← Provizorní osobní průkaz, který československým dobrovolníkům po obsazení jejich vlasti vydával konzulát Československé republiky v Krakově.
P
← „My v Polsku neznáme pojem ,mír za každou cenu‘. Existuje jedna věc, jejíž cena je v životě lidí, národů a států nevyčíslitelná. Tou věcí je čest.“ Těmito slovy odmítl polský ministr zahraničí Józef Beck Hitlerovo ultimátum v květnu 1939. ← Dne 23. srpna 1939 podepsalo Německo a Sovětský svaz tajný pakt, v němž si rozdělily Polsko a další území středovýchodní Evropy. Válka mohla začít.
← Cílem Němců bylo od prvního okamžiku nejen dobytí Polska, ale likvidace všech stop polské státnosti. Na fotografii němečtí vojáci ničí polský státní znak umístěný na hranici mezi Polskem a Svobodným městem Gdaňsk.
↑ Jedni z prvních československých dobrovolníků v polském Krakově. Druhý zleva stojí četař a pozdější generál Richard Tesařík – hrdina od Sokolova, Kyjeva a Dukly.
o obsazení českých zemí Němci dne 15. března 1939 bylo zřejmé, že dalším cílem Hitlera bude Polsko. Proto do Polska zamířila řada československých vojáků, kteří chtěli bojovat proti okupantům. Polská vláda tolerovala na svém území činnost československého vyslanectví ve Varšavě i konzulátu v Krakově, což umožnilo československému odboji rekrutovat dobrovolníky. Již 30. dubna 1939 vznikla v Krakově Zahraniční vojenská skupina československá, která zatím posílala dobrovolníky lodními transporty z Gdyně do Francie. Za necelých pět měsíců se v Krakově po ilegálním přechodu hranic zaregistrovalo 3 872 mužů. Celkem 93 československých letců využilo nabídky a vstoupilo do řad polského vojenského letectva. Teprve přepadení Polska nacistickým Německem 1. září 1939 umožnilo polské vládě dát oficiální povolení k tvorbě československých jednotek na polském území. Dne 3. září 1939 tak polský prezident Ignacy Mościcki vydal dekret o zřízení Legie Čechů a Slováků (Legion Czechów i Słowaków), která se začala formovat v táboře Leśna v severovýchodním Polsku.
↑ Nástup českých a slovenských dobrovolníků do řad československé zahraniční armády v táboře Malé Bronowice u Krakova.
↓ Dřevěné ubikace ve starém vojenském táboře v Malých Bronowicích na obrázku jednoho z dobrovolníků Jindřicha Křečka.
← Českoslovenští dobrovolníci s polským styčným důstojníkem, druhý sedící zprava je pplk. Ludvík Svoboda, který od června 1939 velel čs. vojenské skupině v Krakově.
← Od 3. září 1939 měl velet československým jednotkám v Polsku armádní generál Lev Prchala, vývoj událostí byl však příliš rychlý.
O
d přepadení Polska v září 1939 šlo od první chvíle o totální válku. Německá armáda podle Hitlerových rozkazů neměla Polsko jen porazit, ale „vymazat ho ze zemského povrchu a obyvatelstvo vyvraždit nebo zotročit“. Už v prvních minutách bylo kobercovým bombardováním zcela zničeno bezbranné městečko Wieluń. Pak německé letectvo pokračovalo stejnými útoky na Varšavu. 17. září se pak k Němcům přidal i Sovětský svaz a oba totalitní režimy své spojenectví stvrdily společným defilé v Brestu 22. září. Hlavní město Polska kapitulovalo 28. září. Už o den dříve však vznikla konspirační tajná polská armáda, která pak v boji proti oběma nepřátelům pokračovala až do konce druhé světové války.
P ↓ Již od 1. září 1939 byla Varšava sužována nálety německých letadel, město zažilo i kobercové nálety a teprve na konci měsíce si mohli obyvatelé trochu oddechnout. Bombardování stálo život 10 000 civilistů.
↑ Hořící Královský zámek ve Varšavě po zásahu německým dělostřelectvem 17. září 1939. Na konci září leželo 10 % polského hlavního města v troskách.
← Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu byly od začátku války součástí německé taktiky. Mladá dívka klečí u své mrtvé sestry po náletu Luftwaffe na okolí varšavského hřbitova Powązki.
← Německý bombardér „Heinkel He 111“ shazuje bomby na Varšavu.
řepadení Polska zastihlo v zemi necelou tisícovku českých a slovenských dobrovolníků. Ti v řadách polského letectva poznali rychle válku v plné síle a zaznamenali v ní i první oběti. Na dobudování „československé legie“ již nebyl čas. Jedinou výzbrojí do civilu dosud oblečené jednotky v táboře Leszna se staly čtyři těžké a dvanáct lehkých kulometů. S těmi bojovali noví legionáři proti německým letounům u Tarnopole a osady Hluboczek Wielki, a dva stroje sestřelili. Než hlavní skupina legie stačila ustoupit do Rumunska, dostala se do blízkosti sovětských jednotek, které 17. září 1939 v souladu s tajnou doložkou paktu Ribbentrop-Molotov napadly Polsko z východu. Většina československých vojáků skončila v sovětské internaci. Zatímco jejich polské kolegy čekala často poprava v lesích u Katyně či Charkova nebo věznění v gulagu, Čechoslováci měli větší šance na přežití s nadějí, že budou časem propuštěni do Francie či na Střední východ, nebo že i zde jednou vytvoří československou jednotku.
↓ Jedním z prvních padlých Čechoslováků byl nadporučík Štěpán Kůrka, který zahynul 2. září 1939 v řadách polského letectva na letišti v Dęblinu při německém náletu.
↓ Letouny „Letov Š-328“ a „Aero Ab-101“, se kterými unikla skupina slovenských letců z Piešťan do Polska, padly v září do rukou německé armády.
← Brigádní generál Witold Urbanowicz (1908–1996), velitel slavné 303. stíhací perutě Tadeusze Kościuszka, byl se svými 17 potvrzenými sestřely druhým nejúspěšnějším polským pilotem druhé světové války. Mimo RAF působil také v Číně u slavné americké 75. perutě „Létajících tygrů“.
↓ Piloti 303. polské stíhací perutě Tadeusze Kościuszka.
L
etecká Bitva o Británii, která trvala od 10. července do 31. října 1940, byla jedním z klíčových momentů druhé světové války. Po katastrofální porážce Francie ubránili od německé invaze Británii – v té době jediného vážného protivníka nacistického Německa – letci, mezi nimiž hráli významnou roli zahraniční dobrovolníci. Nejpočetnější skupinu zahraničních letců tvořili se 145 piloty Poláci, které početně následovali Novozélanďané, Kanaďané a na čtvrtém místě 89 československých stíhacích pilotů. Právě nečekané bojové úspěchy polských letců, kteří vstoupili do bojů ještě během výcviku, zlomily počáteční nedůvěru Britů k cizincům s malou znalostí angličtiny a umožnily do řad britského královského letectva (Royal Air Force – RAF) i rychlé nasazení československých pilotů. Poláci v Bitvě o Británii sestřelili 203 a Čechoslováci dalších 56 německých letadel.
← Častý výjev z letišť RAF – pohřeb jednoho z těch, kteří letěli naposledy.
← Českoslovenští piloti z 310. československé stíhací perutě zasáhli do bojů o Británii o něco později než Poláci, ale přesto dokázali sestřelit 40 nepřátelských letounů.
← V září 1940 začala s nálety na nepřátelské území i 311. československá bombardovací peruť.
↓ Letadla „Spitfire“ 313. československé stíhací perutě v bojové formaci.
↑ Letci 303. polské stíhací perutě si prohlíží části sestřeleného německého letadla „Ju 88“. Na pravé straně je vidět stíhačka „Spitfire“ polského pilota Jana Zumbacha.
← Josef František, legenda Bitvy o Británii, se zapojil do války už v roce 1939 v Polsku. Byl zde sestřelen, avšak díky odvaze jeho polských spolubojovníků se ho podařilo zachránit před jistou smrtí. Z Polska se Josef František dostal přes Rumunsko a Francii až do Velké Británie. Tam pokračoval v boji proti německým agresorům v řadách 303. polské stíhací perutě Tadeusze Kościuszka, k československým jednotkám se kvůli konfliktům s některými důstojníky připojit něchtěl.
← Piloti 303. polské stíhací perutě Tadeusze Kościuszka, která během Bitvy o Británii sestřelila 126 německých letadel. Sedmnáct z nich sestřelil český pilot Josef František.
↑ Letadla „Spitfire“ 303. polské stíhací perutě v bojové formaci.
P
olští letci vytvořili ve Velké Británii v rámci královského letectva postupně patnáct perutí (Polskie Siły Powietrzne w Wielkiej Brytanii), které se velice úspěšně zúčastnily v letech 1940–1945 bojů na západní frontě. Za své četné úspěchy v boji (například 748 sestřelených nepřátelských letadel) zaplatili polští piloti daň nejvyšší. Celkem zamřelo 1 903 mužů, především z řad pilotů bombardovacích perutí. Čechoslováci měli ve Velké Británii tři stíhací perutě, jednu peruť bombardovací a jednu letku nočních stíhačů. Někteří českoslovenští piloti však bojovali i umírali po boku polských kolegů. Československých pilotů v polských perutích působilo několik, mezi nimi například Matěj Pavlovič, Jozef Káňa, Vladimír Kepák nebo Josef František.
↑ Letoun „Hurricane“ 310. československé stíhací perutě.
← Imrich Gablech bojoval v řadách polského letectva od začátku války. Následně se při pokusu o útěk do Rumunska dostal do sovětského zajetí, kde dočasně oslepl. Do dalších bojů ve Velké Británii se zapojil už jako letecký dispečer. Na snímku je v Londýně vyznamenáván polským Křížem za chrabrost (Krzyż Walecznych).
↑ Polský exilový předseda vlády generál Władysław Sikorski 18. září 1940 dekoruje Josefa Františka polským řádem Virtuti Militari. Josef František sestřelil od 30. srpna do 8. září 1940 s jistotou 17 nepřátelských letadel a pravděpodobně ještě jedno další. Stal se tak nejúspěšnějším spojeneckým pilotem celé Bitvy o Británii. Jeho styl osamělého lovce byl ovšem velice náročný i nebezpečný. Možná i proto se konce války nedožil – se svým strojem fatálně havaroval na britském území.
← Africká poušť se v letech 1941–1943 stala dalším místem výcviku a boje polských a československých vojáků, které bylo možné najít doslova na všech bojištích druhé světové války.
V ↑ Polská brigáda i československý prapor se musely dostat do obklíčeného Tobruku v noci po moři, kde jim hrozily námořní miny, ponorky nepřítele i jeho letadla.
↑ Přesun probíhal již v srpnu 1941, kdy bylo třeba vystřídat vyčerpané australské jednotky.
zmanou roli při legendární obraně obklíčené lybijské pevnosti Tobruk v severní Africe sehrála v roce 1941 polská Nezávislá brigáda karpatských střelců, které velel generál Stanisław Kopański. Brigáda se začala formovat v dubnu 1940 v Sýrii z polských vojáků, kteří ustoupili v září 1939 do Maďarska a Rumunska. V Tobruku zahájila operační činnost 27. srpna 1941 po náročném transportu po moři v rámci operace „Treacle“. V říjnu byl také polskému velení podřízen Československý pěší prapor 11 – Východní. Jazyková blízkost, kulturní příbuznost a především společný nenáviděný nepřítel daly rychle zapomenout na vzájemné rozpory ze 30. let. Kromě úspěchů letců z obou zemí ve dnech Bitvy o Británii se tehdy v severní Africe psala jedna z nejslavnějších kapitol společného boje Poláků a Čechů za národní svobodu. Obránci Tobruku získali během tvrdých bitev přezdívku „tobrucké krysy“. S nadávkou původně přišel zrádce William Joyce (Lord Haw-Haw) v nacistickém rozhlasovém vysílání, obránci pevnosti si ji však brzy přivlastnili. Polští hrdinové z Tobruku se později stali jádrem 3. divize Karpatských střelců, kteří se proslavili v Itálii, například v krvavých bojích o Monte Cassino.
↓ Společná bohoslužba Poláků a Čechoslováků na lodi „Warszawa“ při plavbě k jednotkám obou armád na Středním východě. Tuto loď o rok později 26. prosince 1941 potopila při její plavbě do Tobruku německá ponorka „U 559“. Tři českoslovenští vojáci na palubě tehdy útok se štěstím přežili.
↑ Směsice spojeneckých vojáků při fotografování na památku v egyptském fotoateliéru – dole vlevo neznámý polský voják, zcela vpravo Čech vojín Oldřich Sejček.
↑ Polští vojáci v Tobruku se rychle spřátelili s rázovitými Australany, stejně jako později i Čechoslováci.
↑ Návštěva předsedy polské exilové vlády generála Władysława Sikorského v Tobruku. ← Německé dělostřelectvo při ostřelování Tobruku. Za čtyři měsíce obrany pevnosti a jejího předpolí zaplatili polští vojáci krvavou daň v podobě 156 padlých a 467 raněných.
V
← Velitel polské brigády generál Stanisław Kopański (1895–1976) dostal v říjnu 1941 v Tobruku posilu v podobě Čs. pěšího praporu 11 – Východního.
← Velitel Čs. pěšího praporu 11 – Východního plukovník Karel Klapálek (1893–1984).
← Plukovník Karel Klapálek připíná v polních podmínkách svým nejlepším vojákům polský Kříž za chrabrost (Krzyż Walecznych), který jim udělil generál Kopański. Vybraní polští vojáci naopak obdrželi Československý válečný kříž 1939.
ojáci z Polska i Československa spolu během obrany Tobruku bojovali, oslavovali i umírali. V československé jednotce sloužilo i 13 Čechů z Polska. Šlo převážně o krajany z Volyně, kteří většinou prošli službou v polské armádě. Zvláštní roli mezi nimi hrál vojín Pavel Hájek, který pocházel z české vesnice Zelów a v době obležení Tobruku působil jako tlumočník a styčný orgán československého praporu na velitelství nadřízené polské brigády. Společně se v Tobruku oslavovaly i nejvýznamnější státní svátky obou zemí – 11. listopad, den obnovy nezávislého Polska, a 28. říjen, den založení Československé republiky. K svátku 28. října poblahopřál podplukovníku Klapálkovi sám velitel polské brigády generál Kopański: „Jménem vlastním, důstojníků a mužstva S. B. S. K. zasílám Vám nejsrdečnější přání k 23. výročí vzniku samostatné Republiky československé. Obě naše rodné země jsou přechodně v rukou odvěkého nepřítele, ale trvají a válčí. Přejeme Vám z celého srdce, aby vojáci bojující dnes bok po boku v Tobruku, oslavili příští výročí ve svých konečně osvobozených vlastech.”
↓ V závěru bojů vytvořili Čechoslováci s Poláky společnou dělostřeleckou baterii, která používala děla ukořistěná nepříteli.
↑ Hroby polského a československého vojáka na spojeneckém tobruckém hřbitově krátce po skončení bojů.
← Početné polské jednotky (2 Korpus Polski) bojovaly v Itálii a ve Francii pod velením generála Władysława Anderse. Proslavily se dobytím Monte Cassina v Itálii. ← Vpravo velitel polské výsadkové brigády (1. Samodzielna Brygada Spadochronowa) generál Stanisław Sosabowski. U jeho brigády, která v září 1944 prošla krvavými boji u holandského Arnhemu, absolvovali stáž i českoslovenští důstojníci.
P ↑ Prezident Edvard Beneš a general Władysław Sikorski projednávali v letech 1941–1943 myšlenku poválečné polsko-československé konfederace.
↓ V okolí letiště Ringway u Manchesteru prodělávali výcvik polští i českoslovenští parašutisté před nasazením v okupované vlasti. ↑ Polsky exilový prezident Władysław Raczkiewicz vyznamenává v roce 1941 československé zpravodajské důstojníky řádem „Polonia Restituta“. Zprava major Josef Bartík, podplukovník Oldřich Tichý, v pozadí plukovník František Moravec. Nalevo stojí generál Władysław Sikorski.
o porážce Francie v červnu 1940 se podařilo mnoho polských a československých vojáků evakuovat do Velké Británie, kde začaly působit i exilové vlády obou zemí. Již 26. ledna 1941 navštívil československé jednotky předseda polské exilové vlády generál Władysław Sikorski. S československým prezidentem Edvardem Benešem začali zvažovat myšlenku společné polsko-československé konfederace. O rok později obě exilové vlády v tomto smyslu podepsaly deklaraci. Plány však později zhatil váhavý a potom i odmítavý postoj československé vlády k odhalenému katyňskému masakru, smrt generála Sikorského 4. července 1943 a obecně rozdílný pohled na vztahy se Sovětským svazem. Polští a českoslovenští vojáci nicméně i nadále bojovali jakožto spojenci na téměř všech evropských frontách. Polská armáda na Západě byla dokonce třetí nejpočetnější spojeneckou armádou.
← ↑ Generál Stanisław Maczek se svou obrněnou divizí (1 Dywizja Pancerna) zazářil ve Francii, v Holandsku a v Belgii. ← ← Ke konci války bojovalo na západních frontách v jednotkách podléhajících polské exilové vládě celkem 200 000 Poláků. Snímky zachycují krvavou bitvu o vrchol Monte Cassino.
← Józef „Strzała“ Kamiński, důstojník polské armády a velitel diverzní skupiny Zemské armády. Od poloviny roku 1943 organizoval odboj na území Těšínska.
V
okupovaném Polsku nevznikla žádná forma kolaborantské administrativy. Naopak už od konce září 1939 se utvářel tzv. podzemní stát. Zatímco v jiných okupovaných zemích hovoříme o odboji, v Polsku šlo o strukturu, která zahrnovala jak vojenské jednotky, tak civilní správu, včetně soudů a školství. Podzemní stát byl podřízen exilové vládě v Londýně a měl i svou vlajku, na které byla vyobrazena kotva tvořena písmeny P a W – zkratka pro „Polska Walcząca“ neboli „Bojující Polsko“.
S
← Vlajka polského podzemního státu zobrazující kotvu, používanou jako symbol bojujícího Polska. Graffiti s kotvou se objevovala na zdech po celé okupované zemi.
← Civilní i vojenská struktura polského podzemního státu.
↓ První zleva na fotografii příslušníků Zemské armády je Danuta Siedzikowna zvaná Inka. Ta se k Zemské armádě přidala poté, co její matku zastřelilo gestapo. V roce 1946 byla ve věku 17 let popravena komunisty.
↓ Přísaha vojáků Zemské armády: „Před zraky Boha všemohoucího a nejsvětější Panny Marie, královny Polska, přísahám věrnost své vlasti...“
↑ Příslušníci 5. vilniuské brigády Zemské armády. Ta po určitou dobu bojovala zároveň proti Němcům a jejich spojencům i sovětským partizánům.
← Poprava 24 vojáků – příslušníků polského podzemního státu v Těšíně v parku Pod Wałka v roce 1942. Někteří z nich před popravou stačili zazpívat polskou státní hymnu „Jeszcze Polska nie zginęła“.
oučástí podzemního státu byla Zemská armáda (Armia Krajowa – AK), největší odbojová organizace v Evropě. V roce 1944 čítala kolem 390 000 členů, kteří různými způsoby vedli boj proti německé okupaci. Působnost AK zahrnovala i území Těšínska, tedy oblasti, o kterou spolu Československo a Polsko po první světové válce vedly spor. Velitel místní konspirační buňky Józef „Strzała“ Kamiński se zúčastnil nejznámějšího incidentu na Těšínsku, kdy se svými spolubojovníky přepadl a v přestřelce zastřelil tři příslušníky katovického gestapa v hostinci v Životicích. V reakci na to byli v Životicích popraveni všichni muži jiné než německé národnosti. Celkem bylo zavražděno 36 lidí, osmadvacet Poláků a osm Čechů. Dalších 31 lidí bylo odvezeno do koncentračních táborů, většina z nich válku nepřežila. Obyvatelé Těšínska hráli významnou úlohu v rámci výzvědné činnosti AK. Například rodačka z Třince Maria Magnusek přinesla první důkazy o výrobě německých raket V-1 a V-2. Její zpráva vedla ke spojeneckému bombardování utajených laboratoří v severoněmeckém Peenemünde.
← ↓ Mezi popravené patřil i Józef Czepczor (vlevo) a Karol Jadwiszczok (dole).
← Antoni „Kowal“ Krótki zahynul 5. srpna 1944 při přepadení příslušníků gestapa v hostinci v Životicích.
↑ Podzemní prostory továrny Richard u Litoměřic v Českém středohoří, kde vedle Čechů otročili a umírali i polští vězni z koncentračních táborů v Terezíně a Litoměřicích.
B
P
o napadení Polska Sovětským svazem 17. září 1939 se polští i českoslovenští vojáci dostávali i do soukolí sovětské totalitní mašinérie. Čechoslováci často mohli po určité době v internaci pokračovat v boji proti německým okupantům, Poláci většinou takovou šanci neměli. V Katyni a na několika dalších místech v dnešním Bělorusku a Ukrajině sovětská tajná služba NKVD povraždila na 22 500 zajatých polských důstojníků. Bylo mezi nimi i několik set obyvatel předválečného Československa.
← Alojzy Gałuszka se narodil ve Stonavě, sloužil jako voják v armádě generála Hallera, která vznikla ve Francii a tvořila základ poválečné polské armády. Zúčastnil se III. Slezského povstání. V roce 1939 byl zajat Sověty a následně zavražděn v Katyni.
← Letecký záběr z právě odkrytých masových hrobů polských důstojníků, kteří byli popraveni sovětskou NKVD v Katyni.
← Józef Wdówka se narodil ve Vendryni nedaleko Třince. V roce 1939 byl zajat Sověty a později nejspíše zavražděn v Katyni, jeho tělo se nepodařilo identifikovat.
ěhem války Poláci a Češi trpěli a umírali v nacistických mučírnách i komunistických lágrech. V největší německé továrně na smrt, v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, umírali vedle Židů či polských politických vězňů i čeští důstojníci z Obrany národa a dalších odbojových skupin. Prvním cizincem zapojeným do činnosti konspirační sítě, kterou v táboře organizoval důstojník AK Witold Pilecki, byl Čech – Karel Stránský. Naopak Poláky pak nacházíme mezi oběťmi nacistických vrahů i na českém území, ať již šlo o oběti ostravského a brněnského gestapa, vězně terezínské Malé pevnosti či nuceně nasazené pracovníky v podzemní továrně Richard u Litoměřic.
← Generál Stefan Grot-Rowecki byl hlavním velitelem Zemské armády, organizoval ozbrojený odpor na území okupovaného Polska. V roce 1943 byl kvůli zradě třech členů rozvědky Zemské armády popraven v koncentračním táboře Sachsenhausen.
↑ Letec Arnošt Valenta patří mezi československé vojáky, které osud spojil s územím Polska. Dostal se tam na jaře 1939 a brzy začal pracovat pro polskou rozvědku, včetně cest do Protektorátu. Na konci srpna 1939 varoval z bývalého Československa Poláky před německou invazí.
Ještě před vypuknutím války stihl uniknout do Polska. Vstoupil do Legie Čechů a Slováků, což vedlo k půlroční internaci v Sovětském svaze. Poté se dostal do Velké Británie, kde se stal členem RAF. Byl sestřelen a uvězněn v zajateckém táboře Stalag Luft III Sagan (dnes u polské Zaháně). Nakonec byl popraven během legendárního úniku vězňů známého jako „Velký útěk“, spolu se svým nejbližším spolupracovníkem v táboře, polským poručíkem a navigátorem Włodzimierzem Kolanowským.
← Pomník „Velkého útěku“ ze zajateckého tábora Stalag Luft III Sagan.
← „Vysadíme vás přesně!“ S tímto heslem z italského letiště Campo Cassale u Brindisi odlétaly od dubna 1944 polské osádky 1586. polské letky (později 301. perutě) zvláštního určení. Jejich cílem byly i české země, kde vysadili do února 1945 několik významných československých paraskupin.
V
aršavské povstání vypuklo na rozkaz velitelů Zemské armády 1. srpna 1944 a jeho hlavním cílem bylo osvobodit Varšavu od německých okupantů ještě před příchodem Rudé armády. Šlo o největší bitvu svedenou odbojovou organizací v okupované Evropě, bojovalo se o každou budovu. Město bylo zničeno téměř z devadesáti procent.
← Mladý povstalec stojící v ruinách kostela sv. Kříže v centru Varšavy. Právě místa v okolí ulice Krakovské předměstí zasáhly nejtvrdší boje.
↓ Socha Ježíše Krista před kostelem sv. Kříže se stala symbolem zničené Varšavy.
↑ Povstalci byli často mladí lidé, kteří se pro svůj věk ještě nemohli zúčastnit bojů v roce 1939. Často jim chyběla potřebná výstroj a museli improvizovat. Skupina na fotografii je vybavena polskými a německými pistolemi, britským i sovětským granátem.
S
tragédií Varšavy během heroického povstání, při kterém nacisté povraždili přes 200 000 jeho obyvatel, je spojena i operační činnost polských letců, kteří se s krajním nasazením spolu s britskými a jihoafrickými letci pokoušeli při doslova sebevražedných letech zásobovat varšavské povstalce. Z polských osádek jen dvě přežily celou varšavskou kampaň. Za toto nasazení dostala 301. polská peruť zvláštního určení čestný titul „Obrońców Warszawy“ (Obránci Varšavy). Málo se však ví, že polští letci z jednotek zvláštního určení (138. peruť RAF, 1586. polská letka a 301. polská peruť) v letech 1942–1945 podporovali při riskantních nočních operacích také československý odboj. Značné úsilí vynaložili polští letci především v únoru 1945, kdy jejich peruti velel velký zastánce polsko-československé spolupráce major Eugeniusz Arciuszkiewicz.
↑ Člen operace OUT DISTANCE Adolf Opálka byl polskými letci vysazen na Moravě 28. března 1942. Později se podílel na atentátu na Heydricha.
↑ „Já ty polské letce obdivoval. Měli velké ztráty, riskovali pro nás a pro mne, to byli opravdoví frajeři.“ Slova českého výsadkáře Rudolfa Pernického, člena výsadku TUNGSTEN v únoru 1945. Osm hrobů sestřelených polských letců se nachází na Olšanských hřbitovech v Praze.
← Během povstání probíhaly boje i v budově vyslanectví Československa v aleji Růží. ← Člen operace SILICA– SOUTH Rudolf Krzák. 3. září 1944 byl polskými letci vysazen v severní Itálii, kde pak bojoval po boku italských partyzánů.
↓ Člen operace PLATINUM Jaromír Nechanský byl polskými letci vysazen v Čechách 16. února 1945. Později bojoval v Pražském povstání.
← V roce 1947 komunistická vláda nabídla „prokletým vojákům“ amnestii. Z utajení vyšlo kolem 53 000 osob, ozbrojený odpor tak byl téměř u konce.
H
roby československých vojáků padlých v závěru druhé světové války najdeme na řadě míst v Polsku a naopak polští vojáci sehráli velkou roli v osvobozování Československa. V prvním případě šlo o krvavé boje 1. československého armádního sboru a 2. československé paradesantní brigády v jihovýchodním Polsku, především v okolí města Dukla v září a říjnu 1944. Ve druhém případě šlo o jednotky 2. polské armády (2 Armia Wojska Polskiego), jejíž divize po těžkých bojích v Lužici osvobodily v květnu 1945 velkou část severních Čech, od Šluknova až po Mělník, přičemž jedna z průzkumných polských jednotek dorazila až do Prahy. Ačkoliv šlo o jednotky pod komunistickým politickým velením, v řadách 2. polské armády bojovaly stovky bývalých příslušníků Zemské armády z Volyně, varšavští povstalci a další bývalí členové polského odboje. Největší ztráty utrpěli polští vojáci u obce Lobendava ve Šluknovském výběžku. V květnu 1945 také polská partyzánská „Svatokřížská brigáda Národních ozbrojených sil“ osvobodila ženský koncentrační tábor v Holýšově v západních Čechách.
P
ro většinu Evropanů skončila druhá světová válka v květnu 1945, pro některé bojovníky polského odboje však představa Polska ovládaného komunisty dovezenými na sovětských tancích nebyla o mnoho lepší než Polsko ovládané Němci. Postupující Rudá armáda od počátku likvidovala veškeré nekomunistické odbojové organizace. I proto se mnozí polští odbojáři rozhodli v boji pokračovat. Odhaduje se, že těchto „prokletých vojáků“ bylo v roce 1945 až 80 000. Poslední člen hnutí odporu, Józef Franczak, byl zastřelen až v roce 1963. Ani on však komunistický režim, který se po válce udržel u vlády čtyřicet let, neporazil.
↑ Skupina příslušníků „Svatokřížské brigády“ u rozcestníku během pochodu přes Českomoravskou vrchovinu na jaře 1945.
↑ Někteří však z nedůvěry ke komunistické vládě nesložili zbraně ani po amnestii. V letech 1948–1950 začali být amnestovaní bojovníci opět zatýkáni. Skupině na snímku z roku 1948 velel Mieczysław „Rój“ Dziemieszkiewicz, který zemřel během boje s komunistickými orgány v roce 1951.
↑ Unikátní snímek jízdní rozvědky 32. pěšího pluku Polské armády při postupu Šluknovským výběžkem.
← Přehlídka vojáků Svatokřížské brigády v Kvíčovicích u Holýšova po osvobození obce. ← Vojáci 9. baterie 37. pluku lehkého dělostřelectva při přesunu do českého vnitrozemí po bojích ve Šluknovském výběžku.
← V řadách 2. polské armády bojovalo i mnoho žen. Na snímku uprostřed oblíbená velitelka zdravotní roty 35. pěšího pluku poručice Irena Kierod. Při postupu pluku na české území 9. května 1945 byla těžce raněna.
N
a základě dohod v Teheránu a Jaltě připadla osvobozená střední Evropa do sovětské sféry vlivu. V Polsku začalo pronásledování odpůrců komunismu už v prvních dnech po vstupu Rudé armády. Československo se plně do područí další totality dostalo až o čtyři roky později, nicméně osudy hrdinů boje proti nacismu byly v obou zemích podobné.
↑ Witold Pilecki (1901–1948) se dobrovolně přihlásil k výzvědné misi v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Po útěku z tábora sepsal vůbec první zprávu o fungování německých továren na smrt. Bojoval ve Varšavském povstání. Konec války ho zastihl v Itálii, na vlastní přání se však přes Prahu vrátil do Polska, kde organizoval protisovětskou výzvědnou síť. V roce 1948 byl komunistickým režimem zatčen a popraven.
↑ Stanisław Skalski (1915–2004) byl velitelem 317. polské stíhací perutě. S osmnácti sestřelenými nepřátelskými letadly byl nejúspěšnějším polským pilotem druhé světové války. V roce 1947 se z Velké Británie vrátil do Polska, kde byl o rok později komunistickým režimem zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti. Trest mu byl nakonec změněn na doživotí, v roce 1956 se dočkal rehabilitace.
↑ Stanisław Maczek (1882–1994) velel na začátku druhé světové války 10. jezdecké brigádě, s níž se úspěšně bránil německým okupantům. Po útoku Sovětského svazu na Polsko se se svými vojáky stáhl do Maďarska. V boji pokračoval na západě, kde velel 1. obrněné divizi. Po válce mu bylo odebráno polské občanství a zůstal v Británii, kde se živil mj. jako prodejce a číšník.
↑ Karel Lukas (1897–1949) působil jako československý vojenský atašé u polské exilové vlády v Londýně. Po válce byl zatčen komunistickou StB a 19. května 1949 podlehl v pankrácké věznici následkům brutálního mučení.
↑ Rudolf Pernický (1915–2005) byl jako kapitán vysazen polskými letci 21. prosince 1944 do okupované vlasti v rámci operace TUNGSTEN. Po únoru 1948 jej komunistický režim odsoudil ve vykonstruovaném procesu k dvaceti letům vězení, za mřížemi strávil jedenáct let.
↑ Alois Liška (1895–1977) velel Československé samostatné obrněné brigádě při obléhání přístavu Dunkerque. Po válce velel Vysoké vojenské škole. Jako stovky dalších vojáků odešel kvůli komunistickým represím do exilu.
P
řed osmdesáti lety invazí nacistického Německa do Polska začal nejkrvavější konflikt v novodobých dějinách – druhá světová válka. Polští vojáci v ní bojovali proti Německu od první do poslední minuty. Už 3. září 1939, třetího dne bojů, vznikla v bojujícím Polsku také první československá vojenská jednotka – Legie Čechů a Slováků. Poláci a Češi později bok po boku bojovali téměř na všech frontách války, na nebi nad Británií i v pouštích Libye. Tato výstava je připomínkou společných hrdinů. Vznikla ve spolupráci Polského institutu v Praze, Vojenského historického ústavu Praha a Centra PANT. koncept výstavy / Polský institut v Praze autor textů / PaedDr. Jindřich Marek redakce a grafika / studio Datle Záštitu výstavě udělili: ministr obrany České republiky Lubomír Metnar, ministr obrany Polské republiky Mariusz Błaszczak a starostka Prahy 2 Jana Černochová. zdroje fotografií: Archiv Hlavní výboru Polského kulturně-osvětového svazu v ČR Archiv Měčislava Boráka Archiv Jidřicha Marka Imperial War Museums Instytut Pamięci Narodowej Fundacja Centrum Dokumentacji Polskiego Czynu Muzeum Powstania Warszawskiego Narodowe Archiwum Cyfrowe Niepodległościowego, Krakov Paměť národa Vojenský historický ústav Praha Wikimedia Commons www.polskyinstitut.cz