Dva druhy skutečnosti Sayadaw U Jotika Z anglického originálu přeložila Laura Kratochvílová
Úvod Toto je jedna z řady promluv Sayadaw U Jotiky, jež slouží jako úvod k retreatu v australském Melbourne roku 1998, kterého se zúčastnili převážně zkušení meditující. Sayadawova rozprava má nicméně natolik široký záběr, že je nesmírně zajímavá pro všechny. V této promluvě se do detailu zabývá rozdílem mezi konvenční a konečnou skutečností a mezi pravdou relativní a pravdou konečnou. Ve svém překladu názvů Čtyř vznešených pravd ukazuje hlubší aspekty jejich významu. Jako vždy do svých promluv přináší i své osobní zkušenosti. Jeho vlastní pochopení kvantové fyziky či jeho následování stoické filosofie v mládí jsou jen dva z mnoha příkladů. Na otázky odpovídá hlubokými slovy o tom, jak meditační zkušenosti mohou učinit obyčejný život mnohem smysluplnějším a snadným a jak se zbavit deprese. Je úžasné, kolik moudrosti, pocházející ze Sayadawova hlubokého pochopení Dhammy a Buddhova učení, lze vtěsnat do tak mála stránek.
Dva druhy skutečnosti Budeme tu diskutovat o jiném aspektu dhammanupassany, kterým je velmi široká praxe, největší a nejširší část MAHASATIPATTHANA SUTTY. Než začnu mluvit o dhammanupassaně, budu sám sobě protiřečit. Řeknu vám přesný opak toho, co jsem vám tvrdil předtím. Dnes vám řeknu, že vše existující je neuspokojivé, všechno je hrozné. Předtím jsem prohlašoval, že vše je nádherné, tak jak mohu tvrdit dvě tak protikladné věci? Protože obě jsou svým způsobem pravdivé, neboť fungujeme ve dvou různých vrstvách skutečnosti, existence. Buddha učil dva rozdílné druhy Pravdy; nikdy to nezapomínejte, protože zapomenete-li a pomícháte je, budete velmi zmateni. Pálíjské termíny pro tyto dvě skutečnosti jsou sammuti-sačča a paramattha-sačča. Čtyři vznešené pravdy jsou paramattha-sačča, tedy absolutní pravda; my ale fungujeme i v relativní pravdě. Relativně existuje radost, štěstí a svoboda, ale z pohledu absolutní pravdy, skutečné pravdy není uspokojivé nic a opravdová svoboda neexistuje. Vše je podmíněno; vše povstává díky podmíněnosti. Obojí musíme pochopit velmi hluboce a nenechat se zmást. Jako součást diskuze o dhammanupassaně budu nejdřív mluvit o Čtyřech vznešených pravdách. V pálí se řeknou Čatu Arija Sačča, catu znamená čtyři, arija znamená vznešený a sačča znamená pravda. Když to čtu v pálí a přemýšlím o jejich významu, vychází to mírně jinak, což je zajímavé. Dukkhá Arija Sačča je první Vznešenou pravdou, dukkhá znamená neuspokojivost; ne jen bolest a ne jen utrpení; jde to ještě dál. Přestože bolest a utrpení jsou také částí dukkhá, tento význam je mnohem širší než bolest a utrpení. Opravdový význam výrazu Dukkhá Arija Sačča je: Pravda o
utrpení, jak ji znají (nebo chápou) Vznešení nebo Osvícení. Význam se drobně liší, vidíte to? Každý z nás zná utrpení po svém a můžeme mít své vlastní pochopení utrpení, ale Dukkhá Arija Sačča znamená pravdu o utrpení nebo pravdu o neuspokojivosti pochopenou těmi, kdo jsou osvíceni. Ti chápou pravdu o utrpení jinak než obyčejní lidé. Obyčejní lidé chápou utrpení nebo neuspokojivost jinak, protože je vidí jako osobní, ale pro ty, kdo jsou osvíceni, není neuspokojivost něčím osobním, je neosobní. Dokud si myslíte „Já trpím“ nebo „Já nejsem spokojený“, nechápete to správně a nemůžete to nikdy překonat. To je ten chyták: dokud si myslíte „Trpím a co můžu udělat pro to, abych to utrpení překonal,“ nemůžete jej nikdy překonat. Abyste opravdu překonali neuspokojivost nebo utrpení, musíte být schopni vidět je jako neosobní. Myslíte-li „moje dukkhá“, pak jste v dukkhá. Jen pokud dokážete vidět dukkhá jako pouhé dukkhá, bez osoby nebo bytosti, může toto porozumění dukkhá překonat. To je to, co děláme, když meditujeme. V kostce řečeno, druhou Vznešenou pravdou je: Dukkhá Samudaja Arija Sačča – Příčina utrpení, jak ji chápou Osvícení. Co je příčinou utrpení? Je to chtivost, ulpívání, touha, chtíč, jakékoli synonymum chtivosti. Třetí je: Dukkhá Nirodha Arija Sačča – Zánik neuspokojivosti nebo absolutní klid, jak jej znají Osvícené bytosti. Výrazu osvícené bytosti můžeme používat jen obtížně, jsou to vůbec bytosti? V podstatě ne. Jazyka lze používat jen v konvenčním smyslu, takže když chcete mluvit o něčem mimo konvence, jazyk najednou přestává fungovat. Ale přestože nefunguje, musíme ho využít nejlepším možným způsobem. Je to jako mluvit o kvantové fyzice v termínech klasické fyziky, například: v kvantové fyzice nelze říct, že se něco hýbe. Pouze v newtonské, klasické fyzice lze prohlásit, že planeta běží kolem Slunce, ale v přísném slova smyslu nemůžete říct, že elektrony běhají kolem jádra. Zdá se, že elektron rotuje kolem jádra, ale když to studujete zblízka, nemůžete říct, že se elektron pohybuje, a nemůžete ani říct, že se nepohybuje. Jak o tom můžete mluvit? Jedině tak, že řeknete, že něco mizí tady a něco jiného se objevuje tam a je to propojeno, ale není to to samé. Ať už studujete cokoli, studujete-li to do hloubky, zjistíte, že to nakonec souhlasí s Buddhovým učením. Nepokouším se tu dokázat Buddhovo učení z vědeckého úhlu pohledu, protože nemůžete nalézt důkaz pro Buddhovo učení za pomoci přístrojů. Kvantová fyzika mě velmi zajímá a čím víc ji studuji, tím víc jsem ohromen. Můžu si číst o kvantové fyzice, jako bych četl knihu o Dhammě. Stejným způsobem můžeme chápat Dhammu. Nemůžeme říct, že tato osoba zemře a znovu se narodí v jiném životě, i když konvenčně je to pravda. Přísně řečeno se měníme každým okamžikem a každým okamžikem jsme noví. To, čemu říkáme „Já“, a všechno ostatní je každým okamžikem nové. Ničam naveva sankhára: sankhára znamená všechno podmíněné; ničam znamená vždy; nava znamená nové a eva je důraz; opravdu nové. Cokoli je podmíněno, povstává a zaniká, ale cokoli povstává, je vždy nové, ne staré. Osvícené bytosti vidí a chápou skutečnost jiným způsobem než obyčejné bytosti.
Čtvrtou vznešenou pravdou je: Dukkhá Nirodha Gaminipatipada Arija Sačča – Cesta vedoucí k zániku neuspokojivosti tak, jak ji chápou Osvícení. Mluvíme-li o pravdě, kde se pravda manifestuje? Pravda je něčím, co mysl vnímá, čemu rozumí. Takže aby byla pravda pochopena, musí existovat mysl, bez mysli žádná pravda není. Když hovoříme o pravdě a falši, plyne z toho, že někdo tomu rozumí. Z pravdy plyne pochopení; z pochopení plyne mysl, moudrost. Vlastně je to moudrost, která chápe, ne osoba, ale moudrost. Pravá moudrost chápe. V MAJJHIMA NIKAYA, SACCAVIBHANGA SUTTA najdete popisy rozdílných druhů utrpení, džáti, džará, marana a všech těchto utrpení. Být odloučený od svých milovaných; být s někým nebo něčím, co nemilujete, je neuspokojivé a bolestivé. Nicméně když praktikujeme meditaci, nepřemýšlíme o džáti nebo o džará, protože džáti se událo před dlouhou dobou, ale my pozorujeme, co se děje právě teď, v těle či mysli. Existují různé druhy dukkhá a bolesti, jako bolest kolenou, v zádech nebo hlavy či žaludku nebo jakýkoli druh skutečné bolesti. Této bolesti se říká dukkhá-dukhatta, nepříjemná a neuspokojivá. Je velmi těžké přeložit slovo dukkhá-dukkháta, což znamená smyslové dukkhá, můžete ho cítit; je to smyslový počitek. Dukkhá také znamená přímo utrpení; plně vysvětlím význam tohoto slova později. Je to nepříjemný počitek. A co příjemné počitky? Jak můžeme říci, že příjemné počitky jsou neuspokojivé? Protože jsou jen chvilkové, zanikají, netrvají. I když někdy si můžete být schopni uchovat příjemné pocity po několik hodin, například chcete-li slyšet hudební dílo, musíte si jej přehrát, a až skončí nebo někdy dokonce ještě dokud trvá, vždycky mizí. Chcete-li sníst něco chutného, musíte to dát do pusy, rozkousat a spolknout to a vždy to zaniká, zaniká. I když je ten počitek uspokojivý, netrvá a musíte to dělat znovu a znovu. To je únavné a někdy to rovněž zahrnuje utrpení, mnoho bolesti, skutečné dukkhá-dukkháta. Tato nestálost jevů se nazývá Viparinama-dukkháta. Viparinama znamená rozpouštějící se, zanikající, mizící. Protože to mizí, je to neuspokojivé. Když meditujeme, opravdové dukkhá, které chceme vidět, je viparinama-dukkháta, ne dukkhá-dukkháta. Toto je velmi důležité pochopit, protože při meditaci, jak jste někteří možná zažili, v některých stádiích samádhi vaše tělesné počitky, dukkhá, zmizí a již necítíte bolest, necítíte tělesnou tíži a necítíte teplo ani chlad. Necítíte už nic, což je docela příjemné. Dojde to až do bodu, kdy můžete zakoušet jen vaši mysl, a mysl v tu chvíli v tak silném samádhi je velmi klidná a mírná. V těle není žádná bolest a bolest není dokonce ani v mysli, tak jak můžete v tuto chvíli chápat dukkhá? Jediným způsobem, jak to lze chápat, je, že cokoli pozorujete, je hned pryč. Můžete to jen zahlédnout a už je to pryč a to je neuspokojivost. Je to velmi jemné, není to bolest, nejsou to muka, ani žal nebo smutek či zármutek. To je opravdové dukkhá a to se snažíme vidět a pochopit. Kdokoli vám může říct, že bolest v koleni je neuspokojivá nebo že ztráta, smutek, žal, úzkost jsou neuspokojivé a bolestivé. Když cítíme tyto bolestivé počitky a bolestivé pocity, vidíme je jako moji bolest, moje utrpení a právě tady jsme lapeni. Žádný psychoterapeut vám od nich nemůže pomoct, dokud jste k nim připoutáni. Dokážete-li od svého smutku, hněvu atd. odstoupit a jen je pozorovat jako mentální stavy, mentální
jevy, už tím jste svobodni. K pozorování jevů potřebujeme určitý druh svobody a všímavost, ne přemýšlení, ale pouhé pozorování, nám tu svobodu dává. Ať už se jedná o tělesnou nebo mentální bolest, měli bychom se naučit od nich odstoupit a pozorovat je objektivně. To je velmi důležité, protože jakmile se to naučíte, většina vašich psychologických problémů zmizí. Pokud se s bolestí neidentifikujete, pracuje se s ní mnohem snadněji. Dokonce i mniši trpí, mají své vlastní bolesti, ale pozorují je a oddělují se od nich. Dříve jsem četl básně a podstata jedné z nich je: Poslouchám padající listí, mysl je velmi klidná a mírná, proč tedy pláču? I mnich se někdy může cítit smutný, někdy bývá velmi klidný, ale někdy se cítí velmi smutný. Avšak není v tom lapen a to je ten rozdíl. Dokonce i poté, co získáte první stupeň osvícení a stanete se sótápannou, stále ještě máte chtivost, hněv a stále ještě máte určitý druh pýchy, ale nemáte závist nebo žárlivost a to je veliký rozdíl. Nemáte nesprávný názor a to je obrovský rozdíl. Nemít nesprávný názor znamená, že jakmile se stanete pozorní, můžete vše vidět objektivně, jakékoli utrpení, jakoukoli myšlenku, jakýkoli příjemný počitek; nejste v nich lapeni. Někdy, když se stanete nevšímavými, necháte se unést hněvem nebo touhou, ale jakmile zpozorníte, jste z toho venku. Můžete se nechat unést smutkem a já někdy myslím, že lidé si dokonce užívají smutku, je to možné? Ano, vím, že to tak je, protože někdy si i já užívám smutku, protože někdy něco pochopíme tím, že to cítíme, a ne tím, že o tom přemýšlíme. Opravdu to procítíte a pak to pochopíte. Existují různé způsoby pochopení věcí, jedním je pochopení myšlením a druhým pochopení cítěním. Ale existuje další druh pochopení, který je bez myšlení nebo cítění, a ten se děje přímou zkušeností. S velmi mocnou moudrostí v jednom záblesku jste pochopili. Jako obyčejní lidé si smutek někdy dokonce užíváme. Když jsem byl mladý, četl jsem hodně filosofických knih, zejména stoiky. Na těch se velmi zatvrdíte. Zná někdo filosofa Zena? Jeho učením bylo, že jste vyrovnaní, když nic necítíte, dokonce ani když zemře vaše dítě, necítíte smutek; na ničem nezáleží. Když jsem byl mladý, sám sebe jsem zatvrdil takovým způsobem myšlení: „Nevadí, nezáleží mi na tom, stejně to pomine, přežiju bez toho.“ Snažil jsem se být velmi tvrdý a myslel jsem si, že když nic necítím, jsem velmi silný muž. Později jsem si všiml, že když jsem poslouchal hudbu, vybíral jsem si k poslechu hudbu smutnou. Potlačoval jsem svůj smutek; nedovolil jsem svému smutku povstat, protože jsem se ho bál. Bál jsem se, protože kdybych mu opravdu nechal povstat, byl bych smutkem zavalen a zhroutil bych se. Abych se chránil, potlačoval jsem všechen smutek a choval jsem se, jako bych byl silný. Když jsem si zpíval, zpíval jsem bitevní písně, armádní písně, velmi silná slova velmi silným hlasem. Později jsem si všiml, že jsem čím dál víc poslouchal písně smutné. Existuje jedno klasické hudební dílo, které podle mě rozesmutňuje úplně nejvíc. Napsal ho Samuel Barber a jmenuje se ADAGGIO FOR STRINGS. Je překrásné, ale můžete se z něj sesypat, jak je smutné. Jistý hudebník o této skladbě
řekl, že je to hledání Pravdy. Opravdu stojíte tváří v tvář vaší skutečnosti. My všichni bez výjimky hluboko v sobě neseme obrovský smutek. Snažíme se ho zamaskovat, utéct od něj. Bojíme se, že když si opravdu přiznáme a pohlédneme na tento smutek, nebudeme schopni ho ustát. Jen jednou jsem dokázal doposlechnout si skladbu Samuela Barbera do konce; ve všech ostatních případech, kdy tato hudba hrála, jsem šel a vypnul ji, „ne, nehrajte tuto hudbu, nemůžu ji ustát.“ Moc jsem ji miloval, ale neměl jsem dost odvahy, abych ji poslouchal. Všiml jsem si, že pronikala velmi hluboko do mého srdce a opravdu vystavila na odiv můj smutek; nemohl jsem utéct a schovat se před ním. Všichni neseme spoustu smutku a utrpení, a dokud o něm přemýšlíme jako o „mém smutku“, je velmi těžké se z něj dostat. Potřebujeme se naučit vidět ho z dálky. Dukkhá sukhá védaná se nazývá viparinama dukkhá, netrvá, a proto není uspokojivé. Kromě chtivosti nebo touhy (tanhá) je všechno ostatní zahrnuto v dukkhá. Rozdělíme-li skutečnost do dvou kategorií, oddělíme tanhá a celý zbytek dáme do košíku nazvaného dukkhá. Důvodem, proč oddělujeme tanhá, je, že je to dukkhá samudaja sačča. Všechno je podmíněné a všechno povstává a pomíjí a říká se tomu Sankhára Dukkhá. Vše: dukkhá védaná, sukhá védaná, dokonce upekkhá védaná se nazývá sankhára dukkhá. Důležitým bodem je, že při praxi vipassaná a při snaze pochopit Dukkhá Arija Sačča, musíme věnovat víc pozornosti sankhára dukkhá a důkladně ho pochopit. Nejde o sledování bolestivých počitků, ale o vidění, že všechno povstává a zaniká. Jedná se o vidění aničča a o takový způsob vidění dukkhá, že vidíme, že pomíjivost je neuspokojivost. Protože je to pomíjivé, je to neuspokojivé. Na dukkhá se můžeme dívat různými způsoby, například trápí-li vás bolest hlavy, vy ji cítíte, ale nikdo jiný ji nevidí, ale když se uhodíte a jste zraněni a krvácíte, ostatní to vidět mohou. Takže existuje neviditelné a viditelné dukkhá. Když při meditační praxi okamžitě nezpozorujeme jevy jako vidění nebo slyšení, avijja neboli nevšímavost dá povstat nesprávnému pochopení. Kdykoli pozorování zaostává a nemáme dost všímavosti a moudrosti, máme nesprávný názor, nesprávný dojem trvání, nesprávný dojem uspokojivosti, nesprávný pohled na bytí. Začneme na jevech lpět a tomu se říká upadanakkhandha; upadana znamená ulpívání nebo silnou připoutanost. Samudaja sačča je velmi prosté; jakýkoli druh ulpívání se nazývá samudaja sačča. Nirodha sačča je: zánik neuspokojivosti tak, jak mu rozumějí osvícené bytosti. Zde tím nejdůležitějším bodem k pochopení je: zaniknout znamená ´už znovu nepovstat´. Běžně chápeme, že něco povstává a zaniká a to se děje neustále. Všichni vědí, že když například uhodím zvonek, uslyšíte zvuk a ten mizí, což bychom mohli považovat za zánik. Já se ale snažím poukázat na rozdíl mezi aničča a nirodha. Aničča znamená pomíjivost; nirodha znamená zánik, jaký je v tom rozdíl? Přestože tvrdíme, že něco je pomíjivé, kdykoli se naskytne vhodná příležitost, stejný typ jevu znovu povstane. Nirodha znamená, že to již znovu nepovstane, a tomuto rozdílu ve významu musíme dobře porozumět. V barmštině se říká „mohlo by to povstat, když věci půjdou normálně, ale z nějakého důvodu, kvůli velmi mocné moudrosti některé věci znovu nepovstanou“. Například když dosáhneme osvícení, pochopíme přirozenost konce jevů, tato přirozenost je skutečností; nepovstává a nezaniká, tomu se
říká Nibbána. Nirodha sačča znamená Nibbána. Když člověk dosáhne tohoto osvíceného stavu, v prvním stupni dojde k úplnému vymizení nesprávného názoru, závisti, žárlivosti a úplnému překonání ulpívání na obřadech a rituálech. Mnoho lidí praktikuje obřady a rituály s vírou, že jim uleví od bolesti a utrpení nebo jim dodají štěstí. Ale jakákoli víra nebo praxe obřadů a rituálů nemá nic společného s Ušlechtilou osmičlennou stezkou*. Jakákoli praxe nebo chování, které není Ušlechtilou osmičlennou stezkou, a víra, že tato praxe nám může dát štěstí nebo nás osvobodit od utrpení, je víra v obřady a rituály.
* Ušlechtilá osmičlenná stezka – Správný názor, Správný úmysl, Správná mluva, Správné jednání, Správné živobytí, Správné úsilí, Správná všímavost a Správná koncentrace
V tomto slova smyslu dokonce i když dosáhneme určité džhány, velmi mocného koncentrovaného stavu, a uvěříme, že toto štěstí je osvobozením z utrpení, se tato samatha praxe stane obřadem a rituálem. Samatha praxe sama o sobě nezahrnuje celou Ušlechtilou osmičlennou stezku. Neobsahuje všem osm faktorů. Džhána je velmi koncentrovaný stav mysli bez valné moudrosti. Jedním aspektem moudrosti, který pochopí ti, kdo praktikují samatha, je, že smyslové potěšení nemůže přinést štěstí. Laskavost a dobrotivost je jistým druhem samatha praxe. Je v tom určitá moudrost, pochopení, že smyslové potěšení vám nepřinese opravdové uspokojení nebo štěstí. Ale blaženost pocházející ze samatha je tak příjemná, tak klidná, že lidé se na ni mohou upnout s vírou, že toto jsou hranice štěstí, toto je osvobození. Pokud člověk věří, že jakýkoli druh praxe samatha je koncem utrpení, stane se tato praxe obřadem a rituálem: sílabbata-paramasa, tato slova mají velmi hluboký význam: ´nepochopení významu Buddhova učení´. Pouhé odříkávání učení a naděje, že pomocí toho může člověk překonat utrpení, se stane obřadem a rituálem. Většina z nás to dělá a je v pořádku recitovat Buddhovo učení, miluji recitovat mnohé gathy, a když rozumíte jejich významu a uvádíte to do praxe, pak to nejsou obřady a rituály; když ale jejich významu nerozumíte a jen dokola odříkáváte zvuk a věříte, že vám to přinese nějaký druh štěstí a uspokojení, stane se to obřady a rituály. Závisí to na rozvoji vaší moudrosti, jakmile opravdu pochopíte a rozvinete svou moudrost, můžete obřady a rituály překonat. Jen si představte člověka, který nemá nesprávný názor, žádnou závist a žárlivost a už nepraktikuje obřady a rituály: jak je svobodný! Mnoho lidí je chyceno ve svých obřadech a rituálech, zajímáte-li se o duševní zdraví a čtete knihy o psychóze a neuróze, zjistíte, že mnoho lidí s nutkavou obsesí provádí věci, které vypadají jako obřady a rituály. Věří, že když je neudělají, stane se jim něco strašného. To je past, vězení. Obřady a rituály samy o sobě jsou jakýmsi vězením, nepodporují porozumění a nedovolují vám žít váš život svobodně. Ti, kteří praktikují obřady a rituály, nejsou svobodní; jejich moudrost, jejich myšlení a jejich emoce nejsou svobodné. Když člověk překoná všechny tyto obřady a rituály, je bez závisti i žárlivosti, bez nesprávného názoru, stane se mu dodržování pěti předsevzetí přirozeností. Nemusí se snažit pět předsevzetí
dodržovat, ani ho nemůže napadnout je porušit a žije svůj život velmi zlehka. Někdy ho mohou zaplavit emoce nebo zlost, protože stále ještě má chtivost a hněv, ale tato chtivost a hněv nejsou dost silné na to, aby někomu uškodily. Jakmile se uklidní a pozoruje to, zmizí to, rozpustí se to a on je zase svobodný. Znám docela dost lidí, kteří jsou velmi dobrými meditujícími a kteří, když se zapojí do každodenního života a vztahů s lidmi, se někdy rozčílí a rozzlobí a někdy jsou také chtiví, ale kdykoli mají čas, tak meditují a uklidní se a úplně se od toho osvobodí. Když vystoupí z meditace a podívají se na to, co se stalo, vidí to velmi jasně. Přestože je občas zaplaví emoce, nejsou v nich chyceni, to je ten hlavní rozdíl. Mnoho lidí dostane depresi, protože se nechají lapit svým hněvem, vinou, studem a smutkem a nemohou z nich vystoupit. Jakmile toto všechno překonáte, cítíte se tak svobodní, přestože nejste úplně osvícení. Když zakusíte takovou svobodu, můžete občas sami sobě dovolit stát se chtivými nebo se nahněvat, neboť když si jste vědomí faktu, že jste nahněvaní nebo chtiví, je to v pořádku, protože jste dost silní a víte, že se z toho můžete kdykoli dostat. Pokud si to situace žádá, můžete se stát chtivými, nahněvanými nebo smutnými, a proto pak někteří lidé říkají: „Podívejte se na ně, meditují tak dlouho a ještě stále mají chtivost“. Ale jejich chtivost je velmi odlišná a to je třeba pochopit. Je pravda, že se mohou nahněvat nebo rozčílit a že pláčou, ale nemají z toho depresi, protože to je velmi chvilkové a rychle se z toho dostanou. Když se nemůžete dostat z vašeho hněvu, smutku, viny nebo studu, dostanete depresi. Deprese znamená, že jste lapeni ve svých pocitech, že nejste svobodní. Proto je tato meditační praxe, obzvlášť ta na všímavost nebo mentální stavy, dhammanupassana, nejlepším způsobem, jak všechny tyto pasti překonat. Dokážete-li to, nebudete mít nikdy depresi, i když můžete mít hněv, chtivost a smutek, můžete mít obavy nebo úzkost, ale přesto se v nich nenecháte chytit. To je moudrost, můžete vše objektivně pozorovat, je to vaší dovedností. Když meditujeme na dhammanupassanu a Čtyři vznešené pravdy, můžeme praktikovat jen první dvě: Dukkhá Arija Sačča a Dukkhá Samudaja Arija Sačča. Ostaním dvěma, Nirodha Sačča a Magga Sačča, lze zatím porozumět jen myšlením, protože je zakusíme, až když dosáhneme stavu osvícení. Dokonce ani když je zakoušíme, nemůžeme je pozorovat. Toto je obtížný bod, protože když člověk dosáhne osvícení, spatří v tom okamžiku všechny Čtyři vznešené pravdy, ale v té chvíli je nelze pozorovat jako součást praxe. Lze je jen s moudrostí zakoušet a vidět v tomto okamžiku. To znamená, že abychom rozvinuli naši praxi, nemusíme sledovat ani pozorovat Nirodha Sačča, tedy Nibbánu, čehož nelze dosáhnout. Nibbána je konec všeho, každého jevu. Ve skutečné praxi pozorujeme jakýkoli podmíněný jev (tělesný, mentální, pocity, bolest, cokoli) jako povstávající a zanikající, jako neuspokojivý. Můžeme rovněž věnovat pozornost chtivosti nebo touze jako Samudaja Sačča, ale nemůžeme pozorovat Nirodha Sačča ani Magga Sačča. Porozumění, že tato praxe vede k zániku dukkhá, stačí. Porozumění a přijetí toho, že existuje takový stav, ve kterém se všechny jevy zastaví a skončí, stačí. Pak chápeme, že tato praxe všímavosti nás dovede k zániku neuspokojivosti, a to nám dává důvěru v naši praxi. Bez této důvěry nemáme moc motivace v praxi pokračovat.
OTÁZKY A ODPOVĚDI Tvrdíte, že pravým významem Vznešených pravd je vidět utrpení tak, jak ho vidí Vznešení, tak jak jej můžeme vidět? To je moc dobrá otázka. Úplně to pochopíme, až se staneme osvícenými, ale už tím, jak se naše praxe prohlubuje, prohlubuje se i naše pochopení pomíjivosti a neuspokojivosti. Praktikujeme, abychom dokázali vidět všechny podmíněné jevy, které povstávají a zanikají, jako neuspokojivé. Nemůžeme to skutečně vidět, dokud nezačneme praktikovat, vidíme to až s praxí. Když rozvineme dostatečnou moudrost, můžeme to pochopit mnohem hlubším způsobem a v tom okamžiku lze této osobě říkat osvícená. Když se staneme osvícenými, naše pochopení se stane úplným. Nicméně před tím to můžeme pozorovat a někdy i vidět, ale ne vždy. Někdy vidíme povstávání a zanikání velmi jasně. Když všímavost opravdu nabyde na síle, je to úžasné, v jednom letmém okamžiku pozorování, ať už pozorujeme cokoli, můžeme vidět pravdu na mnoho způsobů. Bez myšlení můžeme vidět, že to povstává a zaniká a že je to neuspokojivé a můžeme po sobě vidět aničča a dukkhá. Když v průběhu praxe rozvinete víc a víc všímavosti a samádhi, ve vyšších stádiích vhledů vipassaná se věci stanou jemnějšími a jemnějšími a jediné, co lze vidět, je, že něco povstává a něco zaniká. V některých případech ani nejste schopni říct, co toto něco je, můžete jen vidět, že to povstává a zaniká. Můžete rovněž pozorovat vaši pozorující mysl a vidět, že dokonce i ta je pomíjivá. Říká se tomu pati vipassaná, pati znamená znovu, vipassaná znamená pozorování, meditování. Něco pozorujeme a pozorujeme mysl, která zase pozoruje. Dokonce i naše pozorování se stane předmětem našeho pozorování a můžete vidět, že je to zase jen další mentální stav. V počátcích praxe nás velmi rozradostňuje, že dokážeme pozorovat: „Stávám se tak všímavým, má mysl se stává tak klidnou a teď vidím tak jasně! Ó, je to skutečně pravda; věci opravdu povstávají a zanikají velmi rychle!“ Stále ještě se ztotožňujeme s pozorující myslí, ale jak pokračujeme v praxi, dojdeme do stádia, kde jsme schopni udělat krok zpátky a znovu pozorovat pozorující mysl. „Tato mysl pozoruje tento předmět a tento předmět povstává a zaniká a tato pozorující mysl rovněž povstává a zaniká!“ Dokonce i tato takříkajíc vipassanová mysl povstává a zaniká. Vipassaná je v podstatě mentální stav a tento mentální stav, kterému říkáme vipassaná, pozorování, povstává a zaniká. Po chvíli dokážeme obé vidět velmi rychle, můžeme vidět předmět i pozorování povstávat a zanikat a bez přemýšlení si uvědomíte, že dokonce i tato vipassaná je pomíjivá. Opravdu, vipassaná je pomíjivá! Pozorující mysl a moudrost povstávající s touto pozorující myslí je pomíjivá, protože nemůže stát sama o sobě, musí být dohromady s vědomím. Když toto vědomí povstává a zaniká, dokonce i moudrost, která povstává s tímto vědomím, rovněž zaniká. Někdy nemáte moc jasné porozumění, moc jasné pozorování a jste tím rozčíleni. Když se praxe prohloubí, vidíte, že i když je tato vipassaná výtečná, je přece jen podmíněná, takže není opravdu spolehlivá, což znamená, že nebude trvat. Musíme pokračovat v praxi, protože jakmile přestanete praktikovat, jde to s vámi zase z kopce a to se také stane neuspokojivým. Tato pozorující mysl, která povstává a zaniká, vám nedopřeje skutečného klidu, i když vám uleví od spousty starostí, úzkosti a utrpení, ale protože neustále povstává a zaniká, není to pokojný stav. Není to místo, kde si můžete odpočinout. Pochopíte to, až tam dojdete.
(Meditující a nemeditující) Ano, puthudždžana (obyčejný člověk), který nemedituje, je velmi zmatený a má silně nesprávný názor. Puthudždžana, který medituje, již něco z tohoto nesprávného názoru překonal a není tak zmatený. Pokud meditující není všímavý, může se nechat lapit v jevech, ztotožnit se s nimi a tak hluboce trpět. Rozdíl je, že Puthudždžana, který dokáže meditovat a pozorovat jevy, si od utrpení může udržet distanc, protože v tom momentě povstává a sílí moudrost. Můžeme mluvit o dvou druzích puthudždžanů: andha Puthudždžana, což znamená slepí, totálně slepí obyčejní lidé, a kaljána Puthudždžana, což znamená jen částečně slepí nebo dokonce částečně osvícení. Tento stav osvícení není trvalý, protože jakmile na chvíli přestanete praktikovat, stanete se zase zmatenými a rozrušenými. Proto je pro obyčejného puthudždžanu tolik důležité v praxi pokračovat. Nenechte se odradit tím, že když přestanete s praxí, můžete se zase stát zmatení a nešťastní. Jíte každý den, jíte dnes a zítra se najíte zase; stejně tak meditujete dnes a zítra meditujete zase, dokud nedosáhnete aspoň prvního stupně osvícení.
Když dosáhnete stupně Sotapanna, stane se meditace návykem? Meditujete, co nejvíc můžete, ale ne neustále, protože když říkáme „neustále meditovat“, máme tím na mysli být všímavý. Jedině Arahat, osoba, která dosáhla čtvrtého stupně osvícení, tedy úplného osvícení, je vždy automaticky a přirozeně všímavý. Částečně osvícení jsou všímaví do určité míry, ale ne vždycky. Když Sotapanna medituje, začne rovnou u udajabbajáňána, tedy u povstávání a zanikání. Nezačíná od začátku; začíná v půli cesty, protože Sotapanna si trvale udržuje moudrost a schopnost vidět pomíjivost. Chtěl bych, abyste se hlouběji zamysleli nad pochopením dukkhá a nebyli z toho v depresi. Osoba, která medituje, rozumí utrpení velmi hluboce, ale dobrý meditující z toho nebude deprimovaný. Lidé, kteří jsou zde přítomni, meditují a studují Dhammu už nějakou dobu, ale jindy, když tu jsou nováčci, mluvím jinak. Co se stane, když nováčkovi řeknete, že nic nemá smysl, všechno je utrpení, nic nepřináší skutečné uspokojení? Většina z nich depresi už má i tak a já nechci být zodpovědný za to, co by se stalo, kdyby dostali depresi ještě větší. Vám tady můžu říct, že nic nemá smysl. Rozdíl je v tom, že těm, co nepraktikují, tato nesmyslnost připadá deprimující, jako něco osobního, ale ti, co praktikují, vidí, že nic nepřináší skutečné uspokojení. Pak už uspokojení nehledáte. To je svoboda. Jste odpoutaní. Tato neuspokojivost, to dukkhá není moje dukkhá. Dokud vidíte dukkhá jako moje dukkhá, můžete z toho mít depresi, ale jakmile ho vidíte prostě jako dukkhá, neuspokojivost, ne jako můj smutek, moje utrpení, ale jako přirozený jev, který povstává a zaniká a nemá smysl se k němu poutat, tedy pokud to vidíte takto, jste svobodní. Tato mysl s touto moudrostí a svobodou není deprimovaná. Je svobodná a šťastná a šťastná, že je svobodná. Vidět tyto dva způsoby chápání je velmi důležité.
O Patiččasamuppáda: O podmíněném vznikání Patiččasamuppáda se dá chápat dvěma způsoby. Pro ty z nás, kdo meditujeme, to například začíná od čakkhuň-ča patičča rúpé ča uppadždžati čakkhuviňňánam – oko a vizuální předmět, kvůli těmto
dvěma povstává zrakové vědomí a vy to pozorujete. Dlouho jsem si s tím hrál; zkoušel jsem být všímavý se zavřenýma očima a uvědomovat si zrakové vědomí. Byl jsem si vědomý čehosi, rozptýleného světla a nějakých vzorů. Zůstal jsem velmi všímavý, zcela všímavý a otevřel jsem oči a náhle tam bylo něco úplně jiného. Když jsem to dělal hodně dlouhou dobu, mohl jsem vidět povstání zrakového vědomí, jiného druhu zrakového vědomí. Když jsou oči zavřené, existuje stále ještě nějaké zrakové vědomí, protože stále ještě lze vidět nějaké světlo, není úplná tma; ale v momentě, kdy jsem otevřel oči, povstalo nové zrakové vědomí. Když to praktikujete znovu a znovu, po chvíli můžete udržet oči otevřené a pozorovat předmět a také to můžete převrátit a pozorovat zrakové vědomí. Ty dva se liší, je to stejná mince, ale můžete vidět obě strany, převrátíte to a vidíte i druhou stranu. Budete-li praktikovat, můžete stejným způsobem postupovat třeba se slyšením: sotaň-ča patičča saddhé ča uppadždžati sotaviňňánam – ucho, zvuk, sluchové vědomí. Když něco slyšíte, okamžitě si jste vědomí slyšení, slyšení je vědomím, vlastně slyšení je mentální stav a na tento mentální stav můžete zaměřit pozornost a vidět, jak právě teď povstává, před tím tam nebyl. Tímto způsobem můžete praktikovat patiččasamuppada. Pokud si tohoto mentálního stavu nejste vědomí, tato sekvence se bude opakovat stále dokola, protože se setkávají tyto tři věci – ucho, zvuk a sluchové vědomí – vznikl kontakt (phassa). Phassa paččája védaná, kvůli tomuto kontaktu vznikne nějaký druh pocitu (védaná); „Och, tento zvuk je krásný,“ nebo „tento zvuk není hezký“. Když se vám líbí, je to somanassa, překrásné, a když se vám nelíbí, je to domanassa, odporné. Védaná paččájatanhá znamená, že když se vám to líbí, chcete toho stále víc, tanhá: „Chci to, chci toho víc“ a když se vám to nelíbí, „Nechci to,“ je to také tanhá. Jak můžeme mluvit o védaná paččája tanhá, když se nám to nelíbí? I když se vám něco nelíbí, tato nechuť vás předpodmiňuje k tomu, abyste toužili po něčem jiném; „Tohle nechci, ale…“ Toto „ale“ je tanhá, „Chci něco jiného“. Tanhá paččájaupádána je, když se tato touha stane tak silnou, že je z ní lpění a nedokážete to pustit, „Tak či onak to musím mít!“; upádána paččájabhava znamená, že jdete a něco pro to uděláte. Bhava má dva významy, jedním z nich je kamma bhava, což znamená, že o tom přemýšlíte, mluvíte a něco pro to uděláte. Z touhy se stal čin, akce. Takto se stále dokola točí řetězová reakce. Podle toho, jak silná vaše praxe je, můžete tento řetěz v kterémkoli článku přeseknout. Jste-li opravdu všímaví, můžete ho pozorovat od prvního momentu zvuk-ucho-slyšení. To proto praktikujeme označování „slyšení, slyšení…“ Z počátku si můžete říkat k čemu je označovat nebo pozorovat „slyšení… slyšení… slyšení…“, ale po nějaké době, když se stanete velmi všímaví, můžete pozorovat, jak sluchové vědomí povstává právě teď. Někdy budete překvapeni. Slyšíte něco hezkého a náhle pocítíte „To je něco dobrého, líbí se mi to“. Když jsem poprvé zpozoroval tuto mysl s náklonností, byl jsem vskutku překvapen. Nerozčílilo mě to, byl jsem moc šťastný, že dokážu vidět tuto mysl, které se něco líbí. Je velmi důležité zachytit tento okamžik a pozorovat. Přemítat o něm později není tak mocné ani tak jasné, ale v momentě, kdy vyvstává a vy ho zachytíte, je zcela jasný a vy si pomyslíte: „Jak úžasné, že povstává tato mysl s náklonností…“ Vidím to jako tajemství. „Jak tajemné, že se mysli líbí tento předmět.“ S viděním je to stejné, pozorně sledujete „vidění… vidění… vidění…“ a náhle, jakmile něco uvidíte, opět vyvstane touha. „Och, vidění a náklonnost, tato náklonnost tu předtím nebyla.“ Když to vidíte v okamžiku, kdy to vyvstává, vidíte to velmi objektivně a víte, že tato náklonnost nebo
averze „není mé, není já“. „Já“ ho nedělám. Povstává kvůli přirozeným podmínkám a celé to chápete; v záblesku velmi jasně vidíte anattá. Když vidíte chtivost jako anattá, vidíte svobodu, protože tam není žádné ztotožnění. Neztotožňování je svoboda, máte svobodu pozorovat. Jak tuto svobodu stále více posilujete, v okamžiku, kdy jste bdělí, jste volní.
Souvisí bhava s kammou? Bhava má dva významy: jedním je kamma a druhým je znovuzrození a oba významy jsou tu uplatněny. Když se touha, chtivost a hněv stanou činem, vytváříte mocný mentální stav. Síla tohoto mentální stavu se projeví v nějakém druhu existence a této existenci se také říká bhava.
Když všímavě pozorujete, vidíte anattá? Pokud se s tím neztotožňujete, jen pozorujete, vidíte anattá. Tomuto bodu chceme porozumět velice jasně; je to delikátní a křehký bod.
(Přijímání) Dokážete-li pozorovat velmi jasně, náklonnost nebo averze nebudou trvat moc dlouho, prostě zmizí. Někteří z mých studentů si v počátcích hodně stěžují: „Máme tolik chtivosti a hněvu, jak můžeme meditovat?“ Podporuji je, aby pokračovali v praxi, a přijde-li hněv a touha, ať se je nepokoušejí odstranit. Nesnažte se je překonat; zkuste je pozorovat ještě bedlivěji. Později mi mnoho z nich řeklo, že když se to skutečně snažili pozorovat, zmizelo to, bylo to pryč. Nepokoušejte se s tím bojovat, ale pozorujte to velmi zblízka. Tak často slyšíme, že chtivost a hněv nejsou dobré, takže ve chvíli, kdy je zakoušíme, první, co s nimi chceme udělat, je zbavit se jich. To během meditace není správný přístup. Je možné je na chvíli potlačit, ale lepší je to neudělat. Také se nepokoušejte rozptýlit tím, že budete dělat něco jiného. Pokuste se je pozorovat, protože pozorností je můžete překonat. Nepozornost může způsobit velké problémy. Rád bych řekl něco víc o potlačování, ale mluví se o něm dost těžko, víte proč? Protože nevšímaví lidé o něm nechtějí nic slyšet, bojí se toho slova. Když lidé nejsou v kontaktu se svými mentálními stavy, stanou se depresivní. Když potlačujete chtivost, stane se depresí. V knihách o psychologii se říká, že když jste mentálně zranění a potlačíte to, stane se to hněvem, studem nebo pocitem viny a dostanete depresi. To je pravda, ale dokonce, i když potlačujete své touhy, něco chcete a potlačíte to, stanete se emočně mrtví a dostanete depresi. Jakákoli potlačená emoce se může stát depresí. To je jednoznačný psychologický zákon. Můžeme to překonat jedině pozorováním. Musíme se naučit být pozorní, rozumět tomu a vhodně to vyjadřovat. Když se zlobíte, nepředstíráte, že se nezlobíte, tím byste dostali depresi. Dokonce, i když cítíte pýchu, nepředstírejte, že necítíte pýchu, buďte si jí vědomi a přijměte ji. Tato kultura nás učí dělat věci špatně. Učí nás myslet si, že jsme špatní, když jsme dobří, a že jsme dobří, když jsme špatní! Když víte, že jste udělal něco špatně, prostě to přiznejte a přijměte to, a když uděláte něco dobře, přiznejte si, že se vám něco povedlo. Přijmout pravdu o tom, co se ve skutečnosti děje, je jediná cesta ke svobodě. Popírání je svazující. V těchto dnech lidé učí „buďte prostě jen šťastní“ a pokud opravdu jste šťastní, pak je to v pořádku. Nicméně lidé předstírají, že jsou šťastní, a když předstíráte, víte, co se stane? Zase budete v depresi. Nepředstírejte! Pokud jste
nešťastní, přijměte to, přiznejte to a mluvte o tom.
Jak se stavíte k mužům, kteří propadli depresi, protože jejich ženy jsou příliš náročné? Víte, proč dostanete depresi? Protože jste se nenaučili říct ne, ustupujete a ustupujete a už nevíte, co máte dělat. Chcete utéct pryč, už ji nechcete ani vidět, ale nemůžete bez ní žít a v mysli máte velký konflikt. Potlačujete to a jste čím dál rozčílenější a ztrácíte svou sebeúctu. Zlobíte se na ni, ale nemůžete svůj hněv vyjádřit, a čím víc takto předstíráte, tím máte větší depresi. Musíme se naučit, jak vhodným způsobem říkat ne. Ne tím, že odmítneme osobu, ale tím, že té osobě dáme najevo: „nemůžu zvládnout úplně všechno“. Je velmi důležité naučit se říkat ne. Prozradím vám další část svého života. Učil jsem své děti, jak říkat ne. Musíte se to naučit, nedá se tomu uniknout, protože lidé se dožadují víc, než můžete dát. Musíte lidem dát najevo, kde jsou vaše limity: „mám tě rád, respektuju tě a chci ti pomoc, ale můžu udělat jen tolik a tolik; neznamená to, že tě nemiluju. Miluju tě a záleží mi na tobě, ale mám své hranice.“ Když nevíme, jak říkat ne, a poddáváme se až příliš, přivodíme si znovu depresi, protože nejsme s našimi pocity upřímní. To neplatí jen na partnery, ale i na šéfy.
(Ne-já) Být bez já znamená pomoct tak, jak můžete, ale ne víc, než můžete, takže musíte znát své hranice. Skutečné „ne-já“ se uskuteční až při osvícení, ale než se stanete plně osvícenými, nemůžete předstírat, že žádné já nemáte. Fungujeme ve dvou rozdílných realitách. V této konvenční realitě fungujeme, jako bychom měli já a nemůžeme to popírat. Obyčejně se mysl identifikuje s čímkoli. Jedině, když meditujeme a pozorujeme to velice přesně, vidíme, že všechno jsou jen jevy, které se neustále proměňují. V běžných chvílích, když nejsme ponořeni v hluboké meditaci, stále ještě cítíme, že je já, duše, něco trvalého. Musíme tuto konvenční realitu chápat a musíme také chápat, že existuje i konečná realita. Chápete-li obě tyto skutečnosti, fungování ve světě se najednou stane velmi snadným. Když se identifikujeme se všemi našimi pocity, myšlenkami a emocemi a necháme se v nich lapit, vytváříme víc a víc problémů. Nicméně v běžném životě se musíme chovat a fungovat jako osoba. Čili chovat se jako osoba, ale nenechat se chytit v emocích atd., je velmi důležité. Jak se stáváte čím dál všímavější, můžete se znovu a znovu naladit do tohoto meditačního mentálního stavu a osvobodit se, i když jen na krátké chvíle.
Není k tomu, abych se přepínal z jedné skutečnosti do druhé, potřeba vyrovnanost? Ano, přesně tak. Před pár týdny jsem dostal dopis od jedné své barmské studentky, kde stálo: „Když se mi podaří přepnout do tohoto mentálního stavu ´ne-bytí ne-osoby´, dokážu snadno řešit všechny své problémy.“ To je nejlepší způsob, jak reagovat. Hněv, smutek nebo jakákoli chtivost – v momentě, kdy přepnete do tohoto mentálního stavu, vidíte to jen jako anattá. V tomto mentálním stavu můžete opravdu cítit vědomí bez „já“. Toto vědomí můžete znovu pozorovat a vidět tu svobodu. Není tam žádná identifikace, je to lehké a svobodné. Ne totálně svobodné, ale hodně svobody v tom je.
Když vidíte ne-já, dokážete se snadno vzdát těla, třeba v případě někoho, kdo se topí? Když umíte plavat! Děláte-li něco, co nemá moc dobré výsledky, nemá smysl to dělat. Ve chvíli, kdy mysl není lapena v egu, v já, můžete činit dobrá, správná rozhodnutí. Máte spoustu moudrosti a jasnosti. Ať uděláte jakékoli rozhodnutí, s největší pravděpodobností bude správné. Nerozhodujete se z pohledu ega nebo já, vycházíte z pochopení situace. Když meditujete a naladíte svou mysl do tohoto mentálního stavu, kde není ego, do určité míry si ho udržíte i poté, co z meditace vystoupíte. Nejste zaujatí, ať se díváte na cokoli. V této běžné realitě musíme fungovat všichni. I když dosáhnete osvícení, stále musíte jednat s lidmi a když jednáte s lidmi, nejste v konečné realitě. Když jednáte s lidmi, jste v konvenční realitě, ale protože jste už zakusili tento mentální stav bez ega a také tu moudrost, udržujete si hlubokou chápavou moudrost, jež není sobecká, dokonce i když v tom mentálním stavu nejste. Tato moudrost ovlivňuje váš každodenní život, protože kdyby neměla vliv na váš každodenní život, jaký je smysl meditace? Nemůžete žít totálně v konečné skutečnosti. Naše meditační praxe musí mít vliv na náš každodenní život.