KRKAVČÍM, POCHYBY, PELYNĚK

Autorka básní a kreseb: Magdalena Marie Franková

IG: @adalena_franek

Krkavčím

Ráně vryté

hluboko do duše

se říká matka.

V černi tuše

člověk vycítí

ta jatka

v duši dítěte,

které netuší,

že krkavec

smete ho

ze světa,

v němž chránit

měl ho láskou.

Slova umí zranit,

neomluvitelná vráskou.

Ty sobecké Marie,

jež pod srdcem

by Krista

jen stěží nosily,

ty svým dětem

jako přístav slouží.

Jako přístav,

v němž se k smrti

upily.

Pochyby

Co když

vyprší nám čas

dřív,

než skosí nás

černá dáma?

Co když

skosím nás sama?

Válkami o štěstí

se neplýtvá,

přesto zas

a znova,

bitva za bitvou,

zakletý kruh

věčně roztáčím

a prázdnými dlaněmi

sypkou lásku

s hořkou rezignací

prosívám

a stáčím

do džbánů,

zalévám slzami,

z nichž opíjím se

po ránu

obnažena múzami.

Pelyněk

A ty se divíš,

že rozumím Baudelairovi?

Když květy zla

nás opásaly

a zamknuly

do podkroví,

když varhany

pohřební hrály

requiem,

na to se, lásko, napijem.

Bolí mě duše

a možná hlava,

když Trigorin suše

oznámí, že hoří tráva

a že už mě nemiluje.

Ne, nemůžeme za to,

že svět pikle kuje

nám do protivky,

zlato na šmejd taví

a nás se zbaví

ve zpěvu zdechliny,

co kvete u cesty.

Naděje!

Kam se svět poděje,

když poslední nevinný

vyvraždí nevěsty?

Já vím, jsme nevinní

ve veletoči světa.

Ale co až řev sviní

bude hudba sladší

než láskyplná léta,

co až radši vyskypíme

a v netečnosti utopíme

touhu Baudelairovi

nerozumět?

Pak svět konečně zdechne

pro zlý květ.