Studenta - listopad 2018

NÁZORY

Hrdý národ musí znát své dějiny

Na konci minulého měsíce jsme oslavili významné jubileum. 28. října totiž uběhlo 100 let od založení samostatného Československého státu. Tohle datum je bezesporu jedno z nejdůležitějších v našich moderních dějinách, přesto se najdou lidé, kterým nic neříká.

A není to jen rok 1918, stejně v různých anketách dopadají další významné milníky – 1938, 1948, 1968. Lidé tápou. Nevědí, co se kdy stalo. Všichni si sice pamatují, že se o tom někdy učili, ale to je bohužel všechno. A právě neznalost základních letopočtů má zásadní vliv na naši společnost, na nedostatek hrdosti a s tím související vývoj v posledních letech, kdy stále častěji viníme z vlastních chyb někoho jiného (například EU).

Kde je chyba? V lidech, nebo ve vzdělávacím systému? Když se vyhneme klasickému klišé, které by řeklo, že „chyba je na obou stranách“, viděl bych problém spíš ve školství. To totiž přistupuje ke všem událostem z minulosti stejně. Roky 950 a 1950 budou vyučovány nejspíš hodně podobně – napíšeme si pár dat, zapamatujeme několik jmen a jdeme dál.

To je ale poměrně zvláštní přístup. Zatímco rok 950 má na náš život minimální dopad, v roce 1950 už byli na světě naši prarodiče, možná i rodiče. Cenných svědectví by se při výuce mělo využít. Proč musejí studenti číst informace jenom z knih, když kolem nich žijí lidé, kteří důležité události zažili na vlastní kůži? Nebylo by zajímavější poslechnout si jejich příběh?

Změn by osnovy dějepisu snesly samozřejmě víc. Co takhle neučit 20. století v předmětu, který se jmenuje dějepis – ten mají studenti spojený s Tutanchamonem, Alexandrem Velikým a Karlem IV. Měl by vzniknout nový předmět, který se bude věnovat pouze českým moderním dějinám. Třeba jen na jedno pololetí.

Je skvělé, že Češi mají velký rozhled. Dokážeme vyjmenovat japonské ostrovy, egyptské faraony i římské císaře. Je smutné, že to umíme na úkor svých vlastních dějin. Protože pokud nebudeme znát svou historii, nikdy se nestaneme tím sebevědomým národem, kterým bychom chtěli být.

→ Adam Blišťan

Roky 950 a 1950 budou nejspíš vyučovány podobně – napíšeme si pár dat, zapamatujeme několik jmen a jdeme dál

Nízkonákladovkou za velký náklad

Nízkonákladové letecké společnosti jsou oblíbené. Ještě aby ne, když se v dobrých dnech člověk dostane z bodu A do bodu B za pár stovek, pokud je schopný se sbalit do příručního kufříku o přesně stanovených rozměrech. Úplně stejně fungovala i společnost RyanAir.

Minulý rok přišlo první omezení. Od začátku listopadu jste si příruční zavazadlo mohli vzít s sebou do kabiny pouze v případě, že jste připlatili šest eur za přednostní nástup. V opačném případě vám bylo zdarma odbaveno jako zavazadlo klasické.

Když jsem tohle léto letěla s RyanAirem z Berlína na Mallorku, přednostní nástup jsem si kvůli pohodlí dokoupila. Šest eur tam, šest zpátky – letenky můžou být levné, jak chtějí, stejně to s nimi hejblo. Díky okolnostem letu jsem se ale sama sebe musela ptát, jestli může RyanAir chtít takovou službu po lidech proplácet.

Nejen že jsme měli při letu zpátky čtyři hodiny zpoždění na letišti, ale taky jsme hodinu a půl hledali člověka, který měl být na palubě, ale nebyl k sehnání. Do jedné hodiny ráno jsme čekali, než přestane údajný déšť v Berlíně, abychom nakonec přistáli druhé straně města. Ten den totiž shodou okolností začala stávka RyanAir na letišti Tegel, takže nás bez emocí vysadili na Schönefeldu. Kdybych měla stíhat navazující let nebo bych měla na Tegelu zaparkované auto, možná bych se vztekala. Takhle jsem zůstala akorát plná úžasu.

Ten mě neopustil ani po tom, co se RyanAir přesně po roce rozhodl svoje omezení upgradovat. Příruční zavazadlo možná získalo pár centimetrů navíc, ale za jeho odbavení musí každý cestující zaplatit dvě stě korun. Řešením je nacpat všechny potřebné věci do kabelky nebo si i tentokrát připlatit za přednostní nástup.

Podle marketingového ředitele Kennyho Jacobse prý RyanAiru naštěstí nejde o výdělky, ale o minimalizování zpoždění. Navíc si podle něj většina cestujících přednostní nástup už stejně kupuje, takže by se změny neměly téměř nikoho dotknout. Uvidíme. Třeba budou letadla odteď startovat už jen na čas a bez problémů.

→ Tereza Kovandová

Uvědomujeme si reálné dopady svého chování na internetu?

Sociální sítě mají silnou moc. Primárně by měly pomoci lidem v komunikaci a měly by je spojovat. Paradoxně je v mnoha případech poslední dobou spíše rozdělují a siláctví na internetu je pro spoustu lidí hlavní ventil jejich nespokojenosti. Pojem sociální síť je velice abstraktní. Osoby za klávesnicí se často zbavují pocitu zodpovědnosti a mylně se domnívají, že jejich chování a vyjadřování na internetu nebude mít na realitu žádný dopad. Ale je tomu opravdu tak?

Stačí jeden příklad za všechny. Barmský mnich jménem Ashin Wirathu je na sociálních sítích známý díky svým videím a postům, kde šíří nenávistné pomluvy vůči Rohingům. Zvláště na Facebooku se denně objevovaly nenávistné statusy a velká část obyvatel Barmy je pokládala za pravdivé. Výsledek? Genocida této muslimské menšiny a masový útěk Rohingů z Barmy. Facebook sám přiznal chybu, protože proti projevům nenávisti na síti postupoval příliš laxně, ale čas zpět nevrátí. Samozřejmě nemůžeme situaci v Barmě banalizovat a shazovat všechnu vinu pouze na Facebook, nicméně je to dobrý příklad toho, jak může sociální síť ovlivnit atmosféru v zemi a přispět ke změně chování společnosti až za hranici lidskosti.

Kromě pomluv představují nebezpečí i dezinformace, které se po sociálních sítích šíří stejně hojně. Většina článků obsahujících fake news má agresivní podtext, snaží se v lidech vzbudit strach a vztek. Přitom často stačí málo. Existují projekty jako manipulatori.cz, demagog a další, které tyto hoaxy vyvracejí. Základem je najít si informaci u více důvěryhodných zdrojů. Takže ověřovat, ověřovat, nebo se z toho zblázníš.

Proti extremistickému chování na síti se musí bojovat. První tresty už padly i za tuzemskou kauzu prvňáčků z Teplic. Pod fotkou první třídy jedné z místních základních škol, kde převážnou část žáků tvoří cizinci či příslušníci romské menšiny, se na Facebooku objevovaly nenávistné komentáře. Slova sice nikdy nikomu neublížila, ale dokážou vytvořit nenávistnou atmosféru, která už nebezpečná je. I v historii bychom našli spoustu příkladů. A proto se příště, až budete chtít napsat něco na sociální síť, raději třikrát pořádně nadechněte, dostaňte ze sebe prvotní vztek a pořádně se zamyslete, jestli jste si vědomi možných následků.

Jiří Komárek

CO SE DĚJE?

Vědci z Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze vynalezli „světelný buben“, může změnit automobilový průmysl, architekturu i počítačové hry

Tým vedený docentem Vlastimilem Havranem z katedry počítačové grafiky a interakce Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze (FEL ČVUT) sestrojil takzvaný Lightdrum. Tento speciální měřicí přístroj dokáže přesně změřit vzhled povrchu objektů a následně jej reprodukovat ve virtuálním prostředí. Oproti ostatním podobným objevům je „světelný buben“ kromě přesnosti také snadno přenositelný. Vypadá jako válec, uvnitř kterého je šest kamer pořizujících snímky s vysokým dynamickým rozsahem (HDR), dále také kopule se 139 LED moduly, které osvětlují měřený vzorek. V průměru má pouhých 60 centimetrů a délku 40 centimetrů. „Naše technologie je výjimečná v tom, že umožňuje měření přímo na místě. Doneseme jej ke katedrále, pomocí držáků připevníme k povrchu a změříme, jak bude vypadat při libovolném osvětlení. Během měření nic nezničíme. Kvalita pořizování dat vzhledu vzorku je srovnatelná nebo vyšší než u existujících technologií,“ popisuje docent Havran v tiskové zprávě FEL ČVUT.

V budoucnu by vynález mohl pomoci tam, kde je třeba realistická virtuální prezentace návrhu, zejména v automobilovém průmyslu, architektuře, módním návrhářství, ale třeba i v počítačových hrách.

Vysokoškolsky vzdělaní řidiči bourají častěji, kampaň #nepozornostzabíjí to chce omezit

Kampaň České asociace pojišťoven #nepozornostzabíjí se už dlouhodobě snaží upozornit na nebezpečí mobilů za volantem. Podle průzkumu společnosti STEM/MARK v autě telefonují dvě třetiny vysokoškolsky vzdělaných řidičů.

„Data průzkumu potvrdila čísla pojišťoven, která ukazují, že nehodu kvůli mobilu za volantem způsobí každé 1038. vozidlo řízené řidičem se základním vzděláním. U řidičů vysokoškolsky vzdělaných je to ale už každé 208. auto,“ upozorňuje výkonný ředitel České asociace pojišťoven Jan Matoušek v tiskové zprávě. „Žádný pracovní e-mail ani hovor by však neměl dostat přednost před bezpečím řidiče a jeho okolí,“ dodal.

Nepozornost při řízení, často způsobená právě mobilem, je nejčastější příčinou nehod. „Pokuta za držení mobilního telefonu je v České republice nastavena poměrně nízko,“ vysvětlil v tiskové zprávě ředitel služby dopravní policie Policejního prezidia ČR plk. Tomáš Lerch. Za přestupek se u nás platí na místě do 1000 Kč, zatímco třeba na Slovensku to může být v přepočtu až 3000 Kč.

MŠMT podpoří digitalizaci veřejných vysokých škol

50 milionů korun vyhradilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) na podporu digitalizace veřejných vysokých škol, chce zlepšit, zjednodušit a zrychlit elektronickou výměnu informací v rámci studia.

„Vzhledem k reálným potřebám se zaměřujeme nejen výhradně na studijní agendu, ale i na související otázky například podoby webových stránek či zřizování digitální brány pro poskytování informací, postupů či asistenčních služeb,“ sdělil v tiskové zprávě náměstek pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu MŠMT Pavel Doleček.

„Finanční prostředky umožní vysokým školám řešit naléhavé úkoly spojené zejména s požadavkem programu Erasmus+ na digitalizaci agend spojených se zahraniční mobilitou studentů,“ uvedl také v tiskové zprávě rektor Akademie múzických umění v Praze a místopředseda České konference rektorů pro vnější záležitosti Jan Hančil.

Školy mohou podávat žádosti o dotace do 5. listopadu.

MLADÍ A NEMOCNÍ

CO NÁM DĚLÁ NEPOŘÁDEK V HLAVĚ

Když posloucháme příběhy našeho okolí, můžeme mít pocit, že se s psychickými poruchami u mladých lidí roztrhl pytel. Přestože se máme nejlíp za poslední desítky let, vypadá to, že ve své hlavě strádáme čím dál víc.

Jako by už bylo skoro normální mít v osmnácti letech předepsané léky na deprese nebo jiné psychické onemocnění. To, co bylo ještě před pár lety pro většinu z nás tak trochu zapovězeným tématem, se dostává do běžné denní konverzace. Co stojí za tím, že o těchhle problémech slýcháme daleko víc než dřív? Špatné rodinné zázemí, uspěchanost doby, alkohol, drogy, komplexy? Aktuálně se vina hází na sociální sítě, na kterých dneska trávíme většinu našeho dne.

Díky sociálním sítím máme čtyřiadvacet hodin denně přístup k novým informacím, spolu s tím ale i k životům ostatních. Souběžně sledujeme zprávy

o vlnách migrantů a perfektní dovolenkové fotky člověka, se kterým jsme se osobně nikdy nepotkali. Nemáme k němu žádný vztah, jeho posty v nás ale i přesto zanechávají pichlavý pocit závisti.

Neurovědkyně Marie Salomonová z organizace Nevypusť duši si však vlivem sociálních sítí na většinu současných poruch není úplně jistá. „Na takový závěr máme zatím hrozně málo dat. Všichni mají pocit, že spojitost existuje, ale zatím jde pouze o fenomén, který ještě čeká spousta výzkumů. S jistotou můžeme říct jen to, že sociální sítě mají svůj podíl na vzniku anorexie nebo bulimie – kvůli neustálému srovnávání se s okolím.“

Celá věc je zároveň těžká i na zkoumání, protože vytvořit kontrolní skupinu je v dnešním světě téměř nemožné. Kde totiž sehnat vzorek teenagerů, kteří nepoužívají sociální sítě? Zároveň měření ovlivňuje spousta dalších faktorů, rozdíl je třeba v tom, jestli žijeme ve městě, nebo na vesnici.

Podle Marie Salomonové může být největší problém v dnešním překotném stylu života. Doba se změnila, zrychlila, nezměnil se však systém, který by na to mladé lidi připravoval. „Dřív jsme odepisovali na jeden dopis za měsíc, teď odepisujeme na dvacet zpráv za minutu,“ poukazuje na rychlost komunikace.

NEKLIDNÉ MLÁDÍ

Osmnáctiletá Lara se ve svém životě potýká s problémem, který může být pro tak mladého člověka těžko uchopitelný. Má diagnostikovanou schizofrenii a hraniční poruchu osobnosti. „Nevím, co přesně je příčinou, ale asi se to se mnou táhne už od dětství. Uspěchaná doba a vysoké nároky, které jsou kladené na každého z nás, tomu určitě nepřispívají.“

Dvaadvacetiletá Nika nemá, na rozdíl od Lary, pevně stanovenou diagnózu. Dlouhodobě se však necítí dobře, a proto hledá dobrovolně pomoc u odborníků. „Vždycky, když jsem poznala, že lítám v nějakém problému, jsem se objednala a zašla k doktorovi. Psychiatry jsem střídala s terapeuty. Psychiatr mi napsal prášky, terapeut ze mě zase dostal, že se nemám ráda. Psycholog mě poslal k psychiatrovi,“ popisuje Nika svou zkušenost s lékaři a přiznává, že prášky, které dostala předepsané, zneužívala. Svoji léčbu vnímala tak, že jí někdo dával drogy zadarmo, k psychiatrům proto raději přestala chodit.

„Peru se s tím pořád, ale tak sezonně. Neumím pracovat sama se sebou, se svými emocemi – buď je v sobě potlačuju a dělám problémy, nebo necítím nic. Vinu vidím v sobě, občas si říkám, že si ubližuju cíleně.“

Psychická onemocnění samozřejmě nejsou fenoménem mladých lidí, nemocný může být úplně stejně i dospělý člověk. „V devětadvaceti letech jsem byl hospitalizován s paranoidní schizofrenií a postpsychotickým defektem osobnosti,“ vypráví Jiří Lédl, známý spíše pod svým internetovým jménem Jirka z Rábí. „Myslím, že jsem se zbláznil z nešťastné lásky. Trvalo mi několik let, než jsem se zase dostal do normálu, ale dnes jsem za to vlastně asi rád,“ říká Jiří, který se na věc dívá i z opačného úhlu. „Nemoc mi dala svobodu, naději, upřímnost i otevřenost. Dala mi zkušenost, kterou pozná málokdo.“

Podle Jiřího psychologie západního směru nefunguje správně a západní společnosti se to brzy vymstí. Předpokládá, že nemocných lidí může přibývat – a to nejen kvůli samotným nemocem, ale i kvůli jejich špatné léčbě.

KARTÁČEK NA DUŠI

Podle průzkumů, zabývajících se psychickými problémy, to vypadá, že na Jiřího slovech něco bude. Fakta mluví jasně – počty případů se rok od roku zvyšují. Názory odborníků na důvod rostoucí křivky se však různí. „Zda jsme na tom ve společnosti opravdu hůř, není podle mého jisté. Daleko víc je možné, že se o těchto onemocněních zkrátka umíme lépe bavit – lidé se nebojí jít k doktorovi nebo se s potížemi svěřit blízkým,“ vypočítává Marie Salomonová. Čísly v průzkumech může hýbat i dlouhodobě se zlepšující odborná péče a lepší diagnostika.

Ať už je to s příčinou naší duševní (ne)pohody jakkoli, jedno platí stále – dostatek kvalitního spánku, pravidelný pohyb a odpočinek je cesta, jak předejít alespoň některým typům onemocnění. Dodržování psychické hygieny by proto pro nás mělo být stejně běžné jako čištění zubů. „Všechno je v určité míře jedovaté. Pokud vypijete moc vody, může vás otrávit. Stejně tak vás může zabít pár lžiček soli, přestože tělo sůl potřebuje. Celý náš život by proto měl být hlavně o rozumné míře a balancu,“ dodává Marie Salomonová.

FILIP LÁB O NOVINÁŘSKÉ FOTOGRAFII

JE TO ILUZE

Retuše, vymazávání, subjektivní úhel pohledu – postupy, které se v žurnalistice objevují už od úplných počátků fotografie. S příchodem internetu, fotících mobilů a dostupného softwaru jsme však nepravými fotkami obklopení o dost intenzivněji. Jak se ve všech těch obrázcích vyznat a nenaletět fake news? Docent Filip Láb z Fakulty sociálních věd UK vsází na selský rozum a kvalitní zdroje.

K čemu podle vás fotografie v médiích slouží? Funkcí fotografie je především obrazové zpravodajství. V některých případech slouží pouze jako ilustrace, doprovod k psanému materiálu. Samozřejmě ale je spousta případů, kdy se používá jako hlavní informační médium – ať už se bavíme o fotoreportážích, fotoesejích, nebo třeba dlouhodobějších dokumentárních projektech.

Je fotografie vůbec schopna zachytit realitu takovou, jaká opravdu je? Fotografické médium je v tomhle zapeklité. Na jednu stranu má schopnost zachycovat realitu do

sebemenšího detailu naprosto přesně a věrně. Snímek vzniká za pomoci nějakého technického aparátu s nutností toho, že fotoaparát musí být v konkrétní čas na konkrétním místě. Zachycuje věci, které se před jeho objektivem nacházejí nebo odehrávají. Tahle sestava základních podmínek vede k tomu, že lidé mají přirozenou tendenci fotografii věřit. Je to ale iluze.

Snímek je samozřejmě tvořen někým, kdo fotoaparát ovládá. Ten z reality kolem nás vybírá konkrétní zarámovaný obraz, rozhoduje se, co zahrne a co naopak vyloučí, z jakého úhlu, pohledu a pozice realitu zprostředkuje. Do toho má k dispozici celou řadu nástrojů, které dovolují některé věci zdůraznit, jiné potlačit…

MLÁDEŽNICKÉ POLITICKÉ ORGANIZACE

MÍSTO, KDE SE RODÍ BUDOUCÍ POLITICKÉ HVĚZDY

Kdo z nás někdy nepřemýšlel o kariéře politika. Není divu, o politice se totiž často mluví jako o jednoduché (čti žádné) práci za slušné peníze. Ale je tomu opravdu tak? Rada zní: Přesvědčte se sami. Díky mládežnickým organizacím máte totiž jedinečnou šanci zažít si působení v politických kruzích na vlastní kůži.

Pasivní volební právo využívá většina z nás, ale

po tom aktivním, které nám umožňuje kandidovat a být voleni, už tak často nesaháme. Jako možné vysvětlení se nabízí fakt, že vstup do strany a kandidatura jsou na nás jednoduše řečeno příliš. Představují vážný krok, který je spojen s určitou mírou zodpovědnosti. A právě o té naše generace nerada slyší. Naštěstí ale existuje přímá alternativa ke stranictví v podobě již zmíněných mládežnických organizací. Věděli jste, že byly i pro mnoho známých politických tváří první zastávkou na cestě k jejich vysněnému povolání?

Možná se ptáte, co se pod tímto ne zrovna přitažlivým názvem skrývá. Politické spolky pro mladé lze definovat jako přidružené organizace politických stran, se kterými přímo spolupracují. Ve světě byznysu bychom je mohli nazvat dceřinými společnostmi firem. Je ale

důležité zmínit, že organizace fungují na méně formálním principu než klasické strany. To z toho důvodu, že jejich cílem je mladé a ještě nadšené občany do politiky spíše nalákat než je od ní odradit. Navíc účast je zcela dobrovolná a většina členů vstupuje do spolků i se záměrem bavit se a navazovat nová přátelství. „Mladí konzervativci nabízejí možnost vzdělávání, zapojení se do vedení a získávání kontaktů. Dokážou člověku pomoct se zaměstnáním. Ale hlavně! V MK jsou ty nejlepší party a kamarádi,“ nezapomíná vyzdvihnout právě kamarádství dlouholetý člen Tomáš.

VĚK HRAJE ROLI

Jak už název napovídá, mládežnické spolky sdružují nejčastěji lidi ve věku patnácti až pětatřiceti let. Právě díky absenci podmínky plnoletosti se dveře otevírají i nezletilým zájemcům. Ale naopak se zavírají těm, kteří by mohli být našimi rodiči. Napadá vás,

MICHAL BOODYA BUDINSKÝ

LIDI BY SI NEMĚLI KLÁST JEN VYSOKÉ CÍLE

Domluvit s Boodyou čas a místo rozhovoru není úplně jednoduchý úkol, v diáři má momentálně naskládaný jeden event za druhým. Když se konečně potkáváme na vyhlídce u Nuselského mostu, působí navzdory tomu klidně a vyrovnaně. Režisér, kameraman a fotograf v jedné osobě na sraz přichází s několika starými analogovými foťáky a se smíchem dodává, že je nejspíš tak trochu vetešník.

Někdo tě má za fotografa, někdo za filmaře, mohl bys ale taky být kluk z kapely. Kým se cítíš být ty sám? Vidíš, na to jsem se sám sebe dřív taky ptal. Zároveň jsem ale přemýšlel, jestli má cenu se jakkoli definovat, aby si mě lidi mohli zařadit do konkrétní krabičky. Dospěl jsem k tomu, že to nemá smysl, vždycky budu dělat to, co mě baví a na co budu mít chuť. Jestli se jednou rozhodnu šít boty, tak mě lidi prostě začnou mít za ševce.

Protože jsem ale zatím natočil jen jeden delší dokument, sám bych se rozhodně neoznačil za filmaře, to mi respekt k oboru nikdy nedovolí. Film bych si natočil hrozně rád, ale mám k tomu takovou úctu, že na sobě budu muset ještě dlouho pracovat, abych se do toho vůbec pustil.

Je naopak něco, co bys nikdy nedělal? Zrovna dneska jsem odmítnul projekt, co se na začátku tvářil docela fajn. Bohužel se zasekával komunikačně, takže jsem se raději rozhodnul do něj nejít. Komunikace je podle mě základ. Myslím ale, že každé práce by si měl člověk vážit. Nebo minimálně vážit a zvážit – jestli na ni má čas, jestli ji chce doopravdy dělat a dá do ní srdce, jestli se mu to finančně vyplatí. Pokud v projektu není aspoň jeden z těchhle atributů, pak nemá smysl nic začínat. Zároveň je ale naprd, když ti dlouhodobě převažuje jen ta položka peníze.

Dneska jsi jedním z nejzajímavějších mladých českých fotografů. Kde se ve tvém životě vzala fotka? Od malička mě doma vedli k umění. Táta je muzikant, naučil mě hrát na kdeco, taky jsem dřív docela dost maloval portréty. Když mi umřel děda, zdědil

jsem po něm starý Flexaret, a protože se hrozně rád pořád něco učím, začal jsem s ním fotit. Prošel jsem se v Praze po mostech a začal cvakat, aniž bych věděl cokoli o nastavení expozice. Ten film vyšel překvapivě dobře, což mě nadchlo. Dá se říct, že fotka je pro mě alternativa k malbě, které jsem se věnoval předtím.

Fotíš hlavně na analog, což je krásné, ale dneska ne úplně tradiční médium. S příchodem fotících mobilů, dostupných digitálů a Instagramu se ale zároveň objevily názory, že tyhle možnosti fotku kazí. Jsem rád, že žijeme v době, kdy může tvořit každý. Otevírá to spoustu dveří, i když s tím zároveň samozřejmě vzniká i spousta odpadu. Kdekdo fotí kdeco a ztrácí se takové to zamyšlení. Protože dneska nejsme limitovaní materiálem, světlem nebo časem, je na místě velká míra sebereflexe u každého fotografa. Přes všechen ten balast ale vzniká i hromada skvělých projektů. Mladí vidí věci jinak, používají jiné postupy, experimentují. Myslím, že pokud je někdo dobrý, tak se to o něm rozkřikne.

Řekl bys, že se díky novým technologiím proměnilo i tvoje vnímání fotky nebo videa? No jasně! Celé tohle prostředí se hrozně změnilo hlavně tím, že se objevily nové formáty. Před pár lety jsem koukal na lidi, kteří natáčeli mobilem, a v hlavě mi běželo „proč drží displej vertikálně, proč si to doprdele neotočí?!“ Dneska je pro mě vertikál hrozně fajn formát – obrazovky smartphonů jsou tak velké, že na nich video pěkně vynikne, všechny sociální sítě formát podporují. Musíš pořád odhazovat takovou tu konzervativnost a naučený věci, aby ses nestala tím důchodcem, který nic nechápe. Přijmout co se děje a naučit se s tím pracovat.

Existuje nějaká práce, se kterou tě mají lidi dlouhodobě spojeného? Něco, co je zkrátka tak výrazné, že se to pořád odněkud vrací? V poslední době docela vykouklo video pro Freshlabels – Surreal (pozn.: najdete ho na YouTube Freshlabels). Bylo fajn slyšet, že to lidi baví, přestože to vlastně nebylo nic převratného. Hlavní síla klipu byla podle mě jenom v tom, že byl odlišný. Kolikrát lidi ani nevěděli, že jsem to dělal já, ale když jsme se o videu začali bavit, znali ho. Ale že by za mnou kvůli tomu vyloženě chodili, to zase ne. Buď mě tahle fáze života ještě čeká, nebo mě to nikdy nepotká.

Když koukám na projekty podobného ražení, často si říkám, jestli už je publikum v Česku na tyhle věci připravené. Podle ohlasu to vypadá, že nejspíš je. Já to při tvorbě takhle nevnímám. Beru to hodně podle sebe – sám mám v hlavě věci, o kterých si myslím, že na ně nejsem připravený. Když jsem začal v Berlíně fotit burlesku, bál jsem se, že to bude hrozně temný, možná i trochu nechutný. A nakonec jsem nestačil zírat, totálně mě to pohltilo. Lidi kolem měli úplně jiný přístup k životu, k nahotě, měli třeba i úplně jiný styl vyjadřování. Zároveň jsem si ale uvědomil, že

jsou úplně stejní jako já, jen mají oblibu ještě v něčem dalším. Hrozně mi to otevřelo obzory. (pozn.: Boodya v Berlíně dokumentuje party pořádané pod hlavičkou Bad Bruises. Eventy jako The House of Red Doors spojují divadlo, burlesku, umění, hudbu a sex. V Česku podobný koncept nehledejte.)

Svět, v kterém se v Berlíně pohybuješ, mi přijde přinejmenším fascinující. Jak ses do něj dostal? Ať to může znít jakkoli, v zahraničí používám docela rád Tinder. Ne ani tak proto, abych si k sobě našel někoho na večer, mám ho spíš ze zvědavosti – chci prostě objevovat lidi a kulturu toho daného města. V Berlíně jsem se přes něj kdysi seznámil s holkou, která tyhle akce zrovna začínala pořádat. Vyšlo to tak hezky, že měli měsíc před první party, takže jsme se domluvili, že na otvíračku přijedu a udělám jim z toho fotky a video. Dneska je to jeden z nejoblíbenějších mejdanů v Berlíně a já jsem hrozně rád, že jsem jim s tím tehdy mohl pomoct.

Ale jezdíš tam dodneška, viď. Máš pravdu, už mi to zůstalo. Když to totiž vztáhnu na sebe, je to místo, které mi na oplátku pomáhá s mojí

vlastní tvorbou. Dostávám tam zkrátka impulsy, které bych v Praze jen těžko hledal. Nechci Prahu nějak podceňovat, pravdou ale je, že jsme tady pořád hrozně zakonzervovaní – v přístupu k sobě navzájem, ve vnímání jiných kultur nebo lidí, kteří jsou nějakým způsobem odlišní od naší představy normálnosti. Co tě na Praze nejvíc štve? Je to vesnice, ve které se mezi sebou každý zná. Všechny zajímavé akce pořádají pořád dokola ta samá jména. A ti, kteří je nepořádají, se na nich aspoň potkávají. Nikde neobjevíš nic nového. Proto je dobré cestovat, občas se prostě sbalit a zmizet.

Když už jsme u toho cestování, nějakou dobu jsi strávil v Nepálu, kde jsi pomáhal s dětmi v dětském domově. Tehdy jsem na Facebooku viděl fotky kamarádky, která cestovala po Nepálu a starala se tam o malé děti. Domluvili jsme se, že tam za ní vyrazím a vyfotím fotky, které pak bude moct organizace použít pro svoje promo. Nakonec jsem nejen dokumentoval, ale taky pomáhal se starostí o sirotky a odložené děti v jednom z těch místních zařízení v Káthmándú.

Jaké to bylo? Musím říct, že s odstupem mám z toho projektu trochu smíšené pocity. O děti se v Nepálu starají různé západní organizace, ve kterých jim dobrovolníci, ať už chtějí, nebo ne, předávají západní kulturu. Podle mě je fajn, když děti dostanou zaplacené vzdělání a hodiny

angličtiny, zároveň s tím jsou ale vytržené z reality, do které se v drtivé většině vracejí zpět. Často totiž nejde jen o sirotky, ale třeba i o děti, na které rodiče nemají peníze. Zvykli si, že je můžou do domova odložit, sem tam navštívit a že se o ně někdo postará, dokud nevyrostou. Nakonec je v sedmnácti letech rodiče vyzvednou a pošlou na pole nosit slámu. Jejich děti dospívají se školou, s dobrovolníky, s mobilem v ruce a nakonec o to všechno zase přijdou. Myslím, že dlouhodobě by bylo lepší podporovat finančně místní kulturu než přivážet něco, co není pro danou lokalitu přirozené.

Vidíš, v mém kontextu by mě vůbec nenapadlo takhle přemýšlet. Od téhle otázky jsem popravdě čekala docela jinou odpověď. Dělat dobro v Nepálu je jedna z těch věcí, které můžou lidem hezky znít. Já ve finále sám nevím. Na druhou stranu myslím, že nic není jen černý nebo bílý, že všechno má svoje dobrý a zároveň špatný stránky.

Skončili jsme docela zamyšleně. Řekni mi ještě – máš nějaký cíl? Cesta je cíl?! (smích) S nastavováním cílů je to podle mě složitý – lidi mají na sebe vysoký nároky, zároveň často čekají, že se jim všechno hned sesype do klína. Myslím, že bychom si neměli klást jen velký cíle, ale vnímat i ty menší pokroky, abychom byli častěji spokojení. Pro mě je cílem každý odevzdaný projekt, každé focení. Samozřejmě mám i ambicióznější myšlenky, ale to by bylo na dýl.

ZÍSKÁVAT ZÁKAZNÍKY MIMO MAINSTREAM

JAK SE SE SVÝM OSUDEM PEROU (NEJEN) MLADÉ LOKÁLNÍ FIRMY

Podnikat v Čechách není pro malé a začínající firmy často žádný med. Kromě toho, že jim Česká legislativa začátek vlastního byznysu příliš neusnadňuje, se taky musejí vypořádávat s velkou zahraniční, mnohdy levnější konkurencí. Naštěstí se stále najdou tací, kteří se se svou pílí, nadšením a často i se všemi svými prostředky vrhnou do vysněného projektu. Pod vlastními brandy šijí oblečení, vyrábějí boty, kola, knihy nebo notesy. Šéfové sami sobě, za něž mluví jejich um a pracovitost.

Mladí čeští podnikatelé byli často dost

odvážní na to, aby vyrazili cestou ryze domácí výroby. Ta je pro ně praktická hlavně z hlediska jednoduché domluvy. „To, že knihy vyrábíme v Česku, je pro nás snazší hlavně z hlediska komunikace. Upřednostňujeme menší rodinné podniky s osobním kontaktem před nižší cenou výroby,“ uvedla spoluzakladatelka a grafická designérka Nikola Klímová z knihkupectví Take Take Take, které založili v roce 2015 dva absolventi UMPRUMU. Firmu rozjeli z lásky ke graficky krásně zpracovaným knihám.

Firmy ale drží místní výrobu nejen díky snadné domluvě – přestože sami možná někdy nemáme ten pocit, existuje v Česku řada technologicky velmi vyspělých firem. A čeští podnikatelé s nimi pracují na společném vývoji. „Ty firmy nikdo nezná, protože většinou dodávají jen nějaké díly třeba pro automobilový průmysl a nevytvářejí vlastní značku. Myslíme si, že je to škoda,“ dodává Michael Moureček, spolumajitel firmy Festka, která je díky svým bicyklům součástí olympijských příběhů. Jejich kola s unikátním designem jako by za své majitele promlouvala.

TRH PRÁCE NA PRAHU ROBOKALYPSY?

KAM NÁS TLAČÍ TECHNOLOGIE

Českem prochází strašidlo, strašidlo Průmyslu 4.0. Nejtvrdší data z různých studií tvrdí, že počet pracovních míst v Česku poklesne až o 52 % (McKinsey Institut). Dokážeme se s robokalypsou vypořádat? Nebo to všechno bude úplně jinak?

Za posledních zhruba dvě stě padesát let si lidstvo prošlo třemi průmyslovými revolucemi. První byla ve znamení páry a industrializace, druhá spočívala v elektrifikaci a vzniku montážních linek, třetí zase přinesla rozmach počítačů i IT průmyslu. Všechny tři revoluce měly kromě dopadu ekonomického i obrovský vliv na školství, zemědělství, dopravu, vědu, lékařství i politiku. Čtvrtá revoluce klepe na dveře a za nimi se připravují k pracovním pohovorům kromě lidí i roboti.

TAKŽE BRACE YOURSELF! ROBOTS ARE COMING!

Začněme pozitivně. V krátkodobém horizontu se zřejmě

nezaměstnanost v Česku rapidně nezvýší (pokud nenastane zpropadená krize). Z hlediska střednědobého horizontu by ale český trh práce měl začít makat na větším využívání flexibilních úvazků a na propracovaném systému firemních (ale i státem podporovaných) rekvalifikací (bez celoživotního vzdělávání se prostě neobejdeme, fakt ne). Pokud tyto podmínky dokážeme naplnit a udržet, nabízí se scénář založený na analýze firmy Deloitte – automatizace a robotizace pracovních míst povede v Česku k enormně velkému růstu ekonomiky (až 3,9 % ročně!). Do roku 2033 by se pak potenciál české ekonomiky mohl zvýšit až o 78 % (a s tím samozřejmě i životní úroveň českých občanů).

COSI MEZI NEBEM A ZEMÍ

DO BRNA ZA LOVCEM DUCHŮ

Skeptik by řekl, že duchové neexistují a že nic jako posmrtný život není. Já si tím ale nejsem tak jistá, a proto se vydávám do druhého hlavního města České republiky zjistit, jak se věci mají. Čeká tam na mě lovec duchů Jaroslav Drábek, který už třináct let vede klub European Paranormal Real Voices 777 (EPRV777). Spolu se svým týmem pomáhá zaseknutým duším na Zemi odejít do světla. Několik z nich prý převedl i z místa, kam se chystáme

Je 7.46 ráno, když přijíždím na brněnské nádraží.

Zatímco čekám na Martina, který bude celý den mojí čočkou, dávám si kafe. O hodinu a půl později se už řídíme podle instrukcí, které mi pan Drábek dal – trolejbusem číslo 31 na konečnou, pak nahoru ke kostelu, za kostelem doprava, na první odbočce doleva. Zastavujeme se u žlutého domu, před kterým parkuje červený chevrolet. Nasedáme a vyrážíme na Stránskou skálu.

„V roce 1938 se tady stala tragédie – ze Stránské skály spadla Vlastička Dostálová. Možná spáchala sebevraždu, možná ne. To nikdo neví. Její matka se pak měla oběsit na

trámu v jedné ze skalních štol. Tam taky půjdeme,“ vysvětluje nám pan Drábek po cestě autem důvod, proč vyrážíme zrovna sem. Aby toho nebylo málo, přihazuje „do třetice všeho dobrého“ ještě horolezce, který po skále lezl bez jištění a neodhadl svoje síly. Stránská skála kvůli tomu patřila k místům s největší paranormální aktivitou.

Pociťuju malé vzrušení z toho, že mě dnes možná čeká můj první paranormální zážitek. To ale vzápětí zase mizí – pan Drábek mi vypráví o svém závazku, při kterém slíbil, že zaseknutým duším pomůže ze skály odejít. Místo prý přitahovalo lovce, kteří místní

duše dráždili. Z jeho povídání je jasné, že jeho tým patří k těm „správným lovcům“, ne všichni jsou ale tak mírumilovní. „Pomáháme mrtvým, aby pomohli živým. A pomáháme živým, aby bylo pomoženo mrtvým,“ charakterizuje pan Drábek svoje poslání.

KUFŘÍK JAKO ZÁKLAD IDENTIFIKACE

Vyskakujeme z auta a pěšky míříme ke vchodu do štoly. V ruce držím jeden ze dvou kufříků s logem EPRV777. Později se dozvídám, že logo má i ochrannou moc, protože entity moc dobře vědí, kdo Jaroslav Drábek je. Skvěle, ráda se na něj odkážu, pokud bude potřeba.

„Když k někomu jedeme na vyšetřování, nejprve pomocí zařízení vyloučíme, jestli se nejedná o patogenní zónu – například jestli není na místě vysoká radioaktivita. Radon umí vyvolat moc ošklivé věci a elektromagnetické pole zase slušnou paranoiu. To jsou známé věci,“ povídá nám pan Drábek a otevírá jeden z kufříků, ve kterém je všechno vybavení od Ghostmetru K-2 přes zařízení k monitorování elektromagnetických polí až po Spirit Box, díky kterému můžete komunikovat s duchem.

„Spirit Box je něco jako rádio, které umí rychle střídat rádiové vlny tak, aby vznikl pouze bílý šum. Do toho jsou entity schopny mluvit. Položíte entitě otázku, a když s vámi chce komunikovat, odpoví,“ popisuje lovec duchů jednu ze svých krabiček.

Ačkoli jsou všechny mašinky a udělátka zajímavé, mojí největší pozornost si získává kamera s infračerveným viděním. Mám možnost si ji osahat a vyzkoušet doslova na vlastní oči, protože se stává mýma očima v černé štole. Vcházím do tmy s panem Drábkem

a Martinem za zády. Jedinou světlou společnost nám dělá baterka.

VYMÍTAČ ĎÁBLA

„Vím, že neděláte exorcismus, ale setkal jste se někdy s někým, kdo byl posedlý démonem?,“ pokládám otázku, která mi leží na jazyku od chvíle, kdy jsem domluvila tuhle výpravu. „Ano, dokonce jsem sám vymítal,“ odpovídá pan Drábek a na chvíli se zastavuje v chodbách štoly, aby nám řekl celý příběh.

„Dvě kamarádky se tehdy, vybavené Ouija tabulkou, vypravily na Popravčí vrch. Tabulka umožňuje komunikovat s druhou stranou, a tak se jí zeptaly, jestli tam s nimi někdo je. Tabulka odpověděla ano a zároveň se ptala, jestli může duch do některé z nich vstoupit. Jak vás asi napadlo, jedna ze slečen souhlasila a vstoupil do ní démon druhé kategorie. Vypadala jako z hororu Vrána – černé vlasy do obličeje, černé zornice. Posedlá chtěla dokonce podříznout svého přítele, ráno se probudil a měl kudlu na krku,“ vypráví nám lovec duchů. Nejdřív se prý máma slečny snažila případ řešit přes církev, když však kněží s démonem neuspěl, povolala EPRV777.

„Bylo zrovna léto, ale v domě měli asi dvanáct stupňů. Celý proces vymítání trval osm hodin a všichni jsme z toho byli zničení. Furt samé kropení svěcenou vodou a čtení liturgie. Vymítání se skutečně děje, ale je to hrozně tenký led. Proto musí posedlý člověk nejprve projít různými vyšetřeními, aby se vyloučila třeba paranoidní schizofrenie,“ dokončuje pan Drábek svůj příběh a mně se vybavují všechny scény z filmů, které jsem za svůj život viděla a o kterých jsem byla přesvědčená, že musejí být

pravdivé, protože tohle přece člověk jen tak nevymyslí. Zřejmě jsou.

V TRAMVAJOVÉ ŠTOLE

Přesouváme se do druhé štoly, kde se na trámu oběsila Vlastiččina matka. Když prý stál člověk pod trámem, cítil nepříjemný pocit nebo chlad. Infrakamerou se dívám na trám, ze kterého visí dolů dva provázky, což ve mně nepříjemný pocit rozhodně vyvolává. Pan Drábek ale nic jako nepříjemný pocit nezná a je si jistý, že místo už je čisté. Proto mě vysílá samotnou dál do štoly.

Nacházím se v absolutní tmě, nevidím pana Drábka ani Martina. Jediné, co vidím, je obraz v infračervené kameře. Nedokážu odhadnout vzdálenost z bodu A do bodu B a nevidím si ani pod nohy, což je pro mě velmi frustrující. Nešikovnost je totiž moje prostřední jméno a celkem obratně zakopávám o každý kámen. Z kamery na mě koukají odlesky dvou svíček postavených na kameni.

Pokládám směrem ke klukům otázku, na kterou nepřichází žádná odpověď. Když neodpovídají ani napodruhé, otáčím se i s kamerou jejich směrem, abych zjistila, že stojí přesně tam, kde stáli. V to jsem samozřejmě celou dobu doufala – odejít odtamtud je věc, kterou bych čekala spíš sama od sebe.

Dnes tedy nepotkáváme žádné entity ani mlhoviny, nepociťuji vibrace nebo energie. Opravdu silně však pociťuji zvědavost, vyvolanou pojmy a historkami ze světa paranormálních jevů, které nám pan Drábek po celou dobu výpravy neúnavně servíruje.

Dozvídáme se o rozdílech mezi převtělenými dušemi a duchy. Zajímaví jsou rozhodně revenanti,

kteří umějí ovládat elektřinu nebo pohybovat předměty, ale bývají člověku tak trochu nebezpeční. Z příběhů mě nejvíc zasahuje ten o ženě, která jezdila každý den metrem tam a zpátky jen proto, aby nemusela být doma – měla tam tak silné elektromagnetické vlny, že se v nich nedalo žít. Z bytu se ale nakonec odstěhovala a metrem už jezdit nemusí.

ŠKOLA DUCHOLOVECTVÍ

Kdybych se prý chtěla věnovat lovení duchů doopravdy, můžu začít navštěvovat Ghost Hunter Academy, kterou pan Drábek provozuje, a zařadit se tak mezi členy jeho vyšetřovacího týmu. Naprosto otevřeně ale musím přiznat, že moje spiritualita dosahuje jenom určité úrovně a vzhledem k tomu, že akademii zatím úspěšně ukončili čtyři lidé ze čtyřiceti, existuje značně vyšší pravděpodobnost, že uspěju u SCIO testů.

Z dnešního dne si odvážím zvláštní pocit. Celý paranormální svět je opředený otázkami, na které by měl znát odpovědi jen někdo. Doufala jsem, že se některé dozvím i já, místo toho mi ale v hlavě vykvétají další. Ty už ale raději nechávám nevyřčené.

ULTIMATE FRISBEE

SPORT, PŘI KTERÉM JSOU ROZHODČÍMI SAMI HRÁČI

Sluníčko, zelená louka, parta přátel a frisbee. To evokuje pohodu a léto. Jenže stačí dát před frisbee slovíčko ultimate, a hned je z toho oficiální a na fyzičku dost náročný sport. Pohodová atmosféra, která k disku tak nějak patří, se ale z ultimate frisbee rozhodně nevytrácí.

KKdyž stojím na tréninku pražského týmu,

připadá mi to jako kombinace atletiky, power jógy a štafetového běhu. Jen si u toho navíc ještě házejí diskem. Na ultimate frisbee je nejzajímavější asi to, že tu nejsou žádní soudci ani rozhodčí. Na tom, jestli se stala chyba a co s tím, se musejí dohodnout sami hráči. Se sportem je proto asi víc než kde jinde spojený takzvaný Spirit of the Game – tedy odpovědnost za dodržování všech pravidel.

„Hráči ultimate frisbee jsou hodně free lidi. Všechno je tu hlavně o komunikaci, dohodě a argumentaci. Možná právě proto se kolem tohoto sportu pohybují

samí pohodoví lidi. Když se v týmu náhodou objeví nějaký člověk, který by nejraději za každou cenu vyhrál, vlastní tým ho umravní, aby se choval fair play,“ vysvětluje Daniel Pína, trenér a hráč týmu Poletíme a FUJ.

Výbava pro ultimate frisbee není nijak finančně náročná. Stačí vám sportovní oblečení a fotbalové kopačky, disků je na hřišti k dispozici dost. Hraje se na trávě a hřiště je označené stejně jako při americkém fotbalu. Tréninky i zápasy se dělí na dvě sezony: venkovní a halovou. Dovnitř se hráči přesouvají na přelomu října a listopadu.

LÉTA TRÉNINKU JEN TAK NEDOŽENETE

Pravidla jsou složitější, ale dají se shrnout takto: Hlavní je přihrávkami doházet disk do soupeřovy zóny. I v tomto je sport podobný americkému fotbalu. Na rozdíl od něj ale s diskem nesmíte běhat. V přihrávce spoluhráči brání soupeř. „Je to hodně běhavý sport a je super, že je nekontaktní, protože jenom tak ho můžou hrát holky a kluci dohromady. Neznám moc jiných sportů, u kterých je to možné,“ doplňuje Dan.

I když se u nás ultimate frisbee provozuje více než osmnáct let, moc známé není. Přitom vyžaduje řadu let tréninku. „Začal jsem s frisbee před čtyřmi lety, ale už nedoženu náskok těch, kteří to hrají od malička. Jako ve fotbale – když začneš hrát až ve dvaceti, nikdy nebudeš tak dobrý jako ten, kdo to hraje odmalička. Možná i v tom je problém s jeho popularitou v Česku – nedopracovali jsme se ještě k žádné juniorské lize,“ podotýká Dan.

SKAUTSKÝ SPORT

Přesto ale funguje systém turnajů tak, aby si zahrál kdokoli. Jakmile se rozhodnete pustit do ultimate frisbee za vaše město, stačí sehnat někoho, kdo rozumí pravidlům, a sestavit tým. Nedávno se konalo mistrovství Evropy, na kterém se Česko umístilo na devátém místě. A to je super úspěch. Ale pokud byste chtěli hrát ultimate frisbee profesionálně, musíte do Ameriky. V Evropě je to téměř nemožné.

Na tréninku často potkáte všechny věkové kategorie, dokonce i dvanáctileté děti. Ty jsou sice znevýhodněné výškou, dospělí je ale berou mezi sebe, aby si zahrály. Jde hlavně o férovost a o to, aby hra všechny bavila. Možná proto je ultimate frisbee tak populární mezi skauty.

„Na tenhle sport jsem přišel díky skautu,“ popisuje mi šestnáctiletý Jáchym, který se zrovna přiřítil k tribuně hřiště. „Mezi skauty dělá frisbee dost lidí, je to hodně skautský sport. Jsme totiž dost féroví, stejně jako tahle hra. A to, že není tak populární, mi na ní přijde snad jako to úplně nejlepší. Díky tomu je to hodně speciální.“

HON ZA KOLÁČOVOU FORMOU

Počátek házení placatým kulatým předmětem se datuje k roku 1871. V Connecticutu v USA tehdy bylo jedno pekařství s koláči z kulaté formy. Studenti tamních škol zjistili, že když si s ní hází, skvěle lítá. Dalších 75 let si tedy s koláčovými formami hráli.

O něco později začalo být v Americe velmi populární UFO. Stavební inspektor W. F. Morrison si dal dvě a dvě dohromady a vycítil v souvislosti mezi UFO a studentskou hrou výbornou obchodní příležitost. Formu z koláčů proto předělal na umělohmotné frisbee s názvem Pluto Platter. Asi není potřeba vysvětlovat, že uspěl a jeho vynález se těšil obrovské popularitě.

Od roku 1984 pak ve Švédsku působila Světová asociace létajícího disku (později se z ní stala neziskovka a asociace se usídlila v Coloradu), která začala sdružovat milovníky frisbee z celého světa. A nutno říct, že ultimate frisbee je jen jedna z mnoha disciplín, které si s ním můžete zahrát.

V ČR zatím najdete jenom něco kolem pětačtyřiceti aktivních týmů. V průběhu roku mezi sebou často pořádají zápasy. Protože se sportu u nás věnuje jen malé množství lidí, všichni se mezi sebou znají. Turnaje se pořádají o víkendu, takže pokud se chcete taky přidat, nemusíte mít strach, že vám to výrazně zasáhne do školní docházky nebo do práce.