Bl. Marie Gorettiová, dvanáctiletá mučednice čistoty. by Peter Emanuel Bútora

DOMENICO MONDRONE T. J.

BL. MARIE GORETTIOVÁ DVANÁCTILETÁ

MUČEDNICE

ČISTOTY

P Ř E L O Ž I L P. O T A P O L Á C H T. J.

V Y D Á N Í

II.

P Ř E R O V 1947

IMPRIMI

P O T E ST

Pragae 10. Ja n u a rii 1947 F ran ciscu s Å ilha n T. J., P raep. Prov. Holicmiae S. J. Nr. 19.B64 Im p rim a tu r O lom ucii, d ie 2. O ctobris 1947 Dr. S tanislaus Zela, vicarius cap itu laris

Příklad této mučednice nevinnosti spůsobí mnoho dobra mezi mládeží. Pius XII.

D n e 7. července 1902 oznamoval časopis T ri buna drobným tiskem zprávičku z N ettuno o tra gickém osudu dvanáctileté M arie G orettiové, k terá se stala obětí několika ran bodlem, „když prudce odporovala hanebným návrhům něja kého A lessandra Serenelliho“. Příštího dne také časopis Messaggero věnoval „násilné vraždě“ celý sloupec, zdůrazňuje h rd in n o st M arie Gorettiové. A podobně psaly i jiné noviny, K této tragické události, k terá se m ohla zdát spíše pohoršlivou než příkladnou, zaujal kato lický tisk v prvních dnech většinou rozum ný a zdrženlivý postoj vyčkávací. Jediný časopis La voce de la veritá oznám il v dodatku, že dívka přijala velmi zbožně svátosti, vrahovi odpustila, a že p o h řb u se účastnilo všechno obyvatelstvo městečka N ettuno. (N ettuno leží poblíž Anzia. Obě ta místa jsou známá z d ru h é světové války, neboť se tam vylodili Angličané na jaře 1944.) Zakrátko však také katolický tisk s listem La vera Roma v čele psal obšírně o této události a tak se G orettiová stala znám ou v Italii i za h ra nicem i jako „sv. A nežka XX. století“ . Její hrob

byl stále hojně navštěvován a zdoben květy. Po věst o m učednictví M ariině se šířila tím více, čím více rostla důvěra v její přím luvu u Boha. K něží, řeholníci, biskupové, kardinálové i pape žové, jako Pius X., Pius XI. i Pius XII., projevo vali podiv nad h rdinkou ze samoty F erriere di Conca. Církevním úřadům byly posílány zprávy o vy prošených milostech a prosby, aby byl zahájen proces o b lah o řečen í; posvátná Kongregace ob řadů se toho skutečně ujala. A tak jm éno M arie G orettiové, mučednice čistoty, je dnes již slavné jako jm éno světice v knize Beránkově. KŘESŤANSKÁ RODINA D ívenka, sklácená tak předčasně do hrobu, přišla do krajiny Agro P ontino na b řeh u Tyrrhenského moře, které oblévá západní Italii, z městečka Corinaldo, vzdáleného pět kilom etrů od Ancony na pobřeží Jaderského moře. Byla tře tí ze šesti dětí. N arodila se 16. října 1890. Otec se jm enoval Luigi G oretti, m atka Assunta Carliniová. Životní strádání naučilo M ari iny rodiče důvěřovat v Boží P rozřetelnost. Dítě bylo hned první den pokřtěno ve farním kostele sv. P etra na jm éna M arie Terezie. V Corinaldo obdělávali tito chudí lidé malé hospodářství, které stěží stačilo na nejn u tn ější potřeby. K dyž se pak rodina rozm nožila, výnos již nedostačoval. Á tu přes všechnu lásku k do

movině sc m usili se slzami rozloučit se svým rodným dom kem a hledat jinde lepší možnost, jak by se uživili a postarali o děti. K rátce před odchodem z Corinaído přistoupila šestiletá M arie po prvé k svaté zpovědi a přijala svátost biřm o vání. R odina G orettiho se nejprve uchytila v Colle G ianturco na statku senátora Selsiho poblíž Paliana. T ehdy byly v rodině čtyři děti, nepočítáme-li p rvní dítě, k teré v útlém věku osmi měsíců pochovali na hřbitově v Corinaído. Ale brzo po přestěhování do Colle G ianturco bylo to osiřelé místo vyplněno novým ělenem rodiny. Ač byla rodina velmi chudobná, žila životem vpravdě křesťanským. Všechno stavěla na prosté bázni Boží. D ěti vítala na svět jako Boží požeh nání. A ni bída ani sobectví nepřim ěly rodiče, aby proviněním zapudili dítky, k teré si žádaly vstoupit do jejich příbytku. V SMRTÍCÍCH BAŽINÁCH V Colle G ianturco bydlila rodina tři roky (1896 -1899). Potom byla nucena opět se stěhovat. P ře sídlila na samotu F erriere di Conca, vzdálenou 11 km od N ettuna. Místo sice změnila, ale ne štěstí šlo za ní. Jenom k ru tá nouze je donutila se usadit v sm r tících bažinách Agro P ontino. P ro m noho chu dáků tam usídlených byly ty bažiny posledním zastavením křížové cesty. Z ákeřně je tam p ře

padávala v jejich lopotě sm rt, často ještě dříve, než sklidili v potu tváři tro ch u obilí na skývu chleba. Dnes je krajina již odvodněna, ale ještě ne dávno tam bývala sm rt velmi častým hostem. Sotva si dovedeme představit, jak těžko bylo rodičům G orettiovým , když se tam stěhovali, při pohledu na děti. Přicházeli s neblahou předtuchou. A skutečně nem inul rok, a hlavu rodiny ukládali do rakve. Záchvat zimnice, spo jené s tyfem , vyrval otce ubohé rodině 6. června 1900. Luigi G oretti um řel, jak žil, jako dobrý křesťan. ANDĚL ÚTĚCHY Je dojem né pozorovat, s jakou dětinnou n ě hou a s jak hlubokým křesťanským cítěním devítiletá M arie povzbuzovala ubohou m atku, zdrcenou nenadálou ztrátou m anžela a nejistou budoucností: „Jen odvahu, m am inko, proč se hojíte? Vždyť jsme již skoro jako velcí a dospělí; jen když nám dá P án B ůh zdraví, abychom m ohli pracovat. Boží P rozřetelnost nám po může. My se již probijem e.“ Od sm rti otcovy projevovala M aruška zbožnost a chápavost nad svůj věk. U bohá vdova poznala brzo, že p rvní pomoc jí poslala Boží Prozřetelnost v její andělské dcerušce. Pomoci vskutku potřebovala. N ikdy nepřichází zkouška jedna, ani k matce Goret-

tio v é ; neboť po velké ráně, k terá ji stihla, p ři cházely ráz na ráz starosti a rány menší, zjevné i skryté, a mučily ji den ze dne, připravujíce ji na u trp en í m nohem větší a osudnější. U trpením a hořkostem navykla m atka Marušěina od maliěka. V yrostla jako sirotek. Od dět ských let až do sňatku si vydělávala chléb těžkou polní prací hned u toho, hned u jiného hospodáře. Ale t ři své bídě měla poklad, který jí nikdo nem ohl vyrvat: živou bázeň Boží. S tou záštitou, posilována častým přijím áním svátostí a věrnou úctou k P an n ě M arii, k rá lovně m učedníků, dovedla zápasit s nebezpe čími m ladého věku a závislého postavení. Stala se z n í žena křesťansky statečná a B ůh ji před určil, aby se stala m atkou mučednice. Jsouc bídě zvyklá, nebyla by si ji příliš za bírala. Ale byla m atkou malých dětí, k teré měla vychovat. Toužila, aby jim m ohla opatřit aspoň nejpotřebnější věci. M usela se ve všem nejvýš uskrovňovat. Ačkoli na sebe vzala všechnu práci zem řelého manžela, nepřibylo jí výdělku. Jen zvětšila svou nám ahu. Nevycházela z dluhů. NA T Ě Ž K É S T A NIC I A mělo být ještě h ůře. V třetím roce pobytu v Colle G ianturco začal m anžel obdělávat na jaté hospodářstvíčko spolu s třem i společníky. Z nich nejstarší byl otec G iovanni Serenelli, vdovec asi šedesátiletý. Měl dva sy n y : Gaspara

a Alessandra. K do s těm ito muži chtěl žít v po koji, m usel um ět m noho spolknout. Smlouvu nebylo možno snadno zm ěnit. P roto byli nuceni bydlit společně v jednom domě, kde sice byly dvě oddělené místnosti, ale kuchyň a schody byly společné. Po sm rti G orettiho bylo toto společné bydlení opravdovým břem enem , v neštěstí novým ne štěstím. Serenelliové byli sobečtí a zištní. Zne užívali spolupráce rodiny Gorettiovy s nesne sitelnou panovačností. Vdova musela později přiznat, že jejich vinou často s dětm i hladověla, a poněvadž se nejvíc bála právě hladu, nespě chala vrátit se do Corinalda se sirotky, jak si um írající manžel přál. POLEDNÍ ZLODUCH Je po poledni 5. července 1902. V té době slunce praží horoucím žárem a vzduch nad ba žinami se tetelí vlněním nesnesitelného vedra. Po hubeném obědě se vdova vypravuje se čtyřm i dětm i a s Alessandrem do práce. Zapřa hají voly do dvou vozů. Na prvním voze je Alessandro Serenelli, na druhém nejstarší Goretti. Zatím sestoupil z domu starý Serenelli všecek rozm rzelý a hned odešel. V podkrovní světničce je M arie s dvouletou sestřičkou, která spí vedle n í na jjohovce. M arie spravuje košili, kterou jí s vypočítanou zám ér nosti dal před chvíli A lessandro, aby mu ji í)

rychle zalátala, a tak byla přinucena zůstat v horním pokojíčku sama. H odiny na blízkém domě M azzolenich právě odbíjely je d n u ; jejich ozvěnu měl jednoho dne slyšet celý svět. Když A lessandro viděl, že všichni již sedí na vozech, zastavil najednou svůj potah, seskočil a požádal vdovu, aby jej řídila ona, že se musí rychle pro něco vrátit. Jeho klidně předstírané n edopatření nevzbudilo podezření, a proto se vdova hned ujala volskébo spřežení. Ale pod tím zdánlivým klidem polední zloduch již roz poutal oheň, který dělá z člověka netvora. Y K ALNÉM VÍRU A lessandro, hnán žárem h říšn é žádostivosti, vyběhl několika skoky po schodech, přešel zdán livě lhostejně vedle M arie a zmizel za n í ve dveřích mezi kuchyní a přístěnkem . Andělsky čisté dívce tuhla v žilách krev a srdce p řestá valo tlouci. Věděla, co by m ohlo znam enat, být sama s Alessandrem. Snažila sc šít klidně dál. A lessandro v přístěnk u vylovil z hrom ady starého odloženého železa bodlo čtvrt m etru dlouhé, k teré si předtím zahrotil a ostře na brousil. Položil je na dosah ruky na necky vedle lavice. P ak velitelsky zavolal na Marii, aby vešla. M arie, ochrom ená strachem a hrozným tušením , neodpovídá; ani se nehýbe. V okam žiku je chasn ík za ní. M arie již nem á kdy utéci po schodech.

A lessandro ji uchopil za ru k u , a ač se zoufale snažila zachytit dveří, vtáhl ji dovnitř. NEO CHV ĚJN É „NIKDY!“ V zápase asi desetim inutovém při takové ne rovnosti sil je podle výpovědi v kanonickém procese něco ďábelsky hrozného i božsky po divuhodného. V nejvyšší nouzi M arie G orettiová p ři bezect ném úto k u projevila z lásky k panenské čistotě nejvyšší hrdinnost. Slaboučká dívčinka, ani ne dvanáctiletá, dosud tichá a skrom ná jako ovečka, bojovala jako lvice za svůj nejdražší poklad, cen nější než život. „Ne, ne, nikdy, je to hřích, to je h ř íc h ! . . . B ůh to n ech ce! Učiníš-li to, přijdeš do pekla! Ne, ne, n ik d y ! P řijdeš do p e k la !“ To jsou její vlastní slova. Z bázně před urážkou Boží a z děsu p řed tres tem za tento h řích doufá h rd in n á panna, že zví tězí a přem ůže násilníka instinktivním připo m enutím slov sv. P a v la : „Kazí-li někdo chrám Boží, toho zkazí B ůh.“ 1. K or. 3, 17. „Pam atuj se, mé tělo je chrám B o ž í. . . V něm přebývá D uch S v atý . . . Znesvětíš-li ten chrám , P án B ůh tě z a tra tí. . . P řijdeš do pekla . . . přijdeš do p e k la !“ Ale vášeň je bez rozum u. Nic však nepom áhá všechno úsilí Serenelliho, aby udusil to „ne“ ubohé dívky. K dyž viděl, že jeho zám ěr je ne

nadálou a nadlidskou silou zm ařen, zloduch vilnosti se v něm prom ěnil v zloducha krvelaěné zuřivosti. U chopil bodec a ukazuje jej dívce v šíleném ro zhodnutí bodat, sekat, zabít. Ale zbraň dívce nenahání strachu — probouzí v ní ještě větší rozhodnost odpovědět neochvěj ným „ne!“ POD R A N A M I BO DLA D ivokost Serenelliho překypěla. Později se sám přiznává : „Vida, že jsem nepochodil, ucho pil jsem bodlo a začal jsem bodat jako do kusu dřeva.“ Záznamy o um učení sv. Anežky nám zachovaly její slova ke k a ta n ů m : „Zbraně si po třísn íte m ou krví, ale nedokážete, abych potřís nila čistotu svého srdce.“ A klesajíc pod ranam i, halí se do oděvu. Na bolest dovedla zapom enout, ale nikdy ne na cudnost. Podobně bl. M arie G orettiová usiluje pod ra nam i jen o je d n o : aby uhájila svou cudnost. S chropotem vyráží poslední výkřiky o pomoc k B ohu a k matce. K matce to zoufalé volání nedolehlo : slyšela jen h u k o t m látičky; ale B ůh tu úpěnlivou prosbu slyšel a K ristus P án pod píral pannu a nedopustil, aby úběl té lilie byl poskvrněn. P rv n í rány do břicha jsou tak hluboké, že vyhřezly vnitřnosti. V rah ustává, až oběť padá do m dlob. V běhne do světničky, ale vté přišla

dívka k sobě, s vypětím posledních sil se zvedla, doplazila se ke dveřím a znovu volala o pomoc. K onečně ji zaslechl A lessandrův otec. Vstává, aby se podíval, co se přihodilo. V rah, zaslechnuv nové volání, byl zachvácen strachem , že obět sama odhalí jeho čin; opět k ní skočil, jednou rukou jí sevřel h rdlo a d ruhou zasazoval nové rány do zad, probodávaje hrud n ik veskrz. Ubohá dívka se přestala hýbat, vy padla z ru k o u katana a zůstala skrom ně a styd livě ležet bez vlády, jak vidím e v katakom bách do m ram oru vytesanou sv. Cecilii. Jako poražený a přem ožený zápasník pustil vrah z ruky zbraň a vypotácel se do komory, kde pak čekal na svůj osud. DVOJÍ KORUNA Výmluva, že by jeho mysl byla nepředvída ným návalem vášně zatem něna, neum enší vra hovu odpovědnost. Sám se později přiznal, že si hrozný ěin chladnokrevně prom yslil a připravil pro případ, že by se m u M arie G orettiová vze přela. P ři kanonickém procese se přiznává ta k to : „V tom okam žiku jsem si byl jasně vědom, že chci spáchat něco proti zákonu Božímu, že chci M arii svést k hříchu, a bodal jsem ji právě proto, že nechtěla s v o lit. . . Celý zločin jsem zavinil já, poněvadž jsem se dal zaslepit h ru b o u vášní. Ona jednala správně, když se bránila, aby si zacho vala n e v in n o st. . . M arie byla skutečně nevinná,

bezelstná jako o večka. . . Nikdy neučinila nic, čím by sebeméně podněcovala m ou v ášeň : ani úsměv, ani cokoli jiného .. . P roto jsem vše za vinil já.“ M arie dobojovala nejtěžší zápas vítězně. Po dobně jako dvanáctiletá panna a mučednice řím ská Anežka zůstala pannou a získala palm u m u čednickou. Zůstala neporušená, jak sama pak dosvědčila, jak výslovně se přiznal vrah a potvr dil lékař v N ettunu. K e k o ru n ě panenství byla jí přidána i k oruna m učednická, a to proto, že podle učení sv. Tomáše a všech velkých boho slovců je m učedníkem , nejen kdo podstoupí sm rt pro víru, nýbrž i kdo podstoupí sm rt pro ctnost, nebo aby se nedopustil h řích u proti přikázáním Božím. Církev jejím blahořečením rozhodla, že jde o skutečné m učednictví, o vyznání víry činem. M arie viděla v úto k u Serenelliho hřích, t. j. urážku Boží, a nechtěla se jí dopustit ani za cenu vlastního života. Její hrdinství se nedá vysvětlit toliko přirozeným vzepětím stydlivosti. Jako vrah již dlouho připravoval svůj čin, tak se M arie již dlouho připravovala k obraně, a to bázní Boží a m odlitbou. KRVAVÁ ŽERTVA Za chvíli přiběhl k h rd in n é dívce olec Alessand rův a ze sousedství M ario a Terezie Cimarelliovi. K onečně přichvátala i m atka, když ji za volali.

P ři pohledu na dcerušku, uloženou na loži, ale ještě ve m dlobách, posetou ranam i a zbrocenou krví, nešťastná m atka vykřikla bolestí a omdlela. Když přišla k sobě, slyší slaboučký h lá sek : „Ma m inko !“ M atčino srdce puká hořem . Vzchopí se, v rhne se k loži dceruščinu a táže se v zlykajíc: „M aruško moje, co se stalo ? . . . K do ti to udě lal? . . . Ř ekni mi, jak k lom u došlo . . . “ „U dělal mi to A lessandro.“ „A proč?“ „Chtěl, abych dělala špatné věci, a já jsem ne chtěla.“ Rovněž známé paní Cim arelli, k tero u M arie měla ráda, odpověděla na o tá z k u : „Alessandro chtěl, abych dělala špatné věci, ale já jsem mu řek la: „Ne, ne! Co to děláš ? P řijdeš do p e k la !“ Ačkoli mě nutil, přece se m u to nepodařilo . . . P roto mě potom pobodal.“ D ívenka byla jedna rána. Podle lékařského šetření utržila třin áct bodných ran, z nichž devět proniklo celé tělo odzadu dopředu, osrdí, levý plicní lalok, bránici, slezinu, tenké střevo, led viny. L ékaři se vyjádřili, že jen zázrakem ještě žije. Přečkala ještě dalších čtyřiadvacet hodin, v nichž nasbírala m noho pokladů m ilostí pro věčnost. Boží P rozřetelnost chtěla, aby od ní samé bylo možno se dovědět podrobnosti jejího m učednictví.

CESTOU KŘÍŽOVOU O trochu později opouštějí dům M arie G orretliová a A lessandro Serenelli. V raha odvádějí ěetníci do N ettuna, dívku odvážejí do nemocnice tamtéž. V rah proklínán prochází davem lidí, k te ří hrozí, že ho ubijí, dívka je provázena slovy podivu a uznání. P říštího dne byl Serenelli dopraven do Říma, aby do 26. října, kdy začala doba jeho trestu, čekal na rozsudek. Duše M arie G orettiové přišla do nebe, aby přijala odm ěnu za své vítězství. Na prah u osudného dom u se před tím dvojím odchodem, tak rozdílným a obojím bez návratu, setkali otec a m atka, vdovec Serenelli a vdova G orettiová. V té sm utné hodině sklízí každý svou žeň. O na sela do něžné duše dcerušěiny házen Boží, a klidí m učednici; on nerozum ně hověl vášnivým sklonům svého syna, a k lid í zločince. Nesvědomitý otec sám občas přinášel synovi noviny a časopisy všelijaké, jen ne dobré. Výro stek se s oblibou ponořoval do těch černých k ro nik, kochal se pohledem na dráždivé obrázky a živil v sobě takovou četbou vášeň. Ano, pole pil si těm i obrázky i stěny své kom ory. Když m u to vdova G orettiová jednou vytýkala, odpověděl h ru b ě: „Nelíbí-li se vám, nedívejte se na ně.“ A tak ty nestoudnosti tam zůstaly dále. Ale v ten krvavý den mluvily řečí příliš jasnou, k terá nikoho nenechávala na pochybách. Převoz z domova do N ettuna cestou hrbola

tou, plnou prachu, dlouhou jedenáct kilom etrů, byl cestou křížovou. „N ení ti zle ?“ táže se co chvíle matka, sedící na voze vedle dívčiny. „N ení, m am inko, kde pak !“ tvrdila M arie s dojem nou starostlivostí, aby nedrásala ještě hlouběji rány m ateřského srdce. Ale další otázkou se prozrazovala: „Ma minko, pojedeme ještě dlouho ?“ DÍTKO PANNY MARIE „N edá se nic dělat,“ prohlásili lékaři, když prohlédli tělo tak hrozně pobodané. „Ale po kusím e se.“ P ředtím však požádali duchovního správce, aby ji vyzpovídal. Měl se zpovědí té něžné bytosti malou práci, vždyť se dala zabít, aby se nedopustila hříchu. L ékaři potom řezali živé maso, sešívali rány, potírali je desinfekčním i tekutinam i, k teré pálily jako žhavé železo. K rev stále unikala. Dvě ho diny trvala ta bolestná trýzeň. M arii nebylo možno uspat, ani na okam žik jí ulevit v u trpení, ale po tom hrozném m učení trpitelka ujišťovala m a tk u : „M aminko, je mi dobře,“ netušíc přitom , že právě tím hrdinným sebezáporem ještě více mučí m ateřské srdce. V tak nevýslovných bole stech nem yslila na sebe, nýbrž na m atku. Sama potřebovala posily nejvíc, ale snažila se dát ji d ru hým. Jednala tak něžně a šlechetně z lásky k matce. Jednávala tak vždy, zvlášť od sm rti otcovy. A netrápila se jenom pro m atku, vracela se ve

vzpom ínkách domů. Tázala se na bratry a na se střičky, kdo je u nich, jak se mají, kdy ji přijdou navštívit. „M aminko, dejte mi trochu v o d y !“ A matka, ač by byla ochotna svlažiti vlastní k rví rty žízní okoralé, musila říci, že nesmí. A tak se trpitelce dostalo občerstvení jen vzpom ínkou na žízeň U křižovaného na K alvarii. „M aminko, budete se m nou dnes v noci?“ „Ne, dceruško, nedovolí mi to.“ „A kam půjdete na noc ?“ M atka ji uklidnila, aby se neznepoko jovala, že na všechno je již pam atováno. Marie zmlkla. Pocítila únavu. Na noc u ní zůstalo několik o so b : arcikněz Signoři z N ettuna, který ji kdysi připravoval na p rvní sv. přijím ání, španělská h raběnka Donna Luisa Gucalon de Bagner a dvě sestry ošetřova telky. Kéž bychom m ohli vidět, s jakou vrouc ností opakovala předříkávané m odlitby, s jakou dojem nou něžností líbala kříž a m edailku P an ny M arie s prosbou o ochranu, „aby zvítězila nad pokušením !“ Tak ji tom u v dětství naučila matka. Ještě téže noci byla přijata do m ariánské d ru žiny a směla si dát kolem k rk u stužku s odzna kem sodálky. Měla z toho nevýslovnou radost. VELKOMYSLNÉ ODPUŠTĚNÍ P říštího jitra, v neděli 6. července, duchovní správce nem ocnice, vida, že M ariin stav se horší, se rozhodl udělit jí svátosti um írajících.

A rcikněz tedy se jí tázal: „M arie, víš, koho máš přijm out ?“ M arie odpověděla s duší roztou ženou a s pohledem rozzářeným radostným oče káváním : „Ano, P ána Ježíše, a brzo ho uvidím v n e b i!“ Právě toho jitra vyšlo číslo d eníku Messaggero, který žádal, aby vrah byl pro výstrahu odstrašu jícím způsobem potrestán. V rah se v té chvíli p ři znával vyšetřujícím u soudci, že se nejvíce poka zil četbou právě toho časopisu. M arie G orettiová dala před sv. přijím áním světu příklad křesťanského hrdinství. Na otázku arcikně z o v u : „M arie, odpouštíš z celého srdce vrahovi?“ odpovídá: „Ano, ovšem, že m u od pouštím , v nebi budu prosit, aby se o brátil.“ A vzpomínajíc si na slova um írajícího Spasitele ke kajícím u lotrovi, d o d ala: „1 já chci, aby byl se m nou v ráji.“ P rvní z těcb dvou jejích proseb byla již vysly šena. Alessandro Serenelli se v žaláři poznal, svého činu litoval a obrátil se. P ři církevním soudním vyšetřování svatosti M ariiny byl Sere nelli svědkem. Nesnažil se u n ik n o u t pokoření a uváděl všechno, čím podle pravdy m ohla vy n ik n o u t velikost M ariina. A s pokornou důvěrou čeká, že bude splněna i d ru h á její prosba. ŠERO PŘED BOUŘÍ Po svatém pom azání se na tváři mučednice jevil klid, který byl předzvěstí nebeské blaže nosti. Na žádost ěetnického strážm istra, který

spisoval první zápis o činu, tázala se m atka dcery, zda ji Serenelli někdy předtím obtěžoval. „Ano, dvakrát, asi před měsícem.“ „A proč jsi o tom neřekla nic matce ? Snad bys dnes nem usila um í rat.“ „M aminko, on přísahal, že mě zabije, povím-li to. A vidíte, i tak to provedl.“ Serenelli se k tom u přiznal a pravil, že po prvé nevinná dívka ani nechápala, k čemu ji vlastně svádí; v obou pak případech že se m u silou vy rvala a utekla s tváří zalitou nachem studu. Na touž otázku své matky před odjezdem do nemocnice se jí M arie svěřila, že proto nepro zradila úkladníka, „že se hrozně styděla“ . Jaká úzkost asi svírala tu andělskou duši od toho dne, kdy se vrah pokusil pobouřit a zakalit čistou studánku její n e v in n o sti! Doma byla v stálém nebezpečí a v n itru p ro žívala úžasnou rozpoltěnost. Jednak cítila po třeb u se svěřit a hledat útočiště proti nástrahám zlého d u c h a ; jednak se jí zamykala ústa studem i strachem a především obavou, aby se mezi obě ma rodinam i nerozpoutalo peklo. Jejich vzá jem ný vztali byl již beztoho napjatý. To byla m uka očistcová. Marie, nevidouc nijakého východiska, s m oud rostí, převyšující její věk, zdvojnásila své mod litby. M atka později vypověděla, že M arie byla poslední dobou m nohem zbožnější. M atka ji často přistihla s růžencem v ruce. Také A lessandro do svědčil, že M arie od chvíle prvního útoku odklá dala růženec, jen když by jí byl překážel v práci.

K m odlitbě čím dál horlivější připojovala pozor nou bdělost, aby se nikde neoctla se zpustlým úkladníkem o samotě. Od té doby začal s ní jed n at tak drsně, až to překvapovalo. T rýznil ji nespravedlivým i výěit kam i, zavaloval ji příliš těžkým i povinnostm i. M arie všechno snášela, poslouchala a mlčela, ač se jí vždy nepodařilo u tajit slzy. N ěkolikrát prosila naléhavě m atku, aby ji ne nechávala doma samu. M atka to tehdy nechápala. S touž prosbou přišla M arie v předvečer osud ného dne. Ubohá matka, majíc na mysli stálé m rzutosti se starým Serenellim a netušíc ani dost málo, co se událo mezi M arií a Alessandrem , po važovala to za dívčí vrtoch. M arie byla jako na skřipci. M učil ji strach před nástrahou i nepo rozum ění matčino. Ale m usila s tou tíží kráčet životem dál. Leželo to na n í jako upír. K onečně se octla před rozhodnutím volit mezi bodlem a hříchem . A M arie zvolila bodlo. HRDINNĚ PŘEDSEVZETÍ Vždyť plnila, jen co si um ínila. N ějaký čas předtím se totiž vrátila od studny s vodou velice pohoršena, že slyšela od jedné dívky ze soused ství ošklivá slova. „A proč jsi to poslouchala ?“ „Jak jsem to, m am inko, m ohla neslyšet, když jsem právě vážila vodu ?“ „Tak co ti vešlo jedním uchem , pusť druhým ven, a hlavně si dej pozor, abys to nikdy neopakovala.“ „Já? M aminko, ra ději se dám zabít, než bych to opakovala.“

H růza před hříchem v n í zapustila již hluboké kořeny. V horečce na sm rtelném loži bezděčně se u n í projevovaly z pokladu svatých návyků dva základní c ity : úcta k Panně M arii a nenávist k hříchu. Když ji horečka stravovala a zbavo vala vědomí, dom nívala se v bolesti, že leží ještě na podlaze v tratolišti krve, a p ro s ila : „Položte mě na lůžko, abych byla blíž Matičce Boží.“ Mys lila na svůj zamilovaný obraz N eposkvrněné Panny, který doma visel v hlavách jejího lůžka. Ten obraz zdobívala nejkrásnějším i květy okol ních lučin. Nevěděla, že sama je nejlíheznějším květem toho kraje. S těm i chvilkam i, kdy se cítila vábena k ne beské K rálovně, se střídaly okamžiky náhlého ú leku a děsu. „Co děláš, A lessandro, vždyť při jdeš do p e k la !“ A v blouznění sebou zm ítala a vzpírala se zděšenými pohyby před příšerou h ří chu, snažíc se úzkostlivě p řikrývat a zahalovat, jak o to zápasila p ři útoku, aby, jak by řek l sv. papež Damasus, znesvěcující oko nespočinulo na panenské svatyni jejího těla. POLÍBENÍ POKOJE Jak se velkou ztrátou a otravou krve blížila sm rt, tak stoupaly horečky a blouznění. V 15'45 hod. dne 6. července 1902 byla M arie G oreltiová zachvácena posledním útokem horečného vi dění. Bolestně sípěla o pomoc . . . P ak se zh ro u tila a klesla do podušek. Oko zhaslo, u trp en í se

skončilo. Sm rt zm razila m učednici v pohybu nej příznačnějším ; v obraně před hříchem . I v sm rti zvítězila cudnost. Byla právě doba nešpor svátku předrahé K rve P áně a nevěsta Církev sv. zpívala chvalozpěv o nebeském Ž enichovi: „Pročpak je zbrocen krví lem tvého roucha ?“ Sotva složili údy m ladičké mučednice čistoty do rakve, zdálo se, že sladce dřím á. T vář jí v sm rti zkrásněla a na rty přítom ných se jako zbožná m odlitba drala slova, která jí m atka řekla na ro zloučenou: „S Bohem, M arie, odpusť všem a pros za n á s !“ Poslední projev bolesti, p rv n í pro jev oslavy. Poslední cesta M ariina nebyla průvodem po hřebním , nýbrž vítězným. Tělesné pozůstatky této pokorné a h rd in n é dívky odpočívají od roku 1929 v kostele Panny M arie M ilostné v JNettunu v m ram orovém náhrobku, k terý byl pořízen z d arů celé Itálie. Tam se nyní chodí m odlit m ladí i staří. Po klekněm e i my k h robu této Anežky našeho sto letí a zašeptejme k n í m odlitbu, k terou již před dávným i stoletím i vysílali věřící k sv. Anežce Ř ím sk é: „Panno šťastná, prvotino slávy, vznešená nebešťanko, skloň k naší bídě své čelo, zdobené dvojí korunou. Vše se očistí, na čem spočine tvůj pohled, ú h o r se pokryje květy, stane-li na něm tvá noha, panno.“

y PAPRSCÍCH MILOSTI M učednictví M arie G orettiové bylo jako nena dálé zablesknutí, které na své krátk é trv án í do vede upoutat pozornost. M arie sama jest jako skrom né polní kvítko, jehož přítom nost si pout n ík uvědom í, až je třeba bezděčně rozšlápne a ucítí vůni, která byla ukry ta v zlomeném kalichu. M ladičká m učednice se objevila jako mladičká světice. M atka M aruščina ještě žije. Jest jí 83 let. Na hlavě nosí prostý šátek, zpod něhož je vidět še divé vlasy. T vář jí léty a u trpením zjemněla. N ení to již venkovanka, osmahlá a ztvrdlá na m áhavou prací. K dykoli se m luví o M arii, roz září se jí m ilé oči dojem nou radostí. Žije vzpo m ínkám na své dítě. A otáže-li se někdo, jak do vedla tak vychovat svou dcerušku, podiví se. Vždyt nedělala nic zvláštního, nemyslíme-li na to, že právě ta její prostota je tak zvláštní. M atka ani dceruška neum ěly číst ani psát. Ale m atka naučila M arii základním m odlitbám , vy ložila jí nejdůležitější pravdy katechism u a p ří kladem ji přiváděla k zachovávání přikázání Bo žích a církevních. Bděla nad tím , aby M arie vy růstala v poslušnosti a zbožnosti z lásky k bož ském u Srdci P áně a k P an n ě M arii. Vedla ji k velké skrom nosti a vzdalovala ji všeho, co by mohlo u razit její nevinnost. P roto ani nedovo lila, aby oblékala a svlékala mladší bratříčky. M arie se tím řídila a tak vyrůstala. Víc vám o tom

m atka říci nedovede. O statní nebylo její prací, nýbrž dílem milosti. „Zde se vlastně vidí, jak působí milost Boží,“ šeptávala matka, uznávajíc pokorně dílo Boží. V zápise církevního procesu se praví, že Bůh sám byl pravým vůdcem této duše. Č ÍM D Á L H O D N Ě J Š Í M arie, vedena jsouc vnukáním , k terá Duch Svatý vlévá do duší svou posvěcující přítom ností, byla podle matčina svědectví ěím dál hodnější. Po prvé přistoupila ke stolu Páně několik mě síců před katastrofou. K dyž se toho dne vrátila domů, pravila jí m a tk a : „Nyní, když jsi přijala Pána Ježíše, mu síš být ěím dál hodnější.“ A M arie s veškerou horlivostí, ktero u v n í právě roznítil eucharistický oheň, odpověděla: „Ano, ma m inko, budu ěíin dál hodnější.“ A slovu do stála až k m učednictví. Na první sv. přijím ání se připravovala s plným vědomím toho, co koná. Než odešla z domu, pro sila o prom inuti svých chyb nejen m atku, ale i Serenelli. Byla pravou ru k o u m atčinou ve všech domá cích pracích a chtěla jí také vypom áhat v křes ťanské výchově sourozenců. Jak pečlivě je shro mažďovala okolo sebe. abv je naučila všemu, co sama již u m ěla: aby se s m m i ráno a večer po modlila A nděl Páně, aby jim do srdeček vštípila úctu k božskému Srdci Páně, k jeho přesvatč Matce a k sv. Josefu.

V posledních měsících se dvakrát za den m odlí vala růženec za duši tatíčkovu, a kdykoli šla vedle hřbitova, zašla si pokleknout na otcův liroh a ozdobit jej kytičkou svých m odliteb. Mohla-li se při domácích pracích na chvilku uvolnit, od běhla do ústraní se pomodlit. A to dělávala tak dychtivě, jako by se žíznivý pou tn ík odbíhal osvěžovat chladivými doušky z pram ene, který by znenadání našel u česly. Vrcholem štěstí pro ni bylo, když směla jít na kázání. Doma kázání přesně vyložila. Soustředě ností a upřím nou zbožností v kostele byla až ná padná. MLADIČKÁ

SVĚTICE

Z M ariiny zbožnosti, z jejího prostého a vrou cího spojení s Bohem, vykvétala krásná a p řiro zená skrom nost, která na p rvní pohled každého upoutala. M arie byla na svůj věk velm i vyvinutá, pro střední postavy. Vlasy měla světle kaštanové. Její tvář panensky svěží byla většinou jem ně za stíněna sm utkem . C udné oči měla plny záře, vy cházející ze srdce, pohled m írný a hluboký, jaký mívá bytost, která se často ponořuje do vlastního nitra. Pravidelně zahalovala hlavu i k rk závojem. Serenelli prohlásil, že ani v největších letních parnech si neudělala ani trochu pohodlí uvolně ním oděvu. Nikdo nikdy nepostřehl v jejím cho

vání lehkom yslnost. Jsouc sama zdrženlivá, sna žila se k tom u vést i sourozence. Když měla ně jaké pochůzky, s nikým se nepouštěla cestou do hovoru. Matce hýla vzácnou pomocnicí v domácnosti. N ikdy nezavdala příčinu k oprávněné stížnosti. Trpělivě snášela těžkosti každodenních prací a ještě trpělivější bývala p ři neoprávněných výt kách. Byla prostá, upřím ná jako čistá studánka, matce se svěřovala se vším. N ikdy jí přes rty ne přešla ani sebemenší nepravda. K sourozencům byla velmi něžná, ale přitom jim nic vážného neprom inula. Zamilovali si ji jako pravou ma m inku. Starala se jen o to, co by prospělo druhým . Zapom ínati dovedla jen na sebe. Vždycky bývala spokojena s tím, co jí bylo dáno, nikdy neproje vila p řání po nových šatech. V tom se prostě pod řizovala rozhodnutím a přáním matčiným. Na poli mívala m atka strach před hady. M arie řík á vala : „N apřed půjdu já, maminko. Vy se hojíte, já ne.“ A hadi se skutečně h n ed odplazili, jak mile se objevila M arie. PRAVÁ M U Č E D N I C E Sousedé říkávali m atce: „Vaše dcera je anděl.“ A po sm rti M ariině šel po okolí jeden h la s: „Tam zabili světici.“ M atku těšili: „N ebojte se, vaše dítě je v nebi. Je to d ru h á sv. Anežka. B lahosla vená dívka, k terá dovedla zem řít, aby se nepo skvrnila ! .. Je to m učednice.“

Pověst o tak krásné sm rti se dostala i do blíz kého Říma. Dověděl se o ní také papež Lev X III., který hned pam atoval na výehovu sourozenců malé mučednice. Jedna z M aruščiných sester je dnes františkánkou m isionářkou Panny Marie. Z Řím a se roznesla pověst o M arušce po celé Italii, Evropě i za oceán. Když byly M ariiny ostatky přenášeny do jiné ho náhrobku, pravil k ardinál Salotti, že „ta dív ka i bez m učednictví by zasloužila poctu oltáře, poněvadž žila tak dokonale“ . A ještě m nohem závažnější jest úsudek Pia XI., který nejednou chválou poctil M arii G orettiovou a s živým zá jmem sledoval p růběh církevního vyšetřování. Když 16. září 1935 m luvil ke skupině dívek ka tolické akce, přál jim , aby měly stále na pam ěti h e slo : „Cím dál více a čím dál lé p e !“ D ojat pra vil : „Jak to uskutečnit, ukazuje osobnost a ži vot M arie G orettiové, pravé m učednice. M ějte vždy na mysli příklad jejího života čím dál čist šího.“ (Osservatore Rom ano 16. až 17. září 1935). K řesťanské cítění dovede dobře rozeznat pra vou svatost i pravé m učednictví. S důvěrou čím dál větší se obrací k M arii G orettiové a vděčně vítá její oslavu na oltářích. Je to oslava hrdinství, k teré vykvetlo z k o řen ů křesťanského domácího vychování, které nelze ničím nahradit. Především však je n u tn é obnovit ú ctu k an dělské ctnosti, která je dnes bohužel vylučová na z m oderní výchovy a považována za bezcennou minci. Ano, podceňuje se tak velice, že by nám

nejedna dívka vážně tvrdila, že dnes ěislota na nic n ení a že naopak šťastny jsou ty, k teré ji veřejně a netečně vláčejí kalem a bahnem . Sm ut né znam ení naší d o b y ! Co by dnes bylo z M arie G orettiové, kdyby, jsouc vychována v duchu těch zhoubných názo rů , nebyla hříchu odpírala a k něm u svolila! K de by dnes byla krása její osobnosti a sláva jejího h rd in s tv í! BLAHOŘEČENÍ K dyž byly splněny všechny podm ínky k bla hořečení, provedeno všechno šetření, prozkou mány všechny zázraky, které se staly na přím luvu světice, byla M arie v Řím ě ve velechrám ě sv. P etra 27. dubna 1947 prohlášena za blahoslave nou. Toho dne se svatopetrské nám ěstí podobalo liliové zahradě; krom ě tisíců jiných účastníků přišlo m noho dívek z nejrůznějších krajů Itálie i z ciziny v bílých závojích a vzdávaly hold své sestřičce, dvanáctileté m učednici za čistotu. Slavnosti blahořečení se účastnila i m atka M aruščina 83 létá paní A ssunta G orettiová s dvě ma dceram i, sestram i M aruščinými. M aruščin vrah Serenelli byl jedním z hlavních svědků pro cesu blahořečení. Za vraždu byl odsouzen na 30 let do těžkého žaláře. Ale nejevil lítost nad svým zločinem. T u zasáhla naše malá světice. Spatřil ji ve snu, jak prochází krásnou liliovou zahradou, radostně trh á květy a podává m u je.

Jakm ile je však vzal do rukou, pokryly se ru dými krvavým i skvrnam i a shořely jasným pla menem. T en význam ný sen ho p o hnul k velké lítosti. K ajícné se vyzpovídal a začal nový život. K dyž po 271etech vyšel z vězení, byla jeho prv n í cesta M aruščině matce, k terou prosil za odpuštění. Řekla m u p ro s tě : „Když vám odpus tila má dceruška, já bych vám nem ěla odpustit ?“ Po slavnosti blahořečení si dal sv. Otec, než odešel z velechrám u, zavolat m atku a sestry ma lé mučednice. Chvíli s nim i otcovsky rozm lou val a ud ělil jim velekněžské požehnání. Když odcházel, byla před ním nesena nád h ern á kytice bílých rů ží a mezi nim i několik rů ží krvavě rudých. P ři pohledu na andělský zjev malé blahosla vené nad oltářem v čele basiliky se bezděčně vy bavil verš z chvalozpěvu M agnificat: „Sesadil mocné s trů n u a povýšil nízké.“ Ještě před ně kolika lety ji tém ěř nikdo neznal, a dnes se její jm éno vyslovuje s úctou po celém katolickém světě. A to všecko je pouhým stínem p ro ti štěstí, k teré jí připravil P án za její věrnost a lásku. P ěkný zjev M aruščin září dnes tím více, čím více se na všech stranách bojuje proti jejím hlav ním ctnostem : čistotě a zbožnosti. Beatifikace M arie G orettiové je opětným za dostučiněním Církvi, které se stále upírá účin nost jejích výchovných prostředků. Žádný z nej rozm anitějších názorů, které propagují m oderní hlasatelé lidskosti, nedovede dát slabé dívce sílu

k takovém u hrdinství, aby se dala raději k sm rti ubodat, než by volila dát se přip rav it o nevinnost. MILUJI KRISTA M arie G orettiová, ač byla mladá, byla vyspělá m o u d ro stí. . . S m ilostí Boží se rozhodla uvésti ve skutek božská slova, k terá jsou školou křes ťanského h rd in s tv í: „N ebojte se těch, k te ří za bíjejí tělo a potom nem ají více, co by učinili. Ukáži vám, koho se máte b á ti: Bojte se toho, jenž když usm rtí, má moc u v rb n o u ti do pekla“ (Lk 12, 4). Duše, která má bdělou a láskyplnou bázeň Boží, může říci se sv. A n ežk o u : „H ořím láskou ke K ristu J e ž íš i. . . M ilujíc ho, jsem čistá, dotý kajíc se ho, jsem cudná, přijím ajíc ho, jsem pan nou. O n si mě zasnoubil prstenem své víry . . . Vtiskl m i na čelo znam ení, abych nem ilovala n i koho leč jeho . . . Jeho krev zabarvila nachem mé líce, korunoval mě jako nevěstu a ukázal mi nesm írné poklady, které mi slíbil darovat. Vy znávám, všemohoucí Bože, žes byl m ou oporou. Tys byl mou ochranou, tys mě vysvobodil ze záhuby. N yní přicházím k tobě, jehož jsem mi lovala, jehož jsem hledala, po něm ž jsem stále to u ž ila . . . “ „Blahoslavená, která uvěřila“ (Lk 1, 45).

MODLITBA Bože, klaním e se T i a děkujem e za nepřem o žitelnou sílu, k tero u jsi udělil své mladiěké slu žebnici bl. M arii G orettiové, by podstoupila k ru to u sm rt, když bránila svoji panenskou čis totu. Rač projeviti světu, jak je záslužná taková oběť, a nám uděl k její oslavě milost, o kterou tě prosíme. Amen.

Nákladem kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v Přerově, Šířava 7. — Vytiskla Společenská knih tiskárna v Zábřese, Nádražní 4.

OBSAH: t J v o d .................................................................. 3 Křesťanská r o d i n a ..................................... 4 V sm rtících b a ž i n á c h ................................. 5 A nděl útěchy ............................................. 6 Na těžké s ta n ic i.................... 7 8 P olední z l o d u c h ......................................... V kalném víru 9 N eochvějné „ n ik d y !“ .......................................10 Pod ranam i bodla ................................. 11 Dvojí k o r u n a ....................................................... 12 K rvavá ž e r tv a ....................................................... 13 Cestou k říž o v o u ............................................. 15 Dítko P anny M arie .......................................16 Velkom yslné odpuštění 17 Šero před bouří 18 H rd in n é předsevzetí 20 P olíbení p o k o je ................................................... 21 V paprscích m i l o s t i ..................................... 23 Čím dál h o d n ě j š í ......................................... 24 M ladičká s v ě tic e ..................................... 25 Pravá m u č e d n i c e ............................ 26 B la h o ře č e n í................................................. 28 M iluji K r i s t a ................................................. 30 M o d lit b a .......................................................... 31 C. J. A. et. R !

TOUŽÍŠ PO D OKONALÉM ŠTĚSTÍ — PO UŽITEČNÉM P R O Ž I T Í ŽIVOTA? M ISIJN Í ÚSTAV

IMMACULATA (NEPOSKVRNĚNÁ) přijím á zdravé, inteligentní, m ravně bezúhonné, i chudobné dívky, které mají sklon k duchovním u a řehol ním u životu a rády by se obětovaly na sm ír a pro záchranu duší jakožto m isijní sestry ve všech odvětvích apoštolátu a dobročinnosti jak ve vlasti, tak v službách unionism u, i v zemích pohanských. P řihlášky přijím á správa ústavu

IMMACULATA V P Ř E R O V Ě , Š Í Ř A V A 7.

O bjednejte si z edice SMÍRU, P řerov, Šířava 7. J. B. C hautard: D u še v e šk e ré h o a p o š to lá tu . V kusně vázaná 60'— Kčs. D. P fa n n m ú lle r: K dyž p řiš la n a sv ě t L ásk a. Brož. 57'— Kčs, váz. 66'— Kčs. A. A u ffra y : Ježíš K ris tu s ve m n ě . Duše apo štolátu mládeže. Brož. 15'— Kčs, váz. 23 — Kčs. Ss. N PPM : C h o d il d o b ř e č in ě. P raktické rady pro sebevýchovu dívek, zvláště pracovnic v KA. 6'— Kčs. Ss. N P P M : Z rc a d lo d u še . P ro dívky k častější sv. zpovědi. 3'— Kčs. Ss. N P P M : K věty n e jsv ě tě jš í S v áto sti. Po vídky pro prvokom unikanty. Brož. 24'— Kčs, váz. 33'— Kčs. Ž alm y k P a n n ě M arii. Podle sv. B onaven tury. 1'— Kčs. O b rá z k y bl. M arie G orettiové. 60 h. L. U hlířová: P a n í p rim á řo v á n e m ů ž e d o s tu d o v at. Jem ná veselohra. 10'— Kčs.

CU dófrledné době oyfdez M. Schm id: V rc h o l ú c ty k S rd c i Ježíšo v u . M yšlenka sm íru. Ss. N P P M : B ílé k v ěty . Povídky pro mládež. Ss. N PP M : J a k d o to h o ? Ze sociální Činnosti M arkétky Lekeuxové.