Historická města Čech a Moravy :: Listování v knize

ČESKÝ KRUMLOV Pod magickým příkrovem pětilisté růže Téměř každé z našich měst vládne kouzlem, kterým vás spolehlivě polapí. V jejich malebných kulisách se psala historie, ve starobylých domech se odehrálo nespočet strhujících příběhů. Málokteré z nich však dokáže návštěvníky uchvátit tak silně jako Český Krumlov. V jistém smyslu se podobá Praze, s níž se v mnoha aspektech shoduje. Mimo jiné nádhernou polohou u Vltavy, hradem efektně se vznášejícím nad městem, vznosným gotickým chrámem sv. Víta, nespočtem památek a přízračnou atmosférou, jež z jeho ulic a náměstí vyzařuje. Patří k nejvýznamnějším urbanistickým a architektonickým celkům Evropy a společně s hradem byl v roce 1992 zařazen do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

UPROSTŘED STŘÍBROPĚNNÉ ŘEKY SE ZRODILO MĚSTO… Půvab a mystiku Krumlova zvyšuje čarokrásné přírodní prostředí, do něhož je zasazen. Téměř ze všech stran ho svírají oblé meandry Vltavy. V očích dávného člověka mělo území, na němž se rozkládá, nezpochybnitelnou spirituální hodnotu. Právě z vody podle prastarých představ život vzešel a vodou prý bude i zahuben. Na území městského jádra sídlili lidé starší i mladší doby kamenné, na místě dnešního hradu se rozložilo sídliště doby bronzové i železné. Archeologické nálezy raně středověkého slovanského osídlení jsou však spíše sporadické.

Situace se změnila před polovinou 13. století, kdy si na protáhlém skalnatém ostrohu tyčícím se nad údolím Vltavy, kterým odpradávna vedla obchodní stezka spojující horní Povltaví s krajem okolo Dunaje, postavili dva bratři raně gotický hrad. Jmenovali se Vítek a Budivoj a pocházeli z mocného rodu Vítkovců. V jejich erbu kvetla pětilistá růže – magická květina spojovaná s ženskými bohyněmi a v esoterických naukách zosobňující tajemství života. Praotcem Vítkovců byl Vítek z Prčice, doložený v druhé polovině 12. století. V erbu zakladatelů hradu se podle tradice skvěla zelená růže ve stříbrném poli, zatímco další potomci Vítka z Prčice, páni z Hradce, se pyšnili zlatou růží v modrém poli, Rožmberkové červenou růží ve stříbrném poli, páni z Landštejna stříbrnou růží v červeném poli, rytíři ze Stráže modrou ve zlatém poli a temné poselství černé růže si v erbu nesli Sezimové z Ústí, jejichž předek prý byl nemanželským synem Vítka z Prčice.

Přímo pod hradem v jednom z meandrů Vltavy vzniklo osídlení zvané Latrán, odvozující své jméno od latinského „ad latera castelli“, což znamená v boku hradu. Podle pověsti však název vznikl od slova lotr, protože tu kdysi měli úkryt loupežníci, kteří podnikali vražedné výpady do okolí. V rozvíjející se osadě žilo hradní služebnictvo, ale též řemeslníci a obchodníci zásobující panský dvůr. K založení Starého Města sevřeného ve smyčce Vltavy došlo někdy před rokem 1274. Mocní a bohatí Vítkovci tím chtěli vytvořit protipól královských Českých Budějovic, a navíc Latrán už nebyl schopen pohltit příliv nových obyvatel.

Lokátor – předpokládá se, že jím byl pozdější rychtář jménem Sipota – nejprve na zelené louce vyměřil čtvercové náměstí, jež sloužilo jako tržiště. Patřilo k ústředním bodům města, protože obchod patřil k základním atributům všech městských aglomerací. Kolem něj se na úzkých parcelách rozložily bloky domů, v nichž se usídlili nejváženější a nejbohatší obyvatelé města. Z jeho nároží se rozeběhly ulice. Východní šíji – jediné přístupové místo – přehradil příkop napájený vodou z Vltavy a nakonec byly budovy, jež vyrostly na protáhlém půdorysu ve tvaru kapky vody, obehnány hradbami.

Mělký brod, jenž doposud spojoval Staré Město s hradem, byl nahrazen dřevěným mostem.

Efektní podoba dnešního městského erbu s rožmberskou růží v klenotu se ustálila na sklonku 15. století. Až na jednu výjimku – v roce 1671 Jan Kristián z Eggenberga nechal místo věníku s rožmberskou růží mezi dvě věže vložit eggenberský štítek se třemi havrany, kteří růži přidržují zobáky. ‡ nahoře Letecký pohled na město zdůrazňuje jeho mimořádně působivou podobu zformovanou meandry Vltavy a přirovnávanou ke kapce vody či hrušce. V pravém rohu snímku se nachází rozlehlý zámecký komplex s nápadnou věží Hrádku v popředí. Pod ním se rozkládá Latrán a Nové Město a štíhlá bílošedá věž na břehu řeky prozrazuje polohu bývalého kostela sv. Jošta. Most, jenž se nachází opodál, míří do ulic, uliček a náměstí Starého Města… ‡ protější strana

JAK ZELENÁ KRUMLOVSKÁ RŮŽE ZČERVENALA První písemná zmínka o zdejším sídle pochází z roku 1253, kdy byl jako svědek na listině Přemysla Otakara II. jmenován jistý Witigo de Chrumbenowe neboli pan Vítek, jeden ze zakladatelů zdejšího hradu. Pokud bychom se pustili na nejistou půdu dohadů, mohli bychom za první zprávu o Krumlově pokládat báseň Der Frauendienst slavného štýrského minnesängra Ulricha von Liechtensteina, v níž popisuje cestu skupiny rytířů oddaných turnajům a galantní službě krásným dámám. Jedno z míst, kde se měl „dobrý turnaj“ konat, byl Krumlov. Odborníci se však nemohou shodnout, zda se jedná o Moravský či Český… A jak vznikl název hradu a města? Předpokládá se, že se jedná o zkomoleninu 46 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 46

2.5.2011 13:22:09

ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 47

‡ 47

2.5.2011 13:22:16

staroněmeckého „Chrumbenowe“, přičemž „Krumben ouwe“ označuje „křivou louku, nivu, mokřinu“ nebo také „křivý proud“. Přízvisko „český“ se poprvé objevuje v roce 1459 v jedné z listin pánů z Rožmberka.

Pan Vítek v roce 1277 zemřel a na počátku 14. století odešli ze světa i jeho synové Jindřich a Vok. V té době už nežili ani přímí mužští potomci Vítkova bratra Budivoje. Nejstarší z nich, charismatický a duchaplný rytíř Záviš z Falkenštejna, jenž se po vzrušujícím tajném románku oženil s královnou Kunhutou Haličskou, vdovou po Přemyslu Otakaru II., byl s tichým souhlasem Václava II. v roce 1290 sťat na louce před Hlubokou. Takto neslavně zemřel ambiciózní šlechtic, jenž byl dlouhá léta prvním mužem království a v podstatě vládl místo mladičkého Václava. Jeho hrdí a nepoddajní bratři odešli do Uher a do Polska, kde odboj proti nenáviděnému králi, vrahu obdivovaného Záviše, záhy zaplatili životem. Díky králi, jenž se vzdal práva odúmrti, spadl v roce 1302 Krumlov se všemi statky a vesnicemi do klína jejich blízkému příbuznému Jindřichu z Rožmberka, nejvyššímu komorníkovi Království českého, v jehož erbu na stříbrném poli žhnula rudá pětilistá růže.

Pro město začala nová éra. Pan Jindřich se rozhodl v Krumlově vybudovat hlavní rožmberskou rezidenci. Z jeho kanceláře též pochází listina, v níž je Krumlov poprvé zmiňován jako město. Praví se v ní, že z domu, který si postavil …pan Teodorich, opat Svaté Koruny, v našem městě Krumlově… se nemusí platit daň. Podle posledních výzkumů se jednalo o jeden z domů na náměstí Svornosti, jenž tvoří základ dnešní radnice (čp. 1).

V Latránu, nedaleko břehů Vltavy, stojí klenot zdejší pevnostní architektury – pozdně gotická bašta.

Válcová stavba s kuželovitou střechou, jež jí dodává pohádkový vzhled, pochází z počátku 16. století a v roce 1805 byla upravena na byt schwarzenberského hlídače. ‡ vlevo Nevšední, věky okořeněnou atmosféru úzkých uliček znásobuje kamenná dlažba z tzv. kočičích hlav, v níž se tají klapot koňských kopyt a drnčení kočárů a povozů… ‡ uprostřed Pozoruhodnou síťovou klenbu chrámu sv. Víta vytvořili v letech 1407 až 1439 ve stylu parléřovské gotiky mistr Jan a mistr Linhart z Aldenberka, jenž si svůj kamenický znak – kladivo uprostřed zdvihacích kleští – nechal vymalovat přímo v klenbě. ‡ vpravo

GOTICKÉ OKOUZLENÍ PETRA I. Z ROŽMBERKA To, co Jindřich z Rožmberka stavebně jenom nakousl, v letech 1310 až 1347 dokončil jeho syn Petr I. z Rožmberka. Patřil k nejvýznamnějším členům rodu. Oženil se s líbeznou Violou Těšínskou, vdovou po mladičkém českém králi Václavu III., zavražděném v roce 1306 v Olomouci. Přestože brzy zemřela, sňatek se ženou královské krve Petrovi I. dodal vážnosti. Ačkoli měl s Janem Lucemburským časté spory, v nichž kolísal mezi loajalitou a odbojem, v roce 1318 krále v Krumlově po tři týdny hostil a po jistou dobu ho dokonce zastupoval při správě země. Tento inteligentní šlechtic vysokých státních funkcí a velkých politických ambicí vtiskl městu i hradu základní gotickou podobu, jež je patrná do dnešních dnů.

V Krumlově vyrostlo mnoho domů, občas už i zděných, z nichž se však bohužel dochovaly jen fragmenty. Pan Petr I. pokračoval ve výstavbě farního kostela sv. Víta a nechal vybudovat trojkřídlou faru.

Spolu s druhou manželkou Kateřinou v roce 1347 obdaroval nově založený špitál s ústředním kostelem sv. Jošta. Útočiště v něm tehdy nalezlo třináct chudých osob. V nadační listině vydané 15. června 1347 se mimo jiné píše, že chovanci mají dostávat …k snědku tolik chleba, kolik může tělo zkonzumovat, z mouky proseté jemným mlynářským sítem. Podle odhadu spotřeby piva se každý den podá každému chovanci jedna pinta piva pražské míry. Dále chceme, aby každý den byly všem chovancům 48 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 48

2.5.2011 13:22:19

dohromady dány dvě mísy ve dne a dvě mísy večer, jedna mísa s masem a druhá se sýrem… V podrobném výčtu nechybí ani údaje, při jaké příležitosti a kolik látky mají špitálníci obdržet na oblečení, prostěradla či jakou finanční částku mají dostávat na nákup ovoce.

Za časů pana Petra I. byl Latrán a nově postavené Staré Město nazývané též Parkán (dnes se tak jmenuje pouze ulice podél řeky) spojeny, přičemž obě části měly své vlastní radnice. Město bylo obdařeno obvyklými výsadami včetně práva mílového, jež spočívalo v nařízení, že nikdo kromě právoplatných měšťanů nesměl v okruhu zhruba 7,5 kilometru vařit a šenkovat pivo a taktéž provozovat řemesla. (Je však nutné vzít v úvahu, že tato staročeská měrná jednotka byla v různých dobách a místech odlišná a pohybovala se od 7 do 12,5 kilometru.) Nicméně obyvatelé Latránu, k nimž patřili především rybáři a hradní služebníci, hráli v tomto spolku druhé housle. Museli vrchnosti pomáhat se setbou a sklízením obilí a za své domy platili vyšší daň než obyvatelé Starého Města. Všichni společně pak odváděli poplatky za výsadní provozování krčem, sladoven, lázní, valch či masných a chlebových krámů. K jejich povinnostem patřila též údržba mostů a hradeb a částečné financování svateb pánů z Rožmberka. Omezená práva měli i obyvatelé rozvíjejících se předměstí. K městské aglomeraci patřily i dvory bohatších krumlovských měšťanů a počítaly se k ní i poměrně vzdálené vsi, například Slupenec, Drahoslavice či Svachova Lhotka.

Ve třicátých letech 14. století obohatily německo-české prostředí města jedna až dvě židovské rodiny. Více to být ani nemohlo, podle privilegia Jana Lucemburského se totiž směly na rozsáhlém rožmberském území usídlit nanejvýše čtyři židovské rodiny. Karel IV. pak jejich počet rozšířil ještě o dvě. Po finanční stránce to byli velice silní a vlivní jedinci, například krumlovský žid Merlin půjčoval peníze samotnému králi.

Velkou péči pan Petr I. věnoval výstavbě rodinného sídla. V jeho časech stával na jihovýchodním ostrohu takzvaný Hrádek, trojkřídlý palác s útočištnou věží. Velkolepému životnímu stylu a rozlehlému dvoru mocného pána z Rožmberka však nevelké sídlo nepostačovalo. Z tohoto důvodu nechal

ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 49

Všude, kam se v Českém Krumlově podíváte, na stěnách, klenbách či portálech, kvete pětilistá růže. Tentokrát v modrém provedení. ‡ nahoře Pohled na areál bývalého minoritského kláštera, založeného v polovině 14. století, z nádvoří zvaného Tramín. Kostel Božího těla a Panny Marie Bolestné byl vysvěcený v roce 1358 a barokně přestavěný v letech 1669 až 1670. ‡ dole

‡ 49

2.5.2011 13:22:22

na úzké skalnaté šíji stoupající od Hrádku vybudovat obdélný hradní areál se dvěma paláci, nazývaný Horní hrad. V jihovýchodní budově se nacházela gotická kaple sv. Jiří. V listině z roku 1334 se můžete dozvědět, že ji pan Petr vybudoval vlastním nákladem. O dvanáct let později zdejší kněz Mikuláš spolu s paní Kateřinou z Rožmberka požádal nadřízené, zda by nemohl v kapli uchovávat Nejsvětější svátost potřebnou k poslednímu pomazání, z čehož odborníci usuzují, že na hradě žilo velké množství lidí.

Jiní však žádost přikládají těžké nemoci pana Petra I. spojené s melancholií vyvolanou krutou životní ranou, kterou manželům uštědřil osud. Jejich nejstarší syn Jindřich 26. srpna 1346 zahynul společně s Janem Lucemburským v bitvě u Kresčaku. Traduje se, že koně českých rytířů byli s koněm slepého krále navzájem propojeni otěžemi. Se svým panovníkem šli vědomě vstříc tragické smrti.

POD OCHRANOU MOCÍ TROJÚHELNÍKU I KRÁSNÉ MADONY Od roku 1347 se vlády nad rožmberským dominiem postupně ujali Petrovi synové Jošt I., Jan I. a Oldřich I. Za jejich časů se ve městě usídlili minorité a klarisky, kteří si v padesátých letech 14. století při severovýchodní části Latránu začali budovat konventy s jedním společným kostelem Božího těla a Bolestné Panny Marie, vysvěceným v květnu 1358. Od devadesátých let 14. století až do vypuknutí husitských bouří se v něm odehrávaly pobožnosti spojené s předváděním svatých ostatků, přičemž rituály probíhaly jak v německém, tak v českém jazyce. V roce 1375 se v domě stojícím poblíž zdi minoritského kláštera usídlil sbor bekyň, malé náboženské sdružení vdov a svobodných žen, jež zasvětily život zejména charitativní činnosti.

Podle ctitelů esoterických nauk se prý při budování města dbalo na to, aby zůstala zachována duchovní podstata města obsažená v tzv. triadickém plánu, podle něhož hradní kaple stojící v jejich představách na místě dávné pohanské svatyně, farní chrám svatého Víta a nejstarší část klášterního kostela Božího těla a Bolestné Panny Marie vytvářejí rovnoramenný trojúhelník – tedy jedno z nejstarších spirituálních znamení lidstva zosobňující spojení člověka se zemí i nebesy. Kromě jiného též představoval světlo i oheň, obrácený špičkou dolů, pak vodu a ženský princip a také tři stupně duchovního života člověka. V křesťanství pak symbolizuje trojjediného Boha i nebeskou harmonii.

Triadickou koncepci lze objevit i v dalších městech, například v Kutné Hoře či Chebu.

Velký vzestup Krumlov zaznamenal za vlády Jindřicha III., syna Oldřicha I. Hrdý aristokrat sice zastával vysoký zemský úřad nejvyššího purkrabího, ale jako přední člen panské jednoty otevřeně vystupoval proti králi Václavu IV., jenž svou moc opíral o oblíbence z řad nižší šlechty. Nespokojení páni krále dvakrát zajali, dokonce ho věznili na zdejším hradě. Přestože byl Václav IV. při svých nedobrovolných pobytech v roce 1394 a 1402 nejspíše uzavřen v pokojích v nově dostavěném severním křídle, průvodci vám při prohlídce sídla budou tvrdit, že byl žalářován v ponurých sklepech, jež se na paměť této události nazývají Václavské.

Nárožní arkýř na Kaplance. Původně gotický dům, jenž byl ve druhém desetiletí 16. století přestavěn na popud rožmberského kancléře Václava Rovného pro zdejší kaplany, už v sobě nese doteky renesance. V domě bývala kaple, pokoje pro nemocné i hosty. V darovací listině stojí, že každý, kdo na dům či jeho obyvatele vztáhne ruku, bude odsouzen k věčnému zatracení, tak jako kacíři Jidáš, Viklef, Hus či Žižka. ‡ vlevo Klenba vstupní chodby radnice renesančně přestavěné v roce 1570 ze dvou či tří gotických domů. ‡ uprostřed Ve stěně jižního průčelí Kaplanky v Horní ulici mimo jiné objevíte i náhrobní kámen pekaře Matyáše Plankla se znakem cechu – preclíkem.

Vážený pekařský mistr a dlouholetý krumlovský konšel zemřel v roce 1576.

Bydlel a živnost provozoval na náměstí v domě čp. 15. ‡ vpravo

50 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 50

2.5.2011 13:22:26

Nelze opomenout ani páně Jindřichův přínos „krumlovskému ozvučení“. Nechal totiž ulít dva zvony, jež dodnes svorně hlaholí ze zámecké věže. Navíc město obohatil o Krumlovskou madonu, skvostné sochařské dílo z konce 14. století, z období tzv. krásného slohu, kdy se gotickým umělcům do zidealizovaných, ladně prohnutých postav madon s bohatě řaseným rouchem podařilo vložit něhu, jímavou krásu a hluboký prožitek… Jednoho dne však Krumlovská madona zmizela. Po dlouhá staletí po ní nebylo vidu ani slechu, až těsně před první světovou válkou prý byla objevena v domě dvou chudých žen. V současnosti je ozdobou Uměleckohistorického muzea ve Vídni.

O tom, že se město rozrůstalo a bohatlo, svědčí výstavba nového farního chrámu sv. Víta, financovaná z darů a prodeje odpustků, jež se rozběhla na počátku 15. století. Původní svatostánek už nepostačoval. Krumlovský farář a rožmberský kancléř Hostislav z Bílska si za stavitele vybral mistra Jana, synovce Staňka z Krumlova a ve smlouvě si vymínil, že pokud by Jan zemřel, stavbu dokončí jeho bratr Kříž. Dále se v listině napsané předhusitskou češtinou – tedy se spřežkami a spoustou německých slov – píše, že chrám má být zaklenut po vzoru kostela sv. Jiljí v Milevsku. Dohoda byla dodržena a skvostné síťové klenby presbytáře a síňového trojlodí připomínající práci slavné parléřovské hutě dodaly prostoru zvláštní až nadpozemskou auru, jež i dnes člověka ohromí a málem srazí na kolena.

Vzhledem k tomu, že na dveře už nedočkavě klepaly husitské bouře, si chrám na dokončení počkal až do roku 1439. V té době Krumlovu vládl Oldřich II., muž svérázný a rozporuplný, díky němuž však město neklidnou dobu přestálo bez větších problémů.

Z mnoha míst zámeckého areálu se před vámi otevřou nevšední výhledy na město. Patří k nim i pohled na příkrou střechu a vysokou věž monumentálního gotického kostela sv. Víta, zarámovaný obloukem ohradní zídky. ‡ nahoře Český Krumlov je bohatý nejen na působivé scenerie a okouzlující výhledy, ale i na cenné památky. V popředí vidíte budovu bývalého poddanského mlýna se širokou střechou prolomenou čtyřmi vikýři. Je zmiňován už v městském privilegiu uděleném Krumlovu Petrem I. z Rožmberka v roce 1347. ‡ následující dvoustrana

„SLOUP KRÁLOVSTVÍ TOHOTO A ÚD NEJMOCNĚJŠÍ…“ Takto expresivně a zároveň podbízivě Oldřicha II. nazývali katoličtí příznivci. Bouřlivý život bystrého a kulhavého Rožmberka by vydal na několikasvazkový román. Ačkoli byl svým poručníkem Čeňkem z Vartenberka od devíti let vychováván v kališnické víře a na rožmberských panstvích se mohlo po nějaký čas bez obav přijímat podobojí, brzy pochopil, že by ho husité s proklamovanou filozofií rovnosti mohli připravit o majetek a výsadní postavení. V roce 1420 se jako sedmnáctiletý mladík přiklonil ke katolíkům a spolu s vojskem oblehl „boží obec“ Tábor. Pro svou nezkušenost však utrpěl ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 51

‡ 51

2.5.2011 13:22:30

52 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 52

2.5.2011 13:22:32

ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 53

‡ 53

2.5.2011 13:22:42

porážku, která pokračovala dlouhým a vyčerpávajícím bojem mezi ním a husity. Líté půtky se však neodehrávaly jen na bojištích. V roce 1422 se prý husité za pomoci kuchaře Dietla chystali Oldřicha otrávit jedem podaným v upravené štice a posléze zapálit hrad i město. Píše se o tom v Popravčí knize pánů z Rožmberka. Údajní spiklenci však učinili doznání během velmi krutého mučení, což poněkud snižuje věrohodnost jejich výpovědi.

Finanční i vojenská pomoc poskytnutá Zikmundovi Oldřicha II. značně vyčerpávala, přestože ho král obdařil mnohými hrady a městy. Nijak se neostýchal sáhnout po cizím majetku. Ve víru války zabral statky kláštera Zlatá Koruna a vylákal do Krumlova Jana Smila z Křemže, kde ho křivě obvinil, nechal popravit a zabavil mu téměř všechen majetek. V Krumlově si vybudoval padělatelskou dílnu, z níž vycházely dokumenty potvrzující majetky a výhody, jež jeho rod získal v dávné i nedávné minulosti. Pravděpodobně z této dílny pochází i legenda, v níž se praví, že předkem pánů z Růže není nějaký „obyčejný“ Vítek z Prčice, ale že první člen rodu přišel do Čech už v roce 476, krátce po zániku „věčného města“ Říma. Pocházel prý z prastarého italského rodu Orsiniů, jenž má shodou okolností v erbu taktéž rudou pětilistou růži. Celá záležitost se smyšlenými předky měla úsměvnou dohru. Ještě za života posledního Rožmberka Petra Voka se objevili dva příslušníci rodiny Orsiniů a žádali převzetí části rodového majetku…

Ačkoli se pan Oldřich II. neštítil podvodu či vraždy, těšil se značné společenské vážnosti. Po smrti Zikmunda Lucemburského i jeho nástupce Albrechta Habsburského se na nějaký čas stal jedním z prvních mužů v zemi a na jeho dvoře, jenž si svým leskem nezadal s dvory královskými, se pohybovala diplomatická poselstva i význační představitelé katolické církve, včetně dvou budoucích papežů Tomáše ze Sarzany (Mikuláše V.) a italského humanisty Eneáše Silvia Piccolominiho (Pia II.).

Posledně jmenovaný je autorem latinsky psané Historie české (Historia Bohemica), jenž po dlouhou dobu v Evropě patřila k nejúspěšnějším dílům o dějinách našich zemí. Na husity v ní pochopitelně nebylo pohlíženo příznivě.

V domě čp. 21 v Panské ulici s hrotitým, pozdně gotickým portálem a nástěnným obrazem sv. Antonína Paduánského ve štukovém kvadrilobu (čtyřlistu) se od dob jeho vzniku vystřídala řada majitelů.

Jen namátkou – v druhé polovině 15. století tu bydleli rektoři Martin a Matouš, vystřídal je postřihovač suken Jan, následoval sládek Vaněk a v roce 1554 rožmberský kuchař Urban Šlechta… ‡ vlevo Rozložitý rohový dům čp. 32 vymezený třemi ulicemi má průčelí do Panské ulice pokryto sgrafitovou výzdobou a ukončené renesančními atikami. Za zmínku určitě stojí i bohatě profilovaný gotický portál. ‡ vpravo

54 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 54

2.5.2011 13:22:45

HRAD DOSTAL NOVÝ PLÁŠŤ A MĚSTO NOVÝ ŘÁD Pan Oldřich II. velice dbal na reprezentativní vzhled sídelního města. Ve stylu počínající pozdní gotiky rozšířil hrad o tři nová palácová křídla, v některých případech už prolomených dvoudílnými a třídílnými okny a ozdobených malebnými arkýři. Z této doby patrně pochází i sakristie kaple sv. Jiří zaklenutá úchvatnou hvězdicovou klenbou, jíž se dnes říká Malá rožmberská kaple. Bylo též zesíleno opevnění a hluboký hradní příkop byl překlenut mostem nazvaným „plášť“.

Město se rozrostlo bezmála na dvojnásobek. Domy se stavěly výhradně z kamene a některé z nich se bez zásadních vnějších a vnitřních úprav dochovaly do dnešních dob. V jejich přízemí se nacházel dolní mázhauz a komora, v patře horní mázhauz, černá kuchyně a obytné místnosti. V polovině 15. století stálo na Starém Městě sto sedm domů. Dále se zde nalézala radnice, šatlava, katovna, sladovna, městský pivovar, farní kostel, fara a škola. V Latránu a přilehlém Novém Městě se počet domů pohyboval kolem šedesáti. Zástavba se pomalu začala rozšiřovat za městské hradby, kde byste v roce 1463 napočítali čtrnáct domů s poměrně velkým hospodářským zázemím, jež byly označovány jako dvory za mostem. Počet obyvatel se při střízlivém odhadu pohyboval kolem devíti set.

V polovině 15. století už bylo město dobře organizovaným správním celkem s určitými, byť čas od času se měnícími pravidly a výsadami. Mnohé z nich vyšly z kanceláře pana Oldřicha II., jenž se rozhodl zavést ve svém poddanském městě modernější řád. Podle něho musela být poslední vůle měšťanů sepsána za dohledu rychtáře a konšelů a uložena v radniční truhle. Stanovil i pravidla protipožární ochrany a užívání městského vodovodu. Nařídil soustředit prodej chleba a pečiva do přízemních prostor radnice, trval na řádném vedení městského účetnictví a určil nový způsob placení cla a mýta. Též se pokusil sjednotit práva i povinnosti měšťanů, ale obyvatelé Starého Města se vzepřeli a latránští měšťané nadále zůstali v nerovnoprávném postavení.

RODINNÉ SOUŽENÍ KRUMLOVSKÉ VRCHNOSTI Na sklonku dní pana Oldřicha II. štěstí opustilo. Nenáviděný politický rival Jiří z Poděbrad nastoupil vítěznou cestu k českému trůnu. Zklamaný šlechtic se stáhnul na krumlovský dvůr, kde ho v roce 1451 neohrožený bojovník za katolickou víru Jan Kapistrán přemluvil, aby odešel do ústraní a skončil život v přemítání a pokání. Slovům proslulého italského kazatele a neúnavného strůjce zázraků, jenž v Krumlově strávil zhruba měsíc, zřejmě nešlo odolat. Navíc na pana Oldřicha pravděpodobně dolehla tíha jeho hříchů, a tak ho na rožmberském trůnu vystřídal nejstarší syn Jindřich IV. Je zajímavé, že se Jan Kapistrán o Krumlově, kde měla proběhnout učená disputace mezi ním a kališnickým knězem Janem Rokycanou, nevyjadřoval příznivě. Město mu připadalo sprosté, plné voláků a pastevců, před nimiž si prý jeho odpůrce chce brousit svůj vtip.

Jindřich IV. se z vladařského žezla netěšil dlouho. Zemřel v roce 1457 ve Vídni při návratu z válečného tažení proti Turkům. Pravděpodobně na mor. Dopis, jenž těsně před smrtí adresoval otci, svědčí o příkladném synovském vztahu: Urozený p. p. otče milý! Poslušenství synovské vzkazuji. Psalť jsem před tím o své nemoci naděje se, že mi dáli Buoh, nic nebude. By tomu milý Buoh chtěl! Ale rač věděti, že se nelepším a žeť jsem noci mezi 11. a 12. hodinu bohů děkuje milému dáli Buoh jako věrný křesťan všecky svátosti přijal… Druhý Oldřichův syn Jošt se vydal na církevní dráhu, na níž dosáhl značného úspěchu, stal se vratislavským biskupem. Mezi lidmi pro svou nezřízenou vášeň k dobrému jídlu proslul jako „tlustý biskup“. Třetí syn – Jan II. – byl s otcem v neshodách kvůli tomu, že se nakonec smířil s nenáviděným Jiříkem z Poděbrad a podpořil ho při volbě českým králem.

Oldřich II. měl nejen tři syny, ale i tři dcery, přičemž nejmladší z nich, Perchta, prožila život po boku násilníka Jana z Lichtenštejna, jenž si ji vzal pro věno, které však nikdy nedostal. Choval se k ní neurvale, ponižoval ji a psychicky týral. Nepomohl jí ani vznešený původ, ani prosebné dopisy, jež psala otci: …rozpomeň se nade mnú, nad potupnú, nad biednú, nad nuznú ženú a nad svým dietětem… Nedopuštěj nade mnú těch věcí, ješto mi člověcky nejsú možny snésti. Nakonec vzala osud do svých rukou a od muže utekla do Vídně, kde v roce 1476 v ústraní zemřela. Na rodný hrad se vrátila v podobě přízraku, v prostých bílých šatech a se svazkem klíčů za pasem. Lidová slovesnost s přispěním jezuitského historika Bohuslava Balbína jí přisoudila úlohu bílé paní, jež se objevovala na rožmberských sídlech vždy, když se měla odehrát důležitá rodová událost, tragická či radostná. ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 55

Průčelí latránského domu čp. 39, renesančně přestavěného kolem poloviny 16. století, na první pohled zaujme rozměrnou dynamickou malbou tzv. Rožmberského jezdce na bujném vzpínajícím se oři. Symbolizuje moc, sílu a udatnost starobylého českého rodu. ‡ nahoře Fiktivní portrét Perchty z Rožmberka. ‡ dole

‡ 55

24.5.2011 16:06:02

PRVNÍ POLÍBENÍ RENESANCE Jan II. zvaný Pokojný zplodil deset dětí, z toho čtyři syny. Nejstarší z nich, Jindřich V., v roce 1475 z důvodu duševní nemoci předal žezlo Vokovi II. Ten však kvůli chatrnému zdraví v roce 1493 přenechal vládu Petrovi IV., muži vzdělanému a váženému, jenž se díky funkci zemského hejtmana významně podílel na správě země. Na rožmberských panstvích hospodařil dobře, poddanský Krumlov obdařil právy, jakými se těšila královská města, v kraji se rozvíjelo rybníkářství, pivovarnictví i těžba stříbrné rudy. V roce 1519 začal ve městě platit míšeňský horní řád. Dolování se kromě zkušených a dobře situovaných těžařů z okolních zemí s úspěchem zúčastnili i krumlovští měšťané a zámečtí úředníci.

Stavělo se ve městě i na hradě. Pan Petr IV. si k provedení prací nejprve pozval Rakušana Hanse Gezingera, jenž si v Krumlově dokonce založil vlastní stavební huť s početnou skupinou pasovských kamenických mistrů a tovaryšů. Práce této hutě se vyznačuje krouženými klenbami s nestejně dlouhými přesekávanými žebry, jež v pozorovateli vyvolávají pocit zvláštního neklidu. V roce 1513 krumlovskou huť oživil příchod Ulricha Pesnitzera z Burghausenu, dvorního kameníka bavorského vévody Jiřího Bohatého. V jeho pozdně gotických stavbách už zaznívají první ostýchavé tóny renesance, jež do obytných i společenských místností vnesly více vzduchu, slunce a světla. Kromě jiného se mistru Pesnitzerovi připisuje kamenný arkýř na čtvrtém hradním nádvoří ozdobený reliéfními erby Petra IV. z Rožmberka a jeho manželky Elišky z Kravař. Pozdně gotický háv dostaly i mnohé církevní stavby, například minoritský klášter, v němž dodnes můžete obdivovat rajský dvůr s křížovou chodbou sklenutou obdivuhodnou síťovou klenbou či nově postavenou kapli sv. Wolfganga, vysvěcenou v roce 1491 kaminským biskupem Benediktem. Skrývala malý umělecký poklad, sochu sv. Wolfganga s mitrou ozdobenou rožmberskými pětilistými růžemi, kterou dnes můžete obdivovat v regionálním muzeu.

Pozadu nezůstaly ani krumlovské domy. Krásnou ukázkou tehdejších stavebních aktivit je tzv. Kaplanka (čp. 159), dvoupatrová, původně gotická budova s pravoúhlým nárožním arkýřem a místnostmi ozdobenými síťovou a krouženou přetínavou klenbou, jež dodnes zdobí roh Horní ulice. Obě její průčelí se už pyšní charakteristickými goticko-renesančními křížovými okny. V letech 1514 až 1520 ji s bohulibým úmyslem, jako dům pro krumlovské kaplany, nechal od základu přestavět bývalý

Jedna z mnoha renesančních fresek v patře domu čp. 14 na náměstí Svornosti představuje Kolo štěstěny.

Unikátní nástěnné malby byly vytvořeny v letech 1555 až 1576, kdy dům patřil rožmberskému úředníku a komornímu písaři Matyáši Fuchovi z Fuchýřova.

Jejich předlohou se zřejmě staly práce německého malíře a rytce Virgilia Solise.

Ctitel umění Matyáš Fuch byl třikrát ženatý, jeho dvě první ženy zemřely při porodu, on sám skonal na mor v roce 1598. ‡ vlevo Pohled z Panské ulice na jednopatrový řadový dům čp. 42 se sedlovou střechou a klasicistní fasádou rozčleněnou lizénami (svislými dělícími prvky). ‡ vpravo

56 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 56

2.5.2011 13:22:50

rožmberský kancléř Václav z Rovného, humanistický vzdělanec a církevní mecenáš, jenž vzešel z prostých poměrů, ale svou inteligencí a charismatem si získal vznešené příznivce. V roce 1488 byl Vladislavem Jagellonským povýšen do vladyckého stavu. O několik let později ho pan Petr IV. propustil z poddanství.

Zdokonaleno a zesíleno bylo také městské opevnění, včetně Dolní a Kájovské brány, přičemž Latránská brána byla zrušena a místo ní vyrostly dvě nové.

JAK PAN PETR IV. ROŽMBERKŮM NAVAŘIL HORKOU KAŠI Ke stáru bezdětného Petra IV. dohnala duševní choroba. Nevrlý, běsy deptaný stařec se dostal do sporů se svými synovci a budoucími dědici. Majetek tedy odkázal jedinému z nich, kterému ještě zachoval přízeň – Janu III. z Rožmberka, velkopřevorovi johanitského řádu. A po jeho smrti měl vše – kromě Třeboně – zdědit Petrův přítel Zdeněk Lev z Rožmitálu. Je pochopitelné, že si pyšní šlechtici pád do nicoty nechtěli nechat líbit a napnuli všechny síly ke zvrácení testamentu. Ne vždy zcela čestně. Když v roce 1526 přijeli na hrad poslové zemského soudu jednat o převzetí majetku, nechal je Jindřich VII. zavřít do věže a druhý den je na hostině před pobavenými hodovníky donutil sníst pověřovací listiny i s rozlámanými svatováclavskými pečetěmi. Nestravitelná sousta jim milostivě povolil zapíjet vínem. Nakonec dal nebožáky spráskat a loveckými psy vyhnat z hradu.

Po mnoha peripetiích se Rožmberkům podařilo závěť zvrátit. Stejně jim však začala zvonit hrana.

Pronásledovaly je dědičné nemoci a neschopnost plodit potomky. Ještě před hořkým koncem však na hasnoucím rožmberském nebi nečekaně zazářily dvě hvězdy, dva bratři protichůdných vlastností i odlišného náboženského vyznání. Každý z nich obdařený mimořádným kouzlem osobnosti, jež přetrvalo do dnešních dnů.

Průčelí domu čp. 49 v Široké ulici je harmonickou směsicí rozličných slohů.

Gotické jádro překrývá renesanční, klasicistně upravená fasáda zdobená barokním obrázkem Madony z roku 1664 a rokokovými bukolickými výjevy. ‡ vlevo Renesanční žulový portál domu čp. 77 v Široké ulici se sedátkovými nikami pochází z let 1588 až 1593, kdy dům vlastnil jeden z četných alchymistů Viléma z Rožmberka, Antonín Michael z Ebersbachu, šejdíř a šarlatán, jenž skončil svůj život ve vězení. Vypráví se, že jeho duch se čas od času prochází domem a srdcervoucně při tom vzdychá. ‡ uprostřed Obraz Viléma z Rožmberka namalovaný v 19. století Charlesem Louisem Philippotem podle zachovaných, bohužel dnes už ztracených dobových podobizen. ‡ vpravo

PAN VILÉM SE ZÁŘÍ TÉMĚŘ ANDĚLSKOU… Vilém z Rožmberka se funkce vladaře ujal v roce 1551. V šestnácti letech. Patřil k typickým renesančním vzdělancům a kavalírům. S vynikajícími výsledky studoval v Pasově a právě tam si prý zvolil své životní krédo Festina lente – Spěchej pomalu, které mimo jiné začal používat jako exlibris. Ač „nespěchal“, dokázal ve velmi krátké době vrátit Rožmberky na výsluní, kam po staletí patřili. V pětadvaceti letech se stal nejvyšším komorníkem, v roce 1570 nejvyšším purkrabím. Část polské šlechty o něm uvažovala jako o možném polském králi. Ačkoli byl od mládí abstinent a ze zdravotních důvodů jedl spíše střídmě, rád pořádal pompézní slavnosti i několikadenní hostiny, při nichž se na nádherně prostřených stolech pokrytých vzácnými ubrusy servírovala vybraná krmě: jemné zvěřinové a rybí paštiky, různé druhy masa pečené na rožni, ryby, drůbež, koroptve, sluky, kvíčaly i pěnkavy. Pilo se rožmberské světlé i černé pivo, víno té nejlepší jakosti, dámám se podávaly drahé italské aperitivy.

Na hodovních tabulích nechyběly italské sýry, domácí i cizokrajné ovoce, koláče i šlehačkové dorty…

O těchto oslnivých banketech se vyprávěly neuvěřitelné zkazky ještě dlouho po jeho smrti. Pan Vilém ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 57

‡ 57

2.5.2011 13:22:54

nezapomínal ani na chudé. Traduje se, že když si bral čtvrtou ženu – mladičkou a půvabnou Polyxenu z Pernštejna – po tři dny jich hostil velký počet…

Rožmberský dvorní archivář Václav Březan pana Viléma popsal takto: …Sumou to byl pán všech ctností plný, střídmý, mírný, pokojný, udatný, milosrdný a spravedlivý, rozumný, štědrý, však s dobrým rozmyslem, hospodářský etc. Jen o kousek dál archivář dodal: …a zvláštní libost jměl v stavění.

Pročež hrad Krumlov starý, nepořádný, úzký, tmavý a neveselý, vystavěti dal, takže kromě věže staré podobenství nezůstalo. V dolejším place naskrze z gruntu krásné stavení a pořádné dvojí klenutí, jedno na druhém, kdež zespod marštele a z druhé strany světnice, kuchyně a špižírna jest, a nahoře k úřadům hradským příhodní pokojové vyzdviženi. Item na zámku tudíž velmi ozdobný hrádek a věž při tom okrouhlá, krásná a spanilá, jíž rovné tímto způsobem a položením v Čechách nenachází se. Item k Horní v témž městě vystavěti ráčil zgruntu kolej jezuitskú ve čtyři uhly.

Přestože Václav Březan zesnulého chlebodárce opěvoval až příliš nadneseně, v jednom měl pravdu. Český Krumlov v jeho časech zažil nebývalý stavební rozkvět a právě díky panu Vilémovi získal svůj vyhlášený renesanční půvab. Ve městě tehdy působili architekti zvučných jmen. Například Antonio Ericer (Drizzan), řečený Vlach, jenž se podílel na výstavbě horní části zámku a kuchyně, či Baldassar Maggi z Arogna, který se zaměřil hlavně na úpravu zámeckých interiérů. K jeho dílům však patří i budova knihovny, Nové purkrabství postavené mezi Hrádkem a zámkem a také dlouhá klenutá chodba nad hradním příkopem, jíž se vstupuje do Velké věže.

Vrcholně renesanční sloh rozlehlému sídlu ubral chladnou gotickou vznešenost a vtiskl mu nádech rozvernosti, učinil ho lidštějším a přívětivějším. Věž oživená malebným arkádovým ochozem obdržela elegantní, bohatě zdobenou helmici a fasády zámeckých budov ožily barevnými freskami, sgrafity a chiaroscurovými (šerosvitovými) malbami. Pozornost byla věnována i okrasným zahradám, zvláště pak té, jíž se přezdívalo „Dolní zahrada na Novém Městě“. Současníci ji shledávali ve všech směrech „rozkošnou“. Byla vybudována na renesančních principech, v nichž se příroda, jako hlavní činorodá síla, harmonicky snoubí s uměleckými díly člověka a společně vytvářejí tzv. třetí přírodu, italsky řečeno una terza natura. Část zahrady měla význam hospodářský, pěstovaly se v ní květiny, koření a ovocné stromy.

Rožmberkové nemysleli jen na potěšení a osvěžení, ale i povznesení duše. Aby se snáze mohli zúčastňovat bohoslužeb v areálu minoritského kláštera, nechali si přes Latrán vystavět dlouhou krytou chodbu, jež vedla přímo na panskou emporu (tribunu). V roce 1586 pan Vilém, jenž se s přibývajícím věkem změnil z umírněného v poměrně zaníceného katolíka, pozval do města jezuity. V Horní ulici, na místě šesti měšťanských domů, pro ně nechal Baldassarem Maggim z Arogna vybudovat čtyřkřídlou

Hlavní průčelí latránského domu čp. 53 se může pochlubit nejen gotickými základy, ale i dvěma červeně olemovanými gotickými okénky.

Především však poutá pozornost fasádou pokrytou sgrafity. Ve slepých arkádách je zobrazen renesanční cyklus nazvaný Běh života, v němž je znázorněno deset důležitých etap v životě muže.

V arkádách postranního průčelí se ukrývají záhadné, podle některých kabalistické symboly. ‡ vlevo Jižní strana Budějovické brány, vybudované v letech 1598 až 1602 dvorním architektem Domenikem Benedettem Comettou z Eckthurnu na náklady Petra Voka. Červená rustika spolu s dekorativním rámováním oken a slunečními hodinami dodává jediné dochované městské bráně přívětivý vzhled. ‡ vpravo

58 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 58

2.5.2011 13:22:57

kolej zdobenou sgrafity a renesančními štíty, jež v současnosti slouží jako hotel Růže. Do užívání jezuité obdrželi farní kostel sv. Víta.

Impozantní, barvami hýřící zámek podnítil krumlovské měšťany k tomu, aby mu své domovy připodobnili. Průčelí domů byla korunovaná volutovými a obloučkovými štíty členěnými pilastry a římsami (například čp. 148 až 150 v Horní ulici) a mnohé z nich se rozzářily sgrafity a barevnými freskami. Pozadu nezůstaly ani obytné místnosti. Svědčí o tom například fragmenty nástěnných maleb v latránském domě čp. 15 (v němž však objevíte i gotické malby svatých) a také dům čp. 17 s nádherně vymalovanou síní, kde dokonce na nádvoří vznikla malá renesanční lodžie. V letech 1578 až 1605 vyrostl v Široké ulici rozlehlý městský pivovar. Stavbou byl pověřen proslulý italský architekt Domenico Benedetto Cometta, jenž se v Krumlově na sklonku osmdesátých let 16. století usadil. Jeho zdejší práce se neomezila jen na pivovar, ale společně se švagrem Baldassarem Maggim z Arogna se podílel na výstavbě tzv. Renesančního domu na Plášti, rožmberské zbrojnice a úpravě špitálního kostela sv. Jošta, který Vilémův bratr Petr Vok daroval luteránské církvi.

Celkový počet domů se v Českém Krumlově pohyboval kolem tři sta třiceti pěti až tři sta padesáti.

Počet všech obyvatel města se odhaduje zhruba na tři tisíce, nicméně jejich řady decimovaly morové epidemie. V druhé polovině 16. století se jich přes město převalilo deset, přičemž ta poslední, jež řádila v roce 1598 za vladaření Petra Voka, vzala život téměř sedmi stovkám lidí. Několik rodin vymřelo do posledního člena. Petr Vok tehdy městskou radu nabádal …aby opuštěné domy ve městě byly prodávány hodným a učeným mužům, kteří by obojí řeči, české i německé povědomí byli.

Pan Vilém dbal i na to, aby měšťané Český Krumlov řádně spravovali. Potvrdil jim všechna privilegia, zároveň však odstranil letitou nespravedlnost a zrušil dávná diskriminační opatření vůči Latránu. Obě hlavní městské části byly od roku 1555 vedeny jedinou dvanáctičlennou městskou radou, v níž zasedali dva až čtyři obyvatelé Latránu. Snažil se vyřešit i nepořádky ve správě latinské farní školy založené na počátku 15. století a z jeho popudu při kostele sv. Víta znovu vzniklo literátské bratrstvo, což byl spolek bohatých a vzdělaných měšťanů, kteří zpívali na kůru při nedělních a svátečních mších. Zajímavě zní odůvodnění, které se k obnově tohoto výlučného spolku váže: …ve všech městech Království českého od starodávna v zvyklosti bylo, aby všickni ti, kteříž literním uměním a muzikou obdařeni a vymoženi jsou a kdekoli v městech se nalézají, k zpívání raný mše scházeti se povinni byli.

Pan Vilém z Rožmberka zemřel bezdětný na vodnatelnost a souchotiny v srpnu 1592 v padesáti sedmi letech. Pohřební obřady probíhající nejprve v Praze a následně v Českém Krumlově byly stejně ohromující jako slavnosti, jež za svého života pořádal. Poslední spočinutí nalezl vedle své třetí ženy Anny Marie Bádenské v krumlovském farním chrámu sv. Víta. Petr Vok, který dle svědků kráčel za rakví o čtyři roky staršího bratra zdrcený tak, že ho museli podpírat dva rytíři, dal nad jeho hrobem vztyčit monumentální náhrobek, z něhož se zachovaly jen dvě náhrobní desky umístěné v kapli sv. Jana Nepomuckého. Na konci 18. století se totiž tehdejší majitel Krumlova, kníže Jan Nepomuk Schwarzenberg, rozhodl rožmberskou hrobku z chrámu odstranit. K dovršení činu znevažujícího prastarý český rod byly ostatky pana Viléma a jeho manželky přeneseny do dřevěných schránek a honosné cínové rakve prodány jako starý kov. ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 59

Detail z průčelí latránského domu čp. 15, jenž si do dnešních dnů z velké míry uchoval původní slohovou čistotu.

Přitahuje pozornost renesanční sgrafitovou rustikou a žulovými, černě obarvenými krakorci, na nichž je v celé šíři domu vysazeno první patro. K dovršení čarovného dojmu rozkvétají mezi krakorci všudypřítomné rožmberské růže. ‡ vlevo Když Charles Louis Philippot v 19. století podle dobových podobizen na přání Schwarzenberků vytvářel obraz Petra Voka, přimaloval mu pro větší efekt na hruď řád Zlatého rouna, jehož nositelem však byl jen Petrův bratr Vilém z Rožmberka. ‡ vpravo

‡ 59

2.5.2011 13:23:00

PETR VOK SE SVŮDNOU AUROU ĎÁBELSKOU… Pan Petr Vok po sobě zanechal jiskřivou stopu, přestože se jeho životní krédo jeví jako temné. Na jeho oblíbeném medailonu se skvěla lebka s nápisy: „Memento mori“ (Pomni, že zemřeš) a „Cogita aeternitatem“ (Přemýšlej o věčnosti). V době, kdy se stal rožmberským vladařem, už nebyl žádným mladíkem, ale zralým mužem, jenž doposud žil ve stínu úspěšného bratra. Ač se s Vilémem mnohokrát neshodli, bezesporu se měli rádi. Pravidelně si psali, byť Vilém většinou v dopisech bratra kárá a nabádá k šetrnosti. Petříčka, jak ho něžně nazývá kronikář Václav Březan, prý ženy od malička milovaly a pověst nedostižného svůdníka ho provází až do dnešních dnů. Nestudoval v cizině, ale přímo v Krumlově ho vyučoval Jan Aquarius Soběslavský, pravým jménem Jan Makovský z Makové, nejprve bakalář, později mistr Karlovy univerzity. Jako mladík se Petr Vok seznámil se švagrem svého bratra Viléma, hrabětem Jiřím Arnoštem z Henneberka, a pod jeho vlivem se přiklonil k luteránské víře. V sedmnácti letech se vydal k císařskému dvoru. Následně podnikl kavalírskou cestu po západní Evropě, v Londýně byl přijat anglickou královnou Alžbětou I. Po návratu domů se usadil v Bechyni.

Zajímal se o umění, hudbu i knihy, ale zároveň vedl hýřivý a rozmařilý život. Svědčí o tom zápis kronikáře Václava Březana, že Petr Vok, …pán veselý, dobromyslný, ctitedlný, hodovný i dosti štědrý…, na-

páchal v sedmdesátých letech 16. století dluhy v celkové sumě okolo sto osmdesáti tisíc míšeňských kop. Pro zajímavost – rozlehlé bechyňské panství i s nově přestavěným renesančním zámkem bylo zhruba čtyřikrát levnější! S oblibou pořádal několikadenní bujaré pitky, jež měly pevně daná pravidla a ten, kdo je porušil, byl donucen vypít tzv. pokutu čili velký pohár vína či piva. Navíc se musel zapsat do Pokutních knih. Poznámky podnapilých pánů nám dávají nahlédnout do jejich nepříliš jiskřivého rozpoložení. Například pan Aleš Volbram se svěřil: Pan Bůh spomocník můj a Maruška potěšení mý, kdežto Simeon Běšín z Běšin si postěžoval: Má klisna klepouchá [kulhá] a má žena poctivosti nemá.

Ovšem zápisu Víta ze Rzavého nelze upřít téměř filozofickou hloubku podanou v působivé zkratce: Nemám nic – starej frejíř.

V roce 1580 se Petr Vok oženil s mladičkou Kateřinou z Ludanic, již dle všech známek velice miloval. Vstoupil do řad Jednoty bratrské, stavěl sirotčince i špitály pro chudé. Paní Kateřina, zmítaná záchvaty hysterie a melancholie, zemřela v roce 1601, aniž svému muži dala vytouženého dědice.

O Kateřině z Ludanic se v Krumlově vyprávělo, že si z chóru klarisek půjčovala sošku Jezulátka, jež se nikdy nepokrývalo prachem a obličejíček se mu měnil podle toho, zda se před ním odehrávaly radostné či nešťastné události. Zámecká paní prý Jezulátko jako živé děťátko koupala ve vaničce a ono prý na chvíli obživlo a ručičkama a nožičkama radostně cákalo.

Rozkošný letohrádek Bellaria, postavený v devadesátých letech 17. století v terasovité zámecké zahradě, sloužil především jako hudební pavilon pro letní produkce. V letech 1755 až 1757 byl na základě návrhu Andrease Altomonteho rokokově přestavěn a zvýšen o jedno patro. ‡ vlevo Kouzlo zámecké zahrady je znásobeno kaskádovitou fontánou s působivě rozpohybovanými skulpturami vodních božstev, které v šedesátých letech 18. století vytvořili sochaři Josef Matyáš Griessler a Jan Antonín Zinner. ‡ vpravo Jedna z krumlovských scenerií nám dává nahlédnout do ulice Parkán, za ní se rýsuje hranolová věž bývalého kostela sv. Jošta a mohutná válcová věž Hrádku. ‡ protější strana vlevo

60 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 60

2.5.2011 13:23:03

Fragment barokního obrazu Panny Marie na renesanční fasádě latránského domu čp. 14. Na přelomu 16. a 17. století zde žila vdova Mariana Tošanská, obdařená tak hádavou a pomlouvačnou povahou, že městská rada požádala vrchnost, aby jí bylo nařízeno se z města vystěhovat. ‡ vpravo nahoře Domovní znamení klobouku napovídá, že ve starobylém latránském domě čp. 72 po jistou dobu pobývali kloboučníci.

Prvním mistrem tohoto řemesla se v roce 1637 stal Hans Anderst, nicméně kloboučníci zde žili ještě na počátku 19. století. ‡ vpravo dole

Krátce po smrti bratra na posledního rožmberského vladaře dolehly obrovské dluhy. Přestože se projevil jako dobrý hospodář, musel začít prodávat okrajová panství a nakonec došlo i na rodové sídlo.

Ač se stěhoval do honosně přestavěného zámku v Třeboni, opouštěl Krumlov s těžkým srdcem. V krátkém období, kdy ve městě působil, pokračovala výstavba skvostných renesančních staveb a nemálo jich bylo započato. Patří k nim například Budějovická brána s bosovaným hlavním průčelím členěným toskánskými pilastry a klenutým průjezdem, kterou Domenico Benedetto Cometta postavil podle dřevorytu uveřejněného v knize Tutte l’Opere d’Architettura od Sebastiana Serlia. Předpokládá se, že předlohu mu vyhledal sám Petr Vok. K dalším stavebním počinům pána z Rožmberka patří výstavba dvanácti domků na Budějovickém předměstí, které si od něho odkoupili poddaní pracující v jeho službách. Dvě stavení (čp. 113 a 114), byť důkladně přestavěná, se dochovala až do současnosti.

PŘÍBĚH TÉMĚŘ HOROROVÝ Český Krumlov si od Petra Voka koupil císař Rudolf II. Habsburský. Nikdy tu delší dobu nepobýval, avšak v roce 1606 na zámku za trest ubytoval svého nejstaršího syna Julia Caesara d’Austria nazývaného don Julio, jehož zplodil se svou dlouholetou, oficiálně uznávanou milenkou Kateřinou ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 61

‡ 61

2.5.2011 13:23:06

Stradovou. Mladík trpěl duševní chorobou, projevoval se jako sexuální zvrhlík a násilník. V Krumlově vyvolával výtržnosti, opíjel se a znásilňoval děvčata. Dva hrůzné roky žili měšťané v neustálém strachu z toho, co nepříčetný levoboček zase provede. Jeho divoké řádění vyústilo v bestiální vraždu Markéty Pichlerové, šestnáctileté dcery místního lazebníka – pro zajímavost, bývalá lazebna (Latrán čp. 1), v níž nešťastnice vyrůstala, se nachází těsně u Vltavy přímo naproti kostelu sv. Jošta. Zámecký hejtman Jan Nygrýn událost popsal následovně: …mnohými ranami bodnými, sečnými, jak v hlavě, tak v celým životě jí zdělavše, z světa sprovodil, uši uřezal, jedno oko vyťal, zuby s dásněmi dolními do úst vrazil…

Zbytek života strávil Julius Caesar uvězněn v zamřížované komnatě vybavené suchým záchodem.

Vše potřebné, včetně jídla, mu strážní podávali přes mříže. Záchvaty šílenství se stále stupňovaly. Císařův syn zemřel v červnu 1609, děsivě zanedbaný, nahý… Patrně mu praskl absces, jenž se mu utvořil v krku. Kronikář Václav Březan to vyjádřil slovy: …Rarášek ho udávil! Rakev s ostatky byla v tajnosti zazděna v krumlovském minoritském klášteře. Dodnes nebyla objevena.

Groteskně barvitá, až výstřední atmosféra zámeckého Maškarního sálu okouzlí a rozveselí každého návštěvníka. Všude, kam oko dohlédne, se na iluzivních nástěnných malbách Josefa Lederera skvěle baví rozjařená společnost aristokratů, čas od času zpestřená charakteristickými výjevy z francouzských a italských komedií dell’arte…

V BARVITÉM REJI DIVADELNÍCH A ZAHRADNÍCH SLAVNOSTÍ V roce 1622 Ferdinand II. Habsburský věnoval zdejší panství osobnímu rádci, štýrskému šlechtici Janu Oldřichu z Eggenberga. Později ho povýšil na knížete a jeho statkům propůjčil titul vévodství krumlovské. Do podoby zámku však výrazněji zasáhl až Jan Kristián z Eggenberga, vnuk Jana

62 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 62

2.5.2011 13:23:15

Rokokové zámecké divadlo patří ke skutečným skvostům jak z architektonického, tak z technického hlediska. Těžko byste mu v Evropě hledali konkurenta. Svědčí o tom i tzv.

Chrám, tedy jedna z deseti dochovaných scén namalovaných temperami na plátno Janem Wetschelem a Leo Märklem v šedesátých letech 18. století.

Oldřicha, jenž se zde usídlil s manželkou Marií Ernestinou rozenou ze Schwarzenberga v šedesátých letech 17. století. Barokní přestavba, k jejíž realizaci byl povolán Giacomo Antonio de Maggi, se dotkla celé jižní strany Horního zámku. Oba manželé zbožňovali hudbu a divadlo. Nejprve se hrálo a muzicírovalo ve Zlatém sále, pokrytém nádhernými malbami od salcburského malíře Johanna Martina Schaumbergera, zároveň však za Plášťovým mostem vzniklo dřevěné divadlo, jež bylo o osmdesát let později přestavěno na kamenné. Představu o tom, jak živá a barvitá bývala tehdejší představení, si můžete udělat nejen z dochovaných kostýmů a kulis namalovaných Janem Wetschelem a Leo Märklem, ale i z podivuhodných rekvizit, mezi nimiž vyniká létající vůz či stroj na výrobu hromů a blesků…

K jedinečným architektonickým dílům, v nichž se odráží kulturní rozhled světaznalého manželského páru, patří Horní zahrada, označovaná též jako Lustgarten neboli libosad. Podle italských vzorů – v úvahu mimo jiné přichází zahrada římské vily Doria Pamphili papeže Inocence X. – ji v barokním stylu, ovšem s přihlédnutím k prověřeným renesančním postupům, vytvořil Giacomo Antonio de Maggi. Centrálním bodem geometricky řešené zahrady se stal kouzelný letohrádek Bellaria, kde se odehrávaly letní hudební produkce. Na obou koncích příčné zahradní osy zurčely fontány a dodávaly zahradě snový, lehce nadpozemský půvab.

Podobu zámku i Horní zahrady zásadně ovlivnili i Schwarzenbergové, kteří v roce 1719 Krumlov zdědili. Pozdně barokní a rokokové úpravy, jež šlechtickému sídlu vtiskly konečnou podobu, proběhly za účasti architektů Pavla Ignáce Bayera, Antona Erharda Martinelliho a císařského divadelního inženýra, kreslíře a grafika Andrease Felixe Altomonteho, k jehož nejslavnějším dílům patří unikátní Maškarní sál, zabírající celé patro západního křídla. Od shora dolů ho pokrývají iluzivní scény znázorňující rozjařenou masopustní společnost v kostýmech ve stylu commedia dell’arte – neboli komedie profesionálních herců, která vychází z italské lidové frašky a antického mimu. Živé rokokové malby navozující dojem trojrozměrnosti v roce 1748 vytvořil vídeňský malíř Josef Lederer.

Stavební vývoj zámku byl dovršen vybudováním krytého třípodlažního Plášťového mostu spojujícího zámek se zahradou a divadlem, jenž se od druhé poloviny 18. století působivě klene nad hlubokým hradním příkopem.

BAROKO NEJEN PRO OKO… Přestože se o Českém Krumlovu často mluví jako o goticko-renesančním městě, baroko se svou mystickou hloubkou, dramaticky vystupňovaným napětím i pompézností spojenou s určitou dávkou nevázanosti našlo své uplatnění nejen ve stavebních úpravách zámku, ale i ve vzhledu měšťanských a církevních budov. Mnohé renesanční domy stojící na pevných gotických základech obdržely průčelí ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 63

‡ 63

2.5.2011 13:23:18

Antependium neboli ozdobný závěs z přední strany oltáře kaple na Křížové hoře představuje Český Krumlov pod ochranou Panny Marie a světců. Pochází z let 1727 až 1728 a pravděpodobně ho vytvořil Petr Antonín Anneis. (olejomalba na plátně, 94 × 167,5 cm, Regionální muzeum v Českém Krumlově) Spodní chodba Plášťového mostu spojuje Maškarní sál se zámeckou zahradou, prostřední obrazárnu se zahradou a vrchní chodbou byste se přes krovy střech dostali až do minoritského kláštera na Latránu. ‡ protější strana

rozčleněná pilastry a korunovaná důstojnými štíty. Barokní sloh spojovaný s rekatolizací a návratem k okázalé zbožnosti v roce 1639 obohatil město o novostavbu jezuitského divadla a v letech 1650 až 1652 o monumentální jezuitský seminář, jenž zaujal místo čtyř zbouraných měšťanských domů v Horní ulici.

Nejvýraznější proměnu však prodělala původně gotická prelatura, založená okolo poloviny 14. století (čp. 155), jež leží taktéž v Horní ulici. Čtyřkřídlá budova sloužící jako příbytek pro arciděkany a preláty chrámu sv. Víta – titul infulovaného preláta, jenž měl právo nosit infuli (mitru) a berlu, poprvé získal v roce 1655 vikář Jiří Bílek z Bílenberka – se do lichoběžníkového nádvoří obrací barokními fasádami rozčleněnými lizénami, z jedné strany i půvabnou rokokovou arkádou, která prostoru dodává lehkost a švih. Nádherným pozůstatkem pozdně barokního či spíše rokokového období je hlavní sál s bohatě štukovaným stropem a nástěnnými freskami od jihočeského umělce Františka Jakuba Prokyše. V areálu se kromě jiného nacházel pivovar s výčepem. Nesměl však konkurovat městskému, a tak se zdejším pivem mohli potěšit jen zaměstnanci či poddaní prelatury. Pivovar byl častým zdrojem požárů, od roku 1652 tu hořelo šestkrát, v roce 1768 požár dokonce zpustošil i sousední jezuitskou kolej a seminář.

Barokní úpravy se dotkly radnice i chrámu sv. Víta, zvláště pak jeho interiérů. Stranou nezůstal ani klášter minoritů s kostelem Božího těla a Panny Marie Bolestné, na jehož přestavbě se podílel Giacomo Antonio de Maggi. V rajské zahradě klášterního ambitu nechala kněžna Marie Ernestina z Eggenberga v roce 1688 vybudovat kapli zasvěcenou Panně Marii Einsiedelské. Téměř o sto let později pokryly stěny gotické kaple sv. Wolfganga rokokové malby od Johanna Wenzela Tschöpera.

Poněkud zpustlý, zatím jen z malé části opravený klášterní areál je dnes využíván rytířským řádem křížovníků s červenou hvězdou.

Aby bylo možno dát veřejně najevo hlubokou a okázalou zbožnost, jež úzce souvisela s barokem a rekatolizací, byla na Křížové hoře v letech 1709 až 1710 vystavěna poutní kaple sv. Kříže a Panny Marie. Mimo jiné se v ní nacházelo oltářní antependium (ozdobný závěs) s dobovým vyobrazením města a jeho patrony, které je dnes uchováváno v regionálním muzeu. Ozdobou hlavního náměstí se stal mariánský sloup se sochami svatých od Matěje Václava Jäckla z let 1712 až 1716. Z téže doby pochází přestavba rožmberské zbrojnice na knížecí pivovar.

LETEM MODERNÍM VĚKEM Na sklonku 18. století se umělecký a architektonický vývoj historického jádra v podstatě zastavil.

Ani 19. století v tomto směru mnoho nového nepřineslo. Byly zbourány hradby, město začalo pronikat do okolní krajiny, rozvíjela se předměstí, vyrostly textilní a papírenské továrny, těžila se zde tuha, fungovaly dva pivovary. V polovině 19. století měl Krumlov zhruba pět tisíc obyvatel. Pro zajímavost – o jejich stravování kromě jiných pečovalo šestnáct řezníků, dvanáct pekařů, dva perníkáři a jeden cukrář. Nacházelo se tu čtyřicet sedm výčepů piva a čtrnáct hospod.

64 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 64

2.5.2011 13:23:20

Cesky Krumlov.indd 65

2.5.2011 13:23:21

Ve dvacátém století vývoj města ovlivnily dvě světové války se všemi jejich důsledky, včetně odsunu obyvatel německé národnosti. V roce 1963 byl Český Krumlov vyhlášen městskou památkovou rezervací a o dvacet devět let později zapsán na Seznam UNESCO. Stal se magnetem pro naše i zahraniční turisty, každý rok jich Krumlov navštíví více než milion. Kromě památek zde hledají a stále ještě nacházejí nesporný půvab a duši lidského sídla, z něhož vyzařuje úzké a přátelské sepětí člověka s místem, kde žije.

ZÁSTUPCE LIDSKÝCH DUŠÍ V okouzlujících českokrumlovských výhledech a sceneriích hraje důležitou roli monumentální trojlodní kostel sv. Víta. Po dlouhá staletí byl nepřehlédnutelným symbolem církevní moci a zároveň důstojným útočištěm pro ztrápené lidské duše, jež pod velkolepou síťovou klenbou podepřenou osmi štíhlými vznosnými sloupy čerpaly životní sílu a nacházely odpuštění. Pravidelné setkávání ve farním kostele mělo ve středověkém městě významný rozměr sociální. V jednom, byť odděleném prostoru se k modlitbě scházeli šlechtici, bohatí patricijové, obchodníci, řemeslníci i chudina. Sdílený projev zbožnosti a pokory posiloval sounáležitost městské komunity. Výstavnost farního kostela pak byla odrazem bohatství města i jeho donátorů.

Zadní průčelí čtyřkřídlé jezuitské koleje vybudované v letech 1586 až 1588 podle návrhu rektora pražské jezuitské koleje Alexandra Vojta rožmberským stavitelem Baldassarem Maggim z Arogna. Malebné výhledy na řeku a plešivecké předměstí si dnes místo pilných a poslušných žáčků dopřávají návštěvníci luxusního hotelu Růže. ‡ vlevo Trojlodnímu farnímu kostelu sv. Víta to na malém ostrohu nad řekou Vltavou velice sluší. Vypadá impozantně, důstojně a vznosně, tedy přesně tak, jak se na svatostánek bohatého a výstavného města sluší. ‡ vpravo

66 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 66

2.5.2011 13:23:26

Malebné městské zákoutí na břehu Vltavy. Za domem s nově opravenou klasicistní fasádou můžete vidět pozůstatky městských hradeb. ‡ vlevo Detail bohaté dekorativní výmalby přízemní erbovní síně v domě čp. 74 v Široké ulici. Skvostné renesanční malby erbů krumlovské vrchnosti, umístěné ve štukových kruzích, byly objeveny při rekonstrukci domu v devadesátých letech 20. století. Pro zajímavost – na sklonku 16. století dům vlastnil městský písař Fridrich Litvín, záletný muž, jenž díky prozrazené cizoložné aféře skončil v žaláři. Navíc přišel o majetek i postavení… ‡ dole

Při pohledu na chrám sv. Víta je zřejmé, že Český Krumlov v minulosti patřil k městům významným a bohatým. Objevíte v něm téměř všechny vývojové stavební fáze, hranolová románská okénka v chrámové věži, cihelné i kamenné gotické klenby, kaple, fresky, okna i sanktuář, barokní a rokokové oltáře i kaple. K nejzajímavějším patří kaple sv. Jana Nepomuckého v levé boční lodi, v níž se nacházejí náhrobní kameny Viléma z Rožmberka a jeho třetí manželky Anny Marie. Kapli nechal v letech 1725 až 1726 vybudovat Adam František ze Schwarzenberga společně s manželkou Eleonorou Amálií z vděčnosti za narození vytouženého dědice. Ve výklenku kaple postavené Antonem Erhardem Martinellim jsou pohřbena srdce některých Schwarzenbergů. Taktéž se tu ve stříbrném relikviáři nachází ramenní kost sv. Jana Nepomuckého – dar od kardinála Bedřicha Schwarzenberga –, jež bývala jednou za rok vystavena ke zbožnému uctívání. Na samém sklonku 19. století byl chrám novogoticky přestavěn a jeho věž zvýšena o jedno patro. Stavba tím získala svou dnešní podobu. Stejně nádhernou, jakou měla na počátku 18. století, kdy básník Johann Franc Anton Tschernichen napsal: Městský farní a arciděkanský kostel sv. Víta je skutečně královská, velmi vysoká, krásná a velká stavba s třinácti oltáři, s krásnými chóry a trojími velkými varhanami, nádhernou křtitelnicí mezi čtyřmi velkými mramorovými sloupy, že jemu podobný nebude nikdy k spatření…

RADOSTI I STRASTI STŘEDOVĚKÉHO MĚSTA… Přitažlivost Českého Krumlova je zapříčiněna úchvatnou polohou, nespočtem památek i poutavými osudy jeho obyvatel. Nepřehlédnutelnou roli hraje skutečnost, že si zachoval mnohé atributy středověkého města, budovaného s ohledem na přirozenou potřebu lidí se sdružovat, pobývat vedle sebe v sousedském poklidu i sváru, pomáhat si v době ohrožení či se jen tak potkávat v ulicích i na tržištích…

Srdcem a zároveň i žaludkem středověkého města bývalo náměstí neboli tržiště. Protože podle tehdejších názorů bylo město chápáno jako „velký člověk“, nesměla mu chybět ani hlava, jež se musela nacházet hned vedle žaludku, čili přímo na hlavním náměstí. Hlavou je samozřejmě myšlena radnice a tu má Český Krumlov umístěnou na správném místě. Je krásná, důstojná, nepřehlédnutelná. Zabírá téměř polovinu severní strany náměstí Svornosti a poutá pozornost vznosnými oblouky podloubí, vysokou atikou ozdobenou dvěma pásy polopilířků a kuželek, to vše korunováno keramickými rokokovými vázami. Čelní fasádu má zdobenou erby Českého Krumlova, země české, Eggenbergů a Schwarzenbergů. Rozložitá budova, jež vznikla v druhé polovině 16. století přestavbou dvou či tří gotických domů, byla mnohokrát upravována, svůj převážně renesanční charakter však ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 67

‡ 67

2.5.2011 13:23:30

neztratila. A protože propletence lidských vztahů se od počátku věků nijak nezměnily, vypráví se, že jeden z domů, na jejichž základech radnice stojí, odkázal ctihodný měšťan Petr Pryms nikoli rodině, ale jisté Voršile Mikulášové. Vzbudilo to však nevoli a vnadná ženština nakonec nedostala zhola nic.

Sousední dům čp. 2 má kořeny na počátku 14. století a traduje se, že v něm straší zlý hostinský.

V domě čp. 4 se zachovaly fragmenty raně renesančních maleb z první poloviny 16. století ilustrující satirické verše, jež napsal římský básník Aules Persius Flaccus. V roce 1601 se v něm konala svatba syna krumlovského hejtmana Jana Benýdka z Veveří a Mysletína, na níž byl vzácným hostem Petr Vok z Rožmberka. Rohový dům čp. 7 má gotické jádro a na obnovené fasádě můžete obdivovat malované renesanční prvky. Ve druhé polovině 16. století v domě býval zájezdní hostinec s deseti lůžky a stájemi pro čtyřicet koní, který na sklonku 16. století vlastnil Jan Ledenický zvaný Podlaha, úředník Viléma z Rožmberka a později správce rožmberského paláce v Praze. Jeho slibná životní dráha však skončila neslavně, 27. července roku 1599 byl pro podvody, krádeže a cizoložství v Krumlově oběšen.

Zajímavý je i dům čp. 8 na rohu Židovské ulice a náměstí Svornosti. Patří k nejstarším patricijským domům ve městě a tak jako většina zdejších staveb je harmonicky poskládán z rozličných stavebních slohů. V roce 1510 dům vlastnil rožmberský kancléř Mikuláš z Pelhřimova, jenž ho o deset let později prodal důlnímu podnikateli Šebestiánu Wiennarovi ze Salzburgu. Od roku 1545 v něm bydlela rodina Singeršpilerova, zabývající se prubířstvím zlata. V roce 1598 všichni její členové podlehli moru.

Kamenná rožmberská růže z renesančního portálu domu čp. 97 v Široké ulici. ‡ nahoře Náměstí Svornosti vévodí velkolepá renesanční radnice. Rozložitá budova s bělostnou fasádou ukončenou vysokou dvoupásmovou atikou s keramickými vázami pochází z počátku druhé poloviny 16. století, kdy byla původní radnice stavebně sjednocena s jedním či dvěma sousedními domy. ‡ dole

68 ‡ ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 68

2.5.2011 13:23:34

Domu čp. 12 se říká Zlatokorunský. Po dlouhý čas byl totiž mylně spojován s listinou z roku 1309, v níž je jeden z domů na náměstí uváděn jako majetek kláštera Zlatá Koruna. Na sklonku 15. století dům vlastnil rožmberský kancléř a humanista Václav z Rovného, jenž ho nechal přestavět v pozdně gotickém stylu. Dům čp. 14 v sobě skrývá skutečný skvost – v Růžovém salonku můžete obdivovat nástěnné malby z druhé poloviny 16. století, na nichž se odehrávají scény z Ovidiových Metamorfóz. Jelikož vznikly v době renesance, jež se obracela k přirozenosti člověka, mají většinou erotický nádech. Na jedné ze scén se miluje Leukothoe, dcera krále Orchama, s božským Apollonem, na jiné zvědavci zaujatě pozorují dvojici v milostném objetí. Dům čp. 15, jenž se pyšní dochovaným gotickým portálem a kamenným ostěním oken prvního patra, po celé 16. století sloužil jako pekárna, o čemž svědčí nejen dochované záznamy, ale i pozůstatky pekařské pece v suterénu.

Dvoupatrový, pozdně gotický a v časech renesance důkladně přestavěný Krčínův dům (čp. 54) patří k nejzajímavějším stavením Českého Krumlova. Nachází se jen pár kroků od náměstí Svornosti, na rohu Široké ulice a náměstíčka Na Louži. Jeho fasády jsou bohatě pokryty roztodivnými malbami.

Z iluzivních přízemních oken západního průčelí vyhlíží pán a paní domu, v prvním patře se z okna vesele šklebí malá opička, o kus dál se u okna zadumaně zastavil mladý muž. O tomto domě se říká, že patříval Jakubu Krčínovi. Tvrzení se však nezakládá na pravdě, v časech, kdy slavný rybníkář žil, ho vlastnil sladovník Tomáš přezdívaný Tomandl na louži, v šedesátých letech 16. století dům zdědil jeho syn, rožmberský úředník Filip Nuss, jenž zemřel v roce 1597. Netrvalo nijak dlouho a vdova Voršila si vzala Floriána Ronnera a převedla na něj dům i se stájemi a pivovarským zařízením. O kus dál v Široké ulici, v domě s půvabným renesančním portálem (čp. 77), bydlel v polovině 16. století alchymista Michael Antonín z Erbachu, jenž Vilémovi z Rožmberka sliboval nejen zázračné rozmnožení zlaťáků, ale i elixír mládí. Dochoval se dopis z roku 1592, v němž stojí, že …lék ze zlata „aurum potabile“ má již v ruce a pán jej může kdykoliv mít. Vilém však zakrátko zemřel a jeho bratr Petr Vok dal vykutáleného chlapíka pro podvody a šarlatánství vsadit do kobky poblíž medvědího příkopu, kde nešťastník o rok později bídně zhynul. Byl však pohřben se vší důstojností. Jeho náhrobek objevíte v křížové chodbě minoritského kláštera.

Téměř každý ze starobylých českokrumlovských domů by si zasloužil alespoň zmínku. Ať už pro svou architektonickou hodnotu či pro jedinečné události, kterými je opředen. Stačí však, abyste se zdejšími uličkami a zákoutími prošli s otevřenou myslí, a staleté příběhy vás samy osloví…

ČESKÝ KRUMLOV

Cesky Krumlov.indd 69

Vchod do Zámecké lékárny působí starobyle, ale není tomu tak. Lékárna byla v domě čp. 46 v ulici Latrán při hlavním vstupu do zámeckého areálu zřízena teprve v roce 1913. Historie domu však sahá do 14. století. Od počátku sloužil jako obydlí vyšších panských úředníků či drobných šlechticů konajících službu na krumlovském dvoře. ‡ vlevo Podvečerní atmosféra dodává domu čp. 69 v Kájovské ulici tajuplný nádech, v němž vyplouvají na povrch osudy a životní příběhy jeho obyvatel… ‡ uprostřed Detail renesanční fasády tzv. Krčínova domu, v němž však slavný rybníkář nikdy nebydlel. O přísné ženské tváři za oknem se traduje, že patří Krčínově první manželce, paní Dorotě Slepičkové z Krumlova, která byla o třicet let starší než on. Pochopitelně si ji nevzal z lásky, ale proto, že vlastnila velký majetek a jemu v té době hrozilo vězení pro dlužníky. V nerovném manželství pak strávil dvacet jedna let. ‡ vpravo

‡ 69

2.5.2011 13:23:37

KUTNÁ HORA Pokladnice českých králů Pokud se rozhodnete navštívit Kutnou Horu, připravte se na jedinečné zážitky.

Panoramatu města dominují kostely v čele s vysokou věží kostela sv. Jakuba a úžasným gotickým chrámem sv. Barbory. V malebných středověkých uličkách budete mít pocit, že jste vstoupili rovnou do pohádky. Město vzniklo koncem 13. století při bohatých nalezištích stříbrné rudy. Vydatná těžba učinila z českých králů nejbohatší panovníky Evropy a Kutná Hora se stala hned po Praze nejdůležitějším místem v zemi. Dějiny Českého království jsou s Kutnou Horou propojeny neoddělitelným poutem, stejně pevným, jakým je historie města spjata s dolováním stříbra. Pro svou historickou hodnotu, cennou architekturu a nezaměnitelného genia loci byla Kutná Hora v roce 1995 zapsána na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

OZVĚNY STŘÍBRA V HLUBINÁCH ČESKÝCH DĚJIN Kdo a kdy objevil zdejší, na stříbro bohaté galenitové žíly, už asi zůstane zahaleno tajemstvím. Téměř s určitostí však lze říct, že se tu stříbro těžilo v osmdesátých letech 10. století, kdy kraji vládli mocní Slavníkovci. Z vytěženého vzácného kovu pak na hradišti Malíně, které se nacházelo na předměstí dnešní Kutné Hory, razili stříbrné denáry opatřené latinským nápisem MALIN CIVITAS. V minulosti mnozí historici soudili, že ražba mincí, jíž Slavníkovci stavěli na odiv své bohatství, se stala rozhodující příčinou jejich konce. Osudný okamžik se podle kronikáře Kosmy odehrál 28. září 995, kdy byly skupinou pražských knížecích družiníků přepadeny Libice. Po nájezdu zůstalo z hlavního rodového sídla jen spáleniště a spousta mrtvých, včetně čtyř Slavníkových synů. Zda se krutý čin odehrál na příkaz přemyslovského knížete Boleslava II., či to byl jen náhodný loupeživý vpád, je dodnes předmětem dohadů.

V roce 1142 se na pozvání velmože Miroslava, šlechtice z družiny knížete Vladislava II., v Sedlci usadili cisterciáci z opatství Waldsassen v Horní Falci. Právě oni se podle pověsti zasloužili o znovuobjevení zdejších stříbrných rud. Blíže neurčeného dne roku 1237 se prý mnich Antoň vydal do lesů, aby vyhledal vhodná místa pro nová pole. Tam, kde dnes stojí kostel sv. Jakuba, únavou usnul. Zdálo se mu, že stojí na mýtině, v ruce drží motyku a ať kopne, kam kopne, všude se blyští stříbro. Když se probudil, nemohl uvěřit svým očím. Nedaleko něho ze skály vykukovaly tři stříbrné pruty. Aby je nemohl nikdo spatřit, svlékl mnišskou kutnu, pruty jí přikryl a běžel vše oznámit opatovi. Zanedlouho pak byly na místě nálezu otevřeny stříbrné doly. Kolem nich se rozrostlo město, které jeho prý obyvatelé podle svlečené mnišské kutny a vrchu, v němž se stříbro našlo, pojmenovali Kutná Hora.

VE ZNAMENÍ STŘÍBRNÉ HOREČKY Přestože se zdá pravděpodobnější, že název města je odvozen od slova kutat, má tato legenda nesporný půvab. Je v ní obsaženo i ono pověstné zrnko pravdy, jelikož první písemné zmínky dokládají, že stříbro bylo na území sedleckého kláštera objeveno kolem roku 1260. Cisterciákům však nepatřilo.

Veškeré nerostné bohatství náleželo podle práva zvaného „horní regál“ panovníkovi. Přísné řádové předpisy mnichům neumožňovaly ani podílet se na těžbě. Příjmy z dolování stříbra jim tedy plynuly především z pronájmů pozemků a také z církevní správy prudce rostoucí havířské aglomerace.

Ve kterých místech se tenkrát kutalo stříbro, není lehké určit. Dá se však předpokládat, že se dolovalo především pod vrchem Sukovem, Kaňkem a Kuklíkem. O posledním z nich praví pověst, že se tu před osudnou bitvou na Moravském poli zastavil český král Přemysl Otakar II. Zkonfiskoval na pět set koní pohánějících těžní žentoury a do svého vojska naverboval velký počet havířů. Chybějící koňské i lidské síly prý zapříčinily zatopení a tedy i zničení stovky kuklických šachet.

Zprávy o tom, že se ve středních Čechách v okolí „Kaňkovských“ vrchů nachází vydatné naleziště stříbra, přilákaly po roce 1290 do těchto míst obrovské množství lidí toužících po zbohatnutí či alespoň po slušnější existenci. Do osady, jež byla zprvu nazývaná „Cuthna antiqua“ (Stará Kutna) a od roku 1289 „Mons Cuthna“ (Hora Kutna), houfně přicházeli dobrodruzi, prospektoři, havíři, řemeslníci

Vývoj kutnohorského znaku je složitý, nikdy v něm však nechyběla hornická kladívka. Najdete je i na jeho současné podobě. Nalézají se v dolní části půleného, zlato-červeného štítu, v němž stříbrný dvouocasý lev kladívko drží pravou zadní nohou a černý orel spárem. ‡ nahoře Na pozdně gotické malbě v Mincířské kapli chrámu sv. Barbory razič mincí neboli pregéř zhotovuje stříbrné pražské groše tzv. ražbou pod kladivem. Každý z pregéřů byl denně schopen vyrazit na dva tisíce mincí! ‡ dole Panoramatu města vévodí trojlodní kostel sv. Jakuba Většího, proslulého ochránce poutníků, bojovníků, lékárníků, kloboučníků i horníků. Byl založen někdy mezi rokem 1320 až 1330 a patří k prvním kamenným kostelům v Kutné Hoře. ‡ protější strana

202 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 202

2.5.2011 12:40:32

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 203

‡ 203

2.5.2011 12:40:43

Ruthardská ulička, zdejšími obyvateli s láskou přezdívaná Ruthardka, si zachovala kouzlo starých časů, kdy tu žila bohatá patricijská rodina Ruthardů, jež se účastnila důlního podnikání a významně zasahovala do politických záležitostí celé země. V 1309 se při střetech a krvavých srážkách s vysokou šlechtou o přístup k zemským úřadům dokonce podílela na zajetí českých pánů v čele s Jindřichem z Lipé.

i obchodníci, převážně německého původu. Mnozí z nich i s rodinami. Kolem šachet s jednoduchým těžebním zařízením se překotně rozrůstala narychlo postavená obydlí, dýmaly tam hutě, hlučely krčmy, voněly či čpěly chlebové a masné krámy a nechyběly tu ani lázně a dřevěné kaple. Bouřlivá nálada havířské komunity bývá přirovnávána k atmosféře zlatokopeckých osad 19. století.

V jedné ze starých štýrských kronik se píše o „sběhu ke Kutně“, při němž vznikl Babylon, kde uprostřed směsice staveb a změti jazyků bláznivě žije na sto tisíc přistěhovalců! To však bylo tvrzení poněkud přehnané. Počet tehdejších obyvatel „Kutny“ jen stěží přesáhl patnáct tisíc. Během velice krátkého času se však stala druhým největším a nejdůležitějším městem Českého království. Zásadním způsobem k tomu přispěl rok 1300, kdy král Václav II. pro vzrůstající havířskou aglomeraci vydal horní zákoník Ius regale montanorum, v němž stanovil pravidla týkající se těžby stříbra i jeho odkupu do královských mincoven. Dokument mimořádné právní hodnoty, na jehož vzniku se podílel vynikající znalec římského a církevního práva Ital Gozzo z Orvietta, se zabýval i pracovními podmínkami havířů: zajišťoval jim šestihodinovou pracovní dobu (ovšem dolovalo se v nepřetržitém čtyřsměnném provozu), kladl důraz na bezpečnost práce, odvětrávání i odvodňování štol!

Zákonem stanovený podíl krále na těžbě se nazýval urbura a představoval asi osminu výtěžku. Pro představu – v době Václava II. se ročně vytěžilo deset tun stříbra, přičemž král si přišel zhruba na sto až dvě stě hřiven stříbra týdně. A z jedné hřivny se dalo vyrobit 64 pražských grošů…

BĚLOSTNÍ A KULAŤOUČCÍ KUTNOHORŠTÍ ZMRZLÍCI Ačkoli dochované zprávy o králi Václavu II. často mluví jako o podivínském a neurotickém muži, jeho činy nám představují inteligentního panovníka s neobyčejným rozhledem. K obdivuhodným státnickým rozhodnutím, uskutečněným za pomoci florentských odborníků, patřila velkorysá mincovní reforma. Stáhl při ní z oběhu brakteáty a denáry, dosavadní a nízkým obsahem stříbra znehodnocené mince, a zavedl jednotné a kvalitní platidlo: stříbrný pražský groš, jehož název je odvozen z latinského denarius grossus (tlustý denár). Přídomek pražský je nasnadě – nová mince se zpočátku po krátký čas razila v Praze. Protože se v Kutné Hoře těžilo ohromující množství stříbra – v nejlepších letech až 40 procent veškeré evropské produkce –, soustředil Václav II. ražbu mincí do Kutné Hory, kde zřídil centrální mincovnu, podle Italů (Vlachů), kteří tam pracovali a měli na jejím vzniku podíl, záhy nazvanou Vlašský dvůr. Václav II. taktéž zavedl státní monopol na stříbro, což znamenalo jeho povinný výkup v mincovně v Kutné Hoře.

První pražské groše měly průměr 28 milimetrů, vážily 3,8 gramu a obsahovaly 93 procent ryzího stříbra. Pro jejich ledově jiskřivý třpyt se jim začalo říkat „zmrzlíci“. Razily se téměř dvě stě padesát let a dalo se jimi platit po celé Evropě. Staly se nejslavnější českou mincí v dějinách. I po výtvarné stránce patřil pražský groš k mimořádně zdařilému platidlu. Na jeho líci se blyštěla královská koruna 204 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 204

2.5.2011 12:40:46

obtočená jménem panovníka, nad ním byl vyražen další opis – DEI GRATIA REX BOHEMORUM (Z Boží milosti král český). Na rubu se skvěl český heraldický lev s korunou a opisem GROSSI PRAGENSIS (Groše pražské).

Protože tato masivní mince byla pro méně majetné lidi prakticky nedostupná, začal se v Kutné Hoře razit také parvus, což znamená malý, kterého se počítalo dvanáct do groše. Vážil 0,5 gramu a obsahoval zhruba 54 procent stříbra. V roce 1384 byla ražba parvů ukončena a jako drobná mince začal sloužit peníz a haléř.

STRUSKA A DŮLNÍ KAL JAKO ÚČINNÁ CHEMICKÁ ZBRAŇ?

Mince, jež z kutnohorských dolů plynuly do královské pokladny a činily z Václava II. jednoho z nejbohatších panovníků, se staly trnem v oku Albrechtu Habsburskému. Z titulu římského krále požadoval na českém králi každoroční vazalský poplatek ve výši osmdesáti tisíc hřiven stříbra, nebo chtěl mít na plných šest let k dispozici „bezednou pokladnici“ Kutnou Horu. Navíc si přál, aby se Přemyslovci vzdali vlády v Uhrách, popíral jejich nárok na polskou korunu a chtěl, aby Václav vrátil říši Chebsko a zástavy v Míšni a Horní Falci. Poté, co sebevědomý český král tyto požadavky odmítl, Albrecht na něho na jaře roku 1304 uvalil říšský acht (klatbu) a na počátku podzimu vpadl do českých zemí s početnou armádou. Zatímco část vojsk plenila Moravu, on sám oblehl narychlo zbudované dřevěné palisády Kutné Hory. Její obyvatelé se uchýlili ke lsti. Jedovatou struskou a důlními kaly prý otrávili Malešovský potok, u kterého si nepřítel vybudoval tábor. Vzápětí mezi oblehateli vypukla epidemie.

Ať už říšské vojáky oslabila úplavice či otrava znečištěnou vodou, výsledek byl stejný. Zima, hlad a umírající vojáci, to vše značně utlumilo Albrechtovu bojechtivost, a zbědované císařské vojsko se vydalo na zpáteční cestu. Z tažení se údajně nevrátilo na třicet tisíc lidí!

JAK KUTNÁ HORA ROSTLA DO KRÁSY… Hrozba dalšího vpádu uspíšila vybudování kamenných hradeb, jež obkroužily aglomeraci po roce 1304. O čtrnáct let později byla Kutná Hora povýšena na královské město. Nesmírné množství stříbra, které odtud proudilo do všech koutů země i části Evropy, se projevilo na její výstavnosti. Vyrostla tu řada architektonicky cenných staveb, jak církevních, tak světských. Domy zdejšího německého patriciátu, v jehož rukou se postupně soustředila správa města, svým honosným vzhledem hlásaly zámožnost majitelů. Na bohatství zdejších obyvatel poukazovaly i nádherné kostely a chrámy, na jejichž budování se nejprve podílela stavební huť sedleckého kláštera a o něco později – za časů císaře Karla IV. – císařská huť Petra Parléře, stavebníka pražského chrámu sv. Víta.

Město vzkvétalo i za panování Václava IV., přestože těžba stříbra už v té době poklesla. Nešťastný a prchlivý český král, jemuž dějiny možná trochu neoprávněně přiřkly punc nevyrovnaného slabocha, si ve Vlašském dvoře nechal vybudovat nový palác, kam s velkou oblibou zajížděl. V bouřlivých časech jeho vlády se v Kutné Hoře odehrály mnohé důležité politické události. Mimo jiné tu Václav IV. v roce 1409 podepsal slavný Dekret kutnohorský, jímž změnil zastoupení tzv. univerzitních národů na vysokém učení pražském, kde měli doposud převahu cizí národy (saský, bavorský a polský), v poměru 3 : 1 ve prospěch Čechů. Tím umožnil, aby pražskou univerzitu ovládla reformní skupina soustředěná kolem mistra Jana Husa.

ŠACHTY V ROLI MASOVÝCH HROBŮ

Socha havíře v chrámu sv. Barbory pochází ze 17. století. Představuje kopáče na čelbě, oblečeného v typické bílé perkytli (havířské kutně s kapucí), ve zdvižené ruce držícího kahan. Koženou zástěru má uvázanou tak, aby po ní mohl v šikmých šachtách klouzat do stříbrných hlubin, jež se nacházely až 500 metrů pod povrchem země. ‡ nahoře Masivní dřevěný svícen z chrámu sv. Barbory pravděpodobně symbolizuje tzv. fudrýře, jenž ve zvláštní truhle odnáší k hašplu neboli vrátku odkopanou rudu a hlušinu. ‡ dole

Do života Kutné Hory několikrát zasáhl i Václavův bratr a jeho neúnavný rival v zápasu o český trůn – uherský král Zikmund Lucemburský. Poprvé v roce 1403, kdy Václava IV. držel v zajetí. Vtrhl do města, vyplenil královskou pokladnici a pod hrozbou vypálení donutil kutnohorské konšely nejen k vysokému výpalnému, ale navíc ho museli klečíce v blátě poníženě prosit o milost.

V následujících časech husitských bouří, jež propukly v polovině roku 1419, krátce po smrti Václava IV., zůstala Kutná Hora v centru zájmu jak Zikmunda a jeho katolických přívrženců, tak husitů.

Protože se bohatí němečtí patricijové přikláněli ke katolíkům, došlo zde k pronásledování vyznavačů KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 205

‡ 205

2.5.2011 12:40:48

kalicha, jež v listopadu 1419 vyústilo ve smutně proslulou událost, při níž bylo na dva tisíce stoupenců husitství svrženo do hlubokých důlních šachet. V roce 1420 do města vstoupil Zikmund, tentokrát se všemi poctami. Mnozí obyvatelé Kutné Hory pak spolu s ním a zhruba dvacetitisícovým vojskem táhli dobýt Prahu. Po porážce na Vítkově hoře se Zikmund ve věrném horním městě po nějaký čas zdržoval s celým královským dvorem. To nemohlo zůstat bez odezvy. Přívrženci kalicha se nejprve vypořádali s klášterem v Sedlci. Vypálili ho a mnichy, kterým se nepodařilo uprchnout, bez milosti pobili. Zikmund v tom čase v Kutné Hoře už nepobýval. Vypráví se, že Žižka svým vojákům nařídil, aby klášter nezapalovali. Když se tak proti jeho příkazu stalo, oznámil, že tomu, kdo budovy zapálil, dá tolik stříbra, že ho bude mít dostatek až do smrti. Žhář se v očekávání tučné odměny přihlásil a rozezlený vojevůdce svůj slib splnil. Nakázal roztavit kotlík stříbra a provinilci ho nechal nalít do hrdla.

Vraťme se však k historicky ověřeným událostem. Z obav o život i o majetek se konšelé spolu s obyvateli města ve slavnostním průvodu vydali před ruiny kláštera a pokorně prosili útočníky o slitování.

Bylo jim odpuštěno pod podmínkou přijetí čtyř artikulí pražských. Také se museli zavázat, že ti, kdo se husitskými zákony nebudou řídit, z města odejdou.

Během roku 1421 se Zikmund opět zmocnil Kutné Hory, ale protože byl neustále ohrožován vojsky Jana Žižky, rozhodl se 6. ledna 1422 nejistou půdu opustit. Aby „stříbrný klenot“ nepadl do rukou husitů, nechal město ze čtyř stran zapálit. Oheň se podařilo včas uhasit, aniž napáchal podstatné škody. O dva roky později však hornické sídlo takové štěstí nemělo. Žižka, jenž v té době vedl lítý spor s pražany (přívrženci umírněného husitského směru), kteří Kutnou Horu ovládali, město přepadl a téměř celé vypálil.

Některé doly byly zavaleny či zatopeny, ražba mincí na čas přerušena. Až do bitvy u Lipan v roce 1434 pak Kutná Hora zůstala pod správou táborsko-sirotčího kondominia, které se snažilo obnovit důlní činnost a zalidnit město českým obyvatelstvem. V roce 1433, za mincmistrů Ambrože z Prahy a Mikuláše ze Suchdola, dokonce vyšlo usnesení, …že konšelem, rychtářem aneb úředníkem v Kutné Hoře nesmí být cizozemec, a že v obci jen jazyk český má být připuštěn. Dále platilo ustanovení, …že těm, kdož se nebudou s obcí srovnávati v přijímáni pod obojí, nemají být zapisovány žádné domy. O pět let později se atmosféra změnila a němečtí i katoličtí občané se směli do města vrátit a znovu zde nabývat majetek.

Noční osvětlení propůjčuje pozdně gotické Kamenné kašně, ozdobené fiálami a kružbami, vzhled zlaté královské koruny. Pozoruhodné dílo, jež krášlí dnešní Rejskovo náměstí od roku 1495, vytesal neznámý umělec z okruhu vynikajícího kameníka, stavitele, dekoratéra a důstojného pokračovatele parléřovských tradic Matyáše Rejska. ‡ vlevo Gotická madona z konce osmdesátých let 14. století, umístěná na barokním oltáři vytvořeném v letech 1680 až 1710, je nejstarší uměleckou památkou chrámu sv. Barbory. ‡ vpravo

206 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 206

2.5.2011 12:40:50

NÁVRAT DO CENTRA POLITICKÉHO A KULTURNÍHO DĚNÍ Po skončení husitských válek se město díky obnovené těžbě stříbra znovu dostalo na výsluní a začala se v něm odehrávat řada významných událostí. Například 24. června 1448 byla na sněmu ve Vlašském dvoře ustanovena Poděbradská jednota, jejíž členové zvolili jako správce pozdějšího českého krále Jiříka z Poděbrad, a 27. května 1471 tu volební výbor ustavený zemským sněmem ve velikém pokoji nad preghauzem zvolil za českého krále Vladislava Jagellonského. V jedné z kronik se říká: …všichni za to vzdávali Bohu chválu a dík. Ve dnech 13. až 20. března 1485 zde byl ujednán kutnohorský náboženský mír, který na třicet jedna let znovu uzákonil kompaktáta uznávající svobodné přijímání podobojí a zaručující příslušníkům obou konfesí – utrakvistické i katolické – svobodu vyznání vztahující se i na poddané. Katolický i kališnický tábor byl vyzván k toleranci a vzájemnému neútočení a za neuposlechnutí hrozily značné tresty.

Kutná Hora se významně zapsala i do dějin výtvarného umění. V roce 1471 si havířští předáci v dílně Valentina Noha z Jindřichova Hradce nechali zhotovit bohatě iluminovaný antifonář (soubor liturgických zpěvů). Na něj svým provedením navazuje Kutnohorský kancionál z dílny iluminátora Matouše, vytvořený v devadesátých letech 15. století. V obou pramenech najdete barvité výjevy ze života horníků a navíc jsou skvělou ukázkou havířské ikonografie. Některé z námětů iluminátora Matouše se staly inspirací pro výzdobu Smíškovské, Hašplířské a Mincířské kaple chrámu sv. Barbory.

Díky pokročilejší technice, jež umožňovala kutat ve větších hloubkách, dosáhla koncem 15. století těžba stříbra svého vrcholu. V té době se Kutná Hora rozrostla o nové čtvrtě a muselo být rozšířeno opevnění. V úchvatném, pozdně gotickém slohu, jemuž se podle tehdejšího českého panovníka také říká vladislavský, tu vyrostla řada unikátních staveb.

Působivé večerní nasvícení dodává Kamennému domu záhadné až snové vzezření, v němž se může zdát, že se v otevřeném arkýřovém okně objeví bohatý důlní podnikatel Kroupa, jenž v osmdesátých letech 15. století za pomoci kamenického mistra Brikcího proměnil svůj dům v jedinečný, dodnes obdivovaný skvost gotické architektury. ‡ vlevo Bohatá dekorativní výzdoba štítu Kamenného domu, v níž se snoubí pýcha a velikášství jeho majitele s okázalou, zároveň však hlubokou zbožností. Uvnitř domu se nacházela soukromá kaple, ve které stavebník a vlastník domu Kroupa, proslulý svým neurvalým kořistnickým chováním, obracel mysl k Bohu… ‡ vpravo

ČAS BOUŘÍ Na začátku devadesátých let 15. století ve městě došlo k hornickým nepokojům, jež v roce 1496 vyústily v otevřenou vzpouru. Vyvolalo ji chování hlavních představitelů Kutné Hory, kteří si žili na vysoké noze, zatímco havíři čím dál více živořili. Hněv horníků se nakonec obrátil proti hofmistru Michalovi z Vrchovišť za to, že zpronevěřoval obecní stříbro, proti perkmistrovi (správci dolu) Vencelíkovi z Vrchovišť, jenž si přivlastňoval část výtěžku z dolu Rousy, a proti Janu Smíškovi z Vrchovišť, jemuž prý jeho okázalé sídlo Hrádek sloužilo především pro nezákonné zpracovávání stříbrné rudy, o niž okrádal královskou pokladnu.

Primitivně vyzbrojení havíři se utábořili na jednom z vršků a požadovali slyšení u krále. Vzápětí je oblehla přivolaná vojenská posádka. Vůdcům vzpoury byla přislíbena nejen audience u krále, ale i beztrestnost. Deset havířských předáků se tedy dobrovolně vydalo jednat, byli však odvlečeni do Poděbrad. Tři další prý odjeli na Křivoklát pod záminkou, že se v blízkosti hradu přišlo na rudné ložisko a oni měli posoudit vydatnost žíly. Všech třináct havířů však bylo v krátkém procesu odsouzeno KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 207

‡ 207

2.5.2011 12:40:53

k smrti. Deseti z nich sťal kat hlavu sekerou v Poděbradech, dvěma na křivoklátském nádvoří. Traduje se, že třináctý havíř, jistý Vít Krchňavý, kamenem omráčil křivoklátského kata a utekl. Když se král Vladislav po příjezdu do Čech přesvědčil o oprávněnosti havířských požadavků – vždyť se mimo jiné jednalo o vykrádání státní pokladny –, hlavní viníky přísně potrestal.

POSLEDNÍ „ŘEV“ LEGENDÁRNÍHO OSLA Havířská vzpoura byla předzvěstí špatných časů. Stříbro se muselo dolovat v čím dál větších hloubkách. Neřešitelným problémem se vzhledem k tehdejším technickým možnostem stalo odčerpávání spodní vody, jež zaplavovala jednu šachtu za druhou. Tento smutný osud potkal v polovině 16. století i nejvydatnější zdejší důl, který mnohé havířské generace znaly pod jménem Osel. S hloubkou dosahující až 600 metrů patřil ve své době k nejhlubším dolům světa. Ležel někde mezi chrámem svaté Barbory a Hrádkem a s městem ho spojovalo zvláštní pouto. Říkávalo se: Dokud bude Osel řváti, Hora bude v štěstí státi. Předpověď se po zatopení Osla beze zbytku naplnila. Těžba stříbra začala nezadržitelně klesat. Pokusy obnovit dolování se během let opakovaly, nebyly ale příliš úspěšné. Ještě v roce 1845 se z Malínské štoly vyvezlo více než šestnáct vagonů stříbrné rudy, další těžbu ale ukončil vodní

Pětilodní gotický chrám sv. Barbory působí strhujícím dojmem. Stavbu monumentálního díla započala kolem roku 1388 slavná huť Petra Parléře, v 15. století zde působili mistr Hanuš a Matyáš Rejsek, v prvních desetiletích 16. století byl chrám zaklenut a zastřešen podle plánů Benedikta Rieda. ‡ vlevo Malované vitráže gotických oken s plaménkovou kružbou, které můžete obdivovat v kaplích chrámu sv. Barbory, vznikly na přelomu 19. a 20. století. ‡ vpravo nahoře Hašplířskou kapli v chrámu sv. Barbory zdobí malba havíře a hašplíře.

V jedné ruce třímají odznaky svých cechů, ve druhé drží kutnohorský erb. ‡ vpravo dole

208 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 208

2.5.2011 12:40:56

průval. Za druhé světové války tu Němci začali dolovat olověné, zinkové a měděné rudy, jejichž těžba v dole Turkaňk pokračovala až do roku 1992. Odhaduje se, že za dobu činnosti dolů bylo v kutnohorském revíru vytěženo zhruba dva tisíce pět set tun čistého stříbra a sto tisíc tun mědi!

Pro Kutnou Horu se stal osudným i masivní dovoz drahých kovů z Ameriky na přelomu 16. a 17. století. Navíc byla roku 1547 ve zdejší mincovně ukončena ražba pražského groše. Pozvolný úpadek prohloubila třicetiletá válka, při níž město vydrancovala jak švédská, tak císařská vojska. V roce 1626 sem přišli jezuité, se kterými je spojena nejen rekatolizace obyvatelstva, ale taktéž výstavba jedinečných barokních skvostů. K přerodu Kutné Hory v provinční sídlo mimo jiné přispělo i zrušení mincovny v roce 1727 a ničivý požár, který se ve městě rozhořel roku 1770. O tři roky později odtud odešli jezuité, jejichž řád byl bulou papeže Klementa XIV. zrušen, a za dalších deset let z rozhodnutí císaře Josefa II. museli ukončit činnost i cisterciáci ze sedleckého kláštera. Zato tu byly v roce 1844 v jedné z manufaktur ručně vyrobeny první cigarety, což položilo základ místnímu tabákovému průmyslu.

Nádherné, bohatě zdobené barokní oltáře v kaplích na severní straně chrámu sv. Barbory pocházejí z let 1680 až 1710, tedy z časů, kdy oslňující kutnohorský svatostánek spravovali jezuité. ‡ vlevo Pozdně gotická, hvězdicová klenba s krouženými žebry v hlavní lodi chrámu sv. Barbory byla provedena podle návrhu Benedikta Rieda z Piestingu.

Povšimněte si znaků řemeslných cechů, a erbů místních patricijů mezi žebrovím. ‡ vpravo

SLAVNÉ STŘÍLENÍ KU PTÁKU Z četnosti církevních staveb je patrné, že kutnohorští obyvatelé žili intenzivním náboženským životem. Neustálá přítomnost smrti daná rizikem hornického povolání je vedla k pokoře a zbožnosti, avšak ruku v ruce s bujarým životem a zábavami. Bývalo tu šedesát pivovarů a čtyřicet nevěstinců. Když havířům v sobotu večer skončila směna a po šestidenním pobytu vyfárali z hlubin, v hlučných skupinách táhli po krčmách, nevěstincích i lázních, načež pak v neděli ráno ve svátečním oděvu do posledního místečka zaplnili kostely. Odpoledne opět patřilo bujarým světským zábavám. Není tedy divu, že beze zbytku platilo místní rčení: …zpupní horníci na Horách mívají roboty do soboty, ale peněz jen do neděle.

Ve stejném rytmu jako neděle se odehrávaly církevní svátky. Ještě v roce 1579 se světilo dvacet pět svátků, samozřejmě při plné havířské mzdě! Existovaly však i slavnosti, jež s církví neměly nic do činění. K těm nejzajímavějším patřilo tzv. „střílení ku ptáku“. Každý rok se na určeném místě shromáždili havíři i mnozí další obyvatelé Kutné Hory a v průvodu zamířili na prostranství nazývané KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 209

‡ 209

2.5.2011 12:41:01

Na ptáku, kde byl vztyčen vysoký sloup s připevněným dřevěným ptákem. Na něj pak vybraní hosté, v pořadí daném jejich společenským postavením, stříleli z kuše a od roku 1607 z ručnice. Ten, kdo ptáku urazil křídlo, byl jmenován maršálkem, titul krále si vysloužil střelec, jenž sestřelil trup. Slavnost bývala zakončena bujnou veselicí.

JE KUTNÁ HORA ZHMOTNĚNÝM PRŮSEČÍKEM ČASU A PROSTORU? Ačkoli slávu Kutné Hory jako bezedné pokladnice stříbra už odvál čas, zájem o ni neutichá. Stala se magnetem nejen pro milovníky památek, ale díky podivuhodné magické atmosféře přitahuje snílky a romantiky ze všech koutů světa. Patří k našim nejkrásnějším a nejrozsáhlejším památkovým rezervacím. Je zapsána v prestižním seznamu UNESCO a zařazena do projektu EUROMINT, jenž soustřeďuje informace o evropských středověkých a raně novověkých mincovnách. Přestože zdejší architektura pochází z různých historických period, převažuje gotika a baroko.

Milovníci záhad spolu s některými znalci soudí, že Kutná Hora je vybudována na základě esoterických urbanistických představ zohledňujících souvislosti mezi mikrokosmem a makrokosmem. Ve světle těchto úvah tvoří osu města tři výrazné svatostánky: chrám sv. Barbory, kostel sv. Jakuba a kostel Nanebevzetí Panny Marie, přičemž tyto stavby jsou od sebe vzdáleny 420 metrů. Navíc svátky světců, jimž jsou kostely zasvěceny, rozdělují rok na tři zhruba stejné díly. Na systém církevních budov pak navazují tři nepřehlédnutelné světské dominanty: Vlašský dvůr, Hrádek a Sankturinovský dům. Sídlo se tak podle esoterických idejí stává průsečíkem času i prostoru a domovem nebeské a pozemské sféry i temného a tajuplného světa podzemních štol a chodeb. V této koncepci se prý odráží božský světový řád.

Ať už se ctitelé dávných tajemných nauk dotkli pravdy či jsou jí na hony vzdáleni, jedno je jisté.

Vysoké budovy s charakteristickými věžemi a věžičkami sloužily lidem v bludišti křivolakých středověkých uliček k lepší orientaci. Stačilo jen pohlédnout vzhůru.

VE STÍNU SV. BARBORY, OCHRÁNKYNĚ HORNÍKŮ A PATRONKY ŠŤASTNÉ SMRTI K nejznámějším dominantám města patří chrám sv. Barbory. Pětilodní svatostánek se třemi charakteristickými jehlanovými střechami, pozoruhodným vnějším opěrným systémem a novogotickým průčelím působí ohromujícím dojmem. Byl vybudován na ostrohu za městskými hradbami s působivým výhledem do údolí říčky Vrchlice. Stavbu monumentálního díla započala kolem roku 1388 slavná huť Petra Parléře. Stalo se tak na objednávku bohatých důlních podnikatelů a představitelů města, kteří se založením vlastního chrámu snažili vymanit ze sféry vlivu sedleckého kláštera. Podle jejich představ se stavba měla vyrovnat Svatovítskému chrámu v Praze. Nedá se popřít, že se jim záměr téměř zdařil. Nejstarší část s vnějšími bočními loďmi a věncem kaplí vestavěným do obvodového zdiva svou až nadpozemskou krásou připomíná vznosnou atmosféru francouzských katedrál.

Je příznačné, že už čtyři roky po zahájení stavby se v prostorách nezastřešeného chrámu nacházelo patnáct vysvěcených oltářů a každý z nich měl svého kněze! Havíři byli své patronce, jež je podle kolujících zkazek dokázala vyvést z mnoha smrtelných nebezpečenství – svítila jim v temnotě, prorážela závaly, ukazovala jim cestu vzhůru – neskonale vděčni. Modlili se k ní a vzdávali jí díky při každé příležitosti.

V dobách husitských bouří byly stavební práce na chrámu přerušeny a rozběhly se znovu až v roce 1482. Nejprve pod dohledem stavitele mistra Hanuše, jenž pokračoval v parléřovské tradici a mimo jiné zaklenul ochoz a boční lodi křížovou žebrovou klenbou. O osm let později se dostavby ujal kameník a skvělý dekoratér Matyáš Rejsek, mezi jehož díla například patří Prašná brána v Praze. Zaklenul chrám složitou síťovou klenbou, dobudoval triforium (úzký ochoz nad arkádami) a budovu doplnil precizní kamenickou výzdobou, k níž patří groteskní plastiky na její vnější straně. V roce 1512 práce převzal Benedikt Ried z Piestingu. Doménou tohoto výrazného, pozdně gotického či spíše už renesančního umělce byly rozlehlé, hvězdicovou klenbou zaklenuté prostory, v nichž se díky složité hře světla a stínů střetává svět pozemský s duchovním. Přesvědčit se o tom můžete nejen ve Vladislavském sále Pražského hradu, ale i v hlavní lodi chrámu sv. Barbory. Po Riedově smrti v roce 1534 pak jeho návrhy realizovali další význační stavitelé a kameníci, například mistr Vaněk, Mikuláš, Jan Vlach a další.

Chrliče na gotických chrámech mají podobu démonů a nestvůr. Jejich úkolem je zabránit temným silám proniknout do katedrály, neboť se věřilo, že uprchnou, spatří-li svůj věrný obraz.

Vysvětlení nabízí i Fulcanelli, autor knihy Tajemství katedrál, podle něhož chrliče, kromě jiné symboliky „vyvrhují děsivý živel potopy mimo posvátné tělo chrámu“. ‡ nahoře Socha sv. Václava na vnějším ochozu chrámu sv. Barbory. ‡ dole Novogotické průčelí chrámu sv. Barbory je dílem puristických architektů Ludvíka Láblera a Josefa Mockera. ‡ protější strana

210 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 210

2.5.2011 12:41:05

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 211

‡ 211

2.5.2011 12:41:12

212 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 212

2.5.2011 12:41:13

Kutna Hora.indd 213

2.5.2011 12:41:19

V roce 1626 chrĂĄm zĂ­skali jezuitĂŠ, kteří v nÄ›m bÄ›hem sto padesĂĄti let svĂŠ sprĂĄvy provedli baroknĂ­ Ăşpravy. V roce 1862 byl za ĂşÄ?asti nÄ›meckĂŠho architekta Bernarda Gruebera, profesora architektury na Akademii vĂ˝tvarnĂ˝ch umÄ›nĂ­ v Praze, zrestaurovĂĄn chĂłr. DalĹĄĂ­ stavebnĂ­ prĂĄce se uskuteÄ?nily pod vedenĂ­m puristickĂ˝ch architektĹŻ Josefa Mockera a LudvĂ­ka LĂĄblera v letech 1884 aĹž 1905, pĹ™iÄ?emĹž bylo vybudovĂĄno novogotickĂŠ prĹŻÄ?elĂ­, zrestaurovĂĄny pozdnÄ› gotickĂŠ malby v interiĂŠru, a zchĂĄtralĂĄ plastickĂĄ vĂ˝zdoba vnÄ›jĹĄĂ­ Ä?ĂĄsti stavby byla buÄ? nahrazena, nebo zrestaurovĂĄna. Od roku 1996 probĂ­hĂĄ celkovĂĄ oprava chrĂĄmu, jeĹž se tĂ˝kĂĄ pĹ™edevĹĄĂ­m zajiĹĄtÄ›nĂ­ statiky klenby, ohroĹženĂŠ poruĹĄenĂ­m vzpÄ›rnĂ˝ch obloukĹŻ.

AtmosfĂŠra chrĂĄmovĂ˝ch interiĂŠrĹŻ je sice plnĂĄ dĹŻstojnĂŠ zboĹžnosti, pĹ™i pozornÄ›jĹĄĂ­m pohledu tu vĹĄak naleznete i leccos z proslulĂŠ hornickĂŠ rozpustilosti. Například nad jednĂ­m z vchodĹŻ objevĂ­te plastiku havĂ­Ĺ™e otoÄ?enĂŠho zĂĄdy, jenĹž si nadzdvihuje havĂ­Ĺ™skou kutnu tak vysoko, Ĺže mu je vidÄ›t zadek. A pokud byste si vzali dalekohled, na pilířích nad ochozy uvidĂ­te ta nejroztodivnÄ›jĹĄĂ­ stvoĹ™enĂ­: ohavnĂŠ dĂŠmony, harpyje, okřídlenĂŠ berany, rozĹĄklebenĂŠ Şåby, chimĂŠry Ä?i Ä?ĂĄblĹŻm podobnĂŠ netopĂ˝ry. TakĂŠ vĹĄak opici s pomeranÄ?em v tlapÄ›.

OSM KAPLĂ?, OSM KLENOTĹŽ InteriĂŠr chrĂĄmu sv. Barbory vĂĄs na kaĹždĂŠm kroku nÄ›Ä?Ă­m pĹ™ekvapĂ­. AĹĽ uĹž je to podivuhodnĂĄ klenba vzbuzujĂ­cĂ­ pocity úŞasu, Ä?i sloupovĂĄ, ranÄ› baroknĂ­ kazatelna z roku 1665 umĂ­stÄ›nĂĄ v hlavnĂ­ lodi, do nĂ­Ĺž jsou vsazeny Ä?tyĹ™i renesanÄ?nĂ­ reliĂŠfy evangelistĹŻ, vytesanĂŠ mistrem Leopoldem v roce 1566. Bez povĹĄimnutĂ­ urÄ?itÄ› nezĹŻstanou ani pozdnÄ› gotickĂŠ chĂłrovĂŠ lavice z konce 15. stoletĂ­, zdobenĂŠ Ĺ™ezbami mistra Jakuba NymburskĂŠho, a takĂŠ kamennĂŠ, bohatÄ› zdobenĂŠ sanktuĂĄrium (schrĂĄnka svĂĄtosti oltĂĄĹ™nĂ­) pochĂĄzejĂ­cĂ­ z dĂ­lny MatyĂĄĹĄe Rejska.

SkuteÄ?nĂ˝m unikĂĄtem je vĹĄak osm kaplĂ­, z nichĹž nÄ›kterĂŠ jsou vyzdobeny pozdnÄ› gotickĂ˝mi malbami s nĂĄboĹženskou i havĂ­Ĺ™skou Ä?i mincĂ­Ĺ™skou tematikou. V HaĹĄplĂ­Ĺ™skĂŠ kapli se mĹŻĹžete seznĂĄmit s pracemi u haĹĄplu – vrĂĄtku – Ä?i se situacĂ­ kolem vĂ˝kupu rud, v MincĂ­Ĺ™skĂŠ kapli uvidĂ­te pregĂŠĹ™e neboli raziÄ?e mincĂ­. K nejvÄ›tĹĄĂ­m skvostĹŻm patří SmĂ­ĹĄkovskĂĄ kaple. V letech 1485 aĹž 1492 ji dal na svĂŠ nĂĄklady vyzdobit tehdejĹĄĂ­ Ĺ™editel stavby chrĂĄmu, kutnohorskĂ˝ patricij Michal SmĂ­ĹĄek z VrchoviĹĄĹĽ, jenĹž tu byl v roce 1511 pohĹ™ben. PozdnÄ› gotickĂŠ malby inspirovanĂŠ nizozemskĂ˝mi vzory, kterĂŠ vytvoĹ™il neznĂĄmĂ˝ umÄ›lec nazĂ˝vanĂ˝ Mistr SmĂ­ĹĄkovskĂŠ kaple, vĂĄs zaujmou zvlĂĄĹĄtnĂ­m svÄ›tlem i nĂĄladou.

ZpodobnÄ›nĂ­ havĂ­Ĺ™e je v KutnĂŠ HoĹ™e vĹĄudypřítomnĂŠ. NechybĂ­ ani na baroknĂ­m morovĂŠm sloupu vytvoĹ™enĂŠm kolem roku 1715 jezuitou FrantiĹĄkem Baugutem na pĹ™ipomĂ­nku epidemie v roce 1713. ‥ vlevo Do podoby HrĂĄdku se vĂ˝znamnÄ› zapsali dva muĹži. Na pĹ™elomu 14. a 15. stoletĂ­ rychtĂĄĹ™ VĂĄclav z DonĂ­na a poslĂŠze kutnohorskĂ˝ zbohatlĂ­k Jan SmĂ­ĹĄek z VrchoviĹĄĹĽ, kterĂ˝ ho na sklonku 15. stoletĂ­ promÄ›nil v honosnĂŠ patricijskĂŠ sĂ­dlo. ‥ uprostĹ™ed Jak jinak by se mohl jmenovat dĹŻm opatĹ™enĂ˝ tĂ­mto znamenĂ­m neĹž U Rytířů? Najdete ho na RejskovÄ› nĂĄmÄ›stĂ­. ‥ vpravo UmÄ›lecky i historicky cennĂĄ vĂ˝zdoba SmĂ­ĹĄkovskĂŠ a HaĹĄplĂ­Ĺ™skĂŠ kaple v chrĂĄmu sv. Barbory pochĂĄzĂ­ z druhĂŠ poloviny 15. stoletĂ­. ‥ pĹ™edchozĂ­ dvoustrana vlevo VzĂĄcnĂĄ stĹ™edovÄ›kĂĄ iluminace zachycujĂ­cĂ­ těŞbu a zpracovĂĄnĂ­ stříbra v KutnĂŠ HoĹ™e, v nedĂĄvnĂŠ dobÄ› zakoupenĂĄ v aukÄ?nĂ­ sĂ­ni Sotheby’s, je dnes velkou chloubou Galerie StĹ™edoÄ?eskĂŠho kraje v KutnĂŠ HoĹ™e. Autor kresby o úctyhodnĂ˝ch rozmÄ›rech 645 Ă— 443 milimetrĹŻ nenĂ­ znĂĄm, pravdÄ›podobnÄ› vĹĄak jde o umÄ›lce z okruhu proslulĂŠ iluminĂĄtorskĂŠ dĂ­lny Mistra MatouĹĄe. ‥ pĹ™edchozĂ­ dvoustrana vpravo

OD KAPLE BOĹ˝Ă?HO TÄšLA K JEZUITSKÉ KOLEJI Cestou k blĂ­zkĂŠ jezuitskĂŠ koleji si nezapomeĹˆte prohlĂŠdnout gotickou kapli BoŞího tÄ›la, postavenou na terase pĹ™ed severnĂ­ frontou chrĂĄmu parlĂŠĹ™ovskou stavebnĂ­ hutĂ­ na sklonku 14. stoletĂ­. HornĂ­ Ä?ĂĄst kaple nebyla z neznĂĄmĂ˝ch příÄ?in dokonÄ?ena, avĹĄak dolnĂ­ prostor zaklenutĂ˝ devĂ­ti poli kříŞovĂŠ ĹžebrovĂŠ klenby, jenĹž dlouho slouĹžil jako kostnice, se dochoval v tĂŠměř nezmÄ›nÄ›nĂŠ podobÄ›. Historie kaple 214 ‥ KUTNĂ HORA

Kutna Hora.indd 214

24.5.2011 16:09:21

je spojována též s jezuity, kteří ji používali jako oratoř. Po zrušení jezuitského řádu se v ní po nějaký čas vyráběly varhany. V devadesátých letech 20. století se zchátralá budova ocitla mezi stovkou nejohroženějších světových památek. Díky nákladné rekonstrukci v ceně dvaceti milionů, jež proběhla v letech 1997 až 2000, se opět skví v plné kráse.

Ke kapli kdysi přiléhal hřbitov, na jeho místě však byla v letech 1667 až 1750 jezuity vybudována školní kolej. Architektem dvoupatrové barokní stavby s bočními křídly ve tvaru obráceného „F“ se stal Ital Giovanni Domenico Orsi de Orsini. S chrámem sv. Barbory byla kolej propojena terasou, jež navozuje dojem mostu. Tento pocit umocňují sochy dvanácti oblíbených světců jezuitského řádu lemující zábradlí na východní straně. V letech 1703 až 1717 je vytvořil laický člen řádu František Baugut.

Areál byl v nedávné době zrekonstruován a od května 2010 slouží jako Galerie Středočeského kraje.

Pohled na impozantní barokní průčelí jezuitské koleje od gotické kaple Božího těla postavené při severní straně chrámu sv. Barbory. ‡ vlevo Jedno z barokních sousoší světců zdobících terasu před jezuitskou kolejí.

V prvních dvou desetiletích 18. století je vytvořil laický člen řádu František Baugut. ‡ vpravo

VÍTE, CO JE TREJV ČI PEMRLICE? Další kroky vás zavedou k Hrádku. Už před založením města na jeho místě stávala tvrz střežící údolí Vrchlice. Na počátku 14. století byl objekt včleněn do městských hradeb a stal se sídlem královských úředníků. Kolem roku 1420 ho dal královský rychtář Václav z Donína přestavět na gotický hrad. Bouřlivý čas, v němž si pán z Donína své sídlo budoval, vyžadoval silné tvrdé muže, avšak Rytířská síň

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 215

‡ 215

2.5.2011 12:41:32

Trojkřídlý deskový oltář z doby před rokem 1500, s ústředním výjevem Smrti Panny Marie a s obrazy sv. Voršily a sv. Kateřiny na křídlech, najdete v kapli sv. Václava ve Vlašském dvoře. Patří k nejhodnotnějším, pozdně gotickým řezbářským dílům u nás.

zaklenutá čtyřmi poli křížové žebrové klenby, uprostřed podepřené štíhlým elegantním sloupem, působí nad očekávání křehce. Můžete ji obdivovat v prvním patře.

Zásadní vliv na dnešní podobu Hrádku měl kutnohorský zbohatlík, těžař a hutní podnikatel Jan Smíšek z Vrchovišť, jenž ho na sklonku 15. století přestavěl do podoby přepychového patricijského sídla. Vnější část stavby se nese v pozdně gotickém duchu s typickými arkýři, některé vnitřní prostory však už začínají mít raně renesanční ráz – větší okna či trámové, bohatě malované stropy. V kapli sv. Václava si můžete prohlédnout původní nástěnné malby z období před rokem 1504. Ze všech koutů, hlavně pak ze svorníků křížové žebrové klenby, vykukuje erb pána z Vrchovišť – stříbrný jednorožec v modrém poli –, to aby příchozí věděli, že se ocitli v příbytku vznešeného muže. Pan Jan byl totiž v roce 1492 povýšen do šlechtického stavu. Traduje se, že tu měl i nelegální huť na zpracování stříbra, jež zabírala sklep, přízemí a patro schodišťového přístavku. Právě z ní prý pramenilo jeho nezměrné bohatství…

V současnosti v Hrádku sídlí České muzeum stříbra. Dozvíte se tu, že elitou mezi havíři byli kopáči na čelbě, kteří za pomocí mlátku a želízka (kladívek se špičatým a tupým koncem), pemrlice (nástroje podobného dlátu či kladivu s pracovní plochou vytvořenou ze špic) a klínu razili důlní chodby.

Vydělávali ze všech pracovníků v dolech nejvíc – 12 až 18 grošů týdně. Při rozměru štoly 2 × 1 metr každý z nich postoupil za den zhruba o dva a půl centimetru. Odkopanou rudu a hlušinu v dřevěných necičkách nebo truhlách, později na kolečkách a vozíčcích, odnášeli či odváželi tzv. běhači a fudrýři, na denní světlo ji pomocí hašplu (vrátku) vytahovali hašplíři, do košů ji překládali štercíři. Rudu pak drtili puchýři, třídili prejtýři a propírali šlichaři. Této práci, jež se odehrávala už na povrchu země, se věnovaly především ženy a odrostlé děti. Specializovaných profesí byla v dole celá řada. Maštalíři se starali o koně, cimrmani prováděli výdřevu chodeb, štrejchýři tahali nahoru měchy s vodou pronikající do štol. Dlužno podotknout, že práce v dolech byla natolik těžká a nebezpečná, že některé kutnohorské ženy se staly až sedminásobnými vdovami…

K lákavé atrakci dnes patří prohlídka části středověkého dolu. Nejprve se podíváte na trejv (velký těžební stroj poháněný koňmi), který byl schopný vyzdvihnout z dvousetmetrové hloubky až jednu tunu rudy. A pak, oblečení do perkytlí, tedy havířských kuten s kapucou, sejdete hluboko pod povrch země. Možná budete překvapeni bílou barvou oděvu ušitého z režného plátna, vysvětlení je však jednoduché – havíři si ji oblíbili proto, že díky ní na sebe v temných prostorách lépe viděli. Přes perkytli si vázali kožené zástěry, které jim při kutání chránily kolena a zároveň po nich v šikmých šachtách po zadku klouzali do hlubin. I s baterkou v ruce se v ponurých, úzkých šachtách, kde havíři pobývali celý týden, aniž spatřili nebe nad hlavou, budete cítit poněkud stísněně a vůbec vám nepřipadne divné, že jim jejich temný, stříbrně probleskující svět oživovali permoníčci a další bájné bytosti.

216 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 216

2.5.2011 12:41:35

ZÁZRAKY Z KAMENE Úplně jiný svět, plný barev a krásných architektonických forem, vás čeká na Rejskově náměstí.

Z řady měšťanských domů vystupuje barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, postavený v letech 1734 až 1752 podle projektu architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Budova, která v padesátých letech minulého století sloužila jako sklad stavebního odpadu, byla v nedávné době zrekonstruována. V umělecky hodnotném interiéru bohatě ozdobeném štukem a mramorováním si můžete prohlédnout nádherné fresky připomínající život mučedníka, jemuž je kostel zasvěcen. V padesátých letech 18. století je za pomoci Josefa Redelmayera namaloval dvorní malíř saského kurfiřta František Xaver Palko.

Uprostřed náměstí objevíte malý architektonický zázrak – polygonální kamennou kašnu ozdobenou množstvím pozdně gotických fiál a kružeb. Kolem roku 1495 ji jako součást městského vodovodu vytvořil neznámý umělec z dílny Matyáše Rejska. Zbývá dodat, že kašna, do níž byla voda přiváděna čtyři kilometry dlouhým dřevěným potrubím, městu sloužila až do 19. století.

Originální kamenickou výzdobou vyniká i Kamenný dům, který zdobí nedaleké Václavské náměstí. Patří k nejkrásnějším pozdně gotickým domům v Čechách. Stál tu už v předhusitské době, ale do dnešní podoby jej pro bohatého důlního podnikatele Kroupu v roce 1489 přestavěl mistr Brikcí (Briccius Gauske) z Vratislavi. K tehdejšímu majiteli domu, jenž zbohatl na nelegálních transakcích a jehož kořistnické chování přispělo k havířským bouřím, se váže úsměvná historka. Jednou, když se pokoušel uklidnit dav rozčilených havířů, místo věty: Však oni vám páni nic zlého nepřejí, pronesl: Však oni vám páni nic dobrého nepřejí. Odpovědí mu bylo bouřlivé zvolání: Však my to, hrome, víme! Se svým svědomím se měšťan Kroupa zřejmě pokusil vyrovnat velice zbožnou výzdobou svého domu. Svědčí o tom dekorace trojúhelníkového štítu, jejímž námětem je lidský pád a následné vykoupení.

K malým kamenným divům stvořeným člověkem patří i morový sloup vytesaný kolem roku 1715 jezuitou Františkem Baugutem. Barokně rozevláté plastiky zformované kolem sloupu, jenž stojí na tzv. Hořejším rynku, na místě pranýře a klece pro provinilce, vrcholí sochou Panny Marie Immaculaty (Neposkvrněné). Nápis na sloupu v překladu hlásá: „Matce Boží, vždy panně bez poskvrny počaté, postavila, když od morové rány milostí mariánskou osvobozena je, zbožná a sklíčená Kutná Hora.“ Vypráví se, že zhoubné epidemii, jež v roce 1713 ve městě a okolí skosila přes šest tisíc lidí, předcházel neobvyklý úkaz. Za jasného dne se nad místem, kde byl později postaven morový sloup, zčista jasna objevil podivný mrak, z něhož začaly padat mouchy, jaké ještě nikdo neviděl. V ten okamžik šla zrovna kolem žena, o níž si lidé mysleli, že ovládá magické síly. V dešti much začala Kutné Hoře věštit neštěstí. Zpanikaření obyvatelé města nebohou ženu zajali a upálili. Od moru je to však neuchránilo.

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 217

Sankturinovský dům poutá pozornost barokní fasádou, jeho kořeny však sahají až k samým počátkům města.

Už ve 13. století stál na jeho místě dům s obrannou věží, zřejmě se zde hutnilo stříbro. Své jméno dostal po Sankturinovi z Nedvojic, jenž dům vlastnil na sklonku 15. století. ‡ vlevo Krouženou, bohatě zdobenou klenbu kaple ve druhém patře věže Sankturinovského domu někdy po roce 1491 vytvořil pravděpodobně mistr Brikcí. ‡ vpravo

‡ 217

2.5.2011 12:41:37

Hlavní oltář kostela sv. Jakuba zaujme nejen velice dynamickým, raně barokním pojetím, ale i působivým obrazem Stětí sv. Jakuba. Pozornosti neujde ani oválný obraz Nejsvětější Trojice od Petra Brandla. ‡ vlevo Freska madony z kostela sv. Jakuba.

Skutečnost, že Kutná Hora bývala horním městem, připomíná červený štít, na němž jsou zobrazena dvě zkřížená havířská kladívka. ‡ vpravo

POD NOHAMI STŘÍBRNÉ PEKLO, NAD HLAVOU VĚŽE ČNÍCÍ K NEBESŮM Ke skvostům vybudovaným ve slavných dobách, kdy kutnohorské stříbro teklo proudem, patří dvě gotické stavby. Tou první je kostel sv. Matky Boží na Náměti, postavený sedleckou stavební hutí v druhé polovině 14. století v místech, kde se obchodovalo se stříbrnou rudou. Traduje se, že úlomky, jež spadly ze stolů, se po skončení trhu nametly na hromádku – odtud pramení přídomek „na Náměti“. Takto shromážděná stříbrná ruda se prodala a z výtěžku se financovala stavba kostela. V roce 1470 kostel vyhořel a při následující, pozdně gotické rekonstrukci byla zaklenuta loď, přistavěna věž a nově vybaven interiér.

Z něho se do dnešních dnů dochovalo sanktuárium z dílny Matyáše Rejska a také opuková kazatelna vytvořená Wendelem Rosskopfem. Za pozornost určitě stojí i intarzované, pozdně renesanční lavice sladovnického cechu či sochy sv. Cyrila a Metoděje vytvořené Janem Kastnerem na počátku 20. století. Objevíte tu i hrob českého barokního malíře Petra Brandla, který v Kutné Hoře roku 1735 zemřel.

218 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 218

2.5.2011 12:41:41

Dalším klenotem gotiky je trojlodní arciděkanský kostel sv. Jakuba Většího, ochránce poutníků, bojovníků, lékárníků, kloboučníků a samozřejmě i horníků. Byl založen poblíž Vlašského dvora někdy mezi lety 1320 až 1330 a patří k prvním kamenným kostelům v Kutné Hoře. Na stavbě financované bohatými německými měšťany a královskými horními úředníky se nejprve podílela sedlecká stavební huť, její úlohu v osmdesátých letech 14. století převzala dvorská huť Petra Parléře. Kostel měl mít původně dvě věže, ale protože svah, na němž je založen, byl už v té době poddolován, stavitelé se rozhodli postavit věž jen jednu. Nemůžete ji přehlédnout – je vysoká 86 metrů. Z jejího ochozu kdysi hlásný každou hodinu volal do všech světových stran: „Pane Bože, rač ostříhati Hory Kutny…“ Pod vznosnou klenbou se skrývají umělecky cenné památky. K nejpozoruhodnějším patří chórové lavice vyřezané v osmdesátých letech 15. století Jiříkem Loreckým ze Lkouše, dále predela (nosný článek mezi oltářním stolem a jeho nástavcem) s obrazem Poslední večeře Páně z roku 1515 od Hanuše Efeldara či reliéf Krista a bratří Zebedeových, který roku 1678 vytvořil Kašpar Eigler. Bez povšimnutí určitě nezůstane ani obraz sv. Trojice od uznávaného mistra šerosvitu Petra Brandla nebo oltář Stětí sv. Jakuba zhotovený v polovině 18. století Františkem Xaverem Palkou.

Zlatavé barvy podzimu dodávají kutnohorským výjevům honosný vzhled. Pravé straně snímku dominuje areál Vlašského dvora, uprostřed pak vidíte střechu a 86 metrů vysokou věž arciděkanského gotického kostela sv. Jakuba.

VLAŠSKÝ DVŮR – STŘÍBRNÉ SRDCE MĚSTA Pokud by se nějaký areál dal nazvat tlukoucím srdcem Kutné Hory, byl by to Vlašský dvůr. Po staletí stříbrně tepal v rytmu nástrojů, s nimiž tu pregéři razili kutnohorské mince. Navíc se za jeho zdmi skrývá reprezentativní královské sídlo, ve kterém panovníci rádi pobývali, aby se přímo na místě potěšili leskem stříbra. Ve Vlašském dvoře se odehrávaly události významné nejen pro bytí města, ale i pro život celé země.

Opevněný objekt chránící haberskou a trstenickou obchodní stezku, spojující Čechy a Moravu, zde pravděpodobně stával už před založením města. Na sklonku 13. století v souvislosti s propuknutím stříbrné horečky byl přestavěn na městský hrad, v němž sídlil královský úředník – urburéř, dohlížející na těžbu. Taktéž se zde schraňovala vytěžená stříbrná ruda. Protože objekt stál na příhodném místě KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 219

‡ 219

2.5.2011 12:41:45

na samém okraji dolů, rozhodl se Václav II. v rámci mincovní reformy do jeho zdí přenést všech sedmnáct dosavadních mincoven. Mířily sem veškeré povinné dodávky vytaveného – hertovního – stříbra, jež se tu znovu přepalovalo, a aby získalo potřebnou tvrdost, za dozoru královských úředníků v tzv. gysárně se spojovalo v poměru 16 : 1 s granulemi mědi. Následně se odlévalo do prutů – cánů. Ty se pak v kovárnách – šmitnách – roztepaly na pásy a nejprve nastříhaly na čtverečky – farfule – a pak na kulaté střížky, kterých se po vyrovnání, vybělení a vyčištění v roztoku z vinného kamene a soli ujali mistři pregéři. V razírně – preghausu – je zahřáté vložili mezi dvojité razidlo a vyváženým úderem kladiva na nich vytvořili reliéfy. Každý z pregéřů prý byl denně schopen vyrazit na dva tisíce pražských grošů. V době největšího rozmachu zde pracovalo dvanáct razičů, což znamená, že se za jediný den vyrobilo zhruba dvacet čtyři tisíc grošů! Slepice prý tehdy stála jeden groš, kůň čtyři sta…

Václav IV. si Kutnou Horu natolik oblíbil, že si ve Vlašském dvoře na sklonku 14. století nechal vystavět tzv. Vysoký dům, palác s věží a kaplí zakončenou pětibokým arkýřem. Obdélníkový interiér kaple umístěné v prvním patře byl zaklenut hvězdicovou klenbou svedenou na jeden asymetricky umístěný sloup. Toto pozoruhodné architektonické řešení však vzalo zasvé při novogotické přestavbě uskutečněné na sklonku 19. století. Hned pod kapli dal Václav IV. umístit královskou pokladnu, v níž byly shromaždovány vyrobené mince. Prací na vybudování královského paláce se zúčastnila dvorská stavební huť, jež tenkrát v Kutné Hoře stavěla chrám sv. Barbory a kostel sv. Jakuba.

Požáry, provázející husitské bouře, Vlašský dvůr nijak výrazně nepoškodily, takže král Vladislav Jagellonský tu mohl bez závažnějších stavebních úprav přijímat poselstva a činit státnická rozhodnutí.

V kapli sv. Václava a sv. Ladislava postavené kolem roku 1400 v královském paláci ve Vlašském dvoře se snoubí půvab gotické klenby vytvořené v tzv. krásném slohu se secesní výmalbou malířů Františka a Marie Urbanových.

Nádvoří Vlašského dvora bylo novogoticky zrekonstruované v letech 1893 až 1897 pod vedením Ludvíka Láblera. Královský palác zvaný Vysoký dům, zdobený gotickým arkýřem, si však naštěstí uchoval jistou autentičnost. ‡ protější strana vlevo

NOVOGOTICKÉ POKUŠENÍ ARCHITEKTA LUDVÍKA LÁBLERA Za vlády Habsburků Vlašský dvůr politicky i kulturně upadal, v činnosti však nadále zůstala mincovna, ve které se od roku 1520 kromě pražských grošů začaly razit i tolary. Zhruba o dvě stě let později v ní navždy utichl ruch a shon a v roce 1783 byl zrušen i úřad nejvyššího mincmistra, umístěný v západním křídle. Část budov město využívalo jako školu, zatímco šmitny sloužily jako vězení. V roce 220 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 220

2.5.2011 12:41:48

Proslulý „kutnohorský zmrzlík“, správněji řečeno stříbrný pražský groš, poznamenaný nesčetnými doteky lidských rukou… ‡ vpravo nahoře Erb nad jednou ze sedmnácti bývalých šmiten neboli mincířských kováren umístěných ve Vlašském dvoře, v nichž probíhalo tvarování mincí před samotnou ražbou. ‡ vpravo dole

1860 byly strženy hradby, a Vlašský dvůr zcela splynul s budovami města. Na sklonku 19. století se jeho stav stal alarmujícím. Městští radní se rozhodli financovat rekonstrukci areálu a náročným úkolem pověřili architekta Ludvíka Láblera. Ten nechal zbourat část budov a na jejich místě v romantickém novogotickém duchu vystavěl nové. V původní podobě ponechal jen královský palác, ovšem významně upravil jeho interiéry včetně kaple.

Z dnešního hlediska se tato novogotická přestavba, jež do značné míry setřela autentický středověký ráz vzácné památky, zdá více než problematická. Avšak jen díky ní tu nyní můžete obdivovat mnohé architektonické i umělecké poklady let dávno minulých.

NOLI ME TANGERE – NEDOTÝKEJ SE MNE Tento varovný latinský nápis si můžete přečíst nad pozdně gotickým portálem bývalé královské pokladnice, v níž se nachází část expozice mincovnictví. Kromě kolekce pražských grošů a tolarů si zde můžete prohlédnout rekonstrukci průběhu mincovní výroby či ukázky dobového účetnictví a úřední korespondence. Najdete zde i pečetě havířského a pregéřského pořádku, což byly dobře fungující profesní organizace. Podle nejstarší pečeti havířský pořádek existoval už v roce 1313. Jeho úkolem byla společná obrana havířů proti těžařům, erckauférům (rudokupcům) a královskému hornímu KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 221

‡ 221

2.5.2011 12:41:51

úřadu. Finančně i jinak vypomáhal nemocným – první havířský špitál v Čechách byl v Kutné Hoře založen v roce 1324 – a nezapomínal ani na ty, kteří v důsledku úrazu už v dolech nemohli pracovat.

Zároveň však dohlížel na řádné plnění povinností havířů vůči zaměstnavatelům. Pořádek měl vlastní majetek, například poddanskou vesnici Čepí a podíly z dolů Kavčí hory a Flašary. V jeho režii se odehrávaly i havířské svátky.

K nejvýznamnějším exponátům patří faksimile rukopisu horního zákoníku Ius regale montanorum z počátku 14. století. Zajímavá je i replika kutnohorské konšelské desky z roku 1595 s latinským nápisem, jenž zní: „Kdokoli jsi v radě a sem za úřadem svým vstupuješ, před dveřmi své náruživosti odlož.

Hněv, násilnictví, zášti, přátelství, pochlebenství. Obci všechny své starosti podřiď. Neboť jakou měrou ty jiným spravedlnost nebo křivdu učiníš, stejně takové se ti na božím soudě dostane.“ Další kopie desky jsou umístěny v budově OSN v Ženevě i v New Yorku. Originál najdete ve zdejším muzeu v Hrádku.

SÁL PRO KRÁLE I KONŠELY, A ŠMITNY, ŠMITNY, ŠMITNIČKY…

Detail z domu čp. 141 na rohu Husovy ulice a Rejskova náměstí prozrazuje, že dům má za sebou bohatou stavební historii. Barokně upravené průčelí doplňují gotické niky s malbami. ‡ vlevo Tajemnou atmosféru a středověký půvab Ruthardské uličky, opředené pověstmi o krásné, zaživa zazděné Rozině ze starobylé patricijské rodiny Ruthardů, umocňují čarovné výhledy na chrám sv. Barbory. ‡ uprostřed Detail vnější výzdoby barokního kostela sv. Jana Nepomuckého vybudovaného v letech 1734 až 1752 podle projektu architekta Františka Maxmiliána Kaňky. ‡ vpravo

V bývalém audienčním sále umístěném v prvním patře královského paláce se dnes nachází zasedací síň městského zastupitelstva. V roce 1409 v těchto prostorách Václav IV. podepsal Dekret kutnohorský a 27. května 1471 tu byl zvolen za českého krále Vladislav Jagellonský. Určitě si nezapomeňte prohlédnout originální konšelskou lavici, kterou na počátku 16. století podle všech známek vytvořil proslulý řezbář Jakub Nymburský. Má tvar truhly s překlopným opěradlem. Když konšelé s purkmistrem nesouhlasili, opěradlo otočili a sedli si k němu zády.

K vrcholům prohlídky patří návštěva kaple zasvěcené patronu českých zemí, sv. Václavovi, a ochránci Uher, sv. Ladislavovi, jež byla vybudována na sklonku 14. století ve stylu vrcholné gotiky. Křehkou krásu žebrové síťové klenby v roce 1904 secesními malbami ozvláštnil František Urban za pomoci své ženy Marie. Mobiliář kaple tvoří tři bohatě vyřezávané křídlové oltáře zhotovené na sklonku 15. století a také socha Milosrdného Krista z počátku 16. století, jež má v sobě dutinu přístupnou dvířky. Pochází totiž z původní kutnohorské radnice, kde sloužila jako schránka na důležité dokumenty.

Trochu směšné a zvědavost vzbuzující slůvko šmitny pochází z německého slova Schmiede (kovárna). Šmitny lemovaly rozlehlé nádvoří Vlašského dvora už v dobách Václava II. a částečně se 222 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 222

2.5.2011 12:41:56

dochovaly dodnes. Protože v nich bylo stříbro připravováno k ražbě, tvořily základ centrální mincovny. Erby měst nad jejich vysokými štíty připomínaly všech sedmnáct mincoven, které nechal Václav II. v rámci své reformy přenést do Kutné Hory. Do dnešních dob se původních erbů zachovalo jen šest. Každá ze šmiten byla samostatnou výrobní jednotkou s vlastním vchodem i odpovědností za kvalitu. Jednu dílnu si můžete prohlédnout. Postavy mincířů vypadají poměrně autenticky, stačí jen zapojit fantazii a malebná scéna ožije dávnými událostmi. Určitě k nim patřily i bitky, o kterých se zmiňuje následující pověst.

Kdysi se tu ztrácelo nejen stříbro, ale i důležité listiny, například plány nových šachet. Havíři i vlašští mistři se z krádeží vzájemně obviňovali, což vyvolávalo nenávist, jež vyústila v tragédii. Kutnohorští všechny cizí mistry v krvavé zteči pobili. Od té doby se vždy o půlnoci nad vchodem do Vlašského dvora rozezněl stříbrný zvonek, jehož hlas připomínal nářek umírajících, a z nádvoří se ozývalo kvílení a skučení. Duchové mrtvých si mezi sebou opět vyřizovali účty. Žalující hlas zvonku utichl až na sklonku 19. století, kdy tu architekt Ludvík Lábler provedl svou razantní novogotickou přestavbu.

Malebný dům čp. 34 v Barborské ulici, jež vede k dominantě města, chrámu sv. Barbory, se navenek pyšní barokní fasádou se štukovou kartuší, uvnitř však skrývá srubovou místnost z počátku 16. století. Blízký dům čp. 32 v Barborské ulici vlastnil v sedmdesátých letech 15. století Jiřík Hutský, účastník travičského spolčení proti Vladislavovi Jagellonskému. Spiknutí, podněcované Matyášem Korvínem, bylo prozrazeno a on sám byl po krutém mučení popraven.

KRÁSNÁ ROZINA ZA ŽIVA ZAZDĚNÁ…

Poblíž Vlašského dvora se nachází Ruthardská ulice, jedno z nejromantičtějších míst Kutné Hory.

Míval tu svůj dům význačný rod Ruthardů, jenž se po celé generace úspěšně zabýval důlním podnikáním. V roce 1309 Ruthardové dokonce stáli v čele útoku bohatých patricijských rodů z Prahy a Kutné Hory na vládnoucí skupinu předních šlechticů, k jehož cílům patřil snadnější přístup k zemským úřadům a větší podíl na moci. Po několika krvavých srážkách převrat skončil porážkou měšťanů.

O jednom z členů rodu a jeho dceři se vypráví pověst, jež má hned dvě verze. V první se vyskytuje lakotný otec, který, než aby dceru Rozinu s řádným věnem provdal za chudšího ctitele, raději ji v domě zazdil. Ve druhé je padouchem pohledná Rozina, jež popletla hlavy všem kutnohorským mladíkům, ale zamilovala se do dvořana císaře Albrechta. Šťastnějšího soka však jeden z jejích zhrzených ctitelů v souboji zabil. Když pak císař oblehl Kutnou Horu, nenávistí sžíraná Rozina z města utekla a v sedleckém klášteře předala Albrechtovi klíč od městských bran. Přes tuto pomoc císařská vojska zdecimovaná záhadnou nemocí od města odtáhla s nepořízenou. Rozinina zrada se však provalila a zdrcený otec nechal dceru za trest zazdít. Těsně před tím, než byl rozsudek vykonán, Rozina svůj KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 223

‡ 223

2.5.2011 12:41:59

rodný dům proklela. V 16. století se její kletba naplnila. Kutnou Horu postihla série zemětřesení, při nichž se dům Ruthardů zřítil a v sutinách pohřbil patnáct lidí…

SEDLEC – NÁBOŽENSKÉ A KULTURNÍ CENTRUM KUTNÉ HORY K historické části města zapsané na seznam kulturního a přírodního dědictví UNESCO patří i Sedlec, kde se už od poloviny 12. století rozkládá cisterciácký klášter. Dvanáct mnichů symbolizujících dvanáct apoštolů přišlo do Čech na popud biskupa Jindřicha Zdíka, jenž se osobně znal s jedním z nejvýznamnějších mužů cisterciáckého řádu, teologem a filozofem Bernardem z Clairvaux. Řeholníci do vínku obdrželi pozemky o rozloze zhruba deseti vesnic, patřilo k nim i území dnešní Kutné Hory. V nelehkých časech po smrti českého krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli klášter chátral. Ve Zbraslavské kronice, vznikající v rozmezí let 1305 až 1339, se píše: Klášter Sedlecký totiž upadl do tak veliké nouze, že tam nezůstalo zhola nic, čím by bratři mohli vyváznout ze své bídy. Jejich dvory zašly, stavby se zřítily, a protože dědiny byly vydrancovány, nemohli od svých chudých poddaných vybírat poplatek…

Doba stagnace však netrvala dlouho. Na počátku osmdesátých let 13. století vládu nad klášterem převzal opat Heidenrich, důvěrník a rádce Václava II., jehož zásluhou se finanční situace cisterciáků opět pozvedla. Nemalou měrou k tomu přispěly i prebendy plynoucí z dolování stříbra na klášterních pozemcích. Mniši, kteří dobrovolně učinili slib chudoby a jejichž původním posláním byla tvrdá práce při obdělávání půdy, v té době vlastnili na padesát poddanských obcí a městečka Malín a Malešov, hospodářské dvorce v to nepočítaje. Část nezměrného bohatství se opat Heidenrich rozhodl vložit do stavby kostela, jenž by svou monumentalitou zastínil okolní svatostánky. V Sedlci vyrostla pětilodní katedrála – první stavba tohoto typu v českých zemích – s vysokým chórem, příčným trojlodím a kaplovým ochozem, jež čerpala

Hlavní loď katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci zachovává cisterciáckou zásadu střídmosti a pokory.

Významným zdobným prvkem se tak stává světlo, jež prostor proměňuje v souvislosti s každodenním putováním Slunce po obloze… ‡ vlevo Efektní točité schodiště v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci bylo vybudováno na počátku 18. století podle návrhu významného barokního architekta Pavla Ignáce Bayera. ‡ vpravo

224 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 224

2.5.2011 12:42:02

inspiraci v architektuře severní Francie. Interiér se vyznačuje pevným řádem, strohostí a prostotou tvarů v souladu s přesvědčením cisterciáckých mnichů, že modlitby nemají být rušeny podružnými detaily. Nákladná stavba spolu s nesplacenými půjčkami, štědře poskytovanými českým králům, mnichy finančně vyčerpala. Úplná zkáza přišla v roce 1421, kdy klášter podlehl útoku husitů a následný požár zničil i katedrálu. Na řádnou obnovu si klášterní budovy počkaly téměř tři sta let.

JAN BLAŽEJ SANTINI-AICHEL – VIRTUÓZ BAROKNÍ GOTIKY Na přelomu 17. a 18. století se správy kláštera chopil opat Jindřich Snopek. Díky jeho iniciativě došlo v Sedlci k novému stavebnímu rozmachu, který však už nebyl financován z upadající těžby stříbra, ale z finančních darů bohatých příznivců řádu. Nedobrovolným sponzorem kláštera se stal i František Leopold Špork, jenž z nerozvážnosti jednoho dne vystřelil přímo za kočárem, v němž cestoval opat Jindřich Snopek. Zkušený hodnostář toho šikovně využil a pod hrozbou obvinění z hrdelního trestu od vznešeného výtržníka vyinkasoval tři tisíce zlatých!

Zájem stavebníků se soustředil především na katedrálu Nanebevzetí Panny Marie. K její opravě byli přizváni barokní architekti nejzvučnějších jmen. Nejprve Pavel Ignác Bayer, jenž vyspravil kvádrové zdivo, římsy i okenní ostění, vybudoval točitá schodiště a novou střechu s prostou sanktusovou věží. V roce 1703 práce na katedrále převzal Jan Blažej Santini-Aichel, jeden z nejvýraznějších představitelů barokní gotiky, historizujícího, specificky českého slohu, v němž je spojena dynamika a rozevlátost baroka s umírněnějšími výrazovými prostředky gotiky s jejími lomenými oblouky a promyšleným opěrným systémem klenby.

V době, kdy se ujal stavebních prací, bylo Santinimu dvacet šest let, avšak náročného díla se zhostil s nevídanou virtuozitou. Svědčí o tom nejen elegantní průčelí, ale především hlavní loď sklenutá valenou zahrocenou klenbou s lunetami a štukovými žebry, při jejímž vzniku čerpal inspiraci v chrámu

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 225

Půvabná Barborská ulice lemovaná starobylými domy a gotickým měšťanským palácem Hrádkem přímo vyzývá k příjemným a na poznání bohatým toulkám napříč staletími. ‡ vlevo Původně renesanční, na počátku 18. století zbarokizovaný dům U Mramoru (čp. 173) nemůžete minout.

Stojí v Šultysově ulici naproti morovému sloupu a poutá pozornost sloupovým renesančním portálem a malbami ze života Jana Šultyse, člena direktoria vzbouřených českých stavů, v červnu 1621 popraveného na pražském Staroměstském náměstí. ‡ vpravo

‡ 225

2.5.2011 12:42:07

sv. Barbory. Boční lodi naopak zakončil řadami českých placek, což je klenba, která vznikne odříznutím bočních stran kopule čtyřmi svislými rovinami. Dohlížel i na výtvarnou koncepci interiéru, na níž se podíleli vynikající barokní malíři Michael Leopold Willman, Jan Kryštof Liška, Petr Brandl či Jan Jakub Stevens ze Steinfelsu. Nástěnné malby v kapli Sedlecké Panny Marie či v kapli Čtrnácti sv. pomocníků zhotovil kolem poloviny 18. století Juda Tadeáš Suppera. Pozoruhodné malby a obrazy jsou doplněny sochami a řezbářskými díly hornolužického mistra Matěje Václava Jäckela, k jehož dílům mimo jiné patří některé plastiky na Karlově mostě.

K přestavbě se váže příběh o úžasném objevu. Čas od času ke katedrále přicházel kat, aby střelbou plašil ptáky, kteří na budově páchali škody. Jednoho dne zbloudilá střela odloupla kus omítky ze štítu a ze zasaženého místa vyšlehla zlatá záře. Po téměř třech stoletích byla z úkrytu na světlo boží vy-

tažena vzácná gotická monstrance vyrobená z bohatě zlaceného stříbra. Měří téměř metr a váží 4,5 kilogramu. Svou krásou, téměř filigránským zpracováním a charakteristickými gotickými věžičkami nemá v českých zemích obdobu. Dnes ji můžete vidět v Národní galerii v Praze.

V roce 1784 byl sedlecký klášter v rámci josefínských reforem zrušen, katedrála Nanebevzetí Panny Marie odsvěcena a nějaký čas dokonce využívána jako sklad mouky. Po roce 1817 začala sloužit jako farní kostel. Do budovy konventu se z nedalekého Golčova Jeníkova nastěhovala tabáková továrna.

Sídlí v ní dodnes.

FASCINUJÍCÍ OBRAZCE Z LIDSKÝCH KOSTÍ ANEB POD RENTGENEM VĚČNOSTI Zbývající klášterní budovy a pozemky si v roce 1819 koupili Schwarzenbergové. Za jejich časů byla v roce 1870 řezbářem Františkem Rintem lidskými kostmi působivě vyzdobena spodní část gotické hřbitovní kaple Všech svatých. Bizarní obrazce – kalichy, kříže, monstrance, girlandy, schwarzenberský erb či monstrózní lustr – vytvořené z lebek, kyčlí, lopatek, pánví a jiných kosterních pozůstatků asi čtyřiceti tisíc lidí nutí k zamyšlení nad smyslem života i nezměrnou pošetilostí lidského konání.

226 ‡ KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 226

2.5.2011 12:42:10

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie je výjimečná křehkou až subtilní hmotou stavby, v níž se mísí původní gotické prvky s uměním architekta a uznávaného mistra barokní gotiky, Jana Blažeje Santini-Aichela.

Spodní část hřbitovní kaple Všech svatých v Sedlci je zasvěcena kultu smrti, tak příznačného pro exaltované baroko.

Nad svícny z lidských lebek a dlouhých kostí se vznáší monumentální, leč morbidní lustr, o němž se tvrdí, že je složen ze všech možných kostí a kůstek, co jich jen lidské tělo obsahuje. ‡ protější strana vlevo Barokní nástropní freska Nejsvětější Trojice od Jana Jakuba Steinfelse (1651–1730) v křížení klenby katedrály Nanebevzetí Panny Marie. ‡ protější strana uprostřed Dekorace z lidských kostí ve hřbitovní kapli Všech svatých v roce 1870 vytvořil řezbář František Rint. ‡ protější strana vpravo

Svéráznému řezbáři materiál ke grotesknímu dílu rozhodně nechyběl. Na hřbitově u kaple Všech svatých se pohřbívalo přinejmenším od konce 13. století. Tehdy tu prý opat Jindřich rozhodil několik hrstí země přinesené z Jeruzaléma, čímž se sedlecký hřbitov symbolicky stal součástí Svaté země. A být v ní pochován znamenalo zajistit si přednostní místo při vzkříšení a následném spasení.

Navíc měl zdejší hřbitov podle pověsti takovou moc, že v jeho půdě tělo spravedlivě zesnulého do dvaceti čtyř hodin zetlelo, jako by bylo v zemi uloženo desítky let! Není tedy divu, že zde byli pohřbíváni nebožtíci nejen z Čech a Moravy, ale i z Polska, Bavorska a dokonce i z Belgie. Další potřebnou „surovinu“ pro řezbáře obstaraly husitské bouře a ničivé morové epidemie.

Unikátní dekorace se stala jednou z největších kutnohorských atrakcí. Těžko říct, proč návštěvníky pochmurné kosterní skulptury tak přitahují. Možná proto, že v nich je kromě připomenutí neodvratné smrti obsaženo i určité poselství, představované čtyřmi obelisky, které stojí uprostřed kostnice a v podstatě slouží jako obrovské svícny. Ačkoli jsou pokryty vybělenými lidskými lebkami, jejich světlo symbolicky proráží zmar a temnotu a uprostřed ponurých a děsuplných jevů přináší usmíření a naději.

KUTNÁ HORA

Kutna Hora.indd 227

‡ 227

2.5.2011 12:42:13

SLAVONICE Čistá perla renesance Procházka po slavonickém náměstí se vyrovná návštěvě ojedinělé galerie. Takřka co dům, to výtvarné dílo. Štíty, podloubí, klenby, sgrafitové kresby, často figurální a vyprávějící příběhy. Slavonice mají pověst jednoho z našich nejpůvabnějších měst a člověk tu rychle pochopí, proč byly v roce 1961 zahrnuty mezi městské památkové rezervace: tu krásu bylo třeba chránit.

NA KŘIŽOVATCE CEST Kdysi dávno tudy běžely dvě důležité obchodní stezky. Jedna směřovala z Vídně na Prahu, druhá mířila od Brna na západ k Pasovu. Na jejich křižovatce vyrostla zřejmě ve 12. století zeměpanská strážní stanice, později rozšířená na slovanskou osadu. Soudí se, že ležela v místě kostela sv. Jana Křtitele na nynějším Špitálním předměstí, někteří historikové i kostelu přičítají románské kořeny, ale prokázané nebyly.

Někdy v těch časech začali přemyslovští panovníci otevírat kraj při moravsko-rakouské hranici německým osídlencům, kteří sem postupně přicházeli přes Rakousko. Zdejší hluboké lesy bylo třeba kolonizovat a těžko se našli zkušenější lidé. Svou vlastní osadu si založili jihovýchodně od slovanského osídlení, a právě ta se stala základem pozdějšího města.

Do příběhu Slavonic, tehdy spíše Zlawincz, vstoupili během 13. století páni z Hradce. Kdy přesně?

Neví se. Jejich předek Vítek z Prčice patřil ve druhé polovině 12. století k předním mužům království,

a Přemyslovcům uměl být v pravý čas po boku, za což získal rozsáhlé jihočeské pozemky. Ve stejném duchu si počínal i jeho vnuk Vítek z Hradce, který si věrností panovníkům vysloužil právo účastnit se velkého úkolu doby, kolonizace pohraničních hvozdů.

Do jeho časů také spadá první písemná zmínka o Slavonicích – jako svědek v ní v roce 1260 vystoupil farář Werner de Zlawincz. Z jeho německého jména se dá odhadovat, že osada, která tu existovala, byla skutečně osídlena německými a rakouskými kolonizátory. Archeolog Vladimír Nekuda soudí na poddané nedalekých rakouských pánů z Türnau, velkých příznivců Přemysla Otakara II. Pravděpodobně v roce 1280 byla založena při dnešní silnici na Radíkov kaple Božího Těla, zasvěcením tehdy v Čechách ojedinělá. Svědectví o ní máme hned dvojí. Záznam z roku 1292 mluví o biskupských neplnomocných odpustcích pro kapli Corporis Christi ve Slavonicích, čtyři roky nato olomoucký biskup odpustky potvrdil.

O založení kaple se vypráví zdejší nejslavnější pověst. Podle ní se jedné zimní noci vloupali lupiči do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kromě jiného ukradli svatou hostii a zmizeli neznámo kam.

Dnešní podoba slavonického znaku pochází z roku 1651. Zlaté pětilisté růže na modrém poli připomínají, že tu panovali páni z Hradce. Růže znak zdobily už od 14. století, kdy byly Slavonice povýšeny na město. ‡ nahoře Od roku 1559 nese dům č. 517 na Horním náměstí fresky zobrazující deset planetárních božstev. Tady vidíme Lunu a Slunce. Zlidovělá sgrafita na domě č. 528 mezi Horním náměstím a náměstím Míru se naopak odklonila od náboženských témat a divákům nabízejí i světský motiv krmení prasnice. ‡ dole

398 ‡ SLAVONICE

Slavonice.indd 398

29.4.2011 20:32:48

Když přišlo jaro, vodil pastýř po nedalekém pahorku stádo ovcí, a tu mezi kameny pod keřem vzplanul jasný oheň. Přišel blíž – a hle, ležela tam ztracená hostie. Odnesl ji zpátky do kostela, ale ona se pod keř vrátila. Když se to třikrát opakovalo, lidé usoudili, že to je znamení, aby tu zbudovali kapli. Pověst je zajímavá ještě něčím: tvrdí, že v době vzniku kaple Božího Těla už stál slavonický farní kostel.

A je to velmi pravděpodobné.

Sice až závěť Oldřicha z Hradce z roku 1294 řemeslnickou a tržní osadu výslovně jmenovala, ale ta už za sebou musela mít delší historii. Ležela zřejmě v místech Dolního náměstí (dnes Míru), kolem předchůdce kostela Nanebevzetí Panny Marie. Z nalezených pozůstatků archeologové vyčetli, že tu stál jakýsi opevněný areál, ale spíše než dvorec to byl právě kostel, který podle tehdejších zvyklostí poskytoval ve svých pevných zdech osadníkům v případě nebezpečí ochranu.

Od 13. století se tu také rodila síť sklepů, později propojených chodbami, které měly kromě odvodňovacího úkolu plnit i obranný. A patrně teprve koncem tohoto století vyrostl západně od osady zmíněný kostel sv. Jana Křtitele, neprávem považovaný za nejstarší slavonickou stavbu.

SLAVONICE

Slavonice.indd 399

Kamenná kašna se sloupem nesoucím sochu Panny Marie Immaculaty se na náměstí Míru, kdysi Dolním, objevila v 16. století. Kostel Nanebevzetí Panny Marie začal do dnešní podoby růst ve 14. století, ve století následujícím byla vybudována nová věž. Tehdy kostel obklopil i houf domů, které od původního rozlehlého rynku prakticky oddělily Horní náměstí.

‡ 399

29.4.2011 20:32:49

KONEČNĚ MĚSTEM Kolem poloviny 14. století se rozhořel tvrdý spor mezi zdejší vrchností – Jindřichem z Hradce a Vilémem z Landštejna. Údajně šlo o výnosnou obchodní stezku, která vedla Vilémovým územím a Jindřich ji chtěl odklonit na svá panství, ale důvodů ke sporu asi měli víc. Protože oba soupeři byli dost horkokrevní, docházelo k ozbrojeným bitkám. Jedna se v roce 1353 odehrála u Slavonic, kam Jindřichovi přispěchali na pomoc „civites Telecz“, měšťané z jeho Telče.

O tom, že také Slawonicz jsou civitas čili město, se ovšem první zmínka vynořila až v listině z roku 1358 a vztahovala se k roku 1354. Mluví se v ní také o soukenickém cechu a hradbách s branami při severovýchodním okraji směrem na Bolíkov a Jemnici.

Kolem poloviny 14. století byl starý farní kostel Nanebevzetí Panny Marie, v listině z roku 1359 uváděný jako kostel Panny Marie ve Slavonicích, přestavěný do zhruba dnešní podoby trojlodní baziliky s kaplí Panny Marie. Kvůli budování musel být zrušen původní hřbitov kolem něj, a ostatky mrtvých se soustředily do takzvaného karneru čili hřbitovní kaple s kostnicí. Zmínka o něm a jeho špatném stavu pochází až ze 17. století, ale kde stál, se neví.

Počátkem 15. století slibný vývoj města, které tehdy patřilo k nejvýznamnějším na jihu království, zastavily husitské války. Kališnickému vojsku pod vedením Jana Hvězdy z Vícemilic se sice v roce 1423 nepodařilo město dobýt, přesto si vášně vybilo alespoň vypálením kaple Božího Těla, a při další cestě lesy směrem k Jindřichovu Hradci husité do základů vyhladili vesnici Pfaffenschlag, tradiční majetek slavonických farářů.

Díky tomu, že město husitské časy přežilo v relativně dobré kondici, rozbíhal se tu nový život poměrně rychle. Ještě do roku 1437 byl nově zaklenut presbytář kaple Božího Těla a po polovině století vyrostl v těsném sousedství farního kostela Panský dům, který tu místo zámku hrál roli panského sídla. Zmínky o něm pocházejí z roku 1466.

Po husitských válkách také dál posilovala městská privilegia a práva. V roce 1436 udělil markrabě Albrecht Slavonicím výroční trh, druhý přidal v roce 1464 Jiří z Poděbrad zároveň s právem mílovým a skladem soli. K bohatství města, kolem nějž se postupně rozkládala předměstí, přispíval i hojný počet rybníků.

Pozdně gotické až renesanční domy na náměstí Míru, s atikovými průčelími zakončenými stylizovaným cimbuřím, vynikají jednoduchými, ale působivými psaníčkovými sgrafity. V mázhauzech a průjezdech se vesměs dochovala kamenná sedila čili obloukové výklenky s vyzděnou lavičkou.

400 ‡ SLAVONICE

Slavonice.indd 400

29.4.2011 20:32:51

OHEŇ JE ŠPATNÝ SLUHA, ALE I DOBRÝ PÁN Prosperitu města velmi pozdvihl rok 1526 a nástup Habsburků na český trůn. Nedaleká hranice, ostatně i předtím celkem volná, se ještě více otevřela čilému ruchu, který už před rokem 1532 podpořila nová silnice mířící z Vídně přes Slavonice ku Praze. Na ni navázala kurýrní a v roce 1560 poštovní stanice, zřízená před Dačickou branou. Co to znamenalo pro obchodní i řemeslný život města, si nemusíme povídat.

Jistý stín na tak perspektivní časy vrhl požár, který se Slavonicemi prohnal v roce 1530. Jeho účinky naštěstí nebyly katastrofální, protože už před ním byla řada domů přestavěna z dřevěných na kamenné. Dokonce se, podobně jako v jiných středověkých městech, dá mluvit o příznivých důsledcích ohně, který odstartoval nové řešení jádra města. Úzké gotické domy na původních parcelách, seřazených v těsné linii kolem náměstí, přestávaly zámožnějším měšťanům stačit. Parcely se začaly spojovat, aby na nich mohly růst výstavné domy s rozlehlou přízemní síní a reprezentativními obytnými prostorami v patře.

Zároveň se měnil i střed náměstí, kde se už koncem 15. století objevily v úzkém pruhu kolem farního kostela skromné domy, a tento proces po požáru pokračoval. Průchod mezi Dolním a Horním náměstí se zúžil natolik, že dnešnímu návštěvníkovi připadají zcela oddělená. V těch letech se také nad nimi zdvihala nová věž farního kostela, budovaná v letech 1503 až 1549 za finanční podpory soukenického cechu, radních Hanse a Jiřího Pekchových, a dotažená mistrem Michalem do výšky více než 56 metrů.

Stavební ruch, už hodně nesený v renesančním tónu, samozřejmě podnítil rozvoj řemesel s ním spojených. Nešlo jen o zedníky, ale také kameníky, štukatéry, uplatili se mistři na klenby, štíty, malby či sgrafita. Především dvě postavy začaly vynikat: zedník a kameník Jörg Oesterreicher a zedník a stavitel kleneb Leopold Esterreicher, pravděpodobně Jörgův příbuzný, i když jeho rodina se hlásila k trochu jiné podobě jména.

Výstavba Slavonic, často ve spolupráci dvou jmenovaných mistrů a s nimi malířů a sgrafitářů, dosáhla mimořádné umělecké úrovně, píše Karel Kuča v knize Města a městečka v Čechách, na Moravě a v Slezsku. Slavonice se jejich zásluhou staly předním tvůrčím střediskem, které slohově ovlivnilo nejen města v moravském, českém i rakouském okolí, ale dokonce i sídlo slavonické vrchnosti – Telč.

SLAVONICE

Slavonice.indd 401

Hřbitovní kaple sv. Kříže byla postavena v roce 1702, kdy byl do jejího průčelí zabudován portál hřbitovní brány z roku 1586. Bohatá reliéfní výzdoba nese kromě biblických postav štíty Zachariáše z Hradce a jeho druhé manželky Anny ze Šlejnic. ‡ vlevo Působivý cyklus dvaadvaceti apokalyptických výjevů ze Zjevení sv. Jana se do dnešních dnů dochoval pod trámovým stropem prvního patra domu č. 517 na Horním náměstí.

Silně protikatolický tón nástěnných freskových maleb upomíná na protestanty, kteří si tu v 16. století zřídili modlitebnu. ‡ vpravo

‡ 401

29.4.2011 20:32:52

402 ‡ SLAVONICE

Slavonice.indd 402

29.4.2011 20:32:53

Jméno, které ale musí v souvislosti s renesančním rozkvětem města padnout především, zní – Zachariáš z Hradce.

V roce 1550 si se svým bratrem Jáchymem rozdělili rodový majetek a Zachariášovi kromě Telče připadly právě Slavonice. Krátce nato čtyřiadvacetiletý mladík vyjel s výpravou českých a moravských velmožů do Itálie, kam doprovázeli Maxmiliána II. Habsburského na jeho cestě pro španělskou manželku. Tři měsíce na něj čekali v Janově a čas, než se Maxmilián vrátil z Madridu, strávili vychutnáváním italských krás včetně architektury. Okouzlený jihoevropskou renesancí snažil se Zachariáš po návratu její styl podporovat i ve svých městech.

Ve Slavonicích pro to našel vhodné podmínky. Zachariáš byl ve svých vizích tak důsledný, že měšťanům, kteří by snad svoje domy nechali chátrat, hrozil pokutou. Přesto tu získal pověst velkorysého pána, což je dodnes znát: na stěnách některých interiérů se dochovaly alianční znaky Zachariáše a jeho manželky Kateřiny z Valdštejna, jimiž si vděční měšťané svoje sídla vyzdobili.

Jen jedno se mu tehdy vymklo z rukou. Sám přesvědčený katolík musel přihlížet, jak se mu silně německé Slavonice mění v město protestantů. Jejich stopy tu najdeme dodnes. Na Horním náměstí se v domě čp. 517 dochovala protestantská modlitebna a také v historii kaple Božího Těla je zaznamenáno, že v druhé polovině 16. století byla krátce přesvěcena na protestantský kostel svatého Ducha.

Ačkoli vidíme tři domy, jsou vlastně dva, protože oba levé spojuje jedno popisné číslo i interiér. Fasáda domu s arkýřem nese starozákonní výjevy a znak jirchářského cechu. Dům č. 517 zcela vpravo se dvěma obloučkovými štíty svítí sgrafity bohatými na ornamenty i figurální motivy včetně královských portrétů.

Kamennou kašnu na Horním náměstí hlídá sv. Florian. ‡ protější strana Jeden z výjevů na domě č. 517 se zřejmě inspiroval Šalamounovou Písní písní, napovídala by tomu křehce milostná scéna, odehrávající se snad mezi Šalamounem a královnou ze Sáby.

Je jedním ze dvou biblických motivů umístěných v iluzivních arkádách mezi okny prvního patra. ‡ dole

TVRDÝ PÁD DOLŮ Pořád platí, že to nejkrásnější, co tu můžeme najít, je dílem především 16. století. Sgrafita, malby, atiky, štíty, klenby, průjezdy, stinné mázhauzy, ale také posílené hradby s branami, které navzdory jejich obrannému poslání dostaly rysy srovnatelné s půvaby okolních domů. Časy, které přišly pak, už k tomu přidaly málo zajímavého, od 17. století sem vstupovala stagnace, neřkuli úpadek.

Po vymření pánů z Hradce po meči zdědil v roce 1604 majetek spřízněný Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, bigotní katolík, který měl pro protestantské sklony Slavonic malé pochopení a s městem se dostal do ostrých sporů. Po vypuknutí stavovského povstání se Slavonicemi převalili císařští vojáci vedení generálem Dampierrem a proslulí krutým pleněním. Ve městě se pak usadila jedna z císařských posádek a pod její ochranou začala tvrdá rekatolizace i další nelítostné vysávání. Obojí bylo důvodem k odchodu části obyvatel. Za časů prosperity v roce 1575 měly Slavonice 156 domů, před vypuknutím války 146. Po roce 1624 z nich 73 zůstalo pustých.

Tragédie třicetileté války dovršili v roce 1645 švédští vojáci, kteří si od Slavonic vybrali tak vysoké výpalné, že město v podstatě ožebračili. Po skončení války se sice snažilo rány zacelit (v roce 1678 bylo pustých domů už jen deset), ale dva roky nato se ohlásil mor a život se opět zastavil. K tomu se počátkem 18. století přidaly spory s novou vrchností, hrabaty z Lichtenštejna-Kastelkornu. A co hlavně, v roce 1750 byla poštovní dráha z Vídně na Prahu přeložena na trasu vedoucí přes Znojmo a Jihlavu.

Slavonice přišly o významné postavení a s ním spojený zdroj peněz. K dovršení katastrof tu 27. března 1750 vypukl oheň, který zničil 44 domů, věž farního kostela a velkou část obou náměstí.

Slavonice prostě nezadržitelně ustupovaly z bývalé slávy, a přece bychom dnes řekli: Všechno zlé je pro něco dobré. Ve stagnujícím městě se totiž téměř nestavělo a přicházející slohy ho příliš nepoznamenaly. V baroku byla sice opravena věž farního kostela Nanebevzetí Panny Marie a dostala náležitou helmici. Na Horním náměstí se objevila barokní kašna se sochou svatého Floriana a barokně byla upravena kaple Božího Těla. Jenže takových počinů bylo málo. Slavonické tváři tak dodnes dominují pozdní gotika a renesance v převaze, jakou najdeme málokde.

Ještě v 19. století město svíraly hradby, za nimiž se sice rozvíjela předměstí, ale uvnitř se moc neměnilo. K bolestivějším zásahům patřilo snad jen zbourání renesanční solnice na západním konci Dolního náměstí, kde se místo ní objevila novorenesanční škola. Jinak šlo spíše o citlivější akce. Zhruba deset budov bylo koncem 19. století novorenesančně přestavěno, ale vesměs s respektem k okolí.

Platí to i o Panském domě, v roce 1897 přebudovaném na školu. Od svého předchůdce převzala motiv širokého podloubí, výškou nepřekročila linii domů na náměstí, zachovala průchod k farnímu kostelu.

Také nová radnice, která starou nahradila v roce 1910, se inspirovala jejími benátskými štíty a celkem zdařile renesanci napodobila.

SLAVONICE

Slavonice.indd 403

‡ 403

29.4.2011 20:32:55

Zlom do zdejšího života přinesl rozpad monarchie, po němž byly Slavonice začleněny do Československé republiky. Slavoničtí to nepřijali příliš radostně, tradičně německá většina se velmi, ba dokonce ozbrojeně bránila, až musela zasáhnout československá armáda. Sice se tu pak více ozývala čeština, ale stále zůstávala v menšině. Hořké chvíle přinesl podzim 1938, kdy byl celý okres připojen k německé říši a Češi začali zase odcházet.

Po osvobození v květnu 1945 naopak Němci museli město opustit, ale fakt, že se vrátilo do českých rukou, mu ještě dlouho nepomohl. Dosídlování lidmi, kteří v místě neměli kořeny, s sebou tehdy všude neslo problémy a Slavonice nebyly výjimkou. Po roce 1948 se k tomu přidalo uzavření hranic s Rakouskem a od roku 1953 se Slavonice staly součástí těžko přístupného pohraničního pásma. Naštěstí z něj byly už v roce 1960 právě pro svou cennost vyňaty a opravy historického jádra se mohly rozběhnout naplno.

Ne že by tu památkáři nedohlíželi už před tím, rekonstrukce některých domů hlídali už za první republiky, ale začlenění Slavonic mezi městské památkové rezervace v roce 1961 přece jen historické centrum uchránilo před případným necitlivým bouráním a přestavováním a uvolnilo prostor pro systematickou restaurátorskou práci, která po roce 1989 ještě zesílila. Díky ní bylo čtyřiadvacet domů zařazeno v roce 2003 mezi nominace do Světového seznamu kulturního dědictví UNESCO.

O původně renesančním domě č. 563, kolem roku 1750 přestavěném do barokního stylu, se traduje, že v něm jedno ze svých dětí porodila Marie Terezie, která tudy projížděla se svým císařským průvodem. ‡ vlevo Vchodový portál domu č. 463 na náměstí Míru nese erb kožešnického cechu.

Bohatý znak dominuje stejně pestré sgrafitové fasádě ze 70. let 16. století, pod jejím štítem bychom mohli vidět pásy medailonů s portréty učenců a válečníků. ‡ uprostřed Zvířecí tlama završuje valenou klenbu rozlehlého mázhauzu domu č. 479 ze 40. let 16. století. Interiéry slavonických domů dodnes skrývají skvosty gotické i renesanční architektury a stále připomínají tehdejší bohatství města. ‡ vpravo

PODÍVANÁ, AŽ OČI PŘECHÁZEJÍ Říká se, že nejkrásnější pohled na město je z vysoké věže. Ta slavonická, zdvihající se u farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, přesahuje 56 metrů a nabízí tedy dobrou šanci. Ale v tomto městě je přece jen větším zážitkem zůstat při zemi a tam krok za krokem objevovat jeho půvaby.

Věnec domů, které obklopují Dolní i Horní náměstí, je přehlídkou toho nejlepšího, co pozdní gotika a renesance daly měšťanské architektuře, a několik perel najdeme i v přilehlých ulicích. Více než dvě desítky domů zdobí sgrafita, ornamentální i figurální. V řadě interiérů objevíme nádherné a stavebně náročné sklípkové klenby, bohaté malby i skvostné trámové stropy.

K nejefektnějším patří domy čp. 536 a 537 na Horním náměstí a nechce se ani věřit, že v druhé polovině 20. století se z velké části zřítily a zůstaly z nich jen poškozené fasády. Trpělivá restaurátorská práce naštěstí znovu oživila sgrafita zachycující výjevy z Knihy proroků a také fiktivní portréty významných panovníků, šlechticů a duchovních.

Na protější straně náměstí zaujme dům čp. 517 zvaný dnes U Giordanů podle italského majitele, architekta Fabrizia Giordana, který takřka symbolicky přišel do Slavonic z kolébky renesance. Právě 404 ‡ SLAVONICE

Slavonice.indd 404

29.4.2011 20:32:57

ve druhém patře jeho domu se dochovala protestantská modlitebna ze 16. století, jejíž stěny pokrývá cyklus výjevů ze Zjevení sv. Jana. Sousední objekt v sobě spojuje dva domy, renesanční a pozdně gotický, oba s bohatě zdobenými fasádami. Koncem 20. století byly díky jejich majitelce, kunsthistoričce Anně Fárové, a architektu Romanu Kouckému kompletně zrekonstruované.

Svéráznou a k historii vtipně citlivou obnovou prošel interiér domu čp. 522 zvaného Besídka. Tak se v něm totiž jmenuje kavárna, patrně nejrozvernější v našich krajích. Na jejím interiéru se podílel nejen architekt Roman Koucký, ale také členové divadla Sklep.

V rozlehlém přízemí mázhauzu čp. 480 se dochovala jedna ze slavných slavonických sklípkových kleneb a také erby Zachariáše z Hradce a Kateřiny z Valdštejna, které tu dal vymalovat majitel domu.

Impozantní mázhauz a bohatě zdobené stěny v přízemí i v patře ukrývá dům čp. 479. Skvostnou přehlídku sklípkových kleneb najdeme v mázhauzu domu čp. 459…

Tak můžeme pokračovat dům od domu, objevovat v nich gotiku i renesanci, snažit se z paměti vyloudit biblické příběhy, o nichž vyprávějí sgrafita na fasádách, posedět v hospůdkách pod klenutými stropy a myslet na lidi, kteří tyhle skvosty stavěli.

Nejen měšťanské domy tvoří kouzlo Slavonic. Přispívají k němu i dvě kašny. Ta na Dolním náměstí pamatuje 16. století a zdobí ji socha Immaculaty čili neposkvrněné Panny Marie. Kašna na Horním náměstí nese datum 1783 a korunuje ji socha sv. Floriana, ochránce proti ohni. Stále ještě tu najdeme čitelné pozůstatky hradeb, tři bašty a dvě z původních tří bran – Dačickou a Znojemskou. Turistům se postupně otevírá i středověké podzemí, jehož průzkum probíhá od roku 1993.

Rozhodně nemůžeme pominout sakrální stavby, jimž dominuje farní kostel Nanebevzetí Panny Marie s kořeny sahajícími hluboko do středověku. Jeho nejkrásnější vnitřní výzdoba pochází ze 14. až 16. století – konkrétně v kapli Panny Marie se dochovaly malby ze 14. století, zachycující nástroje Kristova mučení a postavy světců. Stojí za to vyjít k okraji města a navštívit špitální kostel sv. Jana Křtitele či maličko vyšlapat do vršku ke kapli Božího Těla, která od roku 1280 sleduje dějiny tohoto města.

SLAVONICE

Slavonice.indd 405

Až na EXPO 58 doputoval sádrový odlitek sklípkové klenby v domě č. 480 a stal se tam ústředním motivem československého pavilonu. Podobných kleneb najdeme ve Slavonicích několik, ale tato vějířová, zvaná i diamantová, je nejproslulejší. ‡ vlevo Ve Slavonicích se sgrafitová výzdoba začala objevovat kolem poloviny 16. století a rozvinula se tu do mimořádné bohatosti. Fasáda domu č. 520 nese krásně propracované mytologické výjevy a portréty rakouských arcivévodů. ‡ vpravo

‡ 405

29.4.2011 20:32:58

TÁBOR Po všech stránkách jedinečný Evropský unikát. Město nezaložil ani král, ani vrchnost, ale poddaní pod vedením kazatelů. „Antiměsto“ s biblickým jménem se časem přerodilo ve svébytný samosprávný celek s řadou výsad. Na husity zde budete narážet na každém kroku. Z dávného hradu i mohutných hradeb zůstalo jen pramálo, ale i to stojí za vidění. Pod věžemi městských dominant – kostela Proměnění Páně na hoře Tábor a virtuózní radnice – jsou kolem náměstí a ve spleti křivolakých uliček rozsypány desítky pozdně gotických a renesančních domů. Snad ani není třeba dodávat, že Tábor patří mezi naše nejstarší památkově chráněná města. Historické jádro bylo městskou památkovou rezervací prohlášeno v roce 1961.

NA ZÁKLADECH NEŠŤASTNÉHO HRADIŠTĚ Dosavadní archeologické výzkumy nasvědčují tomu, že ostrožna nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka nebyla v pravěku ani rané době dějinné osídlena.

První písemné zprávy se vážou až ke 13. století. Mezi léty 1268 až 1272 zde král Přemysl Otakar II. založil na úctyhodné ploše šestnácti hektarů královské město Hradiště. Jeho součástí se stal hrad, který měl tvořit oporu královské moci. Velkoryse koncipované vysazení města se však nezdařilo – ve druhé polovině 70. let 13. století král bojoval s mocným rodem Vítkovců, držícím dnešní Sezimovo Ústí.

Ti sotva zrozené Hradiště dobyli a vypálili. Protože Přemysl Otakar II. v roce 1278 padl na Moravském poli, město již nikdo neobnovil a na ostrožně zůstal pouze hrad.

Trosky zničeného královského města ožily až po sto čtyřiceti letech.

V roce 1413 zazněly v blízkém Sezimově Ústí první tóny předehry k následující husitské revoluci. Nástroje nejmocnějšího – břitkého a pádného jazyka – se tu při plamenných kázáních chopil sám mistr Jan Hus. O rok později byli z města vyhnáni katoličtí kněží a začal se tu formovat radikální proud husitského hnutí. Pravděpodobně právě ze Sezimova Ústí započaly pouti na hory, kde reformní kazatelé pod širým nebem hlásali slovo Boží. V roce 1419 město získal katolík Oldřich z Ústí a husity vyhnal, ti jej však počátkem roku 1420 dobyli zpět.

Tehdy spatřila světlo světa idea založení nového města s biblickým jménem Tábor, Boží obce, v níž by věrní vyčkali prorokovaného příchodu Ježíše Krista na zem. Proč si husité vybrali právě prostor zpustlého Hradiště? Nepochybně zde sehrály úlohu důvody vojenské – ostrožna nad Lužnicí byla mimořádně výhodným obranným postavením, a s útokem katolických sil mohli husité najisto počítat. S výhodou mohli využít trosek původní zástavby Hradiště a navíc se zde stále tyčil hrad. Během velmi krátké doby u něho vzniklo dřevěné město se zemnicemi a polozemnicemi, jež se intenzivně připravovalo k nastávajícím bojům. Sezimovo Ústí husité vyrabovali a po vytěžení stavebního materiálu vhodného pro Tábor je podpálili. Kromě kazatelů a nesčetných zástupů z venkova i měst do Boží obce přišel Jan Žižka z Trocnova, který cestou svedl slavnou a vítěznou bitvu u Sudoměře.

KDO CHTÍ V SVĚTĚ DOBŘE A ŠŤASTNĚ BOJOVATI… Nezbytnou součástí obce se stal kostel v podobě obrovité stodoly, jenž vyrostl na nejvyšším místě ostrožny, kde se dnes nachází chrám Proměnění Páně na hoře Tábor. Na budoucím náměstí stály velké kádě, do nichž příslušníci obce dávali peníze a další majetek, sloužící k zabezpečení společných potřeb. Další nutné zdroje byly zajišťovány loupežnými výpady do okolí. Ostatně táborité na nepřátelský útok nečekali a převzali iniciativu. Zničili královské oddíly u Mladé Vožice, v dubnu 1420 dobyli Sedlec, sídlo Oldřicha z Ústí, a následně poplenili řadu klášterů v jižních Čechách. Rozhodující úlohu sehráli v bitvě na Vítkově, kde 14. 7. 1420 husité pod vedením Jana Žižky odrazili vojska I. křížové výpravy. V Táboře byl také sepsán první vojenský řád, jehož naučení pro bojovníky se dělí na dvě části: v první, nazvané Kdo chce řádně bojovati, mají se těchto věcí varovati, najdeme výčet všeho, co je zapovězeno; v druhé, pojmenované Kdo chtí v světě dobře a šťastně bojovati, se spolu s dalšími příkazy můžete dočíst, že …oděnie nepřátelské a lúpeže shromáždivše, … mdlým a sirotkům a vdovám rozdělili jsú lúpeže a ostatky sobě s jinými měli jsú.

Znakové privilegium udělil Táboru v roce 1437 Zikmund Lucemburský. Čestné právo užívat v něm říšského orla bylo důkazem silného postavení města.

Lucemburský rodový znak ve štítku na prsou orla nahradil v 16. století český dvouocasý lev. ‡ nahoře Konzoly nesoucí klenební žebra patří k typickým prvkům gotického slohu. Často bývají zdobeny rostlinnými, zvířecími nebo lidskými motivy. Síň v táborské radnici střeží dva vousáči, jež podle tradice zobrazují Jana Žižku a Prokopa Holého. ‡ dole Na leteckém snímku máte historické jádro Tábora jako na dlani. Při dolním okraji stojí někdejší hrad a později pivovar s věží, od nějž vede Klokotská ulice na Žižkovo náměstí s radnicí a kostelem Proměnění Páně na hoře Tábor. V pravém horním rohu se leskne rybník Jordán. ‡ protější strana

416 ‡ TÁBOR

Tabor.indd 416

2.5.2011 12:49:12

Tﾃ。OR

Tabor.indd 417

窶｡ 417

2.5.2011 12:49:20

V samotném Táboře, čítajícím asi tři tisíce obyvatel, narůstal náboženský kvas a věroučné spory.

Během roku 1421 z města odešli členové sekt pikartů a adamitů. Adamité (též naháči) odmítali halit svá těla s tím, že oděv je hříšný přepych zavedený po prvotním hříchu Adama a Evy. Bylo jim vyčítáno, že se dopouštějí nevázaných sexuálních radovánek. V počáteční fázi revoluce hrály velkou roli ženy, nezřídka působící jako kazatelky a vůdkyně a přinášející do zjitřeného prostředí emotivní exaltovanost. Obě sekty byly později Janem Žižkou krvavě vyhlazeny. O tom, že revoluce požírá své děti, svědčí i to, že z asi osmdesáti táborských kněží jich hon na heretiky přežila sotva čtvrtina. Tyto události předznamenaly ústup od revolučního chiliasmu (blouznivé víry v konec světa a příchod Kristovy tisícileté říše na zemi) k realismu a kompromisům s dosavadním způsobem života, což vedlo k rozvoji Tábora jako běžného středověkého města, tedy na základě řemeslné výroby a zprvu zavrhovaného obchodu. Časem zde pracovali příslušníci dvaasedmdesáti řemesel!

Přelomem se stalo dobrovolné podrobení nedobytého města Zikmundovi Lucemburskému v roce 1437. Císař mu za odměnu ponechal všechny statky v širokém okolí města získané v revolučním období a potvrdil řadu privilegií včetně práva na existenci vlastní náboženské organizace a úplnou samosprávu bez královského rychtáře. Tábor získal nový znak, na kterém husitské symboly nahradil říšský orel.

Veduta Augusta Carla Hauna z poloviny 19. století zachycuje bukolickou krajinu protkanou stuhou Lužnice. Nad ní se vypínají dominanty Tábora, v této době již ochuzeného o značnou část opevnění. Žižkovo náměstí zdobí renesanční kašna, za níž se nachází radnice s hranolovou věží, dokončená v roce 1516. Dnešní novogotickou podobu jí ve druhé polovině 19. století vtiskl Josef Niklas. ‡ protější strana nahoře Vodárenskou věž v Žižkově ulici krášlí od roku 1559 renesanční sgrafita a obloučkové štíty. Voda do ní byla čerpána z blízkého Jordánu, dále do městských kašen proudila dřevěným potrubím. ‡ protější strana dole

S CÍSAŘSKÝM ORLEM VE ZNAKU Mohutná majetková základna vytvořila táborským měšťanům vynikající podmínky pro rozvoj města, což se projevilo při přestavbách uskutečněných po padesáti požárech stravujících město v letech 1437 až 1565.

Jak nás spravuje Eneáš Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), ještě v roce 1451 byla většina domů roubená a hrázděná. Ve své Historii české dále hovoří o malovaných štítech Nové brány, 418 ‡ TÁBOR

Tabor.indd 418

2.5.2011 12:49:23

zobrazujících slepého Jana Žižku s kalichem. Nicméně postupně se staví první kamenné domy, scelují se parcely, zastavují se předměstí.

Tábor je charakteristický a také výjimečný velmi hustou spletí úzkých křivolakých uliček, vytvářejících malé domovní bloky. Uličky směřují paprskovitě od náměstí k hradbám a přetínají je příčné ulice sledující průběh hradeb. Půdorysná osnova ve svých hrubých rysech pochází ještě z královského Hradiště, ale celkový charakter jí dala až potřeba snadného pohybu lidí a koní v revolučním městě. Ostatně koní bylo uvnitř hradeb Tábora vždy velké množství, vždyť šlo o nezbytné a cenné pomocníky husitských vojsk.

Konec pozice jakési samostatné městské republiky přinesl rok 1452, kdy se Tábor podrobil zemskému správci Jiřímu z Poděbrad, jehož vojska město oblehla. V té době započala výstavba velkolepého gotického chrámu a neméně působivé radnice, budovaly se výstavné měšťanské domy a stavěl se městský vodovod. Pro jeho zásobování byla zřízena nádrž Jordán, mimochodem první údolní nádrž ve střední Evropě, z níž byla voda dopravována čerpadlem do dodnes stojící vodárenské věže, zdobené sgrafity a bělostnými obloučkovými štíty.

Těmi se pyšnily nejen domy bohatých patricijů, ale také městské brány. Teprve odtud se rozšířily do dalších měst jižních Čech. V roce 1611 do Tábora vpadli Pasovští, kterým však sami měšťané otevřeli brány. Dalo jim pak mnoho práce se nezvaných hostů zbavit. Tábor se v roce 1618 postavil na stranu stavovského povstání, což v roce 1620 přivedlo k jeho branám císařské vojsko vedené generálem Baltazarem Marradasem. Tentokrát zůstaly brány zavřené a Táborští po celý rok odolávali vytrvalému obléhání. Pro nedostatek zásob Tábor 18. listopadu 1621 kapituloval. V historii jsou jednoduchá dělítka v podobě dat a bitev ošemetná, ale v tomto případě se skutečně jedná o počátek trvalého sestupu. Po čtyři následující roky muselo město vyživovat Marradasovo vojsko, přišlo o všechny své statky a byla na něj uvalena vojenská správa. Další ranou se stalo vůbec první dobytí města Švédy v roce 1648, kteří zde setrvali celý rok. K ilustraci rozsahu devastace stačí říct, že počet obyvatel klesl TÁBOR

Tabor.indd 419

‡ 419

2.5.2011 12:49:29

po třicetileté válce na pouhou desetinu předválečného stavu. Symbolické bylo také založení kláštera augustiniánů v husitském městě, budovaného v letech 1642 až 1666. Výstavbě kláštera a dnešního náměstí Mikuláše z Husi muselo ustoupit značné množství starých domů v severozápadní části města.

Bohužel, asanace tím zdaleka neskončila.

ČAS BOURÁNÍ V 18. století nedocházelo ve městě k větším stavebním aktivitám a i starší budovy se přestavovaly jen sporadicky. K výjimkám patří přestavba špitálního kostela sv. Alžběty, postaveného ještě v roce 1690. Určité předpoklady pro opětovný vzestup města zajistilo zřízení Táborského kraje v roce 1751 a stavba říšské silnice z Prahy do Českých Budějovic a Lince, na kterou byl Tábor napojen o čtyři roky později. Jak už to často bývá, období nového rozvoje provázel zánik starého a často i cenného. V roce 1805 začalo město prodávat pozemky pod opevněním včetně bran, parkánu a bašt, což mělo za následek postupnou likvidaci rozsáhlé a mimořádně hodnotné fortifikace. Destrukci vlastního historického jádra zabránilo patrně jen to, že nádraží na železniční trati z Prahy do Českých Velenic bylo v roce 1871 postaveno ve značné vzdálenosti od centra. Na volném prostoru mezi nádražím a ostrožnou začalo vznikat centrum nové, a jádro na ostrožně tak naštěstí nepostihly razantní novodobé zásahy.

NOVÉ CENTRUM PŘIVEZL VLAK V Novém městě vznikaly monumentální novorenesanční veřejné stavby, například střelnice, státní reálka (gymnázium) nebo hospodářská akademie, kde dnes sídlí střední zemědělská škola. V Palackého ulici vyrostla honosná divadelní budova. V roce 1903 zahájil František Křižík provoz na první elektrifikované železnici v monarchii, dráze Tábor–Bechyně, populární „Bechyňce“, která obohatila panorama města o most přes Lužnici. Na historizující výstavbu navázala v meziválečném období rozsáhlá stavební činnost zejména v prostoru Nového města, ale také ve Vilové a Průmyslové čtvrti.

Les věžiček, luceren a bání náleží poutnímu kostelu Matky Boží v Klokotech, jakoby našlehanému ze sněhu z bílků. Stavitelé-cukráři se činili v první polovině 18. století, kdy poutní areál s tradicí sahající do předhusitských dob získal svou sladce barokní tvář. Od Mariánské branky je to sem, co by kamenem dohodil.

Pomník Jana Žižky od Josefa Strachovského z roku 1884 měl předchůdce ve vojevůdcově bronzové jezdecké soše od Josefa Václava Myslbeka. Ta byla na Žižkově náměstí slavnostně odhalena v roce 1877, ale pro vadu materiálu musela být brzy odstraněna. Působivou kulisou je bělostné průčelí a štít Ctiborova domu čp. 6. V roce 1532 jej postavil Ondřej Čáslavský. ‡ protější strana vlevo dole Košaté koruny vzrostlých stromů vytvářejí před kostelem Proměnění Páně na hoře Tábor příjemné intimní zákoutí.

Můžete nerušeně obdivovat barokní Pietu a sochy sv. Donáta a sv. Floriána, umístěné před chrámem. ‡ protější strana vpravo dole

420 ‡ TÁBOR

Tabor.indd 420

2.5.2011 12:49:32

Z architektonicky cenných staveb stojí za zmínku monumentální filiálka Národní banky od Jindřicha Freiwalda z roku 1930 – dnešní Komerční banka. Do historického jádra na Žižkově náměstí nešetrně vstoupily novostavby spořitelny a finančního úřadu. Od konce 60. let do roku 1989 prošlo celé historické jádro mimořádně velkorysou obnovou, provázenou rozsáhlými archeologickými a stavebněhistorickými průzkumy.

NEPROKLOUZNE ANI MYŠ!

Hrad založený Přemyslem Otakarem II. stával v jihozápadním cípu ostrožny. Kromě názvu Hradiště je od 15. století zván též Táborem či Kotnovem. Disponoval dvojicí válcových a hranolových věží, mezi nimiž se nacházel hradní palác. Táborité jej využívali jako hlavní vojenský stan a ke skladování zásob, munice a střelného prachu. Také zde drželi vězně. V pozdějších letech jej upravili tak, aby mohl být bráněn těžkými střelnými zbraněmi. Hrad zle poškodil obrovský požár města v roce 1532, kterému podlehlo na 366 domů. V roce 1612 se v hradním areálu začalo vařit pivo, a pivovar v následujících staletích hrad zcela pohltil. K největší demolici zbytků hradu došlo na přelomu 19. a 20. století. Jedinou viditelnou památkou na pyšné sídlo tak zůstaly zbytky hradních zdí a jihozápadní, 25 metrů vysoká věž, ve které se nacházejí dělové střílny s pozoruhodnými větracími komíny. Věž dnes slouží jako rozhledna, avšak při stoupání za krásným výhledem musíte zdolat na 155 schodů.

Zcela zásadní význam pro udržení husitského města mělo opevnění. Archeologický výzkum prokázal, že hradbou disponovalo již královské Hradiště, a to přibližně v trase pozdější vnitřní hradby.

TÁBOR

Tabor.indd 421

Odvěký symbol městských tržních práv, hrdý rytíř se znakem města na štítu. Je menší než Roland v Brémách či Bruncvík v Praze, ale práva táborských střeží stejně odhodlaně, a to již od roku 1567, kdy jím mistr kamenický Ondřej ze Sušice ozdobil kašnu na Žižkově náměstí.

Snad byl příliš choulostivý a rozmarné povětří mu nesvědčilo, a tak jej v roce 2000 nahradila věrná kopie.

‡ 421

2.5.2011 12:49:37

Pod vzepjatým žebrovím velkorysé síťové klenby pozdně gotického sálu radnice, dnes Husitského muzea, vypadá veliký vojevůdce Jan Žižka až nepatřičně malý. Však má také model jezdecké sochy od Bohumila Kafky mnohem většího dvojníka z bronzu na pražském Vítkově. ‡ vlevo Na mistrovství kameníků počátku 16. věku ukazuje filigránsky tesaný kamenný městský znak v radniční síni.

Naleznete na něm postavy Jana Husa, Jana Žižky či Adama a Evy? Není to snadné… ‡ nahoře

Starých zdí husité využili a vytvořili opevnění, jež v tehdejší střední Evropě nemělo obdoby. Před šest metrů vysokou vnitřní hradbu, opatřenou třípatrovými půlválcovými věžemi s cimbuřím, představili parkánovou hradbu s dva metry vysokým hrázděným ochozem opatřeným arkýři. Parkán, čili prostor mezi hradbami, dosahoval až desetimetrové šířky. Hlavní inovací se však staly pětiboké dělostřelecké bašty v parkánové hradbě. V podstatě to byly předchůdkyně bastionů, jež se objevily až o téměř sto let později na ostrově Rhodos. Z bašt mohli táborité těžkým dělostřelectvem provádět i boční palbu. Celek tvořil tehdejšími prostředky jen obtížně dobytnou hráz. Novátorský a mimořádně účinný systém pak rychle převzala mnohá česká i cizí města. Bašty stávaly na nejohroženější, severní a východní linii opevnění. Do současnosti se zachovaly zbytky dvou z nich – Velké neboli Žižkovy bašty a Soukenické bašty, též zvané Převrátilka.

Obránci i dobyvatelé užívali celé řady střelných zbraní: malých píšťal, hákovnic, tarasnic, houfnic, hmoždířů a bombard. Jak i název napovídá, nejtěžší zbraň určenou k boření hradeb představovala bombarda. Ráže tohoto monstra činila až 85 cm. Její pořízení bylo nesmírně nákladnou záležitostí – cena se rovnala hodnotě čtyř set čtyřiceti dvou krav, a za pouhý jeden výstřel by se jich pořídilo devět. Pomineme-li značné obtíže spojené s přepravou, tak ani její příprava k boji rozhodně nebyla snadná. Vyžadovala zhotovení dřevěného lešení pro tlumení zpětného nárazu, a protože ji dobyvatelé potřebovali dostat co nejblíže hradbě, takže na dostřel obránců, kryly bombardu sklopné dřevěné konstrukce. Střílelo se kamennými, později také železnými a olověnými koulemi. Táboritům bombardy ve zbrojním arzenálu nechyběly, ukořistili je spolu s obléhacími praky v roce 1420 na vojsku Oldřicha z Rožmberka.

422 ‡ TÁBOR

Tabor.indd 422

2.5.2011 12:49:42

Hradby byly prostoupeny bránami a fortnami. V hlavním přístupovém směru od východu, na místě původní Staré brány postavili Táborští v roce 1433 Novou bránu, která se časem proměnila v nedobytný komplex dvou věžovitých bran a polygonálního barbakánu, navíc vybavený těžkým dělostřelectvem. Zcela unikátní soustava byla zbourána v letech 1836 až 1884. V západním směru se do města vstupovalo dvěma hradskými branami, vnitřní zvanou později Klokotskou a vnější Bechyňskou, jež se do současnosti zachovala v pozměněné podobě z konce 19. století. Autorem rekonstrukce je známý regotizátor Josef Mocker, mimo jiné spolutvůrce dnešní tváře Karlštejna. V Bechyňské věži si můžete prohlédnout expozici Husitského muzea, věnovanou životu a práci ve středověké společnosti. Nabízí seznámení s prostředím venkova, města, ale také se světem kněžského a panského stavu. Zavítáte na divoký lov, do středověké kuchyně nebo mezi dávné řemeslníky.

Fortifikaci dále přerušovaly Velká fortna na severu a Malá, též Říční fortna na jihu. Vedle Bechyňské brány dnes stojí pouze empírová Mariánská branka vedoucí do městských sadů, ta však pochází až z doby po roce 1832. Z rozsáhlého hradebního systému zůstala jen torza zdí, hradebních věží, zmíněných dvou bašt a také tzv. Velkého šance, což je novověký bastion postavený v roce 1646 v severovýchodním cípu opevnění. Velká škoda!

POD POZLACENOU ZADNICÍ Gotickou perlou v blyštivém kalichu města nad Lužnicí je radnice, v níž dnes sídlí Husitské muzeum. Jak ukázaly nedávné archeologické výzkumy ve sklepeních, na jejím místě stávaly tři zemnice, tvořící součást zástavby dávného města Hradiště. Svědčí o tom kůlové jamky a stopy po výdřevě.

K zajímavým nálezům archeologů patří také nástroje, s jejichž pomocí táborité budovali své město.

Stavba radnice se uskutečnila mezi léty 1440 až 1516 a podíleli se na ní skuteční mistři. Však se také řadí k nejvýznamnějším památkám světské gotiky v českých zemích. Vnější tvář radnice je výsledkem novogotické úpravy provedené Josefem Niklasem v letech 1874 až 1878, avšak uvnitř vás čeká nefalšovaná gotika. Úchvatná radní síň od Wendela Rosskopfa je sklenuta síťovou žebrovou klenbou, z jejíchž svorníků se na návštěvníka rozpustile šklebí groteskní postavičky z lidské i zvířecí říše. A nejen šklebí – jedna z postav dokonce ukazuje holý, byť pozlacený zadek! Prý jde o pomstu stavitele za tahanice s lakotnými táborskými měšťany. Pozornost poutají také dva bohatě profilované portály a kamenný městský znak s postavami Adama a Evy, Jana Husa, Jana Žižky a patrně i Jeronýma Pražského.

Ve sloupové síni, která je druhá největší svého druhu v republice, můžete spatřit jezdeckou sochu Jana Žižky, jež byla vzorem pro bronzový monument před Národním památníkem v Praze na Vítkově.

V deseti sálech návštěvníky čeká i zbrusu nová expozice zobrazující fenomén husitství i jeho ohlas v našich dějinách. V dalších prostorách máte možnost seznámit se s díly našich předních výtvarných umělců, mimo jiné Mikoláše Alše nebo Františka Bílka, věnovanými husitské tematice. Vystavené exponáty zahrnují období od 17. do 20. století. Neobvyklý zážitek slibuje návštěva městského podzemí. Čeká vás půl kilometru dlouhá, spletitá síť chladných sklepů v hloubce až 16 metrů. Na cestu vyhloubenou v nepoddajné skále nastoupíte ve sklepení radnice, zpět na zemský povrch se vrátíte v domě čp. 6. Sklepy, vylámané v 15. a 16. století, mají dvě i tři patra a poskytovaly úkryt nejen svým budovatelům, ale zejména zásobám potravin a hutnému zlatavému moku. Při prohlídce Tábora návštěvu muzea a podzemí určitě nevynechte.

TŘI CIBULE NAD MĚSTEM Majestátní, pozdně gotický chrám Proměnění Páně na hoře Tábor začal na nejvyšším místě náměstí vyrůstat po roce 1451. Předtím zde stával dřevěný husitský svatostánek, který se však spíše než kostelu podobal stodole, což byl jistě i záměr stavitelů. V roce 1512 sklenul trojlodí nového chrámu mistr Staněk z pražské Malé Strany síťovou žebrovou klenbou parléřovského typu. Presbytář je oproti tomu sklenut působivou klenbou sklípkovou. Ve druhé polovině 16. století siluetu kostela ozvláštnily jedinečné renesanční štíty. Úpravu věže provedl v roce 1677 pražský stavitel Gion de Capauli, který ji zakončil trojicí cibulových bání se dvěma lucernami. Nebojíte-li se výšek, věž vám TÁBOR

Tabor.indd 423

Od počátku 16. století se presbytář kostela Proměnění Páně na hoře Tábor honosí plastickou a tehdy módní sklípkovou klenbou, která k nám přišla ze Saska. Zhotovil ji mistr, pracující v té době na kostele v blízké Soběslavi.

Novogotický oltář pochází z konce 19. století. ‡ nahoře Zhruba o dvě stě let mladší než sklípková klenba je zrcadlový strop s malbami v lodi barokního poutního kostela Matky Boží v Klokotech, dokončeného v roce 1710. Z centra města od hradu Kotnova vede ke klášternímu areálu křížová cesta. ‡ dole

‡ 423

2.5.2011 12:49:46

poskytne úchvatný pohled na celé město. Chrám v letech 1896 až 1897 neunikl regotizačnímu úsilí Josefa Mockera a Josefa Krejčíka, ale naštěstí ho rekonstrukce nijak zvlášť nepoškodila. Zařízení je z větší části rokokové, hlavní oltář s reliéfem Proměnění Páně od Josefa Krejčíka prozrazuje novogotiku. K cenným součástem chrámu náleží náhrobníky z druhé poloviny 16. století. Prostranství před vstupem zdobí barokní sochy Piety, sv. Donáta a sv. Floriána, přemístěné sem v roce 1850 z krypty augustiniánského kostela.

Klášter bosých augustiniánů s kostelem Narození Panny Marie sloužil totiž od druhého desetiletí 19. století jako věznice a později jako soud, pro jehož potřeby byl konvent v polovině 19. století upraven. Průčelí raně barokního kostela od Antonia D’Alfieriho věnčí od počátku 18. století sochy sv. Augustina a jeho matky, sv. Moniky, doplněné nad portálem menší sochou Panny Marie Immaculaty. Uvnitř kostela se nacházelo dnes už ztracené, přebohaté, vrcholně barokní zařízení, pocházející patrně z řezbářské dílny zdejších augustiniánů. Hlavní oltář s tordovanými (točitými) sloupy, postranní baldachýnové oltáře, kazatelna s figurálními reliéfy nebo zábradlí oratoře patřily k úctyhodným svědkům umění a dovednosti bosých mnichů.

Hodnotné zařízení naleznete ve hřbitovním kostele sv. Filipa a Jakuba, stojícím za obvodem hradeb v blízkosti Bechyňské brány. Kostelík má velmi dlouhou historii, poprvé je zmiňován v roce 1388, tedy ještě v době před založením Tábora. Koncem 15. století jej přestavěli, avšak dnešní podobu mu vtiskla úprava z roku 1746. Z 15. století pochází obvodové zdivo a portál na západní straně kostela, bohaté rozvilinové oltáře a další zařízení vznikly na počátku 18. století. Najdete tu také náhrobníky ze 16. století, okolí kostela navíc zdobí umělecky hodnotné náhrobky ze hřbitova, zrušeného v období mezi dvěma světovými válkami.

Stárkův dům v Pražské ulici připomíná svou fasádou spíše obraz, zachycující dávný, barvitý děj. Hravost renesance zde v technice sgrafita nalezla novou, lákavou příležitost k vyjádření. Dovedla vyčarovat nejen proslulá psaníčka, ale také rozličné figurální a ornamentální výjevy. ‡ vlevo Škochův dům na sebe strhává pozornost svým až marnivým štítem v úchvatné podobě kružbového panelu, navíc zpestřeného rozmanitými nástěnnými malbami. Od roku 1536 je důstojným sousedem samotné radnice. ‡ vpravo

424 ‡ TÁBOR

Tabor.indd 424

2.5.2011 12:49:49

ROZVERNÁ HRA SGRAFIT A OBLOUČKOVÝCH ŠTÍTŮ Genia loci Tábora spoluvytvářejí měšťanské domy, dávající na odiv svou proměnlivou a mnohdy marnivě nalíčenou tvář. Ke zvláštnostem patří nástěnné malby s husitskou tematikou, nechybí ani typická renesanční, figurální i psaníčková sgrafita. Skvělou ukázkou je fasáda nádherného domu čp. 210 v Pražské ulici nebo průčelí Stárkova domu čp. 157 z roku 1570.

Na náměstí objevíte pozůstatky nejstarších kamenných domů z doby kolem roku 1440. Patří k nim portály a ostění domů čp. 5 nebo čp. 16, na obou jsou i zbytky nástěnných maleb. Nepřehlédnutelným drahokamem v pokladnici táborských domů je Ctiborův dům (čp. 6) na Žižkově náměstí. Doslova jako koruna jej zdobí štít s bohatým kružbovým panelem. Barokní období reprezentuje fasáda domu čp. 13 s dvojicí volutových štítů, hravé rokoko pak úzký dům čp. 18, přilepený k domu čp. 19 s charakteristickým renesančním obloučkovým štítem a sgrafitovou výzdobou.

Domy, jež vroubí Žižkovo náměstí, rozehrávají vemlouvavý a rozmarný renesanční koncert. Významný part v něm hraje i kašna se sochou rytíře z roku 1567, jež pochází z dílny kamenického mistra Ondřeje ze Sušice. Nespočet domů s průčelími jako z nejjemnější krajky nalezneme i v okolních ulicích a uličkách. Patří k nim například dům čp. 284 ve Špitálské ulici se sgrafity a obloučkovým štítem nebo dům čp. 47 s renesanční atikou a fragmenty nástěnných maleb, stojící na náměstí Mikuláše z Husi. Elegantními obloučkovými štíty a sgrafity na fasádách se vyznačují také domy čp. 186 v Koželužské a čp. 155 v Pražské ulici. Oba pocházejí z druhé polovice 16. věku.

Chcete-li poznat město dýchající bouřlivou historií, seznámit se zblízka s mnohými zásadními událostmi českých dějin a navíc obdivovat dovednost dávných stavitelů a talentovaných umělců, pak je pro vás návštěva Tábora tou pravou volbou.

TÁBOR

Tabor.indd 425

Díky úsilí restaurátorů se dům čp. 16 na Žižkově náměstí opět oděl do šatu s figurálními nástěnnými malbami.

Zachycují život husitského Tábora a pocházejí ze tří časových údobí.

Spatříte na nich také tohoto znaveného táboritu, kráčejícího z bojiště. ‡ nahoře Domy čp. 17, 18 a 19 (zleva) na jižní straně Žižkova náměstí ukazují, jak nenásilně a přirozeně se v Táboře snoubí pozdní gotika, renesance, rokoko či klasicismus. ‡ dole

‡ 425

2.5.2011 12:49:52

TELČ Město šťastných lásek Tak ji nazval spisovatel František Kožík a mezi vřelé city zahrnul i ten, kterým ke svému městu zahořel v polovině 16. století Zachariáš z Hradce. Právě on Telči vtiskl tvář, pro kterou se jí říká jezerní růže, kamenná báseň, bílé město, Moravské Benátky či perla moravské renesance. Harmonické souznění půvabného města, zámku, rybníků a zeleně ocenilo v roce 1992 i UNESCO, které Telč zařadilo na Seznam světového kulturního dědictví.

ZRODILA SE UPROSTŘED LESŮ Zachariášovi bylo čtyřiadvacet, když v roce 1551 vyjel s výpravou českých a moravských velmožů do italského Janova. Tehdy jeli vstříc budoucímu panovníkovi Maxmiliánovi II., který si do rakouské vlasti ze Španělska vezl svou manželku Marii Habsburskou. Čas strávený na cestách jižní Evropou i tříměsíční čekání na Maxmiliánovu loď vracející se z Barcelony náležitě využili. Dobře jedli, dobře pili, naslouchali hudbě, dychtivě debatovali, s úžasem hleděli na svůdné dámy a především do sebe nasáli všechny architektonické půvaby pozdní italské renesance. S touto inspirací se vraceli. Rok před tím zdědil Zachariáš z Hradce po svém otci Adamovi I. moravská panství včetně Telče, měl tedy kde svůj nový sen realizovat. V Telči ho čekal starý vodní hrad a on se rozhodl definitivně ho přeměnit v krásné, pohodlné sídlo hodné šlechtice nových časů. A také se chystal ke svatbě s mladičkou Kateřinou z Valdštejna, pro kterou chtěl vybudovat pohodlný domov.

Co víc, nemyslel jen na hrad, ale i na město kolem něj rozložené.

Telč měla v době Zachariášova italského výletu za sebou už přinejmenším třísetletou historii, i když přesný čas založení města se ztrácí v mlhách. Soudí se, že první, tehdy zeměpanský dvorec, v němž sídlil královský úředník, vyrostl při rušné obchodní křižovatce počátkem 13. století, kdy hluboké, do té doby neosídlené hvozdy na jižním pomezí Čech a Moravy zasáhla kolonizace. Jedna z místních pověstí ovšem sahá do minulosti podstatně hlouběji. Podle ní tu v roce 1099 moravský kníže Ota II. svedl bitvu s českým knížetem Břetislavem II. a na památku svého vítězství dal v lesích vystavět kapli zasvěcenou Matce Boží. Historka má jedinou malou chybu: o tomto střetnutí naše dějiny nic nevědí.

Realističtější je spíše verze o vzniku osady ve 13. století – ostatně, dodnes tu kousek od náměstí stojí svědek tehdejšího osídlení, devětačtyřicet metrů vysoká, pozdně románská věž kostela sv. Ducha.

Z jejího vchodu umístěného v prvním patře se dá soudit, že kostel nesloužil jen jako svatostánek, ale v době nebezpečí poskytoval obyvatelům chatrně opevněné tvrze i útočiště, do něhož se dostávali vysoko položenou spojovací chodbou.

Přesto se stále ještě pohybujeme v oblasti dohadů a dat, o kterých se dá pochybovat. Z roku 1283 údajně pochází písemná zmínka o faráři Jindřichovi v Telči a v historii zhruba pětadvacet kilometrů vzdáleného Kunžaku se dočteme, že podle latinsky psané listiny z 20. května 1288 Kunžak náležel ke královskému městu Telč. Ano, vypadá to svůdně, ale… mnohé z podobných dokumentů historikové dnes považují za falza.

A tak přece jen sázejí na jistější rok 1315, kdy Jan Lucemburský královskou Telč zastavil za jedenáct tisíc kop pražských grošů pánům z Vartenberka a po nich ji postoupil pánům z Bergova. Zní to trochu pikantně, protože jeden z členů rodu pánů z Bergova se osm let předtím ucházel o Janovu pozdější manželku Elišku Přemyslovnu a o Janovi z Vartenberka se tak trochu traduje, že byl Elišce více než jen spolehlivým ochráncem před nenávistí její sestry Anny.

V polovině 30. let 14. století zasáhl do osudu Telče markrabě Karel, budoucí král český a císař římský.

Otec Jan ho tehdy pověřil správou království, na které sám neměl čas, přesněji řečeno, zajímalo ho jen jako zdroj peněz pro válečné výlety. Mladičký Karel se zhrozil stavu rozvrácené země a začal jednat.

Především musela moc a vážnost královská zase obnovena býti, píše František Palacký v Dějinách národu českého, což mimo jiné znamenalo navrátit královské komoře její bývalý majetek.

V roce 1335 tak Karel vykoupil zpátky i Telč, jenže ji podržel jen čtyři roky a v roce 1339 ji směnil s Oldřichem III. z Hradce za hrad Bánov na moravsko-uherském pomezí. O příliš významné osadě, ležící v místě dnešního telčského Starého Města, se tehdy asi ještě nedalo mluvit, Karel IV. podle záznamů měnil tvrz, nikoli ves.

Původní středověký znak znak nesl pětilistou růži, korunku a gotické M symbolizující Menharta z Hradce, za něhož Telč zřejmě povýšila na město.

V roce 1650 k němu Ferdinand III. povolil připojit W připomínající Viléma, prvního ze slavatovských majitelů Telče. ‡ nahoře Každý z domů na náměstí Zachariáše z Hradce je jiný, a přece k sobě ladí jako dobře zkomponovaná sonáta. ‡ protější strana

426 ‡ TELČ

Telc.indd 426

2.5.2011 17:34:02

TELČ

Telc.indd 427

‡ 427

2.5.2011 17:34:07

DIVOKÝ JINDŘICH, MOUDŘEJŠÍ MENHART Noví majitelé sem přinesli nový pohyb, a i když centrem jejich panství nadále zůstával Jindřichův Hradec, své Telči dopřáli slibný rozkvět. V těch časech už města mívala vyhraněný tvar náměstí a hlavních ulic, k nimž se obracely sevřené fronty gotických domů s dozadu ubíhajícími parcelami.

Telči tuto podobu s největší pravděpodobností vtiskl Oldřichův syn Menhart, později tridentský biskup. Spravoval ji po smrti otce od roku 1348, ale protože sám neměl potomky, zapsal ji roku 1366 svým jindřichohradeckým synovcům. V příslušné listině se už píše o „civitas“ čili městě. Navíc tradiční městský znak dodnes nese kromě pětilisté růže i gotické M, z čehož se dá soudit, že právě za Menharta došlo k povýšení.

Můžeme jen obdivovat, jak dokonale si dávní stavitelé pohráli i s detaily interiérů: mázhaus radnice je sklenutý do jednoduchého gotického pilíře s vřetenovitým dříkem. ‡ vlevo Horní čili Velkou bránu původně tvořily dvě průjezdné věže po stranách hradebního příkopu. Dochovala se jen vnější, a to v podobě ze 17. století. Vnitřní byla v roce 1833 zbořena. ‡ vpravo Telčský zámek má poněkud nepravidelný půdorys, což dosvědčuje, že rostl na základech staršího sídla. Kupodivu nepůsobí chaoticky. ‡ protější strana

O tom, že se Telč mohla kolem poloviny 14. století pyšnit titulem města, zůstal z těch časů ještě jeden důkaz. Menhartův dosti temperamentní bratr Jindřich totiž hodlal rozvoj rodového majetku podpořit poněkud svérázným způsobem: výnosnou obchodní stezku, která vedla kolem jihočeského hradu Landštejna, se snažil odklonit na území pánů z Hradce. Vilém z Landštejna si to pochopitelně nedal líbit a svého soka oblehl ve Slavonicích, kam ovšem Jindřichovi přispěchali na pomoc „civites Telecz“ čili měšťané z Telče. Alespoň tak to stojí ve starých písemnostech, podle kterých se událost odehrála roku 1353. Rok nato Karel IV., který podobný neklid v zemi neviděl rád, vytáhl Telč ztrestat a dobyl ji.

Přesto majetek pánům z Hradce ponechal, což se týkalo i Telče a jejích městských výsad, které jí sám udělil. Jmenovitě práva hrdelního a výročních trhů. Rozvážný Menhart se tedy mohl dál věnovat jejímu rozvoji.

V roce 1359 založil na Telčském potoce Staroměstský rybník a na něj navazující soustavu rybníků Ulického a Štěpnického. Všechny tři propojil nejen potokem pramenícím několik kilometrů od města, ale také uměle prokopanými kanály. Dnes Menharta chválíme za krásu rozlehlých lesklých hladin, v nichž se Telč shlíží a kvůli nimž se jí říká jezerní město. Ve skutečnosti tak vymezil prostor 428 ‡ TELČ

Telc.indd 428

2.5.2011 17:34:10

pro nové městské jádro chráněné nejen vodními plochami, ale i víc než osm metrů vysokými hradbami. Dlouhé úzké náměstí, na něž už shlížel kostel sv. Jakuba, postupně obklopily domy, jejichž třicet metrů dlouhé a osm až deset metrů široké parcely sahaly k hradbám. Výjimkou byla ulice vedená souběžně s náměstím podél Ulického rybníka. Vstup do města vedl od severu tzv. Malou branou, na jihu dvěma branami, z nichž vnější, byť v 16. století přestavěná, se užívá dodnes. Vnitřní byla roku 1833 zbořena. Brány byly doplněné padacími mosty.

Traduje se, že koncem 50. let 14. století dal Menhart založit i městskou pamětní knihu, ale později se ztratila neznámo kam. Můžeme se tak jen dohadovat, kolik cenných informací by z ní historikové vyčetli.

TELČ

Telc.indd 429

‡ 429

2.5.2011 17:34:12

HUSITŮM TELČ ODOLALA V roce 1386 téměř celou západní část náměstí včetně radnice a kostela sv. Jakuba sežehl požár a z popela pak pomalu povstávalo město a domy, jejichž původní, výhradně dřevěný materiál už začal nahrazovat lomový kámen a tu a tam i cihly.

Měšťanům, kteří v domech žili, Jindřich III. z Hradce, tehdejší pán nad Telčí, nejen udělil právo svobodného kšaftování, ale zřejmě právě on opustil starou, poničenou tvrz u kostela sv. Ducha a začal na severozápadním konci náměstí stavět nový gotický hrad, sice oddělený příkopem, ale přece jen zapojený do městského opevnění. Vznikal tak harmonický celek panského sídla a města, dodnes pro Telč tak charakteristický.

Rozsah tehdejšího vodního hradu je stále patrný v okruhu takzvaného Malého dvorku na severovýchodě dnešního zámeckého areálu, kde se zachovala palácová stavba a kaple sv. Jiří.

Za Jindřichových časů se také poprvé začalo říkat Nová a Stará Telč, z nichž druhá pomalu, ale jistě ustupovala do pozadí. Ještě v roce 1414 založil Jan z Hradce u pozdně románského kostela sv. Ducha špitál, ale život už se soustřeďoval jinde – kolem protáhlého náměstí a jeho severozápadního konce.

Další katastrofa město postihla v roce 1423, kdy krajem táhli husité pod vedením Jana Hvězdy z Vícemilic řečeným dost neuctivě Bzdinka. Páni z Hradce patřili k odpůrcům kališníků, a bylo tedy logické, že se Hvězda z Vícemilic pokusí na jejich majetek zaútočit. Skutečně to udělal a město s výjimkou hradu hodně poničil, podle místní pověsti dokonce husité vtrhli na radnici a konšely vyházeli z oken. Záhy je ovšem vytlačila vojska Menharta z Hradce, který Telčským přispěchal na pomoc.

Ustupující kališníci se ještě pokusili dobýt nedaleký hrad Roštejn, a protože ani tady neuspěli, aspoň zničili předhradí a vnější opevnění. Naopak zcela rozbořili hrad Štamberk. U Horních Dubenek však prohráli krvavou bitvu s mnohem početnějším Menhartovým vojskem a jejich prořídlé řady už jen kvapně vyklízely kraj.

Páni z Hradce se nikdy netajili, na které straně v husitských bouřích stojí. V bitvě u Lipan v roce 1434 bojoval Menhart v řadách katolické a kališnické opozice proti husitským radikálům. Jan v listopadu 1437 hostil v Telči Zikmunda Lucemburského, který se tu setkal s vyslanci papeže a basilejského

Na dolním konci náměstí Zachariáše z Hradce po staletí sídlila správa města.

Vpravo Telči dominoval zámek, vlevo, v domě zakončeném atikou se zubatým cimbuřím, bývala a stále je radnice. Za ní se zdvihají dvě věže kostela Nejsvětějšího Jména Ježíš a zcela v pozadí věž sv. Jakuba.

430 ‡ TELČ

Telc.indd 430

2.5.2011 17:34:16

církevního sněmu. Páni z Hradce, jmenovitě Jindřich IV., se čile účastnili i odporu proti Jiřímu z Poděbrad, dokonce bojovali na straně Matyáše Korvína, což se všechno krvavě dotýkalo jejich panství.

A tak se Telč z katastrof husitských časů vzpamatovávala velmi pomalu.

Jen trochu jí pomohla městská privilegia, která jí v roce 1464 jako panovník potvrdil Jiří z Poděbrad, a to včetně práva obchodovat se solí, provozovat řemesla, pořádat jarmark a vařit i prodávat piva.

Hojit městské rány se ovšem snažil také sám Jindřich IV. z Hradce. Kromě udělení dalších práv věnoval Telčským v roce 1477 u nedaleké vsi Šiškov místo na založení rybníka, z jehož výtěžku mohli zahlazovat škody způsobené Matyášovými vojáky. Ti sice Telč nedobývali, využili ji jen jako „černí ložníci“, ale výsledek byl v těch divokých časech někdy stejný.

Od 16. století obklopuje zámek park, později proměněný v anglickém stylu.

Některé ze stromů prý pamatují pány z Hradce a první zdejší Slavaty.

O LÉTAJÍCÍCH KONŠELÍCH Do konce 15. století se zřejmě město sevřené rybníky a hradbami zaplnilo, ale o jeho detailní podobě se můžeme spíše dohadovat z náznaků, které se dochovaly prakticky v každém domě kolem náměstí.

Gotické měšťanské domy tehdy měly všude podobné rysy a ani v Telči nevyhlížely jinak. Fasáda byla hladká, zdobená občas malbou, pravoúhlá okna rámovalo kamenné ostění. V přízemí za mocnými vraty, opět s kamenným ostěním, zabíral téměř celou šířku domu klenutý mázhauz, kde se obchodovalo, pracoval tu řemeslník či se čepovalo pivo. Podle mílového práva se vařilo v domech, které na náměstí stály, už v roce 1464. Za mázhauzem vedl průjezd do dvora. V prvním patře za okny na náměstí se rozložil hlavní pokoj rodiny a na opačně straně komůrky sloužících. Vzadu dům pokračoval dílnami, sklady, stájemi, zahradou. Z těch časů už se dochovaly i sklepy a jakási síť podzemních chodeb. O jedné z nich se vypráví, že vede na osm kilometrů vzdálený hrad Roštejn. Žel, nikdo ji zatím nenašel.

Od středověku se urbanistické řešení náměstí a jeho okolí příliš nezměnilo. Rozložení původních úzkých gotických parcel a na nich stojících domů zůstalo dodnes, jen rynek byl tehdy z každé strany o tři až čtyři metry širší, protože stavení ještě neměla podloubí.

TELČ

Telc.indd 431

‡ 431

2.5.2011 17:34:22

V roce 1499 vybuchl ve sklepení radnice sud s prachem a celá budova vyletěla do povětří. Lidová tvořivost si tuhle příhodu ovšem posunula o čtyřicet let dopředu, do roku 1539, kdy se narodil Petr Vok z Rožmberka. Protože byl příbuzný s pány z Hradce, Telčští se rozhodli událost řádně oslavit. Na radnici vystrojili bohatou hostinu a zatímco se stoly prohýbaly pod pečení všeho druhu, ve sklepě čekal sud s prachem přichystaným na večerní ohňostroj. Jenže když nahoře došlo víno i pivo a purkmistr poslal sluhu pro další várku, neopatrných chlapík položil louč na sud, ten bouchl… a k překvapení kolemjdoucích vzduchem létali konšelé, s nimi voňavé kýty, prázdné korbele, židle, stoly, všechno.

Kdo by se nesmál a nevyprávěl to vnoučatům, když takhle to znělo lépe než suchá informace, že v roce 1499 se čísi neopatrností na radnici vzňal prach.

Ve druhé polovině 15. a počátkem 16. století se také hodně stavělo na hradě. Jeho obranyschopnost posílila nová čtyřboká věž u severovýchodního nároží, další hranolová věž vyrostla na východní straně, a na dvorku bylo přistavěno nové křídlo s přízemními arkádami, takzvaná zbrojnice. Vnitřní jádro bylo zesíleno rozsáhlým předhradím a dalšími budovami včetně kuchyně, sladovny a pivovaru.

Po tragické smrti Jindřicha IV., který se v lednu 1507 osudově zranil na lovu, převzal vládu nad Telčí jeho syn Adam I. z Hradce, muž ambiciózní a panovníkům vždy nablízku. Velmi podporoval krále Vladislava Jagellonského, po jeho smrti byl jedním z těch, kteří se zasadili o zvolení Ferdinanda I. za českého krále a při jeho korunovaci nesl říšské jablko. Připomeňme si jen, že český trůn pak Habsburkové neopustili až do konce 1. světové války.

Zámecká kaple Všech svatých byla dostavěna v roce 1580 a dodnes září bohatou štukovou výzdobou, štědře dotýkanou zlatem. V jejím středu stojí mramorový náhrobek se dvěma ležícími postavami. V roce 1571 sem byla uložena Kateřina z Valdštejna, její manžel Zachariáš z Hradce ji následoval až v roce 1589. Tehdy také náhrobek obklopila tepaná mříž z dílny Jiřího Schmidthammera.

ZACHARIÁŠ A JEHO MILOVANÁ KAČENKA Traduje se, že renesanci do Telče přinesl až Zachariáš z Hradce, ale tak přesné to není. Za života jeho otce Adama I., který se rodového majetku ujal v první čtvrtině 16. století, postihl v roce 1530 Telč další katastrofální požár, jenž zničil část náměstí mezi dnešní ulicí U Masných krámů a kostelem sv. Jakuba. Domy, které tu pak na původních základech rostly, dostávaly už pomalu, ale přece jen renesanční tón a zřejmě se zlehka začalo i s přestavbou starého hradu.

Adama I. z Hradce, který se dobral pozice nejvyššího kancléře Království českého, však zkosila v roce 1531 v poměrně mladém věku pětatřiceti let morová nákaza. Za jeho tehdy ještě malé syny Jáchyma a Zachariáše spravovala pak majetek Adamova manželka Anna z Rožmitálu spolu s jejich poručníky Petrem z Rožmberka a Volfem Krajířem z Krajku. Život Telče to ale nezastavilo, naopak. Ve 40. letech 16. století už se prokazatelně za branami města rozkládala předměstí zvaná Štěpnice, Na Podolí a Na Veselí a ve městě byla zřízena jatka. Telčský hrad se měnil v opravdu rozsáhlý a výstavný areál, základ budoucího zámku.

432 ‡ TELČ

Telc.indd 432

2.5.2011 17:34:25

Telče a jejích majitelů se v těch časech týkala ještě další významná událost: v roce 1541 získali poručníci obou chlapců od Ferdinanda I. kutací právo na dolování stříbra v nedalekém Mrákotíně. V roce 1549 pak povolení dolovat na „gruntech teleckých“ přešlo přímo na Jáchyma a Zachariáše.

O rok později si bratři rodový majetek rozdělili. Starší Jáchym zůstal v Jindřichově Hradci, mladší Zachariáš získal moravská panství v čele s Telčí. Můžeme dobře tušit, jak moc to uvítal. Když se pak vrátil z italské cesty, mohl se s mladou energií pustit do zhmotnění snu, který si s sebou přivezl – snu o slunném půvabném sídle, jehož smyslem není jen chránit, ale i těšit.

První etapa přestavby hradu na renesanční zámek proběhla do roku 1553 a Zachariáš měl ten nejhezčí důvod, proč spěchat. V lednu toho roku se oženil s osmnáctiletou Kateřinou z Valdštejna a po velkolepém svatebním veselí v její rodné Polné si ji přivedl do Telče. Údajně to bylo manželství šťastné a plné lásky, Zachariáš svou ženu v dochovaných dopisech dokonce jmenuje jako svú milú Kačenku a byť se pět let po její smrti oženil s Annou ze Šlejnic, vedle Kateřiny dodnes leží v kapli telčského zámku.

Půvabná Kateřina mu kromě příchylnosti přinesla i slušné jmění, mimo jiné v podobě stříbrných dolů ve Stříbrných Horách u dnešního Havlíčkova Brodu. Páni z Hradce sice tehdy byli po jihočeských Rožmbercích nejbohatší rod v českém království, ale s ohledem na nákladné telčské budování i tak znamenalo Kateřinino věno významnou pomoc, protože Zachariášovy doly u Mrákotína se rychle vyčerpávaly.

Na bývalém kolbišti vznikla v 16. století zámecká zahrada, jedna z nejstarších architektonicky řešených zahrad u nás.

V arkádách, které ji ze dvou stran lemují, zřejmě bývaly umístěny busty panovníků. Presbytářem se do zahrady obrací kaple Všech svatých. ‡ vlevo Mezi figurálními mytologickými reliéfy v zámecké kapli Všech svatých je i sv. Matouš. ‡ vpravo Bývalá jezuitská škola, věže kostelů i domy v podhradí se zrcadlí na hladině Ulického rybníka. Z hráze je hlídá socha sv. Jana Nepomuckého. ‡ následující dvoustrana

TELČ NESTAVĚLI JEN ITALOVÉ Další z mýtů tvrdí, že renesanční město a jeho zámek jsou dílem italských mistrů, které na jižní Moravu pozval Zachariáš z Hradce. Ani to není zcela přesné.

Už před polovinou 16. století záznamy mluví o zednickém mistru Martinovi, v Telči usedlém a pracujícím tu v letech 1533 až 1541. K první etapě přestavby hradu na zámek Zachariáš přivedl ze svých Slavonic proslulého zedníka a mistrného stavitele kleneb Leopolda Esterreichera, který v Telči pracoval dobrých osm let a na jehož dílo Italové teprve navázali. Do Esterreicherovy telčské éry spadá mimo jiné nádherná výzdoba Malé hodovní síně a Klenotnice. Figurální i ornamentální sgrafi ta byla v dalších stoletích překryta omítkou a lehce si můžeme představit okouzlení, s nímž pod ní v roce 1904 restaurátoři znovu odhalovali skvostné výjevy.

Esterreicher začal pracovat v původních gotických částech hradu kolem Malého dvorku, na jehož vstupní portál dal Zachariáš vytesat mravoučná slova: „Lepší skrovná živnost pod prkennou střechou nežli rozkošný život pod cizí.“ O prkenné střeše nového sídla samozřejmě nemohla být řeč, rodil se tu přepychový zámek. Snad si oněmi slovy chtěl Zachariáš jen připomenout, že se nevydal TELČ

Telc.indd 433

‡ 433

2.5.2011 17:34:29

434 ‡ TELČ

Telc.indd 434

2.5.2011 17:34:32

TELČ

Telc.indd 435

‡ 435

2.5.2011 17:34:42

Mimořádně cenné dřevěné kazety s vyřezávanými výjevy z antické mytologie zdobí strop Zlatého sálu, jedné z nejskvostnějších místností zámku.

Kazety pocházejí z roku 1561. Škoda, že málokdo si užije takovýto pohled na Telč, často nazývanou jezerním městem. Rybníky Štěpnický a Ulický, které vidíte na snímku, doplňuje ještě Staroměstský, rozložený jihovýchodně od městského jádra. ‡ protější strana

výhradně na cestu oslňující kariéry v zemských úřadech Markrabství moravského, ale věnoval se také zvelebování svého panství. Mimochodem, z opačné strany portálku dal vytesat: „Požehnání božské činí bohaté lidi.“ K původní gotické, renesančně upravené části dal pak Zachariáš přistavět severně situovaný palác, založit zahradu a rozkošatit všechny interiéry bohatou výzdobou. Mezi sály dominují Zlatý se silně pozlaceným kazetovým stropem a Modrý nazvaný podle převládající barvy stropních maleb, skvělou ukázkou renesance je i sál Rytířský čili mramorový s portréty Zachariáše a jeho první manželky Kateřiny. Jejich posmrtnou podobu, tentokrát v provedení v kameni, dochoval náhrobek v kapli Všech svatých, která renesanční přestavbu zámku v roce 1580 dovršila.

To už tu ovšem skutečně několik let pracovali Italové. Jako první se v Telči roku 1553, tedy těsně po Zachariášově návratu z Itálie, usadil Petr řečený Vlach, dokonce se tu oženil a zakoupil si grunt na předměstí. Za zmínku z počátků telčského renesančního budování stojí hlavně Antonín Vlach známý jako Ericer nebo také Drizzan, první významný italský stavitel ve službách pánů z Hradce.

Od něj pak žezlo převzal Baldassare Maggi z Argona, který vedl druhou etapu přestavby Zachariášova sídla a později se stejně dobře osvědčil v Jindřichově Hradci, Českém Krumlově či rožmberské Kratochvíli.

Ale tak, jako do krásy rostl zámek, měnila se pod Zachariášovým vlivem i celá Telč. On a jeho architekti pozoruhodně spojili zámek nejen s přilehlou zelení a rybníky, ale především s městem. Pravda, nebylo to v jeho časech nic výjimečného, hledět si nejen architektonické, ale i urbanistické stránky věci patřilo k dobrým zvyklostem renesančních aristokratů. Možná málokdo k tomu našel tak skvělé podmínky.

Co víc, přítomnost stavitelů, ať už italských, rakouských či moravských, měšťané využili ke zvelebování svých stavení a renesanční šlechtickou inspiraci, kterou měli před očima, do nich ochotně a ctižádostivě otiskovali. Staré, úzké gotické parcely i souvislá fronta domů kolem náměstí sice zůstaly, v tom se nic moc měnit nedalo. Do interiérů ale přece jen pronikal větší komfort, a vnější tváře domů dostávaly nové rysy. Především to byla podloubí, která vykročila do náměstí a o několik metrů ho zúžila. O nově získaný prostor nad podloubími se pak zvětšily měšťanské světnice, které tak získaly mnohem reprezentativnější ráz.

Každý z těch domů byl jiný, přesto v celku vyhlížely a stále vyhlížejí jako blízcí sourozenci. Zřejmě i to byl Zachariášův vliv a jeho vůle dát městu harmonii. Podloubí byla patrně stavěna podle jednotného plánu, o čemž svědčí pilíře, které dokonce někde dva sousední domy spojují.

Na sloupech podloubí se dodnes rýsují znaky tehdejších řemesel a dodnes průčelí domů dosahují ve valné většině maximálně druhého patra. Kdo za nimi tehdy bydlel? Rodina hrnčíře Štěpána Polneka, potomci řezníka Michala Otčenáška, řezník Jan Žížala, zámožný měšťan Šimon Pachta… Nebýt 436 ‡ TELČ

Telc.indd 436

2.5.2011 17:34:45

místních zanícených historiků, jejich jména by nikdy neopustila archivy, a přece i oni tu zanechali stejně pozoruhodné dědictví jako Zachariáš z Hradce.

Jakýmsi lidovým centrem života na náměstí už tehdy byly dvě dřevěné kašny, zdroje vody pro okolní domy, a také kostel sv. Jakuba, který pamatoval založení náměstí, spolu s ním v roce 1387 vyhořel a v polovině 15. století dostal gotickou dvojlodní podobu.

Zachariáš z Hradce byl osvícený muž a dobrý hospodář, k jeho doménám patřilo zejména rybníkářství, podpora řemesel a řádného obdělávání půdy. Život lidí na jeho panství nebyl nijak tvrdý, ba naopak, poddanských povinností bylo málo. Početně rozšířil městská práva a výsady, podpořil rozvoj provaznictví, krejčovství i kožešnictví, městu daroval vinný šenk a předpisy na vaření piva. Staral se i o přestárlé, nemocné a nemohoucí, pro které přenesl starý špitál od sv. Ducha na Staré Město ke kostelu Matky Boží a dal mu tam novou, výstavnější podobu.

V roce 1570 se energicky pustil také do přestavby osm kilometrů vzdáleného lesního hradu Roštejna, který stejně jako Telč patřil pánům z Hradce od středověku a původně byl jedním z gotických strážních hradů, tvořících síť pohraničních pevností. Když ve druhé polovině 20. století restaurátoři opravovali roštejnskou kapli sv. Eustacha, pod omítkou našli načrtnutou karikaturu jakéhosi renesančního pána. Dávný stavbyvedoucí? Či snad sám Zachariáš z Hradce?

Ale jak už to bývá, i na této sympatické postavě leží stín. V roce 1571 se moravský hejtman Zachariáš z Hradce stal spolu s Hynkem Brtnickým z Valdštejna poručníkem tehdy pětileté Kateřiny z Ludanic, která vyrůstala jako sirotek na hradě Helfštejně. Ačkoli zdědila nemalý majetek, zmizel tak rychle a podivně, že proti Zachariášovi mělo být zahájeno soudní řízení. Jenže hlavní svědek,

TELČ

Telc.indd 437

‡ 437

2.5.2011 17:34:47

Zdeněk Kavka z Říčan, se nemohl dostavit, protože ho u Tišnova chytili a zamordovali loupežníci.

Alespoň tak zněla oficiální verze…

V roce 1571 Zachariášovi zemřela milovaná manželka Kateřina, o osm let později ji následoval jejich jediný syn Menhart Lev. V tu dobu už byl pán na Telči velmi nemocný a v roce 1589 se i on odebral na věčnost. Protože ze svazku s Annou ze Šlejnic se narodila jen dcera Kateřina, a neměl tedy mužské potomky, přešel jeho moravský majetek na Adama II. z Hradce, nejvyššího kancléře Království českého a od roku 1593 nejvyššího purkrabího. Ten sídlil v Jindřichově Hradci, logicky tam mínil zůstat a Telč ztratila svoje výsostné postavení centra jedné rodové větve. Na několik desetiletí tu prakticky veškerý ruch ustal.

Neobnovil ho ani Adamův syn a dědic Jáchym Oldřich, postava vzhledem ke špatné fyzické i duševní konstituci hodně tragická. Když v roce 1604 v Jindřichově Hradci zemřel, dnes bychom řekli, že naštěstí bezdětný, rodový majetek přešel na jeho sestru Lucii Otýlii, tehdy už vdanou za Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. S ní se telčská kapitola pánů z Hradce uzavřela. A nejen telčská, rod pánů se zlatou pětilistou růží v modrém poli navždy vymizel z další historie celých českých zemí.

V Telči po sobě zanechali renesanční klenot, skvostné architektonické dílo, které nikdo z jejich následovníků nepřekonal.

A ještě něco zůstalo: průsvitný přízrak Bílé paní. Znalci pověstí soudí na Markétu z Lichtenburka, manželku Jindřicha II. z Hradce, řečeného Divoký. Ano, onoho muže, který se v polovině 14. století utkal s Vilémem z Landštejna a bouřil se proti Karlu IV., od něhož byl pak ztrestán dvěma roky

Kořeny kostela sv. Jakuba sahají do 14. století, dnešní podobu získal v polovině 15. století. Ochoz jeho šedesátimetrové věže nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na město. ‡ vlevo Socha sv. Markéty se na renesanční Dolní kašně objevila v druhé polovině 16. století, o dvě století později byla opravena, protože prý její bujné tvary nelahodily lidskému oku. Podle legendy do ní autor vytesal podobu své milé. ‡ vpravo

438 ‡ TELČ

Telc.indd 438

2.5.2011 17:34:50

vyhnanství. Markéta, která se za něj provdala v roce 1349, s ním údajně prožila těžký život, s o to větším soucitem a pochopením pak bloudila po všech sídlech hradeckých potomků a snažila se je chránit od všeho zlého a varovat před tragédiemi.

PŘÍLIŠ ZBOŽNÍ SLAVATOVÉ Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka se do českých dějin nezapsal právě nejlépe. Ačkoli vyrůstal v českobratrském prostředí a na hradě Košumberku, jehož jméno nosil, sedával v lavicích školy vychovávající mladé protestanty, ještě před svatbou s Lucií Otýlií přešel na stranu katolíků. Traduje se, možná neprávem, že pod vlivem své tchyně Kateřiny z Montfortu, kterou nazýval svou druhou matkou, se stal až fanatikem. Proslul dokonce výrokem, že nekatolíci si zaslouží, aby po nich koně šlapali…

Patřil k odpůrcům Majestátu, kterým Rudolf II. povoloval v Českém království náboženskou svobodu, což byl jeden z důvodů, proč v rámci pražské defenestrace vyletěl 23. května 1618 z oken Pražského hradu. Na řadu přišel po Jaroslavu Bořitovi z Martinic a jeden z vůdců protestantů, Jindřich Matyáš z Thurnu, ho provázel památnými slovy: Edle Herrn, da habt Ihr den anderen čili Urození pánové, tady máte dalšího.

Slavata si při pádu sice poranil hlavu o římsu, ale nakonec on i Martinic šťastně přežili. Zřejmě i díky hromadě odpadků pod hradním oknem a Polyxeně z Lobkovic, která je dala odnést do svého paláce a pečovala o jejich uzdravení. Ještě téhož roku Slavata emigroval před vřavou povstání do Pasova, kam z Jindřichova Hradce i z Telče odvezl významnou část zámeckých mobiliářů, ale po bitvě na Bílé hoře se vrátil.

Od Habsburků obdržel za věrné služby titul hraběte, řadu výsad a úřad nejvyššího kancléře Království českého. Jeho Telč to ale od útrap třicetileté války moc neušetřilo. Ve 20. letech 17. století ji dvakrát vyplenila císařská vojska, v dalším desetiletí vojska Albrechta z Valdštejna a v roce 1645 ji obsadila švédská vojska. Ve městě se znovu začalo stavět a opravovat až v posledních letech války, ale týkalo se to především církevních staveb, jmenovitě kostela sv. Jakuba a staroměstského chrámu Matky Boží.

Tehdy už ovšem od roku 1632 telčské panství spravoval prostřední syn Viléma Slavaty – Jáchym Oldřich a po jeho předčasné smrti v roce 1645 Jáchymova manželka Františka, rozená z Meggau.

TELČ

Telc.indd 439

Jeden z nejzajímavějších domů na náměstí Zachariáše z Hradce nese číslo 15 a zdobí ho cenný válcový arkýř, jaký v Telči nemá obdoby. Fasáda laděná do zeleného tónu pochází z poloviny 16. století. Mezi její sgrafitovou výzdobou s biblickými motivy objevíte i malbu zachycující starší podobu domu, tehdy ještě s atikovým patrem a cimbuřím.

Pohled na dům rámuje namalovaná, dnes už neexisující brána, oddělující ulici s masnými krámy od náměstí.

‡ 439

2.5.2011 17:34:53

Byla to paní mimořádně zbožná, která se kromě výchovy svých sedmi dětí věnovala chudým a nemocným. Soudě podle starých záznamů vstávala ve čtyři ráno, modlila se, rozjímala, a celý dlouhý den se pak oddávala práci. Založila v Evropě vůbec první nadaci pro chudé a osiřelé dívky, oživila tradici rozdávání sladké kaše chudým, ale především přivedla do Telče jezuity. Pro ně dala v roce 1655 postavit přímo proti zámku mocnou barokní budovu koleje, ke které spolu s nimi časem připojila kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš, konvikt sv. Andělů pro hudebně nadané chlapce, lékárnu a meteorologickou stanici.

Pro Telč získala i ostatky sv. Markéty, která se stala patronkou města a jejíž socha ozdobila Dolní, tehdy už kamennou kašnu na náměstí. Pověst tvrdí, že autor Markétinu tvář vytesal podle jedné z půvabných telčských dívek.

Když Františka v roce 1676 zemřela, v její závěti se našel odkaz 2 000 zlatých pro chudé v Telči.

Pohřbena byla do zdejší jezuitské hrobky po bok svého manžela, ale po roce 1810 byly cínové rakve manželů Slavatových přetavené na svícny a kosterní ostatky uloženy neznámo kam, snad na hřbitov u sv. Anny.

S Františkou pomalu končil i rod Slavatů. Dva nejstarší synové, Ferdinand Vilém a Jan Jiří Jáchym, měli jen dcery, třetí syn Leopold Vilém neměl děti vůbec. A čtvrtý syn Jan Karel Jáchym?

To je pozoruhodná historka. Bylo mu jedenadvacet, když se na podzim 1662 chystal na svatbu s hraběnkou Klárou Teresií Attemsovou a v rámci příprav na slavnostní hostinu vyrazil do telčských lesů směrem k Vanovu nalovit zvěřinu. Cestou se od své družiny odtrhl a nešťastnou náhodou spadl do hluboké vlčí jámy. Po hodinách marného volání v zoufalství slíbil, že pokud se dostane ven, zanechá světského života, stane se řeholníkem a vstoupí do toho řádu, jehož mnicha potká jako prvního. Nakonec ho vysvobodil vanovský chalupník, který náhodou šel kolem. Slavata svého zachránce odměnil dvěma sty zlatých a takzvaným bílým kloboukem, který ho vyvazoval z poddanství, ale na slib daný Panně Marii nezapomněl. Zrušil zasnoubení a vstoupil mezi bosé karmelitány, jejichž člen mu do cesty přišel jako první.

Na paměť této události dala jeho zbožná matka postavit už v roce 1664 nad vlčí jámou u Vanova kapli, které se podle jedné verze říkalo Olivetská, podle druhé byla zasvěcena Kristu Pánu v Úzkostech, podle třetí se jmenovala Kaple Smrtelné Úzkosti. Časem byl nad její oltář zavěšen obraz sv. Karla Boromejského a od té doby nese jméno tohoto světce. V blízkosti kaple bylo později vztyčeno barokní sousoší Kalvárie, k němuž od města mířilo devět kapliček křížové cesty.

Historikové jsou ovšem k lesní příhodě skeptičtí a tvrdí, že se mladý Slavata připravoval na církevní dráhu už dříve. Nutila ho k tomu tradice, podle které se velké šlechtické majetky nedělily, a mladší sourozenci si museli hledat jinou cestu, vesměs církevní. Mimochodem, stejnou dráhu si původně vyvolil i jeho starší bratr František Leopold Vilém. Navíc v Moravském zemském archivu leží text,

Jako ozvěna benátské renesance vyhlížejí sgrafita na domě č. 61, jednom z nejpestřejších na náměstí Zachariáše z Hradce. ‡ vlevo Barokní mariánský sloup je dílem Davida Liparta, který se na sochařské výzdobě města výrazně podílel. ‡ uprostřed Reliéf Immaculaty na barokním štítě renesančního měšťanského domu č. 57 se připisuje sochaři Kašparu Oberovi, který však v 18. století v Telči pracoval zejména pro jezuity. ‡ vpravo

440 ‡ TELČ

Telc.indd 440

2.5.2011 17:34:57

ve kterém sám Jan Karel Jáchym připouští, že do vlčí jámy sice spadl, ale o deset let dříve, tedy jako malý kluk. Nehodu odnesl poraněnou dásní a drobnými odřeninami, ale žádný životní slib ohledně zřeknutí se světského života a následování prvního řeholníka, kterého potká, neučinil.

Buď jak buď, pod řádovým jménem Karel Felix to dotáhl až na řádového generála a v roce 1675 patřil mezi vážné kandidáty na pražského arcibiskupa. Když už bylo koncem 17. století jasné, že jeho rod vymírá po meči, sám papež mu nabídl dispens, aby se mohl oženit a zplodit potomky. Jeho bratr František Leopold Vilém, pasovský kanovník, kdysi tuto nabídku přijal (byť zbytečně, dětí se stejně nedočkal), ale Karel Felix ji odmítl slovy: Když i rod Slavatů vymře, proto přec svět nezahyne.

Sám z tohoto světa odešel v roce 1712 v Římě a traduje se, že v jeho posledních chvílích se u postele objevila průsvitná ženská postava. Bílá paní, dobrá duše pánů z Hradce, za jejichž dědice se Slavatové počítali.

Z vody Horní kašny vystupuje postava antického Siléna, vychovatele malého Dionýsa, kterého chová v náručí.

V pozadí se pyšně zdvihá bohatě tvarovaný mariánský sloup.

SAMÍ SVATÍ Po smrti Karla Felixe zdědil slavatovský majetek včetně Telče František Antonín, syn nejmladší Františčiny dcery Marie Barbory, provdané za Kryštofa Filipa, hraběte z Lichtenštejna-Kastelkornu.

Za jeho éry se pomalu proměňovalo i město, zhruba polovina domů na náměstí dostala nový háv, s ním větší okna, barokní volutové štíty a také atiky pyšně napodobující další, ve skutečnosti neexistující patro. Na náměstí se objevil mariánský sloup připomínající morovou ránu, která v Telči kosila v roce 1681. Dvě desetiletí po jejím řádění odkázala telčská měšťanka Zuzana Hodová, bydlící v čísle 52, ve své závěti tisíc zlatých na zbudování sloupu, ale téměř dalších deset let ještě trvalo, než se začal stavět. Jako autor se na něm podepsal David Lipart, sochař a řezbář z Brtnice u Jihlavy.

S morovým tématem měl už zkušenosti, mezi barokními sochami, které předtím tvořil pro brtnický most, byl i sv. Roch, ochránce před černou smrtí. A sv. Rocha spolu s dalšími svatými vytesal i pro TELČ

Telc.indd 441

‡ 441

2.5.2011 17:35:01

442 ‡ TELČ

Telc.indd 442

2.5.2011 17:35:04

Telč. Kromě toho pracoval na sochách zdobících průčelí hřbitovní kaple sv. Anny, a na dolní kašně přetesával sochu sv. Markéty, která se prý místním zdála neforemná.

První polovina 18. století tu vůbec byla bohatá na sakrální výtvarné počiny, většinou financované bohatými měšťany, kteří považovali za svou čest podílet se na rozvoji města. V letech 1730 až 1740 olemovala cestu podél Staroměstského rybníka řada soch – rozeznáme tu podobu anděla Strážce, sv. Michala, sv. Jana Nepomuckého či sv. Maří Magdalénu. Autorství je připisováno několika sochařům, mezi nimiž se objevují jména Kašpara Obera, Štěpána Pagana i Františka Josefa Hamba.

V první polovině 18. století se také od města směrem na Vanov ke kapli sv. Karla Boromejského rozběhla křížová cesta devíti kapliček, v závěru ukončených Kalvárií s ukřižovaným Ježíšem, Pannou Marií, sv. Maří Magdalénou a sv. Janem. Dochovala se i suma, kterou za sousoší dostal František Titr – 80 zlatých. Místo se pak stalo oblíbeným cílem telčských procházek, výhled odtud k městu byl a je utěšený, i když ho dnes už stíní stromy.

Ale jinak jako by Telč byla v určitém směru prokletá. I s Františkem Antonínem z Lichtenštejna-Kastelkornu zdejší rod vymřel po meči. Na věčnost se odebral v roce 1761 a sám si před tím zřídil pro sebe i svou manželku místo posledního odpočinku. Už v letech 1726 až 1729 dal postavit zhruba kilometr od města směrem ke Krahulčí pozoruhodný barokní kostel, vůbec první u nás zasvěcený Janu Nepomuckému. Traduje se, že původně měl být součástí klášterního areálu františkánů, jenže dokončena byla jen malá část.

Panství Telč pak zdědil jeho bratranec Alois Arnošt Podstatský z Prusinovic, a to za podmínky, že jméno a erb obou rodů spojí do jediného – Podstatský-Lichtenštejn.

O tomto pánovi se vypráví kuriózní anekdota: Kdysi býval blízkým přítelem Josefa II., ale jako císařský rada a vyslanec v Mnichově zprostředkoval na přání císařovny Marie Terezie Josefův sňatek s princeznou Marií Josefou Bavorskou. Jenže Josef, stále truchlící po zemřelé první manželce Isabele Parmské, o novou družku nestál a po matčině smrti za to Aloise Arnošta vyhodil ze služeb.

Jako krásná dětská stavebnice vyhlíží město z věžního ochozu sv. Jakuba. Pod sebou vidíte kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš a náměstí Zachariáše z Hradce, vpravo věž kostela sv. Ducha, vlevo Štěpnický rybník a na obzoru lesy, tak typické pro kraj jižní Vysočiny.

Z ČESKÉHO MĚSTA NĚMECKÉ A OPĚT ČESKÉ Za Josefa II. byla v roce 1773 v Telči zrušena jezuitská kolej a klášter přeměněn zprvu na kasárna a později na gymnázium. Stejně tak byl odsvěcen kostelík sv. Ducha, který od časů protireformace, přesněji od roku 1656, sloužil jako útulek takzvané české kongregaci a bratrstvu sv. Isidora. V roce 1784 odtud museli jejich členové odejít a kostelík byl přeměněn na skladiště. Veselejší zpráva z těch let připomíná písaře a historika Jana Bílka, z jehož iniciativy se v roce 1799 slavilo 700 let trvání Telče. Sice se odvolávalo na dosti pochybné datum 1099, ale i tak se město tou slávou těšilo.

Jenže s josefínskou dobou a novými majiteli se do města, ve kterém se do poloviny 18. století mluvilo převážně česky, přivalila také silná vlna germanizace. Škola, veřejná správa, matriky, všechno bylo vedeno v němčině a český živel na několik desetiletí ustoupil zcela do pozadí.

Podstatští-Lichtenštejnové, kteří nakonec Telč opustili až po 2. světové válce na základě Benešových dekretů, byli už panstvo nového typu, ctižádostivé a v rámci monarchie velmi čilé. Údajně zavedli na panství podstatně tvrdší ruku než jejich předchůdci, a Telčští si kvůli tomu stěžovali až u samého císaře Leopolda II. Naopak Vladimír Votýpka v knize Paradoxy české šlechty píše: Hrabě Alois byl dobrý hospodář, schopný podnikatel i organizátor, založil v Brně banku a snažil se podporovat výrobu a obchod na Moravě.

Aloisův syn Leopold I. patřil k okruhu moravských osvícenců a prokazatelně nesl pověst sociálně cítícího, vlídného člověka. Na svém panství mimo jiné zakládal a podporoval školské instituce, které měly jeho úředníky a poddané sedláky vzdělávat ve věcech ekonomických, zemědělských a v případě potřeby i právnických. Když v roce 1813 zemřel, vděční zaměstnanci mu v zámeckém parku postavili pomník.

Po něm převzal panství syn Leopold II., který v Telči vydržoval zámeckou kapelu, provozoval divadlo a dokonce nosil titul c. k. dvorní hrabě hudby.

To už se ovšem v jezerním městě silněji prosazoval i průmysl. V roce 1808 tu Josef Lang založil továrnu na jemná sukna, přivedl ji k velkému rozkvětu a co hlavně – dával živobytí šesti stovkám dělníků. Během dalších desetiletí Telč dostala poštu, vyrostl tu městský pivovar, byla zřízena jízdní TELČ

Telc.indd 443

‡ 443

2.5.2011 17:35:11

pošta do Jihlavy a do Dačic, pomalu byly bořeny některé části městských hradeb a Telč, od roku 1855 sídlo okresu, se stejně jako jiná města začala otevírat do kraje.

A městské domy? V průběhu 17. a 18. století dostala jejich původně renesanční průčelí na mnoha místech barokní a klasicistní tvář, ale idyla starosvětského náměstí zůstávala nadále prakticky neporušená. Co víc, zrodila se tu jedna z nejhezčích místních pověstí.

Týká se domu číslo 46 a rodiny bohatého měšťana Josefa Kerndla, který ho spolu s manželkou Marianou koupil v roce 1814. Podle legendy jim zemřela mladinká dcera Julinka a zoufalí rodiče ji do rakve uložili i s jejími šperky. Jejich lesku ovšem podlehl hrobník a v noci se vypravil Julinku okrást.

Chtěl jí z prstu stáhnout i vzácný prsten, a když to nešlo, sáhl po noži, zajel do masa – a zdánlivě mrtvá dívka se s výkřikem posadila. Nedbajíc zkoprnělého lupiče přeběhla náměstí a rychle domů. Radostí zmámení rodiče se postarali o to, aby hrobník, díky němuž Julinka neskončila zaživa pod náhrobním kamenem, nebyl potrestán, ale dívce to moc nepomohlo. Znovu se rozstonala a do dvou let byla na márách definitivně. Její příběh dodnes připomíná drobná dívčí soška nad domovními vraty.

V první polovině 19. století město stále poznamenávala německá převaha, ale ani Telči se nakonec nevyhnuly obrozenecké snahy. Mezi českým a německým živlem docházelo k občasným svárům, které zdatně podněcoval německý ředitel školy. Pravda, na nože se to nevyhrotilo, spíše každá strana měla svoje hospody (Němci zasedali k pivu U Černého orla) a zanic by nešla k protivníkům.

Jedním z těch, kteří se snažili o návrat češtiny, byl Josef Tobiášek, původně vychovatel v rodině Podstatských-Lichtenštejnů a později učitel na městské škole. Právě on se přičinil o to, že se na zámku kromě německých her začaly hrát i české. V roce 1862 bylo na reálce, otevřené deset let předtím, schváleno vyučování v češtině, a telčská škola se tak stala nejstarší a na dlouhou dobu jedinou českou střední školou na Moravě. V roce 1869 byl v Telči založen český Učitelský spolek, opět první toho druhu na Moravě, přidávaly se i další, národnostně podobně laděné organizace.

Boj o znovupočeštění Telče vyvrcholil v březnu 1874, kdy bylo zvoleno české obecní zastupitelstvo, a německá vláda skončila.

Pokud jsme už mluvili o osvícených učitelích, připomeňme ještě ředitele reálky Jana Mládka, který spolu s Emilem Šolcem, vydavatelem telčských listů Orel a Orlice, významně ovlivnil literární začátky jednoho ze zdejších studentíků – Otokara Březiny. Do Telče přišel z rodných Počátek v roce 1883, podporovaný výše zmíněnými pány tu rozvíjel první básnické a fejetonistické pokusy a jako sextán v roce 1886 uveřejnil v časopise Vesna svou první báseň. I když po maturitě město, ve kterém prožíval šťastný a veselý studentský život, opustil, na Telč nezapomněl. V básni Mrtvé mládí ze sbírky Tajemné dálky přiznal, jak postrádá svit zašlých bílých dní, jež čas mi v noc změnil.

Se jménem Zachariáše z Hradce zůstává Telč nejvíce spojena, právě on jí dal rozkvést do renesanční krásy. Jeho portrét z roku 1570 visí v zámeckém Rytířském sále. Po smrti první manželky Kateřiny z Valdštejna se oženil s Annou ze Šlejnic a měl s ní dceru Kateřinu, později provdanou za Ladislava Berku z Dubé.

ZA TELČSKÝMI POKLADY OD DOMU K DOMU V roce 1898 dorazila do Telče železnice a dalšímu hospodářskému, společenskému i kulturnímu růstu města nic nebránilo. S plnou hrdostí tedy rok nato oslavilo už 800. výročí svého vzniku, o což se tentokrát zasloužil děkan P. Alois Hrudička.

Navzdory všem těm dlouhým stoletím si město uchovalo komorní náladu, kterou ani v následujících obdobích nic neponičilo. Nová zástavba se centru vyhýbala, a tak zůstalo zachované prakticky v podobě, kterou mu vtiskli páni z Hradce. Od necitlivých zásahů Telč chránili už od roku 1950 památkáři, v roce 1970 bylo historické jádro vyhlášené Městskou památkovou rezervací a v prosinci roku 1992 ho UNESCO zapsalo na Seznam světového kulturního dědictví.

Zdá se městem jako dlaň. Jenže obejít poctivě všechna místa, která stojí za to vidět, potěšit se půvabnými pohledy, křehkou harmonií fasád, tichými zákoutími, zelení parků, postát nad vodami rybníků svírajícími telčské srdce či se nechat unést renesanční krásou Zachariášova zámku vydá na víc než pár hodin. Už jen projít si krok za krokem náměstí a zastavit se u každého domu!

K perlám mezi nimi patří bývalá radnice nesoucí čp. 10. V 16. století se rozkročila na dvou původních středověkých parcelách, dnešní podobu dostala v roce 1574. Obloukový strop jejího mázhauzu je ovšem stále sklenutý do gotického středního pilíře s vřetenovitým dříkem. Fasádu zdobí svislé pilastry, které bez přerušení stoupají až k horní římse. Telčská radnice je jedna z mála evropských světských staveb, které se tímto řešením průčelí mohou chlubit.

444 ‡ TELČ

Telc.indd 444

2.5.2011 17:35:12

K nejcennějším domům památkáři řadí také čp. 15, kdysi majetek zámožného měšťana Šimona Pachty. Ve zhruba dnešní podobě stojí na rohu náměstí a ulice U Masných krámů už od roku 1550 a okénka v jeho půlkruhovém arkýři rámuje stejné gotické kamenné ostění, jaké nesou okna v patře. Olivově laděnou fasádu zdobí sgrafita s biblickými motivy, mimo jiné Ukřižování, Davida a Saula a Spravedlnosti.

Malby byly dlouho zakryty a znovu se vynořily na světlo při restaurování fasády až v roce 1952. Dobře si je prohlédněme, najdeme na nich i původní podobu domu s atikovým patrem a cimbuřím.

Původně stála vedle tohoto domu gotická brána s renesančním štítem. Uzavírala vstup k masným krámům, kterých v ulici vedoucí k Ulickému rybníku bývalo údajně šestadvacet. Až do 60. let 19. století směli řezníci sekat a prodávat maso jen tady, ale když toto nařízení bylo zrušeno a staré masné krámy jejich majitelé opouštěli, byly v roce 1870 z rozhodnutí městského zastupitelstva zbořeny. Na jejich místě pak vyrostla hasičská zbrojnice pro nově založený sbor dobrovolných hasičů. Stojí tu dodnes. Chodník kolem ní stále míří k Ulickému rybníku, přes nějž od roku 1998 vede dřevěná lávka, dar partnerského švýcarského města Belp.

Vraťme se ale na náměstí a vydejme se za městskými legendami do Telčského domu čp. 31. Nejenže se potěšíme jeho půvabem, díky němuž dostal v roce 2003 cenu za nejlépe rekonstruovanou historickou stavbu, ale můžeme sejít i do sklepení a nahlédnout do krátké části chodeb, které se od středověku vinou pod náměstím.

Svéráznou historii má sousední dům čp. 32. V roce 1655 ho koupila vrchnost a zřídila tu pro svoje úředníky kuchyni. Právě tady se z popudu Františky Slavatové z Meggau rozdávala na Zelený čtvrtek sladká kaše chudým, a to až do roku 1782, kdy byl za Josefa II. bohulibý zvyk zrušen.

V renesančním domě čp. 39, obracejícím se do náměstí barokním průčelím, bydlel koncem 80. let 19. století mladičký student Václav Jebavý, později známý jako Otokar Březina. Ve dvoře domu čp. 41 byla v roce 1904 postavena synagoga, do které se nejdříve vcházelo průchodem z náměstí a později z ulice Na Parkáně přes kamenný můstek s kovovou brankou. Za 2. světové války byla synagoga zrušena, v mírových časech pak sloužila jako mateřská škola a zatím se do původní krásy a poslání nevzpamatovala. V Telči dlouho žila dosti početná židovská komunita a bohatě se na rozvoji města podílela. Jednoho z jejích členů, akademického malíře Františka Mořice Nágla, připomíná pamětní deska zasazená do dlažby jihovýchodního konce náměstí. Byla odhalena 22. května 2002, v den kulatého výročí odchodu rodiny Náglových do transportu směřujícího do Terezína.

Pokud mineme dům čp. 46, kdysi patřící rodině Kerndlových, o jejichž Julince už byla řeč, zastavme se hned v sousedství – dům čp. 47 býval pivovarem, v roce 1807 paradoxně přestavěným na dívčí školu. Za pozornost stojí i dvojice domů čp. 54 a 55, jejichž atiková průčelí jsou zakončena zubatým cimbuřím a ozdobena renesančními psaníčkovými sgrafity. Barokní tvary si naopak vychutnáme při pohledu na domy čp. 48 a 59. Druhý z nich dokonce nese snad nejtypičtější barokní průčelí, zdobené pilastry vystupujícími až ke štítu s umně vykrojeným půdním oknem a vázou na vrcholu.

Baroko najdeme také na domě čp. 56. Kdy jeho průčelí dostalo svůj tvar sice není známo, zato se ví, kdo z majitelů se významně zasloužil o vzhled Telče. Jan Liškař, který se do domu přiženil na samém konci 16. století, byl nejen městským konšelem, ale je také podepsán na zvonu sv. Jakuba, ulitém v roce 1603. Přestože dům přecházel dědictvím či prodejem do nových rukou, konšely, obchodníky a vůbec významnými měšťany se to mezi jeho majiteli jen hemžilo. Ondřej Hanusík, který do Telče údajně přišel z Vlach, dal v roce 1719 na svoje náklady na předměstí Štěpnice postavit kapli Panny Marie, o osm let později pod Velkou branou sousoší sv. Rodiny a z jeho odkazu byla v roce 1740 postavena křížová chodba u kostela sv. Jakuba. Krátce nato dům získala rodina Chornitzerů, z nichž právě Ignác, působící v Telči jako kněz, dal za svoje peníze zřídit Dlážky čili dlážděnou cestu vedoucí po břehu Staroměstského rybníka a zdobenou alejí barokních soch.

Patrně nejpestřejší podívanou ovšem na náměstí nabízí dům čp. 61. Původní stavení koupil v roce 1532 pekař Michal, pozdější starosta Telče. Po třiadvaceti letech ho přestavěl a dal opatřit sgrafity s postavami jedenácti starozákonních bojovníků. Soudí se, že jejich autory byli řemeslníci pracující za Zachariášových časů na zámku.

Starosvětskou náladu náměstí doplňují dvě kašny, do kterých už za Zachariáše voda proudila vodovodem. Původně bývaly dřevěné, Dolní kašna získala kamennou podobu a s ní i sochu sv. Markéty v první čtvrtině 17. století, Horní o více než dvě stě let později. V její soše znalci mytologie rozeznají TELČ

Telc.indd 445

Svou Kateřinu z Valdštejna Zachariáš z Hradce velmi miloval a její smrt v roce 1571 ho těžce ranila. Zemřela mladá, ve třiceti šesti letech. Také její portrét z roku 1570 najdete v zámeckém Rytířském sále. Kateřina a Zachariáš měli jediného syna Menharta Lva. Zemřel v roce 1579, i jeho Zachariáš přežil.

‡ 445

2.5.2011 17:35:13

Silena s malým Dionýsem v náručí. Ve stínu efektně zdobených kašen poněkud zůstává železná pumpa, která v druhé polovině 19. století zřejmě nahradila jakousi dřevěnou předchůdkyni. Věřte nevěřte, tohle skromné čerpací zařízení bylo až do poloviny 20. století pro řadu obyvatel náměstí a okolních uliček hlavním zdrojem pitné vody, protože některé domy neměly vlastní studnu.

Mnohem pyšněji se nad starou pumpou zdvihá sousední mariánský čili morový sloup, tvarově bohatě rozvinutý. Spolu s brtnickým sochařem Davidem Lipartem se na jeho podobě podílel i kameník František Neuwirt. Kromě sv. Rocha, ochránce proti morové nákaze, rozeznáme mezi svatými také Jana Nepomuckého, Jakuba, Františka Xaveria, Sebastiána, anděla strážného, Rozálii, Maří Magdalénu a samozřejmě na samém vrcholu Pannu Marii.

VYŠLÁPNI NA VĚŽ, POSTŮJ A DÍVEJ SE

Nad domovními štíty, z nichž voní renesance i baroko, se zdvihá původně pozdně románská věž kostela sv. Ducha.

Je jedinou pozůstalou částí středověkého dvorce a nejstarší dochovanou památkou Telče. ‡ vlevo Dům č. 61 s bohatými renesančními sgrafity vlastnil v 16. století pekař Michal, který dal jeho průčelí vyzdobit postavami jedenácti biblických hrdinů. Později byla sgrafita překryta omítkou a až v 50. letech 20. století je objevili restaurátoři při opravách domu. ‡ vpravo

S jemnou, až křehce hravou architekturou měšťanských domů poněkud kontrastuje mohutnější jezuitský areál na severozápadním konci náměstí proti zámku. Kolej, latinské gymnázium a kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš dala v 17. století pro členy řádu sv. Ignáce z Loyoly postavit Františka Slavatová z Meggau ve stroze barokním stylu. I když první dvě z těch budov časem změnily účel, cosi z té přísnosti na jejich fasádách ulpělo.

Takřka na dosah ruky od nich stojí bývalý jezuitský konvikt sv. Andělů a proti němu farní kostel sv. Jakuba, který pamatuje založení města, s nímž také v roce 1386 vyhořel. O století později byl goticky přestavěn a v té podobě se v podstatě dochoval do dnešních dnů. V roce 1737 kostel doplnila na náklady

446 ‡ TELČ

Telc.indd 446

2.5.2011 17:35:15

Těžko kdo uvěří, že dům zcela vlevo, s atikovým průčelím z roku 1576, býval panská sýpka náležející k zámku.

Dnes tu sídlí městský úřad a základní umělecká škola.

měšťana Ondřeje Hanusíka křížová chodba, kterou se do chrámu vstupuje. Dnes tu cestou dovnitř mineme dvě pamětní místa.

Na jednom z nich dvě desky připomínají jména 85 mužů, kteří zahynuli za 1. světové války, ať už na bojištích nebo na následky jiných útrap. Jde o ojedinělé, z porcelánu vytvořené dílo, na jehož dekoru v roce 1922 pracovala slavná telčská Lidová malírna. Obětem 2. světové války je věnovaná další pamětní deska, odhalená v roce 1994 a nesoucí jména 143 telčských občanů, mezi nimi 105 Židů. Autory desky jsou studenti pražské Akademie výtvarných umění.

Hranatá svatojakubská věž se zdvihá do výšky šedesáti metrů, přesto vystoupat na její ochoz stojí za to. Nabízí se tu nádherný výhled na město, na Zachariášův zámek u nohou, lesklé hladiny rybníků, romantický zámecký park a v něm klasicistní skleník z první poloviny 19. století, na pozůstatek mocných hradeb, které stále ještě oddělují zámek od parku, na kraj, který se do dálky utěšeně vlní…

Stejný zážitek si ale můžeme dopřát na opačném konci náměstí v Palackého ulici, vybíhající z centra k jihu. Zdejší kostel sv. Ducha je ještě starší než svatojakubský. Jeho původně románská, téměř padesát metrů vysoká věž je vůbec nejstarší dochovanou památkou v Telči, i když v tom, kdy se tu objevila, k čemu všemu sloužila, jak vypadal dávný kostel a tvrz či osada kolem něj nejsou historikové dodnes zajedno. Na věži se podepsal čas, v polovině 17. století ničivý požár, opravy i přestavby, stejně jako na kapli k ní přilehlé. Ta po odsvěcení koncem 18. století sloužila jako skladiště a v letech 1864 až 1922 jako divadlo, kde se mohlo posadit až sto diváků. Dnes je v majetku Československé církve evangelické.

Navzdory všem těm stoletím, po která věž sv. Ducha v Telči stojí, stále patří k dominantám města a kdo se rozhodne vyšlapat jejích 97 schodů, nemůže litovat. I jemu bude ležet u nohou město, jehož krásy došly světového uznání. Odtud se může zahledět na hřbitovní kostelík sv. Anny, na idylické domy podél jihovýchodních pozůstatků hradeb a hlavně na promenádu Dlážky sledující břeh Staroměstského rybníka.

Po Dlážkách se dá projít na Staré Město ke kostelu Matky Boží, původně gotickému, později barokně přestavěnému, nesoucímu ve věži nejstarší telčský zvon z roku 1515. Soudí se, že právě tady ležela původní Telč, jejíž zrod legenda spojuje s Otou II. a rokem 1099. Alespoň tak to stojí na desce nad vchodem.

Možná to tak bylo, možná ne. Ale v každém případě se opodál rozložilo město, se kterým čas i lidé nakládali spíše dobře a s citem pro věci krásné.

TELČ

Telc.indd 447

‡ 447

2.5.2011 17:35:18

ZNOJMO Město, kde čteme přemyslovský příběh Nechce se věřit, že o jeho zrodu rozhodlo jen strategické místo u brodu přes Dyji a bezpečný rozhled z ostrohu nad řekou. Pohled, jenž se tu nabízí, musel rozechvět i duše našich předků, kteří sem kdysi přišli. Pod nohama měli hluboké údolí Dyje, za ním se zdvihala Kraví hora a kolem se táhl kraj zelený, slunný a požehnaný. Dobré i krásné to tu je, řekli si zřejmě, a dodnes není důvod si myslet něco jiného. Přírodní dary, které Znojmo dostalo do vínku, tvoří velký díl jeho půvabů, k nimž se stejnou měrou přidávají i košaté dějiny města, na jižní Moravě jednoho z nejvýznamnějších.

KNÍŽECÍ SVATBY A KRÁLOVSKÝ POHŘEB Jeden z hlavních magnetů, které do Znojma přitahují milovníky historie, se rozhodně nemůže řadit mezi monumentální památky: půdorys rotundy svaté Kateřiny nedosahuje v průměru ani sedmi metrů a nejvyšší bod kopule nad válcovitou lodí jen maličko přesahuje deset metrů. Jenže mimořádně cenná rotunda tu stojí více než devět set let a je jedinou plně dochovanou stavbou původního přemyslovského hradu, založeného jako náhrada za Maďary vypleněné hradiště za Gránickým potokem.

O výstavbě hradu pravděpodobně rozhodl Břetislav I., který potřeboval zabezpečit hranice mezi svými a rakouskými zeměmi, ale skutečným budovatelem rezidence údělných knížat se stal jeho syn Konrád Brněnský. Nasvědčují tomu i archeologické analýzy, přiklánějící se k 80. letům 11. století. Rotunda, která obsadila dominantní místo předhradí a sloužila jako hradní kaple, byla tehdy zasvěcena ještě jen Panně Marii. V říjnu 1100 v ní vstoupil do manželství s Helpirkou Babenberskou Konrádův synovec, český kníže Bořivoj II., a kronikář Kosmas o tom psal jako o přeslavných hodech.

V první polovině 12. století byla rotunda svědkem další politicky významné svatby. Český panovník Soběslav I. byl totiž nucen uzavřít spolek s uherským králem Bélou a srbským králem Urošem a politické svazky bývalo dobré stvrdit příbuzenstvím. Tady se nabízela skvělá kombinace: Jedna Urošova dcera byla Bélovou manželkou, druhou dceru Marii se tedy hodilo provdat za Soběslavova mladého příbuzného Konráda. V tu chvíli ani nevadilo, že jej Soběslav právě držel ve vězení.

Zřejmě u příležitosti svého propuštění a svatby dal vděčný Konrád rotundu vyzdobit biblickými výjevy a přehlídkou přemyslovských vládců. Alespoň tomu nasvědčuje nápis objevený v roce 1949, v němž se dal rozluštit letopočet 1134. Soudí se, že v témže roce bylo zasvěcení doplněno o sv. Kateřinu.

Znak města se vyvíjel ze znaku moravských markrabat. Už v roce 1310 na něm byla šachovaná orlice s trojcípou korunkou, velké Z bylo připojeno za vlády Jiřího z Poděbrad. ‡ nahoře Mimořádně cenná znojemská rotunda, původně zasvěcená Panně Marii, později sv. Kateřině, patří k nejstarším dochovaným středověkým památkám v našich zemích. Její vznik dnes odborníci kladou do 80. let 11. století. ‡ vlevo dole Jedním z motivů unikátní vnitřní výzdoby rotundy je povolání Přemysla Oráče na knížecí stolec. Výjev měl zřejmě podpořit přemyslovské nároky na panovnickou roli a nesl tedy jasný politický podtext. Nejen u nás, ale v celém evropském románském umění je takové téma ojedinělé. ‡ vpravo dole

484 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 484

2.5.2011 17:56:18

Ještě něco si však o rotundě připomeňme: pamatuje zrod města. Zatímco se pod její střechou ženili Přemyslovci, kolem hradu, zvaného „nejpevnější hrad Znojem“, se zdárně rozrůstala tržní osada.

Poloha na křižovatce obchodních cest spojujících Čechy s Podunajím se ukázala natolik výhodná, že počet obyvatel a s tím i její význam rychle rostly. Přispěl k němu také další Konrád, tentokrát jménem Konrád Ota. Muž ambiciózní a schopný, který se nakonec dobral titulu českého knížete. V panovnické funkci se v roce 1189 uvedl vydáním Statut Konráda Oty, prvním psaným českým zákoníkem. Rok nato kníže spolu se svou matkou Marií založil v Louce jihovýchodně od znojemské osady premonstrátský klášter.

Statut města Znojmo získalo od Přemysla Otakara I. někdy před rokem 1226. Krátce nato se východně od staré, živelné zástavby, rostoucí kolem hradu a Horního náměstí, začalo stavět plánovitě. Dodnes o tom svědčí pravidelný, protáhlý půdorys Masarykova náměstí, tradičně zvaného Dolní.

Ještě v průběhu 13. století město obkroužily pevné hradby, měšťanské domy získávaly na výstavnosti, stála tu radnice. Až k uším Václava II. se doneslo medicínské umění faráře od sv. Michala a mistr Vilém se stal královým osobním lékařem, o němž Václav mluvil jako o obzvláštním pečovateli těla svého.

Do rozkvétajícího Znojma začaly přicházet řeholní řády. Už Václav I. daroval původní hradiště s románským svatostánkem sv. Hyppolita – jedním z nejstarších u nás – nově vzniklým křížovníkům s červenou hvězdou. Při východních znojemských hradbách si klášter a kostel Nalezení sv. Kříže budovali dominikáni. Poblíž hradu se usadili minorité, vedle nich si klášter založily klarisky, které do země přivedla Anežka Přemyslovna. Oba kláštery spojoval kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedna z místních legend ovšem vypráví, že původní klášter klarisek stával v Obrokové ulici na místě domu č. 6 a že svatá Anežka, jejíž ostatky se v Praze dosud nenašly, byla pohřbena právě tady. I tato legenda ZNOJMO

Znojmo.indd 485

U paty kostela sv. Mikuláše a Svatováclavské kaple se otevírá terénní zlom zvaný Jáma. Dnes je to idylické místo, ale podle jedné z hypotéz právě tady leželo původní Znojmo.

‡ 485

2.5.2011 17:56:26

má stejný dovětek, jaký se traduje v Praze: až budou Anežčiny ostatky nalezeny, zavládne v naší zemi mír, klid a hojnost.

Nad Anežkou stále visí otazníky, naopak o tom, že ve Znojmě byl pohřben její synovec Přemysl Otakar II., není pochyb. A byl to pohnutý příběh. Když v roce 1278 český panovník padl na Moravském poli, jeho protivník Rudolf Habsburský kázal převézt mrtvého krále s veškerou úctou do Vídně. Tam bylo balzamované a do purpurového pláště oblečené tělo s odhalenou tváří vystaveno celý měsíc, aby se kdokoli mohl přesvědčit, že král železný a zlatý je skutečně mrtev. Jenže stále trvala klatba, kterou na něj uvalil papež, a tak nemohl být pohřben v posvěcené půdě.

Teprve v dubnu 1279 klatba pominula a Rudolf souhlasil s převezením Přemysla Otakara II. do Znojma. Tady byl ještě nějaký čas vystaven v minoritském kostele Nanebevzetí Panny Marie, sem ho spolu s českými pány přijela pohřbít jeho manželka královna Kunhuta. Sedmnáct let pak leželo královo tělo v klášteře znojemských minoritů, až v roce 1296 je Václav II. převezl do Prahy. Tady bylo slavnostně pohřbeno, nejdříve v románské bazilice sv. Víta, o osmdesát let později v nově budované svatovítské katedrále. Hrobka byla znovu otevřena až v roce 1976 a tehdy královy pozůstatky prozkoumal antropolog Emanuel Vlček. Shledal, že lebka skutečně nese stopy smrtelné sečné rány vedené zpředu shora.

Dávná svědectví o tom, že Přemysl Otakar II. byl na Moravském poli ubit na zemi, nelhala.

Čistá, krásná silueta kostela sv. Mikuláše se odráží od zalesněných svahů údolí Dyje. Takto kostel viděli naši předkové už ve 14. a 15. století. V roce 1437 v něm bylo veřejně vystaveno tělo Zikmunda Lucemburského, který ve Znojmě zemřel.

OSUDOVÉ NÁVŠTĚVY ZIKMUNDA LUCEMBURSKÉHO Ve 13. století už nebylo pochyb, že Znojmo patří k nejvýznamnějším centrům Moravy. Stalo se dějištěm mnoha státnicky významných událostí a 14. století na tom nic nezměnilo. Bohaté město si mohlo dovolit druhý pás hradeb, dlažbu, vodovod a dva špitály, v několika měšťanských domech se dodnes dochovaly důkazy jejich tehdejší gotické výstavnosti. Za zmínku stojí především interiér domu č. 13 ve Velké Mikulášské, srovnávaného s pražským domem U zvonu. Z let kolem roku 1300 pochází dvorní trakt č. 10 na Horním náměstí – je počítaný k nejstarším domům na Moravě a podle jedné z hypotéz stojí na místě zástavby z časů před založením města.

486 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 486

2.5.2011 17:56:27

Jan Lucemburský městu přál a obdařil je několika výsadami, mimo jiné právem obchodovat s vínem, které se tu pěstovalo už od 10. století. Jenže se bezděky přičinil o velkou tragédii. V roce 1335 se ve Znojmě vdávala jeho nejmladší dcera Anna za rakouského vévodu Otu Habsburského a během bujného veselí se čísi neopatrností rozhořel oheň, který zničil téměř polovinu města s hradem i kostelem sv. Mikuláše. Karel IV., tehdy ještě markrabě moravský, rozhodl kostel vystavět znovu a soudí se, že k tomu povolal královského stavitele Petra Parléře nebo někoho z jeho blízkosti. Práce trvaly více než sto let a kostel během nich získal vznosnou gotickou podobu s bohatými vnitřními nástěnnými malbami.

V roce 1393 se ve Znojmě sešel Zikmund Lucemburský s moravským markrabětem Joštem, vévodou Albrechtem Habsburským řečeným „s copem“ a míšeňským markrabětem Vilémem a založili tu spolek namířený proti Václavu IV. Jeden z dalších návratů do Znojma se v létě roku 1404 stal Zikmundovi málem osudným. Tehdy město obsadil Hynek z Kunštátu, příznivec Václava IV. a loupeživý rytíř, jemuž jeho drancování Moravy vysloužilo přezdívku Suchý Čert. Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský, tehdy známý jako Weltwunder čili Div světa, proti němu vytáhli s početnými ozbrojenci, k útoku byla dokonce poprvé u nás použita primitivní děla, ale ani šestinedělní obléhání nepřineslo vytoužený výsledek. Hynek z Kunštátu s pomocí Jana Sokola z Lamberka řečeného Divoký sokol město ubránili.

Boje navíc ukončila úplavice, která se mezi obléhateli rozšířila. Podle jedné verze ji do ležení vnesli při jednom z výpadů obránci města, ale v podezření byl i jed. Buď jak buď, potíže se nevyhnuly ani oběma panovníkům a lékaři je léčili pozoruhodným způsobem: na čtyřiadvacet hodin je pověsili za nohy hlavou dolů, aby z nich škodlivost vyšla. Albrecht nemoc nepřežil, Zikmund ano. Pokorně shromáždil vojsko a znojemské bojiště opustil.

A přece se právě tady nakonec se smrtí potkal. Když se tu v roce 1437 zastavil při cestě do Uher, aby s Albrechtem II. Habsburským jednal o jeho následnictví na český trůn, byl už velmi nemocný, navíc mu přitížila nehoda: na Dolním náměstí spadl z koně stižen mrtvicí. Kříž v dlažbě před domem č. 4 dodnes osudovou chvíli připomíná. Zikmund, který cítil, že se jeho konec rychle blíží, svolal do ZNOJMO

Znojmo.indd 487

Impozantní, pozdně gotická kroužená klenba kaple sv. Anny ve Svatováclavské kapli je jediná toho druhu na Moravě.

Její pole zdobí portréty proroků. ‡ vlevo O postavení Svatováclavské kaple se v první polovině 16. století zasloužila zbožná znojemská měšťanka Kateřina z Bučic. Jde vlastně o dvojkapli, dolní je zasvěcena sv. Martinovi, horní a patrně mladší sv. Anně. ‡ uprostřed Při nedávných opravách kostela sv. Mikuláše byla v gotické Křestní kapli odkryta původní výzdoba z konce 15. století. Tvoří ji akant čili dekorativně stylizované listy bodlákovité rostliny – motiv používaný už od starověku. ‡ vpravo

‡ 487

2.5.2011 17:56:30

chrámu sv. Mikuláše české, moravské i uherské pány a se zdviženýma rukama a slzivýma očima je žádal, aby jeho zetě Albrechta přijali za svého panovníka. Ještě vyslechl mši, oblečen do císařského roucha a s korunou na hlavě, chtěje prý umříti jako císař. Tak píše František Palacký v Dějinách národu českého a pokračuje: …když to déle trvalo, kázal, aby jej hned přeoděli v roucho umrlčí, v němž pochován býti měl. To když se stalo podle jeho vůle, na trůně sedě usnul na věky v pondělí 9. prosince večer. S ním vymřela panovnická dynastie Lucemburků.

Přesto se zdá, že ve Znojmě zažil i veselejší chvilky. Alespoň se to traduje o ulici zvané Veselá. Prý se jí tak říká proto, že bývala plná krčem, lázní a hampejzů, do kterých císařský milovník krásných paní rád zavítal. Legenda dodává, že se k ránu dával ženštinami doprovázet na hrad, kde je podaroval pantoflem.

ČASEM PŘIŠLY I OKURKY Znojmo bylo Zikmundovi nakloněné i za husitských válek, kdy patřilo k protihusitským baštám jižní Moravy. Sice odtud vyšel teolog Stanislav ze Znojma, jeden z prvních kritiků církve na pražské univerzitě, učitel a přítel Jana Husa, a ve stejných ideových šlépějích kráčel teolog Petr ze Znojma – oba se však později s Husem názorově rozešli. Knězem v husitské Čáslavi se stal Oldřich ze Znojma, ale město nad Dyjí se jako celek ke kalichu nepřidalo. Zdejší husité byli dokonce pronásledováni a několik jich skončilo na hranici. Když v roce 1425 husitská vojska na Znojmo zaútočila, jejich příznivci uvnitř města jim povstali na pomoc, ale akce byla potlačena. Útočníkům se navíc nepodařilo zdolat pevné hradby, a tak obrátili hněv proti louckému klášteru, který vyplenili.

Válečné tragédie první poloviny 15. století se tedy Znojma dotkly méně než jiných měst, k velkým ztrátám počítalo hlavně zničení kostela sv. Michala stojícího blízko hradeb. Mohlo se tedy pomalu věnovat svému dalšímu rozvoji. O stavebním ruchu svědčila například gotická stavení, která obklopila kostel sv. Mikuláše. Za povšimnutí dodnes stojí dům č. 6 v ulici U branky, původně kaplanka čili obydlí pro kněze, a také dům č. 10 na Mikulášském náměstí, který si dodnes zachoval původní členění interiéru.

V roce 1444 vyhořela stará radnice a spadla její věž, tehdy zřejmě už ozdobená orlojem. Při přestavbě radnice byla nová věž umístěna samostatně, vytáhla se do výšky téměř osmdesáti metrů a nabídla tak dobrý rozhled, že byla zařazena do obranného systému města. Tyčí se tu dodnes a její pozdně

Premonstrátský klášter v Louce u Znojma založili kníže Konrád Ota a jeho matka Marie v roce 1190.

Uprostřed monumentálního areálu přestavěného do barokní podoby stojí trojlodní bazilika Panny Marie a sv. Václava. Její apsida nese pozdně románské prvky, pod kostelem se rozkládá dvoulodní románská krypta s torzem raně gotického ambitu.

488 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 488

2.5.2011 17:56:33

gotická silueta patří k symbolům města. O pozoruhodný tvar, zejména netypickou střechu tvořenou vzájemně se prostupujícími hranoly a jehlany s několika věžičkami se koncem 40. let 15. století zasloužil Mikuláš ze Sedlešovic. Talentovaný stavitel přispěl i k dostavbě kostela sv. Mikuláše a opravě louckého kláštera.

Už během 14. století vznikal pod znojemskými domy labyrint podzemních chodeb, které měly sloužit jako sklepy, v případě nebezpečí jako ochrana obyvatel a díky několika vyústěním mimo hradby i jako zásobovací cesta. Důmyslná a v dalších stoletích rozvíjená síť, zřejmě budovaná s pomocí kutnohorských a jihlavských havířů, měla odvětrávací a odvodňovací systémy, ba dokonce i studny.

Význam města, tradičně bohatnoucího díky poloze na obchodních trasách, rozvinutému vinařství, zbrojířství a časem hrnčířství, chápal i Jiří z Poděbrad, který sem svolal několik politicky význam-

ných setkání. Mimo jiné dal zpevnit městské hradby třetím pásem s půlválcovými baštami a věžemi a městu také prodloužil povolení razit vlastní mince. Tehdejší mincovnu bychom našli v Obrokové ulici v domě č. 11, o němž se vypráví, že jeho předchůdce tu stál už před založením města a plnil roli zájezdní hospody.

Do tohoto relativního poklidu zasáhl v roce 1490 požár, který sice město těžce poškodil, ale uvolnil místo nové výstavbě.

V první polovině 16. století, kdy doznívala pozdní gotika, se k perlám znojemské sakrální architektury připojila Svatováclavská kaple u kostela sv. Mikuláše, a to díky peněžnímu odkazu paní Kateřiny, vdovy po měšťanu Martinu Bučickém. Kaple vyrostla na místě hřbitovní kostnice a jméno jí dala socha sv. Václava v rytířské zbroji, umístěná nad vchodem. Stavbu tvoří vlastně dvě kaple nad sebou: dolní, starší je zasvěcena sv. Martinovi, horní svaté Anně. Zdobí ji jediná dokonale dochovaná síťová klenba ve stylu vladislavské gotiky na Moravě.

Na některých domech z těch časů je stále vidět přechod od gotiky k renesanci, ale první skutečně renesanční stavbou se stal dům č. 11 na Masarykově čili Dolním náměstí. Soudě podle vepsaného data 1549, byl na Moravě jeden z prvních, jehož fasádu ozdobila sgrafita, nápis na sloupu v mázhauzu navíc tvrdí, že byl postaven za pouhý rok. Palác není jediný, jímž renesance ozdobila Dolní náměstí.

Domů, které nesou znamení půvabného stylu, tu najdeme několik. A nejen tady. K nejkrásnějším se počítala budova dnešního městského úřadu v Obrokové ulici. V druhé polovině 16. století nahradila ZNOJMO

Znojmo.indd 489

Pitoreskně vyhlížející radniční věž s pozdně gotickou střechou a devíti věžičkami je jedním ze symbolů města.

Pochází z poloviny 15. století a město na ni vždy bylo pyšné. Kupříkladu v roce 1670 věnovalo k rozmíchání malty na omítku deset věder vína a pět věder piva. ‡ vlevo Tkalcovská ulička v sousedství kostela sv. Mikuláše je jednou z nejmalebnějších částí města. Její půvab dotvářejí drobné dochované detaily na průčelích domů. ‡ uprostřed Dnešní Dům umění na Masarykově náměstí byl prvním renesančním palácem ve městě. V polovině 16. století nahradil dva gotické domy, na jejichž základech vyrostl palác bohatě zdobený sgrafity, z nichž se část dochovala. ‡ vpravo

‡ 489

2.5.2011 17:56:36

tři gotické domy a stala se tak největším znojemským měšťanským domem. Podle majitelů, kteří ho koupili koncem 16. století, se mu říká Golčův palác.

Došlo také na zásadní opravu a přestavbu kostela sv. Michala, k němuž v 80. letech 16. století přistavěl architekt Lucius Marekker mohutnou, samostatně stojící věž. Její podoba se zachovala na vedutě Znojma od Jana Willenberga, uveřejněné v roce 1593 v Paprockého Zrcadle slavného markrabství moravského.

A ještě něčím důležitým obohatilo 16. století zdejší příběh: pod vedením opata louckého kláštera Jiřího II. začali v roce 1571 řeholníci v klášterních zahradách pěstovat okurky.

Na renesančním dřevorytu Jana Willenberga z roku 1593 už dobře vidíme znojemské dominanty, které přetrvaly do našich dnů: hrad, rotundu Panny Marie a sv. Kateřiny, kostel sv. Mikuláše, sousední Svatováclavskou kapli, komplikovaný tvar radniční věže i loucký klášter v popředí.

OD TŘICETILETÉ VÁLKY A CHLEBOVÉ MADONY K BAROKNÍ KRÁSE Dramata, která v roce 1618 odstartovalo stavovské povstání, se tu ohlásila mimo jiné jednou kuriozitou: brněnský augustiniánský klášter si sem v těch rušných časech uschoval deset sudů klášterního vína. Ví se to ze záznamů, podle nichž se o tři roky později brněnský opat soudil o jejich náhradu, jenže historka hlavně dosvědčuje pověst Znojma jako jednoho z nejbezpečnějších měst království.

Bezprostřední důsledky bitvy na Bílé hoře už tak komické nebyly. Václav Vilém z Roupova, tehdejší zástavní držitel znojemského hradu, patřil k vůdčím osobnostem stavovského povstání a po prohrané bitvě odešel do emigrace, přesto v květnu 1621 jeho jméno alespoň viselo na staroměstské šibenici a majetek propadl konfiskaci – včetně znojemského hradu. Ten navíc v roce 1630 vyhořel, a i když byl částečně jako zemská pevnost opraven, jeho chátrání to nezastavilo.

Vilém z Roupova nebyl sám, kdo na účast v povstání doplatil majetkem, stejný trest tu postihl šestatřicet lidí. Navíc celé Znojmo bylo do té doby silně protestantské, dokonce se o něm mluvilo jako o kacířském městě, kostely obsazovali protestantští faráři a údajně tu žilo pouhých dvacet

490 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 490

2.5.2011 17:56:39

katolíků. V rámci rekatolizace tedy v roce 1624 přišli jezuité, kteří převzali zchátralý kostel sv. Michala a o deset let později u něj otevřeli jezuitskou kolej, jejíž rozlehlý pozdně renesanční areál nahradil tři měšťanské domy. Jezuité ovšem kromě katolické víry šířili také vzdělanost a i tady, po Brně a Jihlavě, založili při koleji gymnázium.

V roce 1628 se ve Znojmě sešel zemský sněm, který přijal tzv. Obnovené zřízení zemské pro Moravu, spojené s přísahou věrnosti Habsburkům. Zúčastnil se ho sám císař Ferdinand II., který při té příležitosti pojedl zdejší specialitu: okurky naložené v kořeněném a oslazeném láku.

Ve stejném roce se tu usadili kapucíni a na jižním konci Dolního náměstí si vybudovali klášter s kostelem sv. Jana Křtitele. O čtrnáct let později se na město s pověstí nedobytných hradeb obrátila moravská metropole Brno, ohrožovaná švédskými útoky, a dala sem přestěhovat sídlo moravského tribunálu a zemské desky. Přesto ani Znojmo švédskému generálu Lennartu Torstenssonovi neuniklo – v roce 1645 je celkem lehce dobyl a vydrancoval. Z těch časů se zachovala i pověst týkající se pozdně gotické madony, stojící v kostele sv. Mikuláše a zvané Chlebová. Vypráví se, že ji před Torstenssonovými vojáky uchránila jakási hraběnka a uložila ji na truhlu s chlebem pro raněné obránce města. A hle, božího dárku neubývalo.

Válka skončila a také ve Znojmě se naplno rozvíjelo baroko. Dotklo se řady měšťanských domů i paláců, vesměs soustředěných na prestižních adresách, jako byla náměstí a okolní ulice. Jmenujme alespoň Althanský palác na Horním náměstí. Ve skutečnosti rodu Althanů, majitelům Vranova nad Dyjí, nepatřil, měšťanské domy, které tu původně stály a v nichž se za třicetileté války krátce ubytoval i Albrecht z Valdštejna, dal do podoby raně barokní rezidence přestavět až další majitel vranovského panství, hrabě Starhemberg.

Baroko, tak úzce spjaté s katolickou vírou, se pochopitelně prosazovalo hlavně v sakrální architektuře. V jeho duchu jezuité přestavěli chrám sv. Michala. Na Dolním náměstí dominikáni doplnili

ZNOJMO

Znojmo.indd 491

Na průčelí Domu umění na Masarykově náměstí se sice dochovaly jen zlomky původní renesanční výzdoby ze 16. století, i tak si však můžeme udělat představu, jakou krásou fasáda vynikala. Palác, údajně postavený za pouhý rok, se dokonce řadil mezi první domy na Moravě se sgrafitovou výzdobou. ‡ vlevo Z renesanční podoby staré radnice zůstal pouze portál z 20. let 16. století.

Vrchol oblouku zdobí císařský erb nesený dvěma lvy, po jeho stranách jsou erby Čech a Moravy a pod ním městský znak s orlicí a velkým Z. ‡ vpravo nahoře Detail dveří dominikánského kostela Nalezení sv. Kříže připomíná přelom 17. a 18. století, kdy původně středověký kostel, v roce 1555 poničený požárem a o století později třicetiletou válkou, získal barokní podobu. ‡ vpravo dole

‡ 491

2.5.2011 17:56:42

svůj areál monumentálním barokním křídlem a nově přestavěli kostel Nalezení sv. Kříže. Hodně energie i peněz vložili do barokní přestavby svého kláštera minorité a také interiér děkanského chrámu sv. Mikuláše získal ve stejných časech mnoho cenného mobiliáře, převážně darovaného bohatými měšťany.

V letech 1679 až 1682 byl na Dolním náměstí (dnešním Masarykově) vztyčen barokní mariánský sloup, připomínající morovou epidemii, která za sebou nechala téměř osm set mrtvých. Přesto do 18. století město vstupovalo v poměrně dobré kondici, neponičené požáry, v těch časech jinde dosti obvyklými. Dostávalo se tedy peněz i energie na to, aby barokní rozvoj mohl pokračovat. Významnou změnou prošel především starý přemyslovský a notně chátrající hrad. V roce 1710 jeho přední část koupili měšťané, kteří tu zbudovali pivovar, vnitřní hrad získali od císaře jako léno hrabata z Deblína a krátce nato ho přestavěli na zámek. Projekt údajně vypracoval vídeňský dvorní architekt Jan Fischer z Erlachu. Žel, zámek se ve vší kráse tehdy skvěl jen krátce. Po vymření rodu Deblínů v roce 1784 se vrátil koruně, která ho postoupila armádě.

Do vzhledu Dolního náměstí se vtiskl nový palác hrabat Daunů. Původně tu stály dva měšťanské domy, v nichž za válek Marie Terezie o rakouské dědictví krátce pobýval pruský král Fridrich II. Veliký. Daunové, kteří domy po konci války získali, je přestavěli na vznosné barokní sídlo. Novou barokní tvář dostal v roce 1740 i původně renesanční palác španělského rodu Ugartů na Horním náměstí.

Jeho poměrně střízlivou fasádu zdobí pozdně barokní vstupní portál. Do velkých dějin palác vešel v listopadu 1805, kdy v něm při cestě na Moravu a vstříc bitvě u Slavkova přenocoval Napoleon Bonaparte.

Pro řeholníky však konec 18. století nebyl tak příznivý jako pro měšťanský život. Na základě rozhodnutí Josefa II. omezit moc církve bylo i ve Znojmě zrušeno několik klášterů. Výnos se dotkl minoritů

Morový sloup s dominující sochou Panny Marie se na dnešním Masarykově, tehdy Dolním náměstí objevil na přelomu 70. a 80. let 17. století. Spodní část sloupu doplňují plastiky sv. Šebestiána, sv. Floriána, sv. Mikuláše a sv. Rocha, ochránce proti moru, jehož epidemie v oněch letech město sužovala.

492 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 492

2.5.2011 17:56:46

a také premonstrátů v louckém klášteře. Vzdělávání, které tu úspěšně rozvíjel řád jezuitů, zrušený papežem Klementem XIV. už v roce 1773, kontinuitu naštěstí neztratilo – jejich bývalou kolej i gymnázium školství využívalo dále.

O VYPÍSKANÉM HENLEINOVI Devatenácté století přineslo další vzruch, zejména v souvislosti s rozvojem průmyslu, kterému dominovala výroba keramiky a produkce slavných nakládaných okurek, pozadu nezůstávalo ani tradiční vinařství. Město se rozrůstalo a začaly mu vadit hradby, které se od středověku táhly kolem historického jádra. Naštěstí nebyly likvidované nijak horlivě, a přestože se hradební příkopy měnily v parky, velká část zdí zůstala stát a dnes patří k nejzachovalejším v Evropě. Demoličním akcím ovšem podlehly brány, z nichž zůstala zachovaná jen Horní čili Pražská a také gotická Vlková věž – pozůstatek Dolní brány.

Na přelomu 70. a 80. let 19. století město proťala železniční trať spojující Čechy s Dolním Rakouskem. Zároveň s ní překlenul Dyji železniční most, unikátní nejen technickým řešením, ale i nádherným pohledem na město, který se nabízel cestujícím přijíždějícím od Vídně. Významnější stavby období romantismu, historismu, secese či moderny 20. století se objevovaly spíše mimo okruh starého města. Z těch, které se objevily uvnitř, zmiňme alespoň novorenesanční budovu Znojemské Besedy, která v roce 1881 nahradila na Dolním náměstí barokní hotel U Bílého lva. Postavil si ji stejnojmenný spolek, založený v roce 1870 s cílem posílit český živel v převážně německém městě.

Znojmo skutečně od svých středověkých počátků znělo němčinou výrazně více než češtinou. Němci dominovali v městských radách, mezi řemeslníky, v politickém životě. Ještě před založením Československa tvořili 80 až 90 procent obyvatelstva, ale už v roce 1921 se hlásila k české národnosti většina Znojemčanů. A je dobré připomenout, že když sem v roce 1935 přijel Konrád Henlein agitovat pro svou Sudetoněmeckou stranu, čeští i němečtí demokraté ho společně vypískali. Jinou náladu už měl rok 1938. Ještě před zabráním pohraničí mnoho Čechů město urychleně opustilo a vítání Wehrmachtu se neslo v duchu německého nacionalismu. Krátce nato do Znojma přijel Adolf Hitler a vděční hostitelé mu nabídli jako dar několik unikátních středověkých památek z muzejních sbírek.

Sice si je neodvezl, zato v nedalekém Šatově pronesl památnou větu: Československo musí zmizet z mapy, což se zakrátko stane.

Pro znojemskou architekturu se stal nejtíživějším konec války, kdy bombardování poškodilo nebo zničilo několik památek. Mezi nimi i blok domů na horním konci Dolního náměstí mezi ulicemi Obroková a Zelnářská. Dlouho tam pak byl park, na němž v 70. letech 20. století vyrostl obchodní dům Dyje. Pod projektem byl podepsán i významný brněnský architekt Bedřich Fuchs, přesto dům patří k málo objektům, jimiž se znojemské centrum, vyhlášené v roce 1971 městskou památkovou rezervací, nemůže chlubit.

ZNOJMO

Znojmo.indd 493

O takzvaných Chlebových Madonách legendy říkají, že v domě, ve kterém stojí, chléb nikdy neubývá. Jedna z nich, přesněji řečeno její gotická socha z časů kolem roku 1500, zdobí interiér kostela sv. Mikuláše. ‡ vlevo Arkýřem se obrací palác Znojemského hradu do údolí Dyje. Sídlo, které rostlo od poloviny 11. století, se očividně rozložilo na strategickém místě. ‡ vpravo

‡ 493

2.5.2011 17:56:48

VYNÁLEZCI I SVĚTCI Znojmo je příjemné město. Ačkoli část jeho historického jádra byla ve 13. století založena plánovitě, nemá v sobě strohost pravoúhlých ulic, jak je známe odjinud. Otevírají se tu nečekané průhledy, patricijskou pýchu Masarykova čili Dolního náměstí střídá komorní nálada uliček jako je Kramářská. Můžeme se ponořit i do podzemí, projít část z 27 kilometrů chodeb a dopřát si jejich sugestivní atmosféru.

Sice tu už nenajdeme kostel Nanebevzetí Panny Marie, kam se kdysi lidé přicházeli poklonit mrtvému králi železnému a zlatému – kvůli těžkému poškození byl zbořen před polovinou 19. století.

Zmizelo také několik menších kostelů a kaplí. Ale pořád ještě před budovou bývalého jezuitského gymnázia můžeme vzpomenout někdejšího studenta Prokopa Diviše, vynálezce bleskosvodu a převora louckého kláštera. Počátkem 19. století sem do školy chodil také jistý Karel Postl, který pak na přání rodičů vstoupil do křížovnického řádu, ale nespokojený s tímto údělem odjel do Ameriky. Pod pseudonymem Charles Sealsfield tam v roce 1828 vydal indiánku Tokeah aneb Bílá růže a tehdejší prezident Thomas Jefferson ji dokonce uvedl slovy: Třesu se o svůj národ, když si vzpomenu na křivdy, kterými se provinil na praobyvatelích této země. Stalo se tak půl století před tím, než svou první indiánku vydal Karel May. A jednomu Znojemčanovi město dokonce věnovalo expozici v domě č. 3 na Václavském náměstí.

Do něj se v roce 1766 přišel učit pekařem patnáctiletý Klement Maria Hofbauer, pozdější člen řádu redemptoristů, který byl za svoje lidumilné skutky v roce 1909 svatořečený. Byl skutečnou osobností evropského formátu, mimo jiné v roce 1815 na Vídeňském kongresu ovlivnil jednání o církevních otázkách.

Přece jen však kroky každého směřují k hraně údolí Dyje, kde se usadily nejcennější znojemské památky. Stopy přemyslovského hradu sice dávno překryl barokní palác, v roce 1892 také spadla

Při pohledu do kupole znojemské rotundy Panny Marie a sv. Kateřiny se tají dech. Pás pod jejím vrcholem zobrazuje přemyslovská knížata, kolem jejichž identifikace se ovšem vedou spory.

494 ‡ ZNOJMO

Znojmo.indd 494

2.5.2011 17:56:51

románská Loupežnická věž, střežící vstup do hradu. Ale stále je odtud výhled na impozantní kostel sv. Mikuláše, od bývalého hradního areálu odděleného terénním zlomem řečeným Jáma. O ní se soudí, že možná právě tady leželo nejstarší Znojmo, dnes je to spíše romantická oáza svažující se k řece.

A hlavně – pořád tu stojí rotunda sv. Kateřiny, kaple nelehkého osudu. Když počátkem 18. století město koupilo část předhradí i se vzácnou památkou, začalo tu budovat pivovar a rotunda se časem měnila v jakousi hospodářskou budovu, sklad dřeva, vepřín, tančírnu, košíkářskou dílnu… Koncem 19. století konečně přišli restaurátoři, ale vyhráno nebylo. V roce 1938, kdy na opravách vzácných maleb pracoval vídeňský restaurátor Walliser, radnice rozhodla, že po připojení města k německé říši není vhodné připomínat tak očividně přemyslovskou čili českou minulost. Práce se sice hned po válce znovu rozběhly, ale vzhledem k jejich náročnosti byl zrestaurovaný interiér zpřístupněn až v roce 1988.

Znojemská rotunda je patrně nejstarším zobrazením mýtu o povolání Přemysla Oráče na knížecí stolec. A je to vzrušující podívaná, která harmonicky propojuje přemyslovské téma s biblickým.

V kupoli jsou pod holubicí sv. Ducha zobrazeni čtyři evangelisté a apokalyptičtí andělé. Pod nimi v kruhu stojí přemyslovská knížata v čele s prvním českým králem Vratislavem I. Ještě nižší pás nabízí zmíněný příběh o počátcích přemyslovské dynastie. A další, čtvrtý pás zachycuje evangelický příběh o narození Ježíše. Historikové soudí, že malby dal v roce 1134 Konrád Znojemský vytvořit proto, aby podpořil svoje nároky na vladařský stolec. Ale i divák, který se neorientuje v té symbolice, cítí sílu prostoru zaplněného podivuhodným dílem předků. Mimochodem, mezi Přemyslovci se na freskách objevuje i Konrádova manželka Marie Srbská a její zobrazení je u nás zřejmě vůbec prvním portrétem skutečně žijící ženy.

ZNOJMO

Znojmo.indd 495

Fara u kostela sv. Mikuláše představuje malou historii stavebních slohů. Její zdi ukrývají gotické jádro, do dvorku se obrací renesanční fasádou z roku 1600, definitivní tvar jí dalo baroko. ‡ vlevo Nové radnici v Obrokové ulici se také říká Goltzův palác. Patřil rodu, z něhož pocházel císařský generál Martin Maxmilián z Goltzu. Plášť budovy je pozdně klasicistní, ale z roku 1606 se dochoval nádherný barokní portál od italského sochaře Giorgia Gialdiho.

Po stranách vchodu stojí sochy Evy a Adama, postavy nad římsou podpírají městský znak. ‡ vpravo

‡ 495

2.5.2011 17:56:56