Václav Chytil – Šťastné dny by Nakladatelství Tilia

ISBN 978-80-86904-51-1

9 788086 904511

Š É DNY Ť ASTN Š Ť ŠŤ A AS ŠŤASTNÉ

DN Y

ŠŤ D N Y ŠŤ

NÉ

DN Y Š

DNY STNŤÉ A A S Ť Š T Š NY AST NÉ

ŠŤASTNNÉ D Y É N Y ŠŤ D N

N NY

DNY

D D ŠŤASTNÉ NÉ DNY ŠŤASTNÉ NY NÉ É D N

N T S

ŤA ŠŤASTNÉ DNY S Š ŤA T ST

Y ŤASTÉ

D N DN Y

S TN É A Ť Š NÉ

AS ŠŤASTNÉ D DN N Y T D NY Š N NÉ É T N S É Ť A Ť D Š N AS É Y Š ST STN D NY É ŤA TN

D NY

ŠNY NY Ť A

DN Y

ŠŤ

Š T Ť A

É AS TN AS

TN D AS ŠŤASTNNY ŠŤDNYY ŠŤŤAASSTTNNÉÉ DÉ Š

ÉÉ

É TNÉ DNY ŠŤ S A Ť Š A ST DN T Y N NÉ S D TNÉ DNY ŠŤ S A Ť Š É A ST DN Y N N N Y É ST É D D

ÉŤAS N N T ŤŠAASSTTNN T

NÉ

DDN

STNÉ

Y D

A ŠŤ ŠDŤNYYŠŠŤŤAASSATTNS

NÉ

DNY ŠŤASTNÉ É N DN AST Y Ť Y N D ŠŤAS Š É N ŠŤ T TNÉ AS Ť A Š DN Y NY ŠŤAS TNÉ D T NÉ S Š A ŠŤ DN Y N D Š Ť É A Y STN Y TN É DN ŤAS ŠŤ Š D NY É NY

É TN

É TN S A

ŠŤASTNÉ Y N D NY É D Š ŠŤAST DN É N TN AST NÉ DDNNYY ŠŤŤAASSTTNÉ NÉ

TNÉ DNY S A Ť Š ŠŤA Y ST Ť DSN T É N D A T N S Y ŠŤ ŤAŤ A NÉ YÉ ŠNDŠ S É N N Y Y N D AS D TY N Š É

TN S ŤA AS Ť Š

NÉ

DN DN Y

É DN N YŠŤASTNNŠŤASTNÉ É D Y

DNY É

Ť A ST

TNÉ DNY ŠŤA S A S N ŠŤ ŠŤAST É DNY Š TN

Y NY DN

STŠNŤÉASD A Ť Y ŤA S DN ŠŠŤASTTN T

TŠNŤÉASDTNNYÉ S ŤANY ŠŤŤAASSTTNNÉÉ DDN Š

ST NÉ

D Y DN ŠŤASTNÉ D NY Y ŠŤASTNÉ DNNYY DNDNY YY

NÉ

NY É S Y ŠŤASTN É DAN ŠŤASTNÉ D

NŠŤSTNÉT ŤŤAASTNÉ

Ť Y ASTNÉ D DN Y ŠŠŤŤASTNÉ DDN Y NY

TNÉ DNY AS ŠŤASTNÉ Š

AS STNÉ DNY Š TN ŠŤA ŤA S TN STNÉ DNY Š ŠŤA ŤA É

DN Y ŠŤAST NÉ

É D TN DNY NY ÉDDNNYY ŠŠŤŤAAŠ É

N É TS

Ť STNÉ DNY ŠŤA STNÉ DNY ŠŤ A Y ŤA ŠŤ AS DN NY Š AS

DNY ŠŤASTNÉ D NY

YY N É DN

NÉ

ST Š Ť AS T

Y DN DNY É NÉ Y

Nakladatelství Tilia Ostrava

D É D A N N N Y S Š Ť AS ŠŤAST Y ŠŤA

ŠŤASTNÉ

ŠŤ

NÉ NY D

ŠŤASTNÉ DNY Š NY

D NY Y T S A STNÉ DNY Š Ť Š ŤA Š D N É Y N Š ŠŤ ST ATSNTÉN ŠŤA ŤASTNÉ DNY ASTN Ť STNÉ Š Š É

Václav Chytil

NÉ

Y ŤA DNŠAŤSATSNTNS Y ŠŤŠŤASTNÉÉ

ŠŤ

TN É NÉ ŠAŤSATS D

NÉ D S NT É É DN A D DNY Š ŠŤ TNÉ NY ŠŤAST T TN NÉY ŠDŤNAST Ť N A N Š NÉDDNNYY ŠY S É AS NÉ D T T ÉÉ N É Š Ť AS

DNY ŠŤASTN DNY É N É ST DN Y

ŤAST N

TNÉ

NÉ

Svobodou tedy můžeme rozumět pouze moc jednat nebo nejednat podle rozhodnutí vůle; tj. chceme-li si odpočinout, můžeme, chceme-li se pohybovat, také můžeme. Obecně však je známo, že tuto podmíněnou svobodu má každý kromě věznů a lidí v okovech… David Hume

menuji se Vojtěch Leonard. Do města, v němž jsem prožil většinu svého života, jezdím dvakrát třikrát do roka. Je mi pětašedesát a s manželkou žiju třicet kilometrů odsud v domku, který zdědila po své matce. Děti máme dospělé, mají své rodiny a tak jsme sami. Město si pamatuju v jiné podobě. Pokaždé mě jeho změna překvapí. Jako kdyby jim přejela obrovská žehlička, vypadá vyžehleně a nově. Nikde na střechách nerostou břízy a náletové stromy, jak bývalo na zanedbaných domech kdysi běžné, téměř všechny svítí novotou. Lidé jsou krásní a vypadají mladě, aspoň mně se tak zdá. Ženy a muži přímo září svými přednostmi, dnes navíc letně oblečeni a v pohodě z pěkného dne. Anglické nápisy na ulicích převládají. I na budově někdejšího Vzletu, kde jsem jako novinář začínal, visí nejrůznější tabule v angličtině, a když už jsou česky, mají uprostřed názvu „obchodní A“, ampersand. V celistvém obrazu města není ani stín nějakých pochybností, září optimisticky jako dítě, které má budoucnost teprve před sebou. Jen hudba na náměstí, kudy jsem před chvíli prošel, linoucí se z jednoho obchodu z cédéčky, působí poněkud nostalgicky. Žlutá ponorka od Beatles, kdysi provokující muzika, dnes už málem hudební vykopávka… Před budovou Vzletu prostředkem ulice nasázeli stromy s kulatými korunami. Mezi nimi jsou nízké lavičky bez opěradel. Sednu si a zahledím se do okna v druhém patře, které je ještě původní – trojdílné, s větracími díly nahoře – a které zatím nevyměnili za plast. Stejné okno jako tehdy, když jsem u něho měl dvojstůl s Kačenkou – Kateřinou Bednářovou. Vybavuji si své začátky v redakci Vzletu v polovině sedmdesátých let dvacátého století. Myslím na 9

redaktorku Kačenku, na fotografa Mirka i svého zlomyslného šéfa Malinu. Vzpomínky se najednou vynoří živě a bezprostředně. Přitom vím, že jsou pomíjející a ošidné, že jenom letí tak rychle jako kamínek nad hladinou času. Jakmile spadnou, chvilku se jasně mihotají pod ní, potom jsou taktak vidět a zničehonic se nadobro ztratí v hlubině.

/1/ Ráno do redakce jsem nemusel spěchat. Na rozdíl od své ženy, která chodila do pojšťovny na sedmou, jsem mohl v poklidu vypravit syna do školy a dceru odvést do školky. Mohl jsem si taky klidně nechat ujet tramvaj a počkat na další. Tu výhodu jsem získal až po své třicítce, kdy mě konečně po mnoha životních peripetiích, vzali do novin. Vystudoval jsem novinařinu. Když jsem skončil, psal se rok 1970. Sotva jsem nastoupil do velkého vydavatelství, začaly prověrky. Rozhodl jsem se, že na otázku, jestli souhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, nebudu odpovídat, zkrátka odpověď odmítnu. Myslel jsem si, že když nic neřeknu, přečkám čistky. Jenže i to stačilo, aby mě brzy propustili pro nadbytečnost a abych se několik let musel živit jako dělník v huti, pak zámečník u stavebního závodu a nakonec jako knihovník ve fakultní nemocnici. Teprve potom mi nabídli místo v redakci Vzletu, oblastního deníku s třicetitisícovým nákladem, do něhož jsem občas o nemocnici nebo o doktorech napsal, vzali mě za redaktora se smlouvou na dobu určitou, kterou mi už dva roky prodlužovali. Právě tehdy jsem zažil dobu, na kterou mnozí moji kolegové vzpomínají jako na šťastné dny. Já při tom vzpomínání vždycky mlčím. Vystoupil jsem z tramvaje a vydal se hlavní třídou ke starým pětipatrovým činžákům se špinavými, opadávajícími fasádami, stejně škaredými a zanedbanými jako celý střed města. V domě, v němž sídlila redakce, zabíral přízemí bazar s použitým nábytkem, lyžemi, sportovním oblečením a taky různým starožitným haraburdím. Vchod do redakce byl až v uličce za rohem a upozorňovala na něj plechová tabule s hlavičkou listu. Pokud člověk vešel dovnitř a vystoupal po 11

širokém schodišti s nízkými stupněmi nahoru, ocitl se v předsíni, kde byly troje vysoké dveře. Ty prosklené proti schodům patřily administraci a inzerci deníku, za dvojitými plnými dveřmi vpravo sídlilo vedení redakce a jednodílné, užší dveře vlevo, taky částečně prosklené, vedly do takzvaného fotooddělení. Kdykoli jsem vešel do budovy, ucítil jsem nezaměnitelný zápach. Skládal se ze směsi pachů vlhkých zdí, plísní, hašeného vápna a dezinfekčních prostředků. Kromě toho v něm bylo obsaženo i cosi divného – neklamně tu voněl papír a tiskařské barvy. Původ onoho zvláštního odéru byl záhadný, jelikož tiskárna stála až na okraji města a dole v bazaru žádný sklad knih či papíru neměli. Možná že jej nějakým nevysvětlitelným způsobem vyvolávala sugesce z blízkosti redakce. Když jsem před dvěma lety ve Vzletu začínal, cítil jsem ten unikátní zápach na schodišti jako příjemnou vůni. Zanedlouho jsem ho ale už zase vnímal takový, jaký skutečně byl – jako smrad. O patro výš, sotva jsem vešel do podobné předsíňky u odpočívadla schodiště, puch kupodivu zmizel. Tady bylo cítit spíše mýdlo ze záchodu a umývárny, káva z kuchyňky a vlastně nic víc. Zamířil jsem do dveří vpravo, za kterými začínaly místnosti redakce. První kancelář patřila vedoucímu vydání Vratislavu Návratovi, stále přítomnému člověku, který chodil do práce před sedmou a končil v devět večer. Ne že by musel, ale proto, že si nedovedl představit chod novin bez sebe. Zrovna telefonoval, něčemu nerozuměl a zlobilo ho, že vůbec neví, o co se jedná. „Co se koná, nebo nekoná? Mluvte pomalu!“ Pozdravil jsem ho zvednutím ruky a on stejným způsobem odpověděl. 12

„To si musíte ujasnit vy, ne já, kdy se to konalo nebo se bude konat!“ Zamířil jsem do následujících redakčních místností propojených dveřmi bez dveří. Když se vešlo dovnitř u vedoucího vydání, bylo vidět přes všechny zbývající místnosti až do poslední na plakát místního fotbalového mužstva na zadní stěně sportovního oddělení – jím redakce končila. Hned vlevo u dveří ležela na nízkém konferenčím stolku hromádka dnešních Vzletů. Tu sem přinesl ještě včera v noci náš techničák Zikmund Šnajder, když se vracel z tiskárny domů. Bydlel nad redakcí ve čtvrtém patře – byty měly samostatný vchod z hlavní třídy od bazaru, takže sem musel pozdě večer schválně zaběhnout. Ale byl to čiperný dědek, kdysi za první republiky se vyučil tiskařem a práce v redakci ho na stará kolena bavila. „Slunce a noviny musejí vyjít vždycky,“ bylo jeho oblíbené rčení. Vzpomněl jsem si na něho, když jsem si bral výtisk, a v duchu jsem k jeho slovům přidal: „V našem případě to ovšem platí kromě soboty a neděle! Ještě že je pátek…“ Vzlet byl jedním z mála deníků, který se zaměřoval pouze na pouliční prodej o pracovních dnech. Byly to typické regionální noviny, které si lidé kupují cestou do práce a na nákupy. Sobotní vydání se už nevyplácelo. V redakci kromě vedoucího vydání jsem zastihl jen kolegu Kulíka. Přicházel z řadových redaktorů obvykle první. Seděl u svého samostatného stolu obrácený zády do místnosti, kde jsme měli s Kačenkou sražené stoly, četl noviny a bafal z lulky. Jmenoval se Břetislav Salus, ale kdosi ho překřtil na Kulík. Nešlo o bahňáka ptáka, v nářečí to slovo znamenalo kolík. Přezdívka vystihovala, jak je použitelný nadřízenými – kde ho zatlučou, tam ho najdou. On sám si však nic z hanlivého pojmeno13

vání nedělal, tvrdil, že je v chápaní reality a požadavků doby před námi o dva roky napřed a jindy v dobrém rozmaru přidával že o čtyři. „Ahoj!“ „Ahoj…“ V redakci bylo ticho, pouze u vedoucího vydání pořád zvonily zuřivě telefony, sotva Návrat skončil jeden hovor, musel zvedat sluchátko znovu. Místností pěkně voněla Kulíkova amphora, tuzexový tabák. Taky jsem se pustil do čtení novin. Stejným způsobem, jakým četli čerstvé noviny všichni moji kolegové. Hledal jsem v nich jenom své články a materiály, které jsem zpracoval. Byl jsem tentokrát spokojený, Návrat mi zařadili všechny věci, které jsem včera odevzdal, a navíc bez krácení. Teprve potom jsem si začal prohlížet materiály ostatních. Černý bakelitový telefon na mém stole se taky rozdrnčel. Sáhl jsem po sluchátku a automaticky se představil, nejprve názvem deníku a pak svým jménem. „Tady Eva,“ byla to sekretářka šéfredaktora. „Dobré ráno, pane Leonard. Musím vám připomenout, že jste ještě neodevzdal plán práce na příští týden.“ „Děkuju, právě na něm pracuju,“ zalhal jsem bez váhání. „A daří se?“ zasmála se. „Ale jo.“ „Tak to je nejdůležitější!“ Zavěsil jsem. Hromský plán práce! Kdyby stačilo odevzdat pár bodů, ale oni ho chtěli rozepsaný a rozvržený málem na jednotlivé hodiny. Šéfredaktor Malina, bývalý ředitel základní školy z nějakého zapadákova, měl rád formální pořádek a plánování považoval za prvořadé. Skutečné plnění ho 14

kupodivu tolik nezajímalo, ale plány práce ano. Na odevzdávání našich výmyslů, co budeme příští týden dělat, dohlížel kromě sekretářky Evičky jeho zástupce Solanský, úhledný a opatrný člověk, který se snažil být se všemi zadobře. „Užs odevzdal plán práce?“ optal jsem se Kulíka. „Jistě,“ odvětil urychlený kolega. „Kdy?“ „Včera ráno.“ Že se ptám, povzdechl jsem si v duchu. Zkusil jsem si vzpomenout, do čeho se mám příští týden pustit a o čem musím nebo chci psát. Prolistoval jsem diář na stole, přitáhl si blíž k sobě kufříkový consul bez horního krytu a dal do něho papír. Opsal jsem z diáře pár tipů, ale bylo toho málo. A jako obvykle při vymýšlení dalších námětů, jsem sáhl do spodního šuplíku stolu pro své staré zápisníky a bloky, většinou v salátovém vydání a tu a tam polité kávou. Dost často jsem při listování starými papíry objevil zajímavý tip. Namátkou jsem otevřel jeden z nich a oči mi padly na řádky vytlačené průpiskou: Svět bude takový, v jaký věřím, a život v něm dobrý nebo špatný, tak jako budu sám. Za těmi slovy následovalo půl strany poznámek o výskytu salmonelózy, napsaných narychlo z telefonátu s epidemiologem, hrubý koncept zprávy o jednání městské rady a několik adres. Vybral jsem v zápisníku jiné místo, tentokrát napsané tužkou: Nemávejte mi tady rukama, chovejte se slušně, já vás upozorňuju! Proboha, co to je? uvažoval jsem chvíli. Pak jsem si vybavil úřednici z magistrátu a nahněvaného staříka v hnědém baloňáku. Na stížnost má každý právo, proti tomu nejsou argumenty! To byla slova toho dědy, ano, ale oč tenkrát vlastně šlo, jsem nevěděl. Zaznamenal jsem si ty věty asi před rokem. Otevřel jsem jiný 15

blok. A zase tu máme podzim, četl jsem. Vítr venku duje jako divý. Už jsou v něm ty ranní třeskuté mrazy, to dychtění lidí po teple a světle. Ochabuje a vzápětí se znovu zvedá, strmě a hrozivě, ale je to krásné a čisté oddechování. Člověk v něm přímo slyší svůj osud. Další řádky se vztahovaly ke zpravodajství. Někde jsem měl být v úterý v 10 hodin, něco nebylo v souladu se zákonem. V zápisu reportáže z domova důchodců jsem si všiml věty: Paní si nemohla vzpomenout, kolik dětí pochovala. A pod tím zase moje osobní poznámka, které jsem nerozuměl: Mám dojem, že pořád stojím se skloněnou hlavou a přimhouřenýma očima se dívám na zem. Náhle jsem to uviděl, starý koncept zprávy o požáru ve velkoskladu nábytku na periférii města. O hasičích jsme ve Vzletu dávno nic neměli, můžu si o nich naplánovat reportáž. To bylo přesně ono, co jsem hledal. Přišla Kačenka, všiml jsem si jí přes papír, když jsem začal zase psát svůj plán práce. Brala si z konferenčního stolu u techničáka výtisk dnešních novin. Pětadvacetiletá holka, spíše při těle, podle mě žádná velká krasavice. Zamířila ke mně. Viděl jsem, jak jde – se špičkami chodidel vytočenými od sebe a v chůzi se mírně, ale docela svůdně kolébá. I když jsem si namlouval něco jiného, byla přece jen hezkou mladou ženou, slyšel jsem, že dokáže u mužů svých ženských předností chytře využít, a to i při práci v novinách, jenže já ji téměř každý den viděl naproti na druhé straně stolu a zvykl si na ni jako na milý a zábavný protějšek, možná trochu jako inventář. Ve Vzletu měla na starosti kulturu. Zvládala o ní psát, jak se říká, levou zadní. A že to umí, věděli nejen kolegové v redakci, ale i lidé z kul16

tury – mnozí herci, malíři, muzikanti si Kačenku přímo předcházeli. Jenom šéfredaktor Malina s ní jaksi permanentně nebyl spokojený, stále nacházel v jejích příspěvcích větší či menší nedostatky, jako kdyby mu Kačenka něčím ležela v žaludku. Taky ona mu oplácela stejnou nechutí, oslovovala ho soudruhu a mluvila o něm jen jako o Soudruhovi. „Zdravím vás. Jak se máte, kluci? Nemusíte odpovídat – vidím, že dobře!“ Hodila noviny na stůl, přehodila kabelku přes opěradlo židle a sama zmoženě klesla. „Jsem zničená, úplně na šrot… To zas byl včera tah! Ach jo…“ Pozorovala mě, jak se snažím schválně hledět na papír a nepodívat se na ni. „Tak co děti, co rodina?“ optala se přátelsky, aby mě přiměla přerušit klepání do stroje. Pokusil jsem se ji ignorovat. Tohle mi dělávala často, a schválně, věděla, že vyrušování při práci nesnáším a že mě zdržuje. Nedokážu hned navázat tam, kde jsem s psaním skončil, a musím si přečíst znovu aspoň celý odstavec. Už jsem se ani neodvážil odtrhnout oči od papíru. Párkrát jsem se pokoušel Kačenku od jejích malých provokací odradit stejným vyptáváním, aby pochopila, jak je to nepříjemné; jenže jí vůbec nevadilo přestat s psaním a povídat si se mnou, taky dokázala klidně vyřídit telefon a pokračovat v rozepsané větě, možná že právě naopak na každé vyrušení čekala, jako na dobrou příležitost chvilku nepsat a pokecat si. „V divadle byla včera premiéra Cyrana. Jindra, co s ním teď kamarádím, v tom samozřejmě hraje Kristiána de Neuvilletta, toho zamilovaného pitomce. No, v podstatě sám sebe, co ti budu povídat, jeho výkon nebudu ani rozebírat. Jako vždycky – tro17

chu špatný a trochu ještě horší. Však ho sám znáš. Potom jsme šli do divadelního klubu a už to jelo… Co píšeš?“ Pokračoval jsem, jako kdybych neměl uši. „Víno, pivo a likéry tekly proudem, všichni jsme juchali a nakonec se tak ožrali, že baletky tancovaly na stole a starý Straka, nejen výborný herec, ale i zasloužilý umělec, poblil nově pořízený koberec. Potom jsme se zvedli a šli jsme s Jindrou za ostatními do Minibaru… Jsem se tě na něco ptala, nebo ne? Co to píšeš, k sakru?!“ zvedla hlas. Konečně jsem skončil, vytočil z consulu papír a řekl Kačence: „Plán práce… Už jsi ho odevzdala?“ „Á, jejda!“ vyjekla. „Na ten jsem dočista zapomněla…“ Když jsem odcházel, zahlédl jsem, že místo psaní plánu práce se Kačenka spokojeně pustila do čtení dnešních novin. Teď si bude chvilku číst, potom si půjde „uvařitkovat“ kafe, jak říká, pobavit se s holkami v příloze a dále se uvidí… Seběhl jsem o patro níž, odevzdal lejstro sekretářce Evičce, která ho přijala s pobaveným: „Pozdě, ale přece!“, a vydal se od ní do protějších dveří v předsíni s nápisem Fotooddělení. Uvnitř se svítilo – neklamný signál, že Mirek Hartvík je k zastižení. Našel jsem ho sedět v jednom z křesel u nízkého stolku, s hlavou podepřenou v dlani a zkroušeného. Všude po zemi ležely fotky a negativy v obálkách, málem nebylo kam šlápnout. Mirek se zřejmě pokusil udělat pořádek ve svém odkladišti v plechových registračkách. V místnosti nebyla žádná okna, obsahovala jen to posezení pro dva, popelník a telefon na stolku a ty plechové skříňky. Světlo obstarávala zářivka u stropu. Vzadu do fotokomory byly otevřené dveře do fotokomory, ale nesvítilo se v ní a ani tam jako obvykle necrčela voda. 18

„Co tu sedíš jako pytel neštěstí? A hned po ránu?“ spustil jsem, abych ho probral z letargie. Mirek po mě střelil šedozelenýma, vodovýma očima – a s typickým úsilím koktavého člověka ze sebe vysoukal: „Aaahoj… Poohroma…“ „Něco se stalo?“ Posadil jsem se do druhého křesla. „Všechno stojí za hovno,“ řekl tentokrát docela souvisle, protože to byla jeho nacvičená věta. „Svatá pravda,“ souhlasil jsem. „A když to vezmeme popořádku, co stojí za hovno jako první?“ zeptal jsem se. „Malina,“ řekl Mirek. Kdybych měl hádat možnosti, napadla by mě ta hned. Příběh Malina versus Hartvík se odehrával stále a jakoby beze změn. Šéfredaktor, sebejistý a ctižádostivý muž v nejlepších letech, vytušil v Mirkovi Hartvíkovi slabého člověka, a tak s ním podle toho jednal. Mirek se nedokázal bránit, ani se vzchopit k náznaku odporu. Byl si totiž vědom svých slabin. Kromě koktavosti zůstal starým mládencem, což obojí sám považoval za hendikep – a navíc kdyby přišel ve svých pětapadesáti letech o místo ve Vzletu, musel by zpátky do fabriky. A tam by ho vzali leda tak za nočního hlídače. Kdysi pracoval na koksovně, nezaviněně se mu však stal pracovní úraz. Levá ruka po něm přestala fungovat, nedokázal ji zvednout nad hlavu a sevřít prsty do dlaně; takže aby se ho zbavili a případně se s ním nemuseli soudit, strčili ho do závodního časopisu v huti. Udělali z něho redaktora, přestože nebyl schopný napsat větu. „Že ti psaní nejde, to nevadí,“ řekl mu tehdejší vedoucí závodních novin, „jsi u nás a kádrově nás posiluješ!“ Naštěstí našel v redakci na knihovně flexaretu, kterou si členové redakce půjčovali, vyzkoušel si, jak se s ní fotogra19

fuje, docela ho to zaujalo. V redakci měli i malou amatérsky vybavenou fotokomoru. Začal se učit všechno o focení i to, co s ním souvisí. Četl cokoli, co o fotografování sehnal. A tak se posléze stal fotoreportérem-samoukem. Naučil se pořizovat působivé dokumentární snímky a zachycovat na nich podstatné věci. Tehdejší šéfredaktor Vzletu Emanuel Boušek si Hartvíkových fotografií v závodních novinách všiml a nabídl mu zaměstnání ve Vzletu. To místo fotografa představovalo vrchol Mirkovy kariéry. Navíc i uznání jeho fotografické práce. Jediné uznání v životě, které se mu za focení dostalo. Uplynulo pár let. Po Bouškovi nastoupil do Vzletu Malina a ten si Hartvíka nijak nepovažoval, pro něho byl každý fotograf jenom fotograf, něco jako písařka nebo uklízečka. „Mám s ním jet o víkendu na jižní Moravu, fo… fofotit jakousi jejich ro… rodinnou slavnost. Celé dva dny.“ „A to ti zaplatí ze svého?“ „Kdepak, si se zbláznil… Všecko redakční…“ Věděl jsem, co na to říct – poslat Malinu do háje, tak by to snad udělal každý druhý –, ale raději jsem mlčel – v Mírově případu by takové radění vyznívalo spíše jako výsměch. „A co tě trápí ještě?“ „Mám ve fotokomoře borovičku. Nedáme si po jedné?“ „Už teď? To ne, musím připravit pár dopisů na příští týden, domluvit si několik věcí – a chtěl bych aspoň dneska jít dřív domů.“ „Tak já si dám sám, potřebuju to.“ Zmizel ve fotokomoře, zalovil v tajné skrýši a po chvilce se vrátil s hořčičnou sklínkou plnou do poloviny. Pití byla jeho další slabost, sudičkami 20

přisouzená, ale taky hodně podporovaná techničákem Zikmundem Šnajdrem, sportovními redaktory a někdy i mnou. „Všechno stojí za hovno,“ řekl Mirek bez koktání. Napil se, prázdnou sklenici postavil na stolek. Vůně borovičky zaplavila kumbál. Kdyby sem teď vešel Malina nebo jeho zástupce Solanský, ani by pití na pracovišti nemuseli vyšetřovat. Důkaz by je praštil přímo do nosu. Po chvíli, kdy Mirek vychutnal blahodárné účinky borovičky ve vnitřnostech, vykoktal se značným úsilím: „Brzy umřu a nezbude po mně prd!“ „Proč bys měl umřít? Nejsi nemocný, děláš od rána do noci a práce tě baví…“ „No právě. O smrt nejde. Té se nebojím. Mě straší něco jiného… Že fotím nadarmo.“ „Mně se nezdá, že fotíš nadarmo,“ řekl jsem, „já si naopak myslím, že tvoje fotky budou mít jednou větší cenu než mají dnes. Za léta, co fotíš, jsi zachytil město a lidi v něm z tolika stran, pohledů a v tolika různých situací, že ty tvoje fotky o něm vypovídají víc než stohy popsaného papíru…“ „O to nejde,“ vynutil si Mirek slovo. „Vidíš ty akrobaty, jak letí vzduchem nad náměstím?“ ukázal na zvětšeninu na zemi. „Nevím, kdy to bylo a jak se jmenovali, nebo z kterého cirkusu byli… A tamhle svařují most po povodni, vidíš? Nevím, v kterém roce ta povodeň byla… A ještě horší to mám u negativů, v těch se vůbec nevyznám… Ani je pořádně nevidím… Kolikrát na ně čumím, rozeznávám nějaké lidi, jenomže kdo to je?… To abych každý negativ strkal do zvětšováku!“ „Co ti zbude? Musíš si ve svých věcech udělat pořádek. To je jasné. Hodně věcí se dá dohledat, na něco si sám vzpomeneš. Uvidíš, že to půjde. Znám 21

to od sebe. Jednou za čas se musí třídit, popisovat a uklízet, jinak tvoje práce bude časem vypadat jako hromada starých krámů… A vyletí komínem, nějaký blbec ji najde, a když nebude vědět, o co jde, nechá všecko spálit v kotelně.“ „Máš pravdu, řeknu si Malinovi o prosvětlovací stůl,“ přitakal Mirek, třebaže jsem mu nic takového neporadil, „zatím o něm nechce slyšet. Ale ať ho koupí aspoň za ty fotky z rodinné oslavy, co mu musím o víkendu udělat, stejně ten stůl nebude platit ze své kapsy, ale z rozpočtu redakce.“ Rozloučil jsem se. Muselo se pracovat. Nahoře se mezitím redakce zaplnila. Kulík se přemístil od svého velkého kancelářského stolu k malému písařskému stolku u zdi – jenom on a vedoucí vydání měli psací stroje na psacích stolečcích –, ale i tak pořád seděl do místnosti zády. Občas ťukl rozvážně do kláves a přemýšlel, protože si každou větu nejprve předem sestavoval. Vzadu mlátil zuřivě do starého continentalu padesátiletý redaktor Roháč, nejproduktivnější výrobce zpráv všeho druhu, který na rozdíl od Kulíka při psaní nemusel přemýšlet vůbec, a naproti přes uličku klábosily redaktorky Anička Knopková a Marcela Tůmová, které dělaly přílohy, ženské rubriky a zdravotnictví. Ve sportu předstírali práci břichatý Láďa Zachariáš a mladší a štíhlejší František Paleček. V pátek chodili do redakce jen symbolicky, o sportu se nedalo dopředu psát. Jenom Kačenka kupodivu chyběla. „Kam zmizela?“ optal jsem se Kulíka s pohledem na prázdnou židli bez kabelky. „Na generálku do divadla,“ odpověděl Kulík, aniž se otočil. Včera oslalovali premiéru a hned druhý den mají generálku? Tomu se nedalo věřit, spíš jsem odhadoval, že si Kačenka udělala delší víkend. Ale 22

bylo divné, že mi nic neřekla, obvykle mě požádala o krytí svého zmizení, u ní však o překvapení nikdy nebyla nouze… Zavolal jsem hasičům. Major Kulhánek, velitel městského požárního útvaru, si poslechl, oč mi jde, zdálo se mi, že mu není jasné, co po něm chci, pokoušel jsem se mu tedy vyvsvětlit, že bych nejraději napsal reportáž přímo z nějakého zásahu. Jenže slovo reportáž ho ještě víc zmátlo, ale nicméně mě pak pozval na úterý ráno. „Koncem týdne odcházím do důchodu, nechcete si počkat na nového velitele, měl by být jmenovaný brzy, možná příští týden?“ zeptal se. „Ne, mně jde o konkrétní práci hasičů, o každodenní běžnou činnost,“ pospíšil jsem si. „Promiňte, požárníků,“ uvědomil jsem si. „Mi nevadí, když říkáte hasiči. My opravdu hasíme…“ Zatímco jsem telefonoval, přišel ke mně vedoucí vydání Návrat, čekal, kdy zavěsím. „Kde je Bednařka?“ vyhrkl naštvaně. Počínaje vedoucím vydání a výše se už nepoužívala její zavedená přezdívka Kačenka – byla to Bednářová nebo Bednářka. „Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Prý je v divadle.“ „Má průser. Nemůžeš ji sehnat?“ „Když nevím, kde je… Co se stalo?“ „Dnes jsme měli v novinách zahájení výstavy našeho mistra všech mistrů, píše se v ní, jak výstavu zahájil náměstek primátora, jak úvodní slovo pronesl ředitel galerie a jak se jí zúčastnili skoro všichni papaláši z města. Jenomže vernisáž nebyla, koná se až v pondělí. Mistr si myslí, že jsme to udělali naschvál, abychom mu škodili. Potřeboval bych, aby Bednářka jeho a všechny ve zprávě jmenované 23

obvolala, omluvila se jim a nějak je uklidnila. A aby na pondělí napsala nový článek s opravou.“ „Jak se jí takový přehmat mohl stát?“ „Nejspíš si napsala materiál dopředu a pak mi ho omylem položila s jinými věcmi na stůl. Vždycky vám říkám, ať všude píšete do závorky datum, že nestačí napsat jenom včera či zítra. Potom nemám šanci takovou chybu chytit!“ „Co teď?“ „Sežeň ji. Jinak všechny ty nepříjemnosti budu muset vyřídit za ni, a jestli mistr průšvih víc rozvíří, Bednářka poletí…“ V rámu dveří se objevila paní Eva. „Kde máte Kateřinu? Má jít k šéfovi!“ „Vyřídím jí to, až se objeví,“ odpověděl jsem. „Je v divadle na generálce.“ „Tak vidíš,“ přisadil si Návrat. „Musíš ji sehnat!“ Odešel. Pohlédl jsem rezignovaně na hromádku dopisů připravených na kraji stolu. Byly už otevřené a zastrkané zpátky do obálky, jak je kontroloval Solanský. On dostával všechnu poštu napřed. Z těch dopisů, co mi dával, jsem musel vybrat a připravit na každý den příštího týdne nejméně jeden do rubriky Dopisy čtenářů. Ještě jsem neudělal ani pondělek… Kde tu Kačenu mám k sakru hledat? uvažoval jsem. Nic mě nenapadalo. A co když tentokrát výjimečně nelhala? Zkusil jsem zavolat do divadla, jestli přece jen nemají generálku. Tam samozřejmě o žádné generálce neslyšeli, ani slečna redaktorka se u nich dneska neobjevila. Že by odjela z města, třeba někam na chatu, to se mi nezdálo pravděpodobné. Na přírodní krásy Kačenka nebyla. V jejím povídání se líčení pobytu na horách nevyskytovalo. Nejspíš zmizela kamsi do hospody, nebo s některou ze svých početných kamarádek popijí kafe. 24

Bylo skoro jedenáct. To znamenalo, že už hospody, kavárny a bary, o kterých se kdy zmiňovala, jsou všechny otevřené. Vzdychl jsem a sbalil si věci, abych je začal systematicky obcházet. Obejdu pár hospod v centru, aby se neřeklo, a pak se na hledání vykašlu – umiňoval jsem si. Nepočítal jsem s tím, že ji vůbec najdu. Byl konec léta a hezký den. Bloumání po ulicích se mi líbilo. Od Mirka Hartvíka jsem pochytil zvyk dělat si momentky. Kdykoli jsem s ním někam šel a něco ho zaujalo, vytáhl z kapsy malou leicu a cvakl si to. Proč děláš ty fotky? ptal jsem se ho jednou. Zkouším zachytit rozhodující okamžik, ten je všude a ve všem, jen ho trefit. Ty si taky píšeš, ne? odpověděl mi. Od té doby jsem se pokoušel při svém zapisování najít jako on rozhodující okamžik. Je to k neuvěření těžké. Už jsem obešel spoustu hospod, cukráren a restaurací a začínal jsem toho chození sem tam mít dost. Vrátím se, končím, řekl jsem si. Několik zapamatovaných momentek bych si ale rád poznamenal. V baru Pasáž, který byl skutečně v pasáži a který jsem si určil jako poslední, jsem našel místo stranou od ostatních hostů a objednal si kávu. Vytáhl jsem z tašky blok a začal si psát: Napříč náměstím jdou manželé, dvojice středního věku a oba při těle. Po opačné diagonále běží městský holub, který se oddělil od hejna. Než se cesty manželů a holuba uprostřed náměstí zkříží, břichatý muž ožije a řekne své ženě: „Kopnu ho do prdele!“ Na ženině tváři se nepohne jediný sval, má stejně skelný výraz jako předtím, když mlčeli. Pak se muž rozběhne a pokusí se holuba jako fotbalista nakopnout. A málem se mu podaří ho zasáhnout. Co v tom okamžiku stojí za zvěčnění? No přece jeho vítězný 25

úsměv, když měl vytrčenou nohu a holub kousek od špičky boty máchl křídly. Heslovitě jsem si zapsal další momentku a při tom jsem ani nevím kdy vypil přistrčené kafe. Starý číšník kousek ode mne uklízel stůl po hostech oprašováním útěrkou. „Můžu se vás na něco zeptat?“ promluvil jsem na něho. „Prosím.“ „Znáte Kateřinu Bednářovou, redaktorku ze Vzletu, takovou menší brunetu?“ „Samozřejmě…“ Nepřekvapilo mě to. Stejnou odpověď jsem po barech a restauracích slyšel víckrát, skoro všude ji znali – se svou bohémskou společností dokázala obrazit půlku města. „A co dnes, nebyla tu?“ „Jo,“ přisvědčil číšník, „jo, asi tak před hodinou.“ První stopa po Kačence, kterou se mi podařilo zachytit, ani jsem z toho úspěchu neměl radost. „Nevíte nahodou kam šla?“ „Ne, nemluvili jsme spolu. Akorát jsem si přes okno všiml, že zamířila k Truhlářské ulici.“ Jestliže se vydala k Truhlářské ulici, znamenalo to ven z centra. Tam ale nebyly žádné oblíbené podniky z jejího místopisu. Snad jedině bar Metro, kam obvykle chodili homosexuálové a kde se někdy s přáteli zastavila nad ránem. Vyšel jsem do pasáže. Asi bych se už měl vrátit do redakce, nemělo smysl za ní běhat dokola. Navzdory svému rozhodnutí jsem odbočil k Truhlářské ulici. Po deseti minutách jsem dorazil k nenápadnému baru s úzkými okny do ulice. I zvenku se dalo vytušit, že uvnitř není moc živo, jakmile jsem ale vešel dovnitř, až mě překvapilo, jak je tam pusto prázdno. 26

U vysokého barového pultu seděl jenom jediný mladík, obrácený na židličce k music boxu, přivíral své podbarvené oči a procítěně zpíval s Karlem Gottem: „Ať láska má kde kvést…“ Bar ožíval až navečer a naplno žil jen v noci. Teď to byla jeho nultá hodina. Skoro jsem ji přehlédl. Seděla v rohu pod oknem za stolečkem pro dva, čelem ke vchodovým dveřím a k mladíkovi u baru, obličej skloněný k dvoudecovce vína na úzké stopce. Protože jsem se díval proti světlu okna, rozeznal jsem ji podle siluety jejích ramen a vlasů. Všimla si mě však dřív, než jsem se stačil ujistit, že je to skutečně ona. „Kde se tu bereš?“ zavolala na mě radostně a tvář se jí okamžitě rozzářila. Vypadala náramně spokojeně, očividně žádnými chmurami netrpěla. „Hledám tě.“ „Kvůli zprávě z vernisáže?“ Přikývl jsem. „Ále… Tím se netrap… Z toho si nic nedělej!“ začala mě utěšovat. „Posaď se!“ pokynula k židli naproti. „Aspoň si můžeme v klidu popovídat!“ Sotva jsem klesl na židli a opřel se loktem o stůl, objevil se číšník, jehož jsem si zatím v baru nevšiml, příjemný kulturista v tričku, takže byly vidět svaly a jeho barevné jemné tetování na pažích. „Co si dáte?“ zeptal se vstřícně – z jeho pozorných očí vyzařovala laskavost a ochota. Ve srovnání s otráveným a vždy trochu unaveným chováním personálu, s nímž jsem se při své obchůzce hospod a barů setkával, náhle příjemná svěžest, přátelský přístup a úpravný vzhled. „Dám si to, co ona.“ Za chvíli, aniž jsme si stačili říct dvě tři věty, stála přede mnou sklenka s dobře vychlazeným tuzem27

ským vermutem značky Metropol a citronem zastrčeným přes okraj sklenice. „Přišla jsem na tu chybu hned, když jsem otevřela noviny. Zrovna u něho se mi to musí stát! To je hňup, s kterým se nedomluvíš… Nevím, proč jsem tu zprávu Návratovi dávala, nevzpomínám si. Musela se mi nějak připlést k ostatním věcem…“ „A proč sis ji vůbec psala dopředu, vždyť píšeš stejně rychle jako Roháč, nepotřebuješ nic psát v předstihu?“ „Mi se nechce v pondělí pracovat. Víš, v tom to celé je. Já se dobře znám. Myslela jsem si, že si zprávu napíšu do foroty a pak si akorát ověřím jmenovačku… O takových výstavách můžeš psát klidně předem, vždycky jsou stejné!“ Ochutnal jsem vermut – byl laciný, žádné cinzzano, ale pil se dobře. „Vrať se do redakce a zkus to urovnat.“ „To ne.“ „Ale poslední, čím bys tomu mohla ještě dát na zadek, je vykašlat se na všechno a chodit po hospodách!“ „Nemáš pravdu.“ „Mám.“ „Nemáš,“ zopakovala. „Mám.“ Zadívala se mi nehnutě do očí. Skoro jako kdybychom soutěžili kdo s koho. Nevydržel jsem pohled jejích hnědých panenek a uhnul ke stěně. Položila mi dlaň na ruku. „Vojto, jsi hodný chlap, ale tomu ty vůbec nerozumíš. Já jsem v novinách skončila.“ Nevěřil jsem jejímu tvrzení, zdálo se mi, že přehání. Nepatrným pohybem jsem si ruku uvolnil. „Vím, že je Malina na tebe vysazený. Jenže za takové chyby se přece nevyhazuje, vždyť každou 28

chvíli někdo něco zmastí… Urovná se to, jsem o tom přesvědčený.“ „Kdepak… V mém případě ne… Soudruh právě na takovou moji chybu čeká… Mám padáka, mám utrum.“ „Proč tě vlastně pořád tak pronásleduje?“ Kačenka znovu na mě zkoumavě pohlédla a začala se ironicky usmívat. Vysvětlení si však nechala pro sebe. Kdybych víc sledoval drby v redakci, věděl bych v tom okamžiku už všechno a pitomě se nevyptával. Náhle se usmívat přestala a otočila list k zábavnější straně. „Představ si, vyjdu z redakce a nevím, kam jít. Přesně jako v Dostojevském: ‚Jestliže nemáte ke komu, jestliže nemáte kam jít! A je přece potřeba, aby každý člověk aspoň někam mohl jít…‘ Věděla jsem, že je se mnou konec, nejenom v redakci, ale tady ve městě vůbec. Od té chvíle můžu dělat nanejvýš uklízečku. Nikde mě nevezmou. Šla jsem k řece, ne abych se utopila, chraňbůh, ale že tam budu sama. A jak tak jdu podél vody, napadne mě: ‚Imagine there‘s no heaven, It‘s easy if you try, No hell below us, Above us only sky. Imagine all the people, Living for today,‘ a zpívám si to nejprve potichu a potom nahlas. Znáš tu píseň?“ „Jo – to je od Beatles.“ „A právě při tom zpívání se ve mně všecko přetočilo, při tom ‚living for today‘ jsem si uvědomila, že jsem vlastně šťastná, že jsem svobodný člověk a že mi všichni ti blbečci můžou být ukradení. A tak chodím kolem řeky, chodím po parku a po hospodách a pořád si zpívám něco od Beatles a jsem na vrcholu blaha. I teď, když s tebou teď mluvím, hlavou mi běží Let it Be. Tam je takový krásný verš: ‚Šeptej moudrá slova, nech to být!‘ Rozumíš, příteli?“ 29

„Rozumím. Nemám tě otravovat tvým průserem v redakci, protože si zrovna zpíváš moudrá slova od Beatles…“ „Správně,“ rozesmála se nahlas, „teď si dáme po vodce… Martine, dvakrát tekutou ruskou duši!“ Začal jsem protestovat, přestože mi bylo jasné, že moje mise skončila. Místo, abych šel udělat, co na práci mám, budu popíjet s Kačenkou a radovat se ze života! To tak! Mladík na barové židličce si rozměnil bankovku a s mincemi zamířil k music boxu. Házel je do štěrbiny v osvětlené bedně a mačkal stále stejné tlačítko. „Vidíš, ten kluk je na tom stejně jako já,“ řekla Kačenka. „Zpívá si s Karlem Gottem a je mu dobře. Jenom škoda, že si vybírá pořád dokola stejnou písničku a že my to s ním musíme poslouchat.“ Měla pravdu. Přístroj nasadil desku a z reproduktoru se zase ozvalo: „Ať láska má kde kvést…“ Kulturista Martin přinesl vodku a minerálku na zapití. S graciézními pohyby a úsměvy je před nás naservíroval. Skleničky s vodkou měly zvláštní tvar, obrácenou baňatost, a byly hezky orosené, jak do nich nalil hodně studenou vodku. Zase mi položila dlaň na hřbet ruky. „Tebe mám ráda. Budeš mi chybět.“ Naklonila se ke mně a zahleděla se mi opět do očí. Její tvář zblízka, velké lesknoucí se hnědé oči, jemná dívčí pleť a trochu pootevřené plné rty, mě donutily vnímat, čím opravdu je – přitažlivou ženou v dobrém rozmaru. Nechal jsem svou ruku, kde byla. „Nechápu, proč to vzdáváš předem,“ řekl jsem potichu. „Tak by se jednat nemělo.“ „Chceš říct: Musíš zabojovat!?“ „Přesně to mám na mysli.“ 30

„Bojovat se nebude,“ usmála se. „Není proč a zač!“ Vypili jsme vodku. Hned objednala další, dřív než jsem se zmohl na odpor. Byl jsem aspoň rád, že při objednávaní pití zrušila náš důvěrný dotek. Ne že by mi byl nepříjemný, jenom jsem si uvědomil, jakým směrem může pokračovat. „Píšeš si do zápisníku divné věci,“ řekla Kačenka a přivřela oči, jako kdyby chtěla číst v mé hlavě; neptala se, jen mi svůj postřeh oznamovala. „Vidím dobře na tvůj stůl. Každý papír, co na něj položíš, klidně přečtu. Nezapomeň, že jsem se vyučila metérkou, písmo vzhůru nohama čtu jako nic.“ Mlčel jsem. „Chceš být spisovatelem?“ „Možná,“ přiznal jsem, „možná kdysi… Zkoušel jsem to… Jenomže jsem zjistil, že si neumím vymýšlet… Dokážu napsat jen to, co vidím a slyším… To je málo… Chtěl bych opravdu umět psát… Ale nevím jak… Třeba to ještě někdy zkusím… Psaní mě baví, i když teď v novinách je spoustu psaní otravného…“ „Mě taky bavilo. Já jsem si dokonce kdysi psala deník. Hlavně v děcáku. Dokud mi ho holky nenašly… Pak mě psaní přestalo bavit. Teď píšu jenom pro prachy!“ „Nevěřím. Nepíšeš pro prachy. Znám tvoje věci. Pro prachy píše Roháč a Kulík, ty ne.“ „Někdy ale opravdu píšu jenom pro prachy… Jako všichni… Teď už je to fuk!… Co bylo, bylo… Poslouchej!“ A začala zpívat tichým hlasem: „Yesterday, all my troubles seemed so far away. Now it looks as through they‘re here to stay. Oh I believe in yesterday…“ Nevěděl jsem ani kdy, sám jsem jí položil dlaň na stehno a dotýkal se lýtkem její nohy pod stolkem. 31

Dva roky se na ni dívám, všímám si, co má na sobě, jak je učesaná nebo nalíčená, nikdy mě však nenapadlo se jí dotknout, políbit… „Kde ses naučila anglicky?“ „Nikde, učila jsem se sama, kvůli muzice.“ Asi po hodině – bar se plnil hosty, byli to samí muži, a nejenom mladí, ale i překvapivě starší – Kačenka navrhla, abychom šli Na Zátiší. Tady v Metru bude moc lidí, moc hluku, moc kouře! Okamžitě jsem souhlasil, po pěti nebo deseti vodkách a předchozím vermutu jsem ztratil přehled a ocitl se v podobném bezstarostném rozpoložení jako Kačenka, bylo mi fajn a začalo mi být kupodivu jedno, že dávno bych měl být ne v redakci, ale už rovnou doma. Když jsme vyšli ven, překvapila mě tma, vůbec jsem si neuvědomil, že nastal večer. Kačenka si vykračovala po mém boku rozevlátě a se špičkami hodně od sebe, takže v její chůzi jako by bylo cosi uličnického, a zaujatě mi povídala o tom, jak dělala v divadle suflérku a co všechno tenkrát zažila. Prošli jsme parkem a v prostoru za ním se schovávala za hradbou živého plotu vinárna Na Zátiší, přízemní stavba v bruselském stylu. Uvnitř bylo prázdno. Byli jsme tam sami dva. Z kuchyňky vyšla servírka. Dali jsme si zase stoličnou vodku. Kačenka mi dopověděla svůj příběh, jak se z nápovědní budky dostala do Vzletu, a nechala mě vypravovat mou odysseu, plnou kuriózních zaměstnání. Oba jsme vzpomínali spíše na legrační historky než trpké okamžiky. Byli jsme si čím dál blíž. V jednu chvíli jsme se docela samozřejmě políbili – a už se skoro pořád drželi za ruce. Líbali jsme se znovu a častěji a při jednom dlouhém polibku Kačenka zavřela oči a pootevřela ústa, 32

takže jsme skončili francouzákem. Servírka za barem připomněla svou přítomnost hlučným uklízením skla a tácků. „Viď, že se se mnou dneska vyspíš? Jsem doma sama,“ zašeptala mi do ucha. Právě jejím dechem na citlivém místě jsem se vzpamatoval víc než smyslem slov, najednou jsem se cítil jako bych to ani nebyl já sám. Oženil jsem se v osmadvaceti letech. Do té doby jsem měl mnoho známostí. Jakmile jsem však poznal Jiřinu, svou nynější ženu, ani mě nenapadlo si s jinými začínat. Nepotřeboval jsem to, bylo pro mě normální být věrný. Teď, když jsem se na chvilku probral ze vzrušení, uvědomil jsem si to. Neřekl jsem nic, jenom jsem zavrtěl hlavou. „Ty jsi své ženě ještě nezahýbal?“ „Ne,“ přiznal jsem upřímně. To přiznání jí kupodivu nepobavilo ani neprovokovalo, spíš o něm uvažovala. Pak připustila: „Vždyť já to vlastně o tobě vím…“ Protože jsem se od ní trochu odtáhl, napravila to, přivinula se ke mně víc a pohladila mě něžně po paži. „Moc bych tě chtěla.“ „Já… Jenomže… Nevím, jak to říct…“ „Pro jednou se svět nezboří!“ Samozřejmě že nezboří. Proč by měl? To vím taky… Kačenka nepředstírala lásku, ani neříkala, jak dávno mě miluje, šlo jí jen o naplnění chvíle. Sám jsem si v tom okamžiku docela dobře uměl představit, jak jednoduché by to bylo, kdybychom se spolu pomilovali. Pomáhal mi v tom alkohol, pocit volnosti a její náhle objevená přitažlivost. Člověk bude chvilku šťastný a pak si zase může jít po svých. Jenže dokážu být takovým jednoduchým způsobem šťastný? 33

Někde vespod mysli jsem cítil, že ne. Ale lákala mě příležitost, velice… Ještě jsme si dali vodku, zase teplou jako při předchozí rundě a zase si museli říct o led. Silnější paní v mém věku, co nás okázale mlčky obsluhovala, muchlování vadilo, mračila se jako čert a potom raději zmizela v kuchyni. „Tak jdeme ke mně,“ řekla Kačenka a sáhla po kabelce na opěradle. Samotného mě překvapilo, jak ochotně jsem se zvedl, jako kdybychom byli už domluveni a já se vším souhlasil. Šel jsem k baru přivolat servírku kvůli placení. Vydali jsme se parkem k tramvajové zastávce. Po chvilce čekání nastoupili do tramvaje a dlouho jeli ven z města k vzdálenému sídlišti. Už jsem o ničem rozumném neuvažoval, dokonce jsem Kačenku ani moc neposlouchal. Díval jsem se na ni však pozorně, poprvé jsem si uvědomoval, v čem to je, že se mužům líbí. Její kouzlo nespočívalo v nápadné ženské kráse, ale v nevšednosti a přirozenosti, které byly v souladu s jejím chováním i vším, o čem mluvila. Vyzařovala z ní volnost a vědomí sebe samé. Nepochybně byla v dobré náladě. Stačilo jí, že se tvářím jako kdybych poslouchal. Povídala mi o Rolling Stones, rozebírala zaujatě, proč Brian Jones byl lepší kytarista než Mick Taylor, který přišel po jeho smrti. Sledoval jsem linii jejích lícních kostí, rty, hleděl na ni zblízka, viděl mimiku v koutku úst, strukturu pokožky, mírně, skoro neznatelně zahnutý nos, okraj podprsenky tělové barvy, která vyčuhoval z výstřihu, plnost jejích ňader a už jsem cítil opravdové chvění. „Stejně mám radši Beatles,“ uzavřela nakonec své povídání, usmála se a rychle mě políbila jako za odměnu, že jsem jí věnoval pozornost, i když jsem smysl jejích slov nesledoval. 34

Vystoupili jsme na zastávce před konečnou a Kačenka mě nasměrovala k jednomu z několika věžáků, mačkajících se blízko sebe kolem poloprázdného parkoviště. „Bydlím v osmém patře, ale neboj se, pojedeme výtahem,“ sdělila mi povzbudivě. Odemkla vchodové dveře, vyjeli jsme nahoru poškrábaným a popsaným výtahem pro tři osoby a ocitli se v malém prostoru, tvořeném pouze odpočivadlem schodiště. Tam byly jen tři možnosti, kam vstoupit, troje dveře od bytů. Kačenka si vybrala ty vpravo, trochu vzdálenější od zbývajících dvou. Hledala správný klíč a já se zahleděl na jmenovku na dveřích v plechovém rámečku. Polilo mě horko. Díval jsem se na ni nehnutě, fascinován tím, co na ní stálo plastickým písmem – Karel Hartvík. Kačenka si všimla, jak překvapeně zírám na jmenovku, a s klidem mi vysvětlila: „Mirek není doma. Jel se Soudruhem na Pálavu… Pojď dál!“ V předsíni, velké sotva tak, že se v ní mohli minout dva lidé, pokračovala ve vysvětlování: „Žiju u něho, co jsem nastoupila ve Vzletu. Zajímavé je, že se to do redakce ještě nedoneslo. Doufám, že to taky nevyzvoníš. Nemusejí všechno vědět…“ Zpozorovala, jak jsem zaražený, a hned pochopila příčinu. „Nespím s ním, abys věděl… Ne že by mi vadilo, kdyby chtěl – Mirek je fajn chlap. Ale on na to asi není, a kdoví jestli nezůstal panicem… Uklízím mu, vyperu a někdy i něco uvařím. Jak se říká, synergie… Jedna plus jedna je víc než dvě…“ Pozvala mě, ať jdu dál. Nahlédl jsem do kuchyně, opravdu žádné neumyté nádobí nebo zapomenuté příbory na stole, čisto; vešel jsem do vedlejší 35

místnosti, kde stačila rozsvítit stojací lampu s cihlovým stínítkem. Překvapivě prostorný obyvák, jaký bych v paneláku ani nečekal, dvě válendy v rohu postavené trochu od sebe a ustlané s polštáři na vzdálenějších koncích, trojdílná šatníkova skříň, konferenční stolek s dvěma křesly a křišťálovým popelníkem, starší televizor a na stěnách plakáty Beatles, Rolling Stones a jinak všude pohlednicové zvětšeniny Mirkových momentek připevněné na stěnu připínáčky. Ty mě zajímaly nejvíc. Samé obličeje, hospody, dlažba, samí lidé… Zmizela v koupelně. Začal jsem si je prohlížet, konečně jsem objevil, co Mirek fotí, když vytáhne z kapsy leicu a rychle cvakne nějaký záběr. Tváře dvojic jdoucích po ulici, ruka položená na stole, smutný škleb muže, jemuž padla špatná karta, děti tahající se o kyblík, cestující sedící spořádaně v tramvaji… Má vůbec smysl dělat takové fotky? Kromě zastavení a znovupřipomenutí okolního světa nejspíš žádný, pomyslel jsem si. Je to stejné jako to moje zapisování… Přišla nahá. Nejenže jsem ji nahou nečekal, ale zdálo se mi i nemožné, že by se dokázala tak rychle svléct. To, jak se oblečení zbavila, připomínalo neuvěřitelně svižné převleky herců, kteří vzápětí po odchodu z jeviště přijdou v jiném kostýmu. Silné bradavky, nazrzlý klín. „Mám tě ráda, Vojto,“ řekla tiše – a všechny mé myšlenky a emoce se obrátily k ní. Objal jsem ji ještě oblečený, ale brzy poté jsem se začal taky zbavovat šatů. Když jsem se probudil, venku už svítalo. Kačenka vedle mě spala s pootevřenými ústy. Byla hluboce pohroužená do jiného světa. Cítil jsem se 36

mizerně. Nebylo mi dobře od žaludku. Nebylo mi dobře vůbec, měl jsem kocovinu z milování i nevěry. Na koberci uprostřed pokoje ležely moje svršky, zmuchlaná košile, kalhoty. Opatrně jsem se od Kačenky odtáhl, a když se mi podařilo vzdálit se od jejího nahého těla, vylezl jsem z postele a začal se potichu oblékat. Už jsem byl skoro úplně oblečený, když jsem zjistil, že se na mě dívá. „Odcházíš?“ „Hm.“ „Můžu ještě spát?… Mi se nechce vstávat… Nemusím tě doprovázet, viď?“ „Jen spi.“ „Stačí zacvaknout dveře, zvenku jsou kuličky… Dole bude určitě otevřeno… Je sice sobota, ale tady lidi chodí do práce pořád…“ „Čau.“ „Díky.“ Měla pravdu, vchodové dveře v přízemí byly skutečně odemčeny. Chladný ranní vzduch mě ovanul, sotva jsem zaklapl venkovní dveře. Spadla ze mě trochu otupělost. Ale dobře mi nebylo. Vycházelo slunce. Přešel jsem parkoviště. Všude klid brzké ranní hodiny, bezvětří. Na bílé přerušované čáře uprostřed široké silnice leží spadlá haluz akátu s bílými vlákny v odlomené části. Nízké ranní slunce osvětluje mladou zeleň listů a svítí na otevřený pahýl. Široko daleko žádný strom, natož nějaký akát. Kde se ta větev vzala, co se tady v noci přihodilo? Je to nějaký konec příběhu? Možná, že bych si obraz zlomené větve na bílé přerušované čáře měl zapsat. Takových věcí si člověk všimne v jediné chvíli, uvědomí si jejich výjimečnost, ale vzápětí se zapomenou… 37

Doma děti i Jiřina spali. Bylo moc brzo, časné sobotní ráno a navíc první volný den, kdy si vždy všichni můžeme dosytosti pospat. Vklouzl jsem do manželské postele. Jiřina spala na boku, otočená ke mně zády, zachumlaná do přikrývky až k uším, jak měla ve zvyku. Svět se nezboří, uvažoval jsem provinile, světu je celkem jedno, jestli jsem věrný či nejsem… Lépe by mi ale bylo, kdybych věrný zůstal. Až do dneška jsme s Jiřinou žili s důvěrou a bez přetvářky. Jsem si aspoň jistý, že ona je mi věrná. A byl to dobrý pocit, že si nemusíme lhát a vymýšlet všelijaké hry. Teď se v našem vztahu cosi posunulo a znejistělo. Ne v našem vztahu, samozřejmě, že ne, ale jen v mém k ní. Zahýbat je snadné. Dokonce mě napadlo, že moje žena během let, co jsme spolu, nejspíš taky mohla prožít podobný krok stranou… Jak si mohu být vlastně její věrností jistý? Tu komiku svých úvah jsem si naštěstí uvědomil… „Kde jsi byl celou noc?“ optala se, aniž se otočila. „Flámoval jsem.“ „Proč jsi mi aspoň nezavolal, že nepřijdeš… Bála jsem se, že se ti něco stalo… A děti se po tobě ptaly…“ „Promiň… Seběhlo se to všecko tak nečekaně… A když se opiju, ztrácím přehled o čase… Omlouvám se!“ Věděl jsem dobře, že ztrátu sebekontroly zveličuju, naposledy jsem se do němoty opil ještě na studiích, nikdy nad pitím neztrácím kontrolu, ostatně s kamarády do hospod chodím spíš kvůli povídání než alkoholu, a když už jsem s nimi, vždycky se vracím před půlnocí. „Nedělej to už prosím,“ řekla, „vylekal jsi mě…“ „Promiň.“ 38

Už nic neříkala. Asi zase usnula. A po chvíli i mě přemohl spánek. Takový lehký a neklidný. Nespal jsem dlouho, stačil jsem do nevědomí asi jenom vklounout, aspoň se mi zdálo, že jsem sotva zavřel oči. Bylo však už po osmé. Najednou jsem na sobě ucítil Verunku, seděla na mě a poskakovala mi na břichu jako na koni. „Tati, tati!“ volala při tom. „Tati, tati! Já chci čaj, já chci čaj, čaj!“ Na pomoc jí přiběhl Kryštůfek. Zalíbila se mu její hra. Sedl si taky obkročmo na moje nohy a spustili oba dvojhlasně: „Tati, tati! Chceme čaj, čaj, čaj! My chceme čaj, čaj, čaj!“

/2/ V neděli jsem musel do práce. Ne proto, že by na mě vyšla pravidelná nedělní službu, ale kvůli tomu, že jsem neodevzdal vůbec nic pro pondělník. Dorazil jsem po třetí hodině odpoledne. V redakci byl klid. Návrat četl rukopis s průpiskou v ruce připravenou k opravování, Zikmund Šnajder špígloval čtvrtou novinovou stranu a vzadu jsem viděl Roháče s Aničkou Knopkovou. Pustil jsem se nejprve do dopisů. O rubriku Dopisy čtenářů jsem si po svém nástupu do Vzletu řekl sám v domnění, že to může být zajímavá a užitečná práce. Domníval jsem se, že v dopisech občas najdu něco autentického, případně nějaký námět pro své psaní. Brzy jsem zjistil, že nic takového se v nich neobjeví. Jednak do novin psali stále titíž lidé, obvykle důchodci, kteří měli čas číst noviny a sepisovat své názory, a jednak se vytrvale opakovala stejná témata: soužití s cikány, psí exkrementy na chodnících a to, že mladí lidé někoho staršího nepustili v autobuse či tramvaji sednout. Probral jsem hromádku otevřených dopisů na stole, které jsem ve čtvrtek dostal od Solanského, a potvrdily se mé obavy. Stejní lidé, stejné předsudky a stejná rozhořčení. Nemohl jsem dávat do rubriky pořád dokola tytéž věci. Konečně jsem narazil na odlišný dopis, napsaný neuvěřitelně kostrbatě a se spoustou gramatických i pravopisných chyb. Byl od čtrnáctileté dívenky, která se pokusila vylíčit, jak je její maminka přísná. Dole v baráku hrají kluci v kolovně ping-pong a ona si s nimi nesmí jít zahrát. Máma si myslí, že by se s nimi spustila, a proto ji nutí, aby pořád seděla doma. Je to nespravedlivé, a máma přitom nemá sebemenší důvod jí nevěřit. Zapomněla, že taky byla mladá… To by šlo, řekl jsem si, přestože u jejího podpisu a adresy jsem 40

zaváhal. Kdoví, co udělá její máma, až si to v novinách přečte? Dám tam raději jen iniciály… S pohledem na dopis jsem začal psát příspěvek pro rubriku. Snažil jsem se zachovávat podobu dívčina projevu, nechával i hovorové výrazy, ale gramatické přehmaty a velké pravopisné chyby opravoval. Sotva jsem se soustředil na psaní, přišel ke mně Zigi – tak jsme technickému redaktorovi Zikmundu Šnajdrovi říkali – s dálnopisem v ruce. K jeho službě techničáka patřilo taky nosit dálnopisy z místnosti o patro níž, od šéfovy sekretářky. Když jsem jeho drobnou postavu s věncem řídkých šedivých vlasů okolo lysiny uviděl, předpokládal jsem, že chce, abych mu dálnopis zpracoval. „Dej to sem, polož mi ho na stůl,“ řekl jsem rychle, abych nemusel přestát psát. „Kvůli dálnopisu nejdu. To jsou výsledky do sportu. Chci se tě jenom zeptat. Nedáme akci dvacet?“ Akce dvacet znamenala poskládat se na flašku vodky. Zigi si sice píchal inzulín, ale měl teorii, že čistý, neochucený alkohol nevadí. Částku stanovoval vždy podle počtu možných přispívatelů. „Návrat už dal,“ podotkl pro jistotu. Vedoucí vydání Vráťa Návrat nikdy nepil, ale na akci dvacet nebo třicet pokaždé přispěl. Jezdil do práce autem, takže mohl svou abstinenci dobře zdůvodnit. Pití ostatních mu kupodivu nevadilo, pokud samozřejmě udělali, co měli. Začal jsem hledat peněženku v tašce. „Nevím, jestli budu mít drobné.“ „Edo, pojď sem!“ zakřičel Zigi na Roháče ve vedlejší místnosti. „Skládáme se!“ Aničku nevyzýval, věděl, že u ní by nepochodil, byla na takové popíjení laciné kořalky příliš fajnová. 41

„Kolik?“ ozvalo se od vedle. „Dvacetikačku!“ Podal jsem Zigimu stovku, menší peníze jsem u sebe neměl. „Vrátím ti zpátky, až zajdu do večerky,“ chňapl Zigi po bankovce. Objevil se Roháč, oproti malému a drobnému techničákovi mohutný chlap, někdejší svářeč na plynovodu Orenburg. Vysypal Zigimu spoustu drobných mincí do dlaně: „Neboj se, máš to dobře,“ ujistil ho, když je Zigi chtěl počítat. A tak toho nechal a chvatně odkráčel. „Vojto, poslyš,“ zůstal Roháč u mě stát, „mohl bych si vzít pro rádio tvou páteční zprávu o vědecké konferenci v Imperialu? Víš, zase něco kápne…“ Nebylo to poprvé, co si mně Roháč říkal o zprávu pro rozhlas. Někdy, když předem zjistil, co se některý z redaktorů chystá psát a hodilo se mu to do krámu, hned ho požádal, aby dal do stroje o kopii navíc. A opravdu čas od času přinesl honorář. Vyplácel redaktory, kteří mu poskytli svůj materiál, sám a přímo z ruky. Víte, chodí to na moji adresu, vysvětloval. Všem bylo jedno, na jakou adresu peníze chodí, hlavně že nečekaně spadly z nebe. Záhada se vysvětlila až po letech – Eda byl přesvědčený maoista a skrytě spolupracoval se stanicí Radio Tirana. A do toho rádia jsme jeho prostřednictvím nevědomky psali všichni. Dokud Edu ze Vzletu kvůli tomu nevyhodili, samozřejmě. Vlastně od něho bylo nanejvýš čestné, že nás občas vyplácel, mohl si ty zprávy rovnou brát a nedávat nám ani floka. Nikdy bychom na to nepřišli. Ochotně jsem přikývl, ať si ji zpracuje, jak chce. Blížil se k nám Návrat, zamračený a jako vždy zaměstnaný, dokonce i při chůzi vypadal zaneprázdněně, mířil ke mně i se svou průpiskou a ja42

kýmsi rukopisem. Roháč na něho ze zvědavosti počkal. „Co máš za problém?“ optal se. „Kulík mi tady nechal zprávu, má dvanáct řádků a já potřebuju aspoň pětadvacet. Počítal jsem, že z ní bude dvoják. Nemohl bys to, Edo, natáhnout?“ „Jo, davaj, já to porajtuju!“ „Vojto, můžu?“ Přisvědčil jsem, myslel jsem si, že Návrat taky bude po mně chtít něco „porajtovat“, ačkoli v nafukování materiálů byl Roháč nepřekonatelný. „Bednářová se tu v pátek neobjevila a já bych potřeboval napsat opravu k její zprávě z vernisáže. Nemohl bys ji udělat? Já nemám čas na sepisování takových blbostí. Chtělo by to najít takovou šikovnou polohu, hlavně zase psát o té výstavě, jako by se nechumelilo, a pak do zprávy strčit, že vernisáž je v pondělí, což znamená že nebyla v pátek, jak jsme otiskli. Jen se tak zmínit… A neomlouvej se, prosím tě! Mistr je trotl a dost mě nasral!“ „Dobře… Udělám své věci a pak ti ji napíšu.“ „Díky.“ Vráťa byl docela fajn chlap. Kromě pracovitosti měl jednu vzácnou vlastnost, dokázal se svých podřízených při průšvihu zastat – a tou opravou, co za chvilku sesmolím, by jindy celý Kačenčin případ skončil. Samozřejmě nebýt Maliny… Nevěděl jsem, proč po Kačence tak jede? Co mu vlastně udělala? Jako kdyby v jeho vztahu k ní bylo cosi mstivého a velice osobního? Některá světla v redakci svítila pořád, nezhasínala ani v noci, proto jsem nezpozoroval, kdy nastal večer. Teprve když se ve tmě za okny rozblikaly neony a nad stoly nepřítomných redaktorů zhoustly stíny, jsem si uvědomil, že je pozdě. Taky 43

jsem si nevšiml, kdy Anička položila svůj rukopis vedoucímu vydání na stůl a zmizela z redakce. Vzadu ve sportu vládlo šero, zatím tu „sportovci“ nebyli. Ale co nevidět se objeví, protože i jejich hodina uzávěrky se blíží. Když skončí večerní sportovní akce, přiběhnou oba dva – František Paleček i Láďa Zachariáš – skoro současně a dají se do překotného mlácení do psacích strojů. „Tady máš tu nenápadnou opravu,“ řekl jsem Návratovi a položil mu na stůl papír, otočený písmem k němu nahoru. Hned po něm sáhl. Čekal jsem, dokud si celý text nepřečte. „Dobrý,“ konstatoval a za slova „jak jsme uvedli“ připsal „technickým nedopatřením“. Co všechno se dá svést na techniku, kterou ani nemáme? Zasekl se psací stroj, nebo co? pomyslel jsem si, nebo se přece jen Vráťa trochu bojí?, ale bylo mi to jedno, mohl jsem jít domů. „Zigi, kde jsi?!“ zavolal Návrat do zadních místností redakce. „Dodělej prosím tě už tu poslední stranu!“ Zigi právě do sebe obracel dávku vodky a odkládal kelíšek. Flaška na Roháčově stole byla už poloprázdná, vedle ní jen dvě vypitá štamprlata a moje sklenička vrchovatě plná. „Vteřinu,“ řekl Zigi Roháčovi, „hned jsem zpátky. Jenom to došpígluju a nalejeme si další.“ Uviděl mě, když se otočil. „Máš tam nalito, my s Edou jsme si už dali, nemůžeme na tebe furt čekat,“ stačil mi říct. Vodka měla chuť surového průmyslového lihu, ředěného vodou. Roháč ještě bouchal do continentalu, psal kupodivu všemi deseti jako vycvičená písařka. Díval jsem se na něho s poloprázdnou štamprlí v ruce. Chutnala strašně, po zhnilých bramborách. Ani se mi nechtělo tu skleničku dopít… 44

Vráťa Návrat vepředu sbíral rukopisy a špígly, které musel odvézt do tiskárny. Když byl hotový, zamával nám na rozloučenou. Ahoj, ahoj! Zítra ráno v redakci bude zase první. Zigi teď měl pokdy. Musel jen čekat na sporťáky, až přiběhnou a dodělají zadní stranu. Potom pojede s jejich rukopisy za Návratem do tiskárny. Teď se usadil za stůl na místo Aničky a znovu nalil sobě, mně a Edovi. Ten kelíšek vodky při krátkém přerušení taktu psaní vypil a pokračoval dál. „Tobě jaksi nešmakuje,“ všiml si Zigi mého váhání. „Třetí štamprle to spraví, uvidíš!“ „Možná.“ Zigi byl nezmar a rozený optimista – jako Žid prošel několika nacistickými koncetráky. Vždy však věřil ve šťastný konec. Teď sledoval malými neposednými očky, jak přemáhám svou nechuť k vodce. I jeho historky z lágrů, které nám občas vypravoval, oplývaly jakousi podivnou živostí a veselostí, třebaže při nich mrazilo. Už by měl dávno odejít do penze, ale jak sám tvrdil, ještě se za něho nenašla náhrada. Ve skutečnosti nikdo náhradu nehledal. „Ahoj, kluci!“ přivítal se s námi Láďa Zachariáš, starší sportovní redaktor se spokojeným bříškem. „Kolik mám dát, to je akce za kolik?“ „Už je pozdě,“ odpověděl Zigi a šibalsky se usmíval. „Přišel jsi po uzávěrce!“ „Já vám svůj podíl přepustím,“ nabídl jsem se, „zadarmo… Dneska mi to fakt nejede… A musím domů.“ „Beru,“ zaradoval se Zachariáš a hned sáhl po štamprli, kterou jsem držel v ruce.. „Prrr!“ ozval se Zigi. „Nejdřív naval dvacku, ať máme základ na příště! Co si myslíš, že tady je holubník?!“ 45

Už nevím, jestli mu Láďa Zachariáš přispěl, nebo to ukecal. Vyšel jsem do nočního ticha města. Byl příjemný teplý večer. Ale nevnímal jsem město ani vůně a záblesky světla, začal jsem přemýšlet o svých věcech. Samozřejmě o Kačence a své nevěře. Hrdý jsem na ni nebyl. Ani nechápu, proč právě zahýbání některým mužům posiluje sebevědomí. Co si tím vlastně dokazujou… S Jiřinou jsem byl šťastný a cítil jsem, že i ona je v manželství šťastná. Hlavně díky dětem, které nás ještě víc spojily. Seznámili jsme se krátce po jejím rozvodu. Přišla ve společnosti známých a zapomněli nás představit: „Tak nám nezbývá, než abychom si poradili sami,“ řekla. Podala mi ruku. Stiskl jsem ji a podržel ve své, poprvé jsem cítil teplo jejího těla. Na ten první dotek nikdy nezapomenu. Jednou v důvěrné chvíli – to už jsme měli Kryštofa a Verunku – mi Jiřina řekla: „Když jsme se seznámili, mně bylo skoro třicet. Ten muž, s kterým jsem přišla, byl kolega z práce… Ale na tom nezáleží. Všechno, co bylo předtím, než jsem tě poznala, je mi dneska lhostejné. Ty a naše děti jste můj život, můj skutečný život… Ptal ses mě onehdy, jestli mám nějaký svůj sen, nějakou touhu, kterou bych moc chtěla, aby se mi vyplnila. Neuměla jsem ti tehdy odpovědět, ale dost jsem pak o tom přemýšlela. Teď bych ti to už mohla říct. Chci, aby se vůbec nic nezměnilo, vůbec nic, abychom žili obyčejnými radostmi a starostmi obyčejných lidí – a tak prošli životem… Je to jako bych si nepřála skoro vůbec nic, no a vidíš, přitom se právě o to nejvíc bojím...“ Pamatoval jsem si její slova moc dobře. Taky jsem si velmi přál, aby v našem vztahu všechno zůstalo, tak jak je…

/3/ Stejně jako plány práce byl šéfredaktor posedlý i pondělními poradami. Samozřejmě povinnými pro všechny… Jimi každý týden začínal, a to hned o osmé ráno. Když se redaktorky a redaktoři usadili na židlích kolem dvou stolů sestavených do téčka, okamžitě se šéfova pracovna zdála menší. Kdo je tady šéf, bylo znát už při příchodu do místnosti – nejen podle pořízkovité postavy s důstojným, soudcovským výrazem obličeje, řídkými pečlivě učesanými vlasy v čele sestavy stolů, ale i podle tmavomodrého dvouřadového obleku, šmolkově modré košile a červené kravaty. Malinova každodenní pracovní uniforma. Ostatní byli oblečeni všelijak, spíš ledabyle a pohodlně. Solanský, urostlý čtyřicátník bez náznaku bříška, si přitáhl židli k šéfovi, trochu se nadzvedl a rozhlédl po lidech, jestli jsou všichni. Chyběla Kačenka… „Ta, jejíž přítomnost je obzvlášť žádoucí, tady ovšem opět chybí,“ poznamenal Solanský s úsměškem. „Bednářová… Zase Bednářová…“ Následovala pauza. „No dobře. Jsou lidé, kteří se nikdy nepoučí!“ pronesl jako by sám pro sebe. „Můžeš začít,“ řekl šéf. „Než přistoupíme k vážným pracovním věcem,“ řekl Solanský náhle odlehčeným tónem, „přečtu vám něco pro pobavení…“ Sáhl pro nachystaný dopis, který mi do rubriky Dopisy čtenářů nepostoupil. Začalo mě zajímat, co mi vlastně nedává, třebaže jediné psaní představovalo jen malý vzorek vyřazených dopisů. „Píše nám jeden vdovec, zřejmě starší pán, o svých sexuálních problémech se ženami. Najde si partnerku a všechno probíhá dobře, jak probíhat má, až se s ní posléze dostane k tomu, oč ve vztahu 47

mezi ženou a mužem vždy koneckonců běží. Předpokládám, že vás podrobné vylíčení jeho potíží zaujme, hlavně přítomné dámy… Souhlasíte s tím, abych vám to přečetl?“ Redakce zahučela skoro jednohlasně, že ano, Anička, Marcelka, šéfová inzerce a paní Evička se už předem trochu zahihňaly. „Nesouhlasím s tím!“ řekl jsem rozhodně. „Jsem proti tomu, abys to četl!“ Nezvažoval jsem svůj protest, vyletěl ze mě spontánně, vždy se mi protivila zábava takového druhu a navíc v početné společnosti. Radostné očekávání na obličejích mých kolegů a kolegyň postupně pohaslo, jeden po druhém zvážněli a tázavě pokukovali jak po mně, tak po Solanském i po sobě navzájem. „Podívejme! Jeden z nás je proti. Že tady narazím na pruderii, jsem fakt nečekal. A to jsem chtěl naši poradu začít jen netradičně trošku veseleji… A zrovna u Leonarda!… Můžeš nám, Vojto, laskavě vysvětlit, co proti tomu máš?“ I když jsem nesouhlas vyhrkl, přesně jsem věděl, proč jsem se ozval. Teď jsem uvažoval, jak to říct co nejméně konfliktně. Nenapadlo mě ale nic lepšího, než říct bez obalu: „Myslím, že by bylo sprosté, kdybys to četl, a od nás by taky bylo sprosté, kdybychom to poslouchali.“ „Sprosté?…,“ podivil se Solanský. „Sprosté?… Chceš tím naznačit, že já tady navrhuju sprostou věc – že tudíž sám musím být víceméně sprostý?!“ „Mluvím o tom, co navrhuješ…“ „Ale, Vojto…,“ zkusil Zigi ubrat plyn. „Neber to tak vážně… kapku srandy neuškodí…“ „Ten člověk nám píše o svém soukromém trápení, o kterém by možná ani nikomu jinému nepověděl, 48

to znamená, že nám důvěřuje. A my se budeme tím, co nám v dobré víře svěřuje, zabývat pro zasmání rovnou na poradě. Nepřipadá vám to opravdu dost sprosté?“ „No dobře,“ řekl Solanský a odložil dopis zpátky na stůl. „Nemyslel jsem to špatně… Pokud to Vojta Leonard vidí takto, nezbývá nám nic jiného než přistoupit k práci… Plány na tento týden odevzdali všichni kromě Bednářové… Že ho neodevzdala ona, není žádným překvapením…“ Už jsem jeho další řečnění neposlouchal, ale věděl jsem, že se mi podařilo Solanského popudit proti sobě. Všiml jsem si, že Malina sáhl po odloženém dopisu a pozorně si ho začal číst. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, uhodnout, co si o přečtených řádcích myslí, se nedalo. Dával jsem pozor, kdy uslyším otevírat dveře – čekal jsem na Kačenku. Pořád jsem doufal, že se v průběhu porady objeví. Mirek Hartvík sedící na opačné straně stolu ji držel vedle sebe volnou židli. Taky věřil, že přijde. Vypadal jako zmoklá slepice, krčil se, hleděl do desky stolu a stejně jako já byl myšlenkami jinde. Pokud Kačenka nedorazí, bude jasné, že to ve Vzletu vzdává se vším všudy a nic zachraňovat nehodlá. Nerozmyslela si nic… Po hodině Solanského toku slov, hodnocení novin a rozebírání nových úkolů – a když se nikdo z účastníku porady nepřihlásil do diskuse – převzal štafetu Malina. Jako obvykle si vzal slovo až na závěr porady, aby zdůraznil význam svého vystoupení. Oznámil, že se rozhodl zvýšit odpovědnost redaktorů. Vysvětlil nám, že zastáváme důležité veřejné funkce, pro něž musíme mít nejen patřičnou kvalifikaci a kádrové předpoklady, ale i charakterové vlastnosti. K nim na prvním místě patří odpovědnost. Nejde o žád49

nou papírovou frázi, ale o profesionální a životní nutnost, kterou bezpodmínečně musíme jak my, tak on ve své činnosti dennodenně prokazovat… Ještě dobrých deset minut svou myšlenku rozváděl. „A bude to právě odpovědnost, kterou po vás nyní budu ve zvýšené míře požadovat! Uvědomte si to…“ Kdykoli na poradě mluvil, jeho projev vyzníval jako svým způsobem vyhrožování. Tentokrát vyhrožováním určitě byl. Co se nám ale chystá provést, neprozradil. Chyběl jakýkoli náznak. Možná že jenom tak žvaní, pomyslel jsem si. Vráťa Návrat kousek ode mně se tvářil zachmuřeně, naše pohledy se setkaly a v jeho očích jsem si přečetl obavu. Bral Malinovo vyhrožování vážně… Konec porady. Hluk židlí, vstávání a hovory jeden přes druhého – jako kdyby žádná porada ani nebyla. Hurá pryč! V předsíňce jsem dohonil Hartvíka. „Tak co, dostaneš prosvětlovací stůl?“ „Ne.“ „Jak to, že ne? Dva dny jsi kolem něho tancoval…“ „Všechno stojí za hovno,“ řekl Mirek rychle. Rád bych se ho zeptal na Kačenku, ale uvědomil jsem si, že se ptát nemůžu. Že bych ve skutečnosti ani neměl vědět, že spolu bydlí… Teprve odpoledne se Kačenka zničehonic objevila. Zastavila se u zbylých novin na konferenčním stolku v Zigiho kanceláři, zběžně si jeden výtisk prolistovala, našla můj článek o vernisáži, přečetla si ho a noviny vrátila zpátky na stolek. Díval jsem se na ni přes papír ve válci psacího stroje a čekal, kdy ke mně dorazí. Zamířila k zárubním dveří naší místnosti. Rozevlátě jako jindy, se 50

špičkami chodidel trochu moc vytočených od sebe, mírně kolébavě v bocích a s širokým úsměvem na tváři. „Zdravím vás, kluci!“ Kulík se ani neobtěžoval s odpovědí, jen se k ní přes rameno ohlédl. „Ahoj,“ řeknu a čekám. „No jo, jdu od Soudruha. Nejprve si mě podal on – a potom mě nechal dorazit Solanským.“ Povzdechla si a svezla se do židle. Chvilku jsme se na sebe jen tak dívali. „Fini la comédie!“ řekla s úsměvem. „Tos chtěl vědět, že?“ dodala. V jejích hnědých očích se světlými řasami se cosi zalesklo, třebaže na rtech jí ještě uvízl ironický úsměšek. Potom se podívala na můj blok u consulu. „Než přešla náměstí, chtěla otevřít deštník, přidržela si knížky pod bradou a odfoukla pramen vlasů,“ četla nahlas. „Já to taky tak dělám, když mám plné ruce, chlapi si všecky věci strkají pod paže, to je správný postřeh,“ pochválila. Čekal jsem, že mi průběh své popravy vylíčí sama bez vyptávání. Dobře věděla, že to chci od ní slyšet. „Vráťa tu opravu napsal hezky, ani nevypadá jako oprava. Kdyby vynechal ‚technické nedopatření‘, nikoho by ani nenapadlo, že se jedná o tiskovou opravu.“ Věděl jsem, že když o včerejšku začnu mluvit, odvede pozornost okamžitě jinam. Raději jsem byl zticha. Pořád jsem čekal, kdy mi vysvětlí, jak dopadla u Maliny. „No, beru si dovelenou a potom odcházím po vzájemné dohodě,“ řekla konečně. „Neměla jsem na vybranou… Přišla jsem se vlastně rozloučit.“ „Neměla jsi na vybranou?“ 51

„Říká se tomu tak, ne? Kdybych jim dohodu nepodepsala, dají mi natvrdo výpověď. Je v tom nějaký výběr?“ „Není… Co budeš dělat?“ „Nevím. Pojedu do Prahy za kamarádkou. Kufr už mám v úschovně na nádraží. Teď mě čeká to nejtěžší…“ „Co to má být?“ „Vrátit Mírovi klíče.“ Kulíka, který se pořád tvářil, že pracuje, náš rozhovor zaujal, konečně přestal předstírat okázalý nezájem, otočil se do místnosti a začal nás nepokrytě poslouchat. „Později se všecko dozvíš, teď nemám čas ti to vysvětlovat,“ prohodila k němu. Kývla na mě, abych se k ní přisunul blíž, a potom mi pod zakrytou dlaní, aby to Kulík neslyšel, zašeptala do ucha: „Máš štěstí, že jdu pryč. Kdybych tu zůstala, zase bych tě svedla… Škoda!“ Podařilo se jí, co chtěla – přivedla mě do značných rozpaků. Kdybych toho byl schopen, určitě bych se začervenal… Opřel jsem se na židli, odvrátil hlavu a upřeně zíral přes ulici na šedivý obchodní dům se zhasnutým neonem. Mýlila se, podruhé bych se svést nenechal. Bylo mi ale líto, že odchází a že už nebudeme spolu kecat přes stůl, měl jsem ji rád jako kamarádku i jako člověka, který je mi jakýmsi nevysvětlitelným způsobem potřebný. „Až se v Praze někde uchytíš, pošli mi aspoň koresponďák,“ řekl jsem. „Možná… Neslibuju… Sama nevím, co můžu od sebe čekat… Jsem nevypočitatelná, víš?… Pojď se rozloučit!“ Vstal jsem. Objali jsme se v uličce vedle stolu a políbili – před Kulíkem ve vší slušnosti. 52

„Ty se taky měj, borče! A nebuď moc napřed, abys na to nedoplatil,“ řekla mu. „Ahoj.“ „Mnoho štěstí!“ „Jo,“ vzpomněla si a otočila se od dveří, „kluci, vykliďte mi prosím šuplíky v mém stole, jsou tam samé krámy na vyhození… Zameťte po mě stopy, buďte tak hodní, díky!“ Trochu nám zamávala rukou. Jakoby nerada… To bylo naposledy, co jsem Kačenku viděl. Její koketní gesto i náhle zvážnělou tvář jsem si zachoval v mysli po zbytek života. Tak jako člověku utkví nějaká drobnost při loučení s někým, kdo je vám blízký a o němž víte, že se s ním dlouhou dobu neuvidíte. Tehdy jsem ale netušil, že ji už neuvidím nikdy. Zmizela jako potápka pod vodou, pořád jsem myslel, že se zase někde vynoří – ale už zůstala pod hladinou a nevynořila se nikdy. Jednou mi kdosi z divadla říkal, že dělá v Praze servírku ve známé jihočeské restauraci, potom jsem zase slyšel, že utekla do Rakouska. Ale sotva uběhl rok, už ani její staří známí o ní nemluvili. Byl večer, odevzdal jsem Návratovi poslední rukopis a šel domů. Když jsem scházel po schodišti do prvního patra, prudce se otevřely dveře vpravo, kde sídlilo vedení redakce. Vyběhla z nich mladičká referentka Krupařová, rozrušená a rozcuchaná. Za ní vyletěl Malina bez saka jen v košili, ale jakmile mě uviděl, hned se vrátil. Referentka vběhla do inzerce, zamkla se a její silueta v neprůhledných prosklených dveřích se ztratila. Co se děje, uvažoval jsem překvapeně, to děvče by tu přece nemělo být, protože inzerce končí ve čtyři, a ani Malina večer v redakci nevysedává? 53

Zabylo mi trapně, když mi došel zřejmý důvod… Taky v poloprosklených dveřích u Mirka se svítilo. Rozhodl jsem se, že se za ním stavím. Sotva jsem po ťuknutí na sklo vkročil, praštila mě do nosu vůně jehličí. Mirek zase seděl v křesle u konferenčního stolku, flašku borovičky vytaženou z tajné skrýše přímo u ruky, ve fotokomoře se svítilo, ve vaničkách tekla voda a v zapnutém zvětšováku tmavl pozitiv. Podlaha sice bez fotek, pečlivě uklizena, registračky zavřené, ale u nich v koutě záhadné gumáky od černého bláta. Na Mírovi ani nebylo znát, jestli si všiml, že jsem vešel. Sedl jsem si vedle něho do křesla a čekal; předpokládal jsem, že mi sám nabídne skleničku, ale neměl se k tomu. „Dneska bych si jednu dal,“ ozval jsem se, přestože jsem o jeho slovenskou borovičku zrovna nestál, ale po zážitku na schodech by se kapka alkoholu hodila. „T… t… tak… si sám… na… nalej,“ vykoktal. Zašel jsem si do fotokomory pro sklenku. Když už jsem tam byl, zastavil jsem vodu tekoucí do vaničky a zhasl zvětšovák. Nalil jsem malou dávku kořalky Mírovi a stejnou i sobě. Pořád se na mě nepodíval a dokonce ani nesledoval, kolik kořalky nelévám. Chtěl jsem si s ním připít, nevšímal si mě. Přiťukl jsem si s jeho sklenkou na stolku, a to pomohlo. Sáhl po kořalce a na ex všecko vypil. Nechtěl jsem mluvit o Kačence, spíš jsem si myslel, že se ho zeptám, co ví o situaci, jíž jsem byl před chvilkou svědkem. Začal však mluvit sám. „Jsem jako pes,“ vysoukal ze sebe, „starý nepotřebný pes!“ „Proč si to myslíš?“ 54

„Ničemu nerozumím… Nic nechápu… Běhám sem a tam, od jednoho rohu k druhému… Sám… Šňupu, šňupu… Všude plno lidí, divných lidí… Občas mě odeženou… Občas mi něco hodí… Nebo nehodí… Kdybych se aspoň v tom všem trochu vyznal… Ne, nemám šanci…“ „Psi jsou potřební…“ „Potřební?… A k čemu, prosím tě?… Jsou to paraziti… Obyčejní paraziti…“ „Nejsou paraziti.“ „Jak to že ne?…“ „Mezi těmi divnými lidmi, jak říkáš, je vždycky někdo, kdo je potřebuje, kdo chce, aby ho takový opuštěný pes měl rád. Vždyť sám víš, kolik je na světě lidí, co mají rádi jenom psy. A taky děti, když jsou psi hodní, je milujou…“ Teď ke mně Mirek zvedl oči, zarudlé od světla ze zvětšováku i z věčného popíjení, zamyšleně se na mě zadíval a dlouho mě pozoroval. „Tak dopij,“ pobídl mě najednou. „Dáme si znovu – ale tentokrát pořádnou, ne takové crpnutí… Na ztracené psy!“

/4/ A druhého dne začal můj průšvih… Zpočátku jsem si neuvědomoval, že k němu směřuji. Napsat něco o hasičích patřilo k vyzkoušeným a snadným námětům; nabízí se prostá fakta, jednoduché situace i pestrá možnost zpracování. Tak jsem si tu práci, když jsem se úterý ráno usadil v kanceláři u majora Kulhánka, velitele městského požárního útvaru, představoval. Něco mi na úvod řekne, pak mě pošle na prohlídku zbrojnice, případně vezme svým služebním autem k méně nezbezpečné akci. A půjdu si to napsat. Materiálu budu mít habaděj, stačí sednout ke stroji, přijít na nějaký nápad a všecko to naklepat. Na okamžik, když přestaly zvonit telefony, se mně major pokusil opětovně věnovat. Všiml jsem si, že je to urostlý muž v dobré fyzické kondici, který zřejmě moc nevysedává za svým kancelářským stolem. Znovu se mě zeptal, jestli si opravdu nechci počkat na nového velitele, který bude jmenován příští měsíc, tedy asi za týden. Opět jsem odmítl. „Varoval jsem vás. Řeknu vám všecko podle pravdy, odcházím do penze… Mě nebaví kolem toho celé roky potichu našlapovat a ještě v důchodu se užírat… Jsem ve skutečnosti rád, že jste přišel.“ Na šedesátníka, který odchází do starobní penze, vůbec nevypadal. Jeden z telefonů před ním se rozdrnčel. Než major sluchátko zvedl, přisunul přede mě starší vydání Vzletu se zaškrtnutým inzerátem. „Přečtěte si to,“ řekl a ozval se volajícímu. Inzerát byl v rubrice Volná místa. Psalo se v něm: „Pro nepřetržitý provoz – 24 hod. služba, 48 hod. volno – přijmeme šest žen pro spojovou službu, s bezvadnou znalostí města a okolí, přednost mají vyučené v slaboproud. oboru…“ Část inzerátu jsem přeskočil a přešel k dalšímu odstavci: „…přijmeme deset řidičů s průkazem sk. D, případně sk. C s tří56

letou praxí… čtyřicet mužů – požárníků, věk od 18 do 35 let, přednost mají vyučení v oboru strojním, elektro, stavebním…“ Major Kulhánek zavěsil. Něco si poznamenal do svého sešitku. „Inzerát vyšel minulý týden ve středu, dnes máme úterý, takže to je pátý pracovní den,“ řekl. „Pro zajímavost si zapisuji, jak jsme úspěšní, dělám si takovou soukromou statistiku… Chcete malou bilanci?“ optal se, a když jsem přikývl, že ano, s pohledem do zápisníku pokračoval: „Od otištění inzerátu jsem vyřídil 56 telefonátů s dotazem na místo, osobně jsem jednal s 27 uchazeči, ale mimo dvou žen pro spojovou službu slíbil svůj nástup k požárníkům jenom jeden mladík po vojně… Doufám, že si to nerozmyslí!“ Jako na potvrzenou jeho slov vešel do kanceláře po krátkém zaklepání mladý střapatý třicátník v monterkách. „Měl bych zájem o to místo,“ oznámil, „jezdím patý rok u dolů, většinou po stavbách, chtěl bych dělat něco čistšího… Mám ale jenom céčko, vy chcete dvojku, že?“ „Tu byste si mohl na naše náklady dodělat,“ uklidnil ho major Kulhánek. Potom se opatrně zeptal: „Kolik si vyděláte?“ „Jak kdy,“ odpověděl mladík, „tak dva šest, dva osum.“ „U nás byste měl základní plat 1850 korun, jsou u toho ale příplatky za soboty a neděle a můžete dělat patnáct hodin přesčasů. Měsíčně vám to vyjde na 2400 korun…“ „Tak to ne, to vám děkuju,“ řekl zklamaně mladý muž. „Dělat soboty a neděle, k tomu ještě přesčasy a mít o čtyři stovky míň… To radši zůstanu u toho marasu!“ 57

Zavřely se za ním dveře – a tehdy jsem začal tušit, že tentokrát psát o hasičích nebude snadné. „Viděl jste sám ten problém, kterým všechno začíná i končí… Nemáme lidi.“ Otočil jsem v bloku čistou stranu, položil si ho na koleno překřížené nohy a přichystal si tužku. „Vysvětlete mi prosím tu situaci,“ požádal jsem ho. Sáhl na kraj stolu pro silnější brožuru s nápisem Řád požární ochrany v ČSSR, jejíž obálku mi ukázal, a přečetl mi pasáž o tom, v jakých situacích mají požárníci zasahovat. Čekal, dokud si vše nenapíšu. „Můžete klidně mluvit dál, co si nestihnu poznamenat, dokážu si zapamatovat.“ „Dobře,“ přisvědčil a dál už pokračoval bez ohledu, jestli to mám zapsané či ne. „Na zvládnutí všech těch situací, při kterých jsou ohroženy lidské životy a často značné majetky, máme v třistatisícovém městě patnáct chlapů ve službě. Ve městě jsou sice ještě dva závodní profesionální požárnické sbory, ale ty nám mohou pomoci pouze nárazově… Vezměme si jeden příklad, v řádu požární ochrany se nazývá olejová havárie. Hrozí při ní výbuch, vznik požárů a znečištění vody. Představte si, že tady na křižovatce u naší zbrojnice jede po hlavní silnici cisterna s benzinem. Z vedlejší ulice vyjede náklaďák s nepozorným šoférem a vrazí do ní. Co s tím budeme dělat? Měli bychom okamžitě odpojit trolej, zajistit vyklízení prostoru včetně evakuace obyvatel v okolí, ucpat všechny kanálové výpustě, celé místo uzavřít speciálními bariérami, aby se benzin neroztékal, zbytek benzinu v cisterně přečerpat protivýbuchovými čerpadly do nepoškozeného vozu, chemicky odstranit ze země rozlitý benzin… Na to 58

všecko máme v pohotovosti jedno družstvo, které můžeme kdykoli potřebovat jinde ve městě, a taky jedno rakouské zařízení na dvou kolech, k němuž nám už skoro dva roky schází návod. Hlavní správa v Praze zajišťuje překlad z němčiny…“ Na stole se rozezvonil telefon. Nějaká provozní záležitost, major Kulhánek ji rychle vyřídil. „Jiný příklad. Hoří v desátém patře. V několika městských obvodech je až sedmdesát procent vyškových domů. Podle předpisu a nakonec i normálního zdravého rozumu by k zásahům ve vyškových domech měla jezdit nejméně dvě družstva – aspoň třicet lidí. My jich máme v pohotovostním stavu patnáct, chybí nám padesát procent požárníků ve službě… Abyste pochopil, jak to u nás v Českoslovenku i ve městě s požární ochranou chodí, musím vám vysvětlit systém jejího řízení a financování…“ Nic z toho, co mi říkal, jsem předtím neslyšel, v životě by mě nenapadlo, že se strana a vláda vykašlou i na věci, které přímo ohrožují lidské životy. Když před polednem major Kulhánek skončil, měl jsem popsáno skoro půlku bloku a v hlavě spoustu otázek a vykřičníků. Ze všeho vyplývalo, že jsem narazil na záležitost, o níž se všude svorně mlčí. Mnoho stran v bloku zabíraly konkrétní případy, při kterých se hasiči zranili a jeden z nich při zásahu dokonce zemřel na selhání srdce. „Ještě to chcete napsat?“ podíval se na mě Kulhánek tázavě. „Napíšu,“ přikývl jsem po chvilce váhání. „Jestli to ale napíšete, přijdete o zaměstnání,“ řekl major. „To je možné… Víte,“ zkusil jsem mu vysvětlit, „i když vám teď slíbím, že o tom napíšu – stejně nevím, jestli takový článek u nás v redakci pustí. Mám nad sebou tři šéfy…“ 59

Přemýšlel jsem na okamžik bezradně, co si s tím počít, a pak jsem ho poprosil: „Ale i tak… Řekl jste mi spoustu závažných věcí, nechtěl bych něco zkreslit nebo poplést. Chtěl bych ten článek napsat přesně. Mohl bych k vám zítra znovu přijít s hotovým textem, abyste si ho pro jistotu přečetl?“ „Přijďte. Ale musíte hned ráno, jedu pryč z města. Můžete přijít v osm?“ „Děkuji, přijdu přesně v osm.“ „Myslím, že vám článek v redakci neprojde… Ale jsem rád, že ho chcete napsat – aspoň se nahoře leknou, že se tím novináři zabývají! To bude taky užitečné.“ Už v tramvaji cestou do centra jsem cítil, že se pouštím do donkichotského tažení. Napsat samozřejmě můžu cokoli, ale aby to prošlo přes Vráťu Návrata, přes Solanského a nakonec i přes Malinu, zařídit zřejmě nesvedu… Má vůbec smysl o tom psát? Když jsem vystoupil na zastávce, zašel jsem do nejbližší restaurace a dal si pivo. Začal jsem číst své poznámky v bloku od začátku a při čtení připisovat, co v nich chybí. A čím déle jsem se blokem zabýval, tím víc jsem cítil, že ten článek musím tak jako tak napsat. Musím ho nejen napsat, ale zkusit i prosadit. K čemu bych jako novinář byl, kdybych se o to nepokusil? Štvalo by mě léta, že jsem nic neudělal. Nepatřím sice k lidem, kteří rádi vyhledávají střety a v konfliktech jsou jako ryba ve vodě, vždy jsem raději v roli pozorovatele než aktéra, jenže tentokrát jsem se ocitl v situaci, kdy se aktivitě při psaní těžko budu moci vyhnout. Musím Kulhánkova tvrzení aspoň řádně ověřit a zjistit, co se ještě zjistit dá. Jakmile budou informace z více zdrojů, nebudou moci článek smést ze 60

stolu s tím, že se jedná o zkreslený pohled jednoho člověka. Rozhodl jsem se začít magistrátem. Mnohé úředníky z magistrátu jsem znal. Byl jsem jediným novinářem, který docházel na zasedání městské rady. To, že mě primátor Lysek pouštěl na jednání klíčového orgánu města bylo velmi neobvyklé. Dosud žádný primátor novinářům do rady nedovolil přístup. Lysek byl stavař, předtím působil jako projektant a pak řediteloval několika stavebním firmám – a jako první primátor města stál o informování veřejnosti. V očích úředníků to neskutečně zvyšovalo mou prestiž. Nejprve jsem zašel za vedoucím finančního odboru, ten se trochu divil, že mě zajímají zrovna hasiči, taková okrajová záležitost, ale pak mi všechna čísla, která uváděl major Kulhánek, potvrdil. I to, že od velitele neustále dostává žádosti o peníze a různé stížnosti kvůli rozpočtu. „Jenže tak to dělají všichni, všichni, které financujeme,“ pokrčil rameny. Na plánovacím odboru jsem dopadl stejně. Předseda plánovací komise mi nic nového neřekl, dával si pozor, ale navzdory úhybným manévrům aspoň odsouhlasil, co jsem už věděl. Unikla mu jediná zajímavá věta: „I kdyby požárníci dostali všecko, co chtějí, jsem zvědavý, kam by to dali… S výstavbou nové zbrojnice se nepočítá…“ Na stole se mu rozezvonil telefon, poslechl si hlas ve sluchátku a potom mi sdělil: „Máte se zastavit u tajemníka.“ Tamtamy zapracovaly spolehlivě. Tajemník byl jedním z mnohých lidí, jimž se moje chození do rady nelíbilo. „Vy se chystáte napsat negativní článek o požárním útvaru?“ vyjel na mě, sotva jsem vstoupil. 61

„Nemám v úmyslu psát negativní článek, to ne, ale takový, aby vystihl, jak se věci doopravdy mají,“ řekl jsem. „Aha… Aha…“ Tajemník, padesátník v kostěných brýlích vypadající trochu jako zkušený bankéř, přistoupil k oknu a zadíval se ven. Ukazoval mi chvíli záda. Potom se obrátil s překvapivě milým úsměvem. „Zdá se, že nového velitele budeme muset poučit, jak má jednat s novináři,“ řekl. „Dobře, že jste nás na to upozornil, děkuji vám,“ ukončil slyšení. Vida, jaký obrat… S takovou slizskostí jsem se dávno nesetkal. Byla varovná, ačkoli jsem si ji tehdy tak nevykládal. Po příchodu do redakce jsem Návratovi pověděl, o čem chci napsat, ale nejspíš nedával dobře pozor, zůstal klidný. „Kritické materiály vítám,“ řekl. „Opatři k tomu nějakou fotku. Chceš to dát na pětku?“ „Raději mi nechej třetí stranu. Uvidíš, že je to důležité, opravdu. Bude toho nejmíň sto řádků plus ta fotka.“ „Fajn, jsme domluveni,“ řekl Vráťa. V pozdním odpoledni bylo v redakci rušno, všude se telefonovalo, mlátilo do psacích strojů a zaujatě pracovalo. Jen stůl Kačenky působil osiřele. Prázdná židle, papundeklová krabice s divadelními programy a fotoskami, nepřikrytý kancelářský psací stroj Zeta… Všecko zůstalo tak, jak odešla. Možná že jsem měl Vráťu upozornit na třaskavost materiálu?, napadlo mě, ale potom jsem si řekl, že ho stejně bude zítra číst, takže přece není důvod. Právě ten opuštěný Kačenčin stůl, na který jsem se pořád díval, mě nakonec přiměl, abych zašel za 62

Hartvíkem. Asociace se vnucovala. A fotku jsem potřeboval. Mirek byl ve fotokomoře, měl rozsvícené nejen červené světlo, ale i žárovku u stropu, právě vkládal do sušičky pozitivy a další ještě pral v tekoucí vodě. Vypadal normálně a po borovičce ani stopy, bylo cítit jen fotografické chemikálie. Zůstal jsem stát ve dveřích fotokomory. „Co děláš?“ optal jsem se. „Žánrovky pro Aničku a Marcelu.“ „Já bych od tebe taky něco chtěl…“ Vysvětlil jsem mu co. A když jsem mu to líčil, zničehonic mě napadl titulek mého článku o hasičích – Inzerát hledající obětavost. Byl nitkou článku, na níž jsem mohl navlékat, co vím. Už to ve mně psalo, potěšil mě nápad a i ta chuť pustit se do psaní. „A… asi dostaneš přes držku!“ vykoktal Mirek. „Nejspíš ano.“ „Loni jsem vyfotil ženskou, co na sídlišti skočila hasičům do plachty z třetího patra. Fotka je myslím na výšku…“ „Najdi ji, to by mohlo být ono. Stačí, když mi ji dáš zítra…“ „Dobře.“ Uplynul jen den od chvíle, kdy Kačenka zmizela. Podle Mirkova klidu a rutinných pohybů pinzetou při praní fotek bych řekl, že o jejím odchodu ještě ani neví. Nese to dobře, pomyslel jsem si. „Ni… nikdo… ni… nikoho… ne… nepotřebuje,“ pronesl za mnou, když jsem zamířil ke dveřím, jako kdyby četl moje myšlenky. Zdání možná klame. Toho dne jsem v redakci nic nenapsal. Místo psaní mě posedlo další ověřování. Napadlo mě ještě obtelefonovat velitele obou požárních útvarů na 63

závodech. Kromě toho, co jsem už věděl, mi řekli, že na základě dohody s řediteli obou závodů, si Kulhánek vymohl, že příkaz k výjezdu jejich pohotovostním družstvům a zásahům ve městě může vydat i on sám. Samozřejmě s tím nesouhlasili, měli pro svá tvrzení spoustu argumentů… Všechno to byly důsledky situace, o níž jsem chtěl napsat. Poděkoval jsem, poznamenal si, co jsem potřeboval vědět, a znovu se zadíval na psací stroj. Mohl bych začít. Teď už ano. Jenže místo toho jsem zase zavřel blok a začal balit věci do tašky. Hlavou mi totiž blesklo, že je zvláštní, když nikoho jiného od městských hasičů kromě Kulhánka neznám. Měl bych si promluvit taky s někým jiným. A proč by ne? Zajdu znovu k hasičům a článek napíšu večer doma jako kolikrát jindy… Stmívalo se. V ulicích se rozvěcovaly pouliční svítilny a blikaly neony. Blížil se konec dopravní špičky. Lidé z ulic se vytráceli a světel přibývalo. Ke zbrojnici jsem dorazil ve chvíli, kdy dva muži v hasičských uniformách couvali s cisternou do jedné z garáží. Počkal jsem, než zajeli s cisternou dovnitř, a potom jsem naznačil hasiči, který řidiče navigoval, že s ním chci mluvit. „Ale velitel tu už není,“ namítl. „Chtěl bych mluvit s vámi a vaším kolegou, ne s ním.“ „Klidně… Já vím, že jste tu dnes dopoledne byl, vy jste novinář, že?“ Představil jsem se mu a na oplátku se dověděl jeho jméno i jmeno mladšího kolegy, jehož mezitím zvědavost přivedla k nám. „Na něco jste se zapomněl zeptat?“ „To taky… Nevím jméno požárníka, který letos při zásahu zemřel na selhání srdce… A zajímaly by mě okolnosti, za jakých k tomu došlo…“ 64

„Jmenoval se Alois Muroň,“ řekl ten starší muž, který řidiče naváděl, jak má couvat. „Pojďte dovnitř… Jindro, zavři vrata!“ Zavedl mě k ponku, kde měl kafe v plastovém kelímku z termosky. Vedle stály další hasičské vozy a uprostřed haly bylo točité schodiště s tyčí na sklouznutí. „Je nový,“ řekl o kolegovi, „ale naučí se sám brzy couvat i poslepu. Někdy vyjíždíme i patnáctkrát za den, a to nepočítám výjezdy technické služby… Tady bude mít bohatou praxi.“ „Jak to bylo s vaším kolegou, měl nějaké zdravotní potíže?“ „Kdepak. To by u nás nemohl dělat. Víte, tady je každý hasič dennodenně vystavený stresu, takovému stresu, jaký normální člověk zažije jenom parkrát za život. Představte si – dvěma svářečům se zkouškama chytne acetylenová láhev. Měli by okamžitě začít láhev ochlazovat. Ví to. Místo toho telefonují pro hasiče. My jdeme do akce v momentě, kdy jsou lahve rudé, i ty, co nehoří…“ Než spustil ohlušující drnčivý alarm a muži v pohotovsti začali sjíždět po tyči k vozům, pověděl mi o dalších případech. O tom, jak po hmatu jdou zadýmeným sklepem, kde si obyvatelé udělali provizorní elektroinstalaci; o tom, jak se v okně bytu v druhém patře objeví dvě děti, když v přízemí zasahují – jednomu jsou tak dva roky, druhému tři; zatímco rozvinují záchrannou plachtu, musí je zespoda chlácholit a nahoře vylomit dveře… „Lojza Muroň umřel při hašení garáže, dalo by se říct, že při všedním zásahu… Jenže předtím v chemičce, kde unikal čpavek, rozebíral ventily a měnil těsnění. Oni tam ani nemají dýchací přístroje a ochranné oděvy, na všecko volají hasiče…“ 65

Alarm protivně drnčel, pomocí elektromotorů se otvírala vrata, první hasičský vůz vyjížděl. „Už musím… Odejděte prosím,“ řekl a rozběhl se ke kabině cisterny. „Děkuji!“ zavolal jsem za ním. Odpoledne Jiřina vyzvedávala děti, nemusel jsem spěchat. Šel jsem domů schválně pěšky. Kolem mě projížděly osvětlené poloprázdné tramvaje, jimiž bych se domů dostal za pět minut, ale potřeboval jsem se projít. Po chvíli chůze jsem přestal vnímat okolní ruch. Jaké jsou šance přesvědčit někoho, kdo se bojí o svou kariéru a nehodlá nic riskovat? přemítal jsem o svých šéfech. Vůbec nevím, z kterého konce na ně jít a jak je přesvědčovat. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti. Chtělo to schopnost být neodbytný a naléhavý, chtělo to člověka rváče, který se nedá a který je v politických půtkách jako doma. Jenže právě to nebyl můj případ. Právě takovým situacím jsem se vždy spíše vyhýbal. Že jsem se nakonec dal na novinařinu a ještě navíc v tom oboru absolvoval i vysokou školu, způsobil můj pud k psaní. Bojovnost mi s výjimkou psaní chyběla. Nikdy jsem ale nevěřil v rovnítko mezi politikou a novinářstvím, jak tehdy všude tvrdili… Novinářem byl třeba i Neruda, Poláček, Bass, Čapek. Věřil jsem a pořád věřím v samostatnou sílu psaného slova… Kdoví, jestli taky oni se někdy ocitli v podobně situaci?… Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel… Na vysokou jsem se dostal od rýsovacího prkna, z práce, kde jsem neměl, do čeho píchnout. Tenkrát jsem začal hodně psát do různých novin a časopisů, hlavně básničky a povídky. Po maturitě na hutní průmyslovce jsem jsem dostal umístěnku do specializované konstrukční kanceláře. Měli jsme vymyslet linku na úpravu železné rudy přímo v Magni66

togorsku, abychom do našich hutí nevozili hlínu, ale přiváželi jen skutečnou rudu. Kromě mne přijali několik čerstvých inženýrů, ale základ týmu tvořilo asi dvacet zkušených konstruktérů. Byl to takzvaný státní úkol, tedy nejvyšší naléhavosti. Jenže Rusové si po půl roce uvědomilii, o kolik peněz přijdou, když jim nebudeme platit za dopravu, za ohromné množství vagonů s hlínou, a projekt zamítili. Zůstali jsme sedět u rýsovacích prken bez práce, někteří inženýři si četli na prkně detektivky, jiní vyprávěli vtipy, já jsem si psal, co mě napadlo… Měl jsem štěstí, přihlásil jsem se na novinářskou školu a vzali mě. Když zarachotil klíč ve dveřích, slyšel jsem, jak v chodbě za nimi radostně zadupaly dětské nohy. Kryštof byl první a skočil mi rovnou do náruče, taktak jsem ho stačil chytit. Vzápětí doběhla i Verunka a musel jsem ji přibrat do objetí. „Tati, tati… Budeme mít křečka!“ oznamovaly mi horkou novinku. „Opravdu?“ „Mamka to dovolila!“ „A kde je?“ „V kuchyni.“ Jiřina si právě chystala instatní kafe, stála u linky obrácená k nám zády, ještě v přiléhavých šatech z práce, na nichž se rýsovalo zapínání podprsenky i lem kalhotek. Uvědomil jsem si, jak je moje žena stále krásná, štíhlá, děti jí postavu vůbec nezměnily. Rád jsem se na ni díval i tehdy, když byla odvrácená a když si mě nevšímala. „Ahoj, chceš taky kávu?“ zeptala se od linky. Chtěl jsem. „Mami, že budeme mít křečka?“ ozvala se Verunka nedočkavě. 67

„Mami, žes nám to dovolila?“ přidal se Kryštof. „Dovolila, ano… Když budeš bez odmlouvání dělat domácí úkoly a ty, Verčo, nebudeš ve vaně vřískat při mytí hlavy!“ „Hurá…“ Děti odběhly do svého pokoje. „Tak co je nového?“ zeptal jsem se. „Jaký jsi měla den? „Ale celkem nic, jako obvykle,“ odpověděla a postavila přede mě hrnek kávy. Sama si s kávou sedla na své obvyklé místo proti oknu, hodila do kávy cukr a zamíchala ji lžičkou. U stolu v kuchyni jsme s dětmi jedli, povídali si a probírali, co bylo třeba probrat. „Dnes večer zase budu muset psát,“ řekl jsem raději hned. „Dlouho?“ „Myslím, že ne. Mám to v hlavě srovnané. Spíš mě trápí, co s tím budu dělat potom, když to napíšu…“ Popsal jsem ji, nač jsem narazil. Poslouchala to pozorně i s údivem. „Proboha… To musíš napsat!… O tom nikdo neví!… Vždyť s pomocí hasičů každý počítá!“ „Napíšu… Jenomže do novin mi to nepustí. Neprojde to přes vedení redakce… Hlavně přes Malinu… Ten kdyby na to kývl, nebude mít Návrat ani Solanský námitky… Neznáš nějaký způsob, jak právě jeho přimět k souhlasu?“ „Malinu neznám, slyšela jsem o něm jenom od tebe. Ale on bude nejspíš stejný vůl, jako ten náš ředitel. Na takové lidi přesvědčování neplatí. Buď je donutíš, nebo obejdeš – jiná možnost neexistuje!“ Cítil jsem, že Jiřina má pravdu. Ani jeden ze způsobů, o nichž mluvila, se mi nelíbil. Ale i kdybych překonal svou nechuť, stejně bych nevěděl, jak to provést. Snad později na něco přijdu… 68

„Určitě o tom napiš. Já bych na tvém místě neváhala. A potom se s nimi budeš muset utkat, co se dá dělat! Nemysli si – ani vedení redakce nemůže jen tak něco nepustit, když to mají na stole a je to pravda!“ „Možná že na tom něco bude,“ řekl jsem. Vstal jsem a políbil ji. „Díky za povzbuzení,“ dodal jsem ještě. Když jsem vyšel z kuchyně a zamířil ke své pracovně na konci chodby, slyšel jsem, jak za mnou volá: „A nekuř tam u sebe! Je to pak cítit v celém bytě!“

/5/ Ráno jsem našel na svém redakčním stole fotku, jak starší žena skáče do záchranné plachty. Ruce a nohy roztažené, ve tváři děs a za ní parapet okna, z něhož se valí dým. Dokonce dole bylo vidět i většinu hasičů napínajících plachtu. Vynikající fotka! Jak vůbec Mirek dokázal ten záběr udělat? Musel být někde blízko nahoře – buď na sousedním balkonu nebo výsuvném žebříku… Otočil jsem fotografii – na rubu bylo kupodivu jeho rukou uvedeno datum události a jméno sídliště. Že by se Mirek polepšil? Přidal jsem snímek k rukopisu a rukou připsal na konec textu popisek: Z loňského zásahu v Borové. Foto: Miroslav Hartvík. A šel za Návratem. „Tady máš hasiče na trojku, co jsem ti včera ohlašoval,“ řekl jsem mu a položil před něho rukopis. „Hned si ho přečtu, jen dodělám Marcelčin úvodník,“ prohodil a odsunul jej stranou. S tím, co jsem napsal, jsem byl spokojený. Vím přesně, kdy se mi podaří něco dobře napsat. Je to pocit, který se rozumově nedá vysvětlit. Prostě cítíte, že je to tam. I velitel městkého požárního útvaru rukopis pochválil a ani nechtěl nic opravit. Teď si ho přečte Návrat a doufal jsem, že můj pocit potvrdí. Uměl věci spolehlivě posuzovat. Na jeho názor jsem se mohl spolehnout. Byl jsem proto zvědavý, jestli jej ocení či ne, jestli ho pustí nebo odmítne. Nic z toho se nevylučovalo, mohl rukopis zahrnout chválou a zastavit… Vydal jsem se za Mírou, abych mu za snímek poděkoval. Seběhl jsem po schodech, ve fotooddělení se nesvítilo. Pro jistotu jsem ještě zaklepal a zmáčkl kliku. Opravdu zamknuto. Zajdu za ním později. Vrátil jsem se zpátky. Když jsem procházel první místností, kanceláří vedoucího vydání, Návrat už seděl zahloubaný nad mým rukopisem, Hartvíkovu 70

fotku odstrčenou bokem a vedle ni odloženou průpisku. Vidět ho číst rukopis bez přichystané tužky v ruce byl malý zázrak. Pustil jsem se do přípravy své rubriky Proč si lidé stěžují. Tentokrát šlo o rozkopané chodníky, ponechané stavební firmou půl roku svému osudu. Občas se mi příspěvek do rubriky o stížnostech podařilo napsat za čtvrthodinku, někdy jsem ale narazil na nejasnosti, protichudná tvrzení nebo různé rozpory a strávil nad tím i půlden, než se mi to podařilo jakž takž dát dohromady. Tahle stížnost vypadala jednoduše, myslel jsem si, že ji napíšu ještě předtím, než půjdu na zasedání městské rady. Zabral jsem se do práce a nevnímal okolí. Náhle jsem si uvědomil, že na židli místo Kačenky sedí Návrat a čeká, kdy ho zpozoruju. Rukopis s sebou neměl. „Proč se nepřihlásíš, žes přišel… Psal bych pořád dál.“ „Času dost…“ „Tak co říkáš tomu Inzerátu?“ optal jsem se. „Dávno jsem nic tak dobrého nečetl… Přečetl jsem to ani nevím kdy, na jeden zátah – a potom jsem zůstal sedět jako opařený!“ Díval se mi do očí. Vážně a tázavě. Proč nic neříká? Oba jsme mlčeli. „Pustíš to?“ „Víš, nad tvým rukopisem jsem si uvědomil, že takhle bychom měli ve Vzletu psát… Ale nepíšeme. Takovým způsobem bychom měli dělat noviny. Ale neděláme… My máme obrovskou moc, která leží ladem. Nepoužíváme ji – a už o ní dokonce ani nevíme, že ji máme…“ Odkašlal si a potom pokračoval: „Tvůj Inzerát patří do novin… Nepochybně!… Pustím ho… Potíž je ale v tom, že ho musím 71

postoupit Solanskému, s tak závažným materiálem ho nemůžu obejít. A on ho dá zase číst Malinovi a u něho nejspíš všechno skončí. Tam dostane stopku… Ve Vzletu se tvůj článek neobjeví… Vím to a nevím, jak to změnit. “ „Chápu, že kritické materiály musíš dát schválit šéfům. S tím počítám od začátku. Budu ale rád, když mě podpoříš…“ „Budu stát při tobě, spolehni se! Vždyť nejde o žádnou prkotinu…“ Vráťa se zvedl a odcházel. Můj rukopis zanedlouho poputuje k dalšímu karambolu. Tam se odrazí… O dvě hodiny později jsem seděl na zasedání městské rady. Konalo se v reprezentační místnosti v prvním patře radnice s masivními dvojitými dveřmi, vysokými okny, křišťálovými lustry a mahagonovým obložením až ke stropu. Jediným kusem nábytku byl mohutný kulatý stůl, za nímž se členové rady téměř ztráceli. Před každým z nich ležela vysoká kupa spisů připravených k projednání. Jenom přede mnou byla jediná složka, projekt na zlepšení čistoty vody v řece protékající městem. Někdy mi dali složek víc, jindy žádnou – podle toho, co si přáli, aby se podrobněji dostalo do novin. Ostatní projednávané věci jsem mohl zachycovat pouze zpravodajsky. Nyní primátor usedl v křesle pod městským znakem a tajemník, který kolem něho do poslední chvíle skoro tančil, jednání zahájil. Primátor si vzal slovo a rovnou přešel k prvnímu bodu – údržbě komunikací. Jak jsem si dělal poznámky, díval jsem se na jeho pohybující se rty, mluvil unaveně a trochu i nesrozumitelně, zvadle i vypadal. Jeho věty však byly rovnou k věci a bez zbytečných slov. Pozoroval jsem primá72

tora z mírného profilu. A jak jsem ho poslouchal a dělal si poznámky, najednou se mi vybavila Jiřinina slova: Buď je donutíš, anebo objedeš, jiná možnost neexistuje! Kdoví, co by primátor řekl, kdybych za ním se svým rukopisem zašel? On přece nebyl typický úředník ani funkcionář, spíše odborník, který se snažil prosazovat obnovu infrastuktury a zbrzdit excentrickou výstavbu na předměstích. Jenže co rozhoduje ze své vůle a co vychází ze stranických sekretariátů, to se nedalo odhadnout. Znovu jsem si uvědomil, jak je mi protivné postupovat kterýmkoli ze způsobů, o nichž mluvila Jiřina. Ale nezbude, než abych to zkusil. Bohužel je pravděpodobné, že primátor o hasičích ví stejně dobře jako na magistrátu všichni… „Teď nás tisk prosím opustí!“ obrátil se tajemník v závěru zasedání ke mně. Tisk v množném čísle jsem byl já. V tajemníkových očích jsem představoval dav… Vstal jsem a sbíral si své věci ze stolu. Začalo se mluvit o znečištění ovzduší, a o tom by zřejmě byli neradi, kdybych víc věděl. O řece se psát mohlo, dokonce to bylo žádoucí, o vzduchu zatím ne. Tu logiku jsem nechápal. Stejně se o tom, že se zabývali stavem ovzduší, ve zprávě zmíním, a že je špatné, každý ve městě věděl. Mírně jsem se uklonil primátorovi a zamířil ke dveřím. Uvidím, co bude dál… On byl prvním člověkem, za nímž mě napadlo zajít. Ale taky posledním, neměl jsem žádné známosti. Druhý karambol byl překvapivý. Hned po příchodu do redakce jsem našel na stole vzkaz, že mám jít za Solanským. Zástupce šéfredaktora Jaroslav Solanský byl mezi zaměstnanci Vzletu oblíbeným šéfem, líbil se hlavně ženám, a taky se o jejich 73

přízeň pozorným způsobem snažil. Nedávno oslavoval padesátku a upřímných gratulací s malými dárky od redaktorek a pracovnic z inzerce dostal nepočítaně. Působil dojmem, že kdyby mohl, dal by každému za pravdu. V jeho pracovně zabírala celou zeď nástěnka, na níž měl připevněná různá lejstra a fotky. Fotografie si dával taky pod sklo stolu. Výtvarně zajímavé snímky sbíral od dob, kdy byl techničákem – většinou portréty žen, ale vyskytovaly se mezi nimi i akty a architektura. Každý z obrázků byl čímsi zajímavý – a to dokazovalo, že má dobrý vkus. „Vojto, přečetl jsem si tvůj článek o hasičích. Působivý… Velice… Umíš to napsat!… Vysvětli mi ale, co tě k psaní takových věcí vede? Mně nebaví být tady policajtem… Uvědom si, že když budeš takhle psát, někdo se ozve, určitě, já to znám, a začne se pozastavovat nad tvými názory a ptát se, kdo to je vlastně ten Leonard!“ „A od čeho tu jsme? Když se dozvím něco ožehavého, sklapnu blok a půjdu pryč, aby se někdo nepozastavoval nad mými názory?“ „Máme dělat noviny, a ne do věci rýpat… Co chceš napravovat v tomhle státě, kde se nic napravit nedá? Vyvoláš akorát skandál, bude se o tvém článku chvilku mluvit, možná i rozhořčeně, ale nakonec zůstane jenom průser… Nic jiného než průser… Vykoupeš sebe i nás, takový bude výsledek!“ Zarazilo mě, co řekl o státu, o nemožnosti změnit cokoli k lepšímu. Překvapilo mě hlavně to, že se nebojí se mnou takhle otevřeně mluvit, vždyť bych mohl jeho slova proti němu zneužít. Pak jsem si uvědomil, že jsme sami dva a že počítá s tím, že mluvíme bez svědků. Sám jsem tehdy věřil, že se tu a tam něco napravit dá, že se má čelit zlu, aspoň se o to poukoušet. Koneckonců i proto jsem se chtěl 74

stát novinářem. A v případě hasičů se do toho jít určitě musí. „To znamená, že můj článek nepustíš?“ „Neříkal jsem, že nepustím.“ Zůstal jsem překvapeně civět. On mi ho snad chce pustit? Je to možné? „Pak ti nerozumím…“ „Musíš se rozhodnout sám, jestli chceš, aby všechno dopadlo tak, jak jsem ti říkal, jestli ti opravdu stojí za to rozbít si zbytečně hubu, anebo ten materiál stáhneš a bude klid…“ „Beru první možnost,“ řekl jsem naštvaně. „Znáš můj názor, víc dělat nemůžu,“ uzavřel Solanský debatu. Hleděl jsem na něho, pořád nevěře svým očím a uším, copak přes všechny ty řeči nechá můj článek jen tak projít? „Dals to číst Malinovi?“ zeptal jsem se. Neodpověděl. Mlčel a ve tváři se mu nepohnul ani sval – přesně jako kdyby se tu reakci naučil od šéfredaktora. Ani při nejlepší vůli se z jeho obličeje nedalo uhodnout, co s článkem udělal. Mlčení je ovšem taky souhlas… „Dobře… Vlastně nemusím vědět, jestlis ho Malinovi dal či nedal číst,“ řekl jsem, „chci, aby můj článek vyšel, jinak bych ho ani nepsal…“ Otočil jsem se ke dveřím a už jsem byl na odchodu, když se Solanský ozval. „Nemám tě rád,“ řekl. Zastavil jsem se a ohlédl se zpátky. Proč mi takovou věc říká? Ani trochu se mě svým výrokem nedotkl, zněl dětsky… Ještě by mohl dodat, že si už se mnou nebude hrát. „Nevážím si tě,“ přidal. Teď se trefil lépe. Ohromeně jsem vyšel do předsíně a zůstal tam stát, jako by mi ta slova teprve dochá75

zela. Někoho si nevážit je svým způsobem horší než ho nemít rád, dokonce než být jeho nepřítelem, uvažoval jsem. Vybavilo se mi několik příhod se Solanským, podobných nedávné situaci s dopisem vdovce o problému s potencí. Několikrát jsem ho neúmyslně shodil i v jiných případech, dvakrát třikrát jsem mu v jeho textech opravil gramatickou či pravopisnou chybu. Možná že se jeho averze vůči mně postupně hromadila a nyní se provalila. Záhadou ale bylo, proč mi ji potřeboval vyjevit právě teď… Stále jsem o tom přemítal. „Jak jsi pořídil?“ zeptal se zvědavě Vráťa Návrat od stolu. „Solanský mi materiál pustí… Záleží prý jenom na mně, jak se rozhodnu a jestli si chci dát rozbít hubu, nebo ne… Asi tak mi to řekl.“ „Nevyznám se v tom. Divné. To jsem u šéfů zatím nezažil…“ „Já taky ne. Doufám, že můj článek nezastavíš ty?“ „Ne, já ne… Už jsem ho dál našpíglovat Zigimu… Zítra nám všem ale bude horko, připrav se, zvlášť na tebe se vrhnou jako supi!“ „Vím. Počítej i s mojí zprávou ze zasedání rady, jdu ji napsat,“ připomněl jsem raději a zamířil k sobě. Vráťa přikývl, že s ní počítá, ale ještě na mě mávl rukou, ať jdu k němu blíž, že mi chce něco důvěrně říct. „Jedno nechápu. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že by se Malina nebál… Vždyť on to odskáče s námi!“ „Taky je mi to divné.“ „Tváří se, jako by ho ani nezajímalo, co se v redakci děje.“ „Myslím, že přesně ví, o co se jedná, jsem přesvědčený, že ten článek četl, třebaže to Solanský nechce přiznat,“ řekl jsem. 76

„Něco na nás chystá,“ potvrdil Návrat šeptem. Když jsem od něho odcházel, začal jsem mít stejně nepříjemný pocit jako on. Že by se Malina rozhodl v duchu svého projevu na poradě o odpovědnosti, abych si sám vylízal, co si navařím? Proč ne! Z toho bych strach mít nemusel, ověřil jsem si všechno a mohl bych svůj článek kdykoli obhájit. Stejně jsem byl přesvědčený, že pokud článek o hasičích zítra vyjde, budou se muset hájit a vysvětlovat spíš jiní… Ale že by z jeho zveřejnění vybruslil Malina jen tak, jakože on nic, to moji redaktoři, se mi nezdálo. Jako šéfredaktor si přece nemohl dovolit zůstat stát stranou. Musel mít v záloze něco, o čem jsme nevěděli… Sedl jsem si k psacímu stroji a začal psát zprávu z jednání rady. Ta zpráva se psala snadno, v duchu předchozích zpráv z rady. Vyrušil mě jenom Zigi. Přinesl mi ukázat špígl trojky. „Dneska máme noviny v tvém znamení,“ řekl. „Máš vzadu svou stížnost, rubriku dopisů, na titulku mi dáš ještě zprávu z rady a hlavně tady to…“ Trojce skutečně vévodil můj materiál. Nahoře veliký titulek napsaný úhledně tužkou INZERÁT HLEDAJÍCÍ OBĚTAVOST, pod ním na tři sloupce Hartvíkova fotka znázorněná překříženou obálkou, dole jakýsi podval a po stranách několik kratších zpráv. „Ta fotka je senzační, viď?“ řekl jsem Zigimu a ukázal na obdelník, který skutečně dominoval celé straně. „Senzační jsou i písmenka, “ odvětil Zigi, „stačil jsem si to přečíst.“ Když jsem zprávu z rady odevzdal Vráťovi, rozhodl jsem se, že pro dnešek skončím, alespoň jednou přijdu domů ještě za denního světla. 77

Jakmile jsem vyšel na ulici, poprvé toho dne jsem si uvědomil, že opravdu nikam nespěchám a nemám před sebou nic, co bych musel udělat. Skvělý a vzácný pocit. Ani doma mě nečekalo žádné dopisování. Slunce svítilo hodně zešikma, bylo krásné pozdní odpoledne, a ještě příjemně hřálo. Dostal jsem chuť se něčeho napít, odměnit se za svou pracovitost, vychutnat chvilku nicnedělání. Blízko náměstí, hned za obchodním domem Baťa, právě otevřeli nový bar s podivným, ale snadno zapamatovatelným jménem Vagon. Zahlédl jsem reklamu ve Vzletu a teď jsem míjel jeho vývěsní štít na ulici. Rozhodl jsem se tam zajít. Že je bar nový, bylo znát ze všeho, z ochoty mladého číšníka, z úsměvu slečen, jež si zvykaly nedbale sedět na přehnaně vysokých stoličkách, z vybavení baru laděného jednotně do šarlatova. Člověk nemusel být ani zdejší, aby pochopil, sotva vejde, že je bar nový a v záběhu. Našel jsem si volné kupé, sedačky podél stěn skutečně připomínaly železniční vagon, a objednal si vodku s minerálkou. Dostal jsem své pití téměř okamžitě a obojí dobře vychlazené, podobně jako v baru Metro s Kačenkou. Sedl jsem si ale špatně, moc blízko dvojice mužů, kteří si povídali. Oba nakloněni k becherovkám a sklenicím sodovky na nízkém stolku, tlumící své hlasy. Přesto jsem slyšel každé jejich slovo, i když jsem o to nestál. Nedalo se ale nic jiného dělat, než jejich hovor poslouchat. Zachovalí, dobře přizbůsobení muži na vrcholu produktivního věku. Silnější a ramenatější byl otočený k baru zády, ten druhý, záviděníhodně štíhlý a s hnědýma očima za skly brýlí však nedokázal odolat erotické nabídce na stoličkách. Povídal a povídal, vyfukoval dým z cigarety do uličky a kdy78

koli se zahleděl na zkřížené nohy a oblé tvary dívek u baru, zdůrazněné zemskou přitažlivostí, v očích mu blesklo a zajihlo, ale pak se objevilo na okamžik cosi sebevědomě pevného. „Říkáš děcka,“ namítl tiše kolegovi, který trochu překáží ve výhledu, „pěkná děcka, bestie prohnané, abys věděl. A mají za ušima jak staré běhny. Jednou takhle jdu z kina a zůstanu stát u přechodu, než naskočí zelená. A v tom se ke mně přitočí cikánka, kolik mohla mít, tak dvanáct roků. – Pane, dajte mi pětku. Neodpovím, jenom si ji pořádně prohlídnu. No, cikáně. Taková malá opice, co jí trčí bradavky z trika. Úlisně se culí, a aby mě pumpla o pár kaček, složí ruce a zaprosí: – Dajte, dajte. Nevím, co mě to napadlo, ale chci si udělat srandu, a tak řeknu: – Si myslíš, že sbírám prachy na cestě, abych je rozdával pro nic za nic. To bys mi musela vykouřit aspoň ptáka. A ona na to klidně. – Tak poďte. Ve mně hrklo, nečekal jsem to, v první chvíli se mi zdálo, že špatně slyším. Ale začal jsem být zvědavý, jestli to fakt myslí vážně. Šel jsem s ní jakože jo a zavedla mě do prvního baráku, co byl nejblíž, vlezli jsme pod schody…“ Číšník je mladý, blonďák se zářivýma pomněnkovýma očima. Z každého jeho pohybu, drobného gesta cítit zájem o podnik a radost z práce. Baví ho obsluhovat hosty, půvabné mladé ženy oblečené jako ze žurnálu, šarmatní pány v zajištěném postavení. Všecko nasvědčuje tomu, že tenhle bar je pro něho životní šancí, kterou dostal a již si považuje, a kterou hodlá nepromarnit. 79

„Říkáš děcka, houby děcka, bestie zkušené. Uměla to jako stará běhna. Nakonec jsem jí dal dvacku!“ Raději jsem zaplatil a šel pryč. Už to, co jsem slyšel, mě otrávilo… Doma se mi podařilo všecko pustit z hlavy, i tu příhodu z baru i celý den v redakci. Konečně jsem měl kus volného odpoledne před sebou a naději na klidný večer. Jiřina žehlila. Navrhl jsem ji, že půjdu na chvilku s dětmi na hřiště místní tělovýchovné jednoty kousek od našeho domu. Byla ráda, že se jich ujmu. Potřebovaly se proběhnout. Moc míst, kde by si děti mohly hrát nebo se trochu vydovádět v naší čtvrti nebylo a musel s nimi vždycky jít dospělý. Když jsme přišli na hřiště, kluci na malé ploše trávníku za branou hráli fotbal a Kryštof se k nim hned přidal. Verunka běžela k fůře písku, kterou právě přivezli na úpravu volejbalového hřiště a kde si už hrálo několik menších dětí. Vlastně mě syn ani dcera nepotřebovali. Posadil jsem se na jednu z omšelých lavic, prkno na dvou kůlech, které sloužilo divákům při fotbalových zápasech, a sledoval, jak si děti hrají. Samozřejmě jsem znovu začal myslet na Stanislava Malinu, svého šéfredaktora, který nepochybně pocházel ze sorty rozených funkcionářů. K jeho pracovním povinnostem možná nepatřilo každodenní psaní – taky kromě úvodníků k Prvnímu máji, výročí Vítězného února a k podobným politickým záležitostem nic jiného ve Vzletu nenapsal –, ale že by nemusel číst ani kontroverzní rukopisy, které jdou do čísla? Co by pak v redakci vlastně dělal, vždyť kvůli tomu, aby jeho rukama prošly všechny nejdůležitější materiály, byl do novin nasazený? Z nějakého zvláštního důvodu můj článek 80

o hasičích nechal plavat, třeba se něco v režimních stojatých vodách hnulo a teď se smí kriticky psát o požární ochraně, třeba někde chytil vítr, o němž zatím nemáme ani ponětí… S psaním v novinách je to někdy neodhadnutelné, člověk narazí s nevinnou věcí a hned nato beze všeho pustí závažný případ jako hrom. Podíval jsem se na hodinky. Nejvyšší čas, abychom šli domů. Samozřejmě děti nechtěly. Verunka pokňourávala a Kryštof se ohlížel za klukama, jestli dají gól. Byl rudý v obličeji, zpocený na zádech i ve vlasech, měl mokré tričko. „Podíváme se doma na Večerníček. Pojďte, pospěšte si, ať stihneme začátek,“ popoháněl jsem je. Přišli jsme přesně na znělku, nechal jsem je, ať se dívají a zašel Kryštofovi pro suché triko. Jiřina dělala k večeři rizoto. Obvykle večer nevařila, mívali jsme studené večeře, ale dnes se jí asi vařit zachtělo. Převlékl jsem Kryštofovi triko u televize a sedl si vedle nich. Sledoval jsem kreslené postavičky, ale příběh nevnímal. Poslouchal jsem zvuky z kuchyně, cinkání nádobí a to, že si Jiřina při vaření prozpěvuje. Měla dobrou náladu… Vykoupali jsme děti, snědli rizoto a dostali děti do postelí. Chvilku jsem jim četl pohádku. Když usnuli, Jiřina vyšla z koupelny v lehké noční košili. Při procházení kolem mě se lehce dotkla prsty mé tváře, přesně jsem věděl, co to znamená. Vešel jsem do koupelny a začal si rychle čistit zuby. Blesklo mi hlavou, že kdyby věděla o mé nevěře, asi by mě tím důvěrným dotekem ruky už nikdy nepotěšila – anebo by trvalo strašně dlouho, než by se její důvěra vrátila. Vycenil jsem na sebe zuby do zrcadla… Ve vlasech jsem měl první šediny. 81

Vtom začal v chodbě nepříjemně zvonit telefon. Nebyli jsme zvyklí na to, že by nám někdo pozdě večer volal. Hned mě napadlo, že se děje něco nepříjemného. Pospíchal jsem k telefonu, abych jeho drnčení zastavil a aby neprobudilo děti. „Leonard.“ „Přijď sem,“ řekl Vráťa, aniž se představoval. Nebylo ani třeba. Jeho hlas jsem jsem okamžitě poznal. „Máme malér a já to nezvládám!“ „Co se stalo?“ „Malina zastavil rotačku kvůli tvému článku o hasičích… Ale to není všechno… Povím ti to, až dorazíš… Pomoz mi! Pospěš si!“ „Hned jedu,“ ukončil jsem hovor. Oblékl jsem se, jak nejrychleji jsem uměl, a nahlédl do ložnice, kde svítila lampička u postele na straně mé ženy. Jiřina si prohlížela jakýsi obrázkový časopis, čekala na mě. „Musím do redakce,“ řekl jsem ji pouze a odešel dřív, než stačila zareagovat. Věděl jsem, jaká její reakce může být. V redakci Vzletu byl zdánlivě klidný pozdní večer, nebo spíše už začátek noci. V prvním patře u šéfů někdo nechal pootevřené dveře, jako kdyby uvnitř pracovala uklízečka. Pokud vím, chodila uklízet brzy ráno a ne teď. Ve fotokomoře se svítilo, prozrazovalo to světlo v prosklenné části dveří. Běžel jsem ale nahoru za Návratem. „Chválabohu, že jsi tu“ vyhrkl Vráťa ulehčeně a přestal ťukat do psacího stroje na svém stolečku. Málokdy jsem ho tam viděl sedět a psát. Všude v redakci bylo spíš šero, kromě poslední místnosti sportovních redaktorů. Ale ani oni už tam nebyli, jenom zapomněli zhasnout. 82

„Situace je taková… Jsem tu sám. Měl by tu být i Roháč, který má dnes službu, ale zmizel… Nemůžu ho sehnat… Malina tu třetí stranu zastavil přímo při výjezdu rotačky… Volal mi Zigi… Zjevil se v tiskárně, zakázal výjezd a nechal si z matrice udělat deset obtahů… Musím okamžitě dodat novou stranu.“ „Co potřebuješ?“ „Ještě nějaký článek, aspoň třicet řádků, a hlavně fotku – pěknou nicneříkající žánrovku na výšku místo té ženy, co skáče do plachty!… Jenže je tu ještě větší problém… V komoře na zemi leží v bezvědomí Hartvík… Asi je ožralý do němoty… Před chvíli ho našel Malina a chce, abych ho nechal odvézt na záchytku… Nevím, co s ním… Možná opravdu potřebuje lékařskou pomoc… Nevím.“ „Jdu se na něho podívat!“ To mi připadalo ze všeho nejdůležitější. Mirek neležel přímo ve fotokomoře, nýbrž v přední místnosti s registračkami. Jednou tváří na zemi, s rukou vzpříčenou pod tělem a pokrčené koleno. Před ním na linoleu poházené zvětšeniny, které mu upadly zřejmě ve chvíli, kdy si je ze šuplíku bral nebo je do něho ukládal. U registračky na novinách stály gumové holínky plné černého uhelného bláta, ještě mokrého. Záhadné holínky. Teď jsem ale neměl čas na ně myslet. Podle Mirkovy polohy na boku mu zřejmě kdosi poskytl první pomoc a otočil ho tak, aby se neudusil. Byl zelený a mi se zdálo, že ani nedýchá. Nadzvedl jsem mu hlavu a poplácal ho po tváři. Přece jenom pootevřel oči. Co teď s ním? Napadla mě jediná možnost – donutit ho, aby se pořádně vyblil, a pak do něho nalít kávu. Když jsem Mirka zvedl, zjistil jsem, že ho sice nadzvednout svedu, ale odvést na záchod ho nedo83

vedu. Začal jsem na něho mluvit a povzbuzovat ho. Konečně nohama zabral. Odvlékl jsem Míru k záchodové míse a donutil ho, aby si strčil prsty do krku. Vyblil se, dostavil se zvracecí reflex a z úst mu vyšlehla žlutá voda, taktak jsem stačil uhnout. Přiměl jsem ho, aby to zkusil znovu. „Už nemůžu,“ zaprosil. Podal jsem mu toaletní papír, ať si utře pusu. Potom ho odvedl do místnosti před fotokomorou a usadil do křesla. Z kuchyňky v druhém patře jsem přinesl sklenici vody. Na vaření kávy nebyl čas. „Napij se!“ Poslechl, dotkl se okraje sklenice rty, ale skoro nic neupil. Nechal jsem sklenici stát na konferenčním stolku. S namol zpitými chlapy jsem už měl zkušenosti z dětství, cítil jsem, že teď mu nebezpečí nehrozí. Pustil jsem se do prohlížení fotek poházených po zemi. Velice mě udivily, zpočátku jsem vůbec nechápal, co na nich je. Černé zvlněné plochy. Teprve gumáky od uhelného kalu mi pomohly pochopit, že Míra fotil prapodivné struktury uhlí u odkalovacích nádrží. Objevil jsem prázdnou láhev a pod zvětšeninami svazek klíčů. „To jsou klíče od tvého bytu?“ zeptal jsem se. Zavíraly se mu oči, ale přece jen se na mě podíval i na klíče v mé ruce. Přikývl. Strčil jsem si je do kapsy a flašku hodil do odpadkového koše. Namátkou jsem otevřel jeden šuplík. „C… C… Co hledáš?“ podařilo se mu vykoktat. „Nějakou fotku s řekou. Nebo aspoň s vodou.“ „Na… na… nahoře… vlevo.“ Došlo mi, že myslí druhý šuplík v horní řadě registračky. Chvilku jsem v něm hrabal, až jsem skutečně objevil vhodný snímek. Byl na výšku, jak jsem potřeboval, a zachycoval malou holčič84

ku házející kamínek do vody s přihlížející mámou a miminem v kočárku. Na fotce se nedalo rozeznat, jestli jde o řeku nebo o nějaký rybník, ale na tom nezáleželo, byla tam vodní hladina. „Mirku, půjdu na chvilku pryč. Musím ještě něco napsat. Počkej na mě. Zavezu tě domů taxíkem.“ Mirek přikývl. Zdálo se, že každou chvíli usne, klímal, nedařilo se mu udržet oči otevřené. Kdyby usnul, bylo by to ze všeho nejlepší. Podal jsem fotku Vráťovi. Ten se na ni tázavě podíval. „O Mirka se nemusíš bát, bude v pořádku a postarám se o něho,“ řekl jsem mu na uklidněnou, ačkoli jsem si tím nebyl zcela jistý – mohl mít někde ve fotokomoře schovanou další láhev. „Teď ti napíšu těch třicet řádků, co potřebuješ. Bude to o čištění řeky. Mám na stole materiál z rady. Právě tu fotku k tomu můžeš dát.“ „Spěchej… Expedice už začala… Právě probíhá dominový efekt… Auta vyjíždějí bez Vzletu… Každou minutu přicházíme o prodejní místa… Nemusí to být ani třicet řádků… Ta fotka je fajn, dá se natáhnout…“ Natočil jsem do stroje rukopisný formulář a napsal titulek: MĚSTEM POTEČE ČISTŠÍ ŘEKA. Vyťukal jsem pomalu úvodní věty a potom už jen opisoval text ze složky, kterou mi na magistrátu dali. Nelámal jsem si hlavu s parafrázovaním, opisoval jsem všecko doslova, přímo s chlupama. Dělal jsem právě to, čím jsem vždycky u kolegů pohrdal. Po chvíli si za mě stoupl Vráťa, už oblečený a přichystaný odjet do tiskárny. Přes rameno mi sledoval, jak píšu. Jindy by mně takové postávání za zády hrozně rozčilovalo, teď mi bylo jedno. „Už máš pětadvacet řádků,“ poznamenal netrpělivě, „nějak to zakonč!“ 85

Poslední větu jsem si zase musel vymyslet, ale naštěstí mě hned napadla. Napsal jsem ji a přidal popisek – Ilustrační foto: Miroslav Hartvík. Vráťa popadl rukopis a běžel. Náhle jsem zůstal v druhém patře sám. Zvláštní pocit – redakce bez lidí. Do zhasnutých místností padalo v šikmých průzích světlo z ulice. Míval jsem odvrácenou tvář redakce, kdy zůstávají stoly a židle prázdné a existenci kolegů připomínaly jen hromádky papíru, nehybné psací stroje, popelníky a různé osobní předměty, jako třeba teď Kulíkův čistič dýmky nebo želva na Aniččině stole, docela rád a působila na mě vždy osvěživě. Teď mi čímsi připomínala ulomenou akátovou větev na bílé přerušované čáře… Zamířil jsem za Mirkem. Spal v křesle. Zdálo se, že z místa, kam jsem ho usadil, se ani nehnul a opravdu v klidu okamžitě usnul. Pořád jsem se bál schované láhve a že si z ní ještě přihne. Vypadalo to ale, že jakmile jsem odešel, spánek ho hned přemohl. Zavolal jsem z jeho telefonu ve fotooddělení pro taxi a začal ho probouzet. Potom se mi podařilo sejít s ním po schodech, vyvést ho před dům a opřít o zeď jako hadrového panáka, abych mohl zamknout vchod. Měl jsem od domu kvůli nedělním službám klíč. Kupodivu Mirek vydžel na nohách stát a nesesunul se k zemi. Přijel taxík. Naložil jsem ho na zadní sedadlo a sedl si k němu. Řekl jsem šoférovi, kam má jet. „Ty víš kde bydlím?“ procitl Mirek a udiveně otevřel oči. „Jo… Od Kačenky,“ řekl jsem rychle. „Jednou se zmínila…“ Málem jsem se prozradil. Vlastně jsem mu znalostí adresy jeho bydliště napověděl víc, než bych si přál. Mirek byl naštěstí moc opilý, aby nad tím začal hloubat. 86

/6/ Čtvrteční vydání Vzletu se zpozdilo o hodinu a půl… Několik tisíc nevyexpedovaných výtisků zůstalo ležet v tiskárně a co nevidět půjdou rovnou do stoupy… Právě to mi Vráťa Návrat tiše sděloval, když jsem ráno vstoupil do první místnosti v druhém patře a sklonil se nad jeho stůl. Na to se nedalo vůbec nic říct. Jen mě napadlo že teď budu mít mnohem víc starostí, než kdyby článek o hasičích skutečně vyšel. Pustil jsem se do práce s vědomím, že mi každou chvíli zazvoní na stole telefon a že se ve sluchátku ozve pobavený hlásek paní Evičky: „Máte jít k šéfovi, asi vás zve na kafe!“ Nebo něco podobného. Ale nedělo se nic. Přišel Kulík, důstojně usedl za stůl a důstojně si nacpával dýmku. Přišla Anička, čímsi potešená. Objevila se Marcelka se Vzletem v ruce. Člověk neznalý věci by se vsadil, že o včerejším průšvihu nikdo v redakci nic neví. Vládla klidná a bezstarostná nálada. Ale mi bylo jasné, že se všichni o tom dávno různými podivnými cestami doslechli a že teď pouze čekají, kdo o tom někdo začne jako první. Až když se objevil Roháč, mlčení padlo. „Tak jsme včera nabrali vodu hodně pod čáru ponoru, ať žijou kormidelníci!“ zahalasil napříč místnostmi s úsměvem na tváři. „Moc se nesměj,“ napomenul ho Kulík, „vždyť jsi měl včera službu!“ „Služba nikdy za nic nemůže,“ ušklíbl se Roháč. „Vojenské pravidlo číslo jedna! Ty jsi nebyl na vojně?“ Propukla povídavá zvědavost, k řeči se přidaly i redaktorky a svědectví přišel podat i Zigi. Jak se mohlo stát, že jsme se s výjezdem tak zpozdili? Vždyť přece všecky materiály byly včas! Co o tom 87

víte? Nepamatuje se někdo, kdy se naposledy něco takového ve Vzletu stalo? Zigi jako očitý svědek popisoval situaci v tiskárně… Byl jsem zticha, dobře jsem jim rozuměl, cítili hlavně úlevu, že se jich ten průšvih osobně netýká. Když se mě Zigi zeptal přímo, co o tom vím, řekl jsem mu, že nemám na řeči kdy, a předstíral práci. Jednomu jsem byl ale opravdu rád – o Karlu Hartvíkovi ležícímu včera na linoleu ve fotooddělení nepadlo ani slovo. Vlna zájmu o nejnovější průšvih postupně opadla, vypovídali se a život v redakci se vrátil do starých kolejí. Telefony, ťukání psacích strojů, návštěvy dopisovatelů, vaření kávy… Jako by se nic nedělo. S nepříjemnými pocity jsem přečkal den, chvílemi jsem se dokonce rozhodoval, že sám zajdu za Malinou a urychlím svou exekuci. Ale pokaždé jsem si řekl, že vlastně nemám jediný důvod, proč bych se ke zpoždění výjezdu novin hlásil a chodil za ním hrbit hřbet. Nakonec jsem odevzdal Vráťovi všechno, co jsem toho dne napsal, a vydal se domů. Nevěřil jsem však tomu, že by mě Malina nechal být, daleko pravděpodobnější bylo, že mi odkladem své represe chce nahnat ještě větší strach. Potřeboval jsem si o maléru ve Vzletu promluvit s Jiřinou, ale zlobila se na mě kvůli včerejšku. Když jsem se jí pokusil vysvětlit, o co šlo a co se vlastně přihodilo, nechtěla ani poslouchat. Mohl jsem ji udobřit jediným způsobem, jakým se většinou dala utěšit – pohlazením, polibkem. Odmítala však každý pokus o jakoukoli důvěrnost. „Všechno chápu,“ řekla mi neústupně, „ale teď mi dej pokoj!“ 88

Vzdal jsem to a šel si hrát s Verunkou a Kryštofem. Pomohl jsem Jiřině ještě s dětmi, počkal, až klidně usnuly, a pokusil se znovu s ní o tom mluvit. Odsekla mi stejně. Teprve v posteli, kdy se blízkost druhého dá stěží pominout, mě nechala, abych se jí dotkl a pohladil ji. Pověděl jsem jí o zastavení novin i Mirkovi. Přivinula se ke mně. „Bojím se,“ řekla. „Já taky,“ přisvědčil jsem. „Jenom nevím čeho…“ „Co ti může udělat, vždyť článek pustil a rotačku zastavil on sám?“ „Nevím… Pravděpodobně mě vyhodí, navíc mi zrovna končí smlouva… Nějaký důvod si najde… Vyhodí mě asi exemplárně… A nažene tím strach ostatním v redakci…“ Strach má mnoho podob – od sevření žaludku a zkamenění těla až po pocit, kdy se ještě nebojíme a jen si uvědomujeme vzdálenou možnou hrozbu. Mění se v úzkost. Cítil jsem ji čím dál víc. Je horší než strach. A zase se mi nedařilo usnout. Jiřina dávno pokojně usnula a mě čekaly hodiny planého rozjímání, než mě přemůže únava. Nechtěl jsem myslet na redakci, jenže právě o ní jsem pořád musel uvažovat. Raději jsem se vysoukal z postele a šel si sednout do pracovny. Tam jsem si zapálil cigaretu, pootevřel okno, aby kouř vycházel ven, a do bloku si napsal, čeho jsem si všiml cestou domů: Na střeše budovy někdejší anglické banky rostou stromy, nejspíš to budou břízy. Brzy z nich vyroste březový les… Hleděl jsem na napsaná slova, na jejich nesmyslnost. Kdybych aspoň jednou dokázal napsat něco pravdivého a přesvědčivého, co by mělo trvalejší hodnotu. Ty slovní momentky, co si pořád poznamenávám, stejně jako když Hartvík fotografuje leicou, 89

jsou jenom odrazy v zašlých rozbitých zrcátkách. Moc daleko, od toho, co bych chtěl vyjádřit… Vytáhl jsem šuplík se svými literárními pokusy a začal se jimi probírat. Měly společný rys – žádný z nich nebyl dokončený, třebaže některé strojopisy už představovaly početné svazky papírů sepnutých velkými kancelářskými sponkami. Vzal jsem si jeden strojopis ležící nahoře na hromadě a četl: Buldozery ještě několik dní shrnovaly zbytky uhlí do hromad, ale nakonec to byl spíš kámen, který se k ničemu nehodil. Hromady zůstaly opuštěné a vydané napospas svému osudu. Ani „uhlobaroni“ se svými pytli a vozíky už nepřišli sbírat uhlí na zimu. Zbyl jen uhelný prach a kámen. Krompáč každou chvíli narážel na skryté balvany a práce šla pomalu. Teprve když jsme se prokopali asi metr pod povrch, zrychlilo se tempo, ale zanedlouho se zase začala objevovat voda. Dostali jsme se až ke štěrku pod jílem a voda vytryskla. A čím níž jsme kopali, tím více vody přibývalo. Nakonec jsme museli práci zastavit. Vybavily se mi zvětšeniny uhelných struktur pod registračkou, ale četl jsem dál. Seděl jsem nahoře na výkopu a díval se dolů. Na dně tekly stružky vody a bělily křemeny mezi kamením a pískem. Dělo se to tak tiše, že mi to připadalo jako rána, která krvácí a prosakuje obvazem. Ale nedávalo to žádný smysl. Podzemní pramen, který po staletí teče skrytě zemí, zrodil se, ale neprocitl k životu. Nic necítí, nic neví. Teče zemí a uskutečňuje děj, který probíhá z jakési příčiny a vede k jakémusi nepochopitelnému výsledku. – Jí se! vykřikl Afgánec, předák, který prý kdysi pracoval na stavbách v Asii. – Jde se na pivo a na polívku! 90

Co s tím? Zalistoval jsem strojopisem, přesně jsem věděl, kam ty pocity osamělého mladého nádeníka vedou, jak se stupňují a prohlubují, taky jsem je na mnoha stranách popsal, jenomže víc jsem nezvládl. Chyběl příběh, chyběla fabulace, nebyl ani tu ani jasný důvod, proč to všechno tak popisuju. Vytáhl jsem další strojopis, dvacet stran vyprávění o povodni. Vypadalo stejně. Když se člověk naučí dobře skládat věty, dokáže popsat spoustu papírů o tom, jak fouká vítr, jak se o zem rozprskávají kapky deště, jak se vířivě valí voda… Přitom jsem chtěl říct něco úplně jiného – měl jsem na mysli svého spolužáka s fialovým nosem a fialovými prsty, jemuž se při jedné záplavě utopil jeho milovaný pes. Ten chlapec se kvůli srdeční chorobě nedožil ani šesté třídy… Čím déle jsem své texty četl a přemítal nad nimi, tím větší beznaděj se mě zmocňovala. Měl bych psát jinak, z jiného konce, tohle byla slepá cesta. Když pominul můj nával zklamání, otevřel jsem sešit na stole a začal psát nový příběh. Brzy jsem přestal cítit svou bezmocnost a vnímat čas. Oknem, aniž jsem si to uvědomoval, pronikal do pokoje ruch města, občas se v hluku ozvalo vzdálené zazvonění tramvaje. Nevšiml jsem si, ani kdy venkovní zvuky z města zcela utichly a rozhostilo se nehybné noční ticho. Že sedím v pracovně u svého stolu a že je ráno, mi připomnělo až svítání a chlad, který čišel z pootevřeného okna. Šéfredaktor se do mě pustil okamžitě po příchodu do práce, vůbec jsem nečekal, že s tím začne hned ráno. Už na schodech, když jsem stoupal nahoru do redakce, mi paní Evička, která v kuchyňce chystala Malinovi kafe, stačila povědět: 91

„Dejte si tašku nahoru a přijďte hned k šéfovi – strašně po vás touží!“ Stanislav Malina – jako vždy v modrém obleku, modré košili a s červenou kravatou – zářil svěžestí. O mně se to asi říct nedalo, byl jsem ospalý a utahaný. Pokynul mi, abych se posadil. Kromě telefonu a hrnku čerstvě uvařené kávy, která lákavě voněla i mně a která by mi určitě pomohla, neměl na stole nic než obtahy zastavené třetí strany. Oddělil z vrchu jeden obtah, obrátil ho vzhůru nohama ke mně a posunul ho po desce stolu. „Co tomu říkáš?“ optal se přátelsky. Vzal jsem si obtah a s neskrývaným zájmem si jej prohlédl. Ta zastavená strana vypadala ohromně, Zigi ji našpígloval s citem starého profesionála, velký titulek se sugestivní fotkou tvořily celek a přitahovaly oči, navíc vše působilo graficky čistě. „Víš, co by se stalo, kdyby se takový materiál dostal ven? Co by vyvolal mezi lidmi? S jakými reakcemi bychom mohli počítat? Co by si i velice soudní čtenáři mysleli a co bys tím rozvířil?“ Nechával jsem jeho dotazování bez povšimnutí, považoval jsem je za řečnické obraty a nenechal se jimi zviklat. Prohlížel jsem si o to pečlivěji obtah. Vyslal ke mně další příval otázek, který mě měly přimět k reakci. Nebudu ti odpovídat jako školák, říkal jsem si v duchu, víš dobře, co by si lidé pomysleli – že kašlete na všecko i na jejich životy. „Vznikne panika, samozřejmě,“ potvrdil Malina, jako kdybych mu odpověděl. Panika? Tak to by mě nenapadlo ani ve snu. Kam na takové věci chodí? Není to taky umění takhle jednoznačnou záležitost naprosto překroutit?… „Pokusil ses lidi vyděsit, dezorientovat je!“ Ale pendrek, chtěl jsem vás jenom přimět, abyste napravili, co se napravit dá a začali se požární 92

ochraně víc věnovat… Mlčel jsem – uvědomil jsem si, že když mu budu odpovídat takhle mlčky a hadát se s ním pouze v duchu, že to moc statečné nebude. A zastyděl jsem se taky za to, že jsem začal bezděčně hrát tu známou a oblíbenou hru „oni a my“, která poskytovala laciné alibi. „Nikoho jsem nechtěl dezorientovat,“ řekl jsem. „To je pitomost. Právě naopak,“ řekl jsem ještě důrazněji. „Nikdy jsem nepsal nic, abych cosi zatemnil nebo kohosi popletl, natož vyvolával paniku. Jsem novinář, který se snaží věci prostě vidět, rozumět jim a vyjasňovat je sobě i druhým. Aspoň chci takový být. Nikdy jsem neusiloval o nic jiného. Ten článek…“ „Dopustil ses sabotáže!“ přerušil mě Malina. „Cože?“ zalapal jsem po dechu, nemohl jsem uvěřit jeho slovům. Myslí je vážně, nebo se snad dočista zbláznil? „Pokusil ses o to… Rozhodně, o tom není pochyb!… Správně bych měl tvůj materiál postoupit Státní bezpečnosti… A vysvětlit jim, že se mi podařilo v poslední chvíli tvému úmyslu zabránit…“ Nevěřil jsem, že by to mohl udělat, pro takové obvinění neměl sebemenší důkaz, přesto se mi sevřelo hrdlo i žaludek. Panovala sice normalizace, nehrozilo nebezpečí, že by mě poslali rovnou do uranových dolů nebo natvrdo zavřeli, ale existenčně mohli mě i Jiřinu úplně zničit, třeba bez důkazů, jen proto, že mě Malina udal. „Budu se bránit,“ řekl jsem, ačkoli jsem věděl, že v takovém případě obrana neexistuje. Malina se lehce pousmál. „Můžeme se ale na věc podívat i z jiné strany… Vím, že jsi šikovný a vzdělaný novinář, jehož schopnosti by bylo škoda nevyužít. Možná žes opravdu jednal v dobré víře…“ 93

Teď se usmíval jako přítel, takový projev mimiky byl u něho vzácný, a po chvilce mi vysvětlil, čemu se tak pobaveně pousmívá: „Je velká škoda že tvé vlohy a znalosti nedokážeme přemístit do jiné hlavy, do hlavy někoho uvědomělejšího… Hodilo by se nám to nejen u tebe, ale i u celé řady lidí. Kdybychom takové přemísťování zvládli, měli bychom po starostech… No, nejde to, zatím to nejde, i když si myslím, že věda už beztak na tomto problému pracuje…“ Napil se kávy, vytáhl kapesník a otřel si ústa. Teď už jsem se přestal bát, jeho sci-fi nápad byl tak komický, že by obstál i v nějakém absurdním dramatu. Připadal si náramně chytrý a přitom netušil, že pouze předvedl, jak je debilně zvrhlý. „Mám ale ještě jeden návrh… Ten se ti možná bude zamlouvat víc… Tobě tento měsíc končí pracovní smlouva, už máš připravenou novou, samozřejmě, tentokrát smlouvu trvalou, na dobu neurčitou…“ A zase ho napadla odbočka, stejně zajímavá jako přemísťování obsahu hlav, a hned mi ji prozradil: „Nesmíš se divit, že vybrané lidi, kteří mají zastávat tak odpovědné místo, jakým je i funkce redaktora, musíme důkladně prověřovat. I v tvém případě jsme takto postupovali. Tvé kádrové materiály nejsou bez poskvrny. Proto jsi přes dva roky dostával jen smlouvu termínovou, abychom poznali, co všecko v tobě vězí… Ale teď už máš přichystanou smlouvu novou, s pracovním poměrem stálým, což znamená, že já jakožto šéfredaktor, dále vydavatel i řídící stranický orgán ti věříme…“ Zamyslil se. „Tu smlouvu mám tady ve stole,“ ukázal na desku ukazováčkem, „mám ji připravenou k podpisu… A hodlám ji též v brzké době podepsat… Ovšemže… Jistěže… Taky nemusím… No, nemusím….“ 94

Ještě víc dumal, přitom i trochu pozvedal bradu. „Nebo ji nepodepíšu. To je také možnost!“ sdělil mi výsledek svého usilovného přemítání. „Vlastně stačí ji nepodepsat, ty u nás skončíš a já ani nebudu nucen tu věc s požárníky oznamovat Státní bezpečnosti… Odejdeš od nás, najdeš si novou práci, nejspíš někde v rozhlase či v televizi, a bude vše zapomenuto… Tvé schopnosti najdou uplatnění a i já jsem vlastně udělal, co jsem udělat měl, mně nikdo nic nemůže vyčítat… Spokojen?“ Byl jsem z nevyspání i z jeho řečí už zmatený a zmocnila se mě tíživá tupost, chvílemi jsem ho přestával vnímat. „Dobře,“ přikývl jsem a oddechl si, že už to budu mít za sebou. Znovu si budu hledat zaměstnání, stejně jako nejednou předtím, a snad se mi podaří najít aspoň něco v oboru, na rozhlas a televizi jsem samozřejmě šanci neměl, to byl jen Malinův sarkasmus. „Samozřejmě ti do tvých osobních materiálů budu nucen napsat své hodnocení – napíšu tam podle pravdy: schopný, velmi, avšak navzdory svému vzdělání značně naiviní, vůči nadřízeným záludný, často nevyzpytatelný… Atakdále a podobně.“ Hrál si se mnou jako kočka s myší. Konečně mi došlo, že tak snadno nevyklouznu a že zase spadnu rovnou na hubu. „Nemohu nenapsat. To jistě chápeš?“ „Dobře,“ souhlasil jsem rezignovaně. „Vím, co mám vědět, a půjdu!“ I tak špatný posudek byl přece jenom lepší než vyšetřování StB, neohrozí přímo mě a mou rodinu, pouze se mi bude těžko hledat slušné zaměstnání. Vstal jsem. „Nespěchej, posaď se!“ ukázal mi Malina přátelským gestem dolů, „ještě chvilku poseď!… Chci ti navrhnout něco, o čem jsme zatím nemluvili!“ 95

Poslechl jsem a klesl zpátky na židli a unaveně se na něho zahleděl. Co zbývá, musím vydržet i sadistické pokračování až do samého konce. „Sám vidíš, že nepopírám tvé novinářské schopnosti. Umíš odvést mnoho kvalitní práce a jsi pro náš deník nepochybně přínosem. Proto bych byl rád, kdybys ve Vzletu zůstal. Bylo by dobré, abys zůstal, jak pro nás, tak i pro tebe. Vždyť si to sám vezmi – máš pětatřicet let a kolikrát jsi už měnil zaměstnání? Nemůžeš pořád střídat zaměstnavatele a různé obory, to by ses brzy ocitl v kategorii fluktuantů… Podívej, mám takový návrh!“ Malina se odmlčel, udělal teatrálně dlouhou pauzu v řeči, aby vyniklo, co se mi chystá povědět. „Co kdyby ses na pondělní poradě omluvil… Mně i svým spolupracovníkům a všem ostatním zaměstnancům v redakci… To by bylo pěkné… Uznal bys svou chybu… Přiznal svou unáhlenost… Sebekriticky své pochybení zhodnotil!“ „To neudělám!“ vyhrkl jsem pohoršeně. „Počkej… Každý přece děláme chyby… Jsme lidé, a tak se občas dopouštíme chyb… Na tom není nic špatného veřejně přiznat svůj omyl, své pochybení… Věř, že i mně samotnému se mnohdy v životě obdobné selhání přihodilo a musel jsem pak sebekriticky vystoupit… Tvou prestiž to nesníží, vůbec ne, právě naopak!… Víš, i já věřím tomu, žes ten článek nepsal se zlým úmyslem… Věřím, opravdu… Uznáš veřejně svou chybu a smažeme to!… Hned po poradě podepíšu tvou novou pracovní smlouvu a můžeš se pustit do další práce!“ „Ne, to neudělám,“ řekl jsem znovu pevně. „Stanovil jsem ti i vyšší plat, než jsi měl dosud… Samozřejmě.“ „Nebudu se omlouvat!“ „Ani se nezeptáš, o kolik jsem jej zvýšil?“ 96

„Ne.“ „Prosím, rozmysli si to ještě… Nemusíš mi přece definitivně odpovídat hned… Vždyť máme čas do pondělí… Je před námi víkend, můžeš o mém návrhu v klidu přemýšlet… Zvážit všecka pro a proti – a víc o tom netřeba mluvit… Teď ani potom… Zkrátka a dobře, když se na pondělní pracovní poradě veřejně omluvíš, provedeš sebekritiku, je mi jasné, že mám podepsat tvou novou pracovní smlouvu a počítat s tebou nadále jako s oporou našeho listu. Jestliže zůstaneš netečně sedět a svou chybu nepřiznáš, bude to pro mě signálem, že musím napsat – i když ke své veliké lítosti – tvé pracovní hodnocení a nechat ti v účtárně připravit výstupní zápočtový list… Už o tom každopádně nemusíme ztratit ani slovo… Domluveno?“ „Neomluvím se, nemám proč,“ řekl jsem. „Můžeš změnit názor. Jak jsem říkal, do pondělí máš čas.“ Víkend k přemýšlení se vydařil, přišlo babí léto a bylo krásně i v šedivých ulicích a domech ve městě. Cítil jsem se však mizerně, jako by to nádherné sluneční počasí šlo mimo mne. S Jiřinou jsme o Malinovu ultimátu a o mém očekávaném vyhazovu ze Vzletu dlouho mluvili, rozebírali jsme, co z toho pro nás plyne. „Chce tě připravit o lidskou důstojnost,“ uzavřela Jiřina náš neveselý rozhovor. Měl jsem stejný názor jako ona, i když jsem jej schválně neříkal jasně. Chtěl jsem, aby k němu dospěla sama. Přikývl jsem a přiznal, že jsem se pevně rozhodl už včera. Dostanu padáka a k tomu špatný posudek. A dodal jsem zbytečně, že nás asi čekají těžké časy… 97

„Vždycky jsme je zvládli… Zvládneme je i teď, těžké časy máme pořád,“ řekla Jiřina odhodlaně. Víc jsme o Vzletu nemluvili. Ani jsem si omílání té záležitosti pořád dokola nepřál. Podpořila mě v pravou chvíli a to stačilo. Co víc v takových situacích může manžel od vlastní ženy chtít? Že jsem Jiřinu našel, bylo vůbec to nejlepší, co mě v životě potkalo. Pokaždé jsem si v těžkých chvílích tu šťastnou náhodu uvědomoval. Byla nejen krásná a milá, ale i statečná a ve spoustě věcí moudřejší než já. Myslím, že se v podobných životních situacích i mnohem líp vyznala. Nemluvili jsme o tom. Začínala mě však trápit jakási divná lítost. Konečně jsem dostal práci, k níž jsem léta tíhl a o kterou jsem dávno usiloval. Bylo to sice bezvýznamné místo v malém regionálním plátku, který možná ani za moc nestál, ale cítil jsem se dobře a vetšinou mě bavilo tu práci dělat. Ještě jsem měl v paměti nudu a duševní prázdnotu z předchozích zaměstnání – i únavu, která se v jednotvárné nádenické pro obživu nakonec brzy dostaví. Vím, že mezi dělníky jsou pozoruhodné osobnosti, kterých si člověk musí chtě nechtě vážit, jenže já jsem byl v tom prostředí vždy ztracený… S posudkem, jaký mi dá Malina, se už k novinařině ani k žádnému zajímavějšímu povolání nedostanu. Zbude mi ta nádeničina… V neděli jsme byli pozváni na oběd k tchyni. Vyrazili jsme už dopoledne, museli jsme jet motorovým vlakem, protože na auto jsme si zatím nestačili naspořit. Všecko, co jsme vydělali, spolkl náš prostorný byt ve starém domě, topení, okna, rekonstrukce koupelny… Třicetikilometrová cesta motoráčkem děti vždy nadchla, milovaly ji a navíc se těšily k babičce. Na ni samotnou a ještě víc na její malé hospodářství – kou98

sek pole, drůbež, ovce, králíky. Já jsem ty návštěvy bral spíše jako rodinnou povinnost, která se musí vykonat, i když radost Verunky a Kryštofa mě s ní smiřovala. Tchyně byla drobná venkovská žena, po ovdovění a odchodu dcery do města zůstala sama a pokračovala v plahočení na poli i na chalupě, jako by bez toho nemohla vůbec žít. Měla sice penzi, ale milovala svou práci, takže to svým způsobem opravdu byla životní nutnost. Chodila v šatech, které se skládaly z krojového oblečení. Ráda vyprávěla o hospodářství a sousedech a vždy jí stačilo, když druhý poslouchá. To se mi zamlouvalo, takže jsem jí obvykle při návštěvách dělal posluchače. Jakmile jsme přišli do jejího stavení, sotva jsme překročili práh, vždy se přihodil stejný lingvistický úkaz – Jiřina okamžitě začala mluvit nářečím, jako kdyby ani nikdy jinou řeč neznala. Přesně tak jako když dvojjazyčný člověk přejde do své mateřštiny. Obdivoval jsem její rychlý jazykový přechod – někdy stačila přepnout v půli věty a ani si to neuvědomila. Když jsme se odpoledne loučili, odtáhla mě tchyně stranou a potichu se mě zeptala německy: „Co se u vás děje? Proč jsi smutný?“ Německy se ptala proto, že němčinou tamější nářečí běžně prokládali a o mně byla bůhvíproč přesvědčená, že v tom jazyku jí líp rozumím. Ujistil jsem ji, že je všecko v pořádku, jen se trochu necítím ve své kůži. Do té chvíle jsem si myslel, že na mně není nic znát.

/7/ Z neděle na pondělí jsem spal zvlášť mizerně, absolvoval jsem skoro všechny pravidelné noční můry – chodil nahý po ulici, nemohl najít východ z nějakého bytu, prolézal úzkými prostory… Vstal jsem unavený a s pocitem tísně. Ani postarat se ráno o děti mě neuklidnilo jako jindy. Na redakční poradě sice stačilo sedět mlčky, nic jiného jsem ani v úmyslu neměl, přesto se mi tam nechtělo. Už abych to měl za sebou… Začali se scházet redaktoři a ostatní zaměstnanci Vzletu, zdravili se, klábosili, šoupali židlemi – obvyklý začátek pondělní porady. Když jsem si sedal na své tradiční místo, povšiml jsem si, že z Malinova stolu zmizely obtahy zastavené strany. Rozhlédl jsem se po místnosti, jestli je někde neuvidím odložené, ale nebyly nikde. Na šéfredaktorově stole ležel pouze tlustý zápisník vázaný v imitaci béžové kůže, dokonce se stužkou, jako kdyby to byla kniha. Malina poklepal tužkou na stůl, lidé se ztišili. „Vítám vás na pravidelné týdenní pracovní poradě!“ řekl a pokynul Solanskému, aby poradu zahájil. „Můžeš začít.“ Solanský spustil jako vždy o tom, kdo dodal nebo nedodal plán práce, tententokrát se opozdila Anička Knopková. Když morálku odevzdávání plánu práce probral a zdůranil nezbytnost jejich pořizování a dodávaní vedení redakce, položil si řečnickou otázku: „Co přinesl minulý týden?“ Myslel jsem, že hned začne zastavením rotačky. Jenže Solanský se pustil do výčtu hlavních článků, které minulý týden vyšly a o nichž jsme všichni věděli, že vyšly. Nikoho kromě Maliny a Solanského ten proslov nezajímal, bral den po dni. Jaký otvírák jsme měli v pondělí, jaký v úterý atd. Potom přešel k poznámkám ke dni stejným způsobem. 100

Potom probral všechny „erzetky“, tedy reportážní zkratky, zase od pondělí do pátku… Dokázal by uspat i mistra světa v bdění. I šéfredaktor hleděl na svou tužku v ruce dost zamyšleně. Nuda zmírnila úzkost, jen nepříjemný pocit a únava zbyly. Dávno jsem přestal Solanského sledovat a soustřeďoval se spíš na překonání poklesu hlavy. Teď se pustil do probírání výše nákladu v jednotlivých dnech a remitendy, to znamená počtu neprodaných vytisků. Byl to otupující přehled čísel. Náklad uváděl v počtech výtisků a remitendu v pocentech. Většinou se pohybovala kolem dvaceti procent, a to byl běžný výsledek. Pak dospěl ke čtvrtku. Předchozí věty mě ukolébaly, ani jsem si neuvědomil, že to už přijde. Teprve když Solanský řekl: „Ve čtvrtek jsme vyjeli v nákladu 36 540 výtisků – vyššímu jako vždy kvůli televiznímu programu na příští týden – a remitendu jsme měli 48 procent,“ pochopil jsem, o čem mluví. Strašné číslo, rázem jsem se probral z letargie. „Jsou v ní zahrnuty i výtisky, které se nám ve čtvrtek nepodařilo vyexpedovat kvůli opožděnému výjezdu rotačky… Přes deset tisíc výtisků…“ Dál nepokračoval – nechával význam toho děsivého údaje vyznít, ticho v místnosti plné lidí se stalo hmatatelné. „Vojto, co nám k tomu můžeš říct?“ obrátil se Solanský na mě. Cítil jsem, jak se obličeje okolo stolu ke mně obracejí, nikomu jsem se nedíval do tváře, a jak znehybňují v očekávání, co ze sebe vysoukám. „Myslím,“ odpověděl jsem pomalu, „že jsem nedomyslel některé věci…“ Proboha, co to říkám! Proč nejsem zticha! „A to je všecko, co nám k tomu řekneš, to je celé tvoje vyjádření?“ 101

„Udělal jsem chybu.“ Propadal jsem se hanbou. Odkud se ve mně ta nečekaná posranost bere? Přestože jsem se styděl byť se na někoho jen podívat, všiml jsem si, že Mirek Hartvík sedící naproti mne se napřímil a upřel na mě vytřeštěně své opuchlé oči. „Víc nám neřekneš?“ „Omlouvám se,“ vydoloval jsem ze sebe, a kdybych dokázal zmizet, už bych tu dávno nebyl. Ale věděl jsem, že nemám šanci utéct. Sám jsem byl tím zaskočený. Kdysi jsem četl, že při rozhodování máme někde hluboko v mysli své rozhodnutí hotové dřív, než k němu vědomě dospějeme. Jenže tak nevědomá má trapná kapitulace popravdě nebyla. Cítil jsem, že to poraženectví ve mně klíčilo od páteční noci, kdy jsem nemohl usnout. Jen jsem si ho nechtěl do posledního okamžiku přiznat. Věděl jsem, že se nakonec omluvím. Celou dobu jsem to věděl. To proto, že se bojím, no bojím se, že zase budu sedět někde nahoře na výkopu a dívat se dolů, jak na dně tečou stružky vody a bělí křemeny mezi kamením a pískem… A že v tom prázdnu podlehnu marnosti a nedokážu nic psát… Že to ani nebude mít smysl. Ostatní ještě čekali, co řeknu nebo co řeknou šéfové, ale Hartvík se schoulil a svěsil hlavu, koutkem oka jsem viděl Malinu, jak dává pokývnutím Solanskému najevo, že to už stačí, a pokládá tužku na svůj tlustý zápisník. Solanský pochopil a mlčky přisvědčil. „Dobře,“ řekl k přítomným podřízeným. „Tak dobře… Přejdeme k tomuto začínajícímu týdnu… Snad bude pro nás příjemnější než ten minulý… Co nás čeká a co nás nemine?“ 102

Zíral jsem do prázdna, bylo mi, jako kdybych narazil s rozběhem do zdi, přestal jsem vnímat konkrétní věci, viděl jen obrysy a nebyl jsem už schopný si nic myslet ani cítit. Zbytek porady jsem seděl otřesený. Mluvilo se a mluvilo. Nevím o čem. S nějakou připomínkou vystoupil Roháč, po něm Zachariáš. Zaregistroval jsem pouze konec porady, a když se zvedali kolegové ze židlí, zvedl jsem se taky. Hluk nábytku, vstávání a hlasité hovory – jako by žádná porada ani nebyla. Hurá pryč! Vyšel jsem do předsíně. Napadlo mě, že bych mohl sejít po schodech ven, vyjít na ulici nadýchat se čerstvého vzduchu – nebo jako Kačenka sejít k řece, nebo se vydat domů. Tam ne, radši ne… Bylo mi ze sebe nanic. Po chvilce nerozhodného přešlapování jsem zamířil k Mirkovi Hartvíkovi do fotooddělení. Potřeboval jsem být s někým, s někým, kdo je mi blízký, promluvit si – třeba o ničem, třeba jen tak žvanit, vzpamatovat se z knokautu. Mirek ve fotokomoře si naléval borovičku vytaženou z úkrytu. Trhl sebou, pokusil se láhev schovat, ale když viděl, že jsem to já, klidně pokračoval v nalévaní. Nalil si, mi nenabídl a hned sklenku naráz vypil. Když si začal znovu plnit odlívku borovičkou, požádal jsem ho taky o štamprli. Podal mi sklenici z poličky a dolil ji do výšky stejně jako sobě. Ťukli jsme si. Než obsah obrátil do úst, stačil mi říct: „Taks mu dal!… Že!?… Na zdraví!“ „Co jsem komu dal?“ nechápal jsem. Mirek polkl kořalku. „Malinovi,“ řekl a vydechl ze sevření, způsobeném sílou borovičky. 103

„Jak to myslíš?“ „Kačka mu nechtěla dát, proto nakonec vyletěla z redakce, ale ty jsi mu dal…“ Pořád mi nedocházely souvislosti, vůbec jsem nechápal o čem mluví. Mirek si zase nalil. „Chtěl ji přefiknout, ty to nevíš? – od samého začátku, co nastoupila do Vzletu… Ale Kačenka mu nedala, víš!… To je ohromná holka!… Narazila kosa na kámen… To rčení sedí jak ulité.“ Vypil naráz další příděl. „Ale tebe přefikl,“ pokračoval s odporem, který asi zase vyvolala chuť kořalky. „Přefikl tě stejně jako mně a spoustu jiných lidí… My jsme mu dali!… No, nejsme volové?!“ Setkali jsme se pohledem. Jeho zarudlé oči – šedozelené, skoro vodové – se na mě zadívaly s lítostí a možná i despektem. Vrátil jsem svou nedopitou sklenici na pracovní stůl k zvětšováku a beze slova odešel. Vypadalo to, že jsem se urazil, aspoň Mirek si myslel, že ano. Teprve později jsme mu to vysvětlil. Bylo to jinak. Celou dobu, co jsem se s ním znal, jsem se k němu choval s jakousi podvědomou přezíravostí. Tehdy jsem však pochopil, že jsme na tom oba dva stejně, a zároveň se mi vybavila jedna vzpomínka z mých čtyř nebo pěti let: Krátce po válce přijel do města Klement Gottwald. V parku před zámkem, kde jsme na něho čekali od rána, nebylo k hnutí. Pod tribunou se zhušťoval prostor a lidí stále přibývalo. Táta někde zmizel se svými soudruhy s označením na pažích, byl pořadatelem, zůstal jsem sám s mámou. Máma mě držela v náručí a nadhazovala na paži, jak jsem jí sjížděl dolů. Byl jsem už dost velký. Taky mě chvílemi pozvedávala, abych trochu viděl na tribu104

nu, postavenou na schodišti zámku. Chtělo se mi strašně čurat. Řekl jsem jí to. Odpověděla mi, že mám vydržet, že teď nikam nemůžeme jít, protože zpátky pod tribunu bychom se nedostali. Naléhal jsem, že už déle nevydržím. Vysvětlila mi, že kdyby teď se mnou odešla na záchod nebo někam stranou, mohlo by se stát, že neuvidíme Gottwalda – a on teď každou chvilku přijde. Otravoval jsem dál. Chce se mi čůrat! A zase. Chce se mi čůrat! Postavila mě na zem a řekla, ať se tedy počurám, že je jí to jedno – nikam se zkrátka nepůjde a hotovo! Lidí začali tleskat a provolávat slávu. Snažil jsem se vydržet, co to šlo. Ale když Gottwald, kterého jsem přes lidská těla ani neviděl, promluvil „Soudružky a soudruzi!“, cítil jsem, jak mi proti mé vůli po půnčocháčích steká teplo do sandálů. Obyčejná historka. Ale zrovna v té chvíli jsem si na ni vzpomněl i s tím zahanbující teplem stékajícím po nohách.

105

ěstem jako by přejela obrovská žehlička, vyhlíží nově a mladě. Nikde na střechách nerostou břízy, skoro všechny svítí novotou. Všude jsou opravené fasády s jásavými barvami, nedávno vydlážděné chodníky a nové obchody, reklamy a firemní štíty. I na té budově, kde jsem před léty pracoval, visí nejrůznější tabule s anglickými názvy, a když už jsou česky, mají aspoň uprostřed „obchodní A“, ampersand. Právě v takové firmě s tabulí v angličtině je tady ve městě jedním ze společníků či spolumajitelů můj někdejší šéfredaktor v tmavomodrém obleku, modré košili a s červenou kravatou. Dnes se už asi obléká jinak. Kdoví, třeba ne. Jeho firma kupuje a prodává nemovitosti. Stal se, stejně jako mnozí jiní funkcionáři, úspěšným podnikatelem. Nepotkal jsem ho už léta. Skoro jsem na něho zapomněl. Myslím spíš na Vráťu Návrata, který se v novinách udřel k smrti. Do redakce chodil v devět ráno a končil v devět večer, a to i v devadesátých letech, kdy jsme se znovu potkali v redakčním sále deníku s německým vydavatelem. Kdykoli si na něho vzpomenu, vybaví se mi spíš poslední období, vidím ho usilovně pracovat. Pečlivě, umíněně a často už nestíhat, zdržovat ostatní nebo taky něco kazit. Obykle vinou předělávání a věčných úprav textů po mladých nezkušených redaktorech, kterým na přesných slovech moc nezáleží. Zdálo se mi ale vždycky, že mu ten zaujatý a puntičkářský způsob práce vyhovuje, že ho jaksi vnitřně těší. Byl takový. Teprve v poslední době, krátce před nocí, kdy mu selhalo srdce, jsem si všiml, v jakém stresu se ocitá a jak bývá na pokraji svých sil, měl to v očích a v těžkém, namáhavém dechu. Ustavičně pokašlával, chvílemi dostával nezadržitelné záchvaty kašle. 106

Večer se vlekl domů se svěšenými rameny a sotva co noha nohu mine. Redigoval úplně bezvýznamnou regionální mutaci. Co ho přimělo k tomu, aby se uštval? Proč tu pitomou práci v novinách měl tak rád a nemohl bez ní být? První z tehdejší redakce Vzletu odešel na věčnost Zikmund Šnajder; nedlouho potom, co mi na stůl položil složený Vzlet a co se mě zeptal, jestli jsem tohle už četl, ať se podívám dovnitř. Když jsem noviny otevřel, zjistil jsem, že je v nich zastrčený obtah strany s mým zastaveným článkem. „Když si mohl obtahy udělat Malina, taky jsem si pořídil jeden. To máš ode mě dárek!“ Obtah mi byl k ničemu, ani jsem z něho neměl radost, ale zkamarádili jsme se důvěrněji. Zigi mě ze své vůle začal učit typografickou abecedu a práci techničáka. Brzy jsem to uměl skoro jako on. Když ho posléze udolala cukrovka a musel zůstat doma, přešel jsem jaksi samozřejmě na jeho místo. Od té chvíle jsem v novinách skoro nepsal. Ve funkci nepíšícího redaktora jsem se nakonec dočkal digitální éry, zapomenutí všeho, co techničtí redaktoři a metéři v tiskárnách uměli, nového zázraku dělání novin na počítačích a potom, po letech editorství, i odchodu do penze. Asi nejčastěji ale myslím na Mirka Hartvíka, na jeho momentky leicou i na to, jaký on sám byl, a na ty chvíle, kdy jsme si mnohokrát rozuměli i nerozuměli… Možná jsme měli hodně společného. Přinejmenším moje někdejší zapisování postřehů se jeho focení určitě podobalo. Jednou mě ale překvapil opravdu velice. Čas od času jsem u registračky vídával stát gumové holínky zamazané uhelným blátem. Jednou mě napadlo optat se, kam to vlastně chodí. Neřekl nic. Odešel do fotokomory a za chvilku přinesl pár 107

tajených zvětšenin, větších než A4, pro noviny stačilo pořizovat snímky velikosti pohlednice, už ten formát byl překvapením. „Začal jsem si fotit na šachtách u starých odkalovacích nádrží různé věci, jen tak pro sebe,“ řekl mi, „podívej, co vznikne, když se uhelný prach usadí, jsou to miliony let, to přímo z toho dýchá…“ Probíral jsem se zvětšeninami užaslý, přímo konsternovaný, jak se dnes říká, nádherné černé struktury ozářené podivuhodným světlem, úchvatné geometrické obrazce směřující kamsi do mlh nebo naopak k jasu. U jedné zvětšeniny mi podržel ruku, abych se podíval důkladněji, byly na ní jemné běžící vlny, vzdáleně se podobající poorané zemi nebo nějakému silovém poli. Vyzařovaly jak neklid, tak zvláštní krásu. „To je přesně, co cítím, když jsem vzrušený, když se to ve mně uvnitř chvěje, víš…“ Měl pravdu, vyvolávalo to dojem chvějivého pohnutí a něčeho, co je blízko na dosah. Přešel jsem k další fotografii. Do hladkého povrchu nabodané jamky, hezky oblé a hluboké, úplně pravidelné struktury zvláštně utvářené. „Od čeho to prosím tě je, jak něco takového mohlo vzniknout?“ „Vyfotil jsem déšť, který už není,“ vysvětlil mi. Nikdy by mě nenapadlo, že tenhle fotograf-samouk přejde od světa lidí a věcí, od běžné dokumentární fotografie k čisté abstrakci, k zaujetí tvarem a světlem. Když jsem se podíval na jeho tvář, kterou mi strkal přes rameno, takže se ocitla v mé bezprostřední blízkosti, uviděl jsem, jak ve vytržení hledí na svou fotografii v mé ruce, připadal mi jako malé zvědavé dítě. Měl v tváři skutečně nefalšovanou dětskou zaujatost prostoupenou radostí z objevení nové skutečnosti. 108

Na jeho uhelné fotky asi nikdy nedokážu zapomenout. Jenže celá jeho fotografická práce nakonec opravdu vyletěla komínem, jak jsem ho kdysi varoval. Když ne opravdovým z cihel a malty, tam tím v přeneseném smyslu, stvořeném nelítostným časem. Zanikla se Vzletem, zmizela zároveň se starým nábytkem a plechovými registračkami. Někdy se sice jeho fotka zničehonic odkudsi vynořila – a když jsem poznal, že je od Mirka, připsal jsem jeho autorství – jenže on své fotky bohužel málokdy podepisoval a označoval, a tak jsem kolikrát jeho fotografie nejspíš ani nepoznal. Možná že se ty reportážní fotografie občas někde objeví ani o tom nevíme. Ale to, co fotil u odkalovacích nádrží, zmizelo beze stopy, alespoň já jsem nikdy na nic nenarazil… Kdykoli myslím na Mirka, ať chci nebo nechci musím myslet na svědectví dvou žen u třidícího pásu uhelného prádla dolu Gabriel. Uhelná prádla, ta bývalá vysoká jako pětipatrové domy, plná ohlušujícího hluku z drtičů horniny, prosívacích sít, tekoucí vody a dopravních pásů, vevnitř nebylo rozumět jedinému slovu druhého člověka. Ženy u třídicího pasu Mirka viděly z nadhledu, z výšky třetího patra. Viděly drobného muže s fotoaparátem v ruce, jak jde po břehu odkalovací nádrže. Už toho malého chlapíka s foťákem zahlédly několikrát potulovat se po náspech kolem nádrže. Dívaly se na něho jednak z nudy z jednotvárné práce při vybírání kamenů a jednak ze zvědavosti, co to tam vlastně fotografuje, když dole kromě usazeného uhelného prachu nic není. Když došel k ocelové rouře, kterou do nádrže přitékal vodou zředěný kal, chvíli u ní postál. Náhle 109

se po ní vydal pomalu doprostřed a na konci roury se v zamyšlení zastavil. A najednou se naráz rozběhl a skočil do nádrže. Zmizel v uhelném mouru, hustá hladina černé kaše se za ním rychle zavřela a zacelila, takže vypadala jako předtím, než do ní skočil. Kdyby se ženy na Mirka právě nedívaly, nikdo by se o konci jeho života ani nedověděl a na jeho tělo by se přišlo možná až po letech, anebo nikdy. Jedna z žen se okamžitě rozběhla k nouzovému vypínači, zabouchla červené tlačítko, pásy se zastavily a konstrukcí uhelného prádla se rozlehlo ječivé houkání sirény. Tenkrát, když jsme si spolu Mirkovy uhelné fotky prohlížel, mi jednu z nich nechtěl ukázat. Jakmile jsem si ji chtěl vzít, dal ji stranou, jako by k těm ostatním ani nepatřila. Sáhl jsem po ní znovu. Byla nádherná, hebká a jakoby ztišená, teprve po chvíli jsem na ní rozpoznal paprsky, rozbíhajících se a křižujících se řek a jemnou síť, podobnou té, jakou máme v dlaních. „To se mi moc nepovedlo, víš… Zkusil jsem vyfotit čáry svého života,“ vzal mi ji z ruky. „Stojí za hovno, stejně jako já…,“ řekl. Dnes bych si přál ji mít doma, dal bych si z ní udělat ještě větší zvětšeninu než tenkrát udělal Mirek. Pověsil bych si ji na stěnu u svého pracovního stolu a díval se na ni při psaní. Protože byla pravdivá a krásná. A určitě by mi připomínala to, co v paměti mizí, a nemělo by… Město vyžehlené, město nové, mladé… Nikdy by mě nenapadlo, že se takové proměny dočkám. No půjdu… „Fini la comédie,“ řekla by Kačenka. Když se dívám nahoru do okna v druhém patře, přímo ji slyším, jak to říká.

110

Naklada te l

ŠŤ DNYtil AST É y Vá N Ch c

D NY

lství Tilia ate

a av tr

O ad kl AST N s ŠŤhytil É

É D NY ŠŤ TN il Vá AST cl AS Chyt a

a Ostrava Tili ví lst te

N a k l a dat els tv í

Ti li a

Vác la v

ŠŤ Ch y ti l

Š Ť A STN É D NY

Václav Chytil

É DNY ŠŤASTN

telství Tilia lada Ost Nak ra va va a r Na t s O

il ví T ia Os st

Ť av cl

É DNY

ŠŤ D AS É V l á i c t l y a N v C Ch TN T v hy S a l t A c il Vá

DN Y Š Ť A É N v Chytil S tr

Obálku a grafickou úpravu navrhla Štěpánka Bělovská Vydalo nakladatelství Tilia v Šenově u Ostravy v roce 2014 Nevytištěno

Na kl ad

TNVáclav ava

ŠŤASTNÉ DNY Y N

Tilia

Tilia Ostrav ví a st Na el at

at ad kl

TN lav É Ch yt il Ostrav a

Y av Chyti l l Š DN Vác Vá

h v C a cl í Vá stv el