Téma

PARALELNÍ SVĚTY

text MAREK HUTR a KOLEKTIV AUTORŮ foto VINICIUS AMANO (UNSPLASH) a ARCHIV

Starší generace ve svém mládí slovo „virtualita“ neznala. Ta střední se ještě mohla rozhodnout, jestli virtualitu do svého života pustí, nebo ne. Mladí nemají na výběr, musí se ve světě, kde se světy prolínají, naučit žít. Jde to zdravě? Umíš si představit život bez wifiny? Jde to čestně? Jsi to ve všech světech pořád ty? Jde to s Bohem? Pouštíš ho do všech svých životů? Kde žiješ své skutečné já?

STAČÍ JEN JEDNO KLIKNUTÍ

Vezmu vás dnes zpátky v čase. – Je sobota 23. 6. 2007, 19:57. Už sedmou hodinu jsem na Skype s mým nejlepším kámošem M4t0rnem a pár dalšími. Za tři minuty se to stane – můj největší životní úspěch, to, co ještě nikdo z mých přátel nezvládl, to, na čem jsem dřel bezmála něco přes 500 hodin. To, co mi i můj nejlepší kámoš M4t0rn závidí, protože se zdálo, že to, co za chvíli dokážu, nikdy nemůže nikdo zvládnout. Za tři minuty začíná ten velkolepý moment, kdy dokončím Level 99 Woodcutting, nejvyšší level v jedné dovednosti, který lze v online hře Runescape dosáhnout. Budou tam všichni – celý můj friend list, který musím samozřejmě pravidelně promazávat, aby se mi tam vešli všichni aktuálně top lidé, pro žádný plebs zde není místo. Ano, v reálném životě sice přátele nemám, ale co na tom sejde. Tady mám svoje přátele. Sice jsem je nikdy v životě neviděl, ale trávím s nimi celé dny. Tady jsem někdo, tady jsem něco dokázal, tady mě berou, tady mám své postavení.

Střih.

Je středa 28. 4. 2020, 16:14. Tak ale kde všichni jsou? Mládež začíná v 16:00! Jasně, chápu, že to nikoho nebaví, ale vždyť stejně nikam jinam nesmíme jít! Tak proč se nepřipojí? Stačí jen kliknout na ten odkaz. Nemusí kvůli tomu cestovat přes půl Prahy. Nebaví mě to! Volat si přes Zoom s lidmi a říkat tomu společenství. No, tak tedy začneme. Na začátek mládeže si zahrajeme nějakou online hru, pak si poslechneme program, dáme modlitební chvilku a nakonec diskutujeme. Nemám to rád, vždyť online to není ono. Jak jsem takhle mohl strávit dětství a užívat si to? Co bych dal za to vidět se s někým na živo tváří v tvář! Ale díky Bohu alespoň za tuhle příležitost!

Konec cestování časem a starých vzpomínek.

Pojďme se podívat na to, jak to vypadá dnes. Existují opravdu pouze dva světy – jeden virtuální a druhý reálný? Neřekl bych. Řekl bych, že existuje svět reálný a pak nespočetné množství oněch „virtuálních“ světů, které vedle sebe paralelně koexistují a mezi kterými může naše reálné „já“ přepínat svou pozornost a stávat se jejich součástí. Ten reálný je nám jasný – to je ten, ve kterém se ráno vzbudíme, prohodíme tam pár modliteb, jídel, rozhovorů, nějakou tu práci nebo studium a jdeme zase spát. Život v reálném světě každý z nás důvěrně zná a nemá na výběr nic jiného, než ho žít. Pak jsou tu ovšem ony druhé světy: ty virtuální – ty, do kterých se rozhodujeme vstupovat dobrovolně a kde mohou vznikat naše další virtuální životy, které se více či méně přibližují našemu životu reálnému.

Sám slovník cizích slov ke slovu „virtuální“ nabídne různé možnosti výkladu: zdánlivý, možný, v tento okamžik neexistující, neskutečný. Pro některé virtuální světy platí, že jsou opravdu neexistující nebo neskutečné – například pro ty, kde se z nás stanou hrdinové, kteří dobývají pohádkový svět a zachraňují lidstvo. Pak ovšem existují další virtuální světy (nebo jejich části), které jsou zdánlivé nebo možné – a to jsou ty, kde interagujeme s druhými lidmi, kde tvoříme, budujeme nebo alespoň udržujeme přátelství.

Je to fascinující. V jednom virtuálně existujícím virtuálním světě mohu být reálně neexistujícím rytířem, který právě zabije reálně neexistujícího draka a zachrání reálně neexistující vesnici, ve druhém virtuálním světě mohu sdílet se svými reálně existujícími přáteli střípky ze svého reálného života a sledovat dění z jejich virtuálně-reálných životů, v dalším virtuálním světě mohu sledovat živé vysílání kurzu obchodování na burze a bavit se s ostatními sledujícími a přednášejícím. A zde se tedy virtualita prolíná s virtualitou. A víte, co je na tom fascinující úplně nejvíc? Že z jednoho virtuálního světa, který je reálně neexistující, mohu jedním kliknutím přeskočit do virtuálního světa, který je reálně existující.

Proč to tu tak sáhodlouze a možná nesmyslně rozepisuji? Existence všech těchto nespočetných virtuálních světů s sebou totiž přináší spousty pozitivního, ale i negativního. Rozepisovat tu všechna pozitiva a negativa by asi zabralo na pár knih, a nikoliv na krátký článek, zaměřím se tedy v krátkosti pouze na dvě oblasti, které mohou být jak nadmíru pozitivní, tak nadmíru negativní. A sice na oblasti identity a na oblast vztahů.

Začnu identitou. Staré přísloví říká: „Ukaž mi, s kým se stýkáš, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Anebo, jak to napsal Šalamoun ve čtrnácté kapitole Přísloví: → Bc. MAREK HUTR (1991)

Vystudoval ČVUT FIT, momentálně studuje ETS. Je místopředsedou spolku NePornu, členem Rady ETS, členem OMCB. S manželkou Lucií mají dceru Emílii. Mezi jeho koníčky patří hudba aktivní (kytara, klávesy, bicí, basa, trubka) i poslechová (gospel, funk, fusion jazz, hip hop…). Baví ho práce s lidmi a v IT.

„Jdi z cesty muži hloupému, neboť na jeho rtech poznání nenalezneš. Moudrost chytrého je v tom, že rozumí své cestě, kdežto pošetilost hlupáků je v záludnosti.“ Ohromnou výhodou virtuálních světů je, že máme takřka na dlani nekonečné množství inspirativních příběhů, skvělých přednášek světových kazatelů a osobností, materiálů a zdrojů, že opravdu můžeme trávit hodiny a hodiny budováním svého já. Bohužel namísto chycení této příležitosti za pačesy se častokrát vydáváme cestou pošetilosti hlupáků. Ono ne že bychom se nechtěli učit moudrosti chytrých, ale je tu to jedno kliknutí, které nás dostane do úplně jiného virtuálního světa, kde je to pro nás pohodlnější. Málokdo z nás má tak silnou motivaci a vůli, aby si z nepřeberného množství možností virtuálních světů zvolil ten, kde bude čerpat moudrost. Já sám jsem první z těch, kdo kliká na to jedno tlačítko a utíká k rytíři s drakem nebo ke stovkám přátel v jiném virtuálním světě. To je nevýhodou paralelních virtuálních světů. A tak místo abychom naši identitu budovali a dávali jí růst, často jí spíš dáváme kopance z jiných virtuálních světů. Ze světů, kde naši reální přátelé sdílí své vyšperkované střípky ze svých jindy zcela obyčejných životů. Anebo budujeme svou identitu na něčem, co reálně neexistuje. Máme dojem, že jsme něčeho dosáhli a propadneme iluzi virtuálního úspěchu, který v realitě mnohdy nemá žádnou cenu. Anebo ještě hůř: budujeme si paralelní novou zcela smyšlenou virtuální identitu, do které se můžeme vžít a úplně se odpojit od reality.

A druhá oblast je oblast přátelství. Virtuální světy nám mohou udělat ohromnou službu v budování vztahů a přátelství. Díky online možnostem můžeme být nablízku lidem z celé ulice, města, státu, světa… A je to fascinující a neuvěřitelná výhoda virtuálního světa. Sám mám ve svém facebookovém virtuálním světě něco přes tisíc přátel a je úžasné, že mohu mít tolik lidí, o kterých mohu tolik vědět a se kterými mohu tak snadno a rychle komunikovat. Jenže: představte si, že se rozejdete s holkou, je vám opravdu smutno a potřebujete jen tak s někým sedět a mlčet, nebo křičet. Komu z těch tisíců přátel napíšete? Všem? Možná máte jednoho přítele, který víte, že tam pro vás bude, ale bude to stačit online? Teď, když potřebujete podržet, povzbudit, podpořit; a zvládne to váš přítel ve virtuálním světě na druhé straně udržet celou dobu, nebo jedním kliknutím přepne někam jinam a vy zůstanete na prázdné koleji? Sami přece víte, že to samé děláte, když si s ním píšete. V sedmnácté kapitole Přísloví je psáno: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení.“ Ve virtuálním světě velice snadno propadneme iluzi, že máme spousty přátel, čas soužení však protříbí reálné přátele.

Začal jsem tento článek dvěma vzpomínkami. Sám jsem si v životě zažil to, že má identita i mí přátelé byli ryze ve virtuálním světě. Dnes vím, jak nešťastný a sám jsem tehdy byl. Kdybyste za mnou ale přišli v té době, hádal bych se s vámi do krve, že žiji nejlepší život, jaký mohu žít. Otázkou tedy je, co se stalo mezi roky 2007 a 2020, že jsem se dostal z virtuálního světa do toho reálného. Velký podíl na tom jistě mělo to, že jsem se seznámil s křesťany a skrze ně i s Kristem a také jsem vnímal potřebu studia a práce. Díky tomu všemu si jednoduše reálný život začal nárokovat více a více mého času. Přicházely různé pracovní i studijní úkoly, začal jsem budovat vztahy v reálném světě a díky tomu bylo méně času na mé já z virtuálního světa. Existuje nějaká obecná rada, jak poznat, jestli mě virtuální svět ničí, nebo naopak buduje? Asi bych si kladl otázku, jestli mám solidní reálné vztahy a komu bych zavolal, kdyby na mne přišlo něco těžkého. A druhá otázka by byla, co určuje moji identitu – má v tom velké slovo virtuální svět? Jestli ano, pak je čas o trochu couvnout.

Možná z článku vyznělo, že jsem proti virtuálním světům. Naopak. Jsem přesvědčen o tom, že na nich není apriori nic špatného a že mohou být velkým přínosem. Koneckonců hojně je využívám. Ovšem i zde platí, že mohou být dobrým sluhou, ale špatným pánem. A tak by možná dnes Ježíš přišel za někým z nás a řekl by: „Jdi, opusť virtuální světy a žij ve světě reálném.“ Ne snad proto, že by byly virtuální světy špatné, ale proto, že mohou odvést naši pozornost od toho, na čem záleží. A na začátku stačí jen jedno kliknutí.

VIRTUÁLNÍ SVĚT PRO KRISTA

text KAMILA BERANOVÁ, webmaker časopisu Brána

Jsme stále více nuceni být v naší společnosti online. Virtuální svět dávno není jen něčím abstraktním, co jsme znali ze sci-fi filmů, ale stává se nedílnou součástí našich každodenních životů. V posledních letech se technologie vyvíjí bleskovou rychlostí a jsou pro nás, běžné smrtelníky, stále dostupnější a uživatelsky přívětivější. Naprosto přirozeně, aniž bychom nad tím nějak zvlášť přemýšleli, využíváme různé online nástroje doma, v práci, v autě, při komunikaci s přáteli a také v církvi. Dělat věci online je často rychlejší, efektivnější a ekologičtější, než je dělat tradičními způsoby. Spoustu úkonů jsme schopni si zajistit na dálku, aniž bychom museli dojít na úřad, vyplňovat papír v bance či posílat dopis poštou. Služby a nákupy si zajistíme až domů ke dveřím během pár minut a kliknutí.

Stejně jako u všech lidských nástrojů je třeba také ve virtuálním světě hledat dobré cesty a způsoby, jak využívat prostředky, které nabízí, co nejlépe a užitečně. A přináší nám i jedinečné příležitosti právě k budování Božího království zde na zemi. Přínos „onlinu“ pro církev se ukázal ve větší míře při covidové pandemii. Pokud jsme chtěli v izolaci zůstat součástí našich společenství, byli jsme odkázáni na užívání nových technologií více než kdy dříve. A tak jsme v rámci sborů hledali cesty, jak si přiblížit různé církevní aktivity virtuální formou. Streamované bohoslužby se staly klíčovým prostředkem pro šíření Božího slova. Byla to první větší online výzva vůbec – přenést bohoslužby na obrazovky nejen našich domovů. Najednou šlo i snadno během jednoho kliknutí na odkaz pozvat „do kostela“ někoho, kdo by třeba osobně přijít nemohl či nechtěl. Začaly se násobně více využívat platformy pro online schůzky, virálně šířit různé klipy, chvály (Hosanna od hudebníků z celého světa), a také se objevily napříč církvemi různé osobní videomedailonky, rozhovory a podcasty.

Dostali jsme nečekaný impuls. Mnohým se podařilo reagovat, chytit tempo – a ukázalo se to v různých směrech jako dobré. To samozřejmě neznamená, že to nemá i svá úskalí, ale to by bylo na samostatné zamyšlení. Online video-streamy z bohoslužeb a křesťanských akcí byly výrazným, zásadním, ale vůbec ne snadným posunem. Kromě finančně náročného pořízení techniky to obnáší také větší potřebu technicky a esteticky zdatných lidí, což na druhou stranu může být dobrou příležitostí pro zapojení mladší generace, pro kterou je online svět atraktivní a přirozeně se v něm orientují. Je také důležité si uvědomit, že při současném velkém množství obsahů na internetu hraje nemalou roli technická kvalita zpracování. A kromě subjektivního vztahu sledujících k nějakému místu, sympatiím a kromě dalších aspektů má právě technická kvalita přenosu zásadní vliv na to, zda lidé právě tento přenos zhlédnou, zaujme je a třeba se k němu i vrátí. Ale má to smysl. Proč?

Často si možná ani neuvědomujeme sílu toho, že internetové připojení je lidem po celém světě čím dál dostupnější. A nedivila bych se, kdyby do budoucna sloužilo virtuální prostředí k šíření evangelia více, než si to v současné chvíli umíme vůbec představit. Když se podíváme, co se děje ve světě, na rostoucí trend počtu obyvatel žijících ve velkých světových městech, kde lidé stále více času tráví virtuální realitou, protože je to pro ně nejdostupnější možná realizace, nabírá to nový rozměr. Proto je skvělé, že se i Boží slovo a křesťanský obsah šíří online. Může se nám zdát, že nás ve střední Evropě se to zatím třeba tolik nedotýká díky prostředí, v jakém žijeme. Ale jak jsem psala na začátku, i my jsme virtuálním světem obklopeni a dnešní doba je rychlá, dynamická, a tak i změny a nové příležitosti přichází velmi rychle.

Nejde jen o mediální formáty, kterých může k šíření evangelia využívat církev jako taková. Jde paralelně i o individuální přístup každého z nás. Pokud máme nějakou virtuální identitu (např. osobní profil na sociální síti), máme možnost působit právě i jako jedinci – křesťané v online světě. To, jak žijeme virtuálně, by dle mého názoru mělo korelovat s tím, kým jsme reálně, tedy i s tím, že jsme odevzdali svůj život Kristu. Ať už tím, co píšeme, sdílíme, nebo naopak nesdílíme, či zda se různému nevhodnému obsahu vyhýbáme. Je jedno, v jaké dimenzi se zrovna nacházíme, zodpovědnost máme stále stejnou. Neznamená to, že bychom museli psát do každé online diskuze „Jsem křesťan!“, nebo měli zveřejňovat jen a pouze křesťanský obsah. Ale je to příležitost v tom, že i ve virtuálním světě můžeme svědčit o Ježíši různými kanály a estetickými prostředky lidem, a dokonce i na opačném konci světa. A to je něco naprosto unikátního!

ZÁVODY V SEBEPREZENTACI

text JAKUB HUČÍN, psychoterapeut

Téma sociálních sítí je nesmírně složité a komplexní. První věcí, kterou je třeba vzít vážně, je, že sociální sítě se staly již trvalou součástí našeho života. Snaha je přehlížet nebo bagatelizovat nám určitě nepomůže naučit se se s nimi dobře pracovat.

Sociální sítě jsou součástí takzvaného virtuálního prostoru, tedy prostoru, který není tak úplně reálný – pohybují se v něm sice reální lidé (i když v poslední době se setkáváme čím dál více s tím, že osoba, se kterou komunikujeme, nemusí ve skutečnosti vůbec existovat), na druhou stranu je to prostor, který si můžeme utvářet a dotvářet po svém. Můžeme se ukazovat tak, jak nám to vyhovuje, dokonce se můžeme vydávat za někoho úplně jiného, a tak klamat a manipulovat svým okolím.

Sociální sítě jsou svými neomezenými možnostmi přitažlivé zejména pro mladého člověka, pro něhož je ale zároveň typická určitá nejistota spojená s hledáním vlastní identity a místa ve společnosti. A pokud jsme si nejistí sami sebou a svým místem mezi druhými, máme tendenci obraz o sobě upravovat a ukazovat to, o čem si myslíme, že to druhé zaujme. Na sociálních sítích tak mohou vznikat poněkud zvláštní závody v sebeprezentaci, kdy jednotliví účastnící soutěží mezi sebou, kdo bude mít více cool zážitků, videí, obrázků. Nikdo se nechce nechat zahanbit tím, že druzí toho mají a zažívají více. A zde je určitě na místě znovu říci, že prezentované obrázky a zážitky zpravidla skutečnou realitu až tak úplně neodrážejí a často jsou různými způsoby „vylepšené“ (např. úpravou fotografií).

Tlak na sebeprezentaci je tedy jedno riziko spojené s užíváním sociálních sítí. Další se týká způsobu komunikace. Sociální sítě bezesporu komunikaci v určitém slova smyslu velmi usnadňují. Není problém téměř kdykoli navázat kontakt s kýmkoli, ať je kdekoli. To samé, co vnímáme jako určitou přednost, ale zároveň může být i rizikem. Taková komunikace totiž není nijak ohraničená

Sonda do života teenagera

MARTINA (18 let, CB) se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

Kolik času denně trávíš u počítače nebo na mobilu? Záleží na tom, jestli jde o všední den, nebo víkend. Ale přes týden bych řekl něco okolo dvou hodin a o víkendu maximálně tři.

Jaká aktivita ve virtuálním světě ti zabírá nejvíc času? Instagram, TikTok.

Co ti to dává? Proč sociálním sítím ten čas věnuješ? Např. o politice se dozvídám pouze z Instagramu, udržuje mě to většinou informovaného, co se ve světě a obecně děje.

ROZHOVOR

Dost tím relaxuju, prostě si zapnu třeba TikTok a odpočívám u toho… Často když už hraju na PC, tak hraju s kamarády, a to mě baví. Rovnou se bavíme o životě atd.

Když říkáš o životě – tak o čem nejvíc? Například o tom, co budeme mít zítra, hodně o hře, co zrovna hrajeme, a také o holkách. Ale to musíme mít náladu.

Jaké hry hraješ a proč zrovna ty? League of Legends a Valorant. Jsou to hodně známé hry a hrajeme je proto, že společně bojujeme proti nepříteli a stoupáme divizemi výš.

Je něco, co této činnosti obětuješ? Většinou je to můj čas na důležitější věci.

Co považuješ za důležitější věci? Rodina, přítelkyně, škola, cvičení. Vyrovná se to, co ti to dává, tomu, co ti to bere? Spíš ne.

Proč v tom tedy pokračuješ? Někdy se odreagovat prostě musím. Proto prostě i když vím, že je to špatně, tak si zapnu PC nebo mobil.

Jak bys definoval přátelství? Něco víc než kamarádství. Spolehlivost, důvěra.

Máš víc přátel v reálném, nebo ve virtuálním světě? V reálném.

Žiješ svůj život, jak ho žít chceš? Jsi šťastný? Myslím, že na sobě ještě musím hodně pracovat, abych mohl říct, že jsem 100%

a strukturovaná. Jsme zvyklí na to, že vzájemná komunikace má určitou dynamiku a určité hranice – začíná, probíhá a pak končí, případně v nás ještě doznívá. Komunikace na sociálních sítích ale tuto přirozenou dynamiku nemá. Zpráva z chatu může přijít kdykoli, takže nás nutí být stále ve střehu a kdykoli připravení reagovat. Tato pozice je ale velmi náročná a stojí nás hodně energie a prakticky nám to neumožňuje se od sociální sítě odpojit. Zároveň nám to brání věnovat svoji pozornost něčemu jinému. Zajímavé jsou reflexe mých dětí, které vidí své spolužáky, jak jsou trvale upoutáni k mobilu a kdykoli pípne, okamžitě reagují. Samy mluví o tom, že tito jejich spolužáci vlastně v životě pak nestíhají pořádně dělat nic jiného, protože mají svoji pozornost trvale zaměřenou na sledování zpráv ze sociálních sítí.

Neexistuje žádné jednoduché řešení ani žádná jednoduchá rada, jak se sociálními sítěmi zacházet a jak se vyhnout jejich rizikům. Je ale dobré reflektovat, že větší potřebu sebeprezentace před druhými bude mít člověk, který si je málo jistý sám sebou. Když to otočíme – dobrou prevencí před tímto rizikem je podpora mladých lidí a budování jejich vnitřní sebedůvěry. Čím více si budou přirozeně jistí sami sebou, tím méně budou potřebovat soupeřit s druhými. A zároveň vědomí, že virtuální prostor nám zprostředkuje virtuální prožitky, ale nemůže nás skutečně emočně nasytit, nás vede k podpoře přirozených aktivit a přirozené komunikace u mladého člověka. Opět platí – čím kvalitnější bude jeho emoční sycení ze skutečné reality, tím menší bude jeho potřeba utíkat do reality virtuální. ■

šťastný. Jsem spokojený tak na 80 % se svým životem – a jak ho žiju.

Jakou práci na sobě tím myslíš? Co tě udělá šťastnějším? Chci abych se mohl ohlédnout za nějakou překážkou nebo výzvou, kterou jsem měl zdolat a nějak jsem ji zdolal, a mohl si říct, že jsem to udělal jako chlap, ne jako kluk. Šťastnější mě udělá, když budu pro někoho vzorem.

Chceš, aby takto žily svůj život jednou i tvoje děti? Budeš je v tom podporovat? Chtěl bych, aby byly tak nekonfliktní a kamarádské jako jsem já, ale chtěl bych taky, aby měly trochu větší motivaci do těch nepříjemných věcí, které jsou občas náročné udělat, ale dělat se musí – např. škola, učení, práce… Nechci, aby byly zklamané samy sebou a chci, aby věděly, že jsou schopné všeho, pokud si za tím půjdou.

Jaké místo má ve tvém životě vztah s Bohem? Snažím se, aby byl na prvním, ale okolní vjemy to často kazí. Ale i tak si myslím, že to mám dobře nastavené. ■ →

Pár dní offline

ŠIMON PRAŽSKÝ, student MFF UK

SVĚDECTVÍ

Před několika lety jsem si uvědomil, že sociální sítě mi do života zasahují možná trochu víc, než bych chtěl. „Ty jo, nejsem já závislý?“ proletělo mi hlavou. „Né, já a závislý? Hloupost, já přece nemůžu být závislý! … No, vydržím bez toho týden?“

Ten týden jsem vydržel, nicméně jsem si musel přiznat, že jsem závislý asi opravdu byl. Zjistil jsem ale, že život bez sociálních sítí, zpráv, psaní si a scrollování a bez postů, které stejně nepotřebuju vidět, má své kouzlo – po hodně dlouhé době díky tomu moje hlava trochu zpomalila a dalo mi to zvláštní klid. Proto od té doby čas od času strávím pár dní offline.

Dalším důvodem k omezení se v této oblasti je pro mě fakt, že jsem to já, kdo je produktem sociálních médií – těm nejde o to, abych já mohl používat jejich služby, ale aby ony mohly prodat moje oči a mysl inzerentům. Jejich algoritmy jsou navržené tak, abych na nich strávil co nejvíc času, kliknul na další věc, další a další… je to jako nekonečné bludiště, ze kterého se lze dostat jedině tak, že řeknu: dost. A tak se sám sebe ptám: mám kontrolu nad tím, čemu věnuji čas? Komu nebo čemu sloužím? A jak si mohu vybrat, komu sloužím, pokud už sloužím někomu nebo něčemu jinému? Je potřeba umět si nastavit hranice.

V čem nacházím svoji hodnotu? V počtu lajků, které dostávám, v počtu virtuálních přátel a followerů, nebo v počtu lidí, se kterými si píšu najednou? Nechávám se ovlivňovat svými vrstevníky, nebo jako světlo světa ovlivňuji já je? V mém srdci je hlad po přijetí a kontaktu s lidmi. Otázkou je, jak a čím si ho vyberu nakrmit. Hledám uspokojení svých potřeb u Něho, nebo se snažím zaplnit tu bezednou jámu lajky? A to je řeč jen o sociálních médiích. Je jednoduché si psát s pěti lidmi najednou, aby člověk zapomněl na svoji prázdnotu. Když hned neodepíše jeden, odepíše někdo jiný. Já ale raději volím skutečné lidi, které mohu vidět osobně a na kterých mohu pozorovat opravdové emoce, které přes wi-fi, ethernetovým kabelem a dokonce ani optickým neprojdou. A tato rozhodnutí ovlivňují můj pohled na svět. Umím se zastavit a jen tak být. A mám díky tomu přátele. A umím díky tomu být sám.

To, co říkám, není populární. Vím to. Ale co je mým úkolem? Jít proti proudu jako ten, koho následuji, nebo se nechávat strhávat lidmi, kteří většinou ani nevědí, kam jdou? Jen říkám, co mi v mém životě pomáhá dostát tomu, podle čeho jsem se rozhodl žít, a co mi pomáhá zacházet se svým časem jako se vzácným darem aspoň o trochu lépe.

Co takhle dát si jeden den bez mobilu, zavřít ho do šuplíku, nechat ho doma a zjistit, jak moc můj život ovlivňuje? Nebo co týden bez jakéhokoli připojení k internetu? Nebylo by to osvobozující?

Zkus to.

Je rozdíl mezi tím, jaký jsi na sociálních sítích a jaký jsi v realitě? Jestli ano, tak v čem?

připravila KAMILA BERANOVÁ

„Podle mě ne, protože v realitě se nějak člověk chová – a to, že je na sociálních sítích, ho nijak neovlivňuje v tom, že se chová tak, jak se chová. Například když si s někým píšu, tak si s ním píšu tak, jako kdybych se s ním normálně bavil.“ Pepa, 16 let

„Ano. Hlavním rozdílem asi bude, že na sociálních sítích dokážu psát lidem věci ať už o sobě, nebo i celkově, které bych v realitě nedokázal někomu říct.“ Adam, 17 let

„Drobný rozdíl u sebe vidím. Přes zprávy můžu napsat i to, co se bojím říct, a víc se odvážím, protože ten druhý nevidí moje emoce a já jeho. Ale snažím se psát tak, jak bych i ve skutečnosti mluvila.“ Adéla, 14 let

„Doufám, že v tom, jaká jsem v realitě a na sociálních sítích, žádný rozdíl není, nebo tedy – o to se snažím. Ale přece jenom z jakýchkoli fotek a videí nikdy nepoznáme člověka úplně. Když jsem byla mladší, hodně jsem se s lidmi na sociálních sítích srovnávala. Teď už díky Bohu mnohem víc znám a vidím svoji pravou hodnotu. Právě kvůli této mojí zkušenosti se snažím sdílet realitu, jak to jen dokážu – nejen to krásné a povedené. Nemůžu ale říct, že je vždycky jednoduché sdílet to „nedokonalé“. Ale nechci tvořit další instagramový profil, který přivede lidi k pocitu, že jsem dokonalá. Naopak bych chtěla, aby viděli nedokonalou realitu a to, že mě Bůh i přesto miluje stejně jako je.“ Miriam, 18 let

„Myslím, že spousta lidí napíše mnohem víc, než jsou schopni říct v reálu, protože se nestydí. Já sama se snažím říkat vše napřímo do očí.“ Káťa, 14 let „Ne, rozdíl v tom moc nevidím. Snažím se na sociálních sítích vypadat co nejvíc přirozeně, tak jako v reálném životě. Nic nepředstírám.“ Nela, 18 let

„Žádný rozdíl asi nevidím. Snažím se být stále stejný jak na sociálních sítích, tak i v reálu.“ Matyáš, 16 let

„Chovám se určitě jinak. Víc si na lidi dovolím. V reálu, kdybych měl některé věci říct napřímo do očí, bych byl dost často ,někde v koutě‘.“ Štěpán, 13 let

„Určitě ano. Sociální sítě jsou ve virtuálním prostoru, kde si můžeme dovolit mnohem víc a jsme jinačí. Můžeme lidem třeba nadávat, máme odvahu jim cokoliv říct, přestože do očí bychom se jim to říct báli. Rozdíl vidím ve svém chování a přístupu k lidem.“ Standa 17 let

„Těžko posuzovat. Z mého pohledu, myslím, rozdíl není, ale je možné, že by to jinak viděl nějaký můj kamarád, to nemohu posoudit. :) Baví mě nad něčím debatovat,

ANKETA

a to mnohdy i na sociálních sítích. Tam je to pro mě možná těžší v tom, že se tam setkávám dost často s odlišnými lidmi, než jsem já, zatímco debata na živo je obvykle s přáteli. Ale snažím se hlídat a vyhýbat se zbytečnému odsuzování pro jiný názor. :) Už se mi párkrát stalo, že mi někdo vyčítal, že se na facebooku vůbec do těch diskuzí zapojuji, když je to ztráta času. Ale taky se mi už stalo, že mi někdo s úplně odlišným názorem odpověděl slušně s tím, že protože ho nečastuji urážkami, tak mi odpoví. :) Taková debata se mi líbí i s člověkem s naprosto jinými názory, a to obvykle zažívám spíše na těch sociálních sítích. :) Dále mám možná raději konverzaci jeden na jednoho, což mnohdy naživo v davu lidí není moc možné, takže tam mi to taky umožňují sociální sítě. Ale znovu si nemyslím, že bych se choval jinak. Naživo jsem méně otevřený, ale možná právě proto, že to neruší okolí.“ Ondřej, 24 let

„Snažím se být autentická v tom, co lidem píšu nebo sdílím online. Nic online „nehraju“ ani třeba nedělám strojené fotky. Na druhou stranu si uvědomuji, že na lidi kolem mé příspěvky mohou dělat jiný dojem, než jaká je skutečnost. Třeba na Instagramu to skoro může vypadat, že žiju ideální život, nemám starosti a tak, protože jsem hodně pozitivní člověk, takže přirozeně i mé příspěvky jsou většinou focené a psané v pozitivním duchu. A to může být klamavé. Ale nedělám to schválně, je to jen o tom, že když mám zrovna čas a chuť, tak sdílím víc – a spíše ty hezké věci. Naopak když nemám náladu, nebo jsem zaneprázdněná, tak přirozeně nic nepostuji. Takže potom to může vypadat, že se mám pořád jenom dobře…“ Anička, 23 let ■