42
Ročník XXII / Cena 11 Kč
11. – 17. 10. 2011 / 29. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
Uvnitř listu: Perspektivy a Papežská misijní díla
I–II
IV
PERSPEKTIVY: KATOLÍCI A ŽIDÉ Publicista Petr Příhoda se zamýšlí nad vztahem katolíků k Židům, nad antisemitismem a jeho zdroji.
PERSPEKTIVY: OČIMA DÍTĚTE Rozhovor se ženou, která prošla jako dítě Terezínem a ve své knize „Červená stuha“ popisuje tuto dobu právě z pohledu dítěte.
3 HROZÍCÍ POPRAVA V Íránu se chystá poprava evangelického pastora Júsefa Nadarcháního za jeho údajný odpad od islámské víry.
4–5
8
TÉMA: TOLERANČNÍ PATENT Toleranční patent přinesl před 230 lety evangelíkům možnost přihlásit se svobodně ke své víře. Proč si ho mají připomínat i katolíci?
ALOIS NEBEL Animovaný film „Alois Nebel“ měl zaručenou slávu ještě před vstupem do českých kin. Právě proto se od něj hodně očekávalo.
Oceněné fotografie z českých věznic Fotografové Alena Dvořáková a Viktor Fischer, s jejichž snímky se čtenáři setkávají na stránkách Katolického týdeníku a Cyrilometodějského kalendáře, získali nejvýznamnější ocenění v oblasti novinářské fotografie, které se u nás uděluje.
grafové zaměřili právě na práci vězeňských kaplanů a dobrovolných duchovních z celkem deseti církví, kteří zde působí. Nejsilnější zážitek, který si z této mise oba ocenění fotografové odnesli, je přitom potkal hned na začátku: „První věznice, kterou jsme navštívili, byly Valdice a bylo to před Vánoci. A tak jsme se tam zúčastnili předvánoční bohoslužby, během níž ale zavládla tak tísnivě smutná atmosféra beznaděje, že to byla chvíle, kdy jsme si řekli: Tak tohle nezvládneme. A uvažovali jsme, že od projektu odstoupíme.“ Nakonec však oba vydrželi, a tak jejich fotografický cyklus mohou zanedlouho vidět i návštěvníci výstavy Czech Press Photo. Ta proběhne od 16. listopadu do 31. ledna na pražské Staroměstské radnici. Snímky lze zhlédnout také na www.czechpressphoto.cz. JAN PAULAS
Porota prestižní soutěže Czech Press Photo je ocenila v kategorii Každodenní život hned 1. místem. A navíc za téma, které se úzce dotýká života církve: Vězeňská duchovní služba. Jak se vůbec zrodí nápad vydat se s fotoaparátem do věznice? „Na začátku byla naše zvědavost,“ přiznává Alena Dvořáková, „někteří si dovedeme představit, jak se někdo dostane do vězení, jak to tam zhruba vypadá, jaký tam panuje režim, ale jak v takových podmínkách absolutní ztráty svobody a soukromí funguje duchovní služba, to jsme si představit nedovedli,“ vysvětluje. Vedle zachycování každodenního života ve věznicích se tak oba foto-
Z oceněného projektu Vězeňská duchovní služba 2010–11. Snímek Dvořáková – Fischer
Chtěli bychom umírat doma, ale nevíme jak
www.katyd.cz
Většina lidí neumírá tam, kde by chtěla. Zjistil to aktuální průzkum veřejného mínění, který agentura STEM/MARK učinila mezi lidmi a zdravotníky. Velmi dobře v něm dopadly hospice, které mají důvěru především u zdravotníků. Také se ukázalo, že velký prostor pro rozvoj má i domácí hospicová péče.
Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
Téměř osmdesát procent respondentů odpovědělo, že by chtělo umírat doma, a ještě o osm procent lidí více potvrdilo, že by se o své blízké doma rádi starali. Proč je realita jiná? Proč většina lidí umírá v různých nemocničních zařízeních? „Těch, kdo odpověděli, že by se o své blízké nepostarali, jsme se zeptali proč. A odpovídali velmi prakticky – například že by nedostali volno v práci, nezvládli by to finančně, případně by to nezvládli psychicky. Bylo vidět, že už o tom tématu přemýšleli, nebo se s ním dokonce setkali,“ vysvětluje Jan Tuček, ředitel výzkumné agentury. Většina lidí je proto podle něj ochotna pomoci, ale mnozí si neuvědomují, co to prakticky znamená. A když pak dojde na lámání chleba, stejně se nakonec většinou obrátí na nemocnice. Právě zde se objevuje velký prostor pro domácí hospicovou péči, která u nás funguje, ovšem zatím ne-
ní příliš známá a využívaná. Umírající při ní nemusejí dožít v hospici, ale jsou doma – ve svém prostředí. Odborníci za nimi docházejí a pomáhají rodině či nejbližším s péčí. Problém je však v české legislativě, která této péči dosud není nakloněna, protože ji neumožňuje platit ze zdravotního pojištění. Zajímavý nesoulad ukázal průzkum ve vnímání hospiců u veřejnosti a zdravotníků. Umírat by v něm nechtělo zhruba 40 % všech dotázaných (dvě třetiny respondentů by si v něm tedy konec své životní pouti uměly představit), zatímco z dotázaných zdravotníků hospic jako místo nevhodné k umírání označilo pouze 6 %. Drtivá většina těchto zdravotníků tedy považuje hospic za velmi dobré místo k umírání, a někteří dokonce odpověděli, že je v něm lepší úroveň zdravotní péče než v nemocnicích. Podle Martiny Špinkové z organizace Cesta domů, která zajišťuje právě domácí hospicovou péči, se ukazuje, že zdravotníci, kteří hospice znají lépe z titulu svého povolání, je vnímají mnohem pozitivněji než zbytek populace, která je ještě často neodlišuje od jiných typů zdravotnických zařízení. CENA I KOLÁČ Pro hospice je tudíž velmi důležité „být vidět“, jako se to nedáv-
no podařilo hospici v jihočeských Prachaticích. Ministr zdravotnictví Leoš Heger mu totiž udělil cenu Makropulos, kterou ředitel hospice Robert Huneš slavnostně převzal 1. října v Národním divadle v Praze. Podle něj chce ministerstvo touto cenou stimulovat právě rozvoj nových zdravotně-sociálních služeb a současně pomáhat měnit stereotypy v přístupu ke stáří. Na jihu Moravy zase tradičně sází na koláče. Minulý týden se v ulicích Brna, Židlochovic a Rajhradu konala akce „Koláč pro hospic“ a dobrovolníci při ní prodávali ve stáncích sladké pečivo. Cílem nebylo jen získat peníze pro rozvoj rajhradského hospice, ale také představit jeho činnost lidem. Podobné koláčové sbírky uskutečnily také Oblastní charity Blansko, Jihlava a Třebíč. Jejich cílem byla podpora právě domácí hospicové péče, konkrétně získání peněz na nákup léků. „Snažíme se oslovit širokou veřejnost, aby jí svět péče o nevyléčitelně nemocné nepřipadal odtažitý a nevlídný. Čím více lidí se do akce zapojuje, tím větší známost paliativní péče získává. V naší zemi je navíc tolik potřebná a poskytuje protiváhu hlasům na podporu eutanazie,“ vysvětluje ředitel Diecézní charity Brno Oldřich Haičman. (tok, vaš)
Bohoslovci zaplnili Velehrad Hotové manévry lidí v sutanách zažil o uplynulém víkendu Velehrad. Navštívilo jej více než 350 bohoslovců ze šesti slovenských a dvou českých seminářů v rámci své pouti. Událostí ale žila také řada rodin z okolních farností – seminaristům nabídly nejen svá přístřeší, ale otevřely jim i své soukromí. Mezi takové patří manželé Knapkovi z Otrokovic, kteří do svého panelákového bytu přijali na víkend dva bohoslovce z řeckokatolického semináře v Prešově. „V minulosti u nás při této pouti bydleli chlapci ze Spiše,“ vzpomíná Stanislav Knapek a jeho manželka Marie, jež právě prostírá hostům stůl, dodává: „Vždycky jim říkáme, že přicházejí k dědovi a babičce, a chceme, aby se u nás tak cítili.“ Jejich mladí hosté, kteří mezitím svlékli promoklé kleriky a zasedají k sobotní večeři, si pochvalují jak vlídné přijetí u hostitelské rodiny, do jejíhož života mohou nahlédnout, tak samotné konání česko-slovenských bohosloveckých setkání, z nichž to letošní je už osmé v pořadí. „Zřejmě nejlepší je, že poznáme spoustu dalších
kluků, kteří mají stejný cíl jako my, takže si nemusíme připadat jako ‚ti divní‘,“ říká dvaadvacetiletý Lukáš Homoľa z bratislavské řeckokatolické eparchie, student třetího ročníku. Jeho o rok starší kolega Michal Vadrna z eparchie prešovské zase hodnotí spolupráci s českými a moravskými seminaristy, kterých na pouť přijelo téměř osmdesát, při odpolední práci ve skupinkách. „Žádné velké rozdíly jsem nevnímal, snad jen to, že čeští bohoslovci jsou o něco starší, často už mají za sebou nějaké životní zkušenosti,“ říká. Debata ve skupinách však nebyla jediným bodem programu, který seminaristé toho dne absolvovali. Dopoledne ho ve velehradské bazilice zahájily prezentace všech osmi seminářů. Účastníci se tak například dozvěděli o praxi pastoračního roku, který v některých slovenských seminářích zařazují doprostřed formace, a mladým kandidátům kněžství tak dávají příležitost načerpat zkušenosti z „terénu“ doma i v zahraničí. Před polednem pak pro všechny účastníky sloužil mši svatou královéhradecký světící biskup Josef Kajnek. JIŘÍ GRAČKA