Studenta 15 December 09

15. číslo prosinec/2009

zdarma

Trochu jiné brigády S Karlem Schwarzenbergem o studentech a korupci S Martou Jandovou o lásce a svádění S Bárou Špotákovou o studiu s oštěpem Spravedlivé zkoušky? Blbost!

Plakát: Studenti před 20 lety

MAGAZÍN PORTÁLU www.studenta.cz

80 % ÚSPĚCHU JE DORAZIT TAM, rádi Vás pozveme na pohovor, e-mail: jobs@vgd.cz

KAM MÁTE

PRAHA, LIBEREC MLADÁ BOLESLAV, OLOMOUC

AUDIT > DAŇOVÉ PORADENSTVÍ > VEDENÍ ÚČETNICTVÍ > ZPRACOVÁNÍ MEZD > PODNIKOVÉ A PRÁVNÍ PORADENSTVÍ > AUDIT > DAŇOVÉ PORADENSTVÍ > V BELGIE > LUCEMBURSKO > ČESKÁ REPUBLIKA > SLOVENSKÁ REPUBLIKA > MAĎARSKO > NĚMECKO > POLSKO > BELGIE > LUCEMBURSKO > ČESKÁ REPU www.vgd.eu

Tým časopisu Studenta se rozhodl odhalit veřejně své vzdělání. Jsme ochotni kdykoliv komukoliv předložit černobílé kopie našich diplomů a pracovní verze našich diplomových prací. Většina našich profesorů již bohužel nežije, jejich jména si ovšem stejně nepamatujeme. Všechny naše seminární, bakalářské, diplomové i jiné práce byly mimořádné kvality a v podstatě jen čekají na svá knižní vydání. Braňo Sedláček získal dokonce svůj titul Ph.D. na základě své výjimečně rozsáhlé maturitní slohové práce.

Editorial

Josef Šachta – šéfredaktor Partneři Studenty

Během léta jsem strávil tři týdny projížděním východního pobřeží USA. Jedna z věcí, které mě nejvíce ve Spojených státech zaujaly, byla neuvěřitelná zaměstnání některých Američanů. Nejspíše v touze po co nejvyšší zaměstnanosti vznikají profese vskutku bizarní. Poměrně brzy jsem si zvykl, že u staveb na silnicích nikdy nejsou mobilní semafory, ale dva dělníci, kteří drží a pravidelně otáčí značku s nápisy „Stop“ a „Slowly“. Dodnes přesně nechápu smysl práce paní v supermarketu, která čekala u východu a každému udělala fixem čárku na jeho účtu. Jako příjemný komfort jsem bral, že mi u kasy vkládaly potraviny do igelitky hned dvě ženy, které společně se samotnou pokladní tvořily velmi výkonné komando. V New Yorku blízko Ground Zero zase jedna paní držela řetěz, kterým střídavě uzavírala ulice, a plnila tak funkci velmi flexibilní závory. Všechny tyto zážitky však hravě překonal muž, který se živil tím, že v obchodě se sportovní výbavou držel botu. Stál prostě hned za dveřmi a hrdě svíral nejnovější model Nike. Představovali jsme si tehdy s mým kamarádem a spolucestovatelem, jak by asi vypadal rozhovor manželů. „Ahoj, tak jak v práci?“ „Hele, dneska dobrý, nebylo moc aut, takže jsem se tolik nenaběhala. Ale ten řetěz už je nějakej rezavej, budu to muset říct šéfovi. Co ty?“ „Já měl dneska skvělej den. Přivezli nový adidasky. Lehoulinký…“ Volba profese, kterou chceme v životě dělat, je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí našeho života.

Nebo také ne… spousta lidí to nijak neřeší, dělají prostě to, co je momentálně baví a naplňuje, a svá povolání berou jako zajímavé životní zkušenosti. Vždy se mi v tomto líbil životopis mého oblíbeného spisovatele Roberta Fulghuma, který pracoval jako kovboj, folkový zpěvák, barman, učitel kreslení, obchodní agent a protestantský pastor. Pak už nelze skončit jinak než psaním knížek. Konečně každá práce má své kouzlo a každý může vidět stejné místo zcela z jiné perspektivy. Za králů Ludvíků ve Francii bylo údajně prestižní moci utírat králův zadek, například.

Nové číslo Studenty je z velké části právě o nevšedních způsobech vydělávání peněz. Naše hlavní téma se týká profesí, které mohou na první pohled vzbuzovat úsměv, často se však objevují v příbězích velmi smutných. My jsme se pokusili jít jakousi střední cestou a nabídnout vám pohled do zákulisí „prací“, v nichž hlavním pracovním nástrojem je ženské tělo. „Poněkud neobvyklou práci si při studiích zvolil také Jan Tilinger, který nám vyprávěl o tom, jak stavěl školu v Himalájích.“ Pro změnu jako lesník a hospodský sám sebe někdy označuje Karel Schwarzenberg, mimořádná osobnost české politické scény.

Přeji vám klidný a poetický advent.

Mons. Josef Šachta

Obsah Brigády, které vám rodiče nepochválí Rozhovor s Martou Jandovou Fashion a design Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem Diplomka, která zlepší svět Jak se kalí v Praze, Brně a Budějovicích 22 otazníků: Michal Malátný

www.studenta.cz info@studenta.cz Vydavatel TA Promotion International, s. r. o. Žateckých 3, 140 00 Praha 4 www.studenta.cz/kontakty Ředitelé vydavatelství, inzerce Mgr. et Mgr. Tomáš Rašner, MBA (Plzeň) MUDr. Adam Kožela Asistentka vedení RNDr. Dominika Bardiovská Projektové vedení na SK PaedDr. Veronika Vighová Šéfredaktor Mons. Josef Šachta (redakce@studenta.cz) Redakce PhDr. Lucie Frydecká Rev. PaeDr. Richard Valoušek prof. Alexandra Kováčová Ing. Eva Samšuková MVDr. Michaela Raková JUDr. Pavel Prchal Mgr. Bc. Peter Kuliffay PharmDr. Petr Švihel Ing. arch. Miroslav Němý JUDr. Petra Jandová doc. Kristína Čahojová RSDr. Ondra Látal MUDr. Jiří Pešek JUDr. Ondra Chovanec, dr. h. c. prof. Petr Veselý Fotografové JUDr. Marie Bauerová PhDr. Petra Vrbíková Grafický design Housewife Jazykové korektury MgA. Igor Pejchal (CZ) MUDr. Zuzana Szakálová (SK) Inzerce JUDr. Filip Dufek (CZ) Ing. Branislav Sedláček, Ph.D.(SK) Programátoři Vedoucí kabiny Jan Sklenář PhDr. Tomáš Kocfelda Distribuce arcibiskup Petr Kubíček Ing. Daniel Súkup

str. 7 str. 14 str. 16 str. 18 str. 24 str. 40 str. 42

Copyright © 2009 TA Promotion International, s. r. o.

Studenta vychází 4krát ročně Tištěný náklad ověřuje ABC ČR, člen IF ABC Uzávěrka: 20. listopadu 2009 Distribuce: od 1. prosince 2009 Příští číslo vyjde: 1. března 2010 Registrace MK ČR E 16630

Choose Accenture for a career where the variety of opportunities and challenges allows you to make a difference every day. A place where you can develop your potential and grow professionally, working alongside talented colleagues. The only place where you can learn from our unrivalled experience, while helping our global clients achieve high performance.

If this is your idea of a typical working day, then Accenture is the place to be.

Visit accenture.cz/career

Š 2009 Accenture. All rights reserved.

You have to rise above the crowd.

Just another day at the office for a Tiger.

Média o nás strana

Michaela Ráková Pracuje pro Z1 a studuje žurnalistiku na FSV UK.

04 – 05

Média o studentech Hledá se nový Bill Gates (Calling all students: are you the next IT whiz-kid?, Bobbie Johnson: www.guardian.co.uk) Od dob, kdy se začali prosazovat Bill Gates nebo Steve Jobs, uplynula už tři desetiletí. Ale je mezi námi někdo, kdo by se jim mohl rovnat? Dodavatel IT techniky, firma XMA, vyhlásil soutěž mezi mladými, kteří v roce 2010 nastoupí na univerzitu. Vítěz dostane ceny v hodnotě tři a půl tisíce dolarů! Například příspěvek na školné, počítač nebo stipendium. Vše, co musí udělat, je natočit minutové video o sobě a své počítačové vášni.

Studenta: Příspěvek na školné? Ani sám Billionaire Bill nedostudoval...

Zkoušky smrdí (Fellow students smell your exam fear: www.newscientist.com) Studentka z düsseldorfské univerzity zkoumala své kolegy, kteří se potili před zkouškami, a došla k zajímavým výsledkům. Testovací skupině dávala přivonět k potu studentů po sportu a těch, kteří měli jít za hodinu na ústní zkoušku. Zatímco sportovci je nechávali klidnými, u vzorků jejich nervózních kolegů se jim aktivovala mozková centra, která jsou zodpovědná za emoce.

Dospěla tak k závěru, že vaši kolegové váš strach nejen cítí, ale také vás nevědomky litují.

Studenta: Tak už chápu, proč tenkrát jeden docent prohlásil u dveří: Cítím váš strach.

Studenti dokázali: Mobilní telefony můžou za dopravní zácpy (Cell Phone Users Cause Traffic: science-news.org) Vědci nadhodili hypotézu a vysokoškoláci dokázali její správnost. Řízení s mobilním telefonem u ucha opravdu způsobuje dopravní zácpy.

Test na 36 univerzitních studentech ukázal, že telefonující řidič nedokáže rychle reagovat na situace před sebou, a nehledě na to, že se častěji vybourá, také jede výrazně pomaleji.

Studenta: No, většině z nás to je zatím naštěstí úplně jedno.

Ostuda britských vysokoškoláků (Overseas students are better at English than the British, Richard Garner: www.independent.co.uk) Britští studenti dělají třikrát více chyb v gramatice než vysokoškoláci ze zámoří. Pedagog, který učí genetiku na Imperial College v Londýně, srovnal jazykové schopnosti svých svěřenců.

A nestačil se divit. Mladí Britové udělali v jeho testu více než 52 chyb, zahraniční studenti pouhých 18! Nejvíc chybovali ve správném napsání slova, shodě podmětu s přísudkem a měli problémy s interpunkcí.

Studenta: Pozor na Erasmáky!

Dva chytráci a vykopnuté dveře (Students fined over fake burglary: news.bbc.co.uk) Dva studenti z Leedsu (20 a 22 let) nahlásili na policii, že byli svědky loupeže ve svém bytě. Zloději prý ale nestihli nic ukrást, pouze vykopli dveře a pak je naši dva hrdinové zahnali.

Nicméně po vyslechnutí sousedů se ukázalo, že svědci viděli chlapce, jak si dveře vykopli sami.

Policistka z West Yorkshire to okomentovala následovně: „Myslím, že není příliš tvrdé o těchto dvou mluvit jako o naprostých idiotech za to, co udělali. Měli by to být inteligentní lidé, když studují na univerzitě.“ Studenta: A navíc dostali pokutu.

Odkazy na znění celých článků najdete na www.studenta.cz.

KAŽDY ÚTERÝ TOTO JE LOGO CLUBU PRDEL

Club Prdel / Žitná 4, Praha 2

www.ClubPrdel.cz

Téma strana

06 – 07 Brigády, které vám rodiče nepochválí Na brigádě za pokladnou nebo v knihovně možná občas sníte o práci snů, která by opravdu sypala. Co byste byli ochotni pro ni udělat? Holky, zvláště ty pohledné, mají možná výhodu, že se mohou živit prostřednictvím svého těla. Je otázka, zda se to vyplatí. Vybrali jsme čtyři erotická povolání, která studentky někdy zkouší, a pátrali, co všechno obnáší.

Přesto určitě není v tomto odvětví tolik studentek, kolik se může na první pohled zdát. Slovo „studentka“ je v erotickém byznyse podle všeho úspěšná značka; nelze věřit, že by všechny striptérky, pornoherečky či prostitutky, které si tuto atraktivní nálepku vepisují do medailonků, skutečně chodily na přednášky.

Pochybnosti máme také o Pavle, na jejíž stránky jsme při mapování speciálních studentských brigád narazili. Tato obchodnice s fetišem si zasloužila samostatný text (viz na této stránce).

Jen tak od stolu v hospodě je možné o holkách prodávajících samy sebe vtipkovat, když jsme ale mluvili s konkrétními dívkami a poznávali jejich konkrétní příběhy, moc k smíchu to nebylo. Nabízíme vám exkluzivní pohled na čtyři velmi neobvyklé brigády.

Téma, které je ve své podstatě vážné, ilustrujeme odlehčenými fotografiemi.

Lucie Frydecká Pracuje v MF DNES a studuje mediální a komunikační studia na Fakultě sociálních věd UK.

Eva Samšuková Studuje na Přírodovědecké fakultě UK.

Podnikavá Pavlínka: obchod s použitými kalhotkami Jednadvacetiletá studentka Pavla našla cestu, jak si na živobytí vydělat poněkud zvláštním, ale relativně snadným způsobem. Založila si internetové stránky, kde nabízí zákazníkům zasílání svého použitého spodního prádla. „Řekni si o jakýkoli druh. Kalhotky, tanga, komplety, noční košilky, punčošky, ponožky, podprsenky apod. Zašlu Ti vše, na co si vzpomeneš,“ píše Pavla na svém webu. Pokud tedy jde opravdu o slečnu a nikoli pouhý marketingový tah nějaké zavedené firmy.

Mimo běžné informace Pavla na svém webu zveřejňuje i intimnosti a vlastní erotické fotky. Netají se, že měla šest sexuálních partnerů, ani tím, že panenství ztratila v šestnácti letech. A ještě dříve zakusila orgasmus na školním schodišti. To poté, co se snažila zjistit, na co jsou dobré Venušiny kuličky, které našla u mámy ve skříni. V jejích textech je patrná snaha sexuálně zaujmout potenciální fetišistické zákazníky. „Uvítám také, když mi napíšeš, co všechno s mým fetišem doma provádíš. Přiznám se, že mě vzrušuje představa, jak masturbuješ do mých kalhotek, mazlíš se s nimi a myslíš přitom celou dobu na mne. Cítím se vzrušená a sexy.“ Nakolik je toto tvrzení pravdivé, ví pravděpodobně pouze ona. Na cílenou skupinu lidí ale toto tvrzení jistě působí jako magnet, ať už ho na web dal kdokoli.

V aktuální nabídce lze nalézt veškeré druhy spodního prádla. „Ke každé objednávce je možné žádat fotodokumentaci, mj. nejen jako důkaz o skutečném nošení, ale především pro potřebu uspokojení nad jednotlivými fotografiemi,“ dodává slečna.

Cena za jedny kalhotky je 300 korun včetně poštovného a balného. Na otázku, zda se jí to vyplácí, odpovídá: „Kdyby se mi to nevyplatilo, tak to nedělám. Jako každá studentka potřebuji penízky nejen na studium, ale i na zábavu.“ V případě zá-

jmu může zákazník k běžné zásilce dostat dokonce i „lákavý“ bonus v podobě použitého tampónu nebo vložky. Pavla fotografie těchto „produktů“ popisuje textem: „Chceš si také přivonět k mému použitému tampónu při mé menstruaci? Objednej si navíc tampón zdarma.“ Abychom zjistili, zda se nejedná pouze o jakousi recesi nebo třeba pomstu konkrétní osobě, rozhodli jsme jako redakce objednat si jedny kalhotky e-mailem. Dostali jsme brzkou odpověď. Dozvěděli jsme se, že Pavla své prádlo nosí 1 až 3 dny a za příplatek je ochotná ho nosit i déle. Ohledně objednání použitých vložek a tampónů logicky vždy rozhodují menstruační dny, které by byla ochotna sdělit v případě zájmu. Kalhotky za pár dní skutečně přišly.

Odkaz na Pavlínčiny stránky a článek o tom, jak probíhalo objednání a dodání jejích kalhotek, najdete na webu

Téma strana

Pavel Prchal Studuje na ČVUT.

08 – 09

Marie Bauerová Studuje Podnikohospodářskou fakultu na VŠE. fotograf Barbora Zelinská model

Eskort servis Cestující prostitutky Eskort servis kvete hlavně ve větších městech. Potenciální zákazník si vybere prostitutku na internetu, zavolá jí a ta následně přijede přímo k němu domů.

Aby nemusel Mohamed k hoře, přijde prostě hora k Mohamedovi. Na stránkách firem živících se eskortem lze nalézt mnoho dívek, které mají ve svém profilu napsaný status „studentka“. „Zdravím všechny solventní muže, kteří by se rádi odreagovali a užili si sexíčku s mladou, pěknou a zábavnou slečnou 24 let/ 166 cm/ 52 kg/ pevná prsa č. 2. Jsem prý velice něžná vzhledem i povahou, ale to neznamená, že jsem nešikovná! Naopak v postýlce jsem prý ďáblíček plný fantazie a energie,“ píše v jednom z nabízených profilů sympatická brunetka jménem Niki. Zákazníci jí volají už od rána. Je to pochopitelné, protože každý z mužů chce být ten den první, aby se nemusel cítit jako několikátý v řadě. Ceny se pohybují od 1 000 korun výše, samozřejmě závisí na druhu poskytnutých služeb. Příplatky jsou například za sex bez ochrany, anální sex nebo za takzvaný „kouř bez gumy“.

Holky se bojí pohlavních chorob, proto běžně poskytují orální sex pouze přes pánskou ochranu. Dívka si denně může eskortem vydělat více než 15 000 Kč, podle toho, kolik zákazníků denně zvládne.

O bezpečnost dívek se obvykle stará řidič, který na dívku čeká v autě před domem klienta. Tomu dívky musejí odevzdávat část výdělku, proto se velká část uchyluje k nebezpečným zakázkám na vlastní pěst.

Na internetu existuje diskusní fórum, kde se setkávají příznivci eskortu a prostituce vůbec (nazývají sami sebe norníci) a sdělují si svá doporučení a zážitky s lehkými dívkami. Diskutující se baví o dívkách a sexu, jako by to byl jen běžný druh produktu, dá se tedy předpokládat, že k holkám se budou chovat podobně. „Když ti přivezou nekvalitní zboží, okamžitě vyhodit! Eskortní firmy jsou drzý a švindlujou. Jednou mi taky přivezli před barák na objednávku holku úplně jinou, než jsem objednal. Tak jim povídám: ,Odjezd, nesmysly nezaplatím!‘“ píše uživatel fóra pod přezdívkou Epigon, jehož mottem je heslo „pravidelnou souloží život se ti prodlouží“.

Na fóru lze také nalézt recenzi dívky jménem Niki z úvodu článku. „Šikovná je, fantazie 0. Má to ráda zezadu – (…). Má cca 4 kg nadváhu, ale pěknej pohled a žádný námitky při změně polohy. (…)“ Už z tohoto příspěvku, v němž jsme navíc vynechali skutečně vulgární pasáže, je zřejmé, že psychický nápor je značný. Peníze jsou však často dostatečnou kompenzací. „Nejhorší je, že si ty holky peníze nešetří, aby změnily v budoucnu svůj život. Veškerý výdělek většinou padne na jejich vysoký životní standard, nemluvě o drogách a alkoholu,“ řekla redaktorovi Studenty jedna z dívek s vazbami na eskort.

–

Více informací o VIP Eskortu, který zaměstnává dívky z modelingu a je oblíbený hlavně v podnikatelských kruzích, se dozvíte na webu www.studenta.cz.

„Tohle téma se nepsalo snadno, ani radostně. Je hlavně o sexu a penězích, tak v čem je problém? Asi v tom, že je taky hodně o lidech a smutných příbězích. Ani tak nás nepřekvapily holky samotné – to z jejich klientů, kteří sami sebe nazývají „norníci“, jsme byli nejvíc rozhození.“

Pornoherečka Holky jsou děvky a chlapi borci. Za málo prachů Co musí udělat dívka, aby dostala vysněného porno „fleka“? „Agentury vyhledávající holky do porno průmyslu mají internetové stránky s veškerými kontakty. Holka pak jde na jakýsi pohovor,“ prozrazuje zkušenosti Julie. „Nejdřív se tě ptají, co všechno jsi ochotná při natáčení dělat – chceš holky nebo kluky, případně kolik kluků najednou a podobně. Také udělají zkušební fotky, zatím ještě ne ,natvrdo‘ s chlapem.“ Začátek je důležitý – na jeho základě si holky nebo kluky vybírají filmové produkce. „Holka, co si nechá áčko (anální sex – pozn. red.), má mnohem víc práce, holka, co to dělá tam i tam, jí dostane ještě víc,“ konstatuje Julie, „péčko je prostě sprostá věc. Ale holky by si měly dát bacha a nikdy nedělat přímo nechutný věci.“ Aby se holka dostala k lepším společnostem a dostávala exkluzivní zakázky v exotických zemích, musí mít zkušenosti. „Natáčení je dost náročný – neměla bys před scénou jíst a pak musíš hejbat zadkem, rukama a pusou najednou a režisér řve, ať to děláš pořádně a koukáš do kamery. Třeba sex na písečné pláži i docela bolí.“ V oblasti porna moc nezáleží na vzhledu. Make-up prý pomůže téměř každé slečně a točí se i scény, kdy jsou potřeba tlusté nebo staré ženské. „Hadry, co na nás vidíte ve filmech, jsou naše. Kromě drahýho latexu si musíme všechno kupovat samy, což se docela prodraží,“ vzpomíná Julie. I porno průmysl ovlivnila ekonomická krize a éra internetového stahování, takže začátečnice mohou za jednu scénu vydělat třeba dvě stě eur, což je o hodně míň než dřív. Cena ale může postupně stoupat. Přivydělat se dá i rozdáváním podpisů na porno festivalech nebo striptýzem. Natáčení se samozřejmě promítá i do vztahů. „Je těžké najít si kluka, ale vtipný je, když i on točí. Můj přítel si jednou nechal píchnout speciální injekci, aby jeho chlouba vydržela natáčení pětihodinové scény. Ovšem zůstal mu stát i několik hodin poté.

Museli jsme na pohotovost, nechat mu odsát krev.“ Stíhají holky vedle takové práce studovat? „Většinou ne – jsou líné a hloupé.

Přijdou k penězům a přestanou myslet na budoucnost,“ odpověděla Julie, která naštěstí se vzděláním nesekla. Při dlouhém cestování pročítala poznámky z matiky a učila se na maturitu. Teď studuje vysokou a s pornem skončila: „Vydělávat si točením porna bych určitě nikomu nedoporučila. Za ty prachy to nestojí. Já toho teď lituju. Navíc holky z porna jsou považovány za kurvy – oproti klukům, který každej vidí jako ty největší borce.“

≈

Neveselý příběh třiadvacetileté Julie, která se k pornoherectví dostala v brzkém věku a za nepříjemných okolností, najdete na www.studenta.cz.

Téma strana

10 – 11 Erotický videochat Hodně demokratická svlékačka Říkají si modelky. A firmy, které nabízejí erotický videochat jako přivýdělek, často mají modeling nějakým způsobem v názvu. Do jisté míry je to opravdu podobné: holky se nechávají očumovat a mají za to peníze. Ne zrovna malé.

Jedna brněnská agentura nabízí pětistovku jako paušál za šestihodinovou směnu, přičemž za tuto dobu se dívka ani nemusí pořádně svléknout. Stačí, když se bude válet polonahá na posteli a špulit se do kamery. Občas něco naťuká na klávesnici, ale nemusí to být nic moc chytřejšího než yeah, babe. Ty opravdu velké peníze se vydělávají jinak.

Pokud dívka zákazníka zaujme, vezme si ji s sebou do private roomu. Nejčastěji ji vyzve k masturbaci, běžné jsou různé erotické pomůcky. Holky na videochatech umějí uspokojit i fetišisty a milovníky análního sexu.

Jejich hlavním úkolem ale zdaleka není doprovodit svými pohyby a sténáním zákazníka k orgasmu. Naopak – ta, která by byla hodně horlivá a zvládla by to rychle, by měla v porovnání s pomalejšími kolegyněmi neradostnou cifru na výplatní pásce. Důležité je klienta zaujmout a udržet ho co nejdéle koukat na „představení“. V zahraničí je částka, kterou voyeuři zaplatí za pár minut vizuální rozkoše, zhruba třicet dolarů. Podle holek živících se erotickým videochatem se dá celkem lehce se zákazníky manipulovat, takže základní částka se může několikrát násobit. Klienti jsou různí, někteří rozkazují a holku „polohují“, jiní se spoléhají na fantazii vybrané modelky a nechají ji dělat, co se jí líbí.

Platí přitom, že na začátku by měla každá zájemkyně o tuto práci vyplnit dotazník, do čeho je ochotná jít. Ty konzervativnější si vystačí samy, jiné se vrhnou na lesbickou show, někde je možný také live sex. Minimálním požadavkem je svléknutí se.

Brněnská agentura se kasá, že dívkám jde do kapsy až 80 procent výdělku.

U jiných agentur je výhodné, že peníze vyplácejí každých čtrnáct dnů. Možné jsou i další přivýdělky. Některé firmy platí za to (dost štědře – prý dva tisíce), že na chat přivedete svoji kamarádku. Takový lovec nebo lovkyně „talentů“ tak mají příjem docela zajištěný.

Věková hranice pro tuto formu prodeje těla je samozřejmě osmnáct let. Dá se říct, že jde o velmi demokratické povolání. Dívka nemusí být nijak zvlášť hezká, ani štíhlá. Každý zákazník má jiný vkus, to je jedno vysvětlení. To druhé je, že diváci videochatů nejsou až tak nároční na to, kdo před nimi na obrazovce roztáhne nohy. Ženy po třicítce už zřejmě o moc práce na tomto poli nezavadí, ale výjimky se mohou najít.

Vysílá se streamově, agentury by neměly záznamy uchovávat. Další pojistkou je slib, že české holky mohou sledovat jen zájemci ze zahraničních stránek, takže by se nemělo stát, že dojde k oboustrannému trapasu, kdy na sebe narazí otec s dcerou. Zapotřebí jsou proto cizí jazyky, ale jen na nízkem ševelu, na výkřiky typu „Oh, my pussy“ nebo „I am hot“ není třeba mít First Certficate…

≠

zahraj si piškvorky...

Striptérka Je libo chlípnou zdravotní sestru?

Umění nebo nakročení k prostituci? Na striptýz se názory liší. „Mám ráda tanec, svoje tělo a peníze,“ vyjmenovává pětadvacetiletá Martina, původně holka z malé moravské vesnice, důvody, které ji k provozování erotického tance přivedly. Pojmenovala tak zároveň vlastnosti dobré striptérky, ani jedna z těchto „lásek“ by u holky živící se svlékáním neměla chybět.

Martina první práci získala přes kamarádku, a to už na gymplu, záhy poté, co oslavila osmnáctiny. Teď, už coby svlékací matadorka, je přesvědčená, že kluby i agentury mladé holky šidí: dávají jim méně než starším kolegyním. Tehdy byla ráda za všechno; coby maturantka držela poprvé v ruce dvoutisícovku – a nebyl to špatný pocit.

Striptýz se zdá jako dobrá brigáda, ale zkušené harcovnice radí, aby jej holky provozovaly hodně daleko od svého bydliště, pokud takto pracují tajně.

I zmiňovaná Martina jezdila do Brna, kde snáze splynula s anonymním davem. A stejně se jí stalo, že narazila na svého vzdáleného příbuzného, který šel za svědka chlapíkovi, jemuž kamarádi při loučení se svobodou koupili, zcela neotřele, striptýz. „Byl to záchranář, takže já jsem na sobě měla kostým zvrhlé sestřičky. A on mi řekl – Ahoj sestřičko, vlastně sestřenko,“ popisuje striptérka Martina setkání s příbuzným. Loučení se svobodou už Martina absolvovala desítky, je to jedna z nejčastějších příležitostí, kdy striptérky vylezou ze zakouřených klubů mezi počestný lid.

Zmiňovaná dívka asi není nejlepší příklad brigádnice. Nikdy se neživila jinak a občasná brigáda na gymplu se přehoupla v stále častější vystupování v době, kdy se pokoušela studovat vysokou školu. A teď má striptýz jako full-time job.

Ty dobré se podle ní uživí snadno. Šeptanda funguje skvěle, a když holku někdo doporučí známému, je to nejlepší reklama. Striptérky si mohou samy rozhodnout, zda a kam až na sebe nechají sahat. Jsou holky, jimž běžně splývá striptýz a prostituce, ale také takové, které berou tanec spojený s odhazováním šatů jako specifické umění a snaží se ho pořád a pořád zdokonalovat.

¬

www.studenta.cz Portál pro studenty v Česku.

Jsme studenti, známe studenty, vytváříme pro ně portál Studenta.cz.

Od spuštění portálu Studenta.cz 6. října 2009 naši redaktoři mimo jiné: navštívili squat v truhlářské a mluvili s mluvčí squatterů. odhalili zvláštní způsob, jímž šlo získat body k zápočtu na čzu (a dosáhli změny). popili pivo se závišem a zeptali se ho, kolik měl žen. navštívili festival studentských filmů v písku. mluvili se studentem, který spustil kauzu na plzeňské právnické fakultě. účastnili se tiskové konference václava havla. zkoumali nevěru, sex o zkouškovém, vztah čechů k romům a další fenomény… …a o všem napsali na www.studenta.cz --Každé druhé pondělí přinášíme sloupek Lucky Frydecké Love and Fucking.

--Každý týden otevíráme Téma týdne. Každé z nich zatím vyvolalo diskusi, kterou je zajímavé číst.

--Vždy v pondělí a ve středu přinášíme nové články na dané téma.

--Studentský deníček Petra a Jirky: příběhy, které mají ke čtenářskému deníku daleko.

--Každý den v rubrice TOP DNE doporučujeme tu nejlepší akci v Praze, Brně a Zlíně.

--Přehled všech zajímavých akcí pro studenty v rubrice Tipy a akce.

--Každý den nový článek.

--Naše články nejsou pro každého. Naše články jsou pro vás.

Soutěž pro fanoušky Studenty!

vyhraj 15x500 Kč

na libovolný nákup ve známém internetovém obchodě www.vltava.cz!

Jak na to?

Stačí se stát fanouškem Studenty na Facebooku (www.facebook.com /studenta.cz) a sledovat dění.

Poukazy rozdáváme každý týden

Dárková poukázka na Freerolly Studenta Ti ve spolupráci s UNIpoker.cz, UNIpoker.sk a Českým pokerem na Facebooku přináší možnost zahrát si 2x zcela zdarma o reálné peníze.

Stačí se pouze stát fanouškem stránky “Český poker” na Facebooku, kde bude hodinu před turnajem zveřeněno info k připojení.

Vstupní hesla do freerollů:

Partneři:

Ne 13.12., 19:30, 100$

Ne 27.12., 19:30, 100$

B97DA24C

Z62BC91A

UNIpoker.cz

Český poker

y ll o er e Fr

$ 0 20

Kultura strana

14 – 15

Josef Šachta Pracuje pro Studentu, studuje práva a mediální studia na UK. Marta Jandová se často definuje jako rockerka. Na rozhovor přiběhla ze svého bytu nenalíčená, asi ještě rozespalá, v pletené čepici. Neřekl jsem jí, že dorazím s fotografem.

I tak jí to ale slušelo, ke kráse evidentně nepotřebuje

vizážisty. Dovolila nám udělat několik fotografií, ale pod podmínkou, že je před uveřejněním schválí. Schválila jedinou. Inu, i rockerka chce vypadat na fotkách hezky.

„Ženy jsou ve vztazích radikálnější, muži jsou víc srabi!“ říká Marta Jandová v rozhovoru o lásce, slávě, facebooku a svádění Termín rozhovoru jsme museli třikrát změnit. Marta Jandová je v poslední době hodně vytížená, žije v Česku, pracuje v Německu a na Slovensku. Do toho se stala v poslední době kořistí bulváru, a tak na svých cestách většinou není sama. Nakonec jsme se setkali v kavárně ve Vinohradské ulici v sobotu ráno.

Máme dobu Facebooku, generace současných mladých lidí je označována jako facebookovská. O setkání s vámi soutěží muži pomocí blogů. Co si myslíte o seznamování přes internet?

Já znám několik párů, které se tak seznámily.

Osobně bych ale měla strach, protože potřebuju člověka poznat i jinak než přes chatování, kde je člověk v anonymitě, může ze sebe dělat někoho jiného, pak ho člověk vidí a… Ten obraz, který si uděláme jen z psaní, je hrozně zkreslený. Proto si myslím, že je i nezdravé, když si zamilovaní píšou jen esemesky a nezavolají si. Esemesky mají být jen rychlé předání informací, člověk neslyší hlas, tón, intenzitu, spoustu věcí si může vyložit jinak. To se stává i při chatování, člověk si o druhém vytvoří nějaký obrázek, a pak je všechno jinak. K zamilování je třeba vidět obličej, výraz, slyšet tón hlasu.

Co komunitní servery? Chytly vás?

Ale jo. Já jsem si kdysi založila MySpace, ale neměla jsem nervy si to pořád udržovat a prolejzat ty lidi, koho chci za kamarády, a tak. Facebook se mi líbí stokrát víc, mám pocit, že je daleko přehlednější. Dřív mě třeba hrozně bavilo, že jsem někde něco vyfotila mobilem a hned to poslala na internet. Měla jsem tam asi tři sta přátel, z nichž 250 znám osobně a 50 jsou kamarádi kamarádů,

které znám od vidění. Teď mám ale asi 1 500 žádostí o skamarádění a vůbec nevím, jak to mám vyřešit. Pro mě to byl fakt prostředek pro komunikaci s kamarády, abych jim mohla ukázat fotku: „Podívej, tady piju matonku, tady jsem v paláci…,“ a nedělat si starosti, že se pak moje fotky objeví v Blesku nebo v novinách. Takže jsem přemýšlela, že si své kamarády vymažu a udělám si pro ně druhý profil. Já už mám totiž taky jeden tajný profil (úsměv).

Je vaše současná popularita v České republice srovnatelná s popularitou v Německu?

Tady je ta popularita daleko větší. Když jste dvakrát týdně v televizi, tak vás zná každej. My jsme v Německu byli známí především v rockové generaci. Řekla bych, že ta nová generace dvanáctiletých nás už zase moc nezná. Často o sobě prohlašujete, že jste rockerka. Co to vlastně je „rockerka“? Jak se pozná?

Nejprve řeknu, co já nejsem. Nechlastám tak hrozně… samozřejmě si občas ráda dám, třeba víno, to jsme občas s kámoškou schopné zlikvidovat i pár flašek, nefetuju, neužívám si s fanoušky. Já potřebuju harmonii, klid. Teď, jak mám hodně práce, tak obzvlášť. Přijdu domů a třeba pět hodin žehlím a koukám se na něja-

kej debilní americkej film. Taky mi není všechno jedno, nechodím s roztrhanýma punčocháčema a neřvu na lidi: „Héj, co chceš, jdi do prdele…!“ (smích) To ne. Rockerka jsem spíš tím, řekla bych, že si ráda obleču svetr a tenisky a jdu třeba na rande do parku s flaškou vína. Jsem nekomplikovaná. Samozřejmě jsem tedy komplikovaná jako ženská, ale pracovně třeba vůbec, jsem na všechno zvyklá. Mám jiné názory na život, 15 let jsem strávila s klukama v kapele, kde nebyla žádná jiná žena, objeli jsme všechny fesťáky ve střední Evropě. Jsem otrkaná životem, zkušenostmi, s kapelou jsme odehráli tisíc koncertů.

Tím jsem rockerka. Nejsem taková ta uhlazená, krásná, věčně namalovaná slečna.

Víte, co obdivuji? Jak jste po rozchodu dokázala vydržet v kapele se svým bývalým partnerem?

Já jsem s ním tehdy pracovala už pět let na budování naší kapely a už se všechno začínalo rýsovat. Konečně jen rok poté jsme podepsali naši největší smlouvu. A já si tenkrát říkala: a to mám teď z žalu odejít, vrátit se zpátky do Čech a zahodit pět let práce. To jsem zbytečně chodila uklízet a mýt záchody cizím lidem. Řekla jsem si: „Ne!“ To přežiju. Bylo to hodně těžký, ale asi se projevil beran ve mně. Když se mi něco nelíbí, tak si třeba odejdu na záchod poplakat, ale pak se vrátím a „Jedem!“ On si ji vodil s sebou na všechny naše

Marta Jandová (13. 4. 1974) Před letošní Česko Slovenskou SuperStar ji u nás znal jen málokdo. Dnes je díky pořadu natolik populární, že dvacet vybraných mužů soupeří na webových stránkách televize Nova o možnost jít s ní na večeři. Dcera frontmana skupiny Olympic Petra Jandy se však proslavila nejprve v Německu, kde působila s rockovou skupinou Die

koncerty, pak s námi dokonce jezdila a prodávala trička. Tak jsem za ní po třech měsících zašla, podala jí ruku a řekla: „Pojď si sednout, nemá to smysl.“ My jsme tehdy byli mladí. Možná bych to dnes řešila trochu jinak, možná bych víc bojovala, ale já jsem tehdy řekla, že víc bojovat nemůžu, protože my jsme spolu zažili pět nejhorších let, kdy jsme tvrdě bojovali, hráli za pizzu, kdy jsme v pěti spali ve starým mercedesu. Hlavní kapela koncertu přijela luxusním autobusem a ráno se na nás chodila koukat, jestli vůbec ještě žijeme.

Ale samozřejmě nás přes zapařený okna ani neviděli. Byli jsme pořád spolu, dennodenně.

A on se najednou zamiloval do holky, kterou málo vídá, která ho nějak nově okouzlila. Bylo mi jasný, že mám málo šancí, aby se ke mně vrátil.

On jí samozřejmě řekl, že se už rozvádíme, proto do toho šla. Teď s ní už dávno nechodí a my jsme pořád kamarádky. Říkáte, že Thorsten potřeboval už někoho nového. Cítila jste to taky tak, nebo to ženy mají jinak?

Ale ano, mají. Já jsem se během vztahu s Thorstenem taky zamilovala platonicky do jednoho člověka, nějakého Angličana, kterého jsem viděla jednu hodinu, a pak už ho nikdy nespatřila. Byla jsem na nějakém koncertu, kde on dělal zvuk… Takové věci se prostě stávají, že si člověk řekne: Ježiš, ten je zajímavej. Ale na tom nejde

Happy. Tu založila společně se svým partnerem Thorstenem Mewesem, s nímž se v roce 1998 rozvedla, avšak jejich hudební spolupráce pokračuje. Minulý rok se rozešla po pěti letech s popovým zpěvákem Sashou.

Vrátila se do České republiky, kde začala zpívat v muzikálu Mona Lisa – nejprve dostala roli sestry hlavní

postavit nový vztah. To se stane každému, že občas ujede, většinou ale jenom v mysli. Pak si uvědomí, že doma to má tisíckrát lepší. Jsme lidi a bohužel nejsme monogamní.

A v tom je nějaký rozdíl mezi muži a ženami?

No řekla bych, že emancipace už docela pokročila (úsměv). Záleží také, jaká je situace doma, pokud má žena dvě děti, nepracuje, vydělává manžel, tak je samozřejmě těžké ho opustit, být vyhozená na ulici se dvěma dětmi a malými alimenty. Kdo rodinu nemá, opouští jednodušeji a rychleji. Já si myslím, že muži se většinou rozvádět nechtějí. Když se zamiluje žena, tak je průser, pálí mosty. Když se muž zamiluje, tak se to bojí říct manželce a po nějaké době nový vztah skončí, a ten muž se pokorně vrátí k manželce, která si toho třeba ani nevšimla.

Tak je to aspoň ve většině případů, které já zažila ve svém okolí.

Kluci si chodili za jinýma a ve chvíli, kdy jim ta milenka řekla: „Kdy se konečně rozvedeš?“, tak to ukončili, protože jim ta holka začala lézt na nervy. Ženy jsou radikálnější, muži jsou v tomto víc srabi. Což je možná dobře, protože se díky tomu tolik rodin neodlučuje.

Jste nejznámější česká žena, o kterou muži veřejně soutěží.

hrdinky Margerity Amadori. Po odchodu Ivety Bartošové hraje i Monu Lisu. Má tři tetování: květinu, kterou si sama navrhla, slunce a na pravém lýtku aztécké slunce. V nedávné době se stala hlavní postavou bulvárních zpráv kvůli svému vztahu s Viktorem Mrázem.

Čím vás muži dokážou okouzlit?

Určitě mě neokouzlí tím, že začne vypočítávat, kolik má domů, jaké má auta, kolik mi koupí briliantů a že mu musím říct tisíckrát „Miluji tě!“ To mě neokouzlí vůbec. Ani nemám vyhraněný typ muže. Chodila jsem s různými, měla jsem blonďatýho, tmavýho, hubenýho, tlustýho, měla jsem mladýho i staršího. Musím si s ním dobře popovídat, ráda se dívat do jeho očí a cítit se jistě.

Když mě ten člověk vezme do náručí, tak by vedle mě mohla explodovat atomová bomba, a mně se nic nestane. Takový pocit to musí být. A musí mi vonět, to je strašně důležitý. Každý člověk má svou vůni.

Je ve svádění nějaký rozdíl mezi Čechy a Němci? Češi na to jdou rychleji, ale jsou přeci jen romantičtější. Já jsem nikdy nedostala tolik kytek jako tady. Jsou romantičtější, ale hrubší. Němci jsou míň romantičtí, ale jdou na to pomaleji.

A jak je to s tou láskou k Martinu Chodúrovi?

On je strašný introvert, člověk s ním nemůže vést žádné dlouhé rozhovory. Já ho ale miluju za to, jak celkově vystupuje.

Josef Šachta foto: Pavel Kadlec

Fashion strana

Housewife Tři smradi, co hodnotí tuhle stránku a řeší grafiku Studenty.

16 – 17

Kamarádka mi povídala, že v 0,3 l Coca-Coly je šest kostek cukru. Tahle kočka má v sobě zákonitě nejmíň dvacet kostek a stejně se tváří kysele.

Ta cola už asi není, co bývala.

Spláchnout to vodou z hajzlu, je dobrá cesta k lepší náladě.

Jinak paraple doporučujem určitě skládací, tohle snese akorát obchoďák od Coca-Coly nebo Amelie z Montmartru.

Učebnice filozofie jasné plus, tím řekneš vše.

Kdybych měl v 80. letech krizi středního věku a pracoval jako inža v chemoprojektu, úrčitě by v protějším kanclu pracovala slovenská femme fatale a vypadala takhle. Obyčejná holka, krásný tmavý oči a díky tomu, že si tu fotku můžem hodně přiblížit, s krásnou pihou nad horním rtem.

U takový holky je úplně jedno, co má na sobě.

No tady je to městsky správně, asi. Všechny now věci dohromady. Cardigen, taška s texturou jak potahy po babičce, kalhoty a boty taky ve správným pořadí nasazený.

Jen tam nějak nejde cítit ten názor. Tihle naši Mods totiž často pláčou spíš u Superstar než smíchy u Mighty Boosh.

Tady se jako první jasně nabídne otázka: Pravá, nebo falešná? Jako chroničtí pesimisté myslíme falešná. Téhle tašce by Michael Gorbačov tvář nepropůjčil. Modrá i šatek, proč ne? Třeba je to fakt dcera nějakého ruského oligarchy.

Jen botek je škoda, ale chápem. Taky máme podobné, stejně nudné a zaprášené...

Kdo by to pořád čistil.

Kachny rozdávají notebooky, iPhony i volné SMSky. Stačí si dobít kredit!

Abyste získali nějakou cenu, musíte pro to zpravidla něco udělat. Zodpovědět správně soutěžní otázku, být nejrychlejší, nejvtipnější, nejnadanější, nejhezčí nebo ideálně vše dohromady. Bez práce prostě nejsou koláče, jak tvrdí známé pořekadlo. To ale naštěstí neplatí všude. O2 vás odmění jen tak. Stačí, když budete dělat to, co děláte běžně, pouze s tím rozdílem, že kdykoliv dobijete svůj kredit, vyhráváte. Ve hře jsou televize, notebooky, mobilní telefony, fotoaparáty, nebo poukázky na zboží a zážitky. S prázdnou ale neodejdete,

Mýlka fotografa, nebo nahrávka na smeč? Tohle nemá cenu ani řešit. Možná že chtěli vyfotit tu figurínu vzadu a chlapík tam náhodou stál, protože ho nákupy nebaví a vždy na přítelkyni čeká venku. Možná i kvůli tomu má na sobě oblečení na hory, aby ty dlouhý hodiny, než si kočka vybere, vydržel bez následný chřipky.

Klasická uniforma studentstva, předražený supr-kvalitní hadry do Tater a adidy...

Samozřejmě ty nejnudnější, co v masovým sportu koupíš.

Klasička no, tohle můžeš kritizovat do padnutí, ale taky uznat, že to je běžná konfekce, kterou nosí kažký, kdo není magor do sekáčů nebo nevydělává velký prachy.

Taková ta fan všetkých nounejmistou a iných homosexuálných kapiel.))))

ani když na některou z věcných cen nedosáhnete.

Automaticky získáváte bezplatné volání, SMSky či MMSky nebo surfování v mobilu zdarma. Po dobití kreditu vložte na www.odmenazadobiti.cz kód z SMS a můžete ve virtuálním rybníku lovit kachnu s vaší cenou. A to není vše. Pokud zodpovíte správně soutěžní otázku, můžete vyhrát dovolenou za 100 000 korun, kterou si sami vyberete. Tak co to bude? Thajsko? Jižní Amerika? Austrálie? Mimochodem, nepotřebujete si dobít kredit?

Podobný případ jako slečna vlevo. Odvážnější, rafinovanější by to chtělo. Tohle jsou davový záležitosti. Takový hezký holce to odpustíš, stejně by nikdy nechodila s loosery našeho formátu a Robert z posilovny v růžovým triku Lacoste to vezme celý...

Fajn no, znáte scénku kunsthistorik ze seriálu Malý pitaval ve velkém městě?

Hlavní roli padoucha v tomhle díle hraje Jirka Bartoška (dá se najít na YouTube). Tak tohle by mohl být on v roce 2009. C se čte v italštině jako Č...

Rozhovor

Josef Šachta, Tomáš Rašner, Adam Kožela Rozhovor s panem senátorem probíhal v jeho kanceláři v Bělohorské ulici v Praze. Původně měl trvat dvacet minut, ale nakonec nám věnoval téměř dvakrát tolik času. Bylo vidět, že práce má v současné době opravdu hodně. Přesto stihl být vtipný a ve svých odpovědích nešetřil bonmoty a přirovnáními. Na stole leželo několik dýmek.

strana

18 – 19 Byl jsem mizerný student ***** Říká v rozhovoru pro Studentu Karel Schwarzenberg, který nám také prozradil, koho by vzal s sebou na opuštěný ostrov a jak se dělí v Rakousku úplatky. *****

Jak se Vám osvědčila volební kampaň postavená zejména na debatách s voliči v hospodách?

Víte, v každé hospodě je to trochu jiné. Nicméně, pro mě je zajímavé, když to porovnám se svou volební kampaní do senátu. Tehdy jsem si řekl, že nikoho už dnes nezajímají nějaké proslovy politiků, politik musí za lidmi tam, kam oni sami chodí. Teď to tedy důsledně dodržujeme.

Za těch pět let, které uplynuly mezi těmi dvěma kampaněmi, se lidé a zvláště studenti pozvolna zpolitizovali. Dříve bylo méně politických otázek, teď jich je většina. Někdy jsou velice zajímavé a pro mě podnětné, někdy se ptají na aktuální politické záležitosti. Mám dojem, že se naplňuje, co jsem očekával. Po dvaceti letech tady generace, která měla zájem hlavně vyjet do ciziny a vydělávat peníze, pomalu odchází a nová generace se naopak politizuje. Otázek v hospodách je daleko víc, chodí více mladých lidí než v době mé senátní kampaně. Zajímavé také je, že, jak chodíme po různých částech města, mám příležitost pohovořit s lidmi, kteří do hospod normálně chodí, ale na politický mítink by nikdy nepřišli.

Díky Facebooku a internetu jezdí také lidé z celé republiky, třeba až z Moravy.  Můžete porovnat politickou angažovanost studentů a mladých lidí u nás a v Rakousku? Zvláště s přihlédnutím k aktuálním událostem na rakouských vysokých školách?

Já už bohužel student v Rakousku a Německu nejsem. Pamatuji si ale, že koncem padesátých a během šedesátých let tam bylo studentské prostředí výrazně levicové. Probíhala politická a sexuální revoluce. Koncem šedesátých let bylo slavné heslo: Wer zweimal mit derselben pennt, gehört schon zum Establishment (Kdo spal dvakrát s tou samou, patří už k establishmentu, pozn. red.).  Co si o rakouských demonstracích myslíte? Je něco podobného možné i u nás?

My jsme nyní na začátku vývoje. U nás to naladění není levicové, ale nedivil bych se, kdyby se to u nás stalo taky. Demonstrace se vždycky děje proti establishmentu. Ten v Rakousku je

nyní spíše pravicový. My jsme si zažili komunismus a také jeden kromobyčejný zážitek. Po odchodu zkorumpované ODS z vlády ji nahradila sociální demokracie a ta se zkorumpovala ještě víc. Takže u nás nejde o pravici ani levici, ale o něco jiného.  Nejde v Rakousku o tzv. krizi blahobytu?

Oba naše národy jsou si velmi podobné. Já vždycky říkám, že jsme jeden národ o dvou jazycích.

Bohužel jsme si podobní i v nešvarech. Zoufale jsme zanedbali investici do vědy a výzkumu, u nás ještě trochu víc než v Rakousku. U nás jsou navíc ještě ty strašlivé kauzy, jako je ta na plzeňských právech. Dokonce se nyní zdá, že na jiných vysokých školách se děly podobné věci.

V Rakousku to není tak hrozné, ale všechno tam ustrnulo a studenti mají pocit, že by se to mělo trochu pohnout. Ale je pravda, že českým studentům musí jejich požadavky připadat trochu přehnané.  Nemáte pocit, že za současného stavu politiky u nás nefunguje vlastně ani princip vlády a opozice, protože o těch nejhorších věcech vědí politici z obou táborů a nic neřeknou?

Ta jakoby koaliční spolupráce, když jde o prachy, funguje i jinde. Podívejme se na mapu.

Když zapíchnu kružítko v Praze nebo ve Vídni, tak na jedné straně máme sice Norsko, Švédsko a Finsko, ale když kružítkem otočím, tak jsem na druhém konci v Rumunsku, v Turecku a tak dále. My jsme prostě uprostřed, co se týče nadání, životního stylu i korupce. Je blbost říkat, že patříme k západní Evropě, nepohnuli jsme se ani o milimetr, jsme střední Evropa. Každý rozumný, inteligentní korupčník, když jde o velkou zakázku, podělí také velkou opoziční stranu nebo druhou velkou stranu ve velké koalici.

Například v Rakousku každý věděl, že zakázky ministerstva obrany šly ve prospěch lidovcům, ovšem s výjimkou letectva. Tam po desetiletí rakouská armáda kupovala švédská letadla, ve Švédsku vládla sociální demokracie, takže prachy šly rakouské sociální demokracii. Vnitro šlo také celé socanům, mimo zakázky na četnictvo.

Prahu ovládala koalice ODS a sociální demo-

Karel Schwarzenberg (10. 12. 1937) Jeho plné jméno Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Fridrich Antonius Wratislaw Mena asi nikomu nic neřekne, napoví až jeho příjmení – von Schwarzenberg. Býval vedoucím Kanceláře prezidenta Václava Havla nebo ministrem zahraničních věcí.

V současnosti je senátorem za Prahu 6. Spolu s Miroslavem Kalouskem založil novou pravicovou stranu TOP 09 a stal se její

kracie, tehdy pod vedením Koukala a Paroubka, a proto taky žádný veliký pražský skandál nikdy nepraskl, protože tam šlo o společný zájem, dobře si to rozdělili a kostlivci zůstali zamknutí ve skříni. Tak to prostě je. Velké koalice vedou ještě více k tomu propletení, proto nejsem jejich přívrženec. Ty fungují jen výjimečně, třeba v Rakousku po druhé světové válce, kde šlo ale o mimořádnou situaci. Jinak to vede k bídným výsledkům.  Máme nějakou naději na zlepšení?

Víte, u nás šli do politiky lidi, kteří byli vychováni ve starém režimu. Já si pamatuju, jak jsem se zděsil, když jsem nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky a uvědomil si, že poslední člověk, který maturoval ve svobodě, už v roce 1989 odešel do důchodu. Tím trpíme dodnes a s tím musíme žít. Nacismus v Rakousku byl 7 let, v Německu 12 let a ještě v 50. a 60. letech byl ten smrad z něj pořád cítit. U nás to období trvalo 50 let, od roku 1939 do roku 1989. Ten smrad je prostě pořád ve zdech. Kdo někdy přestavil chlívek v chalupu, tak ví, jak dlouho to vydrží v těch zdech. Strašně moc musíme pracovat. Je teď jen na nás, abychom to změnili.  Co říkáte mládežnickým politickým organizacím? Má nějakou i TOP 09?

My ještě žádnou nemáme. Já s nimi přišel do styku velmi málo. Jediná organizace, co znám, jsou Mladí konzervativci, což je taková radikálnější odnož ODS. Ale nevšiml jsem si, že by z mládežnických organizací vyšly nějaké pozoruhodné iniciativy, že by prokázaly samostatnost, přednesly nějaké vize. Přitom dříve ty mládežnické organizace často hnaly své strany před sebou.  V minulém čísle našeho časopisu jsme psali o tom, jak je vaše strana populární mezi studenty.

Jak jde dohromady konzervativní strana a studenti?

Pokud bychom chápali konzervativní stranu jako od slova konzerva, tak to dohromady nejde. Já to vidím tak, že konzervativní strana je postavena na určitých zásadách, ale je otevřená inovacím, ať už jde o školství či jiné oblasti. Pak to slučitelné je. Nejde o to zachovat staré pořádky

a nehnout se. Naopak být otevření všemu. Vycházíme z judaisticko-křesťanské tradice, chcete-li Desatera, ale je nám naprosto jasné, že tento stát potřebuje hlubokou reformu. Problém je, že strany u nás neodpovídají tomu, co o sobě tvrdí.

Jen komunisté to vlastně dodržují. Lidové straně se nepodařilo, co chtěl předseda Lux, rozšířit se, ale naopak je to strana poněkud omezeného zaměření. ODS tvrdí, že je pravicová strana, ale je tam všechno dohromady, nejblíže má ve skutečnosti ke starým národním socialistům. Občas k Benešovi, občas ke Stříbrnému. Ona nebyla nikdy vyloženě pravicová, což dokazuje například postoj k restitucím, útoky na ústavní soud a jiné. Vždycky měla i ten populistický levicový rys. A sociální demokracie? Něco vám řeknu.

Když zemřel Zdeněk Mlynář, tak za mnou po pohřbu přišel tehdejší poslanec sociální demokracie Wagner a ptal se, co říkám jeho straně. Odpověděl jsem: Víte, vybudovat sociální demokracii bez sociálních demokratů bude jistá potíž. Souhlasil. V sociální demokracii byli ve velké míře bývalí komouši, kteří se jenom rychle převlékli. Pak tam byli tací, kteří viděli, že jedno křídlo je obsazené a že musí najít jiné. Zeman viděl, že jedno obsadil kolega z prognosťáku Klaus, tak se ujal sociální demokracie. Jediný člověk, který držel sociálně demokratickou tradici a kterého pro jistotu hned na počátku vyhodili, byl Rudolf Battěk.  Jaký jste byl student?

Já jsem byl mizerný student, přiznávám, na gymnáziu jsem byl špatnej. Maturitu jsem konečně dotáhl na podzim, a to ještě s odřenýma ušima. Ani jedno vysokoškolské studium jsem nedokončil.  A co chování?

Chování ještě ušlo. Nesmíte zapomínat, že tehdy byly ještě mnohem přísnější mravy. Seděli jsme ve škamnách, která ctihodně pocházela ještě z doby mocnářství.  Klesá dnes úroveň mravnosti?

Rozhodující zlom byla šedesátá a sedmdesátá léta. Uvolňování mravů samozřejmě probíhá, v něčem je to pozitivní, například odpadly určité předsudky, v něčem je to blbé. Co ale vidím jako závažný problém současné doby, je něco jiného.

hlavní mediální tváří. Žije střídavě ve Švýcarsku, v Bavorsku, ve Vídni a v Česku. Do kolonky povolání uvádí často lesník nebo hostinský. Označuje se za Středoevropana se švýcarským pasem. Mezi jeho záliby patří politika, staré a nové umění a zvláště moderní architektura.

My jsme úspěšně od šedesátých let odbourávali veškerá tabu, sociální, náboženské, sexuální a jiné. Všechny jsme úspěšně zrušili. Zůstalo jediné, které poměrně ještě platí, a to je šoa.

Výsledkem toho je, že spousta těch blbějších mladých lidí, kteří mají potřebu se bouřit, už nemají proti čemu. Všechny dveře jsou otevřené a vykopnout otevřené dveře nelze. Tudíž ti holohlaví pitomci používají symboly SS a podobné voloviny, aniž by tušili, o co jde, a věděli, že kdyby žili tehdy, tak by všichni skončili v koncentráku. Holohlavý vůl, který zlikviduje židovský hřbitov nebo pochoduje ulicí s vlajkami připomínajícími ty nacistické, si navečer sedne se svou přítelkyní nebo svými ožralými kamarády, koukají na televizi, a on jim ukazuje: „Hele, to jsem já.“ To je velký problém. A i u šoa už nejde o morální pobouření, je pouze politické. A to je problém. Z toho mám někdy děs.  A na závěr nám dovolte otázku, koho z politického spektra byste chtěl mít s sebou při ztroskotání na opuštěném ostrově?

Na opuštěném ostrově, já bych řekl, jedině Lejlu Abbasovou. (bouřlivý smích všech) S tím se nedá jinak než souhlasit.

Děkujeme za rozhovor.

autor: Josef Šachta, Tomáš Rašner, Adam Kožela fotografie: Lukáš Rozmajzl

Ale spát s tebou nebudu, mám přítele...

Když jsem se kolem Vánoc naposled „viděl“ se Zuzkou, ptal jsem se jí, jestli by se mnou spala i dál, kdyby si někoho našla. Tou otázkou jsem vám prozradil asi vše podstatné o našem vztahu. Řekla, že by byla škoda, kdybychom přestali.

Někdy koncem léta pak ukončila vztah se svým klukem, protože ji podvedl a neobešlo se to bez zdravotních následků… Byli spolu přes rok, takže by to člověku bylo skoro i líto, kdyby si nevzpomněl na ty Vánoce a nedovedl si to sám spočítat.

Nevěra je celospolečenský fenomén a o její analýzu se pokoušejí stovky psychologů, manželských poradců a společenskovědních expertů. Moje hledisko bude jiné, čistě praktické. Na začátku se hned přiznám, že jsem kluk a jsem „sám“, což byste nakonec i poznali z následujících řádků – nenajdete tam lásku, city a vize růžového světa, ale realitu, ve které žijeme.

Všichni víme, že ty ideální páry existují, ale o nich to tady není. Vynechme těch několik šťastných případů, kdy to funguje bezproblémově nebo „zatím bezproblémově“, a pojďme se zabývat příčinami neúspěchů a zklamání.

Mužské nevěry Jedna partnerská teorie dělí muže na lovce a sedláky. Sedláci jsou v principu věrní – chtějí mít svůj statek a o ten se starat, a nějaké to uklouznutí je spíše dílem náhody a shody dobrých okolností, často podpořené alkoholem, pod jehož vlivem se sedlák na chvíli stává lovcem.

Pokračování na www.studenta.cz/magazin/ article/101

Na pivu se Závišem, knížetem pornofolku Ve čtvrtek se v pražském studentském klubu El Mágico představil známý znojemský písničkář.

Ti z vás, kteří Záviše znají, nepotřebují bližšího představení. Ostatním snad postačí krátká charakteristika: lidový umělec, bohém a rebel, naturalistický, ultrasprostý zpěvák a básník, který se neštítí žádného tématu… a žádného alkoholu :).

Studenta vám exkluzivně přináší krátký report a trochu jiný rozhovor vedený nad sklenicí piva.

Předvečer vystoupení doprovázela specifická atmosféra. „Ty vole, snad ten Záviš dorazí, údajně už je v Praze, ale u něj člověk nikdy neví.

Prý dorazí sám autobusem," komentoval situaci jeden z pořadatelů. Mistr se však postupně profesionalizuje a doráží včas. Přípravy koncertu trvají nějakou dobu, vládne velmi uvolněná a veselá nálada. Pořadatel Vojta probíhá kolem a s úsměvem oznamuje: „Musím mu ještě otevřít účet. S lahváčema se mně vysmál.“ Za chvíli to vypukne. „Chátro veselá, já se teď napiji… a tím považujte dnešní koncert za zahájený!“ Těmito slovy Záviš zahájil své vystoupení. Asi sto padesát nadšených fanoušků skanduje a pořvává. Vzduchem lítají nejrůznější sprostá slova – části názvů známých písní, které si publikum vyprošuje. Zpěvák začíná šlágrem – Kokot starý. „Cítím to až sem. Je to Tuzemák… a to věru není špatný nápoj.“ Pokračování na www.studenta.cz/magazin/ article/79

Studentský sex, ale za peníze Studují žádané vysoké školy. A zároveň si přivydělávají vlastním tělem. Tak, že si mohou ve dvaceti koupit vlastní auto. Ne, Markéta a Tereza nejsou modelky. Jsou prostitutky.

Hospoda, kterou jsem pro naši schůzku vybrala, se jí očividně nelíbila. A taky se do ní nehodila.

Markéta (tak se samozřejmě nejmenuje, ale pravé jméno z pochopitelných důvodů zveřejňovat nechce) měla oblečený černý značkový kostým a kouřila bílé davidoffky. Je jen o rok starší než já, ale je úplně někde jinde. Markéta si totiž na studium vydělává prostitucí.

V prváku jsem zjistila, že pokud s prominutím nepohnu prdelí, školu nezvládnu dodělat. Naši se rozvedli a s penězi to bylo takové všelijaké. „Chvíli jsem pracovala v supermarketu, ale byla to pakárna,“ začíná vyprávět o své cestě za nejstarším ženským řemeslem Markéta. Za kasou si ale potvrdila něco, co tušila už od patnácti: chlapi na ní mohou oči nechat. „Na modeling jsem moc malá, ten nepřicházel v úvahu,“ poznamenává černovláska, která podle svých slov měří jen 155 centimetrů. Na přehlídkové molo skutečně málo.

Pokračování na www.studenta.cz/magazin/ article/11

Nápoj celý zlatý Naši fotbalisti na to nemaj´ - holt v tomhle odvětví sportu jsme letos vypili pohár hořkosti do dna. Ale dáme vám tip na jinou mírně hořkou chuť, ze které smutní nebudete. Řeč je o novém pivu, které má ve znaku erb starého českého šlechtického rodu Lobkowiczů.

Co se piva týče, Češi dají na tradici, proto jistě přivítají, že se tohle pivo vaří podle starých osvědčených receptur a veškeré suroviny pro jeho přípravu jsou ryze české. Při jeho výrobě se dbá na pečlivost, proto se nikam nespěchá, nic se neurychluje a v tomto pivu nenajdete žádné přísady ani extrakty. Jen slad, vodu a chmel. Poctivý ležák (12,2°) Lobkowicz Premium se narodil nedávno, ale své skalní příznivce už má. Jistě by vám jej vřele doporučili. Jak na žízeň, tak pro umocnění příjemných chvil pohody a dobrého rozmaru. A ještě něco je zajímavé na tomto pivu. Mimořádně chutná ženám. Snad proto, že ženský jazyk je mlsnější a novým chutím přístupnější.

Nová značka piva Lobkowicz Premium prošla dlouhým a pečlivým vývojem. Renomovaní sládci pečlivě zkoumali při přípravě piva jeho chuťový profil, aby dosáhli co nejlepšího poměru hořkosti a plnosti. Nakonec se dílo podařilo a světlo světa spatřilo pivo rodu vskutku šlechtického. Však – ochutnejte! www.lobkowicz-premium.cz

– Mezi studenty byla populární poezie Kainara – díky Mišíkovi – a Seiferta, který dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1984.

– Studenti dostávali od rodičů nejčastěji 500 Kčs na měsíc. Ti, kdo měli 800 Kčs, byli opravdu bohatí.

Za dvoulůžák na koleji se platilo zhruba 50 Kčs a za oběd v menze 2,60 Kčs. Na brigádu se chodilo na nádraží vykládat vagóny, mýt nádobí do hospod nebo pracovat do průmyslových či zemědělských výrobních závodů – třeba sbírat vejce v drůbežárnách.

– Pilo se většinou doma, v hospodách bylo draho.

I tak si ale intoši často dopřáli dvojku červeného za 7 Kčs. V hospodách se zase filozofovalo u piva za 2,80 Kčs. Vrchol komunistických „take away“ představoval párek v rohlíku za 2,60 Kčs, populární byl smažák s hranolky za 8 Kčs. Když došly peníze, přesedlalo se na chleba s máslem a hořčicí.

– Hadry se šily podle německého střihového katalogu Burda. Z jeho stránek se střihy přenesly do normálního formátu na papír. Kdo to uměl, mohl se pak skvěle „volepit“ jako ze „Zááápadu“.

– Policajti a tajný byli nalezlí všude.

– Hlas Ameriky nebo Rádio Svobodná Evropa – v listopadu 1989 to byli právě tito hlasatelé, kteří jako první přinášeli nadějné zprávy o dění na Národní třídě.

– Myslíte, že tenkrát někdo tušil něco o budoucí existenci kreatur nosících na ramenou repráky s hip hopem? Zlatej tranďák!

– Kdo chtěl být „cool“ ve studentské intelektuální vrstvě, měl vytahaný svetr, džíny, podomácku batikovaná trika, semišky a nejlépe džísku nebo zeleného parkera.

– Jedním z velkých hitů byla píseň Kolej Yesterday od Michala Prokopa z roku 1984.

– Tehdy se nespíkovalo a nepraktisovalo anglicky, ale izučálo russkij jazýk a gavarílo pa rússki. Povinně.

– Funkce skript není závislá na čase. Nezáleží na století – opěrka pod hlavu se hodí vždy. Doufejme ale, že se náležitě změnil obsah učebnic.

– Po skriptech přišly na řadu časopisy. Nářez ze světa přicházel v podobě časopisů 100+1, Melodie nebo Mladý svět. Uprděnci četli Vlastu nebo Květy.

Studentský život – 20 let zpět

připravila: Eva Samšuková, fotografie: Marie Bauerová na fotografiích: Eva Samšuková, Michaela Kubátová a Lukáš Zvolánek

Téma strana

24 – 25

Pavel Prchal Studuje Stavební fakultu na ČVUT. „Rozhovor s Honzou jsme vedli v bytě jeho matky blízko Stavební fakulty. Při mé smůle si na stejný den domluvila řemeslníka. Rozhovor byl proto pravidelně přerušován ječivým zvukem rozbrušovačky.“

Ing. Jan Tilinger Student doktorandského studia na Fakultě stavební ČVUT, pracující na Katedře konstrukcí pozemních staveb. Je zakládajícím členem a předsedou Surya, o. s. Podle jeho diplomové práce byl realizován projekt Sluneční školy ve vesnici Kargyak.

Diplomka, která zlepší svět Honza Tilinger se netají svou láskou k cestování. „Dá se říci, že už od svých šestnácti let jsem volný čas pravidelně trávil mimo Českou republiku. Ve Skotsku jsem sbíral jahody, raftoval v Itálii a Francii, v Turecku lezl po horách. Jakmile se otevřely hranice a byla možnost, tak jsem vypadnul,“ začíná Honza své vyprávění. „Čím víc jsem jezdil, uvědomoval jsem si, že krátké výlety jsou sice fajn, ale člověk úplně nepronikne do odlišných zemí a kultur.“

Většina z nás školy studuje.

Student Jan Tilinger školu postavil.

V Himálaji.

Navštěvoval místa nedotčená turismem a dával se do řeči s normálními lidmi, kteří například pracovali na poli a s cizinci příliš nepřišli do styku. Na cestách zjistil, že čím chudší místo navštívil, tím upřímněji ho lidé vítali. „Běžně mě zvali k nim domů, nabízeli mi nejlepší jídlo a ještě se třeba pohádali, kde budu spát, protože to pro ně byla jakási čest. Hlavou mi pořád běhala myšlenka, co jim dáváme na oplátku?“ pokládá Honza otázku, která stála na počátku jeho projektu.

V letech 2001–2002 Honza absolvoval výzkumnou stáž v Nepálu, později pracoval v Súdánu, Keni a na Srí Lance pro občanské sdružení Člověk v ohrožení. „Zjistil jsem, že většina projektů končí ve chvíli, kdy z dané země odejdeme. Vzdě-

lání se mi zdálo jako nejlepší forma pomoci, protože by se mohlo předávat mezi lidmi i poté, kdyby byl provoz školy z nějakých důvodů pozastaven,“ vysvětluje.

Myšlenka už měla pevné obrysy, když v roce 2003 začal dělat na své diplomové práci. Navrhl v ní školu v Himálaji postavenou z místních materiálů, využívající co nejvíce energie slunce. Propracoval ji do nejmenšího detailu a zdárně ji obhájil.

Poté odjel na rok cestovat do Afriky, aby si odpočinul a promyslel, co dál. Když se vrátil, dělal vše pro to, aby svou diplomovou vizi zrealizoval. Místem zvolil oblast Zanskar, kterou znal z cest. „V oblasti Zanskaru už deset let měla být transhimálajská dálnice mezi Indií a Čínou. Lidé tu budou za nějaký čas přímo konfrontováni s moderní technologií a moderním pohledem na svět. V zemích, které jsem navštívil, jsem viděl, že jakmile někam přijde civilizace, tak nevzdělaní lidé prodají často celý svůj majetek za moderní atraktivní věci, které dosahují jen zlomku ceny jejich vlastnictví. Nechápou totiž poměry při směnném obchodu. Projektem Sluneční školy a vzděláním dáme obyvatelům jakousi zbraň, kterou si mohou lépe bránit svou kulturu,“ shrnuje Honza.

Místní děti jsou přitom podle jeho slov nejvděčnější žáci, co kdy nějaký učitel učil. „Pro ně je to opravdu svátek jít do školy, těší se tam, protože nemají žádné jiné rozptýlení. Děti u nás jsou otrávené, protože místo školy můžou hrát fotbal nebo počítačové hry. V té vesnici vlastně nemají nic, a proto je pro ně škola ta největší zábava,“ popisu-

je Honza. Ve škole je stoprocentní docházka a děti chodí i hodinu předem – zvláště v zimě, kdy je v jejich domech chladno, chodí se do školy zahřát.

Školu stavěli studenti V místě, kde je většina obyvatelstva negramotných, vznikla stavba navržená podle nejnovějších vědeckých a technických poznatků. Například energii na vytápění a elektřinu získává pouze ze slunce. Přesto pro vesničany nepůsobí jako něco, co k nim spadlo z Marsu. Celý objekt je totiž postaven z místních materiálů. Na výstavbě pracovala kromě místních obyvatel i přibližně stovka dobrovolníků z řad studentů. Vyrobili ručně asi 4 500 pálených cihel, které se použily pro výstavbu. Materiál se běžně dopravoval na koních nebo po zamrzlé řece z padesát kilometrů vzdálené vesnice.

Na příběhu Honzy Tilingera se dá demonstrovat, nakolik je dnešní svět otevřený nám studentům a kolik nabízí příležitostí. Student v dnešní době nemusí „pouze“ studovat, pracovat či si užívat studentských parties. Může také postavit školu na opačném koutu světa a ještě k tomu pozitivně ovlivnit osudy mnoha lidí a trošku změnit tvář světa.

Surya, o. s., a její pomoc v Himalájích Občanské sdružení, které založil Honza Tilinger, se může pochlubit stavbou školy ve vesnici Kargyak v Himálaji, kde významně napomáhá rozvoji vzdělání venkova indického státu Jamu a Kašmír. Odhaduje se, že až 90 % lidí tibetského etnika žijících na venkově je negramotných. Samotná vesnice Kargyak, ležící v nadmořské výšce 4 200 metrů nad mořem,

je geograficky izolována, nemá ani základní infrastrukturu. Do nejbližšího městečka se lze dostat za čtyři dny chůze. Ve vesnici žije asi 180 obyvatel, z nichž určité gramotnosti dosahuje pouze deset vesničanů.

Projekt školy vznikl v rámci diplomové práce Jana Tilingera, studenta Fakulty stavební ČVUT. S několika přáteli poté

založil organizaci Surya. Díky štědrým příspěvkům dárců a pomoci mnoha dobrovolníků svůj projekt úspěšně zrealizoval.

Dnes ve škole působí asi pět učitelů (tři Tibeťané, dva Češi), kteří učí dlouhodobě 42 žáků a množství dospělých obyvatel.

Více informací najdete na www.surya.cz.

O kulturních rozdílnostech, o podepisováních smluv otiskem palce, o životu v tvrdých vysokohorských podmínkách a o práci studentů-dobrovolníků se můžete dočíst v rozhovoru s Janem Tilingerem na našem portálu www.studenta.cz.

Téma strana

26 – 27

Petr Švihel Z češtiny jsem měl vždycky v nejlepším za tři nebo za čtyři, což by potvrdil i každý korektor, který se mnou má tu čest. Přesto se psaním živím, což mnohé přivádí v hrozný údiv. Nedivte se ale, že tenhle článek posílám svým učitelkám na základce se vzkazem: Spletly jste se, holky!

Zkoušky a jejich NE— SPRAVEDLNOST Aneb jak náhoda často vyhrává nad vědomostmi Dušička tak malá, že by se s ní daly cvrnkat kuličky. Do toho ještě povykující spolužáci, kteří se tváří, jako by šli do ringu proti Rusáku Nikolaji Valujevovi, kterého se lekla i evoluce. Nemístně přehnaná obřadnost ve tvářích profesorů. Oblek, který už nějaký pátek nesedí tak, jak by si člověk přál, a na holkách šaty, v zrcadle daleko více lichotící jejich postavám než ve skutečnosti. Oči naposledy zběžně a roztřeseně prolétávají učebnicemi, skripty nebo výpisky. Za sebou bezpočet hodin učení, pár hysterických záchvatů, otevřený účet v nejbližší prodejně s energy drinky a před sebou státnice nebo obávanou zkoušku.

Bylo by asi cynické přijít k člověku v tomhle rozpoložení a říct mu: „Klid, kámo, stejně prd záleží na tom, kolik ses toho nabifloval.“ O objektivním hodnocení nemůže být při zkouškách ani řeč, na to se jenom hraje. Hodnocení ústních zkoušek je vlastně měření nezměřitelného. Navíc ještě k tomu přístrojem – lidskou bytostí, a to je to nejvíc chybující měřidlo. Holka, která řeší, jestli si obleče na zkoušku vyzývavou sukýnku nebo seriózní kostýmek, se možná dotýká samotné podstaty celého zkoušení. Správně zapůsobit znamená vyhrát. Oproti tomu našprtat se a působit arogantně, znamená rozdat si dost špatné karty. „Když jsem si u státnic vylosovala otázku,

hrozně jsem si oddychla. Dostala jsem pro mě tu nejlepší možnou. Měla jsem ji nadrcenou.

Během zkoušení jsem si ale uvědomila, že mě chtějí potopit, šlo se do podrobností, které daleko přesahovaly hranici hnidopišství. Až na jeden dotaz jsem ale obstála s přehledem,“ vzpomíná Veronika na svoje státnice. „Na té jedné chybce mě ale pořádně vykoupali. Vůbec nevím proč.

Můžu se jen domnívat, že jsem jim připadala jako drzá a přechytralá. Nejvíc jim na mně vadilo asi i to, že jsem během studií už pracovala v oboru, takže se nejspíš cítili ohrožení, a já byla ještě přechytralejší. Ale věděla jsem, že jsem zkoušku udělala. O to víc jsem se divila při vyhlášení výsledku. Neprospěla jsem. Člověk cítí šílenou bezmoc. Ta zkouška není o tom, co víte, co vás škola naučila, je naprosto subjektivní, a když vás někdo chce potopit, má k tomu veškerou moc.“ A opravný termín státnic byl jak z průměrného českého románu: „Když jsem se dozvěděla otázku, rozbrečela jsem se. Neměla jsem k ní co říct.

Tušila jsem, že si mě zase bude zkoušející pěkně vychutnávat. Během samotné zkoušky jsem cosi mektala a nejhorší na tom bylo, že jsem moc dobře věděla, že plácám nesmysly. Vyhlášení výsledků bylo opět velké překvapení. Dostala jsem za jedna.“ Takových nespravedlivých příhod je na jeden

ročník víc, než je zdrávo. Například si stále říkám, jak to, že jako jediný z mého ročníku zkoušky neudělal kluk, který vypadá jako kytarista z Guns N’ Roses. Není hloupý. Tu zkoušku udělalo kdejaké pako. Jenomže s tímhle klukem přišla i jeho vizáž pohrdajícího flákače, co si nejraději v listopadu s cígem v puse brnká před kostelem. Nezasloužil si projít.

Podobné je to i u známek z písemek. Ještě tak nějak měřitelné to je u odpovědí ABCD. Kdy prostě nedostatek správných odpovědí znamená zvuk, který každý všední den zazněl v Riskuj a u kterého se Rosák uchechtl do pohotově připraveného knírku. Často se ale z odpovědí ABCD stane společenská událost překvapivě podobná bingu. Ještě hůř je na tom známkování esejí a slohových prací. Bože, jak já jsem to nesnášel.

Ať jsem se snažil jakkoliv, vždycky to bylo za tři, protože jsem byl ve škatulce slabší průměr. Vedle toho premiantka s fantazií na úrovni přejetého ježka s účesem à la hřib (stejně jako naše profesorka) měla vždy za jedna, i když ve slohovce na téma „Vaše prázdniny“ napsala každý rok, že byly zajímavé a poučné. U mě to je jako názor člověka s právě prostřelenou hlavou na střelecké schopnosti pistole, která se spustila sama.

I Leonard Mlodinow, autor knihy o náhodnosti s náležitě příznačným názvem Život je jen

zahraj si piškvorky...

náhoda, v objektivnost hodnocení na školách nevěří. Tvrdí, že jde o souhru tolika faktorů, že se to rovná náhodě. Stejně jako na vašem výkonu záleží třeba i na tom, co se při opravování poslouchá nebo co bylo k obědu a co si lze vybavit pod vaším jménem. „Pokud vůbec přijmeme, že hodnota slohové práce je nějak měřitelná, stejně si musíme přiznat, že známka není přesným výrazem kvality slohové práce, ale spíše pokusem o její změření,“ píše.

I když naše známkovací škála od jedničky do pětky má slovní ekvivalenty, aby se neřeklo, že je to abstraktní, stále ta slovíčka vlastně nic neznamenají. Říkali jste si, jaký je vlastně rozdíl mezi vý-

borným a chvalitebným? Kdy se přestává chválit a je to pouze dobré a kdy se z dobrého stává jen dostatečné? Je to, jako byste měli hodnotit kvalitu čokolády nebo holky. Kdy je výborná a kdy byste ji pochválili? Kdy to bude průměr? Každý na to bude mít jiný (nejspíš dost jiný) názor.

A když ta čísílka jsou tak přesvědčivá. „Čísla vždycky vypadají smysluplně. Podvědomě si člověk říká: jestliže učitel známkuje v určité škále, pak ty rozdíly musí něco znamenat,“ konstatuje ironicky Mlodinow. A na to se sluší jen zeptat: „Nebo ne?“ Petr Švihel

Různé způsoby hodnocení: -------- Známkování ve škole od 1–5 Nejtradičnější způsob hodnocení v České republice. Kritika se zaměřuje hlavně na to, že pět stupňů hodnocení není dostačujících a dnes už velmi málo používaná kladná a záporná znaménka, jako jakési mezistupně, postrádají vážnost. Trojka je prostě trojka, ať je jakákoliv, a za lepší čtyřku vás nikdo nepochválí.

-------- Slovní hodnocení Často je pojato jako převyprávění známek, i když podstata slovního hodnocení je přesně opačná. Má umožnit hodnotiteli opustit tvrdá čísla a soustředit se na individuální zpětnou vazbu. Hlavní nevýhodou slovního hodnocení je, že se nedá porovnat s jiným. Ve společnosti založené na úspěch a výkon se tak jeví jako nudná alternativa. Zatímco známkování má sloužit jako porovnání výkonu, slovní hodnocení je signálem pro samotného jedince, jak je na něj nahlíženo.

-------- Americké hodnocení od A do F To, že problém seriózního zhodnocení je problém celosvětový, dokazuje i to, že podstata se v podstatě nemění. I ve Spojených státech využívají hodnocení na podobném principu, místo číslic využívají písmena. Hodnocení je ale citlivěji odlišené a kladná a záporná znaménka mají větší váhu.

Další variantou je hodnocení od jednoho do sta bodů.

V tomto případě se někteří odpůrci zastavují nad tím, jak je určen rozdíl jednoho bodu.

Rozhovor strana

Richard Valoušek Pracuje v MF DNES a studuje mediální studia na Palackého univerzitě v Olomouci.

28 – 29

Rozhovory mi nabízejí příležitost na chvíli žít životem těch druhých, o to víc se mohu vcítit do událostí, které prožili.

Můžete načíst tuny knih, ale nikdy se příběhům nepřiblížíte tak, jak vám to poskytne vyprávění přímých aktérů.

Bára Špotáková: Že jsem silnější, vyšší a mám velkou nohu?

To je má výhoda!

Na jedné straně světová rekordmanka, olympijská vítězka a velká osobnost českého sportu, na té druhé skromná dívka, úspěšná studentka a hospodský rebel. I takové tváře má nejlepší česká atletka, pocházející z Jablonce nad Nisou. Studentě vyprávěla nejen o svém dětství, ale také o úskalích svalnaté postavy, o milostném životě během závodů a bláznivém období na střední škole. „Roky na gymplu jsem si užívala naplno a občas se k tomu ráda vracím.“ Báro, jaká jsi byla jako dítě, měla jsi nutkání neustále po někom něco házet?

Na mém starším bráchovi asi nějaký ten předmět občas přistál, ale to bylo normální, často jsem s ním jako malá válčila. Byla jsem hodně divoké dítě, pořád jsem běhala venku, hrála si s kamarády na schovávanou, jezdila na kole nebo běhala po stadionu. Aktivita mi nikdy nechyběla.

Přál si tvůj táta, abys byla rovněž atletkou, nebo si tě naopak stylizoval do role vzorné holčičky, které se „drsný“ svět sportu nedotkne?

V tomhle jsem to měla hodně volné, nebylo mi nic přikazováno. Samozřejmě mě dost ovlivnil čas, který jsem kvůli rodičům trávila na stadionu, ale jako malá jsem se tam spíš tak plácala a ostatním motala pod nohy.

Takže nepatříš k zástupu úspěšných dětí, které rodiče tlačili za úspěchy od prvních životních krůčků?

To určitě ne, nejsem ten případ, že bych od narození musela pořád s něčím házet, to vůbec. Spíš naopak, v dětství jsem měla hodně volnosti a užívala si s kamarády všeho možného. Bylo málo sportů a aktivit, které bychom nevyzkoušeli.

Když se řekne hod oštěpem, mnoho lidí si představí vysoké pevné tělo plné svalů. Neodrazovalo tě někdy, že nebudeš patřit mezi ty nejštíhlejší holky, po kterých

touží muži nejvíce?

Když mi bylo šestnáct a byla jsem na gymplu, tak jsem nad tím trošku přemýšlela, ale v té době už jsem to měla dané, nedalo se to úplně změnit. Navíc si myslím, že oštěp je jedna z těch lepších disciplín, u kterých nehraje hlavní roli silová příprava.

Nikdy tě tedy nebrzdila v tréninku představa, že budeš mít zase o nějakou tu svalovou hmotu navíc namísto toho, aby sis držela pro klid svědomí štíhlou postavu?

Postupem času jsem začala brát své fyzické parametry jako výhodu. Hrozně dlouho jsem měla mindrák ze svého velkého chodidla, k tomu se přidala svalnatější a vyšší postava. Možná jsem nad tím přemýšlela, teď to ale beru jako svou velkou výhodu, která mi pomáhá k vítězným výkonům. Já totiž neumím vůbec prohrávat.

Od roku 2007 si bereš svého přítele Lukáše s sebou na všechny vrcholové akce. Máš nějak od trenéra zakazován milostný život při závodech?

Do toho mi trenér vůbec nemluví, ani nemůže, nedovolila bych mu to. Sport a osobní život odjakživa odděluji. S Lukášem se cítím v pohodě, a tak s ním ráda trávím i noc před závodem. Už tři roky se mnou neustále jezdí a od té doby se mi daří. Je to takový můj vítězný talisman.

Letos v květnu jsi získala na České zemědělské univerzitě inženýrský titul. Jak probíhaly tako-

vé zkoušky olympijské vítězky a světové rekordmanky? Jak moc je z chování profesorů znát, že jsi světoznámý sportovec?

Většinu studia jsem dělala ještě v době, kdy jsem nebyla tolik známá, ovšem zkoušky z posledních let byly určitě jiné, znát to bylo. Nejvíce jsem pociťovala výhody při mých prosbách o posouvání různých termínů. S tím, na čem se s některými studenty nedohodli a neuznali jim to, já neměla problém.

Jak se dá skloubit profesionální sport s univerzitním studiem?

Chvílemi mi to dře, ale jde to. Jen se připravte, že vám všechno bude trvat mnohem déle. Například já si nejdřív v závěrečném ročníku udělala všechny povinné zkoušky a diplomku nechala až na další rok, který jsem jí věnovala. V té době byl počítač mým nejlepším přítelem, trávila jsem na něm spoustu času a teď ho nemůžu ani vidět.

Jak tě vnímali s tvou zvětšující se slávou spolužáci?

V našem kruhu s tím problém nebyl, tam mě znali už dřív, kdy jsem ještě úspěšná nebyla. Věděli tak, jaká jsem. Jediné, čemu jsem se nedokázala vyhnout, bylo, že lidi koukají. Často se na mě otáčejí a pozorují mě, protože jsem pro ně známá tvář a neznají mě osobně. Na to si nejde nikdy pořádně zvyknout.

V posledních letech se především mezi studenty rozšířily sociální sítě v podobě Icq a Facebooku, jaký k nim máš vztah?

Ing. Barbora Špotáková Osmadvacetiletá rodačka z Jablonce nad Nisou, čerstvá absolventka Zemědělské univerzity v Praze a trojnásobná atletka roku České republiky. Proslavila se v hodu oštěpem. V této disciplíně drží světový rekord v hodnotě 72,28 metrů. Její největší úspěchy jsou vítězství na Olympijských hrách v Pekingu (2008) a Mistrovství světa v Ósace (2007).

zahraj si piškvorky...

Tohle já vůbec nevedu. Hodně mě to minulo, protože nejsem počítačový typ a navíc k tomu nemám důvěru. Kontakt z očí do očí je pro mě hodně důležitý a nelíbí se mi, že si tam člověk o sobě může všechno vymýšlet. Místy mi to přijde až ujetý.

Většina vrcholových sportovců obětovala svému koníčku tolik času, že v životě nezažila příliš vzrušení, to není asi tvůj případ?

To určitě ne, nepatřím k těm, kteří v pětadvaceti otevřou oči a zjistí, že nic nezažili. Na gymplu jsem ještě nebyla profesionál, a tak jsem žila úplně na maximum. V těch letech jsem se se spolužáky hodně vyřádila, a tak nemám vůbec pocit, že bych o něco kvůli sportu přišla. Myslím, že jsem ukázala, že vrcholu lze dosáhnout i tímto stylem.

Kam s kamarády chodíš nejradši?

Já jsem jednoznačně hospodský typ, takže do hospody. Naproti bytu mám restauraci U Pinkasů, kde mám pivo zadarmo, takže se tam určitě sem tam zastavím. Navíc jsem vždycky chodila na koncerty. Moji kamarádi v Jablonci hrají v punkové kapele, takže na ně často chodím, a když to spojíme s návštěvou hospody, má to podobné tempo jako na gymplu.

Moc lidí neví, že jsi na přelomu století strávila rok na univerzitě ve Spojených státech. Jaká to pro tebe byla zkušenost?

Příšerná, naprosto příšerná. Upřímně to byl můj nejhorší rok v životě. Tehdy jsem dostala nabídku na studentský pobyt v Minnesotě, s angličtinou jsem neměla problém, tak jsem to zkusila. Od začátku mě ale frustrovalo, že se nikdy nedokážu plně vyjádřit jako v rodném jazyce. Navíc se tam muselo bydlet na kolejích a já tam byla s osmnáctiletými Američany, kteří byli prvně mimo domov a chovali se hrozně.

Ten pobyt ti ale změnil život v tom, že jsi se začala více věnovat hodu oštěpem, ne?

Je pravda, že právě tam se to zlomilo, jenže to nebylo z pozitivních důvodů. Zranila jsem se, protože oni měli dost bláznivé tréninkové metody, vůbec nerespektovali fyzické zákonitosti. Každý

musel trénovat na sto dvacet procent. Když jim tou zátěží prošlo dvacet sportovců z dvou stovek, tak jim to bohatě stačilo.

A kde tedy konkrétně přišel ten zlom, že jsi se specializovala na oštěp?

Zranila jsem se a nemohla kvůli tomu příliš běhat. Naštěstí tam ale byl trenér, který rozuměl oštěpu a dělal se mnou speciální cvičení, házela jsem ze sedu balónkem a tím vlastně začala má oštěpařská kariéra. Ovoce to přineslo hned krátce po návratu.

To jsi překonala kvalifikační limit na mistrovství Evropy, to je slušný úspěch, když ses na tuto disciplínu dříve nespecializovala.

Měla jsem štěstí, že pro atlety do dvaadvaceti let byl ten limit mírnější. Najednou jsem se tak ocitla na velké soutěži, když přitom ještě pár týdnů zpět jsem byla psychicky i fyzicky na dně.

Na tomto mistrovství tě navíc prvně oslovil legendární Jan Železný! To musel být pro začínající oštěpařku obrovský zážitek.

Jenže já tam házela hrozně, přesto mě Honza oslovil. Řekl, že ve mně vidí určitý talent, že bych jednou mohla házet daleko. Když vám něco takového řekne světový rekordman, musíte o tom začít přemýšlet. Navíc mi nabídl, že by se mnou občas trénoval. To bylo jako sen.

Co máš v plánu teď? Školu máš za sebou, takže se konečně můžeš naplno věnovat kromě atletiky také rodině a kamarádům, pokud tedy neplánuješ zkusit si prodloužit studentský život.

Po tom bláznivém roce jsem ráda, že mám školu za sebou. Od té doby jsem úplně vypnula a těžko bych si teď na něco z ní vzpomněla. Na druhou stranu ale musím říct, že mě studium bavilo, a nevylučuji, že to ještě někdy opráším. V nejbližších týdnech mě ale čeká hodně starostí s naším bytem v centru, který je v dezolátním stavu, a musíme ho kompletně zrekonstruovat.

Richard Valoušek

Generace strana

Richard Valoušek Pracuje v MF DNES a studuje mediální studia na Palackého univerzitě v Olomouci.

30 – 31 Odvaha a rozum, vlastnosti, díky kterým znal české studenty celý svět. V našich dějinách nebylo spolehlivější síly, která vždy svými názory stála pevně proti nespravedlnosti a bezpráví. Jejich neústupnost poznali nejen komunističtí představitelé státu, ale rovněž nacističtí vojáci.

V české historii bylo o studentech vždy dostatečně slyšet, ovšem nešlapeme nyní tak trošku po cti našich předchůdců?

Josef Václav Frič, Jan Opletal, Jan Palach či Šimon Pánek, jména studentů, která nejen že jsou v dnešních učebnicích označena tučným písmem, ale rovněž jsou symbolem studentské odvahy. Jejich činy se staly vodítkem historických událostí, bez nichž by těžko našly cestu do dnešní podoby, se kterou se neustále vyrovnáváme.

Jsme s ní ale skutečně natolik spokojení, že není potřeba se přidávat k ojedinělým kritickým výkřikům, které tak končí v rychlém zapomnění?

O tom a mnohém jiném jsem si povídal se sociologem Karlovy Univerzity profesorem Karlem Potůčkem, který se zabývá dvacetiletým vývojem české společnosti od sametové revoluce. „My Češi, a to nejen studenti, jsme mistři v jednorázovém vzepjetí, ovšem pokud jde o dlouhodobá řešení problémů, která pocítí až další generace, do toho se nám nechce. Ono je totiž mnohem těžší prát se za něco, co se vůbec nemusí povést a z čeho nebudeme mít žádný osobní prospěch.“ Nespokojené hlasy zůstávají mezi studenty Často poslouchám spolužáky kolem sebe, jak si stěžují na malicherné problémy, které by vyřeši-

Mám strach, že jednou studenti získají ve společnosti podobu upovídaných polotovarů, na kterých bude muset svět ještě zapracovat, aby byli schopni vlastních názorů a rozumných argumentů. Doufám, že s tím nesouhlasíte a víte proč!

Studenti, ztrácíme svou jedinečnost! li zvýšeným hlasem, přesto k tomu nemají dostatek odvahy. Na internetu čtu o středoškolských studentech, kteří v tisících podepisují petice proti státním maturitám, ovšem následnou demonstraci poctí návštěvou pouhých pár jedinců.

O volební účasti, třeba už jen do akademického senátu, radši nemluvit. Kde jsou ty nespokojené hlasy, které denně slýchávám cestou do školy, na chodbách či ve studentských klubech? „Zůstávají v každém z nás. Odborně se tomu říká útěk do soukromí, lidsky nevíra ve smysl práce pro dobro celku. Veřejná neschopnost angažování se omezuje na neplodné nadávání na dnešní poměry a politickou situaci,“ popisuje svůj pohled profesor Potůček. Opravdu je dnes takový rozdíl mezi tím: projevit svůj názor podepsáním petice, a pevně se za něj postavit a podložit rozumnými argumenty? „Myslím, že odpověď je nasnadě: kliknout na webu na odpověď ,Ano, souhlasím!‘ trvá tak tři minuty, kdežto vypravit se na demonstraci je časovou investicí na tři hodiny. Ten nepoměr přesně vyjadřuje míru ochoty angažovat se skutečně účinně ve prospěch nějakého cíle,“ jmenuje hlavní příčiny studentské pasivity.

Řeč tu ovšem není o demonstraci se zápalnými láhvemi v ruce a kuklami na hlavě. Dnešní doba dovoluje studentům mnohem více možností, jak vyjádřit svůj názor, než tomu bylo v minulosti.

Kdyby studentští vůdci před dvaceti lety mohli svobodně vystupovat v médiích, nezavírali by se ve školách, nescházeli se po nocích tajně v divadlech a nesepisovali své pokyny na usmolené papírky.

Předcházející generace studentů nám nenasadily vysokou laťku svými významnými činy, pouze nám daly možnost svobodně se vyjadřovat. Díky jejich úsilí nemusíme mávat transparenty pod okny státních představitelů, ale pouze vyjadřovat své názory svobodně, otevřeně a především rozumně. Ovšem možná právě ta poslední podmínka je největší překážkou naší dnešní kritičnosti, neboť častým nadávkám chybí jasná a ucelená myšlenka, bez které raději se svou kritikou zůstaneme v pozadí. „Přitom by si ale studenti měli uvědomit, že je jejich posláním pojmenovávat společenské nešvary, které podrážejí nohy těm kompetentním a slušným a naopak nahrávají neumělcům a podrazákům,“ hledá profesor Potůček možná

zahraj si piškvorky...

Názor

Studentské protesty v Rakousku. Že by deprese z blahobytu?

rizika mlčenlivosti dnešní generace, která nedává dostatečně najevo své názory.

Je vůbec na co si stěžovat?

Nejspíš namítnete, že dnes není žádný důvod, proč se zvedat ze židle a zvyšovat si zbytečně tep, a já mohu být jen vděčný, že podobný názor nezastavil ve své kritice před dvaceti lety studentské vůdce. Možná by rovněž jen debatovali na chatu o svých problémech, podepisovali elektronické petice a na přednáškách probírali, co všechno je štve, přitom by ale největší starost měli o svou pověst, kterou by mohli hlasitou kritikou pošramotit. „Tohle všechno jen ukazuje, že kondice české společnosti není dobrá. Máme problémy, které se bez osobního nasazení a angažovanosti nepodaří vyřešit. Především mě překvapuje, že si studenti nevšímají amatérského řízení vysokých škol a špatné podpory vědy od politické a správní

reprezentace země,“ přichází s příkladem profesor Potůček a dodává, že by se měly jednotlivé nespokojené hlasy konečně sjednotit. „Bylo by to v zájmu budoucích generací i v zájmu naší země, která se stále hlásí k odkazu Komenského a Masaryka. Ale moc bych na to nesázel, vždyť je přece tak snadné si říci, že stejně nic nezmůžu, ti nahoře si to zařídí po svém. Tak proč bych se angažoval právě já?“ I přesto nemám strach z naší malé odvahy, lenosti kritizovat rozumně a nahlas, mám pouze obavy, že jednou ztratíme i ten malý hlas, který stále ve společnosti máme a který nám rezervovaly generace před námi. Aby pak naše kritika nepřišla v době, kdy už budeme platit tučné školné, vyměňovat obálky za diplomy a ve světě ztrácet respekt, který nám vydobyli ti před námi.

Richard Valoušek

V jedné vídeňské kavárně se mému kamarádovi tamní psycholožka prořekla, že stále častěji řeší tzv. Wohlfahrtsdepression neboli depresi z toho, že už máte vlastně všechno a není dále čeho dosáhnout. Tato vzpomínka mi přišla na mysl při aktuálních protestech studentů v Rakousku.

Co se děje? Studenti vyrazili do ulic, doprava zůstala stát. Několik dnů a snad i týdnů byly obsazeny největší auly univerzit, a to všechny pod vlajkami se srpem a kladivem se silným levicovým nádechem. Samozřejmě že každá koruna navíc do vzdělávání a školství je správná, ale některé požadavky jsou trochu mimo realitu.

Mimochodem, v Rakousku nejsou na VŠ přijímačky, a volání po zlehčení první části studia, která je a musí být sítem, prostě ničemu nepomůže. Bude sice studovat víc lidí, ale úroveň půjde nutně dolů. Podmínka 50 procentního podílu žen na všech pozicích ve školství mi přijde jednak nereálná a jednak kontraproduktivní, když se bude v určitých situacích muset přijmout žena proto, že je žena, bez ohledu na kvalifikaci – toto přece nechce nikdo. Vrcholem absurdit je požadavek o státní příspěvek studentům ve výši 1 500 eur měsíčně (ano, čtete dobře), protože se cítí být během vzdělávání pod přehnaným tlakem zhoubně kapitalistické společnosti… Při pohledu třeba z ČR vám to všechno přijde trochu jako z jiného světa. Deprese z blahobytu.

Adam Kožela

Vánoce

Eva Samšuková Studuje na Přírodovědecké fakultě UK.

strana

Dárky – dárky řeším poměrně jednoduše – cokoli mě přes rok napadne jako možný dárek pro kohokoli, zapíšu si ho. Když mě napadne něco, co rozhodně chci dostat na Vánoce já, zapíšu si to. Spokojenost vládne všemi

32 – 33 Vytipujte si Vánoce se Studentou!

Obchodní domy zahajují vánoční kampaně už během brzkého podzimu a lidé – včetně studentů – tomuto šílenství bez váhání podléhají. Zároveň zabředají do bezradnosti: co zase nakoupit za dárky?

Zoufalství je ještě vyšší, pokud jste zadaní a chcete originálně obdarovat svého partnera. Studenta vám včas přináší pár tipů na dárky, kterými zaručeně potěšíte (možná i sebe).

směry – ostatní vědí, co mají koupit mně a zároveň co koupit ostatním, protože jim poradím.

nejvíc letí zorbing nebo jízda Hummerem. Dárky si navíc užijete oba dva. cena: zorbing – 1 298 Kč, jízda Hummerem – 3 492 Kč, ISIC sleva 10 % info: www.allegria.cz

stěnku. Bude si moct připíchnout na zeď společné vzpomínky. Páni mohou navíc ukázat své mužství a sami nástěnku na zeď přibít. cena: nástěnka – 113 Kč info: www.rafoshop.cz

Koření

Bakterie

tip: Vyberte si správné afrodiziakální koření až z daleké Indie a okořeňte si nejen sváteční pokrm, ale hlavně vztah a vše, co k němu patří! cena: garam masala – 15 Kč, černá hořčice – 25 Kč info: www.govindabutik.cz

tip: Nemáme na mysli nic živého. Zabrousíte-li ale na stránky GIANTmicrobes, můžete si objednat plyšáka ve tvaru obří kapavky – ideální pro partnera, ne? cena: Kapavka nebo Syfilis – 249 Kč plus poštovné a balné info: www.giantmicrobes.cz

Tetování tip: Jak si drahou polovičku jemně zavázat na celý život? Darujte jí nebo jemu poukázku do tetovacího salonu. A rovnou vyberte motiv kérky – přeci vaše jméno! cena: dárkový poukaz – 800 Kč, ISIC sleva 10 % info: www.pantertattoo.com

Jára Cimrman tip: Koupí vstupenek na Járu Cimrmana prokážete drahé polovičce svou maximální obětavost.

Na lístky se totiž každý měsíc musí vystát dlouhá noční fronta. cena: vstupenka – 180 až 300 Kč, studenti – 100 Kč info: www.zdjc.cz

Masér hlavy tip: Jakýkoli student ocení možnost si před zkouškovým obdobím pořádně pročistit a uvolnit hlavu. Pokud se do Vánoc rozejdete, drbátko jistě potěší i maminku nebo babičku. cena: masér – 193 Kč info: www.lekarna-epicentrum.cz

Masážní olej tip: Scénář budoucího večera s masážním olejem (dle studenta Pavla z Přírodovědecké fakulty UK) je: večeře při svíčkách – společná koupel – erotická masáž – skvělé milování. cena: Heavanilli – tuhý masážní olej od Lush – 245 Kč info: www.lushcz.cz

Zážitek tip: Slečna z prodejny zážitků firmy Allegria v OC Palladium nám prozradila, že mezi mladými teď

Expanze na Mars

Digitální tričko

tip: Nejedná se o poukázku na výlet, ale o novou knihu autorek Alex Hrouzkové a Evy Krátké, kterým jde nejen o sex, ale naštěstí také o vtip. cena: Expanze na Mars – 249 Kč, ISIC sleva 10 % info: www.neoluxor.cz

tip: Vsadíme se, že tohle ještě nemá nikdo z vás.

Tričko na baterky, které svítí a bliká do rytmu, ukazuje čas nebo měří vaši lásku. Riskněte to a zabalte ho pod stromeček. cena: digitální tričko – 799 Kč info: www.megatricka.cz

Nástěnka tip: Darujte partnerovi či partnerce korkovou ná-

Připravila: Eva Samšuková

Zeptali jsme se Facebooku: Co chceme od Ježíška?

Poprosili jsme nejpovolanějšího z povolaných, aby se nám zeptal, jaké dárky letos budou letos o Vánocích nejvíc frčet. Koho? Správce facebookovské stránky Nakupování. Stát se jejím členem může být před Vánoci poměrně užitečné. A právě milovníci nakupování shromažďující se na Facebooku nám v anketě prozradili, co by nejraději dostali pod stromeček. Kupodivu se v odpovědích velmi často objevilo přání oblečení. To by se hodilo možná i o něco dřív, než vypuknou Vánoce, aby česká populace nevymřela na podchlazení. Další vytouženou pomůckou je, hlavně mezi ženami, žehlička na vlasy (nebo naprostý protiklad – vlasové natáčky). Snad slečny dostanou žehličky patřičně kvalitní – to aby po svátcích nechodili po ulicích samí plešouni.

Markétaelektrický natáčky... • Majtchlpštrosa • Adélkasnowboard a žehličku na vlasy • Anyzlatou rybu • Adelushkažehličku na vlasy • Simonaklíč od pokoje • Veunkauž sem všechno dostala • Žanetaoblečení, kabelku lacooosteee • Barušvelikou novou postel, hodinky, oblečení, notebook • Michaelanějaké kabelky • Jakubsnowboard • BouBíno hodně hodně oblečení náký plyšáky a notebook • JitkaEl. kytaru, oblečení značkový • Simonapostýlku a novou žehličku na vlasy • Martinavoňavku, pyžamo atd. a chtěla bych piercing do pupíku ale to 100% neklapne... mamka by to beztak nedovolila... • Alčaposteeeel!! velikoou!! • Radkapernamentky na fitbox, aerobic,do bazénu a na squash • Lukašosobního kuchaře • Vikinushkajá neviem ja som spokojna zo vsetkym ale najviac by som si priala aby som bola stastna zo svojim frajerom a nezaskodil by nový mobil... iphone • Lucienový auto a šoféra jako bonus • Andreano tak nějakej pěknej byteček, samozřejmě zařízenej, nový autíčko... nějakou tu dovču v Alpách a to je asi tak vše... jsem skromná Připravila: Eva Samšuková

Vyrazili jsme do ulic, poptat se mladých lidí, jaký ze svých dosavadních dárků považují za nejhorší.

Poučte se od nich!

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

1 – Roman, věčný student – „V patnácti jsem dostal růžové dámské horské kolo od rodičů…“ 2 – Míša, krupiérka – „Svetr s dalmatinama od babičky, když mi bylo 18. Byl mi ještě ke všemu malej.“ 3 – Michelle, modelka – „Jakékoliv oblečení, které jsem si nevybrala sama. Nejhorší jsou svetry.“ 4 – Anna, cestovatelka – „Asi příšerný plyšový papuče ve tvaru tchořů, které jsem dostala od bývalého přítele. Vypadaly hrozně, ale pak jsem si je oblíbila, když jsem zjistila, jaký je v nich teplíčko.“ 5 – Leoš, vášnivý čtenář – „Čekal jsem od bráchy peníze, ale dostal jsem jen knížku a svetr.“ 6 – Pavel, pokladní – „Když jsem byl menší, dostal jsem fialovou hrací kasičku pro holky.“ 7 – Radim, pojišťovák – „Malířský stojan, i když neumím vůbec malovat.“ 8 – Barbora, sestřička – „Dostala jsem pantofle, ve kterých byl omylem zapomenutý hřebík. Říkám jim masážní papuče.“

A jaký byl váš nejhorší vánoční dárek? Diskutujte na www.studenta.cz.

Připravila: Michaela Raková

Poker strana

34 – 35 Studentská pokerová trefa – za 400 korun vyhrál 100 000

Petr Liška hraje poker teprve necelý rok, před měsícem se mu však povedl kousek hodný pokerového profesionála. Do online pokerového turnaje vložil 400 korun, výhrou si vydělal na účast ve větším, tentokrát živém turnaji, který vyhrál.

Získal tak pohádkovou výhru 100 000 korun.

Petrovi je 23 let a studuje 5. ročník geodézie a kartografie Fakulty stavební VUT v Brně. Kromě pokeru hraje badminton a kulečník, občas běhá maratony.

Jak ses dostal k pokeru? Kdo tě naučil pravidla?

Poker jsem začal hrát ani ne před rokem, protože mě zaujala Česká Pokerová Tour, která běžela v televizi. Líbila se mi jednoduchost pokeru a také jsem si myslel, že je to o štěstí. Postupem času jsem změnil názor, protože poker je o zkušenosti a umění. Pravidla se každý, stejně jako já, naučí během deseti minut a pak už si může užívat krásy pokeru. Já si poker nejvíce užívám s kamarády z UNIpokeru.

Každý týden zdarma Freeroll turnaje o 100 $!

Stačí se registrovat na www.unipoker.cz.

Za tvou největší pokerovou výhrou stojí jak online, tak živý turnaj.

Pověz nám něco o své cestě za touto výhrou.

Všechno začalo online kvalifikací za 15 eur na živý turnaj Unibet Masters. Byla garantována dvě postupová místa. Jak se říká, kvalifikaci jsem trefil a 17. 10. 2009 jsem mohl jet do Prahy.

Vstup do turnaje byl 4 300 Kč, takže za normálních okolností bych to určitě neplatil, ale naskytla se šance a jel jsem. Turnaje se nakonec zúčastnilo 93 lidí, mezi nimiž byly i známé osobnosti a samozřejmě profesionální hráči. Naději na vítězství jsem si před turnajem vůbec nepřipouštěl.

Plamínek naděje jsem pocítil až kolem 3. hodiny ranní, po jedenácti hodinách hraní, když se šlo na finálový stůl. Po dalších třech hodinách jsem mohl konečně vstát od stolu a jen se radovat z pohádkové výhry.

Poker hraješ jenom rok, a máš za sebou takový velký úspěch, přemýšlel jsi někdy, že by ses pokerem živil?

Bylo by to krásné brát zábavu jako zaměstnání, ale stojím pevně nohama na zemi a poker je pro mě jen takové přivydělání při vysoké škole. Samozřejmě kdyby se dařilo dále, tak o tom začnu uvažovat více, ale jak říkáš, poker hraju ani ne rok a na profesionální dráhu je ještě dost času.

Při jaké nejbližší příležitosti si zase zahraješ? Hraješ každý den? Živé turnaje v pokeru hraju minimálně dvakrát týdně v brněnském klubu Honoria. Čím více člověk odehraje, tím má pak větší šanci na úspěch, ale každý den si hraní nemůžu dovolit, protože musím věnovat čas studiu. Nejbližší turnaj, na který se chystám, je UNIpoker turnaj v Brně. Někdy přes den zahraju online poker, ale pokud je čas a není zrovna poker, tak jdu s kamarádama ze školy na pivo.

A co na tvůj úspěch říkají tvoji nejbližší? Podporují tě rodičové v hraní pokeru?

Když jsem s pokerem začínal, tak to každý odsuzoval, že je to hazard. Postupem času začali měnit názor a teď si myslím, že tu podporu od nejbližších mám. Důkazem je to, že rodiče jeli se mnou na Unibet Masters a podporovali mě, sice jen přes smsky, ale důležité bylo vědět, že to myslí vážně. Také u své přítelkyně Andrey jsem tu podporu získal a jsem jí velmi vděčný za to, že musí přetrpět ty chvíle, když já jsem pryč na pokeru. Andreo, děkuju.

Je něco, co bys chtěl vzkázat začínajícím hráčům?

Určitě se nebojte hrát poker, je to zábava, adrenalin, výbuchy štěstí, ale i smutku. U pokeru najdete skoro všechno. Hlavně hrajte zodpovědně a zbytečně neriskujte! Ale hlavu vzhůru. Co kdybyste si teď vy, co to zrovna čtete, řekli, že si zkusím zahrát dneska poker a uvidím, jestli mě to chytne. Good luck to all.

Vztahy a Sex strana

36 – 37

Lucie Frydecká Pracuje v MF DNES a studuje mediální a komunikační studia na Fakultě sociálních věd UK. Říká se šťastné a veselé, ale málokdy to tak je. Stačí kolaps vztahu nebo problémy v rodině, a všechno, co by mělo být klidné a pokojné, se změní ve svůj pravý opak.

Už když jsme v hospodě dávali dohromady lidi, kteří sepíšou svůj pohled na Vánoce, zjistili jsme, že Vánoce umějí být pěkně kruté. O to větší byla výzva napsat texty tak, aby aspoň trochu pobavily.

Vánoce 2010: Tentokrát nás nedostanou O tom, jak různý pohled na Vánoce můžeme mít.

Utéct nelze. Vánoce na nás číhají už od října, kdy se objevují první stromečky a vločky ve výkladech. Můžou být krásné, ubrečené, ale taky představují příležitost – třeba pro ty, kdo jsou sami a už nechtějí. Čtyři různé pohledy na Vánoce mohou být návodem, jak je přežít, ať už jste v jakékoli situaci.

Pohled čerstvě zamilované aneb Proč je dobré zadat se chvíli před Štědrým dnem Čerstvounce zamilovaná jsem Vánoce strávila před více než pěti lety. Mezitím jsem buď byla single, nebo jsem trouchnivěla v dlouhodobějším vztahu. Obojí má něco do sebe, stejně jako čerstvě zrozená vánoční láska, kterou jsem si teď zpětně vybavila.

S mým tehdejším (a také úplně prvním) milým jsme spolu začali oficiálně chodit 22. prosince.

Ideální datum. Za prvé je lehko zapamatovatelné, takže každé naše měsíční výročí jsem nepřipomínala jen já, nýbrž i můj kluk. Za druhé bylo jeho vyznání lásky romanticky zahaleno do padajících vloček a zimního svitu lamp. Co na tom, že jsme se jeden druhého báli dotknout a vločky roztávaly v bahýnku na chodníku?

Ztratili jsme se v přívalu citu, který byl – a to je třetí důvod – nasáklý vřelou atmosférou očekávaného Štědrého dne.

Hm, ale pak přišel Štědrý den a s ním upomínka našeho věku, který nám ještě neumožňoval strávit svátek ve společném objetí. Snili jsme o společně vykonávaných vánočních zvycích, jenže jsme museli povinně zdobit vánoční stromek s otravnými sourozenci a trapně před nimi dělat, že existuje Ježíšek. Jediné, co by se dalo označit znaménkem plus, byl půst. Díky hlado-

vění nehrozilo rapidní zvětšení objemu mého těla. Být krásná a štíhlá – to je na začátku vztahu přece ohromně důležité, ne? Za rok – po dvanácti měsících společného chození ven a tak – už se člověk může zase ládovat cukrovím, bez ohledu na zlaté prase a svou drahou polovičku.

Další výhodu načasování vztahového „startovacího“ data spatřuji v tom, že jsme si nemuseli kupovat dárek. Vždyť to se nedalo dopředu vědět, že spolu začneme chodit zrovna na Vánoce! Shrnuto a podtrženo, je jistě lepší být čerstvě svátečně zamilovaný a zároveň být starší alespoň těch dvaceti let. Pak nemusíte u stromečku doufat, že zvonění Ježíškova zvonečku, ozývající se odkudsi ze sklepa, je ve skutečnosti zvonek dveří od rodičovského bytu, před kterým čeká přítel. Ale pozor! Co by mohlo vánoční lásku opravdu silně ohrozit? Jednoznačně pozůstalost štědrovečerní večeře – totiž mocný rybí dech!

Poprvé na Vánoce spolu aneb Poker pod stromečkem?

Pokud všechno klape, Vánoce by měly být především oslavou rodiny. Jasně, vím, stoprocentní je to málokde, a tak je Štědrý den mnohdy jen oslavou pokrytectví. Z dětství si pamatuju Vánoce krásné i Vánoce bolavé. A teď se chystám za tím dětstvím udělat velkou tlustou čáru. Poprvé je zkusím oslavit bez rodičů, jen s partnerem.

Problém číslo jedna.

V mé „původní“ domácnosti vařil chlap – ať už to byl táta nebo jeho nástupci. A ti kuchyň opanovali tak, že jsem se tam už nevešla. Ani nebylo proč, vařili skvěle. Výsledek? Nikdy jsem nezkoušela dělat kapra, ani bramborový salát. Před přítelem zatím hraju na mistryni kuchyně a vychází mi to. Asi by bylo hodně smutné, kdyby mé kuchařské nedostatky měly premiéru právě

na Štědrý den. Takže kapr se konat nebude a salát jsem předběžně zvolila nějaký exotický, v ananasu se lépe skryje neumětelství.

Problém číslo dva.

Jsem zvyklá hrát po štědrovečerní večeři hry.

Jsme trochu úchylná rodina, takže kvůli delšímu těšení se na dárky vždycky vybalíme Dlouhého, širokého a bystrozrakého, deskovou hru, která se hraje hooodně dlouho, má to přece tak trochu v názvu. Upřímně, bojím se, že mě přítel s takovým požadavkem na Štědrý večer pošle do háje, ne-li do drsnější varianty začínající na pr… Ale hrát poker, který by ho bavil? Vskutku vánoční.

Problém číslo tři.

Moje rozežranost, co se týká dárků. Nebudu lhát, že je nedostávám ráda. Ale ještě víc mě baví pozorovat ještě nerozbalené krabice, barevné a tajemné; záplava balíků, které obsahují neznámo co, mě vždycky dojímala více než tyto balíky vybalené. Kolik balíčků týrajících mou fantazii tam bude teď? Několikanásobně míň. Řeším to tak, že už teď vyrábím fiktivní dárky, prázdné balíčky určené jen na dekoraci.

Pak jsou tu ještě méně významné problémy, například jak oznámit rodičům, že letos se mnou na Dlouhého, širokého a bystrozrakého nemají počítat… To mě teprve čeká. Čerstvě po rozchodu aneb Vánoce znovu s rodinou Je to bezva, trávit zase svátky s rodinou. Fakt jo. Ta atmosféra, společná štědrovečerní večeře, kapřík, salátek, svíčky… No, a je to zase v pr… Řeknu svíčky a jsem naměkko. Úplně rozebranej. Všechno tohle bezva s rodinou má totiž háček, a to sice ten, že jsem se před měsícem rozešel po třech letech s přítelkyní. Lepší načasování si lze těžko představit. Advent jsem probulel, na hrdinu jsem si hrál jen první dva dny. Nemělo

to cenu. Nějak se nedokážu přetvařovat, prostě to nejde. Obzvlášť ne teď, pár dní před Štědrým dnem. Trochu odreagování s přáteli je sice fajn, ale lepší nálada nevydrží moc dlouho. Rodina taky podporuje, ale to není vždy to, co potřebuju. „To se stává, najdeš si jinou, neboj,“ soucitný pohledy, poplácávání po zádech, na druhé straně mamčina neskrývaná radost z toho že budu zase trávit svátky doma… Nevím, nevím, neumím v tom chodit, nevím, co mám říkat, nevím, co mám dělat, bloumám. Výlety do města jsou utrpením samým. Co byly před rokem poetické sněhové vločky, to je dnes bílý svinstvo. Co byla pěkná vánoční výzdoba, to je dneska nevkusnej kýč.

Lidí je všude moc, nemám je rád. Všichni melou o lásce. Mám tendence všechny vyslat na místo, o kterém všichni víme, ale nikdo z nás tam nechce. Nejhorší na tom všem je, že tenhle čas vám nedá odpočinout od neustálýho přemítání nad tím, proč se to všechno tak stalo. Všechno je před Vánoci tak nějak intenzivnější. Ani ty pitomý dárky nemůže člověk vybírat sám, zkoušel jsem to, ale fakt mi to nedělalo dobře.

Ve městě potkávám samý šťastný, spokojený a zamilovaný páry. Vyrojily se všude kolem, na náměstích popíjejí svařák, choulí se k sobě a jejich jedinej problém je, co koupí miláčkovi za dárek. Teď už jen v klidu čekám, jak milé a pohodové budou samotné svátky. Nebudu to rodině kazit, zkusím být v pohodě. Bude to ale setsakra těžký. Nejhorší na tom je, že je to má vina, takže jsem si tenhle dáreček nadělil vlastně sám. Tak proč vlastně fňukám? Šťastné a veselé…! Jsem zticha a těším se na silvestra, ten bude taky šťavnatej…

Pohled holkaře aneb Proč jsou Vánoce lepší než zbytek zimy Zima je na balení holek prostě marná. O tom vůbec nemá smysl se bavit. Všechny jsou navlečené do teplých kabátů a bund, takže cíl si vybíráte jen podle obličeje, což je strašný risk (no řekněte, koupili byste si auto, kdybyste z něj viděli jen čelní sklo a světla?). Znáte to: přijdete do kavárny, ona si odloží a z holky, která se vám zdála jako slušná osmička (tj. dobrý kousek), se rázem stane šestka (nic extra). Jestli nejste úplný hulvát, tak si aspoň musíte vymyslet dobrou výmluvu, abyste mohl rychle vypadnout. Zkrátka balení holek v zimě je taková střelba do tmy –

občas máte štěstí a jdete domů s dobrým úlovkem, ale občas trefíte něco, co jste nechtěli, a berete nohy na ramena.

Nicméně tato zřejmá nevýhoda oproti jaru a létu se alespoň částečně smazává v týdnu těsně před Vánocemi. Z postav holek sice pořád vidíte kulový, ale zato jich je víc. A máte tisíc příležitostí.

Víte, o čem mluvím – všechna nákupní střediska jsou přeplněná, obchody praskají ve švech a kočičky chodí po dvou či po třech, s taškami plnými dárků. Toho se musí využít.

Předpokládám, že nepíšu pro úplné zelenáče, takže nemusím dvakrát zdůrazňovat, že balení přes den v běžných situacích (v supermarketu, v knihovně, v tramvaji apod.) je daleko jednodušší než večer v baru. Jelikož v baru to na každou jen trochu lepší holku zkusí za večer pět frajerů, tak je složité upoutat pozornost, odlišit se.

Do baru už jdou holky PŘIPRAVENÉ na to, že tam budou muset odpálkovat pár loserů. Naproti tomu v jiných situacích to čekají méně, jsou otevřenější a vy máte víc prostoru je zaujmout.

Lze shrnout, že o Vánocích jsou nákupní střediska takový lepší bar – je jich tam hodně a snadněji se balí. Člověk ani nemusí vymýšlet žádné velké strategie.

Stačí si trochu nechat poradit o oblečení (které stejně nemáte v úmyslu kupovat), popřípadě tam hodit nějaký komentář o tom, že v New Yorku jsou stejně lepší obchody a že u nás musí člověk projít půl Prahy, než narazí na něco kloudného. Navíc můžete kdykoliv říct, že potřebujete tričko pro sestru, která by mohla mít zhruba stejnou postavu jako dotyčná slečna. Přimějete ji, aby si vyzkoušela nějaké to tričko, a hned máte možnost obhlédnout, jak slečna vypadá bez kabátu. Když to ujde, hezky poděkujete a na oplátku ji pozvete do kavárny, která je jen o patro výš. Když je to bída, zmizíte, zatímco se bude převlékat zpátky do svého. Nemůžete přece ztrácet čas – máte shánět dárky.

Tři svatby a alibistka Už pět let se cítím víc jako pracující člověk než jako studentka. (Možná právě proto mi to studování trvá tak dlouho.) Nesnáším, když mi máma říká: hlavně se věnuj škole, jsi přece studentka, s tím počkej, až dostuduješ. To odpovídám příkře, že nemusím na nic čekat, když už se živím sama. A zpravidla po takových debatách naštvaně mlátím dveřmi.

Možná i vzhledem k mému pokročilejšímu věku se kolem mě začaly množit svatby. A to ne ledajaké: už jsem viděla v bílém své tři největší kamarádky z gymplu. Neobešlo se to bez potíží.

Když se vdávala Lenka, naštvala jsem část jejích tetiček, když jsem jedné z družiček vymyslela přezdívku Chuckie. (Vypadala tak!!) Pak, když večer pokročil, se mi při tanci podařilo milou Chuckie nakopnout kolenem do bříška. Moc mě to mrzelo, ale vzhledem k autorství přezdívky mi to nikdo neuvěřil.

Když se vdávala Jana, byla jsem ze svatby v kostele tak nervózní, že jsem se opila už v jedenáct dopoledne, a svatební slib, výměna prstenů i první manželský polibek proběhly, zrovna když jsem si musela nutně odběhnout na záchod. (V duchu jsem se omluvila Chuckie, páč teď už jsem věděla, jaké to je – zvracet na svatbě.)

Když se vdávala Romča, už jsem radši nepila. Po půlnoci se ke mně přitočil otec nevěsty a zeptal se mě, kdy se vdám já. Odpověděla jsem, že s přítelem chodím jen chvíli, takže v dohledné době ne. „Ale už jsi s ním spala, ne? Tak jestli se ti to s ním líbí, nemáš s čím váhat. Co myslíš, že se změní? Na co čekáš?“ ptal se.

Mohla jsem odpovědět, že čekám, až budu zodpovědnější a naučím se držet hubu, i když mi malé obézní holčičky navlečené ve volánkových šatech budou připomínat růžové tanky.

Taky jsem mohla říct, že čekám, až se naučím být zodpovědná kamarádka, která nepropásne důležitý okamžik života své nejlepší přítelkyně jen proto, že se opila ze strachu z oné důležitosti. Řekla jsem, že čekám, až dostuduju.

Svědectví sesbírala Lucka Frydecká

Love and Fucking, sloupek Lucky Frydecké, publikujeme každé druhé pondělí na www.studenta.cz.

Školy strana

38 – 39

zahraj si piškvorky...

ČVUT opět poskočilo v mezinárodním žebříčku univerzit

MISS ACADEMIA ČR 2010 boří mýty (nejen) antiky!

Náborová kampaň MISS ACADEMIA ČR odstartovala svůj 14. ročník. Tento výjimečný projekt připravují studenti Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Podstatou soutěže je zbořit mýtus: ženy jsou buď krásné, nebo chytré. Slovy manažerek projektu: „Chceme najít tu ‚nej‘ vysokoškolačku, v jejíž osobě se snoubí inteligence, krása i ženskost.“ Dívky se mohou přihlašovat do 3. ledna 2010. Více na www.missacademia.cz

Mezinárodní ocenění Vysoké školy ekonomické v Praze Vysoká škola ekonomická v Praze uspěla nedávno v hodnocení německého Centra pro vývoj vysokých škol (Das Centrum für Hochschulentwicklung). Do žebříčku CHE Excellence Ranking 2009 se kvalifikovala v oborech národní hospodářství a politické vědy. Při hodnocení sehrálo rozhodující roli pět kritérií: počet publikací, popř. citací, účast v evropských vzdělávacích programech

Prague College — britská vysoká škola v Praze Vysokoškolské studium s výukou v angličtině mohou studenti zahájit v lednu, dubnu nebo říjnu. Přihlásit se mohou ihned, při prohlídce školy jim budou poskytnuty bližší informace o studiu. Vyučuje se na třech katedrách – School of Business, School of IT & Computing a School of Art & Design.

Studenti získávají bakalářské a magisterské mezinárodně uznávané tituly. Studijní programy jsou poskytovány ve spolupráci s Teesside University, která byla zvolena univerzitou roku 2009 ve Velké Británii.

Erasmus Mundus a mobility studentů i učitelů.

Hodnocení probíhá dvoukolově. V první fázi jsou vysoké školy nominovány na základě expertního hodnocení. VŠE byla vybrána jako jedna ze tří středoevropských vysokých škol ekonomických spolu s Karlovou Univerzitou a maďarskou Corvinus University. Ve druhé fázi proběhlo hodnocení na Národohospodářské fakultě, která zejména zajišťuje výuku ekonomie na VŠE. K opětovnému získání ocenění „1st Business School in the Eastern European Zone“ za rok 2009 tak VŠE přidala další významné mezinárodní ocenění.

Londýn/Praha 9. října 2009. Podle prestižního žebříčku univerzit britských The Times (Times Higher Education Supplement) se ČVUT umístilo na 394. místě, dostalo se tedy poprvé v tomto žebříčku do čtvrté stovky nejlepších univerzit na světě z více než 8 tisíc univerzit. Tradičně nejvýše hodnocená česká univerzita – Univerzita Karlova – se umístila na 229. místě, zatímco žádná jiná česká univerzita se mezi zveřejněných top 400 nedostala.

Zároveň byl zveřejněn tento žebříček pouze pro technologické univerzity a zde ČVUT zabodovalo dokonce na 171. místě, což je zlepšení o více než 50 míst oproti loňskému roku. „ČVUT již před dvěma lety zavedlo nový motivační systém financování výzkumu pro své akademické pracovníky, který se výrazně podílí na zlepšení pozice ČVUT v mezinárodních hodnoceních,“ říká profesor Václav Havlíček, rektor ČVUT. Podle mezinárodně uznávaných standardů díky tomuto systému v letošním roce vzrostl meziročně výkon ČVUT ve výzkumu o 19 % podle databáze Web of Science, zatímco výkon České republiky jako celku vzrostl o 6 %. Výkon ČVUT ve výzkumu je hodnocen centrálně napříč univerzitou a motivační bonusy jsou poukazovány přímo zaměstnancům. Také v oblasti studia se ČVUT v posledních několika letech silně zaměřuje na zvyšování kvality. „Výsledky letošního mezinárodního hodnocení pro The Times Higher Education Supplement považujeme za ocenění výborné práce všech pracovníků a studentů ČVUT. Hodnocení potvrzuje, že ČVUT se důraz na zvyšování kvality výzkumu i výuky na úkor kvantity vyplácí a v mezinárodním srovnání rychle stoupá. Věříme, že by se nám mohlo brzy podařit dostat se do třetí stovky na světě,“ doplňuje prorektor ČVUT Jaroslav Kuba.

SVŮJ SVÁTEK OSLAVILI I STUDENTI VŠB-TU OSTRAVA I letos Stavovská Unie Studentů VŠB-TU Ostrava neporušila tradici a v úterý 24. listopadu se uskutečnil Kolejáles 2009.

Tato kulturní akce je pořádána k 17. listopadu, jako oslava Dne boje za svobodu a demokracii, ale také jako podzimní zpříjemnění studentského života. V sále nad Starou menzou v areálu Kolejí VŠB-TU Ostrava, kde se Kolejáles každoročně koná, si studenti vychutnali kvalitní hudbu v podání studentských kapel Tendence a Tatroska.

Poté nastoupila hudební formace Scorpions revival se zpěvákem Martinem Filákem, finalistou soutěže Elán je Elán. Závěr večera plného zábavy patřil jedinečným a oblíbeným členům kapely UDG z Ústí nad Labem, jejichž vystoupení bylo vyvrcholením večera. Během akce byly vyhlášeny výsledky Báňské fotbalové ligy. Oceněny byly první dva nejlepší týmy a nejlepší střelec Báňské ligy. Vstup byl tradičně zdarma a pestrá hudební nabídka přilákala mnoho studentů.

Nejen velká návštěvnost, ale i kladné ohlasy od účastníků dokazují, že se letošní ročník povedl. www.sus.vsb.cz

-Iva Šedlbauerová-

Kalby v Česku strana

40 – 41 Jak se kalí

Finský

v praze

student

brně

poznává

a budějovicích?

české bary!

Asi nejsem klasický turista. Většina lidí, když se chce podívat za hranice vlastního státu, tak si destinaci vybírá podle toho, kolik je tam kostelů, hradů a soch anebo kde je největší pláž. Takže pak to vyhrává Barcelona, kde je kostel i pláž. A taky Paříž a Řím, kde je aspoň hodně těch kostelů a soch. Často se lidi nechávají inspirovat na internetu a zadávají do vyhledávače hesla typu „sightseeing in Europe“ anebo „top sights in Europe“. Když jsem se rozhodoval já, kam pojedu na výlet, také jsem udělal masivní výzkum online. Ale do Googlu jsem zadal heslo „alcohol consumption in Europe“.

Tak jsem zjistil, že se hodně chlastá v Lucembursku, Irsku, Francii a v Česku. Takový průměrný Lucemburčan vykalí 15 litrů čistého lihu za rok, Čech je na tom trochu hůř s 12 litry (ale když si to spočítáte, tak je to pořád impozantní – 5 lahví vodky za měsíc). Když jsem vzal v úvahu to, že v Česku je alkohol třikrát levnější než v ostatních zmíněných zemích, měl jsem absolutně jasno, kam pojedu. A koneckonců – i těch kostelů tam pár je…

DEN 1. (ÚTERÝ): PRAHA Let byl v pohodě, dokonce jsem na palubě dostal plechovku piva a sendvič. Kufr se na letišti neztratil, taxikář mě natáhl jen asi o 10 eur a v hostelu mě čekali. A pak že si ve východní Evropě nemůžete být ničím jisti. Zavolal jsem jedinému Čechovi, kterého znám – Jirkovi, bývalému erasmákovi, se kterým jsme v listopadu před dvěma lety společně zvraceli přes zábradlí trajektu z Turku do Stockholmu. Od té doby jsme spolu kamará-

dili, jako bychom se znali od dětství. Měl jsem od něj slíbeno, že kdykoliv přijedu do Prahy, prolezeme všechny bary v Praze a zpijeme se do němoty.

A tak se taky stalo.

Jediná škoda, že bylo úterý. Málo lidí, alespoň zpočátku. Ovšem o to rychlejší start jsme měli my sami. Aloha je menší klubík na Starém Městě, kde mají asi tak milión koktejlů (nezkoušejte je všechny, skončíte zle). Pátky a soboty tam prý bývají super, Jirka mi tvrdil, že tam chodí každý druhý víkend. Vcelku mu i věřím – hudba byla parádní, na velkém plátně se promítají surfařská videa a dýchá to tam pohodovou atmosférou. Nicméně úterý není pátek, a když jsme do jedenácti vypili já 5 různobarevných drinků a Jirka 4 piva a stále jsme tam byli skoro sami, bylo nám jasné, že musíme jít do něčeho většího. Sem se vrátíme někdy jindy.

Vylezli jsme z baru a motali se křivolakými uličkami, kde bych zabloudil, i kdybych byl střízlivý. Asi nemá smysl vyjmenovávat všechny bary, kde jsme se cestou zastavili na panáka – klíčové je to, že jsme dosáhli svého cíle. Dostali jsme se do Nebe. Když jsem si nechal přeložit název toho klubu, skoro jsem mu dal za pravdu. Poprvé jsem měl totiž možnost si pořádně prohlédnout české holky. Nevím, jestli to bylo tím, kolik lihu mi kolovalo v žilách, ale tak pěkný kousky jsem viděl naposledy před pěti lety v Budapešti. Jirka mi moji domněnku jenom potvrdil – tohle je jeden z těch podniků, kde o slečny není nouze, zvlášť když člověk nemá problém sázet eura na stůl (a já jich z Finska náhodou pár měl). Jirkou mi bylo řečeno, že když jdou s kamarádama na pánskou jízdu, Nebe je jejich oblíbenou volbou. Chtěl jsem jít tan-

covat na parket za nějakými exotickými kráskami (pro mě je exotická každá, která je tmavší než lední medvěd), ale v tu chvíli jsem už nestál úplně dobře na nohou. Naštěstí ten klub má v patře salonek, kde se dá sednout, odpočinout a pokecat. Jirka mi přinesl láhev minerálky ve snaze mě zachránit, ale už mi nebylo pomoci (panáky v kombinaci s koktejly mě zabily). Zbytek paměti jsou jen střípky – záchodová mísa, pád na schodech, taxík domů.

DEN 2. (STŘEDA): ČESKÉ BUDĚJOVICE Naštěstí mám dobrý metabolismus, už kolem druhé hodiny odpoledne funguju. „Snídani“ jsem měl přímo v hostelu a dost mě překvapila. Koupil jsem si croissant, který vypadal báječně, ale když jsem do něj kousl, byla v něm čokoláda (!). Jíst se to dalo, ale doma ve Finsku je zvykem do croissantu dávat rybu, která může být popřípadě smíchaná s kroupami, což chutná neporovnatelně lépe. Kafe bylo naštěstí dobrý a docela mě probudilo.

Když jsem večer před tím sdělil Jirkovi, že v Praze plánuju zůstat jenom jeden den a pak pojedu do Brna a do Ostravy, tak mi řekl, že jsem se zbláznil, a ptal se, kdo mi poradil takovou blbost. Vypadal absolutně šokovaný a prohlásil, že na Moravu nejede „ani za kokot ty vole“. Když jsem zmínil České Budějovice, vypadal přístupněji. Má tam pár kamarádů. Tak jsme ve čtyři nasedli do autobusu a za tři hodiny jsme vystoupili v jihočeské metropoli.

Jirkovi kamarádi už nás čekají. S chlastem. Ještě jsem se nestačil dát úplně dohromady a tříhodi-

zahraj si piškvorky...

nová cesta busem mi žaludek taky nezklidnila, ale jedno pivko ještě nikoho nezabilo. Budvar se mi zdá trochu lepší než Karjala, a tak mám před desátou hodinou v sobě čtyři. Někdo mi zmiňoval, že pivo je v Česku docela oblíbené. Nejspíš tady budu pít pivo jako všichni ostatní – nic jiného mi stejně asi nezbyde, když tu Salmiakki není k sehnání.

Dneska se plánuje velká akce. Středy jsou tady prý velké. Vyrážíme do klubu K2. Musíme si pohnout – když tam stihneme dorazit před desátou, nebudeme platit vstupné. Trochu mě překvapilo, že tam jedeme na kole (kluci přinesli i dvě navíc pro mě a pro Jirku). Doma v Turku jezdím na kole všude, ale v Praze jsem neviděl ani jedno. Nejsem si úplně jistý, jestli je dobrý nápad jet do baru na kole. Včera jsem měl problém nasednout do taxíka. Holt se budu muset dneska krotit, abych neskončil i s kolem v řece.

V „Kádvojce“ to nevypadá zle. Ještě není plno, ale brzo bude. Hraje se oldies, je tu příjemně. Kluci mě berou na bar na bouchanou tequillu, to tady frčí hodně. Do panáka se nalije tequilla se spritem půl na půl, panák se zakryje pivním táckem a švihne se s ním o stůl. Celý obsah vypění, a právě v tu chvíli se to musí vypít. Napoprvé jsem se tím celý polil, podruhé se mi to povedlo lépe, a pak mě to začalo tak bavit, že jsem je tam házel jednoho za druhým, dokud jsem stál na nohou. Kolo jsem domů vedl.

DEN 3. (ČTVRTEK): BRNO Ráno u snídaně mi to nedalo a zeptal jsem se, co je vlastně tak špatného na Moravě, že tam nemám

jezdit. Jirka tvrdil, že to tam prostě už nic není, Evropa končí za Karlínským viaduktem (to je prý nějaký most v Praze) a dál na východ už vedou jen prašné cesty. Kluci z Českých Budějovic mi řekli, že to tak není a ať se tam podívám, jestli mám ještě pár dní čas. Rozhodl jsem se jet. Jirka se mnou přestal mluvit a suše mi sdělil, že až se autobus zasekne někde v bažině, tak tam všichni pochcípáme, protože tam není telefonní signál a pomoci se nedovoláme. Ale nakonec (byť neochotně) souhlasil, že mě doprovodí na autobusovou stanici, než sám pojede zpátky do centra Prahy.

Po necelých pěti hodinách v autobuse jsem dorazil do Brna. Celou cestu jsme jeli po asfaltce a město vypadá hezky, nevím, co proti němu Jirka má.

Na stanici jsem potkal skupinku třech mladých lidí a dal jsem se s nimi do řeči. Pochopitelně jsem se jich zeptal, jestli si také myslí, že je Praha lepší město než Brno. Vysvětlili mi, že Pražáci jsou namyšlení a že ve skutečnosti je to právě naopak – lépe se žije v Brně. Čert aby se v tom vyznal. U nás ve Finsku je to úplně jasné – Turku je nejlepší, Helsinky ujdou a Tampere stojí za starou bačkoru.

O tom se nemusí diskutovat, to je prostě dané od přírody. Ale ti blázniví Češi jako by měli potřebu se pořád o něčem hádat.

Ukázalo se, že ti dva mladíci a slečna jsou místní studenti, a nabídli mi, ať se k nim dnešní večer přidám. Jdeme do restaurace, která se jmenuje Čtrnáctka (jen doufám, že se název neodvíjí od průměrného věku návštěvníků). Není to nic moc velkého ani přehnaně drahého. Spíš taková fajn studentská hospoda. Mí noví přátelé se mě snaží přeorientovat na moravské víno, které je podle jejich

slov nejlepší, a na stole nám přistává během dvou hodin čtvrtá láhev. Začínám mít neblahý pocit, že dnešek nedopadne o nic lépe než předchozí dny.

Kolem půlnoci měníme podnik. Přichází na mě hlad a Brňáci znají to nejlepší řešení. Jdeme do Modré růže. Vybíráme si grilovaná žebra, a porce jsou tak velké, že se ze dvou najíme všichni čtyři.

Nakonec objednáváme panáky slivovice. Tu jsem ještě neměl. To je prý typická Morava a nemůžu odsud odjet, aniž bych ji ochutnal. V půl druhé ráno to balíme. Tento večer jsem přežil ve zdraví.

Možná budu mít zítra i dost energie na to se podívat trochu po městě. Morava boduje!

Antti Nieminen Z finštiny přeložil Ondřej Chovanec

O Anttiho putování po klubech Plzně, Zlína a Ostravy čtěte již brzy na

22 otazníků strana

42 – 43 Ve které historické době byste chtěl žít?

Lákala by mě renesance, ale jsem rád, že žiju v dnešní době.

K jakému zvířeti byste se přirovnal?

Medvěd s absencí zimního spánku?

Pes? Bílá velryba?

Kdy a proč jste se naposled opil?

V sobotu 29. srpna se svým bratrem. Zapíjeli jsme narození mé dcery.

Jak se zaručeně zbavíte deprese?

U filmu Penzion pro svobodné pány.

Kdybyste si musel vybrat, jaký konec světa byste preferoval?

Rychlý.

Jak vypadají mimozemšťané?

Nejspíš jako Michael Jackson.

Které přikázání desatera lidé nejčastěji porušují?

Všech deset.

Jaký je nejlepší večerníček?

Pane pojďte si hrát aneb Potkali se u Kolína.

zahraj si piškvorky...

Kdybyste uměl létat, kam byste letěl jako první?

Nad rodný Jičín a Prachovské skály.

Kdo ze známých lidí v Česku a na Slovensku je podle vás skutečně inspirativní?

Za všechny alespoň Michal Horáček. Čeho se skutečně bojíte?

Smrti.

Komu fandíte?

Ve fotbale Slavii, v hokeji „Pardubicům“.

Co ženy umějí výrazně lépe než muži a naopak? Ženy umějí lépe zpívat, muži hrají lépe na bicí nástroje.

Který obor by vás bavilo vystudovat?

Kulturní antropologii, psychologii nebo hru na piano?

Co je nejhorší možný dárek? Žádný dárek.

Co si myslíte o sexu bez lásky?

Ještě horší než žádný dárek.

Co je právě teď vaše nejoblíbenější píseň?

Naše nová píseň s pracovním názvem Šatna.

Co je vaše nejranější vzpomínka?

Pískoviště za Hostincem U Patřínů v Konecchlumí u Jičína.

V jakém filmu byste chtěl žít?

Penzion pro svobodné pány, Pupendo, Kill Bill.

Kdybyste byl ředitel zeměkoule, co by bylo vaše první rozhodnutí?

Zmrzlinu všem a jednou provždy zadarmo!

Jak si představujete svůj život v 90?

Zdravím kypící rentiér obklopený hromadou pravnoučat.

Jaké tři životní role jsou pro vás nejvíce charakteristické?

Student, kavárenský povaleč, šťastný otec.

Michal Malátný frontman skupiny Chinaski, herec

Finanční služby mají mnoho podob. Některé jsou objemné a agresivní a bombardují vás každý měsíc nabídkami na spolupráci. Pojď k nám! Staň se finančním poradcem, buď príma opravdový profesionál! Znáte to?

Fincentrum neobtěžuje studenty masivními nabídkami na spolupráci. Od roku 2000 poskytujeme finanční služby nadnárodním korporacím i běžným občanům, stáli jsme u zrodu několika úspěšných finančních internetových portálů nebo prestižního ocenění Banka roku. S obratem 450 milionů korun patříme mezi nejvýznamnější poskytovatele finančního poradenství v ČR a na Slovensku.

Fincentrum je nejrychleji rostoucí společnost v oboru, protože svým klientům i spolupracovníkům poskytuje nejlepší podmínky. Ti nejlepší si dokáží vybrat snadno.

www.fincentrum.com