Nejvyšší hory

Hanoj, 2012

Babička mi říkávala, že když zemřou naši předkové, nezmizí, ale stále nad námi bdí. A teď, když škrtám sirkou a zapaluji tři vonné tyčinky, cítím, že babička je tu se mnou. Na oltáři zděděném po předcích, za dřevěným zvonkem a talíři s jídlem, ze kterého se kouří, září spolu s oranžovo-modrým plamínkem, který se rozhořívá a polyká tyčinky, oči mé babičky. Zatřepu tyčinkou, abych ji uhasila. Doutná a k nebi míří závoje kouře a vůně a volají zpět duše mrtvých.

„Ba oi,“ zašeptám a zvednu tyčinku nad hlavu. Mlžným závojem, který odděluje naše dva světy, se na mě usmívá.

„Chybíš mi, babi.“

Otevřeným oknem vane větřík a konejší mou tvář tak, jak to dělávaly babiččiny ruce.

„Huong, moje milovaná vnučko.“ Ve stromech za oknem šustí její slova. „Jsem tu neustále s tebou.“

Umístím vonnou tyčinku do misky před obrázkem babičky. Vůní pronikají její jemné rysy. Hledím na jizvy na jejím krku. „Pamatuješ, co jsem ti říkala, miláčku?“ Její hlas ševelí nepokojnými větvemi. „Překážky, kterým čelil vietnamský lid během celé historie, jsou velké jako ty nejvyšší hory. Když stojíš moc blízko, nedohlédneš na jejich vrcholky. Když poodstoupíš z toku života, uvidíš je v celé jejich velikosti…“