Fejezet 19 - Sny paní Whiteové

(o nichž byla zmínka na str. EW I2)

Zdálo se mi, že vidím chrám, ke kterému šlo mnoho lidí. Jen ti, kteří v tomto chrámě v době konce hledali své útočiště, byli zachráněni. Všichni ostatní, kteří zůstali venku, byli navěky ztraceni. Onen zástup venku, který chodil svými vlastními cestami, se posmíval těm, kteří vcházeli do chrámu a pravil, že takovýto plán záchrany je podvodným klamem, a že zde neexistuje nebezpečí, před kterým bychom museli utíkat. Oni dokonce zdržovali některé na cestě a zbraňovali jim, aby nevešli dovnitř za zdi chrámu.

Jelikož jsem se obávala hanění a posmívání, považovala jsem za nejlepší čekat, až se zástup rozejde, abych mohla nepozorovaně vejít dovnitř. Avšak zástup, místo aby se zmenšoval, stále rostl, a protože jsem se bála, že přijdu pozdě, opustila jsem svůj domov a tlačila se zástupem. Ve své úzkosti, abych 79 došla ke chrámu, nevnímala jsem tlačenici, která byla kolem mě. Když jsem vstoupila do budovy, viděla jsem, že prostorný chrám je podepřen silným sloupem, na kterém byl přivázán raněný a krvácející Beránek. My přítomní jsme věděli, že tento Beránek byl raněn a ubit kvůli nám. Všichni, kteří vstoupili do chrámu, museli přijít k němu a vyznávat své hříchy.

Přímo před Beránkem byly postaveny stolice, na kterých seděla skupina lidí, kteří vypadali velmi šťastni. Zdálo se, že na jejich obličejích spočívalo nebeské světlo; oslavovali Boha a zpívali písně chvály a díků, které zněly jako hudba andělů. To byli ti, kteří přišli k Beránkovi, vyznali své hříchy, dosáhli odpuštění a nyní šťastni očekávali nějakou radostnou událost.

Když jsem vstoupila do budovy, dostala jsem opět strach a pocit studu, že bych se měla před těmito lidmi pokořit. Zdálo se mi však, že mě něco pudí jít vpřed; šla jsem tedy zvolna kolem sloupu, abych mohla pohlédnout tváří v tvář na Beránka. V tu chvíli zazněla trouba, chrám se zatřásl, rozlehl se vítězoslavný křik shromážděných svatých a oslepující záře osvítila budovu; potom nastala hluboká temnota. Šťastní lidé zmizeli se světlem nádhery a já jsem zůstala sama v tiché hrůze noci.

Procitla jsem z duševní úzkosti a sotva jsem se mohla přesvědčit, že to byl jenom sen. Zdálo se mi, že moje odsouzení je jisté, že Duch Boží mne opustil, aby se už nevrátil. Moje malomyslnost se prohlubovala, když jsem jen pomyslila, že by to bylo možné. EW 40

Brzy potom jsem měla jiný sen. Zdálo se mi, že sedím a v zoufalství si zakrývám obličej rukama a přemýšlím: Kdyby byl Ježíš na zemi, šla bych k Němu, padla bych Mu k nohám a pověděla bych Mu o všech mých utrpeních. On by se ode mne neodvrátil.

Měl by se mnou slitování a já bych Ho milovala a stále Mu sloužila. V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila osoba vznešené postavy a vzezření. Soucitně na mne pohlédla a pravila: "Viděla bys ráda Ježíše? Je zde a jestli si přeješ, můžeš Jej vidět. Vezmi všechno co máš a pojď za mnou!"

S nevýslovnou radostí jsem uposlechla jeho slova, popadla svůj malý majetek a šla za svým průvodcem. On mne vedl k strmým, očividně chatrným schodům. Když jsem začala stoupat po schodech, napomínal mne, abych svůj zrak upírala vzhůru, jinak bych dostala závrať a spadla. Mnozí jiní, kteří stoupali vzhůru po těchto schodech, spadli dříve, než došli na vrchol.

Konečně jsme vystoupili na poslední schod a stáli před dveřmi. Můj průvodce mi řekl, abych odložila všechny věci, které jsem měla s sebou. S radostí jsem je položila na zem; potom otevřel dveře a zval mne, abych vstoupila. Za malou chvíli jsem stála před Ježíšem. Jak krásný to byl obličej! Zde nebylo možné nepochopení! Tak zářivý projev dobrotivosti a vznešenosti nemohl patřit nikomu jinému. Když na mě utkvěl Jeho zrak, okamžitě jsem věděla, že zná všechny okolnosti mého života, všechno moje myšlení i niterní pocity.

Chtěla jsem se skrýt před Jeho zrakem, protože nebylo možné snést Jeho zkoumavý pohled. On se však usmíval, přiblížil se ke mně a položil svou ruku na mou hlavu a pravil: "Neboj se!" Zvuk Jeho sladkého hlasu pronikl mé srdce a naplnil blažeností, jakou jsem nikdy neokusila. Byla jsem příliš šťastná, než abych mohla něco vyslovit a přemožena nevýslovnou blažeností padla jsem k Jeho nohám. Zatímco jsem bezmocně ležela, probíhaly kolem mne krásné výjevy a zdálo se mi, že jsem dosáhla pokoje a nebeské jistoty. Později se mi síla vrátila a já jsem vstala. Ježíšovy láskyplné oči stále ještě na mne hleděly a Jeho úsměv naplňoval moji duši potěšením. Jeho přítomnost mne naplnila svatou uctivostí a nevýslovnou láskou.

Můj průvodce potom otevřel dveře a oba jsme vyšli ven. Přikázal mi, abych si zase vzala všechny věci, které jsem nechala venku. Když jsem tak učinila, dal mi zelené, pevně navinuté klubko. Pravil mi, abych klubko umístila blízko svého srdce a budu-li si přát vidět Ježíše, mám je vzít a co možná nejvíce rozvinout. Varoval mě, abych je nenechávala dlouho rozvinuté, aby se neudělaly kličky a špatně by šlo navinout. Vložila jsem klubíčko ke svému srdci a radostně sestupovala po úzkých schodech dolů a přitom jsem chválila Pána a vypravovala každému, koho jsem potkala, kde by mohli najít Ježíše.

Tento sen mi dodal naději. Zelené klubíčko mi znázorňovalo víru a krása a prostota důvěřování Bohu začala vzcházet v mé zatemnělé duši.