„Hudba není než ozdobou ticha.” ‒ Marsilio Ficino
„Hudba je čas artikulovaný zvukem.” ‒ anonym
Poznámky k provedení Spíš než sbírkou básní je tento svazek souborem partitur, komponovaných pro sólo čtenáře, koncipovaných jako souvislý cyklus, jehož jednotlivé části však mohou (musí) být prováděny samostatně. Provedením však v tomto případě není nutně myšlena aktivita zjevná z vnějšího pohledu. Jde o poodhalování či poukazování na něco všudypřítomného, co jsme pozapomněli, nebo si na to jednoduše zvykli – tedy na hlas, který nám zní v mysli při tiché, soukromé četbě. Hlas, který se nenápadně proměňuje na základě charakteristiky promlouvajících postav, slovního rejstříku textu, hlas, který se naučil interpretovat tečky čárky háčky délky středníky dvojtečky i uvozovky tak zarytě, že jejich chybné použití nás dokáže zaskočit „víc, než kdejaká hrubka či překlep. Ve vědecké literatuře se často mluví o jevu, který s cílem těchto textů úzce souvisí: subvokalizace. Nejčastěji se s tímto pojmem setkáváme u příruček rychločtení, které jako první krok obvykle doporučují vyřazení subvokalizace. Jde o jev neurologický i fyzický: při tichém čtení se aktivují auditivní oblasti mozku, převážně v levém čelním laloku a Wernickeho centru, neboli auditivním asociačním kortexu. Také byly při subvokalizaci pozorovány drobné elektrické impulzy vycházející z nervů ve stejných svalových oblastech, které by mluvčí použil k artikulaci nahlas – jakási fantomová mluva.
Nejen, že bych se pochopitelně rád vyslovil proti rychločtení a pro pomaločtení: úzký, vědecký význam subvokalizace bych rád rozšířil na celistvější význam, který označuje šířeji pojatý „zvuk v hlavě“. Právě o ten mi v těchto textech šlo. Hranice mezi subvokalizací a extrémně jemnou vokalizací je ale velmi tenká, a už jen její ohledávání, citelné zažívání narůstající svalové paměti, může být velmi naplňující činností. Přesto, že závěrem je tiché provedení, je samozřejmě vítané, pokud si interpret v rámci zkoušení některé zvuky vysloví, vyzkouší, poválí v ústech. Jednotlivé kusy v tomto souboru se dělí do tří oddílů: Preludia, Etudy, Cvičení sluchu a Intermezza. V případě Etud hraje hlas sólo ‒ partiturou jsou mu znaky na stránce, čtené jak jsme normálně zvyklý, v češtině. Preludia ještě vnášejí do hry doprovovázející významovost a představivost. Těm kontrují občasné onomatopoické akordy hlasu, ale v hlavní roli zůstavají většinou zvuky v paměti, známé i domyšlené. Cvičení sluchu pak ještě jasněji tápou prostřednictvím zvuku ze stránky do světa. Na následující dvojstránce naleznete mapu míst určených k provedení jednotlivých Cvičení. Samotné texty jsou pak útvary na pomezí zvukové kartografie a pohlednicovou doporučenkou. Intermezza jsou spíše komplexním graficko-auditivním prostorem, v němž si čtenář může nacházet celou řadu různých cest.
Rád bych zde ještě parafrázoval výrok Maurice Merleau-Pontyho, původně pojednávající o zraku: neslyšíme „něco“, spíše slyšíme „s něčím“ nebo „podle něčeho“.
Příjemný poslech.
Třetí etuda: Slyšet se já mě mne mně mnou mým má moje mou Já nečtu tento text. Já nečtu tento text tímto hlasem. já mě mne mně mnou mým má moje mou Já nevím, kterým hlasem tento text čtu. Já tento hlas neslyším nahlas. Já tím hlasem necítím náznaky jazyka za zuby. já mě mne mně mnou mým má moje mou Já nerozumím tomuto textu. Já přesto rozumím hlasu, kterým je tento text čten. Já nečtu tento text. Já je hlas, který se schovává za běžně užívaná slova. já mě mne mně mnou mým má moje mou Já nemohu přestat sledovat vývoj tohoto textu. Já přesto nemohu přestat slyšet v tomto textu hlas. Já mě stahuje k sobě při tkaždém vybočentí z třetpokladu. Já mne láká měkkými neviditelnými záhyby hrubého jemného papíru. já mě mne mně mnou mým má moje mou Já nečtu tento text. Já se rozhlížím po místnosti. Já dál zvučí tímto textem. Já neslyším svůj dech. Ani teď.. já mě
mne mně mnou
mým
má
moje
mou
Já nevím co se stane, když řeknu „ty”. Já nevím co se stane, když řekneš „já”. Já neví co se stane, když řeknu „já”. Já neví co se stane, když řekneš „ty”. „Já nevím co se stane, když říkám „já”. „Ty nevíš tso se stane
Páté cvičení sluchu: Odhlučnění (Chotkovy sady, na straně u Mariánských hradeb) nejdříve přistoupit zády k automobilům nevnímá-li člověk jejich fyzickou rychlost morfologie jejich zvuku je vlastně velmi pomalá ne novější a dražší a starší a levnější ale tišší ‒ hlasitější hrubší ‒ hladší některá nechávají vyniknout motor kola ‒ ‒ silnici ‒ ‒ vítr ‒ ‒ pokaždé trochu jinak, jinak stejně:
a přes to sepáratně paralelní morfologie stromů ‒ přistoupit k nim znovu a znovu snažit se nenechat ustoupit nájezdům jediný lístek N.B. Lze provádět kdekoliv, kde se v nějakém vhodném poměru vyskytují stromy a občasně projíždějící auta.
Pátá etuda: Hortus conclusus „...ku vzdělání v záležitostech přírodozpytných, hudebních i básnických.“
molto presto (velmi rychle) tichý tis nad růží stíny sklání tišší nic nad nůší stíny klaní rychlí ti snad tuží Rýny ranní liščích tich sad ruší tíhy klání lichý tik rád tuší síly skalní tiky syt lát tůním rýhy laní tisíc sýt nad Luží z tíhy sází tiší síť snad ruchy z rýhy ranní liščí rys nať zúží z tíhy sazí tich otisk dal z růží líny ranní rychlý lis sál tužší rýhy skalní rytý hnis rád nůší síly klátí žitý rys sál tůní tíhy laní rychlý vlis však tuším líný shání těch i Ti sňal růži z dýhy sazí
Třetí preludium: „Časosběr podzimu“ je kapka, která dopadne na list stromu je tření listu stromu o druhý (ne víc) [30”] déšť bílý šum konstanta neměnnost urychlená stáze rychlost okamžiků
jednotlivostí
[20”] déšť ve vteřině
ustane a
tisíc malých tření se spojuje v šum barvy
jiných frekvencí
jeden strom do levého ucha na levý prší
druhý do pravého na pravý ne
oba ale smyšlenou rychlostí opadávají v průběhu dvou minut jakoby náhodou zbude na levém jeden lístek a na pravém dva ‒
―-― .
-―--― . . ..
―- ―-――- - ― ――- ̴― ..
..
a zem zůstává tichá schovají do orchestru, nesnažíme-
. .
.
. . . .. .
― ̴ -̴ ―-
̴ -̴ - ̴―
.. . . . . , .
..
a tam venku se noty stejně vždy -li se dost
Sedmá etuda: Významové přesycení* nasycenost nasycenost nāsycenost ŋasycenost năsycēnost
nasycenost
nasytsenost
ʼnasycenost
nasycenost nasycenoşt
nasycenost nasŷcenost
nașycenost nasyƈenõst nasycenost
năsyċenost nasycęnost ǹasycenoȿt naşyĉenost nåsycenǒst nașycęnosŧ ǹasÿcenost nasyċenǫst nãsycėnosț ǹasycenōst naŝÿcenosţ năsyĉenǭst ʼnașyĉenoşt nȧsŷceǹost naŝyƈenȯsţ nȃsycënoȿt nasȳċeʼnosƫ nǎșycėnoŝt ǹasyĉenõsŧ nȧsŷċęŋoșt ńāsyćenǒst naşȳcênǫsț ǹåsyƈenoșt ʼnaȿycënǭsŧ nãsÿċêŋoŝt ŋȃșyĉenŏst naŝyçënõsƫ ʼnăsȳceńoşt nåŝycēnõst nasyƈenoȿŧ ǹąsŷcenōst naşyċeŋost nāsycênosț naşyceʼnost ǹasȳcęnoȿt nȧsyçenŏst naŝyceŋost nãsycēnosƫ nasycenǒst ʼnasyċenoŝt nāsycenǭst nasycënosţ nasyĉenost nasycenost nǎsycenost nasycenost
nasȳcenosţ
nasytsenost nasycenost
* https://en.wikipedia.org/wiki/Semantic_satiation
nasycení