Miroslav Černý Slovem svět

MIROSLAV ČERNÝ (1977) vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog. Kromě Antarktidy cestoval po všech kontinentech. S problematikou revitalizace jazyků a kultur se dále seznamoval během výzkumných

Miroslav Černý

pobytů v Tromsø a Darwinu. Zájem o menšinové populace

SLOVEM SVĚT

světa promítl do dlouhé řady učebních, odborných i populárně-naučných textů (mj. Homo loquens: Vybrané kapitoly z lingvis­ tické antropologie, 2009; Pátá rovnoběžka: Přírodní národy Asie,

Miroslav Černý

SLOVEM SVĚT

Afriky a Ameriky, 2011; Poselství prachu: Mýty a legendy Šošonů, 2013; Past, Present, and Future Prospects of Indigenous Language Documentation and Maintenance: A Source Book, 2015).

Příběhy mizejících jazyků

Jedním z aktuálních témat, jež na sebe v posledních letech strhávají značnou pozornost, jsou radikální změny v jazykové mapě světa. Odhaduje se, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě aktivně hovoří, do konce 21. století rovná polovina zanikne. V knize Miroslava Černého se vydáme na vzrušující výpravu napříč naším umlkajícím světem a vyslechneme příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, jejichž mluvčí autor v posledních letech při svých cestách navštívil.

Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře či v horách západu Ameriky, vypravěč nás nenechá na pochybách, že hlavní bohatství lidstva spočívá v rozmanitosti. Je potřeba ji chránit.

w w w.d auph i n .c z

9 788072 728695

slovem_obal_fin.indd 1

dauphin

15.04.16 12:22

NĂĄrodnĂ­ park Kakadu

Miroslav Černý

SLOVEM SVĚT Příběhy mizejících jazyků

dauphin 2016

© Miroslav Černý, 2016 © Dauphin, 2016 ISBN 978-80-7272-869-5 ISBN 978-80-7272-870-1 (pdf) ISBN 978-80-7272-871-8 (e-pub)

„Slova ve světě – světy ve slově – slovem svět.“

OBSAH Smrt na jazyku

9

Když umlkne prales

31

Tichomořské mnohohlasí

79

Zaříkávači saharských písků

133

Padesát výrazů pro sníh

169

Píseň Duhového hada

211

Slovem svět

255

Použitá literatura 271 Poděkování 287 Poučený cestopis (Zdeněk Justoň)

289

9

SMRT NA JAZYKU Nedá mi to, i když se mi do toho vlastně ani nijak zvlášť nechce, ale je fér přiznat se, že věřím na znamení. Nevím, jestli to tak bylo vždy, nepamatuji si, kdy jsem se nechal poprvé strhnout náhodným setkáním či okamžikem a následně mu přisoudil mnohem větší význam, než by členové spolku Sisyfos považovali za přípustné. Jsem si však jistý tím, že s přibývajícími léty hrají znamení v mém životě čím dál významější roli, někdy dokonce osudovou. A díkybohu, dosud mě nezklamala!

Jeden příklad za všechny: Namibie je nádherná země a rozhodně se v ní nalézají přitažlivější místa nežli Swakopmund, stará koloniální osada na pobřeží Atlantiku, kam jsem při své druhé cestě Afrikou doputoval poté, co jsem potřeboval smýt prach nasbíraný v kaňonu Rybí řeky a v poušti Kalahari. Jakkoli jsem byl od podobných výletů odrazován již v Kapském Městě, ani zde jsem si neodpustil navštívit periferii. Zatímco v centru Swakopmundu si při troše fantazie můžete připadat jako v nějakém německém přístavu, a německy se tu i domluvíte, v townshipech na samém okraji městského okrsku najdete jiný svět. V etnické směsi se sice našinec se zájmem o cizí kultu-

10

Slovem svět

ry po čase jakž takž zorientuje, ovšem s němčinou a angličtinou si rozhodně nevystačí. Naštěstí se mě ve správný moment ujal mladík z kmene Damara, který mě tak uchránil od finanční a nejspíš i zdravotní újmy. Naše první společné kroky vedly za náčelníkem jeho kmene, jenž dal souhlas k mému krátkodobému pobytu, což jinými slovy znamenalo, že jsem byl v relativním bezpečí.

Když říkám, že nás přijal damarský náčelník, nejsem přesný; ve skutečnosti to byla náčelnice Oma Lena Gosesová, dnes již více než devadesátiletá dáma (pokud je ovšem po těch letech ještě stále naživu), každopádně první žena, které se dostalo té cti postavit se do čela svého kmene.

Nemějme ale příliš velké oči, její postavení je více méně formální a poradní, obdobně jako v případě britské panovnice. Zrovna teď mě napadlo, že si jsou s Alžbětou celkem podobné i po vizuální stránce, obě mají stejně laskavé pohyby (u Omy Leny méně strojené), stejný úsměv. Možná je to tím stářím, možná že si teprve v pokročilejším věku uvědomíme, případně je nám dáno bolestně pocítit, jak moc si jsou všichni lidé podobní, ať už žijí kdekoli; a toto zjištění se promítá nejen do motoriky, ale hlavně do výrazu našich tváří.

Ale zpátky ke znamením osudu. Ona určující chvíle, ten zvláštní bod v čase, kdy se všechno kolem zpomalí a ve vás to zadrhne, nastal, když

Smrt na jazyku

11

Oma Lena promluvila. Bylo to jako zjevení. Mírný, příjemně posazený hlas zlehka moduloval slova, kterým jsem nerozuměl, ale která ke mně přesto promlouvala. Tempo řeči bylo trošku rychlé, ale nikoli zbrklé a překotné. Z řeky vět jako pstruzi lapající po mušce vyskakovaly v pravidelných intervalech mlaskavé damarské hlásky, charakteristické pro všechny khoisanské jazyky. Můj průvodce se snažil překládat, ale já jsem ho stejně nevnímal a soustředil se výhradně na Omu Lenu. Oči měla přivřené a ruce překřížené v klíně.

Jak hovořila, vrásky na obličeji jí vytvářely neuvěřitelné obrazce, za které by se nemuseli stydět ani autoři nejinvenčnějších krasohledů. To hlavní byl ale tok řeči, jímž zabydlela celý pokoj, celý svět.

Nevím proč, ale tehdy jsem si v duchu pomyslel, jaké je to obrovské štěstí mít možnost slyšet a pocítit něco tak omamného. Prožít tu sílu, kdy slovo prostupuje prostor a dává mu význam, jeden z mnoha významů. A stejně neodbytně se mi do mysli vkrádala obava, že lze o tuto mocnou, ale ve své podstatě velmi křehkou energii přijít. Jako je pomíjivý sám člověk, tak je i nejvýraznější prvek jeho člověčenství – jazyk – náchylný koketovat s kmotrou smrtí. Zároveň mě přepadla vděčnost za volby, jež jsem učinil v minulosti, a pryč byly pochybnosti o tom, kam by se měla ubírat má budoucnost. Díky rozhodnutí studovat moderní fi-

12

Slovem svět

lologii jsem získal příležitost strávit profesní život s jazyky. Díky namibijské iniciační zkušenosti jsem pochopil, že mi již nestačí být „pouhým“ učitelem jazyků, nýbrž že chci něco víc. Ani ne za měsíc po návratu z Afriky se středoškolský učitel angličtiny a češtiny proměnil v odborného asistenta na katedře anglistiky a amerikanistiky.

Tato změna pochopitelně nepřišla jenom tak, zčistajasna. O přechodu na nové pracoviště jsem uvažoval již před tím a svou kvalifikaci jsem rozšiřoval postgraduálním studiem. Setkání s Damarkou Omou Lenou bylo pro mě jiným typem prozření. Najednou jsem věděl, čemu se chci v budoucí akademické kariéře věnovat. Nikdy jsem nebyl a nebudu kabinetním vědcem. Jako většina lidí potřebuji vědět, že to, čemu věnuji každodenní úsilí, má smysl, a ten se mi jen těžko nachází v tradiční lingvistické práci: v únavných, a přiznejme si, někdy i velmi nudných rozborech jazykového systému. Třebaže si velmi vážím těch, kteří pro tento typ jazykovědy mají předpoklady a cílí své nadání tímto směrem, pro mě je důležitější, abych věděl, že jsem prospěšný, a zde jsem na pochybách, zda publikování článků a monografií např. o zastoupení předložek v technické literatuře nebo o funkci přechodníků v básnických textech dvacátého století je tím správným způsobem prospěšné.

Smrt na jazyku

13

Proto jsem si zvolil odlišnou cestu. Rozhodl jsem se zabývat jazyky nikoliv jako teoretickými schématy, nýbrž jako živými organismy, které nemohou existovat bez svých mluvčích. Dal jsem si za cíl studovat ani ne tak řeči samotné jako spíše jejich užívání v přirozeném prostředí. Rád bych přispěl malým dílem k poznávání vztahu jazyka, kultury a společnosti. Především bych ale chtěl přiložit ruce k dílu tam, kde je třeba jazyky chránit, podporovat, či dokonce rovnou resuscitovat.

Každý jazyk je majitelem svébytného hlasu, který, jak si snad již brzy ukážeme, činí svět o mnoho bohatším. Lingvisté by měli být strážci tohoto mnohohlasí. Právě v tomto typu jazykovědné práce vidím největší smysl, i když připouštím, že někdo jiný to může vnímat jinak.

Jsem toho názoru, že pro lingvisty a lingvistické antropology není v současnosti aktuálnějšího a ožehavějšího tématu, než jsou dramatické změny v jazykové, a tím i kulturní mapě světa. Před časem například proběhla médii informace o zcela nečekaném objevu dosud neznámého jazyka koro, jímž se hovoří v několika himálajských vesnicích v severní části Indie. Mnohem častěji se ale bohužel doslýcháme o jazycích, které jsou v ohrožení a postupně vymírají. V roce 2008 tak přišla zpráva o úmrtí poslední rodilé mluvčí jazyka

14

Slovem svět

kmene Ejaků (z jižní Aljašky), devětaosmdesátileté Mary Smith Jonesové, o dva roky později zase umírá poslední mluvčí jazyka kmene Bo (z Andamanských ostrovů), o čtyři roky mladší Boa Sr. (tj. „starší“); o řadě dalších vymřelých jazycích nás média informovat nestačí, jelikož o nich nemají žádné zprávy nebo jim už téma nepřijde atraktivní. Tragédií je, že i když se Mary Smith Jonesová i Boa Sr. dočkaly požehnaného věku, část svého života žily osamělý život, obklopeny komunitou lidí, kteří jejich mateřskému jazyku nerozuměli.

Celková situace je však mnohem závažnější.

Rychlost, s jakou dochází k úbytku jazyků, nemá v historii obdoby a mezi odborníky existují oprávněné obavy, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě hovoří, do konce století přinejmenším polovina zanikne. Je to neuvěřitelné, ale jinými slovy to v podstatě znamená, že 3000 jazyků zmizí v horizontu 1200 měsíců, tedy že každé dva týdny přicházíme o jeden jazyk, o jeden jedinečný jazykový kód, který je nositelem a aktivním zprostředkovatelem historických a socio-kulturních informací, znalostí, zvyklostí, tradic a postojů, jež jsme si zvykli – a já věřím, že naprosto odůvodněně – označovat jako dědictví lidstva a jejichž význam jsme mnohdy neměli možnost doposud docenit. A protože značnou

Smrt na jazyku

15

částí ohrožených jazyků promlouvají mluvčí předliterárních společenství, je více než pravděpodobné, že toto bohatství již nikdy nebudeme moci plně restaurovat, že půjde o ztrátu nevratnou.

Podle posledních údajů – a ty mívají, řekněme si to otevřeně, buď nemalé zpoždění, nebo nežádoucí variabilitu, často obojí – existuje v tuto chvíli někde na světě padesát jazyků pouze s jedním aktivním mluvčím: sedm na území Spojených států amerických, tři v Latinské Americe, tři v Africe, šest v Asii, dvacet osm v Austrálii a tři v oblasti Oceánie. 500 jazyků má méně než 100 mluvčích, 1500 jazyky hovoří méně než 1000 mluvčích, kolem 3000 jazyků má do 10 000 mluvčích a 5000 jazyků ne více než 100 000 aktivních mluvčích. Jinými čísly se dá konstatovat, že cca 96 % všech jazyků promlouvá ústy pouhých 4 % světové populace. Není proto divu, že řada jazyků čelí významnému nebezpečí ztráty své existence jakožto živého jazyka s dostatečně bohatou základnou rodilých mluvčích, kteří by zaručili používání jazyka v dalších generacích.

Nerovný poměr počtu mluvčích jednotlivých jazyků, kdy polovina obyvatel planety používá některý z deseti nejrozšířenějších jazyků, není jediným, a dokonce ani tím hlavním důvodem, který vede k ústupu jazyků, k jazykové směně, nebo přímo k jazykové smrti; bylo prokázáno, že ješ-

16

Slovem svět

tě nedávno mnohé jazyky dokázaly prosperovat, i když počet jejich uživatelů nepřesáhl několik stovek. Určující faktory je proto třeba hledat někde jinde. V minulosti mezi ně patřily různé přírodní katastrofy (např. zemětřesení, vulkanické exploze, povodně či hurikány). Dále procesy kolonizace, migrace, případně invaze, které nesčetněkrát vyústily v násilnou kulturní a jazykovou asimilaci, někdy dokonce hraničící s genocidou.

Dnes už jsme schopni leckteré „vrtochy“ přírody naštěstí předvídat a s tresty za používání domorodého jazyka se už taktéž běžně nesetkáme. V současnosti tak rozhodují o stabilitě jazyků globální společenské změny ovlivňující jazykové selekce lidí, přičemž mezi ty nejvýraznější patří demografické výkyvy, ekonomické tlaky, sociální aspekty (etnicita, náboženství, vzdělání, věk, pohlaví aj.) a sílící vliv masmédií. Jak lze vytušit, tyto faktory pochopitelně fungují ve vzájemné provázanosti a na jejich intenzitě se podílí politická i jiná prestiž angličtiny a několika dalších dominantních či expandujících jazyků.

Jako konkrétní příklad poslouží životní osudy výše zmíněných dam Mary Smith Jonesové (1918–2008) a Boy Starší (cca 1925–2010). Obě se narodily v první čtvrtině minulého století, a třebaže se tak stalo v rozdílných koutech planety, v jejich životech se zrcadlí osudy většiny přísluš-

Smrt na jazyku

17

níků původních národů stejné generace. Na svět přišly v době, kdy jejich jazykové komunity stále ještě prosperovaly, ale zároveň již byly vystaveny působení cizích elementů, které do jejich tradičních teritorií pronikaly s příchodem nových osadníků. Ti s sebou přivezli domorodcům do té doby neznámé choroby jako neštovice či spalničky, a následné epidemie zdecimovaly podstatnou část populace obou kmenů. Zbývající členové pak začali pod vlivem vládní politiky Američanů a Britů (posléze Indů) přecházet z mateřského jazyka na angličtinu, respektive hindštinu. Ruku v ruce s jazykovou erozí přišla i eroze kulturní, kterou posilovalo negativní působení křesťanských misionářů a tzv. moderního vzdělávacího systému, do něhož byli domorodci nuceni se zapojovat.

Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve byl prudký technologický rozvoj po druhé světové válce, který umožnil vznik nových, široce dostupných sociálních a mediálních sítí, jež vystavily poslední mluvčí jazyků ejak a bo ještě většímu vlivu anglického a hindského jazyka a jejich kultur.

Lingvistům a antropologům není samozřejmě osud umlkajících jazyků lhostejný a za těmi, co čelí největší míře ohrožení, se vydávají do všech směrů s cílem zdokumentovat a archivovat to, které z nich zbylo, a následně pomoci s nastartováním jejich obnovy. Aby se v nepřehledné změ-

18

Slovem svět

ti stovek jazyků a dialektů zorientovali, člení relevantní jazyky do samostatných kategorií. Existuje hned několik klasifikací, z nichž tu nejznámější a dle mého názoru nejpřehlednější zprostředkovalo UNESCO v podobě Atlasu ohrožených jazyků.

Tato databáze dělí ohrožené jazyky (v tuto chvíli jich má být 2724) do 5 tříd: na jazyky zranitelné (628), v jednoznačném ohrožení (681), ve vážném ohrožení (554), v kritickém ohrožení (607) a konečně na jazyky vymřelé. Za jazyky vymřelé se považují ty, jež nemají žádné mluvčí, přičemž jen od roku 1950 jich údajně přibylo 254. Jako podklad pro hodnocení slouží jazykovědcům devět kritérií tzv. jazykové vitality: počty mluvčích, mezigenerační jazyková výměna, jazykové postoje uživatelů, posuny v užívání jazyka s ohledem na komunikační kontext, vládní a institucionální podpora, kvalita jazykové dokumentace, existence vzdělávacích materiálů, proporce mluvčích v rámci celkové etnické populace a zastoupení v médiích.

I když se čas od času vyskytnou hlasy, které o významu snah souvisejících s ochranou jazyků pochybují, většina odborníků si je přínosu jazykové revitalizace vědoma a dokáže vyjmenovat desítky argumentů v její prospěch. Některé z nich mají idealistický nádech, jiné argumentace se cíleně snaží hrát na praktickou notu, neboť pouze

Smrt na jazyku

19

zdůrazněním pragmatické stránky věci se otevírá šance získat vládní a finanční podporu, bez níž nemá ochrana a oživování jazyků šanci na dlouhodobý úspěch.

Když jsem byl jednou požádán, abych uvedl svůj seznam hlavních důvodů, jež by ospravedlňovaly zachování jazykové rozmanitosti světa, snažil jsem se zohlednit obě stanoviska. Zaprvé jsem zmínil, že jedním z výsledků jazykové obnovy je obvykle bilingvní mluvčí a že lidé vládnoucí dvěma či více jazyky mají vyšší intelektuální potenciál, bohatší fantazii a také vykazují lepší studijní výsledky. Uvedl jsem, že vícejazyčnost přispívá k lepšímu rozhodování a soustředění, k pružnějšímu a emočně vyrovnanějšímu zvládání nových okolností. Lidé hovořící dvěma a více jazyky jsou navíc tolerantnější, snadněji přijímají a respektují neznámé a odlišné věci. Podle biologa Radka Johna jsou úspěšnější i v úlohách vyžadujících tzv. multitasking, jako je např. telefonování, řízení auta nebo hra na bicí. Výzkumy rovněž ukazují, že znalost a aktivní používání více jazyků zmenšuje pravděpodobnost onemocnění Alzheimerovou chorobou, případně zpomaluje její nástup, údajně až o čtyři roky.

Dále si myslím, že znalost menšinového jazyka se v dnešní době, kdy anglicky umí více či méně každý, může ukázat jako nemalá výhoda při hle-

20

Slovem svět

dání zaměstnání, třeba v současnosti tolik se rozvíjejícím (etno)turismu. Neopominutelná je taktéž skutečnost, že zajištění nových generací mluvčích vyžaduje přípravu inovativních výukových postupů a materiálů, což může vést k obohacení metodologie výuky jazyků obecně. Kvalitně vyučovat jazyky ovšem může pouze ten, kdo je s nimi důkladně obeznámen, kdo ví, jak fungují, kdo se suverénně orientuje v jazykovědných teoriích, a ty je možné ověřit pouze tak, že je konfrontujeme s co největším jazykovým vzorkem. Jinými slovy poznávání jazyků, zejména těch dosud jen málo známých, přispívá k lingvistickému poznání jako takovému.

Hlavně ale nesmíme zapomínat, že jazyk je vždy intimně provázán s kulturou svých uživatelů. Revitalizace jazyka je tudíž zároveň resuscitací historie a kultury, má holistický charakter. Díky jazyku a jeho vývoji víme, odkud pocházíme, kdy, kde, jak a proč jsme žili. Jazyky nám pomáhají rekonstruovat naše osudy.

Musíme také počítat s tím, že v zanikajících jazycích mohou být zašifrovány dosud neznámé informace a že existuje nemalá šance, že jejich rozluštěním získáme přístup k údajům, které mohou posloužit k efektivnímu progresu celé škály vědeckých oborů: etnologií a psychologií počínaje, biologií či lékařstvím konče. Výstupy interdiscip-

Smrt na jazyku

21

linárního výzkumu by jistě přinesly cenná zjištění, s potenciálem být prospěšné všem lidem, čas ale bohužel pracuje proti nám. Osobně se ztotožňuji s názorem lidí, kteří strávili poslední roky života Mary Smith Jonesové a Boy Sr. studiem jejich mateřštin a po odchodu stařenek smutně konstatovali, že s vymřením jazyka ejak a bo se dvě unikátní složky skládanky, kterou nazýváme člověk, staly, a to nejspíš natrvalo, minulostí. Pouhou vzpomínkou.

S ohledem na to, co bylo prozatím řečeno, mě překvapuje a trochu i mrzí, jak málo pozornosti věnovali domorodým jazykům čeští cestovatelé. Stačí letmo nahlédnout do některé z příruček a encyklopedií, které se tematicky zaměřují na dějiny cestovatelství, mj. do KDO BYL KDO – naši cestovatelé a geografové (Praha: Libri 1998), a brzy zjistíme, že mezi Čechy-cestovateli najdeme zeměpisce, biology, horolezce, geology, etnografy, antropology, historiky, polárníky, astronomy, lékaře, učitele, zahradníky a řadu dalších osobností.

Naneštěstí zdaleka ne všichni dokázali překročit hranice svého profesního zaměření, a ti, kterým se to přeci jen povedlo, z nějakého důvodu nevěnovali pozornost tomu nejcharakterističtějšímu znaku obyvatel zemí, do nichž cílili své výpravy – jejich jazyku.

22

Slovem svět

Samozřejmě existovaly světlé výjimky, např. Čestmír Loukotka nebo Čeněk Šercl, v obou případech však šlo o jazykovědce profesí. Zmínku si jistě zaslouží také Enrique Stanko Vráz a Alberto Vojtěch Frič, jedním dechem je ale třeba dodat, že jejich zájem se omezoval vesměs na lexikální rovinu (jihoamerických jazyků) a na mýty těmito jazyky zaznamenané. Výtečnou pověst mají naši egyptologové a orientalisté (Bedřich Hrozný, František Lexa, Jaroslav Černý, Zbyněk Žába aj.), ovšem s poznámkou, že se věnovali a věnují především mrtvým jazykům. Živé neevropské jazyky sice zkoumali čeští misionáři, přiznejme si však, že tak činili s jedním ne příliš chvályhodným cílem, a to přeložit do oněch jazyků Písmo, čímž přispěli ke zničení tradičních náboženských představ řady přírodních národů.

Současnost žádnou zvláštní změnu nepřinesla a i dnešní cestovatelé, zdá se, domorodé jazyky přehlížejí. Navíc mám nemilý pocit, že začínají rezignovat i na svůj mateřský jazyk, neboť jak cestovatelské články a knihy, tak přednášky po návratu z expedic jednoznačně upřednostňují obraz před slovem. Tento nešvar odsoudil již Claude Lévi-Strauss v knize Smutné tropy, a to bylo v padesátých letech; dnes je naše posedlost vizuálnem ještě intenzivnější. A možná to není ani tak obsese jako spíše lenost a nedostatek kompetence. Ono po-

Smrt na jazyku

23

psat, jak se domorodci, např. na Papui-Nové Guineji, oblékají, jak vypadají jejich nástroje, jak se zpracovává ságo nebo jak probíhá tradiční lov, je relativně snadné – jednoduše popíšeme, co vidíme; k tomu není třeba žádného speciálního školení. Avšak porozumět neznámému jazyku, to je mnohem náročnější a bez jazykovědných znalostí vlastně nemožné. Jazyk nelze „vidět“, pokud tedy pro něj nebyl vytvořen ortografický zápis, což se pro velké procento zejména exotických jazyků nestalo. Nelze jej vyfotit jako krajinku nebo akt.

Poznávání jazyků je navíc časově náročné, takže mu nepřeje prchavost turistických zájezdů, a dokonce ani cestovatel, který by strávil u určité komunity lidí delší čas, nemá jistotu, že by se mu podařilo do systému jejich jazyka a jeho používání dostatečně proniknout. Naštěstí dnes žijeme v době rozvoje techniky a můžeme na expedici vyrazit vybavení diktafony, kamerami a laptopy, které nám pomůžou jazyk zaznamenat a analyzovat přímo v terénu. Čas a energie, kterou do cest za jazyky vložíme, se nám stonásobně vrátí. Odměnou vyvoleným budiž šance na objev jazyka dosud neznámého. Ano, milí cestovatelé, i to je stále ještě možné. Doba, která přála geografickým objevům, je sice nenávratně pryč, ale pořád je co objevovat. Tak jako se dosud v hlubinách pralesů ukrývají neznámé živočišné a rostlinné dru-

24

Slovem svět

hy, skrývají se tam lidé, jejichž jazyky buď neznáme, nebo nebyly dostatečně popsány v kontextu své vlastní kultury. Kdo z vás tuto naléhavou výzvu vyslyší?

Hlavní motivací, proč se vydat na dobrodružnou lingvistickou výpravu, by rozhodně neměla být pochybná světská sláva, ale upřímná touha po poznání. Jak už jsem naznačil a jistě ještě zopakuji, jazyk a kultura bez sebe nedokážou existovat.

Třebaže se rozhodně nedá říci, že mezi nimi existuje příčinný vztah, tj. že podoba jazyka determinuje charakter kultury a naopak, jejich vzájemná propojenost a součinnost je neoddiskutovatelná.

Jednoduše, bez dobrých vědomostí jazykových není úplné znalosti kulturní. Nebo si skutečně myslíte, že při zhlédnutí, řekněme, ozdravného rituálu sibiřského šamana všechno pochopíme, aniž bychom porozuměli slovům, která obřadník pronáší?

Kniha Slovem svět se na toto vše snaží upozorňovat a jít příkladem. Je výsledkem jednak pěti vybraných jazykovědně a antropologicky orientovaných cest, které jsem průběžně realizoval od 90. let minulého století do současnosti, jednak produktem řady dalších měsíců odborného studia; o rozličných útrapách, jež mě provázely během přípravy rukopisu ani nemluvě. Hlavní cíl expe-

Smrt na jazyku

25

dic je jasně vyjádřen v podtitulu knížky: šlo mi o to nashromáždit co nejvíce terénních informací o zvolených jazykových komunitách a následně za pomoci dalších relevantních zdrojů případnému čtenáři vyprávět jejich fascinující příběh. Ačkoli půjde o příběhy neúplné, a též nutně subjektivně podbarvené, věřím, že právě pohled zvenčí, který se nadto může opřít o srovnání událostí v různorodých částech planety, nabídne novou, svěží perspektivu.

Ty z vás, kteří narazili na moji předchozí knížku s podobným zaměřením, Pátou rovnoběžku: Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky, bude možná zajímat, v čem se tyto dvě publikace liší. Rozdílů je skutečně více než podobností. S Pátou rovnoběžkou se čtenáři vydají pouze do tří koutů planety za třemi etniky, konkrétně za indiány kmene Yekwana, žijícími v povodí řeky Caura ve venezuelské části Amazonie, za kmenem Hamarů z údolí řeky Omo v jihozápadní Etiopii a za negritským kmenem Semangů, přesněji za skupinou Bateků kočující v nejstarším malajském národním parku – Taman Negara. Slovem svět je zavede hned do pěti částí Země, a to za Veddy, nejstaršími obyvateli Srí Lanky, kteří dodnes žijí zejména v odlehlých džunglích národního parku Maduru Oya, na severozápad USA za indiány sídlícími u pobřeží Pacifiku, dále za tuniskými Berbery, norskými

26

Slovem svět

Laponci a nakonec za domorodými obyvateli Austrálie z ostrovů Tiwi a z Arnhemské země.

Jak z geografického rozložení jednotlivých etnik vyplývá, text Páté rovnoběžky se odehrává výhradně v tropickém pásmu: v pralesích a polopouštích několik stupňů na sever od rovníku, kde dodnes žijí zajímavé přírodní národy. Vždycky mě zajímalo, jakými způsoby se člověk dokáže s náročnými podmínkami nehostinných končin vyrovnat, nakolik jsou zdejší lidé vystaveni asimilačním tlakům západní civilizace, zda a jak jim dokážou vzdorovat. Právě proto jsem uskutečnil ony výpravy, cíleně jsem si zvolil etnika ze tří kulturních areálů (Yekwané jsou pralesní zemědělci, Hamarové pastevci a Batekové kočovní lovci a sběrači) a pokusil se jejich životaběh zachytit v čase a porovnat. To, že jsem si zároveň plnil dětský sen, je nejspíš každému jasné.

V textu přítomné knížky je můj záběr širší. Naši společnou cestu sice začneme v tropech, ale z horkých džunglí Srí Lanky se pak přesuneme do mírného pásu amerického Severozápadu, zamíříme i do písečných pouští severní Afriky, za severní polární kruh do evropské Arktidy a do subtropických oblastí nejmenšího světadílu. Naším cílem nebudou pouze přírodní národy, mezi něž by se dali zařadit Veddové a Aboridžinci, ale rovněž civilizačně vyspělá berberská společ-

Smrt na jazyku

27

nost a také národy Sámů a domorodých Američanů, zajímavé podivuhodnou kombinací tradic a modernity. Tentokrát mě už nebudou tolik zajímat změny v materiální kultuře, ale mnohem více posuny související s kulturou duchovní, zejména v jazykovém užívání. Pokusím se zjistit, jestli je jazyk Berberů a ostatních v ohrožení, co to znamená mít „smrt na jazyku“ a jak to ovlivňuje domorodou identitu.

Další podstatný rozdíl mezi srovnávanými knihami spočívá v tom, že oproti Páté rovnoběžce, jejíž součástí jsou rozsáhlé kapitoly věnované českým cestovatelům, kteří zkoumané destinace navštívili přede mnou, a ukázkám z jejich cestopisného díla (Pavel Šebesta: Mezi nejmenšími lidmi světa; Enrique Stanko Vráz: Napříč rovníkovou Amerikou; Bedřich Machulka: V Africe na stezkách zvěře), v publikaci Slovem svět nic takového nenajdete. Vysvětlení je jednoduché a má svou logiku. Jednak chci, aby nová knížka byla již od pohledu jiná, jednak to souvisí s mou výše představenou kritikou českých cestovatelů, pro které je jazyk, nejlépe některý z první desítky světových jazyků, obvykle pouhým způsobem, jak se na cestách domluvit, nikoli již vlastním cílem cesty, čímž se okrádají o skutečně hluboký vhled do života lidí, o nichž následně píší reportáže a přednášejí o nich veřejnosti. Neznamená to, že se kromě mě další Češi ke slovu

28

Slovem svět

nedostanou. Půjde ale o osobnosti, které se uplatnily spíše na poli vědy, mj. o religionistu Otakara Pertolda, psychiatra Wolfganga Jilka, lappologa Václava Marka, předního odborníka na berberské jazyky Wernera Vycichla a znalce jeskynního umění George Chaloupku.

Poslední odlišností, která mě v tuto chvíli napadá, je přítomnost fotografické dokumentace v knížce první a její nepřítomnost v knize druhé.

Jde vlastně o určitý typ zkoušky. Pokud text neumí fungovat sám o sobě a nedokáže zaujmout čtenáře, aniž by byl doprovozen fotografií, tak selhává. Rád bych, aby to nebyl tento případ.

Jedno mají ale obě knížky přeci jen společné: rozhodně nejsou odbornými publikacemi, nýbrž „lehčím čtivem“, což nemyslím pejorativně. Sám si jejich žánrem nejsem jist, ale přál bych si, aby se zařadily mezi cestopisnou literaturu. Na jednu stranu sice souhlasím se slovy literárního historika Jiřího Opelíka z roku 1962, že cestopis je mrtev, že se vyžil a dohrál svoji roli, alespoň tedy ve své klasické podobě. Na druhou stranu dle mého názoru existuje v případě cestopisné produkce šance na obrodu, pokud se ovšem vzdá povšechných popisů, sdílení obecně známých informací a vykreslování nezáživných scén, které jsou cenné pouze pro autory. Namísto toho by se měly cestopisy a jejich tvůrci vydat cestou, která jim umožní

Smrt na jazyku

29

nahlížet svět svébytně, invenčně a v určitém předem daném rámci. Volám po cestovatelích-specialistech.

Je jasné, že můj úhel pohledu zformovaly obory dlouhodobě blízké mému srdci: antropologie, etnologie, etnografie a jazykověda. Zatímco na vyznění Páté rovnoběžky se primárně podílely první tři, Slovem svět posiluje složku čtvrtou. Osobně jsem si knížku označil souslovím „antropolingvistický cestopis“. Snad se s tím ztotožní i čtenáři.

30

Slovem svět

31

KDYŽ UMLKNE PR ALES K tomu, jakými cestami se bude ubírat naše dospělost, máme často našlápnuto už v dětství.

Dnešní přednosta stanice kdysi vášnivě sbíral vlakové jízdenky, mnozí z onkologů znají pocit bezmocnosti z dob, kdy jim na rakovinu umíral blízký příbuzný, tesař si zvolil řemeslo po vzoru dědečka, s nímž trávil čas v dílně, kde ve vytržení pozoroval, jak zpod zvrásněných dlaní odskakují hobliny a dřevo dostává nový tvar a ožívá.

S cestováním je to velmi podobné. Za cíle výprav si volíme destinace, v nichž se odehrávaly příběhy našich oblíbených knížek a filmů nebo o kterých nám zaujatě vyprávěl zcestovalý strýček. Naopak místa, jakkoli exotická a atraktivní, s nimiž si ovšem nedokážeme spojit žádný formující okamžik nebo prožitek, nás nechávají chladnými.

Cejlon či správněji Srí Lanka tvoří v mém případě výjimku potvrzující pravidlo. Neodehrávají se tu Dva divoši ani Pět neděl v balónu. A. V. Frič, Alois Musil a Ernest Shackleton rovněž putovali jinými oblastmi. Na Srí Lanku z mé rodiny nikdy nikdo nezavítal, a že se tam natáčel Indiana Jones a chrám zkázy, jsem se dozvěděl mnohem později. Dokonce i cestopis Cejlon: Ráj bez andělů z pera Zikmunda a Hanzelky, který mohl po roce 1989

32

Slovem svět

konečně vyjít oficiálně, mě navzdory kultovnímu statusu autorů i díla samotného nezasáhl. Teprve když jsem v knize Josefa Wolfa Poslední svědkové pravěku narazil na nedlouhou pasáž o Veddech, něco uvnitř mi pošeptalo, abych to s „perlovým ostrovem“ ještě nevzdával, že jeho nejstarší obyvatelé se možná jednou stanou důvodem, proč na Srí Lanku zavítat a chvíli tam pobýt. Trvalo to sice ještě dvě desetiletí, ale stalo se.

Za těch dvacet let mi Veddové vstoupili do cesty pouze několikrát, ale vždy s jistou rozporuplností. Informace, které jsem o nich nárazově sbíral, se značně rozcházely a spektrum názorů na jejich život bylo překvapivě široké. Někdo věřil romantické představě, že Veddové dosud setrvávají na úrovni doby kamenné a kočují džunglí bez kontaktu se světem za jejími hranicemi. Jiný na ně pohlížel jako na nepovedenou turistickou atrakci nebo – ještě hůř – jako na cíl povinných školních výletů sinhálských a tamilských dětí, kterým jsou Veddové předváděni jako zvířata v zoologické zahradě. Narazil jsem i na názory, že Veddové jako samostatná etnická skupina již neexistují. Dokonce i vědecké publikace se v hodnocení veddské kultury zásadně liší a od roku 1911, kdy v cambridžském nakladatelství vyšla objevná monografie manželů Charlese a Brendy Seligmannových The Veddas, se neobjevila žádná srovnatelná

Když umlkne prales

33

studie, jež by více než sto let stará data hodnověrně aktualizovala.

Osobně nemám s názorovou pestrostí problém.

Naopak – přitahuje mě. Je magická a svůdná.

Tím, že nás nechává v nejistotě, podněcuje fantazii a žhaví naše vnitřní motory. Motivuje a inspiruje. Vlastně není divu, že je ženského rodu.

Je proměnlivá, obvykle se nedává snadno, a když už si myslíš, že ti své tajemství odhalila, buď brzy pochopíš, že nejsi jediný, nebo že si nějaké další ponechává na příště. Ať tak či onak, jakmile jsem zjistil, že je řada nejasností také kolem jazyka Veddů, bylo rozhodnuto: první kapitola knihy, jejíž námět jsem už delší dobu nosil v hlavě a kterou máte nyní možnost číst, musí být právě o původních obyvatelích Srí Lanky: o kultuře a zejména jazyce Veddů (tj. „lovců“), známých též pod příznačným názvem Wanniyala-aeto („lidé lesa“).

Dostat se na Cejlon a pak dále do oblasti, kterou dodnes Veddové obývají, je a zároveň není snadné. Téměř třicet let trvající krvavá lázeň mezi srílanskou armádou a Tamilskými tygry není sice ještě zapomenuta, ale snad je již provždy minulostí. Území, kudy procházela fronta, jsou již několik let přístupná, včetně těch veddských. Jistě, důsledky tsunami z roku 2004 budou ještě dlouho znát, ale země se opět otevírá turistům, a tím

34

Slovem svět

ekonomicky posiluje. Jako Češi máme tu smůlu, že nám chybí na Srí Lance diplomatické zastoupení a s případnými problémy se musíme obracet na ambasádu v Dillí. Na druhou stranu je pro nás Cejlon celkem levnou zemí, navíc s dobrým leteckým spojením přes Dubaj. Ostrov není příliš rozsáhlý a za ideálních podmínek se dá přejet ze západního na východní pobřeží za méně než deset hodin, přičemž pralesy Maduro Oyo, v nichž se nacházejí veddské osady, jsou v podstatě po cestě. Dalo by se tedy říct, že cesta z Prahy do vesnice Kotabakina, kde žije náčelník Veddů, nemusí trvat ani dva celé dny.

Realita je samozřejmě značně odlišná. Infrastruktura Srí Lanky je v neutěšeném stavu, silnice, které zemi křižují, jsou zničené nebo v procesu oprav, s nimiž nikdo nikam nespěchá. Cejlonské železnice tvoří kapitolu samy o sobě, jsou pomalé a rozhodně ne pro slabší povahy. Zážitek z jízdy třetí třídou je sice nezapomenutelný, někomu by ovšem mohl přivodit dlouhodobé trauma, které by bylo výzvou i pro zkušeného, Harvardem protřelého psychoterapeuta. Navíc nesmíme zapomínat, že Středoevropanům nesvědčí tropické klima, které s výjimkou horských oblastí vládne nad celým ostrovem. Britové o tom vědí své, stačí navštívit posádkový hřbitov v Kandy, kde leží hroby koloniálních důstojníků, z nichž mnozí se nedo-

Když umlkne prales

35

žili čtvrtého křížku. Horečka dengue a další tropické nemoci si dodnes vybírají svou daň. Těžké úžehy už léčit umíme, úrazy po napadení divokými slony méně. Ke všem rizikům komplikujícím cestu po Cejlonu obecně, a za Veddy obzvláště, si dále připočtěte sesuvy půdy v centrální vysočině, riskantní jízdy cejlonských řidičů autobusů a náklaďáků, které nezřídka končí na dně strmých svahů, nebo třeba na první pohled banální, ale v případě plánů na dlouhodobější pobyt celkem důležité rozdíly týkající se místní stravy.

Hlavním důvodem, proč se ovšem zejména zahraniční cestovatelé oblastem obývaným Veddy spíše vyhýbají, je dle mého názoru skutečnost, že jsou relativně daleko od hlavních lákadel uváděných v turistických průvodcích. Starobylá města tzv. kulturního trojúhelníku, jako např. Polonnaruwa, Dambulla či Anuradhapura, překypující starobylými archeologickými nalezišti a posvátnými hinduistickými a buddhistickými památkami, jsou vzdálená sedmdesát a více kilometrů směrem na sever a severozápad, což po neutěšených cestách znamená minimálně půlden jízdy – mluvím z vlastní zkušenosti. Krásná přímořská letoviska na východě a jihu země jsou ještě dál; to nejbližší v městě Batticaloa má přitom pověst nebezpečného místa. Z cejlonských národních parků si turisté obvykle volí NP Yala, Uda Walawe

36

Slovem svět

nebo Wilpattu, všechny vzdálené den dva krkolomných cest. Celkem dostupné jsou vesnice Veddů z regionu čajových plantáží, přesto se jen málokdo odhodlá k zajížďce, jež znamená vyměnit příjemně chladné horské klima za horkem prosáklou zkušenost v teritoriu bez hygieny, klimatizace či alespoň ventilátoru.

Veddové kdysi pochopitelně obývali prostor mnohem větší, jak o tom svědčí některé lokální názvy pocházející z jejich jazyka (např. oya „řeka“). Postupné kácení džungle, její nahrazení kokosovými palmami, odprodej půdy a výstavba nových vodních nádrží ovšem způsobily, že se jejich území významně smrsklo, čímž ztratilo na úživnosti, a Veddové tak byli donuceni se několikrát stěhovat. Postupem času většina veddských komunit opustila polokočovný způsob života založený na loveckých a sběračských aktivitách, jejich členové se usadili, začali se věnovat zemědělství, až nakonec splynuli s etnickými Sinhálci a Tamily. Poslední fungující veddská komunita o počtu několika set etnických Veddů dnes sídlí východně od města Mahiyangana v sídle nazývaném Dambana, což jsou v podstatě čtyři vesničky nacházející se kousek za hranicemi méně známého národního parku Maduru Oya. Tito „pravěcí“ lidé jsou posledními přímými potomky prvních obyvatel ostrova Cejlon. No-

Když umlkne prales

37

sí v sobě jejich genofond a nadále si předávají a spoluutvářejí jejich jedinečnou, starodávnou kulturu, vybudovanou v úzké sounáležitosti se specifickým přírodním prostorem srílanského pralesa. Pokud zmizí, ztratí se s nimi znalosti a dovednosti vyzískané za dobu trvající údajně více než dvacet tisíc let existence tohoto uhrančivého pouta.

Veddové patří mezi tzv. negritské populace jižní a jihovýchodní Asie. Podobně jako pro jejich blízké příbuzné, jimiž jsou malajští Semangové, filipínští Agtové či Džaravové z Andamanských ostrovů, je pro ně příznačná tmavá pleť a malá výška. Vzdáleně jsou spřízněni též s Papuánci, Austrálci a původními obyvateli Tasmánie, bohužel už více než sto let vymřelými. Genetické vazby se předpokládají také směrem k africkým Sanům (Křovákům) a Pygmejům.

Ze všech těchto zajímavých etnických skupin existují o Veddech nejstarší písemné záznamy, některé až ze starověku. Podle pálijské kroniky zvané Mahávansa (Velký rodokmen, 5. stol. př. n. l.) stojí na počátku geneze Veddů indický princ Vidžaja, mytický zakladatel sinhálského národa, a Kuvéní, dcera náčelníka kmene Jakkha, který obýval Cejlon ještě před příchodem Sinhálců v šestém století před Kristem. Mahávansa je působivý literární

38

Slovem svět

text, žádné důležité informace o zvycích a jazyku Veddů se z něj ale nedozvíme. Navíc se snaží prezentovat Sinhálce jako historicky právoplatné vládce Srí Lanky a na časové ose je staví před Veddy. Archeologické doklady přitom jednoznačně potvrzují přítomnost Veddů na ostrově již před příchodem Sinhálců, a to o minimálně deset tisíc let. Pokud tedy lze Veddy vůbec ztotožnit s některou z etnických skupin vystupujících v Mahávanse, tak to budou Jakkhové („démoni“, v sanskrtu jakša, sinhálsky jaka).

Jelikož i další starověké a středověké texty pojednávající o Veddech (mj. traktát De Moribus Brachmanorum z roku 400 n. l.) je třeba hodnotit jako nedůvěryhodné, lze za první důkladný popis života Veddů považovat teprve vybrané pasáže monumentálního díla Roberta Knoxe An Historical Relation of the Island Ceylon, in the East Indies (1681). V něm Knox, jinak velmi zajímavá postava nejen anglických dějin, jejíž životní osudy inspirovaly např. Daniela Defoa při psaní Robinsona Crusoa, věnuje detailní pozornost jak materiální, tak i duchovní kultuře původních obyvatel Srí Lanky. Knox popisuje rovněž vzájemné vztahy Veddů se sinhálským obyvatelstvem, a nepřímo tak odpovídá na řadu otázek týkajících se míry tohoto kontaktu a jeho možné dopady na tradiční veddskou kulturu a jazyk.

Když umlkne prales

39

Trvalo téměř dalších dvě stě let, než se objevilo pojednání, které by konkurovalo Knoxovu komplexnímu uchopení veddské kultury. Ani záznam Ryklofa van Goense (1726), ani jinak skvělá knížka Johna Davyho An Account of the Interior of Ceylon and Its Inhabitants with Travels in that Island (1821) nepřinesly stran Veddů v zásadě nic nového či pozoruhodného. Naopak pouhý článek Johna Baileyho z roku 1863 byl v lecčems průlomový.

Někdy je dokonce respektován jako první skutečně vědecká studie o veddské kultuře. Bailey byl též první, kdo přinesl zápis části veddského lexika a správně odvodil význam slova Vedda ze sanskrtského termínu vyādha, tj. „lovec“ (doslovně „ten, který bodá nebo zraňuje“). Na Baileyho následně navázali další etnologové a antropologové, např. Hugh Nevill nebo Paul a Fritz Sarasinové, z jejichž prací čerpali srovnávací materiál již jednou zmiňovaní manželé Seligmannovi, autoři dosud nepřekonaného díla o životě a kultuře Veddů, jež je výsledkem jejich dlouhodobého terénního výzkumu z let 1907–1908.

Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že Veddové přitahovali pozornost především cestovatelů a vědců pocházejících z Evropy. Většinoví Srílančané na Veddy naopak dlouho pohlíželi jako na méněcenné a jen málokdy jim věnovali něco jiného než výsměch, což v nespočtu případů pla-

40

Slovem svět

tí dodnes. Naštěstí byli mezi nimi i tací, kterým veddská kultura učarovala, a třebaže nebyli profesionálními antropology, dokázali si svými (populárními) pracemi získat uznání vědecké obce.

Jedním z nich byl lékař a přírodovědec Richard Lionel Spittel, který byl sice britského původu, ovšem narozen, vychován a pochován na Srí Lance. Autor cenných publikací Wild Ceylon (1927), Far-Off Things (1933), Savage Sanctuary (1941) Vanished Trails (1950), v nichž na základě vlastních zkušeností líčí život Veddů první poloviny 20. století, bez despektu a fobií popisuje jejich dějiny, folklór a mýty.

Seligmannovi i Spittel měli to štěstí, že mohli žít s Veddy v době, kdy rozklad jejich tradiční kultury byl teprve v zárodku. Následující charakteristika veddské kultury je založena vesměs na výsledcích výzkumu těchto badatelů. Jde však o charakteristiku stručnou, nezacházející do detailů, zohledňující pouze vybrané aspekty. Rád bych také dodal, že některé jejich závěry byly v poslední době zpochybněny a podrobeny kritice.

Sociální organizace Veddů byla založena na existenci klanů či rodových skupin nazývaných waruge. Obvykle se rozpoznávalo šest základních klanů, a to Morane, Unapane, Namadewa, Aembela, Uru a Tala. K nim se přiřazoval neurčitý počet ro-

Když umlkne prales

41

dových skupin menšího významu, z nichž mnohé ztratily povědomí o svém původu a pro přehlednost se označovaly místními názvy, podle toho, kde která sídlila. Každý klan měl své území, jehož hranice byly vymezeny určitými přírodními či geografickými útvary (např. řekou, skalním útesem), a toto území nesmělo být narušeno cizinci ani členy jiných rodových skupin. Skupiny se skládaly z tlup, a ty byly tvořeny v průměru pěti matrilineárně svázanými rodinami.

Pro rodinnou strukturu Veddů byla charakteristická přísně dodržovaná exogamie, tj. kulturní pravidlo, kdy je možné uzavřít sňatek výhradně s osobou mimo vlastní klan. Manželství byla a nadále zůstávají monogamní a uzavírala se v dost mladém věku. Podmínkou bylo, že dívka již začala menstruovat a mládenec ovládal vše nezbytné pro uživení své budoucí rodiny. Samotná svatba měla prostý průběh. Snoubenec přinesl rodičům své vyvolené sušenou zvěřinu, určité množství medu a kůži varana, ti pak zavolali svou dceru, která svému nastávajícímu uvázala kolem pasu vlastnoručně vyrobený provaz z lýka (dia lanuwa), čímž se oficiálně stala jeho manželkou. Tento provaz muž nikdy neodkládal, dokud nebyl zcela vynošený. Teprve poté ho nahradil jiným provazem, jejž mu opět vyrobila jeho žena. Bylo zvykem, že po svatbě získal manželský pár od otce dívky kus

42

Slovem svět

jeho území, nebo byl zeť obdarován lukem a šípy.

V případě smrti mužského partnera mohla být žena znovu provdána za jeho svobodného bratra, a stejně tak si po smrti manželky brával vdovec za ženu její mladší sestru.

Rodinný život „tradičních“ Veddů se odehrával poblíž jejich skalních a jeskynních úkrytů, odtud též označení „skalní“ Veddové (v některých zdrojích dokonce „lesní“). Tyto příbytky byly dvojího druhu: buď byly obývány jednou rodinou, anebo více rodinami. V druhém případě měla každá rodina jasně vymezenou plochu, která jí přináležela.

Ve skalách a jeskyních žili Veddové po převážnou část roku, pouze v nejsušších měsících se stěhovali do nižších poloh za zvěří, která se zde shromažďovala u napůl vyschlých napajedel. S příchodem deště, kdy se lovná zvěř rozptýlila po kraji, se opět přemístili do svých výše položených skalních domovů, kde bylo o něco nižší riziko onemocnění malárií a v okolí dostatek jelenů. Někdy sice rodina podnikla týdenní i delší výpravu za lovem či sběrem divoce rostoucího ovoce a zeleniny do odlehlejších částí svého teritoria, přičemž během cesty členové výpravy přespávali v primitivních přístřešcích složených z větví a palmových listů, i tak nezbývá než hodnotit veddskou kulturu jako polonomádskou a Veddy řadit k polokočovným lovcům a sběračům.

Když umlkne prales

43

Kromě jelenů (sambarů) patřili k nejčastěji loveným zvířatům divoká prasata, opice, varani a želvy. Užitečnými pomocníky při lovu byli psi, kterých si Veddové nebývale cenili. Veddové lovili též ryby, avšak místo luků a praků, klasických loveckých zbraní, užívali stejně jako jiná společenství z tropických oblastí přírodního jedu. Nadbytečné maso usušili, naložili do medu a uschovali na horší časy, nejčastěji do dutiny stromu, kterou ucpali jílem. Většina Veddů nejedla maso ptáků a opeřenci byli chytáni pouze pro obchodní účely, někdy se chovali pro vejce. Již v době, kdy realizovali výzkum Seligmannovi, praktikovala nemalá část Veddů také primitivní zemědělství: na vymýceném kusu džungle pěstovali kukuřici, ananasy, banány, melouny a papáje. Tento způsob života dnes začíná převládat a spolu s ním došlo k úplnému opuštění jeskynních úkrytů a k jejich nahrazení doškovými obydlími. Lov a sběr medu včel bambara se stává doplňkovou aktivitou.

Když už je řeč o sbírání medu, je jistě vhodné zmínit několik detailů, jež jsou s touto tradiční činností spojeny. Nejvhodnějším obdobím pro sběr medu jsou červen a červenec. Vedle medu včel bambara (Apis indica) sbírají Veddové taktéž med malých nebodavých včel. Obstarání medu není přitom vůbec snadné. Nejdříve je zapotřebí objevit včelí hnízdo, nacházející se obvykle v du-

44

Slovem svět

tém stromu. V noci, kdy nejsou včely tolik divoké, se k němu přistaví žebřík vyrobený z rákosu (yotwella). Po něm sběrač vyšplhá, na jednom místě strom rozřízne a včely omámí kouřem z předem zapáleného svazku několika zelených listů (vykuřovadlo se nazývá odiya). Následně za výpomoci až dvoumetrové hole zakončené čtyřmi hroty (masliya) vyjme plástve a přemístí je do sběrné nádoby sešité z jelení kůže (maleduma). Jelikož šplhání po nestabilním žebříku vyžaduje nejen odvahu, ale také atletické schopnosti, netroufne si na tento úkol každý, a dokonce i ti nejsilnější se povzbuzují písněmi, které mají ukonejšit duchy a ochránit lezce před pádem. Med každopádně tvoří důležitou složku veddské stravy, pojídá se čerstvý a v obrovských dávkách, včetně vosku. Za zdraví prospěšné jsou považovány zejména plástve s mladými včelkami.

Nejen med, ale veškerý výtěžek lovu a sběru je ve veddské komunitě rozdělen tak, aby nikdo nestrádal. Rovnost a starost o druhé je u Veddů něčím naprosto samozřejmým. Ačkoli existují pochopitelné rozdíly mezi povinnostmi mužů a žen (muži mají na starosti lov a ochranu rodiny a ženy pečují o oheň, vaří nebo se věnují vykopávání jamů), nelze jejich vztah popsat jinak než jako rovnocenný a založený na oboustranné důvěře a věrnosti.

Když umlkne prales

45

Veddové na své ženy velice žárlí a v minulosti dodržovali nekompromisní pravidla míry a možnosti kontaktu mezi mužem a ženou, kteří nejsou manželé. Tak třeba byl zakázán jakýkoli fyzický kontakt muže s jeho tchyní. Pokud by například tchyně upadla, nemohl by jí pomoci vstát.

Pokud by se s ní setkal na pralesní stezce, musel by ustoupit stranou a nechat ji projít. V přítomnosti druhých sice mohl muž s tchyní promluvit, nesměl ji však oslovit jejím jménem, pouze a jen příbuzenským termínem. Pokud by byla tchyně sama ve skalním obydlí, musel by vyčkat příchodu další osoby, a teprve poté by měl povolení vstoupit. Na jednu stranu mohl sníst jídlo připravené svou tchyní, na stranu druhou nesměl jídlo přijmout z jejích rukou, musel mu ho podat někdo jiný. Obdobně tchán musel dodržovat totožná pravidla při kontaktu a komunikaci se svou snachou. Mnohé další předpisy a zásady se pak týkaly dcer a sester příbuzných, které již dosáhly puberty.

Ke svým nedospělým dětem jsou Veddové naopak benevolentní a jsou známi jako láskyplní rodičové. Děti v podstatě nikdy nejsou trestány, rodiče na ně neustále myslí a nedokáží jim nic odmítnout. Zajímavé jsou zvyklosti týkající se pojmenovávání veddských dětí; obvykle dostávají jméno po některém ze svých předků nebo příbuz-

46

Slovem svět

ných. V minulosti platilo, že tímto jménem nebyly až do svých čtyř pěti let oslovovány, neboť se věřilo, že by tak přitáhly pozornost některého ze zlých duchů, jenž by mohl způsobit nemoc či dokonce smrt dítěte. Proto místo vlastního jména se na chlapce volalo Tuta („malý“) a na dívku Tuti („malá“). Mezi nejčastější veddská jména patří např. Badena, Dinga, Gobira, Hapuwa, Kaira, Mola, Naga, Poromala či Sulliya (pro chlapce) a Badani, Gobire, Hendi, Kanni, Milalani, Nagi, Pinchi, Selli, Suwadi, Tikki či Uri (pro dívky). V poslední době se stává čím dál běžnějším, že se dětem dávají vedle veddských jmen i jména sinhálská.

Bývalo zvykem, že až do svých šesti sedmi let chodily děti zcela nahé. Teprve poté chlapce oděli jako jejich otce – do malého pruhu látky, který jim zakrýval genitálie, a dívkám uvázali kolem boků sarong. Ještě dříve, v předkontaktových dobách, se Veddové oblékali do sukýnek z listů.

Dnes je univerzálním oděvem sarong, u žen doplněný o pruh látky zakrývající ňadra. Hračky v našem slova smyslu veddské děti neznaly. Chlapci si od útlého věku hráli s malými luky a šípy, a připravovali se tak na budoucí kariéru lovců. Dívky se zase „opičily“ po svých maminkách a u rozbitých hrnců předstíraly, že vaří. S postupem času byly děti zapojovány do běžných aktivit veddské

Když umlkne prales

47

domácnosti. Dívky pomáhaly vykopávat sladké hlízy a chlapci si trénovali lovecké schopnosti střelbou na ptáky či jiné menší živočichy. Domácnost Veddů byla velmi skromná, vybavená pouze nejnutnějšími věcmi k přežití. Následující výčet shrnuje standardní majetek jednoho veddského muže: sekera, luk a šípy, tři hrnce, jelení kůže, křesadlo a zásoba troudu, vydlabaná tykev na vodu a betelový váček.

Většinu věcí si byli Veddové schopni vyrobit, dokonce i jednoduchou keramiku si vypalovali sami. Pouze kovové hroty šípů, hlavice seker a ocelová křesadla museli získat výměnnou za med od sinhálských nebo tamilských obchodníků. Nedaleko, avšak mimo dohled jeskyně, kde Veddové žili, se nacházelo místo určené k výměnnému obchodu (wadia), obvykle někde pod stromem nebo skálou. Tam se musel obchodník zastavit, hlasitě zavolat a počkat, až dostane z jeskyně odpověď a dostaví se zájemci o směnu. Jindy se za obchodem vydávali naopak Veddové, zejména když jim došly kovové výrobky a nemohli si dovolit čekat, než se dostaví další kupci z města. V každém případě je obdivuhodné, s jak omezenými prostředky dokázali Veddové žít a elegantně přežít v nehostinném lůnu džungle.

48

Slovem svět

Duchovní kultura Veddů byla a zůstává (obdobně jako jejich kultura materiální) velmi prostá.

Monoteistická představa všemocného a vše prostupujícího Boha je pro ně něčím neznámým, což platilo a platí univerzálně u všech Veddů.

Klíčovým elementem veddského náboženství je uctívání duchů zemřelých předků. Původní obyvatelé Srí Lanky věří, že mrtví s nimi zůstávají i po své fyzické smrti, třebaže se zdržují v jiné sféře. Jejich skutečná, duchovní smrt přichází teprve poté, kdy zemřou příbuzní, kteří je znali a milovali.

Lidem nejblíže jsou duchové předků zemřelých v nedávné době (Nae Yaku). Ti se neustále pohybují v okolí příbytků svých živých potomků, přebývají ve stromech, pahorcích, potocích, jeskyních, skálách a starají se o to, aby Veddové dobře prospívali a měli každodenní ochranu. Povětšinou jsou laskaví a shovívaví, ale stejně jako živí lidé dokážou být malicherní a umí se snadno rozzlobit, obzvláště když se cítí uraženi nebo opomenuti. Protože však nemohou svou nespokojenost vyjádřit verbálně, dávají o ní vědět jiným způsobem: např. vyšlou stádo slonů rozdupat skromná veddská políčka, krysy zlikvidovat úrodu kukuřice nebo levharta napadnout lovce. Rodina musí zjistit, který z duchů je rozhněván a proč, následně jej pozve na ozdravný rituál nazývaný yakuma, jímž

Když umlkne prales

49

se pokusí si ducha pomocí obětit usmířit. S postupujícím časem, jak jedna generace střídá druhou a ta třetí a tak pořád dál, ztrácejí tito duchové svou individualitu, až nakonec beze jména vstupují do sféry duchů zapomenutých a jsou nahrazeni duchy předků „profesně mladšími“.

Veddové rovněž uctívají duchy legendárních lovců a hrdinů, kteří žili v pradávných dobách.

Nejproslulejším z nich je Kande Yaka, duch, který Veddům asistuje při lovu jelenů a jemuž je v případě úspěchu obětována hlava úlovku, někdy společně s rýží a kokosovým mlékem. Podle některých domorodých informátorů je Kande Yaka duchům Nae Yaku nadřazen, a tak jej běžně nazývají Pánem všech mrtvých.

Kande Yaka je vzýván během obřadů kirikoraha, což je výraz používaný jak pro pojmenování rituálu souvisejícího s loveckými aktivitami, tak k označení obřadu za mrtvého, který obvykle následoval krátce po pohřbení těla. Kdysi bylo tělo mrtvého zanecháno na místě skonu, aniž by bylo omyto či nějak ozdobeno. Příbuzní je pouze přikryli větvemi a listy, případně ještě položili na prsa nebožtíka velký kámen. Pak místo opustili a delší čas se mu vyhýbali. Aniž by bylo přesněji určeno, kdy se mohou vrátit, bylo běžné, že se tak stávalo. V tom případě se kosti a další ostatky vzaly a bez jakýchkoliv projevů zármutku poho-

50

Slovem svět

dily někam do džungle. Po trvalém usazení Veddů se způsoby pohřbívání změnily a dnes se těla ukládají do země. Obřad kirikoraha však zůstal nezměněn.

Hlavním protagonistou obřadu bývá šaman (dugganawa), jenž do sebe nechá vstoupit ducha zemřelého, který pak promluví šamanovými ústy a dá na vědomí, zda přijímá obětiny a cítí se být usmířen. Během rituálu šaman kolem obětiny tančí a ducha zaříkává zpěvem. Když duch opustí jeho tělo, může se stát, že šaman, který se dosud nacházel ve stavu transu, vyčerpáním zkolabuje. Zde je vhodné dodat, že u Veddů nepůsobí tzv. „šamani na plný úvazek“; veddští šamani praktikují své „řemeslo“ nárazově a výhradně na požádání, jinak se věnují obvyklým mužským aktivitám – lovu, sběru medu apod. Stejně tak neexistují žádné speciální požadavky týkající se toho, kdo se šamanem stát může a kdo ne, pouze musí jít o dospělého muže. Pokud se chce veddský muž učit o světě duchů, vyhledá stávajícího šamana, a ten ho zasvětí. Profese šamana není u Veddů dědičná.

Jedním z mála Čechů, kteří se mohli pochlubit, že slavnost kirikoraha viděli v její autentické podobě, byl Otakar Pertold (1884–1965). Dr. Pertold, první profesor religionistiky na Karlově univerzitě a specialista na východoasijská ná-

Když umlkne prales

51

boženství, cestoval po Srí Lance dvakrát: poprvé v letech 1909–1910, podruhé během svého působení na konzulátním úřadě v indické Bombaji v roce 1922. Výsledkem jeho cejlonského putování je vedle série odborných pojednání také cestopisná kniha: Perla indického oceánu, poprvé vydaná roku 1926. V ní pan profesor vzpomíná na svá nemnohá setkání s Veddy (u Pertolda s Väddy) a s jejich zvyky a tradicemi. Hodnotné jsou zejména Pertoldem pořízené fotografie a nákresy, neboť přinášejí unikátní vizuální dokumentaci jednak vzhledu „divokých“ Veddů – tehdy ještě nesmíšených se Sinhálci a Tamily –, jednak některých aspektů původní veddské kultury, třeba právě její obřadní složky.

Význačnou úlohu při veddských obřadech hrají šípy. Veddové rozlišují dva typy. Zaprvé běžné šípy používané při lovu, dlouhé kolem jednoho metru, zakončené kovovým hrotem a na opačné straně opatřené třemi pírky některého z dravců pro přesnou střelbu. Za druhé obřadní šípy (aude), které jsou mnohem kratší, ovšem s výraznou hrotovou částí (cca 15–45 cm), jež může být někdy delší než vlastní tělo šípu, které má navíc spíše podobu zdobené rukojeti. Je zajímavé, že při některých obřadech (mj. při šípovém tanci) lze použít oba druhy. Běžné šípy se navíc používaly jako symbol ochrany nemluvňat, např. když mat-

52

Slovem svět

ka musela nechat spící dítě na delší čas o samotě, zarazila vedle něj šíp, přičemž nebyl nikdy zaznamenán případ, že by takto chráněné dítě napadl levhart či šakal nebo že by jiným způsobem přišlo k újmě. Obřadní šípy jsou ve veddských komunitách velmi ceněným předmětem a předávají se z generace na generaci, a to příznačně po šamanské linii.

Kromě obřadu kirikoraha a šípového tance, kdy muži tančí kolem listy ozdobeného šípu a za přítomnosti šamana se snaží vyvolat tzv. ducha šípu (Itale Yaka) a požádat jej, aby jim vrátil ztracené štěstí v lovu, existoval nespočet dalších veddských rituálů a obřadních tanců, z nichž mnohé byly zapomenuty a dnes se již bohužel nepraktikují. Většinu z nich spojovalo to, že se v jejich průběhu zaříkával určitý duch, související s problémem či událostí, kterou Veddové aktuálně řešili. Ať už to bylo těhotenství, narození dítěte, počínající čas sběru jamů nebo třeba lov na divoké prase, vždy byla po ruce konkrétní ceremonie pro konkrétního ducha. Z obřadů, jež se dochovaly, můžeme soudit, že příznačným rysem většiny byl pantomimický charakter. Pantomima je typická i pro ty taneční slavnosti, které nemají náboženský význam a pořádají se čistě za účelem pobavit se.

Dlouho přežívalo stereotypní nahlížení na Veddy jako na věčně zamračené osoby, se zběsilým

Když umlkne prales

53

výrazem v tvářích. Ve skutečnosti jsou Veddové velmi veselí a bezprostřední. Je úchvatné sledovat, s jakým nadšením a energií se kdykoliv pustí do tance a do zpěvu, i kdyby to mělo být pouhou součástí představení pro turisty. Nejčastěji tančí v kruhu. Ve stále se zrychlujícím tempu trhaně pohazují hlavou, až se jejich dlouhé vlnité vlasy a řídký plnovous rozhoupou a jako koňský ocas je v nepravidelných intervalech švihají přes obličej.

Doprovodná monotónní píseň a občasné výkřiky prorážejí rozpálený vzduch. Bosé nohy víří prach.

Po tmavých tělech stékají krůpěje potu. Hudebních nástrojů netřeba!

Jiné projevy veddské duchovní kultury, a to ať už máme co do činění s oblastí náboženskou či světskou, nejsou ve srovnání s tancem a zpěvem zdaleka tak bohaté. Jelikož nejsou významné ani z interkulturní perspektivy, nemá smysl se zde o nich rozepisovat. Skalní kresby Veddů určitě nemohou stářím, počtem, rozmanitostí ani kvalitou konkurovat jeskynnímu umění Austrálců, o němž bude řeč v poslední kapitole této knížky.

Stejně tak lze jen stěží srovnávat těch několik málo mýtů a legend Veddů s obsáhlými mytologickými texty ústní slovesnosti domorodců amerického severozápadu, o nichž si budeme povídat v kapitole příští. Veddské hrnčířství je jen užitkového charakteru a chybí mu umělecký rozměr, který je

54

Slovem svět

rozpoznatelný u hrnčířských výrobků Berberů.

A abych byl ve výčtu toho, co nás ještě čeká důsledný, rovněž magické praktiky Veddů jsou v porovnání např. s magií starých Sámů pouze chudou příbuznou; přesto se u nich na moment zastavíme, ovšem až v pasážích týkajících se veddského jazyka a jeho užívání.

Veddové mají tu smůlu, že jim osud vybral za domovinu ostrov, a to ještě ne příliš rozlehlý. Sídlit někde v Amazonii, nejlépe u hraničního trojmezí Brazílie, Kolumbie a Peru, či alespoň v horských džunglích dodnes jen stěží dostupné Papuy Nové Guineje, možná by patřili mezi těch několik desítek kmenů, které údajně ještě nepřišly do kontaktu se západní civilizací a jejichž životy se mohou ubírat do budoucna nezměněny. Takto bylo již od samého začátku rozhodnuto, že pokud dorazí na Cejlon migrační vlna s kulturně odlišným etnikem, nutně musí dojít k brzkému kontaktu, k vzájemnému ovlivňování a nevyhnutelným změnám, které tato interakce vyvolá. Stejně jako původní obyvatelé nepříliš velkého Malajského poloostrova Semangové nebo Ainuové – domorodci z ostrova Hokkaido, ani Veddové neměli kam utéct, kde najít úkryt. Izolovanost, která je pro udržení svébytnosti menšinových skupin nezbytností, jim nebyla souzena.

Když umlkne prales

55

První „cizinci“, s nimiž se Veddové setkali, byli příchozí z Indie. Vzhledem k poloze ostrova, který se rozkládá jen nějakých třicet kilometrů jihovýchodně od indického subkontinentu, na tom není nic překvapivého. Je navíc možné, že kdysi Cejlon spojoval s Asií pevninský most, jehož zbytky v podobě řetězce útesů a písečných lavic jsou dodnes patrné. V eposu Rámájana (4. stol. př. n. l.) se touto cestou pokoušel opičí král Hanumán zachránit Rámovu ženu Sítu, kterou unesl legendární král (Srí) Lanky Rávana. Tudy se dostala na Srí Lanku obě hlavní náboženství a jejich vyznavači: buddhismus (Sinhálců) a hinduismus (Tamilů). Od 7. století našeho letopočtu se začínají na Cejlonu usazovat arabští obchodníci a s nimi další výrazný náboženský systém: islám.

Evropané začali vstupovat do hry ve století šestnáctém. Nejdříve Portugalci, poté Holanďané a nakonec Britové, kteří Cejlon prohlásili roku 1802 za svou korunní kolonii a o několik let později si jako první evropská mocnost podmaňují celý ostrov včetně posledního vzdorujícího království sinhálského lidu s hlavním městem Kandy. Na podporu plantážního hospodářství, zaměřeného po neúspěšných pokusech s kávovníkem na pěstování čaje, přivážejí Britové na Srí Lanku z jižní Indie tamilské dělníky, tzv. plantážní Tamily, a tím opět pozměňují složení a poměr

56

Slovem svět

obyvatelstva. V tu dobu jsou na Cejlonu usazeni několik století také evropští misionáři, z nichž nejúspěšnější byli římští katolíci, kteří si dodnes udržují významný vliv především na západním pobřeží v okolí města Negombo.

Všechny tyto historické události se na veddské kultuře logicky nějakým způsobem podepsaly. Očima Veddů byly nepřehlédnutelné zejména ty, jež měly dopad na úbytek jejich přirozeného prostředí. Došlo k významnému navýšení hustoty obyvatelstva, ekonomie země byla a nadále zůstává orientována na zemědělskou produkci. To vše si vyžádalo nová území, novou půdu. Z původních cejlonských pralesů se ukrajovaly další a další díly, přičemž nikoho nenapadlo zeptat se Veddů, zda s tím souhlasí. Naopak v otázkách náboženství byla srílanská majorita více než aktivní. V důsledku důsledné propagace hlavního státního náboženství opustila velká většina Veddů tradiční animismus ve prospěch buddhismu a v komunitách postupně přestává existovat instituce šamana.

Dvacáté století, zejména jeho druhá polovina, bylo na určující dějinné momenty ještě bohatší.

V roce 1948 získává Cejlon nezávislost a status samosprávného dominia v rámci britského Společenství národů. Rok 1956 přináší schválení zákona o sinhálštině jako jediném úředním jazyce, rok

Když umlkne prales

57

1970 zákon o přednostním přijímání Sinhálců na univerzity a konečně rok 1972 zákon ustanovující buddhismus jako prvořadé náboženství Srí Lanky, jak od stejného roku zní oficiální název země. Pro-sinhálské aktivity vyvolávají vlnu nepokojů v tamilské komunitě, začínají se ozývat hlasy volající po samostatném státě Tamilů, které společně s hospodářským úpadkem ostrova vyvolají mnohaletý válečný konflikt, jehož ukončení se Srí Lanka dočkala teprve na konci první dekády nového milénia v roce 2009.

Současní představitelé Srí Lanky se zaříkávají liberálními hesly a vášnivě se nechávají slyšet, že jedinou cestou k ozdravení společnosti a ke světlým zítřkům je důsledné uznávání kulturní rozmanitosti země. Nějak však přitom zapomínají, že tu tvoří nejen Sinhálci a Tamilové, nebo případně potomci arabských obchodníků, tzv. srílanští Maurové, a dále potomci holandských portugalských a britských osadníků, tzv. Burgheři, ale rovněž Veddové, kteří byli po celou dobu znevýhodňováni a jejich problémy neřešeny, odsouvány a marginalizovány. Výstižně to demonstruje charakter srílanské vlajky, na níž není zastoupen jediný veddský symbol, zatímco muslimy, jež nejsou ani původními obyvateli Srí Lanky, ani jednou ze dvou hlavních náboženských skupin země, reprezentuje zelený svislý pruh.

58

Slovem svět

Když cestujete po Srí Lance, máte dlouho pocit, jako by Veddové buď neexistovali, nebo byli odsouzeni k zapomenutí. Místní nad otázkami souvisejícími s původními obyvateli v lepším případě nechápavě kroutí hlavu, v tom horším se vás snaží přesvědčit o nadřazenosti sinhálského národa.

Typické to je především pro ty srílančany, kterým již od pohledu koluje v žilách příměs veddské krve. Dobrodružně založení zahraniční turisté, rozmlsaní lidskými safari u Mentawajců na Siberutu, Ibanů na Kalimantanu nebo u horských kmenů v Thajsku a Laosu, vám zase budou tvrdit, že se návštěva Veddů opravdu nevyplatí, že z ní moc dobrých fotek a videozáznamů nevytřískáte. Těch několik relevantních publikací o veddské kultuře, ať už vědeckých či populárních, v knihkupectvích nenajdete a ani srílanské univerzity, zdá se, nejeví větší zájem posilovat povědomí o její minulosti a současnosti.

Navíc je vhodné připustit, že v záplavě sírlanských barev, zvuků, vůní, doteků a chutí, všech těch přírodních unikátů a krás, archeologických, religionistických a dalších lákadel a svodů, jež si nárokují vaši pozornost a zájem, je možné na Veddy velice snadno zapomenout. Počínaje Negombem a nedalekými mokřady Muthurádžavela s jejich mangrovými porosty, množstvím volavek, dravců, nádherně zbarvených ledňáčků a straši-

Když umlkne prales

59

delných varanů, přes sloní sirotčinec v Pinnawala, umístěný na břehu nádherné tropické řeky, až po fascinující Chrám Buddhova zubu v Kandy a nedaleký horský hřeben Knuckles, obojí pod patronátem UNESCO, pohlcuje vaše vnímání jeden krásnější obraz za druhým. A to zmiňuji výhradně místa, na která narazíte, pokud se vydáte za Veddy nejkratší trasou.

Krajina Srí Lanky cestovatele neustále překvapuje. Žádná socha Buddhy není stejná, s každou zahlédnutou buddhistickou stavbou (dágobou) přichází nový zážitek. Je to krajina prostoupená životem, v níž mají své místo buddhistické meditace, katolické modlitby i útrpné hinduistické obřady. Část její paměti však byla vymazána nebo překryta jinými vrstvami. Podobně jako barokní nátěr české krajiny překryl keltská oppida a předkřesťanské megality, lesklá sinhálsko-tamilská tapeta skryla časoprostorovou realitu Srí Lanky a její základní část uzamkla do říše mýtů a legend. Veddové se sice ještě nevzdávají, bojují o své místo na slunci, pozvedají svůj hlas, chtějí být slyšet, chtějí dát vědět, že tu stále ještě jsou a neplánují odejít, ale mají to těžké. O to těžší, že ve srovnání s jinými přírodními národy se jim doposud nedostalo adekvátní mezinárodní pozornosti.

Není toho málo, čím by se měly mezinárodní organizace zabývat. Kromě obecné skutečnosti, že

60

Slovem svět

v krátkodobém horizontu hrozí nebezpečí ztráty dalšího starobylého společenství, je tu řada konkrétních problémů, které by neměly být oslyšeny.

Bylo například prokázáno, že veddské ženy bývají pod záminkou získání práce lákány do zemí Středního východu, kde jsou nuceny pracovat jako prostitutky. Existují případy Veddů násilně odsunutých z jejich domovů či bez možnosti obhajoby zastřelených strážci parků za pytláctví. Jen pro upřesnění připomínám, že srílanské národní parky vznikly na mateřském území Veddů a že oblasti, které byly v rámci těchto rezervací domorodcům vyčleněny k užívání, nejsou dost rozlehlé na to, aby se zde dalo tradičním způsobem, tedy lovem a sběrem, uživit.

Cíl své cesty za domorodými obyvateli Srí Lanky, Národní park Maduru Oya, jsem poprvé spatřil z výšky. Některé vizuální momenty se tak hluboce zaryjí do paměti, že nás provázejí po zbytek života. Nemusím se ani podívat na konkrétní fotografie a stále si až do nejmenších detailů pamatuji např. chvíle, kdy jsem poprvé shlédl do údolí řeky Omo v jihozápadní Etiopii nebo kdy mi oči podemlela nepopsatelná modř Kráterového jezera amerického státu Oregon. Pohled z hrany cejlonské vysočiny dolů do nížinných východních provincií mě zasáhl stejnou silou. Světlezelenou

Když umlkne prales

61

suchou monzunovou džungli zvanou wanni prostupovaly ještě o odstín světlejší úseky travnaté savany, přimykající se ke čtyřem vodním rezervoárům, usazeným ve stínu roztroušených skalních hřebenů. Do zorného pole se dále drala nesoustavně rozmístěná rýžová pole, která obohacovala zelenou barvu o další rozměr, Evropanovi neznámý, zároveň ale přinášela do obrazu zvláštní nepokoj. Jako by výhružně šeptala, že se tváří v tvář divočině nebojí: že by to naopak měla být džungle, kdo by se měl třást před všemocným zrnkem rýže. Do všeho se vpalovala neúprosná bulva slunce.

Kdysi patřila silnice na hlavní trase z Kandy do Mahiyangany a dále za Veddy v Maduru Oya k nejnebezpečnějším na celé Srí Lance a řidiči raději volili velké objížďky, jen aby se tomuto neutěšenému úseku mohli vyhnout. Dnes patří silnice A26 k jedněm z mála, které již mají dokončeny úpravy povrchu, a tak těch více než pět set metrů výškového rozdílu lze při troše řidičského umu zvládnout relativně bez problémů. Nespočet serpentin, jež vás „snesou“ z hor do roviny, sice budete projíždět hodně dlouho, ale zase je na co se dívat, zejména o víkendech a svátcích, kdy se konají různé náboženské obřady. Pokud budete mít štěstí jako já, můžete se stát svědky dechberoucích procesí, složených z poutníků-viselců, do-

62

Slovem svět

slova prošpikovaných jehlicemi a pomocí háků za kůži zad zavěšených na pojízdných rampách, dobrovolně, i když očividně úspěšně, překonávajících bolest.

Výchozím bodem do veddskou populací osídlených východních provincií je již po mnoho staletí Mahiyangana, nevelké, avšak historicky důležité město. Podle pověstí bylo svědkem prvního Buddhova kázání na Cejlonu, což připomíná krásná místní dágoba, údajně ukrývající pramen jeho vlasů a jiné relikvie, a právě zde měl Buddha nadpřirozenými úkazy vyvolat v řadách domorodých „divochů“ (tj. Veddů) hrůzu a paniku.

Význam těchto událostí dokládá jejich scénické ztvárnění během světově proslulé kandyjské Esala Perahery, možná nejúchvatnějšího festivalu v celé jižní Asii, průvodu bubeníků, tanečníků, akrobatů, žonglérů s ohněm a nazdobených povozů a slonů, kterým se každoročně oslavuje červencový úplněk. Je přitom pozoruhodné a zároveň kontroverzní, že rolí domorodců se ujímají dnešní Veddové. Na jednu stranu tím totiž připomínají, že jsou s okolím Mahiyangany svázáni od pradávných dob, na stranu druhou tak do určité míry vyjadřují kulturní podřízenost buddhistické většině. Neopomenutelnou úlohu v tom hraje lesní klášter Mawaragala, který se nachází pouhých pět kilometrů od veddské osady Dambana a kte-

Když umlkne prales

63

rý, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, někteří Veddové aktivně navštěvují, a též před několika lety postavená škola pro veddské děti, ovšem se sinhálštinou jako vyučovacím jazykem.

Mahiyangana je rovněž místem, kde lze najmout tlumočníka, zařídit dopravu a nakoupit jamy a kokosové ořechy, které následně poslouží jako „vstupní“ dary veddským rodinám. Veddové jsou vstřícní lidé, a pokud se za nimi vydáte s pokorou, respektem k jejich tradicím a upřímně míněnou touhou učit se, přijmou vás ochotně mezi sebe. Začne to pozdravem „hode-mya“, potřesením oběma rukama a nabídnutím stočeného betelového listu s arekovým ořechem a trochou vápna „na takové to domácí žvýkání“. V jednu chvíli společně sedíte na verandě jejich jednoduchých chatrčí vymazaných blátem a pokrytých palmovými listy. Chvilku poté jste již členem lovecké kumpanie a procházíte džunglí s cílem ulovit divoké prase nebo vybrat hnízdo divokých včel. Jenom ženy budou před vámi držet stranou, a to přesto, že ty už dávno nechodí s odhalenými ňadry.

Nemusíte ani s Veddy strávit dlouhý čas, aby bylo jasné, že navzdory pokročilé akulturaci, tu zastírat skutečně nelze, si dosud uchovávají instinkty neolitických lovců a sběračů a také řadu původních zvyklostí a projevů materiální a duchovní kultury popsaných Richardem Spittelem

64

Slovem svět

a manželi Seligmannovými. Dodržuje se např. uctívání duchů předků a rituály s nimi spojené. Komunita získává přístup k moderním střelným zbraním, ale znalost střelby veddským lukem a prakem přetrvává a díky nehlučnosti těchto zbraní je nadále ceněna. Nezměněny zůstávají některé lékařské praktiky i způsob konzervace masa, i když jeho přebytky Veddové častěji prodávají a již tolik neskladují. Bez sekyry ležérně posazené na rameni se i dnes veddští muži cítí jako nazí a nosí ji neustále u sebe.

Konečně se dostáváme k tomu z mého pohledu nejzajímavějšímu a nejtajuplnějšímu, a tím je jazyk Veddů čili veddština (vedda). Hned na úvod je třeba pro jistotu zdůraznit, že tento jazyk nelze v žádném případě ztotožňovat s védštinou – staroindickým jazykem, jímž byly napsány texty tzv. védské literatury, mj. proslulá sbírka hymnů Rgvéd. Veddština je výhradně jazykem původních obyvatel Srí Lanky a ti až do nedávné doby nebyli znalí písma. Tím samozřejmě netvrdím, že se na indickém subkontinentu nikdy nepoužívaly jazyky veddštině příbuzné, šlo však stejně jako na Cejlonu o jazyky předliterárních společenství původních lovců a sběračů, kteří se mimochodem Veddům podobali nejen svým způsobem života, ale rovněž vzhledem. A jelikož tito „bratranci“

Když umlkne prales

65

Veddů již dávno opustili svou mateřskou řeč ve prospěch některého z jazyků dominantnějších jihoindických sousedů, moc nám při našem společném odhalování tajemství veddštiny nepomohou.

V tuto chvíli můžeme pouze konstatovat, že u „staré“ veddštiny (proč používám adjektivum starý, prozradím za okamžik) nejsme schopni určit žádné jednoznačné příbuzenské vazby na jakýkoliv jiný jazyk. Jinými slovy „starý“ jazyk Veddů je neznámého genetického původu, a navíc jde o jazyk již mnoho století vymřelý. Ano, současní Veddové sice hovoří veddštinou, tedy alespoň někteří z nich, jde však o veddštinu „novou“ či „moderní“, a ta, jak si ukážeme, má se svou předchůdkyní společného mnohem méně než např. čeština 21. století s češtinou doby, do které se vypravil Matěj Brouček na svém epochálním výletu. Zatímco pan Brouček mohl se svými předky z 15. století relativně bez potíží komunikovat, dnešní Veddové by si se svými předchůdci s největší pravděpodobností nerozuměli.

K této obrovské jazykové změně došlo velmi dávno, rozhodně ještě před příchodem prvních evropských kolonizátorů. Jak dokládají cenné zprávy Holanďanů (např. Ryklofa van Goense) a Britů (Roberta Knoxe, Roberta Percivala nebo Johna Davyho) ze 17.–19. století, Veddové v té době již hovořili jazykem sice ne zcela totožným

66

Slovem svět

se sinhálštinou, ovšem jazyku Sinhálců velmi podobným. Tuto zajímavou skutečnost, kterou se někteří jiní se zkušenostmi z Cejlonu (např. Fernaõ de Queyroz či G. R. Mercer) snažili zase vyvrátit, potvrdily a upřesnily zprávy dalších Evropanů (Johna Baileyho, Roberta Custa, Hugha Nevilla a Henryho Parkera) na rozdíl od výše jmenovaných s dokonalejší antropologickou a jazykovědnou průpravou. Výsledkem byla odborná diskuse, trvající až do druhé poloviny dvacátého století, jež se snažila odpovědět na otázku, jestli tedy je „moderní“ veddština pouhým dialektem sinhálštiny (tento názor mj. zastával profesor Otakar Pertold, o jehož cestopisu již byla řeč výše), anebo zda je jazykem samostatným. A pokud platí to druhé, jak si potom vysvětlit natolik výrazné zastoupení prvků jazyka Sinhálců v jazyce Veddů.

Když jsem se na názor zeptal nikoli badatelů, ale samotných etnických Sinhálců a etnických Veddů, dostalo se mi jednoznačné odpovědi – sinhálština a veddština jsou a vždycky byly dva odlišné jazyky. Nedalo se přehlédnout, jak moc se jich toto téma dotýká. Obě strany vášnivě zdůrazňovaly rozdíly, dokázaly vyjmenovat nespočet slov, jimiž se jazyky od sebe odlišují, a ačkoli si museli být jak Sinhálci, tak Veddové vědomi shod, jež jsou na první poslech patrné, maskovali je a žádný příklad neuvedli.

Když umlkne prales

67

Když se nad tím zamyslíte, vlastně na jejich reakcích nebylo nic až tak nezvyklého. Jazyk je natolik svázán s naší osobnostní i kolektivní identitou, že ho užíváme jako účinný vymezovací prostředek vůči ostatním lidem a lidským skupinám. Dokáže velmi spolehlivě ukázat, kým se cítíme být. Po celém světě najdeme řadu případů, kdy mluvčí určitého jazyka zarytě odmítají nebo odmítali připustit, že jejich jazyk se od jazyka sousedů až zas tolik neliší. A nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout po Evropě. Němce tímto slovem označujeme, protože pro nás byli „němí“, nerozuměli jsme jim. Nebo si vezměte třeba bývalou Jugoslávii. Dokud existovala jako jeden samostatný státní celek, existovala i srbochorvatština jako jeden svébytný jazyk. Jakmile došlo k rozpadu Jugoslávie a jejímu rozdělení na různé státní útvary, najednou tu máme také samostatnou srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu, ačkoli jde o jazyky až na drobné rozdíly ve slovní zásobě v podstatě totožné. Najednou vidíme, že o tom, zda se jazyk považuje za na jiném jazyce nezávislý, či za jeho nářečí, nerozhodují ani tak faktory lingvistické jako spíše národnostní a politické.

V případě veddštiny se lingvisté přiklánějí spíše k tomu hodnotit ji jako jazyk svébytný. To, že obsahuje silné nánosy sinhálštiny, je dáno dlouhodo-

68

Slovem svět

bým kontaktem Veddů a Sinhálců, po staletí sdílejících uzavřený prostor „Ostrova drahokamů“, jak zní překlad slova Sarandīb, jímž Arabové označovali Srí Lanku. Je více než pravděpodobné, že k interakci mezi sinhálsky a veddsky hovořícími skupinami docházelo od okamžiku příchodu Sinhálců na ostrov v 6. stol. př. n. l. Tyto skupiny se nejdříve střetávaly za účelem obchodu, posléze se však vzájemné kontakty staly intenzivnějšími. Existují dokonce zprávy o tom, že někteří Veddové působili jako lučištníci v ozbrojených silách sinhálských králů. Postupem času zcela jistě docházelo k uzavírání smíšených manželství. Rané styky Veddů a Sinhálců dokládá lexikum veddštiny, které obsahuje řadu archaických sinhálských výrazů, jež se v současné sinhálštině nevyskytují a z užívání vyšly již před mnoha staletími.

Sinhálština ovšem ovlivňovala „starou“ veddštinu nejen po stránce lexikální, ale taktéž – a to je lingvisticky podstatnější – po stránce gramatické. Nesmíme zapomínat, že nikoliv slovní zásoba, která je vždy tak trochu „promiskuitní“, ale morfologická a syntaktická rovina jazyka rozhoduje o jeho rodokmenu. Vlivy gramatického systému sinhálštiny na jazyk starých Veddů byly natolik výrazné, že dochází k zániku „staré“ formy veddského jazyka, geneticky nezařaditelné, a místo ní se objevuje nový amalgám, tzv. veddština „mo-

Když umlkne prales

69

derní“, kterou stejně jako sinhálštinu řadíme mezi indoevropské jazyky. A protože mezi indoevropské jazyky patří mj. také čeština, můžeme konstatovat zajímavou věc: naše mateřština je příbuzná s jazykem, jímž hovoří přírodní národ z Cejlonu.

Proces, kterým došlo k fúzi „staré“ veddštiny a sinhálštiny a ke vzniku „nového“ veddského jazyka, nazýváme v sociolingvistice kreolizací. Běžně se odehrává v jazykových komunitách vystavených kontaktu s jazykově odlišným společenstvím, s nímž jsou nuceny komunikovat. Kreolizované jazyky (kreolštiny) vznikaly často mimo Evropu, na kolonizovaných územích, kde se museli noví osadníci, v našem případě Sinhálci, nějak domluvit s původními obyvateli. Vlastní kreolizaci předcházela fáze pidžinizace, kdy smíšením dvou (někdy i vícera) jazyků vznikl zjednodušený jazykový kód (tzv. pidžin) umožňující alespoň základní rozpravu. Pidžin ještě není rodným jazykem žádné skupiny, ovšem smíšená manželství si jej často vybírají za prostředek komunikace, čímž se tento jazykový kód začne uplatňovat ve větším počtu situací a chovat se jako přirozený jazyk. Postupně nabírá na rozmanitosti, a pokud je manželství obdarováno potomky, může se stát jejich plnohodnotným mateřským jazykem – kreolštinou. Tuto kreolštinu pak mohou vzít za svou rovněž další členové obvykle té méně prosperují-

70

Slovem svět

cí z daných jazykových komunit, protože je pro ně nositelkou určité prestiže, ať už kulturní, politické či ekonomické, dané mj. přítomností prvků dominantnějšího jazyka. Zdá se, i když věc nebyla doposud jednoznačně stvrzena, že právě takto se uzavřel osud „staré“ veddštiny a otevřela cesta k jazyku současných Veddů.

Zde je vhodné doplnit, že ne vždy musí při kontaktu s cizím jazykovým společenstvím dojít ke smíšení jazykových kódů. Zejména v domorodých oblastech, kde byla běžná vícejazyčnost a každý člověk hovořil hned několika jazyky, se po krátkém období existence pomocného jazyka, jak bývá pidžin též někdy nazýván, tento komunikační prostředek vytratil a jazyk nově příchozích se jednoduše připojil ke spektru jazyků již užívaných.

To ovšem nebyl případ Srí Lanky, která byla nejspíš až do příchodu Sinhálců monolingvním teritoriem – s veddštinou jako jediným lidským hlasem zaznívajícím džunglí.

Přejděme nyní k charakteristickým prvkům, jež navzdory silné kontaminaci sinhálskou slovní zásobou a gramatickou strukturou činí z moderní veddštiny svébytný jazyk. Pokud pomineme již jednou zmiňované archaické výrazivo čerpající ze staré sinhálštiny, jsou to samozřejmě ty rysy veddského jazyka a způsobů jeho užívání, které se buď

Když umlkne prales

71

uchovaly ze „staré“ veddštiny, nebo vznikly při procesu kreolizace nastíněném výše. Všímat si budeme taktéž vztahů jazyka k různorodým aspektům kultury Veddů.

Mezi slova, která se považují za přeživší z minulých dob, patří podle soudu odborníků tyto: bokki („jam“), moru („houba“), kukka („pes“), mola („slon“), donda („opice“), lendi („zajíc“), okma („buvol“), hulicha („sambar“), munda („varan“), bagusa („luskoun“), chappi („pták“), tomba („plž“), dola („prase“) nebo limba („kančil“). Jelikož ovlivňování jazyků Sinhálců a Veddů bylo oboustranné, je pravděpodobné, že také některé současné sinhálské výrazy jsou ve skutečnosti původu veddského, např. kola („list“), bella („krk“), vilumba („pata“), gollo („lidé“), kolla („chlapec“) či kella („dívka“). Ze seznamu je zřejmé, že ve většině případů jde o slova, která jsou v úzké vazbě na tradiční veddský způsob života lovců a sběračů.

Označují ty elementy flóry a fauny, s nimiž jsou Veddové v každodenním kontaktu, jež tvoří základní složky jejich potravy nebo jsou využívány k směně či obchodu.

Dalším zajímavým rysem veddské slovní zásoby, který je ovšem příznačný i pro řadu dalších jazyků, je její záliba v opisech. Důvodů, proč Veddové nepoužívají v některých případech pro označení osob, zvířat, věcí, dějů a jevů přímé pojmenování,

72

Slovem svět

nýbrž nepřímé, často víceslovné perifráze, je hned několik. Může jít o případy tzv. lovecké hantýrky, kdy se např. pro označení „medvěda“ nepoužívá běžného slova walaha, ale místo něj výrazů hatera (doslova „nepřítel“) či keri-kanda (dosl. „ten s černým tělem“). Týká se to jazyka náboženských obřadů, pro který je typické, že primární názvy jsou nahrazeny výrazy určenými ke komunikaci s duchy, takže „varan“ (munda) je v ceremoniálním jazyce bimbada-ganeka (tj. „ten, jehož břicho se dotýká země“), z „prasete“ (dola) se stává hos-dika („ten s dlouhým rypákem“), z „betelových listů“ (paengeri kola) máme nili-kola (dosl. „tmavé listy“), výraz pro „kokosové mléko“ (poli-kiri) je nahrazen slovním spojením ran kiri daluo („zlaté mléko“). Existuje oprávněné přesvědčení, že některé opisy vznikly s cílem vytvořit tajný jazyk, který by byl nesrozumitelný sinhálským obchodníkům a umožnil Veddům komunikovat v jejich přítomnosti, aniž by byl prozrazen obsah jejich hovoru.

Rozdíly mezi sinhálským a veddským jazykem jsou rozpoznatelné také na rovině zvukového a gramatického plánu. Ve veddštině, podobně jako v některých dalších jazycích negritských skupin, chybí v repertoáru hlásek sykavky a místo nich se na patřičných místech nacházejí palatály (tj. hlásky vznikající na tvrdém patře); proto např. podstatné jméno „hlava“ vyslovujeme v sin-

Když umlkne prales

73

hálštině /isa/, ale ve veddštině /iča/. Co se týká gramatiky, sinhálština např. rozlišuje v oznamovacích větách, ať už kladných nebo záporných, dva slovesné časy (minulý a neminulý), veddština rozlišuje časy tři, ovšem pouze ve větách kladných. Oproti sinhálštině nemá veddština samostatné tvary pro jednotné a množné číslo zájmen, jazyky se liší také co do tvarů pro životná a neživotná podstatná jména. Další rozdíly bychom našli např. v systému negace či ve způsobu, jakým Sinhálci a Veddové rozlišují číslovky a počítají.

O pravidlech užívání veddštiny mezi muži a ženami jsme již hovořili, existují ale samozřejmě také další komunikační normy, které je dobré dodržovat a které nám mohou prozradit nemálo o specifických aspektech veddské kultury. Sice nepočetná, přesto velice zajímavá je skupina veddských zaklínadel. S jejich pomocí Veddové zaklínají slony, aby nenapadli úrodu, buvoly, levharty a hady, aby ušetřili lovce a jejich psy. Zaklínadla obsahují nespočet honorifik, jinými slovy zdvořilostních výrazů vyjadřujících respekt a úctu, kterými se snaží zaklínané zvíře získat na svou stranu. Dále existují slovní formule, jimiž Veddové zaklínají pronásledovanou kořist, např. opice, a údajně se někdy stává, že žena začaruje svému manželovi bederní pás, aby si pojistila jeho celoživotní věrnost.

74

Slovem svět

Naopak skupina zaříkadel, kterými se přivolávají veddští duchové, je početná. Dělí se na dvě podskupiny: první obsahuje stručná zaříkadla jednoduché formy, jimiž se žádost o pomoc ducha zemřelého vyslovuje přímočaře; druhá zahrnuje obsáhlejší a komplikovanější zaříkadla narativního typu, v nichž se mnohdy připomínají činy, které duch zemřelého (yaku) konal za svého fyzického života. I zde se často využívá pochvalných výrazů a zdvořilých oslovení, např. „úžasný, velkolepý, obdivuhodný příteli“. Navíc je tu patrná snaha vyhýbat se záporným způsobům vyjadřování a slovům s negativním významem, jako „nedostatečný, neúplný ad.“, neboť pověrčiví Veddové věří, že by to pro ně mohlo mít neblahé důsledky.

Někdy se v souvislosti s řečovým chováním Veddů připomíná pozoruhodná skutečnost, a to, že ve veddštině neexistuje výraz pro „děkuji“. Má to co do činění s životním stylem Veddů, který je založen na vzájemnosti a solidaritě. Tyto hodnoty jsou zcela jistě formovány horkým tropickým klimatem, které neumožňuje dlouhodobě skladovat případné přebytky potravy, a proto se ve veddské komunitě rozvinul efektivní způsob recipročního obdarování jejích členů. Hromadění majetku snižuje prestiž člověka. Naopak neokázalé obdarovávání druhých vážnost jednotlivce posiluje. Ve světě Veddů není slovo „děkuji“ zapotřebí. Dárce

Když umlkne prales

75

je šťastný, když je jeho dar přijat, nepřijetí by bylo projevem zášti. Původní obyvatelé Srí Lanky ctí velkorysost a pohostinnost, šetrnost je v jejich očích projevem sobectví.

O veddském jazyce toho dosud víme jen velmi málo a bohužel hrozí vážné nebezpečí, že více se dozvědět nestihneme. Již ve 30. letech minulého století psal Wilhelm Geiger, autor důležité knížky The Language of the Väddās (1935), o tom, že veddština je v ohrožení. Výzkum, který byl realizován o více než dvacet let později de Silvou a prezentován v jeho monografii Vedda Language of Ceylon (1972), Geigerova slova potvrdil a aktualizoval.

V tuto chvíli se má za to, že veddsky plynně hovoří pouze nejstarší generace Veddů sídlící v Dambaně a blízkém okolí. Podle autorů Atlasu ohrožených jazyků (2010) veddštinu dnes ovládá jen asi 300 mluvčích, což z ní činí jazyk v jednoznačném ohrožení. Autoři „konkurenčního katalogu“ Ethnologue (2013), který pracuje s odlišnou klasifikací, jsou ještě skeptičtější a na základě nejčerstvějších údajů hodnotí veddštinu jako jazyk blízký vyhynutí. Nemluvě o Rolandu Bretonovi, který ve svém Atlasu jazyků světa (2007) říká, že „moderní“ veddština je jazykem vymřelým. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tomu tak není, ale na jak dlouho?

76

Slovem svět

A přece existuje naděje. Snad si ještě pamatujete, jak jsem na začátku této kapitoly psal o tom, že o naší budoucnosti se často rozhoduje už v dětství. Pokud tomu tak skutečně je, nemusel by příběh Veddů vyústit katastroficky v jejich zánik v horizontu ne více než deseti let. Doposud jsou totiž naživu někteří stařešinové, kteří vyrůstali v dobách, kdy byla veddská komunita relativně soběstačná a nezávislá. Pamatují si tradiční život v džungli, umí ulovit varana, najít hnízdo divokých včel, ještě nepřišli o své znalosti, které mohou předávat mladším generacím. Současný náčelník Veddů Uru Warige Wanniya je charismatický muž, který neváhá vystupovat na veřejnosti a bojovat za práva svého lidu, jichž se domáhá působením na politické představitele jak doma, tak i v zahraničí. Jeho účast na summitu OSN v Ženevě v roce 1996, kde se projednávaly otázky domorodých populací naší planety, měla úspěch a určitě nebyla poslední.

Uru Warige Wanniya má navíc inspirativní vzor ve svém otci, předchozím náčelníkovi Veddů Tissahamym, který platil za příklad neoblomnosti, víry a nenásilného odporu. Asi nejznámější je případ, kdy Tissahamy odmítl opustit vesnici svých předků a nakonec dosáhl toho, že on a sedm dalších rodin mohlo zůstat, ale pod podmínkou, že po jeho smrti všichni ostatní z osady odejdou.

Když umlkne prales

77

Náčelník Tissahamy se k tomu postavil po svém, v podstatě odmítl zemřít a dožil se na Veddy neobvyklých 104 let. Do té doby se podařilo onu podmínku zrušit a vesnice je osídlena dodnes.

Alespoň tedy v tomto mají Veddové štěstí – vedou je skutečné osobnosti. A poněvadž i Wanniyův nejstarší syn, a tudíž budoucí náčelník, Gunu Bandiya, působí jako muž s pevnými názory, budou mít nejspíš Veddové správné vedení i nadále.

Co se týká budoucnosti veddského jazyka, tu lze předvídat o něco obtížněji. Každopádně se podle mých posledních zpráv podařilo prosadit projekt, jehož hlavním cílem má být sestavení slovníku a gramatiky „moderní“ veddštiny, a to v takové podobě, aby byla k užitku veddské komunitě. Podle slov řešitele projektu dr. Philipa Bakera z Westminsterské univerzity bude výzkumná pozornost zaměřena především na ty aspekty veddského jazyka, jež jsou v úzkém napojení na kulturu Veddů. Vedlejším výstupem bude analýza faktorů, které jsou zodpovědné za klesající počet mluvčích veddštiny. Brzy se tedy ukáže, zda je podobnost jazyka Veddů se sinhálštinou výhodou nebo nevýhodou, nakolik může být školní výuka probíhající výhradně v sinhálštině hrozbou a zda lze postupné vymírání veddštiny pod tlakem majoritních Sinhálců nějakým způsobem zvrátit.

78

Slovem svět

Chci věřit tomu, že šance na záchranu veddštiny existuje. Pokud totiž Veddové o mateřský jazyk přijdou, ztratí kontakt se svými předky ve světě duchů. A jakmile se tak stane, nepůjde už erozi klíčové složky veddské kultury žádným způsobem zastavit. Cejlonský prales, který tak kouzelně oslavil Leonard Woolf v románu Village in the Jungle (1913), přijde o své lidské souputníky, jejichž nenapodobitelné hlasy umlknou navždy a s nimi dle mého názoru i právo „Perly Indického oceánu“ používat uctivý titul „Srí“ (Lanka). Země, která se vědomě a beze snahy o změnu kritické situace vzdává zanikajícího kulturního bohatství, si vznešené označení „šťastná, požehnaná a vzkvétající“ nezaslouží.

79

TICHOMOŘSKÉ MNOHOHLASÍ Pokud výprava za původními obyvateli Srí Lanky Veddy proběhla tak nějak mimochodem a v podstatě jsem o ni neusiloval, setkání s indiánským světem Severní Ameriky bylo chtěným a logickým vyústěním mnohaletého zájmu o jeho dějiny a kulturu. To, že šlo zrovna o oblast severozápadu USA, byla spíše souhra různých náhod a okolností nežli cílená volba, ovšem souhra velmi šťastná. Přivedla mě do jednoho z nejvíce fascinujících koutů nejen Ameriky, ale celého světa, a to hned na jeden celý rok. Bylo to paradoxně v době, kdy jsem o lingvistice a antropologii věděl jenom velmi málo. Teprve jsem studoval gymnázium, když se naskytla příležitost strávit poslední ročník školy na Evergreen High School ve Vancouveru, ve státě Washington, kde jsem následně také maturoval.

Můžete namítnout, že můj pobyt v USA byl veskrze studijní a se skutečným jazykovědným či antropologickým šetřením neměl kromě délky trvání nic společného, a budete mít pravdu. Na druhou stranu šlo o pobyt plný relevantních událostí a zážitků, které se hned tak někomu nepoštěstí.

S indiány, z nichž většina se rekrutovala z tzv. pa-

80

Slovem svět

cifických kmenů, jsem usedal do stejných školních lavic, mnohokrát jsem navštívil jejich domovské rezervace, účastnil jsem se tanečních slavností pow wow i lovů při tahu lososů. Americký studijní systém mi umožnil libovolně si volit předměty, jež s problematikou amerických domorodých národů úzce souvisejí. Předmět Northwest History jsem zakončil prací o klikitatských indiánech, sídlících na středním toku řeky Kolumbie, a také hodiny sociologie měly k tématu co říct. I dnes, po více než 20 letech, se v myšlenkách a při čtení poznámek vracím zpátky a porovnávám data z odborné literatury s tím, co jsem zažil na vlastní kůži.

Pacifický severozápad, ten kanadský, údajně ještě více než sekce patřící Spojeným státům, je země zaslíbená. Netvrdím, že bych tam dokázal dlouhodobě žít, na to mám kořeny příliš hluboko usazené a s americkou povahou jsem se taky příliš nesblížil. Ale ta příroda, wow –anglické citoslovce mi přijde prostě příhodnější –, ta mi chybí!

Představte si prostor střežený z jedné strany Kaskádovým pohořím, jemuž dominují dokonalé a nádherně hrůzostrašné sopečné kužely Mount Hood, Mount Adams nebo Mount Rainier, dosud ne zraněné jako sousední vrchol hory svatá Helena, jež v roce 1980 zatemnila oblohu a sežehla lesy, jen aby ukázala, nakolik obrodnou silou příro-

Tichomoř sk é mnohohl a sí

81

da disponuje, pokud se jí nikdo neplete do práce.

A pak podvolte fantazii moři, širému oceánu na západě. Jeho vody jsou příliš studené na dovolenkové koupání, ale o to dychtivěji se zakusují do pevniny, nejvíce v oblasti Puget Sound, kde jejich vlny čeří ploutve dravých kosatek. Nakonec zkuste ve své mysli vyvolat obraz řeky tak mocné, že si jako jediná dokázala prorazit cestu neprostupnými horami. Řeky, jejíž hluboké soutěsky a kaňony se lačně napájejí vodopády tak úchvatnými, že o jejich půvabech již po věky vyprávějí mýty.

Tyto tři zázraky přírody nejlépe definují území, v němž se budeme na následujících stránkách pohybovat. Mohl bych sice ve výčtu „severozápadních“ superlativů dále pokračovat, zejména pokud bychom se posouvali podél pobřeží Britské Kolumbie dále na sever až na Aljašku, ale to bych už básnil o něčem, co jsem neviděl, a to nechci.

Zůstaneme tedy výhradně v prostoru amerických států Washington, Oregon a zčásti i Kalifornie, jejíž malá severozápadní část se také někdy řadí do daného geografického a kulturního okruhu, a vyprávět si budeme převážně o zdejších indiánech, třebaže v úzké návaznosti na kolumbijské a jihoaljašské kmeny, které s nimi sdílely podobnou přímořskou kulturu.

82

Slovem svět

Praobyvatelé amerického severozápadu dospěli na své mateřské území někdy před devíti tisíci lety. Existují sice teorie o dřívějším osídlení, které spekulují s možností, že nejstarší sídliště se nedochovala, neboť byla zničena zvýšenou hladinou moří, více pravděpodobným se však zdá, že pravěcí lovci, kteří přicházeli ze severu přes Beringovu úžinu a krok za krokem si razili cestu na jih, neměli o tuto zprvu silně zaledněnou a jen málo úživnou oblast zájem. Teprve s oteplením planety a ústupem ledovců přichází příležitost pro lidský rod zabydlet severní část pacifického pobřeží, což se mu daří. Jak dokládají archeologické nálezy, místnímu prostředí se člověk dokázal velice rychle přizpůsobit a přibližně mezi léty 3000 př. n. l. a 1800 n. l. zde soustavně rozvíjel unikátní kulturní systém.

Základním zdrojem obživy Severozápadních indiánů byl lov ryb a některých mořských savců (mj. vyder a tuleňů), doplňovaný o sběr měkkýšů, krabů, řas a lesních plodů. Mezi nejčastější úlovky patřil některý z pěti druhů pacifických lososů, kteří se v pravidelných tazích prodírají z moře proti proudu říčních toků, aby se ve sladké vodě vytřeli, zplodili tu další generaci a pak zemřeli.

Indiánští rybáři lovili také tresky, halibuty, sledě nebo rybu nazývanou eulachon, známou v češtině jako koruška americká (Thaleichthys pacificus)

Tichomoř sk é mnohohl a sí

83

a v angličtině pod opisným názvem candlefish.

Tento rybí druh byl obzvláště ceněn, jelikož obsahoval tak velké množství tuku, že po vysušení těla stačilo vložit do něj knot, zapálit jej a ryba hořela jako pravá svíčka. „Svíčkové (někdy též) svícnové ryby“ lovili indiáni z kánoí do sítí a podběráků, při rybolovu v řekách užívali vrší, udic a oštěpů. Po vytažení z vody rybu usmrtili dřevěnou nebo kostěnou paličkou, nezřídka ozdobenou rytinami. Větší a těžší palice, vyrobené ze dřeva tisu, sloužily k pobíjení lachtanů.

Mimořádné postavení v loveckých aktivitách indiánů amerického severozápadu měl lov velryb. Šlo o nesmírně nebezpečnou činnost, takže není divu, že se lovu neúčastnili všichni muži, nýbrž pouze ti nejschopnější a nejsilnější. Navíc se na lov velryb specializovaly pouze některé mořeplavecké kmeny, především Makahové, Quilejutové a Quinoltové ze západního pobřeží státu Washington. Severněji žijící kmeny, s výjimkou Nutků, spoléhaly na to, že moře čas od času vyvrhne velrybu na pobřeží a oni se jí zmocní bez větší námahy. Lovilo se nejčastěji na jaře, kdy velryby šedé a vorvani migrovali Pacifikem na sever. Součástí přípravy velrybářů byla řada obřadů, např. rituální koupele účastníků lovecké výpravy, kteří odcházeli v noci do lesů, a tam pomalu plavali v tůních a modlitbami přemlouvali velrybu, aby

84

Slovem svět

v klidu přijala svůj osud a příliš se nebránila. Existovala také rituální pravidla, jež musely dodržovat jejich manželky, ať už před lovem nebo v jeho průběhu.

Na honbu za velrybou se obvykle vydávalo několik, někdy i více než deset metrů dlouhých kánoí, vyrobených ze dřeva zeravu. Posádku každého plavidla tvořilo nejčastěji šest veslařů, jeden kormidelník a harpunář – zpravidla vedoucí výpravy – stojící na přídi. Prvním úkolem bylo dostat se co nejblíže ke zvířeti, nejlépe k jeho levému boku. Pak harpunář pečlivě zamířil a krátce před tím, než se kytovec ponořil, mu zarazil do těla harpunu. Ta sice velrybu ještě nezabila, ale pokud šlo vše dobře, zranění a nafouknuté tulení plováky uvázané k dlouhému lanu harpuny zpomalily její rychlost. Následovaly údery dalšími harpunami a krvavou lázeň zakončil zásah dlouhým kopím. Kořist bylo třeba okamžitě dopravit ke břehu. Jeden z členů posádky skočil do vody a velrybě svázal čelisti, aby tak zabránil vodě v pronikání do žaludku. K bokům velrybáři připevnili další plováky a kořist odtáhli do osady, kde je obřadně a za zpěvu písní uvítali jejich příbuzní.

Rovněž bourání kytovce mělo nádech ceremonie. Nejlepší část masa ze hřbetu úlovku dostal harpunář, zbytek se rozdělil podle loveckých zá-

Tichomoř sk é mnohohl a sí

85

sluh a společenského postavení. Velrybí tuk, obsahující značné množství jedlého oleje, připadl celému kmeni. Vybrané části velryby se zužitkovaly během opulentní oslavy úspěšného lovu, uspořádané náčelníkem osady a jeho manželkou. Přebytky posloužily k obchodu s kmeny sídlícími ve vnitrozemí, které výměnnou nabízely třeba vlnu nebo rohy horských koz.

Mírné a vlhké klima tichomořského pobřeží, které omývá teplý oceánský proud a v rozmezí od října do dubna smáčí silné dešťové srážky, učinilo ze severozápadu Ameriky roh hojnosti, jehož obyvatelé – na rozdíl od jiných oblastí – netrpěli hladem nebo chladem. Zásoba potravy získaná sušením, uzením a dalšími konzervačními technikami a zpracovaná v období několika jarních a letních měsíců postačovala k pohodlnému přežití zimy, kdy byly možnosti rybolovu omezeny.

Intenzivní mezikmenový obchod a zimní lov vysoké zvěře zajistil rozmanitou skladbu jídla, které bylo bohaté na proteiny a vitamíny. Husté pacifické lesy složené z hájů jedlí, jedlovců, javorů a dalších kvalitních dřevin dodaly materiál vhodný ke stavbě pevných, prostorných, vodě, soli i větru odolných obydlí. Dřevo, kůra a lýko posloužily k výrobě člunů, nástrojů, zbraní, skladovacích truhel a jiných užitkových předmětů. Z rostlinných vláken se v kombinaci s kůží a kožešinami

86

Slovem svět

ulovených zvířat tkaly a pletly pohodlné a vodotěsné oděvy a pokrývky hlav. Poněvadž i v zimě teploty málokdy klesaly pod bod mrazu a zřídkakdy sněžilo, chodili Severozápadní indiáni povětšinou bosi, a v některých jejich jazycích dokonce chybí výraz pro obuv.

Příznivé podnebí a materiální jistoty plynoucí z nadbytku přírodního bohatství se promítly do vysoké hustoty zalidnění severozápadního regionu a dále se podílely na rozvoji společenských vztahů a sociální stratifikace tamějšího obyvatelstva.

Jelikož se pohybujeme v teritoriu, kde žily desítky kmenů, je třeba pochopitelně počítat s určitými rozdíly a kmenovými specifiky. Přesto lze vypozorovat několik obecnějších rysů, z nichž nejvýraznější je charakter rodového uspořádání, hierarchická struktura společnosti založená na majetku, také existence otrokářství a mezikmenové války.

Základní společenskou složku indiánů amerického severozápadu tvořila skupina příbuzných rodin (tzv. rod či totemický rod), které žily ve společném domě a svůj původ odvozovaly od pradávného předka ve zvířecí podobě. Každý rod měl svého dědičného náčelníka a příslušnost k rodu označovalo ztvárnění na heraldickém totemovém sloupu stojícím před obydlím. (Slovo „totem“ pochází z jazyka Odžibvejů a je odvozeno z výra-

Tichomoř sk é mnohohl a sí

87

zu ototeman – „je to můj příbuzný“.) Pokud bylo ve vesnici zastoupeno vícero rodů, byl za hlavního náčelníka uznán představitel největšího nebo nejvýznamnějšího rodu. Rodové uspořádání mělo nejen sociálně-politický, ale také ekonomický rozměr. Každý rod měl vyhrazeny vlastní lovecké revíry, části potoků a řek určených k rybolovu, díly lesa, kde mohl sbírat dřevo a plodiny, pruhy pobřeží ke sběru škeblí, dokonce i úseky moře. Tato hospodářská teritoriální práva byla přísně střežena a jejich překročení se někdy trestalo smrtí.

Dá se předpokládat, že tento způsob fungování severozápadních indiánských komunit musel nutně vyústit ke stratifikaci společnosti na základě majetkových rozdílů. K tomuto stadiu se podle některých zdrojů dospělo do roku 500 n. l. To, že některé rody spravovaly lepší území, výhodnější místa k lovu, způsobilo, že docházelo k nerovnoměrnému hromadění bohatství a k vydělení dědičných společenských tříd. Nejdále v tomto procesu došli Kwakiutlové, kmen tradičně obývající severní sekce ostrova Vancouver v kanadské provincii Britská Kolumbie, u nichž ještě v devatenáctém století existovala třída jakési indiánské „šlechty“, nejmovitější a rodově nejvznešenější vrstvy kwakiutlské společnosti, která vlastnila řadu přednostních práv a monopolů obchodní povahy.

88

Slovem svět

Na druhém konci společenského spektra figurovala třída „otroků“, kteří tvořili asi tak dvacet procent obyvatelstva. Otroci se získávali zejména při válečných výpravách proti nepřátelským kmenům, jimiž prosluli Kwakiutlové, Tlingitové a Haidové, z Washingtonu a Oregonu pak Makahové, Činukové a Klamathové. Byli však také častým předmětem obchodních transakcí, a jelikož šlo o dědičný statut, stávali se jimi rovněž děti vzešlé ze vztahu dvou otroků. Otroci neměli žádná práva a nic nevlastnili. Naopak vlastnit, kupovat a prodávat otroky mohl každý svobodný člen společenství bez omezení. Otroci vykonávali fyzicky náročnější práce, sbírali dřevo, káceli stromy, ženy vyvrhovaly a čistily ryby. (V jazyce Klamathů – jižní Oregon – se otrok označuje výrazem lugsh čili „ten, který nosí náklad“.) Otroci hráli nezanedbatelnou úlohu také při různých ceremoniích a náboženských úkonech, sloužili jako rituální oběti, které jejich majitelé házeli do moří, zabíjeli palicemi, častěji je ale dávali darem. Jedním z dochovaných projevů umělecké produkce kmenů severozápadního pobřeží je zdobený válečný kyj známý jako „zabíječ otroků“.

Dodnes můžeme pozorovat jisté napětí mezi potomky nájezdnických kmenů a potomky méně vojensky zdatných kmenů, které sloužily jako „zásobárny“ otroků. Vzpomínám si, jak jsem

Tichomoř sk é mnohohl a sí

89

v společnosti starší kamarádky a jejího indiánského přítele, konkrétně z kmene Činuků, zažil v Portlandu v autobuse příhodu, kdy na jedné zastávce nastoupil do vozu muž středního věku, od pohledu domorodý Američan, a při pohledu na mé společníky očividně znervózněl, začal se potit, lehce třást, a i když to nejspíš neměl v plánu, hned na další zastávce urychleně vystoupil. Moji známí mi následně vysvětlili, že šlo o příslušníka kmene, jehož předkové byli častými oběťmi útoku Činuků, v jejichž přítomnosti se ani dnes necítí nejlépe, a pokud je to jen trochu možné, vyhýbají se jim.

Válečné výpravy Severozápadních indiánů, ať už se týkaly jednorázových nájezdů či delších válečných tažení, se pořádaly nejen s cílem získat otroky, ale také hmotnou kořist v podobě přikrývek, kožešin nebo desek z mědi. Postrachem byly zejména příslušníci kmenů sídlících na tichomořských ostrovech (např. královny Charlotty), odkud pořádali zdrcující výpady na pevninu. Haidové byli nadto natolik zdatnými mořeplavci, že se snažili přimět protivníky k boji na moři. Na svých mocných válečných kánoích, které unesly i padesát válečníků, vozili v koších těžké kameny, jež metali na nepřátelské lodě a jejich posádky.

Tradiční válečná výzbroj se skládala z luku a sady šípů, válečného kyje, krátkého oštěpu, někdy

90

Slovem svět

z měděného štítu, dřevěné helmice, pevné válečné tuniky nebo přímo brnění vyrobeného ze surové tulení kůže a dřevěných prutů a latí spojených zvířecími šlachami. Oblíbenou zbraní pro překvapivé útoky a boj zblízka byla ocelová dýka, opatřená řemenem, který se ovázal kolem zápěstí, aby zbraň útočníkovi nevypadla z ruky.

Bývalo zvykem, že vítězové uřezali mrtvým nepřátelům hlavy, nabodli je na dlouhá kopí a ta vystavili před svými domy. Výjimku tvořili Tlingitové, kteří poražené skalpovali, a to tak, že jim stáhli kůži z celé hlavy.

Nejen na základě dosud nastíněných rysů charakterizuje přední americká antropoložka Ruth Benedictová tichomořské pobřeží Ameriky jako teritorium dionýského typu kultury. Tvrdí, že základní konstantou, která ovládá život pacifických indiánů, je nespoutanost, výstřednost a bouřliváctví. Podobně jako Dionýsos proslul divokými taženími světem, rovněž Kwakiutlové, Tlingitové, Makahové nebo Činukové podnikali dobrodružné výpravy, a Haidové si dokonce svými agresivními výpady vysloužili přezdívku Vikingové severozápadního pobřeží. Tak jako „bůh vína a veselí“ dokázal bouřlivě oslavovat, tak i členové místních kmenů pořádali opojné slavnosti, často vrcholící extází. Stejně jako syn boha Dia a jeho milen-

Tichomoř sk é mnohohl a sí

91

ky Semely, také indiáni Severozápadu vyznávali silný individualismus, nešetřili své rivaly a konkurenty a neustále s nimi soupeřili o kmenovou prestiž.

Klasickým dokladem dionýských tendencí kmenů severozápadního pobřeží jsou tzv. potlače (angl. potlatch, odvozeno ze slova z činuckého žargonu s významem „dar, obdarovávat“). Šlo o opulentní hostiny, v jejichž průběhu se organizátor slavnosti snažil distribucí darů potvrdit či posunout své postavení na společenském žebříčku. Čím více darů svým hostům rozdal a čím hodnotnější tyto dary byly, tím vyšší prestiž pro sebe a svůj rod získal. Pokud obdarovaní nechtěli být pokořeni a o své postavení v komunitě přijít, museli v určitém časovém horizontu uspořádat další potlač a minulému hostiteli věnovat ještě více darů vyšší hodnoty. Rozdávalo se jídlo, rohože, malované kanoe, pokrývky, výrobky z mědi aj. V případě, že osoba, která byla zrovna „na řadě“, neměla dostatek prostředků, nezbývalo jí než si vypůjčit u přátel, kteří ale pochopitelně očekávali brzké splacení dluhu, a to i s úroky, protože mohli brzy potřebovat zásobu darů pro svůj vlastní potlač.

Největší klání a boje o prestiž probíhaly mezi nejbohatšími náčelníky nejvýznamnějších rodů. Ti ve vzájemné rivalitě zacházeli i tak daleko,

92

Slovem svět

že svou společenskou nadřazenost projevovali ostentativní likvidací vlastního majetku. Rozbíjely se truhlice, vyhazovaly koše sušených ryb, ničily přikrývky a zabíjeli otroci. Součástí nejnákladnější oslav bylo vylévání zimních zásob rybího tuku nebo – ještě lépe – jeho spalování. Protože se tento tzv. „tukový potlač“ konal uvnitř náčelníkova obydlí, stávalo se, že od plamenů olejem mocně živeného ohně vzplála dřevěná střecha, až nakonec shořel celý dům, což u jeho majitelů vyvolalo bouři nadšení, naopak hosté se museli připravit na to, že aby se vyhnuli ponížení, nezbude jim než příště zničit majetek ještě vyšší hodnoty.

Mechanismy téhle zajímavé sociální „hry“ neustále šroubovaly ceny darovaného a ničeného majetku nahoru. Podmínkou ovšem bylo, aby stupeň likvidování předmětů kmen nezruinoval a souboje ve výměně darů nepřivedly jeho příslušníky na mizinu. Jinak pravidla umožňovala, aby se potlače konaly v kteroukoliv roční dobu – třebaže v zimním čase bývaly běžnější – a při různých příležitostech (svatba, přidělení jména, stavba nového domu, iniciace, vztyčování totemového sloupu aj.). Do jisté míry se dá říct, že potlač fungoval jako symbolické nahrazení války, poněvadž vedle reálného válečného konfliktu byl nejlepší příležitostí, jak dosáhnout uznání a významného postavení v oblastní hierarchii.

Tichomoř sk é mnohohl a sí

93

Interpretovat roli potlače v životě pobřežních kmenů a pouze na této interpretaci založit popis profilu jejich kultury, není vůbec snadné. Rozhodně nešlo o bezúčelné hromadění, respektive plýtvání bohatstvím, jež by svědčilo o jednostranně materiálním založení Severozápadních indiánů – vždyť jediným skutečným profitem byla společenská prestiž. Spíše potlače plnily úlohu sociálního nástroje určeného k přerozdělování majetku, který zároveň sloužil podpoře vitality a sebevědomí celé komunity a také k důslednějšímu využívání dostupných zdrojů. Na rozdíl od moderní společnosti Činukové a další kmeny neměli potřebu nadbytek kumulovat, případně uplatnit tržně.

Materiálními hodnotami Indiáni severozápadu ve skutečnosti pohrdali a mnohem více si cenili hodnot duchovních, jak dokládá jejich podivuhodná umělecká tvorba, kterou naprosto oprávněně obdivuje celý svět.

Poprvé jsem se s originálním uměním severoamerického Severozápadu setkal v únoru 1995.

Cestoval jsem z Vancouveru na sever do Seattlu, v podstatě stejnou cestou jako Jack Kerouac v románu Dharmoví tuláci, a bylo to přesně, jak vyprávěl: „vlhký, obrovský, úžasný, lesnatý a hornatý, studený, osvěžující a provokující“. I já jsem nejdříve zamířil do seattleského přístavu a na starých

94

Slovem svět

krámcích obdivoval nádherně vyřezávané totemy stojící na místě nosných pilířů. A když padl soumrak, kochal jsem se výhledem na Puget Sound, pomalu se nořící do zhoustlé mlhy, a na hřeben vrcholů Olympijského pohoří, jež „po celým obzoru vyčnívaly z divokých roztrhaných mraků“ na druhé straně úžiny. V šeru nad nebem se směrem k Pacifiku klenula „obrovská oranžová šerpa, která, jak vím, směřuje k hokkaidským a sibiřským bezútěšnostem světa“ (přel. Josef Rauvolf).

Totemové sloupy, asi nejznámější projev umělecké činnosti Severozápadních indiánů, jsem mohl studovat i při své druhé cestě do Seattlu, o necelé dva měsíce později. Tentokrát jsem volil trochu jinou cestu než Ray Smith, nikoli přes Bremerton, nýbrž přes Olympii a Tacomu. Po trase jsem projížděl rezervací indiánů kmene Nisqually, kteří se pod vedením náčelníka Leschiho zúčastnili v letech 1855–1856 válečného konfliktu s americkou armádou známého jako Puget Sound War. Když v rozhodující bitvě o Seattle Nisqualliové společně s válečníky kmenů Puyallup, Klikitat a Jakima prohráli, byl Leschi zajat a v nejednoznačném soudním procesu odsouzen ke smrti oběšením.

Dnes je po náčelníkovi Leschim pojmenováno hned několik škol, ulic a dalších míst v Seattlu a nejbližším okolí a potomci jeho lidí znuděně a povětšinou v podroušeném stavu posedávají

Tichomoř sk é mnohohl a sí

95

v centru největšího washingtonského města, kde pod věží Space Needle prodávají zmenšeniny totemů. Skutečné totemové sloupy lze pak zhlédnout v nedalekém kampusu Washingtonské univerzity. Přestože nejde o tak nádherné exempláře, jaké najdeme např. ve Stanleyho parku v kanadském Vancouveru, a i když zde nemáme vlastně co do činění s původními totemy, ale se sloupy tlingitského a cimšjanského původu, které byly v průběhu let dovezeny z Aljašky a Britské Kolumbie, stále je to velmi pěkná podívaná a jedinečný příklad tichomořského umění a pokračující řezbářské tradice.

Nedávno jsem se kdesi dočetl, že to není dlouho, co v Seattlu vztyčili nový totemový sloup. Důvodem bylo uctění památky Johna T. Williamse, domorodého řezbáře, který byl roku 2010 zastřelen policistou Ianem Birkem, když s řezbářským nožem a dřevěným špalíkem přecházel ulici. Deset metrů vysoký a dvě a půl tuny těžký totem vyřezal Williamsův bratr Rick s přáteli a jeho vztyčení se zúčastnily stovky domorodých Američanů nejen z oblasti severozápadního Washingtonu, kteří formou mírumilovné manifestace upozornili na momenty nespravedlnosti a příkoří, jimž musí i v současnosti čelit.

Williamsův sloup patří mezi tzv. heraldické (či erbovní) totemy a jeho součástí je vytesaný ro-

96

Slovem svět

dový symbol. Na vrcholu totemu je umístěn orel a ve spodní části vyřezaný havran, tedy dvě z nejčastějších totemických zvířat. Kromě heraldického typu rozlišujeme ještě tzv. totemy historické, sloužící k zaznamenávání významných dějinných událostí, dále totemy legendární, popisující mýty a legendy kmene, a totemy smuteční (či pohřební), které obsahovaly schránky s popelem zemřelého. Samostatnou a možná i časově nejstarší skupinu tvoří totemy ve funkci vnějších nebo vnitřních podpůrných pilířů indiánských obydlí. Některé domy byly obrovské, např. jeden dům pobřežních Sališů byl údajně dlouhý 160 metrů, takže vyžadovaly mohutné nosníky, jejichž volná plocha posloužila dřevorytcům a řezbářům. Nejvyšší známý samostatně stojící totem měří 45 metrů a byl vztyčen v roce 1971.

Ze Seattlu jsem vyrazil dále na sever. Kousek za Everettem jsem nechal po levé straně Tulalip Indian Reservation, kam byli po podepsání smlouvy z Point Elliot roku 1855 umístěni členové spřízněných sališských kmenů Snohomish, Snoqualmie a Skykomish, a pokračoval jsem až za Bellingham, kde se téměř na dohled kanadským hranicím nalézá rezervace dalšího ze sališsky hovořících kmenů – Lummi. Lummiové v současnosti čelí vážné hrozbě výstavby přístavního terminálu na Cherry Point, severně od jejich rezervace, kte-

Tichomoř sk é mnohohl a sí

97

rý se má stát přepravním centrem, odkud se plánuje, že bude exportováno uhlí na asijský trh. Pokud se tato ekologická hrozba naplní, můžeme očekávat, že se tradiční loviště Lummiů v blízkých mořských vodách znečistí a dojde k významnému úbytku ryb a korýšů.

Jelikož jsem neměl víza, musel jsem se vzdát cesty do kanadského Vancouveru a otočil jsem to zpátky na jih. V Mount Vernonu, který se nachází v půli cesty mezi Seattlem a kanadskou hranicí, jsem odbočil vpravo a po železném mostě přejel na ostrov Fidalgo. V jeho východním úseku se nachází indiánská rezervace Swinomish – opět se sališsky mluvícím obyvatelstvem. Je si třeba uvědomit, že v porovnání s rezervacemi na jihozápadě Spojených států amerických nebo v oblasti Velkých plání zabírají severozápadní rezervace jen velmi malé území. Je to mj. dáno tím, že zdejší kmeny byly nepočetné, rozdrobené podél pacifického pobřeží, a stejně tak jsou dnes roztroušena jimi spravovaná teritoria. Na jednu stranu vysoká hustota obyvatel, ale nízká populace v rámci jednotlivých kmenů byla též důvodem, proč se Severozápadní indiáni s výjimkou zmíněné Puget Sound War a Války na řece Rogue (1851–1854) nikdy nepostavili bílým Američanům na významnější odpor.

Z Fidalgo Island jsem se přes Deception Pass přesunul na Whidbey Island a odtud, z přístavu

98

Slovem svět

Fort Casey, jsem trajektem přeplul do Port Townsend, kde jsem přenocoval. Následující den byl ve znamení těchto zastávek: Port Angeles a dech beroucí pobřežní silnice s výhledy na ostrov Vancouver ležící na druhé straně průlivu Juana de Fucy – Makah Indian Reservation a návštěva kulturního a výzkumného centra s exhibicí artefaktů ze slavného archeologického naleziště Ozette – průjezd rezervací kmene Quinault, největší na západ od Kaskádových hor – krátký výlet deštným pralesem v národním parku Olympic – navštívení indiánské rezervace Chehalis – návrat domů do Vancouveru.

Nevím, které z míst nebo který ze zážitků byl nejčarovnější a nejsilnější, ale pokud bych byl nucen volit, vybral bych asi rezervaci Makahů, tedy přesněji lokalitu Ozette, nalézající se na mysu Alava. Připadáte si tu jako na samém konci světa, jen vítr a skály, křik racků a oceán. Podle legend Makahů zde kdysi stála vesnice, kterou však zničil prudký sesuv půdy a bahna. Reálný základ tohoto indiánského vyprávění byl potvrzen v lednu 1970. Tehdy silné vlnobití způsobené tichomořskou bouří zbavilo pobřeží mnohaletých nánosů hlíny a písku a odkrylo shluk předmětů a části domů. Náhodný výletník ohlásil objev na centrálu kmene, Makahové zkontaktovali Washingtonskou státní univerzitu a v dubnu, jen dva měsíce

Tichomoř sk é mnohohl a sí

99

po skončení bouře, začal na místě pracovat tým archeologů.

Radiokarbonová analýza a následná rekonstrukce ukázaly, že makažská osada byla pohřbena někdy kolem roku 1500 a skládala se z šesti dlouhých obydlí. Za více než deset let vykopávek se archeologům podařilo nalézt 55 000 různých artefaktů, které jsou uloženy a některé z nich vystaveny v rezervačním muzeu, kde slouží jak potřebám vlastní komunity Makahů, tak i externím výzkumníkům.

Součástí muzejní exhibice jsou vedle harpun, palic, udic, dřevěného nádobí, hraček či replik kanoí též nejrůznější ceremoniální předměty, mezi jinými makažské masky. Ty nezapřou vliv sousedů z druhé strany průlivu Juana de Fucy Nutků a Kwakiutlů – s nimiž jsou Makahové spřízněni i jazykově –, mají obdobný vzhled a funkci a některé z nich by se určitě neztratily ani ve sbírkách těch nejsebevědomějších světových muzeí. Masky Severozápadních indiánů obdivoval francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss (1908–2009), velký znalec zdejších kulturních poměrů, který problematice pacifických masek věnoval jednu ze svých odborných monografií pod jménem Cesta masek (1996).

Lévi-Strauss zkoumá zejména dva typy masek: (1) swaihwé (název používaný v údolí řeky Fra-

MIROSLAV ČERNÝ (1977) vysokoškolský učitel, lingvista a antropolog. Kromě Antarktidy cestoval po všech kontinentech. S problematikou revitalizace jazyků a kultur se dále seznamoval během výzkumných

Miroslav Černý

pobytů v Tromsø a Darwinu. Zájem o menšinové populace

SLOVEM SVĚT

světa promítl do dlouhé řady učebních, odborných i populárně-naučných textů (mj. Homo loquens: Vybrané kapitoly z lingvis­ tické antropologie, 2009; Pátá rovnoběžka: Přírodní národy Asie,

Miroslav Černý

SLOVEM SVĚT

Afriky a Ameriky, 2011; Poselství prachu: Mýty a legendy Šošonů, 2013; Past, Present, and Future Prospects of Indigenous Language Documentation and Maintenance: A Source Book, 2015).

Příběhy mizejících jazyků

Jedním z aktuálních témat, jež na sebe v posledních letech strhávají značnou pozornost, jsou radikální změny v jazykové mapě světa. Odhaduje se, že z přibližně 6000 jazyků, jimiž se v tuto chvíli na planetě aktivně hovoří, do konce 21. století rovná polovina zanikne. V knize Miroslava Černého se vydáme na vzrušující výpravu napříč naším umlkajícím světem a vyslechneme příběhy pěti mizejících jazyků a kultur, jejichž mluvčí autor v posledních letech při svých cestách navštívil.

Ať už v saharské poušti, cejlonském pralese, australské buši, arktické tundře či v horách západu Ameriky, vypravěč nás nenechá na pochybách, že hlavní bohatství lidstva spočívá v rozmanitosti. Je potřeba ji chránit.

w w w.d auph i n .c z

9 788072 728695

slovem_obal_fin.indd 1

dauphin

15.04.16 12:22