Anenský dvůt - místo pokojného rozloučení
A n n e n s k ý
d v ů r místo pokojného rozloučení Te r e z a Nov o t n á
strategie pto diplomovou práci zimní semestr 2016 fa vut brno
kam kráčí krajina
kontext jižní Moravy
Gion Caminada - Tvorba míst ... Dnes se hovoří o jednotné urbánní topografii Švýcarska. Z hlediska tvorby identity se geografie změnila. Identita je otázkou vnímání vnitřní struktury a rozdílů. Rozdíly, a tím pádem i hranice mezi městy a periferií, musejí být patrné ... ... Park se totiž stává produktem odrážejícím představu městského člověka o přírodě. Pravý horal nikdy nejde do hor na odpolední procházku, to by bylo bláznovství. Vycházky nechme měšťákům, kteří se jdou projít do parku. To není kritika, je přirozené, že existují rozdíly ve využívání prostoru ve městě a v horách, jen je potřeba tyto rozdíly respektovat. Dobré prostorové plánování by mělo kuturní rozdíly zohlednit a zabránit dalšímu rozostření hranic mezi urbánním a krajinným územím. Vytyčovat hranice znamená mimo jiné intenzifikovat místa, kde jsme doma ... ... Stanovení hranice neznamená že přestanememe posilovat jejich vztah. Hranice nemohou vést k vyloučení a autonomie neznamená uzavření se do sebe. Hranice mají pouze přispět k upevnění a objasnění obrazu krajiny. Město potřebuje hory a naopak ...
město potřebuje hory a naopak. intenzifikace míst, kde jsme doma. stanovení hranic nemusí vést k vyloučení, ale k upevnění obrazu krajiny.
krajina jižní Moravy Osídlená od paleolitu, úrodná země, první státní útvar na našem území. Topografie dramatická jen v kontextu vlastního měřítka. Ve srovnání s délkou vývoje formování krajiny je baroko stále nedávná historie. Poté, co se objevil člověk, vzájemný vztah s krajinou eskaloval právě v baroku. Krajina byla přetvářena, formována, kultivována milována a uctívána. Boží muka, poutní kaple, zhmotněné vzpomínky různých lidí, které ale byly uznávány obecně.
barokní krajina je výsledek intenzivního vzájemného soužití lidí a půdy, co přináší obživu, víru, útěchu i strach. pěšiny, boží muka, aleje, pole, kaple. krajina poskytující blízkost.
genius loci krajiny Jaroslavicka krajina Jaroslavicka je protknutá nostalgií. Jako kdyby už pominula sláva zašlých časů. Krajina topograficky nikterak různorodá, dramatická ani výrazná. Žila v oboustranné symbióze s lidmi, kteří ji zpracovávali. Došla razantního proměnění umělými zásahy. člověka. Regulace Dyje z 19. století představuje brutální a velkolepý zásah. Stavba železnic, některé nedokončené, odvodnění močálů, mlýny, mlýnské náhony, umělé kanály, rybníky. Vodní díla. Pozůstatky osídlení a domy, co se opět stávají kameny.
krajina Jaroslavicka. krajina razantně přetvářená člověkem. co hranice mezi kulturní krajinou x městem dnes? venkov je mrtvý, ať žije venkov.
zemědělství Jižní Morava, venkov a bonitní půda. Zemědělství však prošlo dramatickým vývojem a dnes již funguje na zcela jiné bázi, než dříve, kdy se vlastnictvím a využitím půdy vztah lidí k ní upevňoval. ... Myslím si, že se vytrácí především vztah lidí k půdě, ke krajině poskytující blízkost. Plánovací politika vytváří krajinu, která ztratila vztah ke svému původu, tedy k využití přírodních zdrojů člověkem za účelem zemědělské produkce. Zemědělec stále více ztrácí svobodu rozhodovat o své vlastní půdě, s tím souvisí industrializace, využívání zemědělské techniky a mobilita... (Caminada)
bonitní využívaná půda Jaroslavicka. ale zemědělství už netvoří tak silné vazby k místu jako to bývalo dřív. zemědělské techniky, mobilita a nový venkov s oslabenými vztahy lidí k půdě.
nedávná historie dlouhými generacemi pěstovaný vztah k jejich půdě je mnohem závažnější než nějaká vykonstruovaná myšlená čára. Přesto blízkost státni hranice dokázala všechno převrátit naruby. Vzájemné soužití Čechů a Němců, válka a Sudety, odsun Němců. Pro nás to válkou neskončilo, jihomoravské pohraničí se stalo pásem železmé opony v 50. letech dostala zdejší krajina další dávku. S pohraničními oblastmi se přehazovalo jako s kusem hadru. Periferie zájmu, strach, odstup a odosobnění.
život člověka je na společensko kulturní kotrmelce 20. století příliš krátký. těžko se dá stihnout nalézt ztracený vztah a opustit apatie.
kulturně společenská situace ...Nostalgie nemá v sobě drásavost aktuální krize, je pocitem ztrácení, oslabení a lítosti, ale i přijímáním tohoto stavu. Vždyť to, co ztrácíme a co nás opouští, ještě v nějaké formě existuje, jen to právě zachází – je to na prahu přechodu z jedné formy bytí do druhé a my si uvědomujeme, že bytí a nebytí nejsou odděleny, cítíme, že přítomnost je již ponořena do minulosti... (Kamil Nábělek - nostalgie)
veškerá kontinuita ve vysídlených Sudetech byla násilím přetnuta a těžko se po tak čerstvé ráně utváří nová vazba. je to nostalgie bez budoucnosti?
rituální krajina společenská ... Vytrácejí se z dnešní společnsoti rituály? Ano, myslím, že se rituály vytrácejí, minimálně jejich podstata. Vánoce nebo Velikonoce nejsou dnes vnímány tak vážně jako dřív. Bereme je spíš jako příležitost k opití. Každé společenství má mít své rituály, o nichž ví, co znamenají. Tradiční rituály ukotvují kulturní jednotu a řád. Určitá rituálnost je dokonce v evoluční výbavě člověka - příchod na svět, přechod z dítěte mezi dospělé, manželství a pohřeb, všechny kultury na světě to nějak ritualizují... (Caminada)
význam krajiny pro obyvatele v rituálech a duchovním životě je velký. na tento její léčebný vliv se v poslední době pozapomnělo a rituály se vytrácí.
palimpsest Palimpsest je v diplomatice dokument, který byl pro svoji vysokou cenu vícekrát přepisován. Starý text byl nahrazen textem novým. Britský historik Frederick William Maitland na konci 19. století přirovnal krajinu k palimpsestu. Vrstvení v krajině. Její neustálé obrušování a nesmazatelné stopy minulosti, které jsou v cenném celku neustále přítomny, a které se s novou vrstvou, až bude taky stará, jednou sloučí, do nerozeznatelného celku, to je pointa.
co je vlastně původní, romantiky vzývaná ideální podoba, a proč chceme léčit tam, kde lokální injekcí ve vztahu ke krajině ničemu nepomůžeme.
co z toho všeho
jaký je přístup práce k tradiční kulturní krajině Jaroslavicka obecně a z čehož vychází interpretace místa? krajinu vnímám vrstevnatou, kontinuální, koloběh zániku a pomalé změny, krajina se vypořádá s brutálními dopady lidských zásahů někdy lépe sama. využívali jsme ji vždy, a měli bychom zase. vazba k místu je dnes mobilitou a společenskými zvraty oslabena, není možné se vztahovat k minulosti ve snaze znovu vybudovat ideální zašlé časy. ideální obraz krajiny neexistuje. ale pobyt člověka v krajině, která si nadále uchová svoji odlišnost od urbánní oblasti nabízí východiska nová. ty nacházím. bez opětovné intenzifikace využití. spíš ve formě alternativy, kterou v krajině nalezneme. pro strategii budoucí je správné řešení možná vědomé přijmutí degradace a změny venkova, můžeme tak alespoň tuto degradaci zpomalit, nebo vědomě zvládnout.
revize
krajina pod drobnohledem v interpretaci 3 mĂst
most na brodu Dyje
zaniklá obec Ječmeniště
opuštěný dvůr Annahof
zaniklá obec Ječmeniště
most na brodu Dyje
?
Annenský dvůr / Annahof
konkrétní místo
Annahof
Annahof - Annenský dvůr pozůstatky barokního hospodářského dvora 878 m od hraničního přechodu Hevlín / Laa an der Thaya. Anenský dvůr byl samostatný hospodářský útvar patřící k hevlínskému panství. V 50. letech byl dvůr pravidelného čtvercového půdorysu obklopený poli stále ještě využíván JZD. Přibyla dvě betonová sila. Se zákonem o ochraně státních hranic z 50. let byl odsouzen k opuštění a zapomnění, příliš blízko hranic, za železnou oponou. Dnes zbylo pár zdí, sila a vymezený obvod. Do Laa i do Hevlína je to kousek, přesto je místo tak nějak za hranicí vnímatelnosti. Pro nezaujatého nezaznamenatelné.
ruina zaniklého hospodářského dvora. jedna klenba, zbytky zdí a sloupů, dvě betonová sila. zapomenuto uprostřed polí. ticho klid, všechno je slyšet zpovzdálí.
Hevlín
silnice II/415 Brno/Vídeň zaniklá železnice koryto zregulované Dyje
Annenský dvůr
státní hranice
Laa an der Thaya
typologie místa jasně vymezený obvod na konci cesty, uprostřed polí, mezi panstvími. potřebujeme-li charakter místa typologicky začlenit, jedná se zcela jistě o obvod. Pro něj je typické tajemství, určité privilegium, vlastnictví, vně nebo uvnitř.. Obvod je traktován událostmi - místy. Jedná se o linii nebo plochu, důležitá je orientace obvodu k okolí. Annenský dvůr jako zvláštní místo imaginace, kde je cítit slábnoucí energie minulosti. (dle M. Kohouta a J. Pleskota)
na české i rakouské straně bývalo takových dvorů víc, velká část zcela zanikla, některé jsou dále využívány výrobou, zemědělstvím, nebo turisticky.
I. vojenské mapování 1763-1787
III. vojenské mapování 1876-1878
1831 před regulací Dyje
1950 státní mapa
1952 kontaminace
souÄ?asnost
příjezdová cesta
dříve budova měla obvod pevně vymezený a zdi byly uzavřené, přesto obvod komunikoval s půdou skrze zemědělství. dnes je to zaniklé místo, kde zdi chybí, ale obvod zůstává přítomný.
obvod
vně
uvnitř
co s tĂm?
Místo na mě silně zapůsobilo. Spíše než stopy po hospodářství vnímám silnou přítomnost lidských stop obecně a zároveň jakýsi odstup od současného světa, od všeho okolo. Jsou slyšet traktory, jsou vidět kostelní věže, je cítit vítr, ale všechno tak nějak zpovzdálí, s odstupem, jako by se tady zastavil čas. A zbystřené smysly. Silným prvkem je pro mě příjezdová cesta, je dlouhá, skrze lesík / močál, téměř scénografický příjezd. Odbočení ze silnice jasně vyžaduje vědomý cíl cesty. Cesta tam končí, neproudí tam lidé, ani nebudou. Z ruin dvora jsou spíš už jen kameny než domy, a celý prostor zarůstá nálety. Je z toho cítit optimismus, spíš než smutek. Vím, že tady něco bylo přede mnou, a taky že bude i potom, jen se to třeba nebude týkat přímo mě, ale to není důvod ke smutku. Myslím na to, co je teď a to je dobře.
tĂŠma / strategie
...Nostalgie nemá v sobě drásavost aktuální krize, je pocitem ztrácení, oslabení a lítosti, ale i přijímáním tohoto stavu. Vždyť to, co ztrácíme a co nás opouští, ještě v nějaké formě existuje, jen to právě zachází – je to na prahu přechodu z jedné formy bytí do druhé a my si uvědomujeme, že bytí a nebytí nejsou odděleny, cítíme, že přítomnost je již ponořena do minulosti...
Kamil Nábělek Nostalgie
Nebudu dopovat mrtvé místo injekcemi, které by měly zajistit oživení. Ale jizvy a rány od přetržených vazeb překrývám další vrstvou v krajině - náplastí která místo nevzkřísí, ale nově interpretuje. V jihomoravském pohraničí, pásu bývalé železné opony, rezonuje nostalgie. Nalezla jsem téma umírání jako součást života. Stejně jako nostalgie nemá v sobě téma smrti palčivost aktuálních témat. Nostalgie je prý pocitem ztrácení, oslabení a lítosti. Ale i příjimání tohoto stavu. Zbavit se strachu ze smrti. Přijmout vlastní smrtelnost znamená snáze se vypořádat s těžkým odchodem blízkého člověka. A přes vzpomínkovou nostalgii se pak vlastně dostat k tomu, abychom se soustředili na přítomnost, na život vlastní. Krajina obepínající pravidelný čtverec zaniklého hospodářského dvoru Annahof je plná života. Opravdu, ač to tak na první pohled nevypadá. Přestože je zatížená smrtí. Jen ve vztahu k lidem vydechuje otazníky - co teď, drazí? Ve skutečnosti je to ale nádech. Je na prahu přechodu z jedné formy bytí do druhé. Protože původní obyvatelstvo - bylo vysídleno - obdělávaná úrodná pole - znárodněna - myšlená čára se stala - ostnatým drátem - a ještě stále bolí. Zabývám se novou typologií - alternativním prožitím smrti, vyrovnání se s ní a zvládnutí této etapy života. Místo zatížené nostalgií nebude spraveno, ale zpřítomněno. Protože pro takové místo, jako je Annahof a pro takové téma, jako je smrt, není v mysli místo. Pokud se nás netýká přímo. Snažím se to místo znovu uvolnit. Nejde o to, trápit se konečností. Spíš i skrze zdejší krajinu, s níž si také nevíme rady - a vlastně ani rady vědět nemůžeme - dojít k vědomému zpomalení. Důstojnost. Něco jako řízený zánik. Smrtelnost obrací k životu. Před námi nebyla mlha, po nás nepřijde potopa. Možná existuje kolektivní paměť.
strategie pro Annahof zázemí pro ošetřující
park
HOSP
IC cesta zázemí pro rodinu
rozlučková síň
HŘBITOV
Tedy lůžkový hospic na krásném klidném místě, co mnohé pamatuje. A místo pro ubytování blízkých. A pomoc a podporu v těžkých chvílích. Místo posledního rozloučení. Místo důstojného umírání a hrob jako zhmotnělán vzpomínka, rituál v krajině. Místo pojmu jako novou formu vzešlou ale ze společné paměti a tradice. Nebo je to podvědomí? Musí být solidní, důstojná a ne druhořadá. Nic není detail, kterým se není třeba zabývat. Kulturní krajinu v okolí nové domy pozorují zpovzdálí, pozorují své živé okolí, nechávají se zarůst. Staré zůstává, viděno v novém světle. Místo bude permanentně obývané lidmi, ale nebude to místo k žití. Spíš pro život. Trochu zahrada. Trochu park pro živé. Nedá se předvídat. Trochu je a trochu není v našich rukou. Co bude dál, nevíme, ale není třeba se bát.
lůžkové hospice u nás
úvahy nad formou, umístěním do patra - přízemí zůstává prostupné