Richelle Mead - Vampire Academy

Jedna Její strach jsem cítila dřív, neţ jsem ji uslyšela křičet.

Pulzovala ve mně její noční můra, která mě vykolejila z mého vlastního snu o jakémsi pěkném klukovi, jenţ mě na pláţi natíral opalovacím mlékem. Obrazy – její, ne moje – mi vířily v mysli: oheň a krev, pach kouře, prohnuté plechy auta. Ty obrazy byly všude kolem, úplně mě dusily aţ do té doby, neţ jsem si racionálně uvědomila, ţe tohle není můj sen.

Probudila jsem se s prameny dlouhých tmavých vlasů přilepenými na čele.

Lissa leţela ve své posteli, mlátila sebou a křičela. Vyskočila jsem z postele a rychle přešla těch pár stop, které nás dělily. „Liss,“ oslovila jsem ji a zatřásla jí. „Liss, probuď se.“ Její křik ustal a nahradilo ho tiché fňukání. „Andre,“ zasténala. „Ach, boţe.“ Pomohla jsem jí posadit se. „Liss, uţ je po všem. Probuď se.“ Po chvilce zamrkala, otevřela oči a v matném přísvitu jsem na ní viděla, ţe začíná přicházet k sobě.

Její zběsilý dech se zpomaloval. Naklonila se ke mně a opřela si mi hlavu o rameno. Jednou rukou jsem ji objala a pohladila po vlasech. „Je to v pořádku,“ snaţila jsem se ji uklidnit. „Všechno je v pořádku.“ „Měla jsem ten sen.“ „Jo, já vím.“ Seděly jsme tam takhle ještě několik minut a nic dalšího jsme neřekly. Jakmile jsem vycítila, ţe se zklidnila, natáhla jsem se k nočnímu stolku mezi našimi lůţky a rozsvítila lampičku. Vydávala jen tlumené světlo, ale ani jedna z nás nepotřebovala pořádně vidět. Kocoura Oskara, který patřil našemu spolubydlícímu, zřejmě světlo přilákalo, a tak vyskočil na parapet otevřeného okna.

Zeširoka se mi vyhnul – zvířata, ať uţ z jakéhokoli důvodu, nemají ráda dhampýry. Vyskočil na postel, otíral se hlavou o Lissu a tiše při tom předl. S Moroji zvířata problém nemají, Lissu všechna milovala. S úsměvem podrbala kocoura pod bradou a bylo znát, ţe se uklidnila ještě víc. „Kdy jsi naposled pila?“ zeptala jsem se a studovala její obličej. Její světlá pleť byla ještě bledší neţ obvykle. Pod očima měla tmavé kruhy a celkově působila hrozně křehce. Ve škole to bylo tenhle týden hektické a já si nedokázala vybavit, kdy jsem jí naposledy dávala krev. „Bude to… víc neţ dva dny, ţe jo? Tři? Proč jsi nic neřekla?“ Pokrčila rameny a vyhnula se očnímu kontaktu. „Mělas toho moc. A já jsem nechtěla…“ „Sakra,“ ulevila jsem si a usadila se pohodlněji. Není divu, ţe vypadá tak zesláble. Oscarovi byla moje blízkost nepříjemná, a tak seskočil z postele a vrátil se na parapet, odkud mohl vše pozorovat z bezpečné vzdálenosti. „Tak pojď, jdeme na to.“ „Rose…“ „No tak. Potom se budeš cítit líp.“

Naklonila jsem hlavu na stranu, odhrnula jsem si vlasy a odhalila krk. Všimla jsem si, ţe zaváhala, ale pohled na moje hrdlo a na to, co nabízelo, byl zřejmě příliš lákavý. S hladovým výrazem nepatrně pootevřela ústa a odhalila zuby, které obvykle před lidmi skrývala. Ty tesáky podivně kontrastovaly s jejími rysy. S tou svou hezkou tvářičkou a světlými blond vlasy vypadala spíš jako anděl neţ jako upírka.

Jak se její zuby blíţily k mé odhalené kůţi, srdce se mi rozbušilo směsí strachu a radostného očekávání. Ten druhý pocit jsem nesnášela, ale nedokázala jsem si pomoct. Byla to slabost, jíţ jsem se nemohla zbavit.

Tvrdě mi zabořila zuby do krku, aţ jsem z toho krátkého záblesku bolesti vykřikla. Pak se bolest zmírnila a nahradila ji nádherná zlatavá radost, která se mi šířila celým tělem. Bylo to lepší, neţ kdyţ jsem dřív byla opilá nebo zdrogovaná. Lepší neţ sex – nebo aspoň podle mých představ, jelikoţ jsem se ještě nikdy s nikým nemilovala. Byla to čistá, vytříbená rozkoš, která jako by mě objímala a slibovala, ţe všechno na světě bude skvělé. Tak to šlo pořád dál. Chemikálie obsaţené v jejích slinách mi vyplavily do krve endorfiny a já ztratila pojem o světě, ztratila jsem pojem sama o sobě.

Potom to bohuţel skončilo. Celé to netrvalo déle neţ minutu.

Odtáhla se, otřela si rukou rty a pozorovala mě. „Jsi v pohodě?“ „Já… jo.“ Lehla jsem si na postel a hlava se mi točila z té ztráty krve. „Jen se z toho potřebuju vyspat. Jsem v pohodě.“ Se zájmem mě sledovala svýma světlýma, nefritově zelenýma očima. Vstala. „Dojdu ti pro něco k jídlu.“ Neohrabaně jsem se nadechla k protestu, ale neţ jsem stačila dát dohromady větu, Lissa uţ byla pryč. Opojný stav z jejího kousnutí slábl uţ od chvíle, kdy se ode mě odtrhla, ale něco z toho mi stále zůstávalo v ţilách a já se přistihla, ţe se připitoměle usmívám. Otočila jsem hlavu a zaznamenala, ţe Oscar pořád ještě sedí na okně. „Netušíš, o co přicházíš,“ oznámila jsem mu.

Jeho pozornost ale přitahovalo něco venku. Přikrčil se, najeţil černou srst a začal mávat ocasem.

Můj úsměv se vytratil a já se přinutila posadit se. Točil se se mnou celý svět, a tak jsem čekala, aţ to přejde, abych mohla vstát. Kdyţ se mi podařilo zvednout, znovu se mi zatočila hlava a tentokrát to vypadalo, ţe to jen tak nepřejde. Přesto jsem se cítila natolik v pohodě, ţe jsem došla k oknu a spolu s Oscarem vykoukla ven. Varovně na mě pohlédl, trochu uhnul a pak se znovu zahleděl ven na to, co přitáhlo jeho pozornost.

Kdyţ jsem se vyklonila z okna, teplý vánek – nesmyslně teplý na podzim v Portlandu – si pohrával s mými vlasy. Ulice byla temná a relativně klidná. Byly tři hodiny ráno, coţ byla snad jediná doba, kdy kampus utichal. Dům, v němţ jsme měly uţ osm měsíců pronajatý pokoj, stál v ulici se starými, k sobě se příliš nehodícími domy. Na druhé straně ulice blikalo pouliční osvětlení, které vypadalo, ţe snad kaţdou chvíli shoří. Ale stále ještě vydávalo tolik světla, abych dokázala rozeznat tvary aut a budov. Na naší zahradě jsem viděla siluety stromů a keřů.

A muţe, který mě pozoroval.

Leknutím jsem odskočila od okna. Stál u stromu na zahradě, asi ve vzdálenosti deseti metrů, takţe mohl dobře vidět do okna. Byl dost blízko na to, abych po něm mohla něco hodit. A určitě byl dost blízko, aby viděl, co jsme tu s Lissou právě dělaly.

Byl tak dobře ukrytý ve stínu, ţe jsem mu neviděla do obličeje, ačkoli můj zrak je vynikající. Byl vysoký. Opravdu vysoký. Chvilku tam postával a pak ustoupil a zmizel ve stínu stromů na vzdáleném konci zahrady. Byla jsem si jistá, ţe jsem zahlédla ještě další postavu, která se k tomu muţi připojila krátce před tím, neţ je oba pohltila tma.

Ať uţ ty postavy byly kýmkoli, Oscarovi se nelíbily. Kdyţ nepočítám sebe, obvykle má většinu lidí rád a rozzuří se jedině, kdyţ hrozí nějaké nebezpečí. Ten chlap venku neudělal nic, čím by Oscara ohroţoval, kocour přesto něco vycítil, něco, co ho zneklidnilo.

Zřejmě něco podobného tomu, co cítil ze mě.

Zachvátil mě ledový strach a skoro – i kdyţ ne úplně – odehnal tu sladkou rozkoš z Lissina kousnutí. Vycouvala jsem od okna a rychle si natáhla dţíny, při čemţ jsem málem upadla. Jakmile se mi je podařilo obléknout, popadla jsem svůj i Lissin kabát a naše kabelky. Na nohy jsem si nazula první boty, co jsem uviděla, a zamířila ke dveřím.

Dole jsem našla Lissu v naší stísněné kuchyni, kde se přehrabovala v lednici. Jeden z našich spolubydlících, Jeremy, seděl u stolu, rukou si podpíral čelo a smutně zíral do učebnice matematiky.

Lissu udivilo, kdyţ mě tam spatřila. „Neměla bys vstávat.“ „Musíme jít. Hned.“ Vykulila oči a o chviličku později pochopila. „Takţe… opravdu? Víš to jistě?“ Přikývla jsem. Nedokázala jsem vysvětlit, proč to vím jistě. Prostě jsem to věděla.

Jeremy se zvědavě díval z jedné na druhou. „Co se děje?“ Vtom mě něco napadlo. „Liss, vezmi jeho klíčky od auta.“ Pořád těkal pohledem mezi námi. „Co to…“ Lissa neochvějně zamířila k němu. Díky našemu psychickému poutu jsem cítila její strach, jenţe v tom bylo ještě něco: její naprostá víra v to, ţe se o všechno postarám a obě budeme v bezpečí. Jako vţdy jsem jen doufala, ţe si takovou důvěru zaslouţím. Široce se usmála a podívala se mu přímo do očí. Jeremy na ni chvilku jen zíral a tvářil se zmateně, ale pak jsem spatřila, jak se podrobuje. „Potřebujeme si půjčit tvoje auto,“ oznámila mu sladkým hlasem. „Kde máš klíčky?“ Usmál se a zachvěl. Já jsem vůči takovému psychickému nátlaku odolná, přesto cítím jeho účinky, i kdyţ jsou rozkazy zaměřeny na někoho jiného. Navíc mě celý ţivot učili, ţe vyuţívat někoho je špatné. Jeremy sáhl do kapsy a podával jí klíče na velkém červeném řetízku. „Děkuju,“ řekla Lissa. „A kde parkuješ?“

„Na ulici,“ pronesl jako ze sna. „Na rohu. U Brownů.“ Čtyři bloky odtud. „Děkuju,“ zopakovala znova a odstoupila od něj. „Jakmile odtud odejdeme, chci, aby ses dál učil.

Zapomeň, ţes nás dneska v noci vůbec viděl.“ Ochotně přikývl. Získala jsem z toho dojem, ţe by klidně skočil z útesu, kdyby ho o to poţádala.

Všichni lidé jsou vnímaví k psychickému nátlaku, ale Jeremy se zdál slabší neţ většina ostatních.

Zrovna teď se to ale výborně hodilo. „Tak pojď,“ řekla jsem jí. „Musíme vyrazit.“ Vyšly jsme ven a zamířily k rohu, o kterém se zmínil Jeremy. Pořád ještě se mi točila hlava z toho kousnutí a dost jsem klopýtala, neschopná pohybovat se tak rychle, jak bych chtěla. Lissa mě musela několikrát zachytit, abych neupadla. A při kaţdém doteku jsem z její mysli cítila úzkost. Snaţila jsem se to nevnímat; měla jsem co dělat s vlastními obavami. „Rose…, co budeme dělat, jestli nás chytnou?“ zašeptala. „Nechytnou,“ rozohnila jsem se. „To jim nedovolím.“ „Ale kdyţ nás našli…“ „Našli nás uţ dřív. A tenkrát nás taky nechytili. Jenom dojedeme na nádraţí a sedneme na vlak do L.A. Ztratí stopu.“ Znělo to tak jednoduše. Aţ na to, ţe na neustálém útěku před lidmi, s nimiţ jsme vyrůstaly, nebylo jednoduchého vůbec nic. Takhle jsme to dělaly uţ dva roky, schovávaly jsme se, kde jsme jen mohly, a jenom se snaţily dodělat školu. Náš poslední rok právě začínal a bydlení ve středoškolském kampusu se zdálo bezpečné. Měly jsme tak blízko ke svobodě.

Nic víc uţ neřekla a já jenom cítila, jakou důvěru ve mne vkládá. Takhle to mezi námi bylo vţdycky. To já se vţdycky vrhala do akce, to já vţdycky dávala věci do pohybu – občas, pravda, trochu nezodpovědně. Ona zas byla z nás dvou ta rozumnější, všechno pečlivě promýšlela, neţ začala jednat. V tuto chvíli ale nebyl čas na přemýšlení, nebyl prostor na zaváhání.

Lissa a já jsme spolu kamarádily uţ od školky, kde nás učitelka posadila vedle sebe. Nutit pětileté děti hláskovat naše jména Vasilisa Dragomirová a Rosemarie Hathawayová bylo více neţ kruté a my – nebo spíš já – jsme reagovaly dost nevhodně. Hodila jsem po učitelce knihou a oznámila jí, ţe je fašistická čubka. Nevěděla jsem, co ta slova znamenají, zato jsem ale věděla, jak zasáhnout pohyblivý terč.

Od té doby jsme byly s Lissou nerozlučné kamarádky. „Slyšelas to?“ zeptala se najednou.

Trvalo mi pár vteřin, neţ jsem zaslechla to, co ona svými zostřenými smysly zaznamenala mnohem dřív. Kroky, rychlé kroky. Zamračila jsem se. Měly jsme před sebou ještě dva bloky. „Budeme muset běţet,“ řekla jsem a chytila se jejího předloktí. „Ale ty nemůţeš…“ „Utíkej.“

Jen silou vůle jsem nedokázala omdlít na chodníku. Mému tělu se po té ztrátě krve moc běhat nechtělo a navíc jsem taky pořád pociťovala účinky jejích slin. Nicméně jsem poručila svým svalům, aby neprotestovaly, pověsila jsem se na Lissu a běţely jsme. Normálně bych ji bez většího úsilí předběhla – obzvlášť teď, kdyţ byla bosá -, ale dnes v noci byla mou oporou.

Neodbytné kroky za námi nabývali na hlasitosti, blíţily se. Před očima mi tančily černé hvězdičky.

V dálce před námi uţ jsem dokázala rozeznat Jeremyho zelenou hondu. Ach boţe, jenom jestli to stihneme…

Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člověk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval. Byl starší neţ my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okolností – řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk – bych řekla, ţe je celkem přitaţlivý. Hnědé vlasy po ramena měl staţené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý kabát.

Jeho přitaţlivost teď byla ale vedlejší. Byl jenom překáţkou, která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky za námi zpomalily a já věděla, ţe naši pronásledovatelé nás dohnali.

Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blíţili se k nám další lidé. Boţe. Poslali na nás snad tucet stráţců, aby nás pronásledovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna necestuje s tak početným doprovodem.

Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně rozumně, poslechla jsem svůj instinkt.

Přitiskla jsem se k Lisse a schovala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě jejich vůdcem. „Nech ji na pokoji,“ zavrčela jsem. „Ani se jí nedotkneš.“ Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl ruce před sebe, coţ mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit. „Nechci vám…“ Udělal krok vpřed. Ocitl se aţ moc blízko.

Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký jsem za poslední dva roky nepouţila.

Rozhodně ne od té doby, co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé – jen instinktivní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený stráţce, ţádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl slabý a nehrozilo, ţe by vycouval.

A páni, jak ten byl rychlý! Uţ jsem zapomněla, jak rychlí stráţci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry. Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil mě tak prudce, ţe jsem odletěla. Nemyslím, ţe chtěl udeřit tak tvrdě – nejspíš mě jen chtěl udrţet v bezpečné vzdálenosti -, jenţe jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala jsem se udrţet na nohou, začala jsem padat na chodník, nejdřív bokem. To bude bolet. Hodně.

Aţ na to, ţe to nebolelo.

Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paţi, abych neupadla. Kdyţ jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si, jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Pořád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedošlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se dotkla ze strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způsobila Lissa. Kdyţ jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepivou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, aţ mi vlasy spadly

do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takţe mi úplně schovají krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.

Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď uţ zahaleném kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se vykroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestoţe jsem věděla, ţe by mě klidně dokázal drţet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se slabostí a nevolností, kdyţ jsem zacouvala zase k Lisse a v duchu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku. „Rose,“ zašeptala. „Nedělej to.“ Její slova na mě zprvu neměla ţádný účinek, ale pak se mi postupně začaly v mysli usazovat uklidňující myšlenky, které přicházely skrz naše pouto. Nebyl to přímo nátlak – to by na mě nikdy nepouţila -, ale bylo to účinné. Jelikoţ byli v tak početné převaze a naše situace byla dost beznadějná, nic jiného se stejně dělat nedalo. Dokonce i já jsem si uvědomovala, ţe bojovat s nimi by byl nesmysl.

Napětí v mém těle povolilo a já se poraţenecky shrbila.

Ten muţ vycítil mou rezignaci a vykročil k nám, s pohledem upřeným na Lissu. Tvářil se klidně.

Vysekl jí poklonu a bůhvíjak to dokázal s grácií, coţ mě vzhledem k jeho výšce dost překvapilo. „Jsem Dimitrij Belikov,“ představil se. Slyšela jsem slabý ruský přízvuk. „Přišel jsem vás odvézt zpět na Akademii svatého Vladimíra, princezno.“

Dvě Nicméně jsem musela uznat, ţe ten Dimitrij jakţesejmenuje je dost chytrý. Poté, co nás odvezli na letiště a posadili do soukromého letadla patřícího Akademii, stačil mu jediný pohled na nás dvě, jak si šeptáme, a hned poručil, aby nás rozesadili. „Nenechte je, aby spolu mluvily,“ upozornil stráţce, který mě eskortoval do zadní části letadla. „Stačí, aby byly pět minut pohromadě, a hned budou mít plán na útěk.“ Střelila jsem po něm zpupným pohledem a proběhla uličkou v letadle. Měl pravdu, ţe jsme skutečně plánovaly útěk.

Jenţe zatím to pro hrdiny nebo spíše pro hrdinky nevypadalo dobře. Jakmile jsme se vznesli do vzduchu, naše šance na únik ještě poklesly. I kdyby se stal zázrak a my se zbavily všech deseti stráţců, stejně bychom měly tak trochu problém dostat se z letadla. Napadlo mě, zda by někde na palubě nemohly být padáky, jenţe s těmi bychom stejně neuměly zacházet. A vzhledem k tomu, ţe nejspíš přistaneme někde ve Skalistých horách, byla šance na přeţití seskoku dosti mizivá.

Ne, z tohohle letadla se nemůţeme dostat dřív, neţ přistane někde v lesích v Montaně. Do té doby budu muset něco vymyslet, něco, jak si poradit s mágy z Akademie a desetinásobkem stráţců. Jasně. Ţádný problém.

Ačkoli Lissa seděla s tím Rusem v přední části letadla, cítila jsem její strach, tepal mi v hlavě jako kladivo. Bála jsem se o ni, coţ jen zvyšovalo můj vztek. Nemůţou ji tam přece odvézt zpátky, ne na to místo. Uvaţovala jsem, jestli by Dimitrij zaváhal, kdyby cítil to, co jsem cítila já, a kdyby věděl, co vím já. Pravděpodobně ne. Bylo by mu to jedno.

Lissiny emoce na chvilku zesílily natolik, ţe jsem z toho získala matoucí pocit, jako bych seděla na jejím sedadle, a dokonce byla v její kůži. Občas se to stávalo, úplně bez varování, prostě mě zatáhla přímo do své hlavy. Vedle mě seděl vysoký Dimitrij a rukou – její rukou – jsem svírala láhev vody.

Sehnul se, aby něco sebral, čímţ odhalil šest maličkých symbolů, které měl vytetované zezadu na krku: molnijské značky. Vypadaly jako dva blesky překříţené do tvaru písmene X. Jeden za kaţdého Strigoje, kterého zabil. Nad nimi měl zvlněnou čáru, která trochu připomínala hada. To bylo označení stráţců. Znak jejich slibu.

Zamrkala jsem a s trochou úsilí se mi podařilo dostat se zpět do své hlavy. Zašklebila jsem se.

Nesnášela jsem, kdyţ se mi tohle stávalo. Cítit Lissiny pocity byla jedna věc, ale vklouznout do ní, to bylo něco, čím jsme obě opovrhovaly. Ona v tom spatřovala útok na svoje soukromí, takţe jsme jí obvykle neříkala, ţe k tomu došlo. Stejně to ani jedna z nás nedokázala ovládat. Byl to jen další účinek našeho psychického pouta, jemuţ ani jedna z nás pořádně nerozuměla. Existují legendy o psychickém propojení mezi stráţci a jejich Moroji, ale ţádný z příběhů se nikdy nezmiňoval o ničem takovém.

Zvládaly jsme to, jak jen jsme mohly.

Ke konci letu se Dimitrij zvedl, přišel ke mně a usadil se na místě, na němţ předtím seděl jiný stráţce. Schválně jsem se odvrátila a nepřítomně zírala z okna.

Chvíli bylo ticho. Nakonec promluvil. „Opravdu jsi nás všechny chtěla napadnout?“ Neodpověděla jsem. „Něco takového…, takhle ji bránit…, to bylo velice statečné.“ Odmlčel se. „Hloupé, a přesto statečné. Proč ses o to vůbec pokoušela?“ Pohlédla jsem na něj a odhrnula si vlasy z obličeje. „Protoţe jsem její stráţce.“ Znovu jsem se otočila k oknu.

Po chvíli mlčení se zvedl a vrátil se do přední části letadla.

Po přistání jsme s Lissou neměly jinou moţnost neţ se nechat od našich únosců naloţit do auta a odvézt k Akademii. Auto zastavilo u brány, kde náš řidič promluvil s ochrankou, která ověřila, ţe nejsme Strigojové, kteří by tu začali se svým vraţedným běsněním. Asi po minutě nás nechali projet aţ nahoru k samotné Akademii. Slunce právě zapadalo – začátek dne pro vampýry – a celý kampus se utápěl ve stínech.

Nejspíš to tu vypadalo pořád stejně, rozlehle a goticky. Tahle škola sice nebyla tak stará jako ty v Evropě, ale byla postavena ve stejném stylu. Propracované budovy se tyčily do výše a téměř připomínaly kostely s vysokými věţičkami a kameny s rytinami. Tepané ţelezné brány tu a tam uzavíraly malé zahrady a vchody. Teprve po bydlení ve středoškolském kampusu jsem dokázala pořádně ocenit, jak moc toto místo připomíná spíš univerzitu neţ typickou střední školu.

Nacházeli jsme se v kampusu druhého stupně, který byl dále rozdělen na niţší a vyšší školy. Kaţdá byla postavena kolem velkého otevřeného čtvercového nádvoří s kamennými cestičkami a ohromnými, několik staletí starými stromy. Mířili jsme k nádvoří vyšší školy, kde na jedné straně stály budovy Akademie, zatímco na druhé se nacházela kolej pro dhampýry a tělocvična. Kolej pro Moroje stála na druhém konci a naproti ní administrativní budovy, které slouţily i niţší škole. Mladší studenti bydleli v kampusu pro niţší stupeň, který se nacházel západněji.

Kolem všech kampusů byl prostor, prostor a ještě víc prostoru. Koneckonců jsme byli v Montaně, na míle daleko od nějakého opravdového města. Vzduch byl chladný a voněl borovicemi a vlhkým tlejícím listím. Celou Akademii lemovaly vzrostlé lesy a za denního světla jste mohli vidět v dálce hory.

Kdyţ jsme vešli do hlavní části vyšší školy, utekla jsem svému stráţci a popoběhla jsem k Dimitrijovi. „Hej, soudruhu. “ Kráčel dál, ani se na mě nepodíval. „Teď uţ chceš mluvit?“ „Vedete nás za Kirovou?“ „Za paní ředitelkou Kirovou,“ opravil mě. Lissa, která kráčela po jeho druhém boku, po mně jen střelila pohledem, který vyjadřoval jediné: Nezačínej s ničím. „Ředitelka. To je fuk. Beztak bere spravedlnost do svejch rukou, je stará a trochu…“ Moje promluva utichla, jelikoţ nás stráţci vedli několika dveřmi, přímo k jídelně. Povzdechla jsem. Coţpak jsou tihle lidé tak krutí? Existuje nejmíň dvanáct cest, kudy se dostat do kanceláře ředitelky Kirové, a oni nás vedou přímo přes místa, kde se schází tolik lidí.

A zrovna byl čas jídla.

Stráţci novicové – dhampýři jako já a Morojové seděli pohromadě, jedli a bavili se, oči jim zářily nad nejnovějšími drby, které se šířily Akademií. Jakmile jsme vstoupili do místnosti, veškerá konverzace náhle utichla, jako by někdo otočil vypínačem. Upřely se na nás stovky očí.

Zaregistrovala jsem několik svých bývalých spoluţáků. Líně jsem se na ně usmála a snaţila se z nich vycítit, jestli se něco změnilo. Nic. Nezdálo se. Camille Contová pořád vypadala jako upjatá, dokonale upravená mrcha, jako jsem pamatovala. Sama sebe ustanovila vůdkyní párty královských Morojů na Akademii. Vedle jsem zahlédla Lissinu trapnou skorosestřenici Natalii, která nás pozorovala rozšířenýma očima, stejně nevinnýma a naivníma jako dřív.

A na druhém konci jídelny…, no, to bylo zajímavé. Aaron. Chudáček Aaron, kterému bezpochyby zlomilo srdce, ţe Lissa odešla. Pořád vypadal stejně roztomile jako vţdycky – teď moţná víc – s těma svýma zlatavýma očima, které tak výtečně doplňovaly Lissiny oči. Sledoval kaţdý její pohyb. Ano. Rozhodně se z toho ještě nedostal. Bylo to smutné, opravdu, protoţe Lissa do něj nikdy takhle blázen nebyla. Myslím, ţe s ním chodila jen proto, ţe se to od ní tak nějak očekávalo.

Nejzajímavější mi na tom ale připadalo, ţe Aaron si zjevně našel způsob, jak přeţít bez Lissy.

Vedle něj seděla morojská holka, která ho drţela za ruku a vypadala tak na jedenáct let. Ale musela být starší, ledaţe by se z Aarona během naší nepřítomnosti stal pedofil. Se svými naducanými tvářičkami a blonďatými lokýnkami vypadala jako porcelánová panenka. Sevřela jeho ruku pevněji a střelila po Lisse tak nenávistným a plamenným pohledem, ţe mě to zasáhlo. Co se tady sakra děje?

Nikdy dřív jsem ji tu neviděla. Tipovala bych ji nejspíš na normální ţárlivou přítelkyni. Taky by mě vytočilo, kdyby můj kluk takhle zíral na jinou.

Náš ostudný průvod milosrdně skončil, ale bylo nám jasné, ţe ani v kanceláři ředitelky Kirové nás nečeká nic dobrého. Ta stará bába vypadala přesně stejně, jak jsem si ji pamatovala, měla ostrý nos a

šedé vlasy. Byla vysoká a hubená jako většina Morojek a vţdycky mi tak trochu připomínala supa.

Znala jsem ji dobře, jelikoţ jsem v její kanceláři trávila spoustu času.

Většina našeho doprovodu nás opustila, jakmile nás tam s Lissou usadili. Uţ jsem se aspoň tolik necítila jako vězeň. Zůstala jen Alberta, která je kapitánkou školních stráţců, a Dimitrij. Zaujali pozice u zdi a tvářili se klidně a výhruţně, jak vyţadovala jejich práce.

Kirová na nás upřela rozzuřený pohled a otevřela pusu, bezpochyby aby předvedla, jaká je mrcha.

Zarazil ji ale hluboký jemný hlas. „Vasiliso.“ S údivem jsem zjistila, ţe je s námi v místnosti ještě někdo. Vůbec jsem si ho nevšimla. To bylo neopatrné na stráţce, i kdyţ jen na novice.

Viktor Daškov se s nemalým úsilím zvedl z křesla v rohu. Princ Viktor Daškov. Lissa se k němu okamţitě rozběhla a objala jeho křehké tělo. „Strejdo,“ zašeptala. Znělo to, jako by jí do očí vhrkly slzy a měla sevřené hrdlo.

S nepatrným úsilím ji lehce poplácal po zádech. „Nemáš tušení, jak rád tě zase vidím v bezpečí, Vasiliso.“ Pohlédl na mě. „A tebe taky, Rose.“ Kývla jsem na pozdrav a snaţila se nedat najevo, jak mě pohled na něj děsí. Kdyţ jsme odtud tehdy utíkaly, byl nemocný, ale tohle – tohle bylo úděsné. Byl otcem Natalie a bylo mu něco kolem čtyřiceti, ale teď vypadal, ţe je dvakrát tak starý. Byl bledý. Bílý. Třásly se mu ruce. Srdce mě bolelo, jen jsem se na něj dívala. Svět je plný hnusných lidí a mně nepřipadalo fér, ţe zrovna tenhle chlap onemocněl chorobou, která ho zabije v poměrně mladém věku a zabrání mu, aby se stal králem.

Přestoţe Viktor nebyl Lissiným opravdovým strýčkem – Morojové pouţívají rodinná oslovení velmi volně, obzvlášť pak v královských kruzích -, byl blízkým přítelem Lissiny rodiny a poté, co její rodiče zemřeli, hodně jí pomáhal. Měla jsem ho ráda; on byl prvním člověkem, kterého jsem tu ráda viděla.

Kirová jim dopřála ještě chviličku a pak strnule usadila Lissu zase na ţidli. Čas na přednášku.

Tahle byla dobrá – jedna z nejlepších, jaké kdy Kirová svedla, dokonce tím i něco sdělila. Uměla to. Přísahala bych, ţe právě z tohohle důvodu se uchýlila k práci ve školství, protoţe jsem na ní nikdy neviděla jedinou známku toho, ţe by měla ráda děcka. Její kecy se týkaly obvyklých témat: spolehlivosti, nezodpovědného chování, sebestřednosti… Bléé. Okamţitě jsem byla myšlenkami mimo a v duchu jsem zvaţovala moţnosti útěku oknem její kanceláře.

Kdyţ se ale její slovní výlev zaměřil na mě, radši jsem toho nechala. „Vy, slečno Hathawayová, jste porušila ten nejposvátnější slib našeho druhu: slib stráţce, ţe bude chránit Moroje. To je ohromná důvěra. Důvěra, kterou jste otřášla, kdyţ jste zcela sobecky unesla princeznu. Strigojové by moc rádi skoncovali s Dragomiry a vy jste jim k tomu málem dopomohla.“

„Rose mě neunesla.“ Lissa promluvila dřív, neţ jsem se zmohla na slovo. Z jejího hlasu i výrazu vyzařoval klid, přestoţe její pocity byly dost znepokojující. „Chtěla jsem odejít. Neobviňujte z toho ji.“ Ředitelka Kirová na nás obě sykla a s rukama za zády přecházela sem a tam po kanceláři. „Slečno Dragomirová, klidně jste mohla celý plán útěku zorganizovat vy, ale ona pořád byla zodpovědná za to, aby zajistila, ţe ten plán uskutečníte. Kdyby řádně plnila své povinnosti, měla to někomu oznámit a vás udrţet v bezpečí.“ Pukala jsem vzteky. „Já plnila svoje povinnosti!“ vykřikla jsem a vyskočila ze ţidle. Dimitrij i Alberta sebou škubli, ale jelikoţ viděli, ţe se nechystám nikoho praštit, nechali mě na pokoji. Zatím. „Já ji udrţela v bezpečí!

Udrţela jsem ji v bezpečí, kdyţ to nikdo z vás…,“ rozmáchle jsem ukázala po všech přítomných, „nedokázal. Odvedla jsem ji odtud, abych ji ochránila. Udělala jsem, co jsem musela. To vy byste jistě neudělali.“ Přes pouto jsem cítila, jak se mi Lissa snaţí posílat uklidňující vzkazy a naléhá na mě, abych se moc nevytočila. Snaţila jsem se, ale uţ bylo pozdě.

Kirová na mě zírala a obličej měla úplně bílý. „Slečno Hathawayová, odpusťte mi, ţe nespatřuji ţádnou logiku v tom, jak ji mohlo ochránit, ţe opustila dobře střeţené a magicky zabezpečené prostředí. Nebo je tu ještě něco, co jste nám neřekla?“ Skousla jsem si ret. „Aha. Nu tedy dobrá. Podle mě jediným důvodem vašeho útěku – krom toho, ţe to pro vás bylo něco nového – bylo to, abyste se vyhnula následkům toho strašlivého destruktivního činu, který se udál těsně před vaším zmizením.“ „Ne, to ne…“ „A pouze to činí mé rozhodnutí snadnějším. Princezna jakoţto Morojka musí uţ pro vlastní bezpečí pokračovat ve studiu zde na Akademii. K vám ale ţádné podobné závazky nemáme. Pošleme vás pryč hned, jak to bude moţné.“ Moje drzost rázem vzala za své. „Já… coţe?“ Lissa vedle mě vstala. „To nemůţete udělat! Ona je moje stráţkyně.“ „Nic takového není, zejména proto, ţe ona není vůbec ţádnou stráţkyní. Pořád ještě je novicka.“ „Ale moji rodiče…“ „Vím, co si přáli vaši rodiče, Bůh dej klid jejich duším, ale věci se změnily. Slečna Hathawayová je nahraditelná. Nezaslouţí si být stráţkyní, a tudíţ odejde.“ Zírala jsem na ředitelku a vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. „Kam mě chcete poslat? K mojí matce do Nepálu? Ví vůbec, ţe jsem odtud odešla? Nebo mě pošlete k otci?“ Přimhouřila oči nad zatrpklostí, která zazněla z toho posledního slova. Kdyţ jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak chladný, ţe jsem ho sotva poznávala.

„Nebo se mě pokusíte poslat pryč, abych dělala krvavou děvku. Jen to zkuste, a neţ setmí, budeme obě pryč.“ „Slečno Hathawayová,“ zasyčela, „vaše poznámky jsou nemístné.“ „Mají pouto,“ vloţil se do napjaté situace Dimitrij svým hlubokým hlasem se slyšitelným přízvukem. Všichni jsme se obrátili k němu. Myslím, ţe Kirová úplně zapomněla, ţe je Dimitrij tady, ale já ne. Jeho přítomnost byla příliš silná na to, aby se dala ignorovat. Pořád postával opřený o zeď a v tom svém nemoţně dlouhém kabátu vypadal jako nějaký praštěný kovboj. Díval se na mě, ne na Lissu, a jeho tmavé oči mě úplně propalovaly. „Rose ví, co Vasilisa cítí. Ţe jo?“ Alespoň se mi dostalo jakéhosi zadostiučinění při pohledu na Kirovou, která těkala očima mezi mnou a Dimitrijem, evidentně vyvedená z míry. „Ne…, to není moţné. K něčemu takovému nedošlo uţ celá staletí.“ „Je to zjevné,“ prohlásil. „Pojal jsem to podezření, jakmile jsem se začal pozorovat.“ Odvrátila jsem od něj zrak. Ani já, ani Lissa jsme nic neříkaly. „To je dar,“ zamumlal Viktor z rohu. „Je to vzácná a nádherná věc.“ „Ti nejlepší stráţci vţdy měli tohle pouto,“ dodal Dimitrij. „V příbězích.“ Kirová se opět rozzuřila. „V příbězích, které jsou stovky let staré,“ vyjekla. „Jistě mi tady nenavrhujete, ţe bychom ji měli nechat na Akademii, po tom všem, co provedla?“ Pokrčil rameny. „Moţná je vzteklá a nemá k nikomu úctu, ale pokud má potenciál…“ „Jsem vzteklá a nemám úctu?“ přerušila jsem jej. „Kdo k čertu vůbec jste? Najatá výpomoc?“ „Stráţce Belikov je nyní princezniným stráţcem,“ oznámila Kirová. „Jejím schváleným stráţcem.“ „Najala jste laciného cizince, aby chránil Lissu?“ To bylo ode mě pěkně zlé, ţe jsem tohle řekla – obzvláště proto, ţe většina Morojů a jejich stráţců má ruské nebo rumunské předky -, ale ta poznámka se mi zdála v tu chvíli chytřejší, neţ opravdu byla.

Zrovna já bych tak měla co říkat. Sice jsem vyrůstala ve Státech, ale oba moji rodiče se narodili v zahraničí. Moje vampýrská matka je Skotka – rusovláska se směšným přízvukem – a o mém morojském otci mi bylo řečeno, ţe je Turek. Díky téhle genetické kombinaci mám pleť barvy mandlí a ráda si myslím, ţe vypadám jako trochu exotická pouštní princezna s velkýma tmavýma očima a s vlasy tak tmavě hnědými, ţe obvykle působí spíš černě. Nevadilo by mi, kdybych zdědila zrzavé vlasy, ale musíme brát to, co je nám dáno.

Kirová zoufale rozhodila rukama a otočila se k němu. „Vidíte? Nemá absolutně ţádnou disciplínu!

To nemůţe vynahradit ani sebelepší psychické pouto, ani velice syrový potenciál. Stráţce bez disciplíny je horší neţ vůbec ţádný stráţce.“ „No tak ji naučte disciplíně. Školní rok právě začal. Vezměte ji zase zpátky a začněte ji trénovat.“ „Nemoţné. Stejně by beznadějně zaostávala za svými spoluţáky.“ „Ne, nebudu,“ oponovala jsem jí. Nikdo mě neposlouchal.

„Pak jí tedy dejte hodiny navíc,“ navrhl.

Pokračovali dál, zatímco my ostatní jsme tu jejich slovní přestřelku pozorovali jako pingpongový míček. Dimitrij zasadil těţkou ránu mé hrdosti, kdyţ nás dostal, jenţe teď to vypadalo, ţe by mě mohl udrţet tady s Lissou. Lepší zůstat v téhle jámě neţ být bez Lissy. Skrz naše pouto jsem cítila záchvěv naděje. „A kdo ji bude doučovat?“ chtěla vědět Kirová. „Vy?“ Dimitrijovi zjevně došly argumenty. „No, to jsem zrovna ne…“ Kirová si s uspokojením zaloţila ruce. „Ano. To jsem si myslela.“ Prohrával na celé čáře, zamračil se. Pohlédl na Lissu, pak na mě a já uvaţovala, co asi vidí. Dvě ubohé holky, které na něj hledí velkýma škemrajícíma očima? Nebo dvě holky na útěku, které se dostaly z dobře střeţené střední školy a ještě k tomu ukradly půlku Lissina dědictví? „Ano,“ prohlásil nakonec. „Můţu Rose učit. Kromě normálních hodin jí můţu dát hodiny navíc.“ „A potom co?“ opáčila Kirová vztekle. „Zůstane nepotrestána?“ „Najděte jiný způsob, jak ji potrestat,“ odvětil Dimitrij. „Stráţců stále ubývá a nemůţeme si dovolit riskovat, ţe ztratíme dalšího. A zvláště pak dívku.“ Při jeho nevyřčených slovech jsem se zachvěla. Připomnělo mi to moje dřívější prohlášení o krvavých děvkách. Jen málo dhampýrek se stává stráţkyněmi.

Viktor najednou promluvil ze svého kouta. „Přikláním se k souhlasu se stráţcem Belikovem. Poslat Rose pryč by byla škoda, mrhání talentem.“ Ředitelka Kirová civěla z okna. Venku bylo úplně černo. Vzhledem k nočnímu rozvrhu na Akademii ráno a odpoledne byly jen relativní termíny. Navíc všude byla tónovaná skla v oknech, aby se dovnitř nedostalo příliš mnoho světla.

Kdyţ se ředitelka otočila zase k nám, Lissa jí pohlédla do očí. „Prosím, paní ředitelko, dovolte Rose zůstat.“ Ach, Lisso, pomyslela jsem si. Buď opatrná. Pouţítí nátlaku na jiného Moroje je nebezpečné – a zejména před svědky. Lissa ale pouţila nátlak jen v nepatrné míře. Zkrátka jsme vyuţily kaţdé dostupné pomoci. Naštěstí se nezdálo, ţe by si někdo všiml, co se děje.

Dokonce ani nevím, jestli ten nátlak něco změnil. Nakonec ale Kirová povzdechla. „Pokud slečna Hathawayová zůstane, bude to takhle.“ Obrátila se ke mně. „Budete dál studovat u svatého Vladimíra, ale jen podmínečně. Jedinkrát něco pokazíte a poletíte. Budete navštěvovat všechny hodiny a tréninky, které jsou předepsané pro novice vašeho věku. V kaţdé volné chvíli – před vyučováním a po něm – budete taktéţ trénovat se stráţcem Belikovem. Jinak jste vyloučena ze všech společenských aktivit kromě společného jídla. Budete se zdrţovat na své koleji. Něco z toho nesplníte a pošlu vás… pryč.“ Trhaně jsem se zasmála. „Vyloučena ze všech společenských aktivit? Snaţíte se nás udrţet od sebe?“ Kývla jsem hlavou směrem k Lisse. „Bojíte se, ţe zase utečeme?“

„Dělám jen předběţná opatření. Jistě si vybavujete, ţe jste nikdy nebyla řádně potrestána za ničení školního majetku. Máte co dělat, abyste to napravila.“ Úzké rty semkla do rovné linky. „Nabídla jsem vám nesmírně velkorysou dohodu. Doporučuji vám, abyste ji neohroţovala svým postojem.“ Začala jsem namítat, ţe to ani v nejmenším není velkorysá dohoda, ale pak jsem zachytila Dimitrijův pohled. Těţko se z něj dalo něco vyčíst. Moţná se mi snaţil sdělit, ţe ve mně věří. Moţná se mi snaţil sdělit, ţe jsem idiot, kdyţ se dál hádám s Kirovou. Nevím.

Sklopila jsem zrak a zírala na podlahu. Uvědomovala jsem si, ţe je Lissa vedle mě a ţe mě naším poutem povzbuzuje. Po delší chvíli jsem vydechla a upřela oči na ředitelku. „Fajn. Přijímám.“

Tři Poslat nás na vyučování ihned po tomto rozhovoru mi připadalo mimořádně kruté, jenţe přesně to Kirová udělala. Lissu odvedli a já se za ní dívala, šťastná, ţe mi naše pouto dovolí dál sledovat její emoce.

Nejprve mě vlastně poslali k jednomu poradci z vedení. Byl to stařičký Moroj, kterého jsem si pamatovala uţ z dřívějška. Tak docela jsem nemohla uvěřit, ţe je pořád tady. Byl tak úděsně starý, ţe uţ by měl být v důchodu. Nebo mrtvý.

Návštěva trvala celých pět minut. O mém návratu neřekl ani slovo, jen mi poloţil pár otázek o tom, jaké předměty jsem studovala v Chicagu a Portlandu. Porovnal to s mými starými záznamy a narychlo načmáral nový rozvrh. Mrzutě jsem ho sebrala a zamířila na svou první hodinu.

1. hodina: Rozšířené bojové techniky strážců 2. hodina: Teorie a osobní ochrana bodyguardů 3 3. hodina: Posilování a kondiční cvičení 4. hodina: Pokročilé umění jazyků (novicové) - Oběd 5. hodina: Chování a fyziologie zvířat 6. hodina: Předkalkulace 7. hodina: Morojská kultura 4 8. hodina: Slovanské umění Uff! Úplně jsem zapomněla, jak je tady na Akademii vyučování dlouhé. Novicové a Morojové mají v první půli dne oddělené vyučovací hodiny, coţ znamená, ţe Lissu uvidím aţ po obědě – pokud ovšem budeme mít nějaké odpolední hodiny společné. Většinou se jednalo o standardní vyučování pro pokročilé, takţe se zdálo, ţe si dělám naděje oprávněně. Slovanské umění mi hned padlo do oka jakoţto předmět, na který se zřejmě nikdo houfně nehlásí, a tak jsem doufala, ţe padne do oka i jí.

Dimitrij a Alberta mě odvedli na první hodinu do tělocvičny stráţců, aniţ by věnovali pozornost mé existenci. Jak jsem tak šla za nimi, všimla jsem si, ţe Alberta díky svému kratičkému sestřihu odhaluje vzadu na krku svůj znak sloţeného slibu a molnijské znamení. Spousta stráţkyň měla vlasy

takhle nakrátko. Mně to mohlo být jedno, protoţe jsem na krku zatím ţádné tetování neměla, ale vlasy bych si tedy nikdy ostříhat nechtěla.

Ona i Dimitrij mlčeli, kráčeli dál, jako by byl normální den. Jakmile jsme dorazili na místo, reakce mých spoluţáků nám ale napověděly, ţe tohle tedy ţádný normální den není. Kdyţ jsme vešli do tělocvičny, zrovna byli uprostřed cvičení a stejně jako v jídelně se na mě upřely všechny oči. Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli si připadám jako rocková hvězda, nebo zrůda z cirkusu.

No tak dobře. Jestli tady mám nějaký čas zůstat, nebudu se přece chovat, jako bych se jich všech bála. Lissa i já jsme si tady uţ jednou vybudovaly respekt a teď bylo načase to kaţdému připomenout.

Prohlíţela jsem si ty novice zírající na mě s ústy dokořán a hledala mezi nimi někoho známého.

Většina z nich byli kluci. Jeden na mě čučel tak, ţe jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. „Hele, Masone, utři si ty sliny. Jestli si mě chceš představovat nahou, dělej to ve svým volným čase.“ Ozvalo se několikeré odfrknutí a zahihňání, coţ ukončilo trapné ticho. Mason Ashford se vytrhl ze snění a obdaroval mě pokřiveným úsměvem. Zrzavé vlasy mu trčely do všech světových stran a obličej měl posetý pihami. Byl docela hezký, i kdyţ ne zrovna extra přitaţlivý. Taky byl jedním z nejzábavnějších kluků, co jsem znala. Dřív jsme spolu dost kamarádili. „Nekomanduj mě, Hathawayová. Dneska to tu vedu.“ „Jo, váţně?“ opáčila jsem. „No v tom případě je to asi vhodný čas na to, aby sis mě představoval nahou.“ „Vždycky je vhodný čas představovat si tě nahou,“ dodal někdo poblíţ, coţ prolomilo napětí ještě víc. Eddie Castile. Další můj kámoš.

Dimitrij jen zavrtěl hlavou a odkráčel, mumlaje rusky cosi, co neznělo zrovna pochvalně. A já… já byla znovu jedním z noviců. S touhle bandou bylo lehčí vycházet, nebyli tolik zaměření na svůj původ a na politické záleţitosti jako morojští studenti.

Vyučování mě úplně pohltilo, najednou jsem se přistihla, jak se chechtám spolu s těmi, na které jsem uţ málem zapomněla. Kaţdý chtěl vědět, kde jsme s Lissou byly; zjevně se z nás stala legenda.

Samozřejmě jsem jim nemohla říct, proč jsme odešly, a tak jsem si ze všeho dělala srandu a vysvětlení typu „To radši ani nechtěj vědět“ nakonec zabralo. Šťastné znovushledání trvalo ještě pár minut, dokud nepřišel dospělý stráţce, který dohlíţel na náš výcvik. Ihned Masona seřval za to, ţe zanedbává svoje povinnosti. Ten se nepřestal zubit, ani kdyţ začal na kaţdého štěkat rozkazy a vysvětlovat, jakým cvičením začít. Bohuţel jsem zjistila, ţe většinu těch cviků neznám. „No tak, Hathawayová,“ povzbudil mě a chytil mě za ruku. „Pojď mi dělat partnerku. Mrkneme se, cos celou tu dobu dělala.“ Odpověď dostal o hodinu později. „Tys necvičila, co?“ „Au,“ zaúpěla jsem, momentálně neschopná normálně promluvit.

Natáhl ruku a pomohl mi vstát ze ţíněnky, na kterou mě skopl, asi padesátkrát. „Nenávidím tě,“ oznámila jsem mu a dál si třela natlučené místo na stehně, na němţ zítra jistě budu mít parádní modřinu. „Kdybych se drţel zpátky, nenáviděla bys mě ještě víc.“ „Jo, to je fakt,“ připustila jsem a odpotácela se spolu s ostatními uklidit cvičební nářadí. „Vlastně sis vedla dobře.“ „Coţe? Akorát prdel mi zůstala.“ „No jasně, ale jsou to dva roky. Hele, pořád ještě chodíš. To je úspěch.“ Posměšně se zakřenil. „Uţ jsem ti řekla, ţe tě nenávidím?“ Obdařil mě dalším úsměvem, který ale rychle zváţněl. „Neber si to špatně…, ale fakt nestojíš za nic a ani náhodou na jaře neuděláš zkoušku…“ „Budu chodit na doučování a trénovat,“ objasnila jsem mu. Ne ţe by na tom záleţelo. Měla jsem v plánu odtud s Lissou vypadnout dřív, neţ dojde na nějaké zkoušky. „Budu připravená.“ „Kdo tě bude doučovat?“ „Ten vysoký chlap. Dimitrij.“ Mason se zastavil a zadíval se na mě. „Tebe bude doučovat Belikov?“ „Jo, no a?“ „Ten chlap je bůh.“ „Nepřeháněj.“ „Ne, myslím to váţně. On je tichý a moc se s nikým nebaví, ale kdyţ bojuje…, to je něco! Jestli si teď myslíš, ţe jsi zvalchovaná, budeš si myslet, ţe jsi mrtvá, aţ ten s tebou skončí.“ Výborně. Další věc, co mi vylepší den. Šťouchla jsem do něj a vydala se na druhou hodinu. Ta zahrnovala základní dovednosti osobních stráţců a byla nutná pro všechny pokročilé. Vlastně to byla třetí hodina v sérii, která zahajovala školní rok. To znamenalo, ţe jsem si tímhle předmětem taky prošla, ale doufala jsem, ţe kdyţ budu chránit Lissu ve skutečném světě, dostanu se do toho líp.

Naším instruktorem byl Stan Alto, kterému jsme říkali „Stan“, kdyţ nás neslyšel, a „stráţce Alto“, kdyţ nás slyšel. Byl o něco málo starší neţ Dimitrij, ale nebyl tak vysoký. Vţdycky vypadal pěkně naštvaně. Dneska se ale tvářil snad ještě nakynutěji, kdyţ vešel do třídy a uviděl mě tam sedět.

S výsměšným a udiveným pohledem obešel celou místnost, načeţ se zastavil vedle mojí lavice. „Co to je? Nikdo mě neinformoval, co tady dneska budeme mít za hosta. Rose Hathawayová. Jaká čest! Je od vás velmi velkorysé, ţe jste si ve svém nabitém programu vyšetřila chvilku na to, abyste se s námi podělila o své vědomosti.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a stálo mě hodně sebeovládání, abych toho blbečka neposlala někam.

Určitě jsem se tak ale tvářila, protoţe se na mě šklebil čím dál víc. Naznačil mi, abych se postavila. „Tak do toho. Neseďte tady! Pojďte hezky dopředu a pomozte mi s výukou.“ Zůstala jsem sedět. „To nemyslíte váţně.“ Jeho posměšný úšklebek náhle zmizel. „Myslím to přesně tak, jak jsem to řekl, Hathawayová.

Běţte k tabuli.“ Místnost zaplnilo hutné ticho. Ze Stana šla hrůza a většina třídy byla příliš vyděšena na to, aby se rozesmála téhle mojí ostudě. Nechtěla jsem selhat, a tak jsem napochodovala před tabuli a otočila se čelem k třídě. Obdařila jsem všechny statečným pohledem a rozhodila si vlasy přes ramena. Několik mých kamarádů se na mě povzbudivě usmálo. Pak jsem si všimla, ţe mám větší publikum, neţ jsem čekala. Vzadu ve třídě se poflakovalo několik stráţců v čele s Dimitrijem. Mimo Akademii jeden stráţce chrání zpravidla jednoho svěřence. Ale tady musejí chránit mnohem víc lidí a taky musejí cvičit novice. Takţe neţ by tu hlídali kaţdého jednotlivě, pracují na směny a střeţí celou školu a sledují i vyučovací hodiny. „Takţe, Hathawayová,“ prohlásil Stan vesele a přešel za mnou k tabuli. „Povězte nám něco o svých ochranných technikách.“ „O svých… technikách?“ „Jistě. Protoţe jste pravděpodobně musela mít nějaký plán, který nám ostatním uniká, kdyţ jste odvedla z Akademie neplnoletou Morojku a vystavila ji neustálému ohroţení ze strany Strigojů.“ Opět to bylo kázání jako od Kirové, aţ na to, ţe tady bylo více svědků. „Nikdy jsme na ţádného Strigoje nenarazily,“ odvětila jsem strnule. „Zjevně,“ přitakal se smíchem. „To uţ mi došlo, kdyţ vidím, ţe jste ještě naţivu.“ Nejradši bych na něj zařvala, ţe bych Strigoje porazila, jenţe po té nakládačce, co jsem dostala minulou hodinu, bych asi nepřeţila ţádný útok, natoţpak od Strigoje.

Kdyţ jsem nic neříkala, Stan začal přecházet sem a tam před celou třídou. „Tak co jste dělala? Jak jste si mohla být tak jistá, ţe bude Lissa v bezpečí? V noci jste nevycházely?“ „Občas jo.“ To byla pravda – hlavně krátce po našem útěku. Trochu jsme se uklidnily aţ po několika měsících bez útoků. „Občas jo,“ zopakoval pohrdavě, takţe moje odpověď vyzněla neuvěřitelně stupidně. „V tom případě předpokládám, ţe jste spaly přes den a v noci jste byly ve střehu.“ „No… ne.“ „Ne? Ale to je jedna z prvních věcí, o nichţ pojednává hned první kapitola samostatného střeţení.

Ale počkejte, vy jste to nevěděla, protoţe jste tady nebyla.“

Další nadávky, které se mi draly na jazyk, jsem radši polkla. „Kdykoli jsme šly ven, sledovala jsem okolí,“ prohlásila jsem na svou obranu. „Tedy, to je něco! Pouţívala jste Carnegieho metodu kvadrantového sledování, nebo otáčivý průzkum? “ Neřekla jsem nic. „Aha. Asi jste pouţila metodu Hathawayové, nazvanou ,Rozhlédni se kolem, kdyţ si na to zrovna vzpomeneš‘.“ „Ne!“ vykřikla jsem rozhořčeně. „To není pravda. Dávala jsem na ni pozor. Je pořád naţivu, nebo snad ne?“ Došel aţ ke mně a naklonil se mi aţ k obličeji. „Protoţe jste měly štěstí.“ „Strigojové venku nečíhají za kaţdým rohem,“ vypálila jsem na něj. „Není to takové, jak se tady učíme. Venku je mnohem bezpečněji, neţ jak nám tvrdíte.“ „Bezpečněji? Bezpečněji? Jsme se Strigoji ve válce!“ zaječel. Stál tak blízko, ţe jsem z jeho dechu cítila kávu. „Jeden z nich by mohl klidně napochodovat aţ k vám a zlomit vám ten váš pěkný krček dřív, neţ byste si ho vůbec všimla – a nejspíš by se u toho ani nezapotil. Moţná jste rychlejší a silnější Morojové nebo neţ lidé, ale ve srovnání se Strigoji nejste nic, vůbec nic. Jsou smrtící a mocní. A víte, proč jsou tak mocní?“ V ţádném případě jsem nemínila dovolit tomu pitomci, aby mě rozbrečel. Odvrátila jsem od něj pohled a raději se zadívala na něco jiného. Oči mi spočinuly na Dimitrijovi a ostatních stráţcích.

S kamennými výrazy sledovali moje poníţení. „Morojská krev,“ zašeptala jsem. „Co prosím?“ otázal se hlasitě Stan. „Neslyšel jsem.“ Otočila jsem se a podívala se na něj. „Morojská krev! Morojská krev jim dodává sílu.“ Spokojeně přikývl a o pár kroků ustoupil. „Ano, to ano. Dodává jim sílu a pak je těţší je zničit.

Můţou zabíjet lidi nebo dhampýry a pít z nich, ale mnohem víc touţí po morojské krvi. Vyhledávají ji.

Obrátili se na temnou stranu, aby získali nesmrtelnost, kterou si chtějí udrţet za kaţdou cenu. Jsou ochotní pro to udělat cokoli. Zoufalí Strigojové napadají Moroje i na veřejnosti. Skupiny Strigojů mají své vlastní akademie, jako je tato. Existují Strigojové, kteří ţijí tisíce let a krmí se na celých generacích Morojů. Takové je téměř nemoţné zabít. A právě z toho důvodu počet Morojů stále klesá.

Nejsou dost silní – dokonce ani stráţci – na to, aby se dokázali ubránit. Někteří Morojové dokonce nespatřují ţádný smysl v tom, aby stále utíkali, a jednoduše se rozhodnou, ţe se stanou Strigoji. A stejně jako mizí Morojové…“ „… mizí i dhampýři,“ dokončila jsem větu. „No,“ řekl a olízl si rty. „Zdá se, ţe jste se nakonec přece jen něco naučila. Uvidíme, jestli se toho naučíte ještě víc, abyste prošla tímto předmětem a získala způsobilost uplatnit své znalosti ve výcviku v terénu v příštím semestru.“

Au. Zbytek téhle příšerné hodiny jsem naštěstí strávila na ţidli a v duchu jsem si přehrávala ta jeho poslední slova. Výcvik v terénu ve vyšším ročníku byl tou nejlepší částí výuky pro novice. Polovinu semestru bychom neměli mít normální vyučování tohoto předmětu, ale místo toho má být kaţdému přidělen jeden morojský student, kterého má budoucí stráţce sledovat a chránit. Dospělí stráţci nás budou sledovat a zkoušet nás různými inscenovanými útoky a dalšími hrozbami. Tenhle výcvik v terénu je pro kaţdého novice skoro stejně důleţitý jako všechny ostatní předměty dohromady.

Výsledek maturity můţe pak ovlivnit i to, jaký Moroj vám byl zrovna přidělen.

A já? Já chtěla jen jedinou Morojku.

Po dvou vyučovacích hodinách jsem si konečně zaslouţila únik v podobě přestávky na oběd. Jak jsem tak šla přes kampus do jídelny, objevil se vedle mě Dimitrij, který se mnou rychle srovnal krok.

Nevypadal moc boţsky – leda byste počítali jeho boţí vzhled. „Asi jste viděl, co se stalo na Stanově hodině,“ poznamenala jsem, aniţ bych se obtěţovala na tituly. Stačilo, ţe jsem mu vykala. „Ano.“ „A vy nemyslíte, ţe to bylo nefér?“ „Měl pravdu. Opravdu myslíš, ţes byla plně připravená na to, abys chránila Vasilisu?“ Zadívala jsem se do země. „Udrţela jsem ji naţivu,“ zahučela jsem. „A jak ti dneska šlo bojování se spoluţáky?“ Ta otázka byla krutá. Neodpověděla jsem, protoţe jsem věděla, ţe ani nemusím. Po Stanově hodině jsem měla další trénink a vůbec jsem nepochybovala, ţe mě Dimitrij viděl, jak jsem zase dostala na frak. „Nemůţeš je přeprat…“ „Jo, já vím,“ vyštěkla jsem.

Zpomalil svůj dlouhý krok, aby ho srovnal s tím mým, ze kterého bylo znát bolest. „Jsi od přírody silná a rychlá. Jen potřebuješ dál trénovat, abys získala cvik. Nevěnovala ses nějakým sportům, kdyţ jsi byla pryč?“ „Jasně,“ pokrčila jsem rameny. „Tu a tam.“ „Ty ses nepřidala k ţádnému týmu?“ „Moc práce. Kdybych chtěla tolik trénovat, zůstala bych tady.“ Vrhl na mě podráţděný pohled. „Nikdy nebudeš schopná doopravdy chránit princeznu, kdyţ nevybrousíš svoje dovednosti. Vţdycky ti bude něco chybět.“ „Budu schopná ji chránit,“ vykřikla jsem zapáleně. „Nikdo ti nemůţe zaručit, ţe ti přidělí zrovna ji – na výcvik v terénu nebo po maturitě.“ Dimitrijův hlas byl hluboký a nelítostný. Nedali mi zrovna přátelského a učesaného učitele. „Nikdo nechce, aby

pouto mezi vámi bylo zbytečné, ale taky jí nikdo nechce přidělit nevhodného stráţce. Jestli chceš být s ní, pak pro to budeš muset něco udělat. Máš tady vyučování. Máš mě. Vyuţij nás, nebo ne. Jsi ideální kandidátkou na Vasilininu stráţkyni, aţ obě odmaturujete – tedy pokud prokáţeš, ţe za to stojíš. A já doufám, ţe ano.“ „Lissa, říkejte jí Lissa,“ opravila jsem ho. Nesnášela svoje celé jméno, mnohem raději měla poameričtělou zkráceninu.

Odkráčel a já uţ si náhle nepřipadala jako takový budiţkničemu.

Spoustu času mi zabralo, neţ jsem došla do jídelny. Skoro kaţdý tam ale měl času hromadu, protoţe běţeli z vyučování rovnou do jídelny, aby si stačili popovídat. Taktak jsem to stihla, kdyţ vtom na mě ode dveří kdosi zavolal. „Rose?“ Zadívala jsem se tím směrem a zahlédla Viktora Daškova. V jeho přívětivé tváři se zračil úsměv, jak tam tak postával opřený o hůl u zdi budovy. Jeho dva stráţci stáli opodál v uctivé vzdálenosti. „Pane Daš…, totiţ Vaše Výsosti. Dobrý den.“ Právě včas jsem se přistihla, ţe jsem málem zapomněla morojské královské oslovení. Kdyţ jsem ţila mezi lidmi, nic takového jsem nepouţívala. Morojové si vybírají své panovníky z dvanácti královských rodin. Nejstarší člen rodiny vţdy uţíval titul „princ“ nebo „princezna“. Lissa ten titul dostala proto, ţe byla jedinou přeţivší členkou své pokrevní linie. „Tak jaký byl tvůj první den?“ zeptal se. „Ještě neskončil.“ Snaţila jsem se přijít na nějaké téma rozhovoru. „Zůstanete tady nějaký čas na návštěvě?“ „Odjíţdím ještě dnes odpoledne, aţ se rozloučím s Natalií. Kdyţ jsem se doslechl, ţe Vasilisa – a ty – jste se vrátily, prostě jsem se na vás musel přijít podívat.“ Přikývla jsem a netušila, co říct dál. On byl spíš Lissin kamarád neţ můj. „Chtěl jsem ti říct…“ promluvil váhavě, „ţe chápu závaţnost toho, cos udělala, ale myslím, ţe paní ředitelce Kirové nedošla jedna věc. Ty jsi dokázala Vasilisu ochránit a udrţet ji v bezpečí. To je působivé.“ „Jo, ale nečelila jsem Strigojům nebo tak,“ řekla jsem. „Ale něčemu jsi čelila?“ „Jasně. Ze školy na nás jednou poslali psychosy.“ „Pozoruhodné.“ „Ani ne. Bylo snadné se jim vyhnout.“ Rozesmál se. „Uţ jsem s nimi kdysi lovil. Není tak snadné se jim vyhnout. Jsou silní a velice inteligentní.“ To byla pravda. Tihle psychosy jsou jedním z mnoha druhů kouzelných tvorů vyskytujících se na světě. Lidé o nich vůbec nevědí, nebo ani nevěří, ţe existují. Psychopsi se

pohybují ve smečkách a disponují jistým druhem vzájemné psychické komunikace, coţ z nich činí smrtící lovce – stejně jako to, ţe připomínají zmutované vlky. „Čelila jsi ještě něčemu?“ Pokrčila jsem rameny. „Něco málo se občas tu a tam objevilo.“ „Pozoruhodné,“ zopakoval. „Spíš jsem měla jen štěstí. Ukázalo se totiţ, ţe v záleţitostech stráţců dost plavu.“ Jako bych slyšela Stana. „Jsi chytré děvče. To doţeneš. A navíc máš své pouto.“ Sklopila jsem zrak. Moje schopnost „cítit“ Lissu byla pro mě tak dlouho tajemstvím, ţe se mi teď zdálo divné, kdyţ o tom věděl kaţdý. „Historie je plná příběhů o stráţcích, kteří dokázali vycítit, ţe se jejich svěřenec ocitl v nebezpečí,“ pokračoval Viktor. „Studium těchhle věcí a různých starých zvyků se pro mě stalo obrovským koníčkem. Slyšel jsem, ţe je to úţasná výhoda.“ „Asi.“ Pokrčila jsem rameny. Hodně nudný koníček, pomyslela jsem si a hned jsem si ho představila, jak se v nějaké zatuchlé knihovně plné pavučin sklání nad pravěkou historií.

Viktor naklonil hlavu na stranu a v obličeji se mu zračila zvědavost. Kirová i ostatní se dívali úplně stejně, jakmile padla zmínka o našem poutu, jako bychom byly laboratorní krysy. „Jaké to je? Tedy pokud ti nevadí, ţe se ptám.“ „Je to… Nevím. Tak nějak jsem vţdycky věděla, jak se cítí. Obvykle jsou to jenom emoce.

Nemůţeme si posílat vzkazy nebo tak.“ Neřekla jsem mu o tom, ţe dokáţu vklouznout do její hlavy.

Tomu jsem sama dobře nerozuměla. „Ale druhým směrem to nefunguje, ţe? Ona tě necítí?“ Zavrtěla jsem hlavou.

Obličej se mu rozzářil údivem. „Jak se to stalo?“ „Nevím,“ odpověděla jsem s pohledem stále upřeným mimo. „Začalo to před dvěma lety.“ Zamračil se. „Přibliţně v té době, co došlo k té nehodě?“ Váhavě jsem přikývla. Rozhodně se mi nechtělo mluvit o té nehodě. Lissiny vzpomínky byly uţ tak dost zlé, aniţ bych do nich musela míchat ty svoje. Ohnutý kov. Pocit horka, pak chladu a zase horka. Lissa ječící na mě, abych se probrala, ječící na své rodiče a bratra, aby se probrali. Nikdo z nich se neprobral, jen já.

Doktoři pak prohlásili, ţe to byl zázrak. Říkali, ţe jsem to neměla přeţít.

Viktor evidentně zaznamenal, jak je mi tohle téma nepříjemné, a tak se raději vrátil ke svému předchozímu nadšení. „Stejně tomu nemůţu uvěřit. Stalo se to naposledy před tak dlouhou dobou. Kdyby k tomu docházelo častěji…, jen pomysli, jak by to mohlo prospět bezpečnosti všech Morojů. Kéţ by to tak uměli i jiní. Budu muset dál bádat a pak uvidíme, jestli se nám podaří to zopakovat i u ostatních.“

„Jo.“ Přestoţe jsem ho měla ráda, uţ jsem začínala být netrpělivá. Natalie hodně fantazírovala a teď uţ mi bylo jasné, po kterém z rodičů tohle zdědila. Doba oběda se pomalu chýlila ke konci, a přestoţe novicové a Morojové mají odpolední vyučování společné, bylo mi jasné, ţe s Lissou nebudeme mít moc času na to, abychom si mohly promluvit. „Moţná bychom mohli…“ Zakuckal se a kašlal tak, ţe se mu otřásalo celé tělo. Jeho nemoc, syndrom Sandovského, oslabovala plíce a byla smrtelná. Úzkostlivě jsem pohlédla na jeho stráţce a jeden z nich hned přistoupil blíţ. „Vaše Výsosti,“ oslovil jej zdvořile, „měl byste jít dovnitř. Venku je moc chladno.“ Viktor přikývl. „Ano, ano. A Rose se určitě chce najíst.“ Obrátil se ke mně. „Děkuji, ţe sis se mnou promluvila. Nedokáţu vyjádřit, co pro mě znamená, ţe je Vasilisa v bezpečí – a je to i tvoje zásluha.

Slíbil jsem jejímu otci, ţe na ni dohlédnu, kdyby se mu něco stalo. A kdyţ jste vy dvě odešly, připadalo mi, ţe jsem selhal.“ Úplně se mi zhoupl ţaludek, kdyţ jsem si představila, jak se asi musel cítit provinile a strachovat se, kdyţ jsme odešly. Aţ dosud mě nikdy ani nenapadlo uvaţovat nad tím, co asi způsobil náš odchod ostatním.

Rozloučili jsme se a já konečně došla do budovy školy. V tom okamţiku jsem pocítila ostré bodnutí Lissiny úzkosti. Nevnímala jsem svoje bolavé nohy a šla dál do jídelny.

A málem jsem do ní narazila.

Jenţe ona mě neviděla. Jako by ani neviděla lidi, co tam postávali s ní: Aarona s tou holkou, co vypadala jako panenka. Zastavila jsem se a naslouchala, ale zachytila jsem jen konec rozhovoru. Ta holka se naklonila k Lisse, která se tvářila dost udiveně. „Tohle mi připadá jako ze sekáče. Myslela jsem, ţe urození Dragomirové mají úroveň.“ Kdyţ vyslovila Dragomirové, zaznělo z toho pohrdání.

Popadla jsem tu panenku za rameno a odstrčila ji. Byla tak lehká, ţe odlétla o metr dál a málem upadla. „Ona má úroveň,“ prohlásila jsem, „a proto tvůj rozhovor s ní právě skončil.“

čtyři Díkybohu se na nás tentokrát neupřela pozornost všech, jen několik lidí procházejících kolem se zastavilo a zíralo na nás. „Co si sakra myslíš, ţe děláš?“ vyjekla ta panenka v holčičím vydání a divoce rozšířené modré oči jí plály vztekem. Teď, kdyţ jsem byla blíţ, mohla jsem si ji pořádně prohlédnout. Byla stejně štíhlá jako většina Morojů, ale nebyla tak vysoká, coţ částečně přispívalo k tomu, ţe působila mladší.

Purpurové šatičky, které měla na sobě, byly nádherné a připomněly mi, ţe já mám na sobě laciné oblečení. Při bliţším pohledu na její šaty mi ale došlo, ţe to není ţádný kousek od módního návrháře.

Zaloţila jsem si ruce. „Ztratila ses, holčičko? Základní škola je za západním kampusem.“

Tváře jí okamţitě zrůţověly. „Uţ na mě nikdy nesahej. Vyjebala jsi se mnou a já ti to vrátím.“ No páni, to teda bylo uvítání! Lissino nepatrné zavrtění hlavou mě ale odradilo od toho, abych předvedla parádní comeback. Raději jsem se rozhodla veškerou svou brutalitu vloţit do řeči. „Jestli ještě jednou na některou z nás něco zkusíš, roztrhnu tě vejpůl. Jestli mi nevěříš, zeptej se Dawn Yarrowové, co jsem v devítce udělala s její rukou. Ale tou dobou jsi byla nejspíš ještě mimino.“ Incidentem s Dawn jsem se nikdy zrovna nechlubila. Nečekala jsem, ţe jí zlomím kost, kdyţ jsem ji přirazila ke stromu. Kaţdopádně jsem si díky téhle události vyslouţila pověst nebezpečné dívky. Ta historka se pomalu stala legendou a já si ráda představovala, jak si ji vyprávějí studenti v noci u ohňů v kampusu. Vzhledem k tomu, jak se ta holka tvářila, to tak asi opravdu bylo.

Jeden z personálu, co měl dozor, právě prošel kolem naší skupinky a zpraţil nás podezřívavým pohledem. Panenka vycouvala a chytila Aarona za ruku. „Jdeme,“ pobídla ho. „Čau, Aarone,“ pozdravila jsem radostně, jako by mi aţ teď došlo, ţe je tady taky. „Ráda tě zase vidím.“ Rychle mi kývl na pozdrav a rozpačitě se usmál, ale to uţ ho ta holka táhla pryč. Aaron byl pořád slepý. Příjemný a milý, ale rozhodně ne agresivní.

Otočila jsem se k Lisse. „V pohodě?“ Přikývla. „Tušíš, kdo je ta holka, co jsem ji chtěla zmlátit?“ „To netuším.“ Chtěla jsem ji odvést do fronty na oběd, ale ona zavrtěla hlavou. „Půjdu se podívat, jestli nenajdu někoho, z koho bych se mohla napít.“ Zmocnil se mě zvláštní pocit. Uţ jsem si tak zvykla, ţe jsem pro ni hlavním zdrojem krve, ţe mi pomyšlení na to, ţe se Lissa vrátí k obvyklým způsobům Morojů, zdálo divné. Vlastně mě to vţdycky štvalo. A nemělo by. Kaţdodenní krmení bylo součástí ţivota Morojů. Kdyţ jsme ţily na vlastní pěst, tohle jsem jí nemohla nabídnout. Byla to bezvýchodná situace – já slabá ve dnech, kdy se krmila, a ona byla slabá po všechny dny mezitím. Měla bych být šťastná, ţe se teď vrátí k normálním způsobům.

Přinutila jsem se k úsměvu. „Jasně.“ Vešly jsme do jídelny pro vampýry, která se nacházela hned vedle kavárny. Místnost byla rozčleněna do malých kójí, které poskytovaly určité soukromí. U vchodu nás pozdravila tmavovlasá Morojka, která hned začala listovat svými dokumenty v deskách. Jakmile našla, co hledala, napsala si pár poznámek a naznačila Lisse, aby ji následovala. Mně věnovala rozpačitý pohled, ale vstoupit mi nezabránila.

Vedla nás k jedné z kójí, kde seděla přitloustlá ţena středních let, která listovala v časopisu.

Vzhlédla a usmála se na nás. Měla ten zasněný skelný pohled, jaký má většina dárců. Dneska uţ nejspíš překročila svou denní normu. To jsem usuzovala z toho, ţe vypadala jako sjetá.

Jakmile poznala Lissu, usmála se ještě víc. „Vítejte zpátky, princezno.“ Uvaděčka nás opustila a Lissa usedla na ţidli vedle té ţeny. Vycítila jsem z Lissy nepříjemné pocity, které byly trochu jiné neţ ty moje. Pro ni to taky bylo divné; bylo to uţ dlouho. Dárkyně ale ţádný problém neměla. V obličeji se jí mihl nedočkavý výraz – jako kdyţ flák kouká na svou dávku, kterou si uţ uţ chce dát.

Znechutilo mě to. Byl to starý instinkt, který se vyvíjel celé roky. Dárci byli nezbytnou součástí ţivota Morojů. Byli to lidé, kteří se dobrovolně rozhodli být zdrojem krve, lidé na okraji společnosti, kteří zasvětili své ţivoty utajenému ţivotu Morojů. Bylo o ně dobře postaráno a poţívali veškerých výhod, kterých se jim zachtělo. Ve skutečnosti to ale byli narkomani závislí na morojských slinách a na rauši, který tyhle sliny vyvolávaly při kaţdém kousnutí. Morojové i jejich stráţci na tuhle závislost vţdycky pohlíţeli spatra, přestoţe by Morojové jinak nepřeţili, leda by pouţívali na své oběti násilí.

Pokrytectví největší.

Dárkyně naklonila hlavu na stranu, aby měla Lissa dobrý přístup k jejímu hrdlu. Kůţi na krku měla plnou jizev za léta kaţdodenních kousání. Na mně se Lissa nekrmila nijak často a kousance se mi vţdycky zahojily tak za den, takţe jsem měla krk čistý.

Lissa se naklonila dopředu a zabořila tesáky do tučného masa dárkyně. Ţena zavřela oči a tiše vydechla rozkoší. Polkla jsem a sledovala Lissu, jak pije. Neviděla jsem ţádnou krev, ale dovedla jsem si to představit. Vzedmula se ve mně vlna pocitů: Touha. Ţárlivost. Odvrátila jsem zrak a zadívala se na podlahu. V duchu jsem si nadávala.

Co je s tebou? Proč by ti to mělo chybět? Dělalas to jen jednou za den. Nejsi závislá, ne takhle. A nechceš být závislá.

Ale nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem cítit nic jiného, kdyţ jsem si vybavila to blaho, tu rozkoš z upířího kousnutí.

Kdyţ Lissa skončila, vrátily jsme se do jídelny a stouply si do fronty. Byla krátká, protoţe zbývala uţ poslední čtvrthodina. Postupovala jsem dál a začala si na talíř nakládat hranolky a nějaké kulaté věci tak na jednou kousnutí, které neurčitě připomínaly kuřecí nugety. Lissa si vzala jen jogurt.

Morojové potřebují jídlo stejně jako dhampýři, ale po pití krve na něj nemívají chuť. „Tak jak to jde na vyučování?“ zeptala jsem se.

Pokrčila rameny. V obličeji uţ měla zdravou barvu a vypadala plná ţivota. „V pohodě. Jen všichni čumí. Strašně čumí. Furt se vyptávají, kde jsme byly. Šeptají si.“ „Totéţ,“ přisvědčila jsem. Obsluha si nás odškrtla a my se vydaly ke stolu. Po straně jsem na Lissu dlouze pohlédla. „Jsi s tím srovnaná? Neopruzujou tě, nebo jo?“ „Ne – je to fajn.“ Pocity, které jsem z ní vycítila přes naše pouto, ale jejím slovům odporovaly.

Jelikoţ věděla, ţe to můţu cítit, pokusila se změnit téma a podala mi svůj rozvrh. Podívala jsem se na něj.

1. hodina: Ruština 2 2. hodina: Americká koloniální literatura 3. hodina: Základy ovládání živlů 4. hodina: Stará poezie - Oběd 5. hodina: Chování a fyziologie zvířat 6. hodina: Rozšířené výpočetní metody 7. hodina: Morojská kultura 4 8. hodina: Slovanské umění

„Ty vole,“ prohlásila jsem. „Jestli máš tu samou blbou matiku jako já, máme stejný odpolední rozvrh.“ Zastavila jsem se. „Proč chodíš na základy ovládání ţivlů? To je aţ pro druháky.“ Probodla mě pohledem. „Protoţe pokročilí mají specializovaný předměty.“ Nato jsme umlkly. Všichni Morojové ovládají ţivlovou magii. To je jedna z věcí, která odděluje ţivé vampýry od Strigojů, mrtvých vampýrů. Morojové povaţují magii za dar. Je součástí jejich duše a spojuje je se světem.

Před dávnými dobami pouţívali magii zcela veřejně, aby zabránili přírodním katastrofám nebo získali víc jídla a vody. To uţ sice dělat nemusejí, nicméně magii mají pořád v krvi. Spaluje je nutkání magii pouţít a ovládat své schopnosti. Akademie, jako je tato, pomáhají Morojům pracovat s jejich magickými schopnostmi a učí je, jak ty schopnosti dále rozšiřovat. Studenti se také musejí naučit nezbytná magická pravidla, která platila po staletí a byla přísně vyţadována.

Všichni Morojové mají u jednotlivých ţivlů jen malé schopnosti. Studenti v našem věku se „specializují“, aţ kdyţ jim ovládání některého ţivlu začne jít lépe neţ ovládání ostatních: země, vody, ohně nebo vzduchu. Nespecializovat se na nic je jako neprojít si pubertou.

A Lissa…, no, Lissa se zatím ještě nespecializovala. „Učí to pořád profesorka Carmacková? Co říkala?“ „Říkala, ţe se toho neobává. Myslí, ţe to přijde.“ „Pověděla… Povědělas jí o…“ Lissa zavrtěla hlavou. „Ne. Jasně, ţe ne.“ Nechaly jsme to téma plavat. Bylo to něco, o čem jsme hodně přemýšlely, ale moc jsme o tom nemluvily.

Znovu jsme se daly do pohybu a hledaly jsme stůl, kam si sednout. Několik párů očí na nás civělo s nestydatou zvědavostí. „Lisso!“ ozval se poblíţ hlas. Podívaly jsme se tím směrem a spatřily Natalii, jak na nás mává.

Viktor byl její otec, ale my jsme s ní zas tolik nekamarádily.

Lissa jen pokrčila rameny a zamířila k ní. „Proč ne?“ Neochotně jsem jí následovala. Natalie byla příjemná, ale taky byla jednou z nejnezajímavějších osob, jaké jsem kdy potkala. Většina příslušníků královských rodů na škole tu měla postavení jako nějaké celebrity, ale Natalie v tomhle nesplynula s davem. Byla moc jednoduchá, nezajímala se o školní politiku a naprosto netušila, jak manipulovat s lidmi.

Nataliini kamarádi nás sledovali s tichou zvědavostí, ale ona ne. Rozpřáhla paţe a obě nás objala. Stejně jako Lissa měla i ona zelené oči jako z nefritu, ale vlasy měla smolně černé, jako Viktor, neţ mu je jeho choroba obarvila na šedo. „Jste zpátky! Já věděla, ţe se vrátíte! Všichni říkali, ţe uţ se nikdy nevrátíte, ale já tomu nevěřila. Věděla jsem, ţe nemůţete zůstat pryč. Proč jste odešly? Tady koluje tolik verzí o důvodu vašeho útěku!“ Vyměnily jsme si s Lissou zoufalé pohledy a Natalie řečnila dál. „Camille povídala, ţe jedna z vás byla v tom a musela jít na potrat, ale já vím, ţe to není pravda. Někdo zas říkal, ţe

jste se nakvartýrovaly k Rosině mámě, ale domyslela jsem si, ţe paní ředitelka Kirová a taťka by nebyli tak naštvaní, kdyby to bylo takhle. Víš, ţe bychom spolu mohly bydlet? Mluvila jsem s …“ Kecala pořád dál a přitom se jí občas zaleskly tesáky. Zdvořile jsem se usmívala a nechala Lissu, aby se s tím náporem vypořádala sama. Jenţe pak Natalie poloţila nebezpečný dotaz. „Jak jsi sháněla krev, Lisso?“ Všichni u stolu na nás tázavě pohlédli. Lissa strnula, ale já se do toho vloţila. Ta leţ vyšla z mých rtů zcela přirozeně. „Ale to je brnkačka. Spousta lidí to chce zkusit.“ „Váţně?“ dotázal se jeden z Nataliiných kamarádů s vykulenýma očima. „Jo. Najdeš je na večírcích a tak. Všichni se chtějí něčím sjet a vůbec jim nedochází, ţe to můţou i z upířího kousnutí. Stejně je většina z nich tak mimo, ţe si to pak ani nepamatujou.“ Uţ jsem nevěděla, co přidat za další podrobnosti, a tak jsem jen spokojeně drsňácky pokrčila rameny.

Nezdálo se, ţe by o tom někdo z nich věděl něco bliţšího. „Jak říkám, je to brnkačka. Skoro jednodušší neţ tady ti dárci.“ Natalie to vzala a pak se zaměřila na jiné téma. Lissa mě obdařila vděčným pohledem.

Konverzaci uţ jsem nevnímala a místo toho jsem se rozhlíţela po známých tvářích a snaţila se přijít na to, kdo s kým to teď táhne a kdo je teď nejuznávanější. Mason seděl ses skupinkou noviců, a jakmile mě zaregistroval, usmála jsem se na něj. Vedle seděla skupinka královských Morojů, která se něčemu hlasitě smála. Seděl s nimi i Aaron s tou blondýnou. „Hele, Natalie,“ skočila jsem jí do řeči. Nevypadala, ţe by jí to vadilo. „Kdo je ta Aaronova nová holka?“ „Co? Aha. Mia Rinaldiová.“ Kdyţ viděla můj nechápavý pohled, zeptala se: „Ty si na ni nepamatuješ?“ „Měla bych? Byla tady, neţ jsme odešly?“ „Byla tady vţdycky,“ objasnila Natalie. „Je jen o rok mladší neţ my.“ Tázavě jsem se podívala na Lissu, která jen pokrčila rameny. „Proč je na nás tak naštvaná?“ dotázala jsem se. „Vůbec ji neznáme.“ „Nevím,“ odvětila Natalie. „Moţná jenom ţárlí. Kdyţ jste odešly, nebyla nikdo. Pak se stala fakt populární a bylo to fakt rychle. Není z královskýho rodu ani nic podobnýho, ale jakmile začala chodit s Aaronem, tak…“ „Dobře, dík,“ přerušila jsem ji. „Na tom vlastně ani…“ Odtrhla jsem pohled od Natalie a zadívala se na Jesse Zeklose, který právě procházel kolem našeho stolu. Ach, Jesse. Úplně jsem na něj zapomněla. Ráda jsem flirtovala s Masonem a dalšími novici, ale Jesse – to byla úplně jiná kategorie. S ostatními kluky flirtujete prostě proto, ţe vám dělá dobře flirtování samotné. S Jessem flirtujete proto, ţe doufáte, ţe se s ním někde ocitnete

polonahé. Byl to Moroj z královského rodu, tak sexy, ţe by na sobě měl nosit nápis Varování, hořlavina. Setkal se s mým pohledem a zazubil se. „Ahoj, Rose, vítej zpátky. Pořád ještě lámeš srdce?“ „Hlásíš se dobrovolně?“ Jeho úsměv se rozšířil. „Tak se někdy sejdem a uvidíme, jestli to zvládneš.“ Šel dál a já ho provázela obdivným pohledem. Natalie a její kmoši na mě zděšeně zírali. Moţná jsem nebyla bůh jako Dimitrij, ale v téhle skupině jsme s Lissou obě byly bohyně – nebo aspoň bývalé bohyně. „Ty vado,“ vyjekla jedna holka. „Nevybavovala jsem si její jméno. „To byl Jesse.“ „Ano,“ přitakala jsem s úsměvem. „Rozhodně to byl on.“ „Kéţ bych vypadala jako ty,“ povzdechla.

Prohlíţela si mě. Technicky vzato jsem byla napůl Morojka, ale vypadala jsem spíš jako člověk.

Kdyţ jsme byly s Lissou na útěku, zapadla jsem mezi lidi tak, ţe jsem ani moc nepřemýšlela o tom, jak vypadám. Tady mezi štíhlými nevyvinutými Morojkami vyčnívaly určité moje rysy – myslím větší prsa a kulatější boky. Věděla jsem, ţe jsem hezká, ale morojským klukům moje tělo připadalo víc neţ jen hezké: sexy, ale riskantním způsobem. Dhampýrky představovaly exotickou kořist, novotu, jakou chtěli „zkusit“ všichni morojští kluci.

Bylo ironií, ţe dhampýrky tady byly tak přitaţlivé, protoţe hubené Morojky se mnohem víc podobaly vychrtlým modelkám, ve světě lidí tak populárním. Většina lidí nikdy nedosáhne téhle „ideální“ vychrtlosti, stejně jako Morojky nikdy nebudou vypadat jako já. Kaţdý chce to, co mít nemůţe.

Lissa a já jsme vedle sebe seděly na odpoledním vyučování, ale moc jsme nemluvily. Jak říkala, to čumění na nás nepřestávalo, ale zjistila jsem, ţe čím víc s lidmi mluvím, tím jsou přátelštější.

Zdálo se, ţe si pomalu a postupně vzpomínají, kdo jsme, a novinky o našem senzačním útěku a návratu uţ pomalu přestávaly být novinkou.

Nebo bych moţná spíš měla říct, ţe si vzpomněli, kdo jsem já. Protoţe jenom já jsem mluvila.

Lissa jen zírala před sebe a poslouchala, ale ani se nepokusila zapojit do hovoru. Cítila jsem z ní úzkost a smutek. „Fajn,“ pověděla jsem jí, kdyţ konečně skončilo vyučování. Stály jsme před školou a já si uvědomovala, ţe uţ jenom tím porušuju svou dohodu s Kirovou. „Nezůstanem tady,“ řekla jsem a obezřetně se rozhlédla po kampusu. „Najdu způsob, jak odtud vypadnout.“ „Váţně si myslíš, ţe to můţeme udělat podruhé?“ zeptala se tiše Lissa. „Rozhodně.“ Mluvila jsem sebejistým tónem a opět jsem byla ráda, ţ neumí číst moje pocity.

První útěk byl uţ tak dost riskantní. Udělat to znovu by byla pěkná hovadina, a navíc mě nenapadal ţádný způsob, jak to provést.

„Ty bys do toho fakt šla?“ Usmívala se spíš pro sebe neţ na mě, jako by ji zrovna napadlo něco legračního. „Jasně, ţe bys do toho šla. Já jenom…“ Povzdechla. „Nevím, jestli bychom měly zdrhnout. Moţná – moţná bychom měly zůstat.“ Zamrkala jsem údivem. „Co?“ Nebyla to právě jedna z mých nejvýmluvnějších odpovědí, ale bylo to to nejlepší, na co jsem se zmohla. Tohle bych od ní nikdy nečekala. „Viděla jsem tě, Rose. Viděla jsem tě, jak ses při vyučování bavila s ostatními novici o cvičení.

Chybí ti to.“ „To za to nestojí,“ hádala jsem se s ní. „Ne kdyţ…, ne kdyţ ty…“ Nedokázala jsem dokončit větu, ale uvědomovala jsem si, ţe má Lissa pravdu. Měla mě přečtenou. Ostatní novicové mi opravdu chyběli. Dokonce i někteří Morojové. Ale bylo v tom něco víc neţ jen tohle. Trápila mě moje nezkušenost a to, jak moc jsem zaostávala za ostatními. „Takhle to bude lepší,“ oponovala mi. „Neměla jsem tady tolik… Víš, ţe se neděje tisíc věcí najednou. Neměla jsem tady pocit, ţe nás někdo pronásleduje nebo sleduje.“ Na to jsem nic neřekla. Neţ jsme z Akademie utekly, Lissa měla pořád dojem, ţe ji tu někdo sleduje, připadala si jako kořist. Nikdy jsem neobjevila nic, co by tuhle její teorii podporovalo, ale slyšela jsem jednu naši profesorku mluvit o tomtéţ. Profesorka Karpová. Byla to hezká Morojka s tmavě kaštanovými vlasy a vystouplými lícními kostmi. A já si byla jistá, ţe je blázen. „Nikdy nevíte, kdo se dívá,“ říkávala vţdycky, kdyţ obešla učebnu a stáhla rolety. „Nebo kdo vás sleduj. Nejlepší je být v bezpečí. Vždycky být v bezpečí.“ Řehtali jsme se, protoţe to studenti obvykle dělají u excentrických a paranoidních profesorů. Pomyšlení na to, ţe se teď Lissa chová jako ona, mě znepokojovalo. „Co se děje?“ otázala se Lissa, která si všimla, ţe se ztrácím ve vlastních myšlenkách. „Co? Nic. Jenom tak uvaţuju.“ S povzdechem jsem se snaţila najít nějakou rovnováhu mezi vlastními touhami a tím, co bude nejlepší pro ni. „Liss, asi můţeme zůstat, ale… za určitých podmínek.“ To ji pobavilo. „Rose dává ultimátum, jo?“ „Myslím to váţně.“ Tahle slova jsem neříkala zrovna často. „Chci, aby ses drţela stranou od královských. Tím nemíním Natalii nebo tak, ale znáš ty ostatní. Touţí jenom po moci. Camille.

Carly. Tahle parta.“ Její pobavení se změnilo v ohromení. „Myslíš to váţně?“ „Jistě. Beztak jsi je nikdy neměla ráda.“ „Ale ty jo.“ „Ne. Ani ne. Spíš se mi líbilo, co nabízeli. Všechny ty večírky a pařby.“ „A přeţiješ bez toho?“ zeptala se pochybovačně. „Jasně. V Portlandu jsme bez toho taky přeţily.“

„Jo, ale to bylo jiné.“ Upírala pohled kamsi do prázdna, nedívala se na nic konkrétního. „Tady… tady se toho musím zúčastnit. Nemůţu se tomu vyhnout.“ „Sakra, to víš, ţe můţeš. Natalie s nima taky nechodí pařit.“ „Jenţe Natalie nezdědí rodinný titul,“ opáčila. „Já uţ ho mám. Musím se zapojit a začít si dělat uţitečný známosti. Andre…“ „Liss,“ zaúpěla jsem. „Ty nejsi Andre.“ Nemohla jsem uvěřit, ţe se stále srovnává se svým bratrem.“ „On se do těchhle akcí vţdycky zapojoval.“ „Jo, jasně,“ vyštěkla jsem. „Teď je mrtvý.“ Její výraz ztvrdl. „Víš, ţe jsi někdy pěkně nepříjemná?“ „Přece mě nemáš na to, abych byla příjemná. Jestli touţíš po někom příjemným, spousta těch ovcí tady by si rozervala krky, jen aby byla zadobře s princeznou z rodu Dragomirů. Máš mě od toho, abych ti říkala pravdu, a tady je: Andre je mrtvý. Teď jsi dědička ty a budeš si s tím muset poradit, jak jen umíš. Teď to ale obnáší, aby ses drţela dál od ostatních královských. Sníţíme se.

Budem plout na středním proudu. Jestli se znovu zapleteš do těch jejich akcí, tak ti z toho…“ „Hrábne?“ doplnila mě, kdyţ jsem nedokončila větu.

Hned jsem od ní odvrátila pohled. „To jsem nemyslela…“ „To je v pohodě,“ ujistila mě po chvíli. Povzdechla a dotkla se mojí ruky. „Fajn. Zůstanem a budem se od nich drţet dál. Prostě se povezem ve středním proudu, jak chceš. S Natalií asi teda můţem kamarádit.“ Abych byla naprosto upřímná, nic z toho jsem nechtěla. Nejradši bych jako za starých časů chodila na všechny královské večírky a oslavy, kde se neskutečně chlastalo. Léta jsme vedly takový ţivot, od té doby, co Lissiny rodiče a bratr umřeli. To Andre měl zdědit rodinný titul a taky s podle toho choval. Byl pěkný a rád se bavil, okouzlil kaţdého, koho znal, a navíc vedl snad všechny královské oslavy a kluby, co v kampusu existovaly. Po jeho smrti Lissa nabyla dojmu, ţe je její povinností zaujmout jeho místo.

A já s do toho světa vrhla s ní. Pro mě to bylo snadné, protoţe jsem si nikdy nemusela lámat hlavu s tou jejich politikou. Byla jsem pěkná dhampýrka, které vůbec nevadilo dostat se do malérů a vyvádět šílenosti. Byla jsem pro ně něčím nevšedním; měli mě rádi, protoţe se mnou byla sranda.

Lissa se ale musela vypořádávat s jinými záleţitostmi. Dragomirové byli jedním z dvanácti vládnoucích rodů. V morojské společnosti Lissa zaujímala významné postavení a ostatní mladí královští s ní chtěli být zadobře. Falešní přátelé se ji snaţili ukecat, aby ji dostali do party, která stála proti ostatním. Královští dovedli uplácet a bodnout dýku do zad v téţe chvíli – a to platilo i mezi nimi vzájemně. Dhampýrům a nekrálovským připadali totálně nepředvídatelní.

Tohle kruté prostředí nakonec zasáhlo i Lissu. Měla otevřenou a přátelskou povahu, coţ se mi na ní líbilo, ale nenáviděla jsem, kdyţ byla vystresovaná a rozrušená z těch jejich královských her.

Po té nehodě se stala trochu zranitelnější a ani všechny večírky na světě mi nestály za to, abych ji viděla zhroucenou.

„Tak fajn,“ řekla jsem nakonec. „Uvidíme, jak to půjde. A jestli se něco zhatí – naprosto cokoli -, odejdeme. A nebudem se o tom dohadovat.“ Přikývla. „Rose?“ Obě jsme vzhlédly na Dimitrije, který k nám nepozorovaně došel a teď se nad námi tyčil. Jen jsem doufala, ţe nezaslechl nic o našem odchodu. „Jdeš pozdě na cvičení,“ oznámil mi. Na Lissu zdvořile kývl. „Zdravím, princezno.“ Jak jsem odcházela s Dimitrijem, strachovala jsem se o Lissu a uvaţovala jsem, jestli je pro ni opravdu nejlepší tady zůstat. Skrz naše pouto jsem nevycítila nic alarmujícího, jen normální emoce.

Zmatek. Nostalgie. Strach. Předtucha. Její pocity se do mě vlily s nebývalou silou.

Cítila jsem ten tlak těsně před tím, neţ se to stalo. Bylo to úplně stejné jako v tom letadle: její emoce zesílily natolik, ţe mě „vcucly“ do její hlavy dřív, neţ jsem tomu stačila zabránit. Teď jsem dokázala vidět a cítit to, co ona.

Pomalu kráčela kolem jídelny k malému ruskému pravoslavnému kostelu, který slouţil pro většinu školních církevních potřeb. Lissa vţdycky chodila pravidelně na bohosluţby. Já ne. Já měla s Bohem jasnou dohodu: souhlasila jsem s tím, ţe v něj budu věřit – tak trochu -, pokud mě nechá kaţdou neděli spát.

Jakmile ale Lissa vešla dovnitř, vycítila jsem, ţe tam nešla proto, aby se pomodlila. Měla jiný záměr, o němţ jsem nevěděla. Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, ţe poblíţ není ţádný kněz ani věřící. Kostel byl prázdný.

Protáhla se dveřmi vzadu a po úzkém rozvrzaném schodišti se vydala nahoru na půdu. Byla tam tma a plno prachu. Jediné světlo pronikalo do místnosti velkým mozaikovým oknem, které rozkládalo slabé sluneční paprsky do pestrobarevných fleků na podlaze.

Aţ dosud jsem netušila, ţe tohle místo je Lissiným tajným útočištěm. Teď jsem to ale cítila.

Cítila jsem její vzpomínky na to, jak sem vţdycky utíkala, aby byla sama a mohla v klidu přemýšlet. Jakmile se ocitla na svém důvěrně známém místě, její úzkost se začala pozvolna vytrácet. Vylezla do výklenku okna, kde se usadila na sedátku s hlavou opřenou o zeď a jen si uţívala ticho a hru světla a barev.

Na rozdíl od Strigojů Morojové mohou do určité míry snášet sluneční světlo ale jen v omezeném mnoţství. Kdyţ tam tak seděla, mohla si docela dobře namlouvat, ţe sedí ve slunečním svitu, kdyţ ji chránilo barevné sklo, které tlumilo sluneční paprsky.

Dýchej, jenom dýchej, říkala sama sobě. Bude to v pohodě. Rose se o všechno postará.

Jako vţdy tomu naprosto věřila, a tak se pomalu začínala uklidňovat.

Pak se ze tmy ozval hluboký hlas. „Můţeš mít celou Akademii, ale ne sedátko u okna.“ Vyskočila s divoce bušícím srdcem. Sdílela jsem její obavy, a tak se i mně zrychlil tep. „Kdo je tam?“

Za okamţik se za starými dřevěnými bednami v jejím zorném poli vynořila postava. Ten člověk přistoupil blíţ, a jakmile se ocitl v chabém světle, poznala jsem ho. Rozcuchané černé vlasy. Světle modré oči. Věčně cynický úsměv.

Christian Ozera. „Neboj,“ prohlásil. „Nekousnu tě. No, aspoň ne tak, jak se obáváš.“ Zasmál se vlastnímu vtipu.

Jí to ale zábavné nepřipadalo. Na Christiana úplně zapomněla. Stejně jako já.

Ať uţ se v našem světě děje cokoli, několik základních faktů o vampýrech zůstává neměnných.

Morojové jsou ţiví; Strigojové jsou nemrtví. Morojové jsou smrtelní; Strigojové nesmrtelní.

Morojové se rodí; Strigojové se vyrábějí.

A jsou dva způsoby, jak vyrobit Strigoje. Strigoj se můţe stát z člověka, vampýra nebo Moroje jen jediným kousnutím. Z Moroje se taky můţe stát Strigoj tak, ţe se nechá zlákat příslibem nesmrtelnosti, a pak stačí, kdyţ během pití krve úmyslně svou potravu zabij. Tohle počínání je povaţováno za zvrácené a zkaţené, za největší ze všech hříchů – jak proti morojskému způsobu ţivota, tak proti přírodě. Morojové, kteří se vydali touto temnou cestou, ztratili své schopnosti spojení s ţivly i ostatními silami. Proto uţ nemohou vstoupit do slunečního světla.

A právě to se stalo Christianovým rodičům. Byli Strigojové.

Pět Bývali Strigojové. Regiment stráţců je dostihl a zabil. Pokud ty řeči, co se šířily, byly pravdivé, Christian byl očitým svědkem té události, kdyţ byl ještě malý. A přestoţe sám nebyl Strigoj, pár lidí si myslelo, ţe k tomu nemá daleko. Neustále chodil v černém a uznával jen sám sebe.

Ať uţ byl Strigoj nebo ne, nevěřila jsem mu. Byl to pitomec a já v duchu řvala na Lissu, aby tamodtud vypadla – ne ţe by můj křik k něčemu byl. Debilní jednosměrné pouto. „Co tady děláš?“ zeptala se. „Koukám, co je tu zajímavého. Tahle plátěná skládací ţidle se v tomhle ročním období můţe celkem hodit. A támhle máme starou bednu nacpanou spisy blahoslaveného a šíleného svatého Vladimíra. A nesmíme zapomenout ani na ten nádherný stůl bez noh támhle v rohu.“ „Kašlu na to.“ dobíral si ji. „Proč jsi tady? Nemusíš náhodou jít na nějakej večírek nebo někomu zničit ţivot?“ Lisse se náhle vrátila její jiskra. „No to je super. Vypadám snad, ţe tady odříkávám liturgii?

Snaţíš se mě naštvat, aby sis dokázal, jakej jseš frajer? Nějaká holka, ani nevím, jak se jmenuje, na mě dneska ječela a teď ještě ty. Jaký to je, zůstat úplně sám?“ „Aha, tak proto jsi tady. Rozjedeme litovací večírek.“ „To není fór. Myslím to váţně.“ Poznala jsem, ţe Lissa uţ začíná pořádně zuřit. Přebilo to i její nedávnou úzkost.

Pokrčil rameny a ledabyle se opřel o svaţující se zeď. „Já jsem pro. Miluju litovací večírky. Škoda, ţe jsem nepřinesl papírový čepičky. Tak nad čím chceš skučet nejdřív? Jak jsi celej den strávila tím, ţe ses snaţila být zase oblíbená a milovaná? Jak musíš čekat pár týdnů, neţ Hollister pošle nový oblečení? Kdybys k němu běţela, třeba by to netrvalo tak dlouho.“ „Nech mě jít,“ procedila vztekle skrz zuby a tentokrát ho odstčila na stranu. „Počkej,“ ozval se, kdyţ uţ byla ve dveřích. Z jeho hlasu se úplně vytratil sarkasmus. „Jaký…

Jaký to bylo?“ „Co jaký bylo?“ vyštěkla. „Kdyţ jsi byla pryč. Venku z Akademie.“ Neţ odpověděla, na chviličku zaváhala. Tenhle přirozený pokus o navázání rozhovoru ji vyvedl z míry. „Bylo to super. Nikdo nevěděl, kdo jsem. Prostě jsem byla jen další obličej. Ţádná Morojka. Ţádná princezna. Nic.“ Zadívala se na podlahu. „Tady si všichni myslí, ţe vědí, kdo jsem.“ „Jo. Je dost těţký přeţít svou minulost,“ pronesl hořce.

V tu chvíli Lisse došlo – a mně se zpoţděním taky -, jak těţké to Christian musí mít. Lidé se k němu většinou chovali, jako by ani neexistoval. Jako by byl duch. Nemluvili s ním ani o něm.

Prostě ho vůbec nebrali na vědomí. Zločin jeho rodičů byl aţ příliš hrůzný a jeho stín dopadal na celou rodinu Ozerových.

Beztak ji ale uţ naštval natolik, ţe ho teď litovat nedokázala. „Počkej – tohle je ten tvůj litovací večírek?“ Rozesmál se, skoro jako by s tím souhlasil. „V téhle místnosti provádím soukromé litovací večírky uţ rok.“ „Promiň,“ vydechla Lissa naštvaně. „Ale já sem chodila, ještě neţ jsem zdrhla. Chodím sem dýl, takţe si to tady můţu nárokovat.“ „Práva squatterů. Já se navíc musím poflakovat kolem kostela, jak nejdýl to jenom jde, aby lidi věděli, ţe se ze mě nestal Strigoj… zatím.“ Znovu se vrátil ten jeho zatrpklý tón. „Pokaţdé tě vídám na mši. To je jediný důvod, proč tam chodíš? Abys vypadal dobře?“ Strigojové nemůţou vstoupit na posvátnou půdu. To je další následek jejich hříchů proti světu. „Jasně,“ odvětil. „Proč tam jinak chodit? Pro dobro duše?“ „To je jedno,“ odsekla Lissa, která měla zjevně jiný názor. „Tak tě tu nechám o samotě.“ „Počkej,“ poţádal ji znovu. Nevypadal, ţe by chtěl, aby odešla. „Nabízím ti dohodu. Můţeš sem taky chodit, kdyţ mi povíš jednu věc.“ „Jakou?“ Zadívala se na něj.

Naklonil se k ní. „Ze všech těch drbů, co jsem o tobě dneska slyšel – a věř mi, ţe jich bylo hodně, i kdyţ je nikdo nepovídal přímo mně – je jeden, kterej mě zaujal. Lidi rozebírali všechno

moţný: proč jste odešly, co jste venku dělaly, proč jste se vrátily, jako máš specializaci, co Rose řekla Mie, bla bla bla. A mezi tím vším nikdo, vůbec nikdo nezpochybnil tu stupidní historku, co povídala Rose o těch sockách, co ti dovolí pít jejich krev.“ Sklopila zrak a já ucítila, jak se jí krev hrne do tváří. „Není to historka a uţ vůbec ne stupidní.“ Tiše se zasmál. „Já jsem ţil s lidmi. S tetou jsme se drţeli stranou po tom, co moji rodiče… umřeli. Není tak lehký opatřit si krev.“ Kdyţ neodpovídala, znovu se zasmál. „Byla to Rose, ţe jo?

To ona tě krmila.“ Oběma námi znovu projel strach. O tom se nikdo na celé škole neměl dovědět. Kirová a stráţci, co byli v obraze, to věděli, ale nechávali si to pro sebe. „No jestli tohle není přátelství, pak uţ nevím, co by přátelství mělo být,“ konstatoval. „Nesmíš to všude rozhlásit,“ vyhrkla.

Tak to nám ještě chybělo. Jak mi bylo připomenuto, dárci jsou závislí na upířím kousnutí.

Přijímámee to jako součást ţivota, ale stejně na dárce pohlíţíme spatra. Kdyţ Morojovi dovolí někdo jiný – a obzvláště dhampýr -, aby pil jeho krev, je to skoro… no… oplzlost. Jednou z nejzvrácenějších, téměř aţ pornografických věcí, co můţe dhampýr udělat, je, kdyţ dovolí Morojovi, aby pil jeho krev během sexu.

Lissa a já jsme spolu samozřejmě neměly sex, ale oběma nám bylo jasné, co by si ostatní pomysleli, kdyby se dozvěděli, ţe jsem ji krmila. „Nikomu to neříkej,“ poţádala ho Lissa.

Zabořil ruce do kapes u kabátu a usedl na jednu z beden. „Komu bych to asi tak vykládal?

Nechceš si sednout na sedátko u okna? Dneska je tvoje a chvíli si ho můţeš uţívat. Teda, pokud se mě uţ nebojíš.“ Prohlíţela si ho váhavým pohledem. Vypadal zle a nevlídně, rty měl zvlněné do úsměvu, který jasně říkal „jsem já to ale rebel“. Ale nevypadal nijak nebezpečně. Ani nevypadal jako Strigoj.

Lissa obezřetně usedla zase na sedátko u okna a nepřítomně si třela paţe, aby jí nebyla zima.

Christian ji pozoroval a o chvilku později uţ se atmosféra v místnosti citelně oteplila.

Lissa se mu podívala do očí a usmála se. Překvapilo ji, ţe nikdy dřív nezaregistrovala, jak ledově modré je má. „Ty se specializuješ na oheň?“ Kývl a vytáhl rozlámanou ţidli. „Teď tady máme úplně luxusní bejvák.“ Vize se náhle přetrhla. „Rose? Rose?“ Zamrkala jsem a uviděla před sebou Dimitrijův obličej. Skláněl se ke mně a oběma rukama mi svíral rameny. Asi jsem se uţ před nějakou dobou zastavila; stáli jsme uprostřed dvora, který odděloval budovy vyšší školy. „Jsi v pořádku?“

„Já… jo. Byla jsem… byla jsem s Lissou…“ Přejela jsem si rukou po čele. Nikdy předtím jsem neměla takhle dlouhý a jasný proţitek. „Byla jsem v její hlavě.“ „V její… hlavě?“ „Jo. To je součástí pouta.“ Nechtělo se mi to zdlouhavě vysvětlovat. „Je v pořádku?“ „Ano, je…“ Zaváhala jsem. Je v pořádku? Christian Ozera ji právě pozval, aby s ním poseděla na půdě. To není dobré. Něco jiného je „plout se středním proudem“ a něco jiného obrátit se na temnou stranu. Jenţe pocity, které ke mně přicházely naším poutem, uţ nebyly vyděšené ani rozzuřené. Lissa byla skoro spokojená, přestoţe byla pořád trochu nervózní. „Není v ţádném nebezpečí,“ řekla jsem nakonec. A doufala jsem v to. „Můţeš jít dál?“ Ten neústupný a za všech okolností klidný bojovník, jak jsem ho poznala, byl pryč – i kdyţ jen na chviličku. Vypadal teď starostlivě. Opravdu starostlivě. Jak jsem tak na sobě cítila jeho upřený pohled, v hloubi duše mě to znervózňovalo – coţ bylo pochopitelně hloupé. Neměla jsem důvod chovat se jako šílená jen proto, ţe se na mě kouká aţ moc hezký chlap. A navíc, podle Masona to byl nespolečenský bůh. Takový, který by mě nechal klidně trpět a sám by odešel. „Jo, jsem v pohodě.“ Vešla jsem do šatny tělocvičny a převlékla se do sportovního oblečení, které mi konečně dali po celém dni, kdy jsem cvičila v dţínách a tričku. Strašné. Trápilo mě, ţe se Lissa kamarádí s Christianem, ale teď jsem tu myšlenku odsunula stranou, protoţe všechny moje svaly protestovaly, ţe uţ dnes nechtějí ţádné další cvičení.

Tak jsem navrhla Dimitrijovi, ţe by mi tentokrát mohl cvičení odpustit.

Smál se a já si byla naprosto jistá, ţe se směje mně, a ne se mnou. „Co je na tom k smíchu?“ „Aha,“ poznamenal a jeho úsměv zmizel. „Tys to myslela váţně.“ „Samozřejmě, ţe jo! Podívejte, vlastně jsem dva dny nespala. Proč teď musíme začít s tréninkem? Nechte mě jít spát,“ zakvílela jsem. „Jen na hodinu.“ Zaloţil si ruce přes hruď a shlíţel na mě. Jeho nedávná starostlivost byla tatam. Teď tu byla práce. Drsná. „Jak se teď cítíš? Po tom tréninku a cvičení, cos za celý den absolvovala?“ „Všechno mě bolí jak ďas.“ „Zítra to bude horší.“ „Takţe?“ „Takţe bude lepší, kdyţ se na to vrhneš teď, dokud se pořád cítíš… Dokud se necítíš tak blbě.“ „Co to je za logiku?“ opáčila jsem.

Ale kdyţ mě odvedl do posilovny, uţ jsem se nehádala. Ukázal mi činky, řekl, kolikrát je mám zvedat, a sám si zalezl do rohu, kde se usadil s ošuntělým westernovým románem. To je teda bůh.

Kdyţ jsem skončila, stoupl si vedle mě a předvedl mi pár protahovacích cviků na uvolnění. „Jak jste to dopracoval na Lissina stráţce?“ zeptala jsem se. „Před pár lety jste tady ještě nebyl.

Studoval jste vůbec tady na škole?“ Neodpověděl hned. Nabyla jsem z toho dojmu, ţe o sobě moc často nemluví. „Ne. Studoval jsem na Sibiři.“ „Ty jo! To musí být ještě horší místo neţ Montana.“ V očích mu zajiskřilo cosi – moţná pobavení -, ale jinak nedal znát, ţe poznal, ţe to byl vtip. „Po maturitě jsem dělal stráţce lordu Zeklosovi. Nedávno ho zabili.“ Jeho úsměv zmizel a jeho výraz potemněl. „Poslali mě sem, protoţe tady v kampusu potřebovali víc lidí. Kdyţ se objevila princezna, přidělili mě k ní, jelikoţ jsem stejně byl tady. Ale to je jedno, stejně je to jen do té doby, neţ opustí kampus.“ Uvaţovala jsem o tom, co řekl předtím. Nějaký Strigoj zabil chlápka, kterému dělal Dimitrij stráţce? „A ten lord umřel, kdyţ jste byl ve sluţbě?“ „Ne. Byl s jiným stráţcem. Já jsem u toho nebyl.“ Zmlkl, myšlenky se mu zjevně zatoulaly někam jinam. Morojové od nás očekávali hodně, ale věděli, ţe stráţci jsou – víceméně – jen lidé. Tudíţ i stráţci dostávali plat a měli volno, stejně jako v jakékoli jiné práci. Někteří obzvláště drsní stráţci – jako moje máma – si odmítali brát dovolenou s tím, ţe slíbili, ţe svého Moroje nikdy neopustí. Jak jsem tak sledovala Dimitrije, měla jsem dojem, ţe se nejspíš taky stane takovým tvrďákem. Pokud měl legálně volno, těţko si mohl dávat za vinu, co se tomu chlapíkovi přihodilo. Jenţe si to evidentně vyčítal. Taky bych si vyčítala, kdyby se něco stalo Lisse. „Hele,“ řekla jsem, jelikoţ jsem najednou pocítila potřebu nějak ho rozveselit. „To vy jste přišel s plánem, jak nás dostat zpátky sem? Protoţe to byl vychytanej plán. Brutální síla a tak podobně.“ Zvědavě pozvedl jedno obočí. Boţí. Vţdycky jsem si přála to umět. „Ty mě za to chválíš?“ „No, bylo to mnohem lepší neţ ten jejich předešlý pokus.“ „Předešlý pokus?“ „Jo. V Chicagu. Poslali na nás smečku psychopsů.“ „Tohle bylo poprvé, co jsme vás našli. V Portlandu.“ Sedla jsem si a překříţila nohy. „Ti psi nebyli výplodem mojí fantazie. Kdo jiný by je poslal?

Jedině Morojové. Třeba vám o tom nikdo neřekl.“ „Třeba,“ poznamenal přezíravě. Podle jeho výrazu mi bylo jasné, ţe tomu nevěří.

Potom jsem se vrátila na kolej noviců. Morojští studenti bydleli na druhé straně nádvoří, blíţ k jídelně. Tohle uspořádání mělo své výhody. My novicové jsme bydleli blíţ k tělocvičně a hřišti. Ţili jsme odděleně, abychom přizpůsobili rozdílné ţivotní styly Morojů a vampýrů. V jejich koleji

nebyla skoro ţádná okna, krom těch s tónovanými skly, která zmírňovala sluneční svit. Také tam měli speciální sekci, kde se zdrţovali dárci, aby byli vţdycky po ruce. Kolej noviců byla mnohem otevřenějším a prosvětlenějším prostorem.

Měla jsem svůj pokoj, protoţe noviců tu bylo málo a holek ještě míň. Místnost, kterou mi přidělili, byla malá a jednoduchá, s dvojitou postelí a stolkem s počítačem. Těch mých pár věcí mi sem dopravili z Portlandu a teď byly všechny v krabicích, rozestavěných po celém pokoji.

Prohrábla jsem je a vytáhla tričko na spaní. Při tom jsem našla několik fotek. Na jedné jsme byly s Lissou na fotbalovém utkání v Portlandu, druhá fotka byla z prázdnin s její rodinou, kde jsme byly rok před tou nehodou.

Poloţila jsem fotky na stůl a zapnula počítač. Někdo z technické podpory byl tak hodný, ţe mi tu nechal papír s instrukcemi, jak si obnovit svou e-mailovou schránku a jak nastavit heslo. Udělala jsem obojí a byla šťastná, ţe nikoho ani nenapadlo, ţe takhle můţu komunikovat s Lissou. Teď uţ jsem ale byla příliš unavená, neţ abych jí psala. Kdyţ jsem chtěla počítač zase vypnout, všimla jsem si ale, ţe tam mám zprávu. Od Janine Hathawayové. Bylo to krátké: Jsem ráda, že jsi zpátky. To, co jsi udělala, je neomluvitelné. „Taky tě mám ráda, mami,“ zamumlala jsem a vypnula počítač.

Kdyţ jsem si pak šla lehnout, usnula jsem dřív, neţ mi hlava dopadla na polštář. A ráno jsem se cítila ještě desetkrát hůř – přesně, jak Dimitrij předvídal. Ještě jsem leţela v posteli a znovu uvaţovala, jaké výhody by mělo znovu utéct. Pak jsem si vzpomněla, jak jsem včera dostala na budku, a došlo mi, ţe jediná moţnost, jak zabránit tomu, aby se to uţ víckrát nestalo, je vytrvat a trénovat.

Bolely mě všechny svaly, takţe cvičení bylo ještě horší, ale přeţila jsem trénink s Dimitrijem před vyučováním i další vyučování, aniţ bych ztratila vědomí nebo omdlela.

U oběda jsem hned odtáhla Lissu od Nataliina stolu a udělila jí přednášku o Christianovi, za jakou by se nemusela stydět ani Kirová. Tak trochu jsem ji sprdla za to, ţe mu řekla, jak jsme to spolu měly s krví. Kdyby tohle vyšlo najevo, společenský ţivot náš obou by byl v troskách a já Christianovi nevěřila, ţe to nikomu nepoví.

Lissa ale měla jiné starosti. „Tys byla zase v mojí hlavě?“ vyjekla. „Na takhle dlouho?“ „Neudělala jsem to schválně,“ oponovala jsem jí. „Prostě se to stalo. Ale o to teď nejde. Jak dlouho jsi tam s ním pak ještě seděla?“ „Moc dlouho ne. Byla to docela… zábava.“ „Uţ to ale nesmíš udělat znovu. Jestli lidi zjistí, ţe se s ním scházíš, ukřiţujou tě.“ Varovně jsem na ni pohlédla. „Neděláš do něj, ţe ne?“ Zamračila se. „Ne. Jasně, ţe ne.“ „Dobře. Protoţe jestli chceš s někým chodit, tak bys to mohla zase dát dohromady s Aaronem.“ Byl nudný, to ano, ale bezpečný. Stejně jako Natalie. Proč jsou jen všichni neškodní tak nudní?

Moţná, ţe právě to je definice bezpečí.

Lissa se rozesmála. „Mia by mi vyškrábala oči.“ „Můţeme jí ukázat. A navíc Aaron si zaslouţí někoho, kdo nenakupuje hadry v dětským oddělení.“ „Rose, přestaň říkat takový věci.“ „Říkám jenom to, co ty nikdy neřekneš.“ „Ona je jenom o rok mladší,“ namítla Lissa, načeţ se zasmála. „Nemůţu uvěřit, ţe si myslíš, ţe já nás přivedu do průšvihu.“ Kdyţ jsme se pak vydaly zpátky do školy, s úsměvem jsem na Lissu pohlédla. „Ale stejně Aaron vypadá dost dobře, co?“ Také se usmála, ale do očí se mi nepodívala. „Jo, je dobrej.“ „Teda! Vidíš to? Měla bys ho sbalit.“ „To je jedno. Teď mi vyhovuje jenom s ním kamarádit.“ „Kamarádi, co si dřív strkali jazyk aţ do krku.“ Obrátila oči v sloup. „Fajn.“ Uţ jsem toho nechala. „Tak nech Aarona ve školce. Ale po tu dobu se drţ dál od Christiana. Je nebezpečný.“ „Přeháníš. Nebude z něj Strigoj.“ „Má na tebe špatný vliv.“ Zasmála se. „Myslíš, ţe mi hrozí, ţe se stanu Strigojkou?“ Nečekala na mou odpověď, jen strčila do dveří a šla dál na naši hodinu biologie. Zůstala jsem stát přede dveřmi a v duchu si přehrávala její slova. Po chvilce jsem se vydala za ní. Hned v učebně jsem ale spatřila královské v akci. Několik kluků a uhihňaných holek se právě bavilo na účet nějakého společenského Moroje. Moc jsem ho neznala, ale věděla jsem, ţe nemá prachy a rozhodně nepatří ke královským. Pár jeho mučitelů patřilo mezi ty, co ovládají magii vzduchu, takţe mu rozfoukali papíry ze stolu a nechali je poletovat po třídě, zatímco se je ten chudák snaţil posbírat.

Moje instinkty mi napovídaly, abych něco udělala, třeba profackovala ty vzdušné magiky. Jenţe jsem se nemohla porvat s kaţdým, kdo mi leze na nervy, a rozhodně ne s partou královských, kdyţ s nimi Lissa musela nějak vycházet. Mohla jsem jim tak maximálně věnovat znechucený pohled a odebrat se ke své lavici. Neţ jsem tam ale došla, někdo mě chytil za předloktí. Jesse. „Hej,“ upozornila jsem ho se smíchem. Naštěstí se nezdálo, ţe by se přidal k těm mučitelům. „Od tohohle zboţí ruce pryč.“ Usmál se na mě, ale ruku neodtáhl. „Rose, řekni Paulovi o tom boji na hodině profesorky Karpový.“ Naklonila jsem k němu hlavu a obdařila ho hravým úsměvem. „Na jejích hodinách bylo bojů.“

„Na tý s krabem. A tarbíkem.“ Rozesmála jsem se, kdyţ jsem si na to vzpomněla. „Jo, jasně. Ale myslím, ţe to byl křeček. Jen jsem ho dala do nádoby ke krabovi a oba se tak snaţili dostat se ode mě co nejdál, ţe spolu začali bojovat.“ Paul, který seděl o kousek dál, se taky rozesmál. Moc jsem ho neznala. Přišel sem na školu minulý rok a tuhle historku zjevně ještě neslyšel. „Kdo vyhrál?“ Tázavě jsem pohlédla na Jesse. „Nevzpomínám si. Ty jo?“ „ Ne. Jenom si pamatuju, jak byla Karpová zděšená.“ Obrátil se k Paulovi. „Člověče, tuhle naši bývalou profesorku jsi měl vidět. Myslela, ţe po ní všichni jdou, a plácala hrozný nesmysly. Byla na palici. Kdyţ všichni spali, procházela se po kampusu.“ Přiškrceně jsem se usmála, jako kdyby mi to připadalo legrační. Vzpomínala jsem na profesorku Karpovou a udivilo mě, ţe na ni myslím uţ podruhé během dvou dnů. Jesse měl pravdu – opravdu se hodně procházela po kampusu, kdyţ tady ještě pracovala. Byl to hukot. Jednou jsem na ni narazila – nečekaně.

Lezla jsem z okna svého pokoje, protoţe jsem šla na sraz s nějakými lidmi. Bylo uţ pozdě, takţe jsme všichni museli být na svých pokojích a tvrdě spát. Pro mě ale byly tyhle únikové manévry zcela běţné. Byla jsem v tom dobrá.

Tenkrát jsem ale spadla. Měla jsem pokoj v druhém patře a v půli cesty mi sklouzla ruka. Jak jsem viděla, jak se země přibliţuje, zoufale jsem se snaţila něčeho zachytit a zpomalit tak svůj pád.

O drsné kamenné zdi budovy jsem si odřela kůţi, ale bolestivé odřeniny jsem v tu chvíli ani nestačila zaregistrovat. Dopadla jsem na záda do trávy. „Nejsi ve formě, Rosemarie. Měla bys být opatrnější. Tvoji instruktoři by byli zklamaní.“ Skrz vlasy, co mi spadly do očí, jsem uviděla profesorku Karpovou, jak nade mnou stojí a hledí na mě se zasněným výrazem. V tu chvíli jsem se vzpamatovala a začalo mě bolet celé tělo.

Snaţila jsem se to nevnímat a vyškrábala jsem se na nohy. Být s bláznivou Karpovou ve třídě, kde jsou i jiní studenti, byla jedna věc. Stát s ní venku a úplně sama, to bylo něco zcela jiného.

Vţdycky měla takový tajemný nezúčastněný pohled, z něhoţ mi naskakovala husí kůţe.

Navíc bylo pravděpodobné, ţe mě hned odtáhne za Kirovou, která mi dá co proto. To bylo ještě děsivější.

Namísto toho se ale jen usmála a chytila mě za ruce. Trhla jsem sebou, ale ruce jsem neodtáhla.

Kdyţ uviděla moje škrábance, jen sykla. Sevřela mi ruce pevněji a nepatrně se zamračila. Ucítila jsem na kůţi pálení, přesto to bylo příjemné. A pak se mi rány zavřely. Trochu se mi točila hlava.

Teplota stoupla. Krev zmizela, stejně jako bolest v rukou a v noze.

Zalapala jsem po dechu a odtáhla ruce. Uţ jsem viděla spoustu morojských kouzel, ale takovéhle nikdy. „Co… co jste to udělala?“

Opět mě obdařila tím divným úsměvem. „Vrať se do svého pokoje, Rose. Tady venku je zlo.

Nikdy nevíš, kdo tě sleduje.“ Pořád jsem zírala na svoje ruce. „Ale…“ Zadívala jsem se na ni a vůbec poprvé si všimla, ţe po stranách na čele má jizvy. Jako by ji tam někdo podrápal. Mrkla na mě. „Nepovím to na tebe, kdyţ to nepovíš ty na mě.“ Skočila jsem zpátky do přítomnosti, pořád ještě rozhozená vzpomínkami na tu bizarní noc. Jesse mi zatím vykládal o nějakém večírku. „Dneska večer musíš zdrhnout. Kolem půl devátý vyrazíme na to místo do lesa. Mark sehnal nějakou trávu.“ Smutně jsem povzdechla a namísto husí kůţe, která mi naskočila při vzpomínce na profesorku Karpovou, jsem pocítila lítost. „Nemůţu zdrhnout. Budu se svým ruským věznitelem.“ Pustil mi ruku a zatvářil se zklamaně. Prohrábl si vlasy barvy bronzu. Jo. Sakra škoda, ţe tam s ním nemůţu jít. To bych fakt měla někdy napravit. „Nemůţeš někdy zapomenout na dobrý chování?“ utahoval si ze mě.

Usmála jsem se na něj a doufala, ţe to byl svůdný úsměv. Pak jsem došla na svoje místo. „Jasně,“ houkla jsem na něj přes rameno. „Jako kdybych někdy byla dobře vychovaná.“

Šest Trápilo mě, ţe se Lissa s Christianem sešli, ale následujícího dne mi to vnuklo nápad. „Kirová – ehm, totiţ paní Kirová.“ Stála jsem ve dveřích její kanceláře a ani jsem se neobtěţovala domluvit si u ní schůzku. Zvedla zrak od nějakých papírů, zjevně znechucená, ţe mě vidí. „Ano, slečno Hathawayová?“ „Znamená to moje domácí vězení, ţe nesmím chodit do kostela?“ „Pardon?“ „Říkala jste, ţe kdyţ nejsem na vyučování nebo nemám trénink, musím se zdrţovat ve svém pokoji. Ale co nedělní mše? Nemyslím, ţe je fér bránit mi v mých náboţenských… ehm, potřebách.“ Nebo mě připravit o moţnost pobýt s Lissou, jakkoli to setkání bude nejspíš krátké a nudné.

Posunula si brýle na nose. „Netušila jsem, ţe máte nějaké náboţenské potřeby.“ „Kdyţ jsem byla pryč, našla jsem Jeţíše.“ „Není vaše matka ateistka?“ dotázala se skepticky. „A můj táta je nejspíš muslim. Ale já se vydala vlastní cestou. Neměla byste mi v tom bránit.“

Vydala zvuk, který zněl skoro jako zahuhňání. „Ne, slečno Hathawayová, to bych neměla.

Výborně. O nedělích samozřejmě můţete chodit na bohosluţby.“ Ale bylo to jen krátkodobé vítězství, jak se ukázalo o pár dní později. V kostele byla stejná nuda jako kdy dřív. Sedla jsem si vedle Lissy, coţ jsem povaţovala za úspěch. Většinou jsem jen pozorovala lidi. Účast na mších byla pro studenty dobrovolná. Tady na Akademii pocházela spousta studentů z východní Evropy a do kostela chodili buď proto, ţe se hlásili k pravoslavnému křesťanství, anebo je k tomu dokopali jejich rodiče.

Christian seděl na opačné straně uličky a předstíral, ţe je tak náboţensky zaloţený, jak o sobě tvrdí. Přestoţe se mi moc nezamlouval, tahle jeho předstíraná víra mi vyloudila úsměv na tváři.

Dimitrij seděl vzadu s obličejem utopeným ve stínu a stejně jako já taky nešel k přijímání. Vypadal dost zamyšleně, takţe jsem uvaţovala, jestli vůbec poslouchá kázání. Otáčela jsem se na všechny strany. „Někdy není snadné následovat Boţí cestu,“ říkal právě kněz. „Dokonce i svatý Vladimír, patron téhle školy, měl těţké časy. Byl tak naplněn duchem, ţe se kolem něj často shromaţďovali lidé, kteří mu chtěli naslouchat a být v jeho přítomnosti. Tak veliký byl jeho duch a staré texty říkají, ţe uměl dokonce i léčit. Přestoţe byl natolik obdařen, mnoho lidí jej nemělo v úctě.

Vysmívali se mu a prohlašovali, ţe káţe bludy a je pomatený.“ Hezky řečeno, ţe svatý Vladimír byl magor. Všichni to věděli. Byl jedním z mála morojských světců, a tak o něm kněz mluvil často a rád. Neţ jsme odtud odešly, slyšela jsem o něm snad všechno a několikrát. Vypadá to, ţe mám před sebou nekonečně mnoho nedělí, kdy si to všechno vyslechnu zase znovu. „… a stejné to bylo s Annou, stínem políbenou.“ Zvedla jsem hlavu. Neměla jsem ponětí, o čem teď kněz mluví, neboť jsem nedávala pozor. Ale ta slova se do mě vpalovala. Stínem políbená. Uţ je to nějaká doba, co jsem ta slova slyšela, ale nikdy jsem na ně nezapomněla. Čekala jsem a doufala, ţe kněz bude pokračovat, jenţe on se přesunul k další části mše. A bylo po kázání.

Kostel se začal vyprazdňovat. Kdyţ se Lissa také vydala k východu, jen jsem na ni zavrtěla hlavou. „Počkej na mě. Hned přijdu.“ Prodírala jsem se davem dopředu, kde kněz právě promlouval s několika lidmi. Netrpělivě jsem čekala, aţ skončí. Byla tam taky Natalie, která se ho ptala, jestli by nemohla dělat nějakou dobrovolnickou práci. Uf. Jakmile domluvila, obrátila se k odchodu a cestou mě pozdravila.

Kněz povytáhl obočí, jakmile si mě všiml. „Ahoj, Rose. Rád tě zase vidím.“ „Jo…, já vás taky,“ prohlásila jsem. „Slyšela jsem, jak jste mluvil o Anně. Ţe byla ,stínem políbená‘. Co to znamená?“ Zamračil se. „Nejsem si tak zcela jist. Ţila uţ před dávnými časy. Tehdy bývalo obvyklé označovat lidi různými přídomky, které odráţely jejich zvláštnosti. Moţná jí dali tento přídomek, aby všichni věděli, ţe je krutá.“ Snaţila jsem se nedat najevo svoje zklamání. „Aha. A kdo vlastně byla?“ Tentokrát se mračil spíš nesouhlasně neţ zamyšleně. „Zmiňoval jsem se o ní uţ mnohokrát.“

„Jé, tak to jsem tady asi zrovna… nebyla.“ Zatvářil se ještě hůř, načeţ se otočil. „Počkej chvilku.“ Zmizel za dveřmi u oltáře, za těmi, kterými chodila Lissa na půdu. Napadlo mě, ţe bych se ztratila, ale co kdyby mě za to Bůh ztrestal bleskem? Ani ne po minutě se kněz znovu objevil a v ruce drţel knihu. Podával mi ji. Svatí Morojové. „Tady se o ní můţeš dočíst. Aţ se příště uvidíme, rád bych slyšel, co mi o ní povíš.“ Zamračila jsem se a odešla. Skvělý. Domácí úkol od kněze.

U vchodu do kostela jsem našla Lissu, jak se baví s Aaronem. Při mluvení se usmívala a vyzařovalo z ní štěstí, přestoţe to rozhodně nebyla zamilovanost. „Děláš si srandu,“ vykřikla.

Zavrtěl hlavou. „Ne.“ Kdyţ mě viděla, jak se blíţím, otočila se ke mně. „Rose, tomu nebudeš věřit. Znáš Abby Badicovu? A Xandera? Jejich stráţce chce rezignovat. A oţenit se se stráţkyní.“ Tak tohle byl excelentní drb. Vlastně skandál. „Fakt? To spolu jako utečou?“ Přikývla. „Zařizujou si dům. Asi si najdou nějakou práci mezi lidma.“ Podívala jsem se na Aarona, který se vůči mně najednou choval plaše. „A jak se s tím vyrovnávají Abby s Xanderem?“ „V pohodě. Jsou z toho jen trochu přešlí. Myslí si, ţe je to kravina.“ Vtom si uvědomil, s čí dcerou to vlastně mluví. „Jé, já nemyslel…“ „To je fuk.“ Přiškrceně jsem se na něj usmála. „Je to kravina.“ Ohromilo mě to. Moje rebelská povaha milovala historky o lidech, kteří „bojují se systémem“.

Aţ na to, ţe v tomto případě bojovali s mým systémem, k němuţ jsem byla vedena a věřila mu po celý svůj ţivot.

Dhampýři a Morojové to mají zařízeno podivně. Dhampýři se původně zrodili ze spojení Morojů a lidí. Bohuţel se ale dhampýři nemůţou rozmnoţovat spolu vzájemně – ani s lidmi. Je to divná genetická záleţitost. Mezci to mají taky tak, nebo jsem to aspoň slyšela, ale tohle přirovnání se mi zrovna moc nezamlouvalo. Dhampýři a čistokrevní Morojové spolu můžou mít děti, které jsou – a to je další genetická zvláštnost – dhampýry s polovinou lidských a polovinou vampýřích genů.

Jelikoţ jsou Morojové jediní, s kým mohou mít dhampýři děti, musíme se drţet v jejich blízkosti a sbliţovat se s nimi. Proto je pro nás tak důleţité, aby Morojové přežili. Bez nich bychom byli vyřízení. A vzhledem k tomu, jak Strigojové mají na Moroje spadeno, jejich přeţití je pro nás ţivotně důleţité.

Takhle se vyvinul systém stráţců. Dhampýři neovládají magii, ale jsou vynikajícími bojovníky.

Z vampýřích genů jsme zdědili zostřené smysly a reflexy a z lidských genů zase sílu a vytrvalost.

Taky nás neomezuje potřeba pití krve ani sluneční světlo. Jistěţe nejsme tak mocní jako Strigojové,

ale tvrdě trénujeme a stráţci dělají, co můţou, aby udrţeli Moroje v bezpečí. Většina vampýrů to vnímá tak, ţe stojí za to riskovat svůj ţivot proto, aby náš druh nevyhynul.

Jelikoţ Morojové většinou chtějí čistokrevné morojské děti, nenajdete moc vztahů mezi Moroji a dhampýry. Zejména pak nenajdete mnoho morojských ţen, co by chodily s dhampýry. Ale spousta mladých Morojů ráda oblbuje dhampýrky, přestoţe tihle kluci většinou končí ţenatí s Morojkami. To znamená, ţe je fůra dhampýrek svobodných matek, ale my něco vydrţíme a dokáţeme se s tím poprat.

Kaţdopádně mnoho dhampýrských matek se rozhodne opustit práci stráţce a namísto toho se stará o děti. Tyhle ţeny někdy mají „normální“ práci u Morojů nebo u lidí a někdy ţijí společně v komunitách. Tyhle komunity ale mají špatnou pověst. Nevím, co z toho je pravda, ale proslýchá se, ţe tam chodí Morojové kvůli sexu. A některé dhampýrky jim prý dovolují pít při tom jejich krev. Krvavé děvky.

Skoro všichni stráţci jsou muţi, coţ znamená, ţe je mnohem víc Morojů neţ jejich stráţců.

Většina dhampýrů se smíří s tím, ţe nikdy nebudou mít děti. Vědí, ţe je jejich povinností ochraňovat Moroje, zatímco děti mají jejich sestry a sestřenice.

Některé dhampýrky, jako třeba moje matka, pořád vnímají jako svou povinnost být stráţcem – i kdyţ to obnáší vzdát se výchovy svého dítěte. Kdyţ jsem se narodila, hned mě předala na výchovu Morojům. Morojové a dhampýři začínají chodit do školy dost brzy, takţe kdyţ mi byly čtyři, Akademie se mi stala v podstatě rodičem.

Celým svým srdcem jsem věřila, ţe je posláním dhampýrů chránit Moroje. Je to součást našeho dědictví a jediný způsob, jak to funguje. Je to přece jasné.

A proto mi jednání stráţce Badicových připadalo tak šokující. Opustil svoje Moroje a utekl se stráţkyní, která nutně taky musela opustit svého Moroje. Ani spolu nemůţou mít děti a dvě rodiny jsou teď nechráněné. Jaký to má smysl? Kaţdému je ukradené, kdyţ spolu randí dva dhampýři teenageři nebo kdyţ to spolu zkusí dva dospělí dhampýři. Ale dlouhodobý váţný vztah? Takový, ţe kvůli němu musejí utéct? Naprosté mrhání silami. A hanba.

Ještě jsme se chvilku bavili o Badicových a pak jsme s Lissou Aarona opustily. Jakmile jsme vyšly ven, zaslechla jsem zvláštní klouzavý zvuk. Co se děje, jsem si uvědomila aţ příliš pozdě, aţ kdyţ nám spadla na hlavu hromada sněhu ze střechy kostela. Byl teprve začátek října a včera v noci poprvé sněţilo, ale sníh roztál téměř okamţitě. Výsledkem toho tání byla i tahle hromada rozbředlého studeného sněhu, která na nás spadla.

Lissa to schytala nejvíc, ale já nepřestávala ječet, protoţe mě studila ledová voda za krkem a ve vlasech. Několik dalších lidí se otřepávalo opodál, ale na ty dopadly jen okraje téhle minilaviny. „Není ti nic?“ zeptala jsem se Lissy. Kabát měla úplně promočený a platinově blond vlasy přilepené k tvářím. „Ne,“ procedila skrz zaťaté zuby.

Sundala jsem si kabát a podala jí ho. Byl z klouzavé látky, která odpuzovala vodu. „Ten svůj si sundej.“ „Ale ty…“

„Vem si ho.“ Kdyţ si oblékala můj kabát, konečně jsem se dala do smíchu, který vţdycky následuje takové situace. Na nikoho jsem nekoukala, jen jsem drţela Lissin mokrý kabát, kdyţ se převlékala. „Škoda, ţes měla ten kabát, Rose,“ pravil Ralf Sarcozy, nezvykle přitloustlý Moroj. Nesnášela jsem ho. „Ta košile by na tobě mokrá vypadala dost dobře.“ „Ta košile je tak hnusná, ţe bys ji měla spálit. Máš ji od nějakýho houmlesáka?“ Podívala jsem se na Miu, která právě šla kolem, zavěšená do Aarona. Blonďaté kudrlinky měla dokonale naaranţované na hlavě a na nohou měla úţasné černé boty na podpatku, které by na mně vypadaly mnohem líp neţ na ní. Takhle se aspoň zdála vyšší, to jsem jí musela přiznat. Aaron byl jen pár kroků za námi a jako zázrakem se mu podařilo vyhnout tomu padajícímu sněhu. Vzhledem k tomu, jak vypadal samolibě, došlo mi, ţe tady o ţádnou nehodu nešlo. „Tak ty mi chceš spálit košili, jo?“ zahučela jsem a nedala na sobě znát, jak moc mě ta její uráţka zasáhla. Samozřejmě jsem si uvědomovala, ţe můj smysl pro módu za poslední dva roky trochu upadl. „Ale počkej – oheň není tvůj ţivel, ţe ne? Ty pracuješ s vodou. To je náhodička, ţe na nás zrovna nějaká spadla.“ Mia se zatvářila uraţeně, ale lesk v jejích očích prozrazoval, ţe si to na náhodného kolemjdoucího náramně uţívá. „Co tím chceš říct?“ „Nic. Ale ředitelka Kirová nejspíš něco řekne, aţ zjistí, ţes pouţila magii proti jinému studentovi.“ „To nebyl útok.“ Zamračila se. „A nebyla jsem to já. Tohle byl skutek Boţí.“ Několik přihlíţejících se rozesmálo, coţ Miu potěšilo. Představila jsem si, jak jí řeknu Tohle taky a pak s ní prásknu o zeď kostela. Ve skutečnosti do mě ale Lissa strčila a řekla: „Jdeme.“ Zamířily jsme ke koleji a za sebou jsme ještě dlouho slyšely smích a vtípky o tom, jak jsme mokré a jak Lissa neví nic o své specializaci. Vřelo to ve mně. Uvědomila jsem si, ţe musím s Miou něco provést. Kromě toho, ţe mě vytáčelo to Miino mrvovství, nechtěla jsem Lissu zbytečně rozrušovat víc, neţ bylo nutno. První týden byl v pohodě a já chtěla, aby to tak zůstalo i nadále. „Víš,“ prohlásila jsem. „Čím víc o tom uvaţuju, tím víc mi přijde jako super nápad, abys to dala s Aaronem zase dohromady. Ta mrcha by dostala pořádnou lekci. Vsadím se, ţe by to bylo jednoduchý. On je do tebe pořád blázen.“ „Nikomu nechci dávat ţádnou lekci,“ odvětila Lissa. „A já nejsem blázen do něj.“ „No tak, vţdyť ona nás hrozně pomlouvá. Včera mě nařkla z toho, ţe mám dţíny od Armády spásy.“ „Ty ale máš dţíny od Armády spásy.“ „No jasně,“ zavrčela jsem. „Ale ona nemá právo si ze mě dělat srandu, kdyţ sama nosí hadry z Targetu.“ „Na Targetu není nic špatnýho. Mně se líbí.“

„Mně taky, ale o to nejde. Ona se ty svoje hadry snaţí vydávat za něco lepšího, jako by byly od tý děsný Stelly McCartney.“ „A to je zločin?“ Nahodila jsem váţný výraz. „Rozhodně. Měla by ses jí pomstít.“ „Řekla jsem ti, ţe nemám zájem se mstít.“ Lissa na mě dlouze pohlédla. „A ty bys taky neměla.“ Usmála jsem se tak nevinně, jak jsem jen dovedla. Kdyţ jsme se pak rozešly kaţdá jiným směrem, opět se mi ulevilo, ţe neumí číst moje myšlenky.

„Tak kdy si kočky vyškrábou oči?“ Mason na mě čekal před naší kolejí, kam jsem došla hned, jak jsem se rozloučila s Lissou.

Vypadal roztomile, jak se tak leţérně se zaloţenýma rukama opíral o zeď a pozoroval mě. „Netuším, o čem to mluvíš.“ Spustil ruce a vešel za mnou do budovy. Podal mi svůj kabát, jelikoţ v tom mém odešla Lissa. „Viděl jsem, jak jste se do sebe pustily před kostelem. Nemáte úctu k Boţímu domu?“ Chrochtavě jsem se zasmála. „Ty k němu máš asi stejnou úctu jako já, neznabohu. Ani jsi nebyl na mši. A navíc, jak jsi řekl, byly jsme venku.“ „A tys mi pořád neodpověděla na otázku.“ Jen jsem se zazubila a vklouzla do jeho kabátu.

Postávali jsme ve společenských prostorách naší koleje, coţ byla dobře sledovaná místnost se studovnou, kde spolu mohli pobývat holky i kluci a dokonce i morojští hosté. Teď v neděli byla místnost pěkně narvaná studenty, kteří si dělali úkoly na zítra. Zaregistrovala jsem jeden prázdný stolek, a tak jsem popadla Masona za předloktí a táhla ho tam. „Neměla bys jít rovnou do svýho pokoje?“ Skrčila jsem se do křesla a obezřetně se rozhlédla kolem. „Dneska je tady tolik lidí, ţe jim bude chvilku trvat, neţ si mě všimnou. Boţe, uţ je mi z toho blbě, ţe jsem furt zavřená na pokoji. A to uplynul teprve týden.“ „Taky je mi z toho blbě. Včera večer jsme tě postrádali. Pár si nás šlo zahrát kulečník do rekreační místnosti. Eddie dostal na frak.“ Zaúpěla jsem. „To mi neříkej. Nechci nic slyšet o tvým fascinujicím společenským ţivotě.“ „Dobře.“ Dal si loket na stůl a podepřel si bradu. „Tak mi řekni o Mie. Jednou se prostě neudrţíš a praštíš ji, ţe jo? Vybavuju si, ţes to udělala uţ nejmíň desetkrát, kdyţ tě někdo naštval.“ „Jsem nová, úplně změněná Rose,“ prohlásila jsem co nejváţnějším tónem. Ale moc mi to nevyšlo. Mason začal vydávat zvuky, ţe jsem nevěděla, jestli se dusí, nebo směje. „Navíc kdybych to udělala, porušila bych podmínku, co mi dala Kirová. Musím se teď drţet.“

„Jinak řečeno, potřebuješ najít způsob, jak dát Mie co proto, a to tak, abys z toho neměla průšvih.“ Cítila jsem, jak se mi koutky rtů zvedly do úsměvu. „Víš, co se mi na tobě líbí, Mase? Uvaţuješ přesně jako já.“ „Ukrutná představa,“ opáčil suše. „Tak mi řekni, co si myslíš o tomhle: moţná, ţe o ní něco vím, ale nejspíš bych ti to neměl vyzradit…“ Naklonila jsem se dopředu. „Fajn, uţ jsi mě upozornil. Teď mi to uţ musíš říct.“ „To by nebylo správný,“ utahoval si ze mě. „Jak můţu vědět, ţe tu informaci pouţiješ pro dobrou věc, a ne pro zlou?“ Zamrkala jsem řasami. „Dokáţeš odolat tomuhle obličeji?“ Chvíli si mě prohlíţel. „Ne. To nedokáţu. Dobře, tak tady to máš: Mia není z královskýho rodu.“ Shrbila jsem se v křesle. „Děláš si srandu? Tohle vím uţ dávno. Uţ od dvou let vím, kdo je z královskýho rodu.“ „Jo, ale je toho ještě víc. Její rodiče pracujou pro lorda Drozdova.“ Netrpělivě jsem mávla rukou. Spousta Morojů pracuje v lidském světě, ačkoli v morojské společnosti je plno práce pro bytosti jejich druhu. Někdo tu práci dělat musí. „Uklízejí. Prakticky jsou to sluhové. Její fotr seká trávu a matka je sluţka.“ Obdivovala jsem lidi, co celý den dřou, bez ohledu na to, jakou práci vykonávají. Snad všude musejí lidi dělat blbou práci, aby se uţivili. Ale stejně jako oblečení z Targetu tohle byla další věc, která dokazovala, ţe se Mia snaţí vydávat za někoho lepšího. Za ten týden, co jsem tu strávila, uţ jsem poznala, jak zoufale se Mia snaţí zapadnout mezi školní elitu. „A nikdo to neví,“ poznamenala jsem zamyšleně. „A ona samozřejmě nechce, aby se to někdo dověděl. Znáš královský.“ Zarazil se. „Kromě Lissy, pochopitelně. Dali by to Mie pořádně seţrat.“ „Jak ses to vůbec dověděl?“ „Můj strejda dělá stráţce pro Drozdovovy.“ „A ty sis tohle tajemství nechával pro sebe?“ „Dokud jsi ho ze mě nedostala. Tak jakou cestou se vydáš: cestou dobra, nebo cestou zla?“ „Nejspíš jí dám milost…“ „Slečno Hathawayová, uvědomujete si, ţe byste tady neměla být?“ Jedna z vychovatelek stála nad námi a tvářila se dost nesouhlasně.

Nedělala jsem si legraci, kdyţ jsem Masonovi řekla, ţe uvaţuje úplně stejně jako já. Dokázal stejně jako já balamutit lidi. „Musíme udělat skupinový projekt na hodinu literatury. Jak to asi máme provést, kdyţ je Rose v izolaci?“

Vychovatelka přimhouřila oči. „Nevypadáte, ţe pracujete.“ Nenápadně jsem otevřela knihu od kněze, kterou jsem hodila na stůl hned, jak jsme si sedli. „No… my totiţ… pracujeme na tomhle.“ Pořád se tvářila podezíravě. „Máte hodinu. Dám vám ještě hodinu tady, a ať vás vidím pracovat.“ „Ano, madam,“ ozval se Mason s váţnou tváří. „Rozhodně.“ Odkráčela, ale pořád nás sledovala. „Ty můj hrdino,“ pochválila jsem ho.

Ukázal na knihu. „Co to je?“ „To mi dal kněz. Ptala jsem se ho na něco, o čem mluvil na mši.“ Zíral na mě s nelíčeným ohromením. „Nech toho a tvař se, ţe tě to zajímá.“ Přelétla jsem obsah. „Snaţím se najít ţenskou jménem Anna.“ Mason si posunul svoji ţidli, takţe teď seděl těsně vedle mě. „Dobře, jdeme studovat.“ Našla jsem si číslo stránky, ale na ní byly jen kecy o svatém Vladimírovi, coţ mě nijak nepřekvapilo. Prokousávali jsme se tou kapitolou a hledali zmínku o Anně. Kdyţ jsme ji konečně našli, pochopili jsme, ţe autor knihy toho o ní neměl moc co sdělit. Zahrnul do své knihy výňatek z jiné knihy, kterou napsal nějaký chlápek, co zjevně ţil ve stejné době jako svatý Vladimír: A s Vladimírem vždy pobývala Anna, dcera Fjodorova. Jejich láska byla tak čistá a nevinná jako láska mezi bratrem a sestrou. Anna jej mnohokráte bránila před Strigoji, kteří dychtili zničit Vladimíra i jeho svatost. Stejně tak to byla ona, kdo jej utěšoval, když už nemohl dále snášet tíhu ducha a Satanova temnota ho dusila a oslabovala jeho zdraví i tělo. Před tím ho rovněž ochraňovala, jelikož spolu byli spoutáni od té doby, co jí jako dítěti zachránil život. Je znamením Božím, že poslal požehnanému Vladimírovi takového strážce, jakým byla ona, stínem políbená, a vždy poznala, co má Vladimír v srdci i v mysli. „A máš to,“ poznamenal Mason. „Byla jeho stráţkyní.“ „Ale nikde se tam nepíše, co to znamená ,stínem políbená‘.“ „Nejspíš to nic neznamená.“ Tomu jsem nevěřila. Přečetla jsem si to znovu a snaţila se z toho starodávného slohu vyčíst smysl. Mason mě zvědavě pozoroval a tvářil se, ţe by mi rád pomohl. „Moţná spolu chodili,“ navrhl.

Zasmála jsem se. „Byl přece svatej.“ „No a? Svatý mají asi taky rádi sex. Ty keci o bratrovi a sestře jsou patrně jenom zástěrka.“ Ukázal na jeden řádek. „Vidíš? Byli spoutáni.“ Mrkl na mě. „To je kód.“ Spoutáni. Bylo to podivně řečeno, ale nemuselo to nutně znamenat, ţe Anna s Vladimírem ze sebe vzájemně servali šaty, kdykoli se uviděli.

„To mi nepřijde. Prostě k sobě měli blízko. Kluci a holky spolu můţou jen kamarádit,“ poukázala jsem a on mě obdařil skeptickým pohledem. „Jo? My jsme kmoši, ale já stejně nevím, co máš ,v srdci a v mysli‘.“ Nasadil předstíraný výraz filozofa. „Jasně, ţe by někdo mohl namítnout, ţe jeden nikdy neví, co má ţena v srdci…“ „Ale, drţ hubu,“ zabručela jsem a bouchla ho do paţe. „Protoţe jsou to podivná a záhadná stvoření,“ pokračoval rádoby učeným tónem, „a musí umět číst myšlenky, kdyţ je chce učinit šťastnými.“ Začala jsem se neovladatelně chechtat, i kdyţ jsem věděla, ţe budu nejspíš zase v průšvihu. „Fajn, tak mi zkus přečíst myšlenky a přestaň uţ…“ Smích mě náhle přešel, kdyţ mi oči padly znovu na ten text.

Byli spoutáni a vždycky poznala, co má v srdci i v mysli.

Měli pouto. Došlo mi to. Vsadila bych na to všechno, co mám – coţ teda není moc. Ten objev byl ohromující. Existuje fůra nejasných historek a mýtů o tom, jak Morojové mívali se svými stráţci pouta. Ale tohle bylo poprvé, co jsem slyšela o někom konkrétním, kdo pouto měl.

Masonovi neunikla moje překvapená reakce. „Jsi v pohodě? Vypadáš, ţe jsi trochu mimo.“ Setřásla jsem to. „Jo, je mi fajn.“

Sedm Uplynulo pár týdnů a já brzy pustila z hlavy celou tu záleţitost s Annou, protoţe ţivot na Akademii byl dost hektický. Šok z našeho návratu uţ trochu opadl a my zapadly do normální rutiny. Můj ţivot se točil kolem kostela, obědů s Lissou a jakéhokoli společenského ţivota, jaký jsem si jen dokázala prosadit. Protoţe jsem neměla skoro ţádný volný čas, nebylo zas tak těţké nenamočit se do průšvihu. Občas jsem sice tu a tam k sobě přitáhla pozornost, přestoţe jsem si dobře pamatovala svůj poučný projev o „proplouvání na středním proudu“. Ale nemohla jsem si pomoct. Ráda jsem flirtovala. Ráda jsem byla mezi lidmi a bavilo mě ve třídě dělat chytrolínské poznámky.

Lissin nový postoj k ní ale přitahoval neţádoucí pozornost uţ jenom z toho důvodu, ţe se teď chovala úplně jinak neţ dřív, kdyţ byla jedna ruka s královskými. Většina lidí nad tím ale brzo mávla rukou a prostě si pomyslela, ţe princezna Dragomirová ztratila zájem o společenský ţivot, a ostatní se spokojeně přidali k Natalii a její partě. Nataliina ukecanost mi občas tak lezla na nervy, ţe bych nejradši bušila hlavou do zdi, ale musela jsem uznat, ţe je fakt v pohodě – víc v pohodě neţ skoro všichni královští -, a nakonec jsem s ní byla vţdycky docela ráda.

A přesně jak mě Kirová nabádala, neustále jsem trénovala a posilovala. Jak šel čas, moje tělo mě přestalo nenávidět. Svaly mi zesílily a vitalita vzrostla. Na cvičení jsem sice pořád dostávala na frak, ale uţ to nebylo tak hrozné jako dřív – a to teda byl pokrok. Největší daň jsem ale platila vlastní kůţí. Jak jsem pořád trénovala venku v té zimě, popraskala mi kůţe na obličeji a jenom

Lissina neustálá péče a její pleťové krémy zabránily tomu, abych nevypadala jak stará bába.

S mými puchýři na rukou a nohou toho ale moc nesvedla.

S Dimitrijem jsme si taky vypracovali rutinu. Mason měl pravdu, kdyţ říkal, jak je nespolečenský. Dimitrij se moc nekamarádil s ostatními stráţci, přestoţe bylo jasné, ţe ho všichni respektují. A čím víc jsem s ním pracovala, tím víc jsem ho taky respektovala, i kdyţ jsem tak docela nechápala jeho metody tréninku. Ale nebyly stupidní. Vţdycky jsme začínali v tělocvičně protahováním a pak mě posílal ven běhat, abych se otuţovala v neskutečně studeném podzimním vzduchu v Montaně.

Tři týdny po svém návratu na Akademii jsem jednoho dne před vyučováním přišla do tělocvičny a našla tam Dimitrije rozvaleného na ţíněnce, jak si čte knihu od Louise L’Amoura.

Někdo tam přinesl přenosný CD přehrávač, coţ mě zprvu potěšilo. To se ale nedalo říct o písni, která právě hrála: „Kdyţ holubice pláčou“ od Prince. Bylo mi trapně, ţe jsem tu skladbu znala, ale jeden z našich dřívějších spolubydlících byl blázen do osmdesátých let. „Nazdar, Dimitriji,“ pozdravila jsem a hodila bágl na podlahu. „Chápu, ţe tohle je zrovna hit ve východní Evropě, ale nemůţem poslouchat něco, co vzniklo později, neţ jsem se narodila?“ Jen jeho oči se stočily ke mně, jinak svou polohu vůbec nezměnil. „Tobě to můţe být jedno. To já tady budu poslouchat muziku a ty budeš venku běhat.“ Zašklebila jsem se, kdyţ jsem zvedla nohu na šprušli ţebřin a začala si protahovat kolenní šlachy. Dimitrij vţdycky toleroval moje mrzuté řeči. Kdyţ jsem se neulejvala z tréninku, moje neustálé poznámky mu nevadily. „Hele,“ oslovila jsem ho a pustila se do dalších protahovacích cviků. „Proč musím furt běhat jak magor? Chápu, ţe je důleţitý zvyšovat si vytrvalost a tak, ale neměla bych uţ začít s nějakým opravdivým bojováním? Při skupinovým cvičení mě pokaţdé málem přizabijou.“ „Pak bys moţná měla rozdávat větší rány,“ odvětil suše. „Myslím to váţně.“ „Těţko poznat ten rozdíl.“ Odloţil knihu, ale nevstal. „Moje práce je připravit tě, abys dokázala ubránit princeznu a bojovat s temnými tvory, správně?“ „Jasně.“ „Tak mi pověz: představ si, ţe jsi ji znovu unesla a vzala ji do nákupního centra. Vtom na vás zaútočí Strigoj. Co uděláš?“ „To záleţí na tom, v jakým krámě zrovna budem.“ Zadíval se na mě. „Fajn. Probodnu ho stříbrným kůlem.“ Dimitrij se konečně posadil a jediným plynulým pohybem si překříţil dlouhé nohy. Pořád ještě jsem nepřišla na to, jak se můţe někdo tak vysoký pohybovat tak ladně. „Co?“ Zdvihl tmavé obočí. „Ty máš stříbrný kůl? Víš vůbec, jak se pouţívá?“

Odtáhla jsem zrak od jeho těla a zamračila se. Stříbrné kůly se vyrábějí za pomoci ţivlové magie a patří mezi nejvraţednější zbraně stráţců. Probodnout jím Strigojovi srdce znamená jeho okamţitou smrt. Tyhle kůly jsou smrtelné i pro Moroje, a tak je novicové obvykle nedostávají. Mí spoluţáci se teprve teď začali učit, jak kůly pouţívat. Já se předtím učila střílet z pistole, takţe mi zatím nikdo nedovolil ani kolem takového kůlu projít. Naštěstí existují dva další způsoby, jak zabít Strigoje. „Dobře. Useknu mu hlavu.“ „Kdyţ pominu, ţe k tomu nemáš ţádnou vhodnou zbraň, jak to provedeš, kdyţ ten Strigoj bude třeba o stopu vyšší neţ ty?“ Narovnala jsem se z předklonu, jelikoţ jsem se právě protahovala tak, ţe jsem se dotýkala prstů na nohou. Znechutilo mě to. „Fajn, tak ho zapálím.“ „A zase – čím?“ „Dobře, vzdávám se. Stejně máš na všechno odpověď a jenom mě prudíš. Jsem v nákupním centru a vidím Strigoje. Co udělám?“ Díval se na mě bez mrknutí oka. „Utečeš.“ Potlačila jsem neodolatelnou touhu něco po něm hodit.

Kdyţ jsem skončila s protahováním, oznámil mi, ţe si půjde zaběhat se mnou. To bylo poprvé.

Moţná ţe při běhání odhalím, co je pravdy na jeho pověsti zabijáka.

Vyšli jsme do mrazivého říjnového večera. Pořád mi připadalo divné mít vampýrský rozvrh. Za hodinu mělo začít vyučování, takţe jsem automaticky očekávala, ţe slunce by mělo stoupat, a ne klesat. Ale uţ klesalo za západní obzor, kde oranţovou září barvilo zasněţené vrcholky hor. Vůbec nehřálo, coţ jsem poznala poté, co vzrostla moje potřeba kyslíku a v plicích jsem cítila jen ledové píchání. Nemluvili jsme. Srovnal se mnou krok, abychom běţeli spolu.

Něco mě ale trápilo; najednou jsem strašně touţila po tom, aby mě pochválil. A tak jsem nasadila tempo a dala plicím a svalům zabrat ještě víc. Dvanáct koleček kolem hřiště dělalo tři míle; čekalo nás ještě devět koleček.

Kdyţ nám zbývala kolečka jenom tři, objevilo se tam pár noviců, kteří se připravovali na skupinové cvičení, ke kterému jsem se měla za chvilku taky připojit. Jakmile mě Mason zahlédl, hned mě povzbudil. „Jsi ve formě, Rose!“ Usmála jsem se na něj a zamávala mu. „Zpomaluješ,“ vyštěkl Dimitrij a já odtrhla pohled od kluků. Ten drsný tón jeho hlasu mě překvapil. „Proto nemáš lepší časy? Snadno se necháš rozptýlit?“ Zahanbeně jsem znovu přidala na rychlosti, ačkoli moje tělo uţ na mě pomalu začínalo řvát sprosté nadávky. Doběhli jsme dvanáct koleček, a kdyţ pak Dimitrij koukl na hodinky, zjistil, ţe jsme byli o dvě minuty rychlejší, neţ byl můj nejlepší čas. „To není špatný, co?“ houkla jsem na něj, kdyţ jsme mířili zpátky do budovy na zklidňující cvičení. „To vypadá, ţe bych tomu Strigojovi v nákupním centru zdrhla. Ale nevím, jak Lissa.“

„Kdyţ bude s tebou, bude v pohodě.“ Překvapeně jsem na něj vzhlédla. To byl první opravdový kompliment, co jsem od něj slyšela za celou tu dobu, co jsme spolu trénovali. Jeho hnědé oči mě pozorovaly se směsicí chvály a pobavení.

A pak se to stalo.

Připadalo mi, jako by mě někdo střelil. Bylo to ostré a kousavé, hrůza mi explodovala v celém těle, ale především v hlavě. Malé břity bolesti. Na chviličku jsem viděla rozmazaně. Uţ jsem tam nestála. Běţela jsem dolů po schodech, vyděšená a zoufalá, chtěla jsem se odtud dostat, chtěla jsem najít… sebe.

Zrak se mi zase zaostřil a já si uvědomila, ţe stojím na hřišti a uţ nejsem v Lissině hlavě. Aniţ bych Dimitrijovi řekla jediné slovo, rozběhla jsem se co nejrychleji ke koleji Morojů. Bylo mi jedno, ţe jsem právě absolvovala minimaratón. Nohy se mi pohybovaly rychle a pevně, jako by byly odpočaté a svěţí. Mlhavě jsem si uvědomovala, ţe mě Dimitrij dohání a ptá se mě, co se stalo.

Ale já mu nedokázala odpovědět. Měla jsem jen jediný úkol – dostat se na kolej. Školní budova se uţ tyčila před námi. Lissa vyběhla ven a obličej měla celý mokrý od slz.

Zastavila jsem se a plíce měla v jednom ohni. „Co se stalo?“ vykřikla jsem a objala ji kolem ramen, abych ji přinutila podívat se mi do očí.

Ona ale nedokázala odpovědět. Jenom mě objímala a vzlykala. Drţela jsem ji, hladila po hebkých hedvábných vlasech a neustále jí opakovala, ţe všechno bude zase v pořádku – ať uţ se děje cokoli. A upřímně, bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Lissa byla tady v bezpečí, to bylo jediné, na čem opravdu záleţelo. Dimitrij obcházel kolem nás, rozhlíţel se, kde je jaká hrozba, a uţ se chystal čelit útoku. S ním jsem si připadala v bezpečí.

O půl hodiny později uţ jsme byli v Lissině pokoji, ještě se třemi dalšími stráţci, ředitelkou Kirovou a vychovatelkou. To bylo poprvé, co jsem viděla Lissin pokoj. Natalie zařídila, aby mohly bydlet spolu, takţe teď obě poloviny pokoje vypadaly dost nesourodě. Nataliina půlka působila zabydleně. Na stěně visely obrázky a na posteli leţela zdobená přikrývka, která zcela jistě nepatřila k místnímu inventáři. Lissa měla jen pár věcí, stejně jako já, takţe její část pokoje byla skoro holá.

Na zdi měla jen jeden obrázek. Byla to fotka z minulého Halloweenu, kde jsme byly převlečené za víly s křídly a třpytivým make-upem. Kdyţ jsem tu fotku teď viděla, hned jsem si vzpomněla na staré časy a v hrudi jsem ucítila tupou bolest.

Při všem tom rozruchu nikdo ani nezaznamenal, ţe já bych tam vlastně být neměla. Venku na chodbě se tísnily morojské studentky, které se snaţily přijít na to, co se tu děje. Natalie je odstrčila stranou, aby mohla projít dovnitř, a nechápala, co znamená ta sešlost v jejím pokoji. Jakmile to zjistila, hned zaječela.

Jak jsme se dívali na Lissinu postel, skoro všem se v obličeji zračilo znechucení a údiv. Na polštáři leţela liška. Měla oranţový koţich, místy nepatrně zabarvený doběla. Zvíře vypadalo tak hebce a roztomile, ţe působilo jako domácí mazlíček, třeba jako kočka, kterou drţíte v náručí a mazlíte se s ní.

Aţ na to, ţe liška měla proříznuté hrdlo.

Vnitřek krku vypadal růţově a slizce. Krev potřísnila ten hebký koţíšek a stékala na deku, kde vytvářela tmavé jezero, které se pomalu vsakovalo do látky. Liška zírala zastřenýma očima vzhůru takovým šokovaným pohledem, jako by nemohla uvěřit, co se stalo.

Začal se mi zvedat ţaludek, ale přinutila jsem se dál dívat. Nemohla jsem si dovolit být tak útlocitná. Jednou budu zabíjet Strigoje. Kdyţ si neporadím s mrtvou liškou, těţko pak přeţiju opravdové útoky.

To, co se stalo té lišce, bylo zvrácené a ujeté. Zjevně to udělal někdo tak plný nenávisti, ţe mu nestačila slova. Lissa na to hleděla, v obličeji smrtelně bledá. Přistoupila k posteli a natáhla ruku.

Věděla jsem, ţe ji tenhle krutý čin těţce zasáhl, protoţe milovala zvířata. A zvířata milovala ji.

Kdyţ jsme ţily na útěku, kolikrát mě přemlouvala, abychom si pořídily nějaké zvířátko, ale já vţdycky odmítla s tím, ţe bychom se o něj nemohly starat, kdyţ se zničehonic budeme muset sebrat a rychle prchat. Navíc mě zvířata nesnášela. A tak se Lissa spokojila s tím, ţe se občas postarala o nějakého nalezence nebo se skamarádila se zvířetem někoho jiného, jako třeba s kocourem Oscarem.

Tuhle lišku uţ ale vzkřísit nemohla. Nebyla šance, ale Lissa se tvářila, ţe by si ze všech sil přála, aby liška obţivla. Vţdycky chtěla všem pomáhat. Odtáhla jsem jí ruku od zvířátka na posteli.

Náhle jsem si vybavila náš rozhovor, který proběhl před dvěma roky. „Co je to? Je to vrána?“ „Na vránu je to moc velké. Tohle je havran.“ „Je mrtvý?“ „Jo. Jasně, že je mrtvej. Nesahej na něj.“ Tenkrát mě neposlechla a já doufala, ţe poslechne aspoň tentokrát. „Kdyţ jsem přišla, pořád ještě ţila,“ zašeptala Lissa a pevně mi svírala paţi. „Umírala. Pane Boţe, a jak sebou škubala. Musela tolik trpět.“ Cítila jsem, jak mi do krku stoupá ţluč. Za ţádných okolností se nesmím pozvracet. „Ty jsi…“ „Ne. Chtěla jsem…, začala jsem…“ „Tak na to zapomeň,“ pravila jsem ostře. „Je to blbost. Někdo si z tebe prostě takhle debilně vystřelil. Oni to uklidí. Nejspíš ti dají i nový pokoj, kdyţ budeš chtít.“ Otočila se ke mně s divokým pohledem. „Rose…, pamatuješ…, jak jednou…“ „Přestaň,“ okřikla jsem ji. „Zapomeň na to. To není totéţ.“ „Co kdyţ to někdo viděl? Co kdyţ někdo ví, kdo to udělal?“ Sevřela jsem její paţi pevněji, zarývala jsem jí nehty do kůţe, aby mi věnovala pozornost.

Vykroutila se mi. „Ne. To není totéţ. Nemá to s tím nic společného. Slyšíš mě?“ Úplně jsem cítila upřené pohledy Natalie a Dimitrije. „To bude v pořádku. Všechno uţ bude v pořádku.“ Netvářila se sice, ţe by mi to věřila, nicméně přikývla.

„Dejte to uklidit,“ štěkla Kirová na vychovatelku. „A zjistěte, jestli někdo něco viděl.“ Někomu konečně došlo, ţe tam nemám co dělat, a poručili Dimitrijovi, aby mě odvedl, ačkoli jsem usilovně škemrala, abych mohla s Lissou zůstat. Odvedl mě na kolej noviců. Celou cestu nepromluvil, aţ kdyţ jsme tam skoro byli. „Ty víš něco o tom, co se stalo. Tohle jsi myslela, kdyţ jsi říkala ředitelce Kirové, ţe je Lissa v nebezpečí?“ „Nevím vůbec nic. Je to jen nějakej úchylnej fór.“ „Napadá tě, kdo to mohl udělat? Nebo proč?“ Uvaţovala jsem o tom. Neţ jsme odešly, měly jsme tu spoustu nepřátel. Takhle to holt chodí, kdyţ jste oblíbení. Lidé vás milují, lidé vás nenávidí. Ale teď? Lissa nebyla předmětem obecného zájmu. Jediná osoba, která ji opravdu a upřímně nesnáší, je Mia, jenţe Mia bojuje slovy, a ne skutky. A i kdyţ by se nakrásně rozhodla udělat něco agresivnějšího, proč by udělala zrovna tohle?

Nezdála se jako takový typ. Byl přece milion jiných způsobů. „Ne,“ odpověděla jsem mu. „Nemám tušení.“ „Rose, jestli něco víš, tak mi to řekni. Jsme na stejné straně. Oba ji chceme chránit. A tohle je váţné.“ Otočila jsem se a všechen svůj vztek z té události s liškou jsem vrhla na něj. „Jasně, je to váţný.

Všechno je váţný. A ty mě kaţdý den nutíš běhat kolečka, kdyţ bych se měla učit bojovat a chránit ji! Pokud jí chceš pomoct, tak mě něco nauč! Nauč mě, jak bojovat. Utíkat uţ umím.“ Aţ do téhle chvíle jsem si neuvědomila, jak zoufale se chci učit, jak chci dokázat jemu, Lisse i všem ostatním, ţe jsem dobrá. Po tom incidentu s liškou jsem si připadala bezmocná, coţ se mi ani v nejmenším nelíbilo. Chtěla jsem něco udělat, cokoli.

Dimitrij sledoval ten můj výbuch s ledovým klidem, aniţ by změnil výraz. Kdyţ jsem skončila, jenom mě postrčil dopředu, jako bych nic neřekla. „Dělej. Jdeš pozdě na cvičení.“ Osm Zuřila jsem, a tak jsem při vyučování s novici bojovala tvrději a lépe neţ kdykoli předtím.

Dokonce se mi podařilo vyhrát první zápas – s Shanem Reysem, kterého jsem úplně rozdrtila.

Vţdycky jsme spolu dobře vycházeli, takţe teď vzal svou poráţku čestně a zatleskal mému výkonu, stejně jako několik málo dalších studentů. „Comeback začíná,“ oznámila jsem Masonovi po vyučování. „Uţ to tak vypadá.“ Nepatrně se dotkl mojí ruky. „Jak je na tom Lissa?“ Ani mě neudivilo, ţe o tom incidentu ví. Drby se tady šířily rychlostí blesku, aţ se zdálo, jako by všichni měli mezi sebou psychické pouto. „V pohodě. Nějak se s tím uţ srovnala.“ Nerozebírala jsem, jak to vím. Naše pouto bylo pro všechny studenty tajemstvím. „Masone, tys říkal, ţe znáš Miu. Myslíš, ţe to mohla udělat ona?“

„Člověče, já nejsem ţádnej expert na Miu ani na nic jinýho. Ale upřímně? Ne. Vţdyť ani na hodině biologie nechtěla pitvat ţádné zvíře. Nedovedu si ji představit, ţe by někde chytila lišku a pak by ji sama… no, zabila.“ „Nemá nějaký kámoše, co by to pro ni udělali?“ Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Nejsou to typy, co by si chtěli zašpinit ruce. Ale kdoví?“ Lissa byla pořád ještě rozrušená, kdyţ jsem ji pak potkala na obědě. Její nálada se ještě zhoršila, protoţe Natalie se svou partou neustále mluvila o té lišce. Natalie zjevně překonala svoje znechucení natolik, ţe si teď uţívala pozornosti, kterou jí věnovalo její publikum. Moţná ţe nebyla tak spokojená se svým bezvýznamným postavením, jak jsem si vţdycky myslela. „Byla prostě tam,“ vysvětlovala a na zdůraznění svých slov mávala rukama. „Přímo uprostřed postele. Všude byla krev.“ Lissa byla v obličeji stejně zelená jako svetr, který měla na sobě, a tak jsem ji odtamtud odvedla dřív, neţ jsem se stačila najíst. Okamţitě jsem spustila proud nadávek na Natalii a její netaktnost. „Je hodná,“ pravila Lissa bez přemýšlení. „Ještě včera jsi mi sama říkala, jak ji máš ráda.“ „Mám ji ráda, ale v určitých věcech je prostě neschopná.“ Stály jsme před učebnou, kde měla za chvíli začít naše hodina o chování zvířat. Všimla jsem si, ţe lidé, co kolem nás procházeli, na nás zvědavě zírali a šeptali si. Povzdechla jsem. „Jak se s tím vším vyrovnáváš?“ Polovičatě se usmála. „Copak to necítíš?“ „Jo, ale chci to slyšet od tebe.“ „Nevím. Budu v pohodě. Jen bych si přála, aby na mě všichni nečuměli, jako bych byla nějaká zrůda.“ Můj vztek se rozburácel nanovo. To s liškou bylo zlé. A lidi, kteří to neustále rozebírali, celou situaci jen zhoršovali, ale s tím jsem mohla aspoň něco udělat. „Kdo tě otravuje?“ „Rose, nemůţeš zmlátit kaţdýho, s kým mám problém.“ „Mia?“ tipla jsem si. „A další,“ řekla vyhýbavě. „Podívej, to je fuk. Ale chtěla bych vědět, jestli by to mohlo…

Zkrátka nemůţu přestat myslet na to, co se stalo tenkrát…“ „Nech toho,“ varovala jsem ji. „Proč pořád děláš, jako by se to nikdy nestalo? Ze všech lidí zrovna ty. Děláš si srandu z Natalie, ţe neví, kdy přestat, ale ty se taky chováš divně. Normálně se bavíš o čemkoli.“ „Ale ne o tomhle. Musíme na to zapomenout. Uţ je to dávno. A vlastně ani nevíme, co se doopravdy stalo.“ Sledovala mě svýma velkýma zelenýma očima a v duchu uţ vymýšlela další argument.

„Čau, Rose.“ Náš rozhovor utichl, jelikoţ k nám přišel Jesse. Pokusila jsem se o co nejzářivější úsměv. „Ahoj.“ Srdečně kývl na pozdrav i Lisse. „No nazdárek. Dneska večer budu na vaší koleji, máme tam studijní skupinu. Myslíš…, ţe bys třeba…“ V tu chvíli jsem Lissu úplně pustila z hlavy a zaměřila se jen na Jesse. Najednou jsem měla neodolatelnou chuť udělat něco divokého a špatného. Dneska se toho událo tolik. „Jasně.“ Pověděl mi, kdy tam bude, a já mu řekla, ţe se s ním sejdu ve společenské místnosti a dám mu „další instrukce“.

Jakmile odešel, Lissa se na mě zadívala. „Máš domácí vězení. Nenechají tě, aby sis s ním povídala.“ „Já si s ním ani nechci ,povídat‘. Někam zmiznem.“ Zaúpěla. „Někdy tě nepoznávám.“ „To proto, ţe ty jsi opatrná a já bezstarostná.“

Kdyţ začala hodina o chování zvířat, pořád jsem uvaţovala, jaká je pravděpodobnost, ţe to s tou liškou mohla mít na svědomí Mia. Soudě podle samolibého výrazu v její andělské tvářičce to vypadalo, ţe si celou tu senzaci s mrtvou liškou náramně uţívá. To ale nemuselo nutně znamenat, ţe pachatelem je ona. Po tom, co jsem ji pár týdnů pozorovala, jsem věděla, ţe je ráda, kdyţ něco zkomplikuje ţivot mně nebo Lisse, ale stejně to nemusela nutně udělat ona. „Vlci, stejně jako jiné druhy, mají ve smečce alfa samce a alfa samice, kterým se ostatní podřizují. Tito alfa jedinci jsou téměř vţdy nejsilnější po fyzické stránce, ale v mnoha případech vychází najevo, ţe se jedná především o jejich osobnost a sílu vůle. Kdyţ je alfa samec vyzván k boji a pak nahrazen jiným jedincem, poraţený samec je obvykle vyhnán od smečky a někdy dokonce napaden.“ Probrala jsem se ze svého denního snění a soustředila se na profesorku Meissnerovou. „Většina bojů probíhá v období páření,“ pokračovala. Tahle věta ovšem vyvolala salvu potlačovaného smíchu po celé třídě. „Ve většině smeček je alfa pár jediným párem, který se páří.

Pokud je alfa samec uţ starší, jeho mladší soupeř si pomyslí, ţe má šanci uspět. Ale jestli se mu to podaří, to se liší případ od případu. Mladý vlk si často ani neuvědomuje, jak můţe být nebezpečný, dokud nemá dostatek zkušeností.“ Pomyslela jsem si, ţe tahle záleţitost s mladými a starými vlky by se dala vztáhnout i na společenský ţivot tady na Akademii. Tady je spousta alfa jedinců, co touţí po boji.

Mia se přihlásila. „A co lišky? Mají taky alfa jedince?“ Všichni ve třídě jako na povel rázem ztichli, načeţ se několik studentů nervózně zahuhňalo.

Nikdo nemohl uvěřit, ţe Mia zašla takhle daleko.

Profesorka Meissnerová zrudla, patrně vzteky. „Dneska se bavíme o vlcích, slečno Rinaldová.“ Mia nevypadala, ţe by jí to okřiknutí nějak vadilo, a kdyţ se celá třída rozdělila na práci ve dvojicích, strávila většinu času tím, ţe na nás koukala a chichotala se. Skrz pouto jsem cítila, jak je Lissa rozrušená čím dál víc a jak se jí v duchu před očima znovu objevuje obraz zabité lišky. „Nic si z toho nedělej,“ pověděla jsem jí. „Znám způsob…“ „Čau, Lisso,“ skočil mi někdo do řeči.

Obě jsme vzhlédly na Ralfa Sarcozyho, který se zastavil u naší lavice. Jako tradičně se Přibyle usmíval a já nabyla dojmu, ţe jeho kamarádi mu dodali odvahy, aby za námi přišel. „Tak to přiznej,“ řekl. „Tys zabila tu lišku. Snaţíš se přesvědčit Kirovou, ţe jsi blázen, abys odtud mohla znovu vypadnout.“ „Běţ do prdele,“ odsekla jsem. „Do tvojí?“ „Na to nemáš. Slyšela jsem, ţe nemáš zrovna moc zkušeností,“ opáčila jsem. „Teda,“ pravil výsměšně. „Ty ses hodně změnila. Pamatuju, ţe dřív ti bylo úplně jedno, s kým se ocitneš nahá.“ „A já zase pamatuju, ţe jediná ţenská, kterou jsi kdy viděl nahou, byla na internetu.“ Přehnaně dramatickým způsobem naklonil hlavu na stranu. „Uţ to mám. Bylas to ty, ţe jo?“ Podíval se na Lissu a pak zase na mě. „To ona tě přiměla, abys zabila tu lišku, ţe jo? To je nějaká ujetá lesbická pratika?“ Vtom Ralf začal hořet.

Vyskočila jsem a odstčila Lissu stranou, coţ nebylo snadné, protoţe jsme seděly v lavici.

Nakonec jsme obě skončily s křikem na zemi – nejvíc ovšem ječel Ralf – a profesorka Meissnerová běţela pro hasicí přístroj.

A pak najednou plameny zmizely. Ralf pořád řval a svíjel se na zemi, ale neměl na sobě jediné zranění. Jediné, co připomínalo, k čemu tu právě došlo, byl pach kouře vznášející se ve vzduchu.

Na několik vteřin celá třída strnula. Pak si pomalu kaţdý začal dávat dohromady, co se tu vlastně stalo. Dobře se vědělo, který Moroj se specializuje na jaký ţivel, takţe mi stačilo jen se rozhlédnout po třídě a hned mi bylo jasné, ţe jsou tu hned tři ohnivci: Ralf, jeho kamarád Jacob a…

Christian Ozera.

Poněvadţ Ralf ani Jacob by to neudělali, zdálo se, ţe viník poţáru je jasný. Christian se navíc hystericky chechtal.

Barva v obličeji profesorky Meissnerové se změnila na z červené na temně rudou. „Pane Ozero!“ zaječela. „Jak se odvaţujete?! Okamţitě běţte do ředitelny za paní Kirovou!“ Christian se tvářil, jako by se nic nedělo. Vstal a hodil si bágl přes rameno. „Jasná věc, paní profesorko.“

Cestou z učebny minul Ralfa, který mu urychleně uhnul z cesty. Ostatní jen zírali s otevřenou pusou.

Potom se profesorka Meissnerová pokusila zase vrátit k probírané látce, ale bylo to předem odsouzeno k nezdaru. Všichni se bavili jen o tom, co se stalo. Bylo to šokující hned z několika důvodů. Za prvé, nikdo nikdy ještě neviděl takovéhle kouzlo: rozsáhlý oheň, který vlastně nic nespálí. Za druhé, Christian pouţil kouzlo k útoku na jinou osobu. To Morojové nikdy nedělají.

Věří, ţe magie má slouţit k ochraně země a pomáhat lidem ţít lépe. Nikdy nepouţívají magii jako zbraň. Učitelé magie nikdy taková kouzla neučí; ani nemyslím, ţe by nějaké takové znali. A nakonec to nejšílenější, udělal to Christian. Christian, kterého nikdo ani nebral na vědomí a nestaral se o něj. Teď uţ ho tedy brali na vědomí úplně všichni.

Vypadalo to, ţe někdo přece jen ovládá útočná kouzla. Kochala jsem se výrazem hrůzy v Ralfově tváři, kdyţ vtom mě náhle napadlo, ţe Christian můţe být regulérní psychopat. „Liss,“ oslovila jsem ji, kdyţ jsme pak vyšly ze třídy, „prosím tě, řekni mi, ţe uţ se s ním nikdy nesejdeš.“ Pocit provinění, který ke mně přišel skrz naše pouto, objasňoval víc neţ jakékoli vysvětlení. „Liss!“ Popadla jsem ji za rameno. „No tak,“ řekla. „On je fakt v pohodě…“ „V pohodě? V pohodě?“ Lidi v chodbě na nás zírali. Uvědomila jsem si, ţe skoro křičím. „Je to magor. Ralfa zapálil. Myslela jsem, ţe jsme se rozhodly, ţe uţ se s ním nebudeš scházet.“ „Ty ses rozhodla, Rose. Já ne.“ Z jejího hlasu zaznívala břitkost, jakou jsem u ní uţ dlouho neslyšela. „O co tu jde? Vy spolu…? Ty víš…“ „Ne!“ trvala na svém. „Uţ jsem ti to říkala. Boţe.“ Zpraţila mě znechuceným pohledem. „Ne kaţdý se chová a uvaţuje jako ty.“ Při těch slovech jsem nadskočila. Pak jsme si všimly, ţe kolem nás jde Mia. Neslyšela, o čem se bavíme, ale tón našich hlasů jí neunikl. Falešně se na nás usmála. „Problém v ráji?“ „Běţ si pro dudlík, abys uţ konečně zavřela hubu,“ poradila jsem jí, aniţ bych čekala na její reakci. Poklesla jí čelist a pak se zamračila.

Lissa a já jsme mlčky odešly a o kus dál Lissa vyprskla smíchy. Jako vţdy byla naše hádka zapomenuta. „Rose…“ Teď uţ mluvila příjemnějším tónem. „Lisso, je nebezpečný. Vůbec se mi nelíbí. Prosím tě, buď opatrná.“ Dotkla se mojí ruky. „Jsem. Já jsem ta opatrná, pamatuješ? Ty jsi bezstarostná.“ Jen jsem doufala, ţe je to pořád ještě pravda.

Ale později, po vyučování, uţ jsem o tom měla pochybnosti. Seděla jsem ve svém pokoji a dělala úkoly, kdyţ vtom jsem ucítila Lissiny pocity. Ihned jsem pustila práci z hlavy, zadívala se do prázdna a snaţila se získat podrobnější představu o tom, co se jí děje. Pokud existovala nějaká vhodná doba na to, abych jí vklouzla do hlavy, bylo to právě teď. Jenţe jsem nevěděla, jak to ovládat.

Zamračila jsem se a pokoušela se přijít na to, co tohle spojení obvykle způsobuje. Většinou k tomu došlo, kdyţ Lissa proţívala nějakou silnou emoci, která mi pak rovnou vtrhla do hlavy.

Musela jsem proti tomu bojovat; vţdycky jsem kolem sebe postavila takovou mentální zeď.

Teď jsem se soustředila na Lissu a snaţila se tu zeď odstranit. Začala jsem pravidelně dýchat a vyčistila jsem si mysl. Moje myšlenky nebyly důleţité, jen ty její. Musela jsem se Lisse otevřít a nechat nás vzájemně se spojit.

Nikdy dřív jsem nic takového neudělala; neměla jsem dost trpělivosti na meditaci. Tentokrát jsem po tom ale touţila tak silně, ţe jsem se přinutila k soustředěné a intenzivní relaxaci. Musela jsem zjistit, co se s ní děje. O chviličku později se moje úsilí vyplatilo.

Byla jsem uvnitř.

Děvet Znovu jsem zapadla do její mysli a viděla a proţívala všechno, co se děje kolem ní.

Opět se plíţila na půdu kostela, coţ jen potvrdilo moje nejhorší obavy. Stejně jako posledně nenarazila na ţádný odpor. Dobrý Bože, pomyslela jsem si, copak ten kněz nedokáže lépe zabezpečit vlastní kostel?

Za mozaikovým oknem vycházelo slunce a proti světlu se rýsovala silueta Christiana, sedícího na sedátku u okna. „Jdeš pozdě,“ oznámil jí. „Uţ tady na tebe nějakou dobu čekám.“ Lissa vytáhla jednu rozviklanou ţidli, z níţ smetla prach. „Myslela jsem, ţe tě ředitelka Kirová trochu zdrţí.“ Zavrtěl hlavou. „Ani ne. Na týden mě vyloučili a to je vše. Sem jsem se proplíţil vcelku snadno.“ Mávl rukou. „Jak vidíš.“ „Divím se, ţe tě vyloučili jenom na týden.“ Paprsek slunce ozářil jeho modré oči. „Zklamaná?“ Zatvářila se šokovaně. „Vţdyť jsi někoho zapálil!“ „Ale ne. Vidělas na něm nějaký popáleniny?“ „Byl celý v plamenech.“ „Měl jsem je pod kontrolou. Drţel jsem je od něj dál.“ Povzdechla. „Tos neměl dělat.“

Narovnal se a naklonil se k ní. „Udělal jsem to pro tebe.“ „Tys někoho napadl kvůli mně?“ „Jasně. Pěkně vás s Rose prudil. Zachovala se dobře, ale přišlo mi, ţe se chystá na ústup. A navíc teď budou všichni mluvit o tomhle a zapomenou na incident s liškou.“ „Stejně jsi to neměl dělat,“ řekla a sklopila zrak. Nevěděla, jak má brát tuhle jeho „velkodušnost“. „A nedělej, ţe to všechno bylo kvůli mně. Tobě se to líbí. Prostě to chceš dělat – jen tak.“ Christianův samolibý výraz náhle vystřídal výraz podivného údivu. Lissa sice nebyla ţádné médium, ale měla neuvěřitelnou schopnost vidět do lidí.

Kdyţ ho viděla, jak vypadl ze střehu, pokračovala: „Napadnout někoho magií je zakázáno – a přesně z toho důvodu jsi to chtěl udělat. Baví tě to.“ „Tahle pravidla jsou stupidní. Kdybychom pouţívali magii jako zbraň, a ne jen k těm roztomilým a uţitečným blbostem, Strigojové by tolik z nás nezabíjeli.“ „Je to špatný,“ pravila přesvědčeně. „Magie je dar. Je mírumilovná.“ „Jen proto, ţe to říkají. Opakuješ jen to, co nám vtloukali do hlav celej ţivot.“ Zvedl se a přešel malý prostor půdy. „Vţdycky tomu tak nebylo. Před staletími jsme bojovali spolu se stráţci. Pak se lidi začali bát a nechali toho. Zjistiti, ţe je lepší se jenom schovávat. Zapomněli útočná kouzla.“ „Tak jak znáš tohle?“ Obdařil ji křivým úsměvem. „Ne všichni zapomněli.“ „Jako tvoje rodina? Jako tví rodiče?“ Jeho úsměv zmizel. „O mých rodičích nic nevíš.“ Výraz mu potemněl a pohled měl najednou tvrdší. Většině lidí připadal Christian děsivý a měli z něj strach, ale jak si ho tak Lissa prohlíţela a obdivovala jeho rysy, v tu chvíli jí připadal velice, velice zranitelný. „Máš pravdu,“ přiznala po chvíli tiše. „Nic o nich nevím, promiň.“ Podruhé během toho setkání se Christian zatvářil ohromeně. Zřejmě se mu ještě nikdo tak často neomlouval. Sakra, nikdo s ním ani nemluvil takhle často. Určitě ho nikdo ani nevyslechl. Jako obvykle se rychle vrátil ke svým arogantním manýrům. „Zapomeň na to.“ Najednou se zastavil a klekl si před Lissu, takţe se mohli dívat vzájemně do očí. Kdyţ ho cítila takhle blízko, mimoděk zadrţela dech. Rty se mu zvlnily do nebezpečného úsměvu. „A váţně nechápu, proč ze všech lidí zrovna tebe tak pobuřuje, ţe jsem pouţil ,zakázanou‘ magii.“ „Ze všech lidí zrovna mě? Co to má znamenat?“ „Jestli chceš, můţeš si hrát na neviňátko – a ţe ti to jde dost dobře -, ale já znám pravdu.“ „A jaká je ta pravda?“ Svou nejistotu nedokázala skrýt ani přede mnou, ani před Christianem.

Naklonil se k ní ještě blíţ. „Ţe pouţíváš psychický nátlak. Pořád.“ „Ne, nepouţívám,“ namítla hned. „Ale jistěţe jo. Celou noc jsem nespal a uvaţoval, jak jste pro všechno na světě dokázaly pronajmout si byt a chodit do školy, aniţ by někdo chtěl vidět vaše rodiče. A pak mi to došlo.

Muselas pouţívat nátlak. Tak jste se nejspíš dostaly i odtud.“ „Aha. Prostě ti to došlo. Bez jakýhokoli důkazu.“ „Mám všechny důkazy, co potřebuju. Jen proto, ţe tě sleduju.“ „Tys mě sledoval – špehoval jsi mě -, abys dokázal, ţe pouţívám nátlak?“ Pokrčil rameny. „Ne. Vlastně jsem tě sledoval jen proto, ţe se mi líbíš. Ta věc s nátlakem byl jen bonus. Viděl jsem tě, jak jsi tuhle pouţila nátlak na hodině matiky, aby profesor prodlouţil čas na písemku. A taky jsi ho pouţila na profesorku Carmackovou, kdyţ tě chtěla vyzkoušet.“ „Takţe jsi dospěl k závěru, ţe jsem jim dala psychický příkaz? Třeba jsem jenom dobrá v přesvědčování lidí.“ Z jejího hlasu zněl drzý tón: pochopitelně, vzhledem k jejímu strachu a vzteku. Aţ na to, ţe přitom pohodila vlasy, coţ bych povaţovala za pokus o flirt, kdybych nevěděla své. A já věděla své…, ţe ano? Náhle jsem si uţ tak jistá nebyla.

Pokračoval dál, ale jeho pohled naznačoval, ţe mu to koketní pohození vlasy neuniklo, ţe mu nikdy neuniklo nic, co souviselo s Lissou. „Kdyţ mluvíš s lidmi, mívají kolikrát takovej připitomělej výraz. A nejenom lidi – ty ovlivňuješ i Moroje. Dhampýry nejspíš taky. To je šílený.

Vůbec jsem netušil, ţe je tohle moţný. Jsi jako nějaká superstar. Nějaká zlá superstar, co psychicky útočí.“ Bylo to obvinění, ale tón jeho hlasu i chování prozrazovaly, ţe taky flirtuje.

Lissa nevěděla co říct. Měl pravdu. Všechno, co řekl, byla pravda. Její schopnost psychického nátlaku nám pomohla dostat se z Akademie a protloukat se světem bez pomoci někoho dospělého.

Tohle nám pomohlo přesvědčit banku, aby se Lissa dostala k prostředkům ze svého dědictví.

Bylo to povaţováno za stejně špatné jako pouţití magie jakoţto zbraně. A proč taky ne? Vţdyť je to zbraň. Mocná zbraň, která se dá aţ příliš snadno zneuţít. Morojským dětem se uţ od útlého věku vtlouká do hlavy, ţe nátlak je velmi, velmi špatný. Nikde se neučí, jak na to, přestoţe kaţdý Moroj k tomu má vrozené schopnosti. Lissa do toho prostě vletěla a šlo jí to – a jak poukázal Christian, dokázala to uplatnit na Moroje, stejně jako na lidi a dhampýry. „Tak co uděláš?“ zeptala se. „Práskneš mě?“ S úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne. Přijde mi to rajcovní.“ Dívala se na něj s vykulenýma očima a srdce jí bušilo jako o závod. Přitahoval ji tvar jeho rtů. „Rose si myslí, ţe jsi nebezpečný,“ vyhrkla nervózně. „Myslí, ţes moţná zabil tu lišku.“ Nevěděla jsem, jak se cítit při tomhle bizarním rozhovoru. Někteří lidé se mě bojí. Moţná, ţe on taky.

Ale kdyţ promluvil, z pobaveného tónu jeho hlasu jsem usoudila, ţe se mě rozhodně nebojí. „Lidi si myslí, ţe jsem nevypočitatelný, ale řeknu ti, ţe Rose je na tom desetkrát hůř. Pak je samozřejmě těţší, aby s tebou někdo vyfuckoval, takţe to jen schvaluju.“ Trochu odstoupil a

konečně tak narušil ten intimní prostor mezi nimi. „A přísahám, ţe jsem to neudělal. Zjisti, kdo to udělal, a pak… to, co jsem provedl Ralfovi, nebude ničím ve srovnání s tím, co teprve provedu.“ Jeho galantní nabídka hrůzostrašné pomsty Lissu zrovna moc nepřesvědčila…, ale trochu ji to nadchlo. „Nechci, abys dělal něco takového. A já stejně nevím, kdo to udělal.“ Naklonil se k ní blíţ a chytil jí ruce kolem zápěstí. Začal něco povídat, ale pak se zarazil a udiveně pohlédl na Lissina zápěstí, na nichţ nahmatal vybledlé, staré jizvy. Znovu se jí podíval do očí a tvářil se podivně mile, coţ u něj nebylo zrovna obvyklé. „Moţná, ţe nevíš, kdo to udělal. Ale něco víš. Něco, o čem nemluvíš.“ Zírala na něj a v hrudi jí vířila spousta emocí. „Nemůţeš poznat všechna moje tajemství,“ zašeptala.

Opět pohlédl na jizvy na jejích zápěstích a pak jí ruce pustil, jeho typický křivý úsměv se vrátil. „Ne. To asi ne.“ Pocítila klid a mír, coţ byl pocit, o němţ jsem se domnívala, ţe ho u ní dokáţu vyvolat jenom já. Vrátila jsem se do své hlavy a do svého pokoje a zjistila, ţe sedím na zemi a zírám do učebnice matematiky. Potom, z nějakého důvodu, který mi unikal, jsem knihu zaklapla a hodila jí proti zdi.

Zbytek noci jsem strávila přemýšlením, dokud nenastal čas, nakdy jsem byla domluvená sejít se s Jessem. Proklouhla jsem po schodech dolů do kuchyně – kam jsem mohla chodit, kdyţ jsem se tam nezdrţovala moc dlouho – a zahlédla jsem ho v návštěvní místnosti.

Vydala jsem se k němu a zašeptala: „Ve čtvrtém patře je společenská místnost, kterou nikdo nepouţívá. Běţ po schodech naproti koupelnám a sejdem se tam za pět minut. Zámek na dveřích je rozbitý.“ Zvládl to snad za vteřinu. Ocitli jsme se v tmavé, zaprášené a opuštěné místnosti. Počet stráţců během let rapidně poklesl, coţ znamenalo, ţe spousta prostor koleje zůstávala nevyuţitá. Smutné znamení pro morojskou společnost, ale právě teď se to výtečně hodilo.

Posadil se na pohovku a já si lehla tak, ţe jsem mu poloţila nohy do klína. Pořád jsem musela myslet na Lissino a Christianovo bizarní půdní dostaveníčko a po ničem jsem netouţila tolik jako pustit všechno na chvíli z hlavy. „Fakt se tady učíš, nebo to byla jenom výmluva?“ dotázala jsem se. „Ne. Fakt jsem se učil. Musel jsem udělat úlohu s Meredith.“ Tón jeho hlasu prozrazoval, ţe tím moc nadšený nebyl. „Teda,“ utahovala jsem si z něj. „Není práce s dhampýrkou pod tvou královskou úroveň?

Neměla bych se cítit uraţená?“ Usmál se a odhalil dokonale bílé zuby a tesáky. „Ty jsi mnohem přitaţlivější neţ ona.“ „To jsem ráda.“ Z očí mu vyzařoval zvláštní ţár, který mě taky rozpaloval, stejně jako jeho ruka, která mě hladila po noze. Ale nejdřív jsem musela udělat něco jiného. Nastal čas na pomstičku. „A co Mia? Pořád s váma někam chodí a přitom není královská.“

Prsty mě škádlivě hladil po lýtku. „Chodí s Aaronem. A já mám hafo kámošů, co nepatří ke královským. A taky kamarádím s dhampýry. Nejsem totální imbecil.“ „Jo, ale věděl jsi, ţe její rodiče jsou prakticky otroci u Drozdovových?“ Pohyb ruky na mojí noze náhle ustal. Přeháněla jsem, ale on zboţnoval drby – a byl proslulý tím, ţe je rád dál šířil. „Fakt?“ „Jo. Drhnou podlahy a tak.“ „Ty jo.“ Viděla jsem mu na jeho tmavomodrých očích, jak mu to v hlavě šrotuje, a měla jsem co dělat, abych se nesmála. Semínko bylo zasazeno.

Posadila jsem se a přisunula se k němu blíţ. Jednu nohu jsem mu dala přes klín a objala ho. Bez dalšího odkladu myšlenky na Miu zmizely v momentě, kdy se o slovo přihlásil jeho testosteron.

Nedočkavě mě líbal a tlačil mě dozadu na pohovku. Poddala jsem se první radostné fyzické aktivitě po mnoha týdnech.

Dlouho jsme se jen tak líbali a já ho nezarazila, ani kdyţ mi sundal košili. „Nedělám to,“ upozornila jsem ho mezi polibky. Neměla jsem v úmyslu přijít o panenství na pohovce ve společenské místnosti.

Zarazil se, na chviličku se zamyslel a nakonec se rozhodl na mě nenaléhat. „Fajn.“ Ale nalehl na mě doslova a nepřestával mě líbat se stejně ţhavou intenzitou. Přejíţděl mi rty po krku, a kdyţ jsem na kůţi ucítila jeho ostré zuby, nedokázala jsem zadrţet vzrušené povzdechnutí.

Nadzvedl mě a udiveně na mě pohlédl. Na chviličku jsem ani nedýchala, jen jsem si vybavovala rozkoš z upířího kousnutí. Uvaţovala jsem, jaké by to asi bylo, kdyby mě kousnul a přitom jsme to dělali. Pak jsem si ale uvědomila, ţe je to tabu. I kdybychom neměli sex, dát mu krev, kdyţ jsme dělali tohle, bylo stejně špatné a nechutné. „Ne,“ varovala jsem ho. „Chceš to.“ Z jeho hlasu čišelo vzrušení. „Vidím to na tobě.“ „Ne, přestaň.“ Oči se mu rozzářily. „Jak… Totiţ, uţ jsi to někdy dělala?“ „Ne,“ ušklíbla jsem se. „Jasně, ţe ne.“ Pozoroval mě těma svýma nádhernýma modrýma očima a přemýšlel. Jesse moţná hodně flirtoval a dost si své záţitky přikrášloval, ale nebyl hloupý. „Chováš se, jako bys to uţ zaţila. Vzrušila ses, kdyţ jsi ucítila moje zuby na krku.“ „Prostě dobře líbáš,“ opáčila jsem, ačkoli jsem si to tak docela nemyslela. Slintal trochu víc, neţ bylo nutno. „Nemyslíš, ţe by to všichni věděli, kdybych dávala krev?“

To zjištění ho úplně ohromilo. „Nevěděli, kdyţ jsi to nedělala tady. Ale dělalas to, kdyţ jste byly na útěku, ţe jo? Krmila jsi Lissu.“ „Samozřejmě, ţe ne,“ řekla jsem.

Na něco kápnul a dobře si toho byl vědom. „Byl to jediný způsob. Neměly jste dárce. Teda jo!“ „Nějaký našla,“ zalhala jsem. Byla to stejná leţ, jakou jsme nabulíkovaly Natalii a ona ji pak šířila dál. Nikdo – aţ na Christiana – to vůbec nezpochybňoval. „Spousta lidí to chce vyzkoušet.“ „Jasně,“ prohlásil s úsměvem. Sklonil ústa opět k mému krku. „Nejsem krvavá děvka,“ vyštěkla jsem a odtáhla se od něj. „Ale chceš to. Líbí se ti to. Jako všem dhampýrkám.“ Jeho zuby se znovu ocitly na mojí kůţi.

Ostré. Nádherné.

Nabyla jsem dojmu, ţe nepřátelský postoj by situaci jen zhoršil, a tak jsem se radši rozhodla pro škádlení. „Přestaň,“ pověděla jsem mu něţně a přejela mu prstem po rtech. „Říkám ti, ţe taková nejsem. Ale jestli hledáš vyuţití pro svoji pusu, pár věcí mě napadá.“ To ho zaujalo. „Jo? Jako co?“ A vtom se otevřely dveře.

Okamţitě jsme od sebe odskočili. Čekala jsem nějakého studenta nebo moţná i vychovatelku.

Koho jsem ale nečekala, byl Dimitrij.

Rozrazil dveře, jako by očekával, ţe nás tam najde. V té chvíli hrůzy, kdy zuřil jako divoká bouře, jsem pochopila, proč ho Mason nazývá bohem. Mrknutím oka se ocitl u Jesse a vytáhl ho za košili, ubohý Moroj se skoro nedotýkal nohama země. „Jak se jmenuješ?“ vyštěkl Dimitrij. „J-Jesse, pane. Jesse Zeklos, pane.“ „Pane Zeklosi, máte dovoleno zdrţovat se v této části koleje?“ „Ne, pane.“ „Znáte pravidla styku chlapců a dívek na Akademii?“ „Ano, pane.“ „Pak vám doporučuji, abyste odtud co nejrychleji vypadl, jinak vás předám někomu, kdo vás řádně potrestá. A jestli vás ještě někdy načapu takhle,“ – Dimitrij ukázal na pohovku, kde jsem se krčila polonahá – „potrestám vás já. A bude to bolet. Hodně. Rozumíte?“ Jesse vyvalil oči a polkl. Ten statečný frajer, co ho ze sebe vţdycky dělal, byl rázem pryč.

Nebylo divu, kdyţ ho pevně drţel fakt vysoký a fakt naštvaný Rus. „Ano, pane!“ „Tak běž.“ Dimitrij ho pustil, a pokud je to vůbec moţné, Jesse vystřelil z místnosti snad ještě rychleji, neţ tam Dimitrij vpadl. Potom se můj instruktor otočil ke mně a oči mu nebezpečně plály.

Neřekl ani slovo, ale jeho rozzuřený, nesouhlasný výraz mluvil jasně.

A pak se všechno změnilo.

Jako by si mě předtím Dimitrij vůbec nevšiml a aţ teď mě poprvé zaregistroval. Kdyby to byl jakýkoli jiný chlap, řekla bych, ţe na mě čumí. Rozhodně si mě prohlíţel. Prohlíţel si můj obličej i moje tělo. Najednou jsem si uvědomila, ţe mám na sobě jen dţíny a podprsenku – ještě ke všemu černou podprsenku. Dobře jsem si uvědomovala, ţe na téhle škole není zrovna moc holek, které by v podprsence vypadaly tak dobře jako já. Dokonce i někdo, jako je Dimitrij, člověk zaměřený jen na povinnosti a trénování, to ocenil.

Nakonec jsem ucítila, jak se mi po těle rozlévá teplo a došlo mi, ţe Dimitrijův pohled se mnou dělá víc neţ Jesseovy polibky. Dimitrij byl občas tichý a odtaţitý, ale taky byl tak obětavý a odhodlaný, ţe tohle jsem u ţádného jiného člověka neviděla. Uvaţovala jsem, jak by se asi tahle moc a síla mohly projevit… v sexu. Napadlo mě, jaké by to pro něj asi bylo, kdyby se mě dotýkal… Sakra!

Na co jsem myslela? Zbláznila jsem se? Zahanbeně jsem se rozhodla překrýt své pocity sebejistým chováním. „Vidíš něco, co se ti líbí?“ zeptala jsem se. „Obleč se.“ Pevně semkl rty a cokoli, co pociťoval, bylo rázem pryč. Vystřízlivěla jsem z té divočiny a pustila z hlavy svoji stupidní reakci. Hned jsem si natáhla košili a bylo mi dost nepříjemné, ţe tam pořád postává. „Jak jsi mě našel? Sleduješ mě, abys měl jistotu, ţe nezdrhnu?“ „Buď zticha,“ vyštěkl a sklonil se ke mně, takţe jsme se ocitli tváří v tvář. „Školník tě viděl a nahlásil to. Máš vůbec ponětí, jaká to byla pitomost?“ „Já vím, já vím, jsem pořád v podmínce, ţe jo?“ „Nejde jenom o to. Mluvím o tom, ţe je pitomost vůbec se dostat do takovéhle situace.“ „Do takovýchhle situací se dostávám pořád, soudruhu. O nic nejde.“ Můj strach vystřídal vztek.

Nelíbí se mi, kdyţ se mnou někdo zachází jako s dítětem. „Neříkej mi tak. Vţdyť ani nevíš, o čem mluvíš.“ „Jasně, ţe jo. Minulý rok jsem psala referát o RSSR.“ „SSSR. A o něco rozhodně jde. Morojové se zapletou s dhampýrkami jen proto, aby se tím pak mohli chlubit.“ „No a?“ „No a?“ Zatvářil se znechuceně. „Copak nemáš ţádnou sebeúctu? Pomysli na Lissu. Takhle působíš dost lacině. Děláš přesně to, co si většina lidí myslí, ţe dhampýrky dělají, a to pak vrhá špatné světlo i na Lissu. A na mě.“ „Aha. Tak o tomhle to je. Zraňuju tvou velkou muţskou pýchu? Bojíš se, ţe zničím tvoji pověst?“

„Svou pověst uţ mám, Rose. Určil jsem si svoje hodnoty a podle nich ţiju, uţ dlouho. Jaké hodnoty máš ty, to jsme právě viděli.“ Hlas mu zněl zase o něco tvrději. „Teď se vrať do svého pokoje – teda pokud to zvládneš, aniţ by ses cestou vrhla na někoho dalšího.“ „Snaţíš se mi naznačit, ţe jsem děvka?“ „Slyšel jsem, co o tobě kluci povídají. Slyšel jsem toho o tobě spoustu.“ Au. Nejradši bych na něj zařvala, ţe mu nic není do toho, co dělám se svým tělem, ale jeho vztek a zklamání mě od toho odradily. Nevěděla jsem, proč to vnímám takhle. „Zklamat“ někoho, jako je třeba Kirová, bylo normální, ale zklamat Dimitrije? Vybavovala jsem si, jak jsem na sebe byla hrdá, kdyţ mě posledně při tréninku párkrát pochválil. A teď, kdyţ jsem viděla, jak jsem ho zklamala…, najednou jsem si připadala stejně laciná, jako to o mně mluvil.

Něco se ve mně zlomilo. Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy. „Proč je tak špatný, ţe… ţe se bavím? Je mi sedmnáct. Co bych si nemohla uţívat?“ „Je ti sedmnáct a ani ne za rok bude něčí ţivot záviset jen na tobě.“ Jeho hlas zněl pořád pevně, ale uţ se do něj vloudila i starostlivost. „Kdybys byla člověk nebo Morojka, mohla by ses bavit.

Mohla bys dělat všechno, co dělají ostatní holky.“ „Ale ty říkáš, ţe nemůţu.“ Odhlédl se a jeho tmavé oči se upřely do prázdna. Myslel na něco vzdáleného. „Kdyţ mi bylo sedmnáct, potkal jsem Ivana Zeklose. Nebyli jsme jako ty a Lissa, ale stali se z nás kamarádi. A kdyţ jsem odmaturoval, poţádal mě, abych mu dělal stráţce. Patřil jsem k nejlepším studentům na škole. Při vyučování jsem dával pozor, ale nakonec jsem pochopil, ţe to nestačí. Tak uţ to v ţivotě chodí. Jedno uklouznutí, jedno rozptýlení…“ Povzdechl. „A najednou je pozdě.“ V krku jsem měla knedlík, kdyţ jsem pomyslela, jak by jednou klouznutí mohlo stát Lissu ţivot. „Jesse je taky Zeklos,“ řekla jsem, kdyţ mi došlo, ţe Dimitrij právě vyhodil příbuzného svého kamaráda a svěřence. „Já vím.“ „Trápí tě to? Připomíná ti Ivana?“ „Nezáleţí na tom, jak se cítím. Nezáleţí na tom, jak se kdokoli z nás cítí.“ „Ale trápí tě to.“ Najednou mi to bylo úplně jasné. Viděla jsem jeho bolest, i kdyţ se ji přede mnou snaţil skrýt. „Trápíš se. Kaţdý den, ţe jo? Chybí ti.“ Dimitrij na mě překvapeně pohlédl, jako by nechtěl, abych zrovna tohle věděla, jako bych právě odhalila nějaké jeho tajemství. Myslela jsem si o něm, ţe je rezervovaný a nespolečenský, ale moţná to byla jen jeho obrana, jak si udrţet odstup od ostatních lidí, takţe v případě, ţe by někoho ztratil, vůbec by ho to nebolelo. Ivanova smrt na něm rozhodně zanechala stopy.

Uvaţovala jsem, jestli je Dimitrij osamělý.

Jeho překvapený pohled zmizel a vystřídal jej jeho obvyklý váţný výraz. „Nezáleţí na tom, jak se cítím. Oni jsou na prvním místě. Musíme je chránit.“

Znovu jsem pomyslela na Lissu. „Jo, to musíme.“ Zavládlo dlouhé mlčení, neţ promluvil znovu. „Říkala jsi mi, ţe chceš bojovat, opravdu bojovat. Platí to pořád?“ „Ano. Rozhodně.“ „Rose…, můţu tě učit, ale musím nejdřív uvěřit, ţe jsi tomu opravdu oddaná. Nemůţeš se nechat takhle rozptylovat.“ Ukázal na pohovku. „Můţu ti věřit?“ Znovu mi bylo do pláče, kdyţ se na mě takhle díval a ţádal po mně tak závaţnou věc.

Nechápala jsem, jak na mě ten chlap můţe mít takový účinek. Nikdy jsem se moc nestarala o to, co si o mně kdo myslí. „Ano, slibuju.“ „Dobře. Budu tě učit, ale musíš být silná. Vím, ţe nesnášíš běhání, ale je to váţně nutné. Nemáš ponětí, jací jsou Strigojové. Škola se tě na to snaţí připravit, ale dokud sama neuvidíš, jak jsou silní a rychlí…, to si zkrátka ani nedovedeš představit. Takţe nemůţeme přestat s běháním a udrţováním kondičky. Jestli se chceš naučit bojovat, musíme přidat další trénink. Zabere ti to víc času. Na domácí úkoly asi na nic dalšího uţ ti pak příliš mnoho času nezbyde. Budeš utahaná.

Hodně.“ Přemýšlela jsem o tom, přemýšlela jsem o něm, přemýšlela jsem o Lisse. „To je jedno. Kdyţ říkáš, abych to dělala, tak to budu dělat.“ Pečlivě si mě prohlíţel, jako by pořád zvaţoval, jestli mi můţe věřit. Nakonec spokojeně kývl. „Začneme zítra.“

Deset „Promiňte, profesore Nagy, ale nemůţu se soustředit, kdyţ si tady Lissa s Rose neustále posílají vzkazy.“ Mia se pokoušela odvést pozornost od toho, ţe nedokáţe profesorovi správně odpovědět na otázku. Úplně mi to pokazilo den, který začal celkem slibně. Sice ještě kolovaly řeči o lišce, ale mnohem víc lidí teď rozebíralo, jak Christian napadl Ralfa. Pořád ještě jsem nebyla tak docela přesvědčená, ţe tu lišku nezabil Christian – je dost velký psychopat, aby to udělal kvůli Lisse -, ale ať uţ byly jeho motivy jakékoli, podařilo se mu, ţe Lissa teď nebyla středem pozornosti, přesně, jak řekl.

Profesor Nagy, legendárně proslulý svou schopností poniţovat studenty tím, ţe nahlas četl jejich psaníčka, se k nám přiřítil jako neřízená střela. Popadl papírek a celá třída nadšeně očekávala, co přečte. Potlačila jsem zaúpění a snaţila se vypadat tak bezvýrazně a nezaujatě, jak jen to bylo moţné. Lissa vedle mě vypadala, jako by se kaţdou chvíli chystala umřít. „Páni,“ prohlásil, kdyţ přelétl vzkaz. „Kdyby se tak studenti takhle rozepisovali při esejích.

Jedna z vás má podstatně horší rukopis, takţe mi odpusťte, jestli něco přečtu špatně.“ Odkašlal si. „,Tak jsem se včera v noci sešla s J.‘ začíná osoba s tím příšerným rukopisem, na coţ ta druhá

odpovídá: ,Co se stalo‘ a za tím nejméně pět otazníků. Pochopitelně, protoţe jeden otazník nebo čtyři by tolik nevystihovaly naléhavost otázky.“ Celá třída se rozesmála a Mia po mně střelila obzvlášť zlým úsměvem. „První dívka odpovídá: ,Co myslíš, že se stalo? Zalezli jsme si do jedný prázdný společenský místnosti.‘“ Profesor Nagy vzhlédl, kdyţ uslyšel další chichotání. Jeho britský přízvuk jen přidával celé situaci na komičnosti. „Podle téhle reakce soudím, ţe ,zalézt si někam‘ je současným označením řekněme pohlavní aktivity. To je nějaký nový výraz, který se teď pouţívá?“ Mezi studenty se ozvaly další salvy smíchu. Narovnala jsem se a drze prohlásila: „Ano, pane profesore. Tak je to správně.“ Několik lidí vyprsklo smíchy. „Děkuji za potvrzení, slečno Hathawayová. Tak, kde jsem skončil? Aha, druhá dívka se ptá: ,Jaký to bylo?‘ Odpověď zní: ,Dobrý,‘ a následuje Smolík, aby pisatelka zdůraznila, jak moc dobré to bylo. Nu, předpokládám, ţe ta chvála patří záhadnému neznámému J., hmmm? ,A jak daleko jsem se dostali?‘ Ach, dámy,“ pravil profesor Nagy, „jen doufám, ţe to nepřekročí všechny meze. ,Moc ne. Byli jsme přistiženi.‘ A opět se nám tu prezentuje váţnost celé situace, tentokrát pouţitím nešťastného smailíka. ,Co se stalo?‘ ,Přišel Dimitrij. Vyhodil Jesse a mě sprdnul.‘“ Třída byla vzhůru nohama. Jednak proto, ţe všichni slyšeli, jak profesor Nagy řekl „sprdnul“, a jednak taky proto, ţe konečně zaznělo konkrétní jméno. „Pane Zeklosi, jste oním zmiňovaným J.? To vy jste si vyslouţil smailíka od pisatelky s příšerným rukopisem?“ Jesse byl celý rudý, ale netvářil se, ţe by mu bylo dvakrát nepříjemné, ţe se kamarádi dozvěděli o jeho pozoruhodném výkonu. On si všechno, co se stalo, nechal pro sebe – včetně našeho hovoru o krvi -, protoţe jsem předpokládala, ţe ho Dimitrij pěkně vyděsil. „Tleskám této nešťastné náhodě, jak jen můţe tleskat profesor, jehoţ čas přišel naprosto nazmar. V budoucnu prosím připomeňte svým ,kamarádům‘, ţe moje hodiny nejsou chatovací místnosti.“ Hodil papírek zpátky na Lissinu lavici. „Slečno Hathawayová, zdá se, ţe neexistuje vhodný způsob, jak vás potrestat, jelikoţ uţ máte postihů aţ aţ. Tudíţ vy, slečno Dragomirová, namísto jedné hodiny zůstanete po škole hned dvě, to za vaši kamarádku. Po zvonění tady zůstaňte prosím.“

Po hodině za mnou hned přiběhl Jesse a tvářil se dost rozčileně. „Hele, to s tím vzkazem…, já s tím nemám nic společnýho. Jestli na to Belikov přijde…, řekneš mu to? Myslím, jestli mu řekneš, ţe nic nebylo a…“ „Jo, jo,“ přerušila jsem ho. „V klídku, nic ti nehrozí.“ Lissa, která stála vedle mě, ho sledovala, jak odchází z učebny. Kdyţ jsem pomyslela na to, jak ho Dimitrij včera vyhodil – a jak se teď Jesse chová jako zbabělec -, nemohla jsem se ubránit poznámce. „Víš, Jesse uţ mi najednou nepřipadá tak sexy jako dřív.“ Jen se zasmála. „Radši bys měla jít. Musím mejt lavice.“ Opustila jsem ji a zamířila na svou kolej. Před budovou postávalo několik hloučků studentů.

Touţebně jsem na ně koukala a přála si, abych měla chvilku na společenské vyţití.

„Ne, je to pravda,“ zaslechla jsem sebejistý hlas. Camille Contová. Krásná a oblíbená, z jedné z nejprestiţnějších rodin z klanu Contů. Před naším útěkem s ní Lissa tak trochu kamarádila, ale bylo to, jako kdyţ na sebe narazí dvě silné jednotky, které se vzájemně neustále sledují. „Oni jako uklízejí záchody nebo tak.“ „Ach, můj boţe,“ povzdechla jedna její kamarádka. „Kdybych byla Miou, umřela bych.“ Usmála jsem se. Jesse uţ evidentně rozšířil historky, které jsem mu včera v noci povyprávěla.

Následující hovor ale bohuţel mým vítězstvím otřásl. „… slyšel, ţe byla pořád živá. Svíjela se na posteli.“ „To je drsný. Proč by ji tam někdo nechával?“ „Netuším. Hlavně proč ji vůbec zabili?“ „Myslíš, ţe má Ralf pravdu? Ţe to udělala ona a Rose, aby je vykopli…“ Všimli si mě a zmlkli.

Zamračila jsem se a obešla ten hlouček. Pořád ţivá, pořád ţivá.

Odmítala jsem se s Lissou bavit o tom, co má společného incident s liškou a to, co se přihodilo před dvěma roky. Nevěřila jsem, ţe to má nějakou spojitost, a nechtěla jsem, aby tomu věřila ona.

Přesto jsem na to ale nedokázala přestat myslet, nejen proto, ţe to bylo hrůzostrašné, ale i proto, ţe mi to dost připomínalo to, co se teď stalo v jejím pokoji.

Tehdy v noci jsme utekly z poslední hodiny a vyrazily jsme do lesa u kampusu. Zrovna jsem vyměnila s Abby Badicovou pěkné koţené sandály za flašku broskvové vodky – zoufalý počin, ale v Montaně děláte to, co je nutné. Lissa jen nesouhlasně vrtěla hlavou, kdyţ jsem navrhla, ţe s sebou vezmeme broušené skleničky, ale stejně šla se mnou. Jako vţdycky.

Usadily jsme se na starém padlém kmenu u odporně zeleného močálu. Svítil půlměsíc, coţ stačilo vampýrům i polovampýrům, aby krásně viděli. Podávaly jsme si láhev a já se rozhodla Lissu trochu podusit kvůli Aaronovi. Vyklopila mi totiţ, ţe se spolu minulý víkend vyspali. A já najednou začala nesmyslně ţárlit, ţe ona měla sex jako první. „Tak jaký to bylo?“ Pokrčila rameny a napila se. „Nevím. Bylo to nijaký.“ „Co tím myslíš, ţe to bylo nijaký? Země se nepohnula, planety se neseřadily jinak nebo tak něco?“ „Ne,“ odpověděla a dusila se smíchy. „Jasně, ţe ne.“ Moc mi nedocházelo, proč by to měla být taková sranda, ale bylo mi jasné, ţe se jí o tom moc mluvit nechce. Bylo to v době, kdy se naše pouto teprve formovalo, a mě čas od času vyděsily její emoce, které jsem začínala cítit. Pozvedla jsem láhev a zadívala se na ni. „Tahle věc teda moc nefunguje.“ „Protoţe v tom není skoro ţádný alkohol…“

Nedaleko nás se z křoví ozval zvuk, jako by se tam něco hýbalo. Okamţitě jsem vyskočila a stoupla si mezi Lissu a ten zvuk. „To je jen zvíře,“ uklidňovala mě, kdyţ jsme tam tiše stály asi minutu.

To ovšem neznamenalo, ţe nemůţe být nebezpečné. Školní ochranka ochránila Akademii před Strigoji, ale často se stávalo, ţe se do okrajových částí kampusu zatoulala nějaká divoká zvířata, která byla také hrozbou. Medvědi. Pumy. „Pojď,“ zašeptala jsem. „Vrátíme se zpátky.“ Nedošly jsme moc daleko, kdyţ jsem znovu uslyšela zvuky a někdo nám zastoupil cestu. „Dobrý večer, dámy.“ Profesorka Karpová.

Strnuly jsme. Schopnost reagovat rychle, jakou jsem před chvilkou projevila u močálu, mě rychle opustila, jelikoţ mi trvalo hodnou chvíli, neţ se mi podařilo schovat láhev za zády.

Polovičatě se usmála a natáhla ruku.

Jako blbec jsem jí flašku podala a ona si ji strčila pod paţi. Bez jediného slova se otočila a my ji následovaly. Bylo nám jasné, ţe tohle se neobejde bez následků. „Myslely jste, ţe si nikdo nevšimne, kdyţ půlka třídy zmizí?“ zeptala se po chvíli. „Půlka třídy?“ „Několik z vás se dneska zjevně rozhodlo jít za školu. To bude asi tím pěkným počasím. Jarní horečka.“ Lissa a já jsme se vlekly vedle sebe. Od té doby, co mi profesorka Karpová uzdravila ruce, jsem se v její přítomnosti necítila zrovna nejlíp. Její podivínské paranoidní chování mi připadalo dost zvláštní – zvláštnější neţ předtím. Dokonce děsivé. A pokaţdé, kdyţ jsem se na ni podívala, všímala jsem si těch škrábanců na jejím čele. Obvykle je měla schované pod tmavozrzavými vlasy, ale ne vţdy se jí to povedlo. Někdy tam měla nové šrámy, jindy ty staré téměř vybledly.

Zprava jsem zaslechla podivné zvuky. Všechny tři jsme se zastavily. „Asi další váš spoluţák,“ zamumlala profesorka Karpová a otočila se za tím zvukem.

Kdyţ jsme na to místo došly, spatřily jsme velkého černého ptáka, jak leţí na zemi. Ptáci – a většina zvířat – se mnou nic nedělali, ale tentokrát jsem musela obdivovat jeho lesklé peří a nelítostný zobák. S tím by nejspíš někomu vyklovat oči za třicet vteřin – pokud by zrovna neumíral. Pták sebou škubl a nakonec znehybněl. „Co je to? Je to vrána?“ zeptala jsem se. „Na vránu je to moc velké,“ objasnila profesorka. „Tohle je havran.“ „Je mrtvý?“ dotázala se Lissa.

Zírala jsem na něj. „Jo. Jasně, ţe je mrtvej. Nesahej na něj.“

„Pravděpodobně ho napadl jiný pták,“ usoudila profesorka Karpová. „Občas bojují o teritorium a zdroje potravy.“ Lissa poklekla a tvářila se velice soucitně. Nepřekvapovalo mě to, protoţe měla zvířata moc ráda. Po tom, co jsem vyprovokovala slavný zápas křečka s krabem, jsem celé dny poslouchala její kázání. Já na ten zápas pohlíţela jako na souboj kvalitních protivníků, kdeţto Lissa v tom spatřovala jen kruté zacházení se zvířaty.

Natáhla ruku k havranovi. „Liss!“ vykřikla jsem zděšeně. „Třeba má nějakou nemoc.“ Ale její ruka pokračovala v pohybu, jako by mě vůbec neslyšela. Profesorka Karpová tam stála jako socha a s bílým obličejem vypadala jako duch. Lissa pohladila havrana po křídlech. „Liss,“ okřikla jsem ji znovu a přistoupila k ní, abych ji mohla odtáhnout pryč. Najednou mě zaplavil podivný pocit – bylo to sladké, krásné a plné ţivota. Ten pocit byl tak intenzivní, ţe jsem se musela zastavit.

A pak se ten havran pohnul.

Lissa krátce vyjekla a odtáhla ruku. Obě jsme na to zíraly s vytřeštěnýma očima.

Havran zamával křídly, pomalu se narovnal a vstal. Otočil se k nám a podíval se na Lissu pohledem, který na ptáka působil aţ příliš inteligentně. Díval se jí do očí a já vycítila její reakci skrze naše pouto. Po dost dlouhé chvíli toho havran nechal a vznesl se do vzduchu, jeho silná křídla ho odnesla pryč.

Jediným zvukem, který tu teď bylo slyšet, bylo třepotání listů ve větru. „Můj boţe,“ vydechla Lissa. „Co se to stalo?“ „Sakra, to kdybych věděla,“ odpověděla jsem a snaţila se zakrýt svoje zděšení.

Profesorka Karpová došla k nám, popadla Lissu za paţi a otočila ji k sobě. Vmţiku jsem byla těsně u nich, připravená zasáhnout, kdyby se bláznivá Karpová o něco pokusila, ačkoli jsem měla obavy z toho, ţe bych napadla profesorku. „Nic se nestalo,“ řekla Karpová naléhavě a s divokým pohledem. „Slyšíš mě? Nic. A ty nesmíš nikomu – opravdu nikomu – povědět, co se stalo. Ani ty. Slibte mi to. Slibte mi, ţe uţ o tom nebudete nikdy mluvit.“ Vyměnily jsme si s Lissou nervózní pohledy. „Dobře,“ vypravila ze sebe.

Profesorčin stisk trochu povolil. „A uţ to nikdy nedělej. Jestli to uděláš, oni to zjistí. A pokusí se tě najít.“ Obrátila se ke mně. „Nesmíš jí dovolit, aby to udělala znovu. Uţ nikdy.“

Na nádvoří před naší kolejí někdo vykřikoval moje jméno. „Hej, Rose! Volal jsem na tebe nejmíň stokrát.“

Pustila jsem z hlavy profesorku Karpovou i havrana a zadívala se na Masona, který se zjevně chystal vydat se se mnou na kolej, zatímco jsem byla myšlenkami mimo. „Promiň,“ zadrmolila jsem. „Jsem trochu mimo. Prostě jsem… utahaná.“ „Včera v noci se toho stalo aţ moc, co?“ Přimhouřila jsem na něj oči. „Nic, s čím bych si nedokázala poradit.“ „To asi jo,“ zasmál se, ale neznělo to příliš pobaveně. „Ale Jesse si s tím asi poradit nedokáţe.“ „Zvládl to.“ „Kdyţ to říkáš. Ale osobně si myslím, ţe nemáš dobrej vkus.“ Zastavila jsem se. „A já myslím, ţe ti do toho nic není.“ Vztekle sklopil zrak. „Udělala jsi z toho záleţitost celý třídy.“ „Hele, já to neudělala schválně.“ „Stejně by se to provalilo. Jesse všechno rozkecá.“ „Nerozkecal by to.“ „Jasně,“ přitakal Mason. „Jen proto, ţe je tak oblíbenej a pochází z významný rodiny.“ „Přestaň bejt takovej idiot,“ vyštěkla jsem. „A proč se o to vůbec staráš? Ţárlíš, ţe jsem nebyla s tebou?“ Zrudl aţ ke kořínkům zrzavých vlasů. „Jen se mi nelíbí, kdyţ o tobě lidi vykládají bludy, toť vše. Koluje tady hafo sprostejch vtípků. Říkají o tobě, ţe jsi děvka.“ „Je mi fuk, co o mně říkají.“ „No jasně. Ty jsi fakt drsná. Ty nikoho nepotřebuješ.“ Zarazila jsem se. „Nepotřebuju. Patřím k nejlepším novicům na týhle posraný škole. Nestojím o to, abys byl galantní a bránil mě. Nechovej se ke mně, jako bych byla jen bezmocná holka.“ Otočila jsem se a šla dál, ale rychle mě dohnal. „Počkej… Nechtěl jsem tě vytočit. Jenom mám o tebe strach.“ Krutě jsem se zasmála. „Myslím to váţně. Počkej…,“ začal. „Já jsem totiţ pro tebe něco udělal. Tak trochu. Včera v noci jsem šel do knihovny a hledal jsem něco o svatým Vladimírovi.“ Znovu jsem se zastavila. „Váţně?“ „Jo, ale o Anně se nikde moc nepíše. Všechny knihy jsou většinou o uzdravování lidí a o tom, jak málem umřeli, ale nakonec je někdo zázračně přivedl zpátky k ţivotu.“ Tohle mě zaujalo.

„Bylo… bylo tam něco dalšího?“ vykoktala jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne. Nejspíš bys potřebovala nějaký primární zdroje, ale tady ţádný nemáme.“ „Primární co?“ Ušklíbl se, ale pak se zasmál. „Děláš při vyučování taky něco jinýho, neţ posíláš vzkazy? Bavili jsme se o nich tuhle na Andrewově hodině. Jsou to knihy, co byly napsaný v tý době, kterou chceš studovat. Sekundární zdroje napsali lidi, co ţijou v současnosti. Kdyţ najdeš něco, co ten chlap sám napsal, budeš mít lepší informace. Nebo knihu, kterou napsal někdo, kdo ho znal.“ „Aha, jasně. A ty jsi teď jako nějakej génius nebo co?“ Mason mě trochu šťouchl do ramene. „Jenom dávám pozor, to je všechno. Ty nedáváš pozor.

Spousta věcí ti uniká.“ Nervózně se zasmál. „A podívej…, fakt mě mrzí, co jsem řekl. Jenom jsem…“ Ţárlí, uvědomila jsem si. Viděla jsem mu to na očích. Jak to, ţe jsem si toho nikdy dřív nevšimla? Byl to mě blázen. Asi jsem váţně nedávala pozor. „To je v pořádku, Mase. Zapomeň na to.“ Usmála jsem se. „A díky, ţes po tom zapátral.“ Taky se na mě usmál a já vešla dovnitř. Bylo mi líto, ţe k němu necítím to, co on ke mně.

Jedenáct „Potřebuješ něco na sebe?“ otázala se Lissa. „Hmm?“ Podívala jsem se na ni. Zrovna jsme čekaly, aţ začne hodina profesora Nagyho o slovanském umění, a já poslouchala, jak Mia tvrdošíjně vyvrací svým kamarádům to, co říkali o jejích rodičích. „Nejsou sluhové ani nic podobnýho,“ vykřikovala, zjevně rozrušená. S protáhlým obličejem se snaţila působit povznešeně. „Jsou vlastně rádci. Drozdovovi bez nich nic nerozhodnou.“ Dusila jsem se smíchy, zatímco Lissa jen vrtěla hlavou. „Aţ moc si to uţíváš.“ „Protoţe to je něco. Na co ses mě to ptala?“ Začala jsem se přehrabovat v báglu a hledala lesk na rty. Jakmile jsem ho našla, zašklebila jsem se. Byl skoro prázdný a já netušila, kde seţenu nový. „Ptala jsem se tě, jestli dneska večer nepotřebuješ něco na sebe,“ řekla Lissa. „Jo, jasně, ţe jo. Jenţe tvoje hadry mi nepadnou.“ „Tak co budeš dělat?“ Pokrčila jsem rameny. „Improvizovat, jako vţdycky. Beztak je mi to jedno. Jsem jen ráda, ţe mě Kirová pustí.“

Dnes večer nás čekalo shromáţdění. Bylo prvního listopadu – svátek všech svatých -, coţ také znamenalo, ţe jsme byly zpátky na Akademii uţ skoro měsíc. Školu navštívila královská skupina v čele se samotnou královnou Taťánou. Abych pravdu řekla, nijak mě to nevzrušovalo. Navštívila Akademii uţ dřív. Její návštěvy byly vlastně vcelku obvyklé, takţe jsem na tom nic senzačního neshledávala. A navíc po tom, co jsem ţila mezi lidmi a jejich volenými vůdci, neměla jsem valné mínění o těch prkenných králích a královnách. Přesto jsem ale potřebovala svolení k tomu, abych tam mohla jít, protoţe tam šli úplně všichni. Byla to šance, jak si popovídat s lidmi a nebýt pořád zavřená ve svém pokoji na koleji. Tahle malá svoboda mi určitě stojí za utrpení, které budu proţívat při nudných proslovech.

Po vyučování jsem se nezakecala s Lissou jako obvykle. Dimitrij dodrţel své slovo a dával mi extra tréninky, coţ mi dávalo docela zabrat. Nyní jsem s ním měla dvě hodiny cvičení navíc, jednu před vyučováním a druhou po něm. Čím víc jsem ho pozorovala v akci, tím víc jsem chápala, proč má tak hroznou pověst. Zjevně toho hodně uměl – to dokazovalo jeho šest molnijských znaků – a já hořela touhou, aby mě naučil všechno, co ví a umí.

Kdyţ jsem vešla do tělocvičny, všimla jsem si, ţe má na sobě tričko a volné kalhoty na běhání, zatímco obvykle nosil dţíny. Slušelo mu to. Vypadal fakt dobře. Přestaň na něj zírat, okamţitě jsem se v duchu okřikla.

Ukázal mi, abych si stoupla proti němu na ţíněnku, a zaloţil si ruce. „Co je první problém, kdyţ narazíš na Strigoje?“ „Ţe jsou nesmrtelní?“ „Napadá tě něco zásadnějšího?“ Zásadnějšího neţ tohle? Uvaţovala jsem o tom. „Jsou větší neţ já. A silnější.“ Strigojové jsou většinou – pokud zpočátku nebyli lidmi – stejně vysocí jako Morojové. Jsou ale silnější a mají lepší reflexy a vyvinutější smysly neţ dhampýři. Proto stráţci tak tvrdě trénují; kompenzujeme to výcvikem.

Dimitrij přikývl. „Je těţké je přemoct, ale není to nemoţné. Kdyţ je tvůj protivník vyšší a těţší, většinou to můţeš vyuţít proti němu.“ Otočil se a předvedl několik chvatů, při čemţ mi ukazoval, kam se pohnout a jak udeřit. Kdyţ jsem ty pohyby dělala s ním, došlo mi, proč mě při skupinovém cvičení vţdycky kaţdý přepere.

Rychle jsem vstřebala, co mě naučil, a uţ jsem se nemohla dočkat, aţ tyhle metody pouţiju v praxi.

Kdyţ se naše hodina chýlila ke konci, nechal mě, abych si to zkusila. „Do toho,“ vyzval mě. „Zkus mě uhodit.“ To mi nemusel říkat dvakrát. Udělala jsem výpad vpřed, pokusila se mu zasadit ránu a on ji okamţitě odrazil a srazil mě na ţíněnku. Celým tělem mi projela bolest, ale odmítala jsem se jí poddat. Znovu jsem vyskočila a doufala, ţe ho zastihnu nepřipraveného. Nezastihla.

Po několika dalších marných pokusech jsem vstala a zvedla ruce, jako ţe se vzdávám. „Fajn.

Tak co dělám špatně?“ „Nic.“

Tak přesvědčená jsem o tom nebyla. „Kdybych nedělala nic špatně, uţ bys tady leţel v bezvědomí.“ „To těţko. Pohybuješ se správně, ale teď je to poprvé, co doopravdy zkoušíš bojovat. Já to dělám uţ léta.“ Zavrtěla jsem hlavou a obrátila oči v sloup nad tím jeho chováním, kdy se snaţil působit jako starší a moudřejší. Jednou mi říkal, ţe je mu čtyřiadvacet. „Jak myslíš, dědo. Můţem to zkusit znova?“ „Uţ nemáme čas. Nechceš se jít připravit?“ Podívala jsem se na zaprášené hodiny na zdi a nadskočila. Uţ byl skoro čas banketu. To pomyšlení mě vyplašilo. Připadala jsem si jako Popelka, akorát bez šatů. „Sakra, jasně.“ Otočil se a zamířil ven z tělocvičny. Pozorně jsem ho sledovala a napadlo mě, ţe tuhle příleţitost si nemůţu nechat uniknout. Skočím mu na záda, přesně tak, jak mě učil. Byla jsem ve výhodě, protoţe jsem mohla vyuţít moment překvapení. Všechno bylo perfektní, potichu jsem se připlíţila, takţe si mě ani nevšiml.

Neţ jsem mu ale stačila skočit na záda, neuvěřitelně rychle se otočil. Jediným hbitým pohybem mě popadl, jako bych nic neváţila, hodil mě na podlahu a drţel mě tam.

Zaúpěla jsem. „Neudělala jsem nic špatně!“ Díval se mi do očí, kdyţ mi svíral obě zápěstí, ale netvářil se tak váţně jako při tréninku.

Dokonce vypadal, ţe se dobře baví. „Bojový křik tě znevýhodňuje. Příště neřvi.“ „Váţně je v tom rozdíl? Bylo by lepší, kdybych byla zticha?“ Uvaţoval o tom. „Ne. Nejspíš ne.“ Hlasitě jsem povzdechla, ale pořád jsem měla dobrou náladu, kterou mi nezkazilo ani tohle zklamání. Má to své výhody, mít takhle dobrého učitele – který je navíc o stopu vyšší neţ já a o dost těţší. O jeho síle ani nemluvě. Nebyl nijak statný, ale měl tvrdé a pevné svaly. Jestli někdy porazím jeho, dokáţu porazit uţ kaţdého.

Náhle mi došlo, ţe mě pořád ještě drţí na zemi. Jak mi svíral zápěstí, cítila jsem jeho horké ruce. Obličej měl jen pár palců od mého a nohama i tělem se na mě tiskl. Obličej mu lemovaly dlouhé hnědé vlasy a vypadal, jako by si mě taky všiml teprve teď. Skoro jako tu noc v opuštěné společenské místnosti. Boţe, navíc tak hezky voněl. Najednou se mi těţko dýchalo a nemělo to nic společného s cvičením ani s tím, ţe mi právě Dimitrij drtil plíce.

V tu chvíli bych dala cokoli za to, abych mu uměla číst myšlenky. Uţ od té noci ve společenské místnosti jsem ho párkrát přistihla, jak mě pozoruje s takovým zvláštním výrazem. Ale nikdy to nedělal při tréninku – to byla práce. Ale před tréninkem a po něm se občas trochu rozzářil a díval se na mě skoro aţ obdivně. A někdy, kdyţ jsem měla obzvláštní štěstí, dokonce se na mě usmál. A byl to opravdový úsměv – ne ten suchý, sarkastický, kterými jsme se obvykle obdařovali. Nechtěla jsem to nikomu přiznat – ani Lisse, dokonce ani sama sobě – ale některé dny jsem vyloţeně ţila pro ty úsměvy. Rozzářily mu obličej. „Nádherný“ nebyl dostatečný výraz, který by ho popsal.

Doufala jsem, ţe působím klidně, a snaţila jsem se vymyslet, co říct. Něco profesionálního, co by se vztahovalo k tréninku. Namísto toho jsem ale řekla: „Takţe… ukáţeš mi ještě nějaké jiné pohyby?“ Rty se mu zvlnily a já na chviličku zadoufala, ţe se dočkám jeho oslnivého úsměvu. Srdce mi poskočilo. Pak bez nejmenšího úsilí úsměv potlačil a opět se stal mým drsným a milovaným učitelem. Nadzvedl se ze mě a vstal. „Pojď. Měli bychom jít.“ Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se za ním z tělocvičny. Při chůzi se na mě ani neohlédl a já si v duchu nadávala celou cestu do svého pokoje.

Zabouchla jsem se do svého učitele. Do staršího učitele. Musela jsem se zbláznit. Je o sedm let starší neţ já. Dost starý na to, aby mohl být můj… no dobře, nic. Ale pořád je starší neţ já. Sedm let je hodně. Kdyţ jsem se narodila, učil se psát. Kdyţ jsem se já učila psát a házela knihy po učitelkách, on uţ se nejspíš líbal s holkama. Určitě jich měl hodně, kdyţ tak dobře vypadá.

Právě teď si rozhodně nepotřebuju zkomplikovat ţivot.

V pokoji jsem našla ucházející svetr a po rychlé sprše jsem zamířila přes kampus na slavnostní recepci.

Přestoţe budovy Akademie měly kamenné zdi a byly zdobené fantastickými sochami a věţičkami, interiéry byly velmi moderní. Měli jsme tu wi-fi, fosforeskující světla a další technologie, co si jen dovedete představit. Jídelny vypadaly jako kavárny, v nichţ jsem se stravovala v Portlandu a v Chicagu. Byly tam jednoduché obdélníkové stoly, tmavošedé stěny a po straně malá místnost, odkud nám servírovali pochybné pokrmy. Někdo dokonce rozvěsil po zdech černobílé zarámované fotky ve snaze místnost vyzdobit, ale já bych ty vázy a listy ze stromů za „umění“ neoznačila.

Dnes v noci se ale normálně nudné prostory jídelny změnily v honosnou společenskou místnost.

Vázy plné karmínově rudých růţí a skvostných bílých lilií. Zapálené svíčky. Ubrusy – na to si počkejte – z krvavě rudého plátna. Ten efekt byl skvostný. Těţko uvěřit, ţe tohle byla ta samá místnost, v jaké jsem obvykle jedla sendviče s kuřecí pomazánkou. Teď to tu vypadalo jako… ano, jako pro královnu.

Stoly byly rozestavěné do dlouhých řad a vytvářely tak mezi sebou uličku uprostřed místnosti.

Měli jsme zasedací pořádek a já přirozeně neměla místo nikde poblíţ Lissy. Seděla vpředu s ostatními Moroji; já byla vzadu s novici. Ale kdyţ jsem vešla do místnosti, podívala se na mě a usmála se. Půjčila si od Natalie šaty – modré, hedvábné a bez ramínek – hodily se k její světlé pleti a vlasům. Koho by napadlo, ţe má Natalie takové pěkné šaty? Ve srovnání s nimi vypadal můj svetr trapně.

Tyhle formální bankety vţdycky probíhaly stejně. Hlavní stůl stál na stupínku vpředu, kde jsme všichni mohli obdivovat královnu Taťánu a další královské při večeři. Stráţci postávali podél zdí, nehybní a váţní jako sochy. Dimitrij tam byl mezi nimi a mně se zhoupl ţaludek, kdyţ jsem si vybavila, co se před chvílí odehrálo v tělocvičně. Díval se přímo před sebe, jako by se nesoustředil na nic, ale zároveň na všechno, co se děje v místnosti.

Kdyţ nastal čas, aby vstoupila královna se svým doprovodem, všichni jsme se uctivě postavili a sledovali, jak kráčejí uličkou. Pár jsem jich poznala, většinou se jednalo o rodiče dětí z Akademie.

Byl mezi nimi i Viktor Daškov, který šel pomalu a opíral se o hůl. Byla jsem ráda, ţe ho vidím, ale všechno se ve mně svíralo, jak jsem tak sledovala kaţdý jeho bolestivý krok směrem ke stupínku v čele místnosti.

Jakmile skupinka prošla místností, objevili se čtyři váţní stráţci v černo-červených sakách.

Všichni kromě stráţců u zdí jsme padli na kolena, abychom takhle hloupě projevili svou oddanost.

Jen spousta ceremonií a pózování, pomyslela jsem si. Morojské vládce vybíral předchozí panovník z královských rodin. Král nebo královna nemohli zvolit za svého následovníka ţádného svého přímého potomka, a kdyţ zvolili někoho jiného, rada sestavená z příslušníků šlechtických a královských rodin mohla pak jejich výběr následníka ještě zpochybnit. To se ale snad nikdy nestalo.

Královna Taťána, následovaná svými stráţci, měla na sobě červené hedvábné šaty a sako ze stejné látky. Bylo jí něco málo přes šedesát a na šedých vlasech zastřiţených pod bradu měla korunku jako nějaká Miss Ameriky. Kráčela pomalu, jako by byla na procházce, a následovali ji její čtyři stráţci. Částí pro novice ale prošla rychle, přestoţe tu a tam někomu kývla na pozdrav nebo se na někoho usmála. Dhampýři jsou sice napůl lidskými potomky Morojů, ale trénujeme a celý svůj ţivot zasvěcujeme sluţbě Morojům a jejich ochraně. Spousta z nás, co se tu shromáţdila, pravděpodobně zemře v mládí, a královna nám za to musela projevit svou úctu.

Kdyţ přišla k části, kde byli shromáţdění Morojové, zastavovala se tam déle a s několika studenty dokonce promluvila. To bylo něco, ale většinou to byla jen známka toho, ţe něčí rodiče mají s královnou dobré vztahy. Královským studentům se přirozeně dostalo nejvíc pozornosti.

Královna jim nepovídala nic extra zajímavého, jen pár líbivých slov. „Vasilisa Dragomirová.“ Ihned jsem zbystřila. Při vyslovení jejího jména jsem skrze pouto ucítila obavy. Porušila jsem protokol a začala se naklánět, abych líp viděla. Věděla jsem, ţe si toho nikdo nevšimne, kdyţ královna osobně hovoří s poslední členkou rodiny Dragomirů. Kaţdý chtěl slyšet, co panovnice poví Lisse, uprchlé princezně. „Slyšeli jsme, ţe ses vrátila. Jsme rádi, ţe máme Dragomiry zpátky, i kdyţ jsi z nich zbyla jen ty. Hluboce litujeme smrti tvých rodičů a bratra; patřili mezi nejlepší Moroje, jejich smrt je opravdová tragédie.“ Nikdy jsem nepochopila to mluvení králů a královen v majestátním plurálu, ale jinak to znělo dobře. „Máš zajímavé jméno,“ pokračovala. „Mnoho hrdinek ruských pohádek se jmenuje Vasilisa.

Statečná Vasilisa, Krásná Vasilisa. Jde o různé mladé ţeny se stejným jménem a stejnými vynikajícími vlastnostmi, kterými jsou síla, inteligence, disciplína a ctnost. To vše jim pomohl vykonat velké skutky a porazit nepřátele.

Stejně tak jméno Dragomir vzbuzuje úctu. V historii vládlo mnoho králů a královen z rodiny Dragomirů a vládli moudře a spravedlivě. Pouţívali své schopnosti a dělali jimi zázraky. Pobili

mnoho Strigojů a vţdy bojovali dobře po boku svých stráţců. Dragomirové mají důvod být královskými.“ Chvilku vyčkávala, aby její závaţná slova patřičně vyzněla. Cítila jsem, jak se nálada v místnosti změnila, stejně jako jsem z Lissy cítila údiv a jakési plaché potěšení. Tohle by jí mohlo dodat společenskou prestiţ. Zítra nejspíš můţeme očekávat pár šplhounů, co se budou snaţit být s Lissou zadobře. „Ano,“ pokračovala Taťána, „jsi dvakrát pojmenována mocí. Tvá jména reprezentují ty nejlepší vlastnosti, jaké jen Morojové mohou nabídnout, a v minulosti byla slýchána ve spojitosti s velkými skutky a srdnatostí.“ Na chviličku se odmlčela. „Ale jak jsi předvedla, jména osobnost nečiní. Ani nenaznačují, co z dotyčné osoby bude.“ A s touhle verbální fackou se otočila a pokračovala ve svém průvodu.

Všichni byli šokováni. Napadlo mě, ţe bych mohla skočit do uličky a pustit se do královny, ale hned jsem ten nápad zavrhla. Nejmíň šest stráţců by mě srazilo k zemi dřív, neţ bych stačila udělat pět kroků. A tak jsem během večeře jen netrpělivě posedávala a neustále pociťovala Lissino absolutní poníţení.

Po recepci se Lissa vydala rovnou ke dveřím vedoucím na nádvoří. Šla jsem za ní, ale trochu mě zdrţelo, ţe jsem se musela prodírat davy lidí, kteří se chtěli bavit.

Vyšla jsem ven na nádvoří, které přesně zapadalo do velkolepého stavebního stylu celé Akademie. Nacházela se tam zahrada, zastřešená střechou z vyřezávaného dřeva s malými, tu a tam rozmístěnými dírami, aby dovnitř mohlo pronikat světlo, ale ne zas tolik, aby ublíţilo Morojům.

Celé místo lemovaly stromy bez listí, které před zimou opadalo, cestičky vedly do dalších zahrad a dvorků a na hlavní nádvoří. V rohu se rozprostíralo jezírko – na zimu také vypuštěné – a nad ním impozantní socha svatého Vladimíra. Byl vytesán z šedého kamene, na sobě měl dlouhý hábit a obličej mu zdobily dlouhé vousy.

Jakmile jsem zahnula za roh, zastavila jsem se, protoţe jsem uviděla, ţe Natalie dorazila za Lissou dřív. Napadlo mě, ţe jejich rozhovor přeruším, ale pak jsem radši zalezla zpátky za roh, aby mě neviděly. Špehování je sice špatné, jenţe já byla najednou zvědavá, co chce Natalie Lisse říct. „To neměla říkat,“ prohlásila Natalie. Měla na sobě ţluté šaty, střihem podobné těm Lissiným, aţ na to, ţe v nich zdaleka nevypadala tak dobře. Ani ţlutá barva jí moc neslušela. Třískalo se to s jejími černými vlasy, které měla staţené do uzlu na stranu. „Nebylo to správný,“ pokračovala. „Nenech se tím zdeptat.“ „Na to uţ je trochu pozdě.“ Lissa upírala oči na kamennou cestičku pod svýma nohama. „Neměla pravdu.“ „Ona má pravdu,“ vykřikla Lissa. „Moji rodiče… a Andre… nenáviděli by mě za to, co jsem provedla.“ „To si nemyslím,“ snaţila se ji uklidnit Natalie. „Byla to blbost – utíkat. Nezodpovědnost.“

„No a? Tak jsi udělala chybu. Já dělám chyby pořád. Tuhle jsem dělala úkol z biologie a vztahovalo se to k desáté lekci a já přečetla jedená…“ Natalie se zarazila, aby se vrátila zpátky k tématu. „Lidi se mění. Pořád se měníme. Nejsi stejná jako dřív. A já taky ne.“ Natalie se mi tedy zdála úplně stejná jako dřív, ale to uţ mě nijak netrápilo. Byla někde jinde neţ já. „A navíc,“ dodala. „Byl ten útěk váţně chyba? Muselas pro to mít nějaký důvod. Něco jsi z toho musela mít, ne? Kdyţ jsi tu nebyla, stalo se tolik strašných věcí. Tvoji rodiče a bratr… Totiţ třeba ten útěk byl to nejlepší, cos mohla udělat.“ Lissa se snaţila potlačit úsměv. Oběma nám bylo jasné, ţe se Natalie je snaţí zjistit, proč jsme vlastně utekly – stejně jako všichni ostatní ve škole. Tak trochu z ní tahala informace. „To nevím, jestli to bylo správné. Ne,“ odpověděla Lissa. „Byla to zbabělost. Andre by nikdy neutekl. Byl tak fajn. Ve všem. Dobře vycházel s lidma a zvládal všechny ty královský svinstva.“ „Ty jsi přece tak fajn.“ „Asi jo. Ale nemám to ráda. Teda, mám ráda lidi, ale většina z toho, co dělají, je tak falešná. To se mi nelíbí.“ „Tak se nemusíš cítit blbě, kdyţ se toho neúčastníš,“ řekla Natalie. „Já s těma lidma taky nekamarádím a podívej na mě. Jsem v pohodě. Taťka říká, ţe je mu jedno, jestli se budu kamarádit s královskými, nebo ne. Chce jenom, abych byla šťastná.“ „A proto,“ poznamenala jsem, kdyţ jsem konečně vylezla zpoza rohu, „by měl vládnout on, a ne ta čubka královna. Oloupila ho o trůn.“ Natalie málem nadskočila o tři metry. Byla jsem se sebou spokojená, neboť její slovník sestával většinou z „jemináčku“ a „zatraceně“. „Uţ jsem si říkala, kde jsi,“ ozvala se Lissa.

Natalie koukala z jedné na druhou a najednou si asi připadala trapně, ţe se ocitla mezi nejlepšími kamarádkami. Nervózně se zavrtěla a zastrčila si za ucho uvolněný pramen vlasů. „No… měla bych jít najít taťku. Uvidíme se uvnitř.“ „Zatím,“ pozdravila ji Lissa. „A díky.“ Natalie spěšně odešla. „Ona mu fakt říká taťka?“ Lissa mě zpraţila pohledem. „Nech ji na pokoji. Je hodná.“ „To je. Slyšela jsem, co ti říkala, a ačkoli to přiznávám jen nerada, neřekla nic, z čeho bych si mohla dělat srandu. Všechno to byla pravda. „Odmlčela jsem se. „Zabiju ji. Královnu, ne Natalii.

Seru na stráţce. Udělám to. Takhle nemůţe odejít.“ „Boţe, Rose! To neříkej! Zavřou tě za velezradu. Nech to bejt.“ „Nechat to bejt? Po tom, co ti řekla? Před všemi?“

Neodpověděla, a dokonce se na mě ani nepodívala. Jen si nepřítomně pohrávala s větvičkami řídkého křoví. Vypadala tak zranitelně a toho jsem se bála. „Hele,“ sníţila jsem hlas. „Netvař se tak. Ona vůbec neví, o čem mluví, chápeš? Nenech se tím zdeptat. Nedělej nic, co bys neměla.“ Vzhlédla na mě. „Děje se to zase, ţe jo?“ povzdechla. Ruka, kterou stále svírala větvičku, se jí začala třást. „Ne, kdyţ to nedovolíš.“ Pokusila jsem se nenápadně podívat na její zápěstí. „Neudělalas…?“ „Ne.“ Zavrtěla hlavou a zamrkala, aby rozehnala slzy. „Nechtěla jsem. Ta liška mě rozrušila, ale bylo to v pohodě. Chybělas mi a všechno uţ bylo dobrý, ale… Mám ráda…“ Odmlčela se. Úplně jsem slyšela, jak se jí to slovo tvoří v hlavě. „Christiana.“ „Kéţ bys nebyla proti.“ „Promiň. Váţně ti musím znova připomínat, jaký je Christian psychopat?“ „Myslím, ţe po posledních deseti přednáškách uţ jsem si to zapamatovala,“ zamumlala.

Začala jsem s přednáškou číslo jedenáct, kdyţ vtom jsem zaslechla smích a klapání podpatků na kameni. Hasila si to k nám Mia s několika kamarádkami v závěsu, ale bez Aarona. Okamţitě jsem se postavila do obrany.

Lissa byla stále ještě otřesena z královniných poznámek. Uvnitř v ní vířila bolest a poníţení.

Cítila se trapně kvůli tomu, co si o ní teď pomyslí ostatní, a pořád myslela na to, jak by ji její rodina nenáviděla kvůli tomu útěku. Já tomu nevěřila, ale jí to připadalo skutečné a její temné pocity jen vířily a vířily. Nebyla v pohodě, ať uţ se snaţila předstírat opak, a já se jen obávala, aby neudělala něco unáhleného. Mia byla tím posledním, koho teď potřebovala vidět. „Co chceš?“ vyštěkla jsem.

Mia se nadutě usmála na Lissu a mě ignorovala. Udělala pár kroků směrem k ní. „Jenom jsem chtěla vědět, jaký to je, bejt tak důleţitá a tak královská. Musíš bejt nadšená, ţe s tebou mluvila královna.“ Skupinka za ní se zahihňala. „Stojíš moc blízko.“ Vstoupila jsem mezi ně a Mia sebou nepatrně trhla, moţná se pořád bála, ţe bych jí mohla zlomit ruku. „A královna aspoň zná její jméno, coţ se o tobě a tvém rádoby královském chování říct rozhodně nedá. Ani o tvých rodičích.“ Viděla jsem na ní, jak trpí. Páni, tak zoufale chtěla patřit ke královským. „Já aspoň svoje rodiče vídám,“ opáčila. „Aspoň vím, kdo jsou. Jenom Bůh ví, kdo je tvůj otec. Tvoje máma sice patří k nejslavnějším stráţcům, ale taky se o tebe moc nezajímá. Všichni vědí, ţe za tebou nejezdí.

Nejspíš byla ráda, kdyţ jsi vypadla. Pokud si toho vůbec všimla.“ Taková uráţka. Zatnula jsem zuby. „No, aspoň je slavná. Ona váţně radí královským a šlechticům. Neuklízí po nich.“

Zaslechla jsem, ţe se jedna z jejích kamarádek vzadu zasmála. Mia otevřela pusu, bezpochyby proto, aby z ní vypustila jednu z mnoha odpovědí, které měla připravené od té doby, co se tahle historka dostala do oběhu, ale pak najednou zůstala ohromeně stát, jako by se jí rozsvítila v hlavě ţárovka. „Tos byla ty,“ vypravila ze sebe s očima navrch hlavy. „Někdo mi říkal, ţe to rozšířil Jesse, ale ten o mně nemohl nic vědět. Má to od tebe. Řeklas mu to, kdyţ ses s ním vyspala.“ Teď uţ mě opravdu začínala štvát. „Nespala jsem s ním.“ Mia ukázala na Lissu a pak se zas zadívala na mě. „Tak takhle to je. Ty za ni děláš špinavou práci, protoţe ona je moc ubohá na to, aby to udělala sama. Ale nebudeš schopná ji chránit pořád,“ varovala mě. „Ty taky nejsi v bezpečí.“ Plané výhrůţky. Naklonila jsem se k ní a snaţila se promluvit co nejvýhrůţnějším hlasem.

Vzhledem k mému rozpoloţení to nebylo nic tak obtíţného. „Jo? Tak to zkus, dotkni se mě a uvidíš.“ Doufala jsem, ţe to udělá. Chtěla jsem to. Právě teď se nám tahle její zpackaná odplata ani v nejmenším nehodila.

Dívala jsem se za ní, a tak jsem zaregistrovala, ţe do zahrady vešel Dimitrij, který se rozhlíţel, jako by něco – nebo někoho – hledal. Napadlo mě, koho asi hledá. Jakmile mě spatřil, namířil si to k nám a zbystřil, kdyţ zaznamenal skupinku kolem nás. Stráţci vycítí na míle daleko, ţe se schyluje k boji. Tuhle bitku by ale vycítilo i šestileté děcko.

Dimitrij si stoupl vedle mě a zaloţil si ruce. „Všechno v pořádku?“ „Jasná věc, stráţce Belikove.“ Usmála jsem se na něj, ačkoli jsem zuřila. Přímo pěnila. Tahle konfrontace s Miou jen Lisse přitěţovala. „Jen jsme si tu vyprávěly rodinné historky. Slyšel jste tu o Miině rodině? Ta je fascinující.“ „Jdeme,“ oznámila Mia svým následovnicím. Odvedla je pryč, ale předtím mě ještě stihla zpraţit posledním příšerným pohledem. Nepotřebovala jsem umět číst myšlenky, abych pochopila, co ten pohled vyjadřoval. Ţe to ještě neskončilo. Chtěla se nám oběma, nebo aspoň jedné z nás, pomstít. Fajn. Jen do toho, Mio. „Mám tě odvést zpátky na tvoji kolej,“ oznámil mi suše Dimitrij. „Nechtělas náhodou vyprovokovat rvačku, ţe ne?“ „Samozřejmě, ţe ne,“ ujistila jsem ho s očima stále upřenýma na prázdné dveře, v nichţ před chviličkou zmizela Mia. „Nevyprovokovávám rvačky, kdyţ to lidi můţou vidět.“ „Rose,“ zaúpěla Lissa. „Tak jdeme. Dobrou noc, princezno.“ Otočil se, ale nevykročil. „Budeš v pohodě, Liss?“ Přikývla. „Je to fajn.“

Byla to taková leţ, ţe jsem nemohla uvěřit, ţe to vůbec vyslovila. Nepotřebovala jsem pouto, abych viděla, ţe se jí v očích lesknou slzy. Nikdy jsme se sem neměly vracet, uvědomila jsem si ponuře. „Liss…“ Nepatrně a smutně se na mě usmála a kývla směrem k Dimitrijovi. „Řekla jsem ti, ţe jsem v pohodě. Musíš jít.“ Neochotně jsem se vydala za ním. Vedl mě na druhý konec zahrady. „Moţná bude potřeba přidat další tréninky v sebeovládání,“ poznamenal. „Umím se ovládat doko…“ Zmlkla jsem, kdyţ jsem uviděla Christiana, který se k nám zrovna blíţil po cestičce. Na recepci jsem ho neviděla, ale kdyţ Kirová dovolila mně, abych se zúčastnila, předpokládala jsem, ţe to mohla dovolit i jemu. „Jdeš za Lissou?“ zeptala jsem se nepříjemně. Všechen svůj vztek na Miu jsem teď obrátila proti němu.

Strčil si ruce do kapes a nahodil svůj obvyklý netečný a povznesený výraz zkaţeného kluka. „A co kdyţ jo?“ „Rose, teď na to není čas,“ vloţil se do toho Dimitrij.

Mně se ale zdálo, ţe je nejvyšší čas. Lissa uţ celé týdny nebrala na vědomí, ţe jsem ji před Christianem varovala. Bylo načase jít přímo ke zdroji a zarazit to jejich trapné flirtování jednou provţdy. „Proč ji nenecháš na pokoji? Jsi takovej hajzl, co zoufale touţí po trošce pozornosti, ţe nepoznáš, kdyţ tě někdo nemá rád?“ Mračil se. „Slídíš za ní a ona to ví. Řekla mi všechno o tvejch pošahanejch utkvělých myšlenkách, o tom, jak se scházíte na půdě, i o tom, jak jsi zapálil Ralfa, abys na ni udělal dojem. Myslí si, ţe jsi magor, ale je moc hodná na to, aby ti to řekla.“ V obličeji celý zbledl a v očích se mu objevilo cosi zlověstného. „Ale ty nejsi moc hodná.“ „Ne. Nejsem.“ „Stačí,“ utnul to Dimitrij a strkal mě dál. „Dík za ,pomoc‘,“ vyštěkl Christian hlasem plným zášti. „Ţádnej problém,“ houkla jsem na něj přes rameno.

Kdyţ jsme kousek popošli, nenápadně jsem se ohlédla a uviděla jsem Christiana, jak pořád stojí na stejném místě a zírá na cestičku vedoucí k Lisse. Tvářil se zamyšleně. Po chvilce se otočil a zamířil zpět na morojskou kolej.

Dvanáct

Tu noc jsem vůbec nemohla usnout, dlouho jsem se v posteli jen tak převalovala.

Asi po hodině jsem se v posteli posadila, snaţila jsem se uklidnit se a utřídit emoce, které ke mně přicházely. Lissa. Vyděšená a rozrušená. Nevyrovnaná. Jak jsem tak probírala, co ji rozrušilo, hned se mi vrátily události dnešního večera. Královna ji poníţila. Mia. Moţná dokonce Christian – třeba se nakonec přece jen sešli.

Jenţe… nic z toho teď problém nepředstavovalo. Někde v sobě měla něco dalšího. Něco strašně špatného.

Vylezla jsem z postele, rychle se oblékla a zvaţovala svoje moţnosti. Teď jsem měla pokoj ve třetím patře – příliš vysoko na to, aby se dalo slézt z okna, obzvlášť kdyţ uţ tu není profesorka Karpová, která by mě pak dala dohromady. Vyplíţit se hlavní chodbou se mi nikdy nemůţe podařit. Zbývala jen „oficiální“ cesta. „Kam si myslíte, ţe jdete?“ Jedna z vychovatelek, která měla sluţbu, vzhlédla ze své ţidle. Seděla na konci chodby, poblíţ schodiště. Přes den schody nikdo nehlídal, ale teď v noci to bylo, jako bychom byli ve vězení.

Překříţila jsem si ruce přes prsa. „Musím navštívit Dim… stráţce Belikova.“ „Uţ je pozdě.“ „Je to naléhavé.“ Prohlídla si mě od hlavy k patě. „Vypadáte, ţe jste v pořádku.“ „Zato vy zítra budete v pěkným maléru, aţ všichni zjistí, ţe jste mě nepustila nahlásit to, co vím.“ „Povězte to mně.“ „Je to soukromá záleţitost stráţců.“ Zadívala jsem se na ni tak tvrdým pohledem, jakého jsem jen byla schopná. Někomu zavolala – doufala jsem, ţe Dimitrijovi -, ale mluvila tak potichu, ţe jsem neslyšela, co říká. Po několika minutách se dveře vedoucí na schodiště otevřely. Objevil se Dimitrij, úplně oblečený a bdělý, přestoţe jsem si byla jistá, ţe jsme ho určitě vytáhly z postele.

Stačil mu jediný pohled na mě. „Lissa.“ Přikývla jsem.

Bez jediného slova se otočil a vydal se po schodišti dolů. Následovala jsem ho. Tiše jsme kráčeli přes nádvoří k impozantní morojské koleji. Vampýři měli „noc“, coţ znamenalo, ţe pro zbytek světa byl den. Zlatým, chladným světlem nás zalévalo odpolední slunce. Moje lidské geny to vítaly, a tak jsem trochu litovala, ţe morojská citlivost na světlo nás nutí povětšinou ţít v temnotě.

Vychovatelka na nás tupě civěla, ale zřejmě měla z Dimitrije hrůzu, tak neodporovala. „Je v koupelně,“ řekla jsem jim. Kdyţ se vychovatelka vydala za mnou, nedovolila jsem jí to. „Je příliš rozrušená. Nechtě mě s ní nejdřív promluvit o samotě.“

Dimitrij to zvaţoval. „Ano. Dejte jim minutku.“ Zatlačila jsem do dveří. „Liss?“ Ozval se tichý zvuk připomínající vzlyknutí. Prošla jsem kolem pěti kabinek a našla jedinou zavřenou. Tiše jsem zaklepala. „Pusť mě dovnitř,“ řekla jsem a doufala, ţe to vyznělo klidně a odhodlaně.

Uslyšela jsem popotáhnutí a o chviličku později se dveře otevřely. Nebyla jsem připravená na to, co jsem uviděla. Lissa stála přede mnou… … celá od krve.

Vyděsilo mě to. Z hrdla se mi dral křik, málem jsem začala volat o pomoc. Kdyţ jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, ţe ta krev není Lissina. Měla ji po sobě rozmazanou, jako by měla ruce od krve a přejela si jimi po obličeji. Svezla se k zemi a já si klekla k ní. „Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem. „Co se stalo?“ Jen zavrtěla hlavou a rozplakala se nanovo. Vzala jsem ji za ruce. „Tak pojď. Musíš se umýt…“ Zarazila jsem se. Přece jen krvácela. Přes obě zápěstí se jí táhly dokonalé čáry, které sice nepřetínaly tepny, ale stačily k tomu, aby jí zanechaly na kůţi mokré červené stopy. Kdyţ to udělala, neřízla se do tepen; smrt nebyla jejím cílem. Podívala se mi do očí. „Promiň… Nechtěla jsem… Prosím tě, neříkej jim to…“ Vzlykla. „Kdyţ jsem to uviděla, vyděsila jsem se.“ Kývla směrem ke svým zápěstím. „Stalo se to dřív, neţ jsem to stačila zarazit.

Byla jsem rozrušená…“ „To je v pořádku,“ automaticky jsem ji uklidňovala a uvaţovala, co myslela tím to. „Tak jdeme.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. „Rose?“ „Vteřinku,“ zakřičela jsem.

Odvedla jsem ji k umyvadlu a omyla jí zakrvácená zápěstí. V lékárničce jsem našla obvazy, tak jsem jí rány ovázala. Krvácení uţ se ale stejně zastavovalo. „Jdeme dovnitř,“ ozvala se vychovatelka.

Rychle jsem si svlékla tričko a podala ho Lisse. Kdyţ vstoupil Dimitrij s vychovatelkou, zrovna si ho oblékala. Dimitrij byl vmţiku u nás a mně došlo, ţe jak jsem se snaţila schovat Lissina poraněná zápěstí, úplně jsem zapomněla, ţe má celý obličej od krve. „Ta není moje,“ vysvětlila urychleně, kdyţ viděla jeho výraz. „Je… je to králičí krev…“

Dimitrij si ji prohlíţel a já jen doufala, ţe si nevšimne ovázaných zápěstí. Spokojil se s tím, ţe na ní nespatřil ţádné otevřené krvácející rány. „Kde je jaký králík?“ zeptal se a já uvaţovala o tomtéţ.

Roztřesenýma rukama ukázala na koš na odpadky. „Uklidila jsem to. Aby to neviděla Natalie.“ Dimitrij a já jsme došli ke koši a podívali se do něj. Okamţitě jsem odskočila a ze všech sil se snaţila nepozvracet. Netušila jsem, jak Lissa ví, ţe to byl králík. Jediné, co jsem viděla, byla krev.

Krev a krví nasáklé papírové ručníky. Všude kolem kapky krve. Ten puch byl odporný.

Dimitrij přistoupil k Lisse a sklonil se k ní, takţe se jejich oči ocitly ve stejné úrovni. „Pověz mi, co se stalo.“ Podal jí pár papírových kapesníčků. „Vrátila jsem se na pokoj asi před hodinou. A uţ tam byl. Leţel na podlaze, přímo uprostřed. Úplně roztrhaný. Bylo to, jako kdyby… explodoval.“ Popotáhla. „Nechtěla jsem, aby to viděla Natalie, nechtěla jsem ji vyděsit…, tak jsem to uklidila. Ale pak jsem se nedokázala vrátit zpátky…“ Dala se do pláče a ramena se jí roztřásla.

Dokázala jsem si domyslet zbytek – tu část, kterou Dimitrijovi nevykládala. Našla králíka, uklidila tu spoušť a pak se zhroutila. Pořezala si zápěstí, coţ byl její dost divný způsob, jak se vyrovnávat s věcmi, které ji rozrušovaly. „Do těchhle prostor by se neměl nikdo dostat!“ vykřikla vychovatelka. „Jak se to mohlo stát?“ „Víš, kdo to udělal?“ Dimitrijův hlas zněl aţ něţně.

Lissa sáhla do kapsy od pyţama a vytáhla zmačkaný papírek. Byl tak nasáklý krví, ţe písmo bylo sotva čitelné, kdyţ Dimitrij papírek rozloţil.

Vím, co jsi zač. Tady nepřežiješ. O to se postarám. Hned vypadni. To je jediná možnost, jak můžeš přežít.

Vychovatelčin šokovaný výraz se změnil v odhodlaný. Zamířila ke dveřím. „Dojdu pro Ellen.“ Vteřinu mi trvalo, neţ jsem si uvědomila, ţe je to křestní jméno Kirové. „Řekněte jí, ţe budeme na klinice,“ prohlásil Dimitrij. Kdyţ vychovatelka odešla, obrátil se k Lisse. „Měla by sis lehnout.“ Ani se nepohnula, a tak jsem ji podepřela. „Pojď, Liss. Vypadneme odtud.“ Pomalu posouvala jednu nohu před druhou a nechala nás, abychom jí odvedli na školní kliniku.

Obvykle tam bývali dva doktoři, ale takhle v noci měla sluţbu jen jediná sestra. Nabídla se, ţe vzbudí jednoho z doktorů, ale Dimitrij odmítl. „Potřebuje si jenom odpočinout.“ Lissa si pomalu ani nestačila lehnout na úzkou postel, kdyţ se objevila Kirová spolu s dalšími a začali ji vyslýchat.

Probojovala jsem se před ni, aby k ní nemohli. „Nechte ji na pokoji! Nevidíte, ţe o tom nechce mluvit? Nechte ji nejdřív trochu prospat!“ „Slečno Hathawayová,“ prohlásila Kirová, „jste drzá jako obvykle. Ani netuším, co tady vlastně děláte.“

Dimitrij ji poţádal, zda by si s ní nemohl promluvit v soukromí, a odvedl ji na chodbu. Do pokoje doléhalo jen její vzteklé štěkání a jeho odhodlaná a uklidňující nezřetelná slova. Kdyţ se vrátili, strnule oznámila: „Můţete s ní chvilku zůstat. Nařídím úklid koupelny a prohlídku. I váš pokoj někdo prohlédne, slečno Dragomirová. Podrobně probereme celou situaci aţ ráno.“ „Nebuďte Natalii,“ zašeptala Lissa. „Nechci ji vyděsit. Stejně uţ jsem v pokoji všechno uklidila.“ Kirová se zatvářila pochybovačně. Skupinka se měla k odchodu, ale neţ odešla, sestra se zeptala Lissy, jestli nechce něco k jídlu nebo k pití. Jakmile jsme osaměly, lehla jsem si vedle ní a jednou rukou ji objala. „Nenechám je, aby to zjistili,“ ujistila jsem ji, protoţe jsem vycítila, jak se trápí kvůli svým zápěstím. „Mrzí mě, ţes mi to neřekla, neţ jsem odešla z recepce. Říkalas, ţe vţdycky půjdeš prvně za mnou.“ „To jsem to ještě nechtěla udělat,“ poznamenala s očima nepřítomně upřenýma do prázdna. „Přísahám, ţe jsem nechtěla. Byla jsem tak rozhozená…, ale myslela jsem… myslela jsem, ţe to zvládnu. Tolik jsem se snaţila, váţně, Rose. Snaţila. Jenţe pak jsem se vrátila na pokoj a uviděla jsem to a… to mě dorazilo. Bylo to jako poslední kapka. Věděla jsem, ţe to musím uklidit dřív, neţ to někdo uvidí, neţ to někdo zjistí, jenţe tam bylo tolik krve… A pak, kdyţ jsem to uklidila, bylo toho na mě moc. Připadalo mi, ţe snad kaţdou chvíli…, nevím…, vybuchnu. Bylo toho zkrátka moc, musela jsem to nějak vypustit, chápeš? Musela jsem…“ Přerušila jsem její hysterický výlev. „To je dobrý, chápu to.“ Byla to leţ. To její řezání jsem vůbec nechápala. Dělala to jen zřídka, uţ od té nehody, ale pokaţdé mě to vyděsilo. Snaţila se mi to vysvětlit – povídala, ţe se nechce zabít, jen to potřebuje ze sebe nějak vypustit. Byla tak přecitlivělá, ţe kdyţ pociťovala duševní muka, fyzická bolest byla pro ni jedinou moţností, jak se zbavit vnitřní bolesti. Byl to jediný způsob, jak to dokázala ovládat. „Proč se to děje?“ křikla do polštáře. „Proč jsem zrůda?“ „Nejsi ţádná zrůda.“ „Nikomu jinýmu se tohle nestává. Nikdo nedělá takovou magii jako já.“ „Ty jsi zkoušela magii?“ Ţádná odpověď. „Liss? Zkoušela jsi toho králíka uzdravit?“ „Jen jsem se na něj podívala, abych zjistila, jestli by se to nedalo napravit, jenţe tam bylo tolik krve… Nemohla jsem.“ Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji, Rose.

Lissa měla pravdu. Pomocí morojské magie se dá vyčarovat oheň a voda, hýbat kameny a vším, co tvoří zemi. Ale nikdo by neuměl vyléčit zvíře nebo ho dokonce oţivit. Nikdo kromě profesorky Karpové.

Zastav ji, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.

Nesnášela jsem tohle naše tajemství, hlavně proto, ţe jsem nevěděla, co s tím. Nelíbilo se mi, kdyţ jsem si připadala bezmocná. Musela jsem ji před tím ochránit – i před ní samotnou. A zároveň jsem ji musela ochránit před nimi. „Měly bychom odejít,“ řekla jsem najednou. „Musíme odtud zmizet.“ „Rose…“ „Děje se to znovu. A je to horší. Horší neţ posledně.“ „Vyděsil tě ten vzkaz.“ „Ţádnej vzkaz mě nevyděsil. Ale není tady bezpečno.“ Náhle jsem znovu zatouţila po Portlandu. Je to tam sice špinavější a je tam víc lidí neţ v drsné Montaně, ale aspoň víte, co můţete očekávat – ne jako tady. Tady na Akademii válčila minulost s přítomností. Byly tu překrásné staré budovy a zahrady, ale dovnitř se vkrádaly moderní věci. Lidé nevěděli, co s tím. Stejně jako samotní Morojové. Jejich starobylé královské rodiny stále byly u moci, ale bylo to jen povrchní a lidé začínali být nespokojení. Dhampýři chtěli od ţivota víc.

Morojové jako Christian chtěli bojovat se Strigoji. Královští stále lpěli na svých tradicích a chtěli kaţdému dokazovat svou moc, stejně jako Akademie, kdyţ otevřela své propracované ţelezné brány a předváděla své tradice a nepřemoţitelnost.

A pak taky lţi a tajemství. Někdo tu běhal po chodbách a schovával se v koutech. Někdo tady Lissu nenáviděl, někdo, kdo se na ni nejspíš usmíval a předstíral přátelství. Nemohla jsem jim dovolit, aby ji zničili. „Potřebuješ se trochu vyspat,“ pověděla jsem jí. „Nemůţu spát.“ „Ale můţeš. Jsem u tebe. Nebudeš sama.“ Cítila úzkost a strach a další nepříjemné pocity. Nakonec ale vyhrála přirozená potřeba jejího těla. Po chvilce se jí zavřely oči. Začala pravidelně oddechovat a pouto utichlo.

Pozorovala jsem ji, jak spí, příliš nabuzená adrenalinem, neţ abych si taky dokázala odpočinout.

Myslím, ţe uplynula tak hodina, kdyţ se vrátila sestra a řekla mi, ţe musím odejít. „Nemůţu odejít,“ namítla jsem. „Slíbila jsem jí, ţe nebude sama.“ Sestra byla vysoká, dokonce i na Morojku, a měla hnědé oči. „Nebude sama. Zůstanu s ní.“ Nedůvěřivě jsem na ni pohlédla. „Slibuju.“

V mém pokoji na mě všechno padlo. Strach a rozruch mě úplně vyčerpaly a já na okamţik zatouţila po normálním ţivotě a normální nejlepší kamarádce. Ihned jsem ale tu myšlenku zaplašila. Nikdo tu není normální, ve skutečnosti ne. A já bych nikdy nemohla mít lepší kamarádku neţ Lissu… Jenţe to s ní bylo občas tak těţké.

Tvrdě jsem spala aţ do rána. Na první hodinu jsem šla s napnutýma ušima, nervózní, jestli nezaslechnu něco o událostech z noci. Ale všichni rozebírali jen královnu a recepci. O králíkovi nic nevěděli. Těţko tomu uvěřit, ale já na tyhle záleţitosti uţ málem zapomněla. Zdálo se mi to jako malichernost ve srovnání s krvavou explozí v Lissině pokoji.

V průběhu dne jsem zaznamenala něco podivného. Lidi uţ na Lissu tak nezírali. Začali zírat na mě. Nestarala jsem se o to. Nevšímala jsem si jich a běţela rovnou za Lissou, které právě končila s pitím krve. Zase jsem měla ten známý pocit, který mě přepadl pokaţdé, kdyţ jsem pozorovala její pusu na krku dárce, jemuţ pila krev. Pramínek krve mu stékal po krku, kde mimořádně vynikal na bledé kůţi. Dárci, přestoţe to byli lidé, byli skoro stejně bledí jako Morojové – a to z té ztráty krve.

Nevypadal, ţe by si toho všiml; byl úplně mimo z toho kousnutí. Dusila jsem se ţárlivostí, tak jsem se rozhodla, ţe si potřebuju terapii. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí později, cestou do třídy. Měla na sobě košili s dlouhými rukávy, aby schovala svoje zápěstí. „Jo… jen pořád nemůţu přestat myslet na toho králíka… Byla to hrůza. Pořád to mám před očima. A taky to, co jsem udělala potom.“ Na okamţik pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela. „Lidi o nás mluví.“ „Já vím. Nevšímej si jich.“ „Nesnáším to,“ pravila vztekle. Vzedmula se v ní temnota, kterou jsem pocítila skrze naše pouto. Úplně mě to zdrtilo. Moje nejlepší kamarádka byla mírná a hodná. Nemívala takové pocity. „Nesnáším všechny ty drby. Je to taková kravina. Jak můţou bejt všichni tak povrchní?“ „Nevšímej si jich,“ zopakovala jsem klidným tónem. „Jsi dost chytrá na to, aby ses s nimi uţ nezapletla.“ Ale nevšímat si jich bylo stále obtíţnější. To šeptání a pohledy byly čím dál častějším jevem.

Na hodině chování zvířat to bylo tak zlé, ţe jsem se ani nemohla soustředit na svoje oblíbené téma.

Profesorka Meissnerová začala mluvit o evoluci a přeţití těch nejvhodnějších druhů a o tom, jak zvířata hledají svoje protějšky s dobrými geny. Fascinovalo mě to, ale profesorka kaţdou chvíli musela někoho okřikovat, aby zmlkl a dával pozor. „Něco se děje,“ pověděla jsem o přestávce Lisse. „Nevím co, ale všichni řeší něco novýho.“ „Něco jinýho, neţ ţe mě královna nenávidí? O co většího můţe jít?“ „Kéţ bych to tak věděla.“ Všechno mi konečně začalo dávat smysl aţ na poslední hodině toho dne. Slovanské umění.

Začalo to při práci na individuálních projektech, kdyţ mi kluk, kterého sotva znám, učinil jednoznačný a skoro aţ obscénní návrh. Odpověděla jsem mu mile, ale dala jsem mu jasně najevo, kam by si měl svůj návrh strčit.

Jenom se zasmál. „No tak, Rose. Krvácím pro tebe.“ Následovalo hromadné chechtání a Mia mi věnovala výsměšný pohled. „Počkej, není to náhodou Rose, kdo krvácí?“

Další smích. Pochopila jsem, na co naráţí, a bylo to, jako bych dostala facku. Odtáhla jsem Lissu stranou. „Vědí to.“ „Co vědí?“ „O nás. Jak jsi…, no víš, jak jsi ze mě pila, kdyţ jsme byly na útěku.“ Zalapala po dechu. „Jak se to dozvěděli?“ „Jak asi? Tvůj ,kámoš‘ Christian.“ „Ne,“ řekla neústupně. „To by neudělal.“ „Kdo další o tom ví?“ Důvěra v Christiana jí zářila v očích a cítila jsem ji i skrz pouto. Ale ona nevěděla, co já.

Nevěděla, ţe jsem ho včera v noci vypráskala a ţe jsem mu řekla, jak ho nenávidí. Ten kluk je nevypočitatelný. Rozšířit naše největší tajemství – dobře, jedno z nich – by byla adekvátní pomsta.

Moţná i zabil toho králíka. Koneckonců chcípl jen pár hodin poté, co jsem Christiana zastrašila.

Nečekala jsem na její protesty a odtáhla jsem ji na druhý konec místnosti, kde Christian pracoval o samotě, jako obvykle. Lissa šla za mnou vcelku uţ dobrovolně. Nestarala jsem se o to, jestli na nás někdo kouká, naklonila jsem se přes lavici k němu a strčila obličej těsně k tomu jeho. „Zabiju tě.“ Díval se na Lissu a v očích se mu zračila touha. Pak se ale zamračil. „Proč? To je jako výraz extrémní důvěry stráţců?“ „Nech toho,“ varovala jsem ho a sníţila hlas. „Tys to vykecal. Vykecal jsi, ţe ze mě Lissa pila.“ „Řekni jí to,“ zakvílela zoufale Lissa. „Řekni jí, ţe to není pravda.“ Christian ode mě odtrhl pohled a zadíval se na ni. Jak na sebe koukali, ucítila jsem ohromnou vlnu přitaţlivosti, ţe jsem aţ divila, ţe mě to nesmetlo k zemi. V očích měla hluboký cit. Bylo evidentní, ţe on k ní cítí totéţ, ale ona to neviděla, nejspíš proto, ţe na ni zíral neustále. „Můţeš přestat,“ řekl. „Uţ nemusíš nic předstírat.“ Lissiny zamilované emoce najednou nahradila bolest a zděšení nad jeho tónem. „Já… coţe? Co předstírat?“ „Ty víš co. Prostě toho nech. Přestaň se takhle chovat.“ Lissa na něj jen zírala s vyvalenýma očima, v nichţ se zračila nezměrná bolest. Neměla tušení, jak jsem ho minulou noc odradila. Neměla tušení, ţe on teď věří, ţe ho nenávidí. „Přestaň se litovat a radši nám řekni, co se tu děje,“ zařvala jsem na něj. „Řekls jim to, nebo ne?“ Vzdorně na mě pohlédl. „Ne. Neřekl.“ „Nevěřím ti.“

„Já jo,“ prohlásila Lissa. „Chápu, ţe je těţký uvěřit, ţe by magor jako já dokázal udrţet jazyk za zuby, zvlášť kdyţ to neumí ani jedna z vás, ale mám na práci lepší věci neţ rozšiřování debilních pomluv. Chcete někoho obvinit? Hoďte to támhle na tvýho zlatýho chlapce.“ Sledovala jsem jeho pohled, který směřoval k Jesseovi. Ten se zrovna něčemu hrozně smál s tím idiotem Ralfem. „Jesse to neví,“ řekla Lissa odmítavě.

Christian mě stále sledoval. „Ale ví. Nebo snad ne, Rose? Ví to.“ Zhoupl se mi ţaludek. Ano. Jesse to věděl. Došlo mu to tehdy v noci v opuštěné společenské místnosti. „Nenapadlo mě… Nenapadlo mě, ţe by to mohl vykecat. Strašně se bál Dimitrije.“ „Tys mu to řekla?“ vyjekla Lissa. „Ne, uhodl to.“ Začalo mi být špatně. „Zjevně nejenom uhodl,“ zamumlal Christian.

Obrátila jsem se k němu. „Co to má znamenat?“ „Á, ty nevíš.“ „Přísahám Bohu, Christiane, po vyučování ti zlomím vaz.“ „Páni, ty jsi váţně rozhozená.“ Vyslovil to skoro spokojeně, ale jeho další slova byla mnohem váţnější. Pořád měl ten svůj posměšný výraz a plál vzteky, ale kdyţ promluvil, z jeho hlasu čišelo uspokojení. „Tak trochu zapracoval na tom vzkazu, co vám stopil profesor. Zašel do větších podrobností.“ „Aha, chápu. Vykládal, ţe jsme se spolu vyspali.“ Nemusela jsem to dál rozebírat. Christian přikývl. Tak. Jesse se vychloubal, aby si zlepšil pověst. Dobře. S tím se dokáţu vyrovnat. I kdyţ moje pověst uţ si tak hvězdná nebude, ale to nebyla nikdy. Beztak si tady všichni myslí, ţe spím s kaţdým. „A Ralf taky. Ţe ty a on…“ Ralf? Ani litry alkoholu, ani ţádná nezákonná droga by mě nepřiměly k tomu, abych se ho dotkla. „Coţe? Ţe jsem se vyspala i s Ralfem?“ Christian přikývl. „To je kretén! Zabiju ho!“ „To ještě není všechno.“ „Jak to? Vyspala jsem se snad s celým basketbalovým týmem?“ „Povídal – oba povídali -, ţes je nechala… No, aby ti pili krev.“

To šokovalo i mě. Pít krev při sexu. Ta nejzvrhlejší ze všech zvrhlostí. Ubohost. To je horší, neţ kdyby o mně říkali, ţe jsem děvka. Milionkrát horší, neţ kdyţ ze mě Lissa pila, aby přeţila. Byla jsem označena za krvavou děvku. „To je šílenost!“ vykřikla Lissa. „Rose by nikdy… Rose?“ Ale já uţ jsem neposlouchala. Byla jsem ve svém vlastním světě, ve světě, který mě přenesl přes celou třídu aţ k místu, kde seděli Jesse s Ralfem. Oba na mě pohlédli, tvářili se napůl arogantně a napůl… nervózně. To se dalo čekat, kdyţ oba vypouštěli z pusy takové lţi.

Celá třída ztichla. Evidentně všichni očekávali, ţe dojde k rozhodující bitvě. Moje nevypočitatelná povaha v akci. „Co si sakra myslíte, ţe děláte?“ štěkla jsem na ně hrdelně nebezpečným tónem.

Jesseův nervózní výraz vystřídalo naprosté zděšení. Byl sice vyšší neţ já, ale oba jsme dobře věděli, kdo by vyhrál, kdybych se uchýlila k násilí. Ralf se jen nadutě usmíval. „Neudělali jsme nic, cos nechtěla, abychom dělali.“ Jeho úsměv byl krutý. „A ať tě ani nenapadne na nás vztáhnout ruku. Začneš se s náma rvát, a Kirová tě vyhodí. Skončíš s ostatníma krvavejma děvkama.“ Všichni ve třídě zadrţeli dech, napjatě čekali, co se bude dít. Netušila jsem, jak můţe profesor Nagy nebrat na vědomí, co se děje na jeho hodině.

Chtěla jsem je oba praštit, tak tvrdě, ţe Dimitrijova potyčka s Jessem by proti tomu byla jen poplácáním po zádech. Chtěla jsem Ralfovi vyškrábat oči.

Debil nebo ne, stejně měl pravdu. Kdybych se jich jen dotkla, Kirová by mě mrknutím oka vypakovala. A kdyby mě vykopla, Lissa by tu zůstala sama. Zhluboka jsem se nadechla a učinila jedno z nejtěţších rozhodnutí v ţivotě.

Odkráčela jsem.

Zbytek dne nestál za nic. Kdyţ jsem takhle vycouvala ze rvačky, všichni se mi posmívali.

Pomluvy a šeptanda nabyly na intenzitě. Lidi uţ na mě zírali zcela otevřeně. Smáli se. Lissa se se mnou snaţila mluvit a utěšovat mě, ale já ignorovala dokonce i ji. Zbytek vyučování jsem se plouţila jako zombie a pak jsem se rozběhla na trénink s Dimitrijem tak rychle, jak jsem jen mohla.

Zmateně na mě pohlédl, ale na nic se nevyptával.

Kdyţ jsem pak osaměla ve svém pokoji, poprvé po letech jsem se rozbrečela.

Jakmile jsem se trochu uklidnila a chtěla si uţ oblíknout pyţamo, někdo mi zaklepal na dveře.

Dimitrij. Prohlíţel si mě a pak se radši zadíval jinam, zjevně si všiml, ţe jsem brečela. A mně zase došlo, ţe se ty pomluvy donesly aţ k němu. Věděl to. „Jsi v pořádku?“ „Na tom přece nezáleţí, vzpomínáš?“ Podívala jsem se na něj. „Je Lissa v pořádku? Má to taky těţký.“ Zatvářil se pobaveně. Zřejmě ho ohromilo, ţe se v takové situaci starám o ni. Naznačil mi, abych ho následovala, a vedl mě k zadnímu schodišti, které obvykle bývalo před studenty zamčené.

Dnes v noci ale bylo otevřené a Dimitrij mi ukázal, abych tudy vyšla ven. „Pět minut,“ upozornil mě.

Zvědavější neţ kdy jindy jsem vyšla ven. Lissa uţ tam stála. Měla jsem vycítit, ţe je blízko, jenţe moje nekontrolovatelné pocity úplně zastínily ty její. Bez jediného slova mě objala a hodnou chvíli mě drţela. Musela jsem potlačovat další slzy. Kdyţ jsme se od sebe odlepily, podívala se na mě klidným vyrovnaným pohledem. „Promiň,“ řekla. „Není to tvoje vina. To přejde.“ Zjevně o tom pochybovala. A já taky. „Je to moje vina,“ prohlásila. „Udělala to, aby se mi pomstila.“ „Ona?“ „Mia. Jesse s Ralfem nejsou tak chytrý, aby na něco takovýho přišli sami. Vţdyť jsi to říkala: Jesse se bál Dimitrije natolik, aby moc nevykládal o tom, co se stalo. A proč by s tím taky čekal a rozkecal to aţ teď? Stalo se to uţ před nějakou dobou. Kdyby chtěl šířit drby, udělal by to uţ tenkrát. Mia se do toho vloţila, aby se ti pomstila za to, co vykládáš o jejích rodičích. Netuším, jak to dokázala, ale to ona je přiměla k tomu, aby říkali takový bludy.“ V hloubi duše jsem věděla, ţe má Lissa pravdu. Jesse a Ralf byli jen nástroji v rukou Mii. „Teď uţ s tím nic nenaděláme,“ povzdechla jsem. „Rose…“ „Pusť to z hlavy, Liss. Uţ se stalo.“ Několik vteřin na mě mlčky jen koukala. „Uţ strašně dlouho jsem tě neviděla brečet.“ „Nebrečela jsem.“ Skrz pouto jsem ucítila její soucit a svírání u srdce. „Tohle ti nemůţe dělat,“ namítla.

Hořce jsem se zasmála, tak trochu překvapená vlastní beznadějí. „Uţ to udělala. Řekla, ţe se mi pomstí, abych nebyla schopná tě ochraňovat. Udělala to. Aţ zase přijdu na vyučování…“ Z té představy se mi zvedl ţaludek. Uvaţovala jsem o kamarádech a respektu, který jsem si tady vybudovala, přestoţe to zpočátku šlo dost těţko. To všechno bude pryč. Z něčeho takového se jen tak nedostanete. Ne mezi Moroji. Jednou krvavá děvka, navţdycky krvavá děvka. Všechno to ještě zhoršovala jedna věc, a sice, ţe nějaká moje temná část si uţívala upíří kousání. „Neměla bys mě uţ dál chránit,“ řekla.

Rozesmála jsem se. „Je to moje práce. Budu tvojí stráţkyní.“ „Já vím, ale myslela jsem to tak, ţe bys kvůli mně neměla trpět. Neměla bys na mě pořád dohlíţet. Ale ty to děláš stejně. Dostalas mě odsud. Kdyţ jsme ţily na útěku, o všechno ses

postarala. I kdyţ jsme se vrátily zpátky…, tys vţdycky udělala všechnu práci. Pokaţdé, kdyţ jsem se sesypala – jako včera v noci -, vţdycky jsi byla u mě. Já… já jsem slabá. Já nejsem jako ty.“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno. Prostě to tak dělám. Nevadí mi to.“ „Jo, ale podívej, co se stalo. Ona se teď mstí mně – i kdyţ pořád nechápu proč. Ale to je jedno.

Musí to přestat. Odteď budu chránit já tebe.“ Tvářila se odhodlaně a vyzařovala z ní taková spokojenost, ţe mi připomínala tu Lissu, kterou jsem znala před nehodou. V tu chvíli jsem z ní ucítila ještě něco – něco temného, hluboko ukrytý hněv. Tuhle její stránku jsem nezaznamenala poprvé a vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem, aby se do toho zapletla. Jen jsem chtěla, aby byla v bezpečí. „Lisso, nemůţeš mě chránit.“ „Můţu,“ namítla zapáleně. „Existuje jedna věc, po který Mia touţí víc, neţ aby nás zničila.

Chce, aby ji všichni brali. Chce se kamarádit s královskýma a připadat si jako jedna z nich. A to jí můţu sebrat.“ Usmála se. „Můţu je poštvat proti ní.“ „Jak?“ „Řeknu jim to.“ Oči jí zazářily.

Dnes v noci mi mysl pracovala pomalu. Chvíli mi trvalo, neţ mi to došlo. „Liss – ne. Nemůţeš pouţít nátlak. Tady ne.“ „Můţu pouţít, co chci.“ Čím víc to používá, tím je to horší. Zastav ji, Rose. Zastav ji dřív, než si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud. „Liss, jestli tě někdo přistihne…“ Dimitrij vystrčil hlavu ven. „Musíš se vrátit, Rose, neţ na to někdo přijde.“ Střelila jsem zděšeným pohledem po Lisse, ale ta uţ byla na odchodu. „Tentokrát se o všechno postarám já, Rose. O všechno.“

Třináct Důsledky Jesseových a Ralfových výmyslů byly přesně tak strašné, jak jsem očekávala. Jediný způsob, jak jsem mohla přeţít, bylo nevidět a nevnímat nikoho a nic. To mě udrţovalo při duševním zdraví – tak tak -, ale nesnášela jsem to. Připadalo mi, ţe neustále brečím. Ztratila jsem chuť k jídlu a špatně jsem spala.

Ať uţ to bylo jakkoli zlé, nestarala jsem se o sebe tak jako o Lissu. Dodrţela svůj slib a některé věci změnila. Zpočátku na to šla pomalu, ale postupně jsem si všímala, jak za ní u oběda nebo o přestávce přicházeli jeden či dva královští, aby ji pozdravili. Zářivě se na ně usmívala, smála se s nimi a vůbec se k nim chovala, jako by byli nejlepšími přáteli.

Nejdřív jsem nechápala, jak se jí to daří. Pak mi ale pověděla, ţe pouţívá nátlak, aby královské dostala na svou stranu a poštvala je proti Mie. Ale já neviděla, jak to dělá. Docela dobře bylo tedy moţné, ţe je získává na svou stranu i bez nátlaku. Koneckonců byla zábavná, chytrá a milá. Kaţdý by si ji zamiloval. Něco mi ale říkalo, ţe nezískává kamarády staromódním způsobem, a pak jsem na to konečně přišla.

Pouţívala nátlak, kdyţ jsem u toho nebyla. Denně jsme se vídaly jen chvilku, a jelikoţ Lissa věděla, ţe to neschvaluju, pouţívala své schopnosti, jen kdyţ jsem u toho nebyla.

Po několika dnech tohohle tajného nátlaku mi došlo, co bych měla udělat: musela jsem se jí znovu dostat do hlavy. Záměrně. Uţ jsem to jednou udělala, takţe to klidně můţu udělat znovu.

To jsem si aspoň říkala, kdyţ jsem jednoho dne seděla na hodině profesora Stana. Ale nebylo to tak snadné, jak jsem si myslela, částečně taky proto, ţe jsem byla příliš nervózní, neţ abych se dokázala uvolnit a otevřít jejím myšlenkám. Taky jsem s tím měla problémy, protoţe jsem si na to vybrala dobu, kdy byla Lissa relativně v klidu. „Nejhlasitější“ byla, kdyţ pociťovala silné emoce.

Stejně jsem se ale snaţila udělat to, co jsem udělala uţ jednou, kdyţ jsem ji špehovala s Christianem. Taková ta meditace. Pomalé dýchání. Zavřené oči. Duševní soustředění pro mě pořád bylo těţké, ale po delší chvíli se mi to konečně podařilo a já vklouzla do její hlavy a viděla svět jejíma očima. Nacházela se zrovna na hodině americké literatury, kde měli studenti vypracovávat cvičení, ale Lissa, stejně jako většina ostatních, nepracovala. Postávala vedle Camilly Contové, obě se opíraly o zeď vzadu v učebně a šeptem se bavily. „To je drsný,“ prohlásila Camille a zamračeně svraštila svůj pěkný obličej. Měla na sobě modrou sukni z látky připomínající samet, která byla tak krátká, ţe jí všichni civěli na nohy. „Jestli jste to dělaly, nepřekvapuje mě, ţe začala bejt závislá a udělala to i s Jessem.“ „Nedělala to s Jessem,“ trvala na svém Lissa. „A neznamená to, ţe jsme měly sex. Prostě jsem jenom neměla dárce, to je všechno.“ Lissa se zadívala na Camillu a usmála se. „O nic nejde.

Všichni to zveličujou.“ Camille vypadala, ţe o tom má váţné pochyby, ale pak se její výraz náhle změnil. Čím déle se dívala na Lissu, tím byly její oči rozšířenější. Nakonec měla úplně prázdný pohled. „Mám pravdu?“ dotázala se Lissa hedvábným hlasem. „O nic nejde.“ Camille se znovu zamračila. Snaţila se vymanit z psychického nátlaku. Bylo neuvěřitelné, ţe to zašlo aţ tak daleko. Jak poznamenal Christian, pouţití nátlaku na Moroje bylo něčím neslýchaným.

Camille, ačkoli měla silnou vůli, tu bitvu prohrála. „Jo,“ vypravila ze sebe pomalu. „Váţně o nic nejde.“ „A Jesse lţe.“ Přikývla. „Určitě lţe.“ Lissa byla uvnitř celá napjatá, kdyţ se snaţila dát příkaz. Stálo ji to spoustu úsilí, a to ještě neskončila. „Co děláš dneska večer?“

„Carly a já se v jejím pokoji budeme učit na ten Matthesonův test.“ „Pozvi mě.“ Camille o tom uvaţovala. „Hele, ty se s náma chceš učit?“ „Jasně,“ ujistila ji Lissa s úsměvem. Camille se na ni také usmála.

Lissa přestala vyvíjet psychický nátlak a zaplavila ji vlna malátnosti. Cítila se slabá. Camille se udiveně rozhlíţela kolem a po chvíli ze sebe ty podivnosti setřásla. „Takţe se uvidíme po večeři.“ „Zatím,“ zamumlala Lissa a sledovala ji, jak odchází. Jakmile byla Camille pryč, Lissa natáhla ruce, aby si sepnula vlasy do culíku. Nepodařilo se jí ale prsty pobrat všechny vlasy a navíc se v tu chvíli objevil další pár rukou, který jí přišel na pomoc. Otočila se a uviděla Christianovy ledově modré oči. Odskočila od něj. „Nedělej to!“ vykřikla a zachvěla se při zjištění, ţe se jí dotýkaly jeho prsty.

Obdařil ji svým pomalým, trochu křivým úsměvem a odhrnul si z obličeje černé vlasy. „O to mě ţádáš, nebo mi to přikazuješ?“ „Zmlkni.“ Rozhlédla se, jednak aby se vyhnula jeho pohledu, a jednak taky proto, aby se ujistila, ţe je spolu nikdo neuvidí. „O co jde? Bojíš se, co si tví otroci pomyslí, kdyţ tě uvidí, jak se se mnou bavíš?“ „Jsou to mí kamarádi.“ „Aha. Jasně, ţe jsou to kamarádi. Z toho, co jsem viděl, usuzuju, ţe Camille by pro tebe nejspíš udělala cokoli. Kámošky aţ za hrob.“ Zaloţil si ruce, a přestoţe zuřil, Lissa si nemohla nevšimnout, jak jeho stříbřitě šedá košile zdůrazňuje jeho černé vlasy a modré oči. „Aspoň není jako ty. Jeden den nepředstírá, ţe je moje kamarádka, a pak mě bezdůvodně neignoruje.“ Zatvářil se trochu zmateně. Poslední týden mezi nimi panovalo napětí a vztek, to od té doby, co jsem Christiana seřvala po královské recepci. Christian mi uvěřil a přestal se s Lissou bavit.

Kdykoli s ním začala konverzovat ona, hrubě ji odbyl. Teď se cítila zraněná a zmatená, vzdala uţ všechny snahy být na něj milá. Celá ta situace se jen zhoršovala.

Jak jsem se tak dívala Lissinýma očima, viděla jsem na Christianovi, ţe se o ni pořád zajímá a pořád o ni stojí. Jeho hrdost sice utrpěla zranění, ale nedával svou slabost najevo. „Jo?“ zeptal se hlubokým, krutým hlasem. „Já myslel, ţe takhle by měli jednat všichni královští.

Určitě ti to jde skvěle. Anebo jsi na mě pouţila nátlak, abych si myslel, ţe jsi mrcha, co to hraje na dvě strany. Moţná, ţe taková nejsi. Ale o tom pochybuju.“ Lissa zrudla, kdyţ pouţil slovo nátlak – a znovu se obezřetně rozhlédla kolem -, ale nakonec se rozhodla, ţe mu nedopřeje to potěšení se s ním hádat. Naposled se na něj podívala a vydala se ke skupince královských, shromáţděných nad testem.

Vrátila jsem se do své hlavy a nepřítomně se dívala po třídě, zpracovávala jsem to, čeho jsem se právě stala svědkem. Někde v hloubi duše jsem trochu, opravdu jen trochu Christiana litovala. Ale bylo to jen trochu, a tak bylo snadné tu lítost ignorovat.

Na začátku dalšího dne jsem vyrazila ven za Dimitrijem. Tahle naše cvičení teď byla oblíbenou součástí kaţdého mého dne, zčásti proto, ţe jsem se do něj tak blbě zabouchla, a zčásti proto, ţe jsem se s nikým jiným moc bavit nesměla.

Začali jsme s běháním jako obvykle. Běhal se mnou, byl tichý a pokyny mi dával skoro aţ něţně, jako by se obával, abych se z toho nezhroutila. Věděl o těch drbech, co se o mně šíří po Akademii, ale nikdy se tom ani nezmínil.

Kdyţ jsme skončili, pustili jsme se do cvičení útoku a já mohla pouţít jakoukoli provizorní zbraň a napadnout ho s ní. Kupodivu jsem se zmohla na to, abych mu zasadila pár úderů, ačkoli se zdálo, ţe mně to ublíţilo mnohem víc neţ jemu. Kdyţ se rána odrazila, vţdycky jsem se zapotácela, ale Dimitrij se ani nepohnul. Přesto mě to neodradilo a útočila jsem na něj dál, bojovala jsem s téměř slepou zuřivostí. Nevěděla jsem, koho si v tu chvíli představuju: Miu, nebo Jesse, nebo Ralfa. Moţná všechny najednou.

Dimitrij konečně vyhlásil pauzu. Posbírali jsme náčiní, které jsme pouţívali k boji, a všechno vrátili do skladu. Kdyţ jsme vše odloţili, podíval se na mě, jako by si mě všiml aţ teď. „Tvoje ruce.“ Pronesl několik nadávek v ruštině. Teď uţ jsem poznala, ţe jsou to nadávky, ale odmítal mě naučit jejich význam. „Kde máš rukavice?“ Podívala jsem se na svoje ruce. Trpěly uţ celé týdny a dneska to bylo ještě horší. V té zimě se mi úplně vysušila a popraskala kůţe, místy mi ruce dokonce trochu krvácely. Měla jsem puchýře. „Ţádný nemám. V Portlandu jsem je nikdy nepotřebovala.“ Znovu zanadával a naznačil mi, abych si sedla na ţidli. Sám došel pro lékárničku. Vlhkou gázou mi otřel z rukou krev a zavrčel: „Nějaké ti seţenem.“ Dívala jsem se na svoje zničené ruce, kdyţ mi je ošetřoval. „Tohle je jenom začátek, ţe jo?“ „Začátek čeho?“ „Mého příštího já. Budu jako Alberta. Ona... a ostatní stráţkyně. Jsou pevný a vypracovaný.

Bojujou a trénujou a pořád lítají po venku – uţ nejsou moc hezký.“ Odmlčela jsem se. „To... to je ţivot. Ničí je to. Myslím jejich vizáţ.“ Na chviličku zaváhal a pohlédl na mě. Díval se na mě těma svýma ţhavýma hnědýma očima a v hrudi se mi cosi sevřelo. Zatraceně. Tyhle svoje city vůči němu budu muset zarazit. „Tobě se to nestane. Ty jsi příliš...“ Hledal to nejvýstiţnější slovo a já uţ v duchu doplňovala jako bohyně.

Strašně sexy. Dimitrij to ale vzdal a jenom řekl: „Tobě se to nestane.“ Obrátil pozornost zase k mým rukám. Myslí si... myslí si, ţe jsem hezká? Věděla jsem, jaké reakce vzbuzuju u kluků svého věku, ale s ním... nevěděla jsem. Svírání v hrudi jen vzrůstalo. „Mojí mámě se to stalo. Bývala krásná. Asi pořád ještě je, tak trochu. Ale ne tak, jak bývala.“ Hořce jsem dodala: „Uţ jsem ji dlouho neviděla. Co já vím, třeba teď vypadá úplně jinak.“

„Ty svoji matku nemáš ráda,“ poznamenal. „Všiml sis toho, co?“ „Sotva ji znáš.“ „V tom to právě vězí. Opustila mě. Nechala mě na Akademii, aby mě tu vychovali.“ Kdyţ skončil s čištěním mých otevřených ran, vytáhl nádobku s mastí, kterou mi začal vtírat do drsné kůţe na rukou. Tak trochu jsem se ztrácela ve vlastních pocitech z toho, jak mi masíroval ruce. „To říkáš ty..., ale co jiného měla dělat? Vím, ţe se chceš stát stráţkyní. Vím, co to pro tebe znamená. Myslíš, ţe ona to vnímá jinak? Myslíš, ţe tě měla odtud vzít, kdyţ uţ jsi tu stejně strávila většinu ţivota?“ Nelíbilo se mi, kdyţ po mně házel tak rozumnými argumenty. „Tvrdíš, ţe jsem pokrytec?“ „Jen říkám, ţe bys na ni moţná neměla být tak tvrdá. Je to velice uznávaná dhampýrka. Vyslala tě na cestu, aby z tebe bylo totéţ.“ „Taky by ji nezabilo, kdyby za mnou občas zajela na návštěvu,“ zadrmolila jsem. „Ale asi máš pravdu. V něčem. Mohlo bejt hůř. Mohli mě taky třeba vychovávat jako krvavou děvku.“ Dimitrij na mě pohlédl. „Já vyrůstal v dhampýrské komunitě. Nejsou tak zlé, jak si myslíš.“ „Aha.“ Najednou jsem si připadala hloupě. „Nemyslela jsem...“ „To je v pořádku.“ Zase se soustředil jen na moje ruce. „Takţe ty jsi tam měl rodinu? Vyrůstal jsi s nima?“ Přikývl. „Matku a dvě sestry. Od té doby, co jsem nastoupil do školy, jsem je moc neviděl, ale pořád jsme v kontaktu. Tahle společenství jsou hlavně o rodinách. Ať uţ jsi slyšela cokoli, všichni se tam mají rádi.“ Moje zahořklost se vrátila. Dimitrij měl se svou ostudnou matkou a příbuznými mnohem šťastnější rodinný ţivot neţ já se svou „respektovanou“ matkou stráţkyní. Taky svou matku určitě znal líp neţ já tu svou. „Jo, ale... není to divný? Nejezdí tam spousta Morojů navštěvovat… no, vţdyť víš.“ Krouţivými pohyby mi masíroval ruce. „Občas.“ Z jeho tónu zaznívalo cosi nebezpečného, cosi, co mi napovědělo, ţe tohle téma mu není zrovna příjemné. „O-omlouvám se. Nechtěla jsem rozebírat nic špatnýho...“ „Nejspíš... sis nemyslela, ţe narazíme na něco špatnýho,“ prohlásil asi po minutě. Rty se mu zvlnily do přiškrceného úsměvu. „Ty asi neznáš svého otce, nebo jo?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jediný, co o něm vím, je, ţe musel mít pěkný vlasy.“ Dimitrij se na mě podíval a jeho pohled mě úplně smetl. „Ano. To musel.“ Sklopil zrak zas na moje ruce a opatrně řekl: „Já svého otce znám.“

Zarazila jsem se. „Fakt? Většina Morojů nezůstane – totiţ některý jo, ale víš, jak to chodí.

Většinou jenom...“ „Měl moji matku rád.“ Slovo „rád“ nevyslovil zrovna hezkým tónem. „A často ji navštěvoval.

Je otcem i mých sester. Ale kdyţ přicházel… no, nezacházel s matkou zrovna dobře. Dělal strašné věci.“ „Třeba...“ Zaváhala jsem. Bavili jsme se o Dimitrijově matce. Netušila jsem, jak daleko můţu zajít. „Chtěl po ní věci, co dělají krvavý děvky?“ „Mlátil ji,“ odpověděl nevýrazně.

Ovázal mi ruce obinadly, ale pořád je svíral ve svých. Ani jsem nevěděla, jestli si to vůbec uvědomuje. Já tedy ano. Měl teplé a velké ruce s dlouhými ladnými prsty. Ty prsty by mohly hrát na piano, kdyby jejich vlastník vedl jiný ţivot. „Ach, boţe,“ povzdechla jsem. Připadalo mi to strašné. Stiskla jsem mu ruce. Opětoval můj stisk. „To je hrůza. A ona... nechala si to líbit?“ „Nechala.“ Jeden koutek úst se mu zdvihl ve zlomyslném a zároveň smutném úsměvu. „Ale já ne.“ Zaplavilo mě nadšení. „Řekni mi, tys toho hajzla zmlátil?“ Usmál se ještě víc. „Jo.“ „Páni.“ Myslela jsem, ţe Dimitrij uţ nemůţe být drsnější, ale to jsem se pletla. „Tys zmlátil svýho tátu. To je fakt hrozný..., to, co se stalo. Teda! Ty jsi váţně bůh.“ Zamrkal. „Co?“ „Ale nic.“ Rychle jsem se pokusila změnit téma. „Kolik ti bylo?“ Pořád se tvářil, ţe ho ta poznámka o bohu vyvedla z míry. „Třináct.“ No teda! Rozhodně bůh. „Tys ve třinácti zmlátil svýho tátu?“ „Nebylo to tak těţké. Měl jsem větší sílu neţ on a byl jsem skoro stejně vysoký. Nemohl jsem ho nechat, aby v tom pokračoval. Musel pochopit, ţe být královský Moroj neznamená, ţe si můţe dělat, co chce, a ubliţovat jiným – i kdyţ se jedná o krvavou děvku.“ Jen jsem zírala. Nemohla jsem uvěřit, ţe tohle právě řekl o své matce. „Omlouvám se.“ „To je v pořádku.“ Jednotlivé dílky skládačky zapadly na své místo. „Tak proto tě tak rozlítil Jesse? Byl to jen další královský, co chtěl dokázat svou převahu dhampýrce.“ Dimitrij odvrátil zrak. „Naštvalo mě to z mnoha důvodů. Koneckonců jsi porušila pravidla a ...“ Nedopověděl to, ale díval se mi do očí takovým způsobem, ţe mě to rozpalovalo.

Jak jsem si vzpomněla na Jesse, bohuţel mi to hned zkazilo náladu. Sklopila jsem oči. „Vím, ţe jsi slyšel, co o mně lidi povídají. Ţe jsem...“

„Vím, ţe to není pravda,“ skočil mi do řeči.

Ta jeho okamţitá a neochvějná odpověď mě překvapila. Hloupě jsem se ho začala vyptávat. „Jo, ale jak můţeš vědět...“ „Protoţe tě znám,“ odvětil zpříma. „Znám tvoji povahu. Vím, ţe z tebe bude skvělá stráţkyně.“ Díky jeho důvěře se mi zas vrátil ten hřejivý pocit. „To jsem ráda, ţe aspoň někdo. Všichni ostatní si myslí, ţe jsem totálně nezodpovědná.“ „Kdyţ se staráš o Lissu víc neţ o sebe...“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Chápeš svou zodpovědnost mnohem víc neţ stráţci dvakrát tak staří jako ty. Uděláš všechno, co je třeba, abys uspěla.“ Uvaţovala jsem o tom. „Nevím, jestli dokáţu udělat všechno, co je třeba.“ Tázavě pozvedl obočí. „Nechci si ostříhat vlasy,“ objasnila jsem.

Zatvářil se nechápavě. „Nemusíš si ostříhat vlasy. To není nutné.“ „Všechny stráţkyně mají vlasy nakrátko. Aby byla vidět jejich tetování.“ Nečekaně pustil moje ruce a naklonil se dopředu. Pomalu zvedl ruku a zamyšleně si obtočil pramen mých vlasů kolem prstu. Strnula jsem. V tu chvíli na světě neexistovalo nic kromě Dimitrije a jeho doteku. Pak mi vlasy pustil a zatvářil se trochu udiveně – a zahanbeně – z toho, co udělal. „Nestříhej si je,“ pravil drsně.

Konečně jsem se vzpamatovala a vzpomněla si, jak zase promluvit. „Ale kdyţ si je neostříhám, nikdo neuvidí moje tetování.“ Obrátil se ke dveřím a na rtech mu hrál úsměv. „Vyčeš si je nahoru.“

Čtrnáct Následujících pár dní jsem dál špehovala Lissu a pokaţdé jsem se cítila tak trochu provinile.

Nesnášela, kdyţ se mi to přihodilo náhodou, zatímco teď jsem to dělala záměrně.

Dál jsem ji sledovala, jak získává královské hráče s mocí jednoho po druhém na svou stranu.

Neuměla udělat nátlak hromadně, ale přesvědčit jednu osobu po druhé bylo stejně efektivní, i kdyţ pomalejší. Ve skutečnosti jich spoustu ani nemusela nutit, aby s ní zase začali kamarádit. Spousta z nich nebyla tak povrchních, jak působila; pamatovali si na Lissu a měli ji rádi proto, jaká byla.

Slétali se k ní jako hejno a teď, měsíc a půl po našem návratu na Akademii, to vypadalo, jako vy vůbec neodešla. A během svého výstupu ke slávě mě Lissa obhajovala a poštvávala všechny proti Mie a Jesseovi.

Jednou ráno jsem jí vlezla do hlavy, zrovna kdyţ se chystala na snídani. Asi dvacet minut strávila fénováním a rovnáním vlasů, coţ nedělala uţ pěkně dlouho. Natalie, která seděla na své

posteli v jejich pokoji, sledovala celý ten proces se zvědavostí. Kdyţ se Lissa začala líčit, konečně promluvila. „Hele, po škole se jdeme k Erin podívat na film. Jdeš s náma?“ Vţdycky jsem si dělala srandu z toho, ţe je Natalie nudná, ale její kamarádka Erin byla zábavná asi jako vysušená zeď. „Nemůţu. Slíbila jsem Camille, ţe jí pomůţu odbarvit Carly vlasy.“ „Teď s nima trávíš fůru času.“ „Jo, to asi jo.“ Lissa si nanášela na vlasy řasenku a její oči ihned vypadaly mnohem větší. „Myslela jsem, ţe s nima uţ nekamarádíš.“ „Rozmyslela jsem si to.“ „Vypadá to, ţe tě teď mají dost rádi. Teda ne ţe by tě někdo neměl rád, ale kdyţ ses sem vrátila a nemluvila s nima, zdálo se jim, ţe jim to nevadí, a nebrali tě na vědomí. Slyšela jsem, ţe o tobě hodně mluví. Asi mě to ani nepřekvapuje, protoţe jsou to i Miini kámoši, ale není to divný, jak tě teď najednou mají všichni rádi? Vţdycky čekají, co budeš chtít dělat ty, a podle toho uzpůsobí svoje plány. A jak teď všichni brání Rose, to je fakt šílený. Ne ţe bych věřila těm kecům, co se tu o ní povídají, ale nikdy by mě nenapadlo, ţe je tohle moţný...“ V Natalii evidentně klíčilo semínko podezření a Lissa to poznala. Natalii by ani ve snu nenapadlo, ţe se jedná o nátlak, jenţe Lissa nemohla riskovat, ţe se nevinné dotazy změní v něco mnohem horšího. „Víš ty co?“ skočila jí do řeči. „Moţná se přece jen u Erin zastavím. Carlyiny vlasy určitě tak dlouho dělat nebudem.“ Ta nabídka úplně vykolejila tok Nataliiných myšlenek. „Fakt? No teda, to by bylo super. Uţ mi říkala, jak ji mrzí, ţe s ní uţ tak nekamarádíš, a já jí řekla...“

Tak to šlo dál. Lissa pouţívala nátlaku k tomu, aby byla zase oblíbená. Tiše jsem to pozorovala a dělala si s tím starosti, i kdyţ tyhle její snahy přispěly k tomu, ţe na mě všichni uţ tak nezírali a tolik mě nepomlouvali. „Tohle nezůstane bez následků,“ zašeptala jsem jí jednou v kostele. „Někdo o tom začně přemýšlet a vyptávat se.“ „Nebuď tak melodramatická. Moc se tady přelívá neustále.“ „Ale ne takhle.“ „Myslíš, ţe bych si je nedokázala naklonit na svou stranu jen díky svojí povaze?“ „Jasně, ţe jo, ale Christian si toho všiml. Co kdyţ si toho všimne i někdo...“ Zmlkla jsem, protoţe o kus dál v lavici dva kluci vyprskli smíchy. Čučeli při tom rovnou na mě, ani se ty svoje vlezlé pohledy nesnaţili nějak skrýt.

Podívala jsem se jinam a snaţila se je ignorovat, jen jsem doufala, ţe kněz začne s bohosluţbou uţ brzy. Lissa se na ně ale zadívala a v obličeji se jí náhle objevil zuřivý výraz. Neřekla ani slovo, ale pod tíhou jejího pohledu se jejich úsměvy náhle vytratily. „Omluvte se jí,“ pověděla jim. „Tak, aby vám to uvěřila.“ Po chvilce div ţe nepadli na kolena, překotně se mi omlouvali a ţadonili o odpuštění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Pouţila nátlak na veřejnosti – ze všech míst právě v kostele. A na dva lidi najednou.

Konečně vyčerpali svou zásobu omluv, ale Lissa s nimi ještě neskončila. „Na víc se nezmůţete?“ vyštěkla.

Zděšeně na ni vykulili oči ve strachu, ţe ji rozzuřili. „Liss,“ rychle jsem se do toho vloţila a dotkla se její ruky. „To je dobrý. Já... přijímám jejich omluvy.“ Pořád se tvářila nespokojeně, nakonec ale kývla. Kluci vydechli úlevou.

Nikdy jsem nebyla tak šťastná, ţe začala mše. Skrze pouto jsem z Lissy cítila jakési temné uspokojení. To pro ni bylo netypické a mně se to vůbec nelíbilo.

Abych přestala uvaţovat o jejím problematickém chování, prohlíţela jsem si jiné lidi, coţ jsem dělala dost často. Poblíţ seděl Christian, který otevřeně pozoroval Lissu a tvářil se utrápeně. Kdyţ si všiml, ţe se na něj dívám, zamračil se a odvrátil zrak.

Dimitrij seděl vzadu jako obvykle a tentokrát netěkal pohledem z rohu do rohu, jestli se tam náhodou neobjeví nějaké nebezpečí. Soustředil se zjevně spíš na svoje nitro a jeho výraz byl téměř bolestný. Stejně jsem nevěděla, proč vůbec do kostela chodí. Pokaţdé vypadal, jako by tu s něčím zápasil.

Vpředu u oltáře kněz opět mluvil o svatém Vladimírovi. „Jeho duch byl silný, on byl vskutku obdarován Bohem. Chromí začali chodit, kdyţ se jich dotkl, slepí zase uviděli. Kamkoli vkročil, vykvetly květy.“ Ach jo, Morojové by potřebovali víc svatých.

Uzdravování mrzáků a slepých?

Zapomněla jsem na všechno o svatém Vladimírovi. Mason se přece zmiňoval, ţe Vladimír uměl křísit mrtvé, coţ mi teď připomnělo Lissu. Řešila jsem tolik jiných věcí, ţe jsem si uţ pěkně dlouho nevzpomněla na tohohle svatého ani na jeho „stínem políbenou“ stráţkyni a jejich pouto. Jak jsem to mohla přehlídnout? Profesorka Karpová evidentně nebyla jedinou Morojkou, která umí uzdravovat jako Lissa. Vladimír to taky uměl. „A po celou dobu ho následovaly davy, všichni ho milovali a řídili se jeho učením a naslouchali, kdyţ kázal slovo Boţí...“ Otočila jsem se k Lisse a vykulila na ni oči. Zmateně na mě pohlédla. „Co je?“

Neměla jsem moţnost jí to vysvětlit – ani bych to nedokázala správně zformulovat – a navíc, jakmile bohosluţba skončila, ihned jsem musela zpátky do svého vězení.

Ve svém pokoji jsem se hned vrhla na internet, abych si našla něco o svatém Vladimírovi, ale nic uţitečného jsem neobjevila. Zatraceně. Mason projel knihy v knihovně a říkal, ţe tam stejně nic moc nepíšou. Tak co dál? Neexistoval způsob, jak se dovědět něco víc o tom zaprášeném starém starochovi.

Nebo ano? Co řekl Christian ten první den s Lissou?

A támhle máme starou bednu, nacpanou spisy blahoslaveného a šíleného svatého Vladimíra.

Půda nad kostelem. Tam byly ty písemnosti. Christian mě na ně upozornil. Potřebovala jsem se do nich podívat, ale jak to udělat? Kněze jsem o to poţádat nemohla. Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, ţe mu na půdu lezou studenti? To by byl konec Christianova doupěte. Ale moţná... moţná by mi mohl pomoct právě on. Jenţe byla neděle, coţ znamenalo, ţe ho uvidím nejdřív zítra odpoledne. A beztak jsem nevěděla, jestli vůbec budu mít šanci si s ním promluvit o samotě.

Později, kdyţ jsem šla na trénink, zastavila jsem se na koleji v kuchyni pro müsli tyčinku. Tam jsem narazila na dva novice, Milese a Anthonyho. Jakmile mě Miles uviděl, hvízdnul. „Jak jde ţivot, Rose? Nejsi osamělá? Chceš nějakou společnost?“ Anthony se zasmál. „Nemůţu tě kousnout, ale můţu ti nabídnout něco jinýho, po čem touţíš.“ Musela jsem projít ven dveřmi, v nichţ postávali. Odstrčila jsem je, ale Miles mě chytil kolem pasu a pak mi rukou sjel na zadek. „Dej ty pracky pryč, nebo ti zmaluju ksicht,“ varovala jsem ho a odskočila. Při tom jsem ale vrazila do Anthonyho. „No tak,“ vloţil se do toho Anthony. „Myslel jsem, ţe nemáš problém zvládnout dva kluky najednou.“ Ozval se nový hlas. „Jestli vy dva okamţitě nevypadnete, vyřídím vás já.“ Mason. Můj hrdina. „Nevytahuj se, Ashforde,“ řekl Miles. Byl z nich dvou větší, ale nechal mě s Masonem ustoupit.

I Anthony couvl, teď uţ ho víc zajímalo, jestli bude bitka, nebo ne. Ve vzduchu se vznášelo tolik testosteronu, ţe mi připadalo, ţe potřebuju plynovou masku. „Ty do ní taky děláš?“ otázal se Miles Masona. „Nechceš se dělit?“ „Řekni o ní ještě slovo a urazím ti palici.“ „Proč? Je to jen laciná krvavá...“ Mason ho praštil. Milesovi to neurazilo hlavu ani neměl nic zlomeného a ani nekrvácel, ale vypadal, ţe ho to bolelo. S vytřeštěnýma očima se vrhl na Masona. Jenţe se ozvalo vrznutí dveří v chodbě a všichni jsme strnuli. Novicové mívali za rvačky hodně postihů. „Nejspíš sem jdou stráţci.“ Mason se zazubil. „Chcete, aby se dověděli, ţe jste chtěli přeprat holku?“

Miles s Anthonym si vyměnili pohledy. „Jdeme,“ utrousil Anthony. „Na tohle nemáme čas.“ Miles ho neochotně následoval. „S tebou si to vyřídím později, Ashforde.“ Kdyţ odešli, otočila jsem se k Masonovi. „Přeprat holku?“ „Není zač,“ poznamenal suše. „Nepotřebovala jsem tvoji pomoc.“ „Jasně. Sama jsi to zvládala výborně.“ „Nečekala jsem to, to je všechno. Nakonec bych si s nima poradila.“ „Podívej, neobracej to svoje naštvání proti mně.“ „Jen se mi prostě nelíbí, kdyţ se mnou někdo zachází jako... s holkou.“ „Ty jsi holka. A já se ti jen snaţil pomoct.“ Podívala jsem se na něj a spatřila váţný a upřímný výraz. Myslel to dobře. Nemělo smysl, abych na něj byla hnusná, kdyţ jsem měla tolik dalších lidí, co můţu nenávidět. „Tak... dík. Promiň, ţe jsem na tebe tak štěkala.“ Trochu jsem si popovídali a já se z něj pokoušela vytáhnout školní drby. Všiml si, ţe Lissino postavení náhle stouplo, ale divné mu to nepřipadalo. Jak jsem s ním mluvila, všimla jsem si jeho oddaného výrazu, který nasadil pokaţdé v mé přítomnosti. Bylo mi smutno z toho, co ke mně cítí.

Dokonce jsem se cítila provinile.

Uvaţovala jsem, jestli by bylo těţké začít s ním chodit. Je milý, zábavný a hezký. Rozumíme si.

Proč jsem se tolikrát zapletla do malérů s jinými kluky, kdyţ tady mám jednoho dokonalého a slaďoučkého, který mě chce? Proč mu prostě jeho city neoplácím?

Odpověď jsem znala dřív, neţ jsem v duchu zformovala tu otázku. Nemůţu chodit s Masonem, protoţe kdyţ si představím, ţe mě někdo objímá a šeptá mi do ouška, dotyčný má ruský přízvuk.

Mason mě dál obdivně sledoval a nestaral se o to, nač myslím. Kdyţ jsem tak viděla ten zboţný obdiv, napadlo mě, jak bych ho mohla vyuţít ve svůj prospěch.

Cítila jsem se trochu provinile, přesto jsem začala flirtovat a Mason se celý rozzářil.

Opřela jsem se o zeď vedle něj, takţe se naše paţe lehce dotýkaly, a pomalu jsem se na něj usmála. „Víš, to tvoje hrdinský počínání pořád nějak neschvaluju, ale vyděsils je. To za to skoro stálo.“ „Neschvaluješ to?“ Přejela jsem mu prsty po paţi. „Ne. V principu je to sexy, ale v praxi moc ne.“ Rozesmál se. „To sakra ne.“ Chytil mě za ruku a upřel na mě vědoucí pohled. „Občas potřebuješ, aby tě někdo zachránil. Líbí se ti to, jen si to nechceš přiznat.“ „A já myslím, ţe tě to zachraňování baví, a nechceš si to přiznat.“

„Těţko můţeš vědět, co mě baví. Zachraňování slečen, jako jsi ty, je vznešený čin,“ prohlásil nadneseně.

Potlačila jsem neodolatelnou touhu zasmát se jeho pouţití slova slečny. „Tak to dokaţ. Udělej pro mě laskavost jen proto, ţe je to správný.“ „Jasně,“ ihned souhlasil. „Jen si řekni.“ „Potřebuju, abys vyřídil vzkaz Christianovi Ozerovi.“ Najednou uţ nebyl tak dychtivý. „Coţe? To nemyslíš váţně.“ „Ano. Úplně váţně.“ „Rose... Nemůţu s ním mluvit. To přece víš.“ „Měla jsem za to, ţes říkal, ţe bys mi pomohl. Říkal jsi, ţe pomáhat ,slečnám‘ je vznešený čin.“ „Moc nechápu, kde v tomhle vidíš jakou vznešenost.“ Podívala jsem se na něj tím nejpřesvědčivějším pohledem, jaký jsem jen svedla. Ustoupil. „Co chceš, abych mu řekl?“ „Řekni mu, ţe potřebuju knihy svatýho Vladimíra. Ty z půdy. Potřebuju, aby mi je co nejdřív nějak nenápadně přinesl. Řekni mu, ţe je to pro Lissu. A taky mu vyřiď... Vyřiď mu, ţe tu noc, jak byla recepce, jsem mu lhala.“ Zaváhala jsem. „A řekni mu, ţe se omlouvám.“ „To nedává smysl.“ „Nemusí. Jenom to udělej. Prosím...“ Znovu jsem pouţila úsměv královny krásy.

Rychle mě ujistil, ţe uvidí, co se dá dělat, a odešel na oběd. Já zamířila na trénink.

Patnáct Mason je přinesl.

Přišel za mnou hned druhý den před vyučováním, s krabicí knih. „Mám je,“ prohlásil. „Honem si je odnes, neţ budeš mít průšvih, ţe se mnou mluvíš.“ Podal mi je a já zavrčela. Ta krabice byla těţká. „To ti dal Christian?“ „Jo. Zvládl jsem s ním promluvit, aniţ by si toho někdo všiml. Tak nějak uţ v tom umím chodit, všimla sis toho někdy?“ „Jo, všimla.“ Odměnila jsem Masona úsměvem. „Díky. Moc to pro mě znamená.“ Odvlekla jsem tu kořist do svého pokoje a plně jsem si u toho uvědomovala, jak divně asi musí působit, kdyţ někdo, kdo nenávidí učení tak jako já, se hodlá zahrabat do zaprášených krámů ze čtrnáctého století. Kdyţ jsem otevřela první knihu, došlo mi, ţe tohle musí být kopie z kopie z další kopie, protoţe tak stará věc by se nejspíš uţ dávno rozpadla.

Jak jsem tak probírala knihy, objevila jsem, ţe spadají do tří kategorií: knihy, co napsali lidé po Vladimírově smrti, knihy, co byly napsány, kdyţ ještě ţil, a jeden deník, který napsal osobně. Co to Mason povídal o primárních a sekundárních zdrojích? Ty poslední dvě skupiny knih byl právě těmi zdroji, které jsem potřebovala.

Ať uţ ty knihy znovu vytiskl kdokoli, pozměnil styl natolik, ţe jsem nemusela číst ve staroangličtině. Ani v ruštině. Svatý Vladimír ţil ve staré zemi.

Dnes jsem uzdravil matku Savy, která trpěla vleklými ostrými bolestmi břicha. Její nemoc již odešla, ale Bůh mi nedovolil vykonat takovou věc lehce. Jsem slabý a malátný a do hlavy se mi vlévá šílenství. Každý den děkuji Bohu za stínem políbenou Annu, bez níž bych jistě nebyl schopen vytrvat.

Zase Anna. A „stínem políbená“. Kromě jiných věcí se i o ní zmiňoval často. Jinak psal jen dlouhá kázání, podobná, jaká jsem slýchala v kostele. Supernuda. Místy ale kniha byla jako opravdový deník, ve kterém se zrekapitulovalo, co Vladimír kaţdý den dělal. A pokud to nebyly jen kecy, pořád někoho uzdravoval. Nemocné. Zraněné. Dokonce i rostliny. Vzkřísil poničené obilí, kdyţ lidé hladověli. Někdy nechával jen tak rozkvést kytky. Četla jsem dál a došlo mi, jak bylo dobře, ţe ten starý Vlad měl u sebe Annu, protoţe byl slušně pomatený. Čím víc pouţíval svoje schopnosti, tím to bylo horší. Bezdůvodně propadal vzteku a smutku. Sváděl to na démony a podobné kraviny, ale bylo jasné, ţe trpěl depresemi. Jednou, jak přiznal ve svém deníku, se dokonce pokusil o sebevraţdu. Anna ho zastavila.

Listovala jsem knihou, kterou napsal někdo, kdo Vladimíra znal, a četla: A mnoho lidí shledávalo schopnosti, které požehnaný Vladimír předváděl na jiných, zázračnými.

Přicházeli k němu Morojové i dhampýři a naslouchali jeho slovům, šťastní, že mohou být s ním.

Někteří říkají, že se jej dotklo šílenství, a ne duch, ale většina jej obdivuje a udělala by cokoli, oč by je požádal. Takto Bůh označuje své oblíbence. A jsou-li takové chvíle následovány halucinacemi a zoufalstvím, je to jen malá oběť za vše dobré, co lidem prokazuje, a jak je vede.

Dost se to podobalo tomu, co říkal kněz, ale připadalo mi, ţe se jednalo o víc neţ o „vítěznou povahu“. Lidi ho zboţňovali, udělali by cokoli, o co by je poţádal. Ano, Vladimír pouţíval na svoje následovníky nátlak, tím jsem si byla jistá. V těch dobách to pouţívala spousta Morojů, ale pak se to zakázalo. Navíc nátlak nikdy nepouţívali na Moroje nebo dhampýry. Neuměli to. To umí jenom Lissa.

Zavřela jsem knihu a opřela se na posteli. Vladimír uzdravoval rostliny a zvířata. Dokázal pouţít nátlak na celý dav. A právě kvůli pouţívání těchhle svých schopností začal trpět depresemi a zbláznil se.

A aby to všechno bylo ještě podivnější, všichni neustále titulovali jeho stráţkyni jako „stínem políbenou“. Ten výraz mi vrtal hlavou uţ od chvíle, kdy jsem ho zaslechla poprvé...

„Ty jsi stínem políbená! Musíš se o ni postarat!“ Profesorka Karpová na mě křičela ta slova, drţela mě za košili a cloumala se mnou. To se stalo v noci před dvěma lety, kdyţ jsem v hlavní části vyšší školy vracela knihu. Uţ bylo skoro po

večerce a všude bylo prázdno. Zaslechla jsem nějaký rozruch a pak se zpoza rohu vynořila profesorka Karpová se svým šíleným pohledem.

Připlácla mě ke zdi a pořád mě drţela. „Chápeš to?“ Uměla jsem se bránit, takţe bych ji nejspíš dokázala odstrčit, ale byla jsem v šoku a úplně strnulá. „Ne.“ „Jdou si pro mě. Pro ni taky přijdou.“ „Kdo?“ „Musíš chránit Lissu. Čím víc to pouţívá, tím je to horší. Zastav ji, Rose. Zastav ji, neţ si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.“ „Já... co tím myslíte? Dostat ji... pryč z Akademie?“ „Ano! Musíte odejít. Jste spolu svázané. Je to na tobě. Odveď ji z tohohle místa.“ Mluvila jako cvok. Nikdo neopouštěl Akademii. Kdyţ mě tam tak drţela a zírala mi do očí, začala jsem se cítit divně. Mysl mi zastřel podivný pocit. To, co říkala, najednou znělo tak rozumně, jako ta nejrozumnější věc na světě. Ano. Musela jsem dostat Lissu odtud, vzít ji...

V chodbě se ozvaly kroky a po chvíli se za rohem vynořila skupinka stráţců. Nepoznala jsem je; nebyli ze školy. Odtrhli ji ode mě a ona kolem sebe začala mlátit rukama. Někdo se mě ptal, jestli jsem v pořádku, ale já jenom dál sledovala profesorku Karpovou. „Nedovol jí pouţívat její schopnosti!“ křičela. „Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou!“ Stráţci mi pak vysvětlili, ţe jí nebylo dobře, a tak ji vzali na místo, kde se uzdraví. Ujistili mě, ţe bude v bezpečí a ţe o ni bude dobře postaráno. Mohla se vyléčit.

Jenţe se nevyléčila.

Kdyţ se mé myšlenky vrátily zpět do přítomnosti, koukala jsem na knihy a snaţila se všechno si to nějak poskládat dohromady. Lissa. Profesorka Karpová. Svatý Vladimír.

Co bych měla dělat?

Někdo mi zabušila na dveře, aţ jsem nadskočila leknutím. Kvůli mému postihu mě nikdo nenavštěvoval, ani personál. Kdyţ jsem dveře otevřela, spatřila jsem za nimi stát Masona. „Dvakrát za den?“ dotázala jsem se. „Jak ses sem vůbec dostal?“ Rozzářil se úsměvem. „Někdo hodil zapálenou sirku do odpaďáku v koupelně. To je sakra škoda. Zaměstnanci jsou teď tak trochu zaneprázdnění. Pojď, unesu tě.“ Zavrtěla jsem hlavou. Zakládání poţárů bylo zřejmě novým projevem náklonnosti. Nejdřív to udělal Christian a teď i Mason. „Promiň, dneska mě nezachráníš. Kdyby mě přistihli...“ „To je Lissin rozkaz.“

Zavřela jsem pusu a nechala ho, aby mě propašoval z baráku. Dostal mě na morojskou kolej a zázračně se mu podařilo dovést mě aţ do jejího pokoje, aniţ by si nás kdo všiml. Napadlo mě, jestli i tady náhodou v koupelně nehoří, aby poţár odvedl pozornost.

V pokoji byl večírek v plném proudu. Lissa, Camille, Carly, Aaron a pár dalích královských tam sedělo, smálo se a za hlasité hudby si všichni podávali láhev whisky. Nebyla tam Mia ani Jesse.

Natalie, jak jsem zaregistrovala po chvíli, seděla stranou od té skupinky, zjevně netušila, jak se má mezi nimi chovat. Její rozpaky byly zjevné na první pohled.

Lissa vyskočila a zamlţené pocity, které jsem z ní vycítila skrze pouto, mi napověděly, ţe uţ nějakou dobu popíjí. „Rose!“ S oslnivým úsměvem se obrátila na Masona. „Tak jsi ji přivedl.“ Vysekl jí hlubokou poklonu. „Jak jsi poručila.“ Doufala jsem, ţe to udělal jen pro tu srandu, a ne kvůli jejímu nátlaku. Lissa mě objala kolem pasu a vedla za ostatními. „Pojď s náma slavit.“ „A co oslavujeme?“ „Nevím. Tvůj dnešní útěk?“ Několik studentů pozvedlo plastové kelímky, aby mi připili. Xander Badica nalil ještě do dvou kelímků, jeden podal mně a druhý Masonovi. Přijala jsem ho s úsměvem, ale celou dobu jsem měla nepříjemný pocit z toho, jaký směr nabraly události dnešní noci. Ještě nedávno bych takovou party vřele uvítala a panáka bych do sebe kopla na ex. Ale dneska jsem měla úplně jiné myšlenky, které mě trápily. Třeba, ţe královští se k Lisse chovají jako k bohyni. Třeba, ţe si nikdo nevzpomíná, ţe jsem byla označena za krvavou děvku. Třeba, ţe je Lissa úplně nešťastná, přestoţe se neustále směje. „Kde jste splašili whisky?“ zeptala jsem se. „Profesor Nagy,“ objasnil Aaron. Seděl aţ moc blízko u Lissy.

Všichni tady věděli, ţe profesor Nagy po vyučování nedělá nic jiného, neţ pije, a alkohol si schovává všude moţně po kampusu. Neustále vymýšlel nové a nové skrýše – a studenti je neustále objevovali.

Lissa se opřela Aaronovi o rameno. „Aaron mi pomohl vloupat se do jeho pokoje a sebrat je.

Nagy je schovával na dně skříňky s barvama.“ Všichni se rozesmáli a Aaron na ni pohlédl naprosto zboţňujícím pohledem. Pobavilo mě, kdyţ mi došlo, ţe na něj ţádný nátlak pouţívat nemusela. Byl do ní blázen. Odjakţiva. „Proč nepiješ?“ zašeptal mi do ucha o chvíli později Mason.

Pohlédla jsem na svůj kelímek a s údivem zjistila, ţe je stále ještě plný. „Nevím. Nejspíš proto, ţe myslím, ţe stráţci by neměli chlastat, kdyţ mají chránit svoje svěřence.“ „Jenţe ona zatím není tvůj svěřenec! Nejsi v práci. A dlouho ještě nebudeš. Odkdy jsi tak zodpovědná?“

Nepřipadalo mi, ţe bych byla nějak extra zodpovědná. Ale brala jsem na vědomí, co říkal Dimitrij o zábavě a závazcích. Prostě mi připadalo špatné začít řádit, kdyţ byla Lissa tak zranitelná.

Zvedla jsem se z těsného prostoru mezi Lissou a Masonem, přešla pokoj a sedla si vedle Natalie. „Čau, Nat, dneska jsi nějaká tichá.“ Drţela v ruce kelímek, stejně plný jako ten můj. „Ty taky.“ Tiše jsem se zasmála. „To asi jo.“ Naklonila hlavu na stranu a pozorovala Masona a ostatní královské, jako by to byl nějaký vědecký experiment. Od té doby, co jsem sem dorazila, vypili hodně whisky, coţ na nich bylo vidět. „Divný, co? Byla jsi zvyklá být středem pozornosti. A teď je středem pozornosti ona.“ Překvapeně jsem zamrkala. Takhle jsem na to nepohlíţela. „Asi jo.“ „Hele, Rose,“ oslovil mě Xander a vydal se za mnou, při čemţ málem vylil svůj drink. „Jaký to bylo?“ „Co?“ „Kdyţ z tebe někdo pil.“ Všichni ztichli v předtuše toho, co bude následovat. „Nedělala to,“ objasnila Lissa varovným tónem. „Vţdyť jsem vám to říkala.“ „Jasně, jasně. Vím, ţe s Jessem a Ralfem k ničemu nedošlo. Ale vy jste to dělaly, ţe jo? Kdyţ jste byly pryč.“ „Nech toho,“ zasyčela Lissa. Nátlak fungoval nejlíp při přímém očním kontaktu, jenţe on se teď díval na mě, a ne na ni. „Náhodou je to hustý. Dělaly jste, co jste musely. To není, jako kdybys byla dárkyně. Jen by mě zajímalo, jaký to je. Danielle Szelská mi jednou dovolila, abych ji kousnul. Povídala, ţe to nemůţe k ničemu přirovnat.“ Všechny holky v pokoji zaraţeně vykulily oči. Sex a pití krve s dhampýry byla zvrhlost; mezi Moroji to byl kanibalismus. „Ty tak kecáš,“ obvinila ho Camille. „Ne, fakt. Bylo to jen malý kousnutí. Nebyla sjetá jako dárci. Ty jo?“ Volnou rukou mě objal kolem ramen. „Líbilo se ti to?“ Lissa jen strnule koukala, v obličeji úplně bledá. Alkohol otupil plnou sílu jejích pocitů, ale i to mi stačilo, abych poznala, jak se cítí. Vsakovaly se do mě její temné, vyděšené myšlenky zabarvené vztekem. Obvykle svůj vztek dokázala dobře ovládat – na rozdíl ode mě -, ale uţ jsem ji viděla pěkně vypěnit. Jednou se to stalo na večírku podobném tomuhle, jen pár týdnů poté, co odvedli profesorku Karpovou.

Greg Daškov – vzdálený Nataliin bratranec – pořádal pařbu ve svém pokoji. Jeho rodiče zjevně znali někoho, kdo taky někoho znal, protoţe měl jeden z největších pokoj na celé koleji. Před tou

nehodou se kamarádil s Lissiným bratrem a tehdy byl šťastný, ţe můţe Andreho sestřičku zařadit mezi své společenské známosti. Greg nadšeně uvítal i mě a tu noc jsme se k sobě celkem měli. Pro druhačku, jako jsem byla já, to bylo opravdu něco, být s Morojem z vyššího ročníku.

Tu noc jsem hodně pila, ale pořád jsem dohlíţela na Lissu. Ve společnosti tolika lidí vţdycky trochu trpěla úzkostí, ale nikdo si toho nevšiml, protoţe to dokázala skvěle maskovat. Byla jsem opilá, a tak ke mně její pocity nepronikly, ale vypadala, ţe je v pohodě, tak jsem si nedělala starosti.

Greg mě najednou přestal líbat a zadíval se na něco za mnou. Oba jsme seděli v jednom křesle a já mu seděla na klíně, takţe jsem si div neukroutila hlavu, jak jsem se snaţila uvidět, na co se dívá. „Co je?“ Popuzeně zavrtěl hlavou. „Wade přivedl dárkyni.“ Podívala jsem se tím směrem a spatřila Wadea Vodu, jak tam stojí a jednou rukou objímá křehkou dívku asi mého věku. Byla člověk. Pěkná holka s vlnitými blond vlasy a porcelánovou pletí, bledou ze ztráty krve. Několik kluků se k ní ihned nahrnulo, smáli se a dotýkali se jejího obličeje a vlasů. „Dneska jich nakrmila hodně,“ poznamenala jsem, kdyţ jsem si všimla jejího zmateného výrazu.

Greg mi zajel rukou za krk a znovu mě obrátil k sobě. „Oni jí neublíţí.“ Ještě chvíli jsme se líbali a potom mi někdo zaklepal na rameno. „Rose?“ Nade mnou stála Lissa. Udivil mě její úzkostný výraz, protoţe jsem nedokázala vycítit její emoce. Vypila jsem moc piv. Zvedla jsem se z Gregova klína. „Kam jdeš?“ podivil se. „Hned jsem zpátky.“ Odvedla jsem Lissu stranou a zatouţila být zase střízlivá. „Co se děje?“ „Oni.“ Kývla hlavou směrem ke klukům, co obklopovali dárkyni. Postávala jich tam celá skupinka.

Kdyţ dárkyně zvedla hlavu, všimla jsem si malých červených zranění na jejím krku. Provozovali tam nějaké hromadné pití krve, jeden po druhém se z ní krmili a činili jí neslušné návrhy. Byla mimo, všechno jí bylo jedno, a tak je nechala, aby si s ní dělali, co chtějí. „Tohle nemůţou dělat,“ řekla mi Lissa. „Je to dárkyně. Nikdo je nezastaví.“ Lissa se na mě prosebně zadívala. Z očí jí plálo pobouření, bolest a vztek. „Ani ty?“ Vţdycky jsem z nás byla ta průbojnější, dohlíţela jsem na Lissu uţ odmalička. Kdyţ jsem ji teď viděla tak rozrušenou, kdyţ mě ţádala, abych dala věci do pořádku, bylo to víc, neţ jsem dokázala snést. Rozechvěle jsem přikývla a odpotácela se k té skupince. „Jseš tak zoufalej, ţe musíš pít z takhle sjetý holky, Wade?“ dotázala jsem se.

Podíval se na mě, ale rty od jejího krku neodtáhl. „Co je ti do toho? S Gregem uţ jsi hotová, tak se poohlíţíš po někom dalším?“ Dala jsem si ruce v bok a doufala, ţe ten postoj působí nasupeně. Ve skutečnosti se mi spíš začal zvedat ţaludek ze všeho toho chlastu. „Tebe bych se nedotkla ani po všech drogách na světě,“ oznámila jsem mu. Několik jeho kamarádů se rozesmálo. „Ale třeba bys to mohl dát dohromady tady s tou lampou. Ta je taky dost mimo, takţe bys i ty mohl bejt spokojenej. Tuhle holku uţ nepotřebuješ.“ Další lidi se rozesmáli. „Do toho je ti kulový,“ zasyčel. „Ona je jenom oběd.“ Mluvit o dárcích jako o jídle bylo snad ještě horší neţ nazývat dhampýrky krvavými děvkami. „Tohle není vampýrská jídelna. Nikdo na to není zvědav.“ „Jo,“ souhlasila se mnou jedna starší studentka. „Je to drsný.“ I její kamarádky jí daly za pravdu.

Wade zíral na nás na všechny, ale na mě nejhůř. „Fajn. Nikdo z vás se na to koukat nemusí.

Jdeme.“ Popadl dárkyni za ruku a strkal ji ven. Nemotorně klopýtala za ním ven z pokoje a při tom tiše kňourala. „Nic lepšího jsem udělat nemohla,“ pověděla jsem Lisse.

Dívala se na mě dost šokovaně. „Jenom ji odvede do svýho pokoje. Tam jí bude dělat ještě horší věci.“ „Liss, taky se mi to nelíbí, ale nemůţu ho pronásledovat.“ Přejela jsem si rukou po čele. „Mohla jsem mu jednu vrazit, jenţe jsem se bála, abych se u toho nepoblila.“ Zamračila se a skousla si ret. „To nemůţe dělat.“ „Promiň.“ Vrátila jsem se ke křeslu, kde seděl Greg, a cítila se dost špatně kvůli tomu, co se právě stalo.

Dívat se na to, jak Moroj zachází s dárkyní jako s otrokyní, se mi nelíbilo o nic víc neţ Lisse – navíc mi to připomínalo, ţe spousta Morojů se domnívá, ţe se takhle můţou chovat i k dhampýrkám. Jenţe tuhle bitvu jsem nemohla vyhrát. Ne dneska v noci.

Greg si mě natočil, aby se mi líp mohl dostat ke krku, jenţe vtom jsem si všimla, ţe Lissa zmizela. Málem jsem upadla, kdyţ jsem se zvedla z Gregova klína a rozhlíţela se kolem. „Kde je Lissa?“ Natáhl se po mně. „Nejspíš na záchodě.“ Skrz pouto jsem necítila absolutně nic. Alkohol mou citlivost otupil. Vyšla jsem do chodby a vydechla úlevou z toho, ţe jsem unikla té hlasité hudbě a řevu. Venku bylo ticho – aţ na zvuky, které zněly, jako by někdo něco rozbíjel; vycházely z pokoje o pár dveří dál. Dveře byly pootevřené, tak jsem do nich strčila a vstoupila.

Vyděšená dárkyně se krčila v rohu. Lissa tam stála se zaloţenýma rukama, tvářila se rozzuřeně a hrozivě. Nespouštěla z očí Wadea, který na ni okouzleně zíral. V ruce drţel baseballovou pálku a vypadalo to, ţe ji pouţil, protoţe všechno v pokoji bylo na kusy: poličky na knihy, stereo, zrcadlo...

„Rozbij i okno,“ řekla mu Lissa uhlazeně. „Tak do toho, vţdyť uţ je to jedno.“ Zhypnotizovaný přešel k velkému oknu z tónovaného skla. Čelist mi poklesla málem aţ na zem, kdyţ se rozmáchl pálkou a vší silou s ní udeřil do skla. Okno se okamţitě rozletělo na spoustu střepů a dovnitř proniklo brzké ranní sluneční světlo, jehoţ svit obvykle blokovalo právě to tónované sklo. Wade sebou škubl, jak mu slunce zasvítilo do očí, ale ani se nepohnul. „Lisso,“ vykřikla jsem. „Přestaň. Udělej, ať s tím přestane.“ „Měl přestat uţ dřív.“ Téměř jsem nepoznávala její obličej. Nikdy jsem ji neviděla tak rozzuřenou a taky jsem ji nikdy neviděla udělat něco podobného. Věděla jsem, co to je. Moc dobře jsem to věděla. Nátlak.

Připadalo mi, ţe jen vteřiny dělí Wadea od toho, aby se nezačal tou pálkou mlátit sám. „Prosím tě, Lisso, uţ to nedělej. Prosím.“ Přes rozmlţený alkoholový hukot ke mně přece jen dolehly její emoce. Byly tak silné, ţe to bylo jako kopanec. Černé. Vzteklé. Nelítostné. Ze sladké a vyrovnané Lissy proudily nezvyklé pocity. Znala jsem ji uţ od školky, ale v tu chvíli mi připadalo, ţe ji neznám vůbec.

Bála jsem se. „Lisso, prosím,“ zopakovala jsem. „On za to nestojí. Nech ho.“ Ani se na mě nepodívala. Rozzuřený pohled upírala na Wadea. Pomalu a opatrně zvedl pálku a nasměroval ji tak, ţe mu mířila rovnou na lebku. „Liss,“ ţadonila jsem. Ach, boţe. Uţ jsem si říkala, ţe se na ni asi budu muset vrhnout, abych ji zastavila. „Nedělej to.“ „On to měl zarazit,“ prohlásila Lissa vyrovnaně. Pohyb pálky se zastavil. Teď byla přesně ve správné vzdálenosti na rozmach a pořádný úder. „Neměl jí to dělat. Lidi nemůţou s jinýma lidma takhle zacházet – ani s dárci ne.“ „Ale ty ji děsíš,“ snaţila jsem se ji uklidnit. „Jen se na ni podívej.“ Nejdřív se nic nedělo, ale pak Lissa stočila pohled na dárkyni. Lidská dívka pořád seděla schoulená v rohu a rukama si objímala kolena. Její modré oči byly obrovské a světlo se odráţelo od pramínků slz na jejích tvářích. Zděšeně a dusivě vzlykla.

Lissa se tvářila netečně. Cítila jsem, jak v jejím nitru zuří bitva a ona se snaţí ovládnout.

V hloubi duše nechtěla Wadeovi ublíţit, přestoţe ji zaslepoval hněv. Zkřivila obličej a pevně zavřela oči. Pravou rukou si obemkla levé zápěstí a stiskla tak silně, aţ se jí nehty zaryly do kůţe.

Trhla sebou bolestí, ale já skrze pouto vycítila, ţe tahle bolest odvedla její pozornost od Wadea.

Přerušila nátlak. Wade odhodil pálku a zatvářil se zmateně. Vypustila jsem dech, který jsem zadrţovala. V chodbě se ozvaly kroky. Nechala jsem dveře otevřené, takţe ta spoušť tady přitahovala pozornost. Do pokoje vpadli dva zaměstnanci koleje, kteří strnuli, sotva uviděli ten binec. „Co se stalo?“

Jenom jsme koukali z jednoho na druhého. Wade vypadal naprosto ztraceně. Rozhlíţel se po pokoji, pak se zadíval na pálku, pak na Lissu a na mě. „Nevím... Nemůţu si...“ Najednou se zadíval na mě a rozlítil se. „Co to sakra... Tos byla ty! Nenechalas tu záleţitost s dárkyní na pokoji.“ Pracovníci koleje na mě tázavě pohlédli a mně v několika vteřinách došlo, jak bych měla reagovat.

Musíš ji chránit. Čím víc to pouţívá, tím je to horší. Zastav ji, Rose. Zastav ji, neţ si toho všimnou a odvedou ji pryč. Dostaň ji odtud.

V duchu jsem viděla tvář profesorky Karpové, kdyţ na mě tak zběsile naléhala. Věnovala jsem Wadeovi povýšený pohled. Dobře jsem věděla, ţe moje přiznání nebude nikdo zpochybňovat a Lissu nebude nikdo podezírat. „Jo. Kdybys ji nechal jít,“ pověděla jsem mu, „nemusela jsem dělat tohle.“ Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou.

Po téhle noci uţ jsem nikdy nepila. Nechtěla jsem, aby mě alkohol vyřadil a já nemohla Lissu chránit. A o dva dny později, kdyţ jsem měla být vyloučena za „ničení majetku“, vzala jsem Lissu a utekly jsme z Akademie.

Zpátky v Lissině pokoji, kdyţ mě Xander jednou rukou objímal a já sledovala Lissin rozzuřený pohled, neměla ani tušení, jestli náhodou zase neprovede něco drastického. Tahle situace mi tolik připomínala ten večírek před dvěma lety. Věděla jsem, ţe musím to napětí zmírnit. „Jenom trošičku krve,“ přemlouval mě Xander. „Nevezmu si moc. Jenom bych rád věděl, jak chutnají dhampýrky. Tady je to všem jedno.“ „Xandere,“ zavrčela Lissa, „dej jí pokoj.“ Vymanila jsem se z jeho objetí a s úsměvem jsem uvaţovala, jak říct něco vtipného, a ne něco, co by vyprovokovalo boj. „Nech toho,“ utahovala jsem si z něj. „Posledního kluka, kterej mě o to poţádal, jsem musela praštit, ale ty jsi mnohem hezčí neţ Jesse. To by byla škoda.“ „Hezkej?“ dotázal se. „Jsem úţasně sexy, ale ne hezkej.“ Carly se zasmála. „Ne, jseš hezkej. Todd mi říkal, ţe si kupuješ nějakej francouzskej gel na vlasy.“ To rázem odvedlo Xanderovu pozornost, coţ se snadno stává mnoha přiopilým lidem. Otočil se, aby bránil svou čest, a na mě úplně zapomněl. Napětí povolilo a Xander bral dohadování o gelu na vlasy naštěstí s humorem.

Lissa se mi přes celý pokoj zadívala do očí a bylo znát, ţe se jí taky ulevilo. Usmála se na mě a nepatrně kývla hlavou na znamení díků, načeţ se vrátila k Aaronovi.

Šestnáct Druhý den mi došlo, jak moc se věci změnily od doby, co Jesse s Ralfem začali šířit pomluvy.

Pro některé lidi jsem dál byla neustálým zdrojem šeptandy a smíchu. Od těch, které Lissa obrátila na svou stranu, se mi dostávalo přátelství a občas mě i bránili. Uvědomila jsem si, ţe naši spoluţáci uţ mi nevěnují tolik pozornosti jako dřív. To platilo obzvlášť, kdyţ se začalo dít něco nového.

Lissa a Aaron.

Mia se zjevně dozvěděla o tom večírku, a kdyţ zjistila, ţe tam Aaron šel bez ní, vybuchla. Vrhla se na něj a oznámila mu, ţe pokud chce být s ní, nemůţe utíkat a scházet se s Lissou. A tak se Aaron rozhodl, ţe s ní být nechce. To ráno se s ní rozešel... a nejen to.

Začal chodit s Lissou. Pořád byli spolu, u oběda se objímali, povídali si a smáli se. Poutem jsem z Lissy cítila, ţe ji Aaron zas nějak extra nebere, ačkoli na něj hleděla, jako by byl tou nejvíc fascinující bytostí na Zemi. Většina z toho byla jen na oko, ale to mu nedocházelo. Vypadal, jako by se kaţdou chvíli chystal postavit pro ni chrám.

A já? Já se cítila mizerně.

Moje pocity se ale rozhodně nemohly srovnávat s Miinými. U oběda seděla na opačném konci jídelny neţ my, upřeně zírala před sebe a nevnímala utěšování svých kamarádek. V bledém obličeji měla červené skvrny a oči měla zarudlé. Kdyţ jsem procházela kolem ní, neřekla nic zlomyslného. Ţádné nafoukané vtípky. Ţádné výsměšné pohledy. Lissa ji zničila přesně tak, jak Mia slibovala, ţe zničí nás.

Jediný, kdo na tom byl ještě hůř neţ Mia, byl Christian. Na rozdíl od ní neměl problém sledovat ten šťastný pár. V obličeji se mu při tom zračila neskrývaná nenávist. Jako obvykle si toho nikdo kromě mě nevšiml.

Asi po desátém pohledu na Lissu mazlící se s Aaronem jsem se zvedla od oběda dřív a vydala se za profesorkou Carmackovou, která vyučovala ţivlovou magii. Uţ delší dobu jsem se jí chtěla na něco zeptat. „Rose, ano?“ Zatvářila se udiveně, ţe mě vidí, ale nebyl v tom vztek ani znechucení, jako u poloviny ostatních profesorů. „Jo. Mám dotaz ohledně... no, magie.“ Pozvedla obočí. Novicové nestudovali magii. „Jistě. Co byste ráda věděla?“ „Tuhle jsem slyšela, jak kněz mluvil o svatým Vladimírovi... Nevíte, na jakej ţivel se specializoval? Myslím Vladimíra, ne toho kněze.“ Zamračila se. „Zvláštní. Je tady tak slavný, ţe mě udivuje, ţe s tím ještě nikdo nepřišel. Nejsem na něj ţádný odborník, ale ve všech těch příbězích, co jsem o něm slyšela, se nevyskytuje nic, co by ho, řekněme, spojovalo s nějakým určitým ţivlem. Anebo to nikdo nezaznamenal.“ „A co ty jeho léčitelský schopnosti?“ postrčila jsem ji. „Je nějakej ţivel, kterej vám umoţňuje tohle dělat?“

„Ne, o ţádném takovém nevím.“ Rty se jí zvlnily do nepatrného úsměvu. „Věřící by řekli, ţe uzdravoval silou Boţí, a ne ţádnou ţivlovou magií. Koneckonců jedna věc, která se v těch příbězích zmiňuje s jistotou, je to, ţe byl ,pln ducha‘.“ „Je moţný, ţe se na nic nespecializoval?“ Její úsměv se vytratil. „Rose, skutečně se bavíme o svatém Vladimírovi? Nebo o Lisse?“ „Ne tak úplně...“ vykoktala jsem. „Vím, ţe je to pro ni těţké – zejména před všemi jejími spoluţáky -, ale musí být trpělivá,“ vysvětlila mi opatrně. „Dojde k tomu. Vţdycky k tomu dojde.“ „Někdy ale ne.“ „Zřídka. Ale nemyslím, ţe by byla jednou z těch, které to nikdy nepotká. Ve všech čtyřech ţivlech projevuje nadprůměrné schopnosti, i kdyţ nikde nedosáhla úrovně specializace. Jeden element co nevidět začne ovládat lépe neţ ostatní.“ To mi vnuklo nápad. „Dá se specializovat na víc neţ na jeden ţivel?“ Zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ne. Vyţadovalo by to příliš mnoho síly. Nikdo nedokáţe zvládnout celou magii, aniţ by se zbláznil.“ No výborně. „Dobře. Díky.“ Vykročila jsem ke dveřím, kdyţ vtom mě napadlo ještě něco. „Pamatujete na paní profesorku Karpovou? Na co se ta specializovala?“ Profesorka Carmacková nasadila nepříjemný výraz, stejně jako jiní profesoři, kdyţ padla zmínka o Karpové. „Vlastně...“ „Co?“ „Málem jsem na ni zapomněla. Myslím, ţe právě ona patřila k těm zřídkavým případům, kdy někteří svou specializaci nikdy neobjeví. Ovládala všechny čtyři ţivly, ale opravdu jen na nízké úrovni.“

Po zbytek odpoledního vyučování jsem přemýšlela o tom, co mi řekla profesorka Carmacková.

Snaţila jsem se to zapracovat do své teorie, ţe Lissu, Karpovou a Vladimíra něco spojuje. Taky jsem pozorovala Lissu. Chtělo s ní teď mluvit tolik lidí, ţe ani nezaregistrovala moje mlčení. Přesto se na mě ale často usmívala a v očích se jí zračila únava. Smát se a bavit se celý den s lidmi, které neměla dvakrát v oblibě, si vybíralo svou daň. „Mise splněna,“ oznámila jsem jí po vyučování. „Můţeme zastavit projekt vymejvání mozků.“ Seděly jsme na lavičce na nádvoří a Lissa klátila nohama. „Co tím myslíš?“ „Zvládlas to. Přesvědčilas lidi, aby mi neztěţovali ţivot. Zničilas Miu. Ukradlas Aarona. Pár týdnů si s ním ještě hraj a pak ho odhoď stejně jako ostatní královský. Budeš mnohem šťastnější.“ „Ty myslíš, ţe teď šťastná nejsem?“

„Vím, ţe nejsi. Některý večírky jsou zábava, ale ty nesnášíš předstírat, ţe kamarádíš s lidma, který nemáš ráda – a ty nemáš ráda většinu z nich. Vím, jak tě v noci Xander vytočil.“ „Je to vůl, ale s tím si umím poradit. Kdybych s nima přestala kamarádit, všechno by se zas vrátilo do starých kolejí. Mia by po nás zase šla. Takhle nás nemůţe prudit.“ „To za to přece nestojí, kdyţ tě prudí všechno ostatní.“ „Mě nic neprudí.“ Vyznělo to trochu jako sebeobrana. „Fakt?“ zeptala jsem se drsně. „Protoţe jsi tak strašně zabouchlá do Aarona? Protoţe uţ se nemůţeš dočkat, aţ si to spolu zase rozdáte?“ Civěla na mě. „Uţ jsem ti někdy řekla, ţe občas umíš bejt pěkná mrcha?“ Nebrala jsem to na vědomí. „Jen se ti snaţím říct, ţe i bez toho všeho máš dost starostí. Kvůli těm nátlakům, co pořád pouţíváš, úplně vyhoříš.“ „Rose!“ Úzkostlivě se rozhlédla kolem. „Buď zticha!“ „Vţdyť je to pravda. Kdyţ to budeš pouţívat pořád, hrábne ti. Opravdu.“ „Nemyslíš, ţe to trochu přeháníš?“ „A co profesorka Karpová?“ Lissa náhle strnula. „Co je s ní?“ „Ty jsi stejná jako ona.“ „To teda nejsem!“ Z jejích zelených očí zaplál hněv. „Taky uzdravovala.“ Šokovalo ji, kdyţ jsem se o tom zmínila. Tohle téma nás tíţilo uţ dlouho, a skoro nikdy jsme o tom nemluvily. „To nic neznamená.“ „Co kdyţ jo? Znáš někoho jinýho, kdo to umí? Nebo někoho, kdo umí pouţívat nátlak na dhampýry i Moroje?“ „Ona nikdy takovej nátlak nepouţívala,“ namítla. „Ale jo. Snaţila se ho na mě pouţít tu noc, kdy odešla. Začalo to fungovat, jenţe pak ji odvedli dřív, neţ to stihla dokončit.“ Anebo to fungovalo? Koneckonců tohle se odehrálo jen měsíc před tím, neţ jsme s Lissou utekly z Akademie. Vţdycky jsem si myslela, ţe to byl můj nápad, ale moţná ţe skutečnou hybnou silou bylo to, co mi řekla profesorka Karpová.

Lissa si zaloţila ruce. Tvářila se vzdorovitě, ale pocity měla znepokojené. „Fajn. No a? Tak je zrůda jako já. Nic to neznamená. Hráblo jí, protoţe... prostě byla magor. S ničím jiným to nemá nic společnýho.“

„Ale nejde jenom o ni,“ řekla jsem pomalu. „Ještě někdo byl jako vy dvě. Přišla jsem na to.“ Zaváhala jsem. „Znáš svatýho Vladimíra...“ A konečně jsem to všechno ze sebe vypustila. Pověděla jsem jí všechno. Řekla jsem jí, jak ona, profesorka Karpová i svatý Vladimír uměli uzdravovat a pouţívat supernátlak. Přestoţe se cítila dotčená, pověděla jsem jí i o tom, jak se snadno rozlítili a pak se pokoušeli ublíţit si. „Pokusil se o sebevraţdu,“ řekla jsem, aniţ bych se jí podívala do očí. „A taky jsem si všimla jizev na kůţi profesorky Karpový – jako by si chtěla rozdrásat obličej. Snaţila se ty jizvy a rány schovávat pod vlasy, ale já si všímala, ţe jí přibývaly pořád nový škrábance.“ „To nic neznamená,“ trvala na svém Lissa. „To je všechno jen náhoda.“ Znělo to, jako by tomu chtěla věřit, ale částečně tomu asi i věřila. Jenţe zároveň se zoufale touţila dovědět, ţe není zrůda, ţe v tom není sama. I kdyţ ty zprávy byly špatné, aspoň teď věděla, ţe existují i jiní, jako je ona. „Je náhoda i to, ţe nikdo z vás nemá ţádnou specializaci?“ Převyprávěla jsem jí svůj rozhovor s profesorkou Carmackovou a vysvětlila svou teorii o specializaci na všechny čtyři ţivly. Taky jsem zopakovala profesorčinu poznámku o tom, jak by to člověka zničilo.

Kdyţ jsem skončila, Lissa si promnula oči a trochu si při tom rozmázla make-up. Chabě se na mě usmála. „Nevím, co je šílenější: jestli to, cos mi právě řekla, nebo to, ţe jsi něco přečetla, abys tomu přišla na kloub.“ Ušklíbla jsem se a ulevilo se mi, ţe se Lissa vzchopila natolik, ţe je schopná ţertovat. „Hele, já umím číst.“ „Vím, ţe jo. A taky vím, ţe ti trvalo rok, neţ jsi přečetla Šifru mistra Leonarda.“ Zasmála se. „Za to jsem nemohla! A nesnaţ se změnit téma.“ „Nesnaţím.“ Usmála se a povzdechla. „Jenom nevím, co si o tom všem myslet.“ „Nemusíš si myslet nic. Hlavně uţ nedělej nic, co by tě rozzuřilo. Pamatuješ na proplouvání ve středním proudu? Vrať se k tomu. Bude to pro tebe mnohem jednodušší.“ Zavrtěla hlavou. „To nemůţu. Zatím ještě ne.“ „Proč ne? Uţ jsem ti řekla...“ Zarazila jsem se, jelikoţ mě udivilo, ţe jsem na to nepřišla dřív. „Nejde jenom o Miu. Ty to všechno děláš proto, ţe si myslíš, ţe se to od tebe očekává. Pořád se snaţíš být jako Andre.“ „Moji rodiče by chtěli...“ „Tvoji rodiče by chtěli, abys byla šťastná.“ „To není tak snadný, Rose. Nemůţu tyhle lidi napořád ignorovat. Taky jsem královská.“ „Většina z nich stojí za prd.“

„A spousta z nich bude pomáhat vládnout Morojům. Andre to věděl. On nebyl jako ostatní, on dělal, co musel, protoţe věděl, jak jsou důleţití.“ Opřela jsem se o lavičku. „No, to je moţná ten problém. O tom, kdo je ,důleţitý‘, se rozhodujeme na základě rodiny, z jaký pochází, a potom to dopadá takhle. Proto počet Morojů stále klesá a z mrch, jako je Taťána, se stávají královny. Moţná by to chtělo nový královský systém.“ „No tak, Rose. Tak to prostě chodí; takhle to chodí uţ po staletí. Musíme se s tím smířit.“ Jen jsem zírala. „Dobře, a co takhle?“ pokračovala dál. „Trápí tě, ţe budu jako oni – profesorka Karpová a svatý Vladimír -, správně? Říkala, ţe bych neměla pouţívat svoje schopnosti, ţe kdybych to dělala, jen by to všechno zhoršilo. Co kdyţ toho nechám? Nátlaku, uzdravování, všeho.“ Přimhouřila jsem oči.

Přimhouřila jsem oči. „To bys mohla?“ Přesně to jsem po ní chtěla celou tu dobu. Její deprese začaly zrovna v době, kdy se objevily její schopnosti, coţ bylo hned po té nehodě. Měla jsem za to, ţe mezi tím existuje nějaká spojitost, obzvláště ve světle toho varování profesorky Karpové. „Ano.“ Tvářila se klidně, váţně a vyrovnaně. Světlé vlasy měla pečlivě spletené do francouzského copu a na sobě šaty a přes ně semišové sako, takţe vypadala, jako by se právě chystala zaujmout rodinné místo v radě. „Budeš se muset vzdát všeho,“ upozornila jsem ji. „Ţádný uzdravování, i kdyby bylo to zvířátko seberoztomilejší. A ţádný nátlaky, abys oslnila královský.“ Váţně přikývla. „To zvládnu. Budeš se pak cítit líp?“ „Jo, ale ještě líp bych se cítila, kdybys skoncovala s magií a kamarádila se zase s Natalií.“ „Já vím, já vím. Ale nemůţu přestat hned, aspoň zatím ne.“ Nemohla jsem ji přimět, aby ustoupila – zatím -, ale ulevilo se mi, ţe aspoň nebude pouţívat svoje schopnosti. „Dobře,“ uzavřela jsem to a vzala si svůj batoh. Měla jsem zpoţdění na trénink. Uţ zase. „Můţeš si dál hrát s tou bandou spratků, pokud udrţíš ty ostatní věci pod kontrolou.“ Zaváhala jsem. „A víš, s Aaronem a Miou se ti to váţně povedlo. Ale nemusíš s ním dál chodit, aby ses udrţela mezi královskými.“ „Proč mám pořád pocit, ţe uţ ho nemáš ráda?“ „Mám ho ráda, tak normálně – asi tolik jako ty. Ale nemyslím, ţe by ses měla rozpalovat a mazlit s někým, koho máš ráda jen tak normálně.“ Lissa vyvalila oči v předstíraném ohromení. „To mluví Rose Hathawayová? Ty ses změnila?

Nebo máš někoho, koho máš ráda víc neţ normálně?“ „Hele,“ řekla jsem a bylo mi to nepříjemné, „jen na tebe dohlíţím. A navíc jsem předtím nezjistila, jak moc je Aaron nudnej.“

Pousmála se. „Ty si myslíš o kaţdým, ţe je nudnej.“ „Christian není.“ Vyklouzlo mi to dřív, neţ jsem tomu stačila zabránit. Její úsměv se vytratil. „Je to kretén.

Jednoho dne se mnou úplně bez důvodu přestal mluvit.“ Zaloţila si ruce. „Ale ty ho beztak nesnášíš, ne?“ „Můţu ho nesnášet a při tom si myslet, ţe je zajímavej.“ Taky jsem si ale začínala myslet, ţe jsem se v Christianovi spletla. Byl hrůzostrašný a temný a rád podpaloval lidi. Na druhé straně byl ale chytrý a zábavný – takovým pokřiveným způsobem – a na Lissu měl uklidňující účinky.

Jenţe jsem to všechno zvorala. Nechala jsem se unést vztekem a ţárlivostí, coţ skončilo tím, ţe jsem je rozdělila. Kdybych ho byla nechala tu noc jít za ní do zahrady, moţná by se tak nerozrušila a nepořezala se. Moţná by teď byli spolu a nehleděli by na školní politiku.

Osud zjevně musel být téhoţ názoru, neboť pět minut poté, co jsem opustila Lissu, potkala jsem Christiana, který mířil přes nádvoří. Jak jsme se míjeli, naše pohledy se na okamţik střetly. Málem jsem šla dál. Zhluboka jsem se nadechla a zastavila se. „Počkej..., Christiane,“ zvolala jsem na něj. Zatraceně, uţ tak jsem šla pozdě na trénink. Dimitrij mě zabije.

Christian se otočil a podíval se na mě. Ruce měl vraţené v kapsách dlouhého černého kabátu, hrbil se a tvářil se lhostejně. „Jo?“ „Dík za ty knihy.“ Neřekl nic. „Za ty, cos dal Masonovi.“ „Aha. Myslel jsem, ţe míníš jiný knihy.“ Chytrák. „Nechceš se zeptat, na co jsem je potřebovala?“ „To je tvoje věc. Měl jsem za to, ţe se nudíš, kdyţ máš domácí vězení.“ „To by mě muselo unudit.“ Nezasmál se mému vtipu. „Co chceš, Rose? Musím uţ někde být.“ Věděla jsem, ţe lţe. Navíc můj sarkasmus nepůsobil tak zábavně jako obvykle. „Chtěla bych, abyste spolu s Lissou zase kamarádili.“ „Myslíš to vážně?“ Podezřívavě si mě prohlíţel. „Po tom, cos mi řekla?“ „Jo... Mason ti to nevyřídil?“ Christian se ušklíbl. „Něco mi řekl.“ „A?“

„A nechci to slyšet od Masona.“ Šklebil se čím dál víc. „Poslalas ho, aby se za tebe omluvil.

Postav se a udělej to sama.“ „Jseš vůl,“ oznámila jsem mu. „Jo. A ty jsi lhářka. Chci vidět, jak spolkneš tu svou pýchu.“ „Svou pýchu polykám uţ dva týdny,“ zavrčela jsem.

Pokrčil rameny, otočil se a měl se k odchodu. „Počkej!“ křikla jsem za ním a poloţila mu ruku na rameno. Zastavil se a ohlédl se po mně. „Dobře, dobře. Lhala jsem ti o tom, jak tě bere. Nikdy o tobě nic špatnýho neřekla. Má tě ráda.

Vymyslela jsem si to, protoţe já tě ráda nemám.“ „A teď chceš, abych s ní mluvil.“ Kdyţ jsem vyslovila následující slova, skoro jsem nemohla uvěřit, ţe vůbec opustila moje rty. „Myslím..., ţe bys pro ni mohl být... dobrý.“ Několik dusivých okamţiků jsme na sebe jen zírali. Uţ se tolik neušklíbal. Moc ho to nepřekvapovalo. Ale tohle ano. „Promiň, neslyšel jsem tě. Mohla bys to zopakovat?“ dotázal se nakonec.

Měla jsem co dělat, abych mu jednu nevrazila. „Nechceš toho uţ nechat? Chci, abys s ní zase kamarádil.“ „Ne.“ „Podívej, řekla jsem ti, ţe jsem lhala...“ „O to nejde. Jde o ni. Myslíš, ţe s ní teď můţu mluvit? Zase je z ní princezna Lissa.“ Z jeho slov odkapával jed. „Nemůţu se k ní ani přiblíţit, kdyţ má kolem sebe pořád tu královskou bandu.“ „Ty jsi taky královskej,“ řekla jsem spíš pro sebe neţ jemu. Neustále jsem zapomínala, ţe rodina Ozerových je jednou z dvanácti rodin. „To ale moc neznamená, kdyţ mám rodinu plnou Strigojů, co?“ „Ale ty nejsi – počkat. To vás spojuje,“ uvědomila jsem si s údivem. „Co? Ţe se ze mě stane Strigoj?“ zeptal se uštěpačně. „Ne... Ţe jste oba ztratili rodiče. Oba jste je viděli umírat.“ „Ona viděla svoje rodiče umírat. Já viděl, jak ty moje zavraţdili.“ Trhla jsem sebou. „Já vím. Je mi to líto. Muselo to být... Vlastně, nemám ani tucha jaký to muselo být.“ Jeho křišťálově modré oči se rozostřily. „Bylo to jako sledovat, jak ti do domu vtrhne armáda smrti.“ „Myslíš... svoje rodiče?“

Zavrtěl hlavou. „Stráţce, co je přišli zabít. Mí rodiče byli strašliví, ale pořád vypadali jako mí rodiče – asi byli jen trochu bledší. A měli trochu červenější oči. Ale chodili a mluvili úplně stejným způsobem. Nevěděl jsem, ţe se s nimi něco stalo, to věděla jen moje teta. Hlídala mě, kdyţ si pro mě přišli.“ „Chtěli z tebe taky udělat Strigoje?“ Úplně jsem zapomněla na svoje původní poslání a nechala se strhnout tím příběhem. „Byl jsi ještě malej.“ „Nejspíš si mě chtěli nechat, dokud trochu nepovyrostu, a pak ze mě udělat Strigoje. Teta Taša jim ale nedovolila, aby si mě vzali. Snaţili se ji přesvědčit, ale kdyţ je vůbec neposlouchala, pokusili se ji ovládnout násilím. Bojovala s nimi – dostala pěknou nakládačku – a pak se objevili stráţci.“ Znovu se na mě podíval. Usmál se, ale v tom úsměvu nebylo nic veselého. „Jak jsem řekl, armáda smrti. Myslím si, ţe jsi cvok, Rose, ale jestli jednou budeš jako oni, dokáţeš napáchat pěknou škodu. Dokonce i já bych se s tebou nerad zapletl.“ Připadala jsem si strašně. Měl hrozný ţivot a já mu sebrala jednu z mála dobrých věcí, které ho potkaly. „Christiane, omlouvám se, ţe jsem to mezi tebou a Lissou tak pokazila. Byla jsem blbá.

Ona s tebou chtěla být. A myslím, ţe ještě pořád chce. Kdybys mohl jenom...“ „Uţ jsem ti řek, ţe nemůţu.“ „Mám o ni strach. Hraje to teď s královskýma, aby se pomstila Mie – a dělá to pro mě.“ „A ty nejsi vděčná?“ Jeho sarkasmus se zase vrátil. „Dělám si starosti. Nezvládá tyhle falešný politický hrátky. Neprospívá jí to, ale mě neposlouchá. Hodila... hodila by se mi pomoc.“ „Jí by se hodila pomoc. Hele, netvař se tak překvapeně – vím, ţe se s ní něco děje. A to ani nemluvím o tý záleţitosti s jejím zápěstím.“ Nadskočila jsem. „Ona ti to řekla?“ Proč by ne? Svěřovala se mu s kdečím. „Nemusela,“ prohlásil. „Mám oči.“ Musela jsem asi vypadat dost zbědovaně, protoţe povzdechl a prohrábl si rukou vlasy. „Hele, jestli zastihnu Lissu samotnou..., pokusím se s ní promluvit. Ale upřímně..., jestli jí fakt chceš pomoct..., já jsem spíš rozvraceč, takţe by ti moţná líp mohl pomoct někdo jinej. Třeba Kirová. Nebo ten stráţce, co tě učí. Co já vím. Někdo, kdo něco ví. Někdo, komu věříš.“ „Lisse by se to nelíbilo.“ Uvaţovala jsem o tom. „A mně taky ne.“ „Jo, jasně. Všichni holt máme něco, co se nám nelíbí. To je ţivot.“ Začínal mě štvát. „Co jsi zač? Odborník na ţivot?“ V obličeji se mu mihl strašidelný úsměv. „Kdybys nebyla takovej psychouš, byla by s tebou celkem sranda.“ „Zvláštní, ţe totéţ si myslím já o tobě.“ Neřekl uţ nic, jen se usmál a odešel.

Sedmnáct Po několika dnech mi Lissa před jídelnou oznámila šokující novinky. „Strejda Viktor vezme Natalii tenhle víkend pryč. Budou nakupovat v Missoule. Na tu tancovačku. Říkali, abych jela s nima.“ Neřekla jsem nic. Moje mlčení ji překvapilo. „Není to super?“ „Pro tebe asi jo. Ale mě nečekají nákupní centra ani tancování.“ Nadšeně se usmála. „Řekl Natalii, ţe kromě mě můţe vzít ještě dva lidi. Přemluv ji, aby vzala tebe a Camille.“ Rozhodila jsem rukama. „No díky, ale já po vyučování nesmím ani do knihovny. Do Missouly mě nikdo nepustí.“ „Strejda Viktor myslí, ţe přesvědčí Kirovou, aby tě pustila. Dimitrij se o to taky snaţí.“ „Dimitrij?“ „Jo. Kdyţ opustím kampus, musí jít se mnou.“ Zazubila se, protoţe myslela, ţe můj zájem o Dimitrije se týká jen toho výletu. „Konečně to vyřešili s tím mým účtem – mám k němu zase přístup. Tak můţeme nakupovat oblečení i jiný věci. A jestli tě pustí do nákupního centra, budou tě muset pustit i tancovat.“ „Budeme tancovat?“ podivila jsem se. Nikdy jsme netančily. Školní společenské události. Ani náhodou. „Jistěţe ne. Ale bude tam hafo jiných večírků. Začneme na plese a pak se vyplíţíme.“ Šťastně povzdechla. „Mia tak ţárlí, ţe to snad ani nemůţe vydrţet.“ Pokračovala dál a vyjmenovávala mi všechny obchody, kam půjdeme a co tam nakoupíme.

Přiznávám, ţe jsem byla nadšená při pomyšlení, ţe si budu moct koupit něco nového na sebe, jenţe jsem pochybovala, ţe by mi poskytli takové bájné uvolnění. „Hele,“ vzpomněla si vzrušeně. „Měla bys vidět ty boty, co mi půjčila Camille. Vůbec mě nenapadlo, ţe máme stejnou velikost. Vydrţ.“ Otevřela svůj bágl a začala se v něm přehrabovat.

Najednou ale vykřikla a odhodila ho na zem. Vypadly z něj učebnice a boty. A mrtvá holubice.

Byla to jedna z těch světle hnědých holubic, které sedávaly na drátech podél silnice a pod stromy kampusu. Měla na sobě tolik krve, ţe jsem nedokázala ani rozeznat, kde má zranění. Koho by napadlo, ţe v tak maličkém stvoření je tolik krve? Bez ohledu na to byl pták rozhodně mrtev.

Lissa si překryla ústa a s dokořán otevřenýma očima jen beze slova zírala. „Zkurvysyn,“ zanadávala jsem. Bez váhání jsem popadla klacek a odstrčila malé opeřené tělíčko stranou. Kdyţ byla holubice z cesty, začala jsem cpát Lissiny věci zpátky do jejího batohu a snaţila se při tom nemyslet na choroboplodné zárodky z mrtvého ptáka. „Proč se to sakra pořád – Liss!“

Vyskočila jsem a odstrčila ji na stranu. Uţ klečela na zemi a natahovala ruku k holubici. Nejspíš si ani neuvědomovala, co dělá. Její instinkt byl natolik silný, ţe fungoval nezávisle na ní. „Lisso,“ oslovila jsem ji a chytila ji za ruku. Pořád se skláněla nad holubicí. „Nedělej to.“ „Můţu ji zachránit.“ „Ne, nemůţeš. Slíbilas mi to, vzpomínáš? Někdo holt musí zůstat mrtvý. Nech ji.“ Stále jsem cítila její napětí, a tak jsem nepřestávala naléhat. „Prosím, Liss. Slíbilas mi to.“ Po chvíli jsem ucítila, ţe se trochu uklidnila a její napětí povolilo. „Nesnáším to, Rose.

Nesnáším to všechno.“ Pak vyšla ven Natalie, která si toho krutého výjevu vůbec nevšimla. „Holky – ach, můj boţe!“ vyjekla, kdyţ uviděla holubici. „Co to je?“ Pomohla jsem Lisse a obě jsme vstaly. „Další, ehm, fór.“ „Je...mrtvá?“ Znechuceně zkřivila obličej. „Ano,“ odpověděla jsem pevně.

Natalie vycítila naše napětí a těkala pohledem z jedné na druhou. „Děje se ještě něco?“ „Nic.“ Podala jsem Lisse její bágl. „Tohle je jenom něčí stupidní, úchylnej fórek a já to jdu hned oznámit ředitelce, aby to tady uklidili.“ Natalie se odvrátila a v obličeji byla trochu zelená. „Proč ti pořád někdo tohle dělá? Je to děs.“ Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. „Netuším,“ odvětila jsem. Jak jsem šla do kanceláře Kirové, začala jsem o tom přemýšlet.

Kdyţ jsme objevily tu lišku, Lissa naznačovala, ţe se někdo musel dovědět o havranovi. Já tomu nevěřila. Tu noc jsme byly v lese samy a profesorka Karpová by to nikomu neřekla. Ale co kdyţ to někdo viděl? Co kdyţ to někdo dělal proto, aby se přesvědčil, ţe Lissa umí přivést zvíře zpátky k ţivotu, a ne proto, aby ji vyděsil? Co bylo na tom papírku u králíka? Vím, co jsi zač.

O ničem z toho jsem se Lisse nezmínila; ona mým konspiračním teoriím moc nevěřila. A navíc, kdyţ jsem ji pak uviděla druhý den, ve světle nových událostí úplně na holubici zapomněla. Kirová mi dovolila jet o víkendu pryč. Vyhlídky na nakupování prosvětlily spoustu temných situací – dokonce i vraţdu zvířete – a já odloţila svoje starosti na neurčito.

Aţ na to, ţe kdyţ nastal ten den, zjistila jsem, ţe moje propustka má háček. „Ředitelka Kirová myslí, ţe si od té doby, co ses sem vrátila, vedeš dobře,“ oznámil mi Dimitrij. „Kromě toho, ţe jsem vyprovokovala hádku na hodině profesora Nagye?“ „Nedává ti to za vinu. Ne tak úplně. Přesvědčil jsem ji, ţe potřebuješ pauzu... a ţe ji můţeš vyuţít jako tréninkové cvičení.“ „Tréninkové cvičení?“

Stručně mi to objasnil cestou za ostatními, co s námi jeli. Viktor Daškov, který vypadal špatně jako vţdy, tam čekal se svými stráţci. Natalie se k němu rozběhla a on ji s úsměvem opatrně objal.

Objetí ale skončilo jeho kašláním. Natalie ho sledovala očima rozšířenýma soucitem a vyčkávala, aţ záchvat kašle přejde.

Prohlašoval, ţe se cítí dost dobře na to, aby nás doprovodil, a zatímco jsem obdivovala jeho odhodlání, napadlo mě, ţe pro něj asi není lehké nakupovat s hordou pubertálních holek.

Ve velké školní dodávce jsme hned po svítání vyrazili do dvě hodiny vzdálené Missouly.

Mnoho Morojů ţije odděleně od lidí, ale spousta jich ţije i mezi lidmi, a kdyţ chcete nakupovat v jejich obchodních centrech, musíte se řídit otvíracími hodinami. Okýnka vzadu v dodávce měla tónovaná skla, takţe filtrovala sluneční světlo, aby se to nejhorší nedostalo k vampýrům.

Jelo nás devět: Lissa, Viktor, Natalie, Camille, Dimitrij, já a tři další stráţci. Dva z nich, Ben a Spiridon, vţdy cestovali s Viktorem. Třetí byl stráţce ze školy, Stan, ten idiot, co mě tak poníţil hned první den. „Camille a Natalie zatím nemají svoje osobní stráţce,“ vysvětlil mi Dimitrij. „Obě jsou pod ochranou svých rodinných stráţců. A jelikoţ studují na Akademii a opouštějí kampus, doprovází je školní stráţce – Stan.“ Já jela proto, ţe jsem byla Lissina stráţkyně. Většina dívek v jejím věku ještě nemá své osobní stráţce, ale okolnosti z Lissy udělaly neobvyklý případ.

Seděla jsem vzadu s ním a se Spiridonem, takţe se se mnou mohli podělit o své zkušenosti, coţ jsem povaţovala za další trénink. Ben a Stan seděli vpředu, zatímco všichni ostatní uprostřed. Lissa se hodně bavila s Viktorem, oba si sdělovali nejnovější zvěsti. Camille, která byla vychována tak, aby se ke starším královským chovala slušně a uctivě, se jen usmívala a přikyvovala. Natalie se neustále snaţila obrátit pozornost svého otce na sebe a touţila po tom, aby se přestal bavit s Lissou.

Nějak jí to nefungovalo. Zjevně tomu brebentění nevěnoval pozornost.

Obrátila jsem se zase na Dimitrije. „Měla by mít dva stráţce. Princové a princezny mají vţdycky dva.“ Spiridon byl asi v Dimitrijově věku, na hlavě měl rozčepýřené blond vlasy a choval se o něco normálněji neţ Dimitrij. Přestoţe měl řecké jméno, mluvil s jiţanským přízvukem. „Neboj, bude jich mít spoustu, aţ nastane čas. Dimitrij uţ je beztak jedním z nich. A je pravděpodobné, ţe ty budeš taky. Proto tu ostatně dneska jsi.“ „Součást tréninku,“ poznamenala jsem. „Jo. Budeš Dimitrijova partnerka.“ Nastala chvíle trapného ticha, coţ pravděpodobně nezaregistroval nikdo kromě mě a Dimitrije.

Naše pohledy se setkaly. „Partnerka stráţkyně,“ uvedl Dimitrij věc na pravou míru, coţ vskutku nebylo nutné. Jako by i on uvaţoval o jiných druzích partnerství. „Jo,“ přitakal Spiridon.

Nedbal na napětí kolem a začal vysvětlovat, jak fungují páry stráţců. Byly to běţné záleţitosti, jaké jsou v kaţdé učebnici, ale teď, kdyţ jsem si to měla vyzkoušet v reálném světě, znamenalo to pro mě mnohem víc. Stráţci byli přiděleni Morojům podle jejich důleţitosti. Dva stráţci bývali

nejobvyklejší skupinou, takhle budu nejspíš hodně pracovat při ochraně Lissy. Jeden stráţce vţdy zůstává blízko terče; druhý se drţí vpovzdálí a sleduje okolí. Tomu se nudně říká blízký a vzdálený stráţce. „Ty nejspíš vţdycky budeš blízká stráţkyně,“ oznámil mi Dimitrij. „Jsi ţena a navíc stejně stará jako princezna. Můţeš se u ní zdrţovat blízko, aniţ by to vzbudilo neţádoucí pozornost.“ „A nemůţu ji spustit z očí,“ poznamenala jsem. „Ani tebe.“ Spiridon se rozesmál a loktem šťouchl do Dimitrije. „Máš tady hvězdnou studentku. Uţ jsi jí dal kůl?“ „Ne. Ještě není připravená.“ „Byla bych, kdyby mi někdo ukázal, jak se s tím zachází,“ namítla jsem. Věděla jsem, ţe kaţdý stráţce v dodávce má svůj kůl a schovanou pistoli. „Musíš toho zvládnout mnohem víc neţ se jen naučit zacházet s kůlem,“ řekl Dimitrij tím svým způsobem, kdy dával jasně najevo, ţe je starší a moudřejší. „Musíš si je podmanit. A pak se musíš přimět k tomu, abys je zabila.“ „Proč bych je nezabila?“ „Většina Strigojů jsou bývalí Morojové, kteří se proměnili. Někdy se jedná o Moroje nebo dhampýry, které někdo proměnil ve Strigoje násilím. Na tom ale nezáleţí. Je totiţ velká pravděpodobnost, ţe narazíš na někoho, koho jsi znala. Dokázala bys někoho takového zabít?“ Tenhle výlet byl kaţdou minutou menší a menší zábava. „Asi jo. Musela bych. Buď zabiju je, nebo oni Lissu...“ „Mohla bys zaváhat,“ namítl Dimitrij. „A to zaváhání by tě zabilo. A ji taky.“ „Tak jak můţeš vědět tak jistě, ţe nezaváháš?“ „Musíš si pořád říkat, ţe to nejsou ti lidé, které jsi znala. Stali se něčím temným a zvráceným.

Něčím nepřirozeným. Musíš se zbavit všech vazeb a dělat to, co je správné. Pokud v nich zůstává aspoň zrníčko jejich bývalé osobnosti, nejspíš ti budou vděční.“ „Vděční za to, ţe je zabiju?“ „Kdyby z tebe někdo udělal Strigoje, co bys pak chtěla?“ dotázal se.

Nevěděla jsem, jak na to odpovědět, a tak jsem neřekla nic. Aniţ by ode mě odtrhl zrak, dál naléhal. „Co bys chtěla, kdybys věděla, ţe se z tebe proti tvé vůli stane Strigoj? Kdybys věděla, ţe ztratíš smysl pro morálku a přestaneš rozlišovat, co je dobré a co špatné? Kdybys věděla, ţe zbytek svého ţivota – nesmrtelného ţivota – strávíš zabíjením nevinných lidí? Co bys chtěla?“ V dodávce zavládlo nepříjemné ticho. Zavalená všemi těmi dotazy jsem se dívala na Dimitrije a v tu chvíli mi došlo, proč nás to k sobě tolik táhne, kdyţ neberu v potaz pěkný zevnějšek.

Nikdy jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by bral práci stráţce tak váţně, kdo by chápal všechny ty důsledky ţivota a smrti. Určitě takový nebyl nikdo mého věku; Mason nedokázal ani pochopit, proč se na večírku neuvolním a nepopíjím. Dimitrij říkal, ţe se svých povinností ujímám lépe neţ mnoho starších stráţců. Ale já nechápala proč – vţdyť ti starší se setkávali se smrtí a nebezpečím mnohem častěji neţ já. V tu chvíli jsem ale věděla, ţe má Dimitrij pravdu, ţe mám nějaký podivný smysl pro to, jak spolu můţou fungovat ţivot a smrt, dobro a zlo.

A stejně tak on. Občas si připadáme osamělí. Občas si musíme odpustit nějakou tu zábavu.

Moţná nebudeme schopni ţít takový ţivot, jaký jsme chtěli. Ale takhle to musí být. Chápali jsme jeden druhého, chápali jsme, ţe máme jiné, které musíme chránit. Naše ţivoty nikdy nebudou jednoduché.

A dělat rozhodnutí, jako bylo toto, je jen součástí takového ţivota. „Kdybych se stala Strigojem..., chtěla bych, aby mě někdo zabil.“ „To já taky,“ přisvědčil tiše. Připadalo mi, jako by nám to došlo zároveň, jako by mezi námi existovalo nějaké spojení. „To mi připomíná, jak Michail honí Soňu,“ zamumlal zamyšleně Viktor. „Kdo je Michail a kdo Soňa?“ zeptala se Lissa.

Viktor se zatvářil překvapeně. „Myslel jsem, ţes ji znala. Soňu Karpovou.“ „Soňa Kar... Ty myslíš profesorku Karpovou? Co je s ní?“ Dívala se střídavě na strýčka a na mě. „Stala... stala se z ní Strigojka,“ řekla jsem, aniţ bych se Lisse podívala do očí. „Sama to chtěla.“ Věděla jsem, ţe by na to Lissa stejně jednou přišla. Tohle byl poslední dílek skládačky příběhu profesorky Karpové. Tajemství, které jsem si nechávala pro sebe. Tajemství, které mě neustále trápilo. Lissina tvář i pouto odráţely naprosté zděšení, které ještě vzrostlo, jakmile si uvědomila, ţe já to věděla, ale nic jsem jí neřekla. „Ale nevím, kdo je Michail,“ dodala jsem. „Michail Tanner,“ objasnil Spiridon. „Aha. Stráţce Tanner. Byl na škole, neţ jsme odešly.“ Zamračila jsem se. „Proč pronásleduje profesorku Karpovou?“ „Aby ji zabil,“ odpověděl Dimitrij rozhodně. „Byli milenci.“ Celá záleţitost se Strigoji mě začínala zajímat čím dál víc. Narazit v boji na Strigoje, jehoţ jsem znala, to byla jedna věc. Druhá věc ale byla záměrně někoho lovit, někoho, koho jste milovali.

Netušila jsem, jestli bych něčeho takového byla schopná, i kdybych věděla, ţe je to správné. „Moţná je načase bavit se o něčem jiném,“ navrhl jemně Viktor. „Dnes není vhodná chvíle na rozebírání depresivních témat.“

Myslím, ţe se nám všem ulevilo, kdyţ jsme konečně dojeli do obchodního centra. Ujala jsem se své role bodyguarda a drţela se Lisse po boku, kdyţ jsme couraly z jednoho obchodu do druhého a prohlíţely si všechny ty nové módní trendy. Bylo příjemné být zase mezi lidmi a dělat něco, co je prostě jenom zábava a nemá to nic společného s temnou a pokřivenou politikou Akademie. Bylo to skoro jako za starých časů. Chybělo mi někam si vyrazit. Chyběla mi moje nejlepší kamarádka.

Přestoţe teprve minula polovina listopadu, nákupní centrum uţ bylo vyzdobeno blýskavou vánoční výzdobou. Uvědomila jsem si, ţe mám tu nejlepší práci na světě. Trochu mě jen otrávilo, kdyţ jsem zjistila, ţe starší stráţci spolu zůstávají v kontaktu díky malému komunikačnímu zařízení. Kdyţ jsem začala protestovat, ţe chci taky jedno, Dimitrij mi oznámil, ţe bez něj se toho naučím víc. Kdyţ jsem zvládla ochránit Lissu staromódním způsobem, zvládnu uţ všechno.

Viktor a Spiridon zůstávali s námi, zatímco Dimitrij s Benem se poflakovali kolem a dokonce se jim podařilo nevypadat jako strašidelní lovci sledující pubertální holky. „To by ti tak slušelo,“ řekla Lissa v obchodě Macy’s a podala mi krátké tílko ozdobené krajkou. „Koupím ti ho.“ Touţebně jsem na něj hleděla, uţ jsem si představovala, jak v něm budu vypadat. Pak jsem ale pohlédla na Dimitrije, se kterým jsem pravidelně udrţovala oční kontakt, a zavrtěla jsem hlavou. „Bude zima. Ochlazuje se.“ „To tě nikdy dřív neodradilo.“ Pokrčila jsem rameny a pověsila tílko zpátky. Ona a Camille si neustále zkoušely nějaké oblečení, jejich peníze jim zaručovaly, ţe ţádná cena nebude problém. Lissa mi nabídla, ţe mi koupí cokoli, co jen budu chtít. Vţdycky jsme k sobě byly vzájemně štědré, tak jsem neváhala ani tentokrát. Můj výběr ji ale překvapil. „Máš tři tlustý košile a mikinu s kapucí,“ informovala mě a dál se probírala štosem sloţených dţín značky BCBG. „To je na mě moc velká nuda.“ „Hele, nevšimla jsem si, ţe bys kupovala topy jak pro děvku.“ „Já je nenosím.“ „No díky.“ „Víš, co tím myslím. Ty dokonce nosíš i vlasy vyčesaný nahoru.“ To byla pravda. Zařídila jsem se podle Dimitrijovy rady a splétala si vlasy vysoko do uzlu, čímţ jsem si od něj vyslouţila úsměv, kdykoli mě uviděl. Kdybych měla molnijské znaky, byly by vidět.

Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, ţe nás nikdo z ostatních nezaslechne. Pocity, které ke mně přicházely poutem, byly ustarané. „Tys věděla o profesorce Karpový.“ „Jo. Doslechla jsem se o tom asi měsíc poté, co odešla.“ Lissa si hodila přes ruku dvoje vyšívané dţíny, na mě se ani nepodívala. „Proč jsi mi to neřekla?“

„Nepotřebovalas to vědět.“ „Nemyslelas, ţe se s tím vyrovnám?“ Dařilo se mi udrţet nečitelný výraz. Jak jsem se na ni teď dívala, mysl se mi zatoulala zpět do doby před dvěma lety. Právě jsem si odpykávala druhý den svého vyloučení za údajné zničení Wadeova pokoje, kdyţ se ve škole konal královský večírek. Směla jsem se recepce zúčastnit, ale byla jsem pod přísným dozorem pro případ, ţe bych se „o něco pokusila“.

Do jídelny mě eskortovali dva stráţci, kteří si spolu celou cestu tiše povídali. „Zabila doktora, co k němu šla, a málem sejmula i polovinu pacientů a sester, na které narazila.“ „Mají tušení, kam šla?“ „Ne, pořád ji hledají..., ale víš, jak to chodí.“ „Nikdy bych nečekal, ţe by udělala něco takového. Nepřipadala mi jako ten typ.“ „Ale jo, Soňa byla blázen. Všiml sis, jak se ke konci chovala násilnicky? Ta byla schopná čehokoli.“ Zoufale jsem se vlekla před nimi, ale při téhle poslední poznámce jsem zbystřila. „Soňa? Myslíte profesorku Karpovou?“ zeptala jsem se. „Ona někoho zabila?“ Oba stráţci si vyměnili pohledy. Nakonec jeden z nich váţně pronesl: „Stala se Strigojkou, Rose.“ Zastavila jsem se a jenom zírala. „Profesorka Karpová? Ne..., ona by neměla...“ „Obávám se, ţe ano,“ odvětil ten druhý. „Ale... měla by sis to nechat pro sebe. Je to tragédie.

Neudělej z toho další školní drb.“ Zbytek noci jsem byla jako omráčená. Profesorka Karpová. Bláznivá Karpová. Zabila někoho, aby se stala Strigojkou. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Kdyţ recepce skončila, vyplíţila jsem se od svých stráţců, abych mohla ukrást chvilku vzácného času s Lissou. Naše pouto bylo v tu dobu uţ dost silné, takţe jsem ji ani nemusela vidět, abych poznala, jak je na tom bídně. „Co se děje?“ zeptala jsem se jí. Stály jsme v rohu chodby hned před jídelnou.

Oči měla bezvýrazné. Cítila jsem, ţe ji bolí hlava; ta bolest se přelévala i do mě. „Já... já nevím.

Prostě se cítím divně. Jako kdyby mě někdo sledoval, jako kdybych si měla dávat pozor.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Nemyslela jsem, ţe ji někdo sleduje, jenţe profesorka Karpová říkala totéţ. Vţdycky byla paranoidní. „Nejspíš o nic nejde,“ snaţila jsem se ji uklidnit. „Nejspíš,“ připustila. Pak ale najednou přimhouřila oči. „Máme problém s Wadem. Nezavře hubu a všude vykládá, co se stalo. Nevěřila bys, co o tobě povídá.“ Ale věřila, jenţe mě to ani v nejmenším nezajímalo. „Zapomeň na něj. On je nicka.“

„Nenávidím ho,“ prohlásila. Hlas měla nepřirozeně břitký. „Jsem s ním ve výboru na získávání finančních prostředků a nemůţu se na něj ani podívat, jak pořád něco mele a flirtuje se vším ţenskýho rodu, co projde kolem. Nemělas být potrestaná za to, co udělal on. Musí za to zaplatit.“ V puse mi vyschlo. „To je v pohodě... Je mi to fuk. Uklidni se, Liss.“ „Mně to není fuk,“ vyštěkla na mě vztekle. „Kéţ by tak existoval způsob, jak mu to vrátit.

Ublíţit mu tak, jako ublíţil on tobě.“ Dala si ruce za záda a začala přecházet sem a tam, naštvaně a tvrdě.

Nenávist a hněv v ní jen vřely. Cítila jsem to i skrze pouto. Bylo to jako bouře a pěkně mě to děsilo. Pod tím vším ale byla nejistota a nestabilita, která prozrazovala, ţe Lissa by zoufale chtěla něco udělat. Cokoli. Vzpomněla jsem si na tu noc s baseballovou pálkou. A pak jsem pomyslela na profesorku Karpovou. Stala se Strigojkou, Rose.

Byl to ten nejděsivější okamţik mého ţivota. Děsivější, neţ kdyţ jsem Lissu viděla ve Wadeově pokoji. Děsivější, neţ kdyţ jsem ji viděla uzdravit havrana. Děsivější, neţ bylo moje dopadení stráţci. Protoţe v tu chvíli jsem nepoznávala svou nejlepší kamarádku. Netušila jsem, čeho všeho je schopná. Ještě před rokem bych se smála kaţdému, kdo by mi řekl, ţe se chce Lissa stát Strigojkou. Ale před rokem bych se smála i tomu, kdo by mi řekl, ţe si pořeţe zápěstí nebo ţe bude chtít, aby někdo za něco „zaplatil“.

V té chvíli jsem věřila, ţe je schopná udělat nemoţné. A já musela zajistit, aby to neudělala.

Zachraň ji. Zachraň ji před ní samotnou. „Odcházíme,“ řekla jsem, vzala ji za předloktí a vedla ji chodbou. „Hned.“ Její vztek vystřídalo zmatení. „Co tím myslíš? Chceš jít do lesa nebo tak?“ Neodpověděla jsem. Něco z mého postoje nebo slov ji muselo vyvést z míry, protoţe uţ se mě přestala vyptávat. Vyšly jsme z jídelny a přes kampus jsme zamířily k parkovišti pro návštěvníky Akademie. Bylo plné aut účastníků dnešní oslavy. Stál tam taky velký lincoln, který právě startoval jeho šofér. „Někdo odjíţdí brzo,“ poznamenala jsem a pozorovala ho zpoza křoví. Ohlédla jsem se a nic jsem neviděla. „Zřejmě tu budou kaţdou chvíli.“ Lisse to došlo. „Kdyţ jsi řekla, ţe odcházíme, myslelas... Ne. Rose, nemůţeme zdrhnout z Akademie. Nikdy bychom se nedostaly přes ochranku a kontrolní stanoviště.“ „Nemusíme,“ řekla jsem rozhodným hlasem. „On se přes ně dostane.“ „Ale jak nám to pomůţe?“ Zhluboka jsem se nadechla a litovala toho, co budu nucena říct, ale povaţovala jsem to za menší ze dvou zel. „Víš, jak jsi přiměla Wadea udělat všechny ty věci?“ Trhla sebou, ale kývla. „Teď potřebuju, abys udělala to samý. Běţ za tím týpkem a poruč mu, ať nás schová v kufru.“ Přetékala šokem a obavami. Nechápala to a byla vyděšená. Extrémně vyděšená. Byla vlastně vyděšená uţ celé týdny, od toho uzdravení a incidentu s Wadem. Byla tak křehká a navíc na pokraji

něčeho, čemu ani jedna z nás nerozuměla. Ale přes to všechno mi věřila. Věřila, ţe se postarám o její bezpečí. „Dobře,“ souhlasila. Udělala pár kroků směrem k němu a pak se ohlédla. „Proč? Proč to děláme?“ Uvaţovala jsem o jejím vzteku, o její touze udělat cokoli, aby se Wadeovi pomstila. A taky jsem uvaţovala o profesorce Karpové – pěkně nevyrovnané profesorce Karpové – která se stala Strigojkou. „Starám se o tebe,“ oznámila jsem jí. „Nic dalšího vědět nepotřebuješ.“ V nákupním centru v Missoule se Lissa, stojící mezi regály značkového oblečení, zeptala zase: „Proč jsi mi to neřekla?“ „Nepotřebovalas to vědět,“ zopakovala jsem.

Zamířila ke kabince a zašeptala: „Bojíš se, ţe se mi to vymkne z rukou? Bojíš se, ţe budu taky Strigojka?“ „Ne. V ţádným případě. To udělala ona. Ty bys to nikdy neudělala.“ „I kdyby mi hráblo?“ „Ne,“ odvětila jsem a pokusila se o vtip. „Jen by sis oholila hlavu a bydlela s třiceti kočkama.“ Lissiny pocity potemněly, ale nic dalšího neřekla. Před kabinkou se ještě zastavila a vytáhla z věšáku černé šaty. To ji trochu rozveselilo. „Pro tyhle šaty ses narodila. A je mi jedno, ţe teď nejsou zrovna praktický.“ Šaty byly bez ramínek, vyrobeny z hedvábné černé lesklé látky a splývaly asi ke kolenům.

Přestoţe měly trochu zdobený dolní lem, rozhodně bych v nich vypadala, jako kdyţ jdu rovnou do váţné akce. Super sexy. Moţná dokonce aţ moc sexy do školy. „To jsou šaty pro mě,“ uznala jsem. Dál jsem se na ně dívala a touţila po nich tak, aţ mě rozbolelo v hrudníku. Tohle byl ten druh šatů, které mění svět. Druh šatů, který zakládá náboţenství.

Lissa vytáhla moji velikost. „Vyzkoušej si je.“ Zavrtěla jsem hlavou a začala cpát šaty zpátky. „Nemůţu. Ohrozilo by tě to. Jedny šaty nestojí za tvoji strašlivou smrt.“ „Tak je prostě koupíme, aniţ by sis je zkusila.“ A koupila je.

Jak odpoledne postupovalo, byla jsem čím dál unavenější. Neustále sledovat okolí a být ve střehu uţ přestávala být zábava. Kdyţ jsme se dostaly k naší poslední zastávce, k obchodu se šperky, byla jsem ráda. „To je teda něco,“ řekla Lissa a ukázala na jednu skříňku. „Ten náhrdelník se bude přesně hodit k těm tvým šatům.“ Podívala jsem se. Byl to tenký zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru růţe ze zlata a s diamantem.

Diamant byl zvýrazněn.

„Nesnáším věci s růţema.“ Lissa mi vţdycky ráda dávala věci s růţemi – asi proto, aby viděla mou reakci. Kdyţ se ale podívala na cenu toho náhrdelníku, její úsměv zmizel. „No vidíš. I ty máš svoje omezení,“ utahovala jsem si z ní. „Tvoje šílený utrácení konečně skončilo.“ Čekaly jsme na Viktora a Natalii, aţ skončí s nákupy. Zjevně jí něco kupoval a ona vypadala, jako by jí narostla křídla a chystala se samým štěstím odletět. Těšilo mě to. Umírala touhou po jeho pozornosti. Naštěstí jí asi kupoval něco hodně drahého, aby jí všechno vynahradil.

Domů jsme se vraceli unavení a zamlklí, tím denním výletem jsme si úplně rozházeli navyklý spánkový reţim. Seděla jsem vedle Dimitrije. Opřela jsem se a zívla, při čemţ jsem si dobře uvědomovala, ţe se naše paţe dotýkají. Ten pocit blízkosti a spojení nás spaloval. „Takţe uţ si nikdy nemůţu zkoušet oblečení?“ zeptala jsem se tiše, protoţe jsem nechtěla probudit ostatní. Viktor a stráţci byli vzhůru, ale holky usnuly. „Kdyţ nejsi ve sluţbě, tak můţeš. Můţeš to dělat ve svém volnu.“ „Nikdy nechci volno. Chci se pořád starat o Lissu.“ Znovu jsem zívla. „Viděl jsi ty šaty?“ „Viděl.“ „Líbí se ti?“ Neodpověděl. Povaţovala jsem to za souhlas. „Ohrozím svoji pověst, kdyţ si je vezmu na tu tancovačku?“ Kdyţ promluvil, sotva jsem ho slyšela. „Ohrozíš celou školu.“ Usmála jsem se a usnula.

Kdyţ jsem se probudila, zjistila jsem, ţe se hlavou opírám o jeho rameno. Jeho dlouhý kabát jsem přes sebe měla přehozený jako deku. Dodávka zastavila; byli jsme zpátky ve škole. Vylezla jsem zpod kabátu a vystoupila, náhle jsem si připadala úplně bdělá a šťastná. Škoda, ţe moje svoboda se uţ chýlila ke konci. „Zpátky do vězení,“ povzdechla jsem a kráčela vedle Lissy k jídelně. „Moţná kdybys předstírala infarkt, na chvilku bych měla pauzu.“ „A co tvoje hadry?“ Podala mi tašku, kterou jsem nadšeně přijala. „Nemůţu se dočkat, aţ ty šaty uvidím.“ „To já taky. Pokud mě ovšem pustí. Kirová pořád neví, jestli jsem byla dost hodná.“ „Ukaţ jí ty nudný košile, co sis koupila. Z toho ji omejou. A mě taky.“ Zasmála jsem se a vyskočila na dřevěnou lavičku a přeběhla po ní. Na konci jsem zase seskočila. „Nejsou tak nudný.“ „Nějak nevím, co si myslet o týhle nový, zodpovědný Rose.“

Skočila jsem na další lavičku. „Nejsem tak zodpovědná.“ „Hej!“ křikl Spiridon. On a zbytek naší skupinky šli za námi. „Pořád jsi ve sluţbě. Tak ţádná zábava tady.“ „Ţádná zábava tady,“ zakřičela jsem na něj, protoţe jsem z jeho hlasu slyšela smích. „Přísahám – do prdele!“ Uţ jsem byla na třetí lavičce a blíţila se k jejímu konci. Napjala jsem svaly, připravená seskočit.

Kdyţ jsem se o to ale pokusila, moje noha mě neposlechla. Dřevo, které vypadalo tvrdé a pevné, najednou jako by bylo z papíru. Rozpadlo se. Noha mi projela lavičkou, kotník se mi zachytil v té díře, zatímco zbytek mého těla pokračoval jiným směrem. Spadla jsem na zem, kdyţ lavička stále ještě věznila moji nohu. Kotník se mi ohnul nepřirozeným směrem. Narazila jsem. Uslyšela jsem prasknutí a nebylo to dřevo. Tělem mi projela ta nejhorší bolest, jako jsem kdy zaţila.

A pak jsem ztratila vědomí.

Osmnáct Probrala jsem se a nad sebou uviděla bílý strop na klinice. Dopadalo na mě filtrované světlo – to kvůli morojským pacientům. Cítila jsem se divně, tak trochu dezorientovaná, ale nic mě nebolelo. „Rose.“ Ten hlas byl jako hedvábné pohlazení. Něţný. Sytý. Otočila jsem hlavu a setkala se s pohledem Dimitrijových tmavých očí. Seděl na ţidli vedle mé postele a hnědé vlasy po ramena měl hozené dopředu, takţe mu hezky rámovaly obličej. „Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe skřípavým hlasem. „Jak se cítíš?“ „Divně. Jsem groggy.“ „Doktorka Olendzká ti dala něco proti bolesti – bylas na tom dost špatně, kdyţ jsme tě sem přinesli.“ „Nevzpomínám si na to... Jak dlouho jsem byla mimo?“ „Pár hodin.“ „To muselo bejt drsný. A pořád je.“ Začala jsem si vybavovat některé detaily. Lavička.

Uvězněný kotník. Po tom uţ jsem si nic moc nepamatovala. Bylo mi horko a pak zima a pak zase horko. Opatrně jsem se pokusila pohnout prsty na noze. „Vůbec to nebolí.“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Protoţe jsi neutrpěla váţné zranění.“ Vybavila jsem si ten zvuk, jak mi prasklo v kotníku. „Určitě? Pamatuju si..., jak se mi kotník úplně ohnul. Musím mít něco zlomenýho.“ Posadila jsem se a podívala se na svou nohu. „Nebo je to aspoň vymknutý.“

Přistoupil ke mně, aby mě zarazil. „Opatrně. Tvůj kotník bude v pořádku, ale ty jsi ještě mimo.“ Pomalu jsem se přesunula na kraj postele a podívala se dolů. Dţíny jsem měla vyhrnuté. Kotník byl jen trochu červený, ale nikde jsem neměla ţádnou odřeninu ani jiné zranění. „Boţe, to jsem měla kliku. Kdybych byla zraněná, nejspíš by mě to načas vyřadilo z tréninku.“ S úsměvem usedl zase na ţidli. „Já vím. Říkalas mi to celou cestu, co jsem tě sem nesl. Bylas dost rozrušená.“ „Ty... tys mě sem přinesl?“ „Poté, co jsme rozlámali lavičku a vyprostili ti nohu.“ Páni! O tolik jsem toho přišla. Dokázala jsem si představit jen jedinou věc, která by byla lepší, neţ ţe mě Dimitrij nese v náručí – kdyby mě nesl v náručí polonahý.

Pak jsem si ale uvědomila celou tu situaci. „Dostala mě lavička,“ zaúpěla jsem. „Co?“ „Vydrţela jsem celý den hlídat Lissu a vy jste mě pochválili, ţe jsem odvedla dobrou práci. A pak se vrátím sem a sejme mě lavička. Víš, jak je to trapný? A všichni to viděli.“ „Nebyla to tvoje chyba,“ ujistil mě. „Nikdo nemohl vědět, ţe je ta lavička ztrouchnivělá.

Vypadala normálně.“ „Stejně jsem měla zůstat na cestě jako normální člověk. Ostatní novicové mi to dají pěkně seţrat, aţ se vrátím.“ Potlačoval úsměv. „Moţná tě rozveselí dárky.“ Vsedě jsem se narovnala. „Dárky?“ Konečně si dovolil usmát se a podával mi malou krabičku s kouskem papíru. „To je od prince Viktora.“ Překvapená, ţe by mi Viktor něco dával, jsem si přečetla vzkaz. Bylo to jen pár řádků, nedbale naškrábaných perem.

Rose, jsem moc rád, že jsi svým pádem neutrpěla žádné vážné zranění. Je to skutečně zázrak. Vedeš si skvěle a Vasilisa má štěstí, že tě má. „To je od něj milý,“ prohlásila jsem a otevřela krabičku. Spatřila jsem, co bylo uvnitř. „Ty jo!

Moc hezký.“ Byl to ten náhrdelník s růţí, ten, co mi ho Lissa chtěla koupit, ale nemohla si to dovolit. Zvedla jsem ho a prohlíţela si lesklý přívěšek s diamanty.

„To je trochu přehnaný jako dárek, co se nosí do nemocnice,“ poznamenala jsem, kdyţ jsem si vzpomněla, kolik stál. „Vlastně ti ho koupil, aby ocenil, ţe sis vedla tak dobře v první den, kdy jsi byla oficiální stráţkyní. Viděl vás, jak si ten náhrdelník s Lissou prohlíţíte.“ „Teda.“ Na víc jsem se nezmohla. „Ale nemyslím, ţe jsem odvedla tak dobrou práci.“ „Já ano.“ S úsměvem jsem vrátila náhrdelník zpátky do krabičky a odloţila ji na noční stolek. „Říkal jsi ,dárky‘, ţe jo? To jako víc neţ jeden?“ Hlasitě se rozesmál a zvuk jeho smích byl jako objetí. Boţe, milovala jsem jeho smích. „Tenhle je ode mě.“ Podal mi malý obyčejný sáček. Zmatená a nadšená jsem ho otevřela. Lesk na rty, ten, co se mi líbil. Snad milionkrát jsem si mu stěţovala, ţe mi dochází, ale nemyslela jsem, ţe by to vůbec vnímal. „Kdy jsi to koupil? Sledovala jsem tě celou dobu v nákupním centru.“ „Tajemství stráţců.“ „K jaký příleţitosti to je? K mému prvnímu dni?“ „Ne,“ odvětil prostě. „Protoţe jsem myslel, ţe budeš mít radost.“ Bez rozmýšlení jsem se mu vrhla kolem krku. „Děkuju.“ Z jeho strnulosti jsem usoudila, ţe jsem ho překvapila. A... sebe taky. Po chviličce se ale uvolnil, taky mě objal a poloţil mi ruce na záda, z čehoţ jsem málem umírala. „Jsem rád, ţe je ti líp,“ řekl. Rty měl skoro v mých vlasech, jen kousek nad mým uchem. „Kdyţ jsem tě viděl padat...“ „Pomyslel sis: ,teda, ta je neschopná‘.“ „To jsem si nepomyslel.“ Nepatrně se ode mě ode mě odvrátil a zadíval se na mě, ale nic jsme neříkali. Oči měl tak tmavé a hluboké, ţe bych se v nich nejradši utopila. Kdyţ jsem se do nich dívala, rozehřívala jsem se, jako by měl v očích plameny. Pomalu a opatrně se svými dlouhými prsty dotkl mé lícní kosti a pohladil mě po tváři. Při tom doteku jsem se zachvěla. Omotal si pramen mých vlasů kolem prstu, stejně jako to udělal uţ jednou v tělocvičně.

Polkla jsem a odtrhla pohled od jeho rtů. Uvaţovala jsem, jaké to by bylo se s ním líbat. To pomyšlení mě děsilo i vzrušovalo zároveň, coţ byla naprostá kravina. Uţ jsem se líbala se spoustou kluků a nikdy jsem to moc neřešila. Nebyl důvod, proč by to s dalším – i kdyţ starším – měla být nějaká věda. Jenţe jen pomyšlení na to, jak se ke mně nakloní a přitiskne svoje rty na moje, způsobilo, ţe se se mnou začal točit celý svět.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a já se neochotně odvrátila. Doktorka Olendzká strčila hlavu dovnitř. „Přišlo mi, ţe jsem vás slyšela mluvit. Jak se cítíte?“ Došla ke mně a poloţila mě na postel. Sáhla mi na kotník a zahýbala jím, aby zjistila rozsah poranění, a nakonec jen zavrtěla hlavou. „Máte štěstí. Kdyţ vás sem přinesli, ječela jste tak, ţe jsem myslela, ţe vám tu nohu budeme muset amputovat. Musel to být jenom šok.“ Odstoupila. „Bylo by lepší, kdybyste zítra necvičila, ale jinak je to dobré, takţe můţete jít.“ Vydechla jsem úlevou. Na svou hysterii jsem si vůbec nepamatovala – a bylo mi trapně, ţe jsem tak vyváděla -, ale byla jsem ráda, ţe nemám nic zlomeného ani vymknutého. Nemohla jsem si dovolit ztrácet tady čas. Potřebovala jsem trénovat a připravovat se na maturitu, která mě čeká na jaře.

Doktorka Olendzká mi dovolila odejít, načeţ za sebou sama zavřela dveře. Dimitrij došel k další ţidli a přinesl mi moje boty a kabát. Kdyţ jsem se tak na něj dívala, zčervenala jsem, kdyţ jsem si vybavila, co se stalo, neţ sem vpadla doktorka.

Sledoval mě, jak si obouvám jednu botu. „Máš anděla stráţného.“ „Nevěřím na anděly,“ oznámila jsem mu. „Věřím v sebe.“ „V tom případě máš úţasné tělo.“ Tázavě jsem na něj pohlédla. „Ţe se ti dobře uzdravuje, tak jsem to myslel. Slyšel jsem o té nehodě...“ Neupřesnil, o jakou nehodu se mělo jednat, ale mohla to být jen jediná. Normálně mě štvalo o tom mluvit, ale s ním jsem měla pocit, ţe můţu říct cokoli. „Všichni říkali, ţe jsem neměla přeţít,“ objasnila jsem. „Seděla jsem na blbým místě, kdyţ auto narazilo do stromu. Jediná Lissa seděla na bezpečným místě. Ona a já jsme vyvázly jen s pár škrábanci.“ „A to nevěříš na anděly a na zázraky?“ „Ne. Já...“ Je to skutečně zázrak. Vedeš si skvěle...

A vtom mě napadlo asi milión myšlenek naráz. Moţná... moţná mám přece jen anděla stráţného...

Dimitrij ihned zaznamenal, ţe se najednou chovám jinak. „Co se děje?“ Probírala jsem se svou myslí a snaţila se posílit pouto. Léky na utlumení bolesti měly utišující účinek i na pouto. Přicházely ke mně slabé Lissiny pocity. Úzkost. Rozrušení. „Kde je Lissa? Byla tady?“ „Nevím, kde je. Nechtěla se od tebe ani hnout. Kdyţ jsem tě sem přinesl, seděla u tebe, dokud nepřišla doktorka. Uklidnila ses, aţ kdyţ si sedla těsně k tobě.“

Zavřela jsem oči a bylo mi na omdlení. Uklidnila jsem se, kdyţ si Lissa sedla ke mně, protoţe odehnala mou bolest. Uzdravila mě...

Stejně jako v tu noc, kdy došlo k autohavárii.

Teď uţ mi to dávalo smysl. Neměla jsem to přeţít. Všichni to říkali. Kdo ví, jaká jsem vlastně utrpěla zranění? Vnitřní krvácení. Zlomené kosti. Na tom uţ nezáleţí, protoţe Lissa to spravila, stejně jako spravila všechno ostatní. Proto se nade mnou skláněla, kdyţ jsem se probrala.

Proto nejspíš sama ztratila vědomí, kdyţ ji vezli do nemocnice. Zdálo se, ţe je to normální reakce na ztrátu její rodiny, ale teď mě napadalo, jestli v tom nebylo něco víc. Jestli v tom nehrálo roli i moje uzdravení.

Znovu jsem otevřela svou mysl a snaţila se najít Lissu. Pokud mě uzdravila i tentokrát, těţko říct, v jakém se právě můţe nacházet stavu. Její nálady byly propojeny s magickými schopnostmi a bylo to hodně intenzivní.

Léky uţ patrně přestaly účinkovat, a já se ocitla v její hlavě. Teď uţ to šlo lehce. Zasáhla mě úplná přílivová vlna emocí. Bylo to horší neţ její noční můry. Nikdy dřív jsem z ní necítila nic tak intenzivního.

Seděla na půdě kostela a plakala. Ani tak úplně nevěděla, proč vlastně brečí. Cítila radost a úlevu, ţe se mi nic váţného nestalo, ţe mě dokázala uzdravit. V tutéţ chvíli si ale připadala strašně slabá, jak fyzicky, tak psychicky. Uvnitř byla vyhořelá, jako by ztratila část ze sebe samé. Trápila se, ţe se na ni naštvu, aţ zjistím, ţe pouţila svoje schopnosti. Děsila se zítřejšího vyučování, kdy bude předstírat, ţe je ráda s bandou lidí, jejichţ jediným zájmem kromě utrácení rodinných peněz je posmívat se těm méně krásným a méně oblíbeným. Nechtěla jít s Aaronem na ples a dívat se na něj, jak ji zboţně pozoruje – a cítit jeho doteky -, kdyţ ho měla ráda jen jako kamaráda.

Většina z toho byly její běţné starosti, ale zasáhly ji tvrdě a napáchaly větší škodu neţ u normálního člověka. Nedokázala svoje pocity vytřídit ani přijít na to, jak dát všechno zase do pořádku. „Není ti nic?“ Zvedla hlavu a odhrnula si vlasy, které se jí nalepily na mokré tváře. Ve dveřích na půdu stál Christian. Ani ho neslyšela jít po schodech. Byla ztracená ve vlastním zármutku. Jiskřila v ní touha i vztek. „Jsem v pohodě,“ vyštěkla. Popotáhla a snaţila se zadrţet slzy, nechtěla, aby ji viděl v tak slabé chvilce.

Opřel se o zeď, zaloţil si ruce a nasadil nečitelný výraz. „Chceš... chceš si promluvit?“ „Ach...“ Drsně se rozesmála. „Teď se mnou chceš mluvit? Pokoušela jsem se o to uţ tolikrát...“ „Já to nechtěl! To byla Rose...“ Zarazil se a já sebou trhla. Byla jsem totálně zničená.

Lissa se zvedla a došla k němu. „Co s tím má společnýho Rose?“ „Nic.“ Opět nasadil svou lhostejnou masku. „Zapomeň na to.“

„Tak co je s Rose?“ Přistoupila k němu blíţ a i přes její vztek jsem cítila, jak ji Christian nevysvětlitelně přitahuje. A pak jí to došlo. „To ona tě k tomu přiměla, ţe jo? Řekla ti, aby ses se mnou přestal bavit?“ Neochvějně zíral přímo před sebe. „Asi to tak bylo nejlepší. Jenom bych s tebou všechno pokazil. A ty bys nebyla tam, kde jsi teď.“ „Co to má znamenat?“ „Co asi? Boţe! Lidi teď oţívají a umírají na tvůj rozkaz, Vaše Výsosti.“ „Jsi dost melodramatický.“ „Váţně? Celý den slyším jenom to, jak se všichni baví o tom, co děláš, co si myslíš, co máš na sobě. Jestli se ti něco bude líbit. Koho máš ráda. Koho nenávidíš. Jsou tvoje loutky.“ „Tak to není. A navíc, já to musím dělat. Abych se pomstila Mie...“ Obrátil oči v sloup a zadíval se jinam. „Vţdyť uţ ani nevíš, za co se jí mstíš.“ Lissa se rozzuřila ještě víc. „Navedla Jesse a Ralfa, aby vykládali všechny ty hrozný věci o Rose! To jí nemůţe jen tak projít.“ „Rose něco vydrţí. Zvládla by to.“ „Tys ji neviděl,“ odvětila tvrdošíjně. „Brečela.“ „No a? Lidi občas brečí. I ty brečíš.“ „Ale Rose ne.“ Otočil se k ní a na rtech mu hrál temný úsměv. „Nikdy jsem neviděl nikoho, jako jste vy dvě.

Pořád se tak strachujete jedna o druhou. U ní to chápu – je tvoje stráţkyně -, ale ty jsi úplně stejná.“ „Je to moje kamarádka.“ „Asi je to tak jednoduchý. Co já vím.“ Zamyšleně povzdechl, načeţ sklouzl zase ke svému sarkasmu. „Kaţdopádně, co ta Mia? Mstíš se jí za to, co provedla Rose. Ale uniká ti ten smysl.

Proč to udělala?“ Lissa se zamračila. „Protoţe ţárlila na mě a na Aarona...“ „Je v tom něco víc, princezno. Na co by měla ţárlit? Uţ ho přece měla. Nemusela na tebe útočit, aby ho získala zpátky. Stačilo, aby všem předvedla, jak jsou spolu šťastní a jak se milujou. Něco jako vy teď,“ dodal suše. „Dobře. A co je v tom teda ještě dalšího? Proč mi chtěla zničit ţivot? Nikdy jsem jí nic neudělala – myslím před tímhle.“ Naklonil se k ní a jeho křišťálově modré oči se vpalovaly do jejích. „Máš pravdu. Tys jí nic neudělala – ale tvůj brácha ano.“ Lissa se od něj odtáhla. „O mým bratrovi nic nevíš.“

„Vím, ţe Miu přefikl. Doslova.“ „Nech toho a nelţi.“ „Nelţu. Přísahám Bohu nebo v koho to vlastně věříš. Bavil jsem se s Miou, kdyţ byla ještě v prváku. Nebyla moc oblíbená, ale byla chytrá. To je pořád. Pracovala ve spoustě výborů s královskými – chodila na tancovačky a na večírky. Nevím o tom všechno. Ale vím, ţe se na nějaký takový akci seznámila s tvým bráchou a tak nějak to dali dohromady.“ „To není pravda. Věděla bych to. Andre by mi to řekl.“ „Kdepak. Neřekl to nikomu. A jí řekl, aby to taky nikomu nevykládala. Přesvědčil ji, ţe to bude jejich romantický tajemství, ale ve skutečnosti jenom nechtěl, aby jeho kámoši věděli, ţe spí s nekrálovskou prvačkou.“ „Jestli ti tohle pověděla Mia, pak si to všechno vymyslela,“ vyjekla Lissa. „No, neřek bych, ţe si to vymyslela. Viděl jsem ji totiţ brečet. Po několika týdnech jí uţ měl tvůj brácha plný zuby a rozešel se s ní. Oznámil jí, ţe je pro něj moc mladá a ţe nemůţe mít vztah s holkou, která není z dobrý rodiny. Vyrozuměl jsem, ţe se k ní nechoval moc hezky – ani se neobtěţoval s kecy typu ,budeme kamarádi‘.“ Lissa výhrůţně přiblíţila obličej k Christianovu. „Vţdyť jsi Andreho ani neznal. Tohle by nikdy neudělal.“ „Ty jsi ho neznala. Ke svojí sestřičce se jistě choval hezky; určitě tě měl moc rád. Ale ve škole s kamarády se choval jako idiot, stejně jako všichni královští. Vídal jsem ho, protoţe mně nic neunikne. Je to snadný, kdyţ si tě nikdo nevšímá.“ Zadrţela vzlyknutí a netušila, jestli by mu měla věřit, nebo ne. „Tak proto mě Mia nenávidí?“ „Jo. Nenávidí tě kvůli němu. A taky proto, ţe jsi královská a ona si připadá mezi královskými nejistě. Proto se tak tvrdě snaţí mezi ně zapadnout a kamarádit s nima. Řekl bych, ţe je jenom náhoda, ţe skončila s tvým bejvalým, ale teď, kdyţ jsi zpátky, nejspíš se tím všechno jen zhoršilo.

Tys jí přebrala kluka a rozšířily jste drby o jejích rodičích, coţ mi přijde jako nejlepší způsob, jak zařídit, aby trpěla. Dobrá práce.“ Pocítila nepatrné bodnutí v hrudi, jak se cítila provinile. „Stejně myslím, ţe kecáš.“ „Můţeš mě nazvat mnoha jmény, ale rozhodně nejsem lhář. To je tvůj obor. A Rosin.“ „My ne...“ „Zveličování historek o něčích rodičích? Prohlášení, ţe mě nenávidíš? Předstírání, ţe jsi kámoška s lidma, o kterých si myslíš, ţe jsou úplně blbí? Chození s klukem, kterýho nemáš ráda?“ „Mám ho ráda.“ „A máš ho ráda, nebo se ti líbí?“ „To je snad jedno.“ „Není. Líbí se ti chodit s velkým blonďatým kreténem a smát se jeho přitroublým vtipům.“

Pak se najednou zničehonic naklonil a políbil ji. Bylo to ţhavé, rychlé a naléhavé, čišel z toho hněv a vášeň a touha, kterou Christian dusil v sobě. Lissu takhle nikdy nikdo nepolíbil. Cítila jsem, jak na to reaguje, jak na něj reaguje – s ním si připadala mnohem víc ţivá neţ s Aaronem nebo s kýmkoli jiným.

Christian se od ní odtrhl, ale obličej měl pořád blízko u jejího. „A tohle děláš s někým, koho máš ráda.“ Lisse bušilo srdce vztekem i touhou. „Nemám tě ráda, ani se mi nelíbíš. A myslíš, ţe ty i Mia lţete o Andrem. Aaron by si nikdy nic takovýho nevymyslel.“ „To asi proto, ţe Aaron nikdy neřekne víc neţ jednoslabičný slovo.“ Odvrátila se. „Vypadni. Padej ode mě.“ Komicky se rozhlédl kolem. „Nemůţeš mě vyhodit. Nájemní smlouvu jsme podepsali oba.“ „Vypadni!“ zakřičela. „Nenávidím tě!“ Uklonil se. „Cokoli si přejete, Vaše Výsosti.“ S posledním temným pohledem opustil půdu.

Lissa se svezla na kolena a dovolila slzám, které před ním zadrţovala, aby se jí vyřinuly z očí.

Pomalu jsem se přestávala orientovat v tom, co ji vlastně tak strašně trápí. Bůh ví, ţe mě taky pár věcí dokáţe rozhodit – jako třeba ten incident s Jessem -, ale nepodléhám tomu tak jako ona. Její starosti v ní vířily a bušily jí do mozku. Historky o Andrem. Miina nenávist. Christianův polibek.

Moje uzdravení. Uvědomila jsem si, ţe takhle vypadá opravdová deprese. Opravdové šílenství.

Lissa se utápěla ve vlastní bolesti, a tak učinila jediné rozhodnutí, které dokázala. Udělala jedinou věc, která ji dokáţe zbavit těch pocitů. Otevřela svoji peněţenku a vytáhla z ní ţiletku, kterou vţdycky nosila s sebou...

Bylo mi z toho špatně, ale nedokázala jsem se od ní odtrhnout. Cítila jsem, jak se řeţe do levé ruky a pozoruje, jak z pravidelných ran na její bílé pleti vytéká krev. Jako vţdy se vyhnula tepnám, ale řezy byly tentokrát hlubší. To řezání strašně bolelo, ale Lissa se takhle aspoň soustředila na fyzickou bolest, která odvedla její pozornost od duševních muk. Takhle si připadala, ţe má zas všechno pod kontrolou.

Na zaprášenou podlahu dopadaly kapky krve a Lissin svět se začal točit. Její vlastní krev ji fascinovala. Po celý ţivot si brala krev od jiných. Ode mě. Od dárců. A teď se krev prolévala.

Nervózně se zachichotala, připadalo jí to zábavné. Moţná, ţe kdyţ si vypouštěla krev, jako by ji vracela těm, od nichţ si ji brala. Nebo moţná svou krví jen plýtvala, plýtvala posvátnou krví Dragomirů, po níţ byli všichni jako posedlí.

Nacpala jsem se do její hlavy a teď jsem se nemohla dostat ven. Její emoce mě teď úplně polapily – byly příliš silné a mocné. Ale já musela uniknout – to jsem si uvědomovala kaţdou částečkou svého bytí. Musela jsem ji zastavit. To uzdravení ji oslabilo a teď ještě k tomu ztrácela spoustu krve. Bylo načase to někomu říct.

Konečně se mi podařilo odtrhnout se od ní. Zjistila jsem, ţe jsem pořád ještě na klinice. Dimitrij mě drţel za ramena a jemně se mnou třásl, při čemţ neustále opakoval moje jméno ve snaze získat mou pozornost. Vedle něj stála doktorka Olendzká a tvářila se zahloubaně a zaujatě.

Zadívala jsem se na Dimitrije a uvědomila si, jak moc se o mě strachuje. Záleţí mu na mně.

Christian mi řekl, abych našla někoho, komu věřím, kdo mi s Lissou pomůţe. Tu radu jsem nebrala na vědomí, protoţe jsem nevěřila nikomu kromě ní. Ale kdyţ jsem se teď dívala na Dimitrije a cítila naše vzájemné pochopení, věděla jsem, ţe věřím i někomu jinému.

Kdyţ jsem promluvila, znělo to skřípavě. „Vím, kde je. Lissa. Musíme jí pomoct.“

Devatenáct Těţko říct, co mě nakonec přimělo k tomu to udělat. Tak dlouho jsem skrývala tolik tajemství a dělala jsem, co mi přišlo nejlepší, abych Lissu ochránila. Ale tajit to její sebepoškozování rozhodně její ochraně nepomáhalo. Nedokázala jsem ji přesvědčit, aby toho nechala – a teď jsem dokonce uvaţovala, jestli nebyla moje chyba, ţe s tím vůbec začala. Tohle se dělo aţ od té doby, co mě uzdravila po autonehodě. Co kdyby mě tam nechala zraněnou? Moţná bych se z toho dostala. A ona by moţná dnes byla v pořádku.

Zůstala jsem na klinice, zatímco Dimitrij odešel najít Albertu. Nezaváhal ani na vteřinu, kdyţ jsem mu pověděla, kde Lissa je. Řekla jsem, ţe je v nebezpečí, a on ihned zmizel.

Události poté plynuly jako nějaká zpomalená noční můra. Čekala jsem a minuty se neskutečně vlekly. Kdyţ se Dimitrij konečně vrátil s bezvládnou Lissou v náručí, v nemocnici propukl rozruch.

Ztratila dost krve, a tak se ji pokoušeli probrat natolik, aby se napila z dárce, který byl právě po ruce, jenţe to bylo dost obtíţné. Asi aţ v polovině noci se někdo usnesl, ţe je natolik stabilizovaná, ţe ji můţu navštívit. „Je to pravda?“ zeptala se, kdyţ jsem vešla do pokoje. Leţela na posteli s pevně ovázanými zápěstími. Věděla jsem, ţe do ní nalili spoustu krve, ale i tak mi pořád připadala bledá. „Říkali, ţes to byla ty. To ty jsi jim o tom pověděla.“ „Musela jsem,“ přiznala jsem a bála se přistoupit k ní blíţ. „Liss..., pořezala ses hůř neţ kdy předtím. A po tom, cos mě uzdravila a po všem tom s Christianem... nemohlas to zvládnout.

Potřebovala jsi pomoc.“ Zavřela oči. „Christian. Tak ty o tom víš. No jasně, ţe jo. Ty víš o všem.“ „Promiň. Jen jsem ti chtěla pomoct.“ „A co rada profesorky Karpový? Ţe to všechno má zůstat tajemstvím.“ „Mluvila o jiných věcech. Nemyslím, ţe by schvalovala to tvoje sebepoškozování.“ „A o těch ,jiných věcech‘ jsi jim taky řekla?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Zatím ne.“ Otočila se ke mně a oči měla chladné. „,Zatím‘. Takţe jim to řekneš.“ „Musím. Umíš uzdravovat lidi..., ale tebe to zabíjí.“

„Uzdravila jsem tebe.“ „Nakonec bych byla v pořádku. Kotník by se mi zahojil. To nestojí za to, co to s tebou dělá. A asi vím, kdy to začalo – kdyţ jsi mě uzdravila poprvé...“ Vysvětlila jsem jí svůj objev o té nehodě a o tom, jak hned po ní získala svoje schopnosti, ale i deprese. Taky jsem poukázala na to, ţe naše pouto se zformovalo také po té havárii, přestoţe jsem zatím nechápala proč. „Nevím, co se děje, ale tohle samy nezvládnem. Potřebujeme někoho, kdo nám pomůţe.“ „Odvedou mě pryč,“ prohlásila bezvýrazně. „Jako profesorku Karpovou.“ „Myslím, ţe se ti budou snaţit pomoct. Všichni se o tebe moc bojí. Liss, dělám to pro tebe.

Jenom chci, abys byla v pořádku.“ Odvrátila se ode mě. „Vypadni, Rose.“ Vypadla jsem.

Následujícího rána ji propustili pod podmínkou, ţe bude denně navštěvovat psychologa.

Dimitrij mi řekl, ţe jí chtějí nasadit léky na deprese. Nejsem právě velkým zastáncem prášků, nicméně jsem uvítala cokoli, co by jí mohlo pomoct.

Bohuţel byl zrovna v nemocnici nějaký student vyššího ročníku, který měl astmatický záchvat.

Viděl, jak sem Dimitrij s Albertou dopravili Lissu. Nevěděl, proč ji hospitalizovali, ale to ho neodradilo od toho, aby všem navykládal, co viděl. O přestávce se to rozkřiklo dál. U oběda uţ věděli všichni starší studenti, co se v noci na klinice stalo.

A co bylo důleţitější – všichni věděli, ţe se mnou Lissa nemluví.

Moje společenské postavení tím rázem rapidně pokleslo. Neobvinila mě z ničeho přímo, ale její mlčení vypovídalo za vše a lidi se podle toho chovali.

Celý den jsem chodila Akademií jako duch. Lidi na mě koukali a občas na mě promluvili, ale nikdo se příliš nesnaţil se mnou komunikovat. Řídili se podle Lissy a napodobovali ji v jejím mlčení. Nikdo se ke mně nechoval vyloţeně zle – nejspíš to nechtěli riskovat pro případ, ţe bychom se s Lissou zase udobřily. Stejně jsem kaţdou chvíli zaslechla, jak někdo šeptá „krvavá děvka“, kdyţ si mysleli, ţe je zrovna neslyším.

Mason by byl rád, kdybych si sedla k jeho stolu u oběda, ale jeho kamarádi by moţná uţ tak rádi nebyli. Nechtěla jsem být příčinou sporů mezi ním a jimi. A tak jsem si místo toho vybrala Natalii. „Slyšela jsem, ţe se Lissa pokusila o útěk a tys ji od toho odradila,“ řekla Natalie. Zatím nikdo neměl ponětí, z jakého důvodu byla v nemocnici. Jen jsem doufala, ţe to tak zůstane.

Pokus o útěk? Odkud se tahle informace vzala? „Proč by to dělala?“ „Nevím.“ Sníţila hlas. „Proč utekla uţ jednou? Jen jsem to zaslechla.“

Ta historka se šířila během celého dne, stejně jako nejrůznější drby o důvodu jejího pobytu na klinice. Obzvláště oblíbené byly teorie o těhotenství a potratu. Někdo dokonce spekuloval, ţe mohla chytit tu Viktorovu nemoc. Pravdě se nikdo ani nepřiblíţil.

Z poslední vyučovací hodiny jsem se pokusila vypadnout, jak nejrychleji to šlo. Ohromilo mě, kdyţ si to ke mně namířila Mia. „Co chceš?“ vyštěkla jsem. „Dneska si nemůţu jít ven hrát, holčičko.“ „Ty teda máš chování. A přitom jako bys ani neexistovala.“ „Hlavně ţe ty existuješ,“ povzdechla jsem. Vzpomněla jsem si, co povídal Christian, a bylo mi jí trochu líto. Ten pocit ale zmizel, jakmile jsem se jí podívala do tváře. Moţná ţe byla obětí, ale teď se z ní stala zrůda. Její pohled byl chladný a prohnaný, to byl opravdu rozdíl, kdyţ ještě včera vypadala tak zoufale a zničeně. Nemohla se dlouho trápit tím, co jí Andre provedl – pokud to vůbec byla pravda, a já věřila, ţe ano -, a pochybovala jsem, ţe by se trápila i s Lissou. Mia přeţívala vše. „Zbavila se tě a ty jsi moc nafoukaná, abys to přiznala.“ Modré oči jí málem lezly z důlků. „Nechceš se jí pomstít?“ „Hráblo ti ještě víc neţ normálně? Je to moje nejlepší kámoška. A proč za mnou pořád lezeš?“ Mia pohrdavě sykla. „Ona se podle toho nechová. No tak mi řekni, co se stalo v nemocnici. Je to něco velkýho, ţe jo? Váţně je v tom? Pověz mi to.“ „Běţ pryč.“ „Kdyţ mi to povíš, přesvědčím Jesse a Ralfa, aby rozhlásili, ţe si to všechno vymysleli.“ Zastavila jsem se a zadívala se na ni. Zděšeně o pár kroků couvla. Zřejmě si vybavila moje dřívější vyhroţování fyzickým násilím. „Já vím, ţe si to všechno vymysleli, protoţe jsem nic z toho neudělala. A jestli se ještě jednou pokusíš poštvat mě proti Lisse, budou se tady šířit řeči o tom, jak jsi vykrvácela, protoţe ti rozervu krk!“ S kaţdým slovem jsem mluvila hlasitěji, aţ jsem téměř řvala. Mia odstoupila ještě o kus dál, zjevně zděšená. „Fakt jseš cvok. Nedivím se, ţe se na tebe vykašlala.“ Pokrčila rameny. „To je fuk. Zjistím, co se děje, i bez tebe.“

Kdyţ nastal víkend a tancovačka, rozhodla jsem se, ţe se mi tam vůbec nechce. Beztak to nebude za nic stát a mě spíš zajímaly večírky, které budou následovat po tancovačce. Jenţe bez Lissy bylo nepravděpodobné, ţe mi dovolí zúčastnit se. Raději jsem se tedy zavřela ve svém pokoji a snaţila se – a nešlo mi to – udělat domácí úkol. Skrz pouto jsem z Lissy cítila směsici pocitů, především úzkost a nadšení. Musí být těţké celou noc pobývat s klukem, kterého ani nemáte rádi.

Asi deset minut po začátku tancovačky jsem trochu poklidila a osprchovala se. Kdyţ jsem se chodbou vracela z koupelny s vlasy omotanými ručníkem, uviděla jsem u svých dveří stát Masona.

Nebyl oblečený tak úplně společensky, ale ani na sobě neměl dţíny. To byl začátek. „Tady jsi, pařmenko. Uţ jsem to chtěl vzdát.“ „Zaloţil jsi další poţár? Sem kluci nesmí.“ „To je mi jedno. Jako by v tom byl nějaký rozdíl.“ Pravda. Škola sice dokázala udrţet Strigoje dál, ale moc se jim nedařilo, aby udrţeli studenty od sebe. „Pustíš mě dál? Měla by ses přichystat.“ Trvalo mi asi minutu, neţ mi došlo, o čem to vlastně mluví. „Ne. Nikam nejdu.“ „No tak,“ povzdechl a následoval mě dovnitř. „To proto, ţe ses pohádala s Lissou? Brzo se zase usmíříte. Nemáš důvod zůstávat celou noc tady. Jestli se s ní nechceš vidět, Eddie pak bude pořádat pařbu ve svým pokoji.“ Moje stará povaha milující zábavu ihned trochu pookřála. Ţádná Lissa. Nejspíš ani nikdo královský. „Jo?“ Mason uviděl, ţe mě to začíná zajímat, a tak se zakřenil. Kdyţ jsem se mu podívala do očí, znovu jsem si uvědomila, jak moc mě má rád. A znovu jsem uvaţovala: Proč bych nemohla mít normálního přítele? Proč pořád chci svého krásného staršího trenéra – který se mnou nejspíš vyrazí dveře? „Budou tam jenom novicové,“ pokračoval Mason, který nedbal na moje myšlenky. „A aţ tam přijdem, mám pro tebe překvápko.“ „Flašku?“ Kdyţ se mě Lissa rozhodla ignorovat, neměla jsem důvod zůstávat střízlivá. „Ne, to není u Eddieho. Tak se honem obleč. V tomhle snad nepůjdeš.“ Měla jsem na sobě roztrhané dţíny a tričko s nápisem University of Oregon. Jasně. V tomhle určitě nepůjdu.

Po čtvrthodině uţ jsme mířili přes nádvoří k jídelně a smáli se, kdyţ jsme počítali, kolik našich nešikovných spoluţáků skončilo tenhle týden trénink s monoklem. Pohybovat se po zamrzlé zemi v botách na podpatcích nešlo moc rychle, a tak mě Mason neustále chytal, abych neupadla. Spíš to ale vypadalo, ţe mě za sebou táhne. Tomu jsme se smáli ještě víc. Zaplavovaly mě šťastné pocity – pořád mě bolelo, ţe se na mě Lissa naštvala, ale zdálo se, ţe se bolest zmírňuje. Moţná jsem přišla o ni a o její kamarády, ale měla jsem svoje. Navíc bylo dost pravděpodobné, ţe se dneska v noci zpiju pod obraz, coţ sice nevyřeší moje problémy, ale aspoň to bude sranda. Jo. Mohla bych mít i horší ţivot.

Pak jsme narazili na Dimitrije a Albertu.

Byli zrovna na cestě někam jinam, zřejmě nějaká záleţitost stráţců. Alberta se na nás usmála, kdyţ nás uviděla, a věnovala nám takový ten chápavý pohled, jakým se starší vţdycky dívají na mladší, kteří vypadají, ţe se výborně baví a přitom se chovají jako paka. Jako by si myslela, ţe jsme roztomilí. Zastavili jsme se a Mason mi poloţil ruku na rameno, abych neuklouzla. „Pane Ashforde, slečno Hathawayová, překvapuje mě, ţe ještě nejste v jídelně.“

Mason se na ni andělsky usmál. „Mírné zpoţdění, stráţkyně Petrovová. Znáte holky. Vţdycky chtějí vypadat dokonale. Vy o tom musíte vědět svoje.“ Normálně bych do něj šťouchla, ţe řekl něco tak stupidního, jenţe jsem jen civěla na Dimitrije a nebyla schopná vůbec promluvit. A co bylo důleţitější, on na mě zíral taky.

Měla jsem na sobě ty černé šaty a vypadaly přesně tak úţasně, jak jsem čekala. Vlastně jsem se divila, ţe mi Alberta nic neřekla. Ty šaty byly tak sexy, ţe by ţádné Morojce snad ani nedrţely na prsou. Na krku jsem měla růţi od Viktora a vlasy jsem si jen narychlo vyfoukala a nechala je rozpuštěné tak, jak se to líbí Dimitrijovi. Punčochy jsem neměla, protoţe k takovým šatům punčochy nikdo nenosí. Tím pádem mi mrzly nohy jen v botách na podpatcích. A to všechno jen proto, abych vypadala dobře.

A já si byla zatraceně jistá, ţe vypadám dost dobře. Dimitrij se na mě díval – a díval a díval. To moţná něco vypovídalo o tom, jak vypadám. Uvědomila jsem si, ţe mi Mason pořád ještě drţí rameno, a tak jsem se rychle vykroutila. On i Alberta si vyměnili několik vtipných poznámek a pak se naše cesty rozešly.

V jídelně uţ hrála hlasitá hudba, kdyţ jsme vstoupili. Bílé vánoční osvětlení a – uf – diskotéková koule byly jediným zdrojem světla v jinak temné místnosti. Taneční parket zaplňovala svíjející se těla – většinou šlo o studenty niţších ročníků. Studenti našeho věku postávali ve skupinkách u stěn a tvářili se přezíravě, čekali na nejbliţší příleţitost, aby se mohli vypařit. Kolem se pohybovali stráţci, gardedámy a morojští profesoři, kteří na všechny dohlíţeli a odtrhávali od sebe páry, které se proplétaly aţ moc.

Kdyţ jsem uviděla Kirovou v jednoduchých šatech bez rukávů, otočila jsem se k Masonovi a poznamenala: „Určitě nemůţem splašit nějakej chlast uţ teď?“ Zachechtal se a znovu mě vzal za ruku. „Tak pojď. Je čas na tvoje překvápko.“ Vydala jsem se za ním přes celou místnost, prodírali jsme se hloučky lidí, co vypadali moc mladě na to, aby prováděli taneční kreace zahrnující pohyby pánví. Kde jsou gardedámy, kdyţ je jich třeba? Pak jsem poznala, kam mě vede, a zastavila jsem se. „Ne,“ řekla jsem a ani se nehnula, i kdyţ mě táhl za ruku. „No tak, bude to super.“ „Vedeš mě za Jessem a Ralfem. S těma chci být viděna pouze v případě, ţe bych jim mohla nějakou zbraní mířit mezi nohy.“ Zase mě zatáhl. „Uţ ne. Pojď.“ Nakonec jsem se tedy váhavě dala do pohybu. Moje nejhorší obavy se potvrdily, kdyţ ode mě několik lidí odvrátilo zrak. Výborně. Všechno to začne zase nanovo. Jesse s Ralfem si nás nejdřív vůbec nevšimli, ale kdyţ nás pak zaregistrovali, zatvářili se dost pobaveně. Prvně si pochopitelně všimli mého těla a šatů. Ovládl je testosteron a v obličejích se jim zračila čistá samčí touha. Pak si nejspíš uvědomili, ţe jsem to já, a rychle se zatvářili zděšeně. Fajn.

Mason jedním prstem ostře píchl Jesse do hrudi. „Tak, Zeklosi. Řekni jí to.“ Jesse neříkal nic, a tak Mason své gesto zopakoval, tentokrát tvrději.

„Řekni jí to.“ Jesse se mi ani nepodíval do očí a jenom vykoktal: „Rose, víme, ţe se nic z toho nestalo.“ Málem jsem se udusila smíchy. „Vážně? No teda! To fakt moc ráda slyším. Protoţe dokud jsi to neřekl, myslela jsem, ţe se to stalo. Díky Bohu, ţe jste mi to objasnili a řekli mi, co jsem sakra udělala a co ne!“ Trhli sebou a Masonův povznesený výraz náhle potemněl a ztvrdl. „To ona ví,“ zavrčel. „Řekni jí to ostatní.“ Jesse povzdechl. „Udělali jsme to proto, ţe nás navedla Mia.“ „A?“ naléhal Mason. „A omlouváme se.“ Mason se obrátil k Ralfovi. „Od tebe to chci taky slyšet, jsi uţ velkej kluk.“ Ani Ralf se mi nepodíval do očí, ale vykoktal cosi, co mlhavě znělo jako omluva.

Kdyţ Mason viděl jejich prohru, hned ho to rozveselilo. „Ale ještě jsme neslyšeli tu nejlepší část.“ Po straně jsem na něj pohlédla. „Jo? Jako část o tom, ţe vrátíme čas a nic z toho se nestane?“ „Tak tohle je hned po tom to nejlepší.“ Poklepal Jesseovi na rameno. „Řekni jí to. Řekni jí, proč jste to udělali.“ Jesse vzhlédl a vyměnil si s Ralfem nervózní pohled. „Kluci,“ varoval je Mason, který se tvářil nadmíru spokojeně. „Dělejte, nebo mě a Hathawayovou pěkně vytočíte. Řekněte jí, proč jste to udělali.“ Jesse se tvářil jako člověk, kterému právě došlo, ţe v horší situaci se uţ octnout nemůţe.

Podíval se mi do očí. „Udělali jsme to proto, ţe se s náma vyspala. S oběma.“

Dvacet Poklesla mi čelist. „Uf... počkat... Jako ţe jste měli sex?“ Byla jsem tak ohromená, ţe jsem nedokázala vymyslet nic lepšího. Mason se na mě díval, jako bych byla hysterka. Jesse vypadal, ţe vy nejradši umřel. „Jasně, ţe jsme měli sex. Říkala, ţe se s náma vyspí, kdyţ řekneme, ţe jsme..., no vţdyť víš...“ Ušklíbla jsem se. „A to jste nedělali najednou, ve třech. Nebo jo?“ „Ne,“ odvětil Jesse znechuceně. Oproti tomu Ralf se tvářil, ţe by nic nenamítal.

„Boţe,“ povzdechla jsem a odhrnula si vlasy z obličeje. „Nemůţu uvěřit, ţe nás tak strašně nenávidí.“ „Hele,“ vykřikl Jesse, který pochopil můj náznak. „Co to má znamenat? Nejsme tak špatní. A ty a já – taky jsme spolu skoro...“ „Ne. Ani náhodou to nebylo skoro.“ Mason se znovu rozesmál. Vtom mi něco došlo. „Jestli se tohle... stalo v tý době..., tak přece ještě chodila s Aaronem.“ Všichni tři kluci horlivě přikyvovali. „No teda.“ Mia nás fakt nenáviděla. Mia se z pozice ublíţené holky rychle přesunula do pozice sociopatky.

Vyspala se s těma dvěma a podvedla tak svého přítele, kterého – jak to vypadalo – zboţňovala.

Jesse a Ralf vydechli úlevou, kdyţ jsme se od nich vzdálili. Mason mě nenuceně objal kolem ramen. „Tak? Co ty na to? Zabodoval jsem, co? Klidně mi to řekni, nebude mi to vadit.“ Zasmála jsem se. „Jak jsi to zjistil?“ „Stálo mě to pár laskavostí. A taky vyhroţování. Taky mi dost pomohlo, ţe se mi Mia nemohla pomstít.“ Vybavila jsem si, jak mě tuhle Mia vyslýchala. Nepřipadala mi tak úplně bezmocná, ale to jsem radši nahlas neřekla. „Začnou to lidem vysvětlovat v pondělí,“ pokračoval. „Slíbili, ţe do oběda budou vědět úplně všichni, jak to opravdu bylo.“ „Proč ne hned?“ zeptala jsem se rozmrzele. „Vyspali se s holkou. Jí to ublíţí víc neţ jim.“ „Jo, to je fakt. Dneska uţ to ale řešit nechtěli. Můţeš to začít vysvětlovat sama, jestli chceš.

Nebo můţem vyrobit transparent.“ Kolikrát mě Mia nazvala děvkou a kurvou? To není špatný nápad. „Máš fixy a papír?“ Zmlkla jsem, kdyţ jsem na druhém konci místnosti zaregistrovala Lissu, obklopenou jejími obdivovateli. Aaron ji objímal kolem pasu. Měla na sobě lesklé růţové bavlněné pouzdrové šaty v odstínu, který bych ze sebe nikdy nesundala. Blond vlasy měla staţené do drdolu sepnutého malými křišťálovými sponkami. Skoro to vypadalo, jako by měla na hlavě korunku. Princezna Vasilisa.

Vnímala jsem tytéţ pocity jako posledně: úzkost a rozrušení. Dneska si ale nebyla schopná moc uţívat.

Opodál číhal ve stínu ukrytý Christian, který je tajně pozoroval. Téměř splýval se stíny. „Nech toho,“ napomenul mě Mason, kdyţ si všiml, kam se dívám. „Dneska v noci si s ní nedělej starosti.“ „To je těţký.“

„Pak z toho máš depky. A v těchhle šatech vypadáš moc sexy na to, abys měla depky. Pojď, támhle je Eddie.“ Táhl mě pryč, ale ještě jsem se stihla naposled po Lisse ohlédnout. Naše pohledy se krátce setkaly. Poutem projela lítost.

Ale já ji vytlačila z hlavy – obrazně řečeno – a nasadila přátelský výraz, kdyţ jsme se setkali se skupinkou noviců. Vyslouţili jsme si obdiv, kdyţ jsme jim pověděli o skandálu s Miou. Bylo mi neuvěřitelně dobře, ţe mám zase čistý štít a ţe jsem se pomstila. A jak tam naše skupinka chodila sem a tam a kaţdý se dával do řeči s kaţdým, ty novinky se šířily dál a dál. Do pondělka to asi nepočká.

Beztak mi to bylo jedno. Dobře jsem se bavila. Zapadla jsem do své staré role a byla jsem šťastná, ţe ještě dokáţu flirtovat a vtipkovat. Jak šel čas a blíţil se začátek Eddieho večírku, cítila jsem, ţe Lissina úzkost nabírá na intenzitě. Zamračila jsem se, přestala mluvit a otočila se, abych ji našla aspoň pohledem.

Tam. Pořád tam stála s partou lidí a byla jako slunce v jejich sluneční soustavě. Aaron se k ní nakláněl a něco jí šeptal do ouška. Usmála se falešným úsměvem a její nepříjemné pocity ještě vzrostly.

A pak to vyvrcholilo. Přišla k nim Mia. Ať uţ jim chtěla říct cokoli, nemarnila čas. Upřely se na ni oči Lissiných obdivovatelů a malá Mia v rudých šatičkách divoce gestikulovala a mlela pustou. Přes celou místnost jsem neslyšela, co povídá, ale poutem jsem z Lissy cítila čím dál horší pocity. „Musím jít,“ oznámila jsem Masonovi.

Napůl jsem šla, napůl běţela za Lissou, ale stejně jsem zachytila jen konec Miina proslovu.

Výhrůţně se k Lisse nakláněla a ječela na ni. Vypadalo to, ţe se k Mie ty řeči dostaly dřív, neţ je Jesse s Ralfem stihli rozšířit. „... ty a tvoje kámoška děvka! Všem povím, ţe jsi na palici a ţe tě museli zavřít na klinice, poněvadţ jsi magor. Dávají ti prášky. Tak proto jste s Rose zdrhly, aby nikdo nepřišel na to, ţe do sebe řeţeš...“ To nebylo dobré. Stejně jako při našem prvním setkání v kavárně jsem ji popadla a odstrčila stranou. „Nazdar,“ vloţila jsem se do toho. „Tady kámoška děvka. Pamatuješ, co jsem ti řekla o tom, aby ses k ní uţ nepřibliţovala?“ Mia zavrčela, čímţ odhalila svoje tesáky. Jak mi došlo uţ dřív, nedokázala jsem ji litovat. Ona byla nebezpečná. Hodně se poníţila, aby se mi pomstila. Nějak se dozvěděla o Lissině sebepoškozování. Musela to vědět, tohle by jen tak neodhadla. Tuhle informaci musela mít buď od stráţců, které náhodou zaslechla bavit se spolu, nebo někdo vyzradil, co jsem povídala o Lissině minulosti. Moţná se nějak dostala k lékařským záznamům.

Lissa si to také uvědomila a její výraz – vyděšený a zranitelný, uţ ne princeznovský – rozhodl místo mě. Bylo mi jedno, ţe mi Kirová tuhle řekla, ţe mi dá svobodu, abych si uţila na tancovačce,

ţe mám dnes v noci hodit starosti za hlavu a bavit se. Tady a teď jsem se chystala zničit úplně všechno.

Váţně se moc dobře neumím ovládat.

Bouchla jsem Miu tak tvrdě, jak jen jsem dokázala – myslím, ţe víc, neţ jsem praštila Jesse.

Uslyšela jsem křupnutí. Moje pěst narazila do jejího nosu a vzápětí se jí z něj spustila krev. Někdo vykřikl. Mia vřískala a narazila zády do nějakých uječených holek, které evidentně nestály o to, aby jim ušpinila šaty krví. Zaútočila jsem na ni znovu a uštědřila jí ještě jednu pořádnou ránu, neţ mě od ní někdo odtrhl.

Nebránila jsem se jako na hodině profesora Nagye. Čekala jsem to hned v momentě, kdy jsem se na ni vrhla. Bez odporu jsem nechala dva stráţce, aby mě vyvedli z místnosti, zatímco ředitelka Kirová se snaţila znovu zjednat pořádek. Bylo mi jedno, co se mnou udělají. Uţ mi bylo všechno jedno. Trest nebo vyloučení. Cokoli. Všechno zvládnu...

Před námi jsem v přelévajícím se davu studentů zahlédla u dvojitých dveří postavu v růţových šatech. Lissa. Moje rozčilené pocity, které se mi vymkly z rukou, na chvíli úplně překryly ty její.

Teď se ke mně ale její pocity zase vracely. Devastace. Beznaděj. Teď uţ kaţdý znal její tajemství.

Bude muset čelit něčemu horšímu neţ jen planým spekulacím. Jednotlivé kousky zapadnou do sebe. S tím se ona nikdy nevyrovná.

Uvědomovala jsem si, ţe teď se nejspíš nikam nedostanu, a tak jsem zběsile hledala jiný způsob, jak jí pomoct. Do oka mi padla tmavá postava. „Christiane!“ zaječela jsem. Díval se za odcházející Lissou, ale jakmile zaslechl své jméno, podíval se na mě.

Jedna moje stráţkyně mě popadla za paţi. „Buď zticha.“ Nebrala jsem ji na vědomí. „Běţ za ní,“ vykřikla jsem na Christiana. „Honem.“ Jenom tam seděl a já měla co dělat, abych nezařvala bezmocí. „Běţ, ty idiote!“ Moji stráţci mě znovu okřikli, abych byla zticha. Christianovi to naštěstí zřejmě došlo, protoţe se zvedl a zamířil směrem, kudy odešla Lissa.

Dneska se se mnou nikdo nechtěl zaobírat. Zítra za to ukrutně zaplatím – zaslechla jsem cosi o vyloučení nebo dokonce vyhoštění -, ale Kirová teď měla plné ruce práce s krvácející hysterkou Miou. Stráţci mě odvedli na můj pokoj, za dohledu přísné vychovatelky, která mě informovala, ţe mě bude kaţdou hodinu kontrolovat, aby se ujistila, ţe jsem ve svém pokoji. Pár stráţců se poflakovalo i u vchodu na kolej. Zjevně jsem se stala bezpečnostním ohroţením. A nejspíš jsem pokazila i Eddieho večírek; teď se k němu do pokoje neproplíţí ani myš.

Nedbala jsem na svoje úchvatné šaty a sedla si na zem s překříţenýma nohama. Natáhla jsem vědomí k Lisse. Uţ byla klidnější. Události z tancovačky jí pořád ještě hrozně trápily, ale Christian ji nějak dokázal uklidnit. Jestli to dokázal slovy, nebo jen svou fyzickou blízkostí, to jsem netušila.

A bylo mi to jedno. Stačilo mi, ţe se Lissa cítí líp a neudělá ţádnou hloupost. Vrátila jsem se k sobě.

Ano, všechno se nám to dost zamotalo. Miiny a Jesseovy řeči teď pěkně rozbouří celou školu.

Mě odtud nejspíš vyrazí a budu muset ţít s pochybnými dhampýrkami. Lissa by mohla aspoň

konečně zjistit, ţe s Aaronem je nuda a ţe chce být s Christianem. Ale i kdyby to bylo správné, znamenalo to...

Christian. Christian.

Christian je zraněný.

Skočila jsem zase do Lissina těla, kam mě okamţitě vtáhla hrůza, kterou právě pociťovala. Stáli kolem ní muţi a ţeny, kteří jako by se vynořili odnikud. Vpadli na půdu kostela, kam se Lissa s Christianem ukryli. Christian vyskočil a z prstů mu šlehaly plameny. Jeden z útočníků ho udeřil něčím těţkým do hlavy a Christian se svezl k zemi.

Zoufale jsem doufala, ţe je v pořádku, ale uţ jsem dál nemohla plýtvat energií na něj. Teď jsem se bála jenom o Lissu. Nemohla jsem dovolit, aby jí taky udělali něco takového. Nemohla jsem je nechat, aby jí ublíţili. Musela jsem ji zachránit, dostat ji odtud. Jenţe jsem netušila jak. Byla moc daleko a já ani nedokázala vypadnout z její hlavy a rozběhnout se pro pomoc. Útočníci k ní přistoupili, oslovovali ji princezno a neustále jí opakovali, ţe se nemá čeho obávat, neboť oni jsou stráţci. A opravdu vypadali jako stráţci. Rozhodně to byli dhampýři. Vnikli tam perfektním a čistým způsobem. Ale nepoznala jsem mezi nimi ţádného stráţce ze školy. Ani Lissa nikoho nepoznala. Stráţci by ale určitě nenapadli Christiana. A taky by nesvázali Lissu a nenacpali jí do pusy roubík...

Něco mě vypudilo z její hlavy. Zamračila jsem se a rozhlédla po svém pokoji. Potřebovala jsem se vrátit k ní a zjistit, co se děje. Spojení obvykle končilo tím, ţe se samovolně vytratilo nebo jsem ho přerušila já, ale tohle – tohle bylo, jako by mě někdo doslova odtrhl a odstrčil. Odstrčil mě zpátky sem.

Jenţe to nedávalo ţádný smysl. Co by mě mohlo odtrhnout od... Počkat.

Mysl jsem měla úplně prázdnou.

Nedokázala jsem si vybavit, o čem jsem právě přemýšlela. Bylo to pryč. Jako by někdo rušil moje mozkové vlny. Kde jsem to byla? S Lissou? Co je s Lissou?

Stoupla jsem si a zmateně si objala tělo. Snaţila jsem se zjistit, co se děje. Lissa. Něco s Lissou.

Dimitrij, ozval se náhle hlas v mojí hlavě. Běž za Dimitrijem.

Ano. Dimitrij. Moje tělo i duše po něm náhle zatouţily a já s ním chtěla být víc neţ kdykoli jindy. Nemohla jsem být bez něj. On jistě bude vědět, co dělat. Navíc mi uţ dřív říkal, ţe za ním můţu kdykoli přijít, kdyby se něco stalo s Lissou. Horší bylo, ţe jsem si nevzpomněla, co se s ní stalo. Stejně jsem ale věděla, ţe Dimitrij se o všechno postará.

Dostat se do křídla personálu na koleji nebylo těţké, i kdyţ mě chtěli tuhle noc udrţet uvnitř.

Nevěděla jsem, kde má Dimitrij pokoj, ale na tom beztak nezáleţelo. Něco mě k němu táhlo, tlačilo mě to k němu co nejblíţ. Instinkt mě přivedl k jedněm dveřím, na které jsem zabušila jako o ţivot.

Po chvilce otevřel a hnědé oči se mu rozšířily údivem, kdyţ mě spatřil. „Rose?“ „Pusť mě dál. Jde o Lissu.“

Ihned ustoupil, abych mohla projít kolem něj. Zjevně jsem ho přistihla v posteli, protoţe přikrývky byly rozházené a v pokoji svítila jen lampička na nočním stolku. Navíc měl na sobě jen bavlněné kalhoty od pyţama; hrudník – který jsem nikdy předtím neviděla, a páni, vypadal skvěle – měl nahý. Konečky tmavých vlasů se mu kroutily kolem obličeje a vypadaly vlhké, jako by se před chvílí sprchoval. „Co se děje?“ Jeho hlas mě vzrušoval a nedokázala jsem odpovědět. Nedokázala jsem na něj přestat zírat. Síla, která mě přivedla aţ sem, mě teď hnala rovnou do jeho náruče. Tak zoufale jsem chtěla, aby se mě dotýkal, ţe jsem to téměř nemohla ani vydrţet. Byl tak úţasný. Tak neuvěřitelně nádherný.

Uvědomovala jsem si, ţe se někde děje něco hrozného, ale v tuto chvíli mi to nepřipadalo vůbec důleţité. Ne, kdyţ jsem byla s ním.

Stáli jsme od sebe asi třicet centimetrů, takţe bez jeho spolupráce jsem ho nemohla políbit.

Místo toho jsem se tedy vrhla na jeho hruď, chtěla jsem se jí dotýkat a líbat tu jeho horkou hebkou kůţi. „Rose!“ vykřikl a odstoupil. „Co to děláš?“ „Co bys myslel?“ Znovu jsem se k němu přiblíţila, touţila jsem se ho dotýkat, líbat, a dělat s ním spoustu dalších věcí. „Jsi opilá?“ zeptal se a varovně pozvedl ruku. „Kéţ by.“ Snaţila jsem se k němu dostat, ale pak jsem se zarazila. Najednou jsem si nebyla tak jistá. „Myslela jsem, ţe to chceš taky – nepřipadám ti hezká?“ Za celou dobu, co jsme se znali a co mezi námi vzrůstala vzájemná přitaţlivost, mi ani jednou neřekl, ţe jsem hezká. Padly sice nějaké naráţky, ale přímo mi to nikdy neřekl. A přestoţe mě ostatní kluci neustále ujišťovali, ţe jsem krásná a sexy, potřebovala jsem to slyšet od jediného muţe, o kterého jsem stála. „Rose, netuším, co se děje, ale měla by ses vrátit na svůj pokoj.“ Kdyţ jsem se k němu přiblíţila znovu, natáhl ruce a sevřel mě kolem zápěstí. Ten dotek byl jako zásah elektrickým proudem, zasáhlo nás to oba. Viděla jsem na něm, ţe pustil z hlavy vše, s čím si dělal starosti. Také se ho něco zmocnilo, něco, co ho přimělo touţit po mně stejně, jako jsem já touţila po něm.

Pustil mi zápěstí a pomalu mi přejíţděl dlaněmi po paţích vzhůru. Sledoval mě temným a hladovým pohledem. Pak si mě přitiskl těsně k tělu. Jednou rukou mě pohladil vzadu po krku, zabořil prsty do vlasů a zaklonil mi tím hlavu. Sklonil se k polibku, ale naše rty se o sebe sotva otřely.

Polkla jsem a zeptala se znovu: „Myslíš, ţe jsem hezká?“ Pozoroval mě s naprostou váţností, jako vţdycky. „Myslím, ţe jsi krásná.“ „Krásná?“ „Jsi tak krásná, aţ mě to občas bolí.“

Přiblíţil ke mně rty, nejprve něţně a pak tvrdě a hladově. Jeho polibek mě úplně pohlcoval.

Jeho ruce mi klouzaly po těle, přes boky aţ k lemu šatů. Sevřel v rukou látku a začal ji tahat nahoru. Tála jsem pod jeho doteky, polibky a tím, jak se mi vpaloval do úst. Zvedal ruce výš a výš, aţ mi přetáhl šaty přes hlavu a odhodil je na zem. „To... tos mě těch šatů zbavil rychle,“ vypravila jsem ze sebe celá udýchaná. „Myslela jsem, ţe se ti líbí.“ „Líbí,“ přisvědčil. Oddechoval stejně těţce jako já. „Moc se mi líbí.“ A pak mě odnesl k posteli.

Dvacet jedna Nikdy dřív jsem se s ţádným klukem neocitla úplně nahá. Děsilo mě to – i kdyţ zároveň i vzrušovalo. Leţeli jsme na přikrývkách, nalepení na sobě a jen jsme se líbali a líbali. Rukama i rty se zmocňoval mého těla a kaţdý dotek mě na kůţi pálil jako oheň.

Po tom, co jsem po něm tak dlouho touţila, vůbec jsem nemohla uvěřit, ţe se to skutečně děje.

Fyzické pocity byly báječné, ale i psychicky jsem se cítila výborně, kdyţ jsem k němu měla tak blízko. Líbilo se mi, jak se na mě díval, jako bych byla tou nejvíc sexy a nejkrásnější bytostí na celém světě. Líbilo se mi, jak rusky šeptal moje jméno jako nějakou modlitbu: Rozo, Rozo...

A někde v tom všem zazníval naléhavý hlas, který mě přivedl do jeho pokoje. Ten hlas nezněl jako můj, ale byla jsem vůči němu naprosto bezmocná a nedokázala jsem ho ignorovat. Zůstaň s ním, zůstaň s ním. Nemysli na nic jiného než na něj. Dál se ho dotýkej. Na všechno ostatní zapomeň.

Poslechla jsem – ne ţe bych potřebovala nějaké extra přesvědčování.

Ohně v jeho očích mi prozrazovaly, ţe chce mnohem víc, neţ jsme dosud dělali, ale šel na věc pomalu, moţná proto, ţe si uvědomoval, ţe jsem nervózní. Kalhoty od pyţama měl na sobě pořád.

V jednu chvíli jsem se nadzvedla, takţe jsem se ocitla nad ním a rozhodila svoje vlasy po jeho těle.

Nepatrně naklonil hlavu na stranu, takţe jsem trochu zahlédla jeho zátylek. Prsty jsem pohladila šest malých vytetovaných značek. „Váţně jsi zabil šest Strigojů?“ Přikývl. „Páni.“ Naklonil se k mému krku a začal mě líbat. Cítila jsem na kůţi jeho zuby, bylo to jiné neţ upíří zuby, ale bylo to úplně stejně vzrušující. „Bez obav. Jednou jich dostaneš mnohem víc neţ já.“ „Cítíš se kvůli tomu provinile?“ „Hmmm?“ „Ţes je zabil. V dodávce jsi řekl, ţe je to správná věc, ale stejně tě to pořád trápí. Proto chodíš do kostela, ţe jo? Vídám tě tam, ale k přijímání nikdy nechodíš.“

Usmál se, překvapen a pobaven, ţe jsem odhalila další jeho tajemství. „Jak to víš? Necítím se zrovna provinile..., ale někdy je mi z toho smutno. Všichni to bývali lidi nebo dhampýři nebo Morojové. Je to škoda, ale jak uţ jsem řekl, musel jsem něco udělat. Je to něco, co musíme udělat my všichni. Občas mě to trápí a kostel se mi zdá jako příhodné místo na uvaţování o takových věcech. Někdy tam najdu i jakýsi mír, ale moc často se to nestává. Mnohem víc míru nalézám s tebou.“ Převalil mě pod sebe a zase se dostal nahoru. Znovu jsme se líbali, tentokrát tvrději. Naléhavěji.

Ach, bože, pomyslela jsem si. Konečně to udělám. To je ono. Cítím to.

Musel mi to rozhodnutí vidět na očích. S úsměvem mi zajel rukou za krk a rozepnul mi náhrdelník od Viktora.

Odloţil jej na noční stolek. Jakmile řetízek pustil, připadala jsem si, jako bych právě dostala facku. Překvapeně jsem zamrkala.

Dimitrij se musel cítit úplně stejně. „Co se stalo?“ zeptal se. „Ne-nevím.“ Připadalo mi, jako bych se snaţila probudit se, jako bych spala dva dny. Chtěla jsem si na něco vzpomenout.

Lissa. Něco s Lissou.

V hlavě jsem měla divně. Nebolela mě ani se mi netočila, ale... ten hlas. Uvědomila jsem si, ţe ten hlas, co mě přivedl k Dimitrijovi, je pryč. Nedalo by se říct, ţe uţ jsem ho nechtěla, protoţe v těch sexy kalhotách od pyţama s rozpuštěnými hnědými vlasy vypadal úchvatně. Ale uţ mě k němu netáhl ţádný vliv zvenčí. Divné.

Zamračil se a taky uţ nevypadal tak rozpáleně. Po chvilce přemýšlení natáhl ruku a dotkl se náhrdelníku. V tom okamţiku ho znovu zaplavila touha. Druhou rukou mi sáhl na bok a mně se náhle taky vrátila ta spalující touha. Ţaludek se mi zhoupl, kůţe mě začala svědit a znovu jsem se rozpalovala. Těţce se mi dýchalo. Opět ke mně přiblíţil rty.

Někde uvnitř jsem touţila probojovat se tím. „Lissa,“ zašeptala jsem a pevně stiskla zavřené oči. „Musím ti něco říct o Lisse. Jenţe si nedokáţu... vzpomenout... Je mi tak divně...“ „Já vím.“ Pořád mě objímal a tvář si mi opřel o čelo. „Něco... něco tady je...“ Odtáhl se a já otevřela oči. „Ten náhrdelník. To je ten, co ti dal princ Viktor?“ Přikývla jsem a viděla, jak se Dimitrij snaţí probrat z toho vlivu a normálně uvaţovat. Zhluboka se nadechl, odtáhl ruku z mého boku a odsunul se. „Co to děláš?“ vykřikla jsem. „Pojď zpátky...“ Tvářil se, ţe by chtěl – a ne málo -, jenţe místo toho vstal z postele. On i náhrdelník se ode mě vzdálili. Bylo to, jako by někdo ze mě vyrval moji součást, ale současně jsem s údivem zaznamenala, ţe se probírám. Jako bych mohla znovu jasně uvaţovat, aniţ by za mě rozhodovalo moje tělo.

Na druhé straně z Dimitrije pořád sálala zvířecí vášeň, a zdálo se, ţe ho stojí neskutečné úsilí přejít pokoj. Došel k oknu a jednou rukou ho otevřel. Dovnitř okamţitě pronikl ledový vzduch a já si začala třít paţe, abych se zahřála. „Co chceš dě...?“ Vtom mi to došlo. Vyskočila jsem z postele právě ve chvíli, kdy natáhl ruku s náhrdelníkem ven. „Ne! Víš, kolik to stá...“ Náhrdelník zmizel a já uţ si nepřipadala, jako bych se probouzela. Byla jsem bdělá. Bolestně a překvapivě.

Rohlédla jsem se. Dimitrijův pokoj. Já nahá. Rozházená postel.

Ale to všechno bylo ničím ve srovnání s tím, co mi došlo hned vzápětí. „Lissa!“ vydechla jsem. Vzpomínky i pocity se mi ihned vrátily. Její zadrţované emoce se do mě okamţitě vlily. Větší hrůza. Intenzivní hrůza. Ty pocity mě chtěly vcucnout zpět do jejího těla, ale to jsem nemohla dovolit. Teď ještě ne. Bojovala jsem s tím, musela jsem zůstat tady. Spěšně jsem Dimitrijovi vylíčila všechno, co se stalo.

Dal se do pohybu dřív, neţ jsem to dopověděla. Oblékl se a vypadal jako rozzuřený bůh. Poručil mi, abych se taky oblékla, a hodil po mně teplákovku s nějakým nápisem v azbuce, abych si ji vzala přes ty tenké šaty.

Kdyţ běţel ze schodů, měla jsem co dělat, abych mu stačila. Tentokrát kvůli mně nezpomalil.

Kdyţ jsme se dostali do hlavní kanceláře stráţců, slyšeli jsme jen hlasité rozkazy. Byla tam Kirová i ostatní profesoři. Taky většina stráţců z kampusu. Zdálo se, jako by všichni mluvili zároveň. A celou tu dobu jsem cítila Lissin strach, cítila jsem, jak se ode mě vzdaluje víc a víc.

Ječela jsem na ně, aby sebou pohnuli a něco udělali, ale nikdo kromě Dimitrije mi nevěřil, kdyţ jsem tvrdila, ţe ji unesli. Pak ale někdo přivedl z kostela Christiana, který potvrdil, ţe se Lissa nenachází v kampusu.

Christian se vbelhal dovnitř a podpírali ho dva stráţci. Krátce poté se objevila doktorka Olendzká, prohlédla ho a otřela mu krev z týla.

Pak se konečně začalo něco dít. „Kolik tam bylo Strigojů?“ dotázal se mě jeden stráţce. „Jak by se sem, pro všechno na světě, dostali?“ zamumlal někdo jiný.

Jen jsem zírala. „Co? Ţádný Strigoj tam nebyl.“ Upřelo se na mě několik párů očí. „Kdo jiný by ji unesl?“ dotázala se Kirová. „Musela jste to vidět špatně v té vaší... vizi.“ „Ne. Jsem si jistá. Byli to... stráţci.“ „Má pravdu,“ vloţil se do toho Christian, jehoţ stále ještě doktorka ošetřovala. Trhl sebou, kdyţ ho to zabolelo. „Stráţci.“ „To není moţné,“ namítl někdo jiný.

„Nebyli to školní stráţci.“ Přejela jsem si rukou po čele. Stálo mě hodně úsilí zůstat tady u toho rozhovoru a nenechat se vcucnout do Lissy. Můj hněv ještě vzrostl. „Proč něco neuděláte? Unášejí ji pryč!“ „Tvrdíte, ţe sem vnikla skupina soukromých trénovaných stráţců a unesla ji?“ Tón ředitelčina hlasu prozrazoval, ţe je přesvědčena, ţe si z ní střílím. „Ano,“ procedila jsem skrz zuby. „Oni...“ Pomalu a opatrně jsem proklouzla svou mentální zábranou a ocitla se v Lissině těle. Seděla jsem v autě, v drahém autě s tónovanými skly, které zadrţovalo většinu slunečního světla. Tady sice byla „noc“, ale pro zbytek světa byl bílý den. Jeden ze stráţců z kostela řídil; druhý seděl vedle něj na sedadle spolujezdce – toho jsem poznala. Byl to Spiridon. Vzadu seděla Lissa se svázanýma rukama, na jedné straně vedle ní seděl jiný stráţce a na druhé straně... „Pracujou pro Viktora Daškova,“ vydechla jsem, jakmile jsem se znovu zaměřila na Kirovou a ostatní. „Jsou jeho.“ „Princ Viktor Daškov?“ dotázal se jeden stráţce a pochybovačně odfrkl. Jako by existoval ještě jiný, divný Viktor Daškov. „Prosím,“ zaúpěla jsem a chytila si hlavu do dlaní. „Udělejte něco. Odváţejí ji tak daleko. Jsou na...“ Před očima se mi mihla krátká vize – pohled z okýnka auta. „Na Osmdesáté třetí. Míří na jih.“ „Uţ na Osmdesáté třetí? Jak je to dlouho, co vyjeli? Proč jste nepřišla dřív.“ Úzkostně jsem pohlédla na Dimitrije. „Bylo to kouzlo. Nátlak,“ vysvětlil pomalu. „To kouzlo bylo v náhrdelníku, který jí daroval.

Donutilo ji to, aby mě napadla.“ „Takový nátlak neumí pouţít nikdo,“ vykřikla Kirová. „Po staletí to nikdo neudělal.“ „No, někdo ano. Neţ jsem ji zneškodnil a odstranil náhrdelník, uplynula spousta času,“ pokračoval Dimitrij, který se mistrně ovládal. Jeho verzi nikdo nezpochybňoval.

Konečně se skupila pustila do akce. Nikdo mě s sebou nechtěl vzít, ale Dimitrij na tom trval, jelikoţ věděl, ţe je k ní můţu dovést. Tři skupinky stráţců nasedly do zlověstných terénních aut. Já jela v prvním, seděla jsem na sedadle spolujezdce a Dimitrij řídil. Minuty ubíhaly. Mluvili jsme jen, kdyţ jsem podávala hlášení. „Pořád jsou na Osmdesáté třetí..., ale budou zatáčet. Nezrychlujou.“ Přikývl, aniţ by se na mě podíval. On tedy rozhodně zrychloval. Úkosem jsem na něj pohlédla a vybavila si události dnešní noci. V duchu jsem pořád viděla, jak se na mě díval a líbal mě.

Ale co to bylo? Iluze? Trik? Cestou k autu mi pověděl, ţe v tom náhrdelníku skutečně bylo kouzlo, kouzlo chtíče. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela, ale kdyţ jsem se ho vyptávala na podrobnosti, jen řekl, ţe to kdysi praktikovali magici, kteří se specializovali na ţivel země, ale nic dalšího mi neřekl.

„Zatáčejí,“ oznámila jsem náhle. „Nevidím jméno silnice, ale poznám to, aţ se přiblíţíme.“ Dimitrij souhlasně zavrčel a já se zabořila hlouběji do sedadla.

Co to všechno znamenalo? Znamenalo to pro něj vůbec něco? Pro mě to rozhodně znamenalo hodně. „Támhle,“ řekla jsem po dvaceti minutách a ukázala na silnici, na kterou odbočilo Viktorovo auto. Byla to spíš nezpevněná štěrková cesta neţ silnice, takţe se nám teréňáky celkem hodily.

Jeli jsme tiše, jediným zvukem bylo praskání štěrku pod pneumatikami aut. Kolem okýnek poletoval zvířený prach. „Znovu zahýbají.“ Jeli dál a dál mimo hlavní silnice a my je celou dobu pronásledovali jen podle mých instrukcí.

Konečně jsem pocítila, ţe Viktorovo auto zastavilo. „Jsou před nějakou chatkou,“ oznámila jsem. „Vedou ji...“ „Proč to děláte? Co se to děje?“ Lissa. Shrbená a vyděšená. Její pocity mě vtáhly do ní. „Pojď, dítě,“ prohlásil Viktor a vykročil k chatce. Belhal se o holi. Jeden z jeho stráţců mu přidrţel otevřené dveře. Další stráţce přivedl Lissu dovnitř, kde ji usadil na ţidli u malého stolku.

Viktor usedl naproti ní. Jakmile se Lissa pokusila vstát, stráţce ji hned zpraţil varovným pohledem. „Váţně myslíš, ţe bych ti ublíţil?“ „Co jste provedli Christianovi?“ vykřikla, aniţ by brala na vědomí tu otázku. „Je mrtvý?“ „Ten Ozerovic kluk? Nechtěl jsem to udělat. Nečekali jsme, ţe tam bude. Doufali jsme, ţe tě zastihneme samotnou, aby ostatní uvěřili, ţe jsi zase utekla. Zajistili jsme, aby uţ se to rozkřiklo.“ My? Vybavila jsem si, jak se tenhle týden rozšířily tyhle zvěsti... od Natalie. „Teď?“ Povzdechl a široce rozhodil rukama v bezmocném gestu. „Nevím. Pochybuji, ţe si to někdo bude spojovat s námi, i kdyby uvěřili, ţes utekla. Naše největší starost je teď Rose.

Zamýšleli jsme, ţe ji... odvezeme pryč, aby si všichni mysleli, ţe taky utekla. Jenţe ten rozruch, co vyvolala na vašem plese, náš plán zcela znemoţnil. Nicméně jsem vymyslel něco jiného, co ji na nějaký čas zaneprázdní..., nejspíš aţ do zítřka. S ní to vyřídíme později.“ Nepočítal s tím, ţe Dimitrij odhalí to kouzlo. Myslel si, ţe budeme celou noc zaneprázdněni jeden druhým. „Proč?“ otázala se Lissa. „Proč to všechno děláte?“ Jeho zelené oči se rozšířily, tolik jí připomínaly oči jejího otce. Byli sice jen vzdálení příbuzní, ale tyhle nefritově zelené oči se dědily jak v rodině Dragomirů, tak v rodině Daškovových. „Udivuje mě, ţe se vůbec ptáš, má drahá. Potřebuju tě. Potřebuju tě, abys mě uzdravila.“

Dvacet dva „Uzdravit tě?“ Uzdravit ho? Moje myšlenky byly jako ozvěna těch jejích. „Ty jsi moje jediná moţnost,“ objasnil jí trpělivě. „Jediná moţnost, jak vyléčit tuhle chorobu.

Sleduju tě uţ léta, čekal jsem, dokud jsem neměl jistotu.“ Lissa zavrtěla hlavou. „Nemůţu..., ne. Nemůţu udělat něco takového.“ „Tvoje uzdravovací schopnosti jsou úţasné. Nikdo nemá ponětí, jak jsou silné.“ „Nevím, o čem mluvíš.“ „Ale, Vasiliso. Vím o tom havranovi – Natalie tě viděla. Sledovala tě. A taky vím, jak jsi uzdravila Rose.“ Došlo jí, ţe nemá smysl dál zapírat. „To... to bylo něco jinýho. Rose nebyla nijak moc zraněná.

Ale ty... Se syndromem Sandovského nic nezmůţu.“ „Nijak moc zraněná?“ Rozesmál se. „Nemluvím o jejím kotníku – přestoţe to bylo působivé. Já mluvím o té autonehodě. Víš, ţe máš pravdu? Rose nebyla ,nijak moc zraněná‘. Ona zemřela.“ Nechal ta slova vyznít. „To... ne. Ţila,“ vypravila ze sebe nakonec Lissa. „Ne. Ale vlastně, jak se to vezme. Četl jsem všechny protokoly. Nebyla šance, ţe by mohla přeţít – na to měla příliš mnoho zranění. Tys ji uzdravila. Přivedlas ji zpátky.“ Povzdechl, napůl zamyšleně, napůl unaveně. „Uţ dlouho jsem měl podezření, ţe takové věci dokáţeš. Tolik jsem se snaţil, abys to zopakovala..., abych viděl, nakolik to dokáţeš ovládat...“ Lisse to došlo a zalapala po dechu. „Ta zvířata. Tos byl ty.“ „S Nataliinou pomocí.“ „Proč jsi to dělal? Jak jsi mohl?“ „Protoţe jsem se to musel dovědět. Zbývá mi jenom pár týdnů ţivota, Vasiliso. Pokud opravdu umíš přivést mrtvé zpátky k ţivotu, pak dokáţeš vyléčit i syndrom Sandovského. Neţ jsem tě vzal pryč, chtěl jsem zjistit, ţe dokáţeš léčit z vlastní vůle, a ne jen v záchvatech paniky.“ „Proč jsi mě vůbec odvezl?“ Roznítily se v ní jiskřičky vzteku. „Vţdyť jsi skoro můj strejda.

Jestli jsi chtěl, abych to udělala – jestli myslíš, ţe to opravdu umím...“ její hlas i pocity mi napovídaly, ţe tak docela nevěří, ţe by ho dokázala uzdravit. „Proč jsi mě teda unesl? Proč jsi mě prostě nepoţádal?“ „Protoţe to není jednorázová záleţitost. Trvalo mi dlouho, neţ jsem zjistil, co jsi zač. Dostal jsem se k některým starým příběhům... ze svitků v morojských muzeích. Kdyţ jsem četl, jak funguje ovládající éter...“ „Ovládající co?“

„Éter. Na to se specializuješ.“ „Nespecializuju se na nic! Jsi blázen.“ „A odkud si myslíš, ţe máš tyhle svoje schopnosti? Éter je další ţivel, na který se specializuje jen nemnoho lidí.“ Lissa se pořád ještě vzpamatovávala z toho únosu a z moţnosti, ţe mě opravdu vzkřísila z mrtvých. „To nedává smysl. I kdyţ to není obvyklé, přece bych se doslechla o existenci dalšího elementu! Nebo by ho někdo ovládal.“ „O éteru uţ nikdo nic neví. Byl zapomenut. Kdyţ se na něj někdo specializuje, nikdo to nepozná. Všichni si myslí, ţe dotyčný nemá vůbec ţádnou specializaci.“ „Podívej, jestli se jenom snaţíš, abych se cítila...“ Náhle zmlkla. Byla naštvaná a bála se, ale za tím vším uvaţovala o tom, co řekl o těch, kdo se specializují na éter. V tu chvíli jí to sepnulo. „Ach, boţe. Vladimír a profesorka Karpová.“ Obdařil ji vědoucím pohledem. „Celou tu dobu jsi o tom věděla.“ „Ne! Přísahám. Jenom Rose něco hledala... Říkala, ţe byli jako já...“ Lissa se nebála jen trochu, byla naprosto vyděšená. Ty zprávy pro ni byly příliš šokující. „Jsou jako ty. V knihách se dokonce píše, ţe Vladimír byl ,pln ducha‘ – to je jasná naráţka na éter.“ Viktor to shledával neobyčejně zábavným. Kdyţ jsem viděla jeho úsměv, nejradši bych mu jednu vrazila. „Myslela jsem...“ Lissa pořád doufala, ţe se Viktor mýlí. Kdyby se nespecializovala na nic, bylo by to pro ni přijatelnější, neţ se specializovat na nějaký děsivý ţivel. „Myslela jsem, ţe to znamená něco jako Duch svatý.“ „To si myslí všichni, ale není tomu tak. Jde o něco zcela jiného. Ten ţivel je v nás všech. Je to mistrovský element, který ti nepřímo dodává schopnost ovládat ostatní.“ Moje teorie o tom, ţe se Lissa specializuje na všechny čtyři ţivly, nakonec nebyla tak daleko od pravdy.

Stálo ji spoustu úsilí, aby se s tím vším nějak vyrovnala a ovládala se. „To ale není odpověď na mou otázku. Nezáleţí na tom, jestli mám ducha nebo éter nebo cokoli. Neměl jsi mě unášet.“ „Éter, jak uţ víš, dokáţe vyléčit psychické problémy. Bohuţel se dá ale výborně vyuţít pouze na akutní zranění. Jednorázové záleţitosti. Rosin kotník. Poranění při autonehodě. Chronická nemoc – řekněme genetická choroba jako je syndrom Sandovského – vyţaduje soustavné léčení.

Jinak by se vrátila. A přesně to je můj případ. Potřebuju tě, Vasiliso. Potřebuju tě, abys mi pomohla s tím bojovat a udrţet nemoc ode mě. Tak budu moct ţít.“ „To ale stejně nevysvětluje, proč jsi mě unesl,“ namítla. „Pomohla bych ti, kdybys mě o to poţádal.“ „Nikdy by ti to nedovolili. Škola. Rada. Jakmile by se vzpamatovali z toho šoku, ţe někdo ovládá éter, trvali by na dodrţování etických zásad. Koneckonců kdo by měl právo rozhodnout, koho vyléčit? Řekli by, ţe to není fér. Ţe je to jako hrát si na Boha. A taky by se báli, jakou daň za to budeš muset zaplatit.“

Trhla sebou. Přesně věděla, jakou daň má na mysli.

Jakmile uviděl její výraz, kývl. „Ano. Nebudu ti lhát. Bude to těţké. Vyčerpá tě to – duševně i fyzicky. Ale musím to udělat. Je mi líto. Poskytnu ti za tvé sluţby dárce a jiné zábavy.“ Vyskočila ze ţidle. Ben okamţitě přistoupil k ní a zatlačil ji zpátky. „A pak co? Chystáš se mě tady uvěznit? Udělat ze mě svou soukromou ošetřovatelku?“ Opět udělal to rozčilující gesto s rozhozenýma rukama. „Omlouvám se, ale nemám na vybranou.“ Doběla rozţhavený vztek přehlušil hrůzu v jejím nitru. Promluvila hlubokým hlasem. „Jistě. Ty nemáš na vybranou, protoţe se tady bavíme o mně.“ „Takhle je to pro tebe lepší. Víš, jak dopadli ti druzí. Jak Vladimír strávil své poslední dny bojem s šílenstvím. Jak odvedli Soňu Karpovou. Trauma, které proţíváš od té autonehody, nevychází jen z toho, ţe jsi ztratila rodinu. Je to z pouţívání éteru. Ta nehoda v tobě probudila éter; tvůj strach z toho, ţe Rose je mrtvá, probudil tvoje schopnosti, které v tu chvíli úplně vytryskly, abys ji mohla uzdravit. Zformovalo to vaše pouto. A jakmile to jednou vyjde ven, uţ to nemůţeš nacpat zpátky. Je to mocný element – ale také nebezpečný. Ti, kdo se specializují na zemi, získávají své schopnosti ze země, stejně je to i s ostatními ţivly. Ale éter? Odkud si myslíš, ţe vychází?“ Provrtávala ho očima. „Vychází z tebe, z tvé vlastní podstaty. Abys někoho uzdravila, musíš mu dát část sebe samé. Čím víc to děláš, tím víc tě to ničí. Toho uţ sis musela všimnout. Viděl jsem, jak tě určité věci rozruší, jak jsi křehká.“ „Nejsem křehká,“ vyštěkla Lissa. „A nehodlám se zbláznit. Chci přestat pouţívat éter dřív, neţ se to zhorší.“ Usmál se. „Přestat ho pouţívat? Stejně dobře bys mohla přestat dýchat. Éter má svůj vlastní řád... Vţdycky budeš mít potřebu pomáhat a uzdravovat. Je to tvou součástí. Zvířatům jsi odolala, ale kdyţ šlo o Rose, vůbec ses nerozmýšlela. Ani od nátlaku si nepomůţeš – to je další schopnost, kterou éter výjimečně posiluje. A tak to bude pořád. Éteru se nemůţeš vyhnout. Kdybys zůstala na Akademii, byla bys tak nevyrovnaná, ţe by ti dávali léky, po nichţ by ses sice cítila lépe, ale utlumily by tvoje schopnosti.“ Lissa pocítila klid a důvěru, coţ bylo něco úplně jiného neţ její stavy za posledních pár let. „Mám tě ráda, strejdo Viktore, ale to já se s tím budu vypořádat a rozhodnout, co dělat. Ne ty.

Nutíš mě, abych se vzdala svého ţivota a vyměnila ho za tvůj. To není fér.“ „Je to otázka toho, čí ţivot znamená víc. Taky tě mám rád. Moc. Jenţe Morojové upadají. Náš počet neustále klesá, neboť jsme kořistí Strigojů. Dřív jsme je aktivně vyhledávali a bojovali s nimi. Teď se Taťána a ostatní vůdci jenom schovávají. Tebe i tvoje vrstevníky izolují. Za dávných časů byste se učili bojovat po boku svých stráţců! Naučili byste se uţívat magii jako zbraň. To uţ ale neplatí. Jenom čekáme. Jsme oběti.“ Zadíval se kamsi do dáli a já i Lissa jsme si uvědomily, jak moc ho ten výklad rozvášnil. „Kdybych byl král, změnil bych to. Rozpoutal bych revoluci, jakou jakţivi neviděli Morojové ani Strigojové. Já měl být Taťánin následník. Uţ se

chystala mě jmenovat, jenţe pak mi objevili tu nemoc a ona moje jmenování kvůli tomu zamítla.

Kdybych se uzdravil, mohl bych zaujmout své právoplatné místo...“ Jeho slova v Lisse cosi spustila, náhle si uvědomila současný stav Morojů. Nikdy neuvaţovala o tom, co řekl – jak jiné by to mohlo být, kdyby Morojové bojovali po boku svých stráţců, aby zbavili svět Strigojů a jejich zla. Připomnělo jí to Christiana a jeho prohlášení o pouţívání magie jakoţto zbraně. Ačkoli však oceňovala Viktorovo přesvědčení, ani jedna z nás si nemyslela, ţe to stojí za to, co jí hodlal udělat. „Promiň“ zašeptala. „Je mi tě líto. Ale prosím tě, nenuť mě to udělat.“ „Musím.“ Podívala se mu přímo do očí. „Neudělám to.“ Pohlédl kamsi do strany. Někdo z rohu vystoupil vpřed. Další Moroj. Neznala jsem ho. Došel aţ za Lissu a rozvázal jí ruce. „To je Kenneth.“ Viktor natáhl ruce k Lissiným uvolněným. „Prosím, Vasiliso. Vezmi mě za ruce. Pošli do mě magii stejně, jako jsi to udělala s Rose.“ Zavrtěla hlavou. „Ne.“ Kdyţ znovu promluvil, jeho hlas uţ nebyl tak přívětivý. „Prosím. Tak jako tak mě uzdravíš. Byl bych raději, kdybys to udělala po svém, ne po našem.“ Opět zavrtěla hlavou. Učinil nepatrné gesto směrem ke Kennethovi.

A vtom začala ta bolest.

Lissa ječela. Já jsem ječela.

V terénním autě Dimitrij za volantem nadskočil leknutím a trochu strhl volant, takţe auto prudce uhnulo. Znepokojeně na mě pohlédl a chystal se zabrzdit. „Ne, ne! Jeď dál!“ Přitiskla jsem si dlaně ke spánkům. „Musíme se tam dostat!“ Alberta, která seděla za mnou, mi poloţila ruku na rameno. „Rose, co se děje?“ Zamrkala jsem, abych rozehnala slzy. „Mučí ji... vzduchem. Ten chlap..., Kenneth..., tlačí do ní vzduch... přímo do hlavy. Ten tlak je šílenej. Je to, jako by mi – jí – měla explodovat lebka.“ Začala jsem vzlykat.

Dimitrij na mě pohlédl koutkem oka a ještě víc sešlápl plyn.

Kennethovi nestačilo, ţe ji mučil fyzickou silou vzduchu. Pouţíval ho také k ovlivnění jejího dechu. Občas ji dusil; pak toho nechal a Lissa jen lapala po dechu. Po prvním náporu – a druhý byl ještě horší – jsem byla přesvědčena, ţe bych udělala cokoli, co by po mně chtěli.

A Lissa nakonec taky.

Rozbolavělá Lissa se zakalenýma očima uchopila Viktorovy ruce. Nikdy jsem nebyla v její hlavě, kdyţ pouţívala magii, takţe jsem nevěděla, co očekávat. Nejdřív jsem necítila nic. Jen soustředění. Potom... bylo to jako... Ani netuším, jak to popsat. Barva a světlo a hudba a ţivot a

radost a láska..., tolik nádherných věcí, všechny ty překrásné záleţitosti, které zlepšují svět, aby byl místem, na němţ stojí za to ţít.

Lissa shromáţdila všechny tyhle věci v co největším mnoţství, jakého byla schopna, a poslala je Viktorovi. Magie námi proplouvala oběma, bylo to oslňující a sladké. Bylo to ţivé. Byl to její ţivot. Bylo to sice nádherné, ale Lissa byla stále slabší a slabší. Jak všechny ţivly – spoutané záhadným elementem éteru – plynuly do Viktora, byl silnější a silnější.

Ta změna byla překvapivá. Kůţe se mu vyhladila, vrásky mu zmizely. Šedé řídké vlasy mu ztmavly a také jich přibylo. Zelené oči – pořád barvy nefritu – znovu zazářily, vypadaly teď bystře a ţivě.

Stal se Viktorem, jakého si pamatovala z dětství.

Lissa vyčerpáním omdlela.

V autě jsem se pak snaţila vylíčit, co se děje. Dimitrij se tvářil čím dál zlověstněji. Spustil proud ruských nadávek, jejichţ význam mi stále ještě neobjasnil.

Kdyţ jsme byli čtvrt míle od chatky, Alberta zavolala ze svého mobilu a celý náš konvoj zastavil. Všichni stráţci – a ţe jich bylo přes dvanáct – vystoupili a začali plánovat strategii. Někdo šel napřed na výzvědy a vrátil se s hlášením o počtu osob v chatě i před ní. Jakmile skupina vypadala, ţe je připravená vrhnout se do akce, začala jsem vystupovat z auta. Dimitrij mě ale zarazil. „Ne, Rozo. Ty zůstaneš tady.“ „K čertu s tím. Musím jí jít pomoct.“ Vzal mi bradu do dlaní a zadíval se mi očí. „Uţ jsi jí pomohla. Svou práci jsi odvedla. Zvládlas to skvěle. Ale tohle není místo pro tebe. Ona i já, oba potřebujeme, abys zůstala v bezpečí.“ Uvědomila jsem si, ţe kdyţ se s ním budu dohadovat, jen se tím odloţí její záchrana, a tak jsem radši zmlkla. Polkla jsem veškeré protesty a kývla. Taky přikývl a připojil se k ostatním. Všichni proklouzli do lesa, kde splynuli se stromy.

S povzdechem jsem si sklopila sedadlo a lehla si. Byla jsem tak unavená. I kdyţ okýnky pronikalo do auta sluneční světlo, pro mě byla noc. Většinu noci jsem byla vzhůru, a ţe se během té doby stalo nemálo věcí! Kvůli adrenalinu z toho všeho a vyčerpáním z Lissiny bolesti jsem docela dobře mohla taky omdlít jako ona.

Aţ na to, ţe uţ se probrala.

Její vnímání pomalu překrylo moje vlastní. Leţela na gauči v chatce. Jeden z Viktorových stoupenců ji tam musel odnést, kdyţ omdlela. Viktor – díky zneuţití Lissy ţivý a zdravý – stál v kuchyni s ostatními a všichni tiše probírali plány. U Lissy stál jen jeden, který ji hlídal. Toho vyřídí snadno, aţ Dimitrij a jeho skupinka vpadnou dovnitř.

Lissa si prohlíţela osamělého stráţce a pak se podívala z okna vedle gauče. Pořád byla zesláblá z toho uzdravování, ale podařilo se jí posadit se. Stráţce se otočil a varovně ji sledoval. Setkala se s jeho pohledem a usmála se.

„Budeš zticha, ať udělám cokoli,“ oznámila mu. „Nepřivoláš nikoho na pomoc ani nikomu neoznámíš, ţe odtud vypadnu. Rozumíš?“ Podvolil se nátlaku. Souhlasně přikývl.

Přesunula se k oknu, odjistila ho a vytáhla sklo nahoru. Během toho jí v mysli vířila spousta úvah. Byla slabá. Nevěděla, jak daleko od Akademie – ani od čehokoli jiného – se zrovna nachází.

Neměla ponětí, jak daleko se můţe dostat, neţ si někdo všimne, ţe zmizela.

Ale také si uvědomovala, ţe druhá šance na útěk uţ by se jí nemusela naskytnout. Neměla v úmyslu strávit zbytek ţivota v téhle chatě v lesích.

Jindy bych ji v její odvaze povzbuzovala, ale teď ne. Ne, kdyţ se ji tolik stráţců chystalo zachránit. Musela zůstat uvnitř. Moji radu ale bohuţel neslyšela.

Lissa vylezla z okna a já hlasitě nadávala. „Co? Cos viděla?“ zeptal se hlas za mnou.

Vyskočila jsem ze své vodorovné polohy, aţ jsem narazila hlavou do stropu. Ohlédla jsem se a spatřila Christiana, který vykukoval ze zavazadlového prostoru za zadními sedadly. „Co tady děláš?“ dotázala jsem se. „Co bys asi tak myslela? Schovávám se tu.“ „Nemáš otřes mozku nebo tak něco?“ Pokrčil rameny, jako by na tom nezáleţelo. Byli s Lissou skvělý pár. Ani jeden z nich se nebál ztřeštěných akcí, i kdyţ byli váţně raněni. Kdyby mi Kirová nedovolila jet za Lissou, teď bych se schovávala v zavazadlovém prostoru spolu s ním. „Co se děje?“ vyptával se. „Vidělas něco novýho?“ Rychle jsem mu všechno vypověděla. Během mluvení jsem vystoupila z auta a on mě následoval. „Ona neví, ţe pro ni uţ jdou naši chlapi. Jdu za ní, neţ umře vyčerpáním.“ „A co stráţci? Myslím ty školní. Řekneš jim, ţe zdrhla?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nejspíš uţ tam dorazili. Jdu za ní.“ Byla někde na pravé straně chatky.

Mohla jsem zamířit tím směrem, ale nedokázala jsem odhadnout přesně, kde se Lissa nachází, to aţ se k ní přiblíţím víc. Stejně to bylo jedno. Musela jsem ji najít. Jak jsem viděla Christianův výraz, neodolala jsem suchému úsměvu. „Jo, já vím. Jdeš se mnou.“

Dvacet tři

Nikdy dřív mi nedělalo takové problémy zůstat mimo Lissinu hlavu, jenţe je pravda, ţe jsme nikdy neprocházely ničím podobným. Zatímco jsem běţela lesem, síla jejích myšlenek a pocitů mě strhávala do sebe.

Prodírali jsme se s Christianem křovím a od chaty jsme se vzdalovali. Kéţ by tak Lissa zůstala uvnitř. Líbilo by se mi, kdybych mohla jejíma očima sledovat ten vpád. Jenţe to uţ bylo bezpředmětné. Při běhu se mi vyplatilo, ţe mě Dimitrij neustále nutil běhat kolečka. Byla jsem vytrvalá. Lissa nepostupovala moc rychle, cítila jsem, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje, coţ mi dodávalo přesnější informaci o tom, kde se zrovna nachází. Christian se mnou nedokázal udrţet krok. Začala jsem zpomalovat, aby mi stačil, ale brzy jsem si uvědomila, jaká je to hloupost.

On taky. „Běţ,“ vypravil ze sebe bez dechu a mávl rukou.

Kdyţ jsem doběhla na místo, o němţ jsem byla přesvědčená, ţe je tak blízko, ţe mě můţe Lissa slyšet, zakřičela jsem její jméno. Doufala jsem, ţe se otočí. Namísto toho se ale ozvalo několikeré zavytí a zaštěkání.

Psychopsi. Samozřejmě. Viktor přece říkal, ţe s nimi lovil; dokázal ta zvířata ovládat. V tu chvíli mi došlo, proč si nikdo z Akademie nevzpomíná, ţe by za mnou a za Lissou poslali psychopsy, kdyţ jsme byly v Chicagu. Akademie to nezařídila; byl to Viktor.

Asi o minutu později jsem zjistila, kde se Lissa krčí u stromu. Z toho, jak vypadala a jaké měla pocity, jsem usoudila, ţe nejspíš uţ měla dávno omdlít. Při vědomí se drţela jen silou vůle. Oči měla dokořán otevřené a v obličeji byla úplně bledá. V hrůze zírala na čtyři psychopsy, kteří ji zahnali do kouta. Došlo mi, ţe svítí slunce, takţe Lissa i Christian se musejí vypořádávat s další překáţkou. „Hej!“ zakřičela jsem na psy, abych přilákala jejich pozornost. Viktor je musel poslat, aby ji chytili, ale já doufala, ţe vycítí další hrozbu a zareagují na ni – obzvláště od dhampýra. Psychopsi nás nesnášejí stejně jako jakákoli jiná zvířata.

Otočili se ke mně. Z tlam s vyceněnými zuby jim odkapávaly sliny. Podobali se vlkům, aţ na to, ţe měli hnědou srst a oči jim plály jako ohně. Nejspíš jim přikázal, aby jí neublíţili, ale ohledně mě ţádné instrukce neměli.

Vlci. Jako na hodině o chování zvířat. Co říkala profesorka Meissnerová? Mnoho střetů probíhá kvůli síle vůle? Vybavila jsem si to a snaţila se zaujmout postoj alfa jedince, i kdyţ jsem nemyslela, ţe mi na to skočí. Kaţdý z nich měl nade mnou převahu. A samozřejmě měli i převahu početní. Ne, ti se jen tak něčeho nevyděsí.

Snaţila jsem se namluvit si, ţe jde jen o další přátelský souboj s Dimitrijem. Zvedla jsem ze země klacek, který měl asi stejnou velikost i váhu jako baseballová pálka. Akorát jsem ho stihla pevně sevřít v rukou, kdyţ na mě skočili dva psi. Zabořili do mě tesáky i drápy, ale já si vedla překvapivě dobře, jelikoţ jsem si vybavovala všechno, co jsem za poslední dva měsíce naučila o boji s větším a silnějším protivníkem.

Nechtěla jsem jim ublíţit. Na to mi moc připomínali obyčejné psy. Jenţe to bylo kdo s koho – já, nebo oni – a instinkt přeţít zvítězil. Jednoho z nich jsem shodila na zem, kde jsem ho tloukla tak dlouho, dokud nebyl mrtvý nebo v bezvědomí, nevěděla jsem. Ten druhý na mě nepřestával útočit, byl rychlý a vzteklý. Jeho druhové vypadali, ţe mu kaţdou chvíli přispěchají na pomoc, ale vtom na scénu vpadl jejich další protivník. Christian.

„Padej odtud,“ ječela jsem na něj a při tom jsem se snaţila ze sebe setřást psychopsa, který mi zarýval drápy do holé nohy tak, ţe jsem málem upadla. Pořád jsem na sobě měla šaty, jen boty na podpatcích jsem si sundala uţ před hodnou chvílí.

Jenţe Christian, jako jakýkoli jiný zamilovaný blázen, neposlechl. Taky popadl klacek a rozmáchl se jím proti jednomu psovi. Ze dřeva vyšlehly plameny. Psychopes couvl, stále podléhal Viktorovým rozkazům, ale ohně se bál. Čtvrtý pes uhnul před tou pochodní a ocitl se za Christianem. Chytrá potvůrka. Vrhla se Christianovi na záda. Klacek Christianovi vypadl z rukou a oheň okamţitě uhasl. Oba psi se v ten moment vrhli na leţící postavu. Dodělala jsem svého psa – zase mi bylo zle z toho, co jsem udělala – a přesunula se k dalším dvěma. Uvaţovala jsem, jestli mám ještě dost síly na to, abych se s nimi vypořádala.

Ale nemusela jsem. Záchrana se objevila v podobě Alberty, která se vynořila mezi stromy.

V ruce měla pistoli a bez váhání oba psychopsy zastřelila. Vůči Strigojům jsou střelné zbraně neúčinné, ale na jiná stvoření? Pistole jsou vyzkoušené a spolehlivé. Psi se přestali hýbat a skáceli se vedle Christianova těla.

A Christianovo tělo...

Všechny tři jsme se k němu vydaly – Lissa i já jsme se skoro plazily. Jak jsem ho uviděla, musela jsem se podívat jinam. Ţaludek se mi zhoupl a stálo mě hodně úsilí, abych se nepozvracela.

Ještě nebyl mrtvý, ale vypadalo to, ţe uţ moc dlouho ţít nebude.

Lissa ho sledovala rozšířenýma očima s šíleným pohledem. Váhavě k němu natáhla ruku, ale pak ji zase spustila. „Nemůţu,“ vypravila ze sebe slabým hlasem. „Uţ na to nemám sílu.“ Alberta ji s tvrdým, ale zároveň soucitným výrazem jemně zatahala za ruku. „Pojďte, princezno.

Musíme se odtud dostat. Pošleme pro pomoc.“ Otočila jsem se zpátky k Christianovi a přinutila se na něj dívat. Uvědomila jsem si, jak moc na něm Lisse záleţí. „Liss,“ oslovila jsem ji váhavě. Podívala se na mě, jako by zapomněla, ţe tam taky jsem. Beze slova jsem si odhrnula vlasy z krku a naklonila hlavu na stranu.

Chvilku na mě zírala s prázdným výrazem; pak jí to došlo a očí se jí rozzářily pochopením.

Její tesáky, které skrývala za svým hezkým úsměvem, se mi zahryzly do krku a ze rtů mi sklouzlo zasténání. Neuvědomovala jsem si, jak moc mi to chybí, ta sladká krásná bolest následovaná skvostnou nádherou. Pocítila jsem blaţenost. Točila se mi hlava. Naplňovala mě radost. Jako ve snu.

Nepamatuju si přesně, jak dlouho ze mě Lissa pila. Zřejmě moc dlouho ne. Nikdy by ji nenapadlo, ţe by z někoho vypila tolik krve, aby ho to zabilo a z ní se pak stala Strigojka. Kdyţ skončila, Alberta mě musela zachytit, abych se nesvalila.

Jako ve snách jsem pozorovala Lissu, jak se sklání nad Christianem a pokládá na něj ruce.

V dálce jsem slyšela, jak se k nám lesem prodírají ostatní stráţci.

Uzdravování neprovázela ţádná záře ani ohňostroje. Všechno, co se odehrávalo mezi Lissou a Christianem, bylo neviditelné. Endorfiny, které se mi vyplavily do krve tím kousnutím, jen znásobily moje spojení s Lissou. Vybavila jsem si, jak při Viktorově uzdravování musela vytvořit ty překrásné barvy a hudbu.

Přímo před mýma očima se stal zázrak a Alberta zalapala po dechu. Christianovy rány se zavřely. Krev vyschla. Do tváří se mu vrátila barva – aspoň obvyklá zdravá barva pro Moroje.

Zamrkal, a kdyţ oči otevřel, znovu se do nich vrátil ţivot. Zadíval se na Lissu a usmál se. Jako kdyby sledoval pohádku od Walta Disneyho.

Pak jsem pravděpodobně omdlela, protoţe nic dalšího uţ si nepamatuju.

Nakonec jsem se probudila v nemocnici na Akademii, kde do mě dva dny cpali tekutiny a cukr.

Lissa u mě zůstávala skoro celou tu dobu a události kolem jejího únosu se pomalu začínaly vyjasňovat.

Musely jsme říct Kirové a několika málo dalším o Lissiných schopnostech a o tom, jak uzdravila Viktora, Christiana a mě taky. Ty zvěsti byly pro všechny šokující, ale nakonec souhlasili, ţe je třeba to utajit před zbytkem školy. Nikoho ani nenapadlo odvést Lissu pryč tak jako profesorku Karpovou.

Většina studentů sice věděla, ţe to byl Viktor Daškov, kdo unesl Lissu Dragomirovou, ale nevěděli proč. Někteří ze stráţců zemřeli, kdyţ je napadla Dimitrijova parta – strašná škoda, kdyţ je i tak stráţců málo. Viktor byl nyní ve škole drţen pod dozorem čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu a čekal na královský regiment stráţců, kteří ho odvezou pryč. Postavení morojských vládců je moţná ve srovnání s mnohem většími vládami v jiných zemích jen symbolické, nicméně Morojové mají svůj justiční systém a já slyšela o morojských vězeních. Na takovém místě bych se tedy ocitnout nechtěla.

A Natalie... To bylo ošemetnější. Pořád byla nezletilá, ale napomáhala svému otci. Přinášela mrtvá zvířata a neustále sledovala Lissino chování – i před tím, neţ jsme utekly. Specializovala se na ţivel země, stejně jako Viktor, a způsobila, ţe ztrouchnivěla ta lavička a já si zlomila kotník.

Poté, co mě viděla, jak jsem zadrţela Lissu, aby nezachránila tu holubici, ona a Viktor si uvědomili, ţe musí zranit mě, aby se k ní dostali – byla to jejich jediná moţnost, jak ji přimět zase léčit. Natalie prostě jen čekala na dobrou příleţitost. Zatím nebyla nikde zavřená nebo tak něco a vedení Akademie nevědělo, co s ní. Jen čekali, aţ přijde královský rozkaz.

Nemohla jsem si pomoct a litovala jsem ji. Byla tak neohrabaná a poddajná. Mohl s ní manipulovat kaţdý, natoţpak její otec, jehoţ milovala a od kterého touţila získat jeho pozornost.

Udělala by cokoli. Dokonce se proslýchalo, ţe stála před vazbou, kde jejího otce drţeli, a křičela, aby jí ho dovolili navštívit. Odmítli a odehnali ji pryč.

Mezitím jsme se s Lissou opět vrátily k našemu přátelství, jako by se nic nestalo. Přitom se toho v jejím světě událo tolik. Po všem tom rozruchu a dramatech se zdálo, ţe jí konečně došlo, co je pro ni důleţité. Rozešla se s Aaronem. Určitě to udělala hezkým způsobem, ale pro něj to stejně

muselo být těţké. Teď uţ ho vlastně odkopla podruhé. Vzhledem k tomu, ţe jeho předchozí přítelkyně ho podváděla, celkově to otřáslo jeho sebedůvěrou.

Lissa bez váhání začala chodit s Christianem, aniţ by se starala o dopad, jaký to bude mít na její pověst. Chvíli mi trvalo, neţ mi to došlo, kdyţ jsem je spolu vídala mezi lidmi, jak se drţí za ruce.

On taky vypadal, jako by tomu pořád nemohl uvěřit. Naši spoluţáci byli natolik ohromeni, ţe to zatím ještě vůbec nechápali. Sotva začali brát na vědomí jeho existenci, natoţ aby se vyrovnali s tím, ţe teď chodí s někým, jako je Lissa.

Můj milostný ţivot nebyl zdaleka tak růţový jako ten její – pokud se to vůbec dalo nazvat milostným ţivotem. Dimitrij mě v nemocnici navštěvoval a naše tréninky byly dočasně pozastaveny. Aţ čtvrtý den po Lissině únosu jsem ho potkala v tělocvičně. Byli jsme tam sami.

Musela jsem se vrátit pro svoje věci na cvičení, a jakmile jsem ho spatřila, strnula jsem.

Nedokázala jsem ani promluvit. Chystal se kolem mě projít, ale pak se zastavil. „Rose...,“ začal po několika nepříjemných okamţicích. „Musíš nahlásit, co se stalo. S námi.“ Dlouho jsem čekala, aţ si s ním promluvím, ale zrovna takovou konverzaci jsem si nepředstavovala. „To nemůţu udělat. Vyhodí tě. Nebo něco horšího.“ „Měli by mě vyhodit. To, co jsem udělal, bylo špatné.“ „Nemohls tomu zabránit. Bylo to kouzlo...“ „Na tom nesejde. Bylo to špatné. A hloupé.“ Špatné? Hloupé? Skousla jsem si ret a do očí se mi začaly drát slzy. Rychle jsem se pokusila o sebeovládání. „Podívej, o nic nejde.“ „Ale jde! Zneuţil jsem tě.“ „Ne,“ namítla jsem vyrovnaně. „Tos neudělal.“ Z mého hlasu muselo zaznívat něco víc, protoţe se mi s hlubokou váţností zadíval do očí.“ „Rose, jsem o sedm let starší neţ ty. Za deset let to nebude znamenat tolik, ale teď je ten rozdíl obrovský. Jsem dospělý. Ty jsi dítě.“ Au. Trhla jsem sebou. Kdyby mě praštil, bylo by to jednodušší. „Nepřišlo mi, ţe si myslíš, ţe jsem dítě, kdyţ jsme spolu byli v posteli.“ Teď sebou trhl on. „To jenom proto, ţe tvoje tělo... Fajn, ale to z tebe nedělá dospělou. Ţijeme ve dvou rozdílných světech. Ţil jsem sám, protloukal se světem. Rose, zabíjel jsem lidi, ne zvířata.

A ty... ty právě začínáš. Tvůj ţivot se točí kolem domácích úkolů a oblečení a tancovaček.“ „Myslíš, ţe to je všechno, o co se zajímám?“ „Ne, jistěţe ne. Ne úplně. Ale to všechno je součástí tvého světa. Pořád ještě rosteš a přicházíš na to, kdo vlastně jsi a co je pro tebe důleţité. Musíš v tom pokračovat. Musíš být s kluky tvého věku.“

Nestála jsem o kluky svého věku. Ale to jsem neřekla. Neřekla jsem nic. „I kdyţ se rozhodneš to neoznámit, musíš pochopit, že to byla chyba. A uţ se to nikdy nestane,“ dodal. „Protoţe jsi na mě moc starý? Protoţe je to nezodpovědnost?“ Jeho výraz byl dokonale nicneříkající. „Ne. Protoţe se o tebe tímhle způsobem nezajímám.“ Zírala jsem. To odmítnutí bylo hlasité a jasné. Všechno z té noci, všechno, o čem jsem věřila, ţe je krásné a významné, se teď obrátilo v prach přímo před mýma očima. „Stalo se to jedině kvůli tomu kouzlu. Rozumíš?“ Poníţená a naštvaná uţ jsem ze sebe nechtěla dělat vola a hádat se nebo škemrat. Jen jsem pokrčila rameny. „Jo. Rozumím.“

Zbytek dne jsem měla mizernou náladu. Lissiny a Masonovy pokusy vytáhnout mě z mého pokoje jsem nebrala na vědomí. Byla to ironie, ţe jsem chtěla zůstat uvnitř. Na Kirovou udělal můj výkon v záchranné akci takový dojem, ţe mi zrušila domácí vězení.

Následující den před vyučováním jsem zašla tam, kde drţeli Viktora. Na Akademii byly celkem milosrdné zamříţované cely, které na chodbě hlídali dva stráţci. Musela jsem je tak trochu oblafnout, aby mě pustili dovnitř a dovolili mi promluvit s Viktorem. Ani Natalie s ním nesměla mluvit. Ale jeden ze stráţců byl ten, co s námi jel v teréňáku, a viděl mě, jak jsem vypadala během Lissina mučení. Řekla jsem mu, ţe se musím Viktora zeptat, co Lisse provedl. Byla to leţ, nicméně stráţci mi na to skočili a litovali mě. Dali mi pět minut na rozhovor a diskrétně vycouvali do takové vzdálenosti, aby nás viděli, ale neslyšeli.

Jak jsem tak stála před Viktorovou celou, nemohla jsem uvěřit, ţe jsem ho kdy mohla litovat.

Pohled na jeho nové a zdravé tělo mě popuzoval. S překříţenýma nohama seděl na úzké posteli a četl si. Kdyţ uslyšel, ţe se blíţím, vzhlédl. „Rose, to je ale milé překvapení. Tvoje vynalézavost mě nikdy nepřestane udivovat. Nemyslel jsem, ţe by mi povolili nějakou návštěvu.“ Zaloţila jsem si ruce a snaţila se působit jako stráţce v totálním nasazen. „Chci, abys zrušil to kouzlo. Skonči to.“ „Co tím myslíš?“ „Kouzlo, který jsi uvrhl na mě a na Dimitrije.“ „To kouzlo uţ skončilo. Samo se vyčerpalo.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Pořád na něj myslím. Pořád chci...“ Kdyţ jsem nedokončila větu, vědoucně se usmál. „Má drahá, to uţ v tobě bylo dávno předtím, neţ jsem to kouzlo pouţil.“ „Nebylo to takový. Ne tak strašný.“

„Moţná sis to neuvědomovala. Ale všechno ostatní..., ta přitaţlivost – fyzická i duševní -, uţ byla v tobě. A v něm taky. Jinak by to nezabralo. To kouzlo nepřineslo nic nového – pouze odstranilo zábrany a posílilo city, které jste k sobě chovali i tak.“ „Lţeš. Řekl, ţe ke mně nic necítí.“ „Lţe. Můţu ti říct, ţe v opačném případě by to kouzlo nefungovalo. A upřímně – on by to měl dobře vědět. Neměl právo dovolit si cítit něco takového. U tebe se to ještě dá omluvit, vţdyť jsi teprve studentka. Ale on? Měl se víc ovládat a skrývat svoje city. Natalie to viděla a hned mi to pověděla. Párkrát jsem vás spolu pozoroval i já sám a taky mi to bylo jasné. To mi dalo dokonalou moţnost, jak vás oba zabavit něčím jiným. Vloţil jsem do náhrdelníku kouzlo na vás oba a vy jste udělali zbytek.“ „Jseš úchylnej bastard, ţes mi to provedl a jemu taky. A Lisse.“ „Nelituju ničeho, co jsem s ní udělal,“ prohlásil a opřel se o zeď. „Udělal bych to znovu, kdybych mohl. Věř si, čemu chceš, ale svoje lidi mám rád. To, co jsem chtěl udělat, bylo v jejich nejlepším zájmu. A teď? Těţko říct. Nemají ţádného vůdce, ţádného opravdového vůdce. Nikdo za to nestojí.“ Naklonil ke mně hlavu a uvaţoval. „Vasilisa by klidně mohla být dobrou vládkyní – pokud by dokázala něčemu opravdu věřit a vymanila by se z vlivu éteru. Je to ironie, váţně. Éter dokáţe někoho zformovat, aby se z něj stal vůdce, ale zároveň ničí osobnost dotyčného. Ten strach, deprese a nejistota jsou tak silné, ţe drţí její skutečnou sílu ukrytou hluboko v ní. Pořád mám v sobě ale krev Dragomirů, coţ není nic bezvýznamného. A samozřejmě má také tebe, svou stínem políbenou stráţkyni. Kdoví? Moţná nás jednou překvapí.“ „Stínem políbená?“ A bylo to tu zas, stejně mě nazvala i profesorka Karpová. „Byla jsi políbená stíny. Vstoupila jsi do Smrti, přešla jsi na druhou stranu a vrátila se. Myslíš, ţe něco takového nezanechá na tvé duši stopy? Máš lepší smysl pro ţivot a svět – mnohem větší, neţ mám já -, i kdyţ si to neuvědomuješ. Mělas být mrtvá. Vasilisa se dotkla Smrti, aby tě přivedla zpátky, a navţdy tě připoutala k sobě. Vlastně jsi byla v objetí Smrti a v hloubi duše si to budeš vţdycky pamatovat, budeš lnout k ţivotu a ke všemu, co nabízí. Proto jsi tak nezodpovědná v tom, co děláš. Nepotlačuješ svoje pocity, vášeň, vztek. To z tebe dělá pozoruhodnou osobnost. A také tě to činí nebezpečnou.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Nezmohla jsem se na slovo a zdálo se, ţe jeho to těší. „To také vytvořilo vaše pouto. Její pocity se z ní vţdycky draly ven, do jiných lidí. Většina z těch lidí je ale nedokáţe vstřebat, jedině kdyţ Vasilisa směruje své myšlenky přímo k nim a provádí nátlak. Ty máš ale mysl výjimečně citlivou na mimosmyslové vnímání – konkrétně na ni.“ Povzdechl, téměř aţ šťastně, a já si vzpomněla, jak jsem četla, ţe Vladimír zachránil Annu před smrtí. To muselo vytvořit jejich pouto. „Ano, tahle směšná Akademie nemá ani tušení, co je ve vás.

Udělal bych z tebe součást své královské stráţe, aţ bys byla starší.“ „Nikdy bys neměl královské stráţe. Nemyslíš, ţe by se všichni nemálo podivovali nad tím tvým zázračným uzdravením? I kdyby nikdo nepřišel na to, jak to bylo s Lissou, Taťána by tě nikdy nejmenovala králem.“ „Moţná máš pravdu, ale na tom uţ stejně nezáleţí. Občas je nezbytné vyjít ven a vyšlapat cesty.

Myslíš, ţe Kenneth je jediný Moroj, který mě následuje? Ty největší a neúčinnější revoluce často začínají velice tiše, skryté ve stínech.“ Probodl mě pohledem. „Pamatuj na to.“

Od vchodu do vazby se ozvaly podivné zvuky a já se zadívala směrem, jakým jsem vešla.

Stráţci, kteří mě pustili dovnitř, byli pryč. Zpoza rohu jsem slyšela rachot a dupání. Zamračila jsem se a otočila, abych měla lepší výhled.

Viktor se postavil. „Konečně.“ Strach mi projel páteří – aspoň do té doby, neţ zpoza rohu vyšla Natalie.

Pocítila jsem směs soucitu a vzteku, ale přinutila jsem se k přívětivému úsměvu. Nejspíš svého otce uţ nikdy neuvidí, aţ ho odvedou. Ať uţ to byl jakýkoli bídák, měli by jim dovolit, aby se spolu rozloučili. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji a sledovala, jak kráčí ke mně. V jejích pohybech bylo cosi neobvyklého, co jako by mi našeptávalo, ţe se děje něco nekalého. „Nepředpokládala jsem, ţe tě sem pustí.“ Pochopitelně sem neměli pustit ani mě.

Došla aţ ke mně a – nepřeháním – odhodila mě aţ ke vzdálené zdi. Těţce jsem do ní narazila, aţ se mi před očima zatmělo. „Co...?“ Přejela jsem si rukou po čele a pokusila se vstát.

Natalie uţ se o mě dál nestarala a odemkla Viktorovu celu svazkem klíčů, který jsem zahlédla u pásku jednoho ze stráţců. Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se k ní. „Co to děláš?“ Podívala se na mě a vtom jsem to uviděla. Nepatrné červené krouţky kolem jejích zorniček.

Pleť měla strašně bledou, dokonce i na Morojku. Kolem pusy měla rozmazanou krev. Ze všeho nejvíc o ní ale vypovídal její pohled. Byl tak chladný a zlý, ţe se mi z toho aţ málem zastavilo srdce. Ten pohled jasně říkal, ţe uţ nepatří mezi ţivé – teď patřila ke Strigojům.

Dvacet čtyři Přestoţe jsem trénovala a učila se o zvyklostech Strigojů a o tom, jak se jim bránit, ve skutečnosti jsem nikdy ţádného neviděla. Bylo to děsivější, neţ jsem čekala.

Kdyţ se na mě vrhla tentokrát, uţ jsem byla připravená. Tak trochu. Couvla jsem a uhnula z jejího dosahu, při čemţ jsem uvaţovala, jakou mám asi šanci. Vzpomněla jsem si na Dimitrijovo vtipkování o Strigojích v nákupním centru. Ţádný stříbrný kůl. Nic, čím bych jí mohla useknout hlavu. Ţádný způsob, jak ji zapálit. Útěk se nakonec skutečně zdál jako ta nejlepší moţnost, jenţe ona mi blokovala cestu.

Připadala jsem si k ničemu, jen jsem couvala chodbou, zatímco ona postupovala proti mně a její pohyby byly mnohem ladnější neţ za ţivota.

Potom, také rychleji, neţ jak se pohybovala zaţiva, vyskočila, popadla mě a třískla mi hlavou o zeď. V lebce mi explodovala bolest a uvědomila jsem si, ţe to, co cítím vzadu v puse, je krev.

Zběsile jsem s Natalií bojovala a snaţila se nějak bránit, ale bylo to jako být na cracku a bojovat s Dimitrijem.

„Má drahá,“ zamumlal Viktor, „snaţ se jí nezabít, pokud nebudeš muset. Moţná ji budeme později ještě potřebovat.“ Natalie přerušila svůj útok, čímţ mi poskytla chviličku na další vycouvání, ale nespouštěla mě přitom z očí. „Pokusím se ji nezabít.“ Z jejího hlasu zazníval skeptický tón. „Teď běţ odtud. Sejdu se s tebou, aţ tady budu hotová.“ „Nemůţu tomu uvěřit!“ křičela jsem za ním. „Z vlastní dcery jsi udělal Strigojku?“ „Poslední moţnost. Nezbytná oběť pro mnohem větší dobro. Natalie to chápe.“ Odešel. „Váţně to chápeš?“ Doufala jsem, ţe ji dokáţu zastavit tím, ţe s ní budu mluvit, přesně jako ve filmech. A taky jsem doufala, ţe moje otázka zamaskuje to, jak strašně jsem vyděšená. „Chápeš?

Boţe, Natalie. Ty... ty ses změnila. Jen proto, ţe ti to řekl?“ „Můj otec je vynikající muţ,“ odpověděla. „On zachrání Moroje před Strigoji.“ „Zbláznila ses?“ vyjekla jsem. Zase jsem couvala a náhle jsem narazila zády do zdi. Zaryla jsem do ní nehty, jako bych se tudy mohla prokopat ven. „Teď jsi Strigojka ty.“ Pokrčila rameny a vypadala skoro jako ta stará Natalie. „Musela jsem to udělat, abych ho odtud dostala, neţ přijdou ti druzí. Jeden Strigoj kvůli záchraně všech Morojů. To za to stojí, stojí to za to vzdát se slunce a magie.“ „Ale budeš chtít Moroje zabíjet! Nedokáţeš si pomoct.“ „On mi pomůţe, abych se ovládala. A kdyţ ne, pak mě budou muset zabít.“ Natáhla ruce a chytila mě za ramena. Zachvěla jsem se, s jakou lehkostí mluvila o vlastní smrti. Bylo to skoro stejně snadné a obyčejné, jako kdyţ uvaţovala o mojí smrti. „Jsi šílená. Tolik ho mít ráda nemůţeš. Nemůţeš váţně...“ Znovu mě hodila proti zdi, a kdyţ jsem se tentokrát sesula k zemi, měla jsem dojem, ţe uţ nevstanu. Viktor jí řekl, aby mě nezabila..., ale dívala se na mě tak, ţe mi bylo jasné, ţe by mě zabila s největší radostí. Chtěla ze mě pít; ten hlad byl v ní. To uţ byl způsob Strigojů. Uvědomila jsem si, ţe jsem s ní neměla mluvit. Zaváhala jsem, přesně jak mě Dimitrij varoval.

A pak najednou byl tady, běţel chodbou jako Smrt v kovbojském kabátu.

Natalie se prudce otočila. Byla rychlá, strašně rychlá. Ale Dimitrij byl taky rychlý a vyhnul se jejímu útoku. Vyzařovala z něj síla a moc. S hrůznou fascinací jsem je sledovala, jak se pohybují, krouţí kolem sebe jako partneři při smrtícím tanci. Byla silnější neţ on, to bylo jasné, jenţe se stala Strigojkou teprve nedávno. Kdyţ získáte superschopnosti, ještě to neznamená, ţe je umíte pouţívat.

Dimitrij ale svoje schopnosti pouţívat rozhodně uměl. Poté, co oba zasadili a schytali několik zběsilých ran, přistoupil k dalšímu kroku. Stříbrný kůl se v jeho ruce zatřpytil jako blesk a pak vyrazil vpřed – do jejího srdce. Dimitrij ho z ní vytáhl a s netečným výrazem odstoupil, zatímco Natalie ječela a hroutila se. Po několika děsivých okamţicích se přestala hýbat.

Pak rychle přistoupil ke mně, sklonil se a popadl mě do náruče. Vstal a nesl mě, jako kdyţ jsem si poranila kotník.

„Soudruhu,“ vypravila jsem ze sebe unaveným a ospalým hlasem. „Ohledně Strigojů jsi měl pravdu.“ Svět začal zhasínat a víčka mi klesla. „Rozo. Rozo. Otevři oči.“ Nikdy jsem z jeho hlasu neslyšela takové napětí, takové zoufalství. „Neusni mi tu. Ještě ne.“ Zamţourala jsem na něj, jak mě vynášel z budovy a skoro aţ běţel na kliniku. „Měl pravdu?“ „Kdo?“ „Viktor... Říkal, ţe by to nefungovalo. Ten náhrdelník.“ Začala jsem zase odplouvat, ztrácela se v černotě vlastní mysli. Ale Dimitrij mě přivedl zpátky k vědomí. „Co myslíš?“ „To kouzlo. Viktor říkal, ţes mě musel chtít..., ţes musela mít o mě zájem..., aby to fungovalo.“ Kdyţ na to nic neřekl, pokusila jsem se ho chytit za košili, ale prsty jsem měla příliš slabé. „Chtěl jsi mě?“ Promluvil zastřeným hlasem. „Ano, Rozo. Opravdu jsem tě chtěl. A chci tě pořád. Přál bych si..., abychom mohli být spolu.“ „Tak proč jsi mi potom lhal?“ Došli jsme na kliniku a jemu se podařilo otevřít dveře, aniţ by mě postavil na zem. Jakmile vešel dovnitř, začal křičet, aby mi někdo pomohl. „Proč jsi lhal?“ zeptala jsem se znovu.

Pořád mě drţel v náručí a díval se na mě. Slyšela jsem, jak se k nám blíţí kroky a hlasy. „Protoţe spolu nemůţem být.“ „Kvůli tomu věkovýmu rozdílu, jo?“ dotázala jsem se. „Nebo proto, ţe jsi můj učitel.“ Jedním prstem mi něţně otřel slzu, která mi stékala po tváři. „To taky,“ řekl. „Ale navíc... ty a já... jednou budeme oba Lissinými stráţci. Musím ji chránit, ať to stojí, co to stojí. Jestli přijde banda Strigojů, musím Lissu chránit vlastním tělem.“ „To vím. Tohle samozřejmě musíš udělat.“ Před očima se mi roztančily černé jiskřičky. Zase jsem omdlévala. „Ne. Kdybych si dovolil milovat tě, nechránil bych ji vlastním tělem. Tím bych totiţ chránil tebe.“ Lékařský tým dorazil a sebral mě z jeho náruče.

A tak jsem dva dny po svém propuštění skončila zpátky na klinice. Uţ potřetí během dvou měsíců, co jsme byly zpátky na Akademii. To musel být nějaký rekord. Určitě jsem měla otřes mozku a patrně i vnitřní krvácení, ale to se nikdy nezjistilo. Kdyţ je vaše nejlepší kamarádka zatraceně dobrá léčitelka, tak nějak se o tyhle věci nemusíte starat.

Přesto jsem tam ale musela pár dní zůstat. Ale Lissa a její nový přítel Christian byli u mě skoro pořád, kdyţ zrovna neměli vyučování. Díky nim ke mně pronikaly útrţky světa venku. Dimitrij zjistil, ţe je v kampusu Strigoj, kdyţ objevili Nataliinu oběť mrtvou a úplně bez krve; ze všech lidí to byl právě profesor Nagy. Byla to překvapivá volba, ale jelikoţ bys starší, nemusela s ním tolik bojovat. Uţ nás nečekalo ţádné Slovanské umění. Stráţci ve vazbě byli sice zranění, ale ne mrtví.

Prostě je jen pomlátila, stejně jako mě.

Viktora našli a znovu zadrţeli, kdyţ se pokoušel uniknout z kampusu. Byla jsem ráda, i kdyţ to znamenalo, ţe Natalie se obětovala pro nic za nic. Povídalo se, ţe Viktor vůbec nevypadal vyděšeně, kdyţ pro něj přišli královští stráţci, kteří ho odvedli pryč. Celou dobu se jen usmíval, jako by znal nějaké tajemství, které všem ostatním uniká.

Potom se ţivot vrátil jakţ takţ do normálu. Lissa uţ se přestala řezat. Doktorka jí předepsala antidepresiva nebo léky proti úzkosti, teď si nepamatuju, co z toho, ale kaţdopádně se po tom cítila líp. O takových prášcích jsem nikdy nic nevěděla. Myslela jsem, ţe jsou po nich lidi oblblí a šťastní. Ale byly to prášky jako kaţdé jiné, které měly něco napravit. Lissa po nich byla normální a vyrovnaná.

To bylo dobré, protoţe se teď musela vyrovnávat s dalšími věcmi. Jako třeba s Andrem.

Nakonec uvěřila Christianově historce a pochopila, ţe Andre moţná nebyl takový hrdina, jak si o něm vţdycky myslela. Bylo to pro ni těţké, ale nakonec přijala, ţe měl své dobré i špatné stránky, jako máme všichni. To, co provedl Mie, ji trápilo, ale nezměnilo to nic na to, ţe byl dobrým bratrem, který ji měl moc rád. A co bylo nejdůleţitější, konečně se zbavila dojmu, ţe by měla být jako on, aby na ni mohla být její rodina pyšná. Mohla být sama sebou – coţ dokazovala denně ve vztahu s Christianem. Škola se z toho všeho pořád nemohla vzpamatovat. Lisse to bylo jedno. Smála se tomu a ignorovala šokované a nevěřícné pohledy královských, kteří nemohli uvěřit, ţe chodí s někým z tak potupné rodiny. Ale ne všichni to brali takhle. Někteří, kteří ji poznali během její krátké společenské smršti, si ji oblíbili pro ni samotnou, ţádný nátlak nebyl třeba. Líbila se jim její upřímnost a otevřenost a dávali jim přednost před těmi hrami, které hrála většina královských.

Spousta královských ji ignorovala a za jejími zády pomlouvala. Co ale bylo ze všeho nejvíc překvapující – Mia, přestoţe byla naprosto poníţena, se dokázala zase vrátit mezi pár svých královských kamarádů. To jen dokazovalo mou teorii. Nezůstala na dně dlouho. A kdyţ jsem kolem ní jednoho dne šla do třídy, zaregistrovala jsem první známky toho, ţe se uţ zase chce mstít.

Postávala tam s několika dalšími lidmi a mluvila tak nahlas, ţe určitě chtěla, abych to slyšela. „... dokonalý pár. Oba pocházejí z naprosto potupných a zavrţených rodin.“ Zaťala jsem zuby, šla dál a sledovala její pohled namířený na Lissu s Christianem, kteří stáli opodál. Byli ztraceni ve vlastním světě a pohled na ně byl úchvatný – ona blond se světlou pletí, on modrooký a černovlasý. Nemohla jsem si pomoct a taky jsem se na ně dívala. Mia měla pravdu.

Obě jejich rodiny byly potupeny. Taťána veřejně odsoudila Lissu, a i kdyţ nikdo „neobviňoval“ Ozerovy za to, co se stalo Christianovým rodičům, ostatní morojské královské rodiny si od nich dál drţely odstup.

Ale Mia měla pravdu i tom druhém. Lissa a Christian se k sobě dokonale hodili. Moţná, ţe byli vyvrhelové, ale Dragomirové a Ozerové kdysi patřili k nejmocnějším vůdcům. Během té krátké doby, co byli ti dva spolu, se začali vzájemně ovlivňovat tak pozitivním způsobem, ţe se mohli

klidně zařadit mezi své předky. On získal něco z jejích uhlazených společenských dovedností; ona se naučila ovládat své vášně. Čím víc jsem je sledovala, tím víc mi připadalo, ţe energie a spokojenost, která z nich vyzařuje, je téměř viditelná.

Ale nikam se nedrali.

Jak jsem o tom tak uvaţovala, moţná právě tohle spolu s Lissinou přívětivostí bylo to, co k ní táhlo lidi. Náš okruh společenských známostí se začal rozrůstat. Samozřejmě se k nám připojil Mason, který se nijak netajil tím, ţe má o mě zájem. Lissa si ze mě kvůli tomu dost utahovala a já vůbec nevěděla, co s ním mám dělat. Částečně jsem si říkala, ţe by bylo načase začít s ním váţně chodit, jenţe zbytkem své bytosti jsem touţila po Dimitrijovi.

Ten se ke mně většinou choval tak, jak by kaţdý očekával, ţe se bude učitel chovat ke studentce. Byl pohotový. Milý. Přísný. Chápavý. Náš vztah byl úplně normální, nikdo nemohl pojmout sebemenší podezření, ţe mezi námi k něčemu došlo – jen občas se naše pohledy setkaly. A jakmile jsem překonala svou počáteční emocionální reakci, došlo mi, ţe pokud se týká nás dvou, technicky vzato měl pravdu. Věkový rozdíl byl problém, ano, především proto, ţe jsem pořád byla studentka Akademie. Ale ta druhá věc, o níţ se zmiňoval..., to mi nikdy nepřišlo na mysl. A mělo.

Dva stráţci, kteří by spolu chodili, by klidně mohli vzájemně odlákat svou pozornost od Moroje, kterého by měli chránit. Nemohli bychom dovolit, aby se tohle stalo, nemohli bychom riskovat její ţivot kvůli svým touhám. Jinak bychom nebyli o nic lepší neţ stráţce Badicových, který utekl.

Jednou uţ jsem Dimitrijovi řekla, ţe na mých pocitech nezáleţí. Ona je nejdůleţitější.

Jen jsem doufala, ţe to budu moct dokázat. „To je blbý s tím uzdravováním,“ pověděla mi Lissa. „Hmm?“ Seděly jsme v jejím pokoji a předstíraly, ţe se učíme, zatímco moje myšlenky se týkaly pouze Dimitrije. Sice jsem ji náleţitě poučila o zachovávání tajemství, ale neřekla jsem jí o něm ani o tom, jak blízko ztrátě panenství jsem se ocitla. Z nějakého důvodu jsem se nedokázala přimět k tomu, abych jí to řekla.

Odhodila učebnici dějepisu, kterou drţela v ruce. „Ţe se musím vzdát uzdravování. A nátlaku.“ Jak vyslovila to druhé, zamračila se. Uzdravování bylo povaţováno za úţasný dar, který vyţadoval další bádání; nátlak se setkal s váţným pokáráním ze strany Kirové a profesorky Carmackové. „Totiţ, teď jsem šťastná. Potřebovala jsem pomic uţ před jak dlouhou dobou – v tom jsi měla pravdu. Jsem ráda, ţe beru ty prášky. Jenţe Viktor měl taky pravdu. Uţ nemůţu dál pouţívat éter.

Ale pořád ho cítím... Chybí mi, ţe uţ se ho nemůţu dotknout.“ Tak docela jsem nevěděla, co na to říct. Takhle jsem ji měla radši. Kdyţ uţ jí nehrozilo šílenství, jako by byla zase celá, spokojená a pro kaţdou zábavu, stejná jako Lissa, kterou jsem vţdycky znala a měla ráda. Kdyţ jsem ji teď viděla, bylo snadné uvěřit tomu, co o ní říkal Viktor, ţe by se mohla stát vůdkyní. Připomínala mi její rodiče a Andreho – jak vyvolávali oddanost v kaţdém, kdo je poznal. „A to je další věc,“ pokračovala. „Říkal, ţe se toho nemůţu vzdát. Měl pravdu. Bolí to, kdyţ nemůţu pouţívat magii. Občas to tak strašně chci.“ „Já vím,“ povzdechla jsem. Cítila jsem její bolest. Ty prášky utlumovaly její magické schopnosti, ale naše pouto ne.

„Pořád myslím na všechny věci, co bych mohla udělat, na všechny lidi, kterým bych mohla pomoct.“ Tvářila se lítostivě. „Nejdřív musíš pomoct sama sobě,“ oznámila jsem jí odhodlaně. „Nechci, aby ti to zase ublíţilo. To nedovolím.“ „Já vím. Christian říká to samý.“ Usmívala se jako nadopovaná, jako ostatně vţdycky, kdyţ na něj pomyslela. Kdybych věděla, ţe se z nich stanou takoví zamilovaní idioti, asi bych tak netouţila po tom, aby se dali dohromady. „Nejspíš máte všichni pravdu. Lepší chtít pouţívat magii a být normální, neţ ji pouţívat a být magor. Nic mezi tím nejde.“ „Ne,“ připustila jsem. „Co se tohohle týče, tak ne.“ A pak, zničehonic, mě něco napadlo. Bylo něco mezi tím. Připomněla mi to Nataliina slova. To za to stojí, stojí to za to, vzdát se slunce a magie.

Magie.

Profesorka Karpová se nestala Strigojkou proto, ţe se zbláznila. Stala se Strigojkou proto, aby si zachovala duševní zdraví. Kdyţ se někdo stane Strigojem, úplně ho to odřízne od moţnosti pouţívat magii. Necítí to. Uţ po tom netouţí. Dívala jsem se na Lissu a začínala se o ni bát. Co kdyţ jí to taky dojde? Chtěla by to taky udělat? Ne, uvědomila jsem si okamţitě. Tohle by Lissa nikdy neudělala. Na to byla moc silná osobnost, moc morální. A dokud bude brát ty prášky, bude uvaţovat rozumně, coţ ji odradí od toho, aby provedla něco tak drastického.

Ta myšlenka mě přesto dokopala k tomu, abych zjistila ještě jednu, poslední věc. Následujícího rána jsem zašla do kostela a v jedné z lavic čekala, aţ se objeví kněz. „Ahoj, Rosemarie,“ pozdravil mě, zjevně překvapen. „Můţu pro tebe něco udělat?“ Vstala jsem. „Potřebuju se dovědět víc o svatým Vladimírovi. Přečetla jsem tu knihu, co jste mi dal, a taky pár dalších.“ O knihách ukradených z půdy kostela jsem se raději nezmínila. „Nikde se ale nepíše, jak zemřel. Co se stalo? Jak jeho ţivot skončil? Byl nějak umučenej?“ Kněz povytáhl rozčepýřené obočí. „Ne. Zemřel v pokročilém věku. Klidně.“ „Určitě? Nestal se z něj Strigoj, ani nespáchal sebevraţdu?“ „Ne, jistěţe ne. Jak tě to napadlo?“ „No..., byl svatej a tak, ale taky byl tak trochu blázen, ţe jo? Četla jsem o tom. Myslela jsem, ţe ho třeba mohlo potkat něco takovýho.“ Tvářil se váţně. „Je pravda, ţe bojoval s démony šílenství po celý ţivot. Byl to zápas a on někdy opravdu chtěl zemřít. Ale překonal to. Nedovolil jim, aby ho porazili.“ Zírala jsem na něj v úţasu. Vladimír nebral ţádné prášky a zjevně dál pouţíval magii. „Jak? Jak to dokázal?“ „Silou vůle asi. Nu...“ Odmlčel se. „Bylo to tohle a Anna.“ „Stínem políbená Anna,“ zamumlala jsem. „Jeho stráţkyně.“

Kněz přikývl. „Zůstávala s ním. Kdyţ byl čím dál slabší, ona ho drţela nad vodou. Naléhala na něj, aby zůstal silný a nikdy se nepoddával svému šílenství.“ Z kostela jsem vyšla jako omráčená. Anna to dokázala. Anna dokázala vést Vladimíra střední cestou a pomáhala mu konat zázraky, aniţ by se Vladimír dočkal strašlivého konce. Profesorka Karpová takové štěstí neměla. Neměla stráţce, s nímţ by měla pouto. Neměla nikoho, kdo by ji podrţel.

Lissa ano.

S úsměvem jsem si to namířila přes nádvoří k jídelně. Ţivot mi teď připadal mnohem lepší, takový pocit uţ jsem neměla hodně dlouho. Můţeme to zvládnout, Lissa a já. Spolu to můţeme zvládnout.

Vtom jsem koutkem oka postřehla nějaký tmavý pohybující se tvar. Proletěl kolem mě a přistál na nedalekém stromě. Zastavila jsem se. Byl to havran, velký a divoký, s lesklým černým peřím.

Po chvilce jsem si uvědomila, ţe to není jen tak nějaký havran; byl to ten havran. Ten, kterého Lissa uzdravila. Ţádný jiný pták by nepřistál tak blízko dhampýra. A ţádný jiný pták by na mě nekoukal tak inteligentně a jako by mě znal. Nemohla jsem uvěřit, ţe je pořád tady. Mráz mi projel páteří a začala jsem couvat. Pak mi to došlo. „Ty s ní máš taky pouto, ţe jo?“ zeptala jsem se, při čemţ jsem si plně uvědomovala, ţe kdyby mě někdo uviděl, pomyslel by si, ţe jsem cvok. „Přivedla tě zpátky. Jsi stínem políbený.“ To byla hodně hustá záleţitost. Natáhla jsem k němu ruku a tak napůl jsem doufala, ţe na ní přistane jako v nějaké dramatické scéně z filmu. Ale havran se na mě jen podíval, jako bych byla idiot, roztáhl křídla a odletěl.

Dívala jsem se za ním, jak odlétá do soumraku. Pak jsem se otočila a vydala se hledat Lissu.

Z dálky jsem zaslechla krákání, které znělo skoro jako smích.