16
17 I was born in Tashkent, Uzbekistan. My father was a football referee, my mother a housewife. When, soon after, my parents divorced, my mother and I moved to ancient Bukhara, which became like a second native town for me. At school I drew over all my exercise books. When my mother saw this she sent me to a primary art school and after eight years to art school. There were a lot of young lecturers there – enthusiasts from various republics of the USSR. Thanks to them I fell deeply in love with art of past centuries and at a time when my peers were playing football or dating, I was reading in encyclopaedias on the Renaissance and the Dutch masters. Neighbours nicknamed me the “boy with a sketchpad under his arm” and girls would laugh themselves silly when I wanted them to pose for portraits. I went back to Tashkent, convinced of my qualities. The acceptance committee at the painting academy turned me down because the oldest lecturer refused to believe that I had done the submitted sketches myself. “If that really is your work, young man, then there is nothing left for us to teach you!” Luckily, a different, less authoritative professor accepted me at the faculty of stage art. So I came into contact with the magical world of theatre, opera and ballet. My love for photography became quite unexpectedly. At a party someone handed me one of those boxes with film and said: “Let Anzor take pictures, if he‘s an artist!” Of course, experience with picture composition helped me a lot – and my first experience led me to spend my savings and buy exactly the same camera… Of course learning photography in my home town wasn’t easy at that time. All the real masters of photography were already abroad and professional literature was not available. In the end the internet helped – no exhibition, not even the biggest, covers as many photographs as the amount that appear daily on the internet; however, it is important not to get lost in that quantity, but to sift the grain from the chaff.
Elena and Vitaly Vasilievy
Narodil jsem se v Taškentu, v Uzbekistánu. Otec byl fotbalový rozhodčí, matka v domácnosti. Když se, brzy poté, rodiče rozvedli, matka se i se mnou přestěhovala do starobylé Buchary, která se mi tak stala vlastně druhým rodným městem. Ve škole jsem pokreslil okraje všech sešitů. Když to matka viděla, poslala mne do základní umělecké školy a po osmé třídě do výtvarné školy. Tam působilo hodně mladých profesorů – entuziastů z různých republik SSSR. Díky jim jsem se hluboce zamiloval do umění minulých staletí a v době, kdy moji vrstevníci hráli fotbal nebo šli na rande, já si čítal v encyklopedii o renesanci a holandských malířích. Sousedi mě přezdívali „Brjulov se skicářem v podpaždí“ a děvčata se mohla potrhat smíchy když jsem chtěl aby mi pózovala pro portrét. Přijel jsem znovu do Taškentu, přesvědčen o svých kvalitách. Přijímací komise na malířské akademii mne však odmítla s tím, že nejstarší profesor nemínil uvěřit, že jsem předložené skizzy udělal sám. „Pokud je toto opravdu vaše práce, mladý muži, pak vás už nemáme co učit!“ Naštěstí jiný, méně autoritatívní profesor mne přijal na katedru scénického výtvarnictví. Tak jsem poznal kouzelný svět divadla, opery a baletu. Láska k fotografii přišla docela nečekaně. Na nějakém večírku mi vrazili do ruky takovou tu mýdlovou krabičku s filmem: „ať Anzor fotí, když je ten umělec!“ Samozřejmě, praxe s kompozicí obrazu mi tenkrát dost pomohla – a má první zkušenost vedla až k tomu, že jsem vyzvedl své úspory a úplně stejný fotoaparát si koupil… Ovšem učit se v mém rodném městě fotografii, to v té době nebylo právě snadné. Všichni skuteční mistři fotografie už byli v zahraničí a odborná literatura nebyla dostupná. Nakonec pomohl internet – žádná, sebevětší výstava nepojme tolik fotografií, kolik se jich denně objeví na internetu; důležité však je v tom množství nezabloudit. Umět oddělit zrno od plev.
Ich wurde in Taskent, Usbekistan geboren. Mein Vater war ein Fußballschiedsrichter, meine Mutter war Hausfrau. Als sich meine Eltern kurz danach voneinander scheiden ließen, zog meine Mutter mit mir in die altertümliche Buchara, die somit für mich im Grunde genommen zur zweiten Geburtsstadt wurde. In der Schule habe ich die Ränder aller Schulhefte bemalt. Als es meine Mutter sah, schickte sie mich in eine Grundschule für Kunst und nach dem Abschluss der letzten Klasse in eine Mittelschule für bildende Künste. Hier waren viele sehr junge Professoren - Enthusiasten aus verschiedenen Republiken der UdSSR - tätig. Dank ihnen habe ich mich tief in die Kunst der vergangenen Jahrhunderte verliebt, und zu der Zeit, wenn meine Altersgenossen Fußball spielten oder ein Date hatten, pflegte ich in einer Enzyklopädie über Renaissance und holländische Maler zu lesen. Die Nachbarn gaben mir den Spitznamen „Brjulov mit dem Skizzenblock unter dem Arm“ und die Mädchen konnten sich totlachen, als ich sie ansprach, mir für ein Porträt zu posieren. Ich kam, überzeugt von meinen Qualitäten, nach Taskent zurück. Die Prüfungskommission an der Akademie für Malerei lehnte mich jedoch zurück mit der Begründung, dass der älteste Professor nicht glauben wollte, dass ich die vorgelegten Skizzen selber gemacht habe. „Ist dies wirklich Ihre Arbeit, junger Mann, dann können wir Sie nichts mehr lehren!“ Zum Glück wurde ich von einem anderen, weniger autoritären Professor zum Studium am Lehrstuhl für szenische bildende Kunst aufgenommen. Und so lernte ich die zauberhafte Welt des Theaters, der Oper und des Balletts kennen. Die Liebe zur Fotografie kam ziemlich unerwartet. Bei einer Party hat man mir jene Seifendose mit dem Film in die Hand gedrückt: „Lass den Anzor fotografieren, er ist doch ein Künstler!“ Selbstverständlich hat mir die Praxis mit der Komposition des Bildes damals sehr geholfen – und meine erste Erfahrung führte sogar dazu, dass ich meine Ersparnisse abhob und genau denselben Fotoapparat kaufte… Jedoch in meiner Geburtsstadt Fotografie zu lernen, das war zu dieser Zeit alles andere als leicht. Alle wahren Meister der Fotografie waren bereits im Ausland und die Fachliteratur war nicht zugänglich. Schließlich hat Internet geholfen – keine, selbst die größte Ausstellung kann nicht so viele Fotografien fassen, wie viele täglich im Internet erscheinen; es ist allerdings wichtig, sich in dieser Menge nicht zu verlaufen. Die Spreu vom Weizen trennen zu können.
The Best Photographers
18
19
20
21
Find your way
Eternity sign
22
23
Girl as Zebra
CALL IT RAPSODY
Luminous flesh giants
24
25
Eternity sign
RING THE ALARM
26
27
Acrobat on a Ball. Homage to P. Picasso PRISM OF LIFE