12. Kapitola Reformace ve Francii

Po špýrském protestu a augsburském vyznání, které znamenaly vítězství reformace v Německu, následovala temná léta sporů. Zdálo se, že protestantismus, oslabený rozkolem svých přívrženců a útoky nepřátel, je definitivně odsouzen k zániku. Tisíce lidí zpečetilo své svědectví vlastní krví; vypukla občanská válka. Někteří z předních zastánců věc reformace zradili, nejušlechtilejší z knížat stoupenců reformace — padli do rukou císaře a byli vláčeni jako zajatci od města k městu. Ve chvíli, kdy se již vítězství zdálo na dosah, utrpěl císař porážku. Musel se dívat, jak mu kořist uniká z rukou, a nakonec musel zákonem zaručit svobodu pro učení, jehož zničení si předsevzal jako životní cíl. Dal v sázku své království, poklady i vlastní život, aby kacířství zničil; dožil se však jen toho, že viděl svá vojska zničená v bojích, vyprázdněnou pokladnu, mnohá jeho území ohrožovaly vzpoury, zatímco víra, kterou se marně snažil potlačit, se šířila. Karel V. bojoval proti všemohoucí síle. Bůh prohlásil: „Buď světlo,“ avšak císař se pokoušel uchovat neporušenou tmu. Své záměry nedokázal uskutečnit. Předčasně zestárlý, vyčerpaný dlouhým bojem, vzdal se nakonec trůnu a uchýlil se do samoty kláštera. {VDV 142.1}

Ve Švýcarsku — stejně jako v Německu — nastaly pro reformaci černé dny. Mnoho kantonů sice přijalo reformaci, jiné se však se slepou umíněností držely učení Říma. V katolických kantonech pronásledovali ty, kdo toužili poznat pravdu, a to vedlo nakonec k občanské válce. Zwingli a mnozí jeho spolupracovníci padli v krvavé bitvě u Kappelu; Ökolampad, zdrcený hroznými katastrofami, zanedlouho zemřel. Řím slavil vítězství a na mnoha místech se zdálo, že znovu získá všechno, co ztratil. Nicméně Pán, jehož úradek je od věčnosti, svou věc ani svůj lid neopustil a reformace se mohla šířit do dalších zemí. {VDV 142.2}

Ve Francii se první signály reformace objevily ještě předtím, než tam zaznělo jméno Martin Luther. Jedním z prvních francouzských reformátorů byl stařičký Lefévre, profesor pařížské univerzity, upřímný a horlivý stoupenec papežství. Při studiu staré literatury upoutala jeho pozornost Bible a Lefévre zavedl její studium mezi svými studenty. {VDV 142.3}

Lefévre byl nadšeným ctitelem svatých a připravoval dějiny světců a mučedníků, jak o nich hovoří církevní legendy. Dílo vyžadovalo mnoho práce, když však už měl zpracovanou značnou část knihy, napadlo ho, že by mu v práci mohla pomoci Bible, a začal ji proto s tímto záměrem studovat. Zjistil, že se v ní opravdu píše o svatých, ale jinak než v římském kalendáři. To bylo překvapení! Lefévre znechuceně odložil práci na dějinách světců a začal se věnovat studiu Písma. To, co v něm objevil, začal záhy také učit. {VDV 143.1}

V roce 1512 tedy předtím, než své působení zahájil Luther nebo Zwingli — Lefévre napsal: „Bůh nám prostřednictvím víry dává spravedlnost, která nám jedině díky jeho milosti dává právo na věčný život.“ (Wylie, sv. 13, kap. 1) O tajemství vykoupení řekl: „Jak nevýslovně velká je to proměna. Bezhříšný je odsouzen a hříšník je vysvobozen. Požehnaný snáší zlořečení a zlořečený dostává požehnání. Život umírá a mrtvý žije. Sláva je překonána tmou a člověk, který neznal nic než tápání, je oděn slávou.“ (D’Aubigné, sv. 12, kap. 2) {VDV 143.2}

Učil, že sláva za spasení patří jen Bohu, člověku pak přísluší poslouchat. Prohlásil: „Jsi-li členem Kristovy církve, jsi částí Kristova těla; patříš-li ke Kristovu tělu, máš Boží přirozenost… Kdyby jen lidé dokázali pochopit tuto výsadu, jak čistě, svatě a bezhříšně by žili a s jakým opovržením by posuzovali všechnu slávu tohoto světa, když by ji porovnali se slávou, kterou dostali se slávou, kterou lidské oko nedokáže vnímat.“ (D’Aubigné, sv. 12, kap. 2) {VDV 143.3}

Vilém Farel a biskup z Meaux

Někteří Lefévrovi žáci nadšeně naslouchali jeho slovům a později ještě dlouho po jeho smrti dále hlásali pravdu. Jedním z nich byl i Vilém Farel, syn zbožných rodičů, vychovaný k tomu, aby s bezvýhradnou vírou přijímal učení církve. Mohl o sobě prohlásit podobně jako kdysi apoštol Pavel: „Žil jsem podle nejpřísnějšího směru našeho náboženství jako farizeus.“ Skutky 26,5. Jako horlivý katolík by nejraději zničil každého, kdo by se opovážil postavit proti církvi. Později, když vzpomínal na toto období svého života, napsal: „Skřípal jsem zuby jako vzteklý vlk, když jsem slyšel někoho mluvit proti papeži.“ (Wylie, sv. 13, kap. 2) Neúnavně uctíval svaté, spolu s Lefévrem obcházel pařížské kostely, modlil se u oltářů a zdobil je svými dary. Tyto obřady jeho nitru příliš klidu nepřinesly. Svíralo jej vědomí vlastních hříchů, které nedokázala odstranit ani dlouhá řada kajícných skutků. Jako hlas z nebe vnímal slova reformátora: „Spasení je z milosti. Nevinný je odsouzen a provinilý propuštěn. Jen Kristův kříž otvírá brány nebes a zavírá brány pekla.“ (D’Aubigné, sv. 13, kap. 2) {VDV 143.4}

Potom nadšeně přijal pravdu; podobně jako kdysi apoštol Pavel, i on přestal otročit tradicím, aby zakusil svobodu, kterou dává Bůh. Jak sám řekl, „namísto hltavého vlka s vražedným srdcem“ se z něj stal „tichý a neškodný beránek, jehož srdce už nepatří papeži, ale Ježíši Kristu.“ (D’Aubigné, sv. 12, kap. 3) {VDV 143.5}

Zatímco Lefévre dál šířil evangelium mezi svými studenty, Farel, který horlil pro věc Ježíše Krista stejně jako předtím pro papežství, začal pravdu hlásat veřejně. Zanedlouho se k nim přidal významný církevní hodnostář, biskup z Meaux, a poté i další učitelé, kteří vynikali schopnostmi a svým vzděláním. Evangelium získávalo stoupence ve všech vrstvách společnosti, mezi řemeslníky a rolníky, ale i na dvoře krále Františka I. Reformovanou víru přijala králova sestra a zdálo se, že také sám král a královna matka jsou evangeliu příznivě nakloněni. Reformátoři proto doufali, že evangelium přijme celá Francie. {VDV 144.1}

Jejich naděje se však nesplnily — budoucnost jim měla přinést zkoušky a pronásledování. To však jejich očím zůstávalo prozatím milosrdně zahaleno. Přišla doba míru, kdy měli možnost načerpat sílu pro pozdější těžkosti, a reformace mohla postupovat rychle kupředu. Biskup z Meaux působil horlivě ve své vlastní diecézi: učil duchovenstvo i lid, propouštěl nevzdělané a nemravné kněze a na jejich místo, pokud to jen bylo možné, přijímal vzdělané a zbožné muže. Přeložil rovněž Nový zákon. Právě v době, kdy Lutherova německá Bible vycházela z tiskárny ve Wittenberku, byl v Meaux vydán francouzský překlad Nového zákona. Biskup nešetřil námahou ani penězi, takže zakrátko mohli Bibli číst i rolníci v jeho farnostech. {VDV 144.2}

Jako poutníci umírající žízní vítají radostně pramen životodárné vody, tak přijímali tito lidé Boží poselství. Rolníci i řemeslníci se při své každodenní dřině navzájem povzbuzovali tím, že spolu mluvili o hlubokých pravdách Bible. Po večerech se už nescházeli v krčmě u vína, ale shromažďovali se v domácnostech, aby společně četli z Písma, modlili se a oslavovali Boha. Změny na sebe nedaly dlouho čekat. I když tito nevzdělaní, těžce pracující lidé patřili k nejnižší společenské vrstvě, projevila se v jejich životě obnovující a povznášející moc Boží milosti. Tito skromní a laskaví křesťané byli důkazem toho, co evangelium může pro člověka vykonat. {VDV 144.3}

Šíření evangelia se ovšem neomezilo pouze na Meaux — v celém širokém okolí den za dnem přibývalo obrácených lidí. Hněv církevní hierarchie po nějakou dobu brzdil král, který nenáviděl úzkoprsou bigotnost mnichů. Stoupenci papežství však nakonec přesto zvítězili. Biskup z Meaux si pak musel vybrat mezi upálením a odvoláním. Rozhodl se sice pro snazší cestu ale přestože vůdce odpadl, „stádce“ zůstalo pevné. Mnozí podali svědectví o pravdě uprostřed plamenů. Svou odvahou a věrností tak tito prostí křesťané promluvili k tisícům lidí, kteří jejich svědectví nezaslechli v dobách míru. {VDV 144.4}

Šlechtic Louis de Berquin

Nebyli to však jen prostí a chudí lidé, kteří se v utrpení a za posměchu odvážili svědčit pro Krista. I mezi zámeckým panstvem se našli ušlechtilí lidé, kteří si pravdy cenili více než bohatství, postavení nebo i vlastního života. Šlechtické brnění ukrývalo často silnějšího a pevnějšího ducha než biskupské roucho a mitra. Louis de Berquin měl šlechtický původ. Byl to udatný dvorní rytíř, zajímající se o studium a vědění, uhlazeného chování a mravně bezúhonný. Dobový spisovatel o něm řekl: „Horlivě plnil papežská usnesení, pilně se účastnil mší a kázání… Nad všechny ostatní své ctnosti vynikal mimořádnou nenávistí vůči luterství.“ Boží prozřetelnost ho však, podobně jako mnoho dalších, přivedla k Bibli, aby v ní ke svému úžasu našel „nikoli učení Říma, ale učení Lutherovo“ (Wylie, sv. 13, kap. 9).

Od té doby se dal plně do služeb evangelia. {VDV 144.5}

Schopnosti a výřečnost tohoto „nejvzdělanějšího z francouzských šlechticů“, jeho odvaha a nadšení, i jeho vliv u dvora — byl totiž královým oblíbencem — způsobily, že v něm mnozí viděli potenciálního reformátora své země. Beza o něm řekl: „Z Berquina by mohl být druhý Luther, kdyby ve Františkovi I. našel druhého kurfiřta.“ Jeho odpůrci dokonce tvrdili, že „je horší než Luther“ (Wylie, sv. 13, kap. 9). A francouzští katolíci se ho opravdu báli. I když byl uvězněn jako kacíř, král ho propustil na svobodu. Tento boj trval celá léta. František kolísal mezi Římem a reformací — zuřivost mnichů střídavě toleroval a zase krotil. Papežské úřady Berquina třikrát uvěznily, ale panovník ho vždy znovu propustil na svobodu obdivoval totiž jeho génia a ušlechtilou povahu, a odmítl ho vydat jako oběť zlovolné církevní hierarchie. {VDV 145.1}

Berquin byl několikrát upozorněn na nebezpečí, které mu ve Francii hrozí. Přátelé ho prosili, aby se jako jiní zachránil dobrovolným odchodem ze země. Bojácný a přizpůsobivý Erasmus, který přes své jedinečné vzdělání neměl onu mravní velikost, která podřizuje život a čest pravdě, Berquinovi napsal: „Požádej, aby tě poslali jako vyslance do některé cizí země. Jdi a cestuj po Německu. Znáš přece Bedeho a jemu podobné — je to tisícihlavý netvor, chrlí jed na všechny strany. Tvých nepřátel jsou celé pluky. I kdyby tvé učení bylo lepší než učení Ježíše Krista, nenechají tě na pokoji, dokud tě potupně nezahubí. Nevěř příliš králově ochraně. V žádném případě mě neuváděj v podezření v souvislosti s náboženskými otázkami.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 145.2}

Jak rostlo nebezpečí, sílila i Berquinova horlivost. Odmítl Erasmovu radu, aby začal chytračit a uhýbat, a rozhodl se postupovat s ještě větší razancí: bude nejen bránit pravdu, ale také napadat bludy. Obvinění z kacířství, které se papežovi stoupenci stále snaží vznést proti němu, vznese sám proti nim. Jeho nejzarytějšími odpůrci byli učení profesoři a mniši z teologické fakulty pařížské univerzity, jedné z nejvyšších církevních autorit ve městě i v celé zemi. Ze spisů těchto profesorů Berquin vybral dvanáct tvrzení a veřejně prohlásil, že „odporují Bibli a jsou kacířská“. Pak vyzval krále, aby rozsoudil jejich spor. {VDV 145.3}

Panovník byl ochoten uspořádat měření sil obou stran. Potěšilo ho, že se mu naskýtá příležitost pokořit pýchu nadutých mnichů, a přikázal papežovým stoupencům, aby svou věc obhájili pomocí Bible. Ti však dobře věděli, že jim tato zbraň nepomůže — daleko lépe totiž ovládali jiné zbraně: vězení, mučení, upalování na hranicích. Nyní se karty obrátily a katolíci poznali, že sami padají do jámy, kterou kopali pro Berquina. To je zaskočilo a přemýšleli jak z toho uniknout. {VDV 145.4}

„V té době kdosi poškodil sochu Panny Marie na rohu jedné ulice.“ Celé město bylo vzhůru nohama. K místu se sběhly celé zástupy; lidé naříkali, ze všech stran zaznívala lítost a rozhořčení. Také krále se to hluboce dotklo. Mnichům se tak naskytla jedinečná příležitost k výpadu proti Berquinovi; hned jí využili a začali vykřikovat: „To jsou plody Berquinova učení. Tohle luterské spiknutí brzy zničí všechno — náboženství, zákony i samotný trůn.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 146.1}

Znovu Berquina zatkli. Král odjel z Paříže, a mniši proto mohli jednat podle svého. Postavili reformátora před soud a vyřkli nad ním ortel smrti. Aby král nemohl zasáhnout a osvobodit jej, ještě téhož dne rozsudek vykonali. V poledne byl Berquin veden na popraviště. Na místě popravy se shromáždil obrovský zástup. Mnozí si s úžasem a nevolí uvědomovali, že odsouzený patří k nejlepší a nejstatečnější z francouzských šlechtických rodin. Tváře lidí v davu se chmuřily rozhořčením a zděšením, pohrdáním, nenávistí. Jen jediná tvář zůstala klidná: mučedník byl ve svých myšlenkách daleko odtud, uvědomoval si jedině přítomnost svého Pána. {VDV 146.2}

Nevšímal si rozlámané káry, na které ho vezli, nevšímal si zamračených tváří svých katů, nebál se ani popravy. Po boku mu stál Pán, který zemřel, ale žije a bude živ navěky, a má klíče smrti a pekla. Z Berquinovy tváře vyzařoval klid a mír. Byl skvostně oblečen — na sobě měl „sametový plášť, kabát ze saténu a damašku a zlatem prošívané punčochy“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 16). Dosvědčí svou víru před Králem králů a před celým vesmírem, proto ani náznak smutku nesmí zkalit jeho radost. {VDV 146.3}

Když průvod pomalu projížděl přeplněnými ulicemi, lidé s údivem sledovali, jaký zvláštní klid, radost a vědomí vítězství vyzařuje z jeho tváře i projevů. Říkali si: „Vypadá jako někdo, kdo sedí v chrámě a přemýšlí o svatých věcech.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 146.4}

Když přijeli až k hranici, pokusil se Berquin říci lidu několik slov. Mniši ho však chtěli přehlušit, protože se obávali následků. Začali proto hlučet a vojáci se přidali ještě s řinčením zbraní. Tímto jednáním v roce 1529 dala nejvyšší církevní moc Paříže „obyvatelstvu, které bude žít v roce 1793, hanebný příklad jak umlčet na popravišti poslední slova umírajícího“ (Wylie, sv. 13, kap. 9). {VDV 146.5}

Berquin byl uškrcen a jeho tělo spáleno. Přestože zpráva o jeho smrti zarmoutila příznivce reformace v celé Francii, jeho příklad nebyl zbytečný. „Také my jsme připraveni,“ říkali stoupenci pravdy, „podstoupit smrt s radostí, s pohledem upřeným na život, který nás čeká.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 6) {VDV 146.6}

Během pronásledování v Meaux bylo učitelům reformovaného vyznání odebráno povolení kázat, a museli proto přijmout jiná zaměstnání: Lefévre odešel po čase do Německa. Farel se vrátil do svého rodného města ve východní Francii, aby šířil evangelium v kraji svého dětství. Zprávy o tom, co se stalo v Meaux, se donesly i tam, a pravda, kterou tak odvážně hlásal, nacházela i zde své posluchače. Nepřátelé ovšem brzy požádali úřady, aby ho umlčely, a Farel byl vykázán z města. A jelikož pak už nemohl působit veřejně, chodil po vesnicích a učil lidi v jejich soukromí nebo na loukách a sám se skrýval v lesích a v jeskyních, které bývaly místem jeho dětských her. Bůh ho připravoval pro větší zkoušky. Jak sám napsal: „Zkoušky, perzekuce a satanovy útoky, na které jsem byl předem upozorněn, se skutečně dostavily, a byly krutější, než jsem dokázal snést. Avšak Bůh je můj Otec a vždycky mi dá tolik síly, kolik potřebuji.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 12, kap. 9) {VDV 146.7}

Podobně jako v době apoštolů, i nyní bylo pronásledování evangeliu „spíše ku prospěchu“ Filipským 1,12. Ti, kdo byli vyhnáni z Paříže a z Meaux, „začali kázat evangelium všude, kam přišli“ Skutky 8,4. A tak si pravda našla cestu do mnoha zapadlých končin Francie. {VDV 147.1}

Jan Kalvín

Bůh i nadále připravoval pracovníky, kteří měli šířit jeho poselství. V jedné pařížské škole tehdy studoval tichý, přemýšlivý mladík, který vynikal inteligencí a bystrostí úsudku, mravní čistotou a bezúhonností. Byl také velice horlivý v náboženských věcech. Díky své píli a nadání se brzy stal chloubou celé školy a všeobecně se očekávalo, že Jan Kalvín se stane jedním z nejschopnějších a nejváženějších obhájců církve. Nicméně „paprsek Božího světla“ pronikl i za hradby filozofické scholastiky a pověr, které Kalvína obklopovaly. Zprávy o novém učení ho zprvu vyděsily; vůbec nepochyboval, že kacíři zaslouží smrt na hranici. Náhodné setkání s kacířstvím ho však přimělo změřit sílu římské teologie s protestantským učením. {VDV 147.2}

V Paříži žil jeden z Kalvínových bratranců, který se přidal k reformátorům. Kalvín s ním často diskutoval o otázkách vzrušujících křesťanstvo. Olivetan, který přijal protestantismus, tvrdil: „Existují pouze dva druhy náboženství. První skupinu tvoří náboženství vymyšlená člověkem; podle nich se člověk může zachránit sám pomocí obřadů a dobrých skutků. Ve druhé skupině je jediné náboženství — zjevené v Bibli —, které vede člověka, aby spasení hledal pouze v nezasloužené Boží milosti.“ {VDV 147.3}

Kalvín na to zareagoval slovy: „Nechci žádné z tvých nových učení, myslíš si, že jsem žil celý život v bludu?“ (Wylie, sv. 13, kap. 7) {VDV 147.4}

V hlavě se mu však začaly rojit myšlenky, kterých se nedokázal zbavit. Když zůstal v pokoji sám, musel přemýšlet o tom, co mu říkal bratranec. Vědomí hříchu ho svazovalo. Představoval si, jak stojí bez přímluvce před svatým a spravedlivým Soudcem. Přímluvy svatých, dobré skutky ani církevní obřady nemohly odčinit hřích. Před sebou viděl jen „tmu věčného zoufalství“. Marně se mu snažili pomoci učitelé teologie, marná byla i zpověď a pokání, jež nemohly smířit jeho duši s Bohem. {VDV 147.5}

V době, kdy takto vnitřně bez úspěchu zápasil, dostal se jednoho dne náhodně na veřejné prostranství, kde se stal svědkem upálení kacíře. Velice ho překvapil výraz pokoje, který bylo možno vyčíst ve tváři mučedníka. Ve smrtelném utrpení a v děsivém područí církevní klatby projevoval víru a odvahu. Mladý student ji bolestně srovnával s temnou beznadějí vlastního života, jež na něj doléhala i přesto, že co nejpřísněji poslouchal církev. Věděl, že kacíři odvozují svou víru z Bible, a rozhodl se, že ji bude studovat, aby odhalil tajemství jejich radosti. {VDV 147.6}

Když pak v Bibli našel Krista, zvolal: „Otče, Kristova oběť usmiřuje tvůj hněv. Jeho krev smývá mou nečistotu. Jeho kříž snímá moje hříchy. Jeho smrt odčinila moji vinu. Vymysleli jsme si mnoho zbytečných pošetilostí, ty jsi však přede mne postavil své slovo jako pochodeň a dotýkáš se mého srdce, abych mohl odmítnout všechny zásluhy kromě zásluh Ježíše Krista.“ (Martyn, díl 3, kap. 13) {VDV 148.1}

Kalvín se připravoval na dráhu kněze. Už ve dvanácti letech byl ustanoven kaplanem malého kostela a biskup mu ostříhal hlavu podle církevních předpisů. Nebyl vysvěcen, ani neplnil povinnosti kněze, počítali ho však k duchovenstvu, měl oficiální titul a dostával plat. {VDV 148.2}

Protože cítil, že se nemůže stát knězem, věnoval se nějaký čas studiu práv; i odtud však odešel a rozhodl se zasvětit svůj život evangeliu. Váhal ale, zda se má stát učitelem. Byl přirozeně plachý a ostýchavý a tížil ho pocit odpovědnosti, spojený s tímto povoláním. Navíc se chtěl dále věnovat studiu. Nakonec však dal na naléhání svých přátel. Prohlásil: „Je podivuhodné, že člověk tak nízkého původu může být povýšen do tak vysokého postavení.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9) {VDV 148.3}

Kalvín začal své dílo tiše a nevzrušeně — jeho slova působila jako rosa osvěžující zemi. Odešel z Paříže a usadil se v malém městě, které chránila kněžna Markéta. Ta si oblíbila evangelium a poskytovala ochranu i jeho učedníkům. Kalvín byl tehdy mladý muž, měl skromné a laskavé vystupování. Své působení začal tím, že navštěvoval lidi v jejich domovech. Když se kolem něho shromáždila celá rodina, četl jim z Bible a vysvětloval pravdu o spasení. Lidé, kteří slyšeli toto poselství, je předávali dalším, a tak zanedlouho rozšířil své působení z města do okolních městeček a vesnic. Navštěvoval zámky i chudé chaloupky, a budoval základy pro sbory, které později měly vydat svědectví o pravdě. {VDV 148.4}

Po několika měsících se vrátil do Paříže. Mezi učenci to nezvykle vřelo. Studium starých jazyků je přivedlo k Bibli, a mnozí, na které její pravdy dosud nezapůsobily, o nich vášnivě diskutovali, a dokonce se přeli se stoupenci římské církve. Kalvín by sice dokázal dobře vést teologické spory, měl však splnit vyšší poslání než se účastnit hlučných rozprav učenců. Mysl lidí byla probuzena a nastal čas, kdy jim měl někdo ukázat pravdu. A tak zatímco na univerzitách zněly rušné teologické rozpravy, chodil Kalvín dům od domu, otevíral s lidmi Bibli a vyprávěl jim o ukřižovaném Kristu. {VDV 148.5}

Evangelium na královském dvoře

Boží prozřetelnost dala Paříži další příležitost k přijetí evangelia. Lefévrovo a Farelovo volání lidé odmítli, nyní však měli poselství znovu vyslechnout příslušníci všech společenských vrstev. Král se ještě nepostavil plně na stranu Říma — proti reformaci; bránila mu v tom určitá politická hlediska. Markéta zase nepřestávala doufat, že ve Francii zvítězí protestantismus. Rozhodla, že v Paříži bude hlásáno reformované křesťanství. V době královy nepřítomnosti přikázala evangelickému knězi, aby kázal v pařížských kostelech. Protože to ale katoličtí hodnostáři zakázali, dala kněžna k dispozici palác. Jednu z místností v paláci nechala upravit na kapli a oznámila, že každý den v určenou hodinu se zde bude konat kázání a že jsou zváni lidé všech stavů. Na bohoslužby přicházely celé zástupy lidé se shromažďovali nejen v kapli, ale zaplnili i přilehlé prostory. Denně přicházely tisíce posluchačů — šlechtici, státníci, právníci, obchodníci a řemeslníci. Král, místo aby tato shromáždění zakázal, nařídil, aby pro ně byly v Paříži vyhrazeny dva kostely. Ještě nikdy nebylo město tak vyburcováno Božím slovem. Zdálo se, že na obyvatelstvo působí Boží Duch. Opilství, prostopášnosti, řevnivost a zahálku nahradila střídmost, cudnost, pořádek a píle. {VDV 149.1}

Církevní vrchnost však nelenila. Protože král neměl v úmyslu jakkoli zasahovat proti konání bohoslužeb, obrátili se církevní hodnostáři na lid. Všemi prostředky se snažili vyvolat strach, předsudky a fanatismus nevědomých a pověrčivých davů. Paříž — stejně jako kdysi Jeruzalém slepě poslouchala představitele církve a „nepoznala, co vede ku pokoji“. Dva roky bylo v hlavním městě hlásáno Boží slovo, a třebaže mnoho lidí evangelium přijalo, většina je odmítla. František usiloval o náboženskou snášenlivost, jen aby tím posloužil vlastním záměrům, a katolíkům se podařilo získat opět převahu. Kostely byly znovu zavřeny a znovu vzplály hranice. {VDV 149.2}

Kalvín se v té době v Paříži připravoval na své budoucí působení — studoval, přemýšlel, modlil se, ale také dále šířil evangelium. Nakonec však na něj padlo podezření a úřady rozhodly o jeho upálení. Domníval se, že je v ústraní a že mu nehrozí žádné nebezpečí. Opak byl však pravdou — znenadání přiběhli do jeho bytu přátelé se zprávou, že strážníci jsou již na cestě a hrozí mu zatčení. V tom okamžiku se ozvalo bouchání na domovní dveře. Teď už šlo o vteřiny. Zatímco někteří přátelé zdrželi strážníky u dveří, jiní mu pomohli dostat se z domu oknem. Kalvín pak rychle zmizel na předměstí, kde našel úkryt v domku dělníka, který přijal reformaci; převlékl se do šatů svého hostitele a s motykou na rameni zamířil na jih. Útočiště našel znovu na Markétině panství (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 30). {VDV 149.3}

Pod ochranou vlivných přátel tam strávil několik měsíců a znovu měl možnost věnovat se studiu. Přitom se ale trvale zaobíral myšlenkami na evangelizaci Francie. V nečinnosti ostatně dlouho nevydržel — jakmile rozruch trochu utichl, našel si nové působiště — tentokrát v Poitiers, kde byla univerzita a kde se nové názory již setkaly s příznivou odezvou; tamější obyvatelé ochotně a rádi naslouchali evangeliu. Kázání se však nekonala na veřejnosti — „slovo věčného života“ otevíral Kalvín svým posluchačům v domě vysokého městského hodnostáře nebo ve veřejných zahradách. Když se počet posluchačů rozrostl, došli k názoru, že bude bezpečnější scházet se za městem. Shromáždění se konala v jeskyni, do níž se vcházelo z hlubokého, úzkého průsmyku, zakrytého stromy a převislými skalními výčnělky. Lidé se shromažďovali postupně, po malých skupinách, které odcházely z města různými cestami. Na tomto odlehlém místě Kalvín nahlas předčítal Bibli a pak ji vykládal. Zde také francouzští protestanté poprvé slavili večeři Páně. Tento malý sbor vyslal rovněž několik věrných evangelistů. {VDV 150.1}

Kalvín se do Paříže vrátil ještě jednou; nedokázal se vzdát naděje, že Francie jako národ přijme reformaci. Zjistil však, že pro svou činnost zde nebude mít příznivé podmínky — hlásat evangelium znamenalo jít přímo na hranici. Proto se nakonec rozhodl, že odejde do Německa. Jakmile opustil Francii, rozpoutala se proti protestantům štvanice, jíž by bezpochyby také padl za oběť, kdyby tam zůstal. {VDV 150.2}

Stoupenci reformace ve Francii usilovali o to, aby jejich země držela krok s Německem a Švýcarskem, a proto se rozhodli zasadit římským pověrám pádnou ránu, která by vyburcovala celý národ. Tak byly jedné noci po celé Francii vylepeny plakáty napadající mši. Tento neuvážený čin však nijak nepřispěl k šíření evangelia, spíše naopak — přinesl zhoubu nejen těm, kdo plakáty vylepili, ale i všem stoupencům reformace ve Francii. Katolíci totiž získali to, po čem už dlouho toužili záminku, aby mohli požadovat úplné vyhubení kacířů jako agitátorů, kteří ohrožují bezpečnost trůnu a mír v národě. {VDV 150.3}

Kdosi také aniž se později zjistilo, zda byl původcem činu někdo z nerozvážných stoupenců reformace, anebo někdo z jejích lstivých odpůrců přilepil jeden plakát na dveře králova pokoje. Panovník se zhrozil. Text na plakátu velice hrubým způsobem znevažoval pověry, které lidé po celé věky ctili a uznávali. To byla bezpříkladná troufalost vnucovat králi tyto vývody. Nejdřív ze sebe nedokázal vypravit ani slovo — celý se třásl vzteky. Pak vydal příkaz: „Zatkněte bez rozdílu všechny, kdo jsou podezřelí z luterského kacířství. Všechny je zničím.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 10) Tak se král jednoznačně postavil na stranu Říma. {VDV 150.4}

Tažení proti luteránům

Všichni luteráni v Paříži měli být okamžitě zatčeni. Nejdříve zatkli jednoho chudého řemeslníka, přívržence reformace, který obvykle vodil věřící na tajná shromáždění. Pod hrozbou okamžitého upálení v případě neposlušnosti měl vodit papežského pověřence po bytech pařížských protestantů. Nejprve se hrůzou nad tímto podlým rozkazem zhroutil, nakonec ale ze strachu souhlasil, že své bratry zradí. V doprovodu početného zástupu lidí, spolu s kněžími, nosiči kadidla, mnichy a vojáky, procházeli zrádce a královský detektiv Morin pomalu a tiše ulicemi města. Průvod měl být okázalým projevem úcty k „svátosti oltářní“, projevem pokání za to, jak protestanté urazili mši. Divadlo však mělo zakrýt pravý důvod tohoto pomstychtivého aktu. Když přišli před dům, kde bydlel luterán, udělal zrádce beze slova znamení. Průvod se zastavil, do domu vstoupila stráž, vyvlekla celou rodinu ven a spoutala ji; pak se hrozný průvod vydal za další obětí. „Nevynechali jediný dům, velký ani malý, nezapomněli ani na kolej pařížské univerzity… Díky Morinovi se roztřáslo celé město… Nastala hrůzovláda.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 10) {VDV 151.1}

Zajatce čekalo kruté mučení a smrt. Podle zvláštního nařízení musely hranice hořet jen mírným plamenem, aby odsouzenci trpěli co nejdéle. Ti však zůstali pevní a klidní a svou smrtí jenom zpečetili své vítězství. Jejich nepřátelé, v bezmoci nad tím, že se zajatci nic nepohne, naproti tomu pochopili, že vlastně prohráli. „Ve všech pařížských čtvrtích stály šibenice, každý den plály ohně hranic, postupné popravy měly ještě více šířit hrůzu z kacířství. Nakonec to však prospělo jen evangeliu. Celá Paříž mohla vidět, jaké muže vytváří nové učení. Mučednický kůl se stal nejúčinnější kazatelnou. Klid a radost vyzařující z tváří odsouzených, když kráčeli … na popraviště, hrdinství, s jakým snášeli žár plamenů, laskavost, s jakou odpouštěli urážky, proměnily v mnoha případech hněv v lítost, nenávist v lásku a výmluvně promluvily ve prospěch evangelia.“ (Wylie, sv. 13, kap. 20) {VDV 151.2}

Kněží, ve snaze udržovat v lidech hrůzu a děs, rozšiřovali o protestantech ty nejhorší pomluvy a obvinění: „kacíři“ prý připravovali vyhlazení katolíků, svržení vlády a zavraždění krále. Pro tato obvinění neměli sebemenší důkaz, jejich tvrzení se však jako neblahá předpověď — přesto měla jednou splnit, i když za zcela odlišných okolností a z úplně opačných příčin. Krutosti, které katolíci páchali na nevinných protestantech, měly v budoucnu přinést odplatu. A jejich předpověď se o několik staletí později skutečně splnila. Obětí se vskutku stal král a vláda, ale i poddaní. Krutosti ovšem i potom páchali lidé nevěřící a sami přívrženci papežství. A bylo to nikoli šíření, ale potlačování protestantismu, co přineslo o tři staletí později ve Francii tyto pohromy. {VDV 151.3}

Ve všech vrstvách společnosti zavládlo podezírání, nedůvěra a strach. Přes všeobecné vzrušení bylo zřejmé, jak hluboce zasáhlo Lutherovo učení ty, kdo dosáhli nejvyššího vzdělání, měli největší vliv a projevili nejšlechetnější charakter, protože nejvyšší funkce zůstaly najednou neobsazené. Odcházeli řemeslníci, tiskaři, učenci, univerzitní profesoři, spisovatelé i dvořané. Paříž opouštěly stovky lidí; dobrovolně odcházeli z rodné země a v mnoha případech tím dali poprvé najevo, že jsou stoupenci reformace. Papežovi přívrženci se nestačili divit, když zjistili, kolik mezi sebou trpěli kacířů, aniž to tušili. Zlost si pak vylévali na obětech, které zůstaly v dosahu jejich moci. Vězení se naplnila a zdálo se, že vzduch ztmavl kouřem hranic, zapálených pro vyznavače evangelia. {VDV 152.1}

František I. se proslavil podporou velkého hnutí za obnovu vědeckého bádání, kterým se vyznačoval začátek šestnáctého století. S oblibou shromažďoval u svého dvora vzdělané muže ze všech zemí. Protože měl rád vzdělanost a pohrdal nevědomostí a pověrčivostí mnichů, reformaci do určité míry toleroval. Snaha zničit kacířství však vedla tohoto příznivce vzdělanosti až k tomu, že zakázal v celé Francii tisk knih. Na příkladu tohoto pracovníka se ukazuje, že intelektuální úroveň neochrání před náboženskou nesnášenlivostí. {VDV 152.2}

Francie se měla veřejně a slavnostně zavázat, že protestantismus zničí. Kněží požadovali, aby urážka nebes, způsobená zesměšněním mše, byla odčiněna krví, a aby král v zájmu svého národa tuto hrůznou věc veřejně schválil. {VDV 152.3}

Čas hrůzovlády

Určili, že hrůzný obřad se bude konat 21. ledna 1535. V celém národu rozdmýchali pověrečný strach a fanatickou nenávist. Pařížské ulice se zaplnily lidmi, kteří přišli ze všech okolních krajů. Obřad měl začít ráno okázalým průvodem. „Domy, kolem nichž průvod procházel, zdobily smuteční prapory a na určených místech stály oltáře.“ Přede dveřmi každého domu plála pochodeň na počest „svátosti“. Průvod se seřadil před svítáním u královského paláce. „V čele nesli prapory a kříže z několika farností, pak šli ve dvojicích měšťané s pochodněmi“ a za nimi příslušníci čtyř mnišských řádů ve svých hábitech. Za nimi nesli velkou sbírku slavných ostatků a za ostatky jeli církevní hodnostáři v purpurových rouchách, ozdobených drahými kameny. Byla to jedinečná a úchvatná podívaná. {VDV 152.4}

„Hostii nesl pařížský biskup pod nádherným baldachýnem, který drželi čtyři šlechtici…

Za hostií kráčel král… František I., na hlavě neměl korunu, ani nebyl oblečený do královských šatů.“ S „nepokrytou hlavou, s očima sklopenýma k zemi, se zapálenou svící v ruce“ kráčel král Francie „jako kajícník“ (Wylie, sv. 13, kap. 21). Před každým oltářem se pokorně sklonil, ne za vlastní hříchy ani za nevinnou krev, jíž si poskvrnil ruce, ale za smrtelný hřích poddaných, kteří se opovážili zavrhnout mši. Za ním kráčela královna a ostatní hodnostáři, vždy ve dvojici, každý se zapálenou svící. {VDV 152.5}

Součástí obřadu byl také panovníkův projev k vysokým hodnostářům království ve velkém sále biskupského paláce. Vystoupil před ně se zarmoucenou tváří a pohnutými slovy naříkal nad „zločiny, rouháním, nad dnem žalu a hanby“, který přišel na národ. Vyzval každého věrného poddaného, aby pomáhal vyhladit „mor kacířství“, který hrozí Francii zkázou. Prohlásil: „Jakože jsem, pánové, vaším králem, kdybych věděl, že jeden z mých údů je poskvrněn nebo nakažen touto hnusnou hnilobou, požádal bych vás, abyste jej uťali… Ba více, kdybych viděl, že jedno z mých dětí je tím poskvrněno, neušetřil bych je… Sám bych se ho vzdal a obětoval bych ho Bohu.“ Slzy přerušily jeho projev. Celé shromáždění naříkalo a jedním hlasem volalo: „Dáme život za katolické náboženství!“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12) {VDV 153.1}

Nad národem, který pohrdl „světlem pravdy“, zavládla strašná temnota. Projevila se milost, „která přináší spásu“ Francie viděla její moc a svatost, obyvatele oslovila její krása, města i vesnice osvítila její záře, ale Francie ji odmítla a dala přednost tmě před světlem. Odmítla nabízený nebeský dar, nazvala zlo dobrem a dobro zlem, až se stala obětí vlastního sebeklamu. Přestože se Francouzi mohli domnívat, že slouží Bohu, když pronásledují jeho lid, jejich upřímnost ve zlu je nezbavila viny. Vědomě odmítli světlo, které je mohlo ochránit před klamem, a zabránit, aby se nepošpinili krví nevinných lidí. {VDV 153.2}

Slavnostní přísaha o vymýcení kacířství se konala ve velké katedrále, v níž o tři sta let později nastolil na trůn bohyni rozumu národ, který zapomněl na živého Boha. Pak se průvod znovu seřadil a představitelé Francie se dali do díla, ke kterému se přísahou zavázali.

„V krátkých vzdálenostech od sebe byly postaveny hranice, na nichž měli být zaživa upáleni protestanté. Hranice měly být zapalovány v okamžiku, kdy se přiblíží král s průvodem, aby přihlížel popravě.“ (Wylie, sv. 13, kap. 21) Utrpení těchto svědků Ježíše Krista se nedá ani vylíčit. Oběti však nezakolísaly. Když byl vyzván jeden z mučedníků, aby odvolal, odpověděl: „Věřím jen tomu, co dříve hlásali proroci a apoštolové a čemu věřili všichni svatí. Má víra je zakotvena v Bohu a odolá všem pekelným mocnostem.“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12) {VDV 153.3}

Znovu a znovu se průvod zastavoval na místech, kde v mukách umírali protestanté. Když dorazil zpátky ke královskému paláci, dav se rozešel, král a preláti se odebrali do svých komnat spokojeni s tím, co se toho dne odehrálo. Ubezpečovali se navzájem, že započaté dílo bude pokračovat až do úplného vykořenění kacířství. {VDV 153.4}

Evangelium pokoje, které Francie odmítla, bude vykořeněno, přinese to však strašlivé následky. 21. ledna 1793, dvě stě padesát osm let poté, co Francie začala pronásledovat stoupence reformace, procházel ulicemi Paříže jiný průvod se zcela jiným záměrem. „Hlavní postavou byl opět král. Znovu nastala vřava a znovu se ozývaly výkřiky — i nyní bylo slyšet volání po dalších obětech. Znovu byly postaveny černé šibenice a znovu den skončil hroznými popravami. Ludvík XVI. se rval se svými vězniteli a katy. Násilím ho dovlekli ke špalku a přinutili pokleknout; pak dopadla sekera a jeho hlava se skutálela na pódium.“ (Wylie, sv. 13, kap. 21) Král nebyl jedinou obětí, nedaleko od jeho popraviště zemřelo v čase hrůzovlády pod gilotinou dva tisíce osm set lidí. {VDV 153.5}

Reformace otevřela světu Bibli, rozpečetila předpisy Božího zákona a ukázala, jaké požadavky klade na svědomí člověka. Nekonečná láska odhalila lidem Boží zákony a zásady. Bůh radil: „Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky každého jiného lidu. Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ.“ 5. Mojžíšova 4,6. Francie odmítla Boží dar, a tím zasela símě anarchie a sebezničení. Jako nevyhnutelný následek přišla revoluce a hrůzovláda. {VDV 154.1}

Farel ve Švýcarsku

Ještě předtím, než plakáty proti mši vyvolaly pronásledování, musel odvážný Farel uprchnout ze své rodné země. Odešel do Švýcarska, kde podpořil Zwingliho v jeho práci a pomohl reformaci k tomu, aby si získala oblibu. Přestože další léta strávil ve Švýcarsku, i nadále rozhodujícím způsobem ovlivňoval reformační hnutí ve Francii. V prvních letech vyhnanství usiloval o šíření evangelia ve své rodné zemi — často kázal svým krajanům žijícím blízko hranic, neúnavně sledoval dění ve Francii, radil a povzbuzoval. Spolu s dalšími exulanty přeložil spisy německých reformátorů do francouzštiny a nechal je vytisknout ve velkých nákladech podobně jako francouzský překlad Bible. Kolportéři roznesli tyto knihy po celé Francii. Jelikož je dostali za velmi nízké ceny, zisk z prodeje jim umožňoval pokračovat v práci. {VDV 154.2}

Své působení ve Švýcarsku zahájil Farel skromně: v odlehlé farnosti působil jako učitel. Učil děti obvyklým předmětům, přitom je však opatrně seznamoval i s pravdami Bible a doufal, že prostřednictvím dětí naváže styk s rodiči. Někteří uvěřili, ale kněží okamžitě zasáhli, aby Farelovo úsilí zmařili. Zburcovali pověrčivý venkovský lid, aby se postavil proti Farelovi. Tvrdili, že „to nemůže být Kristovo evangelium, protože jeho hlásání nepřináší pokoj, ale válku.“ (Wylie, sv. 14, kap. 3) Podobně jako první učedníci, když byli pronásledováni v jednom městě, odešel i Farel do jiného města. Chodil pěšky od vesnice k vesnici, od města k městu, snášel hlad, zimu a únavu, neustále byl v ohrožení života. Kázal na tržištích, v kostelích, někdy i z kazatelen chrámů. Někdy našel kostel prázdný, bez posluchačů, někdy bylo jeho kázání přerušováno výkřiky a posměšky. Někdy byl dokonce násilím odveden z kazatelny. Nejednou ho přepadla lůza a zbila ho téměř k smrti. Ve svém úsilí však nepolevil — i přes nepřízeň a odmítání se vždy dokázal vzchopit a dál pokračoval v šíření evangelia. Postupně byl také svědkem toho, jak města a městečka, která byla dříve baštou papežství, jedno po druhém otevírají své brány evangeliu. Malá farnost, kde zahájil své působení, přijala brzy reformovanou víru; také města Murten a Neuchâtel se zřekla římských obřadů a odstranila ze svých kostelů modloslužebné sochy a obrazy. {VDV 154.3}

Protestantismus v Ženevě

Farel dlouho toužil po tom, aby se evangelium rozšířilo i v Ženevě, která by se pak mohla stát střediskem reformace pro Francii, Švýcarsko a Itálii. Nejprve se mu podařilo získat mnoho okolních měst a vesnic a pak se spolu s jedním spolupracovníkem vydal do Ženevy. Zde mu však dovolili přednést pouze dvě kázání. Kněží, kteří marně usilovali o to, aby byl odsouzen státními úřady, ho pozvali před církevní radu, na kterou si přinesli zbraně ukryté pod kabáty. Byli odhodláni připravit ho o život. Před vchodem do síně se shromáždil rozvášněný dav s klacky a meči, který byl připraven Farela zabít, kdyby se mu podařilo uniknout z rady. Zachránila ho přítomnost státních úředníků a vojáků. Druhého dne časně ráno ho spolu s jeho společníkem převezli na druhou stranu jezera na bezpečné místo. Tak skončil jeho první pokus evangelizovat Ženevu. {VDV 155.1}

Dalším, kdo se pokoušel o šíření protestantismu v Ženevě, byl mladý muž jménem Froment. Byl velice skromný a nenápadný, a to do té míry, že i přátelé reformace s ním jednali chladně. Jak tenhle nezkušený mladík může zvládnout nástrahy, před kterými musel utéct i silný a odvážný Farel? „Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin.“ Zacharjáš 4,6. „Co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné.“ „Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ 1. Korintským 1,27.25. {VDV 155.2}

Froment začal pracovat jako učitel. Pravdy, se kterými seznamoval své žáky ve škole, opakovaly pak děti doma. Netrvalo dlouho a do školy začali přicházet i rodiče, kteří si chtěli poslechnout výklad Bible. Školní třídu tak zakrátko zaplnili pozorní posluchači. Froment také zdarma rozdával výtisky Nového zákona i různé traktáty. Mnohé tiskoviny se pak dostaly i k dalším zájemcům, kteří neměli odvahu přijít si poslechnout nové učení osobně. Po čase musel utéct i Froment, pravdy, kterým učil, však přesto stačily v myslích lidí zakořenit. Tak se reformace šířila i nadále. Po čase se kazatelé vrátili a nakonec v Ženevě zavedli protestantské bohoslužby. {VDV 155.3}

Když do bran Ženevy po dlouhém putování a mnoha útrapách vstoupil Kalvín, město se už přihlásilo k reformaci. Vracel se právě z poslední návštěvy svého rodiště do Basileje; když ale zjistil, že přímá cesta je obsazena vojsky Karla V., byl nucen jít oklikou přes Ženevu. {VDV 155.4}

Farel v této návštěvě rozpoznal Boží vůli. Ženeva sice přijala reformaci, ale bylo třeba vykonat ještě mnoho práce. Lidé se k Bohu obracejí jako jednotlivci, nikoli jako skupiny. Proces obnovy může uskutečnit v srdcích a svědomí lidí Duch svatý, nikoli úřední rozhodnutí. Obyvatelé Ženevy sice odmítli nadvládu Říma, nebyli však už tak ochotni vzdát se nepravostí, které kvetly za jeho vlády. Zavést skutečné zásady evangelia a připravit lidi, aby plnili poslání, ke kterému je povolala prozřetelnost, to nebyl snadný úkol. {VDV 155.5}

Farel si byl jistý, že v Kalvínovi našel člověka, se kterým může spolupracovat při realizaci tohoto úkolu. Vyzval proto mladého evangelistu, aby v Ženevě zůstal a pracoval. To Kalvína vyděsilo — byl ostýchavý a miloval klid; a taky se bál prudkých a nezávislých Ženevanů. Měl křehké zdraví a rád se věnoval studiu, proto vyhledával spíše samotu. Věřil, že reformaci nejlépe poslouží svým perem, a proto toužil po tichém místě, odkud by prostřednictvím tisku mohl učit a budovat sbory. Farelovu slavnostní výzvu však považoval za Boží povolání, proto se neodvážil odmítnout. Jak sám prohlásil, měl pocit, „jako by se z nebe vztáhla Boží ruka, aby ho uchopila a postavila neodvolatelně na místo, odkud chtěl odejít“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 9, kap. 17). {VDV 157.1}

V té době se reformace dostala do ohrožení. Papež hřímal proti Ženevě klatbami a velké národy vyhrožovaly, že ji zničí. Jak mohlo malé město odolat náporu síly, která si už podrobila nejednoho z králů a císařů? Jak se mohlo bránit proti armádě mocných dobyvatelů? {VDV 157.2}

Jezuité a inkvizice

I v ostatním křesťanském světě ohrožovali reformaci mocní nepřátelé. První úspěchy měla už reformace za sebou a Řím nyní znovu sbíral síly, aby podnikl další kroky k jejímu zničení. V té době byl založen jezuitský řád silný a bezohledný obhájce papežství.

Odříznuti od všech pozemských svazků a lidských zájmů, zbaveni přirozených citů, s dokonale umlčeným rozumem a svědomím, neznali jezuité žádnou vládu, žádný svazek — kromě vlády svého řádu; neznali jinou povinnost kromě povinnosti rozšiřovat jeho moc (viz Dodatek č. 20). Kristovo evangelium dalo věřícím sílu, takže dokázali překonat četná nebezpečí i nejrůznější těžkosti: nebáli se zimy, hladu, strádání, ani hořících hranic, vězení a mučení; tak mohli dál šířit pravdu. Aby překonali tyto síly, vyzbrojili jezuité své přívržence fanatismem, který jim umožnil obstát v nebezpečí a „namířit“ proti Kristovu evangeliu všechny zbraně klamu a podvodu. Neštítili se sebevětšího zločinu, používali nejpodlejší klamy, jejich podlost a schopnost přetvářky jako by neznaly hranic. Slibovali sice věčnou chudobu a pokoru, cílevědomě však usilovali o bohatství a moc. Plně se oddali svému hlavnímu záměru: zlikvidovat protestantismus a znovu nastolit papežskou vládu. {VDV 157.3}

Členové řádu se navenek chovali jako svatí navštěvovali věznice a nemocnice, sloužili nemocným a chudým, předstírali, že se zřekli světa a nosí svaté jméno Pána Ježíše, který chodil po světě, aby konal dobro. Pod bezvadným zevnějškem se však často skrývaly ty nejzrůdnější úmysly; hlavní zásada řádu zněla: „Účel světí prostředky.“ Podle této zásady považovali lži, krádeže, křivopřísežnictví a vraždy nejen za přípustné a omluvitelné, ale přímo za hodné doporučení, pokud sloužily zájmům církve. Různě maskovaní jezuité se vkrádali do státních úřadů, stávali se poradci králů a usměrňovali politická rozhodnutí. Stávali se sluhy, aby mohli sledovat jednání svých pánů; zřizovali lycea pro syny knížat a šlechticů a školy pro prostý lid; nutili děti protestantských rodičů účastnit se římskokatolických obřadů. Vnější okázalost a přepych římské bohoslužby měly zmást mysl lidí, oslnit a zaujmout jejich představivost. A tak se stávalo, že synové zrazovali svobodu, o niž bojovali a pro niž krváceli jejich otcové. Jezuitský řád se rychle rozšířil po celé Evropě a všude, kam jeho členové přišli, znovu ožil vliv papežství. {VDV 157.4}

Pro posílení vlivu a moci jezuitů vydal papež bulu, jíž obnovil inkvizici (viz Dodatek č. 21). Tento hrozný soud sice vzbuzoval všeobecný odpor, a to i v katolických zemích, v tajných žalářních kobkách se však přesto znovu měly odehrát hrůzné scény výjevy tak děsivé, že jen stěží mohly snést denní světlo. V mnoha zemích jezuité popravili nebo přinutili odejít do exilu tisíce lidí. Obvykle to byl výkvět národa — ryzí a ušlechtilí lidé: vzdělanci, nadaní umělci a zruční řemeslníci, zbožní a věrní kazatelé; pilní občané, kteří milovali svou zemi. {VDV 158.1}

Takovými prostředky se Řím snažil utlumit světlo reformace, vzít lidem Bibli, aby znovu nastolil nevědomost a pověrčivost doby temna. Díky Božímu požehnání a působení charakterově vynikajících mužů, kteří pokračovali v díle „odstartovaném“ Lutherem, však protestantismus nezanikl. Za svou sílu nevděčil přízni knížat ani jejich zbraním; jeho oporami se staly ty nejmenší a nejskromnější země a nejméně mocné národy. Byla to malá Ženeva mezi mocnými nepřáteli usilujícími o její zničení, Holandsko na březích Severního moře, které bojovalo proti tyranii Španělska, tehdy největšího a nejbohatšího království, ponuré a chudé Švédsko, které získalo vítězství pro reformaci. {VDV 158.2}

Kalvín působil v Ženevě téměř třicet let. Nejprve tam založil církev, která vycházela z mravních zásad Bible, a pak odtud řídil šíření reformace po celé Evropě. Jako veřejný činitel se dopustil řady chyb; rovněž jeho učení nebylo bez nedostatků. Přesto však tlumočil poselství, jež mělo v jeho době zvláštní význam. Zasloužil se o to, že zásady reformace zůstaly uchovány, a to i v časech obnoveného náporu papežství. Stal se vzorem pro šíření životní prostoty a ryzosti v evangelických sborech jako opaku pýchy a zkaženosti živené učením Říma. {VDV 158.3}

Ženeva byla střediskem reformačního učení — odtud se šířily knihy, tady se připravovali noví učitelé. Ženeva se také stala útočištěm pro pronásledované z celé západní Evropy. Sem přicházeli pro radu a povzbuzení, sem utíkali, když trpěli hlady a nemocemi nebo když přišli o svůj domov a rodinu. Zde jim byla poskytnuta potřebná péče. Mnozí tu našli nový domov a jejich zručnost, učenost a zbožnost byly pro město přínosem. Jiní se později vrátili do svých rodných zemí, aby tam bojovali proti tyranii Říma a šířili pravdu; například skotský reformátor John Knox, mnoho anglických puritánů, protestanté z Holandska i ze Španělska, nebo i francouzští hugenoti. {VDV 158.4}