Průmyslové dědictví může být šancí pro rozvoj regionu Poukazuje na to nová publikace UJEP

ateliéru aplikovaná a reklamní fotografie Jiřího Dvořáka. „Výzvu k prozkoumávání pojímaných staveb považuji za silnou zkušenost. Cílené mapování prostoru našeho kraje je zásadní pro revizi nebo aktualizaci vztahu obyvatel vůči svému okolí a historickému kontextu. Dokumentované fabriky, vily nebo osady jsem se proto snažil přenést čtenáři s citlivou romantikou příslibů lepších dní, ke kterým v tomto kraji všichni, přirozeně, vzhlížíme,” přidává Jiří Dvořák.

Brownfieldy nejsou jen trpkou připomínkou průmyslové minulosti regionu. Mohou být novou šancí pro jeho rozvoj. Nejen o tom vypovídá nová publikace Průmyslová minulost, kreativní budoucnost? Perspektivy průmyslového dědictví Podkrušnohoří kolektivu autorů v čele s Vladanem Hruškou z katedry geografie Přírodovědecké fakulty UJEP. Čtenáře zaujme grafickým zpracováním i fotodokumentací z objektivu Jiřího Dvořáka.

„Cílem naší publikace není jen zevrubný popis stávající situace, ale také hledání východisek a možností, jak na bohaté industriální minulosti kraje postavit i jeho perspektivní budoucnost,” uvádí Vladan Hruška, který koordinoval tým dalších spoluautorů z Fakulty sociálně ekonomické, Fakulty umění a designu, Filozofické fakulty UJEP a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Stylovou grafickou úpravu knihy zajistil absolvent ústecké Fakulty umění a designu Jiří Toman, text knihy doprovází bohatý a efektní fotografický materiál dalšího zástupce této fakulty, odborného asistenta

Kniha je složena z několika částí, kdy první velmi podrobně představuje procesy, které stojí za vznikem fenoménu dnes označovaného jako průmyslové dědictví. Předkládá popis silné industrializace i následného zániku (či zefektivnění) průmyslových provozů a s tím spojených hmotných i nehmotných pozůstatků. „Zkoumali jsme také, do jaké míry lze pozůstatky industrializační vlny využít pro rozvoj regionu. Jeho průmyslová identita totiž může být na jedné straně bariérou rozvoje, ale pokud je kreativně ztvárněna a udržitelně využívá místní zdroje, jež ji podporují, může být zároveň i prvkem, který učiní region unikátním a atraktivním pro nové investice či nové obyvatele. Aby však tyto artefakty byly uznány jako cenné a užitečné pro rozvoj regionu, je nutné, aby jim regionální společnost připsala určitou hodnotu a učinila z nich průmyslové dědictví,” upozorňuje Vladan Hruška.

V rámci výzkumu bylo proto na území Podkrušnohoří zjištěno více než 200 objektů, které lze označit za architektonické průmyslové dědictví regionu. Objekty se však nacházejí v různém technickém stavu – od citlivě opravených průmyslových objektů po objekty se závažnými statickými problémy, které pravděpodobně brzy podlehnou demolici.

„Na základě rozhovorů s různými aktéry Podkrušnohoří jsme definovali čtyři základní postoje, jakým způsobem regionální rozvojoví aktéři nakládají s průmyslovým dědictvím. Někteří až idylicky poukazují na bohatou předválečnou průmyslovou historii kraje, avšak nezvažují její význam pro současnost. Především pak zástupci místních firem zdůrazňují roli průmyslového dědictví jako zdroje ekonomické prosperity, která vyplývá z výsledků regionálních firem. Zástupci veřejné správy se často zaměřují především na infrastrukturu vytvořenou průmyslovou érou a průmyslovou architekturu, které jsou však často vnímány jako rozvojové problémy měst bez výrazné historické hodnoty,” zdůrazňuje Vladan Hruška a dodává, že pozitivním vnímáním průmyslového dědictví i jeho potenciálu pro rozvoj regionu a změnu jeho image se vyznačují především zástupci neziskových a kulturních organizací.

Vnímání průmyslových artefaktů jako dědictví může být signifikantně formováno i médii, proto tým autorů provedl také mediální analýzu obrazu průmyslu v Podkrušnohoří. „Zjistili jsme, že jen málo článků se věnuje využití průmyslových objektů pro nové účely tak, aby byla zachována jejich historická hodnota. Dominantně jsou prezentovány především nejrůznější problémové kauzy a nehody,” dodává Vladan Hruška. Na základě dotazníkového šetření bylo dále zjištěno, že mezi obyvateli Podkrušnohoří průmyslové dědictví zcela jistě nefiguruje jako zdroj regionální identity. V tomto ohledu se ve výzkumu konstitutivních zdrojů regionální identity odkaz na průmysl objevoval jen výjimečně a pokud ano, pak spíše jen s odkazem na nápravu environmentálních škod způsobených průmyslovou výrobou především za socialismu (rekultivace ploch po těžbě hnědého uhlí a zlepšení životního prostředí v Ústeckém kraji obecně).

V poslední části knihy proto kolektiv autorů věnuje pozornost přístupům k revitalizaci průmyslového dědictví. Je zdůrazněna jeho významná role především při rozvoji starých průmyslových regionů a společenské, ekonomické i environmentální přínosy využití brownfieldů. Nechybí příklady z praxe v regionu Podkrušnohoří i mimo něj, které lze hodnotit jak pozitivně, tak i negativně.

Vydání této knihy bylo podpořeno Evropskou unií, Evropským sociálním fondem a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (projekt Smart City – Smart Region – Smart Community – CZ.02.1.01/0.0/0.0/17_048/0007435).