HOSTILE ARCHITECTURE: šedá zóna pojmů a významů

Autor textu: Lukáš Veverka

Veřejný prostor je velkým tématem dnešní doby – ať už po stránce politické, umělecké i občansko-aktivistické. Stále více lidí zajímá, jak vypadá okolí jejich bydliště či práce, co se zde děje a jak by se to dalo zlepšit. Existuje zde zajímavá podvojnost, kdy je hlavní prioritou otevřenost a maximální přístupnost. Ve stejnou chvíli se však stále častěji přistupuje k neustálému dohledu a omezování. Právě s tímto posunem, který je ve světě znatelný od šedesátých let minulého století, souvisí pojmy „hostile architecture“ (nepřátelská architektura) a „defensive urban design“. V našem prostředí se s uplatňováním jejich principů zatím naštěstí tolik nesetkáváme, ale při bližším pohledu na velká města Evropy je třeba konstatovat pravý opak.

Obr. 1: Přepažení laviček v nuselském parku Jezerka. Foto: archiv autora.

Zjednodušeně jde o záměrně nepřátelsky navržený prostor či jeho vybrané prvky, které z něj mají vytlačit určitou skupinu uživatelů. Jedná se proto o subjektivní dělení veřejného prostoru z pozice síly a potažmo o roztříštění jeho celkového chápání. Stává se tak oficiálně ambivalentním prostorem – je místem setkání i přirozeného života města, a zároveň prostředím nejistoty, potenciálního násilí a občanské neposlušnosti.[1]

Nepřátelská či nehostinná architektura ve své obecné podstatě existuje již od počátků – ploty, zdi nebo příkopy, které jsou občas považovány za její součást. Pojem, jeho lišící se definice a samotný výskyt těchto forem se objevují od sedmdesátých let, nejprve v USA, později v Británii a Skandinávii. Nahlížení na veřejný prostor nebylo vůbec jednotné, a proto se problematika zpočátku neřešila vůbec jednoduše. Nejedná se totiž pouze o chodníky, ulice, náměstí, parky – tedy „provozní část“ města, ale jde o prostorový aspekt slučování obyvatel. Právě zde se setkávají všechny sociální a věkové třídy, prolínají se volnočasové aktivity se zcela všedním průběhem života, a naopak. Co je ale z hlediska našeho zájmu důležité, je jeho „role síta“. Nejčastěji na místech s velkou frekvencí pohybu dochází k prosívání a určení toho, kdo je, a kdo už není součástí oné „veřejnosti“, pro níž je prostor určen. Od toho se následně odvíjí, nakolik je potřeba prostor z hlediska majitele bránit nepřátelskou architekturou. A právě definice míry dostupnosti prostoru je často neustálenou veličinou těchto diskuzí – jedná se o definici majetkovou, nebo mentální? Když je pozemek v rámci města volně přístupný, je to už/stále veřejný prostor? A je nutné požadovat „veřejný prostor“ v rámci velkých stavebních projektů, ač se jedná o soukromou výstavbu? Na všechny tyto otázky lze odpovědět více jak jedním způsobem, a to „nahrává“ existenci nepřátelské architektury.

Ovládání či zamezování vybraných druhů chování je mimo jiné důsledkem zmiňované nejistoty, ať legislativní, nebo mentální. Prevence kriminality, ochrana majetku nebo zjednodušení údržby – to vše jsou důvody, proč tento druh architektury a designu existuje. Samotná existence a její důvody byly od osmdesátých let zpracovávány odborníky mnoha zaměření: architektura, urbanismus, design, sociologie, filozofie… Nejdůležitější je distinkce mezi útočným a nepřátelským pojetím. Zatímco útočně se jeví prvky apriorně použité k odrazení jakéhokoli uživatele (bodáky proti bezdomovcům), pak nepřátelské pouze neumožňují dlouhodobější používání daného místa či prvku (lavičky s příliš velkým sklonem).

Obr. 2: Pařížské metro. Foto: archiv autora.

V knize Unpleasant design[2] autor dokonce tvrdí, že nejpozději od osmdesátých let se všechny doplňky veřejného prostoru navrhují s prvkem podvědomé sociální kontroly a s takovými vlastnostmi, které umravňují člověka bez potřeby přítomnosti jiné autority. Specifikem takového designu je, dle mého názoru, propojení estetiky s funkčností a cynismem. Tyto prvky jsou již tak vlastní veřejnému prostoru, že je nutné na ně upozornit a rozdělit je do dvou skupin.

Říkejme jim viditelné a neviditelné. Jako příklad poslouží nejrozšířenější součást pařížského městského mobiliáře – lavičky. Jejich podoba se téměř 80 let nemění a nelze tedy hned poznat jejich stáří, pouze vizuální příslušnost k městu a jeho identitě. Na tyto lavičky jsou však v některých městských částech instalovány nenápadné přepážky zabraňující si komukoliv lehnout. Jedná se o prvek, který esteticky neruší a zároveň „vyřeší“ problém s bezdomovci.[3] Problém tedy mizí, aniž by někdo protestoval – řešení je totiž esteticky přijatelné. Podobné řešení, jen s malou obměnou tvaru, se vyskytuje v metru [Obr. 2] i v parcích. [Obr. 3] Opačným příkladem stejného problému jsou bodáky na zemi [Obr. 4] nebo reliéfní povrch mříží nad výduchy metra a vzduchotechniky. Zde se v podstatě identické řešení jako na lavičkách považuje za vysoce nemorální, a to díky své ostentativně vyjádřené pozice moci (esteticky spojené s agresivitou tvaru).

Obr. 3: Pařížský park Square Aristide-Cavaillé-Coll. Foto: archiv autora.

Formy nepřátelské či nehostinné architektury se vztahují na čím dál větší spektrum sociálních skupin. Někdy jde o lidi bez domova, dále drogově závislé, žebráky, ale také skateboardisty či bruslaře. Nejběžnější formou je druhotná úprava tak, že se již prvek nedá využívat jako dřív (zmiňované předělení laviček, rozšíření zábradlí do cesty). V metropolích jako Paříž nebo Vídeň se přistupuje také k odstrašení a možnosti zranění (protibruslařské příčky na betonových lavicích, [Obr. 5] bodáky na rozích, obroušení hran a vytvoření „záměrně degradovaného povrchu“). Pod tuto formu spadají i opatření nepřímo související s materií a architekturou místa – světlo a zvuk. Využití UV světla v boji s užíváním nitrožilních drog je běžné na veřejných toaletách či v parcích v Berlíně. Bizarnější přístup k této problematice aplikovali v USA a Kanadě,[4] když se pokusili zredukovat počty „problémových návštěvníků“ parků vysíláním vysokofrekvenčních tónů, které vnímají pouze mladiství a dospělí jej v podstatě neslyší. Nejradikálnějším postupem však stále zůstává ten nejjednodušší – odstranění objektů zájmu. Městský mobiliář nebo úprava veřejného prostoru, které měly sloužit ke zvelebení a zpřístupnění místa, vedou také k větší koncentraci problémů. Jednodušší než hledat nové architektonické či designové řešení je snazší se problému zbavit úplně, i za cenu omezení kvality života bezproblémových uživatelů.

Právě tomu se chtěli architekti vyhnout a už od padesátých let se zamýšleli nad příčinami a řešením těchto problémů. Průkopnický pohled Jane Jacobs[5] a její teorii „eyes on the streets“ využil Oscar Neumann v roce 1972 pro své pojednání Defensible space.[6] Ve své nově formulované teorii hájitelného prostoru se pokouší najít souvislost mezi kriminálními (vandalskými) činy a kvalitou veřejného prostoru. Je nutné, aby byl komponován přirozeně a dostatečně „soukromě“. Ve chvíli, kdy si veřejný prostor vezme každý jeho obyvatel „za svůj“, bude všechna jeho narušení brát jako osobní invektivu, a tím bude mnohem více chránit jeho kvality. Důležitá je tedy pospolitost a osobní angažovanost každého „majitele“ veřejného prostoru. Podobně přemýšlel o determinování okolím i kriminalista C. Ray Jeffery, když vyšel z teorie Oscara Neumanna, jejíž závěry sjednotil s dalšími teoriemi a vytvořil tak soubor mechanismů a pravidel známý jako Crime prevention through environmental design (CPTED).[7] Rostoucí zájem o environmentální kriminalistiku vedl k podrobnému studiu konkrétních témat, jako je přirozený dohled nad veřejným prostorem, dozor nad možností přístupu apod. Princip „rozbitého okna“ ukázal, jak chátrající a zanedbané oblasti přímo lákají zločin, a posílil tak nutnost lepší údržby majetku, aby bylo možné prosadit viditelné vlastnictví každého prostoru. Mezi rozsáhlá doporučení pro architekty patří výsadba stromů a keřů, správné použití osvětlení a podpora pěší i cyklistické dopravy v ulicích. Od šedesátých let, kdy se v USA principy začaly poprvé uplatňovat, dokazují studie,[8] že uplatňování opatření CPTED výrazně omezuje trestnou činnost.

Obr. 5: Protibruslařské příčky v parku u Les Halles. Foto: archiv autora.

Kritici však v daném přístupu vidí zejména omezování dalšího rozšiřování veřejného prostoru a upozorňují, že přes určité pozitivní výsledky se stále apeluje pouze na „selský rozum“, tedy elementárně morální integritu jednotlivce. Mnohá užití defensivního designu jsou apriorní a omezují dané prostředí. CPTED totiž nezabraňuje vandalismu ani zločinu, pouze jej přesouvá mimo oblast, kde byl aplikován. Dalším reálným dopadem je stav označovaný jako „street-level city image manipulation“, kdy se opatření uplatní u vchodů nebo okrajů veřejného prostranství, kde jsou viditelnější a vytvářejí tak pocit „bezpečné zóny“. Opačným problémem trpí například pařížská předměstí – nekontrolované užívání těchto prvků znemožní jakoukoli návštěvu míst, a je tak zcela kontraproduktivní ve chvíli, kdy nějaký veřejný prostor vůbec chceme. Stejně tak je nelogická kombinace defensivních a inkluzivních[9] prvků najednou, jak k tomu dochází na jižním předměstí Vídně i v mnoha satelitech kolem Paříže.[10]

Nepřiměřené opevňování původních i zcela nových prostranství je mnohdy zbytečné a dopředu vysílá návštěvníkovi jasně negativní zprávu o stavu věcí, a to i v případě, že se na daném místě nikdy problémy neobjevily. Nepřátelská architektura je tedy v mnoha případech využívána neefektivně, mnohdy neprakticky a často také nemorálně. Naplňuje veřejný prostor pasivní agresivitou, vnímatelnou v jakémkoli denním rytmu obyvatel. Stále je však frekventovanou součástí mnoha velkých měst a její regulace téměř neexistuje.[11]

Doufejme tedy, že principy, které ztělesňuje, nebudou mít ani v budoucnu zastání u domácích architektů, urbanistů, měst a hlavně u samotných obyvatel. I přesto je zajímavé projít si město, které důvěrně znáte a zaměřit se na principy „obranného městského plánování“. Schválně, kolik prvků najdete…

Poznámky

1 V tomto krátkém představení, u nás stále relativně opomíjené problematiky, se budu kromě publikovaných studií opírat o vlastní zkušenosti s Vídní, Prahou, Berlínem a Paříží.

2 G. Savicić, Unpleasant design, Wien 2011.

3 Samozřejmě „řešení“ je zde pouze přesunutí na nejbližší vhodné místo. To však už nemusí být v daném arrondissementu.

4 Viz https:// www.thestar.com/news/gta/2017/03/20/ residents-push-for-improvements-to-mcgill-parkette. html

5 J. Jacobs, The Death and Life of Great American Cities, New York: Random House 1961.

6 O. Newman, Defensible Space: Crime Prevention Through Urban Design, New York: Macmillan 1972.

7 C. R. Jeffery, Crime Prevention through Environmental Design, Beverly Hills 1971.

8 Viz https:// web.archive.org/web/20110223121940/ http:// cpted.net//

9 Pítka, ping-pongové a šachové stoly, hřiště, přístupné zelené plochy…

10 Noisy-le-Grand, Grigny, Saint-Denis a podobně.

11 O regulaci se neúspěšně pokusilo Toronto v roce1997.