7 minute read
ČERNÉ DNY SP: SILVANO BELTRAMETTI
FOTO: GETTY IMAGES
8. prosince 2001: Silvano Beltrametti ve svém osudovém závodě ve sjezdu ve Val d’Isère jen krátce před nehodou
TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ
SILVANO BELTRAMETTI:
Osudných pár desetin
V právě začínajícím ročníku 2001/02 byly od 5. do 9. prosince v plánu tréninky a úvodní rychlostní závody mužů na sjezdovce Oreiller-Killy ve Val d’Isère. Criterium de la Première Neige mělo nabídnout super-G, sjezd a na závěr obří slalom. Mezi řadou borců ověnčených trofejemi stál na startu dvaadvacetiletý Švýcar, který měl být velkou nadějí své země, jak přerušit nadvládu hvězdných Rakušanů Hermanna Maiera, Stephana Eberhartera či Fritze Strobla. Silla se ale do cíle sjezdu nikdy nepodíval.
Silvano Beltrametti vyrůstal ve vyhlášeném regionu Lenzerheide Valbella, takže nebylo divu, že lyžím propadl odmala. Poprvé se na ně postavil ve třech letech a už z nich prakticky neslezl. Později letěla po škole doma aktovka do kouta a on vyrážel se starším bratrem Claudiem na kopec, aby mu neunikla ani minuta, kterou mohl strávit na sněhu.
Ten kluk jede!
Sportu přáli i jeho rodiče Barbara a Hans, takže když začalo být patrné, že má nesporný talent, objížděli s ním nejrůznější mládežnické závody. Série vítězství v rámci švýcarských JO a OVO závodů mu v šestnácti letech vynesla nominaci do juniorské reprezentace helvétského kříže. Ačkoliv tím byly položeny základy jeho vrcholové sportovní dráhy, Silla chtěl mít zadní vrátka, a tak se při všem tréninkovém kolotoči ještě stihl vyučit tesařem.
Na juniorských světových šampionátech dokázal vybojovat tři medaile ve třech disciplínách, kromě oblíbených rychlostních také v obřím slalomu. Jeho krajané zpozorněli – tenhle kluk by jednou mohl přivézt domů velký křišťálový glóbus! Další sezóny byly ve znamení zvykání si na Světový pohár. Postupně se začal stabilně umisťovat v top ten, v listopadu 2000 se v Lake Louise poprvé vyhoupl na stupně vítězů druhým místem ve sjezdu a ve stejném ročníku mu o jedenáct setin unikla medaile v téže disciplíně při šampionátu v St. Antonu.
Sezónu uzavřel na sedmém místě ve sjezdu, ta nadcházející pro něj měla být průlomová. Do úvodního obřího slalomu v Söldenu nenaskočil a plně se koncentroval na start rychlostních disciplín. Vyplatilo se to. Při super-G ve Val d’Isère si v pátek 7. prosince dojel pro třetí místo za Stephanem Eberharterem a Didierem Cuchem. „Cítil jsem se dobře. Umístění v super-G mi dodalo optimismus do nadcházejícího sjezdu. V něm jsem byl totiž ještě silnější,“ vzpomínal před rokem pro německý Der Standard. Do sobotního sjezdu vystartoval s číslem 14. Hned na prvním úseku byl v zelených číslech, nejlepší výkon ukazovaly stopky i na tom třetím.
Skryté riziko
V čase 1:14,75 zbývalo do cíle 45 vteřin, když mladý Švýcar vjel do nenápadné, táhlé, pravotočivé zatáčky s dvojbránou. Místo, které nemělo skýtat žádné nebezpečí. Jenže ten úsek trati byl ve stínu a nebyla tam dobrá viditelnost. Nevšiml si tedy předem ledové plotny, nejprve se dostal do záklonu, avšak hned nato jím lyže smýkly dopředu. Dezorientovaný a vyvedený z rovnováhy zatočil v rychlosti 120 km/h doleva místo doprava, při následném pádu prořízl hranami síť a zmizel z dosahu kamer za reklamním bannerem. „Z tisíce jízd se mi něco podobného stalo maximálně jednou. Zatočil jsem snad o dvě či tři desetiny později a musel víc zatlačit do lyží, abych se vešel do brány. Všechno se to odehrálo tak rychle… Až do toho bodu jsem byl nejrychlejší lyžař. Aspoň to je krásný pocit,“ rekapituluje dnes Silvano Beltrametti. „Osmý prosinec pro mě byl podtržený rudě. Pokud bych byl třeba na cestě domů, věřím, že by mě to potkalo tam. Byl to osud, vyšší moc.“
Zástupy diváků sledovaly jeho jízdu v cíli na velkoplošných obrazovkách. Bouřlivou atmosféru vystřídalo ticho. „Ach můj Bože,“ hlesnul do mikrofonu bývalý lyžař a expert televizní stanice SRF Bernhard Russi. Kamera stále zabírala roztrženou síť a za ní se nikdo nezvedal. Pod kopcem zněla reprodukovaná hudba a v pohledech přihlížejících rezonovaly s prodlužující se pauzou obavy.
Poté, co prolétl sítěmi, trefil hlavou ocelový pilíř za nimi a zády dopadl na kámen. Zůstal ležet a ze všech sil se snažil zůstat při smyslech. „Prostě jsem bojoval o přežití. Nějaké dvě minuty po nárazu jsem přišel k sobě. První, co mě napadlo, bylo zkontrolovat koleno, zda to nejsou vazy. Mozek vydal svalům příkaz, ale noha neragovala. Rychle
mi došlo, že jsem FOTO: HEAD nejspíš ochrnul. Ale to nebyl můj nejzávažnější problém. Jelikož došlo k narušení páteře, tlačila mi na plíce krev a nedostávalo se mi kyslíku,“ popisuje Silla klíčové okamžiky. Jako první byl na místě nehody tehdejší šéftrenér švýcarského týmu Dieter Bartsch. Kouč nutil svého svěřence ke komunikaci, bylo mu jasné, že je situace vážná. Byl tam s ním, aby ho nenechal usnout. „Jsem přesvědčený, že pokud bych tehdy zavřel oči, už bych dnes nebyl mezi živými. Ale já jsem chtěl žít. V tom okamžiku jsem před sebou viděl svou rodinu, své přátele, známé prostředí. A řekl jsem si: Chci zůstat mezi vámi, chci bojovat,“ ohlíží se dnes. Pak přiletěla helikoptéra a odtransportovala ho pod svah, odkud následně pokračoval sanitkou do nemocnice v Grenoblu. Ještě v cíli stačil požádat svého manažera Giusepa Frye, ať vyřídí jeho rodině a přátelům, že je nesmírně miloval, pokud by to snad přece nedal.
Konec zlatým nadějím
Před osudným datem měl Silvano Beltrametti velký sen – o zlaté olympijské medaili ze Salt Lake City 2002. Právě k ní se upnul po svém těžkém pádu ve Wengenu v lednu 2000. V rámci rekonvalescence se tehdy vydal na cestu do Austrálie, aby v klidu a daleko od domova uvážil, zda mu všechno to riziko spjaté s rychlostními disciplínami stojí za to. A rozhodl se. Ještě od protinožců napsal svým dvěma kamarádům, Michaelu Bontovi a Tomu Jaegerovi, dopis: „Jdeme do toho.“
Od té doby byly všechny tréninky podřízené zisku olympijské zlaté. Když ostatní měli dost, on požadoval nové výzvy. Videa
FOTO: HEAD
z jeho tréninků zanechají silný dojem i dnes. Jeho jízdy studovala najednou silná rakouská generace. „Měl jsem styl, z nějž byli lidé nervózní, ale současně dovedl upoutat. Ovšem měl jsem rovněž svou techniku a silový trénink. Vše jsme podřídili tomu, abych mohl jezdit, jak chci, ale nebylo to zcela na hraně,“ vysvětluje.
Z velké touhy nezůstalo po pádu ve Val d’Isère nic. Při nárazu došlo mimo jiné k přerušení míchy mezi šestým a sedmým hrudním obratlem. Po dvou dnech byl z francouzské jednotky intenzivní péče převezen do rodné země, kde se podrobil další operaci. Škoda už ale vznikla a medicína byla na trvalé následky krátká. Vrcholový sportovec se musel postavit čelem pravdě – bude skutečně upoutaný na vozík.
Bezpečnostní vylepšení
Nehoda švýcarské naděje opět rozvířila debatu o bezpečnosti ve světě vrcholového lyžování. Ovšem, riziko zcela eliminovat nelze, co ale udělat, aby bylo minimální? Závodníci argu-
mentovali špatnou viditelností, jež může vést ke ztrátě orientace, a požadovali, aby byly na exponovaná místa umístěny reflektory.
Mezinárodní lyžařská federace přišla s jiným řešením, bez nějž už si dnes vrcholné podniky stěží dovedeme představit. Hned při následující zastávce Světového poháru ve Val Gardeně byl poprvé použit systém značení tratě modrým potravinářským barvivem. Dřív prostory kolem branek vymezovaly větvičky
jehličnanů, novinka s sebou nesla to plus, že bylo možné i příčně vyznačit blížící se terénní překážky jako skoky a terénní zlomy.
Ke slovu se rovněž dostaly sítě B. V zásadě jde o znásobenou ochranu, kdy závodníka postupně brzdí několik sítí umístěných za sebou. „Pokud by B síť byla tehdy ve Val d’Isère, určitě by mě to zabrzdilo mnohem dříve. Možná bych dokonce nenarazil do ocelové konstrukce,“ uvažuje dnes Silvano Beltrametti.
Ještě v cíli stačil požádat svého manažera Giusepa Frye, ať vyřídí jeho rodině a přátelům, že je nesmírně miloval, pokud by to snad přece nedal.
Život po životě
Na sjezdovce Oreiller-Killy skončila jedna etapa jeho života, ale ne život jako takový. Silla se nenechal semlít okolnostmi, a jak mu to postupující rehabilitace umožnila, pustil se do nové fáze. Navštívil Val d’Isère, aby uzavřel minulou kapitolu. Začal navštěvovat večerní školu, aby posléze získal diplom v oboru obchodní management. Rozhodl se věnovat sportovnímu marketingu a v rodném Lenzerheide posléze převzal pozici ředitele tamních závodů Světového poháru.
Štěstí nalezl i v osobním životě, když potkal v roce 2004 svou
ženu Edwinu. Ta spolu s rodiči provozovala horský hotel Tgantieni v jeho obci. O čtyři roky později se do řízení podniku zapojil i on a už jej neopustil. Potkáte ho na recepci, vypomáhá se snídaňovým bufetem a vůbec funguje tam, kde ho právě je třeba. Nezanevřel ani na lyže, jen svahy dnes brázdí na monoski.
Působí vyrovnaně. A přesto se najdou chvíle, kdy z jeho slov lehce zamrazí a vytane vzpomínka na onen den ve Francii. Jako když se jej ptali na sklonku sezóny
Až do 12. prosince 2020 byl díky svému třetímu místu ze super-G posledním Švýcarem, kterému se ve Val d’Isère podařilo dojet na pódium. Ten den na pistě Oreiller-Killy získal svou premiérovou výhru ve Světovém poháru jeho krajan Mauro Caviezel. O necelý měsíc později utrpěl při těžkém pádu v Garmisch-Partenkirchenu vážný úraz a byl téměř dva roky mimo bílý cirkus, po nevydařeném comebacku a další havárii v Lake Louise je otázkou, zda bude v kariéře pokračovat.
Ale to už je jiný příběh.
Na Švýcarském ekonomickém fóru v Davosu v roce 2002 se švýcarským novinářem a spisovatelem Erichem Gyslingem
2021 novináři švýcarského deníku Blick na Nicole Schmidhofer, která na stejné trati upadla v prosinci. Rakouská sjezdařka tehdy rovněž prořízla lyžemi síť a zmizela mezi stromy. „Upadla níže než já, hned za kompresí. Naštěstí z toho vyvázla hladce. To teď asi zní blbě,“ řekl tehdy v rozhovoru. „Nicole Schmidhofer utrpěla těžká zranění dolních končetin a pokračování její kariéry je v ohrožení…,“ reagoval novinář. „Ale není to nic trvalého,“ opáčil Silvano Beltrametti.
