Věrouka pro laiky Sv. IV. Bůh v Duši: Tajemný život milosti

R.

M.

D A CÍ

K

O.

P

BŮ H V DUŠI t a j e m n ý

ž i v o t

m i l o s t i

1936

KNIHOVNA REVUE N A H L U B I N U

NIHIL OBSTAT: P. SILV. M. BRAITO O. P. censor ex offo.

Olomucii, 10. III. 1936.

IMPRIMATUR: P. THOMAS M. DITTL O. P. Provincialis.

Pragae, die 11. III. 1936.

Reg. pag. 223/28.

IMPRIMATUR: DR. IOANNES MARTINO Vicarius Generalis.

Olomucii, die 13. III. 1936.

Nr. 4.316.

Úvodem.

Nic krásnějšího, nic vzácnějšího nem ám e zde na zemi nad posvěcující m ilost, ta k jak o v nebi nebudem e m íti nic k rásn ějšíh o a vzácnějšího nad slávu, k tero u bude B ůh sám . T ato sláva bude však úm ěrn á stu p n i m ilosti, jakého dosáhnem e zde na zemi, protože m ilost posvěcující je sem enem věčné slávy, její život je předehrou tajem né h a r­ monie života u Boha. Co čtem e v knize M oudrosti o m oudrosti, m ůžem e v celém rozsahu vztahovat na posvěcující m ilost: Spolu s ním přišlo mi všechno dobré a nesčíslné b o h atstv í skrze ruce j ej í . . . J e n ev yčerpatelným pokladem lidem , kdož ho užívají, získávají si p řá te lstv í Boží.

(V II. 11, 14.).

M ilostí začal v naší duši tajem n ý život Boží, jenž byl zahájen zde n a zemi způsobem nedo" konalým , m á však v y ú stit jednou n a věčnosti v dokonalé spojení s Bohem . P rotože z m ilosti vyvěrá náš nadpřirozený život, proto je je jí dů­ ležitost ta k základní, ta k n aprosto n u tn á pro každého křesťana. Bez n í jsm e m rtv i v n ad p řiro ­ zeném řádu, jí žijem e. Bez ní jsm e vzdáleni od Boha, jí jsm e d ítk am i Božími, p řá te li Božími.

Bez n í bloudím e a nam áhám e se m arn ě vzhle­ dem k věčnosti, jí si získávám e nesm írné zá­ sluhy a rozm nožení věčné slávy. M ilost nás oži­ vuje, m ilost z nás činí k rá sn ý obraz Boží v n ad ­ přirozeném řádu, m ilostí přichází D uch svatý, aby přebýval v naší duši. Kdo dovede vypovědět

5

všechny přednosti tohoto nesm írného daru Bo­ žího!

Bohužel, ta k často se zapom íná n a ty to n ej­ základnější pravdy našeho náboženství a našeho duchovního vzrůstu. L id stv o se honí za n ejrů z­ nějším i p řízraky duchovním i, vyhledává stále nové a nové m ožnosti svého přihlížení k B ohu; ano, m nohdy i katolíci, i duše zbožné, hledají všude jinde než u tohoto pram ene, jenž. sk ý tá nejčistší, nejvzácnější nápoj duše. J e to. jistě k jejich nejv ětší škodě, neboť jen n áležitě usm ěr­ něný duchovní život m ůže vésti k dokonalém u vzrůstu. A duchovní život je teh d y náležitě usm ěrněn, když spočívá n a základě nadpřirozená, k te ré se p rojevuje v duši hlavně posvěcující m i­ lostí. DovedeTi duše prožít hluboce všechno to, co obsahuje v sobě m ilost, dostane se její čin­ nosti rázu docela zvláštního, nadpřirozeného, pozvedne se n ad všechno, co je pouze světské a naučí se vzhlížet více k nebi. J e jí život du­ chovní rozkvete, rozvine se v k rá sn ý k v ět velké lásk y k Bohu a bližním u a její vztahy k B ohu nabudou zvláštní jednoduchosti, k te rá je odles­ kem jednoduchosti Boží. P a k se naučí duše h le­ dat B oha v sobě a sebe v Bohu, její vzrůst v m i­ losti a lásce bude tak é vzrůstem v Bohu.

To b y l sm ysl těchto přednášek o tajem ném životě posvěcující m ilosti, a to tak é sm ysl jejich vydání. N em ám p ři tom jin éh o přání, než aby se ten to tajem n ý život m ilosti rozlil n a mnoho a m noho duší, toužících po Bohu.

E . D.

6

I. Nadpřirozeno v duši křesťana.

Ježíš K ristu s p řin esl lid stv u nový život. Vždyť proto přišel, abychom m ěli život a abychom jej m ěli v hojnosti. T ento život m ěl b ý ti sdělován všem lidem dobré vůle, protože K ristu s přišel pro všechny a p ro to všem p řin esl nový život.

P ro to zakládá K ristu s Církev, k te rá m á b ý ti pokračovatelkou jeho poslání, k te rá m á rozdávati všem pokolením te n to život, přinesený nám s nebe a zasloužený nám n a K alv a rii v k ru tý c h boles­ tech. C írkev sam a m á žíti tím to životem , k te rý jí K ristu s dal a m á jej sp rostředkovati všem svým údům .

Než nap ad á nám tu hned n a počátk u otázka: V čem s p o č í v á t a j e m s t v í t o h o t o ži­ v o t a C í r k v e , co je ve své po d statě te n to ži­ vot k řesťanský?

Nelze jedním slovem v y stih n o u ti b o h ato st ta ­ jem ství života Církve jako celku a života kaž­ dého k řesťana zvlášť. P řich áz í tu v úvaKu m noho pojmů, k te ré dlužno pochopiti každý zvlášť, aby­ chom si u tv o řili správný pojem o celku života Církve, ta k ja k si jej představoval sám K ristu s.

N ení pochyby, že každý křesťan m á n ějak ý pojem o křesťanském životě, protože žije-li tím to životem, m á alespoň n ějak ý pojem o svém v last­ ním životě. Ale ta k ja k o všude člověk rá d si zabarvuje věci podle svých vlastn ích m yšlenek, podle osobních tužeb a přání, rád chápe věci podle svých vlastn ích pojm ů, ta k je tom u i zde.

7

A pro to se ta k často setkávám e s nedokonalým nebo neúplným pojm em křesťanského života i u osob jin a k věrných křesťanským zásadám . T yto neúplné pojm y křesťanského života bychom m ohli zařad it do tří k ateg o rií. (x) Jso u předně lidé, křesťané, k te ří pohlížejí na křesťanský život jen se stanoviska z i s k u , o s o b ­ n í h o z á j m u . J d e jim jen o to, aby si zajistili věčnost. Y tom vidí h lavní osu veškeré činnosti vnější i vn itřn í.

N ení to jistě něco špatného m yslet n a ty to věci, protože K ristu s sám v evangeliu m luví o věčné odm ěně a C írkev nám ji často připom íná.

S tačí vzpom enouti si n a podobenství o hřivnách, kde služebník K ristů v je přirovnán k pilném u správci m ajetk u svého pána. A věrném u služeb­ níku praví P á n : Nuže, služebníku dobrý a věrný, zato že jsi b y l v m além věrný, ustanovím tě nad m nohým ; vejdi v radost svého P án a. (M t. XXV .

30.) N a sněm u trid en tsk ém p ro h lásila Církev, že spravedlivý nehřeší, jestliže k o n á dobro pro věčnou odm ěnu. J e to tedy jistě něco dobrého, snaží-li se křesťan o zajištěn í své spásy, ta k jako je jistě dobré, řekne-li se dítěti, aby se bálo h ří­ chu, neboť jin a k p řijd e do pekla.

Než učiním e-li z křesťanského života jen otázku zájm u, m ůžem e dosíci jistý c h výsledků, ale ty nem ohou b ý t příliš trv alé a hluboké. Jestliže se držím e jen tohoto hlediska, vydávám e se v n e­ bezpečí, že bude naše m yšlenka křesťanská zkreslena, protože ja k uvidím e, základem tohoto života je božská láska. V té m íře, ja k b y osobní zájem a bázeň o věčnou spásu překážely rozvoji této Boží lásk y v duši a její beznáročnosti, byly by jistě ty to city n a scestí. V ystavuje se tak to tak é pojem křesťanského života k ritice nevěří­ cích, k te ří se dom nívají a nám v y tý k ají neprá1. Srov. A. G ardeil, L a vraie vie chrétienne.

Desclée de B rouw er, P aris, 1935, p. 63.

8

vem, že naše m ravouka vyzvědá takovým způ­ sobem osobní zájem , že všechno, cokoliv konám e, co obětujem e, vše to je jen jakoby vstupenkou do nebe. B yl by to jak ý si m erkantilism us, jistě nezdravý, k te rý se, díky B ohu, n ev y sk y tu je ve své úplné form ě u křesťanů uvědom ělých, leda snad n a chvíli. N aše bázeň nebývá výlučná a naše naděje n e a b stra h u je od lásk y Boží.

J in á k ateg o rie lidí pohlíží n a křesťanský život neboli n a život C írkve jak o n a v y š š í m r a v o ­ u k u než je m ravouka čistě lidská. J e tu něco podobného jako K an tů v pojem křesťanského ži­ vota. Jestliže je ten to pojem přenesen n a půdu věřícího, p rak tick éh o křesťana, opírá se o slova K ristova: Chceš-li b ý ti dokonalým , zachovávej přikázání (M at. X IX . 17). Kdo m á přikázání moje a zachovává je, ten m ne m iluje (Ja n X IV .

21.). K řesťanský život je tu definován ja k o ži­ vot povinnosti, ovládaný dokonalým m ravním zákonem, pocházejícím od K rista. Zdá se, že tu ani není m ísta p ro lásk u Boží mimo ten to rá ­ mec všeobecné povinnosti, protože láska, jakožto první přikázání, je u sk u tečň o v án a tím , že je vy­ konáván příkaz evangelia, že je p rak tik o v án zá­ kon K ristů v . K řesťanský život se p ak jeví jako m ravní život, k te rý je ve všem ovládán p řik á ­ záním P áně. J e to služba Boží a nic více. A po­ hnutkou tohoto života je sv atá vůle svrchova­ ného P á n a všech věcí.

Je v tom to p o jetí křesťanského života veškera jeho h o dnota a d ů sto jn o st? N ení pochyby, že tento pojem je něčím velkým , protože jistě je už něčím velkým k o n ati povinnost, protože je to povinnost. Jestliže pak připojím e, že ta to povin­ nost je vykonávána podle velkého vzoru, jímž jest sám v tělený B ůh, že tedy n ejd e o nějakou čistě lidskou m orálku, že tato povinnost zahr­ nuje i ten n e jta jn ě jší sk u tek lidskéhoi srdce, dáme za pravdu K an to v i a jeho stoupencům , kteří nazvali k řesťanský život nejdokonalejší a

9

definitivní m orálkou. Y ní je opravdu u sk u teč­ něno pravidlo lidského života, ja k je vyjádřil A risto teles: N esm í se d áti sluchu těm , k teří praví: Člověče, spokoj se s m yšlením lidským , sm rteln ý netouží než po pozem ských cílech. N a­ opak každý z nás v m íře m ožnosti m usí se snažit o nesm rteln o st a usilovati žíti podle toho, co je v něm nejlepšího. (2) A přece je v křesťanském životě prvek, k terý přesah u je ten to v elký pojem . K aždá m ravouka je po d statn ě pravidlem života, určeným k n a ­ šem u v lastním u zdokonalení a pak k e zdokona­ lení těch, se k terý m i se stýkám e ve společnosti.

Jestliže nás p řiv ed la k to m u to cíli, je skončena její práce. Cílem jsm e tu v lastně my, respektive náš vlastn í m ravní vývoj, jak p atrn o z te x tu A ris­ totelova. I když napodobujem e božský vzor, ne­ vycházím e ze sebe; m y sam i jsm e cílem práce, ktero u se jem u připodobňujem e. Než křesťanský život se nám p řed stav u je především jak o nábo­ ženství. A tu nejde už jen o n aše zdokonalení osobní, nýbrž o čest, podávanou B ohu prostředky, z nichž jedním je tak é naše zdokonalení osobní.

B ůh není jen vzorem a zákonodárcem křesťan­ ským , a on je tak é a především c í l e m . J e tedy tře b a doplnit ja k pojem osobního zájm u, ta k po­ jem nejlepší m ravouky m yšlenkou náboženskou, k te rá je základní.

K onečně bychom m ohli m luvit o p o jetí k ře s­ ťanského života, k te ré bychom m ohli nazvat n áb o ž n ý m nebo náboženským . — N ábožností přestávám e pohlížeti n a sebe jako n a cíl svého života. T ato m y šlen k a vztahu k Bohu, k te rý vyjád řu je m rav n í ctn o st náboženství, p ro n ik á veš­ keru n aši činnost a pozvedá ji n a úroveň kultu.

V tom sm yslu ch těl asi říci H eiler (3), že m od­ litb a je srdcem a středem veškerého náboženství, 2. E th ic. Nicom . X. c. V II. 3. F ried . H eiler, Das G ebet. M ůnchen, 1921, S. 2.

10

m odlitba, k te rá vedle k lanění, různýcb pobož­ ností a oběti je jedním z projevů nábožnosti.

P ronik n e-li opravdu ta to nábožnost celý život křesťana, p ak se usk u teční, co p sal prvním k ře s­ ťanům sv atý P av el: Ať jíte nebo p ijete, čiňte to ke slávě Boží. T ak nabude veškerý křesťanský m ravní život hodnosti služby Boží, jisté nábo­ ženské povinnosti. V znešenost nekonečného B oha je ja k cílem ta k m írou této> činnosti. N ení jistě nic k rásn ějšíh o a vznešenějšího pro člověka, jenž tím to způsobem ukazuje, jak é je jeho m ísto ve vesm íru, kde B ůh je prvním a on druhým , ve všem n a něm závislým .

Nic není rozšířenějšího než te n to pojem k řes­ ťanského života. I m nozí jin a k dobří k atolíci nevědí o p odstatě křesťanského života více než to, že spočívá v jisté zbožnosti. P a k se m noh­ dy stává, že i lidé, k te ří už n em ají s v n itřn ím obsahem křesťanství ta k řk a nic společného, ucho­ vávají si je ště jisté vnější sk u tk y křesťanské zbožnosti, k te ré by však nem ěly b ý ti nic jiného, než sym boly v n itřn íh o přesvědčení, zatím co jsou m nohdy jen něčím zcela vnějším , čím více se ty to vnější sk u tk y zbožnosti zbaví svého v n itř­ ního obsahu, tím více ovšem ta k é se snižuje niveau pojetí křesťanského života. — Než všechny ty to zrůdnosti pojm u křesťanského života ja k o života zbožného nebrání, abychom viděli v tom to pojetí opravdu něco velkého, třebaže tom uto pojetí schází úplnost.

Kde ted y m ám e h led at úplný pojem křesťan­ ského života, života C írkve?

M luvím e-li o křesťanském životě, m usím e pře­ devším hled at, ja k si je j představoval sám jeho Původce Ježíš K ristu s, a ja k m u rozum ěli jeho učedníci. Než třeb aže K ristu s často chválí slu ­ žebníka věrného, třebaže zdůrazňuje n u tn o st vyšší m orálky a zbožné služby B ohu, n ik d y neuzavírá v ty to pojm y celý křesťanský život. N a­ opak vym ezuje jej p ro ti životu služby B ohu jako

11

p ř á t e l s t v í s B o h e m . Už vás nebudu zváti služebníky, p rohlásil svým apoštolům , neboť slu ­ žebník neví, co činí jeho pán, nýbrž budu vás zváti p řáteli, neboť všechno, čemu jsem se n a ­ učil od Otce, oznám il jsem vám (J a n XV. 15.).

M yšlenka společenství s Bobem , k te ré je spou­ táno p řátelstv ím a k te ré obsahuje vzájem né sdí­ lení tajem stv í a sdílení života Božího, to je nová m yšlenka, jakou nám p řin áší zjevení a k te rá tvoří základ a původnost křesťanského života.

H ein rich S cbum acber vydal nedávno knížku s názvem K ra ft der U rk ircb e. (4) V ní se snaží ukázat te x ty P ísm a a sv atých Otců' prvních dvou století, že síla prvotního křesťanství b y la právě v náležitém pochopení a prožití této m yšlenky křesťanského života jakožto ž i v o t a n o v é h o , k te rý p řin esl K ristu s a k te rý se m á vy v íjet v jeho údech. K řesťanský život bývá zván ja k u sva­ tého P a v la ta k u Otců n o v ý m životem , ale n i­ koliv ve sm yslu m ravním , ja k m luví o novém životě sv atý A u g u stin po svém obrácení, ani v sociálně ethickém sm yslu, ja k se m nohdy m luví o novém životě, b a ani ve sm yslu náboženském , jak m luvím e o novém životě, jde-li o přechod z jednoho náboženství do druhého. Nový život ve sm yslu křesťanském m á především m etafysickonáhoženský sm ysl. S novým životem je spo­ jeno sk u tečn é p ř e t v o ř e n í č l o v ě k a . P ř i­ rozená duše přijím á v jistém sm yslu novou n ad ­ přirozenou duši. T ato v íra v novou nadpřiroze­ nou sk u tečn o st, jak é se dostává křesťanu, je h lu ­ boký sm ysl veškerého křesťanstva. Ř ečtí otcové nazývají nový život k řesťana jednoduše o b o ž e n í. A poněvadž te n to nový život je nám sdě­ lován Bohem p ro střed n ictvím posvěcující m ilosti, m á tato m ilost ta k důležitou roli v pojetí k ře s­ 4. H. Schum acher, K ra ft der U rkirche. Das „N eue L eb en “ nach den D okum enten der ersten zwei Jah rh u n d erte. H erder, 1934, S. 5.

12

ťanského života. Chcem e-li tedy k rá tc e odpově­ dět n a otázku, co je křesťanský život, m usím e říci, že je t o ž i v o t B o ž í , j í m ž o n s á m ž i j e , s d í l e n ý č l o v ě k u , přizpůsobený jeho schop­ nostem , žitý konečně jím sam ým ja k o takový, totiž ja k o život Boží. To je křesťanský život v celé své hloubce a v celé své náplni. V yššího pojm u o tom to životě si už nelze u čin it a ja k ý ­ koliv nižší pojem by neodpovídal pojetí, jak é m ěl o něm K ristu s, když nám jej dal.

J a k zřejm o, jsm e tu v oblasti nadpřirozená, které ovládá veškerý život křesťanský. A proto dříve, než si objasním e ten to pojem křesťanského života jakožto života Božího sdíleného Bohem člověku posvěcující m ilostí, a dříve než si ře k n e­ me, v čem spočívá tato účast n a životě Božím, pokusm e se poněkud si vyložit pojem n ad p řiro ­ zeného, k te rý nám bude východiskem pro m nohé další závěry. *

N ení jis tě snadné stan o v it a pochopit pojem nadpřirozená. (5) Jd e to tiž o věc, k tero u nepo­ znáváme sam u v sobě a i když m ůžem e v sobě cítiti její projevy nebo kolem sebe, jsou tyto projevy n a věci přirozené a ve věci přirozené, prolínají se, abych ta k řekl, m ísí se navzájem a jen analysí a ab stra k cí m ůžem e dospěti k je ­ jich rozlišení. M ohli bychom tu říci, co řek l P la ­ ton o ctnosti, že k dyby m ohla b ý ti sam a v sobě viditelná zrakům , působila by v srdcích velkou přitažlivostí.

Jestliže přirozené je to, co odpovídá přiroze­ nosti k terék o liv věci, co je shodné s jejím i si­ lam i, můžem e nejvšeobecněji říci, že n a d p ř in r zené je to, co je nad přirozené síly, co je vyšší než přirozenost. Než ten to nejvšeobecnější pojem 5. Srov. J . Y. B ainvel, N a tu re et su rn a tu rel.

P aris, B eauchesne, 1920.

13

nadpřirozeného daleko n ev y stih u je jeho povahu; je třeb a ještě nějak éh o jiného prvku, abychom m ěli ucelený pojem nadpřirozená. Neboť n a p ří­ klad stvoření duše Bohem a zachovávání b ytostí S tvořitelem , nebo dokonce všeobecné působení Boží ve tvorech, nejsou nadpřirozené v pravém slova sm yslu, třebaže pouze B ůh může stv o řiti duši a pouze B ůh m ůže zachovávat svět v jeho b y tí a pouze on může působiti i n a svobodné tvory. V eškera ta to činnost je stále ještě v p ři­ rozeném řádu. Neboť dá-li B ůh tvoru b ytí, k teré chce, aby se vyvíjelo a dá-li m u je takové, že p o třeb u je jeh o pomoci, m á te n to tv o r jisté právo n a tu to pomoc, třebaže tato pomoc přesahuje jeho schopnosti, jeho síly. Ja k ý je tedy onen prvek, k te rý hledám e a k te rý rozlišuje stvoření duše nebo všeobecnou pomoc Boží tvorům nebo o statn í ú čin k y Boží, k te ré m ůže jen on sám vy­ konat, od účinků nadpřirozených v pravém slova sm yslu ?

Aby ú čin ek b y l opravdu nadpřirozený, m usí přesahovat nejen s í l y , nýbrž i p o ž a d a v k y p ř i r o z e n é . M alé dítě jistě si nestačí, ale Bůh, jenž je stvořil, je povinen podle své m oudrosti a dobroty p řip ra v iti m u v jeho rodičích po třeb ­ nou pomoc, aby ro stlo a se vyvíjelo. Toho vyža­ d uje jeho přirozenost. Jestliže však B ůh zasáhne v jistý ch okolnostech m im ořádným způsobem, jako n a p řík lad když pošle svého anděla, aby u ch rán il d ítko před blížícím se vlkem , to je zá­ sah, k te rý p řesahuje přirozené požadavky dítěte, tedy zásah nadpřirozený, protože lid sk á přiroze­ nost nem á p ráva požadovati přirozeně tento zázrak.

T ento d ru h ý prv ek je souhlasný s pojm em nadpřirozená jakožto d a r u z d a r m a d a n é h o .

A touto m yšlenkou daru zdarm a daného je ob­ jasněn nejlépe pojem nadpřirozená. — V jistém sm yslu jsou všechny dary Boží dané zdarm a všem tvorům , protože žádný tv o r nem ůže m íti

14

vzhledem k Bohu absolutních požadavků, B ůh mohl z ů stati sám ve své věčnosti blažené, pro­ tože nico ta nem á p ráva dožadovati se existence.

Může tu b ý t však o tázka o relativ n ím požadavku, o relativ n ím právu n a to neb ono i vzhledem k Bohu. B ůh m ohl n estv o řiti sv ět; ale jestliže jej jednou stvořil, je povinen vzhledem k své m oudrosti jej ta k é říd it a zachovávat a dávat každém u tvoru, čeho vyžaduje jeho p říslušná p ři­ rozenost. Vidím e, ja k se tu m ísí právo a dar, svoboda a povinnost. Stvořil-li B ůh člověka, je třeba, aby m u dal p ro střed k y k životu; stvořil-li duši duchovou, m usel jí dát n esm rteln o st a v p ří­ padě, že m u bude věrná, n esm rteln o st šťastnou.

P roto pravím e, že n esm rteln o st n en í nadpřiroze­ ným darem ; je to přirozené postavení duše, ta k jako dává-li m a tk a svém u nem lu v n ěti p íti, aby m ohlo dítě žíti, není tu nic než přirozený řád.

Než to ještě není všechno. Jso u nadpřirozené dary, n a něž m ám e právo, o nichž m ůžem e v jis­ tém sm yslu říci, že B ůh je povinen nám je dát.

T ak nebeskou blaženost m usí dát B ůh každém u, kdo zemře ve stav u m ilosti, a přece n eb esk á b la­ ženost je nadpřirozeným darem . J e tu tedy jakýsi nárok, jak ý si požadavek, ale nikoliv požadavek, nikoliv náro k přirozený, založený n a přirozenosti, k terý by m ěl své k ořeny v přirozenosti člověka.

N adpřirozený sk u tek , v y konaný ve stavu m ilosti, zasluhuje nadpřirozenou odm ěnu, ale n ad p řiro ­ zený sk u tek se nem ůže v y k o n at bez m ilosti a tře ­ baže jed n a m ilost p řita h u je druhou, p řesto první m ilost je zcela zdarm a daná, n a níž nem ám e n ej­ menšího nároku. Z k rá tk a nadpřirozený řád může m íti své zákony a své v n itřn í náro k y a požadavky, ale přirozenost sam a sebou by nedovedla žádným způsobem povznésti se k nadpřirozenu. N adpřiro­ zeno je darem zdarm a uděleným . T ak m ám e oba prvky nadpřirozeného: a m ůžem e je vym ezit jako protivu přirozeného, jako to, CO' p ře sah u je jak síly, tak n áro k y a požadavky přirozenosti.

15

To je tedy všeobecný pojem nadpřirozená.

Jestliže ta k to pojím ám e nadpřirozeno ve sm y­ slu trad ičn í kato lick é theologie, vidím e, ja k n a ­ prosto nesprávný je im anentism us m odernistů, k te rý je dosud šířen m nohým i náboženským i filo­ sofy a v jistý ch obm ěnách jej p řijím á n a p říklad i církev československá. P odle nich nebylo by nadpřirozeno nic jiného než vrcholný vývoj p ři­ rozená. Jestliže náboženství podle nich není nic jiného, než jen jak ási v itáln í im anence, vývoj n á­ boženského cítěn í a lidských tužeb a požadavků lidské duše, p ak do téže k ateg o rie dlužno k lásti i nadpřirozeno, k te ré p ak by bylo zbaveno tím to způsobem jakékoliv o b jektivní hodnoty a bylo by závislé n a náboženské zkušenosti lidské duše.

K řesťan sk á tradice však, vycházejíc z P ísm a sva­ tého, u čila vždy, že nadpřirozeno je řád u naprosto transcen d en tn íh o a že žádný náboženský pokrok nebo vývoj náboženského cítění nem ůže dospěti k pojm u nadpřirozená. M ilost sam a, k te rá hlavně představ u je nadpřirozeno v duši, pochází od. B oha jako nadpřirozený dar, vidění Boží ve slávě, které je vrcholným stadiem vývoje m ilosti nadpřirozené v duši, je d ána Bohem , odpuštění hříchů a pře­ chod ze stav u hříchu do stavu m ilosti je dílo, jež koná jen Bůh. Ovšem nadpřirozeno doplňuje a zdokonaluje přirozenost, ja k často zdůrazňuje svatý Tom áš, (6) g ra tia p erficit natu ram , ale nad všechno její očekávání, nad její přirozené poža­ davky, takže kdyby nebylo zjevení, nikdy bychom nebyli ani tu šili ta k velkou dobrotu Boží k. nám .

I když p rav í Scheeben, že nadpřirozeno ta k doko­ nale odpovídá přirozenu, že je můžem e zvát v jis­ tém sm yslu přirozeným , pokud zdokonaluje při­ rozenost a vede ji k nejvyšší n áp ln i (7), nechce tím sta v ě ti nadpřirozeno n a úroveň přirozená.

6. Srov. S. th . I. ot. 1. čl. 8. k 2; ot. 60. čl. 5. atd.

7. Scheeben. N a tu r und Gnade, H e rd er 1926, str. 67.

16

N adpřirozeno povznáší přirozeno nad jeho sféru a dává mu takovou dokonalost, n a jak o u nem á žádného práva a náchylnosti. J e však mezi tě ­ m ito dvěm a řády tak o v ý soulad, jako je mezi tím, co zdokonaluje, a tím , co je zdokonalováno, kde činnost zdokonalujícího není v rozporu s ochotou p řijím at zdokonalení u zdokonalovaného.

Způsobem přím o b ásn ík a popisuje sv atý B ona­ ventu ra tu to transcendenci nadpřirozeného řádu. „Že B ůh nekonečný chce p řeb ý v ati v duši jako ve chrám ě, že znovu chce p řijm o u ti sluhu za syna, že služebnici p řijím á za choť, o tom nikdo n e­ může pochybovat, že je to dílo pouhé m ilosti a největší štědrosti. Povznesení tvora v tom to p ři­ jetí je nad. přirozený stav. Že tv o r je posvěcen na chrám , p řija t za syna, p řija t za choť, to je n ad ­ přirozený dodatek jak éhokoliv tvora. A p ro to ani posvěcení an i p řije tí za syna ani spojení duše s Bohem se n eděje nějak ou v lastn o stí přirozenou, nýbrž nějak ý m darem m ilosti přidaným , k terý duši posvěcuje, aby byla chrám em , připodobňuje, aby byla dcerou Boží, aby b y la schopna s tá ti se snoubenkou Boží.“ (8) Y tom právě spočívá veškera k rá sa nadpřiro­ zeného řádu a jeho velikost, že svou hloubkou přesahuje naše poznání, ta k slabé jako oko noč­ ního p tá k a p řed září poledního slunce. Zdál by se nám přeháněním a nem ožností ten to řád, k d y ­ bychom o něm uvažovali jen se stan o v isk a čistě lidského. J e tře b a sv ětla víry, abychom m ěli za pravdivé ty to ta je víry, třebaže jsm e neschopni proniknouti jejich v n itřn í složení, jejich podstatu.

Jen nekonečná Boží dobrota p řid ala lidské p ři­ rozenosti ten to vztah k sobě, když pozvala svou m ilostí člověka, aby zařídil veškeru svou činnost ke svém u nadpřirozeném u cíli.

Takový je ted y v e své podstatě křesťanský ži­ vot, vycházející ja k o ze svého pram ene z nadpři8. In II. Sent. dist. 29. a. 1.

q.

1.

17

rozena, kde se ú častn í dítko Boží posvěcující m i­ lostí přirozenosti Boží a v litý m i ctnostm i a dary D ucha svatého čin n o sti Boží. T ento kato lick ý po­ jem křesťanského života, ja k praví S chum acher (9), zakládá se na biblickém učení o vztahu člo­ věka k nadpřirozenu. P odle toh o to učení by l člo­ věk hn ed po svém stvoření postaven do n ad p ři­ rozeného řádu, aniž se tím sta la újm a jeho p ři­ rozenosti. K přirozenosti p řistu p u je nadpřirozeno s nadpřirozeným i silam i a nadpřirozeným cílem.

Tim náležel prvotní člověk dvěm a světům : p ři­ rozeném u a nadpřirozeném u. A odtud m ěl tak é dvojí povinnosti. Z nich je jistě povinnost, v y ­ cházející z jeho nadpřirozeného určení, n ejd ů le­ žitější životní povinností. H říchem A dam ovým bylo ztraceno nadpřirozeno, ale nikoliv určení nebo povolání k nadpřirozenu, kterého se člověk nem ohl a nem ůže vzdát. A zde b y la právě n e j­ větší tra g ik a hřešícího člověka, že hříchem byl okraden o sílu a schopnost jíti za nadpřirozeným cílem, ale zů stala m u povinnost vzhledem k nad­ přirozenu. P ro to bylo potřeba, aby přišel K ristu s a dal, v rá til člověku onu sílu, ktero u z tra til a k te rá ho m ěla p řiv ésti k cíli jeho nadpřirozeného určení. Bylo třeb a, aby bylo znovu navázáno n ad ­ přirozené p řá te lstv í s Bohem , bylo třeba, aby byl vrácen člověku život, k te rý ztra til. A proto, když m luví sv. P av el o význam u příchodu K ristova, m luví o novém životě, o křesťanech ja k o nových tvorech, jejichž život je životem z Boha. E x Deo n a ti šu n t, ja k praví sv. Jan .

V tom to p o jetí křesťanského života už není lásk a jen jak o jed n a z povinností služebníka, n ý ­ brž je hlubokým kořenem a jakoby sam ým zák la­ dem života, jeho jediným pravidlem . Tim mizí tak é strach a bázeň z duše, protože je-li si vědom člověk, že novým životem , k terý m ho oděl K ris­ tus, náleží do společenství Božího, ví také, že už 9. 1. c. str. 21.

18

mu n etře b a se bát. (10) T ato m yšlenka n ap ln í duši m írem a klidem , k terý m nedovede nic o třást.

D uše se plní vděčností a zvláštní svobodou ducha, ktero u by nezam ěnila za nic jiného. A děkuje Bohu, že jí popřál ú časti n a svém vlastním ži­ votě, když ji pozval k životu křesťanském u.

10. K rásně p rav í L ip p ert, Vom g u ten M enschen, H erd er 1931, str. 176: ■K om m union G ottes, das is t das w esen tlichste, tiefste W o rt des C hristentum s, die E rfú llu n g aller religiösen E rw artu n g en .

19

II. Účastni přirozenosti Boží.

K řesťanský život, ja k jsem ře k l m inule, je život Boží, jím ž on sám žije, sdílený člověku, přizpů­ sobený jeho schopnostem , žitý konečně jím sa­ m ým jak o takový, totiž jak o život Boží. A tohoto života se nám dostalo již n a k řtu svatém posvě­ cující m ilostí, je v nás stále rozmnožován a posi­ lován každým přílivem m ilosti, k te rá nám p řiték á zvláště ře čišti všech sv áto stí a její konečná doko­ nalost, její poslední cíl je p atře n í n a B oha ve slávě, k te ré bude úm ěrné je jí velikosti, dosažené zde n a zemi. Je ted y třeba, abychom nahlédli do hlubin tohoto' pram ene našeho nadpřirozeného života, chcem e-li vidět, ja k z něho vyvěrá veli­ kost a k rá sa každého údu Církve i jejich podivu­ hodná jednota, k te rá je a bude vždy pozorována s obdivem.

I.

N ikdo nám nepodal dokonalejší a k rá sn ější de­ finice posvěcující m ilosti ja k o sv. P e tr ve I I . listě hl. I. 4, kde ji nazval ú č a s t í , p o d í l e m n a p ř i r o z e n o s t i B o ž í . T ají se nám dech, když čtem e ta to slova, a nedivím e se, že jejich ne­ správný výklad zavedl n ěk teré až k panteism u, jestliže nerozlišovali dobře mezi řádem přiroze­ ným a nadpřirozeným hned n a začátku svých spe­ kulací. V těch to slovech je obsažena celá velikost nesm írného daru m ilosti, k te rý nám podává Bůh ve své dobrotě.

20

Není snadné pochopit, co je to m ilost a co je to účast n a božské přirozenosti. J a k B ůh sám, tak celý nadpřirozený řád p řesah u je nekonečně celý řád přirozený a protože m ezi b y tím a poznáním je úzký vztah, p ro to p řesah u je i n aši schop­ nost poznávací. S k u tečn ost posvěcující m ilosti je nám dosvědčena au to rito u neom ylnou Písm a, ale kdo pochopí je jí v lastní p o d statu ? T ak jako B oha poznávám e jen pom ocí analogie, obdoby, jen pozvedáním svého rozum u n ad všecko stvo­ řené, vysuzováním příčiny z účin k u a k rásy p ří­ činy z k rásy účinků, ta k tak é m ilost můžem e po­ chopit svým slabým rozum em jen velm i nedoko^ nale, usuzujíce z jejích účin k ů n a je jí vlastní povahu. Yěc je ovšem pro nás tím těžší, že její účinky znám e zase jen pom ocí víry.

Jestliže S ta rý zákon nem á náležitých pojm ů o povaze m ilosti, je nám tu N ový zákon světlem velm i jasným . Sv. P av el zvláště rá d se zabývá touto m yšlenkou n aší ú časti n a božské přiroze­ nosti a n a Božích dobrech. — K ristu s přišel na svět, aby z dítek hněvu u činil d ítk y Boží (Efes.

II. 3.), takže kdokoliv ho p řija li, dal jim moc stá ti se syny Božím i (Ja n I. 12.). To by l právě cíl příchodu K ristova, aby nás u čin il syny Božími, dal nám ú čast n a Boží přirozenosti jakožto sy­ nům : P o slal B ůh svého' S y n a . . . aby se nám do­ stalo p řije tí za syny. (Gal. IV . 5.) P ro to jsm e ne­ p řijali ducha otroctví, nýbrž p řija li jsm e ducha synovství, v něm ž volám e (k Bohu) Otče. A sv.

P avel dodává: Jsm e-li syny, jsm e tak é dědici, dědici Božími, spoludědici K ristovým i. (Kím.

V III. 15— 17).

Z těch to něk o lik a te x tů , k te ré bychom m ohli rozmnožit m noha jiným i, plyne dosti zřejm ě, že m ilostí se stávám e ú častn i Boží přirozenosti ja ­ kožto synové, k terý m náleží m íti přirozenost to ­ tožnou s otcem . I když sv. P av el to nepraví p ří­ mo jako sv. P e tr, líčí náš pom ěr k Bohu na zá­ kladě m ilosti, přinesené K ristem , tak, že závěr

21

je totožný s tím , co ře k l sv. P e tr. K řtem svatým , k te rý nás přid ru žu je ke K ristu , jsm e dítk am i Bo­ žími, a nejsm e-li d ítk am i přirozeným i, jako K ris­ tus, pak se m usím e alespoň n ějakým způsobem ú č a stn iti jeho přirozenosti, protože jin ak bychom nem ěli p ráv a n a ten to titu l. P ro to m ohl napsat svatý Ja n , že jsm e zrozeni z B oha (I. 13). Způ­ sobem tajem ným , ovšem, ale skutečným . T ak jako ten, kdo se zrodí z člověka, je s ním spříz­ něn tělesně, nese jeho přirozenost, ta k se k ře s­ ťané m ilostí rodí z Boha, dostává se jim podílu n a jeh o přirozenosti, ted y i n a jeho životě.

P říchodem K rista n astáv á pro lidstvo nový řád, nový vztah tv o ra k T vůrci, a k tom uto řá d u se rodí člověk znovu posvěcující m ilostí. K ristu s ohlašuje ten to nový řá d nejdříve u sv. J a n a (III. 3— 5.). N ikodém se p tá K ris ta n a nové králo v ­ ství. A K ristu s odpovídá: Am en, am en, pravím tobě, nenarodí-li se kd o znovu, nem ůže viděti K rálovství Boží. — V yžaduje se tedy nové zro­ zení, je tře b a znovu se n aro d iti — ovšem duchov­ ně, jako nové králo v stv í je po d statn ě duchovní — chce-li kdo' b ý ti p řip u štěn do tohoto nového království, chce-li kdo m íti účast n a nové eko­ nom ii m esiášské spásy.

A sv. P av el pak dále rozvádí tu to překrásnou m yšlenku o novém zrození, o přetvoření nového křesťana. P ůvod tohoto nového zrození ze stavu h řích u do stav u m ilosti je n a k řtu svatém : skrze koupel znovuzrození a obnovy D ucha svatého, praví sv. P av el v listě k T itovi (I II. 5.), vchá­ zíme do nového života. N a k řtu um írám e hříchu, p o k řtěn i ve sm rt K ristovu, pochováni s ním , aby­ chom jako< K ristu s v stal z m rtvých, ta k i m y chodili v novém životě (Bím . V I. 3— 7). T akto začíná v nás nový život, pocházející z nového zrození, jenž není ničím jiným , než ú častí n a ži­ votě K ristově (Gal. I I I . 27. 28.) tím , že n a k řtu svatém se oblékám e v K rista, odkládajíce s ta ­ rého člověka s jeho náruživostm i. V ýchodiskem

22

tohoto nového života je posvěcující m ilost, účast n a životě Božím, a jeho hyhnou silou je D uch svatý, p řebývající v duši a p řetv o řu jící ji stále k dokonalejším u obrazu Ježíše K rista. Takový je sm ysl te x tů P ísm a svatého, vztahujících se n a posvěcující m ilost, zvláště u sv. P avla. A celá k řesťan sk á trad ice nám dosvědčuje, že všechny ty to te x ty dlužno b rá ti nikoliv ve sm yslu m eta­ forickém nebo m orálním , nýbrž ve sm yslu slov­ ním . Ú činky posvěcující m ilosti, ja k je líčí P ís­ mo, nelze v y k lád at jen obrazně, nýbrž fysicky, protože celá křesťan sk á trad ice viděla v přetvo­ ření člověka m ilostí něco skutečného, fysického, třebaže v n itřn í p o d stata věci zů stáv á tajem stvím .

•

*

T ěchto tex tů P ísm a sv atého chápe se nyní bo­ hověda a snaží se je p ro n iknout, pokud to možno lidském u rozum u. P o kusm e se tedy n a základě zásad sv. Tom áše, jenž se nazývá U čitelem m i­ losti, o b jasn iti poněkud tajem stv í ú ča sti n a Boží přirozenosti.

J a k m ám e především rozum ěti pojm u ú ča sti?

Chceme snad říci, že m ám e život s Bohem spo­ lečný jak o Osoby nejsv. Trojice, k te ré m ají jednu přirozenost? — N ikoliv. To by znam enalo, že by bylo to lik božských osob, kolik je křesťanů, žijí­ cích ve stav u posvěcující m ilosti. — Znam ená tedy snad tato účast, podíl n a Boží přirozenosti, že se nám d ostává části její, ta k jak o když se rozděluje m ajetek n a jednotlivé části a každém u se dostane jistý podíl? — T en to sm ysl je ještě m éně možný, protože Boží přirozenost n ep ři­ pouští žádného rozdělení.

Zbývá nám ted y jen tře tí m ožný sm ysl: m ilost je napodobením , ře k li bychom reprodukcí Boží přirozenosti, protože k pojm u ú ča sti se nevyža­ d uje ú p lná shoda. J e však n aprosto n u tn é a stačí, aby nižší měl nějak o u dokonalost vyššího, a aby

23

alespoň n ějak ý m způsobem nižší napodoboval vyššího. (-1) H ekl jsem , že naše poznání B oha a tajem ství víry je pouze analogické. Sv. Tom áš používá těchto analogií a podává nám tu dv© zásady, k teré nám m ohou p řin ésti jisté světlo v té to těžké otázce. „Ja k o schopností rozum ovou se ú častn í člověk n a božském poslání skrze ctnost víry a schopností vůle n a božské lásce skrze ctnost lásk y ; ta k přirozeností duše se ú častní v jakési podobě přirozenosti božské skrze jisté znovuzro­ zení a obnovení.“ (12) A n a jiném m ístě m á svatý TJčitel slova, k te rá dlužno rovněž si připom enouti: „N em ůže někdo m ít duchovní činnosti, nedosta­ ne-li se m u dříve duchovního b y tí; jak o ani čin­ nosti n ějak é přirozenosti, nem á-li dříve b y tí oné přirozenosti.“ (3) Zam yslem e se nad těm ito tex ty .

Mezi přirozeném a nadpřirozeném jsou jisté obdoby, analogie. J a k o v řádě přirozeném m lu­ víme o jisté soustavě, organism u, k te rý spočívá v tom , že m o h u tn o sti člověka, k teré kotví v duši, vykonávají úkony sobě v lastní, podobně m luvím e 0 jisté soustavě, o jak ém si organism u n ad p řiro ­ zeném , kde víra, naděje, lásk a a o statn í v lité ctn o sti m ají svůj vztah k duši, v níž je st m ilost posvěcující, k te rá je ú častí n a přirozenosti Boží tak jako v lité ctn o sti jsou ú častí n a činnosti Boží.

Jestliže však člověk ve stavu m ilosti vykonává nadpřirozené ú kony ctností, p ak n u tn ě m usí m ít 1 přirozenost božskou — ne-li podstatně jak o Bůh, pak alespoň ta k , že m á n a ní n ějakou účast. J a k by m ohl jed n at způsobem božským , ja k by m ohl ko n at sk u tk y božské, kdyby se alespoň n ějak n e­ ú ča stn il božské přirozenosti?

1. Srov. S. Thom as, In M etaph. A rist. L. 1.

L ect. 10. n. 154.

2. Sum m a Theol. I. I I . q. 110, a. 4.

3. De v eritate, q. 27, a. 2.

24

N ení snadno pochopitelný ten to závěr, ale to n ik te ra k neznam ená, že n ení logický. J e však třeb a m íti n a m ysli, že m luvím e-li o řád u n ad ­ přirozeném , m usím e si pom áhat analogiem i, po­ dobnostm i a obdobam i, k te ré berem e z řá d u p ři­ rozeného, protože naše poznání vychází vždy z věcí stvořených, viditelných. Y tom sm yslu dlužno rozum ěti i našem u přirovnání. Ú eknem e-li tedy — což o statn ě praví i P ísm o sv., třebaže někdy užívá jin ý ch výrazů — že m ilost nám p řin áší nové b y t í , že m ilostí jsm e znovuzrozeni, nem íním e tím tv rd it, že m ilost je nějak o u stvořenou pod­ statou , k tero u B ůh p řip o ju je k naší stvořené pod­ statě lidské, nebo že m ilost je n ějak ý m bytím , k te ré by existovalo sam o o sobě. M ilost je da­ leko více než stv o řen á p o d sta ta ve sm yslu filo­ sofickém ; je případek, ja k praví theologové, je jakostí, k te rá uzpůsobuje n aši duši, aby byla B ohu m ilá, pozvedá ji do vyššího řádu, n ad p řiro ­ zeného', a ta k to ji činí ú častn u života Božího. — Ú častn i přirozenosti B o ž í. . . Co si p ře d sta v u ­ jem e pod to u to božskou přirozeností, k te ré se účastn ím e? Což můžem e vyzpytovat, co je B ůh sám v sobě? N eodvažuje se náš rozum příliš d a­ leko? — Než, řekl-li nám sám B ůh v P ísm ě sva­ tém , že nám dává v m ilo sti ú čast n a své přiroze­ nosti, nem ám e snad p ráv a h led at vysvětlení této skutečnosti, není nám dovoleno pohlédnouti do tohotoi tajem stv í, pokud snese oko našeho slabého rozum u?

M luvím e-li o Boží přirozenosti, m ůžem e n a ni analogicky aplikovat pojm y filosofické, k te ré nám praví, že p ř i r o z e n o s t j e b y t n o s t , pokud má v z t a h k č i n n o s t i sobě v l a s t n í . N ebo řekněm e jin a k : přirozenost je principem čin n o sti v lastn í n ějak é věci. P odle toho přirozenost Boží je jeho bytností, pokud ob­ sahuje činnost jem u v lastní. Chcem e-li tedy vě­ dět, co je to k o n k rétn ě přirozenost Boží, m usím e si uvědom it, ja k á je činnost, vlastní B ohu. T ato

25

činnost m usí b ý t pro něho n u tn á, jem u přirozená a proto nadpřirozená pro každého tvora, kterém u ji snad chce sdělit. A takovou činností pro B oha je jeho v lastn í poznání a láska. T ato činnost je pro něho n u tn á, takže bez neustálého poznání by B ůh p ře sta l b ý ti Bohem , je jem u jediném u p ři­ rozená, a p ro to dostane-li se někom u jiném u ú časti n a ní, je to jen skrze m ilost. V této činnosti po­ znání a lásky, k te rá trv á od věčn o sti do věčnosti, spočívá p ráv ě v n itřn í život Boží, v něm ž B ůh Otec, poznávaje sam a sebe, od věčnosti plodí sobě soupodstatného S y n a a z jejich vzájem né lásky, věčně trv ající, vychází D uch U těšitel, rovný Otci i Synu.

P rav ím e-li nyní, že m ilostí jsm e ú častn i přiro­ zenosti Boží, chceme tím říci, že m ilost nám dává účast n a kořenu poznání, jím ž B ůh sám sebe po­ znává, a lásky, k tero u se sám m iluje, pokud tato dvojí činnost tvoří jeho v n itřn í život. P řirozenost totiž uvažujem e ja k o p rin cip neboli kořen čin­ nosti někom u vlastní. A p ro to m ilost je ú častí n a přirozenosti Boží v pravém slova sm yslu, pokud to tiž je ta to přirozenost principem činnosti, v la stn í Bohu. P ro to m ohl říci sv atý Tom áš, že m ilost pozvedá n aši duši, aby b y la schopna čin­ nosti Božské, k te rá spočívá v poznání a lásce, odpovídající tom uto poznání. (4) K pochopení n au k y o povaze m ilosti podle sva­ tého Tom áše zbývá nám ještě jed n a úvaha, totiž j a k ý v z t a h má m i l o s t ke s t a v u v ě č n é s l á v y . A ndělský U čitel praví často (5), k d y ­ koliv m luví o m ilosti, že m ilost je sem enem slá­ vy, začátkem slávy v nás. „M ilost a sláva jsou téhož rodu, poněvadž m ilost není ničím jiným , než jak ý m si začátkem slávy v n ás.“ M ilost je pro svatého Tom áše jakoby sem enem , v něm ž je 4. I I . S ent. dist. 26. q. 1. a. 5.

5. N a př. I I . I I . q. 24, a. 3, ad 2; I. I I . q. 114, a. 3, ad 3.

26

obsažen sk ry tě celý budoucí strom věčné blaže­ nosti.

Abychom pochopili, co chce sv. Tom áš říci tě ­ m ito slovy, m usím e uvážit, co píše n a jistém m ístě, kde pojednává o tom , že m ilost je rozdílná od lásky. (6) — K aždá věc po řád á své sk u tk y k cíli a p ro to podle rů zn osti přirozeností, povah, je tak é různost cílů. K dosažení cíle je tře b a tří věcí: nejdříve p ř i r o z e n o s t i úm ěrné k u rči­ tém u cíli. Za druhé s k l o n u k to m u to cíli, nebo-li žádosti, k te rá jd e za sobě úm ěrným cílem.

A konečně p o h y b u k tom uto cíli. Jestliže uva­ žujem e člověka podle jeho' přirozenosti, pak má tak é přirozený cíl, k te rý odpovídá jeho přiroze­ ným silám a požadavkům a tom uto cíli odpovídá tak é sklon téhož řádu. J a k již ře k l A ristoteles, spočívá ten to cíl přirozený v jisté přirozené kon­ tem plací Boha, pokud to tiž je B ůh přirozeně po' znáván. — Než m im o ten to přirozený cíl je dán člověku cíl, k te rý p řesah u je jeho přirozené síly a požadavky, ja k víme ze zjevení, a aby m ohl člo­ věk zpět k tom uto cíli, m usí b ý t k tom u p řip ra ­ ven, uzpůsoben, pozvednut k něm u. P ro to n e ­ stačí, aby člověk dostal jen sklon k tom uto cíli, nýbrž i jeho přirozenost m usí b ý t pozvednuta do takového stavu, aby byl pom ěr m ezi člověkem a jeho cílem. A to se právě děje v litím m ilosti, k te rá dává člověku nové b y tí nadpřirozeného řád u a uschopňuje člověka k tom u, aby jeho sk u t­ ky odpovídaly tom uto cíli.

Jestliže n yní sv. Tom áš praví, že m ilost je se­ m enem slávy, nechce říci nic jiného, než že naše duše, k te rá je ve stav u m ilosti, nebude potřebo­ vati jin éh o nadpřirozeného b ytí, když se objeví před tv á ří Boží ve slávě, že nem usí h led at jiného svatebního šatu, když bude přivedena n a hostinu B eránkovu, než ja k ý ji p o sk y tu je posvěcující m i­ lost. Rozdíl bude v tom , že je jí nadpřirozený ži­ 6. De věřit. q. 27. a. 2.

27

vot se plně rozvije, že její nadpřirozená činnost se nesm írně zdokonalí, až bude p a třit Bohu ve tv ář a m ilovat ho nevýslovnou láskou. N ad p řiro ­ zená víra, k te rá pram ení v m ilosti posvěcující, se zm ění ve vidění, n ad ěje dosáhne uskutečnění svých tužeb, lásk a se rozplam ení a nabude n e tu ­ šených rozm ěrů, ale duchovní bytí, v něm ž p ra­ m ení ona činnost ja k o schopnosti v přirozenosti, zůstane p o d statně totéž.

T ato s trá n k a posvěcující m ilosti je nesm írně n u tn á k jejím u pochopení. Až. p řestan e čas a uzří­ me Boha, jak je sám v sobě, p ak naše ú čast na jeho životě a n a jeho přirozenosti bude dokonalá.

M ilost m á ta k veliký vztah k budoucím u životu, že se s ním často ztotožňuje, pokud totiž nebeská sláva je vrcholným bodem vývoje posvěcující m i­ losti. A p ro to naše sláva u B oha bude odpovídati stu p n i m ilosti, jak éh o jsm e dosáhli zde n a zemi.

P odle n aší příp rav y bude nám odm ěřena věčná sláva. Jestliže člověk tím lépe vidí, čím dokona­ lejší je jeho zrak, p ak tím dokonaleji b u d e n a ­ zírat n a tv á ř Boží, kom u se dostane většího, světla a slávy. Více však se ú ča stn í n a světle slávy, kdo m á více lásk y — nebo m ilosti. — „P ro to kdo bude m íti více lásky, dokonaleji bude v id ěti Boha a bude blažen ější“, u jišťuje nás sv. Tom áš. (7) „M ůže se nám zdáti m alým toto sím ě,“ píše P . F ro g e t (8), „m ůže se nám zdát m álo jasn á tato jitřen k a, ale p řesto je pravda, že m ilost, kterou m ám e zde n a zemi, obsahuje v sobě všechno štěstí nebes, že nám udílí v podstatě dobra, k terá doufám e, že, jedním slovem , s ní a skrze ni je nebe již v našem srdci. Sláva nebude stavem pod­ sta tn ě odlišným od stavu m ilosti; bude jen jeho vrcholem , jeho dokonáním , plným vývojem . Bude to dub m ísto žaludu, žeň m ísto setí, poledne m ísto 7 .S . Th. I. q. 12, a. 5.

8. De 1‘h a b itatio n du s. E sp rit dans les am es ju stes, p. 293, 294.

28

jitřen k y , ale již od této chvíle dílo našeho obožení je začato a m y m ám e s D uchem svatým zá­ ruku na n aši blaženost.“ V raťm e se znovu k zásadě sv. Tom áše: Nemůže m íti někdo činnosti n ějak é přirozenosti, nem á-li prve oné přirozenosti. T ak i člověk, jenž bude m íti jednou činnost totožnou s činností Boží, až bude ve slávě n a něho n azírat a ho m ilovat z ce­ lého1srdce, ze vší m ysli, ze vší síly, již nyní m usí m ít alespoň n ějak ý m způsobem a v. jistém stupni ú čast n a oné přirozenosti, n a jejíž činnosti se bude jednou ú ča stn iti, až se zm ění m ilost ve slávu. V tom to sm yslu můžeme' říci, že se n a nás splnilo, co n ašep táv al v rá ji E vě had: budete jako bohové. P a k rozum ím e ta k é tom u, co svatí O t­ cové často praví, že člověk ve stavu m ilosti je b o h e m . N ikoliv svou p o dstatou — nejsm e přece p an teisti a sv atí Otcové ta k é nebyli — protože jen jediný je B ůh svou podstatou, nýbrž účas­ tenstvím , tak že cokoliv náleží Bohu podstatně, n a tom nám dává účast, podíl, když nás činí m i­ lostí svým i dětm i, když nám dává v dědictví své bohatství, čili sam a sebe.

II. T ajem ství velké, tajem stv í svaté. N epronikne­ me je. N ebylo by tajem stvím , kdybychom je p ro ­ nikli. J e však pravdivé, protože nám je svěřila sam a nejvyšší P rav d a. T eprve po tom , co řekl K ristu s a co nám přin esl K ristu s, m ůžem e rozu­ m ět v celé šíři slovům Žalm u: J á jsem ře k l bo­ bové jste a synové N ejvyššího všichni. A víme při tom, že jsm e ta k daleko jakéhokoliv panteism u, protože si uchovávám e svou v lastn í p řiro ­ zenost, stávajíce se ú častným i přirozenosti Boží.

C hápete však, ja k pod statná, jak nanejvýš dů­ ležitá je ta to n a u k a k ato lick á o m ilosti pro po­ chopení života Církve. Z m ilosti vyvěrá veškeren křesťanský život. Z m ilosti vychází naše dětství

29

Boží, ja k ještě uvidím e, z m ilosti vyvěrají naše nadpřirozené ctnosti, s m ilostí jsou nám v lity dary D ucha svatého. M ilostí jsm e p řiv tělen i ke K ristu a stávám e se údy jeho tajem ného těla Církve.

Církev n en í jen společností pravověrných k řes­ ťanů, ja k js te slyšeli. C írkev je nesm írně více.

J e společností a sice v pravém slova sm yslu, je společností dokonalou, společností viditelnou, k te rá může m ít všechny chyby lidské společnosti a n ed o sta tk y ,.s jak ý m i se setkávám e všude tam , kde jsou lidé. Ale právě proto, že C írkev je da­ leko více, že C í r k e v j e s t á l e ž i j í c í m Kristem během dějin lidstva ve s v ý c h ú d e c h , že C írkev je pokračováním ta ­ jem ného působení v y k u p itelského díla Syna Bo­ žího v lid stv u , proto dovedem odezírat ode všech nedostatk ů , lidských chyb Církve, dovedeme m i­ lovat Církev jak o celek, i když jsm e svědky po­ klesk ů n ěk terý ch členů. Dovedem e m ilovat Cír­ kev i jak o společnost, protože jsm e přesvědčeni, že její jádro, žijící s K ristem a z K rista, žijící jeho m ilostí život Boží n a zemi, je hodno lásky a je hodno následování ve všech dobách. Bůh, jenž p ečuje o svou Církev, jenž ji stále m iluje touž láskou, jakou m iluje svého Syna, dává jí život a tím životem je jeho v lastn í život, k te ­ rého se ú častn í m ilostí. Z m ilosti tedy vyvěrá ži­ vot ja k jed n o tliv ý ch údů Církve, ta k život Církve jak o celku, protože celek se sk lád á z jednotlivých údů. T ak jako m alé dítě je živo jen ze svých ro­ dičů, od nichž m á svůj život, ta k veškero lidstvo žije jen z Boha, od něhož vyšlo, a ta k ta k é celá Církev žije jen z Boha, ale způsobem nejhlubším , ja k ý si můžem e p řed stav it, tím že se účastní, po­ žívá nejen jeho moci, jeho ochrany, nýbrž j e h o v l a s t n í h o života.

Ve svých oficielních m odlitbách m yslí Církev často n a tu to sk u tečn o st a vyprošuje si ten to život. V sek retě n a IV . neděli po velikonocích modlí se Církev: Bože, jenž nás činíš skrze tu to

30

svato-u obět účastn ý m i jediného nejvyššího bož­ ství, dej nám , abychom poznávajíce tv o u pravdu, dosáhli ho dobrým i sk u tk y . To je o statn ě podle vůle Boží sm ysl veškerého díla K ristova: p řib lí­ žiti nás k B ohu. A to u čin il způsobem ta k doko­ nalým , že si dokonalejšího nedovedem e p ře d sta­ vit. N a nás je, abychom se chopili a prožili tu to velkou sk u tečn o st křesťanskou.

Y R ozm luvách sv. K a te řin y Sienské čtem e toto krásné povzbuzení, k te ré praví nebeský Otec svě­ tici ve chvíli hluboké ex tase: „M usíte b ý ti spo­ jen i a naroubováni n a této révě (na K ristu , po­ svěcující m ilosti) a p ak budete p řin á še ti hojné plody, protože se b u d ete ú č a stn iti n a míze této révy. A jsouce spojeni se Slovem, m ým Synem , jste spojeni se m nou, protože já jsem s ním jedno a on se m nou. Jsouce s ním spojeni, b u d ete n á ­ sledovat jeh o učení; a následujíce jeho učení, ú ča stn íte se n a p o d statě tohoto Slova, to jest ú častn íte se n a božství věčném , spojeném s člově­ čenstvím , těžíce odtud božskou láskou, jíž se opájí duše. A proto jsem ti řekl, že se účastn íte podstaty révy.“ (9) H le, to je základní povinnost d ítek Církve: d r ž e t s e K r i s t a a držet se skrze něho Boha.

M ilostí jsm e s ním spojeni ta k úzce, ja k jen lze spojiti tv o ra s Tvůrcem . Co nás od něho> odlu­ čuje, je pouze těžký hřích, ten to pram en roztržky, pram en sm rti každé duše. Víme, že nic nás n e­ může odloučit od Boha, než hřích. A proto život Boží, v litý v n aší duši. .m ilostí a žitý nám i, tedy život v pravdě božský, může b ý t v nás zničen jen hříchem . C hápete hrůzu a ošklivost hříchu, když si jej p řed stav íte spolu s v elikostí a krásou života Božího' v duši?

Nem ůžem e tu říci nic jiného, než vzpom enout na ona slova, k te rá volal k d y si v V I. sto letí k řím ským posluchačům sv. papež L ev: „Ó po­li. li. D ialogo d ella Provvidenza, cap. 23.

31

znej, křesťane, svou d ů stojnost, a když ses stal účastným božské přirozenosti, nevracej se n e­ šlechetným jednáním ke sta ré nízkosti.“ (10)

10. Serm o I. D e nativ . Dni.

32

III. Dítky Boží.

M ilostí posvěcující, ja k jsm e viděli posledně, jsm e ú častn i života Božího. Co Bohu: náleží pod­ statn ě, toho1se nám dostává ú ča stí; m ilostí jako­ by sték al život Boží do naší duše. N astáv á mezi nám i nejužší spojení, n ejk rá sn ější pom ěr, k terý ta k často v y jad řu je P ísm o svaté slovem : synové Boží, d ítk y Boží. Tim, že jsm e se stali k řtem svatým d ítk am i Církve, s ta li jsm e se ta k é dít­ kam i Božími.

D ítk y B o ž í. . .

Slovo odvážné, ale pravdivé. M ohli bychom mu věřit, kdyby nám je n eřek l sám sv a tý P av el?

N ezdálo by se nám to b ý t opovážlivostí a pý­ chou, vztahovat n a sebe toto jm éno, kdyby celý Nový zákon n ebyl p ro stoupen onou radostnou naukou, podle níž nejsm e již otroky, nejsm e jen služebníky, p řá te li Božím i; jsm e více, jsm e syny Božím i? ‚‚N epřijali jste ducha služebnosti ve strac h u ,“ píše sv. P av el v listě k ÍLím. (V III. 15— 17), n ý b rž p řija li jste ducha synovství, ve kterém volám e Otče. Ano, i D uch vydává svě­ dectví s duchem naším , že jsm e dítk am i Božími.

Jsm e-li však d ítkam i, tedy i dědici, dědici Božími a spoludědici K ristovým i, ačli spolu s ním trpím e, abychom spolu s ním i oslaveni byli.“ — H le, toť zhodnocení i význam života křesťanova. O nen stav, ve k teré m jsm e b y li syny hněvu, zmizel příchodem K ristovým , jeho m ilost nás pozvedla z řád u přirozeného do' řád u nad-

33

přirozeného, do řád u Božího, takže nejen se p rá­ vem nazývám e, nýhrž jsm e syny Božími, ja k píše sv. J a n (I. list. I I I . 1.).

V čem spočívá však tato n esm írn á důstojnost křesťana, ja k s i ji m ám e p ře d sta v it? J a k je možné, aby tvor, slab ý a n ep atrn ý , jak ý m je člověk, m ohl se zvát synem Božím ? Což není K ristu s jediným synem nebeského O tce? A jestliže je, jakým právem , nebo v jakém sm yslu si může člověk přisvojovat te n to p ře k rásn ý titu l? — I.

P ředevším m usím e doznat, že opravdu jen J e ­ žíš K ristu s je jediným Synem Božím P Ř IR O ­ ZENÝM . Je d in ý K ristu s je od věčnosti plozen věčným Otcem, jediný K ristu s si zasluhuje jm é­ n a syn v původním a plném význam u, jen o K ristu p latí v plném význam u slova žalm u: S yn m ůj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe. M luvím e-li tedy o synovství Božím u člověka, nem ůžem e m íti n a m ysli synovství Boží přirozené, nýbrž jen adop­ tivní. J e tedy křesťan, žijící v m ilosti posvěcu­ jící, opravdu synem Božím, nikoliv však p řiro ­ zeným, nýbrž adoptivním . N ebyl zplozen Bohem Otcem jak o Ježíš K ristu s, jeho jednorozený syn, ale by l p řija t n a k řtu svatém za syna, b y l p řija t do rodiny Boží a byly m u uděleny všechny vý­ sady a všechna p ráv a syna p řijatého.

V ysvětlem e si poněkud ty to pojm y.

S vatý Tom áš poznam enává, že p řije tí za syna neboli adoptování se přen áší n a B oba ze způsobu jed n án í lidí. P ravím e, že člověk někoho přijím á za syna, když dá z m ilosti a dobroty právo n a dě­ dictví tom u, jem už nenáleží podle přirozenosti.

O dtud se všeobecně definuje adoptování podle zásad tradičních, k te ré byly uznávány již starým řím ským právem : D obrovolné a zdarm a učiněné p řije tí za sy n a osoby cizí s udělením práv a n a dědictví. (x)

34

Abychom lépe pochopili pojem adoptivního sy­ novství, dlužno nejdříve uvážit, ja k ý je vztah mezi synovstvím přirozeným a synovstvím adop­ tivním , čím v y n ik á syn přirozený nad sy n a p ři­ jatého, aby v y n ik la přednost sy n a přirozeného, ale zároveň krása, obsažená v synovství adop­ tivním .

Syn přirozený předpokládá sdělení podstaty otcovy, takže k pojm u plození náleží, aby otec plodil sy n a podobného sobě. To se m ůže stá t buď způsobem nedokonalým , ja k je tom u u lidí, nebo způsobem dokonalým , ja k je tom u v ta je m ­ ství nejsv. T rojice, člo v ěk člověku plozením sdílí přirozenost druhově sice tutéž, číselně však od­ lišnou, poněvadž po narození člověka jsou tu čí­ selně dvě in d iv id u a různá, kdežto tajem stv í nejsv. T rojice nám praví, že syn, jenž je od věč­ nosti plozen Otcem, tv o ří s ním jednu přiroze­ nost, takže Otec, plodě syna, sděluje m u p řiro ­ zenost číselně tutéž. — M luvím e-li n y n í o> sy­ novství adoptivním , m usím e říci, že tu n en í sdí­ lení přirozenosti ani prvním , ani d ru h ý m způ­ sobem. Jd e-li o p řije tí za sy n a u lidí, předpo­ kládá se lid sk á přirozenost, takže člověk může adoptovat jen člověka. Jd e -li o p řije tí za syna Božího, je tu jisté sdílení přirozenosti Boží, pro­ tože m ilost, k te rá nás činí syny Božími, je sk u ­ tečným ú časten stv ím n a přirozenosti Boží, takže sv. Tom áš m ohl říci (12), že naše p řije tí za syny Boží je jisto u ú častí a podobností s přirozeným synovstvím Božím, takže adoptovaní synové nosí v sobě obraz Slova věčného Otce, ale tatoi účast n a přirozenosti Boží se nem ůže ztotožňovat ani s prvním , an i s druhým způsobem . Tim si tedy p řije tí za sy n a Božího uchová jisté m ísto mezi adoptováním lidským a synovstvím přirozeným .

N ení zrozením v pravém slova sm yslu, třebaže 1. Sum m a theol. I I I . ot. 23. čl. 1.

2. Sum m a theol. I I I . ot. 24 čl. 3.

35

Písm o často m luví o našem duchovním zrození, ale n en í tak é ve všem shodné s p řijetím za syna u lidí, protože stávám e-li se syny Božími, jsm e skutečn ě ú ča stn i přirozenosti Boží, jsm e pový­ šeni do stavu, do řádu, k te rý přesah u je naše touhy přirozené, třebaže ten to řá d je zahalen rouškou tajem ství.

D efinujem e-li adoptování jak o p řije tí za syna cizí osoby s právem n a dědictví, m ůžem e v této definici uvažovati tři podm ínky, k te ré se vyža­ dují, ať uvažujem e ten to pojem u lidí nebo u Boha.

P rv n í podm ínkou je, aby osoba, k te rá se p ři­ jím á za syna, b y la opravdu cizí. To je naprosto jasné. Jestliže je někdo něčím synem přiroze­ ným , nem ůže b ý t p řija t za sy n a od téže osoby.

P ro to an i K ristu s nem ůže b ý t adoptovaným sy­ nem Božím, poněvadž je přirozeným synem n e­ beského Otce. — T ato podm ínka je právě tak dokonale u sk u tečn ěn a v p řije tí za sy n a Božího.

Třebaže člověk podle své přirozenosti, praví sv.

Tom áš, není cizincem vzhledem k B ohu, od n ě­ hož se m u dostalo' přirozených dober, takže v jis­ tém sm yslu se může n azývat synem Božím již v přirozeném řádu, je naprostým cizincem vzhle­ dem k m ilosti a slávě věčné. T yto právě přesa­ h u jí všechna dobra přirozená, n a ně nem á člověk žádných přirozených n ároků, takže pozvedne-li B ůh člověka do rád u m ilosti, dá-li m u nároky n a dědictví věčné, je to jak o když člověk přijm e za sy n a cizí osobu.

D ruhou podm ínkou je, aby to to p řije tí osoby cizí bylo dobrovolné a zcela zdarm a. I u lidí se u sk u tečň u je ta to podm ínka, ale ja k nekonečně dokonaleji u Boha! Člověk sice p řijím á dobro­ volně to neb ono d ítě za syna, ale ja k často je při tom veden okolnostm i vnějším i, ja k často to činí p ro dobré v lastn o sti dítěte, jehož se ujím á.

U B oha je tom u zcela jinak. P řip o u ští-li B ůh ze své nekonečné dobroty člověka do rodiny sva­

36

tých a vyvolených, Činí-li člověka svým synem a dává-li m u právo n a dědictví věčné, n en í k to­ m u veden an i m ravním i, an i fysickým i v last­ nostm i člověka, nýbrž zcela zdarm a dává nám to, čeho bychom si nem ohli n ik te ra k zasloužit, takže m usím e říci, že čím kdo je dokonalejší, tím více je m ilován Bohem , protože tím více m á od Boha, od něhož m ám e, cožkoliv nazývám e svým.

T řetí podm ínkou je, aby osoba b yla ta k p ři­ ja ta za syna, aby jí náleželo právo n a dědictví právem synovským , ta k ja k o synu přirozeném u.

T ato podm ínka je po k lád ána za h lav n í a základní.

Jd e-li o právo n a dědictví pozemské, odkazuje otec adoptovaném u synu svůj m ajetek . Jde-li o dědictví Boží — m luvím e o věčné blaženosti, po k teré toužím e. T ak ja k o v řá d u lidském dě­ dictvím rozum ím e bohatství, k te ré se odkazuje, ta k v řá d u Božím rozum ím e dědictvím bohatství Boží. A co jiného je b o h atstv í Boží než B ůh sám ? Co většího nám může dát B ůh než sam a sebe? P ro to sv. P av el ta k zdůrazňoval te n to m o­ m ent velik o sti křesťana, když psal: Jsm e-li sy­ nové, jsm e i dědici. M ilostí se stáv ám e ú častn i sam é přirozenosti Boží, jsm e p řija ti do rodiny Boží a p ro to nám náleží i právo synů, právo n a dědictví, právo n azírat jednou n a Boha, v id ět jed­ nou Boha, ja k on vidí sám sebe, a m ilovat ho láskou, k te rá nebude m ít konce.

P řije tí za sy n a u lid í a p řije tí za syny Boží m á své podobnosti, ja k jsm e viděli, ale ja k daleko větší jsou nepodobnosti, ja k nekonečně přesahuje způsob p řije tí za sy n a Božího způsob lidský! — Člověk může p řijm o u ti za sy n a jen člověka, předpokládá se tedy, že osoba adoptovaná je téže přirozenosti jako osoba adoptující, kdežto u B oha je tom u nap ro sto jin ak . Mezi přirozeností lidskou a přirozenosti Boží je nesm írná propast, k tero u je nutno přek len o u t, m á-li člověk b ý ti p řija t za dítko Boží. A p ro to B ůh, adoptuje člověka za

37

syna, pozvedá ho do řád u nadpřirozeného, činí ho ú častn a své přirozenosti, aby byl opravdu po­ m ěr mezi ním a člověkem , mezi Otcem a synem .

T uto propast v yplňuje B ůh svou nekonečnou m i­ lostí, dává nám ú čast n a své přirozenosti, a tak to nás uschopňuje, abychom m ohli b ý ti p řija ti za syny, k te ří m usejí m íti stejn o u přirozenost s tím , kdo je přijím á, kdo je adoptuje. Tim , že nám dává m ilostí nadpřirozený život, tím nám dává tak é své synovství, stáv á se naším Otcem, ta k jak o v přirozeném řádě, kdo dá někom u život, stáv á se jeho otcem . — K onečně ělověk p řijím á cizí d ítě za syna z n ed o statk u vlastních dětí.

A B ů h ? Jeh o jsou nebesa, jeho je země, je b la ­ žen štěstím nekoneěným . . . N epotřebuje útěchy adoptivního syna, nepo třebuje jeho pomoci. — Je n lásk a ho pudí, jen lá sk a ho n utí, aby roz­ léval své štěstí, aby činil i jiné blaženým i. — II. D ogm a o našem synovství Božím je jistě jed­ ním z n ejk rásn ějších dogm at naší víry. Jsm e opravdu syny Božími, d ítk am i nebeského Otce.

N ěm ecká filosofie m inulého století sn ila o n ad ­ člověku, očekávala, že vývoj člověka, k te rý není ještě ukončen, dospěje ta k daleko, že nám ukáže nadčlověka. Zapom něla však, že posvěcující m i­ lost nám dává něco nekonečně většího, než si může člověk m yslit, že B ůh ve své' lásce nás po­ zvedl až k sobě, u čin il z nás nadčlověka sk u teč­ ného, možno-li ta k říci, protože řád m ilosti p ře­ sahuje jakékoliv síly a schopnosti lidské. Člověk v m ilosti posvěcující, dítě Boží v řádu n ad p řiro ­ zeném, toť prav ý nadčlověk.

T ato m yšlenka, o našem dětství Božím, m ěla a m á stále nesm írný význam pro celý život k ře s­ ťana. S tanoví n ejen náš pom ěr k B ohu, k něm už nás učí pohlížet jako k našem u Otci, jenž se stará pečlivě o každé své dítě, nýbrž m á nesm írný vliv

38

i n a sociální postavení člověka. Neboť učí-li nás vidět v Bohu společného Otce všech, učí nás zá­ roveň vidět ve všech věřících b ra try a sestry.

P ro to chápem e, proč právě první sto letí křesťan­ sk á ta k zdůrazňovala tu to pravdu. B ylo potřeba přesvědčit svět, že o troctví je něčím nepřiroze­ ným pro člověka, svobodného tvora, jehož B ůh je ochoten p řijm o u ti za své dítě, o tro k a jak o pána. A jestliže k řesťan ství dosáhlo té to zm ěny v sociálním životě, že zmizelo otroctví v celém k u ltu rn ím světě a že n a sta l po d statn ě jin ý po­ m ěr mezi pánem a služebníkem , m á jistě tato n au k a o adoptivním synovství Božím nejv ětší vliv.

N aše postavení ke K ristu , jenž je jediným p ři­ rozeným Synem Božím, druhou božskou Osobou, dostává zcela nový ráz ve světle té to pravdy o n a ­ šem adoptivním synovství Božím. N ikdo není adoptivním synem Božím, píše sv. Tom áš, není-li spojen s K ristem , nelne-li opravdu k něm u. (3) K ristu s jakožto přirozený Syn Boží je nám p ře­ devším vzorem, podle něhož m usím e je d n a t my, adoptivní synové Boží. M ilost nás n u tí, abychom celý svůj život zařídili podle jeho života: aby­ chom se n au čili sm ýšlet tak , jak on sm ýšlí, m i­ lovat tak , jak o on m iluje, odevzdávat se lásk y ­ plné p ro zřetelnosti Otcově tak , jak o on se jí ode­ vzdával, když přišel, aby nám ukázal cestu k n ě­ mu a aby nám zasloužil naše adoptivní synovství Boží. P ro to naše d ětstv í Boží bude tím dokona­ lejší, čím více se připodobním e jem u, svém u starším u b ra tru .

M ilost spojuje s K ristem . N evidím e to až příliš jasně zvláště v E u ch aristii, tom to pram eni n ad ­ přirozeného života m ilo sti? K ristu s se nám tu dává, spojuje se ta k úzce se svým tvorem , vchází do n aší duše. Jsm e jedno s ním . Ale ja k zpívá krásn ě sv. Tom áš v eu charistickém hy m n u Chval 3. Com. in E p. ad Gal.

39

Sióne Spasitele, náleží te n to eu ch aristick ý po­ k rm jen synům : Vere panis filiorum . .. N ikdo nem á p rá v a z něho požívat, kdo není synem .

Protože ten to chléb synů předpokládá život, k terý chce rozmnožovat, utužovat.

A tak jako nás spojuje m ilost s K ristem a učí žít jeho životem , ta k nás ta to m ilost spojuje se všem i věřícím i: všichni věřící, tedy d ítk y Boží, jsou nám b ra try a sestram i. Zde v posvěcující m i­ losti, k te rá se v nás p rojevuje ta k skvělým i ú čin ­ ky, je pram en jed n o ty Církve. N aše d ětstv í Boží, vycházející z m ilosti, je podkladem n au k y sv.

P avla, jem u i nám ta k milé, podle níž jsm e jedno v K ristu , on H lava, my jeho údy. J e sice pravda, že i společné učení nás spojuje, společné zájm y nás spojují, ale to všechno nejsou dostatečné pod­ m ínky našeho spojení s K ristem , k te ré je ta k úzké. To všechno je jed n ota jen vnější, m orální.

N aše spojení s K ristem se zakládá n a m ilosti, ú ča sti n a přirozenosti Boží, jejím ž účinkem je naše d ětstv í Boží.

J a k úžasné je to to spojem , když si je prom ítnem před svým zrakem v celém jeho rozsahu.

C írkev je K ristem , tajem ným K ristem , žijícím během věků. V šichni věřící všech dob náležejí k tom uto nesm írném u, tajem ném u tělu Církve.

Jsm e proto' m ilostí spojeni se všem i. A nejen s těm i, k teří žijí dnes, k te ří jsou blízko nás. T a­ jem ství spojení s K ristem a věřícím i pomocí m i­ losti nezná rozm ěrů m ístních ani časových. V zta­ huje se n a všechny duše, k te ré kdy náležely K ristu , ať byly nebo jsou dnes kdekoliv. Jsm e spojeni s dušem i svatých, k te ří již požívají plodů svého života spojení s K ristem a p a tří n a nás plni lásk y a touhy p o m áhati nám . Jsm e spojeni se všem i dušem i v očistci, k teré spočinou před jeho tv áří snad již brzy a budou nám pom áhat tak, ja k o n y n í prosí o n aši pomoc. Jsme, spojeni se všem i křesťany, roztroušeným i po zem ěkouli; všichni ti, kdož jsou daleko v k ra jin á ch nezná­

40

m ých, jsou n ašim i b ra try a sestram i, náleží-li K ristu . J a k p řek rásn ý to obraz, jehož skutečnost dovedla způsobit m ilost!

P ro žijte tu to pravdu, ten to základní článek našeho náboženství, a uvidíte, ja k p řetv o ří celý váš život, ja k dá docela novou orien taci vašem u sm ýšlení a jednání.

M yslíte, že by bylo to lik bídy v lidstvu, kdyby b yla pochopena třeb as jen od křesťanů tato n a ­ u k a o d ětstv í Božím ? M yslíte, že by m ohla ovlá­ dat jednotlivce p ý ch a a zášť a tříd n í nenávist, kdyby všichni pochopili, že prav á jejich velkost je v tom , že m ohou b ý t d ítkam i Božími, ja k to pochopil sv. L udvík, k rá l francouzský, když se n ejra d ěji nazýval L udvíkem z P oissy, podle m ísta, kde p řija l sv áto st k řtu a s ní synovství Boží? Co je v očích Božích, v očích víry všechen lesk a sláv a tohoto světa, všechny pocty, jichž se může d o stati člověku, co je všechno b o h atstv í a velikost, jak o u může d át svět, v porovnání s velikostí opravdového křesťana, d ítk a Božího?

P oslední žebrák, dovolávající se m ilosrdenství lidí, n ejv ětší ubožák, jakého si dovedem e před ­ stav it, n ejnižší otrok, jím ž jen p ohrdá kdekdo, jsou-li v posvěcující m ilosti, tedy jsou-li dítk am i Božími, jsou více než vládcové toh o to světa, po­ hrouženi v nicotu, jak o u nás dovede obdarovat svět. P ro to chápem e odvážná slova sv. Je ro n y ­ ma, (4) k te rá píše své duchovní dceři Eustochium, aby ji o d v rátil od obcování s pyšným i, n a ­ dutým i m atró n am i řím sk ým i: D isce sanctam su­ perbiam , scito te illis m aiorem . Buď h rd a svatou hrdostí! Buď h rd a n a to, že jsi křesťankou, to jest dítkem Božím. A p roto třebaže pokora nás snižuje i k posledním u člověku, i k tom u n ej­ bídnějším u, dodává nám toto vědom í našeho d ět­ ství Božího jisté h rdosti, k te rá nám praví: K vyšším věcem jsi zrozen. Země je pro tebe p ří­ 4. E pist. IX .

41

liš málo, vše, co ti dovede dát svět, je pro tebe příliš málo, protože jako dítko Boží jsi zrozen k vyšším věcem.

Ano, jsm e zrozeni pro Boha, jenž je naším dědictvím . A to je snad n ejk rá sn ější m om ent nadpřirozené m ilosti v duši: jsm e-li synové, jsm e i dědici, ted y spoludědici K ristovi. Kdo nám vezme tu to velkou n ad ěji z duše, kdo nás o ni oloupí? Víme, že nikdo, než hřích. Je pevně za­ kořen ěn a v naší duši. Ozývá se stále, vede nás a je nám světlem , když se o nás pokouší svět.

A jsm e šťastni, když nám ji neudusí hřích. A není to v n aší moci, podporované pom áhající m ilostí, aby to to světlo' n ik d y v nás neuhaslo?

Jsm e d ítk am i Církve od té chvíle, kdy se do­ tk la sv atá voda k ře stn í n aší hlavy. Jsm e však vždy tak é dítkam i Božími, žijícím i v jeho m i­ losti a jeho m ilostí, b ra try K ristovým i, řídícím i se v celém svém životě jeho vzorem ? To je otáz­ ka, k te rá se nám dere n a m ysl, když uvážím e velikost a k rásu m ilosti. Jsm e-li, snažm e se v tom to d ětstv í Božím v y trv a ti a v něm rů sti den ze dne až v muže dokonalého, v plnost věku K ristova, ja k nás nab ád á sv. P avel. Nejsm e-li, učiňm e vše, aby se rozlila m ilost v našem srdci a s ní všechny z ní vycházející dary.

42

IV. Stvořeni k obrazu Božímu.

H ned n a první strán ce P ísm a svatého čtem e slova, k te rá jsou pak ta k často opakována a zdů­ razňována za n ejrůznějších okolností a k te rá n a ­ bývají nejv ětšíh o vývoje a nejv ětší síly teprve v Novém zákoně: S tvořil B ůh člověka k obrazu svém u .. . (x) Kdežto ve St. Z. označují tato slova největší dokonalost člověka v řád u přirozeném , pokud se totiž podobá člověk Bohu užíváním rozum u a svobodné vůle, p řen áší N ový zákon tato slova do řád u nadpřirozeného, rozšiřuje a prohlu b u je jejich význam , protože podobá-li se člověk již v řád u přirozeném B ohu tím , že m á rozum a svobodnou vůli, je třeb a, aby se m u po­ dobal, a to způsobem daleko dokonalejším , po svém znovuzrození m ilostí posvěcující, k d y svléká starého člověka a stáv á se novým tvorem , ja k praví sv. Pavel.

T. J e to právě A poštol národů sv. P avel, jenž nejčastěji m luví o obrazu Božím v naší duši.

Především nám ukazuje K rista jakožto' nejdo­ konalejší obraz Boží, podle něhož se m ám e p ře­ tvořiti. K ristu s je obrazem neviditelného Boha, čtem e v listě ke Kol. I. 15. B ůh chtěl, abychom 1 1. Gen. I. 27. — Srov. tak é Ílím . Y I. 15, 19; Filip. I I I . 21; I. K or. XV. 49.

43

ho napodobovali, a um ožnil nám tu to základní naši povinnost tím , že nám dal v K ristu svůj nejlepší obraz, podle něhož bychom m ěli zaříditi svůj život. To je sm ysl slov sv. P avla. D ále nám ukazuje Apoštol, jak m ám e v řádu činnosti u sk u ­ tečň o v at ten to obraz, tím totiž, že svlečem e sta ­ rého člověka a oblečem e se v nového, jenž se ob­ novuje k poznání podle obrazu svého S tvořitele (tam t. I I I . 10.). Ja k o p ři prvním stvoření byl učiněn člověk k obrazu Božímu, ta k při druhém stvoření m ilostí K ristovou, p ři znovuzrození na k řtu , m á v sobě v y jád řit člověk obraz Boží no­ vým způsobem, odpovídajícím jeho novém u n ad ­ přirozeném u postavení.

O vztahu mezi nadpřirozeným obrazem Božím v duši a přirozeným m luví sv. P av el v listě k Ř ím . V III. 29: Neboť ty, k te ré předzvěděl, také předurčil, aby b y li připodobněni obrazu jeho syna, aby b y l prvorozeným mezi m noha b ratry .

Ty pak, k te ré předurčil, tak é povolal, a které povolal, tak é ospravedlnil, ty však, k teré ospra­ vedlnil, ta k é oslavil. — B ůh tedy od věčnosti p ředu rčil křesťany, nikoliv pro jejich podobu s jeho Synem , nýbrž naopak tato podobnost, ten to výraz obrazu jeho S yna u předurčených je účinkem věčného předurčení, jakož i povolání, ospravedlnění a oslavení. — A konečně ve II. Kor. I I I . 18. uvažuje A poštol ten to obraz v jeho nejvyšším vývoji, když praví: My p ak všichni p atříce jak o v zrcadle s tv áří odkrytou n a slávu P áně, přetv o řu jem e se v týž obraz od slávy ke slávě jeho od D ucha P án ě. — Toť onen nejvyšší stupeň n aší podobnosti s Bohem , kdy bude z p ří­ tom nosti Boží v ry t n ejd okonalejší obraz v naši duši, až budem e p a třiti n a B oha tv áří v tvář.

N yní jsm e syny Božími a je ště se nezjevilo, co budem e; vím e však, že až se objeví, budem e mu podobni, protože ho budem e v id ěti ta k ja k jest, píše sv. J a n (I. lis t I I I . 2.). To je poslední fáze vývoje obrazu Božího v nás podle pojetí sv. P av la

44

a Jan a . Y litím m ilosti posvěcující n a k řtu svatém je dán zárodek a řek l bych m etafy sick ý základ tom uto obrazu, k terý se zdokonaluje dobrým i sk u tk y v řád u činnosti až do onoho> okam žiku, kdy spočinem e p řed tv áří Boží.

To je zhru b a p o jetí P ísm a ohledně n ad p řiro ­ zeného obrazu Božího v duši. P okusm e se nyní poněkud h lo uběji p ro n ik n o u t v otázku, v čem spočívá te n to nadpřirozený obraz v duši. Zásady A ndělského u čitele nám tu velm i m noho pom o­ hou.

II. Podobnost, k tero u m á člověk s Bohem v řádu přirozeném , liší se od podobnosti v řád u n ad p ři­ rozeném, k tero u nám dává m ilost. D lužno si n e j­ dříve uvědom iti se sv. Tom ášem , že každý dar, každé dobro, jehož se nám dostává od Boha, pů­ sobí v nás jistou podobu, jistý obraz Boží, pokud totiž ú čin ek m á vždy vztah k příčině, m á účast n a dokonalosti příčiny. P ro to sv. Tom áš vypočí­ táv á čty ři d ru h y obrazu Božího ve tvorech podle různých dokonalostí, jichž se tvorům dostává. —■ Za prvé je to podoba s t o p y , k tero u nacházím e u nerozum ných tvorů. J e to stu p eň nejnižší, n e j­ m éně dokonalý. T ak ja k o chodec po čerstvém sněhu zanechává po sobě stopu, k te rá praví, že tu někdo byl, kdo je jejím původcem , ta k každá stvořená věc nese v sobě stopy působnosti Boží, bez níž se n eděje nic ve světě. — D ruhý stupeň označuje sv. Tom áš slovem o b r a z . J e to po'doba, k tero u m á člověk s Bohem v řád u p řiro ­ zeném, pokud totiž svou činností rozum u a vůle napodobuje činnost v lastn í B ohu. — T ře tí stu ­ peň je vy jád řen podobou, k tero u v nás působí m i l o s t . Toť obraz čili podoba, jakou m ají dítky vzhledem k svém u nebeském u Otci. T u to podobu s Bohem nám p řin áší m ilost, k te rá nás činí dít­ kam i Božími, k te rá nás učí volati k Bohu Otče.

45

— K onečně č tv rtý stupeň, a to nejdokonalejší, bude v nás u skutečněn, až jednou v e s l á v ě budem e p a třiti n a tv á ř Boží a naše činnost n a ­ bude n ejv ětší podobnosti s činností Boží, k terá spočívá ve věčném a neustálém poznávání a lásce. (2) M ilost tedy, k te rá nám p řin áší nadpřirozené bytí, k te rá nás pozvedá do řád u nadpřirozeného, připodobňuje nás Bobu, takže jé skutečně zákla­ dem nadpřirozeného obrazu Božího v duši. M i­ lo stí se člověk ontologicky, abych ta k řekl, p ři­ podobňuje Bohu, protože prostřednictvím m ilosti je v jisté m sm yslu téže přirozenosti s Bohem , jak jsm e viděli.

T outo m ilostí je tedy stanoven pom ěr mezi Bohem a člověkem jakožto pom ěr mezi Otcem a dítkem , a tím je tak é dán základ obrazu' B oha v duši, totiž obrazu Otce v duši dítěte. Ja k o v řádě přirozeném nejdokonalejším obrazem otce je jeho syn, ta k v řád u nadpřirozeném nejdokonalejším obrazem B oha po jeho přirozeném Synu je syn p řija tý , jenž m ilostí n abývá účastenstvím téže přirozenosti se svým Otcem.

M imo to to připodobnění B ohu v řá d u b y tí dlužno si všim nouti ještě s jiného hled isk a tohoto obrazu, to tiž s hled isk a činnosti. M ilostí se s tá ­ vám e ú ča stn i přirozenosti Boží, pokud je koře­ nem čin n o sti Bohu vlastní, totiž poznání a lásky, pokud vychází z tohoto poznání. A proto, aby byl obraz úplný, je třeb a, abychom se podobali B ohu tak é v jeho činnosti jem u vlastní. Neboť má-li se m ilost v řád u nadpřirozeném jako' přirozenost, pak je tře b a ještě schopností, aby duchovní o r­ ganism us byl dokonalý, poněvadž činnost nevy­ chází přím o z přirozenosti, nýbrž ze schopností, k terý ch užívá přirozenost ke konání. Z toho n á ­ 2. Sum m a Theol. I. q. 33. a. 3.

46

sleduje, že n a p řík lad rozum, jenž nás již v řádu přirozeném připodobňoval B ohu, m usí nás i v řá ­ du nadpřirozeném jem u připodobňovat, co se tý k á činnosti. A podobně je tom u s vůlí.

J a k nás tedy připodobňuje činnost rozum u a vůle B ohu v řád u nadpřirozeném ?

Sv. Tom áš praví: Schopnosti obrazu se zdoko­ n a lu jí n ěk terý m i zběhlostm i a podle toho se p ři­ podobňují Bohu, jak o vírou, nad ějí a láskou a m oudrostí a jin ý m i podobným i. (3) A proto s m i­ lostí posvěcující vlévá nám B ůh tak é ctn o sti jak božské, ta k i m ravní, a s n im i i dary D u ch a sva­ tého, abychom se jem u podobali nejen, co se týče bytí, nýbrž i činnosti, neboť ja k v řá d u přiroze­ ném , ta k i v řádu nadpřirozeném je nám třeb a jistý c h zběhlostí, ctností.

Y íra dává člověku účast n a poznání Božím, jímž B ůh poznává sam a sebe a ta k to je nesko­ nale blažen. Y íra totiž osvěcuje člověka, aby po­ znal o Bohu vše, co> může poznat zde n a zemi a n a co m á n azírat jednou v nebesích, co ho má jednou po celou věčnost oblažovat. Y íra, zvláště podporována darem m oudrosti, dospívá často až k takovém u poznání Boha, jež nazývá sv. Tom áš tém ěř zkušenostním , — quasi experim entalis. (4) Yírou člověk věří, co věčně B ůh poznává, n a co jednou bu d e nazírat, takže co se týče předm ětu, možno ztotožnit víru, blažené p a tře n í v nebi a poznání Boží. Yždyť vlastním předm ětem víry není nic jiného, než p rv n í P rav d a, B ůh ve svém vnitřním životě. T ak se tedy člověk připodobňuje Bohu v řá d u činnosti nadpřirozeného řádu.

A podobně je tom u s jin ý m i vlitý m i ctnostm i, hlavně však s láskou, k tero u se člověk nejvíce podobá Bohu. B ůh je láska, praví sv. Ja n , a kdo zůstává v lásce, zůstáv á v Bohu a B ůh v něm.

P ro to kdo m á nadpřirozenou lásku, nejvíce se po­ 3. De věřit. q. 10. a. 7. ad 8.

4. Sum m a theolog. I. q. 43. a. 5. ad 2.

47

dobá Bobu, jestliže sk u tečně jeho činnost je ovlá­ dána to u to láskou, jestliže sk u tečn ě jed n á pod jejím vlivem , neboť kdo koná všechno z lásky k Bohu, m á tutéž p o h n u tk u svých sk u tk ů jako sám B ůh, jenž ko n á všechno z lásk y k sobě. Mimo to lásk a m á tu v lastnost, že nás spojuje s osobou m ilovanou, a p ro to je to především láska, k te rá je poutem mezi nám i a Bohem . K onečně dlužno m íti n a m ysli, že láska, ktero u m ilujem e zde na zemi Boha, je po d statn ě táž, k te ro u ho budem e m ilovati n a věčnosti, takže až se v íra prom ění v patřen í, až budem e m ít, co jsm e doufali, p ře­ stane naděje, ale lásk a zůstane n a věky. A proto je to především láska, k te rá nás připodobňuje Bohu v řád u činnosti. * Sv. Tom áš n ásleduje sv. A u g u stin a, jde ještě dále ve své nauce o obrazu Božím v duši a u k a ­ zuje, ja k je duše, ozdobena m ilostí posvěcující, obrazem nejsv. T rojice. (5) Život nejsv. T rojice spočívá v neustálém a neustávajícím konu, jenž nikdy nezačal a n ik d y se nekončí, v něm ž Otec n eustále poznává S yna a z jejich vzájem né n e­ zm ěrné lásk y vychází D uch svatý, p o d statn á lás­ ka. Z toho plyne, že i náš obraz nejsv. T rojice m usí spočívat v konu, a sice tím , že z poznání, k teré m ám e o Bohu, a n a něž m yslím e, tvořím e v duši slovo a odtud p ak vychází naše nad p řiro ­ zená láska.

Tim tedy, že rozjím ám e o Bohu, tím že pro­ nikám e m yšlenkově do tajem stv í, pokud je to dáno člověku, plodím e slovo neboli výraz tohoto poznání a poněvadž poznání následuje láska, vi­ díme v duši jis tý obraz nejsv. T rojice v řádu nadpřirozeném .

Z toho plyne, že ěím naše nadpřirozené po­ 5. S. A ug. D e T rin itate, zvláště hl. I I I . IV . X II. — S. Thom as, S. Th. I; q. 93.

48

znání Boží je činnější, ak tu eln ější, čím naše nad­ přirozená lásk a k B ohu je n ep řetržitější, tím do­ konalejší obraz nejsv. T rojice se v nás u sk u teč­ ňuje. R oste-li naše poznání o B ohu, obírá-li se naše m ysl ča stěji a dokonaleji Bohem , pro n ik án i stále hlouběji v jeho v n itřn í život, je-li té m ě ř ne­ ustále v jeho přítom nosti, roste tak é naše láska k něm u, zdokonaluje se a tím nabývá i náš obraz nejsv. T rojice stále pevnějších a skutečnějších tahů.

Je-li ten to obraz nejsv. T rojice zde n a zemi stále nedokonalý, protože život v těle nám nedo­ voluje, aby náš rozum a naše vůle b yla stále u Boha, zdokonalí se po tom to životě, až se naše pozem ská p out prom ění ve věčný klid, až naše roztržitost zmizí a my budem e n e u stá le v jed i­ ném, nik d y nep řestáv ajícím konu stále poznávat a m ilovat nejvyšší pravdu a n ejv ětší dobro. Tehdy dosáhne obraz nejsv. T rojice v n aší duši žádou­ cího vývoje. (6) III. „B uď te tedy napodobovateli Božími jakožto jeho m ilé d ítk y ,“ píše sv. P av el E fesk ý m V. 1.

A sv. Tom áš, v y k lád aje te n to tex t, dodává: Je to nu tn é, třebaže n e s n a d n é . . . N i k d y v š a k nebude zdokonalena lidská přiro­ z e n o s t , l e č v e s p o j e n í s B o h e m . . . M u­ síme jej tedy napodobovat tak , ja k je nám to možné, p r o t o ž e s y n u n á l e ž í n a p o d o ­ b o v a t otce.

B ůh je nekonečná k rá sa a sm yslem života lid ­ ského je napodobovat stále dokonaleji tu to jeho krásu, jejíž základ je dán člověku v jeho rozu­ mové přirozenosti a v řád u nadpřirozeném v po­ svěcující m ilosti.

6. Srov. Sv. Tom áš, D okonalý duchovní život, přel. E. Soukup, hl. IV .

49

K rása Boží je jasem všech jeho dokonalostí, k te ré tvoří nevýslovnou jednotu, podivuhodný soulad. Y Bohu je všechno jedno: jeho dobrota je jeh o svatostí, jeho velebnost je jeho láskou, s jakou se k nám sklání. V něm se ztotožňují vlastnosti, k te ré se nám zdají b ý t pro tileh lé a tvoří tajem n o u harm o n ii jednoty. Je spravedlivý, ale jeho m ilosrdenství n ik te ra k nepřekáží této spravedlnosti. J e n eu stále čin n ý a při tom nevy­ chází z nepro n ik n u teln éh o klidu.

Podobnou podivuhodnou jednotu a soulad v last­ ností, k teré je velm i těžko sjed n o tit, nalézám e v jisté m íře i v Církvi. To proto, že její hlavou je K ristu s, že sah á až do nebe, že pro n ik á až k Bohu, pram eni k rásy a harm onie. Soucitná lásk a a nauková n eú stu p n o st se v ní spojuje v jedné a téže horlivosti o spásu duší a o slávu Boží. Ví, že nem ůže k o n ati dobro, nebude-li po­ tíra ti zlo, a proto nem ůže h lásati evangelium , aniž by bojovala p ro ti bludu. M ilosrdenství a pevnost v nauce nem ohou ex isto v ati spolu jinak, než že se spojí; jsou-li rozděleny jedna od druhé, u m írají a nechávají po sobě dvě m rtvoly: hum an itá řsk ý liberalism us s jeho falešným úsm ěvem , a fan atism u s s jeho falešnou horlivostí. B ylo ře ­ čeno, že C írkev je n eú stu p n á v zásadách, protože věří, je snášenlivá v praxi, protože m iluje. N e­ přátelé Církve jsou snášenliví v zásadách, pro­ tože nevěří, a n eú stu p n í v praxi, protože nem i­ lují. Je to až příliš pravdivé.

P osvěcující m ilost n ám dává ú čast n a Božství jako n a takovém a tím je dán n aší duši základ k podobě B oha v jeho nesm írné kráse. J e n a nás, abychom za pomoci m ilosti pokračovali ve zdo­ konalování tohoto obrazu Božího v nás. P ro to m usí dospěti náš nadpřirozený život stálým očiš­ ťováním n ejen k obyčejném u konání různých ctností ve světle víry, nýbrž dlužno dospěti až ta k daleko, že se v duši ta k řk a slévají všechny ctnosti v jednu, že se spojují vzájem ně v lásce,

50

k te rá zase spojuje s Bohem , pram enem všech ctností a svatosti.

T ak jako v Bohu je všechno jedno, ta k tak é nadpřirozený život, jenž nás připodobňuje jem u, m usí stále víc a více zjednodušovat náš život, abychom by li co nejvíce jako dokonalý obraz podobni tom u, jehož m ám e znázorňovat. P ro to se m usí i v n aší duši u sk u tečň o v at stále hlubší sjednocování, a ře k l bych jisté ztotožňování, zvláště poznání a lásky, což se děje hlavně v n a­ zírání, k te ré nás spojuje s Bohem . A bychom po­ znali B oha tím to nadpřirozeným způsobem, m u­ síme jej m ilovat: a všichni, kdož jej m ilují, jej poznávají. P ro to m ohl n ap sat sv. J a n v I. listě IV . 17.: Každý, kdo m iluje, je zrozen z B oha a poznává Boha. K do nem iluje, nez,ná Boha, pro­ tože B ůh je láska. — V životech sv atých vidíme, ja k se p ronikají ty to zdánlivě protileh lé dokonalosti, ja k dokonce roste jed n a z druhé, ja k si n ik te ra k nepřekáží hluboký nazíravý život, s k ry tý v Bohu, a horlivá činnost o spásu duší. P ro to právem pokládá sv.

Tomáš život čistě činný nebo život čistě rozjím avý za m éně dokonalý než život apoštolský, k terý spojuje oba. P ráv ě v tom to spojení prvků zdánlivě si odporujících se jeví n ejv ětší krása a napodobení Boha, jenž spojuje v sobě v n e j­ vyšší jednotě a harm onii všechny m ožné doko­ nalosti.

N ikdy nedosáhne dokonalosti lid sk á přiroze­ nost, leč ve spojení s Bohem , ře k l sv. Tom áš.

B ekněm e to jin ak : N ikdy nebude obraz Boží v nás dokonalý, dokud nebudem e napodobovat B oha ve všem, v čem je napodobitelný, a v té míře, v jak é je napodobitelný, dokud se nevy­ tvoří v celém našem m ravním životě takový sou­ lad dokonalostí, třeb as i těch, k te ré jsou podle pojetí lidského n eslučitelné, ja k ý by napodobo­ val harm o n ii vlastností, tvořících velikost krásy Boží. T ak vysoko je náš cíl, ta k strm á je naše

51

cesta, ale její dosažení stojí za všechnu nám ahu, k tero u po nás vyžaduje.

P odobni B o h u . . . I v jeho sk ry tém životě nejsv. T rojice . . . B lížit se stále více k něm u jako k ideálu veškeré krásy, a v y jadřovat jej podle m ožnosti ve své v lastní duši . . . K tom u všem u nás vede n a u k a o m ilosti, protože je to m ilost, k te rá nám v tisk u je v naši duši n ádherný obraz nebeského Otce. M ůžeme tedy jen lito v at ony duše, k teré se dají svésti nesprávně orientova­ nou zbožností a sh án í se po m alichernostech a zanedbávají věci podstatné. M ám e-li správně za­ říd it svou životní cestu k Bohu, m usím e si b ý t především dobře vědomi, co jsm e, ja k ý je náš po­ m ěr k Bohu, kde je naše pravá velikost a d ů sto j­ nost. Bez těch to základních pojm ů se stane náš duchovní život dychtěním po věcech zvláštních, sháněním k u rio sit, ja k tom u, bohužel, bývá m nohdy i u duší, k teré m ěly kdysi dobrý úm ysl, ale nedostalo se jim náležité orientace a proto konají m noho kroků, ale m im o cestu.

Jestliže jsm e stvořeni k obrazu Božímu a je s t­ liže B ůh je naším vzorem, pak n a nikoho ne­ sm íme pohlížet, an i n a sebe, ta k jako n a něho.

Svou dokonalost nesm ím e h led at nikde než v něm sam ém . N aším cílem m usí b ý t stále vpřed, každý den u čin it alespoň n ějak ý ta h n a obraze Božím ve své duši. A pravím , základním pohledem n a ­ šeho v n itřn íh o zraku nesm ím e b ý t ani m y sami, ani naše chyby, k te ré by nás povzbuzovaly k po­ kroku, nýbrž pohled n a Boha. čím více hledím e do své v lastn í duše, tím více poznávám e svou vlastn í bídu, což nás může přivésti k zoufalství, ale nikoliv k r a d o s t n é s l u ž b ě B o ž í a ke stále hlubším u napodobování k rásy Boží. — V pohledu n a B oha naopak se nám zjeví i naše ubohost, ale zároveň k rá sa Boží, k te rá lá k á k n á ­ sledování. A ten to pohled nám dá zapom enout i n a naše nedokonalosti, k te ré se z tra tí sam y se­ bou, abych ta k řekl, a duše, zlákána pohledem

52

na Boha, zanechává všeho světského a jde za ním , touží m u b ý t co nejpodobnější.

A B ůh, jenž se nám zjevil ve svém vlastním Synu a v něm nám učin il chápatelnou a v id ite l­ nou harm onii své k rá sy a dokonalosti, přispěje nám sám svou m ilostí, abychom ho stá le víc a více napodobovali a ta k to b y li stále více u tv á ­ řen i podle obrazu H lavy, Ježíše K rista, jenž je odleskem Otce a jasem jeho podstaty.

v.

Nadpřirozené ctnosti, základ činnosti dítek Božích.

P osvěcující m ilostí byl v lit nový život do naší duše, stali jsm e se novým i tvory v nadpřiroze­ ném řádu, ja k stále zdůrazňuje novým křesťa­ nům sv atý Pavel. V iděli jsm e již, že ten to nový život znam ená pro nás křesťany p řiv tělen í ke K ristu v řád u nadpřirozeného bytí, účast n a p ři­ rozenosti Boží, dává nám synovství Boží a proto také právo n a dědictví nebeské, činí nás jako d ítk y Boží nejdokonalejším obrazem Božím, ano, obrazem n ejsv ětější T rojice. — N yní je třeba, abychom p ro n ik li ještě dále v tajem stv í m ilosti posvěcující a ukázali si, ja k ý je její význam v ř á d u č i n n o s t i . Život je určen k činnosti a dokonalostí každé věci je právě činnost a proto i nový život, jehož se nám dostalo n a k řtu sva­ tém , život vyšší, m usí se vyznačovat činností sobě vlastní. M usím e se tu utéci opět k analogii. Jak o v řád u přirozeném nejedná, nepůsobí duše p ří­ mo, nýbrž p ro střednictvím m ohutností, k teré jsou v ní, jako poznává rozumem , chce vůlí atd., ta k je třeb a, aby v nadpřirozeném řádě vedle m ilosti, k te rá je životem duše, tu byly ještě nadpřirozené schopnosti, k te ré by byly určeny bezprostředně k činnosti. A těm ito nadpřirozeným i schopnostm i jsou v lité ctnosti. P osvěcující m ilost podobně jako duše nepůsobí přím o, nýbrž prostřednictvím nadpřirozených, v litý ch ctností. T ak ja k o tedy m ilost je v lita do duše, aby ji pozvedla do n ad ­ přirozeného řádu, ta k je tak é třeba, aby schop-

54

no sti duše byly podobně pozvednuty n a d své niveau čistě přirozené. A proto B ůh vlévá své ctnosti, k teré jsou určeny k tom u, aby veškeré činnosti znovuzrozeného člověka se dostalo vyš­ šího, nadpřirozeného sm yslu. „M ilost je kořenem a km enem stro m u “, praví krásn ě P . F ro g e t (-1), „nadpřirozené ctn o sti jsou jeho větvem i; ale jak každý ví, jsou to pravidelně větve, k te ré p řin á­ šejí k v ěty a ovoce.“ I. I

N aše u rčení jakožto dítek Božích p řesah u je ne­ konečně naše přirozené síly. K dybychom spěli jen k přirozeném u cíli, stačily by naše přirozené síly, jak é vložil B ůh do n aší přirozenosti. Než m ám e-li jednou v sto u p iti do rodiny Boží, m ám e-li m íti jednou podíl n a blaženosti, k te rá je v lastn í Bohu, tu n estačí naše schopnosti přirozené, tu je tře b a pom oci Boží, p o m o c i v y š š í , než ja ­ kou nám p o sk y tu je v přirozeném řádu.

N aše sk u tk y , jim iž se m ám e p řip ra v it n a své věčné dědictví, m usejí b ý t úm ěrné odm ěně, ja ­ kou za ně m ám e dostat. A pro to B ůh jak o vložil n a k řtu svatém do naší duše, aby ji pozvedl nad její přirozenou úroveň, posvěcující m ilost, k te rá jí dává nadpřirozené b y tí, ta k vložil ta k é do schopností duše jisté p rincipy vyšší, n ad p řiro ­ zené činnosti, abychom za jejich pom oci m ohli vykonávat sk u tk y Bohu m ilé a schopné zasloužit si věčnou blaženost. A těm ito nadpřirozeným i principy jsou v lité ctnosti. Jso u nadpřirozené, protože p ře sah u jí h ran ice požadavků rozumové přirozenosti, jsou ctnostm i vlitým i, protože p ři­ rozenost nem ůže b ý t jejich pram enem , nedovede je sam a vyvolat k životu, tak že B ů h je nejen jejich p r v n í příčinou, n ýbrž i příčinou h l a v n í .

1. F ro g e t: De 1‘h ab itatio n du S ain t-E sp rit dans les ám es ju stes, P a ris, I I . Ed. p. 362.

55

Z toho vidím e hned jasně, ja k se nesm írně liší ctn o sti v lité od ctn o stí získaných. C tnosti zís­ kané jsou výsledkem naší v lastn í činnosti, opa­ kování téhož úkonu, kdežto ctn o sti v lité jsou původu božského. O patrnost n a p řík lad může bý t ctn o stí i takového člověka, k te rý je daleko od Boha, ale protože se cvičil v této ctnosti, m á ji třebas i ve velkém stu p n i. Podobně dobrota srdce může b ý t výsledkem výchovy dobrých rodiěů, výsledkem přirozeného sklonu a duchovní orien­ tace člověka. Ale tato získaná ctnost je nesm írně odlišná od ctn o sti v lité a to nejen vzhledem k p ů ­ vodu, nýbrž i vzhledem k podstatě. P řirozená ctn o st nedává schopnosti jed n ati, nýbrž pouze zdokonaluje v lastn ě vrozenou ak tiv itu , dává jí jistý sm ěr, vym ezuje ji, ale nepozvedá ji nad ni sam u. C tnost v litá naopak nedává pouze snadnost je d n a ti jistý m sm ěrem , nýbrž novou, vyšší sílu, ano jednání samo. Jasn ě to vidím e ta k to : ode­ jm ěte, zničte získanou ctnost, tím jste neodňali činnost v lastn í přirozenosti, zničte však vlitou ctnost, a n astan e nem ožnost vy k o n at něco v řádu nadpřirozeném , vy k o n at sk u tek , k te rý by měl zalíbení v očích Božích. V tom sm yslu praví svatý Tom áš (2), že ctn o st v pravém slova sm yslu, doko­ n alá ctnost, je pouze ctnost vlitá, kdežto ctnost získaná sam a o sobě, třebaže je jí důležitost ja k ve výchově, ta k v duchovním životě je nesm írně dů­ ležitá, je ctn o stí jen nedokonalou. Že ta to ctnost získaná m á n esm írný význam pro člověka, vidím e n e jja sn ě ji u nově obráceného hříšníka, jenž svá­ tostí pokání sm yl své hříchy, dostal opět posvěcu­ jící m ilost a s ní v lité ctnosti, ale protože v jeho 2. Sum m a Theol. I. I I . q. 65. a. 2.: Solae v irtu tes infusae su n t perfectae et sim pliciter dicendae v irtu tes, q u ia bene o rd in an t hom inem ad fi­ nem ultim u m sim p liciter; aliae vero v irtu tes, scilicet acquisitae, su n t secundum quid v irtu ­ tes, non autem sim pliciter.

56

duši je silně zakořeněn sklon ke hřích u a protože jeho duše není siln á ani získaným i ctnostm i, n a ­ lézá v litá ctnost- velký odpor ve svém vlivu, jak ý by u p latn ila, kdyby n alezla půdu připravenou. (3) P řesto však získané ctn o sti jsou p o d statn ě jen nedokonalé vzhledem ke ctnostem vlitým , protože získaná ctn o st v lastn ě jen rozvíjí přirozenou čin­ nost člověka, kdežto v litá ctnost p řin áší činnost řád u nadpřirozeného. Jin ý m i slovy, v litá ctnost nepovzbuzuje vrozené síly přirozenosti, nýbrž- je přetvořuje, povznáší, ta k jako posvěcující m ilostí je přetvořena, povznesena lid sk á přirozenost. * Mezi v litý m i ctn o stm i přicházejí předně v úvahu ctn o sti božské: v í r a , n a d ě j e a l á s k a .

N azývají se božským i, protože jejich pram enem je sám B ůh a nelze je jin a k získat, a pak proto, že jejich bezprostředním předm ětem je sám Bůh.

S vatý P avel o nich m luví a ukazuje, k te rá z nich je největší, když p raví: N yní pak zbývají víra, n a­ děje a láska, ty to tři, v ětší však z nich je láska. člo v ěk je u rčen pro Boha, jeho cílem je n ad ­ přirozené p atře n í n a tv á ř Boží ve slávě. T ento cíl je ta k nesm írně povznešen nad přirozené schopnosti a požadavky člověka, že bez pomoci 3 . 1. II. q. 65. a. 3. ad 2 .: N ěkdy se stává, že někdo, m ající zběhlost, trp í obtíže v jednání a v důsledku n ecítí potěšení a zalíbení ve s k u t­ ku, pro n ějak o u překážku, z venku přicháze­ jící; jako ten, kdo m á zběhlost vědy, trp í ob­ tíže p ři porozum ění pro ospalost nebo nějakou slabost. A podobné zběhlosti m ravních ctností vlitých někdy trp í obtíže p ři úkonech pro n ě ­ jak á p ro tiv n á uzpůsobení, zbývající z předeš­ lých úkonů. T a obtíž pak ta k n en a stá v á při m ravních ctnostech získaných, protože p ři ko­ nání úkonů, ja k se získávají, ta k é se odklí­ zejí p ro tiv n á uzpůsobení.

57

Boží by člověk n a něj nem ohl ani m yslet. J e s t­ liže jej chce m ít B ůh u sebe, bylo třeba, aby jeho schopnosti poznávací a volné přizpůsobil tom uto cíli, neboť jen ta k může b ý ti pom ěr mezi podm ě­ tem poznávajícím a m ilujícím a předm ětem pozná­ vaným a m ilovaným . Člověk m á celým svým b y ­ tím tíh n o u t k to m u to úžasném u.cíli. M á všechny své schopnosti vynaložit, ahy h o jednou dosáhl.

A k tom u je tře b a víry, víry božské, k te rá je p ře­ svědčena o tom , co nevidí, k te rá n aplní duši n a ­ dějí n a nekonečná dobra, k te rá věří a k te rá hýbe láskou k velkým činům 'ta k , jak o poznání hýbe vůlí. A proto, aby B ůh p řip ra v il naši duši, učinil ji schopnou jíti cestou k nebesům , dal jí své bož­ ské ctn o sti: víru, k te rá nám ukazuje B oha tak, ja k je, ukazuje nám jej jak o cíl veškerého n a ­ šeho jednání, jako cíl, k něm už spějem e, pro nějž trpím e, za nějž se obětujem e. P a k naději, kterou důvěřujem e v pomoc, ja k á nám b y la slíbena, abychom dosáhli věčné blaženosti, k tero u očeká­ vám e od nebeského Otce. A konečně lásku, k te ­ rou objím ám e a m ilujem e nade všechno toho, jenž je lá sk a sam a a jenž nás dříve m iloval.

To jsou tř i vůdčí ctnosti, k teré m usejí dáti našem u životu n áležitý sm ěr a ovlivňovat celý náš duchovní život. P řed n ě víra, k te rá je, jak praví sněm trid en tsk ý , začátkem spásy, zákla­ dem a kořenem ospravedlnění, bez níž se nelze líb it P án u . P a k naděje, ta to pevná kotva, k te ­ rou vrhám e do nebe, aby nás bouře a p řívaly p ří­ tom ného života n eo dvrátily od B oha a nehodily daleko od přístav u n aši chatrn o u lodičku. A ko^ neěně láska, nejvznešenější a n ejk rá sn ější ze všech tří, láska, ta to k rálo v n a všech ctností, od níž všechny o statn í ctn o sti dostávají svou doko­ nalost, tím že obrací jejich sk u tk y ke svém u vlastn ím u předm ětu, B ohu, a tím že právě ona je činí záslužným i. (4) 4. Srov. Sv. Tom áš, De v irtu tib . in com. a. 12.

58

Než ty to tři božské ctn o sti nestačí k dokona­ lém u životu křesťana, protože se n ev ztah u jí na všechny jeho sk u tk y , nedovedou zaujm outi celé pole jeho m ravní činnosti, protože vedle povin­ ností, jak é m ám e k B ohu, jsou tu povinnosti k nám sam ým a p ak k bližním u. V celém našem m ravním jed n án í je m noho sk u tk ů a sice dob­ rých, k teré nem ají přím ého vztah u k B ohu; a přece všechny ty to sk u tk y m ají b ý t p ro n ik n u ty nadpřirozeném . Jestliže p latí ve filosofii zásada, že jak é je b y tí, tak o v á je činnost — operari seq u itu r esse — pak p la tí ta k é zde, že je-li m i­ lostí pozvednuta lid sk á přirozenost do n a d p řin r zeného řádu, m usí n a její úroveň b ý ti pozvednuta veškera činnost člověka, tedy celá činnost lidská m usí b ý t p ro n ik n u ta nadpřirozeným . A to je právě úkolem vlitých ctn o stí m ravních. N estačí, aby přirozený sk u tek , úkon získané ctnosti, byl pozvednut pouze k nadpřirozeném u cíli dobrým úm yslem ; má-li b ý ti sk u tek opravdu nad p řiro ­ zený, m usí vycházet z principu po d statn ě n ad p ři­ rozeného. A tím jsou v lité ctnosti, k te ré jakožto příčiny nadpřirozených sk u tk ů jsou schopny u či­ n it je takovým i, aby bylý záslužným i a m ilým i před tv áří Boží.

A by tedy vešk era činnost znovuzrozeného' člo­ věka m ilostí b y la povýšena do řád u nadpřiroze­ ného, vlévá B ůh do duše s m ilostí ta k é m ravní ctn o sti a p ak dary D ucha svatého, o nichž si ře k ­ nem e později.

A bychom tedy m ohli náležitě uspořádat svůj vztah tak é k jiným lidem a k sobě sam ém u, je nám třeb a ctn o stí m ravních, jež se skupí okolo ěty ř ctností základních: o patrnosti, spravedlnosti, statečn o sti a m írnosti. — O p a t r n o s t , rozum ­ nost, k te rá je v lastn ě ctností všech ctností, pro­ tože všechny m rav n í ctnosti, m ají-li b ý ti doko­ nalé, m usejí b ý ti p ro n ik n u ty opatrností, ta to opa­ trn o st je v lastn ě m oudrostí ve věcech lidských,

59

ja k praví sv. Tom áš. (5) M á ukazovat sm ěr lid ­ ským sk u tků m , m á vésti o statn í ctn o sti a u k a ­ zovat jim , ja k á je jejich střed n í cesta, v níž spo­ čívá jejich dokonalost. O patrnost čistě lid sk á se zvrhne často v praobyčejnou ch y tro st a třebas i vych y tralo st, kdežto o p atrn o st v litá vede celé jednání člověka se všem i jeho sk u tk y k Bohu, působí, že sk u tk y člověka jsou shodný s rozu­ mem, osvíceným nadpřirozenou vírou. — S p r a ­ v e d l n o s t jakožto ctn o st v litá řídí vztahy člo­ věka k jiným lidem a k lidské společnosti, jakož i společnosti k jednotlivcům . Jestliže je sprave­ dlnost jen n a základech čistě lidských, stáv á se snadno jen jak o u si vypočítavosti; je-li však ovlá­ dána nadpřirozenou láskou a zásadam i Božími, nezná p řijím án í osob, nezná nevraživosti n a druhé, přeje každém u, co mu p atří, a snaží se u p latn it právo i nejm enšího. — S t a t e č n o s t jakožto křesťanská ctn o st neznam ená nejvyšší stupeň roz­ voje tělesn ý ch sil člověka, n ení ctn o stí jen ne­ bojácného atleta, nýbrž je především silou duše, k te rá dovede odolat ve všech, i těch největších nebezpečích n a cestě spásy. K aždá ctn o st sice znam ená sílu duše, ale statečn o st křesťanská znam ená sílu duše ve velkých nebezpečích, jako je nebezpečí z trá ty v íry v době pronásledování, kdy statečn o st dodává síly i slabým pannám , aby položily svůj život za K rista. Sem p a tří celá řada ctností, k te ré se druží ke statečn o sti, jako vel­ kodušnost, v y trvalost, trpělivost, k teré jsou často přehlíženy, třebaže jejich význam pro duchovní život je ta k nesm írně důležitý. — Č tvrtá základní ctnost, m í r n o s t , uvádí n a správnou m íru podle d ik tá tu rozum u žádostivost člověka po sm yslové rozkoši a ud ržu je ji v náležitých hranicích, vy­ m ezených zákonem Božím. Tim se ovšem zřejm ě liší m írnost v litá od m írnosti získané, protože odpírá-li si nedovolené věci m írnost čistě lidská, 5. Sum m a Theol. I I . II. q. 47. a. 2.

60

činí ta k z důvodů, jak é jí podává přirozený rozum, jako jsou důvody zachování zdraví, lid sk á počestnost atd., kdežto m írn ost jakožto ctn o st v litá m á n a m ysli především čest a slávu Boží, jaké se dostává B ohu životem um írněným . M írnost v litá pohlíží především n a Boha, jehož se bojí za­ rm o u tit nedbáním jeho příkazů, ta k jako' dítě, m ilující své rodiče, vzpom ene si n a ně, kdykoliv je svádí hřích. V šechny o statn í ctnosti, k te ré se druží k m írnosti, jako počestnost, tichost, pokora, panenství, jsou právě ony ctnosti, jejichž k rásu nem ůže chápat člověk, řídící se jen požadavky těla nebo rozum u čistě lidského. Je jic h sm ýšlení o těch to ctnostech je asi takové, jak o sm ýšlení H ostovského o pokoře, k te rá je podle něho „v last­ ností slabošských ubožáků, k te ří se do sm rti trápí, narážejíce všechny své ú stu p k y n a m orální ko­ pyto.“ (6) Jestliže ovšem nejsm e věrou přesvěd­ čeni, že svým zapíráním a snášením bolesti se připodobňujem e M u ž i b o l e s t i , jenž za nás trp ěl ochotně a dobrovolně tolik, p ak je nám vlastně přirozené takové sm ýšlení. Sm ysl pro n ad ­ přirozenou ctn o st m ůže m ít jen ten, kdo je pro­ n ik n u t ja k v rozum u, ta k tak é ve vůli sm yslem pro nadpřirozeno.

T ak ja k o všechny m ravní ctn o sti řádu p řiro ­ zeného se sd ružují v o patrn o sti, ta k všechny m ravní ctn o sti v lité se sd ružují v lásce, takže kde je nadpřirozená lásk a, tam jsou tak é všechny v lité ctn o sti m ravní, a kde není nadpřirozené lásky, tam není ani v litý ch ctností. L ásk a spolu s ostatním i božským i ctnostm i pořádá člověka vzhledem k posledním u cíli, B ohu; m ravní ctnosti pak u sm ěrň u jí člověka vzhledem k nižším cílům .

A protože celý ělověk m usí b ý t vlastně zařízen k Bohu, proto m usí lásk a vésti jakožto královna a vůdkyně všech ctn o stí všechny o statn í ke své­ mu posledním u cíli. Tim se jednotí celý život 6. Z tracený stín , str. 38.

61

křesťana jak o v cen tráln ím bodě v lásce, k te rá spojuje s Bohem zde n a zem i nedokonale, jednou pak v nebi způsobem dokonalým .

II. Než svěřuje-li nám B ůh ta k vzácné dary, u k lád á nám jistě tak é vážnou povinnost o ně pe­ čovat. N adpřirozené ctn osti jsou schopnostm i a schopnosti jsou určeny k činnosti. Jestliže tedy leží ladem , nedosáhly svého cíle, pro k te rý nám byly dány. A zodpovědnost zůstává n a nás. — N esetk ali jste se ještě s člověkem , jenž by l od B oha obdařen velkým talentem , velkým i schop­ nostm i, ale on tohoto ta le n tu neužil, zanedbal je j? J a k sm u tn ý je pohled n a něho! M ěl b ý t n ě­ čím velkým , rodina, lid sk á společnost si slibovala m noho od jeho schopnosti, ale on zklam al. Za­ kopal svůj ta le n t nedbalostí a leností. J e z něho duchovní z říc e n in a . . .

P ráv ě ta k je tom u i v duchovním životě, je st­ liže dítě Boží, obdařeno to lik a m ilostm i a ozdo­ beno v litý m i ctnostm i, nechá je ležet ladem , n e­ s ta rá se o ně. N ení tu nebezpečí třebas i ztrá ty nadpřirozeného života, jestliže stálým zapom íná­ ním se nepoužívá schopností, k te ré nám B ůh dal ve své nezm ěrné lásce?

Celý ten to nadpřirozený organism us naší duše je nám dán v lastn ě k tom u, abychom znovuzro­ zeni k novém u, vyšším u životu, byli pro n ik n u ti v celém svém životě nadpřirozeném . To je vlastní sm ysl m ilosti, k te rá přen áší do rád u nadpřiroze­ ného n aši přirozenost, a vlitých ctností, k teré m ají u čin it nadpřirozenou veškeru n aši činnost.

Protože věřím e, jsm e o tom přesvědčeni. J e však veškero naše sm ýšlení p roniknuto to u to m yšlen­ kou, a sice za všech okolností? Vím e ze zkuše­ nosti, že jsou lidé i přirozeně dobří. S etkám e se ta k často s velkou blíženskou láskou, s pochope­ ním pro sk u tk y m ilosrdenství, spravedlnosti, pocti­

62

vosti a jin ý ch občanských ctn o stí i u člověka, k te rý m á daleko od m yšlenky křesťanské. 0 tom není pochyby. Víme však tak é, že ty to ctnosti, třebaže n etře b a jim i p ohrdat, m ají nesm írně da­ leko k pravé ctn o sti křesťanské. Podobně m ů ­ žeme nalézti i u křesťan a sm ysl pro ctnost přiro­ zenou, ačkoliv nem á nejm enšího sm yslu pro n ad ­ přirozeno a jeho u p latn ěn í ve vlastním životě.

M yšlenka nadpřirozená m usí především p ro n ik ­ no u t veškero sm ýšlení následovníka K ristova, m usí b ý t osou jeho činnosti. A ta to m yšlenka m usí b ý t uvědom ělá. Co to pomůže, Věříme-li jen jak si teoreticky, že ex istu je jak ési nadpřirozeno, jestliže celý n áš život je zařízen čistě m ateria lis­ ticky, jestliže po h n u tk o u naší činnosti není B ůh a jeho sláva, nýbrž jen naše v lastn í dobro a jen n aše osobní zájm y, k terý c h chcem e dosíci zase jen svým i přirozeným i silam i! Teorie našeho křesťanství m usí p ře jít v praxi, jin a k jsm e po­ dobni těm , k te ří dovedou krásn ě m lu v it o k rá s­ ných ideálech, ale n ik d y je neuskutečňuj!. D okud se dám e v celém svém životě vést jen svým v last­ ním rozum em a nikoliv nadpřirozenou vírou, do­ kud budem e m ilovat jen toho, kdo je nám osobně sym patický, dokud naše o statn í ctnosti, m áme-li jaké, budou se říd it jen čistě lidskou opatrností a chy tro stí, m ůžem e b ý t sice pořádným i občany pozem ským i, ale nikoliv pravým i d ítk am i Bo­ žími a spoludědici K ristovým i. N atu ralism u s je v naprostém rozporu s královstvím Božím. My m usím e b ý ti p ro n ik n u ti m yšlenkou, ja k á ovlá­ dala světce, když se p ta li před každou věcí, k te ­ rou začali: J a k ý sm ysl m á to pro m ne vzhledem k věčnosti? .. .

Cílem naším , k něm už nás vedou v lité ctnosti, a zvláště p ak dary D ucha svatého, ja k ještě uvi­ díme, je právě n au č it se sm ýšlet, ja k sm ýšlí Bůh, a jed n at tak , aby to odpovídalo tom uto sm ýšlení.

P ak pochopíme, co píše sv. P av el K orintským : „N eučinil B ůh pošetilostí m oudrost tohoto svě­

63

t a ? . . . Co hloupé je podle světa, to si vyvolil B ůh, aby zahanbil m oudré, a co slabé je podle světa, to si vyvolil B ůh, aby zahanbil s i l n é . . .

M oudrost tohoto sv ěta je hloupostí u B o h a . . .

Vy jste však v Ježíši K ristu , k te rý se nám stal m ilostí Boží m oudrostí a spravedlností a posvě­ cením . . . “ (I., II I .) A d ítkám Božím náleží, aby sm ýšlely a jednaly ve sm yslu sm ýšlení a jednání svého nebeského Otce, ja k je k tom u vedou v lité ctnosti.

64

VI. Milost posvěcující zdrojem zásluh.

K aždý život sm ěřuje k tom u, aby rostl, aby se vyvíjel. D ítě, k te ré se zrodilo, nezůstane věčně dítětem ; zákon pokroku káže, aby dospívalo v der konalébo člověka.

I nadpřirozený život m ilosti je ovládán tím to zákonem pokroku a vzrůstu. D ítě Boží, zrozeno, znovuzrozeno n a k řtu svatém posvěcující m ilostí, m usí rů sti, m usí v y rů s ta ti v dokonalého k ře stana, až v m íru p ln o sti věku K ristova, ja k chtěl svatý P av el (Efes. IV . 14.). K ristu s, jenž nám zasloužil to lik m ilostí, že veškera naše svatost pochází od něho, m ohl nám d áti ih n ed s první m ilostí nejvyšší nám odpovídající stupeň svatosti.

Než on chtěl, aby naše začáteční svatost se vy­ víjela za naší součinnosti, za naší spolupráce.

M áme rů s ti za pom oci jeho m ilosti a dobrých sk u tk ů , naše d ětstv í m á stále dospívat, až by byl K ristu s zcela a dokonale vytvořen v naší duši, jak píše sv atý P avel (Gal. IV . 19.).

Jak o přirozený život vyžaduje m noho nám ahy, m noho práce, než m alé dítě dospěje v celého člo­ věka, ta k i život m ilosti je pln s tra s ti a bojů, stálého vzestupu za velkým ideálem , k te rý se nám staví před oči: p a třiti jednou ve slávě n a V elebnost a K rásu Boží. A le ta k , jako sm yslem dětství je dospěti v dokonalého člověka, ta k tak é sm yslem našeho nadpřirozeného života je, aby ono símě božského života, jehož se nám dostalo na k řtu svatém , se stále vyvíjelo a přinášelo

65

stále bohatší ovoce. P ro to se m odlí C írkev v X III. neděli po sv. D uchu: Všem ohoucí, věčný Bože, dej nám vzrůst víry, n aděje a lásky.

D okud jsm e zde n a zemi, poutníci n a cestě k věčnosti, dotud m á a m usí v zrů sta t náš n ad ­ přirozený život m ilosti. Až jednou nám skončí toto p utování a B ůh pokyne, abychom si šli pro odm ěnu za práci svého života, pak n astan e tak é konec našeho vzrůstu. K am dospějem do této chvíle, tam zůstanem po celou věčnost. D okud však se ubírám e cestou k věčnosti, m á se oboha­ covat naše duše, m á rů sti n aše m ilost, p řija tá na k řtu svatém , obraz Boží v n aší duši m á dostávat vždy nové, k rá sn ější a p lnější tah y podoby Boží.

U važujem e-li o tom to vzrůstu svého nad p ři­ rozeného života, vidím e ihned, jak velkou roli tu h ra je zásluha, naše záslužné sk u tk y . J e nám však tak é ihned patrno, ja k úzký je vztah mezi zásluhou a m ilostí. J e tedy třeba, abychom si všim li, co znam ená zásluha pro náš duchovní vzrůst a jak ý význam m á m ilost pro zásluhu, k te rá předpokládá život m ilosti, ta k jako voda předpokládá pram en. *

Zásluha znam ená to lik co odm ěna za vykona­ nou práci. D áti někom u, co m u podle zásluhy náleží, je úkon spravedlnosti, k te rá dává každé­ mu, co jeh o jest. T ak jako d áti spravedlivou cenu za to, co jsm e p řijali od někoho, je úkon sprave­ dlnosti, p raví sv. Tom áš, ta k tak é odm ěniti dílo nebo p rá ci je úkon spravedlnosti. (-1) T akováto zásluha v pravém slova sm yslu, neboli zásluha p o d l e p ř e s n o s t i , se zakládá n a spravedl­ nosti, k te rá je po d statn ě vyrovnáním jednoho s druhým . A proto ta to zásluha je m ožná jen tam , kde je tře b a u sk u tečň o v at spravedlnost. — Mimo tuto zásluhu podle přesnosti můžeme uvažovat 1. Sum m a Theol. I. I I . ot. 114. cl. 1.

66

zásluhu p o d l e s l u š n o s t i , k te rá se zakládá n a m ilosrdenství. P rosí-li ubožák, není vždy po­ vinen ten, jehož prosí, d áti mu ze spravedlnosti, oč prosí; je však m nohdy slušné, aby vyhověl jeho prosbě ze slušnosti. Zasloužil si ted y svou prosbou vyslyšení, ale, jak zřejm o, nejde tu o zá­ sluhu v pravém slova sm yslu, nýbrž pouze o zá­ sluhu podle slušnosti.

U važujem e-li nyní, co jsm e před Bohem , vi­ díme, že je mezi nám i v elk á nerovnost a že v lastn ě všechno, co m ám e dobrého, je od něho.

Y přirozeném řád u m ůžem e m lu v iti o jisté po­ vinnosti, jakou m á B ůh vzhledem ke svým tv o ­ rům , a proto tak é vzhledem k člověku, protože dal-li jednou B ůh tv o rstv u b ytí, v y v ed H i je ze svého nesm írného m ilosrdenství z nicoty, je po­ vinen tak é se o ně s ta ra t, což je úkolem jeho prozřetelnosti. N em ůžem e tu však m lu v iti o zá­ sluze v pravém slova sm yslu, protože jak zdů­ razňuje sv atý Tom áš, nem ůže b ý ti člověka k Bohu spravedlnost podle n ap ro sté rovnosti, nýbrž jen podle jakéhosi pom ěru, pokud to tiž každý jedná podle svého způsobu (tam t.).

U važujem e-li člověka v jeho stav u d ítk a B o­ žího, čili pokud je pozvednut Bohem do n ad p ři­ rozeného řádu, m ění se poněkud obraz. M ilostí se stáv á člověk účasten přirozenosti Boží, n a ­ stává jistý pom ěr mezi člověkem a Bohem , k te ­ rého tu dříve nebylo. B ůh neu čin il sice člověka sobě rovným , ale u čin il jej sobě podobným . Dal m u nadpřirozený cíl, dal m u k tom u v m ilosti tak é dostatečné síly a u rčil člověku, aby jeho m i­ lostí dosáhl tohoto cíle svou v lastn í činností, takže onen cíl, jehož člověk dosáhne, bude m ú dán v lastn ě jak o odm ěna za jeho v lastn í činnost. Člověk si ted y může zasloužit věčný život zá­ sluhou podle přesnosti, jenže dlužno tu předpo­ k lád at jak o základ posvěcující m ilost. B ůh po­ hlíží n a ten to záslužný sk u tek jak o n a sk u tek vykonaný pod vlivem působení D ucha svatého 67

a tím jej p řijím á jakožto sk u tek , schopný člo­ věku zasloužit věčný život. M im o to právě tím , že jsm e se stali m ilostí dítk am i Božími a ú čast­ ným i přirozenosti Boží, dostávají naše sk u tk y n e­ sm írnou cenu před Bohem . „C ena díla se béře,“ praví sv. Tomáš (2), podle vznešenosti m ilosti skrze niž člověk účasten Boží přirozenosti je p ři­ ja t za sy n a Božího, jem už náleží dědictví sam ým právem adopce podle te x tu listu k fiím . V III. 17: Jestliže synové, tedy i dědici.“ Zde tedy, v p řije tí posvěcující m ilosti, k te rá nás činí m ilým i v očích Božích, je pro nás zá­ klad m ožnosti nadpřirozené zásluhy. V tom sm y­ slu p raví tak é sněm trid e n tsk ý : Když jsm e byli ospravedlněni a stali jsm e se p řá te li Božími (jeho posvěcující m ilosti), obnovujem e se den ze dne, ja k praví sv. Pavel, a kráčím e z jedné ctn o sti do druhé, rostem e zachováváním přikázání ve spra­ vedlnosti, k tero u jsm e p řija li od Ježíše K rista. (3) A by byl n ějak ý sk u tek člověka záslužný, vy­ žadují theologové tři podm ínky: P ředevším je třeba, aby to byl sk u tek m ravně dobrý, dále aby byl vykonán zcela svobodně a konečně aby byl vykonán pod vlivem m ilosti posvěcující. V šim ­ něm e si k rá tc e těch to jednotlivých podm ínek.

P rv n í podm ínka je zcela sam ozřejm á a nepo­ třeb u je m noho výkladu. Z ásluha je právem na odm ěnu. J a k bychom si m ohli zasloužit odm ěnu sk u tk em šp atn ý m ? Zásluhou si získávám e roz­ m nožení m ilosti a následkem toho v ětší stupeň nebeské slávy. S k u te k m ravně špatný je urážkou Boží. J a k bychom si jím tedy m ohli zasloužiti nebe? — M imo to každý sk u tek člověka, kon­ k ré tn ě uvažovaný, je vždy buď m ravně dobrý nebo špatný, takže k o n k rétn ě neex istu je vyko­ naný sk u tek , k te rý by byl m ravně nelišný: vše, co konám e, je buď sk u tek dobrý, a proto také 2. Tam též čl. 3.

3. Srov. sess. V I. cap. 10.

68

záslužný, nebo špatný, hřích, a proto tak é nezáslužný.

A bychom si dobrým sk u tk em zasloužili odm ě­ nu, je třeba, aby byl svobodný, dobrovolný. J e s t­ liže zasloužiti si znam ená získ ati si něco jak o od­ m ěnu, je třeb a, abychom dali něco, co by bylo pom ěrné k tom u, čeho se nám zásluhou dostane.

Než d áti můžem e jen to, čeho jsm e opravdu pány, co je opravdu naše. A ta k ta k é jen te n s k u te k je opravdu náš, jenž byl vykonán svobodně, protože svobodou jsm e pány svého sk u tk u .

Zvláště však dlužno zdůraznit tře tí podm ínku záslužného' sk u tk u , že to tiž m usí vycházet z po­ svěcující m ilosti. Jestliže schází ta to podm ínka, jestliže sk u te k je vykonán jen zcela lidsky, bez nadpřirozeného vlivu m ilosti, takže lid sk á p řiro ­ zenost je sam a jeho původem , m ůže m ít tento sk u tek náro k n a n ějak o u odm ěnu, ale jen zcela přirozenou. A by b y l ten to sk u tek odm ěněn n ad ­ přirozeným darem m ilosti, schází tu pom ěr mezi sk u tk em a jeho odm ěnou. A je to právě m ilost, k te rá vyrovnává, v y p lň uje nesm írnou m ezeru, k te rá je m ezi Bohem a člověkem , mezi řádem přirozeným a řádem nadpřirozeným . Schází-li však m ilost, je nem ožná n adpřirozená zásluha, protože mezi přirozeným sk u tk em člověka a nadpřiroze­ ném zásluhy je nesm írn á propast. (4) K dyž uvá­ 4. „ I rozm nožení m ilosti i její v lití je od Boha.

Než co se nás týče, jin ý je vliv našich sk u tk ů n a toto první v lití, jin ý n a vzrůst m ilosti. Do­ ku d nem á člověk posvěcující m ilosti, n eú ­ častn í se ještě n a b y tí Božím a proto jeho sk u tk y n em ají žádného pom ěru k n ad p řiro ­ zeném u dobru, o jehož zasloužení se jedná. Než jak m ile je mu d án a posvěcující m ilost, toto b y tí Boží, ty též sk u tk y n ab ý v ají dostatečné hodnosti, aby zasluhovaly vzrůst nebo zdoko­ nalení sam é m ilo sti.“ S. Thom. II . Sent. dist.

27. q. 1. a. 5. ad 3.

69

žíme, že v lastn ě nem ám e sam i ze sebe nic a že i to, co můžem e dát Bobu, m ám e v lastně od něho, pak vidím e jasně, že naše zásluha u B oha závisí zcela n a něm , že jen proto si můžem e od něho něco zasloužit, že on slíbil odm ěniti naše dobré sk u tk y , vykonané za jeho pomoci. S táv á se n a ­ ším dlužníkem , praví sv. A ug u stin , ne tím , že od nás p řijal, nýbrž že slíbil. P ro to veškera naše zásluha závisí n a posvěcující m ilosti, bez níž je nemožná, ta k jako je nem ožný bez ní náležitý pom ěr člověka k B ohu, takže posvěcující m ilost není pouze n u tn o u podm ínkou zásluhy, nýbrž je v pravém slova sm yslu její příčinou. * Je ště jed n a věc přichází v úvahu, jedná-li se o nadpřirozenou zásluhu, totiž lá sk a Boží, k terá, jak praví sv atý P avel, je ro zlita v našich srdcích skrze D u ch a svatého, jenž je nám dán posvěcu­ jící m ilostí. S vatý Tom áš ukazuje často, že ko­ řenem zásluhy je láska. (5) J e to především láska, k te rá je s to zasloužiti člověku věčný život, pro­ tože sk u tk y , vykonané z lásk y k Bohu, m ají n e j­ dokonalejší pom ěr k něm u, a pak, co konám e z lásky, konám e nejsvobodněji. S k u tk y vykonané z lásk y jsou v první řadě nejlepším i lidským i sk u tk y . P ro to je to láska, jejíž m enší nebo větší stupeň u rču je m enší nebo větší stupeň zásluhy, a nikoliv velikost a obtížnost sk u tk u . I ten n e j­ m enší sk u te k může m ít před Bohem nesm írnou cenu, je-li vykonán z lásky, kdežto jin ý sk u tek velkolepý, obtížný, může b ý t před Bohem bez­ cenný, jestliže m u schází láska, k te rá jej m ěla vésti a usm ěrůovati k nadpřirozeném u cíli.

L ásk a je form ou ctností, je životem ctností.

Je n láskou se dostává ctnostem nadpřirozené a záslužné hodnoty. Jestliže nejsou vedeny ostatní ctnosti láskou k nadpřirozeném u cíli, m ohou b ý t 5. Srovn. I. II . 114. ěl. 4.; I I . I I . ot. 182, čl. 2.

70

jejich sk u tk y dobré a krásné, ale nejsou záslužné před Bohem . Protože je to cíl, jenž dává smysl lidským sk utk ů m , a podle cíle, k jakém u je určen ten či onen sk u tek , je vážena ta k é jeho hodnota, proto m á lásk a ta k nesm írný význam v získávání zásluh; je to opravdu ona, k te rá dává n ad p řiro ­ zený cíl sk u tk ů m jiných ctností.

Než řek li jsm e, že záslužná hodnota našich dobrých sk u tk ů vychází z posvěcující m ilosti.

J a k ý je tedy vztah m ezi m ilostí a láskou v ovliv­ ňování našich sk u tk ů , aby dosáhly záslužné ce­ n y ? Z dánlivá obtíž zmizí, jestliže uvážím e, že m ilost posvěcující se m á jako p rv n í pram en, zá­ k lad n í východisko záslužnosti sk u tk u , kdežto lásk a ja k o pram en blízký. I m ilost i lá sk a jsou pram enem , form ou ctností, a tedy i zásluh, jenže různým způsobem. L ásk a dává život ctnostem vzhledem k jejich činnosti, protože ona je vybízí, abych ta k řekl, ona je m á k činnosti tím , že jim ukazuje nadpřirozený cíl, za ním ž se m ají ubírat.

M ilost však je jejich pram enem a form ou vzhle­ dem k jejich původu, vzhledem k jejich bytí, pro­ tože všechny ctnosti, ano, i sam a lá sk a vycházejí, v y rů stají jak o ze svého společného kořene z m i­ losti posvěcující. A proto ja k láska, ta k posvě­ cující m ilost dávají život sk u tk ů m ctností a udě­ lu jí jim záslužnou hodnotu, třebaže každá jiným způsobem. (6) L ásk a je tedy kořenem našich zásluh. J e však nutné, aby každý náš dobrý sk u tek předcházelo vzbuzení lásky, k terý m bychom tento sk u tek ob rá tili k nadpřirozeném u cíli, k B ohu? Záporná odpověď je každém u sam ozřejm á, protože by se tu požadovalo od nás něco zcela nem ožného. Ja k m álo sk u tk ů by mohlo b ý t p ak opravdu zásluž­ ných! M ilost, k te rá nás činí d ítk am i Božími, nás obrací k B ohu v celém našem b y tí; lásce p ak ná6. Srovn. S. Thom . II . Sent. dist. 26. q. 1. a.

4. ad 5.

71

leží, aby nás k něm u obracela vzhledem k čin­ nosti. Sv. P av el napsal v to m to sm yslu: „Ať jíte nebo p ijete, všechno čiňte pro slávu Boží.“ (I. Kor. X. 31.). J e d n a ti p ro slávu Boží, všechno pořádati k něm u, všechny sk u tk y usm ěrňovati k něm u, to je v lastn í činnost ctn o sti lásky.

Než, dokud žijem e zde n a zemi, není možno, aby v každém okam žiku byla naše m ysl obrá­ cena k B ohu činně, není možno, aby každý náš sk u tek předcházela bezprostředně m yšlenka, že jej chcem e vykonat pro Boha. T eprve v nebi nám bude možno o b rá tit celou svou pozornost ta k do­ konale n a Boha, že jej an i n a okam žik neztratím e s m ysli. Zde n a zemi se m usím e spokojit s tím, že občas usm ěrním e své sk u tk y úkonem lásky k B ohu a dokud zůstává toto usm ěrnění, dokud není odvoláno, ovlivňuje všechny naše dobré sk u tk y . Protože posvěcující m ilostí je člověk usm ěrněn k Bohu, ke svém u posledním u cíli, proto působí toto původní u sm ěrnění pom ocí úm yslu lásky stále n a celou činnost člověka, k te ré dává ráz zásluhy, dokud není odvolán prv o tn í úm ysl člověka, po řád ati všechno ke slávě Boží.

S tává se často, praví sv. Tom áš (7), že člověk právě nepořádá n ě ja k ý úkon k Bohu. K dyž však onen sk u tek neobsahuje n ějakou nezřízenost, pro ktero u by jej nebylo možno o b rá titi k B ohu, a mimo to m ysl člověka je trv ale obrácena k Bohu, jako k cílí (posvěcující m ilosti), onen sk u tek n e­ jen že není hříchem , nýbrž je to sk u tek záslužný.

— Co z toho n ásled u je? Že stav m ilosti činí vlastně naše sk u tk y záslužným i, že ten to stav udržuje jakoby sk ry tě úkon lásky, takže kdykoliv se rozhodnem e v y konat jakýkoliv dobrý skutek, i když n a to nem yslím e za říd it jej k nadpřiroze­ ném u cíli pomocí lásky, je ve sk u tečn o sti k tom u cíli zařízen tím , že jsm e ve stavu m ilosti. Jsm e-li v tom to stav u m ilosti, jsm e v lastně stále usm ěr7. De málo, q. 9. a. 2.

72

n ěni trv alý m způsobem k B ohu, protože m ilostí D ucha svatého je lá sk a Boží ro zlita v našich srdcích.

N ení proto jen úkon lásk y záslužný, nýbrž tak é úkony jiných ctností, ano všechny m ravně dobré sk u tk y člověka, jen když jsou vykonány ve stavu m ilosti a jen když je posledním jejich cílem, i když ne vždy právě uvědom ělým , cíl n ad p řiro ­ zené lásky. N ení naprosto nu tn é, aby ty to dobré sk u tk y byly vždy výslovně zařízeny k posledním u cíli; aby b yly záslužným i stačí, jsou-li zařízeny aktu eln ě k bezprostředním cílům jednotlivých ctností, protože ty to jed n otlivé ctn o sti m a jí jako poslední cíl slávu Boží, ke k te ré je vede láska.

T ak n a p řík lad chce-li n ěkdo b ý ti čistý, i když nem yslí n ik te ra k n a lásku, zasluhuje přesto, že když je ve stav u m ilosti. T edy každý sk u tek , k te rý sm ěřu je k cíli m ravně dobrém u, jen když jeho sm ěr n en í nezřízený, m á za svůj cíl dobro něk teré ctnosti, protože ctn o sti zab írají úplně všechno dobro člověka, píše sv atý Tom áš. (8) N yní vidíme, ja k úzký vztah je m ezi zásluhou a naším nadpřirozeným vzrůstem . K aždým dob­ rým a záslužným sk u tk em roste v nás posvěcu­ jící m ilost a tím ta k é naše v lité ctnosti. TJvědomíme-li si pak, že v lastn ě každý sk u te k křesťana, k te rý je v posvěcující m ilosti, je buď záslužný nebo je hříchem , tak že k o n k ré tn ě není m ožný skutek , k te rý by byl n elišn ý v řád u m ravním , jak učí sv atý Tom áš (9), vidíme, ja k nesm írně m noho si m ůže každý člověk nashrom áždit zá­ sluh, já k velkých rozm ěrů m ůže dosáhnout život m ilosti, jestliže se snaží stále jen o dobro. ‚‚Jiný účinek m ilo sti,“ píše L udvík G ranadský (10), 8. I I . Sent. dist. 40. q. 1. a. 5. ad 3.

9. De m álo 2. a. 5. ad 11.

10; G uia de Pecadores, L. 1. cap. 14.

73

„jenž činí člověka ta k m ilým Bohu a dává mu takovou d ů stojnost v jeho očích, je ten, že všech­ ny dobrovolné sk u tk y , k te ré činí, jen když ne­ jsou hříchy, jsou m u m ilé a zasluhují věčný ži­ vot. Tedy nejen sk u tk y ctností, nýbrž i přirozené sk u tk y , jako jísti, p íti, sp áti atd. líbí se Bohu a zasluhují nám svrchované dobro, protože podm ět by nem ohl b ý ti m ilý Bohu, aniž by bylo všechno, co koná, předm ětem zalíbení a zásluhy Boží, jen když to není zlo.“ J a k n esm írný význam m á tato n au k a pro náš duchovní růst!

Třebaže všechny naše sk u tk y m ravně dobré, vykonané ve stav u posvěcující m ilosti, jsou zá­ služné, není pochyby, že čím silnější je jejich blízká příčina, láska, tím větší je tak é jejich zá­ služná hodnota. V tom sm yslu praví tak é sv. To­ máš, že lásk a je kořenem zásluh. S tav m ilosti je sice dostatečnou přípravou n a získávání zásluh, ale je třeba, abychom se nespokojovali jen tím , co je naprosto n u tné, nýbrž abychom k onali více, abychom se snažili v y těžit z těch k rá tk ý c h chvil časného života co nejvíce pro věčný život. — P o ­ hlédněte kolem sebe a všim něte si dvou osob, k te ré žijí ve stejn ý ch okolnostech, obě jsou zbož­ né, obě jso u ve stav u m ilosti. N avenek konají obě tytéž sk u tk y zb o ž n o sti. . . A přece m nohdy je mezi nim i v očích Božích velký rozdíl, jejich poklad zásluh není stejný, protože ač navenek konají stejn é sk u tk y , nejsou ty to jejich sk u tk y stejně záslužné. O dkud ten to rozdíl? Ze stavu m ilosti? N ikoliv, protože obě; ty to osoby jsou ve stavu m ilosti a v p řá te lstv í s Bohem . S nad proto, že jed n a koná větší, k rásn ější sk u tk y než druhá?

N ikoliv, protože předpokládám e, že m a te rielně ko­ n ají sk u tk y stejn é. Snad proto, že jed n a koná ty to úkony zbožnosti pečlivěji než d ru h á? A ni proto, třebaže ta to pečlivost je důležitá; předpo­ kládám e ji však u obou. O dkud tedy onen roz­ díl? — Z v n itřn í dokonalosti sk u tk u , ze síly lásky, ze stu p n ě lásky, s níž jsou vykonávány

74

ty to sk u tk y , z ochoty, jak o u p řin áší ke každém u sk u tk u právě láska. J e d n a z těch to dvou osob, ponořena v Boha, jed n á s velkou láskou, jedná jen z lásky k Bohu, jen proto, aby se líb ila Bohu, aby konala jeho vůli: zůstává, abych ta k řekl, ta k řk a n eu stále v k lan ěn í před Bohem . J e jí čin­ nost vychází jak o ze svého pram ene z B oha a proto každý její sk u tek ji přibližuje k B ohu; a ta to duše k ráčí rychle, ano, přím o le tí k Bohu a ke spojení s ním. — O na d ru h á duše, k te rá koná tytéž sk u tk y , nem yslí tak n a zájm y Boží, protože v íra v ní je jakoby ospalá, její lá sk a je málo žhavá, vedle zájm ů Božích m á n a m ysli tak é zá­ jm y své, m ísí lásk u Boží se sam oláskou, stupeň její lásky Boží není opravdu velký, je to lásk a zcela prostřední. J e to lásk a jen taková, k terá právě udržuje duši p ři životě. J e to spíše živo­ ření než život. Ovšem činnost této duše není bez zásluh, ale m íra těch to zásluh je m alá, slabá, a může b ý t ještě zm enšována roztržitostm i, sebe­ láskou, m arnivostí, lid sk ý m i ohledy a nedbalostí všeho druhu.

To je tajem stv í rozdílu, jak ý vidím e m nohdy mezi dvěm a dušem i, nebo k te rý nevidím e a k te rý vidí jen B ůh, jenž vidí n ejen zevnějšek, nýbrž zkoum á n itro člověka. V zpom eňte n a svatou T e­ rezii Ježíškovu a n a její prostý život, k terý m sk rý v a la svou ohrom nou lásku, a uvidíte, jak ý význam m á lá sk a v životě křesťana. čím více tedy dobrým úm yslem lásk y budem e říd it všechny své sk u tk y k B ohu, tím více po­ roste v nás posvěcující m ilost a tím více bude v zrů stat náš duchovní život. T ento dobrý úm ysl nazývají svatí Otcové často okem duše, k teré udává sm ěr celé b y to sti člověka k Bohu. Jestliže toto oko je čisté, jestliže není zastíněno, poskvr­ něno žádnou překážkou lidskou, p ak veškera lid­ ská činnost sm ěřu je k Bohu. J e sice pravda, že není třeb a před každým úkonem vzbuzovat dobrý úm ysl a tím dávati sm ěr sk u tk u , je to o statně

75

tak é nemožné. Ale čím č a stě ji obnovuje duše ten to dobrý úm ysl, tím více se povzbuzuje k větší horlivosti, s tím v ětší ochotou jsou konány její dobré sk u tk y ; a protože lá sk a je kořenem zásluh, proto jsou ty to sk u tk y , vykonané z větší lásky, m nohem záslužnější. D obrý, čistý úm ysl, často obnovovaný, dává B ohu duši v jejím b y tí a v její činnosti, n eu stále zapaluje v duši a v n í ucho­ vává k rb božské lásk y a ta k to v zrů stá v nás kaž­ dým sk utkem , jenž je vykonán z lásk y k Bohu, život Boží.

A ještě jednu věc dlužno' zdůraznit: ja k ne­ sm írný význam m á m ilost a z ní p rý štící záslužná hodnota dobrých sk u tk ů vzhledem k našim bliž­ ním. (U) Je pravda, že je velký rozdíl mezi způ­ sobem, jakým můžem e zasloužiti pro sebe m ilost nebo její rozmnožení, a mezi tím , ja k a co m ů­ žeme zasloužiti pro druhého. Jed in ý K ristu s mohl zasloužiti pro veškeré lid stv o v plném sm yslu jm éna zásluhy, protože b y l hlavou veškerého lid ­ stv a a protože jeho sk u tk y jakožto bohočlověka m ěly nekonečnou cenu záslužnou. P ro to m ohl za­ sloužit p ro všechny ja k m ilost, ta k věčnou slávu a ta k ta k é všechny potřebné p ro střed k y k jejím u dosažení.

Než ač nem ůžem e to, co m ohl on, ač naše zá­ sluhy pro druhého jsou jen zásluhy podle sluš­ nosti, zakládající se nikoliv n a spravedlnosti, n ý ­ brž n a m ilosrdenství Božím, n a p řátelstv í, jaké vytvo řila mezi Bohem a nám i m ilost, a n a slibu, podle něhož je ochoten B ůh sly šeti naše prosby, k teré vysílám e třebas dobrým i sk u tk y . Protože spravedlivý plní vůli Boží, praví svatý Tomáš, B ůh plní vůli spravedlivého a vyplňuje jeho tuž­ by, v ztah u jící se n a spásu druhých. (1112) K řesťan ve stav u m ilosti, jenž p řin áší Bohů své dobré sk u tk y , aby jim i získal spásu svých 11. Srov. C uttaz: Le Ju ste , 1929, p. 232, n12. Sum m a Theol. I. II . ot. 114. čl. 6.

76

b ra tří, nem á sice přísného práva, aby m u Bůh vyhověl, protože již v lastně p řija l odm ěnu za své sk u tk y ve svých osobních zásluhách. Než Bůh p řijím á dobré sk u tk y svých věrných, aby je od­ m ěnil i v tom to ohledu. Což neb y la krev m učed­ ník ů sem enem nových křesťanů, což byly m arné ty obrovské práce a nám ahy apoštolů n a zúrod­ nění prv o tn í C írkve? Jestliže sím ě nezem ře, zů­ stane s a m o . . . ře k l božský S pasitel. O běti jed ­ něch pro druhé nem ohou nik d y b ý ti bez užitku, ta k jako slzy svaté M oniky vyprosily obrácení A ugu stin a, ta k jako ochotně p řija tá sm rt prvního m učedníka vyvolala k životu velkého A poštola národů. Kdož ví, k te rá duše sv atá spolupůsobila na obrácení toho nebo onoho h říšn ík a svým i mod­ litbam i a dobrým i sk u tk y , k te ré zasvětila tom uto cíli!

A ni jediný z našich dobrých sk u tk ů , vykona­ ných ve stav u m ilosti, se nem ůže z tra tit. A co je tu nesm írně potěšující, je skutečnost, tajem ného obcování svatých, v něž věří k ato lick á Církev.

Tim n astáv á jak ési svaté společenství všech do­ brých sk u tk ů všech křesťanů všech dob a všech věků. V šechny naše dobré sk u tk y prospívají jak nám , ta k tak é jiným , zvláště těm , s nim iž jsm e úzce spojeni, i když snad m y sam i n a to vždy ne­ m yslím e. D obré sk u tk y kněze nejsou je n jeho užitkem , nýbrž všech jeho svěřenců. Oběť m atky zakouší i d ěti a m o d litb a dítek p řin áší požehnání i rodičům a sourozencům . A protože celá C írkev K ristova tv o ří jakožto jeho tajem n é tělo jednu rodinu, n a stá v á tu vzájem né sdílení zásluh, kde nedokonalejší čerp ají ze zásluh velkých svatých a vyvolených Božích. N ikdo, opravdu nikdo n e­ koná dobro, nik d o se neobohacuje, aniž by tím pom áhal ta k é jiným , aniž by obohacoval celé své okolí; nikdo n ep o kračuje n a cestě k B ohu, aniž hy tím prospíval tak é jiným .

J a k úžasné výhledy sk ý tá ta to prav d a pro náš duchovní život! M ohli bychom b ý t neteční ke

77

svém u vlastním u pokroku, kdybychom si byli vědom i této sk utečnosti, jakou obsahuje posvěcu­ jící m ilost? M ohlo by nám to b ý t lhostejné, zda je n a světě mnoho nebo m álo duší, k teré opravdu m ilují B oha? R,oste-li jeden, v jistém sm yslu ros­ tou všichni, čím více světců m á Církev, tím v ět­ ším b o hatstvím vládne, tím více duší v ní n a­ lezne, po čem touží. To znam ená však také, že čím více budem e sam i dokonalí, tím více m ůžem e vy­ konat pro sebe, pro C írkev a pro veškeré lidstvo.

N ejsou to závěry, k te ré n u tí stále výše n a cestě k B ohu?

78

VIL Bůh v nás.

Tim, co bylo dosud řečeno, není ještě vyčer­ p án a veškera k rá sa posvěcující m ilosti. Zdá se, jakoby její účin k y v duši nem ěly mezí. Zkoum ám e-li je jí po d statu a Pozorujem e-li je jí plody, nalézám e stále nová b o h atstv í krásy, jež vyza­ řuje. Kdo pochopí kdy tajem stv í našeho ú čas­ tenstv í n a přirozenosti Boží, jež nám p řin áší m i­ lost, kdo zm ěří h lu b in y našeho d ětstv í Božího, kdo pochopí divy, jak é působí v nás nadpřirozená lásk a?

Než to ještě není všechno, co možno říci o ve­ likosti a důležitosti posvěcující m ilosti. J e ještě jeden účinek posvěcující m ilosti, jehož pochopení sam o stačí, abychom p řetv o řili celý svůj život a dali m u nový, k rá sn ější sm ěr. A tím to ú čin­ kem je zvláštní p řebývání D ucha svatého v naší duši. Kdo prožije tu to skutečnost, kdo usm ěrní svůj život podle ní, pochopí pak, co ře k la sestra A lžběta od n ejsv ětější T rojice B ů h je ve m n ě a j á v n ě m , ó t o ť m ů j ž i v o t ! P ro ­ n ik n u tí této pravdy znam ená rozšíření celého ob­ zoru našeho duchovního života, ja k pozná každý, kdo to zkusil. 1 1. S estra A lžběta od n ejsv ětější T rojice, k arm e­ litk a z D ijonu. Životopis viz ve Sbírce V ítě­ zové (Olomouc), 1934.

79

I.

M á-li se stá ti ta to m y šlen k a n a přebývání B oha v naší duši pram enem našeho duchovního po­ kroku, je třeb a ji předně náležitě pochopit a pak hluboce prožít. J a k ukazuje sv atý Tom áš n a zá­ kladě P ísm a svatého, B ůh je v nás přítom en n e­ jen nadpřirozeným způsobem prostřednictvím m i­ losti, ný b rž již v řá d u přirozeném , třebaže mezi prvním a druhým způsobem jeho přítom nosti je nesm írný rozdíl. Už sv atý P avel citu je pohan­ ského básníka, jenž praví, že v něm (v Bohu) jsm e, hýbám e se a trvám e, což znam ená přítom ­ nost B oha ve všem, co je jeho dílem.

Než ja k m ám e rozum ěti této p říto m n o sti Boží ve všech věcech? N ení tu snad nebezpečí panteism u? M ohlo by býti, kdybychom této pravdě rozum ěli jin ak , než ja k jí rozum í Církev. B ůh je všude, ve všech věcech, ale není ztotožněný s tě ­ m ito věcmi, je rozlišný od těch to věcí.

J e sice pravda, že B ůh je zvláštním způsobem přítom en n a jistém m ístě, tam v nebeské vlasti, kde je bezprostředním předm ětem poznání a lásky blažených duší. O dtud pozoruje tak é celý vesm ír, k te rý je před jeho zrakem , k te rý je v jeho m yš­ lence, v němž se nestane ani jediný pohyb, k terý by nebyl v jeho rozumu.

Než nesm ím e si p ředstavovat B oha ja k o k rá s­ ného stařečk a, k te rý sedí n a trů n ě v n ebi a po­ zoruje vše, co se děje v jeho stvoření. To je příliš málo. Věci jsou jen potud, pokud jsou udržovány ve svém b y tí mocí Boží, a B ůh je všude tam , kde udržuje něco v bytí. S vatý Tom áš to v y jád řil po sv. B ehořovi slovy: B ůh je ve všech věcech svou přítom ností, svou mocí, svou podstatou. (2) Pohlédněm e kolem sebe, pohlédněm e do sebe a uvidím e tu celou řad u by to stí, k teré jsou, vy­ víjejí se a zanikají. To je úděl všeho stvořeného: 2. Sum m a Theol. I. ot. 8. ěl. 2.

80

vzniká, roste, hyne. T ento zákon vidím e všude, n a všem, co nese n a sobě pečeť stvořeného, ko­ nečného, omezeného1. Než i u věcí, k te ré se zdají b ý ti stálým i, vidím e, že nejsou n utným i, mohou nebýti. Nic by se nezm ěnilo v dění světa, kdyby jich nebylo. A co jin éh o znam ená ta to sk u teč­ nost, než že všechny ty to věci nejsou sam y se­ bou, že jsou závislé ve svém b y tí n a někom ji­ ném , že p o třeb u jí pomoci zvenku, od jiného. A by­ chom vysvětlili ten to svět více m éně náhodný, jenž nem usel býti, je tře b a o b rá titi se k tom u, jenž je n u tn ý , jenž m usí býti, čili m usím e nalézti bytost, k te rá m á b y tí sam a od sebe. A touto, b y ­ tostí je B ůh-S tvořitel.

Než B ůh jako stv o řitel nezůstal nečinný, když vyvolal z n icoty ten to k rásn ý vesm ír. M ůj Otec vždy pracuje, ře k l kdysi K ristu s. Neboť božský a rc h ite k t vesm íru není jako dělníci pozem ští: jim stačí, když dokonají práci, k te rá je jim u r­ čena; jejich dílo může dále ex isto v ati bez nich, není již n a nich závislé ve svém dalším trvání.

Než ve vesm íru je tom u jinak. V šechny síly p ří­ rodní p o třeb u jí stále Boha, p otřebují, aby on, jenž sám je silou, je udržoval v jejich b y tí a v jejich trvání. Člověk, jenž stav ěl dům, byl ve sk u teč­ nosti jen příčinou přetv oření m ateriálu, kterého použil ke stavbě, kdežto B ůh je příčinou sam ého b y tí a jeho existence. On. sám m á b y tí v plnosti, on sám ex istu je n u tn ě, on sám v pravém slova sm yslu J E . V šechny o statn í by to sti, ať živé nebo neživé, jsou jen z jeho dobroty, jsou jen potud, pokud on jim u d ěluje ú čast n a svém b y tí, jen potud, pokud on chce, aby byly. K dyby všem o­ houcnost Boží p ře sta la jen n a okam žik pečovat o každý sebem enší projev života existence, vše by se zh ro u tilo v onu nicotu, v jak é by ly věci před stvořením .

T ak to B ůh, o něm ž se nám zdálo, že n a nás pohlíží z dáli, je nám přítom en svou činností v nás, dotýk á se nás n eu stále, je spojen s nám i tím , že 81

naše v lastn í činnost je stále spojena s jeho čin­ ností, že nejsm e schopni jediného pohybu, aniž bychom nebyli podepřeni, vedeni, posilňováni jím.

On nás udržuje n eu stále p ři životě a bez jeho vůle nespadne s naší h lavy ani jediný vlas.

Než to ještě není dosti: B ůh je nám ještě více přítom en, jsm e s ním ještě více spojeni, protože je v nás svou v lastn í podstatou, spojenou ta k úzce s naší, že to to spojení p řesah u je vše, co si dovede p řed stav it náš slabý rozum.

Slunce, k něm už bychom m ohli p řiro v n at Boha, dotýká se země pouhým vyzařováním , paprskem svého světla. Sam o však zůstává nesm írně vzdá­ leno od nás. Moc Boží, k te rá působí v nás, je ja ­ koby paprskem tohoto božského Slunce, ale roz­ díl je ten, že moc Boží se neodděluje od jeho podstaty, od B oha sam ého. Je h o moc je on sám.

A protože v Bohu je vše totožné, protože jeho moc je jeho p odstata, jeho činnost je on sám, proto je B ůh všude tam , kde působí. N aplňuje svou p řítom ností nebe i země, ja k praví Jerem iáš, protože všude se projevuje jeho činnost.

Boží přirozenost bychom m ohli p řiro v n at k ne­ konečné sféře, jejíž střed je všude a obvod nem á konce. P a k nelze n alézti m ísta, kde by nebyla nebo kde by b y la více než jinde, nebo kde by­ chom se m ohli d o tk n o u ti jejích hranic. Všude, kde ex istu je n ě ja k á b y to st, tam je tak é B ůh, d á­ vaje jí b y tí a udržuje ji v tom to bytí.

To je tajem stv í p říto m n o sti Boží ve všech vě­ cech. T ajem ství jistě velké, plné útěchy pro nás, třebaže se nevym yká řád u přirozeném u. I kdyby B ůh nepozvedl člověka do řádu m ilosti, platilo by všechno to to o p říto m n o sti Boží ve všech vě­ cech, protože stvořil-li B ůh věci a chce-li, aby dále existovaly, m usí sám svou všem ohoucností je udržovat a v nich stále působit.

82

II.

Než ať je tato přítom nost sebekrásnější, co je proti p řebývání D ucha svatého v duši spravedli­ vého! P osvěcující m ilost činí z duše skutečné nebe, chrám n ejsv ětější Trojice, svatyni, do níž nás zve B ůh, abychom se m u tam klaněli.

Písm o svaté Nového zákona m luví n a m noha m ístech o této sk u tečn o sti. Když sv. P av el chce odv rátiti věřící nově obrácené od života neřestného, jakém u uvykli, p řed k lád á jim tu to n au k u o přebývání B oha v d u ši křesťana jakožto n e j­ hlubší a nejm ocnější p o hnutku, pro niž by se m ěli oddati životu opravdu novém u, ctnostném u. „V y však n ejste v těle, nýbrž v duchu, ač-li D uch Boží přebývá ve vás,“ píše sv. P av el fiim anům .

A ja k o n u tn o u podm ínku k budoucím u zm rtvých­ v stán í a věčné slávě klade rovněž přebývání D u ­ cha svatého v duši: „P ře b ý v á-li ve vás D uch toho, jenž vzkřísil z m rtvých J e ž í š e ,. .. zajisté oživí tak é vaše sm rteln á tě la p ro svého D ucha, jenž přebývá ve vás.“ (Rím . V II I. 9— 11.)

Podobně m luví sv atý P av el v listě ke K o rin t­ ským křesťanům : „N evíte, že jste chrám em Bo­ žím a že D uch sv atý přebývá ve v á s ? “ (I. Kor. 3. 16.) Třebaže ta to slova se v ztah u jí přím o na církev korin tsk o u , možno jim rozum ěti stejným právem i o každém jednotlivém křesťanu, pro­ tože jako církev celá tvoří chrám Boží, ta k také každá k řesťan sk á duše, k te rá žije v m ilosti a lásce s Bohem.

Zvláštním způsobem m luví o této věci svatý P avel v tém že listě v hl. V I. 19., kde ukazuje, jak ý vliv m á toto přebývání D u ch a svatého na údy m ystického tě la K ristova. „Zdaž nevíte, že vaše údy jsou chrám em D ucha svatého, jenž je ve vás, jehož m áte od O tce a n ejste v a ši? “ — J a k p atrn o ze souvislosti, chce i v tom to případě o d v rátiti sv. P av el věřící zvláště od hříchů těla, a proto je napom íná, poukazuje n a tuto> překrás83

nou sk utečnost. K řesťané tedy, hřešíce tělesně, poskvrňují chrám Boží, k te rý jim vlastně již ani nepatří, protože znovuzrozením a p řijetím m ilosti n a k řtu svatém zasvětili se Bohu a proto nená­ leží již sobě. Sv. Tom áš p řekrásně dodává k to­ m uto m ístu: J e pak D uch svatý hlavně v srdcích lidí, v nichž se rozlévá lásk a Boží skrze D ucha svatého, ale dru h o tn ě tak é v tělesných údech, po­ kud vykonávají sk u tk y lásky.

K onečně u svatého J a n a X IV . 23. čtem e slova, k te rá sh rn u jí k rá tc e celou n au k u : „ Je stliže mě kdo m iluje, slovo mé bude zachovávati, a Otec m ůj ho bude m ilovati, i přijdem e k něm u a p ří­ b y tek si u něho, učiním e.“ — T ato slova v yjad­ řu jí, jak poznam enává sv atý Tom áš, n ejen jakési zjevení B oha lidem , nýbrž trv alé a stálé přebý­ vání v srdcích věřících. „N eboť B ůh přichází k n ěk terý m skrze v íru ,“ píše svatý U čitel, „ale nezůstává, protože jen n a čas věří a v době po­ kušen í odpadají. K n ěk terý m přichází skrze lí­ to st nad hříchem , n ezůstává však s nim i, protože se vracejí ke h říchům . . . Ale ve svých předurče­ ných zůstává vždycky.“ (3) U E u seb ia čtem e p řek rásn ý důkaz té to víry 3. Com. in Jo an . cap. X IV . v. 23, — Sv. Tomáš si tu dává n ám itk u : P řich áz eti znam ená m ístní zm ěnu. A však B ůh se nem ůže m ěnit. — A od­ povídá: P ravím e, že B ů h přichází k nám , ne že by se on sám hýbal k nám , nýbrž že m y se hýbám e k něm u. P ravím e totiž, že něco při­ chází k m ístu, n a k terém dříve nebylo, to však nepřísluší Bohu, protože je v š u d e . . . P ravím e také, že přichází k někom u, pokud je tu novým způsobem, podle něhož tam dříve nebyl, totiž účinkem m ilosti. A tím to účinkem m ilosti činí, že k něm u p řistu p u jem e.“ T am t. P ro to zde uza­ vírá sv. Tomáš, že každým úkonem lásk y n a­ stáv á rozmnožení m ilosti posvěcující a proto tak é každým rozmnožením m ilosti přichází do

84

v přebývání Boží v duši om ilostněné, jak se nám jeví v prvních stoletích křesťanských. S v atý L e­ onidas, otec O rigenův, sh ýbal se často nad svým dítětem , když spalo-, a s posvátnou úctou líbal je n a hruď. Těm , kdož se ho ptali, proč ta k činí, odpovídal: líhám hruď svého dítěte, protože tři božské Osoby si tam učinily svůj p říbytek. — C ítíte tu hlubokou víru svatého L eonida? Zde už nejde o pouhou p řítom nost Boží prostřednictvím jeho moci, jeho činnosti, jde o přítom nost zcela zvláštní, o přítom nost, s jak o u je pouze v duších, kde p ř e b ý v á v pravém slova sm yslu ja k o ve chrám ě. Svou činností je ve všech, i v hříšnících, protože i je udržuje n a živu, ale svou m ilostí p ř e b ý v á jen v duších vyvolených, v těch, k teré jsou s ním spojeny láskou.

Než jak m ám e chápat toto tajem n é přebývání D ucha svatého v n aší duši?

P ředevším dlužno zdůraznit, že toto přebývání jakožto úkon Boží navenek, náleží celé nejsvě­ tější T rojici a že je pouze p ř i v l a s t ň o v á n o D uchu svatém u. L ásk a totiž, k te rá zůstane i v nebi, když zmizí v íra a naděje, připodobňuje nás nejvíce D uchu L ásky, kdežto víra, k te rá bude nahrazena viděním , připodobňuje nás jen nedoko­ nale Slovu, k te ré je Jasem nebeského Otce. A proto třebaže je m ilostí v naší duši celá n ejsvě­ tější Trojice, p řiv lastň u jem e tu to činnost našeho posvěcení a duchovního zdokonalení D uchu sva­ tém u, jenž je D uchem lásky, a náš duchovní život m á b ý t rovněž životem lásky.

D uch sv atý tedy přeb ý vá v nás. N ikoliv pouze jeho dar, jeho m ilost, nýbrž on sám. P řichází se svým darem on sám osobně jako D árce. Jsm e-li tedy v posvěcující m ilosti, m ám e nejen d ar Boží, našeho srdce znovu n ejsv ětější Trojice, třebaže v něm již byla, protože každým rozm nožením m ilosti přebývá B ůh v duši způsobem novým , vyšším.

85

nýbrž i D árce. A protože tím to nadpřirozeným způsobem není v nás již jen ta k ja k o je ve všech věcech, tím že všem dává b y tí a udržuje jejich bytí, m usím e hled at nové vysvětlení pro tento nový způsob příto m n o sti Boží v naší duši, k terý nazývám e přebýváním .

Bylo řečeno m noho o tom to přebývání D ucha svatého- v duši spravedlivého, bylo dáno m noho výkladů. Jd e o věc velm i choulostivou, kterou nelze ře šiti jen ta k snadno. Víme dobře, že i když n ěkterý m jednotlivcům , jak o n a př. sv. Terezii, bylo dopřáno tém ěř zkušenostně poznávat v jis­ tých chvílích přítom nost tohoto nebeského H osta, že se nedovedli v y jád řit o tom , co zakoušeli. Sv. Tom áš nám podává ve svých spisech výklad, k terý nejlépe uspokojuje lidský rozum, toužící po odhalení tajem stv í. P odle něho B ůh je p říto ­ m en m ilostí v duši j a k o p ř e d m ě t p o z n á n í a l á s k y . T ím to způsobem m ůže být ovšem Bůh přítom en v duši buď to jen objektivně, m orálně, nebo skutečně, fysicky a podstatně. V prvním případě všichni, kdo poznávají B oha a m ilují, třebas jen způsobem čistě přirozeným , mohou říci, že m ají podobnou p řítom nost B oha v sobě, protože je v jejich rozum u jako obraz, jak o m yš­ lenka, jako idea, k te rá je předm ětem jejich po­ znání, a je v jejich vůli jako to, co ji p řitah u je, co ji spojuje v lásce. Než to není ještě přítom ­ nost věcná, sk u tečn á; i kdyby byl v tom případě B ůh výlučně pouze v nebi, byl by přítom en touto ideální p říto m n o stí v každém , kdo by o něm p ře­ m ýšlel a jej m iloval. — Y druhém případě n a­ opak, protože jde o přítom nost fysickou, pod­ statn o u , tu poznání a lásk a jen přirozená nem o­ hou způsobit přebývání B oha v duši, b a ani n ad ­ přirozené poznání víry toho nedokáže, nýbrž pouze posvěcující m ilost může vyvolat te n to úči­ nek. (4) D uše zasahuje B oha nadpřirozeným po­ 4 . S u m m a T h e o l. I . o t. 8. č l. 3 . k 4 . S o la g r a t ia 86

znáním víry a nadpřirozenou láskou ja k o svůj v l a s t n í předm ět. P rotože m ilostí b y la pozved­ n u ta do řádu nadpřirozeného, p ro to i je jí schop­ nosti poznávací a volní si žádají svůj v lastn í před­ m ět činnosti. A tím je právě B ů h sám, jenž se m ilostí stáv á H ostem duše a chce, aby byl před ­ m ětem jejího poznání a lásky. D lužno však ihned zdůraznit, že jen tehdy je B ůh hostem duše, když je nejen poznáván, nýbrž tak é m ilován, takže sam o poznání víry n estačí, aby vyvolalo přebývání D ucha svatého v duši, n ýbrž m usí tu b ý t nu tn ě láska, k te rá je nerozlučná od posvěcující m i­ losti. (*5) D uch svatý přebývá v duši prostřednictvím posvěcující m ilosti. To znam ená tedy, že je v ní přítom en, věcně, osobně, p o d statn ě jak o předm ět jejíh o poznání a její lásky, že tedy jeho přícho­ dem se nám do stáv á alespoň počátečního poží­ vání nejvyššího D obra, že náš rozum a naše vůle začíná, třebas velm i nedokonalým způsobem , onu činnost, k te rá jí bude v lastn í po celou věčnost, že jistý m způsobem n astáv á v duši ono blažené spojení, k teré se dokoná jednoho dne v nebi.

B ekněm e to k rá tc e: v litím posvěcující m ilosti, p ří­ chodem D ucha svatého, začíná nebe v naší duši.

T ajem ství velké. N ení pochybnosti, že se tu dotýkám e toho, co je n ejvětší, nejsvětější, n e j­ hlubší v celém duchovním a m ystickém životě křesťana, že se dotýkám e sam é p o d staty n ad p ři­ rozeného řádu. K do by se sem odvážil, kdyby nám samo Písm o sv até neřeklo ta k nesm írně m noho o těch to končinách nebeské k rá sy ? *

K hlubším u pochopení tajem stv í přebývání D ucha svatého dlužno uvážit ještě, ja k ý rozdíl fa cit sin gu larem m odum essendi D eum in re­ bus.

5. Com. in I. Cor. Cap. I I . 1. 3.

87

je mezi přebýváním Božím v duši blažených v nebi a v duši spravedlivého zde n a zemi.

M ám e v této věci důležité prohlášení papeže L va X II I. v encyklice D i v i n u m i l l u d m u ­ n u s , k d e se praví: „T oto podivuhodné spojení, k teré se právem nazývá p ř e b ý v á n í , liší se pouze postavením neboli stavem od toho, kterým činí B ůh šťastné obyvatele nebes.“ N ení tu tedy podstatného rozdílu. Rozdíl je v lastně jen v tom, že m y jsm e v jiném stavu než oni a následkem toho nejsm e schopni vidět a m ilovat Boha, jak vidí a m ilují oni, ale protože m ilost jakožto úěast n a přirozenosti Boží je totožná zde n a zemi a v nebi, protože předm ět našeho poznání a naší lásk y je stejn ý pro nás jako pro ně, proto není vlastně podstatného rozdílu mezi přebýváním D u­ cha svatého v naší duši zde n a zemi a v nebeské vlasti. M ilost je sem enem slávy, jak stále připo­ m íná sv atý Tom áš (6), a protože v sem eni je pod­ statn ě celý budoucí strom , proto v m ilosti, kterou B ůh nás n ap lň u je zde n a zemi, je v podstatě celá budoucí blaženost nebes.

Než co jiného je život věčný než n ep řetržité blažené poznávání první P rav d y a spočinutí v lás­ ce toho, je,nž nás první m iloval? „To je život věčný“, čtem e u svatého Ja n a , „aby poznali tebe, jediného^ pravého B oha a jehož jsi poslal Ježíše K rista .“ (X V II. 3.) N ejde ovšem již o poznání nedokonalé, tem né, jak é je údělem naším zde na zemi, nýbrž o bezprostřední p atře n í n a tv á ř Boží.

A z tohoto úžasného p atře n í vychází pak láska, plná radosti a ště stí z nekonečného D obra, které je jejím předm ětem po celou věčnost. Zde se up latň u je nejdokonalejším způsobem zákon, podle něhož předm ět poznávaný je v poznávajícím a předm ět m ilovaný je v m ilujícím . N ikoliv už způ­ sobem ab strak tn ím , není v poznávajícím pouze pojem pravdy poznávané, protože B oha nelze 6 . V iz n a př. I I . I I . o t. 2 4 . ě l. 3 . k 2 ,

88

vm ěstn at v žádný pojem , v žádnou ideu, a proto on sám je, abych ta k řek l, ideou, p a tře n í n a něho je zcela bezprostřední. V yplňuje v pravém slova sm yslu celou duši blažených v nebi.

Jestliže je tedy v lastn ě přebývání D ucha sva­ tého v duši blažených v nebi a v duši spravedli­ vého totožné, m usím e je uvažovat v jeho nejv y š­ ším vzrůstu, v jeho nejvyšším vývoji, jakého do* sáhuje v nebi a nikoliv v jeho stav u počátečním , nedokonalém , v jak ém se nachází zde n a zemi, N ikdo nepopře, že dítě je celým člověkem . A přece chcem e-li si u čin iti n áležitý pojem o člo­ věku, o jeho schopnostech, o jeho činnosti, ne­ budem e jej stu d o v ati v m além d ítěti, tedy ve stavu počátečním , nýbrž v dospělém muži. Chce­ me-li tedy pochopit velikost přebývání D ucha svatého v duši pro střed nictvím posvěcující m i­ losti, dlužno rovněž pohlížet n a tu to skutečnost v jejím nejvyšším stu p n i vývoje, jakého se jí do­ stává v blaženém , p atře n í n a tv á ř Boží ve vlasti nebeské.

Jestliže tedy m ilost je sk u tečn ě účastenstvím n a přirozenosti Boží, jestliže pom ěr života m ilosti k věčné slávě je takový jako pom ěr sem ene k b u ­ doucím u strom u, jestliže život m ilosti je opravdu začátkem věčné slávy v nás, ja k n eu stále zdů­ razňuje sv atý Tomáš, pak tak é účin k y posvěcu­ jící m ilosti jsou zde n a zem i po d statn ě totožné s těm i, k teré bude m ít m ilost ve svém nejvyšším rozvoji, až se prom ění ve slávu. A protože blaže­ nost věčná spočívá p o d statn ě v úkonu rozum u, k terým zasáhne duše bezprostředně svůj nejvyšší předm ět P ravdu, a v ú k onu vůle, k terý m obejm e své m ilované Dobro, je třeba, aby již v tom to ži­ votě spravedlivý zasáhl svou činností rozum u a vůle Boží p o d statu a aby již zde n a zemi zahájil život radostí a ště stí z tohoto poznání a lásky.

Je sice pravda, že jde zatím o poznání a lásku nedokonalou, i když dosáhne v n ěk terý ch jed in ­ cích velkých stu p ň ů n a cestě nazírání a zkuše­ 89

nostního poznání, ale tato lásk a a toto poznání jsou po d statn ě totožné s láskou a poznáním ne­ bešťanů. A proto ta k jak o je D uch svatý fysicky, podstatně přítom en v duších hlazených v nehi, k te ří n a něho bezprostředně p atří, ta k je pod­ sta tn ě a fysicky přítom en v duši, k te rá zde na zemi žije v posvěcující m ilosti. Můžeme se z něho právem radovat, ta k ja k o se z něho ra d u jí svatí v nebi. N aše spojení s ním je nesm írně užší a pevnější, než spojení tvorů se svým Tvůrcem .

Je to spojení opravdu nadpřirozené, k te ré ne­ dovede p ře trh n o u t nic, než těžký hřích. A je s t­ liže je dovedeme opravdu prožít, m ůžem e cítit, jak je sk utečně předehrou věčného štěstí, ja k to zakoušeli svatí ve svém životě.

III. Jestliže se zam yslím e nad touto pravdou, je nám snadno jasno, ja k nesm írný a dalekosáhlý význam m á v duchovním životě. M yšlenka na Boha, přebývajícího v nás, je opravdu nebo m ěla by b ý ti ú střed n í m yšlenkou celého našeho ži­ vota. D ám e-li se p ro n ik nout touto m yšlenkou, můžem e pozorovat brzy, jak se stane celý náš život ta k jednoduchým , že kdyby nám to někdo dnes řekl, snad bychom tom u ani nevěřili.

N edom nívejte se, že ty to pravdy jsou jen pro vyvolené, zvlášť povolané duše, že jsou to m ilosti m im ořádné, o čem zde m luvím , že n a to nem ů­ žeme m yslet m y ubozí lidé. N ikoliv. Zde se ne­ jedná o vidění a zjevení, o extase a m im ořádné zdarm a dané m ilosti. Jd e o pravdu, k te rá je ústřed n í pravdou křesťanského náboženství, tře ­ baže se n a n i ta k často zapom íná k nejv ětší škodě to lik a duší. J a k by se rozletěla m nohá duše k Bo­ hu, kdyby n eb y la tísn ěn a to lik a ohledy a tolika zbytečným i obavam i! A přece je to ta k jedno­ duché. Vždyť věřím e, že se nám dostalo n a k řtu svatém posvěcující m ilosti a s ní všech účinků, 90

k te ré p řin áší tato m ilost s sebou. P ro č bychom tedy uzavírali cestu k Bohu tom u, kdo po něm opravdu touží? P ro č bychom tu to pravdu o pře­ bývání Božím neu čin ili základní pravdou, podle níž bychom zařídili celý svůj život? N ic se tu nevyžaduje: ani in telek tu eln í vzdělání, ani zvlášt­ ní sn ah a po kontem plací, nebo m im ořádná ascese.

A třebaže ta to n ávštěva m ůže m íti u jem ných duší hledisk a neznám á jiným , přece B ůh nepřichází, aby vyvolával ex tase nebo jin ý vnější projev, nýbrž aby přebýval v duši, k te rá ho m iluje. Nic není p rostšího nežli ta to m ystika, nic hlubšího, praví správně P . Jo sef L ag ran g e. (7) Což nezdů­ razňoval velký A poštol národů svatý P avel právě tu to pravdu prvním křesťanům , aby z nich vycho­ val horlivé následovníky K risto v y ?

P ro č se dnes ta k často zapom íná n a tu to prav­ du? P ro č není ú střed n í m yšlenkou křesťanskou?

P roč se m nohdy pokládá za výsadu vyvolených duší? — Snad proto, že jsm e si uvykli příliš ve všem spoléhat n a sebe, že ve všem chcem e dosíci cíle jen svým i silam i, trp n o st, p a siv ita se nám zdá buď n ed ů sto jn á nebo nebezpečná a proto h le­ díme pěstovat stále jen ctnosti, k te ré bychom m ohli nazvat činným i, a zapom ínám e n a tak zvané ctn o sti pasivní. H oním e se p ak za všem i m ožným i pobožnostm i a způsoby zbožnosti, náš život se stáv á stále složitějším , zatím co by s ta ­ čilo a bylo by daleko plodnějším , kdybychom se dovedli ponořit do své v lastn í duše a k lan ěli se tam Bohu, jenž je životem našeho života a duší naší duše. Celý náš život by pak n abyl zvláštní jednoduchosti, vyrovnanosti, jisto ty a klidu, pro­ tože jdem e-li s Bohem , víme, že jdem e správně, jsm e-li vedeni jím , nem ůžem e bloudit. J e to ovšem cesta, k te rá nebudí žádné sensace, a dnešní doba je dychtivá po sensaci. Ale je to cesta k lid ­ ná, vyrovnaná, cesta radostná.

7. S a in t J e a n X I V . 2 3 .

91

K olik svatých duší žilo jen z této m yšlenky: B ůh si u čin il v mé duši příb y tek , podle toho tedy m usím zařídit svůj život, aby se m u u mně líbilo. Z náte jistě, abych připom něl alespoň jednu takovou duši, znáte jistě sestru A lžbětu od n e j­ světější T rojice (8), k arm e litk u z D ijonu. Jejím program em bylo: B ůh ve m ně a já v něm . A jak podivuhodně dovedla celý svůj život proniknout touto m yšlenkou! „A bychom dosáhli ideálního života duše,“ píše v jednom ze svých listů , „m y­ slím, že třeb a žíti v nadpřirozenu, uvědom iti si, že B ůh je v našem n ejh lubším n itru a j í t i k e v š e m u s n í m . P a k nejsm e nikdy všedním i, i když konám e sk u tk y nejobyčejnější, protože nežijem e v těch to věcech, j d e m e n a d n i m i.“ — A ja k dovedla jíti ke všem u s ním , ukázala v celém svém životě. Kdo by byl o ní řekl, kdo ji neznal, že je to ta k hluboká, ta k svatá duše!

K onala ta k prostě všechny své řeholní povin­ nosti, n am áh a la se v prádelně, v krejčovně, u b rán y a všude tam , kam ji postavily, ale všude dovedla p rozářit svou práci m yšlenkou, že není sam a, že je v ní a s n í ten, k něm už n eustále obracela svou m ysl, takže veškera její práce byla ustavičnou m odlitbou. Celé je jí chování, ta k váž­ né a ta k milé, dýchalo to u to stále uvědom ělou m yšlenkou: B ů h j e v e m n ě . Ten klid, k terý jí zářil n eu stále z očí, ta usm ěvavá tv á ř i v k ru ­ tých bolestech duše nebo těla vyprávěly všem pozorovatelům o tom, že její duše je porvýšena nad všechno toto, že žije ve vyšším světle, kde se rad u je i z bolesti. B ůh byl v ní a ona to vě­ děla. K dybychom chtěli srovnat svůj život s je­ jím , m useli bychom říci ta k často: B ůh je v nás a m y to nevím e . ..

J a k nád h ern é obzory se tu o tv írají před n a ­ ším zrakem ! Zde je naše prav á velikost: jsm e d ítkam i Božími a B ůh přebývá v nás. Svatý Ig n á c m učedník nazývá křesťany theoforoi, bohonosiči. Často se užívá tohoto slova o svatém p ři­ 92

jím ání, kdy nesem e B oha ve svém srdci. Ale zdá se, jak o by se ten to výraz zužoval jen n a tento okam žik svatého přijím ání. S vatý Ig n á c a první křesťané s ním m u rozum ěli způsobem daleko širším . K řesťan není bohonosičem jen ve chvíli svatého přijím ání, n ý b rž dotud, dokud jeho duše je ozdobena posvěcující m ilostí, k tero u možno z tra titi jen hříchem sm rtelným . N ic jiného nám ji nevezme, nic jiného n ás nem ůže oloupiti o ten to vzácný poklad, k teréh o se nám dostalo do vínku p ři znovuzrození n a k řtu svatém . Jsm e proto bohonosiči, a to je naší n ejv ětší chloubou, n aší p ra­ vou velikostí.

Dovedem e však tak é jako bohonosiči žít?

93

VIII. Dary Ducha svatého v duši křesťana.

N a u k a o darech D ucha svatého náleží mezi ty, n a něž se zvláště v posledních stoletích velm i za­ pom ínalo. S vatí Otcové a středověcí m istři theo­ logie a duchovního života v čele se svatým To­ m ášem vypracovali celý systém v učení o darech D ucha svatého. Ale ta k jak o pozdější sta le tí zna­ m enala úpadek kato lick é bohovědy, ta k ta k é na­ uky o duchovním životě a o vlivu a význam u darů D ucha svatého. A ten to úpadek šel ta k da­ leko, že jistý význačný a u to r pojednání o rozjí­ mavé a nazíravé m odlitbě řad í n au k u o darech D ucha svatého do historie.

Bohu díky renaisance duchovního života zna­ m ená v poslední době tak é velké vyzvednutí a ocenění n au k y sv. Tom áše a jeho školy o darech D ucha svatého. D nes se šíří a je chápána stále víc a více v ěta R udolfa G rah era i 1) : „S dary D u­ cha svatého sto jí a padá křesťanská m y stik a .“ A toto pochopení p ro n au k u o darech jd e ruku v ruce s naukou o význam u posvěcující m ilosti pro duchovní život, protože je to právě ta to m i­ lost, v litá nám n a k řtu svatém , k te rá s sebou p ři­ náší i dary D ucha svatého, a je to ta to m ilost, jejíž nejvyšší rozvoj v duši křesťana je práv ě pod­ kladem křesťanské m y stiky. Z m ilosti vyvěrá nadpřirozený život, z m ilosti p rý ští naše spojení 1. D r. R udolf G raber, Die G aben des H eiligen G eistes. P u ste t, 1936, str. 64.

94

s Bohem, m ilostí přebývá B ůh v naší duši a pů­ sobí v nás nadpřirozeným způsobem . A proto m ají ta k nesm írnou úlohu dary D ucha svatého v našem vzestupu k Bohu a jejich pln ý rozvoj znam ená nejvyšší stupeň rozvoje duchovního ži­ vota, m y stiku. A proto nelze pochopit křesťan­ skou m y stik u bez pochopení darů D ucha svatého.

I.

T heologická n au k a o darech D ucha svatého vychází z te x tu p ro roka Isajáše, jenž vidí v du­ chu budoucího M esiáše a praví o něm : P ru t vzejde z pahýlu Jeseova, výhonek z kořene jeho vykvete, a spočine n a něm duch H ospodinův: duch m oudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch um ění a pobožnosti, a n ap ln í jej duch bázně H ospodina (X I. 1— 3.).

Slova Isa iá šo v a p la tí sice ve vlastním slova sm yslu o M esiáši, o K ristu , ale vím e-li, že m ilost K risto v a není jen jeho, že K ristu s celý není jen h isto rick ý K ristu s, nýbrž, ja k stále ukazuje svatý Pavel, celý K ristu s je Ježíš spolu s věřícím i, je nám ihned jasn ý th eo logický závěr: darů D ucha svatého se dostává tak é všem věřícím , k te ří jsou spojeni s K ristem , k te ří tvoří s ním jednotu, k teří žijí jeho m ilostí a jsou vedeni jeho duchem.

Tim , že se sta l K ristu s hlavou lidstva, stalo se tak é b o h atstv í jeho duše m ajetk em jeho podda­ ných. P osvěcující m ilost, k tero u m ěl jako člověk v největší náplni, je p o d statn ě totožná s m ilostí, k teré se nám dostává, třebaže u něho nem ěla všech účinků jako m á u nás. M ilostí se stávám e syny Božími. K ristu s byl přirozeným synem Bo­ žím a proto se nem ohl s tá ti m ilostí Synem Božím adoptivním . P ůsobení D ucha svatého, D ucha sv a­ tosti, p ro střed n ictv ím darů bylo možné v duši 95

K ristově ta k jako je možné v naší duši, k te rá je tehdy nejsvobodnější, když je v naprostém pod­ danství Bohu, protože teh d y jedná nejdokonalej­ ším způsobem, jak ý odpovídá její přirozenosti, zdokonalené m ilostí.

P osvěcující m ilostí tedy přebývá v naší duši D uch svatý a protože B ůh není nikdy nečinný, působí i v nás. A ta k jako v nejsv ětější T rojici je D uch svatý ukončením procesu poznání a lás­ ky, je osobní L áskou, poutem mezi Otcem a Sy­ nem , zosobněným výrazem jejich lásky, ta k tak é v nás působí p ro nikání v ta je poznání a lásky Boží, dokonává, zdokonaluje, pozvedá n a nejvyšší stupně náš duchovní život. Tim, že jsm e jedno s K ristem — on H lava, my jeho údy — oživuje nás tak é ten tý ž D uch a proto se nám dostává tak é ú časti n a těchže darech.

II. Co jsou v lastn ě ty to dary D ucha svatého, v čem spočívá jejich p o d stata? — J a k samo jm éno praví, jsou to dobra, k te rá nám uděluje D uch sv atý s m ilostí posvěcující a s vlitý m i ctnostm i. C írkev nám praví v litu rg ii, že D uch svatý je sám n ejk rásn ějším darem : D onum Dei altissim i, protože přichází k nám už n a k řtu sva­ tém , aby byl předm ětem naší lásky, aby se nám sám dal jak o dar, k te rý bychom m ilovali. Ale ten to d ar je božský, živý, je to nejvznešenější host, jenž chce o b o h atiti každou duši, k te rá ho přijm e. On sám je darem nestvořeným a pram e­ nem všech stvořených darů, k teré vk lád á do naší duše, aby b y la schopna žíti životem nadpřiroze­ ným , životem božským , jak ý náleží dítku Božímu.

N esm ím e zapom enout, že i když jsm e vyzbro­ jeni m ilostí a ctnostm i, není tím naše duše ještě v tom stavu, v jakém by li A dam a E v a před pá­ dem v původní nevinnosti. J a k rozum, ta k vůle jsou n áchylný ke zlému, podrobeny různým sla­ 96

bostem a bludům řádu rozumového i praktického.

Z toho následuje, že p otřebujem e v záležitosti svého posvěcení, abychom byli podporováni n e­ u stále a přím o D uchem svatým . On sám podává nám svou pomoc svým i vnukáním i, k te rá nás ve­ dou k tom u, abychom uspořádali, zdokonalili svůj život a své vztahy k B ohu. A abychom ta to vnu­ k ání D ucha svatého p řijím ali s opravdovou ocho­ tou, on sám v k lád á do n ašich duší disposice, jisté schopnosti, k teré nás činí učelivým i k jeho v n u ­ káním . A těm ito schopnostm i jsou právě dary D ucha svatého.

D ary tedy nejsou sam a v n u k án í D ucha sva­ tého, nýbrž jsou to disposice, k te ré nás činí schop­ ným i, ochotným i n aslo u ch at jeho volání, jeho hlasu, jeho v n ukání, a ta k to p ln it jeho vůli. (2) Pom ocí těch to darů je duše schopna, aby b yla hý b án a a vedena ve sm yslu své nadpřirozené do­ konalosti, ve sm yslu božského synovství; je to jako by m ěla jis tý božský in s tin k t vzhledem k nadpřirozeným věcem. Jestliže se duše nechá vésti pomocí těch to darů D uchem svatým , jedná s naprostou jisto to u , ja k sluší d ítk u Božím u: v celém svém duchovním životě m yslí a jedná způsobem nadpřirozeným . Jestliže zůstane věr­ nou vnukáním D ucha svatého, dostane se jí jis­ tého nadpřirozeného sm yslu, k te rý p ak ovládne celý její život, všechno její sm ýšlení a jednání.

P a k m ůžete pozorovat, jak dary D ucha svatého uzpůsobují duši, aby se dovedla pohybovat v a t­ m osféře zcela nadpřirozené, v níž n ení p řim í­ cháno, abych ta k řek l, nic přirozeného. P ro stře d ­ nictvím darů si reservuje D uch sv atý svrchova­ nost v celém našem životě, v celém našem n ad ­ přirozeném chování.

2. Sv. Tom áš m luví na m noha m ístech o darech D ucha svatého. Viz zvláště I. I I . ot. 68. Viz tak é G arrig o u -L ag ran g e, P erfectio n chrétienne et contem plation, p. 338, n.

97

Tohle je pro nás základní věcí, protože naše svatost je pod statn ě nadpřirozená. D uše ve stavu m ilosti jedná nadpřirozeně pomocí v lité ctnosti, to je prav d a; ale jed n á podle úsudku svého roz­ um u, jed n á ze své v lastn í iniciativy, její činnost je vedena rozum em lidským . D ary D ucha sva­ tého ji však naučí jed n at pod vlivem Božím a sice přím o — třebaže je p ři tom zachována lidská svoboda, k te rá se jeví h lavně v souhlasu těm to vnukáním — tak že m nohdy způsob jejího; jed­ nání se zdá ta k řk a odporovat úsudku přirozeného rozum u, náhledům čistě lidským . A proto vliv darů D u ch a svatého je daleko větší než vliv vli­ tých ctností. T ak n a p řík lad dary rozum u a m ou­ drosti zdokonalují úkon ctn o sti víry. K dyž si to uvědom ím e, pak dovedeme pochopit, jak je to možné, že často prosté duše, k teré nem ají vyš­ šího vzdělání, ale jsou přím é, učelivě k naslou­ chání hlasu D ucha svatého, m ají zvláštní jisto tu o své víře, jisté pochopení pravd víry a jejich p ro n ik n u tí, jak é nem ají třeb as ani m nozí učení a vzdělaní, jim ž schází v n itřn í život a Učelivost vůči D uchu svatém u. T yto duše, k teré ta k pro­ n ik ají zjevené pravdy, k te ré dovedou dokonale rozlišit blu d od pravdy, k te ré m nohdy dovedou odpovědět n a n ejtěžší otázky theologické, n e­ m ají své poznání ze stu dia, nýbrž z daru m ou­ drosti a rozumu. Jso u to duše učelivě vůči D u­ chu svatém u a ten jim nezůstane dlužen lásku a pozornost, k tero u m u věnují. (3) U vědom ím e-li si, jak nesm írná je naše cesta a ja k slabé jsou naše v lastn í síly, dám e za pravdu theologům , k te ří praví, že dary D ucha svatého jsou n u tn é ke spáse. Zvláště jedná-li se o do­ sažení velkého stu p n ě svatosti, nelze tu m lčet o darech. K řesťanské ctn osti znam enají stále naši v lastn í činnost, třebaže vychází z pram ene nad3. Srov. M arm ion, Cristo, v ita delTanim a, cap.: Lo S pirito Santo, S p irito di Gesu.

98

přirozeného. M ám e-li spět ke stále v ětší dokona­ losti, je tak é třeba, aby v nás lidské ustupovalo stále více božském u a to to božské m usí jednou zvítězit tak , že lidské bude tém ěř zcela pohlceno božským . T ak m usí tak é všechny ascetické m e­ tody ustu p ov at m etodám m ystickým , protože te ­ prve v uchopení B oha zde n a zemi způsobem n e­ dokonalým , v nebi p ak způsobem dokonalým , spo­ čívá náš cíl.

A ten to život m ystický, v nějž m á v y ú stit ži­ vot ascetický, je označen právě převládající p a ­ sivitou, trpn o stí, v níž duše p řijím á s naprostou odevzdaností vliv a působení D ucha svatého, jež se projevuje jeho dary. Rozum a vůle jsou ta k řk a zcela v zajetí čin n o sti božského U m ělce, D ucha svatého. Ne že by z tra til člověk svobodu rozho­ dování, nikoliv. D ovedl-li B ůh působit v p řiro ­ zeném řádu tak , že člověk jed n á svobodně pod jeho vlivem , dovede to i v řádu nadpřirozeném .

M á-li se tedy pozvednout duše k výšinám duchov­ ního života, je jí naprosto p o třeb a darů D ucha svatého.

Než dary D u ch a svatého nem ají význam jen pro nejvyšší stupně duchovního života. S vatý Tom áš ukazuje hlubokým způsobem, jak všem křesťanům jsou dary D ucha svatého n u tn é ke spáse. D ary jsou, praví sv. U čitel, jisté dokona­ losti, jim iž je člověk disponován, aby následoval v n u k án í Boží. A proto tam , kde nestačí vnukání přirozeného rozum u, je tře b a v n u k án í Božího, a následkem toho darů D ucha svatého. L idský rozum je zdokonalován dvojím způsobem od 6 0 -ha: předně způsobem přirozeným , totiž světlem přirozeného rozum u, jak je tom u n a p říklad v p ří­ padě přirozené ctn o sti m oudrosti, ctn o sti získané, a pak nadpřirozeným způsobem ctnostm i bož­ ským i. A třebaže ta to d ru h á dokonalost je vyšší než první, sam a v sobě, m y ji m ám e způsobem nejdokonalejším , protože první způsob dokona­ losti m á člověk plně, kdežto druhý jen neúplně,

99

takže jen neúplně, nedokonale poznávám e Boha a jej m ilujem e.

Než je zcela jasné, že kdo m á dokonale n ě ja ­ kou přirozenost, form u nebo ctnost, nebo ja k ý ­ koliv princip činnosti, může ho dokonalým způ­ sobem užívat za p říslu šn é pom oci Boží, jež p ů ­ sobí všude a ve všem, i v přirozeném řádu. Ale ten, kdo m á jen nedokonale nějakou přirozenost nebo ctnost, n estačí si sám k činnosti, nýbrž po­ třeb u je jiného, vyššího činitele, za jehož pomoci by jednal, ta k ja k o slunce, protože je opravdu sam o zdrojem světla, může samo sebou osvěcovat, kdežto měsíc, protože m á sám světlo od slunce, může osvěcovat jen tehdy, když sám je osvě­ cován.

A ta k je tom u i u člověka. Vzhledem k tom u, co podléhá lidském u rozumu, to tiž v řád u svého přirozeného cíle člověka, může jed n ati pomocí úsudku svého rozumu. Jestliže i tu je podporo­ ván zvláštním vnukáním Božím, jak je tom u v p ří­ padě přirozené inspirace, je to znám kou zvláštní, nadbytečné dobroty Boží. P ro to podle filosofů nem ěl každý, kdo m ěl získané m ravní ctnosti, tak é ctn o sti heroické nebo božské.

A však vzhledem k nadpřirozeném u cíli, k ně­ muž vede lid sk ý rozum, pokud je jistý m nedoko­ nalým způsobem inform ován božským i ctnostm i, nestačí pouhé hýbání rozum u, není-li tu nadto ta k é vn u k án í a h ý b án í D ucha svatého podle tex tu svatého P a v la v listě k Ř ím . V III. 14: Ti, kdož jsou vedeni D uchem Božím, jsou synové B o ž í. . . a dědici, protože totiž v dědictví oné země b la ­ žených nem ůže p řijíti nikdo, n en í-li hýbán a ve­ den D uchem svatým . A proto k dosažení onoho cíle je n u tn é p ro člověka, aby m ěl dary D ucha svatého. (4) To neznam ená ovšem, že křesťan není nikdy schopen v y k o n ati jak ý k oliv nadpřirozený skutek 4 . 1. I I . ot. 68. čl. 2.

100

bez vlivu daru D ucha svatého. J e jisté, že ztratil-li někdo s láskou ta k é dary sm rtelným h ří­ chem, může ještě za pom oci pom áhající m ilosti vyk o n ati nadpřirozený sk u tek víry. Mimo to spravedlivý jed n á často nadpřirozeně bez zvlášt­ ního vnukání D ucha svatého. Ale ja k praví sv.

Tom áš, není to v moci rozum u, an i osvíceného vírou nebo vlitou ctn o stí o p atrn o sti poznati všech­ no, co třeb a poznati ke spáse, a v y stříh a ti se všech chyh lidské h lo uposti a všech bludů, jakým je člověk vystaven, je-li ponechán, svém u v last­ ním u rozum u. J e n ten, jenž je vševědoucí a vše­ mohoucí, m ůže nám d áti lék p ro ti naší nevědo­ m osti, duchovní tu p o sti a tv rd o sti srdce a proti veškeré naší duchovní bídě. P ro to jsou nám dány D ary D ucha svatého, abychom se dovedli oprostiti ode všech těch to nedokonalosti a slabostí lid ­ ských, jim iž trpím e všichni. (5) P rá v ě proto, že tu nestačí ani náš v lastn í rozum ani v lité ctnosti nadpřirozené, je nám tře h a darů D u ch a svatého.

Význam darů je tedy p ro křesťanskou dokona­ lost nesm írný. U k o n ču jí a zdokonalují n ad p ři­ rozený organism us v duši, jenž nám by l dán m i­ lostí posvěcující, a jenž m á v nás neu stále vzrů­ stat.

T yto dary D u ch a svatého jsou v m íře m enší něho větší v každé duši, k te rá je ve stavu po­ svěcující m ilosti, a zůstávají v ní, dokud se tato duše sm rtelným h říchem n ep řip rav í o m ilost, dokud nevyžene ze své duše božského H osta, jenž je jejich původcem . M ohou stále rů sti a nabývati stále většího vlivu a naše nadpřirozená dokona­ lost roste rovněž právě tím , čím více vzrů stají ty to dary, neboť jejich pom ocí se dostává naše duše pod bezprostřední vliv D ucha svatého. — A nyní D uch sv atý je B ůh s Otcem a Synem ; m iluje nás nevýslovnou láskou, chce naše posvě­ cení, jeho vn u k án í, plná lásky, n em ají jiného 5 . T a m té ž k 3.

101

cíle, než aby n ás u čin ila co nejpodobnějším i J e ­ žíši K ristu . A proto, třebaže to není jejich, v last­ ním a výlučným úkolem , uzpůsobují nás dary D ucha svatého k e sk u tk ů m hrdinským , jim iž se zvláště projevuje svatost života. A p ro to svatí, k te ří dovedli b ý ti učeliví k D uchu svatém u, do­ vedli k o n ati sk u tk y , jim ž se bude svět věčně divit.

III. V šim něm e si ještě jednotlivých darů D ucha svatého zvlášť. (6) P o čet sedm neznam ená nějak o u hranici, mimo niž by už B ůh nem ohl jednat, protože jeho čin­ nost je nekonečná, nýbrž spíše jako o statn í bi­ blick á čísla znam ená plnost. Budem e následovat výpočet, ja k nám jej udává Isa já š ve svém m e­ siášském proroctví a všim nem e si, co je vlastní každém u z těch to darů.

P rv n í je d ar M O U D RO STI. Co znam ená tato m oudrost? J e to> p říjem né poznání duchovních věcí, nadpřirozený dar, jím ž poznávám e a oceňu­ jem e božské věci pomocí jakéhosi duchovního ochutnávání, jež nám v n u k á D uch svatý. J e to ch u tn é poznání, hluboké poznání v n itřn ích věcí Božích. P rosím e o ně v oraci n a svátek L etnic, když se m odlím e: „D ej nám , abychom v tém že D uchu pravé m oudrosti došli.“ L a tin a užívá slova s a p e r e , což znam ená ch u tn ati, duchovně cítiti, a p ak to' znam ená tak é poznávati, d o jiti m ou­ drosti. Jd e tedy o zvláštní, libé, chutné, v n itřn í poznání věcí duchovních, nadpřirozených. N ení to ovšem n ě ja k á sm yslová zbožnost, nýbrž jakási duchovní zkušenost o věcech božských, k tero u působí v nás D uch svatý. J e to odpověď n a slova 6. Yíce o jednotlivých darech D ucha svatého/ mož­ no čísti v p o jednáních P . S. B ra ito v Y. roč­ n ík u revue N a hlu b in u .

102

žalm u: C h u tn ejte a vizte, jak libý je P án . T ento d ar nás uschopňuje, abychom dali p řed n o st před radostm i pom íjejícím i, před radostm i tohoto světa, k teré se nám všude nabízejí, rad o sti ze služby Boží. Je to právě te n to d ar m oudrosti, jenž nás učí volat k P á n u : P an e, ja k m ilý je tv ů j p říby tek , jeden den ztráv ený ve tvém domě zna­ m ená více, než celá lé ta p ro žitá m im o tebe. — Ale chcem e-li zakoušet podobné pocity, chcem e-li ta k to sm ýšlet s Žalm istou, m usím e um ět vzdálit od sebe vše, co1 je svět, vše, co n ení B ůh, nebo co nás nem ůže v ésti k něm u.

D ar RO ZU M U nás učí, ja k prohloubit pravdy víry. S v atý P av el praví, že D uch zp y tu je všech­ no, i hlu b o k o sti božské. Ne že by te n to dar zm en­ šoval nepochopitelnost tajem stv í Božích a tím i víru, že by nás u čil n azírat tv áří v tv á ř n a B oha —• to je nemožné, dokud jsm e zde n a zem i ve sm rtelném těle, nýbrž že jde dále než pouhý sou­ hlas víry, učí nás nahlížet v tajem stv í, pokud je to možné člověku zde n a zemi. J a k nás učí děr jiny svatých, dostalo se tohoto daru zvláště těm , k te ří zářili v C írkvi Boží hlubokou ‚učeností a osvěcovali jiné, jak o jsou církevní učitelé. P ře sto však nesm ím e zapom ínat, že není te n to d ar vyhražen jen jim , nýbrž že každá duše, k te rá je ve stavu m ilosti, jej má. H leď te, stan e se vám m noh­ dy, že čtete n ěk teré m ísto P ísm a svatého, k teré jste už čtli, a n ik d y se vás ta k nedotklo, nikdy vás ta k nezachytilo, abych ta k řekl. T u je čtete opět a ono m ísto je pro vás jakoby novým zjeve­ ním , o b jasňuje se vám naráz, co vám bylo dosud skryto, vy p ro n ik áte onen te x t lépe a hlouběji než před tím a nalézáte v něm , co jste tam dříve ani netušili. Y aše duše je při tom p ln a zvláštního světla, rozum p ro n ik á až do n ejv ětší hloubky pravdu a vůle je ochotná u čin iti vše, aby tato pravd a přešla v život. T ak se stane, že ta to pravda poznaná a p ro n ik n u ta za takových okolností, se stáv á vodítkem , základem celého dalšího vašeho 103

života. Dospěli jste snad k tom uto výsledku svou vlastn í úvahou? N ikoliv. J e to zvláštní osvícení, nazírání D ucha svatého, jenž vám dává pomocí daru rozum u p ro n ik ati h louběji ve zjevenou prav­ du, abyste se jí pevněji drželi a podle ní zařídili svůj život.

D arem R A D Y odpovídá D uch svatý n a tu to m odlitbu, k tero u m u vysílá zbožná duše se sva­ tým P avlem : P an e, co chceš, abych učinil. D ar rady nás chrání před neuváženým jednáním , zbrklostí, lehkostí, ale zvláště před dom ýšlením , pýchou, k te rá je ta k nebezpečná v duchovním ži­ votě. Duše, k te rá chce záviset jen sam a n a sobě, k te rá ctí jen svou v lastn í osobu, jedná, aniž se táže v m odlitbě Boha, jed n á p ra k tick y , jako by pro ni B oha nebylo, od něhož nám přichází všechno dobré. P ohleď te n a božského S pasitele. P rav í, že Syn, to jest on, nek o n á nic jiného než co vidí, že koná Otec. D uše K risto v a n azírala n a Otce, aby v něm viděla vzor pro svou v lastn í činnost a byl to duch rady, jenž jí ukazoval tužby Otce, takže všechno, cožkoliv konal K ristu s, líbilo se nebeském u Otci, on m ěl v něm zalíbení. A Ježíš sám praví: K onám vždy, co jem u se líbí. To proto, že byl veden darem rady, jenž m u v každém p ří­ padě naznačil, ja k á je vůle Boží.

Své rady nám dává D uch sv atý buď přím o zvláštním vn ukáním za různých okolností, nebo svým i služebníky kněžím i, zpovědníky, jejichž ú sty k nám m luví, když prosím e upřím ně o radu.

P o třeb u jem e jí ta k často, nestyď m e se o ni po­ korně prosit. Je to právě pokora, k te rá nám zjed­ nává velký příliv daru rady. P okorným radí B ůh sám a pokorný se rád skloní, vyzná své nesnáze služebníku Božímu, aby slyšel radu toho, jenž m luví n a m ístě Božím.

T ento dar rady p ak působí v duši nejv ětší klid a jisto tu . N ehledám e již zoufale, nepokojně, nýbrž odevzdávám e se vedení Božímu, dávám e se prostě do rukou Božích, vůle Boží je naším vodítkem .

104

V zpom eňte n a svatou T erezii Ježíškovu, u níž se ta k krásn ě jeví ten to dar i s jeho účinky. S tále a stále zdůrazňuje svůj klid a jisto tu spásy. A tu to svou jisto tu a k lid zakládá n a tom , že jest poslušna vedení Božího, že nechce nic, než on a jeho zástupce zde n a zemi.

N estačí jen poznati vůli Boží; protože hříchem dědičným jsm e zeslabeni v konání dobra, je nám třeb a S IL Y , m ám e-li sp ln iti všechno, co po nás žádá Bůh. A tu nám přichází opět n a pomoc D uch svatý, zvláště v okam žicích nesnadných, a pod­ poruje nás svým darem síly. Jsou jisté duše malom yslné, k teré se bojí duchovního života. A ko­ nečně n en í divu. J í t i n eu stále den ze dne vyšla­ panou cestičkou, cestičkou bez slávy, nádhery, bez okázalosti, bez uznání, k teré lichotí, je jistě těžké. B ojovati se stále stejn ý m i chybam i, ne­ vidět m nohdy dlouho zjevného pokroku ve ctnos­ tech, uvádí snadno duši do omrzelostí.. A odtud se stáv á ta k často, že duše, k teré ta k krásn ě za­ čaly, nedospěly nakonec nikam , protože zmalom yslněly, uv ěřily hlasu pohodlí, že to dále nejde.

A přece B ůh, jenž n a nás dopouští ty to zkoušky, jistě nám dává dostatečnou m ilost, abychom v nich obstáli. A jestliže jsou ty to zkoušky, ty to m alom yslnosti snad velm i velké, je jistě i m i­ lost Boží velká, neboť čím větší zkoušky n a nás B ůh dopouští, tím větší m ilosti nám nabízí a k tím větším u, vyšším u cíli nás volá. A p ro to se nikdy nesm ím e zastav it před nim i, nikdy se n e­ sm íme b át, protože D uch síly je s nám i. Jak o apoštolé v den L etn ic, kdy n a ně sestoupil D uch svatý a oděl je svou silou, takže byli schopni a ochotni v rh n o u t se n a celý svět, jenž se jim po­ stav il n a odpor, ta k i m y s pom ocí daru síly, k teréh o se nám dostává s m ilostí posvěcující, m usím e přem oci všechny obtíže, k te ré nám sk ý tá život n a naší cestě svatosti. T ento d ar nás uschop­ ňuje, abychom odhodlaně a s rad o stí p ln ili vůli Boží, abychom byli jak o učedníci P án ě odhodláni 105

poslouchati více B oha než lidí, abychom trpělivě snášeli všechny obtíže, k teré nás p o tk áv ají na cestě k Bohu. P ro to se svatý P av el ta k horlivě m odlil za své věřící v E fesu, aby skrze D ucha svatého zm ohutněli v síle pro v n itřn íh o člověka (I II. 12.). D uch sv atý praví těm , k teré n aplňuje svou silou, co pravil M ojžíšovi Jáhve, když se zdráhal v y k o n ati u n áro d a židovského poslání, jaké mu ch těl sv ěřit: E go ero' tecum , neboj se, já budu s tebou.

Jsm e tedy silni silou Boží. Toť síla, k te rá uči­ n ila ze slabých lidí m učedníky, k te rá dává od­ hodlanost slabým pannám . S vět žasne nad jejich hrdinstv ím , protože se dom nívá, že nalezli k tom u sílu sam i v sobě, zatím co jejich silou by l B ůh.

D ar síly je spojen s důvěrou v Boha, s důvě­ rou, k te rá nezná mezí, proto právě, že spoléhá na B oha a nikoliv n a sebe. P ro to p o třeb u jí tohoto daru zvláště ti, kdož p o d nikají velké věci. Tu vi­ díme jejich zázračnou sílu, k te ré nic nedovede odporovat. P ře d lid m i se zdá m nohdy, že vše je m arné, ale oni jdou za svým cílem, k te rý si v y ­ tk li, protože jsou vedeni důvěrou v B oha a pod­ porováni darem síly.

D ar U M Ě N I nás učí viděti nadpřirozeným způsobem věci stvořené, ja k je může v iděti jen dítko Boží. J e m noho způsobů, ja k možno pohlí­ žeti n a věci, k teré jsou kolem nás. N evěrec a duše sv atá pohlíží n a věci způsobem velm i roz­ dílným . N evěrec m á poznání pouze přirozené, ač jakko liv hluboké, dítko Boží vidí však stvoření ve světle D u ch a svatého. T ak to se m u jeví stvo­ ření jak o dílo Boží, v něm ž se odrážejí jeho ne­ konečné dokonalosti způsobem konečným . T ento d ar nám ted y dává schopnost pohlížeti n a věci, v iděti věci s h led isk a Božího: učí nás poznávati náš nadpřirozený cíl a prostředky, ja k možno k něm u dospěti. —■ M ůžeme si p řed stav it um ění krásnější, um ění užitečnější, um ění dokonalejší 106

než je toto um ění, k teréh o se nám dostává da­ rem D ucha svatého? D a r um ění je velké um ění ve všem n alézti stopu Boží, ve všem poznat hlas a vůli Boží, ve všem n a jiti cestu k Bohu.

Když nadpřirozená lásk a zak o tv ila v duši, je duše puzena k Bohu, a ta to lá sk a p ak podporo­ v án a darem um ění, bere správně věci stvořené.

N ejprve nám dar um ění řekne, že věci tohoto světa nejsou naším cílem, nýbrž jen p ro střed ­ kem , k te rý nás m á p řiv ésti k B ohu. V ede nás tedy d ar um ění, abychom se n eztráceli ve věcech tohoto světa, nýbrž abychom vše hodnotili tak, užívali všeho jen potud, pokud nás to vede k Bohu.

N aše duše není stv o řena pro hodnoty pom íje­ jící a proto nic časného ji nedovede uspokojiti, nic stvořeného nedovede n ap ln iti je jí nezm ěrnou touhu ; jen B ůh dovede v y p ln iti propast poznání a lásk y lidské duše. A p ro to d ar um ění nás vede k něm u a praví nám , že m usím e o p u stiti vše, co není on, že se m usím e zříci toho, co nás od něho odvrací, abychom spočinuli v něm s celou tíhou své lásky. T ak to dar um ění n ás n au čí viděti všude B oha jak o tv ůrce všeho, jako zachovatele, jako toho, jenž jediný zasluhuje našeho pohledu a jem už m usí sloužiti vše. P ro to je d ar um ění n e­ sm írně důležitý zvláště p ro duchovní život.

J a k často se stává, že m nohé duše zam ěňují účin k y Boží za B oha sam ého; duchovní radost, k te rá je odm ěnou za horlivost, v n itřn í útěchu, dar n azírání a podobné odm ěny Boží jsou tak často zam ěňovány zbožným i dušem i za toho, kdo jim je udělil, a to k jejich největší škodě. J e s t­ liže pak duše, m ísto aby šla kupředu, aby se ne­ dala zdržovat n a cestě k Bohu touto duchovní radostí nebo útěchou, spočine v ní, m ísto aby spočinula v Bohu, může se stá t, že zakrní, zů­ stane stá t n a cestě, nedostane se vpřed. J e proto nanejv ý š potřeba, aby D uch sv atý ukázal darem um ění duši, jak m á dokonale rozlišovat d ar od 107

D árce, tv o ra od Tvůrce, duchovní ú těchy od toho, kdo je jejich původce.

D ar NÁBOŽNOSTI je jeden z nejvzácnějších, protože napom áhá přím o říd iti naše vztahy k Bo­ hu. C tnost zbožnosti u rčuje náš pom ěr k Bohu stvořiteli, tedy vzdává m u povinnou úctu za to, co vše B ůh nám prokázal; d ar nábožnosti jde však dále. P ro n ik á nás cele Bohem , celé nás oza­ řu je láskou k Bohu, a abych ta k řekl, povznáší n aši lásk u ještě více než v litá ctn o st zbožnosti, ještě více nás osvobozuje od nás sam ých, dává nám zapom enouti, pokud je to možné, n a nás sam é. D ar nábožnosti nás učí, ja k se m ám e k la ­ n ět Bohu v duchu a pravdě, ja k m ám e m íti n a­ prostou ú ctu k jeho nesm írné velebnosti a záro­ veň dětinnou lásk u k něm u jakožto k dobrém u Otci, jenž pohlíží s n ejvětší shovívavostí n a své děti. Zdálo by se snad, že nelze sloučiti ty to dvě věci; ú ctu p řed m ajestátem Božím a něžnost k laskavém u Otci. Než D uch sv atý darem nábož­ nosti nás tom u učí, neboť jen tehdy jsou naše vztahy k Bohu správné, když vidím e v něm i jeho nesm írnost i jeho otcovskou lásku. T ak ja k o se nevylu ěu jí v Bohu lá sk a a spravedlnost, ta k v n a ­ ších vztazích se m ísí svrchovaná ú c ta k jeho ve­ lebno sti s oddaností a vroucností synovskou.

A je to D uch sv atý svým darem nábožnosti, jenž říd í v nás ty to dva city, aby byly v náleži­ tém souladu.

J e š tě jeden plod p řin áší s sebou dar nábož­ nosti: u k lid ň u je, těší bázlivé duše, jichž není málo, a jež se strach u jí, že se klam ou ve svém vztahu k B ohu, že jejich způsob života, že jejich m odlitby nejsou m ilé B ohu a podobně. To jsou skrupule, k teré mizí, jestliže naslouchám e tich é­ m u hlasu D u ch a svatého, jenž je D uchem pravdy.

Jestliže nevím e, zač bychom se m ěli m odliti, píše svatý P av el Ř ím anům , jak je st potřebí, D uch sám se přim louvá za nás za všechny vzdechy nevý­ slovným i.

108

D ar nábožnosti nás tedy učí, ja k m ám e bý t opravdu d ítk am i nebeského Otce, dítkam i, k teré se blíží bez bázně k něm u, ja k to čin ila sv atá T e­ rezie Ježíškova, n a níž je ta k zřejm ý ten to dar.

A konečně je to dar BÁZNĚ BÓŽ1. N ikoliv strach u , nýbrž bázně. B ázně synovské. Jso u dva druhy bázně. Bázeň otrocká, k te rá uvažuje jen trest, ja k ý zasluhuje za hřích. A bázeň synovská, k te rá se bojí u ra ziti Boha, protože ho m iluje, protože ho nechce zarm outit. D ar bázně Boží učí nás poznávat B oha a učí nás jeho se bát. Ne proto, že budem e tre stá n i, jestliže nebudem e p ln it jeho vůli, nýbrž proto, že ho m ilujem e. Což ne­ nacházím e něco podobného i u dítek pozem ských ?

Syn, dcera se bojí zarm o u tit rodiče, b o jí se jim způsobit bolest svým chováním , protože je m i­ luje, protože je zbožňuje. A podobně dítko Boží, jak ý m i m ám e b ý t, m usí se obávat zarm o u tit do­ brého Otce, k te rý je zah rnuje neu stále ta k vel­ kou. láskou.

K tom u nám n apom áhá dar bázně Boží, jenž nás učí p o h rd at světem , p oh rd at vším stvořeným , čím bychom m ohli urazit, zarm o u tit dobré srdce Otce, jež stále m yslí n a nás, aby nás obohatilo svým i dary. T ato bázeň, ja k zřejm o, souvisí s da­ rem nábožnosti a stanoví náš pom ěr dítek k n e­ beském u Otci. *

To jsou tedy dary D ucha svatého. Jestliže se jim i dám e v ésti n a cestě k B ohu, jsm e opravdu dítk am i Božím i a jednám e jak o d ítk y Boží. P a k ty to dary vyvolají v n ás ony plody D ucha sva­ tého, k te ré vypočítává sv. P av el: radost, pokoj, trpělivost, dobrotivost, laskavost, přívětivost, dů­ věru, m írnost, zdrželivost (Gal. V. 23.). Budem e lidm i celými, dokonalým i v řád u přirozeném , b u ­ deme svatým i. J e však tře b a zů stáv at n eustále v Bohu, ve spojení s ním , neboť jen ten, kdo zů­ stává v něm , ja k ře k l K ristu s, ponese m noho o109

voce. A p ak poroste naše svatost úm ěrně s Učeli­ vost!, jakou budem e m íti k D uchu svatém u. B ůh ovládne n aši činnost duchovní v té m íře, v jaké se dovedeme jí vzdáti m y sam i. A čím více ustou­ pím e my sam i sobě, tím více bude působit v nás B ůh a výsledkem jeho činnosti v nás je jen dobro a k rá sa a svatost. P ro to je D uch sv atý Duchem sv ato sti a výsledkem jeho činnosti v duši pomocí darů je svatost života.

110

IX. U Boha.

(Přednáška na schůzce čtenářů revue N a hlubinu při Katolickém sjezdu 1935.)

V íte dobře, že základním tónem , hlavním ry ­ sem duchovního života, ja k jej hlásám e již po de­ set let v časopise N a hlu binu, je náš pom ěr, náš vztah k Bohu, vy jád řen ý pom ěrem d ítk a k n e ­ beském u Otci. T o je právě h lavní program celého K risto v a díla, jenž p řišel n a te n to svět, aby nás sm ířil s Otcem, aby nám v rá til naše dětství Boží, k teré jsm e z tra tili hříchem .

Chcem e-li n yní zkoum at, jak é m ísto a jakou funkci bych ře k l zaujím á v té to základní m yš­ lence našeho duchovního života pojem rozjím avé m odlitby a duchovního čtení, vzpom enem e si na slova svatého B ernarda, k te rý napsal kdesi, že v duchovním čtení m luví k nám B ůh, v rozjím avé m odlitbě p ak m luvím e m y k B ohu. A když si nyní spojím e tu to m yšlenku s m yšlenkou o n a­ šem d ětství Božím, m ohli bychom , m yslím , nejlépe označit ty to dvě povinnosti jako rozm luvu dítka Božího, rozm luvu adoptivního d ítk a se svým ne­ beským Otcem. P ři duchovním čten í m luví Otec k dítku, p ři rozjím avé m odlitbě m luví dítko k Otci.

Z toho p ak je nám ih ned jasno, ja k důležitou úlohu h ra je v duchovním životě ja k duchovní čtení, ta k rozjím ání. Jso u to dva ta k důležité pro­ středky, že bez nich si opravdu nelze p řed stav it opravdový pokrok n a cestě k svatosti. Jestliže náš duchovní život spočívá ve stále užším a už­ ším spojení s Bohem, pak chápem e, že jedním

111

z nejlepších p ro střed k ů k dosažení tohoto spojení je právě rozjím ání a duchovní čtení, kde roz­ m louvá duše se svým Bohem . Častý sty k duše s Bohem p ro střed n ictv ím víry v m odlitbě napo­ m áhá nesm írně k p řetvoření duše s hlediska n ad ­ přirozeného. Dovedem e-li dobře k o n at duchovní čtení, vede nás to to k rozjím avé m odlitbě, a ta zase nás p řetv o řu je stále víc a více podle obrazu K ristova. Ano, m ohli bychom říc i s naprostou jistoto u , že pravidelně náš pokrok v lásce Boží závisí p ra k tic k y n a tom, zda dovedeme s prospě­ chem k o n at duchovní čtení a rozjím avou mod­ litbu.

B ek l jsem tedy, že v duchovním čtení m luví B ů h k duši. — A je nám p o třeb a jeho slov, m ám e-li s prospěchem n asto u p it cestu dokona­ losti a m ám e-li n a n í v y trv at.

B ůh m luví k nám a u č í n á s p ř e d e v š í m z n á t s a m y s e b e . Svým světlem , kterým pro n ik á n aši duši, osvětluje nám h lu b in y naší b y to sti a ukazuje nám , co jsm e a co nejsm e vzhledem k něm u. Č těte pozorně n a p říklad evan­ gelia a uvidíte, nebo jste již to lik rá t viděli, jak ubohá se nám jeví naše ctnost ve světle ctností božského Spasitele. Čtěte životy svatých a po­ znáte, ja k daleko jsm e za nim i. Jestliže je toto čtení spojeno s touhou jíti za nim i, jíti v jejich stopách, pom áhá nám B ůh, D uch svatý nás osvě­ cuje svým i dary p ři takové četbě a stáv á se nám m nohdy jasným , co bylo dříve sk ry to před n a ­ ším duchovním zrakem . Poznávám e stále víc a více svou duchovní bídu ve světle b o h atstv í Bo­ žího života, poznávám e své n ed o statk y a z duše se dere prosba: U čiň mne, P ane, lepším , ctn o st­ nějším . . .

B ůh m luví k n aší duši při duchovním čtení a u k a z u j e n á m d á l e s a m a s e b e , dává nám poznávat pozvolna sam a sebe. J a k ubohé jsou často naše pojm y o B ohu! J a k nedokonalé!

Ja k prim itiv n í! J a k nesprávné! Pohlížím e často

112

n a něho jako n a nějakého ty ran a, vidím e ho snad jen v jeho soudcovské moci, znám e snad pouze jeho spravedlnost. To vše je ta k daleko od p ra ­ vého pojm u Boha. A proto nás B ůh pou,ěuje o sobě p ři duchovním čtení, praví nám , že je n a ­ ším Otcem, m luví nám o svém v n itřn ím životě, o poznání a lásce, ja k á je mezi ním a jeho bož­ ským Synem , a o po d statné Lásce, k te rá vychází z jejich, vzájem ného poznání a m ilování. N aše duše p ak pro n ik á stále h louběji ,v ta je Boží sva­ to sti a velikosti, je jí poznání o B ohu se stále pro­ h lubu je a p ak duše snadno pohrdá vším , co není B ůh. N aučí se v id ěti všude jen jeho, vše, co ji v životě potkává, bere jako projev svaté vůle Boží a pro to ji nic nezalekne, nic ji nezničí a nepřivede z rovnováhy.

Zvláště však nám m luví B ůh v duchovním čten í o tom, že nám jak ožto jeho dítkám náleží ho ve všem a stále n á s l e d o v a t . Zdá se nám , jako by se nám stále ozývala p ři duchovním čtení slova svatého P av la: „B uď te tedy napodobovateli Božími jako jeho m ilé d ítk y (Efes. V. 1.). J e s t­ liže přirozený syn m á povinnost jíti ve šlépějích svého otce, poslouchat jeho rad a příkazů, čím více to p la tí v nadpřirozeném řádě pro adoptiv­ ního sy n a Božího vzhledem k jeho nebeském u Otci, o němž víme, že n ás může v ésti jen k naší dokonalosti, k našem u nadpřirozeném u posvě­ cení. A jestliže se nám snad zdá, že B ůh je příliš vysoko nad nám i, že b y dlí ve světle nedostup­ ném, jak napsal sv atý P e tr, sk lán í se k nám B ůh ve*fcvém jednorozeném Synu, k te rý p řijím á naši přirozenost, stáv á se nám ve všem podobným krom ě hříchu, jak praví sv atý P avel, abychom m ohli Boží v lastn o sti a Boží dokonalosti vidět, pozorovat a následovat n a něm . On je pro nás vzorem, k terý nám p řed k lád á B ůh, a chce, aby­ chom podle tohoto božského vzoru u tv ářili svůj nadpřirozený život. — Když čtem e Písm o svaté nebo kteroukoliv duchovní kn ih u , jednající o 113

K ristu , nebo o těch, k teří ve svém životě n ej­ lépe v y jád řili jeho život, ja k to dovedli svatí, předk lád á nám tu B ůh sam a sebe v obraze svého Syna nebo svých věrných, abychom jej následo­ vali tak , jak o ho dovedli následovat tito.

H le, to je sm ysl duchovního čtení, konám e-li je nikoliv ja k o nějakou profání četbu, nýbrž jako m odlitbu, p ři níž toužím e b ý ti opravdu poučeni Bohem, abychom m ohli n ap rav it sebe a poznat lépe jeho. To je o statn ě vlastní cil duchovního čtení: poznat B oha a poznat sebe, abychom svůj pom ěr k něm u stále utužovali, stále upravovali podle jeho v lastn ích požadavků, ta k ja k by se to nejvíce jem u líbilo. Neboť kdybychom chtěli býti svatým i jen podle své v lastn í vůle a svého vlastního názoru, n ik d y bychom jim i nebyli dosti.

A pro to je tak důležité duchovní čtení, k teré nás učí, jak m ám e b ý ti svatí podle vůle Boží a podle názoru Božího o svatosti. *

R ozjím avé m odlitba, řek l bych, že je pokračo­ váním duchovního čtení. B ůh prom luvil k člo­ věku jak o ke svém u d ítku, ny n í m luví zase člo­ věk, ale ne pouze jako pouhý člověk, nýbrž jako dítko Boží ke svém u nebeském u Otci. M luví mu slova chvály a díků, slova obdivu a slova lásky, slova k lan ěn í a oddanosti. V rozjím avé m odlitbě přicházím e k Bohu tak , jako dítko přichází ke svém u otci, abychom mu ře k li vše, co nás tíží, abychom mu m luvili o sobě a pak abychom mu m luvili o něm. Jestliže někoho m ilujem e, máme toho to lik n a srdci, co bychom m u ch těli říci.

A podobně je tom u v našem vztahu s Bohem .

N a počátku m luvím e více o sobě než O' něm .

Jsm e ještě příliš zam ilováni do sebe a p ak tak é potřebujem e m noho m luviti o sobě. Jso u to naše chyby, k teré nás tíží a o k terý ch m luvím e s ním, jako se svým Otcem, jenž nám rozumí a dovede nám poradit, jak bychom s prospěchem p ro ti nim 114

bojovali. U kazujem e m u je s naprostou upřím ­ ností dítka, odhalujem e před ním celé své nitro, nic nezam lčujem e, nic neom louvám e, z ničeho se nevytáčím e. U kazujem e se m u takovým i, ja ­ kým i opravdu jsme. M luvím e s ním o svých ctnostech, nebo lépe o tom , že nem ám e dosud náležitých, silně zakořeněných ctností, ja k by­ chom m ěli m ít. Jeh o světlo nás osvěcuje a tu vi­ díme ještě více svou bídu a hlas se nám chvěje, když prosím e o pomoc, o radu, o posilu, abychom v budoucnu alespoň o k rok se dostali ku předu.

A on se sk lání lásk y p ln ě k nám jako se sklání lék ař nad nem ocným , ujím á se nás, jako se ujím á dobrodinec opuštěného-, věnuje se nám , jako se věnuje otec svém u d ítěti, k teré je hlavním před­ m ětem jeho lásky.

Jestliže pokračujem e v duchovním životě, je st­ liže jsm e již tuhým bojem ovládli svůj rozum a vůli a všechny nižší schopnosti duše a postavili je v poslušnost rozumu, osvíceném u vírou, je st­ liže je tedy naše duše již ozdobena pevným i ctnostm i a pýcha už není vodítkem našich sk u tk ů , stáv á se celý náš duchovní život stále víc a více jednoduchý, zjednodušuje se tak é naše rozjím avé m odlitba, zapom ínám e stále víc a více n a sebe a pro to m luvím e v ní Už více o B ohu než o sobě.

P a k je nám asi tak, ja k to n ap sa la sestra A lžběta od nejsv ětější T rojice o své m odlitbě: M odlitba rozjím avé je odpočinkem , je zotavením ; přijdem e prostě k něm u, jehož m ilujem e, a zůstávám e u něho, jako m alé dítě na rukou své m atky, ne­ chávám e volnost svém u srdci.

Je nám tak dobře u něho, nem usím e už mnoho m luvit, spíše nic, ta k jako nám n etře b a m luvit, jsm e-li n a blízku osoby, k tero u m ilujem e a o níž víme, že nás m iluje. A jestliže m luvím e, m luví­ me spíše o něm . K laním e se mu, protože cítím e ta k řk a jeho nekonečnou velebnost, před níž p a ­ dají n a tv á ř andělé a zpívají m u bez u stán í Svatý, S v a tý .. . Chválím e ho, protože naše srdce je plné 115

vděčnosti za všechno to, co pro nás v y k o n a l...

A zvláště ho m ilujem e. M ilujem e ho takovou lás­ kou, jak á nepotřebuje slov. M ilujem e ho láskou vděčnou, láskou, k te rá se obdivuje jeho kráse a nekonečné velebnosti, m ilujem e ho jako dítě, k teré se tu lí k něm u a je rádo, že je u něho, i když m u tu to radost neprojevuje m noha slovy.

A ty to pocity se stříd ají jako v kalejdoskopu, nebo zůstává duše jen u jednoho z nich, podle stavu a disposic, v jak ý ch se právě nachází. — Náš život je ta k p u stý a prázdný, jestliže není p ro n ik n u t m yšlenkou n a Boha, jestliže není ov ládn u t stykem s ním . M oderní člověk chápe stále více, že všechny vym oženosti dnešní tech­ niky, a t jsou sebekrásnější, neuspokojí jeho duši.

A odtud pochází stále větší a větší hlad po duchovním , odtud vychází stále h lasitější volání po prohloubení duchovního života. Buďm e však ujištěn i, že bez duchovního čten í a bez hluboké rozjím avé m odlitby nem ůžem e očekávat opravdo­ vého prohloubení. Zde se právě vycvičím e v tom, co je pod statn é v duchovním životě a k čemu spěje celou svou povahou: ve spojování s ním, jenž se stan e čím dál tím více předm ětem n a­ šeho poznání a naší lásky, předm ětem , k něm už se bude stále více obracet náš rozum a vůle.

Kdo to tedy m yslí s duchovním životem vážně, neobejde se bez duchovního čtení a bez rozjím avé m odlitby, a třebaže jsou naše denní povinnosti sebevětší, najde si vždy chvilečku, kterou by m ohl věnovat jen sobě a Bohu. A nezapom ínejm e nikdy, že čím větší bude naše velkodušnost, že tak é tím větší bude pomoc Boží vůěi nám , pro­ tože B ůh se nik d y nedá zahanbit.

116

Obsah

I. N adpřirozeno v duši křesťana

. . . .

7

II. Ú častni přirozenosti B o ž í ...................20 III. D ítky Boží

...................................................... 33

IV. Stvořeni k obrazu B o ž í m u ...................43 V. N adpřirozené ctnosti, základ činnosti dítek B o ž í c h .............................................. 54 VI. M ilost posvěcující zdrojem

zásluh .

. 65

VII. Bůh v n á s ....................................................79 VIII. IX.

D ary D ucha svatého v duši křesťana .

. 94

U B o h a ...................................................... 111

EDICE KRYSTAL K nihovna revue N a hlubinu S vazek 22 DR. REGINALD M. DACÍK O. P.: BŮ H V D U ŠI T ajem ný život m ilosti

V ytiskla V alašská knih- a kam enotiskárna ve V alašském M eziříčí L. P. 1936