18. – 24. 11. 2008 / SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA
KRÁLE
Ročník XIX / Cena 11 Kč
Vzpomínky na začátek hrůz 20. století Lidé po celém světě i v České republice si 11. listopadu připomněli kulaté výročí konce válečných hrůz. Právě v tento den v 11 hodin roku 1918 skončil do té doby nejkrvavější konflikt lidské historie. Dodneška ho i v těch nejzapadlejších vesničkách v Česku připomínají pomníky se jmény mužů, kteří se ke svým rodinám už nikdy nevrátili. Jejich památku však v paměti lidí neudržují jen kamenné pomníky, ale i současní vojáci. Zemřelé veterány připomněli při několika pietních aktech nejen v hlavním městě. Oslava Dne válečných veteránů pak vyvrcholila ekumenickou bohoslužbou v pražském vojenském kostele u sv. Jana Nepomuckého. Předsedal jí hlavní armádní kaplan Jan Kozler a dorazili na ni nejen vysocí představitelé armády či ministerstva obrany, ale v kostelních lavicích usedli i pamětníci 2. světové války a vojáci, kteří se zúčastnili novodobých válečných konfliktů v Iráku, Afghánistánu a na balkánském poloostrově. V promluvě Jan Kozler zdůraznil, že současná společnost je zaměřena hodně na okamžitý a rychlý výsledek, který lidé obsáhnou minimálně svým životem. „Veteráni však dělali věci, jejichž plodů se namnoze nedožili, a dělali je
Čeští vojáci se čtyři roky trvající 1. světové války zúčastnili na obou stranách: v řadách rakouských vojsk, do nichž museli narukovat jako občané rakousko-uherské monarchie, i jako příslušníci legií bojujících na stranách Dohody na obou frontách. Do nich vojáci většinou dezertovali z rakouské armády. (red)
Malý chlapec na hřbitově v belgickém Monsu během vzpomínkové akce připomínající devadesáté výročí první světové války. Snímek ČTK pro nás, tedy pro budoucí generace,“ řekl Jan Kozler. V přímluvách se přítomní modlili nejen za dar moudrosti pro představitele moci, ale také za vojáky, kteří jsou v současnosti v misích, aby se nenechali vést pocitem strachu či nenávisti, ale statečně stáli jako hradba zlu. U dvou desek pak vojenští kaplani přednesli modlitby za mír a za zemřelé, které jsou zde vyryty. Náčelník generálního štábu Vlastimil Picek a poradce ministryně obrany P. Tomáš Holub zde poté zažehli svíce. Bohoslužba vyvrcholila Modlitbou Páně a závěrečným požehnáním. Padlé si připomněli také příslušníci evrop-
ských národů u tisíců náhrobků na bojištích východní a západní fronty. Od těchto vzpomínkových akcí se lišily slavnosti v Londýně, neboť se jich účastnili i tři britští veteráni první světové války: Bill Stone (108), Harry Patch (110) a Henry Allingham (112 let). Ten poslední je v současnosti dokonce nejstarším Britem. Vzpomínkové obřady ve Francii se naopak poprvé uskutečnily bez francouzského veterána Lazare Ponticelliho, který zemřel letos v březnu ve věku 110 let. Poslední český pamětník 1. světové války, Alois Vocásek, odešel z tohoto světa před pěti lety. JIŘÍ MACHÁNĚ
Návraty domů ve znamení smíření
www.katyd.cz
Projekt „Cesta domů“, který již čtyři roky realizují dobrovolníci z Frankfurtu nad Odrou, má za cíl pomoci starším německým občanům narozeným na území dnešního Polska, aby se po mnoha desítkách let mohli znovu podívat do svého někdejšího domova. Tato německá iniciativa může českému čtenáři místy připomínat populární televizní pořad Pošta pro tebe.
Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
Dobrovolníci zapojení do projektu organizují nejen samotné cesty, a tak se podobají cestovní kanceláři, ale v některých případech musí nejprve zjišťovat, kde se dotyčné místo nachází. Válečným dětem, které musely uprchnout v raném dětství, totiž chybí jak doklady, tak i přesnější vzpomínky a znalosti. Nemluvě o tom, že obce, kde bydlely, často zcela změnily své názvy. Díky nasazení paní Jacqueliny Niesserové a skupiny zvlášť vyškolených studentů z místní univerzity však mnozí starší Němci už mohli navštívit místa, kde před válkou a za války žili. „Vztahy mezi Německem a Polskem kolísají mezi napětím a sblížením. Naším projektem chceme přispět ke smíření mezi konkrétními lidmi,“ popisuje Jacqueline Niesserová cíl její cestovní agentury, díky níž si svůj sen mohla splnit i dnes již téměř sedmdesátiletá Elke Bramstätterová. Když studenti z Frankfurtu nad Odrou hledali její rodnou vesnici, ptali se nejen místních historiků, ale také na církevních úřadech. Nakonec se to podařilo – je to vesnice Swierczyny u Toruně. „Největší štěstí zakoušíme, když se různé informace překrývají a odkazují na jedno konkrétní místo,“ nechal se slyšet jeden z pátrajících studentů. Německá skupina se spolu s paní Elke už blíží do polské obce Swierczyny. Projíždí přitom plochou krajinou, na malých políčcích
farmáři právě sklízejí kukuřici, v povzdálí se natřásají husy a nad tím vším se klene modré nebe, na kterém plují šedivá oblaka. Elke Bramstätterová si přitom vzpomněla na onu osudnou noc v zimě roku 1944, kdy mrzlo, až praštělo, a v níž musela se svou matkou opustit svou ves a utíkat na Západ. V tuto pohnutou chvíli ji studenti ohleduplně nechali na chvíli samotnou, aby jí vzápětí byli znovu k dispozici. „Někdy se musíme chovat nejen jako historici a průvodci, ale také jako pastorační pracovníci,“ svěřuje se student Matthias Diefenbach. TA STARÁ KAMNA TU JEŠTĚ JSOU Při hledání rodného domu paní Elke Bramstätterové se skupina dotazuje místních obyvatel. Několikrát – když zaklepou na dveře – se jim dostane jen chladné odpovědi. Trpělivě vysvětlují, že starší německá paní se chce jen podívat na svůj někdejší rodný dům a nic ji-
VYHNÁNÍ A VYKOŘENĚNÍ MILIONŮ NĚMCŮ I POLÁKŮ Útěk a vyhnání se staly na konci 2. světové války údělem až 14 milionů mužů, žen a dětí z někdejší německé říše východně od Odry a Nisy. Ale nejen Němci zakusili vyhnání. Nacionální socialisté přinutili mnoho Poláků už v roce 1939 opustit západní část země. Jejich domy hodlali nacisté trvale obsadit Němci. Když pak válka skončila, bylo Polsko přinuceno postoupit Sovětskému svazu rozlehlé území na východě. Tamní polští obyvatelé byli pak většinou přesídleni do bývalých německých oblastí na západě Polska. (red)
47
ného nemá za lubem. Najednou však pomáhá jeden 76letý Polák. Ten si prohlédne fotografii z roku 1944, kterou s sebou paní Elke přivezla, a potom ji přivede k jednomu nenápadnému domku. Když sem německá návštěvnice přijde, zarazí se a ustrne – krve by se v ní v té chvíli nedořezal. Začíná to zde poznávat. Starý Polák vchází do domu, aby vysvětlil jeho obyvatelům, o co jde. Pak se otevřou dveře a skupina je pozvána dovnitř. Poprvé po více než 60 letech stojí paní Elke zase v domě, kde se narodila. Stará kamna jsou ještě zde. Brzy zavládne mezi oběma skupinami vzájemná důvěra a paní Elke současným majitelům vypráví vzpomínky ze svého dětství. STAVITELÉ MOSTŮ Další den ráno se objevuje v Swierczyně jeden člověk, který paní Elku zná osobně: je to jejich někdejší služebná, za války ještě mladá dívka, dnes 79letá žena. Dozvěděla se, že Němci jsou ve vesnici jako hosté, a tak je sama vyhledala. Do té doby prý nevěděla, jestli její německá rodina, u níž sloužila, válku vůbec přežila. Jako Polka s nimi v roce 1944 na Západ nemohla. Nakonec vytáhla z tašky starou fotku matky paní Elky. Ta žena ji u sebe uchovávala 63 let. Jacqueline Niesserová a její tým považují každou takovou cestu do Polska za privilegium. Zážitky lidí, které tam vezou, sice někdy rozněcují již domněle zhojené rány, ale v důsledcích působí očistným způsobem. Každé takové setkání a smíření totiž přispívá ke stavbě mostů mezi německým a polským národem. Tato iniciativa vzešla příznačně z Frankfurtu ve východním Německu, tj. z města, které je od Polska oddělené jen řekou Odrou. (Podle týdeníku Paulinus zpracoval mtz)
Rabíni se sešli v Praze Zástupci Konference evropských rabínů se minulý týden sjeli v českém hlavním městě. O Praze se vyjádřili jako o bezpečném a kulturním místě. Útok tří neonacistů na muže židovského vyznání, který se minulé úterý odehrál v Praze, je třeba podle tajemníka Federace židovských obcí v ČR Tomáše Krause chápat jako ojedinělý kriminální akt. Problematika antisemitismu byla také jedním z témat dnešního setkání rabínů s prezidentem Václavem Klausem. „Setkali jsme se s obrovskými sympatiemi, empatií, zájmem a laskavostí, což musím říct – aniž bych chtěl být nezdvořilý – není v jiných zemích tak obvyklé,“ řekl výkonný ředitel CER Aby Dunner. Podle něj se v Německu znovu probouzí neonacismus a za znepokojivé považuje přibývání projevů muslimského fundamentalismu ve Francii. Kolem tří set židovských duchovních ze všech zemí Evropy, USA a Izraele se na své každoroční třídenní zasedání sešlo v Česku poprvé, obvykle se scházejí v zemích západní Evropy. Konference navázala na pondělní Světové fórum o holokaustu pořádané v Bruselu. Rabíni v Praze jednali o náboženských tématech s praktickým dosahem, mimo jiné o problematice košer stravy, které hrozí regulace v rámci Evropské unie kvůli ochraně zvířat, což by mohlo znemožnit takzvanou rituální porážku. Jak Kraus uvedl, rabíni předpokládají, že se bude toto téma velmi probírat následující půlrok, kdy bude Česko předsedat EU. Rabíni projednávali i vztah židovské komunity k politickým, legislativním a ekonomických otázkám v současné Evropě. Konference rabínů souvisela také se 70. výročím Křišťálové noci. (čtk, red)
Požádala o dovolení zemřít Třináctiletá Britka Hannah Jonesová s vážně nemocným srdcem přesvědčila úřady, aby se ji nesnažily přimět soudní cestou k další operaci a nechaly ji umřít. Nezvyklé rozhodnutí nezletilé dívky podpořili i její rodiče. Dívka bojovala od pěti let s leukemií. Po několika letech chemoterapie se uzdravila, ale léčba jí poškodila srdce natolik, že jeho činnost i po třech operacích nezadržitelně slábne. Bez transplantace srdce dívka podle lékařů zemře asi do šesti měsíců. I transplantace by u ní ale byla jen dočasným řešením a byly by nutné další operace, navíc by transplantace podle odborníků mohla obnovit leukemii. „Vše mi vysvětlili, ale já prostě nechci jít na další operaci. Už mám dost nemocnic a chci být doma,“ vyjádřila se Hannah Jonesová, která strávila posledních osm let většinou v nemocnicích. Zbylý čas chce prý strávit s rodinou. Její 42-letá matka Kirsty Jonesová, která je zkušenou nemocniční zdravotní sestrou, postoj své dcery chápe, neboť ta už zažila množství traumatizujících chvil. „Jde tu o odmítnutí léčby, kterou pacientka vnímá jako už neúčinnou. Nežádá přitom o eutanazii, ale o dovolení zemřít,“ vyjádřil se pro KT psychiatr Petr Příhoda. O právu dospělého na takové rozhodnutí by podle něj nikdo nepochyboval. „Že rodiče jako její zákonní zástupci souhlasí s rozhodnutím dívky, je pochopitelné. Přesto zůstávají jisté rozpaky,“ dodává Příhoda. (mtz, iDNES.cz)
Vykopávky kostela v Sýrii Archeologové ve střední Sýrii objevili kostel starý 1200 let, který by mohl být největším kostelem dosud nalezeným v této blízkovýchodní zemi. Kostel pochází z 8. století našeho letopočtu a v troskách starověkého města Palmyra jej objevil tým syrských a polských archeologů. Jde již o čtvrtý kostel objevený v tomto syrském městě, které leží 245 kilometrů severovýchodně od hlavního města Damašku. V severní a jižní části kostela jsou dvě místnosti, které údajně sloužily ke křtinám a modlitbám. Palmyra bývala centrem arabského území, které patřilo do římské říše. Podle pověsti ji založil král Šalamoun. (christnet)