Česká cesta z covidu

Jak to začalo? Brutální mediální záběry a informace z Číny, které zastavily dění v Evropě a zejména v celém západním světě. Atmosféra připomínající válečný stav, naprosto prázdné ulice i celá města, zavřené hranice ve všech zemích Evropy, obrovský strach a nejistota v celé společnosti, několik dní přetížené krizové linky, nedostatek ochranných prostředků i informací, čekání na letadla z Číny, mnohamiliardové nekoncepční nákupy, speciální vládní nařízení a vyhlášky, které se ze dne na den dotýkaly života milionů lidí včetně dětí.

Naproti tomu v první fázi obrovská vlna solidarity veřejnosti, vědců i průmyslníků napříč českým národem, ale také postupné probouzení do světa oficiálních i neoficiálních informací a dezinformací, které postupně prověří čas. Později na základě nepravdivých informací ze strany vlády došlo k obrovskému rozdělení národa, segregaci, dehonestaci lidí s jiným názorem. Přispěla k tomu zejména chybně používaná definice o bezinfekčnosti. Právě tyhle momenty v komunikaci vlády se staly jedním z mnoha důvodů pro vznik živé dokumentace a knihy Česká cesta z covidu.

Citlivější lidé mohli již delší dobu vnímat atmosféru, která nahrávala a nahrává názorovým střetům včetně cenzury, politická prohlášení rozdělující společnost, nejrůznější neověřené proklamace, bulvární titulky a celkový mediální kolotoč, který obchoduje se strachem. Postupně je zasíván mechanismus, který vkládá důvěru občanů do rukou pouze pár politickým a vědeckým jedincům, kteří za nás rozhodují.

Zažíváme totiž přelomové okamžiky v novodobé historii naší země, kdy jsou občané nuceni spoléhat jednotně na politické lídry, významné veřejné instituce a mediální značky. Političtí lídři a jejich experti nám několikrát denně prezentují své obavy, představy a mediální teze o dalších hodinách a týdnech. Oblíbenost těchto politických mluvčích se proměňuje ruku v ruce s jejich preferencemi, kauzami i dalším vývojem covidové situace. V náročném období se bohužel nenachází nikdo, kdo by uklidňoval, kdo by působil jako politický moderátor situace a díval se za horizont několika dalších měsíců. Krize postupně ukazuje obrovský potenciál národa, ale zároveň dokáže rychle zviditelnit zranitelnost ústavního práva a našich základních demokratických hodnot.

Všechny tyto události od začátku roku 2020 až po současnost procházejí určitou inventurou ve společnosti – od mezilidských vztahů, schopnosti českého akademického a průmyslového prostředí, digitální připravenosti státu, médií veřejné služby přes fungování veřejných institucí, práce s daty, diskuze ve vědeckém prostředí až po inventuru schopností ve zdravotnictví, školství a mnohého dalšího.

Přišlo ovšem něco, co jsme nečekali. Dezinformace se postupně stávají součástí politické kultury v České republice. Politický fetiš a marketingová komunikace vlád i politických stran jsou povýšeny nad veřejný zájem, zdraví obyvatel i otevřenou vědeckou diskuzi. Političtí lídři nám znovu dokazují, že některá pravidla platí pro každého jinak. Občané mezi sebou diskutují o viditelných ekonomických a politických zájmech, které až na hraně hyenismu plundrují veřejný prostor, finance i lidské osudy. Politici a zástupci médií pod symbolem českého státního znaku vystupují na oficiálních tiskových konferencích, kde prezentují nepodložené informace. Prezentované politické teze od jejich poradců a některých vědeckých odborníků se naprosto míjí v čase. Nepřesností, přehmatů a nepodložených rozhodnutí je mnoho. Nebo jen zapomínáme?

Sliby politiků se velice často rozplývají v úplně jinou realitu. Co byla dezinformace, je najednou oficiální informací. Co bylo nemožné, je možné. Termíny, počty i data jsou měněny.

Co nemělo nastat, nastalo. Do národa je zasívána další výrazná vlna strachu, negativních informací a nepřesností, které přispívají k historickému rozdělení národa. Během několika málo hodin je národ zcela rozdělen. Přestávají platit základní hodnoty demokracie, ale většina se tomu nediví. Lidé jsou citlivější, tak si vykládají různá prohlášení po svém. Dialog a porozumění mizí z veřejného prostoru. Přichází něco, co jsme na začátku nečekali. Chybí svobodná a otevřená vědecká diskuze. Chybí jakákoliv odborná reflexe, vyhodnocení, omluva, poučení směrem do dalších vážných celospolečenských situací a krizí. Oslovili jsme proto zástupce vědy, zdravotnictví a práva, abychom poskytli otevřený prostor k jejich reflexi posledních dvou let. Ohlížíme se za pandemickým obdobím, ale zároveň hledáme vzájemná poučení, vyhodnocujeme data, různé situace osobní i celospolečenské.

Hana Zelená

Pokusím se v následujících řádcích nastínit svůj pohled na 2 roky s covidovou pandemií. Tvůrčí psaní není mou silnou stránkou a zároveň jsem tak trochu chaotik. Můj zápis bude syntézou vzpomínek, odborných poznatků, subjektivních pocitů, názorů a dříve publikovaných textů. Snad se v tom všem čtenář aspoň trochu vyzná.

Pokud bych si měla vzpomenout na první okamžik, kdy jsem uslyšela o novém koronaviru, asi si jej nedokážu úplně přesně vybavit. Muselo to být někdy počátkem roku 2020. Vzhledem k tomu, že s ohledem na duševní hygienu se již delší dobu vyhýbám televiznímu zpravodajství, útržkovité zprávy o nové infekci se ke mně zprvu dostávaly jen zprostředkovaně od vyplašených spoluobčanů a příbuzných. Nepřikládala jsem těmto zprávám nejprve žádnou důležitost, kladouc je na roveň informacím o smrtících klíšťatech či o signálech mimozemšťanů z vesmíru.

Vážnější debatu o novém koronaviru jsem zaznamenala poprvé až na konferenci mikrobiologů a infektologů, která se jako každý rok konala v druhé polovině ledna 2020 v Třeboni. To ještě nikdo z účastníků netušil, že jde o setkání na dlouhou dobu poslední. O novém koronaviru se zde hovořilo pouze v kuloárech, jelikož témata přednášek byla dána dávno předem. U kávy a chlebíčků se v neformální diskuzi objevovaly názory různorodé, neboť i lidé jsou různí. Veškerá diskuze probíhala korektně, s respektem a bez jakékoliv zášti vůči oponentům s rozdílnými názory. Konference to byla vskutku vydařená, už proto, že se k ní pojí jeden z mých nezapomenutelných sportovních zážitků. Společně s mou dlouholetou přítelkyní a primářkou jednoho významného infektologického pracoviště jsme oběhly Svět. Pro ni to byl řadový nepříliš náročný trénink, pro mě vrcholný sportovní výkon, který již zřejmě v disciplíně běhu nebude nikdy překonán. V tu chvíli jsme se ještě shodovaly v tom, že bychom se spíše měli bát chřipky než nějakého podivného koronaviru z Číny. Zatímco naše přátelství a vzájemný respekt trvají dosud, naše pohledy na pandemii se v následujících týdnech a měsících začaly poněkud rozcházet. Paní primářka se stala tváří očkovací kampaně v našem kraji, já jsem dostala nálepku rebela, potížisty a antivaxera. Kladu si otázku, proč se to stalo, proč koronavirus rozdělil lidi, zařadil je do škatulek a ty opatřil nálepkami.

Po návratu z Třeboně mě pozvali sousedé důchodového věku na kávu. Zajímali se, jak je to s tím novým čínským virem, a opravdu vypadali docela vyděšeně. V televizi běžely zprávy, na nich záběry z Číny, kde bagry připravovaly staveniště pro obrovskou novou koronavirovou nemocnici, která měla být vystavěna během 5 dní. Nevěřila jsem svým očím, vypadalo to opravdu apokalypticky, přesto jsem brala tyto informace s rezervou a snažila jsem se sousedy uklidnit (zřejmě ne příliš úspěšně).

Přibývaly zprávy nejen v médiích, ale také v odborném tisku a postupně začalo být jasné, že se s novým koronavirem brzy seznámíme i osobně. V únoru jsme začali připravovat PCR diagnostiku, a jakmile jsme obdrželi svolení ze SZÚ, diagnostiku jsme rozjeli. 1. března jsme začali na ZÚ v Ostravě testovat, ve stejný den byl ohlášen ze SZÚ první případ nového koronaviru v Česku. V naší laboratoři jsme měli prvního pozitivního pacienta jen o pár dní později. Počty pak začaly raketově narůstat, mohli za to lyžaři z Itálie, na to si ještě všichni dobře vzpomínáme. Ostatní infekční nemoci jako by ze dne na den přestaly existovat. Tehdy začalo nálepkování, ukazování na viníky, rozdmýchávání nenávisti a rozeštvávání lidí.

Začátkem března jsem po značném váhání odjela do Nizozemska na dlouho připravovaný seminář o infekcích přenášených komáry. Organizátoři se po pečlivém zvažování nakonec akci rozhodli nezrušit. Nizozemsko nepatřilo tou dobou mezi rizikové země. Šlo o malou akci, cca 50 účastníků z různých evropských zemí, nálada byla pochmurná, Italové přijet nemohli, protože u nich řádila apokalypsa. Byli připojeni online. V den příjezdu do Nizozemska došlo v ČR k uzavření škol, údajně na 2 týdny – děti hurá prázdniny (kdybyste věděly). Od té chvíle jsme všichni denně na mobilu, sledujeme počty případů, v Německu už tisíc…

Vracím se do ČR 12. 3., letiště v Amsterodamu poloprázdné, v letadle jen pár cestujících. Roušky ale nemá skoro nikdo, na letišti jsou v nich vidět jen někteří asijští cestující. Na místě pasažéra přede mnou sedí pilot cestující ze Soulu, vypráví letušce zážitky z Koreje, zrušili mu lety, a tak se vrací domů. Letadlo přistává v Praze 12. 3. večer, od druhého dne je nařízena 14denní karanténa všem vracejícím se z ciziny. Na mě se to sice de jure nevztahuje, ale pro jistotu zůstávám 14 dní na home-office, kolegové se mnou nechtějí nic mít, co kdybych jim tam tu hroznou nemoc zavlekla.

A pak už se to nedalo zastavit: chaotické nelogické pokyny, uzavření vysokých škol, zrušení školní docházky na neurčito, nošení povinných roušek i na procházce v lese, uvěznění starých lidí v domovech pro seniory bez možnosti kontaktu s jejich blízkými, zákaz návštěv, zákaz vycházení, nonstop testování až do roztrhání těla – a to vše mělo za následek zástupy vyčerpaných zdravotníků ve skafandrech, přírůstky nakažených a mrtvých denně v přímém přenosu, katastrofické záběry z nemocnic… Zrodili se noví hrdinové – celý národ šije roušky, nejen prosté ženy z lidu, ale pozadu nemohou zůstat ani celebrity z řad zpěvaček, hereček a manželek bývalých prezidentů, laboratoře jedou na plný plyn, testuje se celé víkendy i noci, testují i veterináři, vědci, testuje každý kdo má ruce a umí si koupit přístroj, zapojí se i prodavač kebabu, vždyť kdo by se zdržoval s kvalitou, tady teď přece řešíme pandemii. A hlavně zdravotníci, lékaři, sestřičky, vojáci, medici, studenti zdravotních škol, obětaví hrdinové tančí pro obveselení národa na chytlavou melodii. Národ však potřebuje označit viníky, mít své vyvrhele – těmi jsou přece lyžaři a ti, co nechtějí nosit roušky – ale také musí oslavovat své hrdiny. Národ se musí bát, musí být vyděšen, ale bude vakcína, na jejím vývoji už vědci pracují, ona nás spasí. Ano, už na jaře 2020 bylo nad slunce jasné, že nás čeká masové očkování, jen co hrdinní vědci vakcíny vyrobí. Nelze se zdržovat s jejich dlouhotrvajícím testováním, a tak testy probíhají ve zkráceném režimu, jde přece o záchranu lidských životů. To, co se běžně testuje desítky let, nyní zvládneme za pár měsíců. Co na tom, že jde o zcela nové genetické vakcíny, které dosud nebyly u lidí použity. Máte obavy z nežádoucích účinků? Jste antivaxer! A tudíž vyvrhel a nepřítel lidu. Vakcíny jsou přece naprosto bezpečné, není v žádném případě principiálně možné, aby došlo k jejich interakci s buněčným jádrem a s lidskými geny, nic takového se rozhodně nemůže stát. Jde o sebevědomá tvrzení z úst vládních odborníků, která byla na základě později publikovaných výsledků vyvrácena. Omluvy nebo alespoň korekce těchto lživých výroků jsme se ovšem nedočkali.

Možná si ještě vzpomínáte na karanténní a izolační opatření, která byla uplatňována v první polovině roku 2020. Tato opatření přiváděla spoustu jedinců k šílenství. Vycházela z jednoho z mnoha nechvalně proslulých Mimořádných nařízení vlády. Spočívala v tom, že člověk, který byl PCR testem zachycen jako pozitivní, bez ohledu na to, zda měl či neměl jakékoli příznaky onemocnění, byl povinen být v izolaci tak dlouho, dokud nedosáhl 2 po sobě následujících PCR testů s negativními výsledky. Jak známo, PCR test bývá u některých jedinců pozitivní i několik měsíců poté, co infekce odezní. Dotyčný není infekční, ale vysoce citlivá metoda ještě různě dlouhou dobu detekuje fragmenty virové RNA. Pokud bychom podobně postupovali u jiných infekcí, např. u chřipky, zjistili bychom totéž. Ale tento postup byl zaveden jen a pouze u SARS-CoV-2. V praxi to znamenalo, že spousta lidí byla držena v izolaci po dobu mnoha týdnů i měsíců, přestože již dávno nevykazovali žádné známky infekce a ani nemohli již být pro své okolí infekční. Což jsme opakovaně potvrdili při pokusech o izolaci virů, tzv. testem viability. Mnoho takto postižených lidí mě tenkrát kontaktovalo s dotazem, zda by se s tím nedalo něco dělat. Nešlo jen o nedobrovolné uzavření v bytech, ale i o ztrátu výdělku a psychické i fyzické strádání. Nejvíce mě rozčílil telefonát jedné maminky, která mi líčila, kterak její 6letý syn, prvňáček, kvůli přetrvávající pozitivitě je již 3. měsíc uzavřen doma bez možnosti chodit do školy a s kýmkoliv se stýkat, chlapec doma pláče a velmi psychicky strádá. Na hygieně jí prý řekli, že se s tím nedá nic dělat.

Takovéto týrání dětí člověku rve srdce, pokud není úplný cynik. To už byla pro mě poslední kapka a rozhodla jsem se napsat dopis adresovaný tzv. klinické skupině (KS) Ministerstva zdravotnictví s návrhem na zkrácení doby izolace na 14 dní. Dopis následujícího znění byl i s podporou ředitele Zdravotního ústavu odeslán na Ministerstvo zdravotnictví 19. 6. 2020:

Vážení členové KS COVID, dovolujeme si Vás oslovit s návrhem úpravy obsahu dokumentu „Jednotný postup testování osob na přítomnost koronaviru SARS-CoV-2“, a to zejména jeho Části 2.2 „Kritéria pro ukončení domácí izolace“.

V současném znění Části 2.2 je jako jedno z nutných kritérií pro ukončení domácí izolace uvedeno, že „v případě pozitivního výsledku PCR vyšetření je další odběr a vyšetření indikován nejdříve za 5 dní a případné opakování až do dvou negativních výsledků PCR vyšetření.“

V praxi to často znamená, že osoby, které nemají žádné příznaky, mají opakovaně pozitivní výsledek PCR nebo se střídají výsledky negativní s pozitivními po dobu několika týdnů i měsíců.

Po celou tuto dobu jsou tito lidé bez jakýchkoliv příznaků nemoci drženi v domácí izolaci, čímž je zásadním způsobem omezována kvalita jejich života i dalších členů jejich domácností, jsou jim zamezovány společenské kontakty, pracovní a jiné aktivity, čímž jsou přímo ohrožování na psychickém i fyzickém zdraví, dochází k narušování mezilidských vztahů a v neposlední řadě jsou tito lidé poškozováni finančně.

Podle současných vědeckých poznatků nemají takováto opat -

ření žádný racionální podklad, protože PCR pozitivita není rovnítkem infekčnosti. Na velkých souborech pacientů je prokázáno, že člověk nakažený virem SARS-CoV-2 může nakazit jiného člověka nejdříve 2-3 dny před nástupem klinických příznaků, infektivita je nejvyšší v prvním dni příznaků a během týdne pak prudce klesá. Německým autorům se dařilo kultivovat virus ze vzorků z prvního týdnu onemocnění, ale po 8. dni již nebylo možno vykultivovat živý virus i přesto, že PCR vyšetření dávalo stále pozitivní výsledky. Podle singapurských autorů nelze živý virus vykultivovat po 11. dni, i když PCR je stále pozitivní. Taiwanská studie prokázala, že z 1818 osob, které byly v úzkém kontaktu s nemocným v prvních 5 dnech příznaků, se nakazilo 22 (1 %), zatímco z 852 osob, které byly v kontaktu s osobou, která byla nemocná již déle než 5 dní, se nenakazil nikdo. Existují i další vědecké práce potvrzující tyto výsledky.

Z uvedených studií jasně vyplývá, že možnost nákazy od osoby po prodělané infekci SARS-CoV-2 je po 2 týdnech krajně nepravděpodobná bez ohledu na to, zda PCR výsledek je pozitivní nebo negativní.

Neúměrné prodlužování izolace osob po prodělání koronavirové infekce a jejich opakované vyšetřování metodou PCR je zbytečné, kontraproduktivní a ve svém důsledku škodlivé, protože poškozuje dotyčné osoby a jejich rodiny omezováním jejich života a zbytečné vyšetřování neúměrně zatěžuje zdravotní systém i laboratoře.

Pro dokreslení uvádíme, že v laboratořích ZÚ Ostrava je přibližně čtvrtina všech opakovaně testovaných vyšetřována 6x nebo vícekrát. Rekordmanem je pacientka vyšetřená 18x v období 79 dní, což stojí systém zdravotního pojištění 30438 Kč. Pro průkaz infekčnosti viru by bylo možno provést levnější vyšetření kultivace viru na tkáňové kultuře, jehož cena je dle sazebníku výkonů 728 Kč, současně by mohla být ukončena izolace pacientky podstatně dříve.