38
Ročník XXI / Cena 11 Kč
14. – 20. 9. 2010 / 25. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
V Milešově oslavili „zachránce Evropy“ Množství poutníků, mezi nimi i významní hosté z několika evropských zemí, si v neděli v Milešově nedaleko Lovosic připomnělo památku českého obránce Vídně z roku 1683, Zdeňka Kašpara Kaplíře ze Sulevic. „V této nevelké obci je pochován velký člověk, který zásadním způsobem přispěl k záchraně Vídně, a tím i křesťanské Evropy, před Osmanskou říší,“ prohlásil hlavní celebrant slavnostní bohoslužby, generální vikář litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl. Podle něho by nedělní slavnost měla odstartovat novodobou tradici kaplířovských oslav. Ty byly už letos velkolepé. Zahájil je slavnostní průvod 14. dragounského regimentu knížete Alfréda Windischgrätze z milešovského zámku do kostela sv. Antonína Paduánského, kde při bohoslužbě zazněla missa od Zdeňka Lukáše. Na závěr bohoslužby byla pak na Kaplířovu počest vypálena i čestná salva. Součástí oslav byla rovněž výstava, na níž se návštěvníci mohli seznámit s popisem bitvy u Vídně i rodokmenem Kaplířů. Nechyběla zde ani maršálská hůl, šerpa a špacírka Zdeňka Kaplíře, které sem ze svých sbírek zapůjčilo litoměřické biskupství. Tečku za letošními oslavami udělal zástupce Vídně Thomas J. Resch, který podle starobylého zvyku rozdal přítomným dětem 62 symbolických „zlatých“ mincí. PŮVODNĚ BYL PROTESTANT Český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic byl v létě roku 1683 jmenován císařem
V Plzni se minulý týden slavilo. V napínavém klání o titul Evropské město kultury 2015 totiž velmi těšně porazila Ostravu, a tak získala prestižní ocenění i miliony korun z evropských fondů na najrůznější kulturní akce a projekty.
Součástí oslav bylo i vystoupení 14. regimentu dragounů knížete Alfréda Windischgrätze. Snímek Marie Koscelníková Leopoldem I. hlavním představitelem civilní administrativy ve Vídni, která byla v té době obležena Turky. Protože na její obranu dlouho nepřicházela žádná pomoc, ocitl se tehdy 72letý Kaplíř na dva měsíce v čele císařských armád. Jeho podíl na záchraně Vídně, a tím i celé střední Evropy, byl obrovský. Od císaře pak za to obdržel maršálskou hůl a šerpu.
Zdeněk Kaplíř byl vnukem Kašpara Kaplíře, jednoho z 27 českých pánů popravených v roce 1621 za odboj proti Habsburkům. Ačkoli i Zdeněk bojoval zpočátku proti Habsburkům, konvertoval v roce 1641 ke katolicismu a vstoupil do císařských služeb. Zemřel ve Vídni 6. října 1686 ve věku 75 let, ale pochován byl v kryptě milešovského kostela. (kosc, mich, pri)
Ve Švýcarsku zvolili nového biskupa V basilejské diecézi zvolili minulý týden biskupa. Volba se konala v biskupském sídle diecéze v Solothurnu. Jméno zvoleného ale zůstává v tajnosti, než ho schválí Vatikán. Právo volit biskupa umožňuje konkordát mezi kantony, do nichž patří basilejská diecéze, a Svatým stolcem z roku 1828. Volbu vykonala 18členná kapitula, která dala nově zvolenému biskupovi sedm dní na rozmyšlenou, zda volbu přijímá. Pak se jeho jméno pošle do Vatikánu, který v řádu týdnů, popř. měsíců jeho volbu buď potvrdí, nebo nikoli. V negativním případě se volba bude opakovat. Jakmile bude volba schválena, musí zvolený biskup nastoupit do svého úřadu do tří měsíců.
Volba nového pastýře se v basilejské diecézi stala aktuální poté, co k 1. červenci papež Benedikt XVI. povolal tamního biskupa Kurta Kocha do Vatikánu, aby se ujal vedení Papežské rady pro jednotu křesťanů. U jeho nástupce se očekává ochota pokračovat v pastoračních projektech, které v diecézi probíhají, a také schopnost citlivě reagovat na otázku postavení žen v církvi. Alespoň tak se vyslovil generální sekretář švýcarské biskupské konference Daniel Kosch. Ten také zdůraznil, že nový biskup by měl být srozumitelný jak pro lidi v církvi, tak i pro občanskou společnost. Měl by tedy umět poselství evangelia a křesťanské hodnoty interpretovat pro současnost a zároveň pečovat i o vnitrocírkevní mnohotvárnost.
Jen dvě diecéze na světě mají právo volit svého biskupa a obě se nacházejí ve Švýcarsku – vedle basilejské je to ještě diecéze sanktgallenská. První z nich je s milionem katolíků největší švýcarskou diecézí. Výsada volit biskupa, a to z duchovních, kteří ani nebyli s Vatikánem dopředu konzultováni, má souvislost s někdejší dominantní přítomností kalvinistické reformace v některých švýcarských kantonech a jejím důrazu na demokratické prvky v řízení církve. Nejde však o historický unikát. V prvních staletích byli katoličtí biskupové voleni dokonce všemi diecézany. Do dějin církve se zapsala například překvapivá volba sv. Ambrože milánským biskupem, který v té době nebyl ještě ani knězem. (mtz)
www.katyd.cz
Postižení může být i darem
Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
Brněnské kino Scala bylo o uplynulé neděli naplněno už v poledne doslova do posledního místa. Návštěvníky z celé republiky i ze zahraničí ovšem nečekalo filmové představení, ale svébytná bohoslužba. Pod záštitou církevního společenství Slovo života tu hovořil mladý americký kazatel srbského původu Nick Vujicic. Ekumenické setkání zahájily modlitby a hudba prodchnutá křesťanskými myšlenkami. Když pak na pódium přinesli Nicka, jeho neobvyklé vzezření nikoho z návštěvníků nepřekvapilo. 28letý kazatel, který se narodil v Austrálii bez rukou i nohou, je už i u nás známý. Věhlas po celém světě mu ovšem nezajistilo jeho postižení, nýbrž způsob, jakým se s ním dokázal vyrovnat a využít ho k evangelizační činnosti. Například jeho klip na internetovém portálu YouTube vidělo už 40 milionů lidí. Nick Vujicic intenzivně cestuje. V České republice vystoupil se svým příběhem poprvé, ale za sebou má již 1 200 velkých akcí v 37 zemích světa. Všude, kam přijede, vytrvale zdůrazňuje, jak je důležité ptát se po Boží vůli, vy-
Plzeň evropským městem kultury
Nick Vujicic na setkání s novináři v Praze. Snímek ČTK
práví o Boží dobrotě a lásce, propaguje četbu Bible. A prostřednictvím neziskové organizace se také snaží pomáhat podobně postiženým. „Viděl jsem už na vlastní oči zázraky, vím, že Bůh opravdu uzdravuje. I já jsem o to prosil. Dokonce mám v šatně připravený pár bot, kdyby Bůh řekl ano. Časem jsem ale pochopil, že lepší než dostat od Boha pár nohou a rukou je být jeho nohama a rukama na této zemi. Mít dar možnosti říkat lidem, jak moc nás má Ježíš rád,“ opakuje stále Nick Vujicic. Sympatický mladý muž dokáže kázání okořenit i humorem, v němž nešetří ani sám sebe. Možná i proto je populární a inspiruje mladé lidi. Obecenstvo brněnského kina si získal zcela určitě. Jeden z katolických účastníků nicméně dodává: „Byl to silný zážitek, jen mojí představě o bohoslužbě bylo toto shromáždění vzdálené. Hlavně hlasitostí písní rockové skupiny a afektovanými reakcemi posluchačů, kteří často vstávají, zvedají ruce, zavírají oči…“ Když se pak ptáme jedné z aktivních dívek, jak ji setkání oslovilo, odpovídá: „Moc, je to skvělé!“ Ale druhé otázce se diví: „Jaké církve jsem členka? Žádné! Církve neuznávám. Mám ráda Nicka a Ježíše. To mi stačí.“ DANIEL ŠTAUD
„Samozřejmě mě to velmi potěšilo a hned jsem také gratuloval některým lidem z města, o nichž vím, že se v této věci angažovali,“ svěřuje se KT plzeňský generální vikář Robert Falkenauer a přiznává, že ač není plzeňský rodák, stal se z něj, za ta léta, co v Plzni žije, místní patriot. „Plzeň jsem znal dřív jako ošklivé, šedé, špinavé, průmyslové město, což se s její dnešní podobou, zejména s jejím centrem, nedá vůbec srovnat – to je nádhera!“ Jeho gratulace na radnici nebyla přitom žádnou formální záležitostí, nýbrž dokládá nadstandardní vztahy, jež ve městě mezi magistrárem a biskupstvím panují. „Město nás zve na významné akce, které pořádá, jako třeba oslavy výročí osvobození Plzně. Nebo byla církev přizvána, aby požehnala kašny, které zde byly nedávno uváděny do provozu. Město rovněž podporuje dotacemi některé naše pastorační akce – například zdejší mateřské centrum. Jedné plzeňské farnosti, která nemá vlastní kostel, zase zapůjčilo bývalé městské lázně, aby je využívala jako liturgický prostor. A musím připomenout i nedávnou akci Noc kostelů či pravidelné rozsvěcení vánočního stromu, které organizuje radnice spolu s biskupstvím,“ vypočítává generální vikář. Město před lety neméně velkoryse přispělo a stále přispívá na opravu církevních památek. „Podporuje i náš současný projekt, společný s krajem, a sice rekonstrukci části františkánského kláštera, aby zde bylo zřízeno Muzeum církevního umění Západočeského kraje,“ říká P. Falkenauer. I tento projekt byl jedním z kamínků, jenž přispěl do mozaiky obrazu Plzně jako evropského města kultury. (pau)
Návrat zvonů Jmenují se sv. Barbora a sv. Martin a dohromady váží neuvěřitelných 2 500 kilogramů. Barbora jako dáma je o 500 kilogramů lehčí. Poprvé zazvonily v neděli 12. září dopoledne, podruhé pak v 15 hodin na připomínku chvíle, kdy jejich předchůdce snesli v roce 1932 z věže kostela Nanebevzetí Panny Marie v Orlové, aby je roztavili pro vojenské účely. Zvony se tak nyní do orlovského kostela vrátily po 68 letech. Nová dvojice zvonů patří k nejtěžším na Těšínsku. „Odlévaly se v německém Pasově symbolicky v pátek v pravé poledne, protože v tu dobu umíral Ježíš,“ vysvětluje farář orlovské farnosti Martin Pastrňák. Nové zvony požehnal biskup ostravsko-opavské diecéze František Lobkowicz. Jejich návrat do věže kostela pak provázela poutní mše svatá. „Kostel má konečně zpět své srdce,” podotkl P. Pastrňák, když se po mši podařilo jeřábníkům sv. Barboru a sv. Martina vytáhnout a upevnit na věž. (hol)
Loretánské slavnosti Za tradičně velkého zájmu věřících proběhly o víkendu v Boru u Tachova Loretánské slavnosti. Kromě zhruba 700 návštěvníků-laiků se na slavnosti vypravila i řada kněží. V pátek koncelebrovali čtyři, v sobotu jich bylo dokonce devět. „Pozoruji, že na slavnostech ubývá místních rodáků, ale o to více příjíždějí lidé odjinud – z Moravy, Slovenska, jedna rodina přijela dokonce z Paříže,“ prozradil P. Vladimír Born, správce místní farnosti, který se už řadu let zasazuje o obnovu zdejší Lorety. „Je mým velkým přáním, abychom do výročí 350 let od založení Lorety, které vychází na rok 2018, stihli celou památku kompletně obnovit,“ vysvětluje své plány P. Born. Zájem o ni prý stále roste a on věří, že „po ukončení všech prací bude Loreta mnohem krásnější než v uplynulých 300 letech“. Zároveň dodává, že bez pomoci mnoha obětavých lidí by obnova nebyla možná. (tok)