La Spigolatrice

Autor textu: Vilém Urban

Emanuele Stifano, La Spigolatrice (Sběračka klasů), Sapri, Salerno, Itálie, Soutěž 2015, Odhaleno 25. září 2021

V září minulého roku 2021 byla v jihoitalském městě Sapri slavnostně odhalena bronzová figurální socha dívky od sochaře Emanuela Stifana [Obr. 1, 6–8]. Socha zpodobňuje La Spigolatrice (Sběračku klasů), paběrkující ženu, umělecký námět proslavený realismem Jeana-Françoisa Milleta z roku 1857. Na rozdíl od Milleta ale socha Emanuela Stifana neodkazuje k tvrdé práci nejnižší společenské třídy a také nezpodobňuje tři postarší dámy v potu lopotné práce. Ba právě naopak. Od moře směrem k Via Umberto I kráčí figura velmi půvabné mladé dívky v přiléhavé tunice, která v podpaží drží klas a toutéž rukou si přidržuje tuniku na prsou, aby jí nesklouzla. Hlavou se otáčí za sebe, hledíc k otevřenému moři, odkud jakoby vane přímořský vítr. Ten dívčinu tuniku přiléhá těsně k jejímu pozadí a nohám. To, co zde Emanuele Stifano předvedl, je sochařská iluze tzv. mokré draperie, kdy je anatomická partie zobrazena jen náznakem a to, co nemá být vidět, neb je pod šatem, je zcela patrné [Obr. 6]. Technika je, obzvláště v mramoru, považována za vrchol sochařské dovednosti a porozumění materiálu. Současně skutečnost, že to, co nemá být vidět, je zcela patrné, probouzí erotický náboj.

Obr. 1: Emanuele Stifano, La Spigolatrice, 2021, Salermo, Itálie.

Zdroj: https: //twitter.com/fioremarr/status/1442821629072056322.

Obsahovou předlohou sochy je básnické dílo La Spigolatrice di Sapri (Sběračka klasů ze Sapri) od italského tvůrce vlastenecké poezie Luigiho Mercan- ‌tiniho (1821–1872). 1 Báseň La Spigolatrice di Sapri pojednává o tažení italského patriota Carla Pisacane (1818–1857) na parníku Cagliari proti špatné bourbonské nadvládě v Neapolském království v červnu roku 1857 a byla napsána bezprostředně po tomto tažení. Carlo Pisacane vyplul ze severoitalského přístavu v Janově a po osvobození politických vězňů na ostrově Ponza se s vojáky vylodil právě v kampánském městě Sapri, odkud měl Pisacane se tři sta vojáky táhnout na Neapol. V Sapri se ale proti nim postavilo místní sedlácké obyvatelstvo pod vlivem dezinformace, že Pisacanovi vojáci přijeli rabovat. Tak bylo tři sta vojáků, kteří přišli osvobodit Itálii od Bourbonů, poraženo neapolskými jednotkami a místním obyvatelstvem, které se k jejich odboji nepřipojilo. Událost a její okolnosti nám dnes vizuálně přibližují její umělecká ztvárnění z konce 19. století, kde je Carlo Pisacane v momentu jeho zavraždění rolníky ze Sapri [Obr. 2 a 3]. Neúspěšné tažení Carla Pisacana na Neapol mělo značný morální a společensko-politický dopad, neboť znovu otevřelo otázku osvobození jižní Itálie od Bourbonů.

Obr. 2: Zavraždění Carla Pisacane a jeho 300 bojovníků 1857, konec 19. století, Museo centrale del Risorgimento, Roma.

Zdroj: https://www.150anni.it/webi/stampa.php?wid=1175&stampa=1.

Obr. 3: Giuseppe Sciuti, Epizoda z výpravy Carla Pisacaneho do Sapri (detail), 1890, olej, plátno, 252 × 531 cm, Palazzo degli Elefanti (městská radnice), Katánie, Sicílie.

Zdroj: https://www.siderlandia.it/2.0/wp-content/uploads/2017/09/pisacane.jpg.

Samotná báseň La Spigolatrice di Sapri líčí plavbu tří set mladých vojáků, kteří přišli do Sapri se zbraní v ruce, nikoli však jako nepřátelé ani bandité. Milovali zem, o kterou přišli bojovat. Hlavním charakterem básně a vypravěčkou jejího děje je žena, sběračka klasů z města Sapri, která se rozhodla nejít na pole a následovala povstání. Zejména citovaný je opakující se refrén „Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!“ (Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a zemřeli!), kterým báseň začíná a také končí. Na motivy básně byl rovněž v roce 1952 natočen film režírovaný Gian Paolem Callegarim (1909–1982) a právě refrén básně se propsal do jeho názvu, tedy Eran trecento... (La spigolatrice di Sapri) [Obr. 4].

Obr. 4: Propagační materiál k filmu Eran trecento... (La spigolatrice di Sapri).

Zdroj: https://e.snmc.io/i/fullres/w/a70edb50fbb2552b0e34e15e5c635a0e/ 7306981.

Socha od Emanuela Stifana je symbolem Risorgimenta – snah o sjednocení Itálie v druhé a třetí čtvrtině 19. století a vzdor proti nadvládě Bourbonů a Habsburků. Velmi známé jsou snahy o vytlačení Habsburků ze severní Itálie a pokusy o dobytí Milána, nicméně toto umělecké ztvárnění historické události je dokladem méně známých, avšak neméně hrdinských pokusů o osvobození italského jihu. Plastika v Sapri se na rozdíl od obrazů konce 19. století nezaměřuje na samotné historické reálie a smrt vůdce povstání. Podobně jako již zmíněný filmový snímek z roku 1952 se obrací k básnickému dílu a anonymní, pravděpodobně i fiktivní, ženské osobě, jakožto výrazné symbolicky vlastenecké paralele k historické osobě Carla Pisacana. Obdobně jako postavu Svobody z obrazu La Liberté guidant le peuple Eugèna Delacroixe, je možné v tomto smyslu chápat postavu Sběračky klasů, jako hymnus italské revoluce a poctu vlasteneckému duchu Itálie či jako alegorii Itálie samotné.

Dílo bylo odhaleno 25. září 2021 a záhy následovala vlna silné kritiky a pohoršení, které se týkalo zvoleného formálního sochařského projevu právě ve vztahu k výše popsaným symbolickým, morálním, sociálním a historickým přesahům obsahové stránky tohoto díla. Veřejnosti a zvláště pak ženám vadil frivolní oděv, exponované křivky ženského těla a koketní či vyzývavý pohled. Zejména italské političky Monica Cirinnà (nar. 1963) a Laura Boldrini (nar. 1961) dílo popsaly jako facku do tváře dějinám i ženám a vyjádřily znechucení nad institucionálním schválením podoby zakázky a ztvárněním ženy jako sexuálního symbolu. Sám sochař Emanuele Stifano se bránil na svém facebookovém profilu: „To, co čtu, mě děsí a skličuje. Byla proti mně vznesena nejrůznější obvinění, která nemají nic společného s mou osobou a mým příběhem. Když dělám sochu, vždy se snažím co nejméně zakrývat lidské tělo, bez ohledu na pohlaví. V případě ‚Spigolatrice‘, protože měla být umístěna na nábřeží, jsem ‚využil‘ mořského vánku, který ji ovívá, aby dal dlouhé sukni pohyb, a tím zvýraznil tělo. To mělo zdůraznit anatomii, která neměla být věrným obrazem venkovské dívky 19. století, ale představovat ideální ženu, evokovat její hrdost, probouzející se svědomí, a to vše v okamžiku velkého patosu. Dodávám, že přípravný náčrt si prohlédl a schválil klient. Těm, kteří mě osobně neznají, říkám, že neustále zpochybňuji svou práci, pracuji s pokorou a stále se snažím zlepšovat, zdaleka se nepřibližuji velkým mistrům minulosti, kteří pro mě představují maják, jenž mě vede a inspiruje.“ 2

Obr. 8: Emanuele Stifano, La Spigolatrice, 2021, Salermo, Itálie.

Zdroj: https://cilentano.it/wp-content/uploads/2021/10/sette-scaled.jpg.

Nutno na tomto místě zmínit, že se nejedná o ztvárnění tématu La spigolatrice di Sapri v oblasti tohoto města. Socha s totožnou tématikou, byť jiným ztvárněním, se nachází od díla Emanuela Stifana zhruba dva kilometry vzdušnou čarou jižně na odlehlém skalním útesu obklopeném mořem. Na skalní útes byla umístěna roku 1994 a její autor je doposud neznámý. Zpodobňuje dívku ležíc na skále a zamyšleně hledící na město Sapri. Výjev jakoby vycházel z obrazu Filippa Palizzho (1818–1899) Dívka na skále v Sorrentu z roku 1871 [Obr. 5].

Obr. 5: Filippo Palizzi (1818–1899), Dívka na skále v Sorrentu, 1871, Fondazione Internazionale Balzan, Milan.

Zdroj: https: / / commons.wikimedia.org / wiki / File:Filippo_Palizzi_-_La_Fanciulla_sulla_ roccia_a_Sorrento.jpg.

Kritizovaná socha Emanuela Stifana je v očích veřejnosti ovšem srovnávána po formální stránce spíše s konkrétním typem řecké sochy Venuše – Venus Callipyge [Obr. 6], a to pravděpodobně díky motivu mladé dívky, která se ohlíží přes rameno s koketním úsměvem a ostentativně upozorňuje na své pozadí. Daný motiv potom v podání francouzského sochaře Françoise Baroise (1656–1726) obdržel i prvek mokré draperie.

Obr. 6: François Barois (1656–1726), Callipygian Venus, 1683–1686, Louvre Museum.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/ File:Callipygian_Venus_Barois_Louvre_MR1999. jpg.wiki/File:Filippo_Palizzi_-_La_Fanciulla_ sulla_roccia_a_Sorrento.jpg.

Socha La Spigolatrice di Sapri vyvolala kontroverzi a otázku zejména v oblasti dekora – zda bylo vhodné pro ztvárnění historické události a hrdinky vlastenecké básně takto akcentovat půvab mladého ženského těla. Vzruch okolo díla poukazuje na skutečnosti, že v umění je vždy důležitá forma ve vztahu k obsahu příslušného díla. Z tohoto pohledu skandál připomíná to, co se odehrávalo kolem Manetovy Olympie, kdy byla veřejnost pobouřena jejím troufalým výrazem, či necudnost dívky na Manetově obraze Snídaně v trávě. 3 Rovněž svým akcentem ženského těla provokovala ve své době socha Clésingerovy Ženy uštknuté hadem či obraz Perla a vlna Paula Baudryho. 4 Z raného novověku je na místě uvést příkladu nevhodně velkého poprsí Panny Marie na Caravaggiově obraze Madonna dei Palafrenieri, který právě díky této okolnosti skončil ve sbírkách Borghese. 5

Již měsíc po odhalení díla se na něj snesl další skandál. V italských médiích se začaly objevovat články o nekorektnosti v průběhu umělecké soutěže na danou zakázku, kterou původně vyhrál v roce 2015 sochař Antonio Luigi De Paoli. Ten je nyní nejen pohoršen, že realizace nebyla svěřena jemu, ale má podezření, že realizovaná socha Emanuela Stifana značně parafrázuje jeho původní vítězný návrh [Obr. 7]. Při porovnání je na první pohled patrná velká řada odlišností mezi vítězným návrhem a realizací. Stifanova Sběračka klasů má především symbolický význam pro celou událost a klas, přidržující si rukou, je rovněž identifikačním symbolem dané osoby. Pokud Stifanovo pojetí Sběračky klasů nazveme až kontemplativním a symbolistním, De Paoliho pojetí je značně expresivní. Sochař se pokusil zachytit konkrétní prchavý moment, kdy sběračka klasů zpozorovala událost, která ji zjevně vyvedla z míry. Její košík s klasy zde není jen symbolem, ale dokladem konkrétní činnosti, kterou vykonávala v momentě zachycení. Rukou, kterou upustila košík s klasy, aby ji přiložila na hruď, si nepřidržuje šaty, ale vyjadřuje duševní rozpoložení, doprovázející její emotivní výraz v obličeji. K jakému momentu ona reakce dívky směřuje, není zcela jednoznačné, ovšem vzhledem k emotivnosti zobrazení se lze důvodně domnívat, že De Paoliho Sběračka klasů sleduje porážku Pisacanových mužů. Zachycuje tedy konec básně, nikoli začátek, jako tomu je v případě Sběračky klasů Emanuela Stifana. Je rovněž možné spekulovat o možnostech originálního pojetí takového tématu, má-li se držet v intencích naturalismu a nesklouznout k abstrakci. Z výše naznačených skutečností se zdá, že není pochyb o originalitě pojetí Emanuela Stifana.

Obr. 7: Antonio Luigi De Paoli, La Spigolatrice, vítězný, ale nerealizovaný návrh, zachycený na vyhlášení výsledků umělecké soutěže v roce 2015.

Zdroj: https://laprovinciapavese.gelocal.it/tempo-libero/2021/10/04/news/lo-scultore-de-paoli-laspigolatrice-di-sapri-e-copiata-dal-mio-bozzetto-1.40772755.

Obě kontroverze okolo realizované sochy La Spigolatrice di Sapri způsobily velkou popularitu původní Mercantiniho básně, stejně jako samotné historické události, která značně upadla v zapomnění. Z daného úhlu pohledu umělecké dílo splnilo svou funkci. Umělcovo ztělesnění důležitého nacionálního fenoménu přispělo ke značnému rozšíření povědomí o něm samém; a tento text má obdobný cíl.

Obr. 9: Emanuele Stifano, La Spigolatrice, 2021, Salermo, Itálie.

Zdroj: https://cilentano.it/wp-content/uploads/2021/10/tredici-scaled.jpg.

Obr. 10: Emanuele Stifano, La Spigolatrice, 2021, Salermo, Itálie.

Zdroj: https://cilentano.it/wp-content/uploads/2021/10/undici-scaled.jpg.

Luigi Mercantini - La Spigolatrice di Sapri

„Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!

Me ne andava al mattino a spigolare quando ho visto una barca in mezzo al mare: era una barca che andava a vapore, e alzava una bandiera tricolore. All’isola di Ponza si è fermata, è stata un poco e poi si è ritornata; s’è ritornata ed è venuta a terra; sceser con l’armi, e a noi non fecer guerra. Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!

Sceser con l’armi e a noi non fecer guerra, ma s’inchinaron per baciar la terra. Ad uno ad uno li guardai nel viso: tutti aveano una lagrima e un sorriso. Li disser ladri usciti dalle tane, ma non portaron via nemmeno un pane; e li sentii mandare un solo grido: “Siam venuti a morir pel nostro lido”. Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!

Con gli occhi azzurri e coi capelli d’oro un giovin camminava innanzi a loro. Mi feci ardita, e, presol per la mano, gli chiesi: “Dove vai, bel capitano?” Guardommi, e mi rispose: “O mia sorella, Vado a morir per la mia patria bella”. Io mi sentii tremare tutto il core, né potei dirgli: “V’aiuti il Signore!” Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!

Quel giorno mi scordai di spigolare, e dietro a loro mi misi ad andare: due volte si scontrâr con li gendarmi, e l’una e l’altra li spogliâr dell’armi: ma quando fûr della Certosa ai muri, s’udirono a suonar trombe e tamburi; e tra ’l fumo e gli spari e le scintille piombaron loro addosso più di mille. Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!

Eran trecento e non voller fuggire, parean tre mila e vollero morire; ma vollero morir col ferro in mano, e avanti a loro correa sangue il piano: fin che pugnar vid’io per lor pregai, ma a un tratto venni men, né più guardai: io non vedea più fra mezzo a loro quegli occhi azzurri e quei capelli d’oro. Eran trecento, eran giovani e forti, e sono morti!“

Luigi Mercantini - Sběračka klasů

“Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, jsou mrtví!

Ráno, chystala jsem se sbírat klasy, když loď uviděla jsem uprostřed mořské masy: Byla to loď, poháněna párou; která plula pod vlajkou s trikolórou; u ostrovu Ponza, se zastavila; chvíli zastavila a pak se vrátila; se vrátila, a ke břehu přirazila; se vylodila ozbrojena, a na nás válku neuvalila, Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a jsou mrtví!

Se vylodila ozbrojena, a na nás válku neuvalila, nýbrž vojáci se sklonili, aby zem políbili. Jednomu po druhém, pohlédla jsem jim do tváře: všichni měli v nich slzy a z úsměvu záře. Říkali o nich, že jsou to zloději vyšlí z děr, jenže nevzali si ani chléb; a slyšela jsem je poslat pouhý řev: “Přišli jsme zemřít za naši zem”. Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a jsou mrtví!

S modrýma očima a zlatými vlasy, mladík, co šel před nimi. Odvážila jsem se, a vzala ho za ruku, zeptala se: “Kam jdeš, krásný kapitáne?” Pohlédl na mě, a odpověděl: “O má sestro, jdu umřít pro naši krásnou vlast”. Cítila jsem, jak se mi chvěje celé srdce, ni jsem nemohla, mu říct: “Pomáhej ti Pán!” Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a jsou mrtví!

Ten den jsem zapomněla sbírat klasy, a šla jsem přímo za nimi: dvakrát se střetli s četníky, jednou i podruhé je odzbrojili: jenže když byli u zdí kartouzy, uslyšeli zvuk polnice a bubny; a mezi kouřem, výstřely a jiskrami padlo jich víc než tisíc. Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a jsou mrtví!

Bylo jich tři sta a nechtěli utéct, vypadali na tři tisíce a chtěli umřít; ale chtěli umřít se zbraní v ruce, a před nimi pláň se zalila krví: dokud jsem je viděla bojovat, za ně modlila jsem se, ale najednou jsem si přišla neschopná se dívat dál: neb už jsem víc mezi nimi neviděla ony modré oči a ony zlaté vlasy. Bylo jich tři sta, byli mladí a silní, a jsou mrtví!

Překlad básně: Petr Holouš, Vilém Urban

Poznámky

1 Do anglické podoby ji přeložil Henry W. Longfellow pod názvem The Gleaner of Sapri.

2 Překlad příspěvku z 27. září 2021. Viz https://www.facebook. com/100063468220025/posts/268870221905250/?d=n, vyhledáno 6. 12. 2021.

3 Édouard Manet (1832–1883), Olympia, 1963, Musée d‘Orsay, Paris; Édouard Manet (1832–1883), Snídaně v trávě, 1963, Musée d‘Orsay, Paris.

4 Auguste Clésinger (1814–1883), Žena uštknutá hadem, 1847, Musée d‘Orsay, Paris. – Paul-Jacques-Aimé Baudry (1828–1886), Perla a vlna, 1862, Museo del Prado, Madrid.

5 Caravaggio, Madonna dei Palafrenieri, 1606, Galleria Borghese, Rome.