001001IHW9TGR_CZ:IHW9_001_DE
20.5.2011
11:19
Stránka 1
VELKÉ REVOLUCE
1773–1815
053059IHW9TGR_CZ:IHW09_053059_DE_L1
20.5.2011
13:58
Stránka 53
Průmyslová revoluce ve Velké Británii
Průmyslová revoluce ve Velké Británii
„Chyť si mě, kdo můžeš“ V roce 1808 předvedl Richard Trevithick veřejnosti parou poháněnou lokomotivu pojmenovanou „chyť si mě, kdo můžeš“. Užaslí Londýňané, kteří si mohli dovolit koupit lístek, se projeli po kolejích na kruhové trati nedaleko dnešní stanice podzemní dráhy Euston.
Velké množství nejrůznějších technických vynálezů, dostatek volného kapitálu a touha po změnách – to vše vytvořilo podmínky pro příchod nové epochy, která změnila nejen Velkou Británii, ale i celý svět.
C
oalbrookdale v oblasti West Midlands v údolí řeky Severn byla v roce 1773 prosperujícím industriálním centrem – již přes 200 let se zde vyrábělo železo. Koks, nutný pro jeho zpraco-
vání, se dovážel z dolů na druhém břehu řeky přes most vzdálený dvě míle. Z tohoto důvodu přišel místní architekt Thomas Pritchard s návrhem postavit nový most na vhodnějším místě, který by přímo
První železný most na světě Železný most zkonstruovaný v letech 1777–1779 přes řeku Severn v hrabství Shropshire byl prvním takto mohutným přemostěním zhotoveným ze železa.
53
053059IHW9TGR_CZ:IHW09_053059_DE_L1
54
20.5.2011
13:58
Stránka 54
Evropa 1773–1814
Venkovská idyla Umění krajinomalby dosáhlo v Anglii vrcholu začátkem 19. století, kdy začalo docházet k výrazným proměnám krajiny v důsledku průmyslové revoluce. Velkým stoupencem tohoto žánru byl John Constable, který roku 1820 namaloval i tento výjev zachycující mlýn a hráz v Dedhamu na hranicích hrabství Suffolk a Essex.
propojil důl se železárnou. Převratnost plánu spočívala v tom, že chtěl pro stavbu mostu použít místní produkt – železo. O takovou stavbu se přitom nikdo před ním nepokusil. Náročný úkol realizace projektu připadl Abrahamu Darbymu III., pocházejícímu z dynastie coalbrookdaleských výrobců železa. Náklady na stavbu nakonec překročily plánovaný rozpočet a Darby se po zbytek života potýkal s dluhy, avšak dokončený most znamenal obrovský úspěch. Stojí dodnes a stal se symbolem anglické průmyslové revoluce a součástí kulturního dědictví UNESCO.
Úsvit nové epochy Coalbrookdaleský most symbolizuje technický pokrok, k němuž v Británii, zejména v Anglii, došlo ve druhé polovině 18. století. Vlna zavádění nejrůznějších novinek pomohla zvýšit výnosy ze zemědělství a uspíšila rozvoj průmyslové výroby. Tato agrární a průmyslová revoluce podnítila rovněž rozsáhlé sociální změny, neboť vedla ke vzniku nové společenské vrstvy pracujících (working classes). Lidé uvyklí
na relativně poklidný a ročními dobami daný rytmus zemědělského života se museli přizpůsobit nepřirozenému tempu, jež vyžadoval provoz továren. Tradiční struktura společnosti se postupně proměňovala, vznikaly nové společenské vztahy, v nichž jedna skupina obyvatel nabízela svou pracovní sílu za odměnu v podobě mzdy těm, kteří měli prostředky ji koupit a přetvořit ve vlastní zisk. Změny se dotkly též podoby britské krajiny. V oblastech se zásobami uhlí a železné rudy se i z menších venkovských obcí stávala průmyslová centra. Jejich obyvatele nadále neživila půda či domácká výroba, například tkalcovství, ale tvrdá práce v moderních textilkách, železárnách nebo v dolech, kde zajišťovali obživu pro sebe a pro své rodiny.
Kapitál v hotovosti a podnikání Hnací silou průmyslové revoluce byla dostupnost potřebného kapitálu, jejž zčásti poskytli velcí vlastníci půdy. Jejich příjmy vzrostly v letech 1760–1790 téměř o 50 procent, zejména díky populačnímu růstu. Ten vyvolal větší poptávku po po-
072077IHW9TGR_CZ:IHW09_072077_DE_L1
72
26.5.2011
15:28
Stránka 72
Evropa 1789–1793
Velká francouzská revoluce Symboly revoluce Červené čapky a dlouhé kalhoty, právě tak vypadalo typické oblečení revolucionářů, jimž se proto začalo přezdívat sansculloti (z francouzského sans-culotte,„lidé bez kalhot“). Dole tančí vlastenci v národních barvách (modrá, červená a bílá) u „stromu svobody“, dalšího ze symbolů revoluce.
Revoluce, jež vypukla ve Francii v roce 1789, vedla k zániku absolutistického režimu a mnoha tradic dodržovaných v této zemi po staletí. Revoluční hnutí však neotřáslo pouze společenskými a politickými poměry ve Francii, ale ohlásilo příchod nové éry v dějinách celé Evropy.
D
ne 14. července 1789 se dav asi 8000 Pařížanů, vyzbrojených píkami, mušketami, meči a klacky, vydal k hlavní městské pevnosti Bastile, jež
po staletí sloužila jako královské vězení. Velitel pevnosti zpanikařil a přikázal svým mužům rozmístěným na střeše objektu, aby zahájili palbu, kterou nepřežilo přes
072077IHW9TGR_CZ:IHW09_072077_DE_L1
10.6.2011
12:02
Stránka 73
Velká francouzská revoluce
80 demonstrantů, další desítky byly zraněny. Rozzuřený dav vzal poté pevnost útokem. Když vzbouřenci Bastilu dobyli, nečekaly je stovky neprávem vězněných odpůrců režimu, jak si představovali, ale pouze několik nešťastníků (čtyři padělatelé, dva duševně choří a jeden aristokrat obviněný ze smilstva). Dobyvatelé proto v touze pomstít smrt spolubojovníků obrátili svou zlost proti obráncům pevnosti, jejíhož velitele zabili a jeho useknutou hlavu nabodli na píku. Dobytí Bastily je všeobecně považováno za začátek revolučního hnutí, které vstoupilo do dějin pod názvem Velká francouzská revoluce; 14. červenec se ve Francii dodnes slaví jako státní svátek. Všeobecná nespokojenost doutnala ve společnosti již řadu měsíců a vytryskla na povrch právě v tento červencový den, kdy zahájila revoltu nebývalých rozměrů. Nezbytnost změn však byla zjevná již dlouho předtím a některé se dokonce podařilo uskutečnit. Málokdo z těch, kteří se podíleli na pádu Bastily, si nicméně uměl představit, že revoluce neskončí pouze reformou starého řádu, ale povede k jeho úplnému zničení.
Blížící se bouře Nespokojenost rostla ve všech vrstvách společnosti. Francouzští rolníci sice nepatřili k nejchudším v Evropě, ale přesto se cítili neúnosně utlačováni šlechtou, jež vlastnila většinu půdy v zemi. Francouzská aristokracie se domáhala nejen dodržování všech feudálních privilegií, která jí náležela, ale navíc usilovala o zvyšování příjmů plynoucích z dávek rolníků. Tzv. sešity stížností, shromážděné v roce 1788, obsahovaly ostré výtky na adresu
vrchnosti za to, jak těžké břemeno uvalila na bedra rolníků, kteří tvořili většinu populace. Povinnosti venkovanů měly nejrůznější podobu – finanční dávky, nutnost odevzdat panstvu část své zemědělské produkce nebo práci na panském. K vyostření situace přispěla v roce 1788 i špatná sklizeň, jež patřila v 18. století k těm nejhorším. S příchodem jara 1789 stoupla cena chleba natolik, že části obyvatelstva hrozilo hladovění. Také střední vrstvy měly mnoho důvodů k nespokojenosti. Jejich důležitost pro ekonomiku země sice stoupala, ale jejich podíl na chodu státu tomu zdaleka neodpovídal. V celostátním měřítku Francii neomezeně vládl panovník se svými ministry, na místní úrovni řídila veřejné záležitosti prostřednictvím tzv. parlamentů, tj. nejvyšších soudních dvorů, takřka výhradně šlechta. Všudypřítomné napětí zasáhlo i nejvyšší patra společnosti. Aristokracie se rozdělila na dva tábory – tradiční rodovou šlechtu (též „šlechtu meče“), jež získala své tituly za vojenské služby, a úřednickou šlechtu, jejíž členové pocházeli z neurozených vrstev a jež král za odměnu ve státní a správní sféře povýšil mezi aristokraty. Svou roli sehrálo také osvícenství, které se rozšířilo ve vzdělaneckých kruzích a pod jehož vlivem začali mnozí lidé zpochybňovat panovníkovo právo na neomezenou vládu z boží milosti.
Svolání generálních stavů Ke všem těmto problémům se přidala ještě finanční krize. Náklady spojené s účastí na válce amerických osad za nezávislost přivedly Francii na pokraj bankrotu. Když se Ludvík XVI. pokusil vyrovnat rozpočet
Radikální myslitel Emmanuel Joseph Sieyès (na obrázku vlevo), známý jako abbé Sieyès, působil ve funkci generálního vikáře v diecézi Chartres. Jeho politické názory byly předzvěstí blížícího se revolučního hnutí. Proslavil se zejména jako autor polemického spisu „Čím je třetí stav?“ (v podtisku), kterým položil teoretický základ pro přeměnu třetího stavu, tj. zástupců neprivilegovaných vrstev ve francouzských generálních stavech, ve skutečné Národní shromáždění.
73
101107IHW9TGR_CZ:IHW09_101107_DE_L1
104
20.5.2011
15:23
Stránka 104
Evropa 1808–1813
Ošidné vítězství Dobový tisk zachycuje vstup francouzské armády do Moskvy v září 1812. Myšlenky na vítězství se rychle rozplynuly po zjištění, že značná část města shořela a nezbyly v něm žádné zásoby. Jejich nedostatek Napoleona donutil k ústupu v kruté zimě.
porážce v roce 1805 provedla vídeňská vláda nezbytnou reorganizaci armády a snažila se probudit vlastenecké cítění a protifrancouzský odpor u obyvatel říše. Vyhlídky na úspěch ale mařil nedostatek vhodných spojenců. Prusko bylo na další boj příliš slabé a Rusko zastávalo profrancouzskou politiku. Pátou protifrancouzskou koalici z roku 1809 proto nakonec tvořily pouze Rakousko a Británie. Nenaplnily se ani naděje na široké protifrancouzské lidové povstání. Jedinou výjimku v tomto směru představovala ozbrojená vzpoura Tyrolanů vedených Andreasem Hoferem, jejichž odpor se ale do léta zhroutil. Hofer skončil ve francouzském zajetí a poté byl v Mantově zastřelen. V dubnu 1809 vpadlo rakouské vojsko pod velením arcivévody Karla do Bavorska, ale bylo poraženo Francouzi u Řezna. Napoleon pak 13. května opět vstoupil do Vídně, hlavního města habsburské říše. Ar-
civévodovo vojsko jej očekávalo na druhém břehu Dunaje, kde o devět dní později svedli oba soupeři bitvu u Aspern-Esslingu. Střetnutí skončilo první porážkou francouzského císaře v otevřeném boji. Rakušané však nedokázali z úspěchu nic vytěžit. Napoleon povolal čerstvé posily a začátkem července 1809 dosáhl rozhodujícího vítězství v bitvě u Wagramu. Arcivévoda Karel ve snaze zachránit to, co z rakouské armády zbylo, přesvědčil svého bratra, císaře Františka I., aby usiloval o mír. Mírová smlouva, podepsaná v Schönbrunnu 14. října 1809, znamenala pro Rakousko vážné územní ztráty. Rozsáhlé oblasti Haliče, které Vídeň získala při dělení Polska, musela postoupit buď Varšavskému velkovévodství, anebo Rusku; Salcbursko a Innská čtvrť připadly Bavorsku. Rakouské císařství navíc ztratilo přístup ke Středozemnímu moři: jeho území na pobřeží dnešního Chorvatska a Slovinska totiž pře-
101107IHW9TGR_CZ:IHW09_101107_DE_L1
10.6.2011
14:22
Stránka 105
Vzdor proti Napoleonově vládě
šlo jako tzv. Illyrské provincie přímo pod svrchovanost francouzského císaře. Ponížení Vídně završilo přijetí závazku uhradit válečné reparace, čímž se z habsburské monarchie stala mocnost druhořadého významu. V reakci na tento debakl byl novým rakouským ministrem zahraničí jmenován bývalý velvyslanec v Paříži Klemens Metternich. Ten po střízlivém vyhodnocení situace pochopil marnost dalších snah porazit Napoleona, a proto dal prozatím přednost spojenectví s Francií, které pojistil sňatkem dcery Františka I. Marie Louisy s císařem na jaře 1810. Ve skrytu duše si však Metternich přál vypuknutí konfliktu mezi Francií a Ruskem. Vztahy těchto dvou velmocí se skutečně prudce zhoršily Napoleonovým útokem do Východního Fríska, jehož vládci měli dynastickou vazbu na Romanovce. O otevřené roztržce nemohlo být pochyb poté, co car Alexandr I. oznámil, že jeho země vystupuje z kontinentálního systému a nadále nebude blokovat britský obchod.
Tažení do Ruska V příštích 18 měsících se obě strany připravovaly na válku. Napoleon mobilizoval své spojence z Rýnského spolku, a dokonce donutil k účasti na chystaném ruském tažení Prusko a Rakousko, přičemž jejich jednotkám povolil vlastní velení. V únoru 1812 umožnil pruský král Fridrich Vilém III. Napoleonovi volný průchod Pruskem, a navíc mu poskytl dvacetitisícové vojsko. V březnu se zavázala vyslat do Ruska po boku Francouzů jednotky o síle 30 000 mužů také Vídeň. Napoleon ale neuspěl ve Švédsku, kde jej odmítl vyslyšet švédský korunní princ Karel Jan, jímž nebyl nikdo jiný než bývalý napoleonský maršál Bernadotte. Ten dal naopak přednost spojenectví s Ruskem. Pozice ruského cara se dále zlepšila v květnu 1812, kdy se mu podařilo uzavřít mír s Osmanskou říší, čímž si uvolnil ruce pro očekávaný střet s Francií. Napoleon mezitím shromažďoval na ruských hranicích svoji „Velkou armádu“.
Mistr strategie Hrabě Johann Yorck von Wartenburg byl znamenitý taktik, který se výrazně zasloužil o reorganizaci pruské armády po devastující porážce v bitvách u Jeny a Auerstädtu v roce 1807. Na konci roku 1812 hrál klíčovou roli při vyjednávání konvence podepsané v Tauroggenu se zástupci Ruska, díky níž se Prusko přidalo na protifrancouzskou stranu.
Ledová past Tento akvarel pravděpodobně zhotovil jeden z francouzských generálů. Zachytil na něm přechod zbytků Napoleonovy bývalé „Velké armády“ přes řeku Berezinu při ústupu z Moskvy v roce 1812. Více než 400 mužů zahynulo již při stavbě dvou pontonových mostů; než se podařilo řeku překonat, padly další tisíce francouzských vojáků za oběť ruským dělostřelcům a kozákům.
105
114121IHW9TGR_CZ:IHW9_Pan104111_DE_L1
15.6.2011
12:09
Stránka 114
Napoleonova vize světovlády
N
apoleon usiloval o slávu neslýchaného rozsahu a pevně věřil, že je ke své roli předurčen osudem. Snil o vládě nad světem, živil v sobě ambice a grandiózní plány rozklenuté nad celou zeměkoulí. I v době, kdy byl plně zaměstnán změnou tváře Evropy, zabýval se myšlenkami na dobytí Indie a dokonce snad i Austrálie. Nějaký čas také uvažoval o vybudování rozšířené francouzské koloniální říše v Karibiku. Při uskutečňování těchto plánů se ovšem nemohl vyhnout srážkám s Británií, která v té době fakticky ovládala oceány.
St. Pierre a Miquelon
LOUISIANA
Geniální velitel na bitevním poli Napoleon byl bezesporu skvělý vojevůdce, hlavními znaky jeho taktiky bylo využití dělostřelecké palby a rychlý přesun vojska. Při válečném tažení sdílel se svými muži všechny strázně, čímž si získal jejich naprostou oddanost. Zvláště vojáci, kteří bojovali za Francii v první revoluční válce, byli pro něho ochotni projít peklem.
Z a d n í
Španělský král Karel IV. v roce 1800 po velkém váhání souhlasil, aby Španělsko postoupilo Francii území na západ od řeky Mississippi v Severní Americe, tehdy známé jako Louisianské teritorium.
I n d ie
HAITI nezávislé od 1804
Napoleon reformátor Napoleonovi nestačilo být jen úspěšným generálem. Považoval se za vlajkonoše Francouzské revoluce a tato role mu získávala podporu lidu i v zemích, které dobyl. Napoleonský zákoník, vypracovaný na jeho podnět, racionalizoval právní systémy ve všech zemích, kde byl zaveden. V důsledku toho byla velká část evropského kontinentu formována nejen Napoleonovými vojenskými triumfy, ale časem získala i punc jeho vnitrostátních reforem. Pro novou tvář mapy Evropy udělal víc než kdo jiný. Například především díky jeho úsilí skončila v Německu éra malých knížectví.
Napoleonova první žena Joséphine de Beauharnais pocházela z karibského ostrova Martinik, kde její otec vlastnil plantáž cukrové třtiny. Francie a její kolonie v roce 1804 území pod nadvládou Francie, 1800–1803 státy dobyté Francií, 1812 státy závislé na Francii, 1812 plánované výboje francouzská válečná tažení důležitá města a místa
Quadeloupe Martinik
FRANCOUZSKÁ GUYANA
S
114121IHW9TGR_CZ:IHW9_Pan104111_DE_L1
15.6.2011
12:10
Stránka 115
Napoleonova vize světovlády Dobová karikatura, na níž britský král Jiří III. hraje s Napoleonem šachy o budoucí uspořádání Evropy.
Napoleon dosadil na evropské trůny několik svých bratrů a švagrů, aby měl pevně v rukou země, které dobyl.
Moskva Berlín Waterloo Paříž
Varšava
RUSKO
Vídeň Elba Madrid
Ajaccio
Řím
Káhira
EGYPT
INDIE SENEGAL Puduččéri
Sv. Helena
Mauricius Réunion Nové Holandsko Nový Jižní Wales
Dne 1. července 1798 porazil Napoleon egyptskou armádu v bitvě u Pyramid. Obraz té události namaloval François-Louis Watteau.
115
Přístav Puduččéri v jihovýchodní Indii byl francouzskou koloniální državou od 17. století.
139143IHW9TGR_CZ:IHW09_139143_DE_L1
23.5.2011
11:06
Stránka 139
Čínská povstání proti Mandžuům
Čínská povstání proti Mandžuům Mandžuský režim na vrcholu moci oslabovaly korupce a hospodářský pokles. Čínský národ se v reakci na to proti svým vládcům vzbouřil.
V
roce 1785 se císař Čchien-lung mohl ohlédnout za padesátiletým panováním, během něhož se hranice Číny rozšířily jako nikdy předtím. Vládl rozsáhlému panství mnoha etnických skupin, které se rozkládalo od hranice s Vietnamem na jihu k dnešní jihovýchodní Sibiři na severu, od Taiwanu a Čínského moře na východě k Tibetu a Turkestánu na západě. Čínskou moc uznávali vládci Vietnamu,
Koreje, Laosu i Barmy. Mandžuská dynastie dosáhla za císaře Čchien-lunga vrcholu moci. Obchod vzkvétal, zejména zásluhou exportu čínského hedvábí, čaje a porcelánu. V počátečních letech vlády Mandžuů byly do země přivezeny z Nového světa nové plodiny – kukuřice, burské oříšky a brambory –, což umožnilo, že i půda doposud ležící ladem mohla začít rodit. V dlouhých letech vnitřního míru se počet čínského obyvatelstva ztrojnásobil, ze 100 milionů v roce 1650 na 300 milionů
Císařské způsoby Čínští císařové, pocházející z Mandžuska, svou vládu domorodým Chanům vnutili. Rozšířili sice čínské hranice, kam dosud nikdy nesahaly, avšak na území Číny, zejména na jihu, nebyli příliš oblíbení. Dlouhověký císař Čchien-lung oslavil své vojenské triumfy tím, že se nechal nosit ulicemi v nosítkách.
139
139143IHW9TGR_CZ:IHW09_139143_DE_L1
140
23.5.2011
11:06
Stránka 140
Asie 1787–1813
Pokleknutí Karikatura Jamese Gilraye ukazuje britského mimořádného velvyslance lorda Macartneye, jak klečí před císařem Čchien-lungem během neúspěšné mise v roce 1792, při níž měl čínského vládce přesvědčit, aby Britům učinil jisté obchodní ústupky. Macartney se odmítl před císařem pokořit, tj. čelem se dotknout podlahy. Na znamení kompromisu nicméně poklekl na jedno koleno.
Říšský voják Čínský voják pózuje na dobové ilustraci s mušketou a mečem před vojenským stanovištěm. Koncem 17. a v 18. století mandžuské armády rozšířily hranice Číny až do Vnějšího Mongolska, Turkestánu a Tibetu.
v roce 1800. Zdálo se, že v zemi vládne klid a mír, prosperita a disciplína, avšak pod povrchem se začaly projevovat první známky úpadku. Některé problémy byly hluboce zakořeněné. Mandžuové byli cizinci, kteří se k moci dostali násilnou cestou. Nikdy si nezískali náklonnost většiny etnických Číňanů, s nimiž v jejich vlastní zemi zacházeli jako s druhořadými občany. V době, kdy se rozšiřovaly hranice státu a vzkvétala ekonomika, se dařilo držet napětí pod kontrolou. Čína však dosahovala hranic svého růstu. Zvyšující se počet obyvatel kladl nároky na zemědělskou produkci: koncem 18. století již Čína nedokázala nasytit všechny své obyvatele. Stoupající ceny a nedosta-
tek potravin zavdaly podnět k nespokojenosti. Situaci ještě zhoršovala korupce ve vládě. V posledních 24 letech panování ovlivňoval stárnoucího císaře Che Šen, důstojník jeho gardy, který byl o 40 roků mladší. Che šen se stal druhým nejmocnějším mužem země, a třebaže mu císař dal za manželku svou desátou dceru, mezi lidmi se šuškalo o vztahu mezi pohledným mladíkem a letitým monarchou. Che Šen zneužil císařovy důvěry, dosadil na významné posty své přátele a příbuzné a jejich prostřednictvím kontroloval administrativu říše. Zpronevěřil přitom obrovské sumy ze státní pokladny, vymáhal stále větší daně od rolnictva a zastrašoval a demoralizoval státní úředníky, kteří mu stáli v cestě. Situaci zhoršoval i rostoucí počet obyvatel, což kladlo nové nároky na systém, který pod tímto tlakem už tak jako tak téměř kolaboval. Vláda ztrácela nad zemí moc. Zemědělskou krizi prohlubovali velcí vlastníci půdy, obzvláště v jižní Číně, kteří získávali stále více dostupných pozemků, čímž nedávali malým farmářům jinou možnost než pracovat jako nádeníci. Zásoby obilí po celé zemi se ocitly v ohrožení, když se zanesly průplavy, nezbytné pro jejich dopravu, neboť vláda neměla peníze na jejich vyčistění.
180184IHW9TGR_CZ:IHW09_180184_DE_L.qxp
180
23.5.2011
12:01
Stránka 180
Oceánie 1789–1808
Vzpoura na Bounty Plavidlo královského námořnictva směřující s botanickým posláním na Tahiti se stalo dějištěm osudného lidského dramatu, které dodnes poutá naši představivost. Rozezlení členové posádky se vzbouřili, kapitána vysadili do vln Pacifiku a v jižních mořích začali nový život.
Vrženi do vln Akvatint z devadesátých let 18. století zachycuje, jak vzbouřenci vysazují do vln uprostřed Pacifiku kapitána Blighe a osmnáct jemu věrných členů posádky. Člun byl 7 metrů dlouhý, 2 metry široký. Námořníci na něm přežili 47 dní, než dorazili na ostrov Timor.
K
dyž 23. prosince 1787 vyplouval kapitán William Bligh s posádkou ze Spitheadu, všichni věděli, že jejich poslání je neobvyklé, ale nikdo neměl tušení o dramatu, které je čeká. Mířili do Tichého oceánu k ostrovu Tahiti, který Evropané poprvé navštívili před 22 lety. Jejich úkolem bylo získat zkušební vzorky tam-
ního stromu – chlebovníku. Zakořeněné sazenice měli potom dopravit do Západní Indie. Tam se měly vysadit s nadějí, že se chlebovníku bude v karibské půdě dařit. Experiment podporoval sir Joseph Banks, věhlasný přírodovědec a prezident britské Královské společnosti. Banks navštívil Tahiti s kapitánem Cookem v roce
180184IHW9TGR_CZ:IHW09_180184_DE_L.qxp
10.6.2011
15:55
Stránka 181
Vzpoura na Bounty
Plovoucí skleník Admiralita dala předělat dřívější uhelnou loď na plovoucí skleník. Převážely se v něm sazenice chlebovníku z Tahiti do Západní Indie v nadějí, že se tam těmto stromům bude dařit. Hlavní skladový prostor byl upravený, aby vyhovoval rostlinám, k zalévání byl nainstalován zavlažovací systém.
1769 a povšiml si výživné hodnoty tamního chlebovníku. Když jako následek Americké války za nezávislost postihl Západní Indii hladomor, Banks si na tahitskou rostlinu vzpomněl. Její plody, bohaté na vitaminy a výživné látky, chutnaly podobně jako sladké brambory. Proto připadaly v úvahu jako ideální náhrada základní potravy pro otroky pracující v Karibiku na plantážích cukrové třtiny.
Počátek mise Zásluhou Bankse byl velitelem expedice jmenován Bligh. Tehdy třiatřicetiletý Bligh pocházel ze starého rodu cornwallských mořeplavců a s podmínkami v jižních mořích již měl zkušenosti jako navigátor třetí a poslední výpravy kapitána Cooka. Přidělili mu bývalé obchodní plavidlo Bethia, původně určené k převážení uhlí. Plavidlo upravili v deptfordské loděnici v Chathamu, stožáry přizpůsobili pro oceánskou plavbu a vnitřní prostory přestavěli, aby se získal prostor pro náklad sazenic chlebovníku. Na moře se loď vrátila pod vlajkou královského námořnictva a s novým jménem Bounty. Byl to poměrně malý trojstěžník, 26 metrů dlouhý, v nejširším místě
pouze osmimetrový, s výtlakem 220 tun. Výzbroj měl lehkou, pouhé čtyři kanony a deset pivotových děl. Jako všechny tehdejší lodě s sebou vezl výsadkový člun pro vystoupení na břeh. Expedice čítala celkem 46 mužů. Čtyři byli lodní důstojníci – včetně Blighe a Fletchera Christiana, čtyřiadvacetiletého nižšího důstojníka, kterého Bligh povýšil na nadporučíka –, 25 v hodnosti poddůstojníků a rotmistrů, šest lodních kadetů a 11 zdatných námořníků. Bligh zamířil na západ, ale bouře mu znemožnily obeplout mys Horn na špici Jižní Ameriky. Po měsíci se stočil na východ, na trasu kolem mysu Dobré naděje a přes Indický oceán. S přibývajícími týdny plavby vzrůstalo mezi kapitánem a posádkou napětí. Podle tehdejších měřítek nebyl Bligh přísný kapitán. Právě naopak! Soupis trestů, které udělil, svědčil o tom, že nařídil menší počet
Laciný a výživný Chlebovník, který vyžaduje minimální péči a je zdrojem obživy po celý rok, se zdál být slibnou základní potravinou pro otroky na jamajských plantážích cukrové třtiny. Tři roky po vzpouře na Bounty se při druhé plavbě podařilo kapitánu Blighovi dopravit náklad sazenic na příslušné místo.
181