Historická šance středovýchodní
Věděli jste, že od konce 14. až do konce 18. století existovala na dnešních územích Polska, Litvy, Ukrajiny i Běloruska unikátní republika, jež byla kdysi největším evropským státem a jež namísto ozbrojené expanze vznikla díky mírovému spojení Polského království a Litevského velkoknížectví?
Republika postupně podlehla tlaku sousedních absolutistických monarchií v čele s moskevským carstvím, její dědictví v podobě étosu občanské svobody, demokratické participace a různorodosti však přetrvalo. Odkaz Republiky se stal trvalou součástí identity národů středovýchodní Evropy, které se po více než dvě století bránily ruskému imperiálnímu útlaku, a které nehodlají na dotyčné hodnoty rezignovat ani dnes.
Republika mnoha národů
Počátky „Republiky mnoha národů“ sahají až do roku 1385, kdy byla ruka dědičky polského trůnu Hedviky nabídnuta litevskému velkoknížeti Jogailovi, ovšem pod podmínkou, že Jogaila přijme křest Ve chvíli, kdy Jogaila už jako Vladislav II. Jagello nastoupil na polský trůn, vznikl mezi Polskem a Velkoknížectvím, které kromě Litvy zahrnovalo i území dnešního Běloruska a Ukrajiny, dynastický svazek Když však 1. července 1569 polská šlechta souhlasila s rozšířením svých práv na šlechtu litevskou a ta na oplátku odstoupila rozsáhlá území Velkoknížectví polské Koruně, zrodila se na zámku v Lublinu dohoda, jež z dynastického svazku mezi Polským královstvím a Velkoknížectvím litevským vytvořila společný stát nazývaný nově „Rzeczpospolita“ –neboli Republika. Motivace ke spojení vyplývala sice nejprve z existence společných nepřátel – Řádu německých rytířů a poté Moskvy – ale nejtrvalejším pojivem se nakonec ukázalo být samo unikátní zřízení, které polská a litevská reprezentace ustavily. Slovo republika v názvu státu mělo totiž demonstrovat, že Unii povládnou její šlechtičtí občané bez ohledu na to, zda jejich rodnou řečí byla polština, litevština či ruténština (předchůdkyně běloruštiny a ukrajinštiny). Ač byla Republika po staletí zmítána mnohými vnitřními problémy a na konci 18. století doplatila na agresivitu svých sousedů, její občané zvládli v roce 1791 schválit unikátní dokument – Ústavu 3. května, jež je dnes hodnocena jako první moderní ústava v Evropě
„Milost tvoří práva, vládne královstvím, zakládá města, vede k blahu Rzeczpospolité, zdokonaluje ctnosti ctnostných, a kdo jí pohrdá, ten vše ztratí. Proto také my, všichni shromáždění – duchovenstvo, rytířstvo a šlechta Koruny polské, chtíce spočinout pod štítem milosti a vedeni zbožným citem k ní, spojili jsme se a svázali, a tímto dokumentem stvrzujeme, že spojujeme a svazujeme naše domy a rody, naše rodiny a erby se vší šlechtou a bojary litevskými tak, aby od nynějška a po všechny časy mohli užívat tyto naše erby a znaky, které máme od našich otců a předků…“
Příběhy Koruny a Velkoknížectví
Polská Koruna i Litevské velkoknížectví zůstávaly i po uzavření Lublinské unie svébytnými státními útvary, jimiž byly po stovky let předtím Vždyť polští vládci se již od počátku 11 století pyšnili vlastním arcibiskupstvím i královskou korunou a soupeřili o moc ve střední Evropě například s Přemyslovci, zatímco litevská velkoknížata, usilující o obnovení odkazu Kyjevské Rusi, ještě na sklonku 14 století váhala, zda přijmout křest z Říma, nebo z Konstantinopole. Ačkoliv řada odlišností po uzavření Polsko-litevské unie vymizela, neboť litevské stavy přejaly polské vzorce šlechtického života, Velkoknížectví i nadále disponovalo vlastním zákonodárstvím v podobě tzv. litevských statutů, samostatným vojskem i financemi a také silným přesvědčením o vlastní svébytnosti. Spojení litevské a polské společnosti však bylo velmi silné – těsně před závěrečnou pruskou, rakouskou a ruskou okupací Republiky přijaly polská i litevská reprezentace v říjnu 1791 Vzájemný slib obou národů, jímž se zavázaly, že příběh Rzeczpospolité by měl pokračovat na věčné časy jako nedělitelná federace dvou nerozlučných zemí
Hrad Traka – síd o ve kokn žat vybudované na ostrově na ezeře Ga ve Současná podoba e rekonstrukc gotického hradu z dob kn žete Vy autase, bra ra V ad s ava II Jage la / Foto Giedrius Akel s
„Spojeni na věky, pro společné blaho “ Z textu ustanovení Lublinské unie, 1569
↓ Hrad Wawe v Krakově – od středověku s dlo a korunovačn místo polských krá ů / Foto: Roder ck E me, l cence CC BY-ND 2 0
→ Krá ovský palác na Wawelu patří mezi významné renesančn památky střední Evropy, na snímku arkádové nádvoří / Fo o: Mariusz Cieszewsk , Po ska pl
→ Katedrála sv Stan s ava a sv Vác ava na krakovském Wawe u m sto, kde byl korunován a pohřbíváni panovníci Rzeczpospo ité / Foto: Mazur catho icnews org uk licence CC BY-NC-ND 2 0
3.
Příběh Ukrajiny: Promeškaná šance Republiky?
↑ Histor
„Chci bojovat s pány, ne s králem. Král, to je náš otec. Rzeczpospolita matka. Nebýt pánů, neměla by Rzeczpospolita jen dva, ale tři národy a tisíce věrných šavlí proti Turčínům, Tatarům, Moskvě S Rzeczypospolitou válčit nechci Jen ať nám přiznají naše práva!“
Ostrožský, hlás cí
odkazu Kyjevské Rus v če e spojených
Ačkoliv její název odkazuje k zemi „kdesi na okraji“, stávala se Ukrajina již od středověku lákavým cílem mnoha velmocí Po pádu mongolské Zlaté Hordy ve 14. století byla coby bývalé jádro Kyjevské Rusi připojena k Litvě, jež vystupovala jako pokračovatelka této velké kyjevské říše, čímž narážela na obdobné mocenské ambice Moskvy. Ochranou proti moskevskému pronikání na Ukrajinu se po roce 1569 stala Polsko-litevská unie, jež v mnoha ohledech ukrajinskou odlišnost respektovala a na rozdíl od Moskvy ji nechápala jen jako ruskou odnož. I polsko-litevská šlechta žijící na Ukrajině označovala sama sebe za „Rusíny“ a Litevské velkoknížectví užívalo tzv starou ruténštinu (předchůdkyni běloruštiny a ukrajinštiny) jako svůj úřední jazyk Nositelem svébytné ukrajinské identity byli i kozáci žijící na Divokých polích v Podněpří, kteří na jedné straně neuznávali autoritu polsko-litevské šlechty, ale na druhé straně pomáhali chránit hranice Rzeczpospolité proti Moskvě i Osmanům V polovině 17 století přerostla kozácká nespokojenost s některými magnáty i náboženskou situací v krvavé povstání hejtmana Bohdana Chmelnického, jenž se v roce 1654 obrátil s žádostí o ochranu na moskevského cara Mezi kozáky však vůči Moskvě zaznívaly kritické hlasy, zejména hlas Ivana Vyhovského, který se v roce 1658 s Polsko-litevskou unií dohodl na její proměně v Republiku tří národů s rovnoprávným postavením Ruského velkovévodství i pravoslaví. Kvůli odporu části šlechty, kozáků i Moskvy dohoda nakonec nikdy nevstoupila v platnost, čímž Republika i Ukrajina promeškaly svou historickou šanci…
↑ Bitva u Orše (1514) v n ž ↑ Pittova mapa vydaná roku 1657 v Ams erdamu ako edna z prvn ch označuje východní územ Rzezcpospo ité po tzv Zborovské dohodě mez kozáky a králem ako Ukraj nu / Zdro : Wikimedia Commons
š
Konstant n ← Slavným hej manem záporožských kozáků a zároveň ve kým obhájcem kozácké oa a ity a př s ušnost vůč Republ ce se v prvn polovině 17 sto et sta Petr Konaševič-Sahajdačnyj / Zdroj W kimed a Commons
pravoslavný kn ↑ Mapa Republ ky s vyznačeným Ruským velkovévodstv m jež by z ska o autonomii pokud by vstoup la v p atnost dohoda z Haďače z roku 1658 / Zdro : Wik media Commons
→ Vo ba krá e se od 16 století stala pro deseti isícové zástupy šlechty ve ko epou udá ostí organizovanou tradičně ve vesnici Wo a (tehdy předměstí Varšavy, dnes čtvrť v jej m š rš m centru) Zde na obraze od Bernarda Bel ota je zachycena volba pos edn ho krá e Stan s awa I Pon atowského v roce 1764, jenž se pozděj stal edn m z iniciátorů Ústavy 3 května / Zdroj arch v autora
Král je první mezi námi, první mezi rovnými
Vznik polsko-litevské republiky byl zásadním přelomem i pro proměnu panovnického majestátu Vzhledem k tomu, že polský král Zikmund II August, který se díky Lublinské unii stal vladařem celé Rzeczpospolité, zemřel v roce 1572 bez potomků, prosadila polsko-litevská šlechta dle původní domluvy princip volby krále viritim, dle něhož mohl svého krále na speciálně svolávaných konvokačních sejmech (sněmech) volit každý přítomný šlechtic Takto zvolený vladař musel šlechtě potvrdit její výsady prostřednictvím tzv. Jindřiškých článků a souboru slibů Pacta conventa. Politická moc panovníka tak byla trvale podřízena zákonům (lex regnat non rex) a v případě, že šlechta vyhodnotila královo jednání jako odporující právu, mohla proti němu v krajním případě dokonce svolat konfederaci a vyhlásit ozbrojený odpor Od té doby až do přijetí Ústavy 3 května se tak volba polsko-litevského panovníka stala předmětem zájmu zahraničních dynastií i domácích magnátských rodů V 18 století, tedy v době, kdy v okolních státech převládá absolutismus, začala být slabost královské moci vnímána jako zásadní příčina politického úpadku Republiky.
→ Královský a velkoknížecí zámek ve V ln usu vznik na přelomu 5 a 16 sto et pod původním Gediminasovým hradem I jeho osudy by y velmi bouřl vé Během ruského pleněn Vi niusu v roce 1655 ho potka a zkáza a od té doby chátral eho obnova je d lem samostatné Litvy po pádu komunismu Byl otevřen v roce 2009 a slouží m mo j né jako muzeum / Foto Martynas Mikelionis
centrem Repub iky stala Varšava Krá ovský zámek původně s ředověké s dlo mazovských knížat byl přestavěn do nové barokn podoby Za druhé světové vá ky byl zámek zcela zn čen Komun stický režim poté dlouho nech ěl povol t eho obnovu a rekonstrukce opíraj c se o staré ryt ny a předvá ečné fotografie se uskutečni a až d ky společenskému ná laku na stát / Fo o: Jan Ni man Pixabay
← indř šské články (na snímku) a Pac a conventa – každý nově zvo ený panovn k by těm to smlouvami zavázán šlechtickým občanům Rzeczpospo ité / Zdroj arch v autora
„Co je krásnějšího než vědomí, že váš král se králem nezrodil, ale vy jste ho králem učinili a že mečem, který jste mu svěřili, může sloužit jen ve shodě s vaší vůlí?“
Stanisław Orzechowski, Quincunx aneb Vzor Koruny polské, 1564
← Krá ovský zámek ve Varšavě – Od konce 16 sto e í se novým mocenským5.
Ani monarchie, ani aristokracie, ani demokracie
nstrukce imiž se tito zástupci měli říd t / Zdroj arch v autora ↑ Varšavské Staré Město – Po druhé světové vá ce by a Varšava v troskách Historické ádro se podař lo obnovit ne en díky obrovskému úsi í ale d ky dochovaným plánům a h storickým zobrazením města / Foto: Mariusz Cieszewski Polska p
↓ Ryt na od neznámého autora z pře
↑ Georg Braun a Frans Hohenberg panorama Varšavy rytina z roku 1617 Varšava byla jako m sto volby krále a konání větš ny sněmů po it ckým centrem Repub iky / Zdroj arch v autora
anonymní text Libera respublica – absolutum dominium – rokosz, počátek 17 stol
Různé víry žijí spolu a hranice netřeba
Označení dávné Republiky jako „polské“ může být zavádějící, neboť dnes je pojem „polský“ spojován přednostně s etnickým národem Vzhledem k tomu, že národem polsko-litevské republiky však byla šlechta, která svou urozenost odvozovala od antikou inspirované občanské loajality vůči společnému státu, zahrnoval tehdejší šlechtický „národ“ všechny příslušníky stavu bez ohledu na zemi, v níž se narodili, jazyk, kterým mluvili, či víru, k níž se hlásili I proto se v tehdejším vnímání sebe sama setkáváme s dobovou frází: „Jsem národu polského, ale rodu rusínského.“
↑↗ Kap e sv Troj ce v Lubl nu –
republice nejde o zbožnost, ale o svobodu “
hejtmanJan Tarnowski
„A jelikož je v naší Republice velká dissidium in causa religionis christianae, abychom zabránili neklidu, který vidíme v mnoha jiných zemích tímto si vzájemně slibujeme, pro nobis, et successoribus nostris, in perpetuum… že my, kteří jsme dissidentes de religione, zachováme mír mezi sebou a nebudeme prolévat krev kvůli rozdílům vyznání a náboženské praktiky.“
pasáž z Varšavské konfederace, 1573
S občanským vymezením polské identity úzce souvisela i nebývalá míra náboženské tolerance, zakotvená od roku 1573 v tzv. Varšavské konfederaci Skutečnost, že do řad šlechtického „národa“ spadali vedle katolíků, luteránů, kalvinistů, uniatů a pravoslavných i mennonité či ariáni vedla k tomu, že byla Rzeczpospolita označována jako „stát bez stohů“, neboť jinověrci zde nekončili na hranici, ale nacházeli útočiště. V 18. století však bylo toto křehké soužití různých konfesí výrazně narušeno, neboť sousední velmoci práv náboženských menšin s oblibou využívaly k vlastním cílům V Ústavě 3 května z roku 1791 byla proto tolerována všechna vyznání, avšak jako státní náboženství Republiky byla ustavena katolická víra
← edn m z ne výraznějších děd ctví Rzeczpospol té je zv brestl tevská un e mez částí pravoslavné církve v polsko-l tevském soustát a Římem Na e ím zák adě vznikla řeckokatolická církev, uznáva íc svrchovanost papeže ale uchovávajíc ortodoxn iturg i Navzdory kru ému pronás edován v dobách ruské nadvlády se stala edním z pi ířů modern ukraj nské národní identity Na fo ografi e barokní ka edrá a sv Jiř ve Lvově / Foto: Haidamac icence CC BY-SA 4 0
„V
Polonia paradisus Judaeorum
Zatímco v ostatních zemích Evropy bylo židovské obyvatelstvo během středověku vyháněno, polští králové udělovali přicházejícím Židům četná privilegia. Kromě Velké listiny židovských svobod z roku 1264 to byla i Privilegia de non tolerandis Christianis, která židovským obchodníkům umožnila osídlovat vymezené osady bez křesťanské konkurence. Židé tak postupně získali právo vlastní samosprávy (tzv kahaly) a v době Lublinské unie dokonce i možnost svolávat svůj vlastní židovský parlament, označovaný jako Sněm čtyř zemí (tzv. Va’ad). Není proto divu, že v 16. století začala Evropa označovat Rzeczpospolitu jako „židovský ráj“ a že zde žily tři čtvrtiny veškeré světové židovské populace. Rány tomuto soužití zasazovala od poloviny 17 století především kozácká povstání, během nichž byli Židé jako domnělí spojenci šlechty masakrováni po tisících, a v 18. století i obecný pokles polsko-litevské náboženské tolerance. Během snahy o záchranu Republiky při jednání tzv Velkého sejmu v letech 1788–1792 však začala zasedat speciální komise, která měla postavení Židů v Republice vyřešit. Když navíc později vypuklo slavné Kościuszkovo povstání, bránící nezávislost Rzeczpospolité i dědictví Ústavy 3 května proti ruské invazi, řada Židů neváhala vstoupit do prvního židovského pluku a se zbraní v ruce za republiku bojovat
↓ Karaimové – Zřejmě ne menš náboženská komuni a v Evropě, odvozu ící svů původ od kmene Chazarů, který v raném středověku při a uda smus pocház z Krymu nicméně právě na území Rzeczpospol té našla své h avní útočiště Kara mské komunity v L tvě, v Po sku a na Ukraj ně ž j dodnes / Foto Lithuan an Karaite Cultural Socie y ← Strop synagogy zrekonstruovaný pro potřeby Muzea děj n polských
„Království polské toť: ráj pro Židy, peklo pro poddané, očistec pro měšťany, vláda služebníků. Království polské toť: ráj pro Židy, úkryt pro kacíře, prostřený stůl pro cizince, vlast přivandrovalců “
satirická báseň, 17. stol.
také
ne s avně
dovských učenců novověku známého ako Ga on z V lna (1720– 797) / Foto: La monas Ciūnys
Šlechtičtí občané nevnímali svou Republiku jen jako ztělesnění antické obce, ale i jako vojenskou mocnost Proto si šlechta tolik zakládala na vojenských ctnostech a po vzoru starověkých Sarmatů, za jejichž potomky se považovala, spoléhala zejména na svou elitní jízdu okřídlených husarů, jejichž exotické vzezření i umění boje budily na bitevních polích respekt. V souvislosti s přesvědčením o výjimečnosti vlastní republiky začala polsko-litevská šlechta chápat svůj stát jako antemurale christianitatis – baštu křesťanstva, chránící východní hranici Evropy před vnějším nebezpečím. V roce 1621 dokázala spojená polsko-litevská armáda posílená o tisíce kozáků pod vedením záporožského hejtmana Sahajdačného – velkého zastánce kozácké spolupráce s polsko-litevskou republikou – zadržet několikanásobnou osmanskou přesilu v bitvě u Chotynu Řadu podobných slavných vojenských vítězství polská společnost spojovala s Boží Prozřetelností a zároveň i s vírou, že Republika plní v dějinách svou svatou misi. I proto jsou husaři krále Jana III. Sobieského dodnes považováni za zachránce Vídně před osmanským obležením v roce 1683 a čenstochovská madona je chápána jako strůjkyně polsko-litevského vítězství nad Švédy. I když vojenská sláva dávného impéria v 18. století upadla, osvícenští reformátoři na zdatnost svých předků nezapomněli – z iniciativy krále Stanislava II. Poniatowského byla založena Rytířská škola, jejimž absloventem byl i Tadeusz Kościuszko narozený ve Velkoknížectví, vůdce posledního boje Republiky proti Rusku v roce 1794.
Stanisław SarbiewskiNic o nás bez nás 9.
souhlasu š echt ckého lidu shromážděného na Sejmu Tento zákon voř l základ „z até svobody“ Republ ky / Zdro : Wikimedia Commons
Jestliže král Francie mohl říkat „stát jsem já“, pro Polsko-litevskou unii beze zbytku platilo, že státem byli občané, tedy šlechta. Svou pozici si šlechta vydobyla postupně – obzvláště důležitá byla privilegia neminem captivabimus, zaručující osobní nedotknutelnost, i pravidlo nihil novi, zakazující králi vydávat zákony bez souhlasu šlechtického sněmu Síla šlechty se odvíjela i od její početnosti, neboť šlechtický stav tvořil 8–10 % veškeré populace (pro srovnání ve Velké Británii mělo ještě v polovině 19. století volební právo kolem 6 % populace). Oproti jiným zemím zde navíc byli všichni příslušníci stavovské obce před zákonem zcela rovnými bratry. Všechny tyto principy podporovala specifická ideologie sarmatismu, dle níž byli všichni šlechtici jako domnělí potomci antického etnika povinni chránit tzv. zlaté svobody –soubor hodnot a práv, díky nimž se polsko-litevská šlechta považovala za nejvolnější národ pod sluncem Kromě exotických oděvů se tak sarmatismus projevoval i četnými rebeliemi proti vlastnímu králi –v 18. století šlechta ustavila například Barskou konfederaci, jež měla Unii zbavit ruského vlivu, ale nakonec vedla k prvnímu dělení území Rzeczpospolité mezi záborové mocnosti.
↑ Právo
„V Polsku není sice zlato či stříbro a nejsou zde ani vinohrady… ale svoboda, nejvyšší dobro mezi všemi dobry, je vlastní vašemu rodu i jménu… a je tak ohromná a veliká, že ve srovnání s ní by svoboda jiných národů byla pro nás nesnesitelným otroctvím.“
Stanisław Orzechowski, Quincunx aneb Vzor Koruny polské, 1564
↑ Niko a Repn n: Kozác p š su tánovi Důraz na z atou svobodu a nedůvěra k autori ám odvozená od šlechtické Republiky tvoř la i základ kozáckého po it ckého spo ečenství na Zaporožské Siči / Zdroj archiv au ora
→ S po it ckým životem Rzeczpospo ité byla úzce spo ena Sandoměř tradiční město š echt ckých kon ederací Dnes patř mezi ne navštěvovaně ší místa v Po sku / Foto Mar usz C eszewsk Polska pl ← Právě v Sandoměři začala Zebrzydowského vzpoura a v roce 1704 se sandoměřská konfederace v průběhu Ve ké severní války postav la za dosavadn
„Polský národ skládá se ze tří stavů: šlechticů, kteří jsou vším, měšťanů, kteří nejsou ničím, a venkovanů, kteří jsou méně než ničím.“
Lesk a bída magnátských rodů 10.
Přestože v Unii platil přísný zákaz užívání titulů, jež by šlechtu rozdělily na vyšší a nižší, situaci komplikovaly olbřímí majetkové nerovnosti. Některým šlechtickým rodům se podařilo vytvořit tak rozsáhlá panství, že svým bohatstvím a vlivem zastiňovaly samotného krále, přičemž svou převahu opíraly jak o obrovskou pozemkovou držbu, tak o pozice ve státních úřadech i zákulisní politický vliv Nejvýrazněji tato neformální magnátská vrstva dominovala na východě země, kde několik rodů zformovalo obrovské soukromé armády i propracovaný systém šlechtických klientů, neboť řada nemajetných příslušníků šlechtického stavu dobrovolně vstupovala do magnátských služeb a někteří pak dokonce v parlamentu hlasovali podle vůle svých chlebodárců Pro ty nejmocnější magnáty se proto vžilo označení „malí králové – králíčci“, přičemž někteří z nich byli později skutečně zvoleni polskými králi. Skutečnost, že řada magnátů zejména na Ukrajině byla mimo kontrolu centrální moci a vůči vlastním poddaným si počínala nevybíravě, vedla k výbuchům protimagnátských revolt, z nichž nejúspěšnější bylo kozácké povstání Bohdana Chmelnického z roku 1648 Působení magnátů však nemůžeme vnímat černobíle, neboť s jejich rolí se pojilo i významné mecenášství a zakladatelská činnost – řada polsko-litevských architektonických skvostů vznikla právě díky nim.
→ Klášter a kos el Paža s is v Kaunasu e zřejmě ne krásně ším barokním k áštern m komplexem středo-východní Evropy Za jeho vznikem stoj Pacové – da š šlechtický rod jenž hrá v děj nách itevského Ve kokn žectví k íčovou ro i / Fo o: A Aleksandravičius Kaunas N
„Země bujná, země matka, rodná země, a kdo si v ní je jist zítřkem? Kdo v ní je šťastný? Komu nevzali náboženství, komu nevzali svobodu, kdo tam nepláče a nevzdychá? Jen samí Wiśniowiečtí, Potočtí, Zaslawští, Kalinowští, Koniecpolští a hrstka šlechty! Jen pro ně tu kvete štěstí a zlatá svoboda.“
Henryk Sienkiewicz, Ohněm a mečem
↑ Pa ác ve Wi anowě aneb „varšavské Versai les“ s nechal koncem 17 století jako letní s dlo pos av t na předměstí hlavního města král Jan I I Sobiesk / Foto: Mar usz C eszewski Polska
Dědictví Republiky mnoha národů 11.
Rzeczpospo ité Jeho hlavní dí o začíná veršem „Li vo má vlast !“ Právě na Mick ewicze navazova papež an Pavel I když polsko-l tevskou un i nazva předobrazem spo upráce celého kontinentu v rámci Evropské un e („od Lubl nské k Evropské uni “ / Zdroj arch v autora
Polsko-litevská republika byla vymazána z mapy v roce 1795 Přesto však její tradice přetrvaly v étosu boje „za naši a vaši svobodu“, který během 19 a 20 století používali bojovníci v četných protiruských povstáních. Tento étos odkazoval právě k tradici svobodné republiky, jež měla v kontrastu s ruským impériem, vnucujícím podmaněným společnostem triádu samoděržaví, pravoslaví a rusifikace, umožnit různým národům zachovat si svou volnost a „jednotu v jinakosti“. Ačkoliv etnický nacionalismus vzpomínku jednotlivých národů bývalé Republiky na společné dědictví ve 20 století utlumil a způsobil i mnohé vzájemné rozbroje, idea konfederace či úzké spolupráce namířené proti ruskému imperialismu se opakovaně navracela, ať už během povstání v roce 1863 či těsně po první světové válce. V dobách komunismu pak exilový spisovatel Jerzy Giedroyc pronesl slavné proroctví o tom, že Polsko může být skutečně svobodné jedině tehdy, jsou-li současně svobodné Litva, Bělorusko a Ukrajina. Pro Bělorusy a Ukrajince, ohrožené imperiální velkoruskou ideou a vizí unifikovaného „ruského světa“ i po roce 1991, představují hrdinové jako kníže Konstantin Ostrožský či hejtman Sahajdačnyj, jakož i slavné momenty dávné Republiky podstatné symboly odlišnosti, svébytnosti a příslušnosti k evropskému civilizačnímu prostoru. Nepřestávají připomínat, že Republika ještě nezahynula, dokud jsme naživu a dokud věříme, že pouta vzájemné občanské loajality jsou silnější než rozdíly v jazyce, ve víře či v původu i než jakýkoli nepřítel, jenž by nám chtěl tato hodnotová pouta zpřetrhat.
„ velký národ, Litva, spojil se s Polskem jako muž se ženou, dvě duše v jednom těle. A nebylo nikdy předtím takového spojení národů. Ale později bude. Neboť toto spojení a ženitba Litvy s Polskem je formou budoucího spojení všech křesťanských národů, jménem Víry a Svobody.“
Adam Mickiewicz, Knihy národa polského a poutnictva polského, 1832
↑ Na ezení osta ků někol ka vůdců lednového povstán z roku 863 na územ dnešn L tvy a Běloruska se v roce 2018 s alo př leži os í k man festac vůle ke spo upráci států které se mohou na dědictv Rzeczpospol té odvolávat Ceremon e se konala v k asicistn ka edrá e ve V lniusu / Foto: Kancelář prez den a Polské repub iky ← Záběry ze současného Polska a Li vy – po ský pohran čn k pomáhaj c ukra inským uprchlíkům na hraničním přechodu v Medyce a demonstrace na podporu Ukraj ny ve Vi niusu
↑ Jedním z pohřbených by Konstan y
Ka inowski / Kastuś Kal noŭski / Konstant nas Ka inauskas – hrdina tř národů považovaný za ednoho z hyba elů běloruského národn ho obrození Právě eho ménem byl pojmenován polský stipendi ní program pro běloruské studenty vy oučené ze ško y Lukašenkovým d ktá orským rež mem eho jméno nese také Fórum, na němž se od srpna 2020 se kávaj ve Viln usu zástupci bě oruské občanské spo ečnosti / Foto Kance ář prez den a Polské republ ky
↓ V březnu 2022 došlo ke
zformování ba al onu běloruských dobrovoln ků, bo uj c ch na ukra inské s raně prot ruské invaz , přičemž ednotka by a pojmenována právě po Konstantym Ka inowském Na začátku dubna č tala ednotka j ž několik stovek dobrovoln ků, kteří se po boku ukra inské armády zúčastn l napřík ad osvobození města rpiň / Zdroj W kimedia Commons
Wik media Commons
„Zpustla Republika, zpustla Ukrajina Na rozvalinách bývalých měst vyli vlci a kraje kdysi kvetoucí staly se velikým hrobem. Nenávist vrostla do srdcí a otrávila bratrskou krev.“
Epilog k románu Ohněm a mečem od Henryka Sienkiewicze