Sophia 02

ALCHÝMIA DUCHA í REČ VTÁKOV A KVETÍN í DUCHOVNÝ VÝZNAM ROZPRÁVOK

Štvrťročník pre uvedenie

duchovných hodnôt do života

Číslo 2 leto 1994

Človek je fénix.

Vždy musí najprv zomrieť, aby vstal z popola ešte krajší.

2 Sophia

Z OBSAHU: — O VZNIKU ĽUDSKÉHO SVEDOMIA Ako v Starom grécku vznikol pojem „svedomie“ - str. 5

— OČI FARBY PÚPAVY Dievča a elfík - str. 7

— ZVIERATÁ AKO DUŠEVNÉ SILY O podivuhodnom prelínaní vonkajších a vnútorných svetov - str. 8

— O NEVIDITEĽNÝCH PRÍČINÁCH VOJNY V JUHOSLÁVII Prečo to Boh dopúšťa. O subtílnej jednote sveta. - str. 12

— O VYSOKÉ SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ Z diela Bô-Yin-Ra - str. 16

— DUCHOVNÍ VÝZNAM POHÁDEK Archetypická rozprávka s vysvetlením mystickej cesty starých Európskych mudrcov - str. 19

— ETICKÁ PRAVIDLA PRO JASNOVIDNÉ PORADENSTVÍ Pamela Atkinsonová o svojej skúsenosti s jasnovidným poradenstvom - str. 25

— NIZÁMÍ Z GANDŽE Aforizmy - str. 27

— ČO JE INTUÍCIA ?

O málo využívanej schopnosti človeka s Prof. Williamom Kautzom z Ústavu aplikovanej intuície v Stanforde - str. 28

— ALCHÝMIA NESMRTEĽNOSTI alebo transsubstanciácia do večných svetov - str. 31

— AKO SA HERAKLES ROZHODOL PRE CNOSŤ - str. 34 — HVIEZDNY OBRAZ SOPHIINEJ DUŠE - str. 36

Drahí moji čitatelia !

Cieľom môjho časopisu nie je oslovovať dušu pocitovú, ani dušu rozumovú, ale dušu vedomú; mravno-vôľové vlastnosti a ducha v človeku. Pretože u ľudstva ako celku práve vyvrcholil vývoj rozumu, nebude väčšina ľudí na mne nachádzať nič, čo by ich zaujalo; ba bude sa im zdať, že som naivná. Pre nich tu ani nie som ! Nie som pre ľudí, ktorí o sebe veria, že sú iba pocitové zvieratá obohatené o jeden prvok - logický procesor.

Môj časopis je pre tých ľudí na Slovensku, na Morave a v Čechách, u ktorých sa už vyvíja k uvedomeniu nový orgán, bez ktorého sa žiaden jedinec nebude môcť zmysluplne zaradiť do spoločnosti v nasledujúcom tisícročí veku vodnára. Je to duchovné srdce !

Pre tých, čo v sebe tušia zore nového dňa; čo kráčajú súmrakom za svetielkom v diaľke; pre nich budem ako Ariadnina niť; ako hlas víly.

Budem lampášom pre všetkých hľadajúcich. Každá moja forma a každé slovo im bude pripomínať čosi prekrásne, vzácne, dávno stratené ! Zvoľna v nich bu-

Sophia 3

dem rozvíjať ich duchovné zmysly: pre Krásu, Pravdu a Dobro - až kým sa nerozpomenú na svoje skutočné ja a svoj kráľovský pôvod. Čitatelia moji milí; ja nehovorím k Vám, ale k Duchu vo Vás ! On chápe, čo rozum nerozumie, ale človek cíti. Ja vyslovím to, čo nie všetci ľudia budú chápať, ale o čom ich duša bude vedieť, že je to tak; čo rozumom budú popierať, ale v kútiku srdca si budú želať, aby to bola pravda.

Ako dieťa, ktoré neraz vysloví väčšiu pravdu než dospelí; ako gašpar na kráľovskom dvore, ktorému sa smejú; Sophia vystihne to, o čom všetci mlčia.

alebo sa zaštítiť nejakým súborom lží o Dobre. Často ste mi v dobrom úmysle dávali rady, ako by som mala vyzerať. Vraj by som mala vyhradiť nejaké strany na reklamu a inzerciu, aby som si na seba zarobila. Radšej zomriem od hladu, ako by som sa mala ponížiť propagáciou niečoho, s čím nesúhlasím !

Stala by som sa prostitútkou, akých sú plné stánky. Lenže ja som panna ! Hneď, ako by som sa spustila, prestali by ste si ma vážiť. Ja Vás chcem vyslobodiť z otroctva peňazí a kapitálu - a Vy ma nútite, aby som sa mu sama upísala.

Jedno jediné Vám chcem povedať a urobiť zrozumiteľným: že srdce je viac ako rozum. A jedno jediné od Vás žiadam: aby ste konečne začali uprednostňovať duchovné hodnoty pred hmotnými; aby ste dali prednosť človeku pred zvieraťom.

Nemýľte sa, nie som naivná !

Naivný je ten, kto si myslí, že svet môže zostať stáť na materiálnych hodnotách večne.

Panej Múdrosti postačí začať pomenovávať veci pravými menami - a všetko v tomto svete, čo je založené na lži, sa bude pred ňou triasť ! Lebo nezáleží na tom, aké veľké je klbko hadov, ktoré nás ohrozuje, keď spoznáme, že je to klbko povrazov. Preto zlo si bude musieť hľadať nové masky, len čo Múdrosť otvorí ústa. Lebo zlo nikdy neznesie byť pomenované, ale musí vždy pôsobiť skryte

4 Sophia

Pochopte, že ja sa nepotrebujem líškať ľuďom. Ale ľudia musia prosiť o mňa ! Nie Múdrosť sa má prispôsobiť svetu, ale svet teraz musí prísť k Nej na kolenách !

Lebo Ona, Jasná Pani, Múdrosť Čistého Srdca, je teraz jediná, ktorá nás so svojou jednoduchosťou môže vyviesť z globálnej slepej uličky - z tohoto labyrintu lží a sebaklamov, v ktorom sme uviazli chytračením nášho obmedzeného rozumu.

Dozvedela som sa, že každý časopis vraj musí oslovovať nejakú špecifickú záujmovú skupinu: včelárov, ženy, príslušníkov nejakej strany alebo náboženstva. Lenže ja oslovujem v človeku človečenstvo samotné, teda žiadnu jeho časť, ale jeho celistvosť. Ja mám byť výrazom vôle k zjednoteniu v čine, nie podporou pre skupinový egoizmus.

Chceli ste ľahké, krátke, nenáročné články. Lenže ja tu nie som pre Vašu zábavu; ale aby som od Vás požadovala.

Vy tu totiž nie ste len pre vlastné pohodlie, ale preto, aby ste vybojovali zlatú perlu !

A ja Vám mám byť pri tom pomocníčkou a prostriedkom, rozumiete ?

Potom, a to Vám sľubujem, zošle náš Pán, Vznešený a Mocný, zástupy serafínov s plamennými mečmi Vám ku pomoci.

Moje slová sú zvonivé slová Moci, ktoré tu budú znieť ešte potom, ako táto civilizácia bude v ruinách.

starých.

Z toho istého dôvodu moje reklamy nebudú namaľované na električkách ani visieť na pouličných stĺpoch. Je nedôstojné mojej osoby, aby som sa niekomu vnucovala. Vy sa musíte uchádzať o mňa !

Odporúčali ste mi obálku krikľavej farby s celým cirkusom pútačov na obale, ako to robia iné časopisy. Ale ja sa nemôžem prispôsobovať väčšine, lebo mojou úlohou je reprezentovať nové hodnoty, a väčšina ešte žije podľa

Je dosť takých časopisov, ktoré majú ľuďom spôsobovať rozkoše. A dosť takých, ktoré prinášajú informáciu, ale nič nehovoria. Ja som polnica, ktorá volá do boja !

Nejedného z Vás som videla krútiť hlavou aj kvôli cene. Moja vydavateľka je najštedrejšia žena v krajine, lebo na každý výtlačok je zatiaľ ochotná doplatiť troma korunami. Vážte si to ! Keď máte vydať dvadsaťpäť korún za pivo alebo obed v menze, robíte to bez váhania. Keby ste sa radšej jeden deň postili a kúpili si za to slová Múdrosti, možno by Vám to prospelo dvojnásobne, na tele aj na duchu ! Naša krajina

sa ide utopiť v mori biedy a vy ľudia nemáte na práci nič iné, ako zachraňovať svoje malicherné osobné záujmy ! Ľúbim Vás viac ako vy seba samých; lebo ja som ochotná sa namáhať a obetovať pre Vás viac, ako Vy sami pre seba !

Keby som nevedela, že Vaše duše sú pokladnice drahých kameňov, ktoré treba s námahou vydolovať zo zeme, aby sa raz zaligotali na portáloch nebeskej katedrály - a posudzovala Vás len podľa vonkajšieho chovania, musela by som sa od Vás sklamaná odvrátiť. Ja Vás chcem vidieť s čelami vztýčenými k hviezdam - nie meravo zahľadených do zeme na vlastné tiene !

Nesťažujte sa ani na málo kvalitný obsah. Vy ste to, ktorí máte Panne Sophii vybudovať chrám tu na Zemi, aby znovu mohla prebývať medzi nami. Je to Vaša kvalita, ktorá sa bude zrkadliť na stránkach môjho časopisu národ slovenský a český ! Do redakcie zatiaľ prichádza len veľmi málo skutočne hodnotných príspevkov.

Premeňte moje stránky na tribúnu, kde duchovná inteligencia strednej Európy povedie polemiku o tom, ako má vyzerať nový svet ! Nech sú moje riadky pochodňou, ktorá jedným prinesie veľkú radosť a druhých možno rozhorčí - ale nikto nebude môcť zostať ľahostajný !

Denne sa dívam, ako cherubíni ponúkajú ľuďom kľúče od nebeských klenotníc Múdrosti ale ľudia si neberú ! Už som kvôli tomu preplakala noci. A vy ľudia nenájdete slzu, čo by ste za mňa vyronili.

Ja nie som psychotronik, ktorý chce čím viac informácie získať a čím menej prezradiť, aby si vybudoval výsadné postavenie na niekoľkých nepatrných čriepkoch poznania, ktoré si s veľkou námahou

nahonobil.

Ja som tu pre svoj povolaný národ.

Som tu preto, aby som mu pomohla pochopiť niekoľko jednoduchých duchovných zákonov a skutočností, ktoré netreba zahaľovať atmosférou nadprirodzena ale treba ich uviesť do praxe. Ak sa nám to spoločne podarí, budeme prvou krajinou, ktorej mravné základy budú stáť na skale, nie na slame. Lebo ani mudrc nemôže vyskočiť veľmi vysoko nad odrazovú základňu, ktorú predstavuje priemerná kvalita jeho národa.

Nezabúdajte, že Múdrosť má tú moc pozdvihnúť celé národy na vyšší stupeň kvality.

Dejiny sú toho svedkom ! Čoho sa kde na Zemi dotkla Jej ruka, tam nastal všeobecný rozkvet.

Kde Ju však odmietli, za Jej chrbtom pokryli tú krajinu trosky a trvalo stáročia, kým sa vrátila.

Keby sa Vám chcelo plakať nad Vašimi životmi, neváhajte.

Vaše slzy sú dážď, ktorý zmýva prach zo zrkadla Vašej duše. Želám Vám, aby ste raz mohli vstať a skríknuť: „Ja vidím ! Vďaka, vďaka bez počiatku, stredu a konca buď Bohu, Láskavému a Spravodlivému a našej Panej, Všenádhernej, nadovšetko Múdrej za to, že stvorili najlepší zo všetkých možných svetov !“ Vaša Sophia

O VZNIKU ĽUDSKÉHO SVEDOMIA V predhistorických dobách sa človek riadil svojimi inštinktami, konal na základe neuvedomených impulzov, mal jasnovidné schopnosti, ktoré ho úzko spájali s okolitým prírodným a kozmickým dianím. Táto jasnovidnosť, ktorá mala v ľudskom živote práve takú rozhodujúcu úlohu, ako má dnes rozum, bo la v šak atavistická, t.j. bo la dedičstvom ešte starších inštinktívne nadobudnutých síl, ktorými človek praveku disponoval, a preto síce veľmi pomaly, ale postupne predsa len ubúdala. Tento úpadok niekdajšej samozrejmej spätosti ľudskej duše s pr írod ou najvhod nejšie možno pozorovať na zanikajúcej kultúre starej Egyptskej ríše v 3. a 2. tisícročí pred Kr. Tu už prechádza predhistória do histórie, ľudské vedomie vykonáva dôležitý a pre celú ďaľšiu budúcnosť ľudstva rozhodujúci vývojový krok.

Jedn ým z n ajmark an tn ejších symptómov vývoja vedomia človeka, tejto hybnej páky a vnútorného princípu ľudských dejín, je vznik svedomia. Až filológia nášho storočia „objavila“ pre mn ohých mysliteľov v o blasti ku ltúr nych dejín prekvapujú cu skutočnosť, že starí Gréci až do pomerne neskorého stupňa svojho vývoja naprežívali svedomie tak, ako ho dnes poznáme my, a preto, prirodzene, nemali preň ani príslušný výraz - podobne ako všetky ostatné národy predkresťanskej antiky. Okrem toho bádanie kultúrnohistorickej situácie starých národov ukazuje, že u nich nemožno hovoriť o osobnom svedomí, ale že osobné a „spoločenské politické svedomie“ úplne splývali.

Sophia 5

Chýbanie adekvátneho výrazu, pravda, neznamená, že starí Gréci alebo Židia a Egypťania vôbec nepoznali nič, čo by sa dalo porovnať s morálnym svedomím. Jestvovali predsa napríklad Mojžišove prikázania, tzv. desatoro, ako aj množstvo egyptských a iných orientálnych náboženských príkazov a zvyklostí, ktoré zahrňovali pojmy ako priestupok, vina, poškvrnenie a s tým spojené pojmy odplata, pokánie, očista a trest. To platí aj pre najstaršie obdobie gréckej kultúry, ako nás o tom ľahko presvedčia Homérové eposy. Avšak spôsob, ako sa tento „pocit viny“ ozýval, sa podstatne líšil od vnútorného zážitku moderného človeka. Človek, ako ho opisuje Homéros, ešte vôbec nevystupoval ako osobnosť so slobodnou vôľou, nepoznal „vlastné“ rozhodnutie na základe prežívania slobody vnútorného života. Jeho zážitok bol diktovaný zvonka, prežíval pôsobenie jemu nadradených bohov, ktorí ho buď chránili a varovali, alebo vystupovali ako jeho sudcovia a pomstitelia, ak jeho konanie bolo v rozpore s ich intenciami.

Vina sa prežívala ako záležitosť istého kolektívu, rodiny či kmeňa a pod.

Na podopretie týchto tvrdení máme k dispozícii mimoriadne výstižný príklad, ktorý môže osvetliť celú situáciu premeny vedomia, a to nielen človeka gréckej kultúry. Výstižný preto, lebo ide o motív, ktorý sa v gréckej mytológii a potom aj v starej literatúre častejšie vyskytuje. Už v Homérovej Iliade, povesti o trójskej vojne, sa spomína mýtus o Orestovi, ktorý sa neskôr opakuje v antickej dráme - u Aischyla a Euripida, ale v istej zmenenej forme.

Orestes, syn Agamemnonov, sa po návrate z vojny dozvedel, že jeho matka Klytaimnestra zabila jeho otca.

Orestes otca pomstí a matku zabije.

Vražda, ktorej sa dopustil, má za následok, že ho začnú prenasledovať strašidelné bohyne pomsty Erínye (podľa latinského názvu Fúrie), Ores-

6 Sophia

tes pred nimi uteká, až napokon nachádza očistu a pokoj s pomocou delfského Apolóna. Teda sily bohýň pomsty, ako aj sily boha prinášajúceho očistu a vnútorný pokoj poôsobia na človeka celkom evidentne zvonka.

V piatom storočí pred Kr., v tom istom období, keď sa začal rozvoj antickej tragédie, vynárali sa výrazy, ktorých životnosť bola podľa literárnych dokladov pomerne krátka, ale ktoré sú veľmi zaujímavé preto, lebo jasne označujú prechodné obdobie medzi starým zážitkom svedomia, totiž tým „vonkajším“, a niečím novým, už sa črtajúcim „vnútorným“. Ide o dve slová: enthymion (tlačiace na myseľ) a enkardion (ležiace na srdci), ktoré sa vyskytujú u autorov, ako Herodotos, Thukydites, Antiphon a u niektorých ďaľších, a v neskoršej literatúre už nie sú známe. V čase peloponézskej vojny, v období všeobecného prerodu vedomia starých Grékov, objavuje sa postupne slovo označujúce svedomie - syneidesis. (Na túto skutočnosť poukázal na základe podrobných rozborov nemecký klasický filológ F. Zucker roku 1928 v Jene, ale už roku 1910 sa o tomto fakte zmienil vo svojich berlínskych prednáškach o metamorfózach d uševného živo ta R. Steiner.) Je to skutočnosť, ktorá vrhá nové rozhodujúce svetlo na celú antiku a otvára cestu k novému chápaniu kultúrnych dejín staroveku.

Prvý literárny dokument o spomínanom prerode sa nám zachoval v Euripidovej dráme Orestes (verš 396), kde sa vyskytuje slovo pre svedomie v skrátenej podobe synoida od slovesa syneidenai, čo pravdepodobne poukazuje na to, že už pred Euripidovou drámou bolo toto slovo známe v bežnej reči. Okolnosť, že tu ide o jedinečný príklad, vyplýva z nasled u j ú ceh o : Roku 458 pred Kr. napísal Aisch ylos svo ju tragédiu Orestes, kde vraha

ešte prenasleduje vidina strašidelných bohýň pomsty Erínyí, u Euripida roku 408 pred Kr. však už tieto bytosti nevystupujú, ale Orestes sa cíti chorý, pretože vina tlačí jeho svedomie. Pritom Euripides tiež dobre pozná bohyne pomsty. V jeho dráme Iphigeneia (asi z roku 420 pred Kr.) ešte vystupujú Erínye! V tejto súvislosti stojí za zmienku, že v Euripidovej dráme Medeia, ktorá vznikla dve desaťročia pred Orestom, už nachádzame slovo svedomie, a to vo veľmi významnom kontexte. Vo verši 495 Medea hovorí o tom, že Jason zrejme verí, že bohovia starých čias už nevládnu a že sa medzi ľuďmi zavádzajú nové zákony.

Euripides však bol rovesníkom filozofa Sokrata, ktorý bol odsúdený na smrť roku 399 pred Kr. Nič by nemohlo charakterizovať Sokrata lepšie, ako keby sme povedali, že bol stelesneným svedomím starého Grécka. Avšak v Platónových dialógoch, ktorých ústrednou postavou je predsa Sokrates, slovo označu júce svedo mie sa vôb ec nevyskytuje. Spomína sa iba akýsi regulatívny „vnútorný hlas“ - daimonion, ktorý usmerňuje konanie človeka. Z toho vidieť, že vtedajšie vedúce osobnosti filozofie, práve tak ako aj sofisti, nechceli robiť rozdiel medzi subjektívnym poznaním a objektívnym uchopením pravdy a spravodlivosti.

V období gréckej kultúry, ktorá sa vyznačuje vystúpením silných osob ností, p rvých iniciátor ov v početných oblastiach vedy a umenia, pohľad filozofov nebol nikdy obrátený k vzťahu osobnosti k sebe samej, ale význam individu ality hľadali v jej vzťahu navonok, v jej spolupôsobení s inými členmi spoločnosti. Ľudské Ja sa prežívalo v celkom inej forme ako u dnešného človeka, bolo organicky začlenené do spoločenstva, do polis, nebol to ešte zážitok seba samého, ako to prirodzene vyplýva zo sebavedomia dnešného človeka.

Slovo synesis, ktoré používa ako prvý Euripides, sa opäť vyskytuje o dve pokolenia neskoršie u Aristotela. V jeho Nikomachovskej etike vysvetľuje synesis ako cnosť, ktorá sa zjavuje medzi sophiou (múdrosť) a phronesis (rozum), alebo ináč povedané medzi vyššou a nižšou formou rozumu. Synesis svedomie (vysvetľuje Aristoteles) sa vzťahuje na veci, ktoré súvisia s naším slobodným rozhodnutím. Rozum nás poučuje o tom, čo máme robiť, svedomie však iba súdi.

Aristoteles v tejto súvislosti ako prvý poukazuje na význam ľútosti. Človek, ktorý neoľutuje svoje chyby, prejavuje opak ľudskej cnosti. Spomenutý pojem daimonion a aristotelovský pojem ľútosti predstavujú významné stupne, ktoré napokon viedli k všeobecnému zavádzaniu slova pre svedomie, ktoré začali používať Demokritos a Demosthenes a neskôr filozof Philon z Alexandrie - syneidesis. Tento termín nájdeme opäť u apoštola Pavla. Do rímskeho sveta sa toto - podľa filológov neskorohelenistické - slovo dostalo ako conscientia. Áno, sme konfrontovaní so zaujímavou skutočnosťou, že Apoštol Pavol, tento človek gréckeho (lepšie helenistického) vzdelania, bol prvý, kto hovoril o svedomí: pred ním bol tento pojem jednoducho neznámy.

V žido vskej k ultú re môžeme pozorovať do istej miery paralelný vývoj k starému Grécku. Rozdiel je v tom, že príslušníci izraelského národa boli v porovnaní s Grékmi introvertní, dlhoročnou tradíciou vychovávaní k tomu, nerobiť si obraz božstva, nehľadať ho v nijakej konkrétnej podobe (ako napr. kr ásneho Apolóna) , ale v eriť v neviditeľného, za všetkými javmi pôsobiaceho jediného Boha. Žid teda nemal ani vidinu bohýň pomsty, bol iba zvonka vedený zákonom, v ktorom bola prejavená Božia vôľa. Máme však poukaz na to, že aj tu sa prejavovala zákonitosť, podľa ktorej sa ten vonkajší zážitok presťahuje raz do vnútra človeka, že to, čo vystupovalo ako vonkajší usmerňujúci faktor, bude sa raz ozývať priam z vlastného vnútra.

Prorok Jeremiáš (kap. 31) hovorí: „Lebo toto bude zmluva, ktorú uzavriem s domom Izraela po oných dňoch. Svoj zákon vložím do ich vnútra a vpíšem im ho do srdca...“ Viktor Thieben

OČI FARBY PÚPAVY (Príbeh z tohto sveta) Liliana vykročila na lúku zaliatu slnečným jasom. Vo vzduchu prenikavo zacítila jar v celej svojej nádhere. Keď zdvihla hlavu, uvidela vysoké belasé nebo a keď sa šťastná rozbehla po lúke, jej nohy sa zabárali do čerstvej svetlozelenej trávy pretkanej púpavami. Udýchaná si sadla do stredu lúčky a odhrnula si z čela prameň dlhých vlnitých vlasov.

V blízkom lese skúšal vtáčik neisto jarnú pesničku. Zem a steblá trávy vydávali korenistú vôňu života a úplne blízko zabzučala včela. Lilianino srdce sa rozochvievalo šťastím ako vždy, keď prišla sem. Pomaly zavrela oči a jej tvár sa na okamih stala odrazom jej duše.

Preletela ňou prosba, očakávanie a vďaka zároveň. Vzápätí sa vôkol ozvali jemné hlásky. Liliana rýchlo otvorila oči a s tichým úžasom hľadela na krajinu pred sebou - rovnakú a predsa inú.

Lúka, predtým zdanlivo pustá, ožila prírodnými bytosťami. Z korún a kmeňov stromov pri lúke sa múdro pozerali stromoví duchovia s hlbokými očami.

Hore na oblohe šantili priezračné sylfy v jemných rúchach. Najživšie však bolo na zemi. V tráve a pri kvetoch sa mihali drobučkí elfovia a na ich tváričkách sa zračilo veľké sústredenie pri práci.

Naraz Liliana zacítila zvedavý pohľad.

Spod rozkvitnutej púpavy blízko nej vykúkal elfík v zelených šatočkách a nesmelo sa usmieval. Liliana sa usmiala tiež a elf šikovne vyliezol na kvet, odkiaľ sa na ňu obdivne pozeral veľkými očami farby zlatej púpavy. Rozradostená Liliana ho pozdravila a povedala mu po pravde, že jeho púpava je mimoriadne krásna. Elfík skoro až vzlietol od šťastia zo zaslúženej pochvaly. Už dlho sa staral o svoju púpavu, pomáhal jej a ľúbil ju, až kým nádherne nevykvitla.

Ako všetci elfovia, tak aj on plnil dobre a s nadšením malú, ale dôležitú úlohu a bol hrdý na svoju prácu.

Z celej lúky, krajiny, prírody bolo citiť dokonalú pôvodnú harmóniu, ochotnú spoluprácu a lásku. V akom protiklade k tomu bol život v meste, kde Liliana

bývala. V meste, ktoré ona pociťovala ako chladné, ľahostajné a neživé a kde prírodu mohla dostať len na prídel v parku. V meste majú neznámi ľudia k sebe ešte ďalej ako inde a špina na uliciach a v myšlienkach čaká, koho skôr znečistí. Mnohí ľudia majú mesto radi, Liliana však k nim nepatrila, hoci sa ho stále snažila pochopiť. S múdrosťou a súladom prírody a živých bytostí mesto beznádejne prehrávalo. Preto často navštevovala lúčku, ktorú mala tak rada a vedela, že jej láska je opätovaná.

Náhle Liliana precitla zo smutných úvah a do nosa jej udrela ostrá vôňa. Jej zažltnuté dlane stískali posledné zvyšky roztrhanej púpavy. Ani nevedela, kedy jej prsty uchopili zlatý kvietok a obostreté chmúrnymi myšlienkami ho zničili.

Veľmi sa preľakla a hľadala elfa. Krčil sa pod púpavovým listom a očká mal plné úžasu nad ľudskou nevypočítateľnosťou. Vo svojej dobrote sa nevedel hnevať, len nechápal. Nechápala ani Liliana a preveľmi sa zahanbila. Iba prednedávnom sa tešila spolu s elfom a obdivovala jeho púpavu, ktorú teraz tak rýchlo úplne zničila.

Keby mohla odčiniť, čo vykonala! Stokrát prosila o odpustenie a jej horúce slzy padali presne na púpavové listy.

Rastlinku zalievala slzami a zároveň ju polievala prosbou o odpustenie a láskou.

S hanbou a výčitkami v duši sa vrátila do mesta. Prešiel týždeň. Liliana sa nevedela dočkať, kedy znova vykročí na lúku. V srdci však mala strach. Čo sa stalo s malým elfom? Ktovie, či tam vôbec bude...

Keď prišla na miesto, sotva mohla uveriť svojim očiam. Púpava hrdo dvíhala k slnku šťavnaté listy a krásny nový kvet, ktorý usilovný elfík práve opatrne otváral. Keď zazrel Lilianu, usmial sa širokým úsmevom plným priateľstva.

Dlhovlasá Liliana sa od šťastia a úľavy rozosmiala a ostatné bytosti sa ticho tešili s nimi. Všetko vyzeralo ako predtým, ale... Liliana si uvedomila, že snáď niet väčšej bolesti, ako tá, ktorú prežila, keď ranila niekoho, koho obdivovala a mala rada a tá bytosť ju dosiaľ ľúbi...

Ivana Vorobjovová

Sophia 7

ZVIERA TÁ AKO DUŠEVNÉ SILY O podivuhodnom prepojení vo nkajšieho a vnúto rného sveta Služobník Ľalie Nie náhodou sa v heraldike vždy symbolizovali duševné vlastnosti kvetmi, zvieratami a niektorými ďalšími symbolickými predmetmi. Duševné sily sa totiž skutočne prejavujú v astrálnej aure človeka vo forme zvierat a kvetín.

Rozdiel medzi znakom a symbolom spočíva práve v tom, že znak je arbitrárny. Je iba vecou dohody, či znak bude označovať to alebo ono. Symbol, na rozdiel od znaku, nemožno voliť ľubovoľne.

Každá forma a farba má svoj presný význam, ktorý je pevne daný. Je daný existenciou pravzorov v prvom stvorení (u Platóna „večných ideí“), po odraze ktorých bolo stvorené druhé (duchovné) stvorenie a ku ktorým sa (s väčším alebo menším úspechom) vyvíjajú všetky veci a bytosti vo stvorení treťom (hmotnom). Z tohoto dôvodu sa každá jemnohmotná myšlienková fo rma v ľudskej aure samočinne formuje do tvaru, ktorý symbolicky zodpovedá významu toho, na čo daná osoba myslí a čo cíti.

Napríklad ruža znamená Lásku. A v srdci nezištne milujúceho vskutku nielen rozkvitá, ale aj znie hlasom jasným ako zvon a šíri svoju vôňu ruža utkaná zo svetla a tónov. Symbolom Čistoty je biela ruža, ľalia alebo lotos; a v závislosti od kultúrno-historického pozadia, z akého ten-ktorý jedinec pochádza, sa niektorá z týchto troch kvetín objaví v duševnom tele človeka, ktorý vyvinul cnosť Čistoty. Za symbol Čistoty ale nebudete môcť vziať hociaký ďalší kvet, lebo nie každý vyžaruje na Jej

8 Sophia

vlnách, nie každý sa zachvieva v lúči prastvorenej kráľovnej Čistoty, prvej Cnosti, ktorá je pôvodom, zdrojom a dokonalým vzorom všetkej Rýdzosti !

Fialka vyžaruje v Pokore a Skromnosti a svoju príslovečnú pokoru aj dokazuje nenáročným výberom miest svojho výskytu.

Aj šašo si môže dať na hlavu kráľovskú korunu; ale iba tí, čo dospeli k Poznaniu, obrdžia skutočne zlatú korunu Života, ktorá potom žiari nad ich hlavami ako svätožiara.

Kľúč k významu symbolov Význam symbolu závisí od jeho tvaru, farby a umiestnenia v kontexte ostatných symbolov, ktoré sa v aure nachádzajú.

Napríklad čierny orol by znamenal vládychtivosť, moc zla; ale zlatý - moc poznania.

Páv znamená pýchu, ale aj radosť zo života, krásu a pestrosť stvorenia.

Holubica je duchovnou formou Ducha Svätého a zároveň symbolom mieru. Preto biela holubica, ktorú Ján Krstiteľ videl zostupovať na Ježišovu hlavu.

Líška znamená vo všeobecnosti ľstivosť; zlú lož a pretvárku, ak je poháňaná za ňou stojacim temnejším zvieraťom; ale aj múdru obozretnosť, ak vzhliada k ušľachtilejšiemu zvieraťu, v ktorého službách stojí.

Krvavo-čierno-červené hady ovíjajú duševné telo človeka naplneného nenávisťou. Nemálo sužujú a dusia jeho

dušu a z úst im kvapká jed, ktorý taký človek rozsieva všade, kam kráča.

(Keďže orientálci majú oveľa pozitívnejší vzťah k hadom a vážia si ich pre ich ďalšie vlastnosti, nemusí had v aure Inda nevyhnutne znamenať niečo zlé. Vtedy sa však had nachádza v inej polohe a má aj inú, jasnejšiu farbu.)

Drahokamy rýdzich citov Zušľachtené, rýdze city je v aure vidieť v jasných, čistých farbách.

Kalné, špinavé farby znamenajú pokrivenie, skreslenie, zneužitie tej istej energie, ktorá sa potom u človeka prejavuje zvrátenými formami príslušnej duševnej vlastnosti. Každú silu, ktorú človek dostal, dostal pre svoje dobro; ale všetky tie sily, ktoré nedokázal pochopiť, prepracovať a uviesť do služieb najvyššieho Dobra, obrátia sa mu na škaredé vlastnosti. Energia, ktorá neprúdi a nekoluje v súlade so zákonmi vnútorného a vonkajšieho kozmu sa kriví a tým temnie, vytvára bloky v duševnom tele, ako krvné zrazeniny v žilách človeka s nesprávnou životosprávou. Tok tých energií sa ale nedá zastaviť, potlačovať alebo trestať; iba prečistiť, presmerovať, zušľachtiť.

Všetka sila pochádza od Boha a negácia je vždy prejavom nevedomosti.

Rýdze aurické farby korešpondujú s farbami drahých kameňov, ktoré v príslušnom duševnom spektre vibrujú a fungujú ako katalyzátory, rezonátory alebo selektívne filtre. Čistota je biela až priezračná (krištáľ). Jemne ružová vyžaru je z nehy a nežnej lásky

(ruženín), sýtočervená z lásky vášnivej (rubín). Jasnozelená znamená inteligenciu (smaragd), avšak zakalená už inteligenciu zneužitú na zlo. Azúrovomodrá je náboženská oddanosť (zafír), ale čím do tmavšej modrej prechádza, tým viac sa blíži fanatizmu. Zlatožlté je vyššie poznanie. Nie ďaleko od neho je aj špinavooranžová farba ješitnosti.

Orgovánová fialová (ametyst) znamená najvyššie poznanie a schopnosť odriekania. Čierna je ťažoba, tuposť, nevedomosť (ale aj vážnosť), škaredohnedý egoismus a lenivosť.

Reč vtákov a kvetín Naučte sa rozumieť reči symbolov !

Postačí vám dívať sa, pozorovať zvieratá vo voľnej prírode. Dívajte sa, vcíťte sa do ich pohybov, postojov, spôsobu, akým pristupujú k životu. Zhlboka so zavretými očami vdýchnite vôňu kvetiny a nechajte na seba pôsobiť atmosféru, nechajte si pred duševným zrakom vyvstať obrazy, ktoré voňajú rovnako, ako ona.

Videli ste niekedy leva, s akou neohrozenosťou sa pohybuje a akú odvahu dokáže preukázať pri love ? Nie nadarmo sa vraví „levie srdce“.

Videli ste orla, tú zvrchovanú moc, nadhľad, s akým bez pohnutia krídel plachtí a vládne horským výšinám a všetko pod ním je bezmocné, čo sa len pohne na čo dopadne jeho orlí zrak, vypustí dušu v jeho pazú roch.

Odvždy orol a lev boli najväčšími znakmi kráľovského majestátu.

Boli ste niekedy zajacom, čo sa vyplašene obzerá, len čo sa čosi-kdesi šustne ? Prychytili ste niekedy líšku, s akou prefíkanosťou sa zakráda, kladie nohu pred nohu; videli ste do jej prešibaných očí ?

Mačka symbolizuje sexualitu, rozkoš, slasť. Tiež nie náhodou sa zvodná žena prezýva „kočkou“. Aká prítulná a lahodná na dotyk je mačka ! Ale nikdy neviete, kedy spod mäkkých labiek náhle vystrčí drápy a vaša duša bude krvácať.

Sú to jedny a tie isté sily, ktoré sa prejavujú navonok skrze zvieratá a ktoré prúdia dušou človeka a formujú sa v jeho aure do zvieracích

foriem.

A ak človek má byť korunou, pánom tvorstva na tejto planéte, tak sa musí najprv stať pánom tvorstva vo svojom vnútri ! Vo chvíli, keď si podrobí svoju vnútornú prírodu, vonkajšia mu bude slúžiť.

O krotení zvierat Keď naši predkovia bojovali so zvieratami, lovili ich a krotili, neboli to len vonkajšie tvory, s ktorými zápasili. Boli to ich vlastné pudy, ktoré viditeľne sputnávali a zapriahali do pluhov; surové duševné energie, ktoré transmutovali na ušľachtilé. Vonkajší dej tu bol vo vzťahu k vnútornému až jeho o d r a zo m ale zároveň

aj účinným prostriedkom.

Hrdinami boli a dodnes sú tí, čo premáhajú zvieratá. V španielskej koride jasajú davy, keď toreádor víťazí nad býkom. Ten jasot nepatrí mužovi, ktorý zabil zviera (ako to mäsiar na jatke robí denne). Ale mužovi, ktorý ovládol svoj strach a premenil ho na odvahu, mužovi, ktorý si podrobil býka - svoju vôľu a mužnú silu.

Z druhej strany Atlantiku jasajú zástupy na kovbojskom ródeu pri krotení koní. Skrotiť zviera je čosi, čo by mal dokázať každý muž. Je to niečo, v čom záleží jeho sebaúcta a čo ho robí pravým mužom.

Premýšľali ste niekedy, čo sa deje v takom zvierati vo chvíli, keď „skrotne“ ?

Predtým divoké, neskrotné a človeku nebezpečné - v jednej chvíli skrotne a stane sa človeku najlepším priateľom !

Vytrvalá, železná vôľa ľudského ducha si ho podrobí. A čím divokejšie bolo dovtedy, tým vytrvalejšie vám potom bude slúžiť. Čím mocnejšie zviera ste si podrobili, tým viac užitočnej práce pre vás urobí zapriahnuté do voza, pluhu alebo vodných kolies.

V Bhagavadgíte Krišna použil túto metaforu: človek má ducha, dušu a telo.

Duch je vozataj, duševné sily sú kone a telo je voz. Vozataj drží kone na uzde a potom čím divokejšie sú, tým rýchlejšie voz uháňa. Ak ale vozataj pospáva a opraty mu vypadávajú z rúk, ide každé zviera svojím smerom a zatiahnu voz do závozu. Alebo jedno z nich bude ťahať silnejšie ako druhé a voz sa bude točiť len vo veľkom kruhu.

Vášne, a z nich nepochybne najväčšia je túžba po druhom pohlaví, ak by mali viesť len seba samé, premenia sa na nekontrolovaný požiar, v ktorom ľahne pop olom váš do m. Ale zušľachtené stávajú sa okrídlenými koňmi v záprahu ducha, vašimi najvernejšími služobníkmi !

Na šľachtických rodových erboch často vidieť zvieratá - ale v akých neprirodzených polohách ! Pes, lev alebo medveď stoja vzpriamené na zadných nohách s rukami vztý čenými p red vypn utou hruďou. Vzpriamený postoj znamená zušľachtenie: zviera už nechodí po štyroch s hlavou sklonenou k zemi, ale slúži vyššiemu účelu. Zušľachtené duševné sily boli tým tajomným prameňom vzostupu, nedostižnej nadradenosti a moci šľachtických kniežacích rodov.

Rytier nesúci sa na bielom koni je symbolom muža, ktorý prečistil a ovládol svoju nižšiu prirodzenosť. V čínskych rozprávkach draky strážili drahocennú perlu (poznania), ktorú si hrdina od nich musel statočne vybojovať.

Zasvätenie za kráľa tvorstva Človek je duch, ktorý má šesť obalov: bytostný, kauzálny, mentálny, astrálny, éterický a hrubohmotný. Zviera má bytostné jadro s piatimi obalmi.

Teda zviera sa od človeka líši tým, že nemá ducha. Avšak všetko bytostné a

Sophia 9

astrálne sa podrobuje duchovnému, ako vyššiemu druhu. Musí sa mu podrobiť, ak len duch sám nerezignuje na používanie svojej neoddeliteľnej magnetickej schopnosti priťahovať a vládnuť - svojej vôle ! Je to predsa jeden a ten istý dej, pri ktorom vyžarovan ie du chovn ého dr uhu neodolateľne pôsobí na bytostné a jemnohmotné telá, či už vonku, u zvierat, alebo vnútri, na svoje vlastné !

Nie náhodou to boli svätci ako svätý Juraj, ktorým sa očividne podriaďovala divá zver. V prítomnosti sv.

Františka aj vlk sa menil na krotké jahňa. Ako Daniel v jame levovej, láska si podrobila v ňom agresiu bezo zvyšku, takže aj hladná zver v jeho blízkosti na chvíľu strácala svoju dravosť.

Je to cieľavedomá, sústredená vôľová schopnosť ľudského ducha, postavená do služieb Vyššieho Zámeru a večných hodnôt, ktorá obdržala od Boha to privilégium, aby ju príroda poslúchala. Človeku s tou správnou motiváciou potom pomáhajú všetky lesné zvieratá: či už je to malé dievčatko z Andersenovej rozprávky alebo Tarzan.

Hrdinom, aký nemal sebe rovného v premáhaní zvierat, bol Herakles. Premohol Nemejského leva, hydru, vyhnal Stymfalsk é vtáky so železnými pazúrmi, zhromaždil Geryonove stáda. Vskutku Herakles bol veľkým zasvätencom. A viete, ako sa ním stal ?

Jedného dňa, keď Herakles pískajúc na píšťalku pásol svoje stádo, prišli k nemu Rozkoš a Cnosť. Rozkoš (bezcieľne ukájanie a podliehanie duševným vlnám) sa mu prevelice líškala. Ale hrdina si vybral Cnosť (ukáznenie, zušľachtenie a presmerovanie duševných síl zjedn o ten ý ch jed in ý m sk u to čn ý m cieľom p o d v lád o u d u cha) . A vykonal veľké činy.

Herakles jediným úderom umlčal trojhlavú beštiu, psa Cerbera, ktorý stráži vcho d d o pod sv etia, aby priviedol dušu kráľovnej Alkestis z onoho sveta opäť na zem. Bola to tá istá šelma, pred ktorou musel uniknúť aj Dante Alighieri, než mohol v jemnom tele preputovať hierarchické astrálne úrovne pekiel, očistcov a

10 Sophia

rajov: Neb šelma tá, z níž pochází tvá bída, nikomu nedá projít cestou tady, a s odhodláním vražedným ji hlídá tak zlá je povahou a plna zrady ji ukojit se nikdy nepodaří a syta ještě více zuří hlady (La Divina Commedia, Inferno) Ale aká je to šelma ? Spomedzi všetkých šeliem práve jediná - chtivosť - má tú vlastnosť, že „sýta ešte viacej zúri hladom“ ! Ľpenie na hmotnom väzní dušu v tele a podstatou zasvätenia je víťazstvo nad

zané do rovnomerného prúdu. Človek ako harfa Astrálne telo pozostáva z pudov.

Duchovné telo z cností. Telo zvieraťa je sformované pudmi;všetko je na ňom dokonale vyvinuté tak, aby ten-ktorý špecifický pud uspokojovalo. Každé zviera v prírode stelesňuje jednu duševnú kvalitu, ktorá je u neho vyvinutá do extrému. Len duchovná forma človeka obsahuje všetky vlastnosti v harmonickom vyvážení.

Nie je to nádherné, že Stvoriteľ si najprv rozložil jednotlivé farby ako na veľkej palete v prírode, skôr ako začne maľovať niečo zmysluplné ?

Naladil každú strunu zvlášť, až kým nevydávala jeden jediný čistý tón. A človek má byť teraz tou harfou, v ktorej zaznejú všetky struny súčasne, v spoločnom akorde.

Viete už teraz, čo bola Orfeova lýra ? Tá, pri ktorej celá príroda znežnela a zvieratá sa poschádzali do kruhu očarovan é jediný m ľú bezn ým tónom, a vlk sedel vedľa baránka ?

O vyhynutých a zdomácnených zvieratách

chtivosťou, ktoré umožňuje prežiť stav odpútanosti duše od tela, čiže stav smrti už za života. Herakles a Orfeus boli takými zasvätencami a preto mohli navštevovať „podsvetie“.

Dórsky stĺp ako symbol duchovného človeka Duchovný organizmus duchovne vyvinutého človeka znázorňuje dórsky stĺp. Telo dórskeho stĺpu tvoria jednoduché rovnobežné zvislé línie, jedna vedľa druhej, odzhora až nadol. To sú zjednotené, harmonicky prúdiace duševné sily. Tieto sú tesne pod hlavicou stĺpu zviazané prstencom siedmich priečnych zárezov. To je sedem Cností, údov či zmyslov duchovného organizmu, ktorými sú duševné sily zvia-

A kto má dosť odvahy, nech rozvinie našu hermetickú analógiu medzi zvieratami a duševnými silami ešte ďalej: Pred dávnymi časmi vyhynul drak, zviera, ktoré chŕli oheň, symbol nespútanej sily, nekontrolovaného, slepého hnevu a agresie.

Lebo neboli to prírodné katastrofy, ale ľudia, ktorí vyhubili posledných vtákojašterov v pravekých močariskách a vydobili si tak od nich vládu nad touto planétou, keď si súčasne sami v sebe vydobili schopnosť ovládnuť najhrubšie formy divého, zvieracieho temperamentu. Človek spolupôsobil ako jeden z rozhodujúcich faktorov aj pri vyhubení mamutov. Bolo to v čase, keď si ľudské spoločenstvo začalo uvedomovať, že púhy svalový objem prestáva byť rozhodujúci a že rýchlosť, šikovnosť a inteligencia nad ním víťazia. Žiaľ, aj jednorožec, prekrásne zviera, ktoré stelesňovalo Čistotu na Zemi, opustilo tento svet medzi prvými.

Objavila sa však ovca, symbol miernosti a trpezlivosti. Z divokého pratura sa vyvinuli zebu a vôl, symbol vôľou ukáznenej sexuálnej sily, zužitkovanej na prácu a tvorbu.

Nebezpečný vlk zdomácnel na psa a stal sa človeku verným pomocníkom.

Vyvinuli sa ušľachtilé druhy koní. Je dojímavé, s akou vytrvalosťou a oddanosťou dokáže toto ušľachtilé zviera slúžiť človeku do posledného dychu.

Diviak, so svojou obľubou ryť v zemi a v blate zn amen al temnotu a nevedomosť a pre nečistotu dušev ných v ibrácií naviazaných v bravčovom mäse ho starý zákon aj zakazoval jesť. Z diviaka tu dnes máme sviňu d omácu, k torá už je b ezkonkurenčným reprezentantom obezity, lenivosti a obžerstva, čiže niečoho, čo začalo existovať až so vznikom spoločenského nadbytku a ľudí žijúcich z práce svojich súk meň ovco v.

Bravčovina je teraz najčastejším a najobľúbenejším pokrmom človeka.

Lev, ktorý sa ešte za dôb Rimanov vyskytoval v Podunajskej delte už z Európy asi navždy odišiel.

Premnožili sa aj viaceré druhy škodlivého a nepríjemného hmyzu, ktoré boli p redtým prírodn ou rovnováhou udržované v malom počte, alebo sa náhle objavili na miestach, kde sa predtým vôbec nevyskytovali. Objavili sa nové mutácie ako AIDS, víry, ktoré likvidáciou imunitného systému, čiže polície telesného organizmu spôsobujú, že v tele prestávajú platiť akékoľvek zákony. Táto nová smrť

zasiahla v prvej línii práve tie spoločenské vrstvy, ktoré si najviac želali, aby v spoločnosti neexistovala polícia ani žiadne zákony: prostitutky, narkomanov, homosexuálov, dekadentných umelcov a kriminálne podsvetie s nimi súvisiace.

Nebola to náhoda, že v Egypte, práve v čase, keď sa už topil v neresti - pijúc krv zotročeným národom a žijúc na ich úkor - nastala záplava vší, kobyliek a žiab. Predchádzajúce leto sa v dennej tlači objavila správa, že v jednom Chorvátskom meste sa začali množiť stonožky v takom počte, že ľudia po západe slnka nevychádzali z bytov.

Lokomotíva uviazla na koľajniciach, lebo sa šmýkala po rozmliaždených telách hmyzu. Tá istá sila, ktorá sa rozmnožila v telách odporného hmyzu, sa rozmnožila najprv v dušiach juhoslovanských vojakov-banditov, ktorí hromadne znásilňujú ženy v celách a upaľujú milencov v zamknutých pivniciach.

Rozlúčka s Flórou Ľuďia to už nepokladajú za nevyhnutné, aby pestovali zeleň vo svojom okolí a tešili sa z nej, ale chcú si kúpiť Ružu za peniaze. A Ľalia bude onedlho kvetinou, na ktorú sa budeme začudovane chodiť dívať do botanických záhrad, lebo sa medzi ľuďmi viac nevyskytne. Životom prekypujúce dažďové pralesy miznú s rovnakou rýchlosťou s akou sa naše srdcia menia na púšť.

Toto je predsmrtný odkaz stromových duchov prastarých cédrov Amazonky odovzdaný jemnému uchu Dorothy McLeanovej, zakladateľky Findhornu: „Vy ľudia neviete, že každý druh dreviny je transformátorom špecifických kozmických energií, kroré sú potrebné pre vývoj jednotlivých duševných kvalít človeka. Koľko druhov stromov vyhubíte, toľko duševných vlastností bude musieť zostať vo vašich srdciach nevyvinutých.“ V jemných telách rastlín skutočne vibruje rovnaká substancia akou sú

ľudské city. Sú to prírodné bytosti, víly a elfovia, ktorých úlohou je votkávať všetku našu lásku, vlákienko po vlákienku, do listov a kvetov všetkého čo žije a d ýcha okolo nás. Uhoľný popolček a kyslý dážď nie sú tou najzávažnejšou príčinou spôsobujúcou hynutie našich lesov. Je to ľudská zloba, ktorá robí všetky prírodné bytosti smutnými, takže sa prírode odnechcelo žiť.

Len si to vyskúšajte, presvedčte sa - ak máte tú trochu trpezlivosti nenávidieť jednu domácu kvetinu a druhú ľúbiť a dívajte sa, čo sa stane !

V životopise Zarathuštru máme správu o tom, že v jednom údolí, kde ľudia prepadli zlu, sa jeden jedlý plod v priebehu niekoľkých generácií zmenil na plod spôsobujúci nevoľnosť. Ľudská láska má vplyv na spôsob tvorby chemických zlúčenín v celej prírode !

Vieme, že ak sa pôda obrába s láskou, celá žiari životom a plody z nej doslova iskria nabité pránou; inak sa mení iba na mŕtvu hmotu. Vám to pripadá smiešne, keď vám poviem, že v deň, keď vo vašom dome svár vystrieda lásku, víly sa odsťahujú z vašej záhrady a nechajú ju spustnúť.

Dávajte pozor, ľudia, aby ste raz nesedeli uprostred plných sýpok hladní; lebo vaša pšenica bude iba mŕtvou hmotou a vy ani po desiatich chleboch sa už nebudete môcť nasýtiť a ani tony zeleniny vás nebudú vedieť uzdraviť !

Najväčším víťazstvom je víťazstvo nad sebou samým.

Stará múdrosť

Sophia 11

O neviditeľných príčinách vojny v Juhoslávii Skrytá jednota sveta

Keď sa pudy chopia žezla Je zrejmé, že to šialenstvo, aké sa teraz odohráva na území bývalej Juhoslávie, už nemá nič spoločné so zdravým ľudským rozumom, ale ide len o vybíjanie slepých zvieracích pudov. V tej vojne bezpochyby nebude žiaden víťaz, iba samí porazení. Jediné logické riešenie by teda bolo okamžite prestať s ďalšími útokmi a sústrediť sa iba na obranu. Ale zdravý rozum je tu už dávno vyradený z činnosti a preto ani nemá zmysel naň apelovať. Sú to slepé pudy ako nenávisť, agresia, strach, pomstychtivosť, sexuálna zvrátenosť, zúfalstvo a beznádej, ktoré prevzali vládu d o svojich rúk a používajú bezduché ľudské schránky na svoje vlastné účely. Nemajú žiaden iný cieľ, ako momentálne ukojenie bez ohľadu na to, že z dlhodobého hľadiska to znamená všeobecné zničenie.

Ale kde sa vzalo v ľuďoch toľko nenávisti a vôle k zlu ? Kto si vôbec želal, aby bola vojna ? Ak nerozumieme príčinám, prečo došlo ku globálnej katastrofe v krajine ležiacej len dvesto kilometrov južne od nás, musíme sa pýtať: Čo je zárukou, že táto zlá

12 Sophia

horúčka nevypukne aj na Slovensku alebo v ktorejkoľvek inej krajine ?

Veď aj v Juhoslávii to začalo celkom nevinne: systematickým štvaním jedného národa proti druhému v masmédiách. A tentokrát už nikto nemôže povedať, že by to boli nejakí divosi, čo si vyrovnávajú účty na nejakom vzdialenom exotickom kontinente. Sú to Slovania a uprostred Európy !

Odkiaľ teda berú démonické sily, ktoré sa zmocnili našich južných bratov, toľkú moc ? Cítime, že to nie je iba ich vec, ale že sme za to nejakým neviditeľným spôsobom spoluzodpovední; a že to nebudú len Srbi a Chorváti, ale aj my, ktorí za túto vojnu budeme musieť zaplatiť.

O prenášaní myšlienok Duševný svet tejto planéty je poprepájaný do jedného veľkého celku.

Prenášanie myšlienok nie je parapsychologický fenomén, ktorý sa skúma v tajných laboratóriách. Prenos myšlienok je každodenná realita, ktorá sa týka každého, opakujem: každého z nás !

Ale bežný človek nie je dosť všímavý, aby pozoroval a uvedomil si jemnejšie súvislosti. Nestalo sa vám ešte, že po hodinách tichej jazdy autom vo dvojici ste zistili, že obaja myslíte na to isté, hoci predtým ste o tom vôbec nehovorili ? Možno to poznáte, keď myslíte

na priateľa práve vo chvíli, keď zazvoní telefón. Či sa nedeje dosť často ľuďom, ktorí sa milujú, že vedia jeden o druhom v akom sú rozpoložení, keď sú aj na míle vzdialení ? Nemali ste ešte sen, ktorý sa potom ukázal ako pravdivý ? A pamätáte si vôbec svoje sny ? Pokúsili ste sa aspoň raz v živote vziať do hrsti toľko dobrej vôle aby ste sa presvedčili, či aj vy nedokážete čítať myšlienky ? Neočakávajte nič nadprirodzené ! Tranz, extázu, svetelné zjavenie... Je to jednoducho len to, že vás „napadne myšlienka“ - nič viac !

Každá ľudská myšlienka sa formuje do jemnohmotného útvaru, ktorý je tak reálny ako stôl alebo stolička. Keď sa taký myšlienkový objekt dotkne aury druhého človeka, povie tento človek: „napadla ma myšlienka“ ! Pritom si ale nemusí vždy uvedomiť, odkiaľ prišla.

Odkiaľ sa berú myšlienky Bežný človek si neuvedomuje a ani si nekladie otázku, odkiaľ sa berú jeho myšlienky a pocity. Bezmyšlienkovite sa podriaďuje, podlieha svojim vnútorným popudom a nápadom; mechanicky ich nasleduje a pokladá za svoje „ja“. Neraz vidíte takého človeka, ako s veľkou vehemenciou bráni niektorú myšlienku, s ktorou sa stotožnil, neuvedomujúc si, že ju len prednedávnom podvedome prijal v nejakej televíznej reklame alebo kdesi inde.

Je to až meditácia, ktorá od vás požaduje, aby ste v astrálnom a mentálnom tele mali nie len vedomie, ale boli aj seba-vedomí; aby tam bolo prítomné aj vaše (skutočné) Ja, pozorovateľ, ktorý si uvedomuje, bdie, rozlišuje a vyberá.

Duchovný človek žije v nepretržitej meditácii a modlitbe. Je to Duch v človeku, so svojím zmyslom pre Pravdu, zmyslom pre Krásno, zmyslom pre Dobro a všetky večné hodnoty, ktorý je vidiaci a vykáže myšlienky na miesto, kam patria: do pozície služobníkov, nie pánov. Len potom človek prestáva byť automatom, ktorý iba reprodukuje informáciu, akú doňho vložia. Ale keď hmota chce vládnuť hmote - a myšlienky sú predsa tiež len (jemno)hmotné - je to ako keď slepý chce viesť slepých. Spoločne spadnú do jamy.

lektívnym dielom !

V reťaziach kniežaťa temnôt Existujú teda myšlienkové centrály vedeckých informácií, myšlienok láskavých a múdrych, ale aj národnostnej nevraživosti. Tie myšlienky sú energiou, ktorá sa nemôže stratiť, ale neustále hľadá cesty a spôsoby, ako sa premeniť na čin. Náramne pokúšajú, zvádzajú a dorážajú na ľudí, ktorí k podobnému druhu zmýšľania inklinujú a pudia ich k činu. Človek, ktorý si s rozhodnosťou udržuje a bráni čistotu duševného sveta, neposkytuje temným centrálam živnú pôdu, na ktorej by sa mohli zachytiť. Oni môžu totiž pôsobiť na človeka iba vtedy, keď príslušná neresť je latentnou súčasťou jeho

Jednota duševného sveta Ale vráťme sa k príčinám juhoslov an sk ej v ojny: Myšlienk y rovnakého druhu, t.j. tie, ktoré sú podfarbené rovnakým citom a vôľovou motiváciou, sa podľa zákona príťažlivosti rovnorodého (rezonancie) automaticky zhlukujú do rovnorodých centrál jednej farby. Tak vznikajú obrovské energetické centrály myšlienok najrôznejšieho druhu, dobrých aj zlých. Do takých centrál prispievajú všetci obyvatelia tejto planéty, ktorí majú rovnakú motiváciu a sú prostredníctvom nich navzájom spojení.

V akademickom svete je dobre známy Murphyho zákon schválnosti: že ak sa výskumníkovi podarí rozriešiť nejaký problém, ktorý bol otvorený trebárs aj štyridsať rokov, prídu ešte v ten mesiac na to isté aj dvaja ďalší vedci z iných krajín. Vyzerá to, akoby riešenie problému tesne predtým už „viselo vo vzduchu“.

Vedci, ktorí pracujú na rovnakom probléme a nosia ho vo dne v noci v hlave, sú totiž spojení v jednej myšlienkovej centrále. Do tej centrály všetci traja pr ispievajú svo jimi jednotlivosťami a budujú spoločnú stavbu. Keď je riešenie hotové, „napadne ich“ a všetci traja utekajú na patentový úrad. Jeden z nich potom zožne slávu, povedzme ten, v koho krajine sú úradníci najpružnejší. Pravda je však taká, že vynález bol ko-

charakteru. Od človeka so snehobielou aurou sa každá zlá myšlienka hneď odrazí a tým skôr zasiahne spätne svojho pôvodcu.

Ale ak niekto - hoci aj v skrytosti dopriaval miesto myšlienkam nejakého druhu, povedzme hnevlivým, stáva sa hnev v podobe hnedočerveného fľaku trvalou súčasťou jeho aury. Toto miesto v aure je potom bránou, ktorou sa podľa zákona rezonancie pri vhodnej príležitosti môže k nemu vlievať príval emócií rovnakej farby (z centrály hnevu) a zdesať- či zdvadsaťnásobiť jeho zúrivosť, hoci aj pre malichernú príčinu.

Stále viac a stále ľahšie človek podlieha vplyvu takej centrály a stále viac zmužilosti to vyžaduje, aby sa od nej oprostil. Vlákna, ktoré ho s ňou spájali, používaním mocnejú na silné povrazy. Vo chvíli záchvatu smýkajú

s človekom tak tuho, že sa s ním už nedá rozprávať a apelovať na zdravý rozum je zbytočné. V takej chvíli možno urobí aj niečo, čo neskôr bude ľutovať a povie, že to nechcel.

Najslabšie miesto na tele Európy Centrály nenávisti a deštrukcie teda hľadali vhodné miesto, kde by sa mohli vybiť; nenávisť obchádzala ako ručiaci lev a hľadala najslabšie miesto na tele Európy, skulinku, kadiaľ by mohla vyliať všetok svoj jed. A tým slabým článkom reťaze bola Juhoslávia.

Keď so m bo l v septembr i deväťdesiateho roku na jednej party v Londýne, prisadol si ku mne muž a d ôv er ne mi po šepo l: Treba sa priprav iť. Bude vojna.

Kedy ? Sko ro . Cez Dalmáciu pôjdu tanky...

Myšlienka na skorú vojnu v Európe mi pripadala absurdná. Ten človek tipoval, že to asi mohamedáni znova napadnú Európu a zaberú Balkán. Že budeme bojovať sami proti sebe, nikoho nenapadlo. Keď potom ešte spomínal Nostradama a nakoniec mi podal fľaštičku so zázračnou esencio u, k to rá „lieči všetko“, bolo mi všetko jasné: blázon. Lenže do roka a do dňa sa ukázalo, že aj blázon môže niekedy povedať pravdu.

Tak zv an á panenk a Mária z Medžugorja vyzývala celé osemdesiate roky k pokániu a upozorňovala, že sa tam v deväťdesiatych rokoch strhne pohroma. A výsledok ? Pápež taktizoval a nechcel sa dlho vyjadriť.

Niektorí uverili, ale neurobili nič viac, ako že horlivejšie točili ružencami a zvyšok sveta sa tomu smial.

V knihe „Osud národov“ z roku 1947 Alice A. Baileyová píše: „Nad Juhosláviou a celým Balkánom visí temný mrak. Záleží na ľuďoch, či z neho zaprší alebo ho rozvejú svieže poryvy vetra.“ Koľkí Juhoslovania zvykli so zaiskrením v očiach tasiť dýku pri škriepke a nepichli len zo strachu pred zákonom. Ale večer, keď išli spať, želali si vidieť raz suseda s dýkou v

Sophia 13

chrbte. Koľkému mužovi sa zalesklo oko pri pohľade na ženu, ktorej sa nemohol zmocniť len zo strachu pred trestom, ale ak by smel, vzal by si ju určite aj proti jej vôli. Ľudská túžba je ako vystrelený šíp, ktor ý raz doletí. Ona nespí, ale neúnavne hľadá vhodné podmienky a spôsoby, akoby sa mohla naplniť. A pretože to vnútorné je nakoniec vždy silnejšie ako to vonkajšie, ak príhodné podmienky nemá, začne pracovať na ich vytvorení. A tie sa nakoniec vytvorili: vojnový stav, stav bezzákonnosti, kde všetko je dovolené a všetky túžby a chtíče sa môžu beztrestne vylievať a vybúriť a kedy sa ukáže pravá tvár toho, čo v ktorom človeku je. Túžba je rieka, ktorú môžete zahatať, ale ona sa hromadí a raz pretrhne všetky hrádze.

A tak sa dôsledne naplnilo len to, na čo ľudia toľko mysleli, aj keď tvrdia, že to tak nemysleli. Ani anjeli nie sú radi, že nám musia vylievať na hlavy čaše hnevu; ale nezostáva im nič iné, ako verne poháňať súkolesie prírod-

ných zákonov, ktoré nám s neúprosnou pravidelnosťou vracajú len to, čo sme uviedli do pohybu svojím vlastným chcením.

Ako sa Jerry Newman stal spolupáchateľom vraždy na druhom konci sveta, zatiaľčo sedel doma pri televízore Sú to však len Srbi a Chorváti, ktorí sú zodpovední za všetko, čo sa stalo ?

Každý človek na zemi, ktorý svojím energetickým dielom prispel k vytvoreniu myšlienkovej centrály ná ro d no stnej, ra so vej, ná boženskej alebo inej nevraživosti, je týmto dielom spoluzodpovedný za zabíjanie a ničenie v J uhoslávii !

Nech je to pán Jerry Newman, bruchatý pánko s vilou na Floride, sporiadaný občan, ktorý celý život nevytiahol päty z domu a nikoho neudrel.

Ale nenávidel černochov zo susedn ej štv rte. Ned bal b y, k eb y sa

konečne raz našiel niekto, kto by im dal poriadnu nakladačku alebo im aj podrezal krky, len keby to nemusel byť on. S obľubou sledoval televízne krváky a pociťoval vzrušenie pri čítaní komiksov. Stačí, ak s dostatočným vnútorným zanietením hrával deštruktívne počítačové hry „na odstreľovanie ufónov laserovým delom“.

Nezáleží na tom, že myšlienky, k to r é v ytvár al Jerr y New man , nevykonal on sám, pretože na to nemal podmienky; ale jeho myšlienky prispeli k tomu, že primäli niekoho na mieste, kde na to podmienky sú, aby zab il. Jerr y Newman je sp o lu páchateľom vraždy a za navádzanie či plánovanie vraždy by mohol ísť na elektrické kreslo rovnako ako ten, koho rukou bola v ykonaná. Ak vykonávateľ bol pod vplyvom drogy alebo alkoholu, teda v stave s oslabenou vôľou, vzniká dokonca otázka, či tí, čo ho na to naviedli, nie sú ešte väčší vinníci ako on.

Preto Ježišove slová: keď pozrieš

Chalíl Džibrán

O zločinu a trestu „Často jsem vás slyšel mluvit o tom, kdo spáchal zlo, jako kdyby nebyl jedním z vás, jako by to byl cizinec a vetřel se do vašeho světa.

Já však říkám, že stejně jako svatý a spravedlivý nemůže vystoupit nad to nejvyšší, co je v každém z vás, tak také špatný a slabý nemůže klesnout pod to, co je ve vás nejnižší.

A jako jediný list nezežloutne bez tichého souhlasu celého stromu, tak ani zločinec nemůže činit zlo bez skrytého souhlasu vás všech.

Všichni putujete společne jako procesí k božství, jež je ve vás.

Vy sami jste cestou a poutníky.

Když jeden z vás upadne, upadne kvůli těm, již jsou za ním; je to výstraha před kamenem úrazu.

Ba on upadne i kvůli těm vpředu, kteří ač rychlejších a jistějších nohou, přece kámen z cesty neodstranili.

A ještě vám řeknu toto, i když ta slova dolehnou těžce na vaše srdce: Zavražděný je odpovědný za své zavraždění a oloupený není bez viny na svém oloupení.

14 Sophia

Spravedlivý není bez viny při činech hříšníka a ten, kdo má čisté ruce, není čist od skutků zločince.

Věru, vinník je často obětí ublíženého, a ješte častěji odsouzený nese břemeno za nevinného a neobviněného.

Nemůžete oddělit spravedlivého od nespravedlivého a dobrého od zlého.

Neboť společně stojí před tváří slunce, právě tak jako společně tká černé a bílé vlákno.

A když se černé vlákno přetrhne, tkadlec prohlédne celou tkaninu i tkalcovský stav.

Jestliže někdo z vás přivede k soudu nevěrnou ženu, nechť se na vahách zváží i srdce jejího manžela a mírou změří jeho duše.

A nechť ten, kdo by chtěl zmrskat vinníka, napřed nahlédne do duše postiženého.

A jestliže by někdo z vás chtěl trestat ve jménu spravedlnosti a zaseknout sekeru do špatného stromu, nechť se napřed podívá na jeho kořeny.

A jistě najde v tichém srdci země vzájemně propletené kořeny dobra a zla, neplodnosti i úrodnosti.“

na ženu, už ako by si scudzoložil; keď prekľaješ suseda, už akoby sa stalo !

Smrť a premárnená šanca Jerryho Newmana Zodpovednosť Jerryho Newmana tu nie je len de iure, ale aj de facto.

Newman by nielen mal, ale aj skutočne doplatí na svoje počínanie !

Toto je, ľudia, to, čo sme stále ešte do hĺbky neprežili a nepochopili - že Spravodlivosť nie je len zbožné želanie, ale prísna realita - a spolu s tým, ako nám začína svitať táto veľká pravda, prejde nás navždy chuť vyslať čo i len jedinú škaredú myšlienku !

Každá myšlienka je spojená jemnohmotným vláknom so svojím pôvodcom, ktorý ju vytvoril. Po dráhe tohto vlákna stihne Jerryho Newmana s matematickou presnosťou trest, aj keby sa schoval pod zem. Keď sa Newmanova myšlienka na druhej str an e zemegu le zhmotní, pr i najbližšom vhodnom postavení planét (planéty otvárajú a zatvárajú brány medzi jemnohmo tnosťou a hrubohmotnosťou) zaleje Newmana v spätnom odraze príliv energií z centrály nenávisti a zničenia, s ktorou sa z vlastnej vôle tak dôverne spojil.

Vylejú sa na neho ako fúrie a hryzú mu svedomie. Počas bezsenných nocí a vo chvíľach, keď musí byť osamote, nevie nájsť vnútorný pokoj. Je mrzutý, agresívny a zároveň má strach, nemôže spať kvôli nočným morám, má srdcovú arytmiu. Veď v poslednej dobe vidí okolo seba toľko prejavov nevraživosti a zloby; akoby sa vreco pretrhlo s takými, čo mu hádžu polená pod nohy, podvádzajú a škodia, práve jemu. Ej, dobre už pozná ľudí, akí sú. Ale podobnosť medzi sebou a nimi nevidí, iba čo stále viac nadáva a hromží.

Teraz je pre Newmana len jediná cesta k záchrane: nahliadnuť, že okolie mu len zrkadlí jeho vlastnú dušu a byť mu vďačný za to, že ho primälo k sebapoznaniu. Uvidieť, že cédrová trieska v oku brata je cédrovým br vn om v jeh o vlastn om o ku .

Uvedomiť si a priznať, že jeho spôsob myslenia bol nesprávny a dať si pevné predsavzatie, že v tomto smere začne nový život. Ak potom dokáže vážnosť svojho úmyslu tým, že sa bude namáhať zo všetkých síl, aby dennodenne premieňať svoje predsavzatie na činy, jeho aura sa zvoľna rozjasní, rozkvitnú v nej úplne iné farby - a hnisavo-krvavé vlákna, ktoré ho spájali s centrálou nenávisti bezmocne zoschnú a odpadnú. Už nad ním nemajú moc. Jerry Newman je voľný a ľahko sa mu dýcha. Bolo mu odpustené; vlastne to bol on sám, ktorý sa pustil, odpojil od prílivu zla. Nič mu viac nehrozí. Svoje zlé chcenie už odčinil dobrým chcením.

Jerry Newman by teda mohol šťastne žiť, keby spoznal, vyznal a

oľutoval svoje počínanie a snažil sa vyvážiť ho dobrým skutkom. Áno, úprimná modlitba by mu pomohla.

To ale Jerryho Newmana ani nenapadne ! On predsa neverí nábožen sk ým b ácho rk ám o Boh u a odplate. Tie sú určené len primitívnym ľuďom, ktorí sa nechajú balamutiť tými, čo majú v hlave viac filipa.

Pozrime sa teda na Newmanovu smrť: energetický blok v jeho aure sa postupne somatizuje; príslušné miesto je odrezané od životných energií a vzniká choroba. Newmana môže náhle stihnúť infarkt myokardu alebo zomiera pomaly na pečeň, ktorá mu tvrdne od hnevu.

Alebo inak: raz večer pôjde po uli-

ci. Z druhej strany chodníka ho míňa hlúčik opilcov vo výbornej nálade.

Agresia, ktorou Newmanova aura preteká, zarezonuje a vybudí v duševných telách okoloidúcich latentnú agresiu, ktorej tam tiež nie je málo.

Opitých kamarátov „napadne myšlienka“: Čo keby sme tomu starému snobovi v norkovom kožuchu dali nakladačku ? A zabŕdnu doňho.

Newman siahne po pištoli, ktorú práve zo strachu pred útočníkmi v poslednom čase nosí u seba. Teraz sa potvrdili jeho obavy ! Ale nestihne vystreliť. Jeden z protivníkov ho udrie železným predmetom trochu silnejšie do hlavy, takže ho chtiac-nechtiac zabijú. Zasiahnu ho na tom istom mieste lebky, na ktorom v Bosne jeden podnapitý kresťan zasiahol jedného moslima... Ľudia potom povedia: Boh neexistuje. Ako by inak mohol dopustiť takú nespravodlivosť ? V Juhoslávii je vojna, ktorú nikto nechcel. A u nás v susedstve včera prepadli pána Newmana. Taký dobrý človek to bol. A ani nie tak starý. Celý život ani muche neublížil - a taký zlý osud ho stihol...

Tak sa teda opilci stali nástrojom v rukách Božej spravodlivosti bez toho, že by niečo tušili. To, že sa dopustili neprávosti, je vec sama o sebe a za svoje počínanie budú musieť pykať rovnako, ako Newman za svoje. Ale Boží majestát je v tom, že dokáže použiť aj zlé na uskutočnenie svojho Vznešeného Zámeru.

Emil Páleš

Udržujte krb svojich myšlienok čistý, tým založíte mier a budete šťastní !

Abd-ru-shin

Sophia 15

Bô Yin Ra O VYSOKÉ SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ Svaté, třikrát svat é spojení ženy a muže k nejužšímu splynutí v pospolnosti pozemského života! Svatá touha pohlaví po spojení! Svaté mystérium plození a rození! Svaté neviditelné pouto, které spojuje co dávno bylo, aby připravilo místo nově vznikajícímu! Šťastní muž a žena, kteří to pochopí a dovedou se poznávat v láskyplném spojení, tak jako prapůvod všeho Bytí sebe sama poznává jako „muže“ a „ženu“, ve věčném láskyplném spojení! - - Požehnaný je dům, který se stává zde na Zemi nejvznešenějším chrámem božím, uskutečňuje-li se v něm pravé manželství, uzavřené před tváří věčnosti lidmi, kteří vědí o vysoké důstojnosti svého lidství! - - Co tu nalézá naplnění, je tajuplný zázrak, zjevný jen málo lidem na této Zemi, a skrytý i těm, kteří jej způsobují! - - Jak nevýslovně pošetile zní mým uším, jak je n eko n ečně vzdáleno veškeré moudrosti, - když slyším mluvit o „dokonalosti“ tam, kde se muž a žena míjejí ve svých pozemských cestách kvůli domnělému vyššímu vývoji svých duší! - - Jedna polovina se domnívá, že samotná dosáhne zdokonalení, - a vůbec netuší, že ho může dosáhnout jen ve splynutí s druhou kdysi v Duchu s ním spojenou a jen zde v pozemském životě od něho tělesně oddělenou polovicí! - - Daleko více je na této Zemi politování hoden muž, politování hodna žena, nepodaří-li se jedné polovici nalézt zde v jejím životě odpovídající druhou polovici, s níž spojena by teprv tvořila celek, nakonec doplněna tím, co jí nemůže vlastní chvění osamoceného pólu dát! - Jsou stejně tak hodni politování jako tak mnoho jiného v tomto, pozemském světě, jemuž je stejně tak bráněno, aby skutečně bylo dosaženo vývoje, k němuž by byla možnost, i když utajena, velmi dobře dána... Často se vědoucím v takových případech zdá, jako by sama příroda se chtěla slitovat nad těmito ubohými, odkázanými jen na jejich nevykoupené, poloviční lidství. Probouzí v nich tvůrčí fantazii, aby si ve vnějším světě vytvořili určitý idol druhého pohlaví, který pak

16 Sophia

jen velmi nuzně nahradí zde na Zemi postrádané doplnění tak potřebným tělesným protipólem. - Kdo zná dějiny extáze a mystiky, tomu nebude zatěžko nahromadit zde bezpočet příkladů.

Takové prožitky jsou pak ovšem mylně vyloženy a hodnoceny jako nejjemnější „duchovní“ zkušenost, ale co lze takto zažít, je vždy možno vysvětlit jen z čistě tělesného vzrušení a rozrušení! - - Žádný pozemský člověk, - ať je to muž nebo žena, který je tělesně schopen pro manželství, a kterému v něm není zabráněno neúprosně tvrdým osudem nebo neodvratně těžkým důvodem, nebude schopen prožít v plném jasu své Duchovno již zde na zemi, pokud se svévolně (z vlastní vůle) vyhýbá reálnému, přímo přírodou zde danému vyrovnání pohlaví! - - Zde se nedá ni c „usmlouvat“, n i c překroutit a přemudrovat!!!

Nikdo z těch, kdo by na Zemi rádi sami sebe zdokonali li , a přitom spatřují v manželství překážku pokroku, nebo dokonce něco, čemu je nutno se vyhnout, nemůže dosáhnout svého cíle, - ať již ho zaslepuje jen zakuklená samolibost, - anebo ho svádí ke klamné víře „zbožný“ blud, že se musí střežit před léčkami „ďáblovými“ zde, kde se samo Božství k němu sklání nejhloubějí, aby se stal účastným „svatosti“, která tu straší jen jako střeštěný výplod fantastických mozků asketů a bohužel nalézala, dokonce stále ještě nalézá v tomto světě pouhého zdání věru neblahé uctívání! Zhýralci je nejsvětější mystérium člověka jen podnětem k nervovému podráždění a při jeho ukojení nalézt v rozdráždění rozkoš. Je to pobloudilec, který necítí důstojnost svého lidství a nejsvětější poskvrňuje špínou! Ale neméně zbloudilými jsou všichni, kdo chtějí pokročit na cestě k dokonalosti a nepoznávají, že potřebují protipól, mají-li dosáhnout celistvosti lidství! Pobloudilí jsou i zpozdi lí domýšli vci, kteří dokonce věří, že ve svobodném stavu mají záruku, že jsou na správné cestě, a myslí, že jsou vysoko povzneseni, protože se - domněle kvůli „království nebeskému“ - zříkají manželského sp ojen í s druhým pohlavím! - - -

I svobodný sice může projít sám cestou k dokonalosti a jednou svým spůsobem dosáhnout svého nejvyššího cíle, i když ve svých pozemských dnech nikdy nemůže dojít naplnění, které by mu mohlo poskytnout jen manželství. - - A přece si svobodný člověk bude moci vytvořit svým způsobem částečné naplnění jen tehdy, když oprávněné důvody, které nevynalezla teprve lidská pošetilost, skutečne prokáží před Bohem, že svobodný stav není důsledkem svévole. - - Ale mnohem řidšeji, než by si blud přál, možno takové důvody najít před soudem Božím...

Nikdo ať se jich nedovolává, neporadil-li se v nejhlubším pohřížení sám se sebou a nenabyl jistoty, že slyšel v tichu klidného pohřížení do sebe Boží hlas. - - Ale naopak ať nikdo neusiluje o spojení s protipólem druhého pohlaví jen z tělesné žádostivosti a dokud se sám v sobě nepoučil, že takové spojení mu zaručuje spásu jen tehdy, je-li ochoten nést za ně sám věčnou odpovědnost, - zcela jedno, chce-li i druhá polovice ji sama za sebe nést, nebo nechce o takové povinnosti nic vědět! - - Starý je blud, že je „dobré se ženit“, ale „neženit se je lepší“. Ten, který neochráněn před takovou bláhovostí jej poprvé vyslovil, sice nahlédl hluboko do mnohých jiných duchovních tajemství, bohužel zde leží od těch dob na svědomí všech později narozených duchovní břímě obrovské tíže...

Je načase, aby mudrcův omyl zde konečně pozbyl své moci!

Je načase, aby bylo na manželství pohlíženo jako na „svátost“, jako na prostředek, jak získat vlastní posvěcení! Když je však svobodný stav prohlašován za nesrovnatelně „svatější“, je načase, aby manželství bylo konečně zbaveno zhanobení, vzniklého tím, že: - zralá žena, jíž zůstává cizím nejvyšší, nejsvětější naplnění jejího ženství, je stavěna výše než každá žena, která dosáhla mateřské důstojnosti, - stejně tak i sterilní sobec, jenž v sobě stravuje svou mužnou sílu a olupuje Zem o hodnotu své krve, je ve svém poblouznění stavěn nad každého muže, který se stal zde na Zemi otcem nového života! - - Je opravdu načase, aby manželství si dovedlo uhájit své nejsvětější: když je akt plození nazýván „poskvrněním“, takže bez ostychu byla převzata skazka starých „pohanů“, a zrození Božsky nejvznešenějšího člověka bylo připisováno po způsobu starých mýtů „panně“ - v neznalosti toho, že staré mýty podávají hluboce zahalenou zvěst o zrození Boha v lidském srdci, - o zrození „syna Božího“ v panenské duši, kterou může oplodnit jedině Duch boží...

Vpravdě je nejvyšší úcty hodna ona žena, která se mohla stát mat-

kou syna, jehož světlé učení by přineslo spásu celému světu, kdyby lidé, pokud je ještě opravdu znají, chtěli podle něho jednat! - - Ale tím neméně by měl být ctěn otec takového syna, protože: kdo vidí syna, vidí i toho, který ho zplodil, protože krevní dědicství musí v životě předcházet, než se může dědicstvím stát! - - Popírat zplození z krve otcovy je zde jen výrazem obdobného pohrdání, které na jiném místě prohlašuje svobodný stav za „posvátnější“ než manželství!

--„Manželství“ ovšem pro mne neznamená temný, pudem zotročený společný život za účelem vzájemného ukájení kalného žáru smyslů! - „Manželství“ pro mne není míšením pohlaví, které v dítěti vidí jen zlo, které ohrožuje jejich rozkoš! - - Ale „manželství“ není ani neodpovědné plození nového života, kterému nemohou být poskytnuty podmínky, aby se požehnaně rozvíjel! - - Opravdu: na této Zemi není životního stavu, který by vyžadoval více sebeovládání, více spolucítění s druhým, více vědomí odpovědnosti, než právě opravdové manželství! - - Jen ten, kdo tu splní každý vysoký požadavek, smí doufat, že v manželství také opravdu najde štěstí, které přece tak mnohí hledají a tak málokteří nacházejí, protože veliká většina lidí věří, že je mohou požadovat jako své „dobré právo“, místo aby pochopili, že člověk, - jako všechno štěstí, - je musí sám sobě vystavět, sám sobě vytvořit! - - Dále bude řeč právě o tom, co opravd ové manželství je a co vyžaduje.

Objasním, že k vytvoření manželství takového, jaké má být, je sice zapotřebí pečlivé přípravy, zamezující možné omyly, vyškolené vůle a vycvičené síly, že však vytvoření opravdu dobrého manželství a jeho štěstí je mnohem snadnější, než tomu četná manželství nasvědčují...

Všem, kteří ještě stojí před uzavřením manželství, nechť jim vše, co následuje, slouží jako příprava.

Kdo již dlouho žijí v manželství - ať již je šťastné nebo narušené - ať si z mých slov zvolí, co jim ještě může prospět!

Kdo však nevidí východiska a stojí před nesmírně závažnou otázkou, zda má manželství, které kdysi uzavřel v radostné naději ve štěstí, rozloučit, protože se mu zdá, že již dávno v něm všechna možnost štěstí zanikla, zeptej se po dalším čtení sám sebe, jsi-li k takovému rozloučení skutečně oprávněn a chceš-li nést za to odpovědnost i před tváří Věčnosti! - - Jistě by ovšem nemělo, co již nemohlo být zachráněno před rozrušením, stát v cestě novému štěstí!

Jistě nemá člověk setrvat až do posledního prokletí v životním svazku, který hrom adil jen zklamá ní na

Sophia 17

zklamání a každý den jen přinášel hoře a strast!

Jenomže: velmi četná manželství již byla lidmi rozloučena, ačkoli před Boh em n ejevila kazy, které by byly rozluku opravňovali...

Velmi často by byl vážně pojatý nový počátek manželství dal základ novému a již trvalému štěstí, kdyby nebyly bývaly strhány ukvapeně všechny mosty ke sblížení, protože již pošilhávaly po novém štěstí po boku jiného člověka. - - Kdo chce slyšet a cítí, že se ho to týká, ať naslouchá! Kdo se však musí manželství odříci, ať již mu je odpírá osud, anebo je jeho povinností zůstat svobodným, protože by nikdy nemohl za manželství nést odpovědnost, - odlož toto pojednání, neboť pro něj nebylo napsáno!

Píši zde pro lidi, jimž žádným nezměnitelným a před Bohem daným důvodům není zabráněno usilovat o své zdokonalování v manželské jednotě, - a o touze takových lidí, kteří dovedou uchovat své vlastní manželství čistým! - - Jen těm je určeno, co se tu stává slovem!

Zde musí nastat náprava, nemá-li lidstvo zahynout na chtíč a plytkou zálibu v neustálém, s chutí vyhledávaném rozdražďování pohlavnosti! Ale především musí nový život, - musí mládí samo sebe chránit před úpadkem, a to se může stát, jen když se samo bude snažit probouzet v srdcích úctu před svátosti manželství! - - Jenom generaci, která ví o svátosti manželství a stojí proto v nejhlubší úctě před nejvznešenějším mystériem člověka, může vyvstat ona lidská budoucnost, která - dávno nejlepšími lidmi vytoužená je jistě dosažitelná, - ale jen tenkrát, když si ji lidé sami - připraví! - - Jedině vůle - nikdy ne přání - - může zde vykonat vysoký zázrak!! - - - - - Jsou mně také dobře známy i obluzující přeludy pobloudilého cítění, které otřásají svatyní manželství jako stářím ztrouchnivělými zdmi, které musí zbořit, chcete-li nalézt cestu k svobodě.

Zde však nelze dost důrazně varovat před osudovým omylem! Od divokého státního společenství, v němž - krátce a hrubě řečeno - se ještě musela každá žena vzdát každému muži, který ji dokázal přemoci, vedla pozemského člověka nevýslovně dlouhá cesta konečně k vznešenému chrámu ve světě Ducha, který spojuje jednoho muže s jednou ženou. - - Zvířeckost byla podrobena Duchu, byť se ještě stále vzpouzí být ho pokorně poslušna. - A třebaže jsou i dnes ještě milióny lidí, kteří nestojí na takovém stupni, - třebaže ještě celé národy vidí v

18 Sophia

ženě pouze rodičku a nádobu rozkoše, nebo dokonce tažné zvíře, které lze koupit jako milé dobytče, takže počet žen, jež jsou mužovým „majetkem“, je svědectvím jeho bohatství jako jeho stáda na pastvinách, - přece jen na vyšším stupni bylo dávno rozpoznáno, že božsky duchovnímu zákonu odpovídá jedině manželství, které spojuje jednu ženu s jedním mužem. - - Bě da t ěm, kt eř í ne zkrot no u t ě lesn o u žádostivostí podrývají vlastní manželství, neschopni spatři t člověka druhého poh la ví a nezatoužit po něm! - - Nenazývejte to „náhodou“, nýbrž se snažte vycítit, že je tu v činnosti vyšší vůle, když manželství, starostlivě udržované čistým před každým jiným pohlavním mísení m, je v pohla vním s ty ku uchráněno strašlivé nákazy, která z krátky ch okamžiků nezkrotného chtíče po rozkoši přináší kletbu a zkázu generacím! - - Zde velmi zřetelně sama příroda ukazuje, čeho již sama ze sebe požaduje od pozemského člověka těchto dnů!

Ať je to kdokoli, a ať ho vedou jakékoli důvody, - člově k, který se opov áží ot řá st zlo č in ně manželstvím pojícím jednu ženu s jedním mužem a nedbá závaznosti takového manželství, uvaluje na sebe nejtěžší vinu: prohřešuje se na všem p ozemském lidstvu a způsobuje kosmický zmatek nehledě ani k úděsnému zneuctění Chrámu, vystavěného v čistém, bytostném Duchu, v němž se manželství utváří! - - Jen vysoká milost může takovému zločin ci obtíženému zločinným proviněním na manželství, ještě dát rozhřešení a jen když sám rozhřešení hledá! Ale ne o mnoho menší je též provinění, jaké na sebe uvaluje každý, kdo se opovažuje rozbíjet zde formu, která se mu zdá „přežilá“, protože ji neumí naplnit životem! - Marným zůstane na této Zemi všechno úsilí o vytvoření nové, snad lepší formy spojení pohlaví, pro tože: - co si li d st v o d oká zalo d o být v manželství jednoho muže s jednou ženou, je zakotveno v nejniternějším utváření Božství! - - Kdo zde chce bořit, co vybudovalo vysoké Zření, není si vědom následků svého počínání!

Byl by tak zničen svatostánek Ducha, na kterém tisíciletí viděla budovat budovat nejmoudřejší lidi Země. - - Kdyby ležel v troskách, musela by uplynout další tisíciletí, aby byl jednou znovu zbudován, kdyby to vůbec bylo možné! - - -

áte rádi pohádky?

Myslím, že pro mnohého by bylo procento kladných odpovědí na tuto otázku překvapením. Kladu tuto otázku dosti často, neboť jsem se přesvědčil, že pro lidi mající duchovní zájmy je přisvědčující odpověď přímo typická.

Platí to však pouze o starší a střední generaci, neboť ta nebyla ve svém mládí ještě ošizena o staré, dobré lidové pohádky, jaké sbírala Božena Němcová, Říha a mnoho jiných. Totéž se ostatně týká všech národů se starou tradicí.

Proč hovořím právě o lidových pohádkách a nikoliv osvědčených vypravěčů, jako třeba Andersen a jiní? Protože v těchto starých, anonymních lidových pohádkách a bájích se nám pod rouškou pohádkového děje zachovalo mnohé z okultních a mystických tradic našich prostých, zato však v těchto věcech obeznalých předků.

Mám přítele schopného na dálku rozpoznat správný duchovní stav člověka, který mne často překvapil vyprávěním o setkání třeba s prostou venkovskou babičkou, která v tomto směru vysoce vynikala nad své okolí, mystické, natož církevní kruhy nevyjímaje. Možná, že právě jedna z podobných babiček či stařečků vyprávěla kdysi vnoučátkům pohádku, do níž bezděky či úmyslně vložila něco ze svých duchovních zážitků. Takto se nám zajisté zachovala ve formě pohádek, bájí a pověstí mno há interní zkušeno st našich duchovně pokročilých předků.

Jsem jedním z těch, kteří nejen v mládí milovali pohádky, ale tuto svou lásku si zachovali až doposud. Znám proto mnoho pohádek a když jsem před 40 lety poznal duchovní cestu, počal jsem si všímat okultních a mystických prvků v nich. Je jich nesčetně. Tím nechci říci, že bychom tyto Pravdy nacházeli pouze v lidovém podání.

Mnozí světci či mudrci, chtěli-li svým posluchačům sdělit své duchovní zkušenosti, učinili tak ve formě povídky právě tak, jako lo činil i Ježíš ve svých podobenstvích. Činil tak i Tolstoj ve svých „Povídkách pro lid“ či Wagner ve svých libretech. Pravzory k těmto duchovním poučením, oděným do pohádkového roucha, nalézáme již v epických dílech starověku, jakými byly Gilgameš, Rámajána, či starořecké mythy o Heraklovi.

Nuže, nyní uslyší posluchači pohádku zcela podobnou těm, o nichž jsem se zpočátku zmiňoval, v níž najdeme vesměs známé prvky z pohádek za mlada slýchaných resp. čítaných, s tím však rozdílem, že tentokrát je z nich záměrně sestavena tak, aby obsahovala mystické

DUCHOVNÍ VÝZNAM POHÁDEK Jiří Scheufler

poučky, jež po jejím dokončení, pokud to jde, vysvětlím. Nepochybuji, že mnohý z přítomných si při jejím poslechu připomene ony krásné pohádky za mlada slýchané i hluboký, tehdy nevysvětlitelný ohlas, jenž v něm tenkrát zanechaly. Naslouchejme tedy s myslí ztišeno u a sr dcem

otevřeným věčné k ráse starých, dobrých pohádek! ili kdysi tři bratři, z nichž nejstarší vynikal silou a zdatností v boji, prostřední byl učencem, obeznalým ve všemožné vědě, ale nejmladší, Jan byl po uhým neučeným prosťáčkem. Nejstaršího bratra se lidé obávali, prostředního si vážili, avšak nejmladšího milovali, neboť byl veselý, dobrosrdečný a vždy ochotný ku pomoci.

Král té země měl dceru tak moudrou, krásnou a dobrotivou, že ji celý národ miloval a toužil ji spatřit. Ta se však jednoho dne ztratila a ač král vypsal velkou odměnu za její navrácení či nalezení, nebylo nikoho, kdo by o ní dal zprávu.

Tu dal král vyhlásit, že kdo by ji nalezl a osvobodil, obdrží nejen její ruku, ale s ní i vládu nad celou zemí. Na tuto výzvu se nemálo lidí znovu pustilo do jejího hledání, ale ač prošli kdejaký kout země, neměli úspěch, takže opět jeden po druhém ve své snaze polevovali, až konečně hledání zcela zanechali.

Když nejstarší br atr uslyšel královskou výzvu, zdálo se mu, že není nikoho v celém království schopnějšího být panovníkem než on, neboť se mu nikdo v boji ani silou nevyrovná, a proto se rozhodl, že půjde princeznu hledat. Prostřední bratr sice vrtěl hlavou nad jeho rozhodnutím, neboť’ se domýšlel, že jedině on se svými vědomostmi je předurčen ke královské koruně, avšak neodvážil se mu odporovat. Jakmile se však nejstarší bratr, důkladně vyzbrojen a zásoben, vydal na cestu, následoval i on jeho příkladu, vzav s sebou jako výzbroj nejučenější ze svých knih. Nejmladšímu Janovi bylo srdečně líto útrap a námahy, jež b r atr y n a cestě n epo ch yb n ě očekávala, ale přál jim všechno štěstí i úspěch, který jednoho či druhého při jeho znamenitosti zajisté nemohl minout.

Když však uplynul delší čas a po bratřích jakoby se země slehla, pocítil nejen obavy o jejich osud, ale bylo mu líto dobré a krásné princezny i jejího starého otce. A proto, ač slabý a neschopný, rozhodl se i on, že se vydá na cestu, aby nejen princeznu otci navrátil, ale i bratry, bude-li to možno, ve světě vyhledal. Zbraní ni moudrosti neměl,

Sophia 19

aniž se mu dobré rady dostávalo. Zato však měl čisté srdce a veselou mysl a tak, vzav s sebou vše, co doma měl, totiž tři bochníčky chleba a dvě láhve s vodou, vydal se na cestu.

Po dvou dnech cesty usedl unaven v hlubokém lese na kámen, aby pojedl. Jen však počal jíst, tu slyší kol sebe tenké hlásky: „Dej také kousek, rozděl se s námi!“ Rozhlédl se a tu uviděl kol sebe množství mravenečků čekajících na drobty, padající při jídle na zem. Janovi se jich zželelo a rozdrobil jim celý zbytek bochánku. Mravenci mu děkovali, slibujíce pomoc, až jí bude třeba. „I rádo se stalo“, pomyslil si Jeník a kráčel dál. Třetího dne byl již velmi unaven a hladov až zastavil se, aby snědl svůj poslední bochníček chleba. Jen však usedl na kámen, vynořila se z houští stará babička s otepí dřeva. Jeník jí nabídl polovinu chleba a naloživ si potom dříví na záda, odnesl jí je až k její chaloupce. Zde, složiv dřevo, chtěl opět pokračovat ve své pouti. Leč babička jej vybídla, aby zůstal přes noc, že jej ráno vypraví a tak, jelikož se již chýlilo k večeru, tak učinil. Ráno se Jeník probudil svěží a bystrý, jako nikdy.

Po snídani mu babička pravila: „Vím, kam jdeš, a za tvou dobrotu a nezištnost ti dám dobrou radu. Brzo dojdeš na rozcestí, z nějž vede jedna cesta vpravo a druhá vlevo. Ty však se dej úzkou stezkou vedoucí přímo vpřed, nezastavuj se a z žádné příčiny se neohlížej zpět, nebo zkameníš. Ničím se nedej zdržovat či zlákat z cesty, a také nesmíš odpočinout, nebo usneš navěky. Řeknu ti též slovo, jež nesmíš zapomenout, abys je vyslovil, až bude třeba vidět to, co hledáš, ač je stále zde. Proutek ti bude dobrý, až budeš v nejvyšší nouzi.“ Potom mu babička pošeptala do ucha tajemné jméno, jemuž Jan nerozuměl a ze strachu, aby je nezapomněl, počal si je ihned v mysli opakovat. Babička se usmála a po rozžehnání ještě zdálky na něj volala: „Nezapomeň, nezastavuj se ani neohlížej!“ říve než se nadál, stanul Jan na rozcestí. Široká, svažující se silnice vedla vlevo a užší, točitá se vinula mírně vzhůru pěknou členitou krajinou vpravo. Jan však, pamětliv babiččiny rady, kráčel přímo vpřed a tu shledal, že mezi trnitým křovím a bodláčím vede příkrá ka-

20 Sophia

menitá stezička přímo vzhůru. Opakuje si neustále ono slovo, z obavy aby je při nesnázích cesty nezapomněl, dral se statečně houštinou vpřed. Šlo to ztěžka, avšak naštěstí jej zezadu podporoval silný vítr. Kol sebe v houštinách neustále slyšel hlasy divokých zvířat, až tu náhle před ním na cestě stanul vlk s vyceněnými tesáky. Zaváhal, ale vzpomenuv babiččiny rady, obešel jej a kráčel statečně dál, ač se musel velmi přemáhat, aby se neohlédnul, zda na něj vlk zezadu nezaútočí. Po chvíli opět prožil stejné leknutí při setkání s medvědem.

On však šel, neustále si opakuje ono slovo, vytrvale vpřed. Náhle se po levé straně stezky rozevřela prostranná, pěkně vyzdobená a osvětlená jeskyně.

Krásná dívka jej zvala dál, aby poseděl a při chutném jídle a pití poodpočinul.

Ač unaven a hladov, Jeník pamětliv slov své rádkyně i utrpení princezny, již šel osvobodit, kráčel statečně dál. Tu se mu zazdálo, že slyší za sebou volání svých

Niet krajších rozprávok ako tie, ktoré píše sám život.

Andersen bratří, aby na ně počkal - a již již se obracel zpět. Včas však se vzpamatoval a pokračoval v cestě.

Náhle stanul na pěkném zeleném paloučku s krásnou studánkou. Radostně postoupil, chtěje se z ní napít, když tu uslyšel tenký hlásek: „Nepij, usneš na věky!“ a uviděl mravenečka, který mu radil: „Nepij, ale jdi a spusť se do hlubiny.

Najdeš tam, co hledáš!“ Jan, naplniv jednu z dávno vyprázdněných láhví mrtvou vodou ze studánky, šel tedy dál a již také stanul u širokého otvoru jeskyně, v jejímž dně zela zdánlivě bezedná propast. Nevida jiné cesty, počal se odhodlaně spouštět do temných hlubin po laně s uzly, které našel u svých nohou. Temnotou kol něho se míhaly blesky a hrom burácel, ještě s mnoha dalšími zvuky. Když ale se dotknul nohou dna, tu vše ztichlo, kol se rozsvětlilo a spustil se vlahý deštík.

Jeník shledal, že se nachází na nedohledné zelené rovině a u jeho nohou roste krásný růžový keř. Když se sehnul, aby utrhl několik vonných růžiček, shledal, že pod keřem je malá studánka s vodou lesknoucí se jako tekuté stříbro. Nyní již neváhal a zhluboka se napil. Voda jej tak

posílila a osvěžila, že vše se mu zdálo nyní krásné a snadné, takže ani na okamžik nepochyboval, že nyní se mu podaří princeznu osvobodit.

Této sebedůvěry mu bylo také zapotřebí, neboť’povstav, shledal, že před ním stojí ohromný lev. On však se nezalekl, šlehnul jej proutkem a udeřil na něj tak mocně a moudře, že vzápětí ležel lev u jeho nohou a jeho vroucí krev jej celého zkropila. Tu se jeho šaty proměnily ve zlaté brnění a proutek v lesknoucí se meč, a nyní si též povšimnul, že na rovině před ním se zvedá skleněný vrch, na jehož vrcholu se cosi nesmírně leskne. To Jeníka naplnilo nezlomnou jistotou, že je u cíle své cesty.

Přemýšleje, jak vystoupit po hladké stěně vzhůru, spočinul zraky na mrtvém lvu a rozhodl se použít jeho kostí jako stupňů. Rozpitvav lva shledal, že jeho bílých kostí je takové množství, že stačí k výstupu až na vrchol. Klada jednu po druhé před sebe, stoupal vzhůru, až s poslední kůstkou skutečně dostoupil vrcholu. Rozhlédna se zjistil, že svah zmizel a on stojí opět v nekonečné, do dálky se lesknoucí rovině a přímo před ním se třpytí cosi nesmírného, co není s to rozeznat. Nyní si vzpomněl na slova své dobré rádkyně a hlasitě vykřikl jméno, které si byl po celou cestu tolikrát připamatovával.

A hle, třpyt před ním ustal ve svém víření a on viděl před sebou diamantový zámek, zářící na všechny strany oslnivými paprsky duhy. Bez bázně pokročil k bráně, již dotekem meče otevřel.

Vstoupiv shledal, že je na nádvoří vlastního zámku, střeženého ohromným drakem tak, že jej kol dokola obtáčel. Z tlamy vydechoval plameny, z nozder se mu valil dým a celý byl pokryt železnými pláty, plnými ostnů a bodáků. Jeník však jich nedbal a přistoupiv vytáhl lahev s mrtvou vodou a pokropil jí draka. Ten rázem zkameněl a on po jeho hřbetu přistoupil k bráně zámku. Otevřev ji opět dotekem meče vkročil do řady nádherných komnat, až v sedmé, nalézající se v samé středu zámku, nalezl princeznu spící na lůžku. Princezna byla tak krásná, že jí Jan v touze probudit políbil. Ihned se probudila a k jeho úžasu nejen jej přivítala, jakoby jej od dávných dob znala, ale oslovila jej též jménem, jejž mu babička byla sdělila. Řekla s úsměvem: „Jak dlouho jsem na tebe čekala, neboť ty jediný jsi mne mohl osvobodit. Nyní se tedy můžeme konečně spolu navrátit do otcova domu, abychom dle jeho

zaslíbení slavili svatbu.“ Po těch slovech jej objala a políbila a v o kamžik u stan uli v o tco v ě královském paláci. Tam bylo vše vyzdobeno a k slavnosti připraveno.

Bylo mu sděleno, že bude slaveno nastolení nového krále na trůn - a také, jakmile vstoupil do své komnaty, služebnictvo se jalo jej ihned oblékat do nádherných šatů duhových barev.

Potom byla konána v chrámu slavná svatba. Když pak po obřadech zasedl s princeznou ruku v ruce na trůn, neznalo jeho štěstí a blaženost hranic. Jan však ani uprostřed svého štěstí nezapomínal na bratry a tak, věda kde se nacházejí, našel nejstar šího bratra na levé cestě, vedoucí z rozcestí, a prostředního v nesčetných zákrutech cest vedoucí vpravo. Přesvědčil je, aby se navrátili zpět domů, odkud vyšli.

Konečně jednou i pro ně přišel čas, že je mohl vzít k sobě do svého královského sídla. oh ád ka, jíž jsme právě slyšeli, není ve svém celku vzata z žádné sbírky národních pohádek, není též jejich plagiátem.

Ti však, kdo znají staré pohádky snadno v ní objeví vesměs prvky tam se nacházející. Proč se tak mnohé situace či děje nápadně často v lidových pohádkách různých národů v nesčetných obměnách opakují?

Nelze to zajisté vysvětlit ani vypravěčskou tradicí, ani náhodou. Dnešní promluva navrhuje vysvětlení i zdůvodnění této otázky. Vycházím v něm z faktu obecně známého v mystických a okultních kruzích, že totiž jejich tradice i literatura užívá s oblibou jistých, po celém světě nezávisle na sobě rozšířených symbolů, které nalézáme kupodivu i ve starých pohádkách a pověstech. Toto je ovšem věc, pro ty, kdož se těmito naukami zabývají, dosti snadno vysvětlitelná. Lidské nitro všech ras a národů je uzpůsobeno stejně a ani Bůh nečiní rozdílů, dávaje své poučení i projevy své milosti všem stejně, s malými toliko, jejich znalostem a představám, přizpůso-

benými rozdíly. Pokusím se nyní o rozbor a vysvětlení významu jednotlivých vět uvedené pohádky, čímž zároveň dávám klíč k pochopení symboliky všech pohádek, v nichž se obdobná symbolika vyskytuje.

Tři bratři představují tři typy „povolaných“, kteří totiž projevují snahu o „osvobození princezny“, totiž vlastní duše, poznáním sama Sebe. Jedni z nich se domnívají, že vlastní silou, silou své vůle, resp. cviků hathajógických mohou cíle dosáhnout. Takoví obyčejně brzy ztroskotávají a bud’ odpadnou, nebo upadají do různých mravních výstřelků.

V pohádkách pak bývají znázorňováni

těmi, kteří na cestě „zkameněli“, upadli do otroctví, usnuli či zahynuli. Druzí opět hltají bez výběru mystickou, okultní i náboženskou literaturu po tuctech, mají obrovské knihovny a obyčejně se též cítí být kompetentními k poučování druhých. Jejich představami a znalostmi naplněná mysl však je překážkou o níž neustále zakopávají a jimi samými vytvářená složitost a nesčetné zákruty jejich cesty jim činí Cíl téměř nedosažitelným. V pohádkách buď zabloudí, zastaví se na místě, jež se jim

zdá být cílem, nebo se napijí „mrtvé vody“ a usnou na věky, což je symbol přijetí nějaké bludné, nikam nevedoucí nauky, čímž vlastně od skutečného duchovního snažení zcela odpadávají.

Mám např. přítele, jenž byl velmi pokročilý a snaživý na cestě džnanajógy, avšak dostaly se mu do ruky Freudovy spisy o psychoanalýze, a k mému úžasu se jimi dal úplně strhnout ze své cesty a dnes je z něj úplně světský člověk.

Nejmladší bratr je představitelem typu „vyvolených“, typu prosťáčků božích, kteří jsou slabí ze světského hlediska, totiž skromní, pokorní, laskaví a se svým údělem spokojení a obyčejně též veselé, radostné povahy, ale jsou solí země. V pohádkách bývají líčeni jako „hlupáčci“, hloupí Honzové, chuďasové. Wagner líčí svého Parsifala jako „čistého blázna“. Jsou to ti, o nichž hovoří sedmeré blahoslavenství evangelia. V pohádkách se jim obyčejně dostane zázračné posily, zbroje, mocného slova či pomocníka. Jejích slabost, resp. „hloupost“ však je vítězná, veškeré překážky zdolávající. Takového má zajisté na mysli i Angelus Silesius, když praví: „Proč blahoslavený chudý? - tak se mnohý ptá. Tož věz, že má hojnost všeho, aniž o co dbá!“ Přísní asketové, konající různá tělesná i meditačnícvičení jsou lidmi obdivováni, ale spíše obáváni. Učenci a znalci Písem jsou vážení ač očekávání svých žáků nikdy nesplňují.

Prosťáček Boží bývá ovšem okolím podceňován, jeho kvality přehlíženy, avšak přesto je oblíbenějším prvých dvou typů pro svou ochotu a dobrou náladu. Princezna skrytá, unešená, nebo jinak nepřístupná je symbolem ženského aspektu Božství. Bývá proto dcerou královskou, vynikající krásou a moudrostí. Je to „Panna Sofia“, Božská moudrost ženského rodu, jíž byl zasvěcen nejslavnější cařihradský chrám. Tu má na mysli Jan Scheffler, když napsal: „Po ženě zatoužil jsi? Já o nádherné vím: Moudrostí zove se. Ta tobě bude vším!“ Je to tedy neposkvrněné, věčně panenské Božství, ježpolibkem, čili touhou a láskou probuzeno, jak se na konci naší pohádky praví, vstane vzhůru ze svého lože, aby sjednoceno s ním věčně sedělo na trůnu v Království, jemuž není konce.

Pohádkový král tedy právem slibuje nejen manželství s princeznou, ale i

Sophia 21

královskou vládu. Proto mnoho lidí, jak se praví v naší pohádce, hledá princeznu, ale nikoliv proto, že je to účelem lidské existence, čili povinností dosáhnout svého původního, přirozeného stavu, uvědomit si sama Sebe a to zbavením se egoismu s jeho chtěním,lpěním atd., ale proto, aby něčeho dosáhli, něco vlastnili, nad druhé vynikali a třeba je i ovládali. Ti proto nedosahují cíle, neboť tam pro jejich ego, vlastnící duchovní zážitky a třeba i nadnormální schopnosti, není místa a Království bývá dáno „chudému duchem“, který je ovšem nejen „blahoslavený“, ale konečně i šťastný a blažený, neboť, jak praví Angelus Silesius „Bůh vstoupiv do něho, svou moc tím vstupem jeví: Je nezměněn, vždy týž, nic nemá, nechce, neví“.

Povšimněme si, že v pohádce bylo pohnutkou starších bratří získání království a nik oliv osvobození princezny, zatím co nejmladší, ač nevybaven ani silou, ani učeností, vyzbrojen však zato soucitem a snahou pomoci, odhodlaně se vydává na cestu. Proto také Jan Scheffler radí: „Přijmi hlad a nedostatek, přijmi soucítění, klid, přijmi radost i zármutek, tak můžeš blažen být!“ an bere s sebou toliko chléb a v o d u , co ž je symb o l sycení božským Slovem, čili intuicí. Počet tří, tak často se v pohádkách vyskytující, je symbolem tří Božských ctností, jež jsou nejlepším vybavením na cestu, totiž lásky, touhy a víry. Je to láska nesobecká, jež se dovede rozdávat, jak naznačeno rozdrobením chleba mravencům, tj. potřebným, i činná, jak vidno z pomoci babičce. Taková láska přebírá na svá bedra i břemena druhých byť za to ničeho neočekávala, jako v naší pohádce, bývá právě proto odměněna. V našem případě odměnou nejvyšší: získáním duchovního rádce a vedení.

Učitelem může být cesta přesně vymezena, avšak nevede žáka za ruku, ani mu své rady a výstrahy ustavičně nešeptá do ucha. Cesta je něco, co musí každý vykonat sám, jsa ovšem z nitra z milosti Boží posilován, což je v našem případě naznačené Jménem, resp. formulí, jež je v mysli ustavičně opakována. Každé takové slovo, či věta, je vlastně

22 Sophia

jménem, či označenín Božím a jestliže je cestou kráčející opakuje, tj., má-li na mysli ustavičně vznešený cíl svého konání, čili Boha, pak je v nejvyšší ochraně a „dravci“, s nimiž se setkává na cestě, mu nemohou ublížit. V mnoha pohádkách je proto doplněno příkazem nemluvit. Proto Angelus Silesius radí: „Vyslovuješ-li taj pravěkého Bytí, velké umění si osvoj: nemluviti!“ Každé takové zdánlivé nebezpečí na cestě je pokušením, jím se negace snaží pocestného zastavit, svést z cesty, či otočit zpět. Žák musí být proto bdělý a, jak v naší pohádce radí babička, nesmí se zastavovat, ani ohlížet, ani odpočívat, či dokonce sytit se jiným pokrmem, než pravým Slovem. Kdo se zastaví, či otočí, „zkamení“, či „usne na věky“.

Vzpomeňme jen biblické ženy Lotovy.

Jan Scheffler napsal: „Jen dál můj bratře, dál, zde nesmíš otálet! Kdo cestou k Bohu jda se zastaví, jde zpět.“ Cesta je svízelná, příkrá a trnitá.

Trní strhává šat z poutníka, symbol nánosu představ, tvořících světskou osobnost člověka. Je jím též popíchán a krvácí - bez utrpení není pokroku!

Vždyť Angelus Silesius napsal: „Kdo v nebi růžemi chce věnčit svoji skráň, zde na zemi musí být trním popíchán.“ Počítá-li však poutník se svízelemi, neočekává-li cestu pohodlnější a bezpečnější, pak si její potíže ani neuvědomuje. Pak je mu i posilou vítr vanoucí do zad, čili milost Boží. Zdánlivé hrozby na cestě jsou zkouškou oddanosti do vůle Boží, neboť jen ta přináší statečnost potřebnou k jejich nedbání.

Jednou z největších překážek je připoutanost, čili vztahy ke světu, zvláště připoutanost k rodině. V naší pohádce hrdina jen stěží odolává hlasu rodných bratří, zdánlivě slyšenými za sebou! Odměnou však je mu vkročení na zelený palouček. Je to starý rosekruciánský symbol duchovní oblasti právě tak, jako les, či houština, symbolizuje oblast světskou. I zde však číhá na poutníka další nebezpečí ve formě falešných, nikam nevedoucích nauk, svůdně znějících, jestliže se však žák napije z tohoto jalového pramene, mrtvé vody, usne či zkamení, čili stane se jedním z oněch „mrtvých“, o nichž Kristus v evangeliu hovoří, že mají být ponecháni svému zaměstnávání se jinými „mrtvými“. Žák však může být zavčas varován z milosti Boží, přitažené předchozí-

mi dobrými skutky, jako je tomu v naší pohádce. estup do propasti, prostě do nitra země, je pohádkovým symbolem ponoření se do nitra. Alchymisté nadarmo nenazývají hmotné složky člověka, totiž tělo, mysl, astrál a pránu „naší zemí“. Jinde opět čteme o noření se pro poklad či perlu na dno mořské, což má tentýž význam.

Uzly na laně, právě tak, jako jindy příčky žebříku, značí mystická centra v míše.

Noříme-li se do nitra, tu se zpočátku karma velmi silně vybíjí a pokušení se zmnohonásobuje. Jakmile je však koncentrační síla z milosti Boží získána, dostavuje se i potřebná rozlišovací schopnost, která sice utrpení neodstraňuje, ale otupuje jeho ostří, takže to, co se dříve zdálo žákovi trpké, je nyní sladké. Dostavují se z milosti Boží též některé ctnosti, jako je klid a trpělivost, což je v pohádce znázorněno deštěm a klid mysli v soustředění nedohlednou rovinou. Utržení, neb přivonění ku květu je symbolem aktivizace shora uvedených stupňů či uzlů, čili rozvití lotosů v Sušumně a tím i dosažení nějaké schopnosti, síly, či stavu. Nošení takového květu při sobě bývá pak symbolem bdělého vědomí Boha, vědomí Sebe.

Takový květ, obyčejně v pohádkách, dotykem otevírá dveře, odkrývá poklady, či proměňuje, což vše je symbolem nalezení sama Sebe, poznání Boha. Jím je též v naší pohádce otevřena studánka s „živou vodou“ v nitru a odtud pak pramení nezlomná důvěra ve vnitřní vedení, přinášející posilu k dalšímu boji, jenž žáka očekává. Je to rozhodující boj s vlastním sobectvím, myslí, čili egem, symbolizovaný v pohádkách zápasem se lvem, drakem, čarodějem apod. Hrdina bývá obyčejně zbrocen krví;jindy se jí napije, nebo, jako Siegfried v Niebelungách, se v ní koupe. Herkules v řecké báji se opět obléká do čerstvě stažené kůže. Povšimněme si též, že v naší pohádce, právě tak jako Herkules, přemáhá hrdina lva nikoliv zbraní, ale vlastníma rukama. To znamená, že žák musí překonat sama Sebe sám, jakoby vlastní vůlí, ač ovšem ve skutečnosti se tak děje s pomocí vnitřního vedení, symbolizovaného zde proutkem. Vždy tím získává hrdina nepřemožitelnost v boji, nezranitelnost,

čili nesmrtelné vědomí Sebe.

Co je tato, tak zázračně působící, horká a krásně červená krev, jež je jakoby obsahem ega, čili lidské osobnosti? V mnoha svých promluvách jsem se již o tom zmínil, i když v jiné spojitosti, a tak dnes jen krátké vysvětlení. Je to láska, u světského člověka se jevící jako sebeláska, láska k nejbližším, láska k majetku, k ženám, ke svému koníčku atd. Tento ústřední motiv všeho činění zůstává po úspěšném zničení ega nejen zachován, neboť láska je nesmrtelná, ale je transformován v lásku k Bohu, bližnímu a všemu stvoření, a toto se pak stává nejen nejsilnější zbraní mystika, zárukou jeho vítězství, ale též ochranou v dalších bojích. Toto je znázorněno v n aší pohádce proměnou šatu našeho hrdiny v lesklé brnění a proutek v nezdolnou, zázračnou zbraň. Je to vítězný meč rozlišování, rozlišovací schopnost, Vivéka Indů, jež nás chrání před mnohým omylem, ba pádem a také nám, jak jsme v pohádce slyšeli, otevírá veškeré neviditelné zámky. yní se také projeví na vrcholu, jejž dříve neviděl, našemu hrdinovi zářící Cíl jeho cesty, hvězda Betlémská, jež jej nadále svým světlem bezpečně vede. Mistr Kerning v jedné ze svých alegorických povídek popisuje spatření tohoto Cíle takto: „A hle, uprostřed noci a bouře, kyne mu náhle z Východu hvězda, jež jej poučuje a zdvojnásobuje jeho odvahu. Tam je chrám, hvězda z jeho kopule mi svití! Odpusť mi, věčné světlo, že jsem ve své slepotě o Tobě pochyboval. Teď za Tebou půjdu bez ohledu na noc a smrt a jsem si jist jednou svým vítězstvím!“ Skleněný vrch je krásný, neobyčejně výstižný symbol nalezený našimi moudrými předky. Značí problém uvědomění si, poznání sama Sebe. Je to výkon nad veškeré pomyšlení obtížný, pro hladkost a neviditelnost objektu.

Angelus Silesius o tomto problému praví: „Já horou v Bohu jsem a sám se musím slézt, když v milou Boží tvář

své pohledy chci vznést.“ Výstup na skleněný vrch se děje v našem případě pomocí bílých kostí lva, jenž musí být za tím účelem rozpitván.

V jiných případech je hrdina na vrch vytažen orlem, zázračným koněm a pod. Je to symbol pravé touhy, jež dodává mystikovi křídel čisté, prázdné mysli. Bílé kosti právě, krom jiného, naznačují fakt, že náš výstup se děje pomocí očištěné mysli. Tato je vlastně podstatou našeho ega, avšak, je-li očištěna, vykrystalizuje ve vědomí Sebe. Tuto přeměnu vyjadřuje Jan Scheffler takto: „Tvrdá jak drahokam, ryzí jak zlata třpyt a čistší nad křišťál, tvá mysl musí být!“ Mysl tedy není zničena, ale její

očištěný prazáklad slouží k jejímu znovuvzkříšení po transmutaci. V rosekruciánské „Parabole“ proto čteme, že lev je později znovu oživen, ale krásnější a mocnější, než dříve.

Když náš hrdina vystoupí na skleněný vrch a rozhlédne se, zjistí, že není více žádného vrchu, než opět velmi vysoká, úzká zeď, jíž nutno s velkým nebezpečenstvím a námahou přejít, aby pak přešedší zjistil, obrátiv se, že zeď zmizela a vše je opět úplně rovné. Když se totiž mystikovi zdaří z milosti Boží výstup, čili poznání sama Sebe, byť ovšem z počátku obyčejně jen na kratší dobu, tu jeho vědomí je podobno klidné hladině oceánu, neboť „nastalo utišení veliké“, jak je psáno v Bibli. Pravda Sebepoznání odhalí, že tímto Uskutečněním nic nového nebylo vytvořeno,

ani obdrženo, pouze slupka nevědomosti spadla z očí. Je to nevědomost o tom, že vše je Božské, že vše je Jím řízeno, a proto správné, dobré a krásné, a proto že vše je příčinou naší radosti a zárukou věčné blaženosti, neboť vše je Jednotou, nesmrtelnou a nezničitelnou, k níž proto nemůže být nic přidáno, ani nic od ní ubráno. O tomto stavu praví Angelus Silesius: „Nám blaženost nejvyšší teprv kyne tam, kde mnohost s Jednotou navždycky splyne nám.“ Tajemné slovo, gurumantra Indů, nové jméno Bible, o němž je tam psáno na více místech, jímž je zastaveno víření dříve neviditelného zámku, je krásnou alegorií vykrystalizování; čili zastavení mysli v Realizaci sebe. Mysl je zde podobna elektřině: její mocná síla nezanechává po sobě, po svém vypnutí, ani stopy. Zámek je diamantový, je to tedy vlastně právě onen krystal, o němž dříve bylo hovořeno. Jinde čteme opět o zámku zlatém či stříbrném, což je symbol Božství v mužském či ženském aspektu, dle osobního přístupu mystikova.

Dříve, než je možno vstoupit do vnitřních komnat zámku, jenž odpovídá „Hradu nitra“, o němž píše sv. Terezie, je třeba ještě přemoci draka tohoto světa, který je v naší pohádce železný, oheň a dým chrlící. Je to svět vědy a techniky, budící v mysli pocit nepostradatelnosti a nezdolnosti a zatemňující náš duševní obzor dýmem svých lákadel a ohněm, čili nepravým světlem vědy, jež své „nerozborné vědecké pravdy“ sice takřka každým rokem mění a nahrazuje je jinými, ale při tom žárlivě střeží, aby se nehlásalo nic, co by se od jejího právě platného názoru nějak lišilo. Za všemi lákadly a svody tohoto světa jsou však skryty nesčetné ostny a bodáky, na nichž ti, kdo se zmíněným dýmem a ohněm dávají zaslepit, za velkého utrpení zůstávají beznadějně vězet. Poznání Sebe však je Pravda neměnná, ničím nenahraditelná, ani nevyvratitelná. Drak tohoto světa se však promění v hromádku neškodné a bezcenné hlíny či kamení, je-li pokropen „mrtvou vodou“, čili, smrtící naše ego, jestliže od něj introverzí odvrátíme pozornost, ztratí se nám a my pak ve všem vidíme Boha a Jeho dílo, které jako Jeho nástroje pokorně přijímáme či vykonáváme. Pak vše od Něj

Sophia 23

odlišné nám mizí do neskutečna, resp. mění se nám v zákonitý vývoj dění a vybíjení karmy, dle svrchované vůle a dopuštění Božího. Jan Scheffler napsal: „Když nad zlem zvítězíš a hříchu zbavíš sebe, jak svatý Michael jsi draka svrhnul s nebe.“ Princezna polibkem probuzená, jež vztyčíc se ze svého lůžka vzhůru, obejme osvoboditele v sedmé komnatě, je, jak jsem již z počátku uvedl, Božská duše, Šakti Indů a Panna Sofie křesťanů, snoubící se se svým ženichem, jenž je na trůn usednuvším králem v sedmém lotosu. Ve zmíněné rosekruciánské „Parabole“ je psáno, že ženich a nevěsta jsou zároveň bratrem a sestrou, ač tato by měla být zároveň jeho matkou. Je to hluboká mystická symbolika, kterou nacházíme také u Angela Silesia ve verši, jímž opěvá Pannu Sofii a vyjadřuje svou touhu po splynutí s ní, slovy: „Rci paní vznešená, zda pokora to byla, jež Bohorodičky ti právo vydobyla?

Neb pannou, nevěstou i matkou Boží sám se stát zde na zemi já vroucí touhou plám!“ V „Parabole“ hovoří Božská duše ke svému ženichovi takto: „Byla jsem velká a stala jsem se nepatrnou. Byla jsem mrtva a nyní jsem znovu k životu povolána a jsou mi svěřeny veškeré poklady moci a moudrosti. Proto je mi dána moc učinit chuďase boháčem a udílet milost pokorným.“ Tyto prvky právě nalézáme v naší, i v mnoha jiných lidových pohádkách.

Náš král, chystavši se nastoupit na trůn, je oblékán do nádherných královských rouch. Je to důležitý alchymistický symbol. Ono roucho je duhové, má tedy všechny barvy spektra. Dle zpráv alchymistů se tyto barvy projevují v retortě těsně před dokončením díla, aby se nakonec ustálily na šarlatově červené královské barvě, jíž má „elixír mudrců“. Částečně vysvětlení tohoto mysteria je obsaženo ve verši Jana Schefflera: „Královna je láska, a ctnosti, to jsou panny, sluhové pak skutky jsou - a žádným není hany.“ V tomto verši se dovídáme, kdo našeho hrdinu oblékaldo královského roucha, a také, co je krvavě červeným elixírem mudrců: je to univerzální láska, měnící vše, čeho se dotkne, ve zlato, čili, všude a ve všem vidící toliko Boha.

Povšimněme si, že většina pohádek končí slavnou svatbou a nejvýše ještě

24 Sophia

zmínkou o neutuchajícím blahu a štěstí manželů. Poznání Boha je totiž nekonečné, neboť i On je nekonečný.

Probíhající film tohoto světa se zastaví a čisté plátno „Já“ je věčně osvíceno. Je tedy z mystického hlediska talo poslední fáze vlastně věčně trvající. Proto také Angelus Silesius pěje: „To nejkrásnější slyš, čím těším duši svou, že na věčné svatbě mám být nevěstou!“ Jinak je ovšem z mystického hlediska správné takové ukončení již proto, že zde jakýkoliv popis, ba i pomocí alegorie, končí. „Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří Jej milují.“ Naše pohádka však ještě z instrukčních důvodů pokračuje zmínkou o osudu bratří. Každý, komu je z milosti Boží dáno, je povinen to, co přijal, Předávat dál a proto i náš pohádkový hrdina nezapomíná na své bratry, zde vlastně symbol celého lidstva, a snaží se jim pomoci. Nejstaršího a nejsilnějšího bratra, čili většinu lidstva, nacházíme na široké, ale dolů se svažující silnici vedoucí vlevo.

O široké bráně do pekel se zmiňuje nejen Bible, ale již i Bhagavadgíta. Prostředního bratra, vědce, čili racionalisty, mudrlanty a theology nalézáme opět zapletené v nesčetné zákruty a zacházky pravé cesty, jíž však může dokončit jen málokdo. A proto jediná užitečná rada oběma bratřím, čili všem do světa projevu zapleteným lidem je, jak již řekl Komenský ve svém „Labyrintu“, aby se navrátili tam odkud vyšli, do svého pravého domova, čili vydali se hledat do nitra své pravé „Já“, svou Prapodstatu. Víme, že indický mudrc Ramana Mahariši doporučoval každému návštěvníkovi svého ašramu bádat nad problémem „Kdo jsem já?“ Blaze tomu, kdo tak skutečně činí, jako oni bratři v pohádce, neboť pak je možno, aby až se jejich čas naplní, byli vzati i oni Králem do jeho království.

A tímto končí komentář k vyprávěné naší pohádce, jež vlastně nebyla pohádkou, ale, jak z vysvětlivek jasně vysvitá, spíše krátkým popisem průhěhu křesťanské mystické cesty, resp. cesty starých evropských mudrců. O některých detailech jsem se nezmínil; mohu to však vynahradit jindy, kdy snad budu hovořit, dá-li Bůh, o mystickém obsahu starověkých mythů. Původně jsem zamýšlel totiž promluvit o obojím v jediné této úvaze, avšak, když jsem v rukopise zjistil

rozsah prvé části promluvy, bylo mi jasné, že má být látka rozvržena na dvě samostatné části. nyní, ku konci, bych rád ještě doporučil všem rodičům a ještě spíše prarodičům, aby svým dětem a vnukům již od neútlejšího věku vštěpovali lásku a zálibu ve starých, dobrých, lidových pohádkách. Je k tomu pouze zapotřebí umět si je od antikvářů, či známých, kteří je již nepotřebují, opatřit, neboť, věřte mi, započne-li se s tím již od naprostého dětství, pak si je dítě zcela jistě velmi oblíbí a tato láska k hodnotám v nich obsaženým půjde s ním potom po celý život. Jistě mi každý přisvědčí, že nelze dát dítěti většího daru do vínku.

Hluboce filosofický jejich obsah a mystické pravdy, tam obsažené, zasejí totiž své seménko do duše dítětě a mohou pak jednou, dopustí-li tak milost Boží, vykvést nádherným květem a dát našemu národu vedoucí duchy překvapujících kvalit.

Vždyť všichni velcí mužové naší národní minulosti měli v našich národních pohádkách velikou zálibu a doporučovali je jako vhodný výchovný prostředek pro jejich ušlechtilý, v podstatě vysoce etický obsah. My pak nad to víme, že jejich duchovní hodnoty je k této úloze, jež byla ještě našim rodičům samozřejmostí, předurčují. Třeba ovšem podotknout, že k tomu se neméně hodí též většina lidových pohádek jiných národů.

Až budu, dá-li Bůh, hovořit o mystickém obsahu starověkých mythů a legend, jasně vynikne, že i ty mohly sloužit k výchově starověké mládeže, učíce je statečnosti, poslušnosli k zákonům, úctě k Bohu a vůbec občanským ctnostem a navíc jim ještě vštěpovaly základy k pochopení nábožensko-mystické symboliky. Vůbec totiž nezáleží na tom, že jsme něco z toho, co jsme třeba dnes slyšeli, nepochopili, či si to zdánlivě nezapamatovali. Každá duchovní poučka však zůstává v nás latentně uložena, aby jednou, ve vhodné době, dle usouzení Božího, osvětlila jakoby zjevením naší mysl. Lze si jen přát, abychom si i z dnešní promluvy odneslidomů takto vše, co bylo řečeno, aby se to v nás, k nesmírnému duchovnímu prospěchu, jednou dle vůle Boží vše realizovalo.

Jiří Scheufler

Etická pravidla pro jasnovidné poradenství Pamela Atkinsonová Během posledníc h os mi let jsem radila, na základě svých psychických schopností, více než dvěma tisícům jednotlivců, kteří mi zaslali své otázky poštou. Při po moci lid em s je jic h nejtíživějšími problémy jsem zjistila, že vpodstatě žádná otázka není tak int imní a žá dná situ ace tak dě siv á, aby se odpověď nedostavila. K mé spokojenosti se tato práce ukázala jako velmi hodnotná.

Přesto sama podstata jasnovidného poradenství - t.j. způsob poradenství založený na intuitivním vnímání terapeuta a nikoliv na detailních faktografických informacích klienta - umožňuje vznik problémů etického charakteru.

Existují tak témata, která by měla být předmětem zájmu jak klienta, tak i terapeuta.

Ti lidé, jejichž psychická sensitivita byla zevrubně testována časem i pečlivým rozborem jejich výsledků, mohou použít svůj talent v jasnovidném poradenství. Předpokladem je mít potřebné komunikační dovednosti, znalosti, být „dospělý/á“ a mít upřímnou touhu být ku prospěchu, což tento typ práce vyžaduje. Splňují-li tyto podmínky, měli by si dále vytvořit kodex osobních a profesních etických pravidel, aby mohli svou práci vykonávat zodpovědně a integrálně.

PRAVIDLA PRO PORADCE Následující pravidla pro poradce se zakládají na mé profesionální zkušenosti a na učení a životním díle známé esoteristky, spisovatelky a propagátorky humanismu Manly Palmer Hall. Jsou to pravidla, která ve své práci dodržuji.

Nepovzbuzuj klientovu závislost.

Pokud se klient, který tě pravidelně navštěvuje, začíná na tebe dívat jako na kapesního rádce, jako na někoho ke komu běží po každé stresové situaci, pak popírá svůj vlastní potenciál síly a volby.

Vzdává se zodpovědnosti za svůj vlastní život. Žádný poradce by si neměl hrát na Boha či gurua, neb nejvyšší dobro člověka nikdy nespoč ívá v neustálém hle dání odpovědí na životní otázky tímto způsobem, t.j.u druhých. Tvou odpovědností je odmítnout účastnit se takovéhoto vztahu.

Poskytuj informace upřímně, bez přikrašlování. Řekni co vidíš, nebo víš , ale neh ádej. Máš -li jen částečné odpovědi, nech to tak; je dost pravděpodobné, že tvůj klient odpoví zbytek.

Vybírej svá slova pečlivě a moudře. Tvrzení jako „udělal jste“ jsou vpořádku, jde-li o upřesnění minulosti. Avšak pro přítomnost nebo budoucnost bys měl používat „měl byste“ či „mohl byste“ a pod.

Nikdy neber tvému klientovi svobodu volby. Intuitivní informace samozřejmě může vypovídat o možné budoucnosti a případných budoucích událostech, nikoliv však určovat tuto budoucnost.

Uvědom si fakt, že nejsi všemocný. Mnoho lidí pokládá jasnovidné poradenství za zdroj odpovědí na všechny své problémy, ačkoliv jeho smyslem je spíše navrhovat možná řešení a poskytovat vhled, podle kterých se poté klient řídí. Připrav si jména dobrých transpersonálních psychologů, lékařů a jiných zdravím se zaobírajících profesionálů, ke kterým můžeš svého klienta poslat, potřebuje-li větší pomoc, než jakou ti dovoluje rámec tvé práce nabídnout.

Neupřednostňuj ty, kteří ti nabízejí víc peněz či odměn; ke každému přistupuj stejně.

Veškeré informace udržuj v tajnosti, pokud nemáš svolení je použít. Respektuj právo člověka na udržení některých z informací v tajnosti; nevstupuj do jeho soukromí, když cítíš, že zvedl štít. Tvůj talent ti nedává licenci k bourání barier, které může klient ze svých vlastních důvodů potřebovat.

Udržuj odstup od výsledků. Jen tehdy můžeš zajistit opravdovou objektivitu, nemáš-li žádné osobní nároky co do výsledků. Jsi pozorovatel a nikoliv účastník. Pouze tak můžeš být ve svém vnímání specifický/á, upřímný/á a bez emocionálního zabarvení. Tvůj zájem na tvých vlastních výsledcích vytváří nejrůznější subjektivní konflikty. Tato potřeba „oddělení se“ od svých výsledků je příčinou, proč je pro jasnovidného poradce téměř nemožné, pracovat na svém vlastním případu.

Vnímej psychicky jen tehdy, jsi-li o to žádán, t.j. když pracuješ.

Sophia 25

Použití tvých schopností na ostatních lidech je invazí do jejich soukromí. A navíc, neposkytuj nikomu intuitivní informaci, ptá-li se na život někoho druhého - to je rovněž invaze do soukromí. Jedinou výjimkou v tomto smyslu je rada týkající se dětí, kdy rodiče pokládají otázky v zájmu zlepšení jejich vedení a výchovy.

RADY PRO KLIENTY Klienti mají právo a povinnost být obezřetní a opatrní při vyhledávání jasnovidného poradce. Jak naslouchat a zhodnotit to, co jim intuitivec říká? Následující pravidla bych doporučila pro posuzování jasnovidné informace.

Poslouchej vybíravě, moudře a podle svého zdravého rozumu. Přijímej jen to, co má pro tebe hodnotu na základě dosavadních znalostí sebe sama a svého života. To, co se zatím nehodí, odlož na později (kdy se ti to bude možná lépe hodit) a odmítni vše, co je jednoznačnou chybou ze strany poradce. Žádný jasnovidec není nikdy na 100% přesný. Zcela jistě se vyskutují u jasnovidných poradců chyby, tak jako je najdete u informací a rad poskytnutých jakýmikoliv jinými praktiky.

Posuďte specifické informace, které dostanete o své minulosti.

Pokud nic, co vám poradce řekl o minulých událostech a současných okolnostech není přesné nebo relevantní, není důvod věřit, že informace o budoucnosti přesné jsou.

Pokud jsou jasnovidné informace všeobecné a nikoliv specifika tvého života, buď podezíravý/á. Možná to poradce myslí dobře, ale nemá asi co nabídnout. Nesnaž se ve své představivosti vytvořit „relevantní data“ tam, kde žádná neexistují.

Obraňuje jasnovidný poradce správnost informací? Spolehlivý poradce akceptuje, že on, nikoliv klient, se může mýlit.

Jsi vyzván/a poskytnout poradci mnoho informací? Je-li tomu tak,

26 Sophia

jeho/její informace mohou být založeny na spíše zdravém rozumu, než na intuitivních předpovědích.

Mluví poradce hodně o věcech a myšlenkách, které si nemůžete ověřit, jiné úrovně, cizí planety, boží osud a pod.? Měřítkem každé jasnovidné informace je její užitečnost. Pomohla ti? Vidíš ji v souladu se svými znalostmi situace a událostí, se svým očekáváním a možným rozhodnutím a následnou činností?

Klientova očekávání jsou často problémem při jasnovidném poradenství. Zjistila jsem, že důvody, proč lidé vyhledávají tuto formu pomoci, jsou často:

sílu přenášet na nikoho jiného.

Můžete se učit od přátel, rodiny, z knih, zkušeností, ze vztahů a prostě z toho, že stárnete a moudříte.

Můžete se učit i prostřednictvím vhledů získaných z jasnovidných informací nebo z jakéhokoliv jiných poradenských metod. Ale ty jediný/á jsi ten „vykonavatel“ a je jen tvou vlastní odpovědností, abys žil/a svůj vlastní život podložený tvými vlastními rozhodnutími, ne tedy rozhodnutími, která by ji ní do tebe promítali. Nech svou moudrost, aby tě vedla k těmto správným volbám!

- Chtějí rychlé nebo okamžité řešení svého problému.

- Hledají podporu svých rozhodnutí, která již učinili, ale ještě nezačali konat.

- Chtějí po poradci odpověď: co dělat, nebo takovou, která koresponduje s tím, co oni sami chtějí dělat, ačkoliv sami třeba nevěří, že je to správná volba.

- Chtějí jasnovidné rady jen proto, že jejich přítel si je právě také přinesl, nebo proto, že je to prostě v módě!

- Věří často jasnovidné radě víc, než své vlastní schopnosti poznat sebe sama a udělat takovou volbu, která je pro ně nejlepší.

O AUTORCE:

Žádná z výše uvedených motivací není sama o sobě důvodem vyhledávat jasnovidné poradenství.

Doposud největším problémem je, podle mého názoru, fakt, že někteří lidé - jak klienti, tak poradci - připisují jasnovidné informaci nemístnou autoritu. Jako v ostatních druzích poradenství je opět podstatné vyhodnotit ji na základě její použitelnosti.

A nakonec mi dovolte předložit pár návrhů těm, kteří absolvovali jasnovidné poradenství a hledají odpovídající způsob jak vtělit získanou informaci do svého života.

Jste schopni odhalit sami to, co je pro vás nejlepší, nemusíte tuhle

Pamela Atkinsonová je aktivní int uiti vní p or ad kyní. Je mimořádnou profesor kou par apsychologie na Univerzitě JFK, kde učila od roku 1974. Často reprezentuje program JFK v radiu a te leviz i. Vede t aké soukromé kurzy v kreativitě a sebeobjevování prostřednictvím rozvoje intuice.

Nizámí z Gandže (1141 - 1202) Aforizmy Èo iné môže by výsledkom nespravodlivosti ako hanba ?

potravy. Ale ušiam vola a osla to znie cudzo.

Tyraniou sa nedá vl ádnu krá¾ovstvu. Ale spravodlivos ou áno.

Jedz málo, hovor málo a nikomu neublíž.

Ešte nikto nevidel špik bez kosti ani med bez vèiel.

Vïaka spravodlivosti krá¾ovstvo pretrvá.

Keï orol zabudne lieta , musí vytrpie rany aj od vrabcov.

Konaj spravodlivos a buï mierny v trestaní.

Boj sa pomsty utláèaných.

Dívaj sa na svoje slová oèami nepriate¾ov. To je najlepší spôsob, ako rozlíši dobré slová od zlých.

Prejdi život robiac srdcia š astnými, aby bol Boh s tebou spokojný.

Kto rozpráva bez opýtania, hovorí do vetra.

Buï vrúcny v láske a chladný v pomste. Buï štedrý ako slnko a luna.

Sú zámky, ku ktorým nie sú k¾úèe. Ale skôr èi neskôr sa objaví vrátnik.

Je lepšie pracova ako žobra od druhých.

Radšej si dám železnú podušku pod hlavu, ako by som mal nosi zlatý opasok vykúpaný v krvi.

Práca j e li ekom od s ažovania.

N eh¾a da j pohodl ie, prilož ruku k dielu. Jedna medonosná vèela je lepšia ako tisíc trúdov.

Uvažuj, ako sa k tebe chová tvoj syn. Dostane to isté od svojho syna.

Neseï neèinne, napíš zopár riadkov. Ak práve nepíšeš, ostri svoje pero.

Snaž sa by nápomocný všetkým a ozdob tento svet tým, že budeš dobrý k ¾uïom.

Bez zruènosti je každá práca tvrdá. Najprv nadobudni zruènos a potom dovàš dielo.

Aj sto oce¾ových vrchov je bezmocných v rukách èloveka.

Pravá láska patrí tomu, kto má iba jedného milovaného.

Jedna žena staèí. Muž, ktorý má ve¾a žien, nemá žiadnu. Èo je semenom kultúry ? Vernos .

V oèiach mudrca nie je niè chvályhodnejšie ako vernos .

Priate¾ má by priate¾ovi ako lieèivý balzam. Ak ním nie je, prestaò sa s ním priateli .

Keï obaja priatelia h¾adajú len vlastný prospech, podobá sa to skôr na nepriate¾stvo.

Nerozbíjaj pohár kameòom.

Ako priate¾stvo, už ho nikdy

neposkladáš.

Pre toho, kto žiali, je dobrý priate¾ ve¾kým povzbudením.

Ako môžu oèi vedie , kto je tvoj skutoèný priate¾ ? Len srdce vidí, kto je verný.

Služba je prívlastkom ¾udskosti; slúži je slávou ¾udstva.

Neboj sa smrti. Buï pravdivý až do konca a zví azíš.

Múdros jediná ti môže pomôc . Máš všetko, ak si múdry.

Kto vlastní perlu múdrosti, všetko dokáže.

Múdry nepriate¾ je lepší ako hlúpy priate¾.

Zajaca z jednej krajiny najlepšie chytí pes z tej istej krajiny.

Kým máš krajec chleba a džbán vody, nena ahuj ruku za misou druhého.

Je ve¾a takých, èo v opitosti vylomia zámok na vlastných dverách a za triezva sa s ažujú na zlodejov.

Keby si ochutnal aspoò èiastoèku svojho ducha, všetko v tomto svete by ti pripadalo ako bez chuti.

Koho myse¾ je omámená vínom, nebude vedie , èi jeho pokrm je presolený alebo sladký.

Dobro sa navráti k tomu, kto zaèal dobré dielo.

Je to nebeský dar, zrieknu sa

Buïte si istí, že jas pravdy sa zmocnil Nizámího srdca !

Sophia 27

Co je intuice aneb

My, lidé, jsme dostali darem více schopností, než kolik využíváme!

Následující dialóg byl původně připraven jako pomoc advokátovi a kriminalistovi, kteří obhajovali v Kalifornii před soudem klienta obviněného z okradení bohatého muže a jeho zavraždění. Obviněný, vzdělaný učitel, se řídil radami přijatými z nefyzického světa (channeling), které ho láskyplně povzbuzovaly na jeho duchovní cestě, ale zároveň mu odhalovaly, že má zde na Zemi speciální poslání a že má následovat spíš své vnitřní vedení než lidské zákony. Učitel si tuto radu interpretoval tak, že má Boží požehnání ukrást peníze a dokonce i zabíjet, aby podpořil své poslání. Tělo oběti se nikdy nenašlo, ale učitel byl postaven před soud, kde byl shledán vinným z vraždy. Momentálně se nachází ve vězení, odsouzen nadoživotí.

Každý z nás to slovo slyšel a použil, víme však, co je to Intuice?

Intuice je schopnost lidské mysli dostat se přímo k informacím - vědomostem, bez rozumování, použití smyslů nebo paměti. Intuici tedy lze charakterizovat jako schopnost lidské mysli nazývanou „přímé poznání“. Tato možnost „bezprostředního poznání“ překvapuje většinu lidí. Předpokládají totiž, zcela nesprávně, že cokoliv vědí, pochází z poznávacích procesů zpracovávajících informace získané v

28 Sophia

William H. Kautz, Sc.D., pracoval jako vědecký pracovník ve Stanfordském mezinárodním výzkumném ústavu (Stanford Research Institute, International), kde řídil 35 let výzkum v oblasti počítačové vědy, geofyziky, komunikace a zdraví. Později založil a po 18 let byl ředitelem Centra pro aplikovanou intuici - organizaci v San Francisku, která se věnuje výzkumu a veřejnému vzdělávání v oblasti podstaty a využití intuice ve vědě, byznysu, psychoterapii, vzdělávání a každodenním životě.

Vyučoval a přednášel na několika univerzitách ve Spojených státech, Evropě a na Dálném východě. Je autorem a spoluautorem pěti knih a zhruba 100 článků a reportáží.

V současné době žije a pracuje v Praze.

dřívějším vzdělávání nebo smyslových aktivitách. Jenže kdyby tomu tak skutečně bylo, neměli bychom žádnou vědu, umění, medicínu nebo byznys, protože intuitivní nadání je základní složkou téměř všech rozhodování, řešení problémů a tvořivosti. Bez intuice by naše životy byly opravdu nudné - pokud bychom vůbec přežili. My, lidé, se musíme spoléhat na přirozenou schopnost mysli - intuici, kterou všichni máme a používáme, ačkoliv jen slabě a podvědomě.

Asi všichni jsme se setkali s pojmem medialita a často si pod ním představujeme paranormální praktiky, jejichž praktičnost není vždy nasnadě. Co se tedy skrývá pod fenoménem zvaným „channeling“ (kanálování) a jak souvisí s intuicí?

Channeling (čti čenling) je vpodstatě specifický (a často bizarní) příklad obdobného, avšak užšího procesu v mysli než intuice. Schopnost intuice umožňuje channeling (dříve nazývaný medialita - „mediumship“). Channeling je tedy opět přirozená schopnost přímého poznání s tím odlišením, že prostřednictvím kanálu (osoby praktiklující kanálování) se projevuje jakoby nějaká jiná entita, nacházející se mimo naši fyzickou realitu.

K channelingu dochází, „odloží-li“ jedinec dočasně stranou svou vědomou osobnost a obvyklé myšlení. Čemukoliv, co se nachází hlouběji v mysli je tak

umožněno vstoupit do vědomí. To, co ve skutečnosti vznikne jako důsledek tohoto „otevření“ mysli, se liší značně od jedince k jedinci a často závisí i na momentální situaci. Projevem kanálování tedy může být řeč nebo psané slovo, sled vizuálních představ, vnitřní hlas či vnitřní dojmy, nebo prostě jen určité „vnitřní vědění“, které nemá žádné vnější vyjádření.

Takto může „nevzdělaná“ osoba poskytovat vysoce specializované technické nebo vědecké informace; popisy událostí jak ze zaznamenané historie, tak z nezaznamenaných prehistorických období; popisy situací velmi vzdálených v čase nebo prostoru od momentální situace; určité informace o budoucnosti a dokonce i o tom, co si druhá osoba myslí nebo o co jí jde. Popravdě, existují dobře zdokumentované případy channelingu, kdy se kanál vyjadřoval cizím jazykem v takovém rozsahu, v jakém se ho nemohl naučit (buď proto, že - jak bylo dokázáno - se kanál nikdy s příslušným jazykem nesetkal, nebo proto, že jazykem samotným se už po staletí nemluví).

Jak se takový člověk, který pracuje jako kanál, chová při praktikování channelingu?

Osoba, která je kanálem může být při vědomí a bdělá, nebo ponořená v spánku, nebo něco mezi tím, což závisí na té které technice, jež osoba používá při „odkládání“ své osobnosti. Někdy

komunikace vypadá, jakoby přicházela od odlišné pod-osobnosti nebo změněné osobnosti nikterak příbuzné osobnosti jedince sloužícího jako kanál. Ať tak či tak, žádný z těchto způsobů projevu kanálu není hlavní, nebo dokonce znak „dobrého“ channelingu. To znamená, nehledě na vnější podobu, komunikace není více či méně přesná, hluboká či důvěryhodná jen proto, že kanál používá ten či onen způsob, nebo dokonce proto, že informace je prohlášena za pocházející od „ducha“, nějaké osoby z historie, nebo od zplnomocněného božího prostředníka (z čehož cokoliv může samozřejmě být pravda, ale jak tohle jeden posoudí?).

Komunikace s takovým kanálem je tedy podobná jako ptát se někoho, koho jste potkali ve vlaku. Můžete dostat správné a spolehlivé informace, nebo špatné a nespolehlivé informace.

Můžete se dozvědět i hlubokou moudrost, ačkoliv pravděpodobnost hovoří proti. Takže radu získanou od kanálu byste měli brát v úvahu s určitou opatrností, tak jako tomu je v případě jakékoliv rady. Všeobecně, informace sdělená kanálem je nutné posuzovat jednotlivě, vycházejíc z obsahu informace samotné, a ne na základě toho, že je výsledkem channelingu.

Je poněkud neobvyklé, aby vědec, absolvent věhlasného Massatchusettského Technologického Institutu, vstoupil do oblasti tak nevědecky laděné, jakou je intuice.

Jak jste se k této práci dostal?

Jako inženýr a vědec jsem se vždycky zajímal o tvůrčí postupy a zejména o to, odkud se vlastně berou ty velké myšlenky, které po staletí živí vědecké bádání. Tuhle otázku si nepokládá systém inženýrského a vědeckého vzdělávání a jen vzácně se s ní zabývají sami vědci. Konsensem je, že tyto myšlenky vznikají v pilné intelektuální mysli nějakým nadrozumovým procesem probíhajícím v podvědomí. Nicméně po nahlédnutí do historických záznamů výpovědí velkých objevitelů (pocházejících o bvykle z jejich pozdějších životních období, kdy jim už pramálo záleželo na tom, co si o nich ostatní myslí) jsem získal úplně jiný obrázek. Jejich úžasné vhledy nepocházely vůbec z intelektuální mysli, ale spíše jako náhlé záblesky nebo ono „aha!“ ve chvíli, kdy jejich myšlení nebylo koncentrováno nebo přiodpočinku. A navíc, v mnoha případech nebyli schopni lo-

gickým myšlenkovým postupem vystopovat jakékoliv spojení jejich dřívějšího chápání dané věci s touto novou myšlenkou. Jakoby kvantum nových informací vskočilo do jejich mysli, zcela zjevně od nikud, a vstoupilo do vědomé mysli!

Tohle zjištění muselo být šokující pro vědce přísně orientované na logiku, kteří vkládají ve své intelektuální schopnosti velkou naději.

To jistě. Ukázalo se, že existuje část naší mysli, jež má přístup k novým informacím, které nelze vydedukovat z informací již přítomných. Další výzkumy přinesly jen širší potvrzení; lidská mysl je schopna za správných podmínek získat informaci, která je úplně nová: nevznikající na základě smyslového vnímání, paměti minulých zkušeností nebo dedukce. Jedná se i o natolik nové informace, které nejsou předem známy

vůbec nikomu!

Ovšem to musí mít člověk velký talent, aby byl schopen poskytnout takové informace Také jsem si kladl tuto otázku. Dalším krokem bylo nalézt jedince, kteří mají tuto schopnost „přímého poznání“ neboli intuici rozvinutou do takové míry, aby mohli sloužit jako zdroj informací, jež by mohli být testovány a vyhodnoceny. Potřeboval jsem vědět, jak rozšířená může být tato schopnost, jaké informace lze získat a jak daleko můžeme jít v odhalování schopnosti generovat nové poznání, jež může být prakticky využito. V téměř jakékoliv lidské činnosti můžeme odhalit omezení vyplývající z nedostatku informací. To znamená, že tyto aktivity by mohly značně pokročit, byl-li by někdo, kdo by měl k dispozici více znalostí, než kolik jsme předpokládali, že je možné získat.

Takže jak jste ty jednotlivce nadané schopností intuice našel?

Nebylo vůbec složité tyto „intuitivce“ najít. Začali jsme je hledat a ukázalo se, že je takových lidí spousta. Daleko složitější se ukázalo určit těch několik z nich, kteří rozvinuli svůj talent intuice do takové dovednosti, se kterou bylo možné efektivně pracovat. To je jako s atletem, talent nestačí. Takový člověk musí trénovat své tělo, aby se stal expertem na běh, skok nebo plavání. Museli jsme vyvinout dobrý testovací systém, což nebylo až tak jednoduché, vezme-li se v úvahu, že před námi neexistoval žádný základ pro určení potřebných kritérií.

Zpočátku jsme udělali mnoho chyb, ale postupně jsme našli asi tucet takových, se kterými jsme mohli efektivně spolupracovat.

Intuitivci musí určitě být velmi vzdělaní, aby vůbec mohli takovéto informace poskytovat, nebo snad ne?

Vůbec ne. To je to nejzvláštnější, s čím se jako vnější pozorovatel setkáte.

Tito experti nemají žádné dřívější speciální vzdělání v oblasti, ze které přichází vznesená otázka, jež je často velmi specifická a vybraná. Nezapomínejte, intiuce je „přímé vědění“, zcela stranou intelektuálního nebo smyslového získávání poznání, které je nám všem tak dobře známo. A pokud intuitivec měl předchozí znalosti věci, stojí často v cestě a zkreslí čistotu intuitivní informace.

A co obsah informace sdělené kanálem? Jaké jsou vaše zkušenosti a na jaké limity jste při své práci narazili?

Brzo bylo jasné, že tito vybraní „expertní intuitivci“ mohou poskytnout novou informaci do velké hloubky na doslova jakékoliv téma - nejen ve vědě, ale i v praktických a svobodných uměních. Stejně dobře spolupracují i v jiných disciplínách, jako například individuální poradenství, informace o společenských skupinách, historických událostech a za určitých podmínek i o budoucnosti.

Tyto informace se navíc ukázaly být natolik přesné, že bylo možné vyhodnotit je i bez rozsáhlého testování. Informace byly konzistentní v rámci výpovědi jednoho intuitivce, v rámci výpovědí skupiny různých intuitivců a neodporovaly ustáleným (nebo lehce ověřitelným) znalostem, které sami o

Sophia 29

sobě nebyly kontraverzní.

Obecně lze tedy říci, že předmětem channelingu může být cokoliv, právě tak, jako při konverzaci ve vlaku. Nicméně, narozdíl od konverzace ve vlaku, kanálová informace má jen málo, pokud vůbec něco, společného s vědomými znalostmi nebo minulými zkušenostmi kanálu. Zcela zjevně bývá vytažena „na světlo“ daleko větší báze vědomostí, než jakou bychom očekávali od obyčejné osoby, nebo dokonce od vysoce vzdělaného specialisty. Hlubší úroveň mysli z níž vychází informace kanálu využívá jazykové, řečové a písemné schopnosti vnější mysli (mozku) kanálu. Dala by se tedy předpokládat podobnost v terminologii a formách vyjadřování. Nicméně, rozsáhlé zkušenosti s mnoha kanály odhalují zcela bez diskuze, že pohledy, myšlenky a faktografické detaily nabízené channelingem mohou jít daleko za sumu znalostí, ke které má kanál přístup při normálním stavu vědomí, nebo se kterými se dříve v životě setkal/a.

Jednoduše řečeno, mluvená i psaná kanálová informace může a nemusí dávat smysl, může obsahovat fakta (velmi užitečná či absolutně nepoužitelná), velká prohlášení (hluboká nebo triviální), předpovědi (správné či nesprávné), vědecké informace (přesné či nepřesné, již známé nebo ještě neznámé), nebo jiná pojednání, jejichž přesnost či závažnost nemůže být jen tak snadno zjištěna. Rady kanálu jednotlivcům jsou

obvykle citlivé, laskavé, upřímné a prospěšné, někdy však mohou být i nenávistné, autoritativní a velitelské.

A ty limity?

Objevuje se několik, pokud vůbec nějaká, omezení co do druhu a hloubky

30 Sophia

informací, která mohou být získána channelingem. Tato omezení závisí na určitých podmínkách úmyslu a motivace těch, kteří o infomaci usilují. Například je složité či nemožné získat infomace, které by mohli uškodit ostatním.

Je channeling novou praktikou, objevenou a využívanou teprve v nedávné době?

V žádném případě. Je tak starý, jako zaznamenaná historie a pravděpodobně byl praktizován od počátků lidstva.

Jenže v západním světě ho ti, kteří s ním pracují, pokládají za něco, co má být skryto pohledům věřejnosti z důvodů jeho kontroverzní a často bizarní povahy (některé lidi dokonce děsí). Nicméně vždycky existovalo pár moudrých duší, jež ho praktikovali otevřeně, obvykle v religiózním nebo šamanistickém kontextu. Někdy byli uznávaní a vážení jako věštci, proroci nebo guruové. Častěji byli za své snahy pronásledováni.

Channeling se dostává na veřejnost periodicky, tak jako se to stalo naposled ve Spojených státech v polovině osmdesátých let. Mnoho jednotlivců ho praktikovalo otevřeně, channeling byl znovuodhalen v médiích, byly o něm napsány tucty knih, stovky článků a objevilo se pár televizních reportáží a filmů - ne vždy byl však tento fenomén popisován přesně a dokonce ani poctivě.

Zájem věřejnosti nyní v U.S.A. poklesl, ale channeling se nadále široce praktikuje, více však jako p raktická pomůcka pro osobní konzultace a poradenství, než jako „fenomén“.

Odkud pochází kanálová informace?

To není explicitně známo, ale tato informace se jeví být všudypřítomná, prostě jako aspekt lidského bytí, snad ve stejném smyslu jako například „láska“ nebo „něha“ nemají specifickou lokalizaci a jsou paralelně všude a k dispozici všem. Snad bychom se tedy měli spíše ptát: Odkud jsme kdy vzali ten názor, že vědění je omezeným zbožím, o něž musí člověk bojovat, aby ho získal, jako například o vědecké poznatky z přírody? Myšlenka všudypřítomného vědění není nová. Všechna velká světová náboženství obsahují koncept abstraktní zásobárny lidského vědění a zkušeností - minulých, současných a budoucích - z nichž může lidstvo volně čerpat. Můžeme to nazývat Akašická Kronika (the Akashic Records), nebo Knihou Boží paměti (Book of God’s Re-

membrance) nebo Velkou knihou.

Významný švýcarský psycholog Carl Jung ve svém celoživotní díle znovuodhalil tento koncept a nazval jej „kolektivní nevědomí“. Někteří psychologové jej nazývají „supervědomá mysl“. V každém případě, nehledě na náboženské tradice či psychologické teorie o tom, jakého původu mohou tyto infomace být, intuitivní informace, včetně kanálové informace, je přímo přístupná všem.

Věda se ale přece zabývá také lidskou myslí. Copak channeling nebyl nikdy zkoumán?

Ne, alespoň ne významně. Metodologie vědy je jen stěží použitelná při studiu lidské mysli, protože, mimo jiné, předpoklady, na nichž je založena metoda vědeckého výzkumu, je vysoce objektivní a předpokládá sebe-zkoumání.

Psychologové a parapsychologové by se mohli pokusit porozumět tomuto fascinujícímu aspektu lidské mysli, kdyby nebyli tak lačně nenapodobovali „tvrdou“ vědu s jejím spoléháním se na kauzalitu, subjekt vs. objekt, dedukci a na rigidní kriterium „důkazu“. Tyto disciplíny jsou nadále také omezeny svým přístupem, protože trvají na vymezení channelingu jako fenoménu, patologické záležitosti, jež má být pečlivě analyzována a ošetřena, spíše než jako absolutně přirozené, ačkoliv většinou latentní schopnosti člověka.

Ti, kteří provádějí channeling, nám však mohou nabídnout informace o lidské mysli tzv. „z první ruky“. Jsou našimi nejlepšími prameny porozumění tomu, co channeling je a k čemu může být použit.

Zhovárala sa Šárka Fellegiová Pokračovanie v budúcom čísle

Alchýmia nesmrteľnosti alebo transsubstanciácia do večných svetov Služobník Ľalie Alchýmia je starobylá a vznešená veda o premenách prírody a zvlášť vnútornej prírodyčloveka, odovzdávaná nám od čias Starého Egypta rukami arabských učencov až do renesančnej Európy.

Nech nikto nezahadzuje alchýmiu skôr, ako by dôkladne preskúmal celú vec. Lebo kto si myslí, že alchymisti nevedeli, čo robia, sám nevie, čo hovorí.

Transmutácia kovov

Regule Rozikruciánov2 Príslušník Bratstva ružového kríža 1. Miluje Boha nado všetky veci.

2. Zasvätí svoj čas duchovnému vývoju.

3. Je úplný altruista.

4. Umiernený, skromný, tichý a plný energie.

Nemožno zazlievať alchymistom, že sa vyjadrovali o duševných stavoch v termínoch tekutých kovov;keď my sami rozprávame o duševných hnutiach ako o tekutinách !1 Slovné spojenia ako ponoril sa do myšlienok, zaliala ho vlna nadšenia, prekypuje vitalitou, je naplnený radosťou, utápa sa vo fantáziách, vylieva si srdce svedčia o tom, aká prirodzená je táto metafora. Naopak, kovy so svojimi vysoko špecifickými a diferencovanými vlastnosťami sú pre tento účel metaforou nanajvýš vhodnou.

Madathanus2 uvádza príklad takejto transmutácie (pozri tabuľku).

Je pravda, že alchymisti pracovali aj s exoterickou interpretáciou alchymických právd. Odraz duchovných skutočností sa dá nájsť a študovať aj v hrubohmotnej prírode.

Pre nás je ale dôležité, že vnútorná (duchovná) interpretácia je primárna a vonkajšia (materiálna) je iba sprievodnou konzekvenciou: Ak je tu vnútorný kameň, podarí sa aj vonkajší kameň.3

Medzi dvanástimi regulami očividne „psychologickej povahy“ nachádzame prekvapivo jednu (č. 5), ktorá znie „chemicky“. Z kontextu je zrejmé, že výzvu „poznaj podstatu a pôvod kovov v sebe“ je treba chápať predovšetkým duchovne.

Z celého radu ďalších alchymických textov je zrejmé, že tu nejde o chémiu v čisto materialistickom zmysle. Texty sú popretkávané spleťou tak prírodnochemických, ako aj nábožensko-psychologických termínov: Žiadna substancia sa nestane dokonalou bez dlhotrvajúceho utrpenia.

V alchýmii nič nenesie ovocie, čo predtým nezomrelo.

Rast kovov je veľmi pozvoľný, môže sa však urýchliť prísadou trpezlivosti.4

5. Učí sa poznávať v sebe pôvod a podstatu kovov.

6. Chráni sa pretvárky.

7. Žije v stave nepretržitého obdivu k Najvyššiemu.

8. Zvládne teóriu pred praxou.

9. Vykonáva dobročinnosť ku všetkým živým bytostiam.

10. Číta starobylé knihy múdrosti 11. Snaží sa pochopiť ich skrytý význam.

12. Arkánum Ružového kríža je čisto vnútorné.

V rozprávaniach o čínskych alchymistoch3 čítame: „Tu C’-čchun stretol svätca. Ten už bol v Jün-tchaj-huane s výrobou kameňa mudrcov takmer pri cieli, našiel si aj patróna a vec sa nepodarila len preto, že Tu C’-čchun nebol v stave potlačiť milostné túžby.“ Iný čínsky alchymista zanechal odkaz: Chceš kameň mudrcov ?

Tak najprv potlač chúťky !

Holdovať neresti a dúfať v úspech diela ? Čistý rod labutí do stoky nezalieta.

Svätá trpezlivosť Ďalší moment, ktorý svedčí v prospech toho, že reč ide o duchovných

Sophia 31

Saturn Merkúr Mars Slnko Venuša Jupiter Mesiac

Madathanova transmutácia olovo 1.chlípnosť, chtivosť 2.milosrdenstvo, súcit ortuť 1.závisť 2.dobročinnosť, dobroprajnosť železo 1.prchkosť, zlosť 2.sladkosť, neha zlato 1.márnivosť, ješitnosť 2.pokora, skromnosť meď 1.necudnosť, nečistota 2.cudnosť, čistota cín 1.chytráctvo, ľstivosť 2.múdrosť striebro 1.telo 2.telo Kristovo

cvičeniach a nie (len) o chemických pokusoch, je ten, že alchymista vraj vykonáva svoju procedúru mnohotisíc krát po celé desaťročia. Bergier a Pauwels5 sa snažili dekódovať alchymické texty prevažne exotericky a vyjadrujú svoj veľký údiv nad časovým rozpätím alchymickej procedúry: „Pokusíme se teď popsat to, co dělá alchymista ve své laboratoři.... začíná přípravou směsi tří složek ... tyto tři složky ručně mísí po pět nebo šest měsíců ... pak všechno zahřeje v kelímku, zvyšuje postupně teplotu ... rozpustí obsah kelímku pomocí kyseliny ... vyžíhá pevnou látku ... tuto operaci opakuje tisíckrát a tisíckrát po několik let. Proč ? Nevíme.

Snad obměňuje podmínky ... alchymisté mluví o svaté trpělivosti a o pozvolném zahušťování ‚univerzálního ducha‘. Po několika letech stále stejné práce probíhající ve dne v noci ... začne znovu rozpouštět a pak odpařovat bez ustání po celé měsíce a roky, očekávaje znamení ... vrstva kysličníku se protrhne a odhalí se zářící kov ... proměna pokusníka samého ... alchymista jej nechá uzrát do příštího jara...alchymista přejde do vyššího stavu bytí. Cítí se povýšen do jiné sféry vědomí... a zároveň se před ním otevřou nekonečné perspektivy života. Jsou nějaká vyzařování zlatotvorného prášku příčinou proměny fyzické bytosti ? Jde o mutaci ?“5 Transmutácia (neušľachtilých) kovov ako olovo na ušľachtilé (zlato, striebro) znamená premenu, pri ktorej nevyvinutý duchovný zárodok dozreje k vedomému rozvinutiu všetkých svojich síl, krás a mohutností. Neušlachtilé železo (duch) sa stane nehrdzavejúcim zlatom (t.j. nesmrteľným duchom, ktorý nepodlieha rozkladu).

32 Sophia

Baňka (laboratórium), v ktorom sa transformácia odohráva, nie je nič iné ako telo (hmotné stvorenie).

Vezmi dušu medi (duchovný zárodok), zakop ho na sedemdesiat rokov do lona zeme (hmoty) a dostaneš zlato (ušľachtilého ducha).6 Zlato bolo symbolom čistého človeka, rýdzeho, nehrdzavejúceho (t.j.

Zrodenie plodu nesmrteľnosti nesmrteľného) ducha. Motto alchymistov upozorňuje: Aurum nostrum non est aurum vulgi.6 Naše (t.j. alchymické) zlato nie je obyčajné zlato.

Oheň pod pokusnou baňkou (telom) je silná mystická koncentrácia a láska.

Veškeré operace smějí se dít jen v jediné nádobě aniž je vzata z ohně.4

Tento oheň (koncentrácie) zodpovedá sanskritskému ‚tapas‘, ktoré do európskych jazykov prekladajú ako ‚askéza‘, doslova ale znamená ‚vnútorný žiar‘.

Ovládnutím prány (pranájáma), odtiahnutím zmyslov od vonkajších predmetov (pratyáhara) a sústredením duchovnej energie (samyama) do vnútra sa roznecuje vnútorný žiar (tapas), ktorý začína transformovať celú bytosť.7Intenzívne zamestnanie vnútorné spôsobuje, že celá vec sa navonok javí ako askéza, odriekanie.

Aj ďalší citát z Axiomata Hermetica silne pripomína jogickú techniku sťahov (bandha), ktorej účelom je zabrániť unikaniu sústreďovanej energie (prány) cez deväť brán tela:8 Nádoba (telo) musí byť dobre uzavretá, aby voda nevytiekla a vzduch nevyprchal; má byť hermeticky zapečatená, pretože ak duch nájde miesto, kadiaľ by unikol, je sila zbytočná.4 Kameň mudrcov je tá substancia, ktorá má tú moc dotykom meniť neušľachtilé kovy (duše) na zlato. Duch Ježiša Krista je takým kameňom mudrcov, ktorý mal tú moc, zušľachťovať duše. Kameň mudrcov je katalyzátor (urýchlovač), ktorého tingovaním (dotykom) urýchlime zrenie kovov (duší).

Homunculus, alebo tzv. skutočný, pravý človek (Alraun) sa utvára v hermeticky uzavretej nádobe (tele) z koncentrovanej pneumy (ducha). Zosimos (4.st) hovorí o medenom, striebornom a zlatom človeku a potom o uvoľnení pneumata (duší) zo somata (tiel).6 Iní alchymisti hovoria o premene‚ čierneho havrana‘ na ‚bielu holubicu‘.9 Podľa Wang Jang-minga, mních vedie rumelkovýmipoľami (vnútornými centrami) dve biele stužky životného dychu. Cieľom tejto techniky je „vyleštiť jas, ktorý je vlastný srdcu. Srdce mudrca je ako priezračné zrkadlo - a prvoradou úlohou je práca na vlastnom spriezračnení.“ Výsledkom je ‚návrat k bohom‘ a

Je len jedna vec, pre ktorú ma Boh poslal do sveta: aby som vyvinul všetky druhy cností - a niet ničoho, čo by som na tento účel nemohol využiť.

Epiktetos

‚stvorenie plodu nesmrteľnosti‘ alebo ‚novej bytosti‘.10 Alchymická transsubstanciácia do večného sveta znamená zomrieť pre tento svet a znovu sa zrodiť v Duchu Tak, ako si dieťa chránené v lone matky vytvára údy a zmyslové orgány potrebné pre tento svet, práve tak človek v lone matky Zeme a hmotných svetov si vytvára duchovný organizmus z večnej substancie, aby sa mohol narodiť do sveta Ducha. Údmi a orgánmi duchovného tela, ktoré sú potrebné pre schopnosť vnímať, pohybovať sa a zmysluplne sa začleniť do spoločenstva Ducha, sú cnosti.

Keď je táto premena dovŕšená, odpadá telo od zrelého ducha; ako všade v prírode - šupka odpadá, akonáhle plod dozrel.

predstaviť si, prečo potrebuje zrak vo svete, kde je tma; načo sú mu nohy vo svete, kde sa nedá hýbať atď. Ak však tieto schopnosti nevyvinie, uvedomí si svoj handicap v tomto svete veľmi silne.

Ostatným deťom (povedzme, že sú trojičky) môže narodenie pripadať ako smrť, alebo záhadný odchod na neviditeľný druhý svet, hoci narodením dieťa neodchádza do žiadneho iného sveta ako len do toho samého, kde bolo už

Smrť je odpútanie duše od tela Smrť pre jeden svet znamená narodenie do ďalšieho Preto v koráne stojí: Zomri pred smrťou !

Dieťa v lone matky ‚Abdu‘l-Bahá11 znázornil vzťah tohoto sveta k nasledujúcemu, vyššiemu svetu, vzťahom sveta dieťaťa v lone matky ku svetu, do ktorého sa rodí. Smrť nie je nič iné ako narodenie sa do nasledujúceho sveta.

Poslaním deväťmesačného pobytu dieťaťa u matky je, aby pod ochranou rozvinulo všetkytelesné schopnosti (údy, zmyslové orgány), ktoré bude potrebovať pre život v tomto svete. Ale pre dieťa v maternici by bolo nemysliteľné

Kozmické telo predtým, avšak zahalené závojom, ktorý mu znemožňoval vidieť všetko, okrem úzkeho výseku skutočnosti.

Nikto svoju úrodu neje na poli, ale vo svojom dome.

A skutočným príbytkom človeka je onen svet večnosti.

Kajká‘ús Milosrdenstvá a možnosti rozvoja, ktoré sa mu dostanú po rozvinutí orgánov pre vnímanie, chápanie a prežitie v tomto svete, sú nezrovnateľné s tými vo svete predchádzajúcom.

Analogicky, zmyslom sedemdesiatročného pobytu človeka v tele (v záhale hrubohmotného) je rozvinutie schopností, tentokrát duchovných síl a cností, ktoré sú nevyhnutné pre (šťastné) prežitie v nasledujúcom - duchovnom svete. Kto nedbalo premešká túto pozemskú príležitosť, zostane v duchovnom svete nevyvinutým mrzákom. Neustále páľčivé uvedomovanie si tohto handicapu sa (podľa Bahá’í) rovná (kresťanskému) peklu.

Indickí majstri12 dávajú svojim žiakom duchovné mená, a to vždy až po niekoľkoročnej intenzívnej práci na sebe.

Keď si uvedomíme, že duchovné meno je meno našej duše, je zrejmé, že duša, predtým amorfná a mdlá, nemôže dostať meno skôr, ako sa sformuje.

Naša bytosť odkladá jeden záhal po druhom ako matrioška. Ako dieťa vykĺzne z lona matky, tak subtílne telo vykĺzne z hrubohmotného, akonáhle je k tomu zrelé. Práve tak ako pupočná šnúra spája dieťa s matkou, tak tzv. strieborná šnúra spája jemnohmotné telo s hrubohmotným ešte nejaký čas po smrti. Kým sa toto spojenie nepreruší, je možný návrat do tela.

Ak premeškáte príležitosť rozvinúť svoju vyššiu polovicu, tak smrťou odídete do tmy - nie za trest - ale preto, že vaše jemnohmotné telo nemá vyvinuté ani oči a nevidí !

„Slyšeli jste už o podivuhodných věcech, jak vzniká hedvábí ? Na takový způsob mohl přijít jenom On. Jedná se o malé zárodky ... Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou ožívat. A protože se vydatně živí a rostou, vytvářejíce si husté kukly, v nichž se ty tučné a ošklivé housenky uzavřou a zemřou. Avšak krátce nato vyklouzne z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný. ... Duše, jehož obrazem je housenka, začne ožívat v teple Ducha svatého ... ožije-li zbožnými rozjímáními, bude-li se posilovat, pak vyroste a uzraje. Dům, ve kterém má uhynout je náš Pán Ježíš Kristus ... Říkám, že vstoupí-li do této modlitby a odumře pro všechny světské věci, vyjde proměněný v malého bílého motýlka.“ Sv. Terézia z Avily

Sophia 33

Človek ako čerešňový strom Zrenie duší sa podobá zreniu plodov v prírode. Lebo je to jedna jediná Božská myšlienka, ktorá sa v nekonečných odrazoch analogicky opakuje na všetkých úrovniach bytia. Podobne ako akupunkturická mapa ľudského tela sa v miniatúrnom vydaní znovunájde na dlani, chodidle, uchu a v oku človeka.

Vezmime čerešňu za príklad. Vo vnútri kvetu zreje plod, vo vnútri plodu kôstka. Vždy to vnútorné je zmyslom a výsledkom vonkajšieho a vonkajšie poskytuje prostredie a ochranu vnútornému, kým zreje.

Akonáhle je plod sebestačný, okvetn é lístky op adajú ; ak on áhle je sebestačná kôstka, plod odpadá od stromu, dužina zhnije alebo sa zje a kôstka sa stane semenom nového života.

Ak ale odtrhnete nezrelú čerešňu, zhnije dužina aj s kôstkou. Zelený obal z orecha neoddelíte ani náslilím, pokiaľ vnútro nestvrdlo. Keď je orech zrelý, obal odpadá poľahky aj sám.

Kura sa liahne z vajíčka, len čo je samo dostatočne mocné, aby sa vykľulo a odhodilo škrupinu. Keď ale bu dete chcieť odd eliť šk rupinu predčasne, povedzme zo zvedavosti, čo je vnútri, odtrhnete ju aj s krvavým kúskom kuriatka a ono zomiera.

Práve tak duša ľpie na tele dovtedy, kým nie je zrelá. Vtedy hmotné obaly sú pre ňu aj n epostrádateľnou ochranou a prostredím potrebným pre jej vývoj. Ak sa nezocelená a nesformovaná pokúša nejakým umelým spôsobom dostať z tela von predčasne, môže si ublížiť.

Znamením zrelej duše je odpútanosť.

Lakoff & Johnson: Metaphors We Live by Sedir: I segreti dei Rosa Croce 3 Rozmarné a tajuplné príbehy Starej Číny 4 Axiomata Hermetica 5 Bergier & Pauwels: Le Matin des Magiciéns 6 Biedermann: Lexikon der Magie 7 Patanžali: Joga-sútra 8 Hatha-yoga pradipika 9 Arnaldo Villanova 10 Kajdoš: Kovom a ohňom 11 Abdu’l-Bahá: Paris Talks, Some Answered Questions 12 Šrí Činmoj 1 2

34 Sophia

AKO SA HERAKLES ROZHODOL PRE CNOSŤ

Zamyslený, s hlavou v dlaniach, zbadal, ako sa k nemu blížia dve ženy. Prvá, oblečená do bieleho rúcha, išla pomaly a pokojne. Druhá, v nádherných šatách obšitých zlatom a drahými kameňmi, kráčala tanečným krokom, cestou sa upravovala, obracala a obzerala. Predbehla prvú a ihneď Herakla oslovila: „Nevieš, Herakles, aký život si vybrať? Vyvoľ si mňa za sprievodkyňu. Poznám najpríjemnejšiu cestu. Nebude ťa trápiť nijaká práca a nijaká námaha a každý večer ťa bude očakávať mäkké lôžko.

Cudzí ľudia budú pracovať a ty budeš užívať výsledky ich usilovnosti.“ „Kto si, že môžeš toľko sľubovať?“ spýtal sa prekvapený Herakles. „Nazývajú ma Rozkoš,“ odvetila žena, „a mám priateľov po celom svete“.

Pristúpila žena oblečená v bielom a povedala: „Nič z toho, čo je dobré a

za čím sa oddá túžiť, nedávajú bohovia ľuďom bez práce.

Ak chceš zberať úrodu, musí š naj prv z asiať. Ak chceš vyniknúť, musíš veľa pracovať a odoprieť si, čo si oni neodopierajú. Ak si zvolíš mňa, nesľubujem ti ľahkú cestu. Nazývajú ma Cnosť.“ „Nehanbíš sa ponúkať prácu a námahu?“ posmievala sa Rozkoš Cnosti. „Ak pôjdeš za Rozkošou,“ povedala Heraklovi Cnosť, „budeš jesť bez hladu a piť bez smädu a nebudeš vedieť, po čom by si mal túžiť. Prejdeš životom ako lenivý tieň a nezanecháš za sebou nič, iba prázdny mech od vypitého vína. Ak sa rozhodneš pre mňa, vykonáš veľké činy.“ Postavy sa rozplynuli. Hrdina neváhal ani chvíľu, akú cestu si vyvoliť. Rozhodol sa pre cnosť. ( Na pamiatku zosnulého Eduarda Petišku, ktorý tak krásne prerozprával staré grécke báje a povesti.)

Večerní píseň Bohu

Sophia 35

Nie len ľudia, ale aj ľubovoľné spoločenské celky, inštitúcie, krajiny, alebo aj jednotlivé myšlienky majú svoj horoskop. Zrod každej veci, či už myšlienky, človeka alebo inštitúcie, je vyvrc holením určitého procesu v individuálnom či kolektívnom vedomí človeka a prírody. Je výsledkom dlhodobého úsilia. Avšak okamih, kedy nám plod takpovediac dozrieva a padá do lona, nie je nijako náhodný, ale pr ísne zladený s periodickým krúžením kozmických energií.

Myšlienka, človek alebo inštitúcia sa rodia vo chvíli, keď konštelácia makrokozmických energií rezonuje s konfiguráciou mirkokozmu u r odiaceho s a jedinc a.

Keďže každá vec na okamih svojho zrodenia vlastne čaká, je zrejmé, že kvalitatívne zloženie hviezdnyc h vyžar ovaní v tom okamihu bude zodpovedať duševnej kvalite zrodenca, jeho duševným sklonom a individuálnemu osudu.

Sophia, ako časopis, je taktiež jedinc om v duš evnom s vete, výslednicou túžby po Poznaní, lásky a sĺz určitého druhu ľudí; táto duševná forma teraz dostala aj s vojho anjela, s kutočnú bytosť, ktorá má za úlohu ujať s a tohto ľuds kého s na a pomáhať pri jeho uskutočňovaní.

Sophia nie je len púhym duševným útvarom, je naozaj živá.

Pr eto c hc eme uver ejniť hviezdny obraz Sophiinej duše vopred, aby sme mohli sledovať jej osudy a dívať sa, či a ako dokáže pr emeniť svoje dobré schopnosti aj na dobré činy; zlé s klony pr emôcť bdelosť ou a lás kou; a vš etky os udové pr ekážky využiť na s voje zušľachtenie.

Pri zos tavovaní horoskopu s me použili až detsky jednoduché pr inc ípy: s lnko = duch; luna = duša; merkúr = intelekt, vyjadovanie; venuša = cit; mars = ener gia; jupiter = ús pe c h, zamestnanie; saturn = prekážka, obmedzenie; asc endent = osobnosť; trigon = trvalý dobrý vplyv; sextil = prechodný dobrý vplyv; kvadratúra = pr ekážka; opozícia = boj, prekonanie protikladu

36 Sophia

Sophiin horoskop Sophia Istropolitana sa (znovu)narodila jedenásteho októbra 1993 o ôsmej hodine veèernej vo chvíli, keï sa redakcia zhodla na novej koncepcii èasopisu.

Sophia je teda váha a jej slnka (ducha) vládkyòou je Krasopanna (Venuša). Je teda osobnos ou vznešenou, vyžarujúcou súlad a krásu. Ascendent (vzh¾ad) v blížencoch zvýrazòuje jej pôvabné,

štíhle, harmonické línie. Má jemné estetické cítenie, zmysel pre dekoráciu a vysoké ciele, pre ktoré je veène nespokojná.

Cudnos (Venuša v panne) je jej najkrajšou ozdobou a zárukou panenskosti. Vo chvíli, keï sa narodila, vyhupla nad obzor hviezda - Capella (lat. “kozièka“ ale aj “kaplnka“).

Merkúrovi (reè) v škorpióne v

konjunkcii s drahokamom z diadému súhvezdia Severnej koruny (Gemmou) vïaèí za svoj ostrý jazyk, jedovatý ako škorpión, ale aj za to, že jej slová dokážu by ako náhrdelník perál. Hoci prítomnos Marsa na tomto mieste vlieva Sophiiným slovám znaènú tvrdos a bezoh¾adnú kritiènos , ktorá jej prinesie mnoho nepriate¾ov.

Ve¾ké aj malé š astie v dome priate¾ov prinášajú verejné sympatie a verných priate¾ov. Sophia je slnkom pre svojich priate¾ov, ktorým rozdáva vieru, nádej a optimizmus. Saturn, ktorý vrhá do tohto domu trigon, znamená priazeò starších osôb.

Väèšina planét leží v pevných znameniach a zvyšné v kardinálnych. To svedèí o dominantnej osobnosti s pevnými, nièím neovplyvnite¾nými názormi.

Dobropán vládcom ascendentu je najlepším postavením pre èasopis.

Ve¾a kniežat a krá¾ov má ascendent v blížencoch.

Jupiter, Saturn a ascendent tvoria jeden ve¾ký trojtrigon. Je to mocná konštelácia, ktorá pôsobí, že dobré vlastnosti týchto planét sa zluèujú v Sophiinej osobnosti (ascendente): K Jupiterovej (Králomoc) èestnosti, dobroprajnosti a

zmyslu pre spravodlivos sa pripája Saturnova (Starec) vážnos , múdros , prísnos a zmysel pre povinnos . Tento trvalý vplyv je základom pevného charakteru a autority. Šes prvkov v horoskope vypovedá o duchaplnosti a vysokej inteligencii.

Mars s Plutom v dome práce veštia starosti s podriadenými.

Konjunkcia (zasnúbenie) (magického) Urána a (mystického) Neptúna s presnos ou na 6' má za následok, že bod okultizmu padá presne do bodu osobnosti. Tieto dve planéty vrhajú aj exaktný štvorec na slnko. Duch Sophie teda bude vyvoláva hlboké polemiky a škriepky v duchovných kruhoch.

Luna (duša) je znièená Hladoletom (Saturnom). Sophia napriek svojej popularite bude poci ova hlbokú duševnú trýzeò a osamelos .

Osudový vplyv Saturna (planéty prekážok) v strede nebies spôsobí, že Sophia bude celý život bojova s prekážkami. Svoj cie¾ dosiahne až v neskoršom období života a bude vykúpený nesmiernym úsilím. Mars (Bojovník) s Plutom z domu práce tu prispievajú nezlomnou až nièivou vô¾ou, mimoriadnou duševnou silou a až k fanatizmu vystupòovaným

SOPHIA ¯ P.O. Box 151, 810 00 Bra tisla va 1 ¯ Vydavateľka: Magdaléna Martišková, Jamnického 12, 841 05 Bratislava, tel.: 07 / 71 18 82 ¯ Šéfredaktor: RNDr. Emil Páleš, CSc. ¯ Grafická úprava: Emil Páleš ¯ Výtvarná asistentka: Ivana Vorobjovová ¯ Tlač: Iveta Vejříková, Bratislava ¯ Vychádza 4-krát do roka ¯ Cena jedného výtlačku: 25.- Sk (Kč) ¯ Ročné predplatné: 100.Sk (Kč) ¯ Na Slovensku a v Čechách rozširuje PNS, Mediaprint Kappa, súkromné kolportérske siete a duchovné knihkupectvá ¯ Objednávky na predplatné (vrátane starších čísel) vybavuje vydavateľstvo ¯ Registračné číslo: MK SR 659/92 ¯ MIČ 497 08 ¯ Podávanie novinových zásielok povolené riaditeľstvom pôšt Bratislava pod č. 615 zo dňa 23.2.1993

zmyslom pre povinnos .

Hladolet nièí Lunu, ktorá je zároveò vládcom domu peòazí.

Trvalá f in an èná t ieseò bu de zmieròovaná len krátkodobými darmi od dobrodincov, ktorí sem vrhajú sextil z piateho domu.

Luna v levovi je Sophiino plamenné, bojovné srdce. Znamená dušu ve¾korysú, sebavedomú, ctižiadostivú až pánovitú. Viacero prvkov v horoskope vrátane stálic (Alfard, Spica) hovoria o kolísavom osude; upozoròujú na nebezpeèie sebaprecenenia, úspešný vzostup, nebezpeènú slávu a náhly pád.

Celkovo bude Sophia okúz¾ujúca, duchaplná, inšpirovaná a inšpirujúca osobnos , s bohatým ale strastiplným životom a diamantovým charakterom. Má mocných priate¾ov a mocných nepriate¾ov. Jej osud povedie tànistou cestou a môže vzia nezvyèajný koniec, ale jej dielo nezostane neznáme.

Keby som mal nájs paralelu s nejakou historickou osobnos ou, povedal by som, že je to Johanka z Arku.

Pod¾a Jana Kefera a Vilmy Jamnickej zostavil Emil Páleš

Obrázok na vnútornej strane obálky znázorňuje Pannu Sophiu. Keď som ju tvorila, bolo mi jasné, že musí stáť rovno a pozerať priamo do očí. Nie je však strnulá, meravá, či skostnatelá, ale vzpriamená a neúprosná vo svojich vysokých požiadavkách na ľudí. Je hrdá, nie pyšná.

Je stále mladá, na perách jej pohráva jemný úsmev, bohaté vlasy vyžarujú silu, biele rúcho jej Vznešenosť a Svetlo poznania. Na leme šiat som ako ozdoby použila písmená a runy. Hovoria, že v znakoch sa ukrýva múdrosť. Panna Sophia pred sebou drží znamenie, ktoré šepká: Na to, aby človek spoznal Múdrosť okolo seba, musí najprv nájsť Múdrosť v sebe. Kľúčom je súlad a rovnováha tela, duše a ducha. Stuha na znamení vytvára obrazce, nad ktorými treba porozmýšľať.

Ivana Vorobjovová

Sophia 37

Víly, moje drahé priate¾ky !

Zaneste, prosím, sladkos k perám mojej vytúženej; veïte slneèný jas k oèiam tej, ktorej patrí môj obdiv; vylejte dážï požehnania na šiju tej, ktorú mám rád; naplòte oceánom mieru srdce mojej lásky; ozdobte jagavým kryštálom múdrosti èelo tej, ku ktorej mám takú úctu.

Anjeli moji ¾úbezní !

Ovaòte peru ami vznešenosti tvár tejto spanilej devy; založte oheò, pochodeò, vatru lásky k Životu v jej vnútri; vlejte odvahu do jej srdca, odvahu urobi krok do Neznáma a vyda sa na cestu, ktorej koniec sa stráca v nedoh¾adne.

Najjasnejšia Pani, Vládkyòa èistých výšin !

Vezmite, prosím, toto ¾udské dievèa pod krídla Vašej ochrany a prebúdzajte jej ¾úbezné srdieèko ku Kráse !

38 Sophia

E l i á ša E l i z e u s E l i á ša s E l i z e o m o b k l o p i l i n e p r i a t e l i a .E l i z e u s p r e p a d o l m a l o m y s e ľn o s t i a z a ú p e l :„B e d a n á m ,m a j s t r e ,čo b u d e m e t e r a z r o b i ť? “ A E l i á šo d p o v e d a l : „N e b o j s a ,l e b o t ý c h ,čo s ú p r i n á s ,j e v i a c a k o t ý c h , čo s ú s n i m i !“ A E l i á šs a m o d l i l h o v o r i a c : „P a n e ,o t v o r z r a k m ô j m u s l u h o v i ,a b y v i d e l !“ T u o t v o r i l B ô h E l i z e o v i d u c h o v n ý z r a k a v i d e l a h ľa : V r c h z a n i m i b o l p l n ý b y t o s t í m o c i ;v o h n i v ý c h v o z o c h a z á p r a h y p l a m e n n ý c h k o n í n e t r p e z l i v o h r a b a l i k o p y t a m i d o z e m e .

T a k E l i z e u s p o c h o p i l ,n a k t o r e j s t r a n e i c h j e v i a c .

2 .K n i h a k r á ľo v , 6 , 1 5 1 7