„Každou krizi je třeba vnímat jako příležitost.“

Přinášíme zbrusu novou rubriku rozhovorů rektora Jaroslava Koutského s lidmi z univerzity o jejich práci, projektech i myšlenkách. Pravidla má jednoduchá, tazatel si své protějšky vždy sám vybere a sám vyzpovídá. Vykopává však svým zrcadlovým formátem. Jaroslav Koutský je v pozici respondenta a sám si vybral tazatele. Je jím Jaroslav Pavlík z Přírodovědecké fakulty UJEP, kterému tímto děkuje, že roli tazatele přijal. Vzhledem k tomu, že se oba pánové dlouho znají a jsou přátelé, v rozhovoru si přirozeně tykají.

Tvůj volební program obsahuje řadu osobních představ o dalším směřování naší univerzity. Přesto bych Ti rád položil i několik málo obecnějších dotazů. Blíží se další hodnocení univerzit Mezinárodním evaluačním panelem, v roce 2025. Budeme hodnoceni i v oblasti, jak univerzita naplňuje svoji třetí roli vzhledem ke společnosti a regionu. Domnívám se, že před třemi roky, v případě pandemie covidu-19, si naše univerzita vedla v tomto směru vůči regionu velmi dobře. Jak jsme doposud v současném světě nových krizí a náročných výzev obstáli a co považuješ za nejdůležitější roli univerzity v regionu v příštích letech?

Myslím, že se to velmi obtížně souhrnně hodnotí. Každá krize je samostatné téma. S nástupem covidu-19 univerzita, dle mého, zareagovala velmi operativně, zde mám na mysli např. rychlé poskytnutí dezinfekce zdravotnickým zařízením, ale některé naše reakce byly mnohdy zase pozvolnější, než by asi situace žádala. Ohledně války na Ukrajině a jejich dopadů jsem zaznamenal veskrze pozitivní aktivity jak směrem ke studentům, tak při zapojení do pomoci z úrovně kraje i města. Samostatná otázka je pak role univerzity v regionu, na kterou se přímo ptáš, a zde za hlavní smysl naší existence považuji vzdělávání a kultivaci mladých lidí tak, aby byli dobrými občany a měli dobrou šanci se úspěšně pohybovat na trhu práce. Myslím, že nemusíme dlouze diskutovat, že region to potřebuje „jako sůl“.

S předchozí otázkou do jisté míry souvisí i následující otázka. Vztahy univerzity s magistrátem města Ústí nad Labem a krajským úřadem nebyly v minulosti leckdy optimální a nejspíše to lze říci i o současné situaci. Co plánuješ udělat, aby si magistrát i kraj plně uvědomily, že je Ústí nad Labem opravdu „univerzitním městem“? Nejen proto, že zde sídlí univerzita, ale také díky skutečnosti, že během svého univerzitního studia zde každoročně pobývá, z našeho i dalších regionů, cca 8 tisíc mladých inteligentních lidí. Je to takřka 10 % celkového počtu obyvatel města Ústí nad Labem, a to není malý podíl. Jaké vidíš další doposud nerealizované možnosti pro budoucí spolupráci s magistrátem a krajským úřadem, která by mohla tento obrovský potenciál pozitivně využít pro další rozvoj a řešení některých problémů města Ústí nad Labem?

Musíme být schopni městu, kraji a jejím zástupcům představit a vysvětlit náš potenciál a přínos. To není samo o sobě jednoduché a nesmíme být v tomto sdělování namyšlení. Je třeba si uvědomit, že některé naše aktivity jsou pro externího pozorovatele hůře uchopitelné a mohou vznikat pochybnosti o jejich smyslu. Plánuji se všemi představiteli důležitých institucí pravidelně hovořit a udělat maximum proto, aby mezi námi existoval funkční vztah a kooperativní impulsy.

Nedávno zvolený pan prezident Petr Pavel plánuje návštěvu Karlovarského, Ústeckého a Moravskoslezského kraje, aby diskutoval problémy těchto krajů a hledal cestu, jak je postupně řešit. Budeš mít snahu se do této diskuze zapojit a specifikovat případné oblasti, ve kterých může být univerzita nápomocna?

Ano, jednoznačně. Bez univerzity transformace regionu nemůže probíhat, neměla by smysl ani budoucnost. Již výše jsem zmínil elementární důležitost vzdělávání a kultivace obyvatelstva. To se zdá skoro jako vyprázdněný pojem, ale dnes a denně vidíme, že náš region v této oblasti ještě musí urazit velkou cestu. Další úlohou univerzity je přispět svou odborností k celkové kvalitě transformačního procesu. Regionální představitelé musí chápat, že jsme to právě my, kdo jim poskytneme nezbytné odborné a expertní zázemí pro jejich rozhodování, strategické politiky i každodenní transformační kroky.

Na začátku rozhovoru jsme se dotknuli i současných krizí a výzev. Tak jako celá společnost by měla být i univerzita připravena na případná budoucí nelehká období. Na druhé straně mohou být krize i impulzem pro další rozvoj, vždyť dobré a důležité věci často vznikaly právě v krizích, kdy se rodily přípravy na dobu, až bude lépe. Není právě teď čas s tím začít? Jaké příležitosti z tohoto úhlu pohledu vidíš Ty?

Naprosto souhlasím s pohledem, že každou krizi je třeba vnímat i jako příležitost a zdroj dynamiky pro nové impulsy. Ostatně vidíme to i na základě mnohých historických zkušeností. Chápu, že otázka je obecnější, ale jako demonstrativní příklad bych například uvedl situaci, kdy klesající disponibilní finance nás mohou vedle nutných úsporných opatření i donutit k reflexi toho, zda skutečně všechny činnosti, které děláme, jsou nezbytné, a zda neexistuje nějaká agenda, kterou můžeme přestat dělat či ji minimalizovat. V době klidu a blahobytu většinou tyto úvahy nejsou vedeny.

Univerzita dělá maximum pro to, aby v následujícím programovém období EU byla zapojena v řadě velkých projektů. Některé z nich nejsou v plném rozsahu orientovány hlavně na vědu a výzkum. Přesto jejich řešení bude často vyžadovat i vysokou míru zapojení akademických pracovníků, kteří tak budou do určité míry vzdalováni od vědy a výzkumu, kterým by se jinak mohli věnovat více. Není to tak trochu situace, kdy nám sice tyto projekty mohou pomoci rychle finančně, ale z dlouhodobého hlediska budou spíše akademické pracovníky odpoutávat od vědy a výzkumu a orientovat je jiným směrem, než chceme?

Tato otázka je velmi těžká. Přímočará odpověď je ano, některé typy projektů skutečně vytlačují zájem o vědu a výzkum, ale i vzdělávání, na druhou kolej. Na druhou stranu, univerzita našeho typu a výkonu, bez vnějších, řekněme zjednodušeně evropských, projektů, nemůže v zásadě existovat, resp. bychom se bez nich dostali do finančně neudržitelného postavení.

Zároveň je třeba vidět, že právě evropské projekty nám poskytly infrastrukturní a laboratorní vybavení, které naši univerzitu dostávají z hlediska zázemí na špičkovou evropskou úroveň.

Jak chceš ošetřit takovou situaci, aby byl po pěti, případně více, letech, až skončí tyto projekty, minimalizován efekt případného „vytunelování“ současných personálních zdrojů ve vědě a výzkumu?

Předně věřím, že většina projektů je úzce napojena na naše „přirozené“ vzdělávací a výzkumné aktivity, a navíc probíhá pod střechou jednotlivých fakult, takže nedojde k vytunelování institucí tak, jak můžeme pozorovat na některých jiných českých institucích. Otázkou spíše bude, jak udržet personální standard v době, kdy původní projekty nebudou úplně plynule nahrazeny novými. To se do značné míry děje i teď, v roce 2023. Jsem přesvědčen, že právě na překlenutí tohoto období by, mimo jiné, měly být použity úspory naakumulované v předchozích letech.

Dosáhnout dobrých výsledků ve vědě a výzkumu není krátkodobá záležitost. Pokud se chceme vyhnout stagnaci, potřebujeme pro dlouhodobý rozvoj kromě kreativních a pracovitých akademiků a vědeckých pracovníků nejen dobré vize, ale i interní prostředí s transparentními pravidly a předvídatelnými kroky vedení, na které se fakulty budou moci spolehnout do budoucna v souvislosti s financováním vědy a výzkumu, ale také studijní oblasti a provozu fakult. To vše, samozřejmě, úzce souvisí s pravidly MŠMT pro financování univerzit. Jak hodnotíš současnou situaci na univerzitě v této oblasti a zvažuješ nějaké zásadní změny?

Myslím, že základem je transparentní, předvídatelné a dlouhodobě stabilní prostředí i podmínky. Nejhorší je institucionální pravidla neustále měnit či je měnit podle toho, jak konkrétně pro koho vycházejí. Rádi bychom představili, prodiskutovali a zavedli do reálného života funkční systém hodnocení a podpory vědy a výzkumu. Jedním z důležitých aspektů těchto pravidel je, aby poskytovala zpětnou vazbu pro jednotlivé akademiky o tom, co je po univerzitě žádáno a i finančně podporováno z vnějšího prostředí. Nechci říci, že to je jediné dogma pro určování naší odborné práce a jejich výstupů, ale na druhou stranu to nelze ignorovat.

Univerzita přijala nedávno plán rovných příležitostí na léta 2023–2025. Děláme vše pro to, aby se kromě řady akademických pracovníků cítili i neakademičtí pracovníci a pracovnice plně součástí všeho, co se na univerzitě a fakultách děje a na čem se významnou mírou podílejí? Jak budeš chtít tuto sounáležitost výrazně posílit a zlepšit?

V posledním roce proběhla na univerzitě v tématu rovných příležitostí interní diskuse, kterou bych označil za v mnoha směrech ohromující. Myslím, že mnozí lidé byli překvapeni, jak názorově rozrůzněné prostředí univerzita představuje. Myslím, že na konci dne odcházíme z této diskuse institucionálně poučeni. Téma osobní angažovanosti pro univerzitu je pro mě velmi důležité a snažil jsem se ho explicitně zdůraznit ve volebním programu i v rámci předvolebního vystoupení v Červené aule. Na jedné straně pro angažmá jednotlivců ve prospěch univerzity musí být vytvořeny podmínky, komunikační platformy a celkové milieux, ale zároveň každý z nás musí být připraven věnovat část svého osobního pohodlí pro toto angažmá.

Jednou ze slabších stránek naší univerzity je internacionalizace. I když se situace v poslední době zlepšuje. Jak budeš na univerzitě implementovat Tvé zkušenosti ze zahraničních pobytů, případně zkušenosti i některých Tvých prorektorů?

Naše výchozí situace skutečně poskytuje prostor pro mnohá zlepšení. Zároveň je třeba zůstat nohama na zemi a hledat nějaký průsečík mezi ideálem a realitou. Měl jsem možnost uskutečnit dlouhodobý zahraniční pobyt v Bostonu v USA, kde existují v jednom městě, ve velmi malé vzájemné vzdálenosti, Harvard, MIT, TUFTS University, Boston University a Northeastern University. Každá jedna univerzita je alespoň v nějaké své aktivitě světovou špičkou. Jejich internacionalizace je absolutní a dnes a denně potkáváte tisíce cizinců ze všech částí světa. To jsou zkušenosti, které nejsou zcela převoditelné na parametry a možnosti našeho prostředí. Ale možná je dobré se inspirovat detaily jejich každodenního fungování, způsobem vztahu ke studentům, k pracovníkům či vzorem jejich působení do vnějšího prostředí.

doc. RNDr. Jaroslav Pavlík, CSc.

V roce 1979 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Fyzika se specializací elektronika a vakuová fyzika. Habilitoval se v roce 2003 na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni v oboru Aplikovaná fyzika.

Své působení na UJEP zahájil v roce 1993 na pedagogické fakultě, kde vedl katedru fyziky, později zastával pozici proděkana pro vědu a zahraniční vztahy. Od roku 2005 působil na nově založené přírodovědecké fakultě jako proděkan pro vědu a od roku 2010 ji po dvě funkční období po sobě vedl. Do roku 2022 zde byl Jaroslav Pavlík proděkanem pro vědu a výzkum a nyní se věnuje zejména problematice fyziky plazmatu a jeho aplikací při modifikaci povrchů a depozici tenkých vrstev na tamní katedře fyziky. Jeho jméno bude také navždy spojeno s architektonickou soutěží, přípravou i zahájením stavby Centra přírodovědných a technických oborů UJEP.