Když Češi patřili na špici

Psalo se 17. září roku 2000, když se ikonické kulisy slavné opery v Sydney staly svědky historicky prvního triatlonového klání mužů pod pěti kruhy. Jednalo se o důležitý milník nejen pro světový triatlon, ale také pro ten český. Jako třetí totiž cílem proběhl chebský rodák Jan Řehula.

Text: Ondřej Kurečka

Honzo, začneme úplně od začátku. Jak ses dostal ke sportu?

“Sportoval jsem už odmala. Ještě v rodném Chebu jsem začínal s tenisem a krasobruslením. Někdy v šesti či sedmi letech jsem začal závodně plavat, to už jsem se přestěhoval do Plzně. Plavání mi šlo, dostal jsem se dokonce do reprezentace a do střediska vrcholového sportu. To se ale potom rušilo a někdy v sedmnácti letech jsem se tak přesunul k triatlonu.”

V kterém roce to bylo?

“Rok po revoluci, 1990.”

Takže to byl tradiční přesun od plavání k triatlonu. Ale jak ses o tomto novém sportu dozvěděl? První závod se u nás jel v roce 1980, ale dobový tisk tomu v té době zrovna nefandil…

“Tehdy byl jeden americký televizní kanál, na kterém přenášeli triatlonové závody z USA. Na to jsem koukal a strašně se mi to líbilo. Říkal jsem si: ‚Ty jo, to bych chtěl zkusit.‘ Byl jsem bývalý plavec, běhání mi šlo taky slušně, dokonce jsem sem tam vyhrál i krajský přebor v přespolním běhu. S kolem jsem tehdy začínal v podstatě od nuly.”

Byl na západě Čech na začátku 90. let nějaký zásadní závod? Například Filip Ospalý s Petrem Vabrouškem kdysi vzpomínali, že spolu poprvé soupeřili na pro jižní Moravu zásadním Blanenském plecháči, bylo něco podobného na Plzeňsku?

“My jsme měli přímo v Plzni na Boleváku večerní triatlony. Ty měly dlouhou historii. Nebo v Plané u Mariánských Lázní byl závod Velká cena restaurace Slunce. Ironmani měli na Hracholuskách jeden z prvních dlouhých triatlonů v Čechách a vůbec v Evropě. Takže v Plzeňském kraji měl triatlon opravdu silnou pozici. Dokonce tam bylo i první MČR v olympijském triatlonu, které tehdy vyhrál Zdeněk Bartoníček, bratr známého cyklisty Tondy.”

Jak vzpomínáš na 90. léta, kdy se u nás triatlon naplno rozjížděl? Dalo by se říci, že to byla rovnou do jisté míry zlatá éra tohoto sportu v Česku, že?

“Ano. Bylo tady hodně nadšení. Po

Foto: Jero Honda, ITU

pádu železné opony to bylo takové otevřené, fungovaly i profi stáje. No a my mladí kluci jsme hned měli možnost to brát jako plnohodnotnou práci a šli jsme do toho naplno. To mi dneska u závodníků trochu chybí. Špička to dělá, ale je tam hodně spekulování a není tam takové odhodlání.”

Není to trochu způsobeno i tím, že se v roce 2000 triatlon dostal na OH a ten sport se tak musel rozdělit na olympijskou, tedy státem řízenou část, a zbytek? Neuškodilo to triatlonu komerčně?

“Máš pravdu. Já jsem klukům vyprávěl, jak jsme jezdívali závodit do Francie na etapový závod Iron Tour. I zájem sponzorů byl větší. Člověk měl své partnery, objížděl závody. Když byl dobrý, dostával někde i startovné. A je pravda, že s olympiádou se to dost přesměrovalo.”

Takže u tebe bylo vlastně od samotného počátku jasné, že se triatlonem budeš živit, nad tím jsi asi dlouho nepřemýšlel.

“Dalo by se to tak říct. Všechno se to ještě umocnilo, když jsem na přelomu let 1997 a 1998 přešel do australské tréninkové skupiny k Brettu Suttonovi. Kvůli němu a konkurenci v jeho skupině jsem pak dosáhl svého výkonnostního maxima.”

Jak tohle spojení vzniklo?

“Přes Grega Bennetta (dvojnásobného vítěze SP, pozn.red.). Šel jsem v roce 1995 studovat do Sydney. Byl jsem tam tři čtvrtě roku a poznal tam právě Grega, se kterým jsem chodíval plavat. Tehdy jsem jej pozval, aby hostoval v našem týmu České spořitelny a jel za nás pár závodů. To bylo tenkrát i mistrovství republiky v Liberci, tři závodní dny, kde byly tehdy opravdu dobré prize money. Tak jsme se sblížili. Já pak začal jezdit světové poháry a poprosil jej, jestli bych se nemohl stát součástí téhle skupiny. A dostal jsem takové ultimátum, že pokud s nimi vydržím trénovat dva měsíce, můžu být trvalou součástí. No a já vydržel.”

Foto: Archiv Jan Řehula

Sport jako živobytí

Takže s nimi jsi trénoval až do roku 2000, kdy byla olympiáda v Sydney.

“Ano, i potom.”

Mimochodem. Zmíněný Brett Sutton je dnes již opravdu legendárním trenérem. Stál za úspěchy Chrissie Wellington, Daniely Ryf a dalších. Co je tajemstvím jeho úspěchu?

“Já bych řekl, že originalita. Nebojí se experimentovat a přichází s originálními postupy, které většinou fungují. A výborně umí číst lidi. Tehdy v naší skupině měl každý člověk jiný trénink. Sutto uměl dokonale číst, jak člověku upravit trénink na míru, jak podle dat, tak fyzického vzezření. Nás bylo na tréninku třeba deset, ale jelo se klidně pět různých programů. Má spoustu zkušeností z různých sportů. Zároveň se nebojí komunikovat s lidmi, klidně zvedne telefon a zavolá Eddymu Merckxovi, aby se ho zeptal, jaký by tak mohl být nejlepší cyklistický trénink pro olympijský triatlon. Nebojí se, zanalyzuje si všechny možné přístupy. I já jsem si od něj později při trenérské kariéře půjčoval soubory o tréninku.”

Zhruba od půlky 90. let už bylo jasné, že bude triatlon součástí právě Her v Sydney. Jak tenhle fakt měnil triatlonové prostředí? Vnímalo se to jako zásadní věc?

“Zásadní přeměna byla z bezdraftového triatlonu na draftový. Tady byla výhoda, že jsem byl zrovna ve světě a mohl si na tuhle změnu zvykat, protože u nás se ještě dlouhou jezdily bezdraftové závody. Díky tomu jsem měl lepší výkony a přehled při cyklistice.”

Austrálie byla určitě zásadní i z hlediska konkurence. Zatímco dlouhé triatlony byly v té době pořád doménou především závodníků z USA, Australané začínali mít přetlak špičkových závodníků pro kratší distance.

“Ano, ale i v ironmanských závodech byli Australani výborní. Greg Welch v té době proháněl Allena, dokonce jednou na Havaji vyhrál. Ten uměl běhat výborně nejen maratony, ale měl i desítku za 29 minut. Greg byl unikátní, protože se specializoval na všechno a vyhrál MS v triatlonu, duatlonu i Ironmanu. V té době měli už výborné borce i na dlouhých tratích. A na kratších měli třeba Milese Stewarta, který vyhrál, tuším, hned druhé mistrovství světa, kde porazil Mikea Pigga. Naprostá špička byli v ženách, ale postupně i v chlapech, kdy se stalo, že na světovém poháru obsadili i kompletní stupně vítězů.”

Právě na přelomu století měli nabitý tým a domácí olympijský debut před sebou. Do nominace se tak nevešel Chris McCormack, již velká hvězda krátkého triatlonu. No a Simon Whitfield si kvůli tomu, že by se nedostal do reprezentace, změnil občanství. Jak pak vnímali, že zůstali bez medaile a zlato získal pro

Foto: ITU, Tongyeong Asian CupTriathlon

Olympiáda

kanadské barvy právě Whitfield?

“Já myslím, že to bylo z velké části způsobeno i datem olympiády. Z hlediska biorytmu to bylo v nevhodný okamžik. Australani měli vždycky špičku někdy v dubnu, protože pak už tam začínalo ochlazování. Kdežto v září byli naopak Evropani z hlediska biorytmu na vrcholu. Ti kluci tam tehdy, až na Milese Stewarta, nejeli dvousezonní program v rámci jednoho roku. Takže z hlediska vyladění formy byli v době olympiády poloviční. Proto třeba Walton nebo Robertson byli vyčichlí. Ale můžou tam být i určité psychologické faktory, že nezvládli domácí tlak.”

Vzpomeneš si, o kom se na začátku roku 2000 mluvilo jako o největších favoritech na olympijské zlato? Ty jsi, tuším, v tom mixu úplně nefiguroval. Určitě se mluvilo o Lessingovi, Carterovi…

“Andrew Jones jezdil dobře, Dmitriy Gaag, mistrovství světa v tom roce vyhrál Olivier Marceau, který byl zrovna na OH v úniku při cyklistice. Možná i o Craigovi Waltonovi nebo o Maccovi se mluvilo.”

Se Simone Whitfieldem se asi úplně nepočítalo…

“Myslím, že úplně ne. Ale Simonovi hodně pomohlo, že z naší skupiny odešel Greg Bennett a přidal se do Simonovy skupiny. Ten určitě přinesl hodně znalostí a zkušeností od Bretta Suttona. Myslím, že si hodně pomohli. Ale Simon byl excelentní běžec. Vždyť před OH v tréninku běhával například motiv 10x 400 metrů za 55-56 sekund s dvouminutovou pauzou!” “On byl absolutně nejrychlejší běžec ze všech lidí na startu. Věděl, že když bude kilometr před cílem v relativním dosahu čela závodu, že na to má.”

Jak probíhal ten závod? Tradičně vyplavala velká skupina, Carter s Lessingem se to snažili nadělit na kole, ale nakonec rozhodl závěr běhu. Pamatuješ si to ještě?

“Docela si na to vzpomínám, nedávno jsem to dokonce zase viděl. Mně se hodně líbilo, že bylo vidět, jak Simon Whitfield už v té době závodil profesorsky. Měl přesně načasované útoky na chytřejší místa okruhu. Zkoušel to do kopečka, před zatáčkou… Když jsem si to teď prohlížel, říkal jsem si, že to je fakt lišák mazaný. To my jsme třeba s mým trenérem nerozebírali. Ani se Suttonem, ani s českým repretrenérem. To si myslím, že byla trochu chyba. Když člověk jde na takový závod, měl by mít tohle dobře promyšlené. Když teď trénuju děti, tak se je na ta dobrá místa snažím dopředu upozornit.”

Bylo zajímavé, že se vaše trojka, která potom obsadila pódium, probila na čelo až nějaké tři kilometry před cílem. Jinak jste se pořád pohybovali zhruba kolem 15. místa. Obrázek byl úplně jiný, než při posledních dvou olympiádách v Londýně a Riu.

“My jsme s Whitfieldem doběhli čelo, tedy Marceaua, možná někdy na šestém kilometru. Tam už bylo jasné, že nebude mít nohy, aby s námi běžel. Pokračoval s námi ještě Němec Vuckovič, který byl sice mohutný, ale používal EPO, takže to pořád udýchával.”

To ukázal i famózním zrychlením v závěru…

Po Sydney

OH v Sydney zůstaly tvým největším úspěchem. Co bylo potom? Atény nevyšly, tam bylo, tuším, těžké zranění, že?

“Do Atén jsem se snažil kvalifikovat, ale měl jsem tehdy zranění lýtka a neprobojoval se tam. V roce 2004 už jsem jezdil hlavně Xterru. Potom jsem už odjel do Asie a jezdil spíš kontinentální poháry a dlouhé triatlony.”

Bylo to spíš zraněním, nebo už ztrátou motivace?

“Zranění bylo dost závažné, což jsem si ale uvědomil až potom. Já tehdy ještě hodně spěchal, abych se kvalifikoval na Havaj. To se sice povedlo, ale neměl jsem zkušenosti, abych na Big Islandu uspěl. Tehdy byly ty teroristické útoky, tak jsem tam dorazil na poslední chvíli, ještě se někde zaseklo kolo. A nebyl z toho úspěch. Havaj chce prostě víc zkušeností. Pro dlouhý triatlon to chtělo možná i víc trpělivosti. Byl jsem zvyklý být úspěšný, což se první rok na dlouhých tratích úplně nedařilo. Ve Švýcarsku, na závodě, kterým jsem se na Havaj kvalifikoval, jsem byl pátý… Nebylo to hned úplně ono. A já se rozhodl, že se vrátím k olympijským tratím a zkusím se nominovat do Atén. Jenže ironmanský trénink mě dost zpomalil. Sice jsem byl silnější na kole, ale zase o něco pomalejší při běhu. Dva, tři roky jsem to musel dorovnávat zpátky.”

Takže motivace to potom znovu zkusit na dlouhých tratích už nebyla…

“Někdy v roce 2005 jsem se už začal orientovat na trenérskou pozici. Ještě jsem stále závodil, ale už to nebylo úplně ono. Už jsem nebyl profesionálním závodníkem.”

Když se naposledy ohlédneme zpět na přelom tisíciletí, mohli bychom říci, že to bylo pro český triatlon nejúspěšnější období s nejsilnější generací? V Sydney jste byli v mužském závodě hned tři Češi, kromě tvého bronzu byl ještě Martin Krňávek na výborné 13. pozici a Filip Ospalý sice nedokončil, ale nevedl si úplně špatně. K tomu ještě doma zůstal Martin Matula…

“Určitě. Bylo tady výborné prostředí. Měli jsme tady několik funkčních programů, řada z nás jezdila závody francouzské Iron Tour. Martin byl v Itálii, já měl zkušenosti z Austrálie s nejlepšími závodníky. Později si i Filip s Martinem Krňávkem udělali pro sebe vyhovující tréninkovou šablonu, byli ve světové špičce a vyhrávali světové poháry.”

„U nás teď bylo patnáct let zvykem chytračit a šetřit se, kalkulovat a úplně se z toho vytratilo to závodění.”

Ty ses ve druhé polovině 90. let dostal k Suttonovi, ale jak předtím triatlonový trénink vypadal u nás? Už na to byly jasné šablony, jak ty říkáš, nebo to byla pořád spíš metoda pokusu a omylu?

“Na začátku to bylo hodně o pokusech a omylech. To bylo někdy do roku 1995, pak už lidi začínali mít představu o tom, co je potřeba. Ale po roce 1995 začala přeměna na hákový triatlon, což zase přineslo změnu metodiky přípravy. Proto byla Austrálie pro mě ideální, protože třeba Němci se v tom hodně topili a přetrénovali spoustu sportovců. Ale i další dělali chyby v tréninku a strategii závodu. To možná byla i chyba u velkých favoritů. Třeba Lessing s Waltonem dávali důraz na kolo, což byla chyba, jiní se zase odpálili náročným tréninkem chvíli před závodem. Z toho pohledu byla Austrálie pro mě opravdu výhodou, protože tam už se jezdívaly hákové závody sprint série, takže z hlediska výbušnosti, taktiky, přehledu v závodě nebo přechodů mi to strašně pomohlo. Mimochodem pamatuješ si závod počátkem prázdnin v Račicích? To byl podobný formát, krátké tratě, jako jsem já jezdíval tenkrát v Austrálii. Myslím, že tohle může být velkým krokem pro celý český triatlon. Protože ráno jeli závodníci o body do

Českého poháru a odpoledne se jelo o prize money, jeli všichni „bomby“ v obou závodech.

U nás teď bylo patnáct let zvykem chytračit a šetřit se, kalkulovat a úplně se z toho vytratilo to závodění. Když pak třeba do Tábora přijeli Rusové, odplavali o půl minuty, po kole měli minutu náskok a potom už se naši neměli o co pokoušet.”

Foto: ITU, Tongyeong Asian CupTriathlon

Foto: ČTA, zleva: Jan Řehula, Vendula Frintová, Přemysl Švarc, Eva Potůčková a Jan Čelůstka

Současnost

Jak to teď vypadá s českými triatlonovými nadějemi? Před pár lety jsem se o tom bavil s trenérem Lubošem Bílkem a ten říkal, že hlavně v mužské kategorii moc nikoho nevidí a jedinou nadějí jsou tví synové. Jak to s nimi vypadá?

“Šimon už jen běhá a Kuba teď dělá OCR závody Spartan Race, které by snad mohly být i na OH 2024 v Paříži. Říká, že se tam zkusí kvalifikovat. Co se týká triatlonu, teď se třeba objevil Radim Grebik, který vyhrál mezi juniory Evropský pohár. Takže jistou naději přece jen máme. Je důležité, aby se v tomhle juniorském věku úplně neusmažil. Aby byl úspěšný, ale ještě mu zůstala rezerva pro zlepšování. Taky se mi hodně líbí zlepšení Petry Kuříkové. Ta s sebou do Račic přivezla několik Švýcarek, které byly zpestřením a výrazně přidaly na výkonnostní úrovni a atraktivitě závodu. A v chlapech uvidíme, kromě Grebika je tam ještě Zikmund. Ale všechno se uvidí až se dostanou do víru Světového poháru, jak budou schopní sbírat body. Tam je to opravdu tvrdé.”

Triatlonový kolotoč mi právě přijde v tomhle kontraproduktivně náročný. Když si třeba vzpomeneme na Švarce s Čelůstkou, ještě v době, kdy jsi byl reprezentačním trenérem, a jejich snahu sbírat body pro kvalifikaci na OH… Člověk si říká, jak při tom všem cestování po závodech můžou stíhat trénovat pro aspoň základní zlepšování…

„Ano, on si ještě Přemek do toho přidal německou ligu… (úsměv) Pak ti někde nedorazí kolo… No, je to tvrdé. Zase člověk nemůže úplně spoléhat na to, že vyhraje kontinentální šampionát a tím se nominuje na OH. Body se musejí sbírat celé čtyři roky, neztrácet čas, jako třeba já, když jsem si po Sydney dal na nějakou dobu pauzu od olympijského triatlonu.”

Tys byl po konci závodní kariéry několik let byl trenérským světoběžníkem, než ses vrátil domů a převzal reprezentaci. Kde všude jsi trénoval?

“Začínal jsem v Jižní Koreji. Tam jsem byl takový ‚hrající trenér‘, takže jsem s nimi trénoval i sám, to bylo fajn. Bylo to zajímavé, i z hlediska ‚materiálu‘, se kterým jsem pracoval. Závodníky v podstatě posbírali z ulice na základě rozřazovacího závodu na 800 metrů plavání a 5 km běhu. Ti nejlepší hned byli v národním družstvu.”

Takový asijský styl…

“Začínalo se úplně od píky. Chtěli dostat své závodníky na olympiádu, ale nelíbilo se mi, že když se některému ze závodníků nezadařilo, tak hned na další závod posílali někoho jiného. Logicky tak nikdo nekumuloval body. Za těch šest let, co jsem tam byl, ale Korejci udělali obrovský kus práce a začali jsme trochu Japonsku, asijské velmoci, šlapat na paty. V juniorech či třiadvacítkách jsme je i poráželi. Měl jsem tam i jednoho juniora, který byl dvakrát sedmý na MS. A jedna juniorka byla třetí na mistrovství světa. Takže určitě tam progres nastal.”

Pak ses přesunul opět do oblíbené Austrálie, že?

“Ano, tam to z hlediska trénování bylo výborné. Byl jsem trenérem National Talent Academy. Dostal jsem na starosti tři hodně šikovné kluky. Jeden z nich, Jake Birtwhistle, byl dokonce v Top 3 světového rankingu, vyhrál MS do 23 let a stříbrný byl na Hrách Commonwealthu 2018. Už ve svých 14 letech běhal pětku za 14:35, měl to srovnané v hlavě a od 12 let jsme jej připravovali na profesionální triatlon. Trénovali jsme společně s trojnásobným světovým šampionem Peterem Robertsonem. Trénovat závodníky na úplné světové špičce bylo opravdu příjemné. Na juniorském MS jsme byli druzí ve štafetě. Pár měsíců jsem trénoval i Erin Densham, která byla třetí na OH v Londýně. To byl takový highlight mé trenérské kariéry, moje špička. Poté jsem se v roce 2014 rozhodl, že se vrátím domů a převzal reprezentaci do 23 let a elitu.”

Tohle angažmá skončilo tak nějak zvláštně. Co se přesně stalo?

“Už jsem v té práci necítil progres. Kluci se nedostali na OH v Riu, což pro mě nebylo pozitivní, taky jsem byl po těch letech dost ucestovaný. Už jako profík jsem hodně jezdil po světě, od roku 1995, a skončilo to až odchodem od reprezentace v roce 2017. Chtěl jsem prostě změnu, tak jsem se začal víc věnovat své akademii v Plzni a pořádání závodů.”

Takže akademie tě teď zaměstnává na plný úvazek? Kolik dětí je v ní zapojených?

“Máme asi sto sportovců do 23 let. V oddíle máme kolem 140 členů. Celkem máme pět tréninkových skupin – dvě mini přípravky, dvě přípravky a pak skupinu od 15 let.”

A jak to funguje?

“Česká Triatlonová asociace uznává status akademie, takže nám dává část prostředků na provoz. Pak se samozřejmě snažíme získávat finance na provoz i z dalších zdrojů, jak komerčních, tak také ze strany samospráv či MŠMT.”

Podle počtu zapojených sportovců to vypadá, že přece jen triatlon u dětí úspěch má.

„Ano. Velký úspěch má hlavně terénní triatlon. My vlastně půl roku trénujeme na horských kolech, přes zimu. Snažíme se být jedním z předních klubů v Čechách.”

Co je potřeba udělat proto, aby se triatlon dostal víc, řekněme, na

Foto: ITU, Tongyeong Asian CupTriathlon

výsluní? Aby byl o něj ještě větší zájem ze stran dětí, potažmo rodičů a aby se o něj více zajímala média.

“Těžká otázka. Hodně by tomu určitě pomohl ryzí úspěch. Podívejme se na biatlon nebo na horská kola a Jardu Kulhavého. Když se v tom sportu vyloupne někdo úspěšný, kdo se může stát dobrým ambasadorem té disciplíny, má to zásadní dopad. My tady můžeme vymýšlet spousty podpůrných struktur a dotací, ale k ničemu to nepovede. Musí se objevit pár lidí, kteří budou mít dostatečný tah na bránu, dají tomu všechno a budou úspěšní. Pak je samozřejmě potřeba i kvalitní management, aby byly peníze na přípravu, zejména u dětí… Ale podle mě v tomto sportu peníze relativně nechybějí. Chybí tomu ten velký úspěch. Peníze samotné sport na výsluní nevytáhnou. Lidi tomu musejí dávat maximum. Honza Čelůstka se pořád snaží, je na profi úrovni. Vendula Frintová to z hlediska výsledků pořád zachraňuje, ta náš triatlon drží nad vodou. No ale pak potřebujeme další, kteří to převezmou a potáhnou nahoru. Aby tady nebylo takové to chytračení a uspokojení z toho, že je někdo teď ten „top borec“ v ČR, ale aby to směřovalo dál. Když z českých závodů odešel Filip Ospalý s Martinem Krňávkem, tak to chvíli bylo úplně zoufalé. To tady snad tři roky kralovali kluci z úrovně age group. Teď už se to zase snad začíná zlepšovat.”

Za pár týdnů to bude rovných 20 let, kdy se ti na krku poprvé rozhoupala bronzová olympijská medaile. Jak se změnil Jan Řehula za ty dvě dekády? Někdy před rokem jsem tě viděl v Plzni na billboardech, na sociálních sítích vidíme fotky tvých dřevěných výtvorů…

“Mám rodinu, že jo, mám hodně dětí. (smích) To je asi ten hlavní rozdíl za těch dvacet let. Baví mě práce se dřevem. Bydlím zase v Plzni a jsem v místní samosprávě, kde se snažím pomoci individuálnímu

„Když se ve sportu vyloupne někdo úspěšný, kdo se může stát jeho dobrým ambasadorem, má to zásadní dopad. Můžeme vymýšlet spousty podpůrných struktur a dotací, ale k ničemu to nepovede.”

sportu. Sport mám pořád rád i aktivně, teď z našich tří disciplín asi nejvíc kolo, dále hokej, in-line bruslení, skialpy či plavání v otevřené vodě. A hlavně je teď mojí misí předávat ty za desítky let nabyté zkušenosti mladým.”

JAN ŘEHULA

Letos si připomínáme 20 let triatlonového olympismu a stejné výročí Řehulova životního úspěchu. Jako jediný český triatlonista se může pochlubit medailí z olympijských her. Za dvě dekády stihl rodák z Chebu s triatlonem procestovat celý svět a úspěšně dělat trenéra na třech kontinentech, aby se usadil v Plzni, kde do triatlonu zasvěcuje 100 mládežníků skrze jím založenou akademii.

Očima redaktora

Jméno Jana Řehuly jsem poprvé výrazně zaznamenal, asi podobně jako většina Čechů, v půlce záři roku 2000. Možná jsem o triatlonu slyšel už předtím, byla to však jeho bronzová medaile z OH v Sydney, díky níž mi tento sport utkvěl v paměti. Papírová replika medaile byla také první, kterou jsem následující pondělí připínal na naši třídní olympijskou nástěnku, kterou jsem tehdy v šesté třídě dostal na starosti. Když jsme se před čtyřmi lety potkali poprvé osobně, byl již českým reprezentačním trenérem a měl za sebou bohatou závodnickou kariéru i trenérské posty na dvou kontinentech. Tehdy jsem jej požádal o kontakt kvůli rozhovoru před nadcházejícími OH v Riu. A dostalo se mi vřelé odpovědi: „Jasně, není problém. A jsem Honza, budeme si tykat!“ Za pár týdnů tomu bude 20 let, kdy si doběhl pro svůj životní úspěch v historicky prvním olympijském triatlonovém závodě. To je výročí, které přímo volá po bilančním rozhovoru. Dovolal jsem se mu do stanu u přírodních lázní ve východní Itálii, kde trávil dovolenou se svými syny. Přesto skoro hodinu odpovídal na otázky. Respondentů s podobnou kombinací závodních i trenérských zkušeností a úspěchů, kontakty a přirozenou inteligencí není mnoho. Pro mě to bylo nesmírně zajímavé povídání.