Á K C I T S I L A I SO C REPU Hlavní město Rozloha Nejvyšší bod Časové pásmo Počet obyvatelstva Hustota zalidnění Jazyk Náboženství Státní zřízení Vznik Měna
Hanoj 329 560 km čtverečních Fan Si Pan (3 144 m. n. m.) +7 90 549 390 (14. na světě, odhad v r. 2011) 253 ob. / km čtvereční vietnamština (úřední), angličtina (rozšířena jako druhá řeč), francouzština, čínština, a khmerština; horské jazyky (mon-khmerština) a malajština buddhisté (90,3%), katolíci (6,7%), Hoa Hao (1,5%), Cao Dai (1,1%), protestanti (0,5%), muslimové (0,1%) Socialistická republika 2. září 1945 (nezávislost na Francii) Vietnamský dong (VND)
Vietnam (vietnamsky Việt Nam), celým názvem Socialistická republika Vietnam (vietnamsky Cộng hòa xã hội chủ nghĩa Việt Nam, česky též Vietnamská socialistická republika, VSR), je stát v jihovýchodní Asii, na východě poloostrova Zadní Indie při pobřeží Jihočínského moře. Jeho sousedé jsou Kambodža, Čína, Laos. Počet obyvatel přesahuje 90 milionů. Hlavním městem je Hanoj. V zemi vládne komunistická strana, která však dovoluje soukromé podnikání. Oficiálním jazykem je vietnamština.
UBLIKA
V
Vlajka Vietnamu na červeném poli je žlutá pěticípá hvězda, symbolizující jednotu lidu a budování socialismu. Pět cípů hvězdy představuje pět vietnamských dělníků, rolníků, intelektuálů, mládež a vojáků. Má funkci hvězdy červené, ale protože je list vlajky červený, byla pro ni zvolená žlutá barva (červená a žlutá jsou oblíbené barvy v této části světa). Barva listu znamená revoluci a krev prolitou za svobodu země. Vlajka se používala od roku 1945 v různých obměnách jako symbol boje proti Francouzům, ale vznikla už okolo roku 1940. Hvězda, vepsaná do kružnice o poloměru rovném pětině délky listu, měla do roku 1955 plnější tvar. Od té doby má dnešní podobu.
M A N T IE
FRANCOUZSKÁ INDOČÍNA KOČINČÍNA
1862 - 1946 - 1954
Francouzská Indočína vznikla v říjnu roku 1887 spojením území Annamu, Tonkinu, Kočinčíny (z těchto dřívějších koloniálních území se sklád á dnešní Vietnam) a Kambodžského království (tzv. „království“ bylo přím o závi slé na fran couz ské kolo niáln í moc i). Po fran couz sko- siam ské válc e se v roce 1893 připojil k Indočíně i Laos. Ve čtyřech protektorátech byla Francouzi ponechá na určitá moc v rukách místních vládců, tj. vietnamských císař ů a laoských a kambodžských králů. Míst ní vládcové měli de iure v rukách veškerou moc, ale ve skutečno sti byli jen figurkami francouzského vlivu v zemi. Od roku 1885 do roku 1895 vietnams ký revolucionář Phan Đình Phùng vedl povstání proti francouzské koloniální moci. Jeho povstání bylo sice potlačeno, ale nacionalistické hnut í se Francouzům vymýtit nep oda řilo, ba před evší m běh em prvn í svět ové válk y zesí lilo. Avša k všec hna povs tání Viet nam ců i pokusy o vyjednávání nepřinesly žádn ý výsledek alespoň částečné nezávislo sti na francouzském zámoří. Kočinčína byla v letech 1863–1954 francouzská kolonie v jihovýchodní Asii, zahrnující jih dnešního Vietnamu a část východní Kambodže. Kočinčína byla součástí Francouzské Indočíny a jejím hlavním městem byl Saigon. 28. 9. 1946 přem ěněna na zámořské teritorium Fran couzské unie. 8. 3. 1949 součást loutkového režimu císaře Bao Daie, podporovaného francouzským i okupanty. 26. 10. 1955 se stala součástí nezávislé Vietnamské republiky (jižní Vietnam)
VIETNAMSKÁ ŘÍŠE 1945
se vlády ve Francii ncie v druhé světové válce Fra e ážc por po 0, 194 í zář V lo invazi do Indočíny režim. Japonsko proved ujal fašistický Vichystický e vedli a udržovali la do Tonkinu. Japonci dál ny. V říjnu 1940 proto a japonská armáda pronik Japonci ustoupili z Indočí d pře ří kte , uzů vahou nco Fra ísto e, ústupem Německa a pře státní aparát Indočíny nam 1945, s osvobozením Franci zna očíny. bře Ind 9. ké a. uzs válk nco ká Fra uzs celým územím vypukla thajsko-franco hodli převzít kontrolu nad srpna roz i do onc až eli Jap se drž u nu ifik očí Pac Ind v Spojených států Japonci Francouzskou . paň kam ou nsk očí ind druhou Japonská armáda zahájila kapitulovala. da vlá ká ons jap kdy 5, 194
VIETNAMSKÝ STÁT 1949-1954
ncouzské unie. útvar, který byl součástí Fra Vietnamský stát byl státní očíny. I když Ind e bývalé francouzské koloni Stát vznikl v roce 1949 z na severu víc Na í. nci Fra s slost politickou unií , která prosazovala nezávi byl samostatný, byl spojen demokratická republika ká ena ms zříz tna a Vie byl ká ti čás stic í uni jižn ncií zrušena a na země vznikla kom 5 byla politická unie s Fra 1890. e 195 roc e v roc už V na tu. rže stá nav to kém tak ms na Vietna této podobě byla ntující se na USA. Vlajka v Vietnamská republika, orie
VIETNAMSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA
1945 - 1976
Vietnamská demokratická republika či Demokratic ká republika Vietnam, obvykle označovaná jako Severní Vietnam, byla komunisty ovládaný stát v severní části Vietnamu v severní polovině mode rního Vietnamu, zahrnující Tonkin a severní polovinu Annam u. Hlavním městem státu byla Hanoj. Nezávislost byla vyhlášena Ho Či Minem 2. září 1945. Severní Vietnam zanikl 2. července 1976 po vítězné Vietna mské válce a doby tí Jižníh o Vietn amu tím, že se oba vietn amsk é státy sjedn otily a vytvo řily jedno tnou Socialistickou republiku Vietnam.
Í VIETNAM N IŽ J A IK L B U P RE 1975 - 1976
mu dnešního Vietna načení pro část oz lo ika bl by pu m na Re et y. Vi mské válk Republika Jižní u skončení vietna on po ig ce Sa át du kr , pá -6 o re pu bl ik y (p v letech 1975 é sk m a na al et Vi ov zá ni ku severnímu která exist by la zř íz en a po la o připojení k atímní vládou, va oz ilo pr us u a ko ic 69 ist 19 mun u od roku k severní části v roce 1975) ko Jižního Vietnam blika připojena da pu vlá re í la čn by uje lu , vo dy re řížské doho . Vlajka se shod jako Prozatímní istickou vládou i, po skončení pa ěj un la m zd by ko po ž a k co en ro u, říz O publika Vi et na m Vietnamu. bo ze ní Ji žn íh o á socialistická re vo sk ký m os ns y na zá nt et rty Vi fro pa a y ní en lk ské vá a vytvoř ak em N árod během vietnam ng u, te dy se zn nizace vedoucí ga or á s vl aj ko u Vi et ko ck le ta vs ientovaná po komunisticky or iky. etnamské republ Vi dě boj proti vlá
VIETNAMSKÁ REPUBLIKA 1954 - 1976
Vietnamská republika (často neformálněji nazývaná pouze Jižní Vietnam) byla státem nacházejícím se na území dnešní Vietnamské socialistické republiky, jižně od 17. rovnoběžky. Vznikla rozdělením původní francouzské kolonie Vietnamský stát, součásti francouzského impéria. Na Ženevské mírové konferenci v roce 1954 bylo jako součást mírového řešení konfliktu mezi Francií a komunisty ovládaným hnutím Viet Minh dohodnuto rozdělení Vietnamu 17. rovnoběžkou, přičemž v obou částech země měly proběhnout volby a následně rozhovory o reunifikaci. Toto řešení však bylo, vzhledem ke komunistickým volebním manipulacím na severu, vládou Vietnamské republiky později odmítnuto. Během své krátké existence byla republika neustále ohrožována jak vnitřními boji s komunistickou organizací Vietkong, používající někdy i teroristické metody boje, jako třeba útoky na civilní obyvatelstvo, tak vměšováním Vietnamské demokratické republiky na severu do tohoto konfliktu Těmto útokům, přes snahu svobodného světa, včetně zapojení ozbrojených sil USA, nakonec podlehla a byla tzv. Prozatímní revoluční vládou Jižního Vietnamu přivtělena k VDR, přičemž celek dostal název Vietnamská socialistická republika.
1955 - 1976 - NYNÍ
VIETNAM
SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA
Státní znak Vietnamu tvoří zlatá pěticípá hvězda ze státní vlajky na červeném kruhovém podkladu ohraničeném věncem rýžových klasů s ozubeným kolem ve spodní části. Klasy jsou převázány rudou stuhou s nápisem Cộng hoà xã hội chủ nghĩa Việt Nam (Socialistická republika Vietnam). Znak byl přijat Severním Vietnamem 30. listopadu 1955 a po sjednocení se stal 2. července 1976 státním znakem celého Vietnamu.
TEN, KDO JE OSVÍCEN
HO CHI MINH
(narozen 19. května 1890 v provincii Nghe An tehdejší Indočíny – zemřel 2. září 1969 v Hanoji), vlastním jménem Nguyễn Sinh Cung, jméno Ho Či Minh (vietnamsky psáno Hồ Chí Minh, ve významu přibližně „Ten, kdo je osvícený“ nebo „Ten, kdo osvětluje cestu“) byl vietnamský politik, vůdce boje za Národní Osvobození a v letech 1946–1955 premiér, od roku 1955 do své smrti první prezident Severního Vietnamu. Byl plně odpovědný za osvobození Vietnamu od francouzské nadvlády a nastolení socialistického režimu v Severním Vietnamu i represi proti odpůrcům nezávislosti a socialismu. Ho Či Minh byl rovněž dlouhá léta pracovníkem a agentem Kominterny a mnoho let žil v Moskvě a Paříži. Jeho žena byla Číňanka a proto se k ní veřejně nehlásil. Umělecky se projevoval především jako básník. Mimo jiné se proslavil svou skromností, když, místo v paláci bývalého francouzského guvernéra, bydlel v domku jeho zahradníka.8. května 1978 přejmenovali vietnamští komunisté v rámci vytváření kultu osobnosti Saigon, bývalé hlavní město Jižního Vietnamu, na Ho Či Minhovo město.
HO CHI MINOVA STEZKA Ho Či Minhova stezka (Đường mòn Hồ Chí Minh) byl logistický systém provizorně improvizovaných cest, který sahal z Vietnamské demokratické republiky (Severní Vietnam), do Vietnamské republiky (Jižní Vietnam) přes sousední Laos a Kambodžu. Stezka sloužila k zásobování podzemního hnutí Vietkongu i pravidelných jednotek Vietnamské lidové armády během války ve Vietnamu. Systém netvořila jediná komunikace, ale komplex rozvětvených cest vyježděných nákladními automobily, chodníků pro pěší a na bicyklech se pohybující jednotky. Zahrnovala i transport po řekách a v pozdějších fázích války ji tvořil i provizorní ropovod. Pojmenována byla americkými jednotkami podle severovietnamského komunistického vůdce Ho Či Minha. Část procházející Laosem byla označována i jako stezka Truong Son podle stejnojmenného pohoří. Podle některých názorů (např. Robert J. Hanyok: Spartans in Darkness) byla jedním z největších vojensko-inženýrských projektů 20. století. Denně se po ní přepravoval materiál o hmotnosti stovek tun a vojenské jednotky
. Stezka byla intenzivně bombardována americkým letectvem (například při operaci Rolling Thunder), tyto snahy o její přerušení však nebyly dostatečně účinné a neměly proto dlouhodobý úspěch. Při operaci Commando Hunt, kterou začala americká armáda 11. listopadu 1968, byla stezka i část území neutrálního Laosu opět cílem bombardérů amerického letectva. Během operace bylo v oblasti svrženo tři miliony tun bomb. Mnohé oblasti Kambodže, Laosu i Vietnamu jsou tak dodnes jedněmi z nejrozbombardovanějších oblastí na Zemi. Stezka byla dvakrát přerušena pozemními útoky amerických a jihovietnamských vojsk, poprvé v dubnu 1970, když tyto jednotky vpadly do Kambodže a o rok později když jihovietnamská armáda vstoupila do Laosu. Neschopnost Američanů a jejich spojenců přerušit zásobování po Ho Či Minhově stezce bylo jedním z důvodů jejich neúspěchu v celé válce.
Konec druhé světové války s sebou přinesl mj. také konec japonské okupace Indočíny. Ve Vietnamu se po válce chopili moci komunisté v čele s Ho Či Minem a 2. září 1945 vyhlásili Vietnamskou demokratickou republiku. První ze světových mocností, která se postavila proti tomu, byla Francie. Ta totiž chtěla obnovit svou vládu nad koloniemi v celé Indočíně. Francie tedy poslala do Vietnamu svá vojska, ta však po pěti letech bojů kapitulovala u Dien Bien Phu v květnu 1954. Následovala mezinárodní konference o Indočíně, která se konala v červenci 1954 v Ženevě. Tam byl Vietnam rozdělen sedmnáctou rovnoběžkou na severní a jižní část. V severním Vietnamu vládl Ho Či Min a jeho komunistický režim a na jihu vládl prezident Ngo Dinh Diem. Na přelomu let 1960 – 1961 byla v jižním Vietnamu založena Národní fronta osvobození Vietnamu a s ní i její úderné oddíly zvané Vietkong. Další válka ve Vietnamu začala jako rozhodný pokus Vietkongu o svržení vlády Jižního Vietnamu, v jehož pozadí stál komunistický Severní Vietnam snažící se o spojení celého Vietnamu pod komunistickou nadvládu. Guerilla, kterou začal Vietkong v Jižním Vietnamu, probíhala od roku 1959. Útoky pokračovaly a zesílily i v následujícím roce. Jelikož USA byly jednoznačně proti rozšiřování komunismu, roku 1961 americký prezident John F. Kennedy slíbil pomoci udržet nezávislost Jižního Vietnamu. V následujícím roce bylo ve Vietnamu již přes deset tisíc amerických vojáků. Tunelový systém poskytoval komunistickým vojákům téměř dokonalé úkryty, ale sloužil též pro komunikaci, zásobování, léčení a skladování zbraní. Po incidentu v srpnu 1964, kdy severovietnamské hlídkové čluny zahájily palbu na americké lodě v Tonkinském zálivu, se Američané rozhodli rozpoutat válku s Vietkongem naplno. Od února 1965 začaly Spojené státy Americké bombardovat Severní Vietnam. Bombardování bylo vzápětí následováno vyloděním amerických jednotek v jižním Vietnamu (Da Nang) dne 6. března 1965, čímž lokální válka přerostla ve velký mezinárodní konflikt, v němž bylo nasazeno přes milion Američanů společně se stovkami amerických letadel, tanků, a ostatní výzbroje. Oficiálně se do Vietnamské války zapojilo na straně USA dalších čtyřicet států, které podporovaly Jižní Vietnam posláním bojových jednotek a zbraní, ale USA měly na tomto největší podíl. Proti Jižnímu Vietnamu byl kromě Severního Vietnamu také Sovětský svaz a komunistická Čínská lidová republika, která poskytla zbraně nejen Severnímu Vietnamu, ale také bojovým jednotkám Vietkongu. Zajímavostí je, že Severnímu Vietnamu pomáhalo i tehdejší Československo, které dodávalo munici a zdravotnický materiál. Válka ve Vietnamu skončila s obrovskými ztrátami na životech vítězstvím komunistického severu Američané ve válce použili mnoho nových zbraní, např. bojové vznášedlo, laserem naváděné letecké pumy či rotační kanón s rychlostí střelby až 6 000 ran za minutu. Ve velké míře se též uplatnily bojové opancéřované vrtulníky. Vietkong používal jinou taktiku než Američané, totiž taktiku malých úderných oddílů, které měly za úkol vždy něco zničit a rychle poté zmizet. Tato taktika si brzy vysloužila název „Sedmiminutová válka,“ jelikož střet nikdy netrval příliš dlouho. Zpočátku měli převahu Američané, ale proti taktice Vietkongu, který vedl odlišný druh války (zdlouhavý, polopartyzánský způsob drobných nebo středních útoků, pastí na cestách, nášlapných min apod.) Američané nedokázali účinně vzdorovat. Během celé války byl Vietkong zásobován ze severu po tzv. Ho Či Minově stezce. Postupem času, jak byla válka vedena, se proti ní také stavělo více a více Američanů, kteří považovali válku za nesmyslnou a nevyhratelnou, pořádali nejrůznější protesty po celých Spojených státech. I když USA měly jednoznačně technickou převahu, síly Vietkongu se postupem času zvětšovaly, protesty proti válce rostly, a válka se stále prodlužovala; nakonec, ač stále tvrdě bojovali, Američané z Vietnamu po podepsání pařížské dohody roku 1973 odešli. Po dvou letech, kdy jihovietnamský prezident čelil severovietnamské armádě bez podpory Američanů, byl nakonec v dubnu 1975 dobyt Saigon a byl vytvořen jednotný Vietnam pod nadvládou komunistů. Válka tedy nakonec skončila vítězstvím komunistického severu, ovšem ztráty na obou stranách byly obrovské – cca 250 tisíc mrtvých jižních Vietnamců, 58 tisíc Američanů na straně jedné a více než milion mrtvých severních Vietnamců na straně druhé. Zdroj: http://www.dejepis.com
HISTORIE
První kontakty v padesátých letech (chrastavské děti) Imigrace z Vietnamu na území dnešní ČR přicházela v několika vlnách od roku 1956. V tomto roce po mezistátní dohodě přišlo několik jednotlivců a zejména sto dětí postižených válkou. Česká strana umístila děti v Chrastavě, kde zůstaly pohromadě. Jejich adaptace na české prostředí se částečně zpomalovala tím, že děti žily ve svém vietnamském kolektivu. Dalším zpomalením při výuce češtiny byla přítomnost trojice vietnamských učitelů. Mnozí z mladých Vietnamců zůstali v tehdejším Československu na další studia. Někteří pak zvolili tuto zemi za svůj nový domov a založili rodiny. V dalších letech pak následují malé skupinky studentů. Objevují se mezi nimi i méně "praktické" obory jako jsou loutkoherci apod. V roce 1967 doplnilo stávající skupinu učňů, studentů a stážistů dalších 2100 Vietnamců, většinou dělníků...
IMIGRACE Smlouva s VDR roku 1973
Zásadním mezníkem ve vývoji migrace vietnamské populace do Československa je rok 1973. Vládní delegace Vietnamské demokratické republiky navštívila Československo v lednu 1973, aby projednala příchod nových deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů k získání profesních zkušeností. Vietnamský požadavek domácí stranu zaskočil a byl chápán jako mimořádně veliký. Československá strana viděla, že takové žádosti nebude moci okamžitě vyhovět. Vietnamská delegace kvůli podobným požadavkům již navštívila Polskou lidovou republiku a z Československa pak odjela do SSSR jednat o stejných tématech. Vietnamská vláda pokládala přípravu kvalifikovaných dělníků hlavních profesí za jednu z klíčových otázek obnovy a rozvoje ekonomiky země. Několikrát opakovala, že nemá za daných podmínek možnost připravit tyto kádry na svém území. Vyslovila naléhavou prosbu, aby vzhledem ke klimatu v zimě u nás a na Sibiři, kudy bude skupina vlakem projíždět, mohla prvá skupina vietnamských občanů k nám přijet nejpozději začátkem listopadu 1973.
VIETNAMCŮ
Analýzou požadavků vyvstal záhy velmi vážný problém se zabezpečením budov a učeben pro jazykovou výuku vietnamských občanů. Jestliže mělo ještě v roce 1973 přijet 1000 – 1200 Vietnamců a v dalších letech každoročně ve třech turnusech 3 – 4 tisíce, bylo by třeba během několika měsíců získat objekty s kapacitou asi 1200 ubytovacích míst a 80 učeben. Z toho by mělo být asi 700 až 800 míst v českých zemích, 300 až 400 míst na Slovensku.
DO ČESKÝCH
Smlouvy uzavírané postupně v roce 1973, 1974, 1979 a 1980 umožnily příjezd velkého množství dělníků, učňů, studentů a stážistů. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. Jejich počet byl nejvyšší v letech 1980-1983, přibližně 30 000 osob. Pak došlo po mezivládní dohodě k postupnému snižování. V roce 1985 to bylo už 19 350 osob, z toho byla naprostá většina mužů (14 973). Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem 4000 osob). Do konce osmdesátých let se tento počet postupně snižoval až o jednu třetinu v době ukončení platnosti mezistátní smlouvy v roce 1990.
ZEMÍ
V první polovině 80. let dosahuje migrace nejlepší organizace. Dochází ke snaze vybírat učně a stážisty podle potřeby provincií a jednotlivých resortů a jejich podniků. Také jazyková příprava migrantů již ve Vietnamu a pak v ČSSR je relativně nejkvalitnější za celé sledované období. Ve druhé polovině 80. let dochází z obou zúčastněných stran (vietnamské a československé) k vlastnímu jednostrannému využívaní situace. Československo stále více využívá Vietnamce v neatraktivních oborech, na pásové výrobě ve fabrikách, při pomocných pracech a při "záchraně" plnění plánu. Na vietnamské straně se objevuje možnost migrace za úplatu. Vietnamci využívají výdělku k posílání zboží do Vietnamu. Do ČSSR se dostávají i kriminální živly, lidé z prostředí, kde byly normální úplatky, děti funkcionářů atd. Snaha naučit se řemeslu či zdokonalit se v pracovní činnosti ustupuje vidině rychlejšího a snadnějšího výdělku.
JAK SE K NÁM
Ekonomická migrace po roce 1989
Mezi Vietnamci, kteří se podíleli na organizaci vietnamské migrace v bývalé ČSSR, se traduje, že vláda v roce 1990 uvolnila 14 milionů dolarů pro Vietnamce, kteří měli kontrakty na pracovní pobyty v zemi a kterým závody z důvodů rušení či jiných důvodů ekonomické transformace nemohly dále poskytnout zaměstnání. Tlak na návrat do Vietnamu byl ale podle samotných migrantů nedůsledný. Dřívější pobyt v ČSSR tak umožňoval zůstat zde nebo jinde v Evropě. Nabízelo se několik variant, jak se vyhnout návratu do VSR. Nejvíce využívanou možností byla emigrace do sousedních zemí, zvláště do Německa a dále založení s.r.o. společně s občany České republiky. Následně pak byla možnost získat živnostenské oprávnění a dlouhodobý pobyt resp. později trvalý pobyt.
VLASTNĚ
Po roce 1989 se k Vietnamcům "starousedlické" populace přidávají následné imigrační proudy:
1. z Vietnamu na základě možnosti scelování rodin 2. příchodem z Německa, většinou po r. 1993‚ kdy Německo ukončilo s Vietnamci, kteří měli pracovní smlouvy z doby NDR, pracovní pobyty a nutilo je po finančním vyrovnání k reemigraci 3. příchodem Vietnamců z dalších zemí: především ze Slovenska, dále z Polska a Maďarska 4. nelegální migrace z Vietnamu putovala přes Rusko, kde jednotlivci a malé skupiny pobyli v Moskvě až tři měsíce při čekání na další cestu do Maďarska. Po příchodu do Budapešti následoval většinou několikatýdenní pobyt jako příprava na překonání hranic slovensko-maďarských a česko-slovenských prostřednictvím kamionů.
DOSTALI
Do České republiky odešli a odcházejí v naprosté většině Vietové (Kinh). Imigranti pocházejí především z venkova a větších měst bývalého severního Vietnamu, nejvíce z chudších provincií Nghe An a Ha Tinh, dále Hung Yen, Hai Duong a pak delty Rudé řeky. Přicházeli a přicházejí sem za vidinou lepšího výdělku, než jaký měli ve Vietnamu. Nemigrují ve jménu touhy po změně kulturního prostředí, poznání čehokoli nového. Přicházejí nasadit a obětovat přítomnost svého života za materiální zisk v blízké budoucnosti. Smysl svých ekonomických aktivit formulují Vietnamci žijící v ČR do tří zásad: uživit na dobré úrovni rodinu, finančně zabezpečit děti a postarat se o rodiče kteří jsou ve Vietnamu.
BANÁNOVÉ
Výraznou složkou každodenního života Vietnamců v ČR je stav provizoria v oblasti bydlení, volného času atd. Přestože přibývá těch, kteří se rozhodli pro trvalou existenci v ČR, fenomén provizoria výrazně poznamenává jejich chování ve všech oblastech života. Jen malá část si uvědomuje šance postupnou adaptací vystoupit z marginálního prostředí do běžného života majority. "Obývají" velkoobchodní nebo maloobchodní tržnice, kde možnosti integrace jsou minimální. Naprostá většina současných vůdčích osobností vietnamských komunit má zkušenosti se životem v ČR před rokem 1989. Kolem těchto osob se zkušenostmi s českou realitou delší než deset let "se točí" chod lokálních komunit. Záleží na osobnostní výbavě každého z nich, jak s těmito "výhodami" dokáže naložit. Je to škála aktivit od organizování různých výroben přes podnikání v souvislosti s dovozem a prodejem asijského zboží (to především) až po jakési nadstavbové podnikání, kam patří i bezpracné vymáhání procent z podnikání jiných osob, spekulace s pozemky, organizace podloudné imigrace a podobně.
DĚTI?
Vytváří se vlastní soběstačný servis uvnitř vietnamského společenství, který se specializuje na zprostředkování styku ostatních Vietnamců s majoritou. Součástí tohoto servisu jsou především sbory tlumočníků vietnamského jazyka (oficiální soudní tlumočníci i samozvaní tlumočníci). Spolupracují buď s orgány ČR, jako je prokuratura nebo policie, zdravotnická zařízení apod. a vykonávají servis např. pro české advokátní kanceláře, a nebo pracují přímo pro Vietnamce, kteří služby vyžadují. Zdroj: klubhanoi.cz / Autor: PhDr. Stanislav Brouček, CSc. je pracovníkem Etnologického ústavu Akademie věd České republiky.
SOCIALISTICKÁ PROPAGANDA VE VIETNAMU
V případě severovietnamských válečných a budovatelských plakátů z 60.-90. let vyniká jeden zvláštní aspekt: tyto plakáty byly vesměs malovány ručně, a originál byl pak mnohokrát nakopírován dalšími výtvarníky, kteří každé kopii mohli dát znovu jinou podobu, poněvadž zde nešlo o přesnost kopie, nýbrž o vytváření účinného agitačního a částečně i zpravodajského nástroje. (Na plakátech nacházíme zmínky o aktuálním počtu sestřelených amerických letadel apod.) Autoři plakátů tak většinou nejsou známi, plakáty téměř nezobrazovali karikatury svého nepřítele - západního vojáka či politika.
Nepřátelé budou brzy poraženi!
Porážka amerického nepřítele.
Duše je neporazitelná
Vše je pro budování Socialismu
Připraveni
Mír
Plakáty oslavující počty sestřelených amerických bombardérů B52.
SOUČASTNÁ POLITICKÁ SITUACE VE VIETNAMU Vietnamská socialistická republika je dle ukazatele Freedom House řazena mezi země zcela nesvobodné. V oblasti politických práv se od roku 1999 bodová škála stále drží na čísle sedm, což tedy znamená, že jsou politická práva absolutně porušována. Obrat k lepšímu je ale patrný v oblasti občanských práv, kdy mezi lety 1999 a 2000 bylo jejich dodržování hodnoceno číslem sedm. V roce 2001 se hodnota čísla o jeden řád zmenšila a zůstala stejná až do roku 2005. O rok později bylo dodržování občanských práv hodnoceno stupněm pět (Freedom House 2013; Reilly 2006: 63). Z těchto údajů lze tedy konstatovat, že ústava 1992 byla schválena v nedemokratickém státním zřízení a lze ji tedy označit za nedemokratickou. V rámci typologie nedemokratických režimů autorů Law a Versteeg se Vietnam řadí do civilních režimů. Země se neopírá o tradiční monarchistické zřízení, ani nedisponuje silnou politickou vojenskou silou, která by potlačovala potenciální odpůrce režimu. Stát je ovládán jedinou legitimní stranou – Vietnamskou komunistickou stranou (v originálním znění Đảng Cộng sản Việt Nam), což je ukotveno i v ústavních textech. Přesto, že formálně je hlavou státu nepřímo volený prezident, fakticky drží moc v rukou právě Komunistická strana Vietnamu (Hien Pháp 1992; Hien Pháp 2014). Zařazení do klasické typologie nedemokratických režimů je poněkud obtížnější.
Jednotlivé typické znaky jak totalitního, tak autoritativního režimu přesně neodpovídají vietnamskému modelu. Názory na zařazení Vietnamu do teorie nedemokratických režimů se mezi jednotlivými autory liší. Například Abrami ve své komparaci Vietnamu s Čínskou lidovou republiku se po analýze jednotlivých typických znaků přiklání spíše k autoritativnímu Vietnamu (Abrami et al. 2008). Naopak Štěpán se přiklání spíše k názoru, že Vietnam je zemí totalitní. Důraz kladl na hodnocení občanských a politických práv Freedom House a Index demokracie týdeníku The Economist (Drahokoupil 2013). V této práci se budeme přiklánět k verzi, která Vietnamskou socialistickou republiku řadí mezi autoritativní režimy, neboť spíše naplňuje Linzovu definici autoritativních režimů. V rámci této typologizace si stručně představíme jednotlivé klíčové prvky autoritativního režimu podle Juan Linze na případu Vietnamské socialistické republiky.
Úryvek z bakalářské práce Ngô Thu Thào / MUNI
SOCIALISTICKÁ P R O PA G A N D A SOUČASTNOSTI
Vietnam zesílil tlak proti oponentům komunistického režimu vydáním nového dekretu, který hrozí vysokými pokutami pro každého, kdo si na internetové sociální
síti Facebook dovolí kritizovat vládu. Výše pokuty má
v přepočtu dosahovat až 4760 dolarů a vyměřena může
být komukoli, kdo "bude šířit propagandu proti Vietnamské socialistické republice", uvádí text dekretu.
Stejně trestné bude i "překrucování historických faktů" a psaní komentářů, které "poškozují zemi".
Kritika vlády je už nyní ve Vietnamu trestný čin, za nějž
je možné člověka poslat na několik let do vězení na základě zákonů o národní bezpečnosti. Ty se opakovaně
stávají terčem kritiky skupin na ochranu lidských práv. Zdroj: http://www.lidovky.cz
Vietnam se bezpochyby ubírá cestou, která má své zcela osobité rysy, přesto v politice KSV nacházíme mnohé zahraniční inspirace. Politická teorie nám zde vysvětluje, proč je jakýsi "prozatímní kapitalismus" v těchto letech nezbytný, a že si Přechodné období vedoucí k socialismu nesmíme plést s vlastním socialismem...