. Vdané ženy měly přes škofiji bílé, tenké plátno, aby škofije byla vidět.

Strana, kryjící témě hlavy, pokládala se slovenkou, takto udělanou: Lepenkový pás, široký jako jedna strana škofije (18 cm), dlouhý pak při jedné straně 40 cm a při druhé 25 cm (= délce škofije), vložil se do hedvábného, červeného, květovaného šátku, složeného na délku, tj. dvěma cípy dovnitř, položil na škofiji delší (40 cm) stranou k čelu tak, že splýval asi do půli uší, kratší (25 cm) stranou těsně ku hraně škofije, a přišpendlil se k ní pevně; volné cípy šátku podvázaly se vzadu pod škofiji a ji těsně ku hlavě přitáhly. Aby pak škofija ještě pevněji na hlavě držela, přitahovala se vpředu nad čelem tmavočervenou pentlí, rovněž vzadu hlavy pod škofiji podvázanou. Před ní na vlasech vkusně zapletených třpytilo se na hlavě zlaté třepení. Šátek slovenkový pokládal se třemi pentlemi: ve středu bílou, širokou, po stranách jejích pentlemi užšími, žlutou a fialovou, jež rovněž vzadu hlavy pod škofiji jsouce svázány, dlouhými konci vlály přes kuolarin na krku. Nad čelem při zlatém třepení a tmavočervené pentli přišpendlena mašle.

Výzdoba druhé strany škofije asi takto se pořizovala: Na lepenku přilepily se troje porty: hedvábné žluté a turecké (strakaté) a široká, zlatá porta. Tato šla středem škofije, těsně při ní uzounká, fialová tkanice, dvě turecké porty po stranách jejích, jsouce od ní a od okrajů odděleny portami žlutými. Na okrajích pokládala se zlatým třepením, dole při krku ozdobila se velkou, hedvábnou, květovanou mašlí. Škofija nesla se na hlavě vkusně, krásně; vábila oči všech! A bylo také na ní se nač dívati! Samé hedvábí, samé zlato! Ano, škofije dražší, za petnajst funat (za patnáct zlatých), zlatem jen hořely. Poprvé zaskvěla se děvčeti na hlavě o svatbě při čepení nevěsty.

Slušela ženám velmi pěkně a zvyšovala nad míru krásu a svéráznost jejich národního kroje. Nynější šátky na hlavách ani z daleka krásy její nenahrazují. Spíše, splývajíce cípem na kuolarin, krásám kroje, zejména nádherně vyšívaným kuolarinům, na závadě jsou. Proč ji ženy odložily? Vždyť vše, co kroji jejich krásy dodává, dobře vystihují a úzkostlivě drží! Úprava škofije na hla53

vu stála vždy mnoho práce, a na to nebylo vždy kdy.

A nebyla-li pěkně na hlavu upravena, bila do očí tím více – nekrášlila, ale krásu kazila. Byla oděvem nepraktickým; krásu její draze bylo Hrvátici platiti penězi, námahou, uměním i časem. Proto se v kroji nezachovala a postoupila místo pohodlným, hedvábným šátkům v živých barvách.

Se škofiji vytratila se i bijéla nebo langlova plína, již ženy přes škofiji přehazovaly. Když žena neměla kdy zabavovati se úpravou slovenky na škofiji, vzala přes škofiji bijélu, rjedku plínu, ká je vísila od zad do pása a kruóz nju bilo je vidit škuofíju.8 Svobodná děvčata nosila na hlavě slovénku, svrchu popsanou, ve vlasech vzadu na hlavě vkusně zapletených mašli, udělanou z pentlí červených, bílých a modrých, také žlutých a zelených; jejich dlouhé konce vlály s hlavy dolů přes kuolarin.

Také nosila rúbac. Ta je kot šál z bátisa, tákaj plátnjen, kolom lípo našíván. Slobodne, kád nísu htíle se zaplítat, zjěle sú si bijélu plínu prék turske hanácké. Turska hanáčka je bio čědlen facuov rozrízan na puóv;9 z něho jedna půle na hlavu stačila, a tak se na hlavu vázala, že šla bezmála do půl čela, všechny vlasy kryla a na všech stranách těsně k hlavě přiléhala. Hanačke nosí naše divíčice dosud, ale bílé, a přes hanačku místo bijéle plíne hedvábný šátek, červený nebo modrý, také tibetový nebo jiný květnatý.

8 9

54

Bílou řídkou plínu, která visela vzadu až po pás, a skrze ni bylo viděti škofiji.

To je jako šál z batistu, také plátěný, kolem pěkně vyšívaný. Svobodné, když se nechtěly zaplétat, vzali si přes tureckou hanačku bílou plínu. Turecká hanačka byl červený šátek rozříznutý na polovici.

Žena se „škuofijí“ na hlavě

„Škuofija“ od zadu 55

56

Domy moravských Charvátů

Domy jeví tvarem svým nejživější rozmanitost. Je to směs, v níž stopovati možno znenáhlý vývoj lidového stavitelství až do časů dávno minulých.

V Gutfjeldě zachovalo do dneška svůj původní tvar jen několik málo stavení domkářských, většinou ještě došky krytých. Stavení selská, bezmála všechna, jsou do základů přestavěna; na nich ani z daleka není znáti dřívější jejich podobu. Jen asi pět domů selských ukazuje zhruba, a to ne všechny stejně, jak dříve vypadal celý dům selský.

Jako sela (osady), tak i domy v nich byly ven a ven1 stejně stavěny. Stály vedle sebe, jako dítky jedné rodiny: jedno jakoby druhému z oka vypadlo. Rozloha domu činila obdélník, v němž ze stran kratších jedna byla obydlím a druhá stodolou na zahradě. Ze stran delších jednu činila hospodářská stavení, rozložená více než přes polovici její, podél druhé jezdilo se z domovních vrat po dvoře kolnou na zahradu do stodoly.

Stavení tedy o sobě, bez dvora a stodoly, činilo pravý úhel, v němž rameno delší dávala hospodářská stavení, kolmici na něm obydlí.

Každý dům byl rozsáhlý a rozložitý. Svědčil tak již zevnějšek jeho o zámožnosti sedlákově, jakož i o hospodaření, výživě, domácím životě atd. Slul hiža. Průčelní stěna měla dvě nebo tři okna na ploc (náves) obrácená a na jednom konci vrata do dvora. Okna byla po jedné straně dveří domovních (vrata). Z návsí vcházelo se dveřmi do síně (vježa). Otvíraly se dřevěnou klikou (kváka) a ze síně zavíraly dřevěnou zástrčkou (drivljena zasunja), kdežto dveře na dvůr měly visací zámek (viseti luokot).

Síň rozbíhala se vstupujícímu napříč vpravo i vlevo.

V ní stála z pravé strany dveří spižírna na vejce (jaje), 1

Pozn. ed.: naveskrz, naprosto

57

čočku (ljeća) i fazuli (fržonj) atd., z levé strany kastl, mající dole uzavřenou přihrádku na hrnečky (lončič) s máslem, na krupici, koření a jinou drobotinu, k úpravě pokrmů potřebnou, nahoře pak pokládaly se za dřevěné příčky mísy (zdjela) a talíře (pladanj). Tu v síni byla také postel pro děvečku (djevojka) a někde také ještě jedna stolice (klup).

Vcházející do síně měl proti sobě zeď kuchyně. Byla tedy kuchyň ve středu obydlí a nemýlíme se, pravíme-li, že touto svojí polohou připomínala starší ještě obydlí lidská, kde kuchyň byla světnicí, komorou, ba i chlévem na drobný dobytek (slepice, husy, ovce i kozy). K ní z jedné strany těsně přiléhala světnice (hiža)2 na bývání.

Zařízení domu

Ve světnici, vlevo dveří vedoucích ze síně, pyšnila se v koutě (nugav) vysoko vystlaná postel s nebem, jež mladá generace ještě pamatuje. Mezi okny tlačila se ke zdi skříň se šuplaty na mužské šaty (rube). Vedle pak, ve druhém koutě u oken, sbíhaly se podél zdí dvě stolice s malovanými lenochy, vroubíce ze dvou stran velký, tvrdý stůl před nimi postavený. Třetí kout světnice na straně stolní zabírala postel s kolíbkou (zibka), asi uprostřed zdi naproti oknům vypínala se široká a vysoká skříň na ženské sukně. Konečně ve čtvrtém koutě hřála velká, kachlová kamna, při nichž vybíhala z kuchyně do světnice chlebová pec, oblíbená dětem, jež rády, po malované truhle (kuofan) před ní stojící, šplhaly na pec si hrát, dovádět a spát. Světnici zdobily obrazy (kip) Ukřižovaného, Svatých, na skle malované, vznášejíce se na zdi v koutě nad stolem, řádkem vedle sebe, a této části světnice dodávajíce úcty a posvátnosti.

Proto také zde pod nimi v samém koutě visela na zdi podlouhlá skříň, stále zamčená, zvaná ormarií, od níž jedině hospodář měl klíč a v níž uschovával tobolku s penězi, kalendář, zápisník výdajů na tovarich, a také flošu s vinom. Tu zajisté pod samýma očima Svatých byly 2

58

Významno, že světnice nemá zvláštního jména. Sluje jako celý dům hiža.

věci ty nejlépe uschovány, a nejméně bylo se obávati, že by ruka nepovolaná jich se dotkla. U vysoké skříně naproti oknům zdlouhavě a vážně tikaly na zdi hodiny (ure), otížené cihlovým závažím, na šňůrách zavěšeným a červeno olíčeným.

K této světnici přiléhal někde výměnek (vijam) se vchodem ze dvora. Z pravidla však býval vijam na dvoře u chlévů. Měl svou síňku a kuchyň bez oken a světničku s oknem na dvůr. Podlahy nebylo nikde ve světnici.

Všude měli jen zem jílovačnou (brnjenu zemlju) a posypávali ji bílým pískem.

Do kuchyně chodilo se ze síně tam, kde zahýbala na dvůr. Okno měla obyčejně na dvůr. Byla prostranná, měla na straně proti dveřím veliké ohnisko pod otevřeným komínem a pod ohniskem chlebovou pec. Vlevo dveří stála stolice a stolek (stolić), vpravo pak rovnalo se dříví na zem, a při ohnisku visel na zdi vrjačnjak (poklice na nádobí). Pod průjezdem pak stál u zdi kašnik se stupou z tvrdého dřeva, v němž dělala se jarčena kaša (kaše z ječmene).

Na druhé straně síně proti světnici byla komora pro větší zásoby potravin (mouku, máslo, maso atd.). Za ní do dvora byla druhá komora na vinné nádoby a jiné věci, nebo místo ní byl tu někde výměnek. Tu také stával mlýn, v domě velmi potřebný, arci že také velmi primitivní. Do stolu byl zadělán okrouhlý kámen, na něj položen druhý, jenž silnou tyčí, ve stropě zavěšenou a do kamene na straně zapuštěnou, se otáčel a obilí drtil. Co se jemně rozemlelo, byla mouka, ostatek hrubší – šrot.

Ke komoře přiléhal velký chlév pro pět, šest kusů hovězího dobytka a tři koně. Za ním stála opět komora, ale mnohem větší než prvá. Byla na obilí místo sýpky, kterou neměl nikdo. Skoro celý prostor v ní zaujímala velká, z desek zbitá vysoká truhla – spižírna v podobě čtverhranu, nahoře otevřená, od země na půl sáhu vysoko vyzdvižená, by obilí od země nevlhlo a míra při braní obilí mohla pohodlně se podstaviti. Uvnitř byla

Hospodářská stavení

59

přehrazena na tři oddíly: na žito, pšenici a ječmen; každý oddíl měl při dně spouštěcí zásuvku; bylo-li bráti obilí, vytáhla se zásuvka vzhůru a obilí teklo do míry podstavené.

Za touto komorou byl ovčinec na tři sta ovec. K němu přistavěny byly kolmo do dvora chlévky na černý dobytek, uzavírajíce s plotem laťovým a dřevěnou brankou dvůr až k sousedovým chlévům. Ke všem hospodářským stavením šla ze síně klenutá, na zděných sloupech spočívající a prodloužením střechy krytá chodba zvaná trjetna, pod níž velikou část dvoru zabíralo veliké a hluboké hnojisko. Proti chlévům z druhé strany hnojiska stála na dřevěných sloupech kolna (luopa) na vozy, pluhy, brány, kolečka. U ní vznášel se na dřevěném sloupě holubník, takto zhotovený: na sloup upevnilo se kolo z vozu, do něho zapustily tyče, opletly slámou tak, že nadělalo se v ní plno malých otvorů a uvnitř přihrádek pro každý pár holubu zvlášť. Střecha, rovněž ze slámy, vybíhala ve špici jako věž. Před kuchyní na dvoře byla studna.

Za stavením hospodářským rozkládala se zahrada.

V ní byl sklep (pivnica) a stála stodola, podobná slovácké, s ohromnou střechou spadající skoro až na zem a širokánskými dvojími vraty na mlat. Rozdělena byla mlatem na dvě nerovné části: v jednu velikou (parník, oddělený od mlatu pozednicí, na niž prvá vrstva snopů se kladla tak, že povříslem ležela na zídce, hlavou vyčnívala na mlat a klasy ležela v parníku), a na část druhou, nepoměrně menší, činící úzký pruh, rozdělený na tři oddíly: pro plevy, zrní a ouhrabky. Co se obilí nevydalo do stodoly, srovnalo se k ní do stohu.3 Stavení domkářů měla týž tvar, jenže v menších rozměrech, a hospodářská stavení záležela z jedné komory a chléva. Stodol neměla; mlátilo se v průjezdu za vraty domovními. Celý dům pokryt byl došky; střecha byla tedy lehká, vzdušná, v létě chladná, v zimě teplá.

3

60

Kdo měl stoh u stodoly, říkalo se o něm: „Taj ma žitak na kuosni.“

Zdi stavěly se takto: hlína vodou rozředěná promíchala se plevami a krátkou slámou; z hlíny takto zpracované nadělalo se šulek,4 podobných malému bochníčku chleba, jež syrové upěchovaly se mezi desky kolmo postavené, nechaly zaschnouti, zaschlé omazaly blátem a olíčily, a zeď byla hotova. Zeď taková, když dobře vyschla, byla jako kámen; když je nyní někde hroutí, posud naříkají, co se nakopou! Základů neměla.

Stavba domu

Selských domů o těchto rozměrech mnoho se potratilo, zvláště v Gutfjeldě. Kam se poděly? Jsou přestavěny. Příčin, proč se tak stalo, bylo několik.

1. Svobodná dělitba pozemků vedla vzápětí i k dělení domů. Pozemky jednoho celolánu rozdělily se na dva půllány, a také stavení jedno na dva domy. Drobením gruntu drobily se i domy, proto mnoho nynějších domů selských jest menších, užších a těsnějších než byly domy staré. Tato dělitba vešla v obyčej zvláště od té doby, co otec nabyl svobody podělovati děti poli místo hotovými.

2. Vzniklými požáry v obci oprchaly staré zdi. Když po ohni se stavělo, bylo již stavěti s větším nákladem než za starých časů, proto se šetřilo místem, by stavba tolik nestála. Kuchyň, jež ve stavení zaujímala veliký prostor, posunula se ze středu stavení na stranu jeho do bývalé menší komory (výměnku), vedlejší komora se vchodem ze síně upravila se na světnici k bývání, úzká síň ode dveří domovních svedla se zpříma do dvora, z její druhé strany postavila se světnice parádní a zbylé místo stavební jako zbytečné oddělilo na stavbu domu nového.

V obou světnicích jest zem zpravidla hliněná a stěny sem tam vyzdobeny tulipány, hvězdami, rozmanitými květy, srdci, ptáčky (ticinkami), monstrancemi – kreslenými od ruky.

3. Také světový obchod a průmysl zasáhl rukou bořivou ve statky. Když nastaly parní mlýny a sedláku

Přestavba starších domů

4

Jeden slul šulak.

61

nebylo třeba ani doma mlíti, ani daleko jezditi do mlýna až na Dunaj, začasté na celých čtrnáct dní, mlýnské kameny stěhovaly se z komor ven a stupa z průjezdu jako zbytečná na dvůr. Když na světových trzích bavlna zatlačila vlnu i len, plátno i vlna klesly pod cenu výrobní a sedláku se nevyplácelo pěstovati len a držeti ovce.

Musely z domu a osiřelý ovčinec buď se strhl, udělal komorou nebo kolnou. Té ustoupila kolna stará, na dvoře stojící, jíž v Gutfjeldě téměř nikde více neviděti.

Drobením gruntu ubývalo u domů obdělávané půdy.

Aby neubylo obilí, počala se pastviska trhati a orati.

Chov dobytka, poněvadž nebylo ho v Gutfjeldě kde pásti, omezil se tu na počet nejnutnější. Zmenšily se i přestavěly chlévy, zmenšil i zúžil dvůr, a zbylý prostor zaujalo stavení domu nového.

Staré domy měly zpravidla kvelbu (výklenek)5 a před domem zahrádku. Nové jich většinou nemají. Jsou rozmanitě omalovány. V Gutfjeldě vnášejí na bílou půdu kolem oken a dveří až k zemi barvu červenou. V Preravě a ve Frjelištorfě obkládají domovní vrata modrými tabulkami střídavě se žlutými a červenými, ostatní průčelí domu vyzdobují, jak již jinde vzpomenuto, srdci, kvítím, hrozny, hvězdami a jinými vkusnými tvary.

Na některých domech dovedná ruka našich umělkyň Hrvátek zvláště se vyznamenala.

5

62

V Gutfjeldě jsou posud tři, v Preravě jich sedm vkusně pomalovaných.

Pogled na dvor hiže Jakova Siča v Gutfjeldě č. 16.

Trjetna. Vlevo: komory a stáje, V rohu (nugli) studně. Vpravo: obydlí s „vijamom“ a vedle něho vrata průjezdní.

Kuchyň

Kuhinja

Hiža (světnice)

Studna

Holubník

Gnojišće

II. Komuora (sýpka)

Trjetna (chodba)

Štala (chlév) Hnojisko

Komora

I. Komuora

Vijam (výměnek) komora II.

Trjetna

Chlév

Vrata

Vježa (síň)

Stupa

Světnice (parádní)

Výměnek

Světnice (k obývání)

Síň

Vrata

Luopa (kolna)

Ovčinec Pro černý dobytek

Sklep (pivnice)

Vrt (zahrada)

Půdorysy domu (podle A. Malce) Škadanj (stodola)

63

ilu - v kuchyni, u stolu... ???

64

Pokrmy moravských Charvátů

Hrvát miluje stravu silnou, výživnou. Rozmanitá jídla vařená nebo pečená z domácí mouky pšeničné, bílé fasule (fržonj), bílá čočka (ljeća), sladké klasy kukuřicové, prosná a ječmenná kaša (jarčerm kaša), pak maso (mjeso), aspoň v neděli musí býti, např. v Gutfjeldě, na každém stole, sýr, vejce (jáje), mléko, chléb, vše to střídá se na stole Hrvátů.

Rádo se jí, jen voda, časem dosti špatná, nechutná a Hrvát o ni nestojí, když mu „z gora zvira grozda med“,1 z něhož „vince slabé jači, tužno srče vrači“.2 Vařená jídla moučná většinou stejná jsou jako u Čechů. Jména mají svá, domácí. Jen taške, buhtice, drobce a nuke znějí jako naše tašky, buchty, drobečky a noky.

Ostatní jmenují se jinak. Nudlím říkají rízanci (slovácké řezance), knedle slují fajnki (jeden fanjak), knedle nadívané povidlím nebo tvarohem jmenují se piruhi (piruhi s lekvarom nebo sirjenjem), švestkové knedlíky, horácké šišky slují makaruni, škubánky jsou žganci, jež Hrvátka připravujíc, takto ústy popisovala: „Kuhaju se krumpíre, na ukuhane sipe se muka, a s vrljaču se to zamiša; kad je to dobro zamišano, da se to žlizom na kastrol, s grisom posiplje, s mašcú usmasti a ur se to more jist.“ 3 Jindy slyšel jsem děti volati: „Mája, kuhajte stijepkove žgance!“ 4 Ty vaří se tak, že na zadělání těsta vezmou se stijepke (podmáslí).

Jiné oblíbené jídlo jsou nugaljanci; mouka promíchá se sirjenjem (tvaroh) nebo jertepli (bramborami), těsto se rozválí, rozkrájí na samé malé tabulky, jež někdy také 1 2 3 4

Shora zpívá hroznů med.

Vínko slabé zpívá, smutné srdce veselí. (Hrvatska pjesmarica od Klaiče) Uvaří se brambory, posypou se moukou, vařečkou se to zamíchá.

Když je to dobře zamíchané, lžičkou se to dá na kastrol, posype krupicí a pomaže sádlem a může se jíst.

Máti, uvař podmáslové škubánky!

65

rukama svinují v podlouhlé, kulaté smotky, velké asi jako malíček na ruce, a pak vaří. Na krpičke dělá se těsto jako na nudle, jenže místo řezání nožem zvláštním željevcom (želízko) kříž na kříž se rozkrajuje. Štipanci sluje jídlo, když těsto prostě prsty uštipují a dávají vařiti. Českým koláčům kulatým říkají fljekini (vdolky, fle­kince), čtverhranným buhte, a pečou je v troubě na pekvi (na plechu s vysokým okrajem); na plehi jiném, s okrajem jen ze tří stran a nizounkým, pečou v peci štruce k žjetvi pro žnjače (velké koláče ke žním pro žence); upečené stranou bez okraje je sesypávají. Bábovka sluje furma, koblih frita.

66

67

68

Národní sebevědomí moravských Charvátů Hrvátům našim nelze upříti národního sebevědomí.

V Gutfjeldě pokládají sebe sami, a to vším právem, za vlastní a původní osadníky; Němce, tam osedlé, mají za přistěhovalce. Dobře umějí každému z nich vypočísti, od kolika let teprve v Gutfjeldě žije a odakle je došav njegov djed.1 „Mi sme Hrvati“, sebevědomě připomínají při rozmanitých příležitostech. Odpadnouti od Hrvátů a jíti s Němci pokládá se u Hrvátů vždy za cosi nectného. Tak tomu aspoň v Gutfjeldě je napořád. Hrváta, starce to osmdesátiletého, jehož praotce překřtili na papíře z čistě hrvátského Malinara na německého Müllnera2, jemuž však pod tímto falešným jménem německým a halenou bije právě tak dobré srdce hrvátské, jako bilo Malinaru, slyšel jsem srditi se (hněvati se): „To je karaktér? “, když soused jeho, rovněž Hrvát, přidal se o volbách obecních ke straně cizí. Kdo to učiní – a nediv se tomu nikdo, ani Hrvát není andělem – dav se sladkými slovy navésti, hněv druhých vždy na sebe uvalí.

Třeba však dobře rozeznávati národní sebevědomí od národní hrdosti. Této při čestných výjimkách lid hrvátský nemá, jako namnoze jí nemá lid venkovský.

Nedotýká se životních zájmů jeho, proto mu k srdci nepřirostla. Že jsou Hrváti rádi, když umějí také trochu německy, nemůže býti s podivem. Činí ostrov v moři německém a pro obcování s Němci ve městě, na trhu atd. bez němčiny naprosto nemohou se obejíti.

Národní sebevědomí a národní hrdost

V každé obci stojí dosti příkře proti sobě dvě strany: hrvátská a německá. Ale nemysli nikdo, že při straně německé jsou jen výhradně Němci a při hrvátské jen Hrváti. Se stranou hrvátskou jdou také někteří Němci,

Charváti a Němci

1 2

Odkud přišel jeho děd.

Také nejstarší matriky znají jen Malinare, Godiniče, Vuke, Kozle.

69

s německou zase někteří Hrváti. Strany ty nejsou prostým výrazem národního sebevědomí, ale vyrůstají také z kořenů jiných. Rozhoduje tu jednak trocha ctižádosti, jak kdo vidí, že by spíše při té straně mohl býti než při druhé, jednak dávná nevraživost na vůdce protivné strany nebo nepohodnutí se s nimi, jednak, jak již při volbách leckde bývá, sliby i jiné věci, často nepatrné.

Při tom nenapadej nikomu, že Hrvát, přidav se ke straně německé, svléká svůj kroj a zříká se řeči své.

Nikoliv! Nosí se i potom, jak se nosil dříve, doma nezná němčiny, jako jí neznal před tím. Za kume (kmotry), což velmi důležité, bere si Hrvaty, jako bral spíše. Slovem: pohnutky, proč šel o volbě na stranu německou, netrhají mu jiných svazků, zvláště ne duchovních, s Hrváty – takřka chtěj nechtěj zůstává Hrvátem: krojem i řečí.

Ovšem o hrdosti národní nemůže u něho řeči býti.

A pokud případy takové o volbách se opakují ve všech třech osadách, Hrvátům jako celku hrdosti národní přičítati nemůžeme, za to jednotlivcům, ač ne četným, rádi a po právu ji dáváme.

Zápas o vítězství při volbách bývá tuhý; aspoň v Gutfjeldě vždy tomu tak. Volby konají se za všeobecného napětí. O výsledku rozhodují v Gutfjeldě Němci, voliči ze sousedních osad německých, přidají-li se na stranu hrvátskou nebo německou. V Preravě a ve Frjelištorfě závisí od agitace. Když také, jak se někdy stává, podlehne strana hrvátská, boj ten neocenitelně sílí a tuží i tříbí sebevědomí národní.

Hrvát Hrvátem navěky

70

Strom lidu hrvátského, před třemi sty lety na Moravu vštípený, bují svěží, mladistvou zelení. Všeliké rány s mnohých stran odskakují od zdravých, pevných jeho kořenů v rodině, z níž trojvětvový strom ten saje všechnu životodárnou mízu. Že i na nejzdravějším stromě list nebo výhonek některý předčasně žloutne, usychá a časem odpadá, nad tím nepozastavujeme se; spíše bychom se divili, kdyby tak se nedělo. Aby nikdy žádný Hrvát se neponěmčil, to takměř ani nemožno tam, kde tolik se všech stran tlaku a nástrah na poněmčení. Pří-

pady takové jsou,3 ale nemají velikého významu, dokud jádro lidu na gruntech osedlého zůstává zdrávo, neporušeno.

3

Zavinují je mezi jiným také sňatky. Stane se, že hochu hrvátskému zalíbí se Němka. Nevěsta Němka, zvláště má-li peníze, poručí si, a ženich, ač třeba nerad, musí obětovati svoju lipu nošnju (svůj hezký kroj) a obléci se na vdavky za Němce – a jaké slovo má pak mladá žena Němka v domě – dostatek známo. Takové případy staly se např. v Gutfjeldě již v letech padesátých i dříve.

Tak r. 1856 vzal si Hrvát Josef Sić poněmčilou Terezii Příhodovu. Jejich dcera Marie Sitschova vzala si r. 1882 Lovra Andrešiča, jenž jí k vůli musel obléci šat „německý“. Téhož roku vzal si Hrvát Miho Čehovski Němku Annu Šťávovu, poněmčilou. Nosí se i s dítky německy. Řidší jsou takové případy ve Frjelištorfě, nejřidší v Nové Preravě. Třeba že naskýtají se případy takových manželství, přece pravidlem zůstává, že Hrvátka jde za Hrváta a Hrvát že si bere Hrvaticu.

Patrně jest na omylu Dr. Jan Herben, píše-li v časopise Matice Moravské 1832, roč. XIV., sešit 1., na, str. 13: „Ve svazky pokrevní osadníci naši nevstupují, leč mezi sebou. Není slýcháno, aby jinoch chorvátský zradil tyto zásady a pojal za manželku děvče z rodiny německé, třebas by snad i chorvátsky umělo; tím méně, aby děvče chorvátské šlo za německého muže.“ Matriky všech tří osad jsou nejpádnějším důkazem, že to, co napsal, se skutečností se nesrovnává. A napsal-li dále na téže straně: „Není to hyperbola, pravím-li, že snad u nás matkovražda je častější, nežli u nich taková zpronevěřilost,“ tedy pravím, že u znalce místních poměrů vyluzuji slova ta nedůvěru, že v Hrvátech neviděl lidí, již chybiti mohou, a slova jeho hodnou že jsou hyperbolou.

Také on položil si otázku, „v čem záleží tajemství jejich zachovaného národního života?“ (str. 13) a dává na ni odpověď, že „svou krev chorvátskou zachovávají čistu.“ Jak ze svrchu pověděného patrno, jest ve slovech jeho kus pravdy, ale ne pravda celá. Naprosto ojedinělé jsou případy, kde zlomyslné hanění a tupení jejich kroje má u neprozíravých vzápětí odložení kroje. Tak např. v Gutfjeldě syn Hrváta Drobiliče nosí se od tří let „německy“, a když tázal jsem se otce: „Zač (proč) se vaš sin nosi po njemčku?“, odvětil mi: „Kad (když) se mu šulmajstr smiju.

(Protože se mu učitel směje.)“

71

72

Rozloučení Někdy se nám může zdát, že svět, jak ho vidíme dnes, takový byl vždycky. Lpíme na něm, děsí nás představa, že by se někdy něco mohlo změnit.

Přitom se stačí podívat o několik desítek let zpátky, do doby, kdy byli naši prarodiče ještě dětmi, a zjistíme, že to všechno mohlo být úplně jinak.

Tato kniha nás zavedla na počátek 20. století, kdy na jižní Moravě na Mikulovsku tři charvátské osady zářily jako perly. Zářily doslova – zatímco Charváti si libovali ve veselých barvách, v sousedství žijící Němci upřednostňovali prostý, jednoduchý styl a oblékali se do černého. Není tedy divu, že Frjelištorf (dnes Jevišovka), Nova Prerava (dnes Nový Přerov) a Gutfjeld (dnes Dobré Pole) byly již tehdy považovány za etnografické unikáty, drobné slovanské ostrůvky ve velkém německém moři.

Kněz Alois Malec působil v Dobrém Poli a o kulturu svých farníků se čile zajímal. Na rozdíl od jiných badatelů, kteří přišli, chvíli pobyli a zase odešli, měl tu výhodu, že mezi Charváty dlouhá léta žil, ovládal jejich jazyk a znal také jejich povahu. Hodnota jeho postřehů o moravských Charvátech tkví právě v tom, že dobropolský kněz nepopisuje, co na první pohled vidí, ale pátrá po podstatě, jde do hloubky.

Malcovy texty nás motivují dívat se na svět jinýma očima. Vidět nejen to, co je zjevné, ale hledat i to, co je za tím. Autor nám představil ne pouze krajinu, ale také lidi, kteří v ní žili a pečovali o ni, vyprávěl nám o jejich radostech i strastech, seznamoval s jejich povahou.

Charvátské osady existovaly na Moravě od 16. století a sám Malec by nikdy nepomyslel, že by to někdy mohlo být jinak. Už několik let po jeho smrti se však jihomoravské pohraničí zásadně změnilo. Po roce 1945 byli z Mikulovska vystěhováni nejprve němečtí obyvatelé a o několik let později také Charváti. Svéráz jejich obcí se po roce 1948 stal trnem v oku komunistickému režimu.

Dnes už můžeme Jevišovku, Nový Přerov a Dobré Pole označit pouze jako „bývalé charvátské obce“ na Moravě. Když se jimi však budete procházet, na každém kroku k vám – také díky Malcovi – mohou promlouvat příběhy těch, kteří zde ještě před nedávnem žili.

73

Tri bisera. Hrvatsk a naselja u Moravskoj Sažetak Nekad nam se može činiti da je svijet kako ga danas vidimo uvijek bio takav. Strepimo nam njim, plaši nas predodžba da bi se nekad nešto moglo promijeniti. Pritom je dovoljno pogledati nekoliko desetljeća unatrag, u vrijeme kad su naši pradjedovi i prabake još bili djeca, i otkrit ćemo da je sve moglo biti potpuno drugačije.

Vratimo se u prvu polovicu 20. stoljeća. Tada su u južnoj Moravskoj kao tri bisera sjala hrvatska naselja. Sjala su doslovno – dok su Hrvati uživali u veselim bojama, Nijemci koji su živjeli u susjedstvu koristili su prosti, jednostavni stil i oblačili su se u crno. Nije čudo da su Frielištof (danas Jevišovka), Nova Prereva i Dobro Polje već tada bili smatrani etnografskim unikatima, sitnim slavenskim otočićima u velikom njemačkom moru.

Svećenik Alois Malec djelovao je u Dobrom Polju od 1892. sve do svoje smrti 1920. Živo se zanimao za kulturu svojih župljana. Za razliku od drugih istraživača koji su došli, kratko boravili i zatim otišli, on je imao tu prednost da je među Hrvatima dugo godina živio, svladao njihov jezik i poznavao njihovu prirodu. Vrijednost Malecovih opažanja leži upravo u tome da dobropoljski župnik ne opisuje ono što vidi na prvi pogled, već traga za biti i ide u dubinu.

U ovoj knjizi predstavljamo Malecove tekstove koji su izlazili od 1898. do 1910. u časopisu Český lid. Posvećeni su životnom stilu moravskih Hrvata, nošnji, pučkom graditeljstvu. Sve je predstavljeno u kontekstu onoga što je Malec smatrao tipičnim osobinama moravskih Hrvata.

Hrvatska naselja postojala su u Moravskoj od 16. stoljeća, a sam Malec nije nikada pomišljao da bi jednom moglo biti drugačije. Međutim, već nekoliko godina nakon njegove smrti ogranični dio južne Moravske temeljito se promijenio. Nakon 1945. s područja Mikulova iseljeno je najprije njemačko stanovništvo, a nekoliko godina kasnije i Hrvati. Zasebnost njihovih sela je nakon 1948. postala trn u oku komunističkog režima.

Malecovi tekstovi nas motiviraju da na svijet gledamo drugačijim očima, da u njemu vidimo ne samo ono što je očito, nego da tražimo i ono što je iza toga. Malec nam predstavlja ne samo krajolik, nego i ljude koji su u njemu živjeli i o njemu se brinuli. Uči nas osluškivati njihove priče, shvatiti njihove radosti i izazove. I konačno, pokazuje nam da ovdje nismo sami – da odnekud idemo nekamo, da se naš svijet mijenja te da i mi utječemo na to kakvim smjerom će ići.

74

Three Pearls. Croatian settlements in Moravia Abstract At times we may feel that the world as we see it now was always this way.

We cling to it, terrified of the notion that anything could ever change. And yet we only need look a few decades into the past, when our grandparents were still children, and we find that everything could have worked out differently.

Let us take a trip back to the first half of the twentieth century. In those days there were three shining pearls of Croatian settlements in the Mikulov District of southern Moravia. Their shine was a literal one – whereas the Croats enjoyed bright colours, the surrounding German majority preferred a plain, simple style and black clothing. It is thus no wonder that Frélichov (now Jevišovka), Nový Přerov, and Dobré Pole were regarded as ethnographic rarities even then, a tiny Slavic archipelago in a vast German sea.

Father Alois Malec served in Dobré Pole from 1892 until his death in 1920. He took an active interest in the culture of his parishioners. Unlike other researchers, who came, stayed for a while, and left again, he had the advantage of living among the Croats for many long years; he spoke their language and understood their character. The value of Malec’s insights into the Moravian Croats stems from the fact that the Dobropolan priest does not just describe what is visible at first glance, but that he goes deeper in search of the very fundament.

This book presents Malec’s writings, which were originally published in the years 1898–1910 in the magazine Český lid (The Czech People). His texts depict the Croats’ style of life, their traditional dress, their folk architecture.

Everything is set in the context of what Malec saw as the typical character traits of Moravian Croats.

Croatian settlements had existed in Moravia from the sixteenth century, and Malec himself would never have thought that it could be any other way. However, just a few decades after his death, the southern Moravian border region was radically transformed. In the aftermath of World War II, the German inhabitants of the Mikulov District were the first to be deported. A few years later, the Croats followed suit. The singular nature of their villages were a thorn in the side of the post-1948 Communist regime.

Malec’s study motivates us to see the world through a different perspective. To notice more than just what is conspicuous, to search for the deeper substance it arises from. He shows us both the landscape and the people 75

who lived in it and tended to it. He teaches us to listen to their stories, to understand their joys and sorrows. And finally, he helps us understand that we are not alone – that we are on a journey, that our world does change, and that we, too, can influence the direction it takes.

Die drei Perlen. Kroatische Siedlungen in Mähren Resümee Manchmal scheint es uns, dass die Welt schon immer so gewesen ist, wie wir sie kennen. Wir hängen an ihr und sind von der Vorstellung erschrocken, dass sie sich mal wandeln könnte. Es würde allerdings genügen, ein paar Jahre in die Vergangenheit zu blicken, in jene Zeiten, als unsere Großeltern noch Kindern waren. Wir würden dann gleich erkennen, dass alles auch ganz anders sein könnte.

Betrachten wir etwa die erste Hälfte des 20. Jahrhunderts: Damals funkelten die drei kroatischen Siedlungen in Südmähren wie Perlen (diese befanden sich in der Nähe von Nikolsburg). Sie strahlten wortwörtlich, denn die Deutschen, die in unmittelbarer Nachbarschaft lebten, bevorzugten einen eher einfacheren Kleidungsstil – sie trugen vornehmlich schwarz. Es ist also kein Wunder, dass man schon damals Fröllersdorf, Neu Prerau und Guttenfeld als bunte, ethnographische Schätze erachtete, sie waren slawische Inseln in der Mitte eines deutschen Meeres.

Der Pfarrer Alois Malec wirkte einst in Guttenfeld (von 1892 bis zu seinem Tode im Jahre 1920), und er interessierte sich sehr für die Kultur seiner Gemeinde. Im Unterschied zu anderen Forschern, die kamen, ein bisschen blieben und dann weiter zogen, hatte Malec den großen Vorteil, dass er tatsächlich unter den Kroaten lebte, dass er ihre Sprache beherrschte und ihre Natur kannte. Der besondere Wert seiner Beobachtungen liegt darin, dass er nicht nur das beschrieb, was er sah, sondern dass er nach dem Ursprung dessen suchte, er ging bei all seinen Betrachtungen in die Tiefe.

In diesem Buch stellen wir die von Alois Malec verfassten Texte vor, die 1898–1910 in der Zeitschrift Český lid veröffentlicht wurden. Sie widmen sich dem Lebensstil der Kroaten, ihren Trachten und ihrer Baukunst, alles wird im Rahmen dessen behandelt, was Malec als typische Wesensmerkmale der Kroaten verstand.

76

Kroatische Siedlungen gab es in Mähren schon seit dem 16. Jahrhundert und selbst Malec hätte sich nie vorstellen können, dass es schon bald anders werden sollte. Schon wenige Jahre nach seinem Tod hatte sich das südmährische Grenzgebiet nämlich vollkommen gewandelt. Nach 1945 wurden zunächst die Deutschen aus der Nikolsburger Region ausgesiedelt, ein paar Jahre später geschah dasselbe auch mit den Kroaten. Die Eigentümlichkeit ihrer Gemeinden war dem kommunistischen Regime ein Dorn im Auge.

Die Texte von Alois Malec ermuntern uns, die Welt mit anderen Augen zu betrachten. Nicht nur das zu sehen, was wesentlich scheint, vielmehr auch danach zu suchen, was hinter allem steckt. Er stellt uns nicht einfach nur die Landschaft vor, sondern auch jene Menschen, die einst dort lebten und die diese hegten und pflegten. Er bringt uns dazu, uns ihre Geschichten anzuhören, ihre Freuden und Sorgen zu teilen. Und nicht zuletzt – er verdeutlicht uns, dass wir nicht alleine sind, dass sich unsere Welt stetig verändert und dass auch wir dafür Sorge tragen, in welche Richtung sie steuert.

77

Obsah Pozvání 5 Charvátské ostrůvky na jižní Moravě 9 Frjelištorf 11 Gutfjeld 14 (Nova) Prerava 18 Krajina, kde jsou Charváti doma 21 Setkání s moravskými Charváty 25 Povaha moravských Charvátů 29 Popis moravskocharvátského kroje 37 Kroj v proměnách věků 49 Domy moravských Charvátů 57 Pokrmy moravských Charvátů 65 Národní sebevědomí moravských Charvátů 69 Rozloučení 73 Tri bisera. Hrvatska naselja u Moravskoj 74 Three Pearls. Croatian settlements in Moravia 75 Die drei Perlen. Kroatische Siedlungen in Mähren 76

K obrazovému doprovodu: Reprodukce historických fotografií z původních vydání časopisu Český lid poskytl Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.

Jako inspirace k ilustracím byly použity mimo jiné také malby, kresby a fotografie Othmara Ruzicky – rakouského malíře, který mezi Charváty na počátku 20. století pobýval.

78

Tato kniha obsahuje edičně upravené texty Aloise Malce, které byly publikovány v časopise Český lid v letech 1898–1900. V době stupňujícího se národnostního zápasu mezi Čechy a Němci v nich autor reprezentuje tehdejší český pohled na moravské Chorvaty. V textech jsme ponechali označení „Charváti (Hrváti)“, které bylo v první polovině 20. století obvyklé. Články z časopisu Český lid jsou přetištěny se souhlasem současného vydavatele periodika, jímž je Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v. v. i.

Texty v digitalizované podobě najdete na www.nulk.cz, další informace můžete nalézt na www.ceskylid.avcr.cz. Český lid, 1898, ročník 7, č. 3, 4, 5, 6 Český lid, 1899, ročník 8, č. 4 Český lid, 1900, ročník 9, č. 1, 6 Český lid, 1910, ročník 19, č. 6

Tři perly Charvátské osady na Moravě Alois Malec Ediční úpravy, úvodní a závěrečné texty: Lenka Kopřivová Grafická úprava a ilustrace: Olga Pluháčková Jazyková úprava: Zuzana Děngeová Jazykové překlady: Marijan Lipovac, Adam Prentis, Michael Stavarić Vydalo Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR v Jevišovce v roce 2016.

Realizace: ALADIN agency, Praha 79

80

81

Moravští

Chorvati

Skutečnost, že na jižní Moravě po staletí žili Chorvati, je široké české veřejnosti poměrně málo známa, a to navzdory tomu, o jak významný historický, etnologický a lingvistický unikát se jedná.

V průběhu 16. století pronikali přes Balkán do Evropy Turci. Strach, který turecká expanze vyvolávala, donutil početnou skupinu chorvatského obyvatelstva uprchnout do klidnějších částí habsburské monarchie. Tak vznikly chorvatské komunity na území dnešního Maďarska, Rakouska, Slovenska a také na Moravě.

Na Moravě Chorvati osídlili její nejjižnější, tehdy řídce osídlené oblasti. Postupně se asimilovali, avšak na Mikulovsku se udržely tři svébytné chorvatské obce až do konce 40. let 20. století. Jednalo se o Frjelištorf (dnes Jevišovka), Nova Prerava (dnes Nový Přerov) a Gutfjeld (dnes Dobré Pole). Podle sčítání lidu z roku 1930 zde žilo 1 800 osob hlásících se k chorvatské národnosti.

Po druhé světové válce se ráz československého pohraničí značně proměnil. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a podobný osud potkal po roce 1948 i Chorvaty. Komunistický režim je prohlásil za „nespolehlivé“ a rozhodl o jejich vysídlení do vnitrozemí. Z původních tří vesnic byli vystěhováni do 118 obcí, kde měli splynout s českým prostředím.

Tak se po několika desetiletích i stalo a osobitá chorvatská kultura na Moravě zanikla.

Pokud se o moravských Chorvatech chcete dozvědět více, navštivte www.moravstichorvati.cz.

82

ISBN 978-80-270-1000-4

83