Forum CZ 40 2017

40 2017

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

věda je krásná

soutěž ovládli parazitičtí prvoci → 24

Otřesy země lze měřit i v centru Prahy

o historii i současnosti seismografie →16

www.iforum.cuni.cz

uk100.cuni.cz

1 editorial Forum 40

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, blíží se konec roku 2017, jenž se na naší univerzitě nesl ve volebním duchu. Silný mandát na další volební období v něm získal nejen stávající rektor profesor Tomáš Zima, ale i velká řada nově zvolených děkanů.

Naše alma mater má za sebou i náročnou přípravu na institucionální akreditace, jež zvládla podat jako první vysoká škola v České republice. Univerzita proto na sebe může oprávněně hrdá a užívat si klidu vánočního času.

Věřím, že vás v tomto čase, po přestálém shonu, potěší i další číslo časopisu Forum a že přispěje k příjemnému strávení svátků. I o jejich prožití jsme si, kromě mnoha dalších věcí, povídali s rektorem UK profesorem Tomášem Zimou, jenž chce následující čtyři roky svého druhého funkčního období pokračovat v proměně univerzity v „instituci třetího tisíciletí“.

O konkrétních krocích a plánech se dočtete v našem rozhovoru stejně jako o tom, jaký dárek by si Jeho Magnificence přála pod stromeček a jaké vánoční pečivo má nejraději.

Hlavní téma tohoto čísla Fora je od vánoční pohody velmi vzdálené. Jedná se o katastrofální lisabonské zemětřesení z roku 1755, jež ovlivnilo Immanuela Kanta a promítlo se – mimo jiné – do tvorby Wolfganga Goetha nebo Voltaira. Ničivé zemětřesení a následné tsunami způsobil posun zlomu mezi africkou a eurasijskou litosférickou deskou – jeden z předmětů zájmu geofyziky, jíž jsme věnovali ve čtyřicátém čísle hlavní téma. V této souvislosti není nezajímavé, že univerzitní seismická stanice umístěná v budově Ke Karlovu zazna-

menává zemětřesení již od roku 1924. Kvalitu našich geofyziků pak dokládá i skutečnost, že k analýze dat se v Řecku používá software vyvinutý na naší katedře geofyziky profesorem Jiřím Zahradníkem ve spolupráci s Efthimem Sokosem z patraské univerzity.

Rok se sešel s rokem a soutěž Věda je krásná zná opět své výherce, kteří byli představeni v rámci fakultní vánoční slavnosti v Karolinu. Letošní ročník ovládli paraziti, takže až budete příště lovit moučného mola, určitě vám vytane na paměti jeho podoba z kategorie vítězné vědecké mikrofotografie.

O jiném druhu popularizace vědy vypráví náš absolvent a ředitel pražské zoologické zahrady Miroslav Bobek, který má zkušenosti se známými projekty, jako jsou čapí Africká odysea nebo gorilí Odhalení.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, přeji vám, abyste si četbu posledního letošního čísla našeho časopisu užili, a těším se na další setkání v novém roce.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy

2 obsah Forum 40

Obsah

16 4

Forum 4/2017, sešit č. 40 Časopis Univerzity Karlovy

rozhovor

ZAJÍMAVOSTI

Vydává

OVV UK

10× zajímavá čísla o Zemi 20

Univerzita Karlova

Redakce

Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

tomáš zima – Přál bych si zejména více času, ale to mi Ježíšek nenadělí… 4

Telefon

téma

e-mail

Lucie Kettnerová

Grafická úprava

hana čížková –

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová 224 491 248 forum@cuni.cz Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Foto na titulní straně

Zuzana Gabrielová

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v prosinci 2017 Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1211-1724

Záhadné pohyby litosférických desek 12

ondřej šrámek – Geoneutrina poodhalí tajemství původu Země 14 Vladimír Plicka, František Gallovič – Otřesy země lze měřit i v centru Prahy 16 Klára Kalousová – Vodu lze nalézt i mimo Zemi 18

panorama Lucie Kettnerová

miroslav bárta – Vykopáním památky věda teprve začíná 22 Helena Zdráhalová

Soutěž Věda je krásná ovládli parazitičtí prvoci 24 Alena Sklenářová

Lukáš Zádrapa – Les a strom ve starověké Číně 32 Marcela Uhlíková

Seznamte se s bratry Balkovými 36

3 obsah Forum 40

57

36 Helena Zdráhalová

Kornélia Kolářová Takácsová – Anežka a ty další 39

studenti Helena Zdráhalová

Právnické Nagano 40

knihy

48 prostor na uk

kronika

Josef Zámečník

Red.

Skryté kouzlo komorního světa 46

Přírodovědecká fakulta má nový znak 56

alumni

Jan Opletal má sochu na 1. lékařské fakultě 57

Lucie Kettnerová

miroslav bobek – Příběh zoo dokreslují mýty a místní historky 48

Univerzita Karlova si připomněla 17. listopad 58 Svatoštěpánské setkání 61

Kamila Kohoutová

Jan Šír – Kniha Ruská agrese proti Ukrajině 42 Lucie Kettnerová

Praha v proměnách staletí 44

personálie Udělení čestné vědecké hodnosti doktora honoris causa v Karolinu 62 Zemřel Josef Petráň 64

4 rozhovor Forum 40

Tomáš Zima: Přál bych si zejména více času, ale to mi Ježíšek nenadělí…

Profesor Tomáš Zima obhájil se silným mandátem funkci rektora Univerzity Karlovy pro druhé funkční období, a proto bude pokračovat v započaté práci na rozvoji a proměně naší alma mater v univerzitu třetího tisíciletí.

Naplnění historického odkazu jejího zakladatele Karla IV. a snaha zviditelnit univerzitu ve světové konkurenci tak nabude konkrétnější formy. text OVV UK FOTO René Volfík

5 rozhovor Forum 40

6 rozhovor Forum 40

Nedávno jste přesvědčivě obhájil svůj post proti silnému vyzyvateli – profesorovi Janu Černému z Přírodovědecké fakulty UK. To svědčí o tom, že se vám a vašim kolegům v končícím prvním období řada věcí podařila. Které z nich byste sám vyzdvihl?

Rád bych připomněl alespoň některé z nich. V oblasti studia jsme – jako první vysoká škola v České republice – připravili a odevzdali institucionální akreditaci, kterou vnímám jako dobrou příležitost pro aktualizaci studijních programů. Spolu s tím jsme po diskuzích vytvořili systém zajišťování a vnitřního hodnocení kvality, jenž bude v budoucnu jistě reagovat na potřeby fakult i univerzity jako celku. Obstáli jsme v mezinárodním hodnocení EUA-IEP. Potěšitelné je i to, že dramaticky neklesá počet českých studentů a pozvolna roste i počet studentů zahraničních. Univerzitu Karlovu propagujeme nejen v zahraničí, například projektem Study in Prague; velkou energii věnujeme i středoškolákům a uchazečům o studium na univerzitě, ať už jde o naši účast na veletrzích Gaudeamus, Festivalu vědy, Juniorské univerzitě nebo v projektu Science Slam…

Mnohé se podařilo také v oblasti vědy a spolupráce se zahraničím.

Máte pravdu. V oblasti vědecké činnosti jsme vytvořili komplexní systém podpory vědy a výzkumu, který v českém vysokoškolském prostředí nemá obdoby. Konkrétně jde o programy Progres, Primus, UNCE, Donatio Universitatis Carolinae, pokračuje i činnost Grantové agentury Univerzity Karlovy.

Velmi mě těší, že jsme získali nové ERC granty, mimo jiné i proto, že vědcům byly nápomocné workshopy a příprava na interview, které absolvovali na UK, i dlouhé hodiny projektových konzultací s univerzitním ERC koordinátorem profesorem Zdeňkem Strakošem. Cesta, již jsme v této oblasti nastoupili, je zjevně správná. Úspěšně fungují naše vědecké infrastruktury BIOCEV, UniMeC a MEPHARED, vytvořili jsme mezinárodní vědeckou radu Univerzity Karlovy. Soustavně rozvíjíme rovněž zahraniční spolupráci, zejména v rámci takzvaného strategického partnerství – našimi novými partnery jsou například univerzity v Edinburghu, Leuvenu a Curychu.

Jak se vám daří spolupracovat se studenty?

Velmi dobrá je komunikace a spolupráce se studenty v akademickém senátu, podobně i na různých akcích jednotlivých studentských spolků, ať už jsou oficiální, či neformální – jako příklad bych rád uvedl Studentský majáles nebo oslavy 17. listopadu. Daří se rovněž spolupráce s některými studentskými sdruženími, například se spolkem Trimed z 3. LF UK nebo s mladými právníky ze spolku Všehrd.

Na začátku rozhovoru jste zmínil institucionální akreditaci, která ovlivní fungování Univerzity Karlovy i jejích fakult na mnoho let dopředu. Máte pocit, že na přípravu tak dalekosáhlých změn byl dostatek času? Nemuseli jste příliš spěchat?

Nebyla to krátká doba. O tom, že se bude něco takového dělat, jsme věděli tři roky, protože novela zákona platí od roku 2016. Samozřejmě že ten, kdo sedí s rukama v klíně a čeká, že se to samo vyřeší, není připraven.

Univerzita má zaprvé kvalitně a v souladu s moderními trendy vzdělávat, zadruhé špičkově bádat, zatřetí komunikovat se společností a začtvrté být mezinárodní institucí.

Předpokládám, že fakulty vědí, jakým směrem se mají ubírat, jaké obory chtějí pěstovat a jak je chtějí personálně zajistit. Je potřeba, aby na fakultách byly moderní kvalitní programy, nikoli programy šité na jméno jednoho profesora či profesorky. Naši absolventi mají být připraveni na to, co se bude odehrávat v roce 2040. Zní to jako utopie – ale v roce 2040 budou na vrcholu své profesní dráhy. To znamená, že jim bude přes čtyřicet let a budou muset čelit výzvám své doby.

Koncepční příprava takových změn tedy rozhodně není otázka posledního půlroku.

Chceme odstranit některé duplicity, zejména v doktorských programech, v určitých případech se domnívám, že se studium zbytečně drobí na malé části. Dívám se na univerzitu jako na celek, a budu-li mít pocit, že něco není v pořádku, mohu se dotázat fakulty nebo ji požádat o doplnění a vyjádření. Čekají mě tradiční lednová setkání s představiteli jednotlivých fakult, abychom zhodnotili, co se v minulém roce událo a co nás čeká v roce budoucím. Vedle investic a nových projektů budeme probírat i otázku akreditace studijních programů.

Strategické priority evropských univerzit si jsou velmi podobné. Čím by se měla Univerzita Karlova odlišit, aby se stala atraktivnější pro všechny cílové skupiny od studentů po zaměstnance?

To je ve své podstatě strašně jednoduché: univerzita má zaprvé kvalitně a v souladu s moderními trendy vzdělávat, zadruhé špičkově bádat, zatřetí komunikovat se společností a začtvrté být mezinárodní institucí.

Pokud se na to díváte v národním kontextu, jsme vedoucí českou univerzitou s řadou unikátních oborů.

Na druhé straně ovšem unikátnost oborů, které nemají v republice konkurenci, může vést k jistému uzavření do sebe, a my se proto musíme snažit tyto obory oživit ze zahraničí.

Samozřejmě nelze obory ve všech směrech pěstovat na stejné úrovni; měli bychom zvážit, zda někdy není lepší méně než více. Pro budoucnost je velmi zajímavá otázka interdisciplinarity. Naše fakulty jsou nicméně velmi autonomní a předpokladem rozvoje interdisciplinarity je, že v jejich čele budou osvícení lidé, kteří budou chtít svou fakultu otvírat i jiným fakultám u nás i ze zahraničí.

V rámci univerzity jsou excelentní obory. Koho považujete za naše nejlepší vědce?

Neřeknu vám jen jedno jméno, protože máme skvělé vědce v mnoha oborech, například profesory Jaroslava Nešetřila, Miroslava Bártu, Jiřího Kuthana, Petra Widimského nebo profesorky Janu Roithovou či Ivanu Čeňkovou.

7 rozhovor Forum 40

Má také mladší generace své velké osobnosti?

Na univerzitě působí spousta mladých lidí v generaci čtyřicet až padesát let, kteří jsou profesory a jsou v odborném světě velmi známí a uznávaní. Některé jsem již jmenoval, například profesora Bártu, z dalších jsou to namátkou profesorka Ivana Noble, profesoři Martin Prudký, Robert Jech či kolegové Štěpán Jurajda a Libor Barto. Pokud jde o povědomí o těchto lidech v českém prostředí mimo akademický svět, není úplně snadné je prosazovat, to je poměrně dlouhodobá záležitost.

Vraťme se ještě k doktorskému studiu. Pokud bychom měli ambici získávat více zahraničních Ph.D. studentů, je na to univerzita připravena, nebo musíme udělat nějaké další kroky?

Zázemí pro zahraniční doktorandy máme: od ubytování po školitele, kteří ovládají angličtinu nebo jiný světový jazyk. Řekl bych ale, že fakulty zatím zahraniční doktorandy dostatečně úspěšně nezískávají. Jedním z důvodů je jejich financování. Při přípravě principů rozpočtu na rok 2018 se podpora zahraničních doktorandů na fakultách dostane do popředí, naším jasným cílem je získat jich více. Na druhou stranu je nutné sledovat úspěšnost doktorských studií; jestliže bude výše stipendií narůstat, budou muset oborové rady a školitelé mít odvahu sdělit po roce či dvou: Milý příteli, vy na doktorské studium nemáte. Ve svém druhém funkčním období se proto více zaměřím na práci oborových rad.

Panuje tu takový typicky český přístup: jako školitel víte, že doktorand má stipendium sedm nebo osm tisíc korun, z čehož se nedá přežít. Proto se toleruje praxe, že si doktorand přivydělává. Ideální je, má-li úvazek na fakultě, což ale při počtu doktorandů není reálné, a tak si jejich velká část přivydělává mimo obor. To je špatný přístup. Hledejme zdroje, jak doktorandům dát úvazek v rámci fakult, současně to nesmí být masová záležitost.

Je lepší mít méně kvalitně zaplacených doktorandů, kteří studium dokončí, než jich mít masu, z níž ho velká část nedokončí.

Například Institut Maxe Plancka má přibližně sedmdesát procent zahraničních postdoktorandů a jedna třetina vedoucích pracovníků nemá německý pas.

Je to pro vás inspirativní?

Vybudování takového či srovnatelného podílu zahraničních doktorandů a vědců je dlouhodobá záležitost.

Počet zahraničních uchazečů o studium se na Univerzitě Karlově během tří let zdvojnásobil. Studenti musejí o univerzitě vědět, takže jezdíme po Evropě, do zámoří a prezentujeme univerzitu na různých fórech – univerzitních, studentských i na veletrzích. Postupně se nám to vrací a zahraniční studenti k nám začínají jezdit. Mírně stoupá i počet zahraničních učitelů; na Západě jsou lidé flexibilnější, opět tu ovšem vyvstává otázka ohodnocení – mzdová hladina v České republice je nastavena úplně jinak než na západ od našich hranic. Řekl jste, že se znásobil počet žadatelů, faktický počet zahraničních studentů se ale dvojnásobně nezvýšil. Existuje nějaký plán na to, jakým způsobem je více lákat k vlastnímu studiu?

Pro nás je zajímavé, kolik lidí se hlásí, protože to svědčí o tom, zda o nás uchazeči vůbec vědí. Musíme budovat

povědomí o UK na všech kontinentech, nejen v Evropě, musíme do světa vyslat zprávu, že jsme univerzita, kde se studuje nejen česky, ale i anglicky. Samozřejmě nesmíme slevovat z kvality. A to je to, proč se počet přihlášek nebo zájemců zatím nepromítá i do počtu studentů.

Běží program Study in Prague, Study in Czech Republic; účastníme se řady veletrhů také v některých strategických zemích, jako jsou Čína, Japonsko, Jižní Korea, Vietnam, samozřejmě i evropských, například v Berlíně, Gentu, Utrechtu, z postsovětských států v pobaltských zemích, dále amerických veletrhů, například v Brazílii či Kalifornii, které jsou pro nás zajímavé.

Je nutné, aby fakulty otvíraly větší počet anglických studijních programů. Existuje velký zájem ze zahraničí o studium psychologie, jež se vyučuje na dvou fakultách UK, ale ani jedna nenabízí svůj program anglicky. Mohl bych jmenovat i mnohé další obory, o kterých víme, že je po nich poměrně velká poptávka. Fakulty by zkrátka měly otvírat více magisterských programů v angličtině a potom budeme mít výrazně větší počet zahraničních studentů.

V řadě evropských zemí je studium bezplatné; zájem uchazečů z Německa je dán, zejména v některých oborech, také tím, že se studenti, ač jsou velmi dobří, ve své zemi nedostali na určité obory. Univerzitu Karlovu volí mimo jiné proto, že je – jak někdy Němci s odkazem k naší společné středoevropské historii v nadsázce a v dobrém žertují – „nejstarší německou univerzitou“.

Kolegyně a kolegové ze zemí někdejšího Sovětského svazu zase vědí, že se tu poměrně dobře domluví, a proto se k nám v relativně velkém počtu hlásí i oni.

Studenti musejí o univerzitě vědět, takže jezdíme po Evropě, do zámoří a prezentujeme univerzitu na různých fórech – univerzitních, studentských i na veletrzích. Postupně se nám to vrací a zahraniční studenti k nám začínají jezdit.

Nemáte obavu z toho, že naši studenti, kteří odjedou studovat do zahraničí, tam už zůstanou?

Tohle riziko existuje vždycky. Část lidí v cizině zůstane, část se vrací, ale i ti, kteří zůstávají v zahraničí, jsou našimi dobrými vyslanci; jsme přece mezinárodní univerzita, kde po staletí studovala řada lidí, kteří odcházeli do různých měst na zeměkouli a byli úspěšnými vyslanci Univerzity Karlovy, Prahy a České republiky.

V jistém smyslu je to škoda, ale na druhou stranu – žijeme v globálním světě a tito lidé nám naopak mohou otvírat dveře v zahraničí a mohou pomáhat dalším našim studentům, badatelům a učitelům, abychom se posouvali dál.

→

8 rozhovor Forum 40

V současné době investují do výzkumu nejvíce firmy jako Amazon, Google, Microsoft a také farmaceutické firmy. Měly by být vedle vědeckých institucí strategickým partnerem univerzity?

Univerzita Karlova spolupracuje s řadou farmaceutických firem, máme i smlouvu s Microsoftem. Spolupráce ve výzkumu existuje přirozeně i v rámci jednotlivých fakult.

Pokud jde o velké společnosti, obecně platí, že řada z nich do výzkumu poměrně hodně investuje, ale to je do výzkumu, který sama realizuje. Podíváte-li se, kolik firmy investují v České republice, jsou to relativně velké prostředky; pak si ale musíte odečíst, kolik investují do výzkumu, jejž si dělají samy pro sebe, tedy pro své inovace a vlastní rozvoj.

Podniky navíc nejraději investují do univerzit, jež mají ve své blízkosti, konkrétně firmy ze Silicon Valley do Stanfordovy univerzity, ty z okolí Curychu do ETH a Univerzity v Curychu, v jejímž kampusu jsou budovy švýcarských farmaceutických firem. Společnosti, které v oblasti farmaceutického průmyslu v Čechách působily, se v mnoha případech přesunuly do zahraničí a spolupráce funguje zejména v aplikovaném výzkumu.

Přestože máte tolik povinností, nacházíte si čas na výuku. To znamená, že pracujete se studentským informačním systémem (SIS). Převládá názor, že se v posledních letech zlepšil. Jak jste s ním jako uživatel spokojen vy?

Konkrétní kroky na modernizaci a redesign systému se bohužel o jeden rok zpozdily, protože jsme museli kompletně změnit věci kolem agendy v souvislosti s novelou vysokoškolského zákona. V tomto roce jsme se navíc věnovali především přípravě institucionální akreditace.

Vzájemně se propojovala data ze SIS pro akreditační přihlášku, a všichni se tedy nemohli věnovat vylepšování a modernizaci systému. SIS je zkrátka velmi živý organismus, který se neustále proměňuje, a na jeho zdokonalování se pořád pracuje.

Univerzita Karlova spolupracuje s řadou farmaceutických firem, máme i smlouvu s Microsoftem. Spolupráce ve výzkumu existuje přirozeně i v rámci jednotlivých fakult.

Jedna z věcí, která je příznačná pro velkou univerzitu, je knihovna. UK má centrální knihovnu, ale více než čtyři miliony svazků jsou rozděleny po fakultách…

Role knihoven se v posledních dvaceti třiceti letech dramaticky změnila. Dříve každé pracoviště mívalo své příruční knihovny, ale to už dnes neplatí, knihovny jsou spíše studovnami. To, co potřebujeme, je zejména kvalitní přístup k elektronickým databázím časopisů a dalších studijních materiálů. Knihovna na počátku jedenadvacátého století je jiná, než jaká byla před padesáti nebo sto lety. V tuto chvíli je především zdrojem informací pro studium distanční formou, to znamená přístupná čtyřiadvacet hodin denně.

V rámci Karolina funguje univerzitní kongresové centrum. Vznikne ještě nějaké nové?

Velké mezinárodní kongresy jsou určeny třeba i pro patnáct tisíc lidí a takový prostor nemá ani Praha, ani Česká republika. Na Univerzitě Karlově jsou kapacity pro pořádání středně velkých či menších akcí. Probíhá nicméně rekonstrukce Krystalu, za chodu se opravuje kongresové zázemí i pokoje. V rámci kampusu na Albertově bude možné využít další prostory pro pořádání kongresových aktivit.

Vraťme se ještě ke studentům a ke studentským aktivitám. Jedním z neustále se opakujících požadavků studentů je studentský dům. Jak to s ním vypadá?

Před třemi lety jsem si pozval spolky, abych zjistil, zda chtějí sdílet společné prostory. Počítal jsem s tím, že jim je vyčlením na kolejích. Skončilo to tak, že pouze dva spolky chtěly prostory ve Voršilské ulici, v centru města vedle Národního divadla, kde mají pronájem kanceláře za provozní náklady.

Všehrd a Elsa mají kanceláře na Právnické fakultě UK, spolek lékařů ve Faustově domě, Matfyzák na matfyzu, Trimed na 3. lékařské fakultě, Motolák v Motole, spolky Filozofické fakulty UK na své fakultě…

Univerzita dává na aktivity studentských spolků přibliž ně milion korun ročně. Některé spolky jsou aktivnější, jiné méně; v zásadě lze říci, že spolkové aktivity zahrnují relativně malý podíl studentů a většinou působí na svých fakultách, kde mají své zázemí.

Samozřejmě dává smysl, aby spolky byly na fakultách. Otázka je, jestli jsme schopni vytvořit něco, co by studenty napříč fakultami přitáhlo do jednoho místa.

Myslím si, že studenti tyto aktivity mají primárně dělat sami. Nejsem ten, kdo by je chtěl v této oblasti organizovat. Budu rád, když se společně domluví. Jsem připraven studenty a jejich spolky finančně podporovat, ale organizovat věci si musejí sami. My jim pro to vytvoříme podmínky, poradíme například po právní stránce, ale jinak je to na nich.

Tím se dostáváme ke třetí roli univerzity. Akademie věd pořádá Týden vědy, Městská knihovna cykly přednášek, Masarykova univerzita má kino Scala.

Jak se chce Univerzita Karlova do budoucna profilovat v rámci prostoru města?

Univerzita Karlova je viditelná v rámci velkého množství akcí. Byl zmíněn Týden vědy, jehož jsme opakovaně hlavní partner, řada akcí probíhá právě v prostorách univerzity, a to jak v Praze, tak v Hradci Králové a Pl­ zni. Součástí Pražské muzejní noci jsou rovněž muzea Univerzity Karlovy. Kdybychom se podívali, kolik dnes běží na UK různých přednášek a přednáškových cyklů, zjistíme, že je jich velké množství, většinou jsou volně přístupné. Karolinum je navíc otevřeným prostorem nejen pro akademickou obec, ale i pro širokou veřejnost.

Nový prostor ve městě získala Filozofická fakulta UK, a to nejen pro sebe, ale i pro univerzitu, jako komunitní centrum s hlavním městem Praha. Objekt v Hybernské ulici chceme společně s magistrátem opravit. Tento projekt organizují zejména lidé a studenti z FF UK. Je to prostor, který by se měl rozvíjet, kde

9 rozhovor Forum 40

bude komunikovat univerzita, město a veřejnost na různá témata. Nedávno jsem se tam účastnil akce na podporu knihovny v Mosulu a k otázce Iráku. Je spousta aktivit, které se tu dělají, včetně projektu Rok demokracie a humanity – koncerty, diskuzní večery…

Plánujete pro své druhé období nějaké změny, co se týká rektorátu a týmu prorektorů?

V současné době jsou prodiskutovány kompetence jednotlivých prorektorů, kteří zůstanou stejní. Co se týká rektorátu, mám představu o určitých změnách z hlediska jeho struktury.

Dovolte nám prosím rovněž několik osobnějších otázek. Jak se vám poté, co jste byl znovu zvolen rektorem a získal silný mandát, spalo?

Velmi dobře, protože jsem to s přáteli oslavil a druhý den jsem mohl spát do dopoledne.

Pamatujete si sny?

Někdy ano. Většinou se mi zdá něco příjemného, třeba že jsem někam cestoval s přáteli.

Blíží se doba Vánoc, napsal už jste Ježíškovi?

Přál bych si zejména více času, ten mi ovšem Ježíšek nenadělí.

Jak slavíte vánoční svátky? Štědrý den slavíme doma a na Boží hod se u nás odpoledne nebo navečer zastaví příbuzní či přátelé. Na Ště-

pána jsou u nás na oběd rodiče manželky. Poslední roky, přibližně od roku 1992, chodím na štědrovečerní vizity do nemocnice, potom na procházku po Praze.

Večer je klasická večeře, pravda, rybí polévka je trochu jiná, ne kapří, ale krémová rybí a pak následuje smažený kapr a bramborový salát.

A co půlnoční mše? Chodíte na ni?

Na té jsme nikdy nebyli, ale při štědrovečerní procházce po Praze jsme se byli podívat na mši u Týna, nedávno jsme byli u kapucínů… Někdy se setkáváme s přáteli, dáme si skleničku a zamíříme třeba na Nový Svět, Kampu, do Starého Města a spojíme to s návštěvou nějakého kostela v okolí.

Když před vámi leží mísa vánočního pečiva, co zvolíte jako první?

To je těžké, záleží hodně na chuti, někdy je to linecké cukroví, jindy vanilkový rohlíček, kokoska, vosí hnízdo, ale nejčastěji vítězí čokoládové kuličky.

A poslední otázka. Dokdy jste věřil na Ježíška? Řekl bych, že asi do nějakých pěti sedmi let, přesně si to nepamatuji. Děti – dceři je dvaadvacet a synovi bude osmnáct let – chodí ale stále s dědou do pokoje a čekají, až Ježíšek zazvoní.

11 téma Forum 40

Cesta do nitra Země a planet Katedra geofyziky Matematicko-fyzikální fakulty UK nabízí jako jediná v Česku studium Země a planet v návaznosti na fyzikální a matematické obory. Svou samostatnost si však užívá „teprve“ pět desetiletí.

Se vznikem Československé republiky získala Univerzita Karlova svou Přírodovědeckou fakultu, při níž vznikl Geofyzikální ústav (1920).

Jeho zakladatelem, ředitelem a nějakou dobu i jediným zaměstnancem se stal Václav Láska, profesor užité matematiky. Matematicko‑fyzikální fakulta a na ní katedra astronomie, geofyziky a meteorologie byly zřízeny až v roce 1952. Teprve počátkem roku 1965 se vydělila samostatná katedra geofyziky, jejíhož vedení se ujal profesor Alois Zátopek. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Thinkstock

12 téma Forum 40

Záhadné pohyby litosférických desek Zemské litosférické desky se posouvají rychlostí několika centimetrů za rok, energii pro to berou v horkém zemském nitru. Jak jejich pohyb uvnitř Země vypadá, se na počítačových modelech snaží ukázat docentka Hana Čížková.

Docentka Čížková se ve svých výzkumech věnuje modelování dlouhodobého vývoje planetárních těles, především Země, a dlouhodobé deformaci zanořujících se litosférických desek. Abychom si výzkum uměli představit, je potřeba trochu oprášit znalosti z fyziky.

Modrá planeta má tři základní vrstvy: úplně uvnitř se nachází železné jádro, na něm je přibližně tři tisíce kilometrů silný silikátový plášť a úplně na povrchu několikakilometrová kůra. Materiál zemského pláště velmi pomalu teče, rychlost tohoto proudění jsou jednotky, maximálně deset centimetrů za rok. K pohybům dochází proto, že vnitřek Země je stále velmi horký – teploty na rozhraní mezi jádrem a pláštěm dosahují čtyř tisíc stupňů Celsia, tudíž zvrstvení je velmi nestabilní. „Je to podobné, jako když postavíte hrnec na plotnu a začnete ho zahřívat. Materiál dole je díky tepelné roztažnosti lehčí. A jakákoli drobná fluktuace způsobí, že prohřátý materiál začne stoupat, zatímco ten nahoře, který je relativně prochladlý, klesá. Jde o princip takzvané termální konvekce a k podobnému procesu dochází i v zemském plášti,“ vysvětluje docentka Čížková a dodává: „Tímto způsobem se Země zbavuje tepla

pacifická deska

získaného v době svého formování a tepla vznikajícího dodnes rozpadem radioaktivních izotopů. Teplo se z horkého nitra dostává k povrchu a vytéká ze zemského tělesa.“ Součástí termálního promíchávání je subdukce, tedy zanořování litosférických desek na povrchu Země. Existuje například africká deska, pacifická i poměrně malé desky. Všechny se pohybují. „Na oceánských hřbetech se od sebe odtlačují, teplý materiál mezi nimi proniká směrem k povrchu a naopak na druhých koncích desek dochází k tomu, že se materiál, který nahoře prochladl, zase zanořuje zpět do zemského pláště,“ popisuje proces docentka Čížková.

Oblasti, kde dochází k zanořování desek, se nazývají subdukční zóny a jsou na povrchu znatelné jako hlubokomořské příkopy. V místě zanořování se tře jedna tuhá deska o druhou, a proto tu vznikají velká napětí.

Důsledkem je vysoká seismicita. Ohniska zemětřesení pozorujeme v zanořených deskách až do hloubky okolo šesti set kilometrů. Znalost deformace desek tedy může přispět k pochopení vzniku mělkých i hlubokých zemětřesení.

Filipínská deska

Eurasijská deska

Schematické znázornění situace v subdukční oblasti pod Filipínským mořem. Pacifická deska se zanořuje pod filipínskou a ta zase pod eurasijskou. Pohled ze severu.

13 téma Forum 40

Pomůže kartézský model „Ve svém výzkumu vytvářím modely tečení v zemském plášti zaměřené hlavně na chování zanořujících se litosférických desek,“ upřesňuje Hana Čížková. Protože řešení soustavy rovnic, které proudění popisují, by bylo v rámci globálního modelu celého pláště Země velmi náročné, používají fyzici obvykle regionální kartézské modely jednotlivých subdukčních oblastí, typicky několik tisíc kilometrů velké. V nich se mohou detailně zaměřit na fyzikální procesy, jež ovlivňují subdukci a berou v úvahu například silně nelineární chování materiálu při deformaci (viskozita závislá na teplotě, tlaku a napětí).

V modelu se zadá předpokládané rozložení teplot v desce a okolním plášti na počátku zanořování desky.

Výsledkem soustavy rovnic je časový vývoj teploty, a tedy i deformace chladné, zanořující se desky.

Když následuje jedna za druhou Docentka Čížková vytvořila například model oblasti Filipín, kde dochází k subdukcím dvou desek za sebou.

Pacifická deska subdukuje pod filipínskou a ta pak pod eurasijskou. „Dynamika této oblasti je samozřejmě mnohem složitější, než kdyby subdukovala jenom jedna deska. Zde dochází k tomu, že prostřední, filipínská deska táhne pacifickou a deformuje ji. Tah té prostřední desky může vyvolat extenzi – natažení a ztenčení desky provázené výstupem horkého materiálu k povrchu,“ nastiňuje docentka Čížková. Ve filipínské oblasti jsou v geologických záznamech takové extenze pozorovány opakovaně jednou za dvacet až třicet milionů let. „Nám se povedlo modelem dvou subdukcí za sebou vysvětlit nejenom obraz současné podoby oblasti, ale také opakované extenze,“ uvádí Čížková.

Doc. RNDr. Hana Čížková, Ph.D., vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK. Na katedře geofyziky působí od roku 1997, v současné době zastává post zástupkyně vedoucího katedry. Zabývá se pohyby litosférických desek a vývojem zemského pláště.

Komprese ve vertikálním směru Další z modelů se zaměřil na subdukci desky Nazca pod Jižní Amerikou. V listopadu 2015 tam bylo zaznamenáno silné zemětřesení s epicentrem v hloubce přes

Ohniska zemětřesení pozorujeme v zanořených deskách až do hloubky okolo šesti set kilometrů.

Znalost deformace desek tedy může přispět k pochopení vzniku mělkých i hlubokých zemětřesení. šest set kilometrů. Pražský tým získal od peruánských a brazilských seismologů unikátní data z lokálních stanic. Analýzou zdroje tohoto zemětřesení se povedlo objevit poměrně netypický obraz napětí v desce – ve zmiňované hloubce šesti set kilometrů docházelo ke kompresi ve vertikálním směru. „Na oblast jsme aplikovali náš numerický model subdukce a hledali takové

rozložení parametrů, které by umožnilo vysvětlit tento obraz napětí. Ukázali jsme, že pokud se vezmou v úvahu nejnovější představy o tom, jak se vyvíjí viskozita s tlakem v těchto hloubkách, dokážeme právě takové rozložení napětí v desce vysvětlit v rámci našeho modelu tektonického vývoje oblasti za uplynulých sto milionů let,“ popisuje docentka Čížková.

Jak to bylo s Indií Zajímavá je pro vědce i situace mezi Indií a Eurasií. Indický subkontinent se během uplynulých sto až sto dvaceti milionů let přibližoval k Eurasii a fyzikální i geologická data naznačují, jak rychle k tomu docházelo. „My se pokoušíme proces vysvětlit v modelu se dvěma subdukujícími deskami, protože tektonické rekonstrukce ukazují, že i v tomto případě šlo o dvě desky za sebou.

Podařilo se nám doložit, že existuje konstelace, která je z hlediska geologických dat přijatelná a dokáže vysvětlit rychlosti konvergence desek i seismický tomografický obraz, znázorňující poměrně složitě deformované desky, jejichž části se v dávné minulosti odtrhly a dnes pomalu klesají do hlubokého pláště,“ dodává Hana Čížková.

14 téma Forum 40

Geoneutrina poodhalí tajemství původu Země Neutrina byla poprvé zmíněna v roce 1930 a jejich existenci se podařilo prokázat až v padesátých letech minulého století. Částicová geofyzika, která se věnuje výzkumu takzvaných geoneutrin, je tedy poměrně mladý obor, poskytující vědcům velký prostor pro nové objevy. Svůj zájem na něj soustředil i Ondřej Šrámek.

U geofyzika bychom čekali, že se bude zabývat něčím větším než elementárními částicemi. Částicová geofyzika zní jako protimluv, protože elementární částice jsou nejmenší kousky hmoty, kdežto geofyzika se zaměřuje na výzkum velkých planetárních těles. Tento jasně multidisciplinární obor je poměrně nový a souvisí především s měřením neutrin vznikajících uvnitř naší planety. Neutrina postuloval v roce 1930 Wolfgang Pauli, vysvětlil zdánlivý rozpor se zachováním energie u radioaktivních beta rozpadů. Zároveň tvrdil, že bude velmi náročné až nemožné neutrina detekovat. To se povedlo až o pětadvacet let později. Částicovým fyzikům bylo zřejmé, že také při každém radioaktivním beta rozpadu radionuklidů přirozeně se nacházejících uvnitř Země je současně produkováno neutrino, přesněji elektronové antineutrino. Takovým říkáme geoneutrina. V roce 2005 vyšla v časopise Nature studie o první detekci geoneutrin, která se podařila týmu detektoru KamLAND v Japonsku. Tento milník lze považovat za počátek experimentální neutrinové geofyziky. Od té doby se podařilo geoneutrina změřit i v experimentu Borexino v Itálii. Další detektor, SNO+ v Kanadě, začíná sbírat data a v Číně se budují další dva experimenty.

Proč je tento objev zajímavý pro geofyziky?

Změřením počtu geoneutrin vylétávajících ze Země se dozvíme, kolik je v nitru naší

planety beta radionuklidů. Jde zejména o radionuklidy s dlouhým poločasem rozpadu – uran-238, thorium-232 a draslík-40.

Co vám toto zjištění přinese?

Pomůže odhalit odpověď na otázku, z jakého materiálu Země před 4‚6 miliardy let vznikla, tedy jaké byly její stavební kameny, a jaká energie pohání zemskou dynamiku.

Osvětlí energetiku úžasných procesů, které se dějí uvnitř planety na geologických časových škálách, řádu stovek milionů let a delších. Mám na mysli tečení (konvekci) ve vnějším jádru Země, jež generuje geomagnetické pole, konvekci v plášti Země, kterou pozorujeme na povrchu jako pohyb litosférických desek, vulkanismus, a s nimi související zemětřesnou aktivitu.

Například mým tělem prolétne za tuto časovou jednotku asi miliarda, možná několik miliard těchto neutrin. Ona nám ale nic neudělají, vůbec nás nevidí.

Tak jako hybridní automobil může být poháněn zčásti elektromotorem a zčásti spalovacím motorem, dnes víme, že za pohyby uvnitř Země stojí především dva zdroje energie. Jedním je původní, takzvané primordiální teplo z doby vzniku planety.

Tím druhým jsou právě radioaktivní rozpady, neboť při každém z nich se uvolní jisté množství energie. V průměru asi jednu pětinu takto uvolněné energie si odnášejí geoneutrina jako pohybovou energii, ale větší část se uvnitř planety uvolňuje ve formě tepla, zahřívá ji a pohání dynamiku zemského nitra. Pokud umíme změřit, kolik geoneutrin ze Země vylétá, dozvíme se, kolik radiogenní energie se uvnitř uvolňuje.

Jak probíhá proces měření?

Slouží k němu velké částicové detektory, jež stavějí experimentální neutrinoví fyzici. Dva detektory už fungují v Japonsku a Itálii, třetí začíná sbírat data v Kanadě a další dva vznikají v Číně. Jsem členem mezinárodního vědeckého týmu, který bude získávat data právě z čínských detektorů, a samozřejmě používám i výsledky ze stávajících experimentů.

Detektory jsou velké tisícitunové nádoby s tekutinou, které jsou umístěny pod zemí, aby se odstínilo kosmické záření. Zvenku jsou na detektor namířeny velmi citlivé „kamery“, fotonásobiče, které sledují, kdy dojde ke slabým zábleskům světla uvnitř detektoru, což může být projev interakce neutrina s detekční tekutinou. Po pečlivé analýze těchto dat dokážeme určit, kolik

15 téma Forum 40

RNDr. Ondřej Šrámek, Ph.D., vystudoval magisterský program na katedře geofyziky Matematicko-fyzikální fakulty UK. V rámci doktorského studia pobýval na École Normale Supérieure de Lyon, kde se zabýval modelováním tečení na geologických škálách a dynamiky planet. V tomto tématu pokračoval během prvního postdoktorandského studia na University of Colorado Boulder, kde se zaměřil na numerické modely tečení v nitru Marsu. Při druhém postdoktorandském angažmá na University of Maryland pro sebe objevil téma geoneutrin, kterému se věnuje dodnes. Na katedře geofyziky MFF UK je zaměstnán od roku 2014.

interakcí geoneutrin proběhlo v detektoru za rok.

Laik si asi neumí představit, o jak vysoká čísla jde.

Na povrchu Země každým centimetrem čtverečním prolétá za sekundu přibližně deset milionů neutrin. Například mým tělem prolétne za tuto časovou jednotku asi mi­ liarda, možná několik miliard těchto neutrin.

Ona nám ale nic neudělají, vůbec nás nevidí.

Jsme pro ně prázdný prostor, a proto také můžeme říct, že detekce neutrin je hodně obtížná záležitost. Ze čtyř fyzikálních interakcí, tedy gravitační, elektromagnetické, silné a slabé, interagují neutrina s běžnou hmotou pouze slabě, zanedbáme-li gravitační interakci vzhledem k jejich mizivé hmotnosti.

Tato „slabá interakce“ je opravdu velmi slabá – onehdy jsem si pro zajímavost spočítal, že z miliard neutrin, jež skrze nás každou sekundu prolétnou, je pravděpodobná přibližně jedna interakce za život člověka! Tisícitunový detektor KamLAND naměří jen asi čtrnáct interakcí s geoneutriny za celý rok.

Co se získanými daty dále děláte?

Vytvářím modely Země, kde se snažím na základě geofyzikálních a geochemických poznatků a existujících odhadů předpovědět, kolik geoneutrin by mělo ze Země vylétat.

Svůj model potom můžu porovnat s tím, co je skutečně změřeno částicovými fyziky v detektorech. Takových predikcí lze vymyslet nepřeberné množství, protože různé odhady složení Země se liší a my nevíme, kolik

je v Zemi uranu, thoria a draslíku ani jak přesně jsou tyto prvky rozděleny mezi kůru, plášť a jádro. Navíc není jasné, zda jsou v zemském plášti rozmístěny rovnoměrně, nebo jestli je plášť zvrstvený, případně zda v něm existují i složitější struktury. Jen takový model, který souhlasí s měřením, může popisovat skutečnou Zemi.

Daří se vám předpovědi naplňovat?

S některými modely se měřením blížíme, ovšem stále je nutno vyrovnat se s řadou problémů. Potřebujeme, aby se podařilo tok geoneutrin změřit přesněji a také aby naše predikční modely měly menší neurčitost – obojí je ale velmi náročné. Moje práce v tuto chvíli spočívá právě ve vylepšování a zpřesňování modelů. Dnes víme, že vysoký obsah uranu, thoria a draslíku je v zemské kůře, zejména pevninské neboli kontinentální kůře, což je několik svrchních desítek kilometrů pod suchozemským povrchem. Na části zemské kůry si můžeme i sáhnout, vzít kámen, odnést ho do laboratoře, změřit, jaký je v něm obsah těchto prvků, a získáme tak model obsahu uranu, thoria a draslíku ve svrchní kůře, který ne-

závisí na měření geoneutrin. Tyto poznatky kombinujeme s dalšími geofyzikálními daty, například měřením gravitačního pole, seismickými měřeními či mapami tepelného toku na zemském povrchu, abychom vytvořili komplexní a co nejpřesnější model celé zemské kůry. Můžeme pak říci, že z celkového počtu neutrin, jež naměříme, jich vyletělo právě tolik z kůry. A potom nás zajímá, jaký je zbytek, což jsou ta geoneutrina, která vylétají ze zemského pláště. Jde o bezprecedentní, jinak nedosažitelné nové měření aspektů chemického složení hluboké Země.

Existují různé odhady množství radioaktivních prvků v Zemi a my jsme nyní ve fázi, kdy jsme schopni říct – tento model souhlasí s měřením, ale tyto jiné dva můžeme pro nesoulad s naměřeným tokem geoneutrin vyloučit. Ke zpřesnění modelu může přispět detailní výzkum složení zemské kůry v blízkosti detektorů. Pokaždé když je postaven nový detektor, je potřeba zaměřit naši geofyzikální pozornost na studium kůry v blízkosti experimentu. V současné době s kolegy spolupracuji na vylepšení jak globálního modelu kůry, tak lokálních modelů poblíž nových detektorů v Číně.

16 téma Forum 40

Otřesy země lze měřit i v centru Prahy

RNDr. Vladimír Plicka, Ph.D., vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Od roku 2003 má na starosti seismickou stanici Ke Karlovu.

Seismická stanice umístěná patnáct metrů pod terénem ulice Ke Karlovu je nejdéle fungující pracoviště tohoto druhu v České republice.

Měření tu probíhají už od roku 1924. Dnes slouží hlavně k výuce studentů.

Vznik stanice se datuje do roku 1924, kdy profesor Václav Láska instaloval ve sklepení tehdejšího Matematického ústavu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v ulici Ke Karlovu Wiechertův horizontální seismograf. O tři roky později stanice zahájila rutinní provoz a byla zařazena do mezinárodní sítě pod označením PRA. V roce 1949 začala jako druhá v Evropě užívat pro měření velikosti zemětřesení logaritmickou veličinu magnitudo. České stopy v Řecku Spolupráce katedry geofyziky s Univerzitou v Patrasu na budování sítě seismických stanic se začala psát v roce 1997. V dobách, kdy internet v Řecku nebyl ještě příliš rozšířený, se naměřená data posílala pomocí družicové telemetrie do centrály v Patrasu a odtud do Prahy. Dnes je internet rozšířen i v méně dostupných místech a plně nahradil finančně náročnější družicový přenos dat. Přesto se pro jistotu kvůli krátkodobým výpadkům spojení data ukládají i na disk. „Stejně je ale potřeba každou stanici minimálně jednou, spíš ale dvakrát za rok navštívit, protože je nutné zkontrolovat kapacitu baterií nebo poškození kabelů a aktualizovat firmware registračních aparatur. Když už tam jsme, stáhneme si z disku data jako zálohu,“ říká RNDr. Vladimír Plicka, Ph.D., který má na starosti všechny přístroje.

Získaná data neslouží jen k výzkumu českých badatelů, ale jsou zapojena do rutinních zpracování celořecké národní sítě. „K analýze dat se v Řecku používá software vyvinutý u nás na katedře geofyziky, a to profesorem Jiřím Zahradníkem ve spolupráci s Efthimem Sokosem z patraské univerzity,“ dodává Vladimír Plicka. V Praze si pak seismologové vybírají zajímavá zemětřesení a ta studují do

17 téma Forum 40

hloubky. Obdobně ale využívají také údaje z dalších stanic v Evropě i mimo ni.

Vícekanálové financování Provoz pražské stanice je přibližně z devadesáti procent financován ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR v rámci programu Czech Geo. Další finanční prostředky na rozvoj pracoviště pocházejí z grantů nebo Evropské unie. „Letos se nám díky podpoře fakulty podařilo získat investiční prostředky na nákup dvou širokopásmových seismografů, jejichž cena se pohybovala kolem osmi set tisíc korun. Naštěstí jejich životnost je poměrně dlouhá, nyní stále využíváme i přístroje zakoupené v roce 1997. Nicméně pokud se nám takto starý přístroj přece jen rozbije, oprava se už nevyplatí, byla by příliš nákladná,“ popisuje Vladimír Plicka.

Centrum města nevadí Pražská stanice má dnes už hlavně historický význam. Díky zapojení do mezinárodní sítě mají přístup k datům seismologové z celého světa. „Lidé by si mohli říct, proč se stanice stále nachází v centru Prahy, kde lze očekávat výrazný seismický šum – v blízkosti máme metro, Nuselský most, magistrálu. Stanice je ale relativně hluboko a šum díky tomu není příliš silný. Viděl jsem pracoviště v seismicky aktivních oblastech, která byla daleko víc zašuměná,“ vysvětluje Vladimír Plicka. Stanice plní i roli výukovou, neboť studenti se přímo na půdě MFF UK mohou seznámit s moderními přístroji a výstupy z nich.

Zemětřesení zatím předpovídat neumí, seismické pohyby ano Chce-li se doc. RNDr. František Gallovič, Ph.D., ponořit do svého primárního výzkumu velkých zemětřesení, nestačí mu využívat data z Prahy či Řecka, ale musí se za nimi vydat do dalších seismicky aktivních oblastí. Jedna z nejbližších leží v Itálii. „Pro porozumění fyzice zdroje zemětřesení, tedy jak vzniká trhlina, jaké má vlastnosti a jaké fyzikální zákony ji řídí, je potřeba mít přístroje co nejblíže k epicentru zemětřesení. V Itálii je síť stanic tak hustá, že zemětřesení, které rozpraská zlom v zemské kůře o velikosti například deset krát dvacet kilometrů, změří seismické vlny přímo nad ním hned několik stanic. Seismografy se tu nacházejí třeba každých deset kilometrů,“ popisuje docent Gallovič a dodává: „Když v Itálii došlo v roce 2016 u Amatrice k sérii zemětřesení, hned po prvním jevu nainstalovali tamní seismologové další dočasné stanice, které zaznamenaly následující jevy ještě detailněji. Díky tomu můžeme zkoumat, jak trhlina způsobující zemětřesení vznikla, jakou rychlostí se šířila po zlomové ploše i jak velký byl skluz, k němuž došlo.“ Na výzkumu zemětřesení se mu líbí, že lze vycházet jen ze základních fyzikálních zákonů s využitím mechaniky kontinua. „V geofyzice existují modely zdroje zemětřesení odehrávající se na zlomových plochách. Teorie nám řekne, jaké seismické vlny bude trhání na těchto plochách generovat. Ovšem v našem případě je úloha obrácená – hledáme takový model průběhu trhání na zlomu, který co nejlépe vystihne naměřené záznamy,“ uvádí docent Gallovič. Díky tomu seismologové zjistí, co se v ohnisku zemětřesení konkrétně stalo. „Rád zdůrazňuji, že používáme minimum empirických vzorců, kdy modely vytváříme ze základních fyzikálních principů jako zákona zachování hybnosti a dalších.“ I když docent Gallovič analyzoval již hodně zemětřesení, nepřestávají ho překvapovat. Každé je totiž unikát. A právě i kvůli tomu je lidstvo zatím nedokáže předpovídat. Když v roce 2009 usmrtilo

I když se to zdá málo, stihnete vyběhnout z budovy nebo zpomalit vlaky. V Japonsku tento systém mají už od šedesátých let, kdy začínali se šinkanzeny – když přicházely vlny, přístroje rychle vlaky vypnuly.

Dnes už je celý systém sofistikovanější. zemětřesení o magnitudu 6‚3 u L’Aquily tři stovky lidí, skončili místní vědci dokonce u soudu, který je chtěl poslat na šest let do vězení za to, že se dopustili neúmyslného zabití, když nebezpečí silných otřesů podcenili. Pouhých šest dnů před zemětřesením totiž výbor pro posouzení rizika údajně představitelům L’Aquily řekl, že velké zemětřesení je nepravděpodobné, byť nikoli nemožné, jelikož se tektonické napětí v oblasti uvolňovalo již několik měsíců ve formě slabší seismické aktivity. Odvolací soud nakonec v roce 2014 rozsudek zrušil s tím, že vědcům nebyl žádný trestný čin prokázán.

Oproti tomu žádná výrazná seismická aktivita ani jiné zjevné známky nepředcházely loňskému zemětřesení u Amatrice. „Zpětně se bude dohledávat, jestli se v oblasti výskytu zemětřesení neobjevovala například nějaká mikroseismicita nebo pomalý, takzvaný aseismický pohyb,“ říká František Gallovič. „Opravdu neexistuje žádné měření, které by v současné době stoprocentně fungovalo.

Většinou se sice zpětně ukáže, že se v nitru Země něco dělo, ale typicky na úrovni šumu v měřeních. Omezuje nás především to, že neměříme přímo ve zdroji zemětřesení, který je v centrální Itálii asi deset kilometrů pod povrchem. Jevy odehrávající se před významnými zemětřeseními se na povrchu projevují velmi slabě, takže je nezaznamenáme,“ upřesňuje docent. Není ovšem vyloučeno, že posuvy desek, k nimž může docházet i týdny před zemětřesením, vědci jednou dokážou průkazně zaregistrovat.

Zatím tak lidstvu nezbývá než se spolehnout na systémy rychlého varování, monitorující slabší P-vlny, jež se objevují na začátku zemětřesení a které se šíří větší rychlostí než pozdější, už destruktivní S-vlny. Pokud seismologové zpozorují tyto první pohyby, musejí rychle odhadnout, z jaké dálky zemětřesení přichází, jestli je lokální, jaké je jeho magnitudo a jak silné budou následné vlny. Varování dostanou obyvatelé ale jen pár sekund dopředu. „I když se to zdá málo, stihnete vyběhnout z budovy nebo zpomalit vlaky. V Japonsku tento systém mají už od šedesátých let, kdy začínali se šinkanzeny – když přicházely vlny, přístroje rychle vlaky vypnuly. Dnes už je celý systém sofistikovanější,“ ubezpečuje František Gallovič.

Doc. RNDr. František Gallovič, Ph.D., absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V současné době působí jako tajemník katedry geofyziky MFF UK, kde se věnuje výzkumu ohnisek zemětřesení a jejich počítačovému modelování.

18 téma Forum 40

Vodu lze nalézt i mimo Zemi

Existuje uvnitř ledových měsíců kapalná voda?

A pokud ano, jaký je její další osud? Doktorka Klára Kalousová se zabývá modelováním fyzikálních procesů, které probíhají v nitru těchto vesmírných těles.

Pro ledové měsíce je charakteristické, že vysoké procento jejich hmotnosti tvoří kapalná voda nebo led. Najdeme je okolo velkých planet, například Jupiteru nebo Saturnu. Nejznámější měsíce tohoto typu jsou Europa, Enceladus, Ganymed a Titan.

Klára Kalousová zkoumá, jestli v ledových vrstvách těchto těles může dojít díky přítomnosti silného zdroje tepla k tání ledu a vzniku vody. Zajímá ji také, co se s ní následně děje – jestli vydrží v kapalném stavu, nebo zmrzne a jak a kam se v nitru měsíců pohybuje.

Ganymed je unikátní Ve svém zatím posledním projektu se zaměřila na Ganymed, největší Jupiterův měsíc. Vědci o něm mají poměrně dost informací, neboť mise Galileo naměřila během šesti blízkých průletů jeho magnetické a gravitační pole. „Interpretací naměřených magnetických dat odborníci dospěli k tomu, že Ganymed má vlastní magnetické pole, což z něj činí unikát. Je pravděpodobně generováno dynamem v kovovém jádru, které musí být kapalné, stejně jako vnější zemské jádro,“ vysvětluje doktorka Kalousová.

Vědci mají jasnější představu i o další struktuře tohoto měsíce. Na základě měření jeho gravitačního pole usuzují, že vedle kovového jádra má křemičitý plášť a tři vrstvy vody: dvě vrstvy ledu – vnitřní a vnější – a mezi nimi kapalný oceán. A právě vnitřní vrstva ledu je pro doktorku Kalousovou zajímavá. „Nejhlubší vrstvy měsíce, tedy jádro a plášť, jsou oproti všem vodním vrstvám mnohem teplejší, a proto může led na spodní hranici s pláštěm natávat.

Snažím se zjistit, za jakých podmínek k tomuto procesu dochází a co se potom se vzniklou vodou děje,“ popisuje. Důležité je upřesnit, že vnitřní vrstvu tvoří tzv. vysokotlaký led. Ten má trochu jiné vlastnosti než led, jejž známe ze zemských podmínek. Především je hustší než kapalná voda, která tak má tendenci stoupat vzhůru.

Vrstvu vysokotlakého ledu má ve svém nitru také Titan, zatímco menší měsíce jako Europa nebo Enceladus nikoli (voda na Europě tvoří necelých deset procent hmotnosti). Z tohoto důvodu je u těchto malých měsíců oceán v přímém kontaktu s křemičitým jádrem, a proto jsou nejlepšími kandidáty pro hledání případného života mimo Zemi.

19 téma Forum 40

Geofyzici versus astronomové I když Klára Kalousová zkoumá planety, s astronomy zatím přímo nespolupracuje. „Astronomové se zabývají především pozorováním planet a měsíců, jejich vnějšími charakteristikami a vzájemnými pohyby, zatímco my geofyzikové se zajímáme o to, co se děje uvnitř těchto těles. Planetologie je ale interdisciplinární obor, v němž je důležité mít znalostí co nejvíce.“

vrstva vysokotlakého ledu

křemičitý plášť

vnější ledová slupka

kovové jádro

kapalný oceán

Tvorba modelu nikdy nekončí Podle modelu vytvořeného doktorkou Kalousovou je vznik kapalné vody na hranici mezi křemičitým pláštěm a vysokotlakou vrstvou ledu v nitru Ganymedu možný. Přestože je natáté vody poměrně málo, je natavený materiál lehčí než led bez vody a stoupá skrze vrstvu vzhůru do oceánu. Díky naměřenému indukovanému poli se ví, že voda v oceánu je vodivá, a musí tedy obsahovat volné ionty pravděpodobně sodných, draselných a hořečnatých solí. Do svého příštího modelu by Klára Kalousová ráda zakomponovala právě efekt solí či jiných příměsí, který bude poměrně velký, neboť tyto látky mění nejenom hustotu vody a ledu, ale také teplotu tání. „Takový model by pak měl být realističtější.“ Například amoniak významně snižuje teplotu tuhnutí. „Všechny ledové měsíce se na začátku zformovaly z kusů skály a ledu a potom došlo k diferenciaci, kdy těžší materiály klesaly ke středu tělesa a lehčí se dostaly do okrajových vrstev. Teplo, které vzniklo během formace a diferenciace, postupem času z měsíců odchází a je náročné vysvětlit, proč by měsíce ještě v současné době měly mít kapalný oceán. To je tak trochu záhada,“ říká Kalousová. Podle ní důvodů existuje hned několik a právě v případě Titanu se předpokládá, že hlavní roli hraje amoniak, který snižuje teplotu tuhnutí. I relativně malé procento amoniaku v oceánu zabraňuje jeho úplnému zamrznutí.

teplota

0 %

obsah vody

1 %

Za vznikem každého modelu stojí spousta práce a výpočtů. Jako základ slouží Kláře Kalousové softwarový balík FEniCS, ve kterém lze programovat vlastní rovnice a postupně jej rozšiřovat o další komponenty, respektive nové efekty. Každý program je originál a vzniká na půdě Matematicko-fyzikální fakulty UK.

RNDr. Klára Kalousová, Ph.D., absolvovala magisterské studium na katedře geofyziky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Část doktorského studia strávila v Laboratoire de Planétologie et Géodynamique de Nantes, jako postdoktorandka pracovala v kalifornské Jet Propulsion Laboratory. Na katedru geofyziky se vrátila v roce 2016, aktuálně zde působí na pozici akademické vědecké pracovnice. V rámci planetologie se zabývá využitím teorií a modelů, které byly původně vyvinuty pro popis zemských procesů, výzkum planet a jejich měsíců.

20 zajímavosti Forum 40

6 ∙ 1024 kg Hmotnost Země.

5 500 kg/m3 Průměrná hustota.

zajímavá 10 × čísla o Zemi 23 h 56 min 4 s Doba otočení kolem osy.

365, 256 dní Doba oběhu kolem Slunce.

21 zajímavosti Forum 40

295 K

Povrchová teplota.

6 378 km

Vzdálenost od povrchu Země do jejího středu.

452

Počet sopek v tzv. Ohnivém kruhu v Tichém oceánu. Odehraje se zde 90 % všech zemětřesení.

9,5

Nejvyšší magnitudo instrumentálně pozorovaného zemětřesení. K zemětřesení došlo v roce 1960 v Chile.

4 miliardy let Stáří magnetického pole Země.

16 cm

O tolik vychýlilo silné zemětřesení v Japonsku v roce 2011 zemskou osu.

22 panorama Forum 40

Vykopáním památky věda teprve začíná V polovině října zveřejnili čeští egyptologové další významný objev.

Na východním okraji české koncese, v prostoru, který vytváří přirozený předěl mezi úrodnou oblastí kolem Nilu a jeho terasou, odhalili chrámový komplex datovaný do období Nové říše, konkrétně do vlády panovníka Ramesse II. (cca 1279–1213 př. Kr.). „Myslím, že se nám odkrývá zcela nová stránka dějin Abúsíru,“ říká vedoucí české expedice profesor Miroslav Bárta. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Jak najisto jste na místo šli?

Detailní satelitní snímek území jsme pořídili už před více než deseti lety a dodnes patří mezi nejlepší na pyramidových polích – rozlišení činí přibližně čtyřiapadesát centimetrů na jeden počítačový pixel. Tento satelitní snímek ukazoval, že celá oblast je hustě zastavěna. Následně jej doplnil geofyzikální

průzkum radarem, který prováděla česká firma INSET a jenž potvrdil to, co bylo vidět zčásti už ze satelitního snímku – že jde o místo se spoustou cihlových struktur. Některé předpoklady vycházející z těchto dat jsme pak verifikovali přímo na místě.

Už během první sezony se objevila velká struktura, která nebyla ani hrobkou, ani

rezidenční stavbou, ani palácem. Byla to část odhaleného chrámu. Už tehdy jsme byli schopni chrám datovat do konce osmnácté až začátku devatenácté dynastie, ale vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s natolik velkým objevem, náročným jak finančně, tak hlavně časově, projekt jsme v určité fázi přerušili. A protože jsme museli dokončit

23 panorama Forum 40

Prof. Mgr. Miroslav Bárta, Dr., je ředitelem Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Vystudoval egyptologii a pravěkou a raně středověkou archeologii na UK. Po studiu egyptologie v Hamburku obhájil v roce 1997 doktorát, roku 2002 se habilitoval pro obor egyptologie, v roce 2009 byl jmenován profesorem pro obor egyptologie. Mezi hlavní oblasti jeho vědeckého zájmu patří archeologie a historie 3. a 2. tis. př. Kr.

spoustu dalších naléhavých úkolů, vrátili jsme se k němu až letos. Tato sezona trvala asi pět týdnů a účastnil se jí také Archeologický ústav Akademie věd.

Během pěti týdnů jste zvládli odkrýt celou plochu chrámu o rozloze 32 × 51 metrů?

Naším cílem bylo odkrýt chrám po celém jeho obvodu a zdokumentovat vnitřní členění, abychom si udělali obrázek o jeho základní architektuře. Část z toho byla hotova již z předchozí sezony. Ukázalo se, že jde o historicky unikátní stavbu, chrámy Ramesse II. se totiž na pyramidových polích nenacházejí. Stavitel nebo zadavatel musel mít zásadní důvod, proč ho tam postavil. My si tím zatím nejsme jisti, ale zdá se, že velkou roli hrálo to, že abúsírští králové v náboženství kladli hlavní důraz na kult boha slunce.

Panovníci v Nové říši, kteří potřebovali ideologickou oporu pro své politické kroky, se vraceli ke slunečním králům 5. dynastie a používali jejich politiku. Domníváme se, že Ramesse II., jenž postavil po celé zemi spoustu chrámů, si pro tento zvolil nějakou specifickou funkci a pravděpodobně souvisela právě s kultem boha slunce.

Mohli do chrámu vstoupit i běžní Egypťané?

K chrámu se mohli vydávat běžní řadoví Egypťané, před vchodem umísťovali obětiny, ale přímo dovnitř se dostal pouze takzvaný autorizovaný personál, to znamená nižší a vyšší kněží. A i v rámci chrámu, rozděleného minimálně do tří prostorů, fungovala striktní hierarchizace, a ne každý kněz směl vstoupit až do svatyně. Ta byla opravdu jenom pro vyvolené.

Je možné zjistit, zda Ramesse II. chrám někdy navštívil?

To je velmi těžká otázka. Víme, že ho dal postavit – našla se v něm jeho kartuše se jménem. Nicméně jestli tam skutečně byl, se nedá dokázat. Je to ale pravděpodobné,

protože když panovník daroval nebo zaplatil stavbu chrámu, byl nejspíš minimálně při jeho rituálním otvírání – aby svatostánku dodal důležitost.

Na fotografiích je vidět, že jste při výkopech nemuseli jít příliš do hloubky. Čím to je?

Chrám byl postaven z nepálených cihel a za tisíce let utrpěl velké újmy. Zdi se dochovaly do výše maximálně půl až tři čtvrtě metru, takže skutečně „stačilo“ začistit povrch pouště, aby se odhalily koruny jeho zdí. Většina památek v Egyptě je těsně pod povrchem pouště, ale někdy začnete čistit nahoře a objevíte hrobku, která sahá čtyři metry dolů. Občas je architektura výborně zachována, jindy ne – tady jsme už hodně u nilského údolí, zachována tudíž moc není.

Takže nález tajných prostor v podzemí už neočekáváte?

V tomto případě ne.

Jaké artefakty jste na místě našli?

Archeologická evidence není chudá, ale ani extrémně bohatá. Vedle vlastní architektury z nepálených cihel a vápence samozřejmě převažovala keramika – všelijaké typy nádob, které dokreslují funkci různých prostor a pomáhají také datovat tento chrám. Našly se stovky zlomků vápencových reliéfů z původní výzdoby, některé si dodnes zachovaly původní malování. Na nich pracují kolegové, s posuzováním budou hotovi nejdřív za rok, takže na hodnocení všech těchto nálezů si musíme ještě počkat.

Kde se tyto předměty aktuálně nacházejí?

Jsou uloženy ve skladech expedice, protože se na nich ještě stále pracuje.

Kdy se opět vrátíte do Egypta?

Uvidíme podle financí. S dalším výzkumem bychom chtěli začít nejpozději na konci února.

Kolik práce na výzkumu chrámu je ještě před vámi?

Vykopáním památky vlastní věda teprve začíná, takže nám odborné zpracování památky rok či dva potrvá. Vyhodnocením nálezů se nyní zabývá několik badatelů. Je potřeba

vše zpracovat, nakreslit, připravit pořádné fotografie a potom objev publikovat.

Co se stane se základy chrámu po ukončení výzkumu?

Ke každé památce přistupujeme individuálně. Vzhledem k tomu, že tento chrám není na oko nijak působivý, a pokud by k němu chodili návštěvníci, spíš by ho zničili, rozhodli jsme se ho zasypat.

Můžeme doufat, že nález chrámu prozradí něco, co jsme dosud o této egyptské epoše nevěděli?

Myslím, že se odkrývá zcela nová stránka dějin Abúsíru. Účel chrámu zatím neznáme,

Vyhodnocením nálezů se nyní zabývá několik badatelů.

Je potřeba vše zpracovat, nakreslit, připravit pořádné fotografie a potom objev publikovat. ale objev prozradí hodně ze strategie, politiky a náboženských preferencí Ramesse II., poznáme i jednotlivá božstva, kterým byl chrám věnován.

Už víte, kam budou v Egyptě směřovat vaše další kroky?

Chceme se zaměřit na dokončení některých objektů a také se hodláme více věnovat oblasti mezi pyramidami, kde leží hrobky členů královské rodiny. Zdá se, že budeme pomáhat i egyptskému ministerstvu při výzkumech ve staroegyptské Mít Rahíně, což bylo hlavní město starověkého Egypta.

Co se skrývalo pod pískem Do komplexu o rozměrech 32 × 51 metrů se vcházelo širokým pylonem z nepálených cihel. Za ním se rozléhalo nádvoří, ze kterého bylo možné pokračovat jednak přímo do kamenného dvora, jednak do dvou identických a poměrně dlouhých skladištních staveb, jež uzavíraly pravou a levou stranu komplexu.

Ze zadního konce dvora se po rampě či schodišti vstupovalo do vyvýšené kamenné svatyně, jejíž zadní část byla rozdělena na tři paralelní místnosti.

24 panorama Forum 40

Soutěž Věda je krásná ovládli parazitičtí prvoci I parazitičtí prvoci mohou být krásní. Alespoň na kresbě Lindy Pokorné, studentky Farmaceutické fakulty UK a absolutní vítězky letošního ročníku soutěže Věda je krásná. Jména úspěšných i v dalších kategoriích zazněla v Karolinu ve středu 13. prosince večer na vánoční slavnosti Přírodovědecké fakulty UK, která soutěž pravidelně pořádá. text Helena Zdráhalová FOTO Věda je krásná PřF UK

Jak podotkl předseda poroty soutěže, člen katedry ekologie PřF UK a sám úspěšný fotograf Martin Černý, práce Parazitičtí prvoci absolventky PřF UK a stávající studentky FaF UK Lindy Pokorné měla opravdu „něco navíc“. „Její dílo je docela neobvyklé.

Lidé nám většinou do soutěže posílají kresby prehistorických zvířat a zvířat obecně, pohybové studie či kresby morfologických znaků. Její Parazitičtí prvoci jsou opravdu zdařilí, i když asi není vůbec snadné nakreslit něco, co člověk vidí pouze pod mikroskopem a jen odhaduje, jak to vlastně vypadá.

Shodli jsme se jako porota, že nás tohle dílo opravdu baví,“ usmíval se Martin Černý.

Vítězné dílo musí být vizuálně pozoruhodné, zajímavé, nápadité a samozřejmě i technicky zdařilé.

Jeho velkým favoritem byl také barvený snímek z mikroskopu a nakonec i vítěz kategorie Vědecká mikrofotografie Moučný mol.

Autorem působivé fotografie je doktorand 1. lékařské fakulty UK a vedoucí Centra pro experimentální biomodely 1. LF UK Viktor Sýkora, který má na kontě už několik prvenství z předcházejících ročníků soutěže.

V kategorii Vědecká fotografie a wildlife uspěl Miloslav Macháček z Farmaceutické fakulty UK se snímkem nazvaným Ve stínu měsíce. V kategorii Vědecká ilustrace a virtuální příroda namísto jednoho prvního místa porota určila dvě druhá, na něž poslala doktorandku PřF UK Lucii Buchbauerovou s její kresbou ledňáčka Alcedo atthis a Miroslava Položije z PřF UK a jeho Zeolitovou krajku. Lucie Buchbauerová si za ledňáčka vysloužila i diváckou cenu, protože na Facebooku během hlasování veřejnosti posbíral nejvíc „lajků“.

V jednotlivých kategoriích – Vědecká mikrofotografie, Vědecká fotografie a wildlife nebo Vědecká ilustrace a virtuální příroda – mohou soutěžit všichni zaměstnanci a studenti UK. Pro příznivce populárně-

-naučného projektu PřF UK Přírodovědci je určena tzv. Objevitelská kategorie. V té letos zabodovala fotografie Xenochrophis trianguligerus – Poslední okamžiky autorky Zuzany Gabrielové. „Už jsem toho za ty roky, co soutěž pořádáme, viděl opravdu hodně. Vítězné dílo musí být vizuálně pozoruhodné, zajímavé, nápadité a samozřejmě i technicky zdařilé. Nejdříve si uděláme předvýběr a potom hledáme shodu nad tím, kdo si zaslouží vyhrát,“ vysvětlil Martin Černý způsob, jakým porota v hlavních kategoriích vybírá. Spolu s ním v panelu letos zasedli makrofotograf a zoolog Pavel Krásenský, fotograf a kolega Černého z fakulty Petr Jan Juračka, fyzik a průkopník interferenční makrofotografie a také zakladatel a kurátor Malé galerie vědeckého obrazu Matematicko-fyzikální fakulty UK Jan Valenta, ikona české mikrofotografie František Weyda a Ondřej Prosický, geolog a fotograf, který se ve své tvorbě zaměřuje na fotografování živé přírody.

25 panorama Forum 40

Vědecká mikrofotografie

1. místo Viktor Sýkora: Moučný mol Zavíječ moučný (Ephestia kueh­ niella). Ačkoliv na pohled vypadá docela sympaticky, jedná se o známého škůdce obilovin, především mouky. Snímek byl získán pomocí skenovacího elektronového mikroskopu a následně byl kolorován s pomocí Adobe Photoshopu.

2. místo Jana Bulantová: Paraziti v ohrožení Veš muňka (Phthirus pubis) je v ohrožení. Móda krácení, či dokonce odstraňování chlupového porostu zejména z pubické oblasti začíná být problémem pro diverzitu lidských parazitů u nás. Muňka, jejíž nohy jsou uzpůsobené pouze pro úchop chlupů s větším průměrem, než mají vlasy, totiž jinde na těle nedokáže dlouhodobě přežívat.

Komplikovanější se stává i přenos na další hostitele těsným kontaktem při pohlavím styku, kvůli kterému dostala muňka také poetické jméno „motýlek lásky“. SEM, kolorováno.

26 panorama Forum 40

Vědecká fotografie

1. místo Miloslav Macháček: Ve stínu měsíce Měsíc si většina z nás asociuje se zdrojem světla za jasných nocí. Co když se ale Měsíc postaví mezi nás a Slunce? Za ideálních podmínek, kdy Měsíc zcela zakryje sluneční kotouč, se ocitneme v jeho stínu. V tuto chvíli je možné volným okem pozorovat sluneční korónu, a dokonce i mohutné protuberance. Totalita je složena z několika expozic. Ostatní snímky jsou změnou vyvážení bílé kolorovány žlutě – což je barva, kterou si spojujeme se Sluncem, přestože je jeho barva ve skutečnosti spíše bílá.

2. místo Ivana Dobiášovská: Visible Vizualizace a rozlišení kalcifikovaných struktur (kostí) a chrupavčité tkáně pomocí barvení Alizarin red / Alcian blue u chameleona.

27 panorama Forum 40

3. místo Jan Havlík: Vzpomínka na zrození Svět kolem nás pochází z popela zaniklých hvězd. V pekelné výhni explodujících supernov se v nepatrném okamžiku rodí prvky celé periodické soustavy, aby byly vzápětí mocnými silami rozfoukány do podoby půvabných mlhovin. Od posledního výbuchu mohly uplynout i miliardy let. Prvky si však malou vzpomínku nesou stále někde hluboko v sobě a zvláště zručným chemikům se ji tak někdy podaří na zlomek sekundy znovu vyvolat. Reakce oxidu měďnatého a práškového hliníku. Canon 80D; 1/4000 s; f 5.6

3. místo David Herel: Tyrolské hvězdy Panorama hvězdné oblohy ze Severního Tyrolska zachycené na vrcholu hory Zollberg. Kromě Mléčné dráhy je po stranách fotografie vidět světelné znečištění a nad vrcholky hor také světelné záření atmosféry (airglow). Panorama se skládá téměř ze sta snímků, každý focen při 30 s / ISO 5000 / F/2.

28 panorama Forum 40

Ilustrace a virtuální příroda

1. místo Lucie Buchbauerová: Alcedo atthis Věda je krásná jak sama o sobě, tak díky objektům jejího zájmu. „Létající drahokam“ patří bezesporu k těm nejkrásnějším.

Kresleno pastelkami Polycolor; formát A4.

Ilustrace zároveň zvítězila v kategorii Divácká soutěž.

2. místo Miroslav Položij: Zeolitová krajka Zeolit FAU neboli faujasit či zeolit X je jedním z nejdůležitějších průmyslových katalyzátorů a běžně ho potkáte jako bezbarvý prášek či malé krystalky.

Při pohledu dostatečně zblízka se ale ukážou nádherné, krajku či vločky připomínající vzory.

Vytvořeno pomocí programu VESTA.

29 panorama Forum 40

3. místo Linda Pokorná: Kočičí hybridi Leopon je kříženec dvou druhů velkých koček: levharta a lvice.

Zatímco v těle připomíná tento kříženec levharta, hlava nese jasné lví znaky. Kříženci mezi druhy velkých koček se vyskytují v zajetí, ve volné přírodě je vznik takového hybrida velmi nepravděpodobný. Kresleno v programu Adobe Photoshop.

Objevitelská 1. místo Zuzana Gabrielová: Xenochrophis trianguligerus – poslední okamžiky Užovku jsem chvíli pozorovala, jak plave podél břehu jezírka, když se mi na chvíli ztratila z dohledu.

Jakmile se mi znovu objevila v hledáčku, nevěřila jsem vlastním očím. Užovka chytila žábu a začala ji velice rychle polykat. Tak mě tato scéna uchvátila, že chvíli trvalo, než jsem se zkoncentrovala a byla schopná tento nezapomenutelný zážitek zachytit.

30 panorama Forum 40

2. místo Aleš Buček: Zbraně termitích vojáků Za svůj evoluční úspěch vděčí termiti mimo jiné sociálnímu způsobu života, který s sebou přinesl dělbu práce. Za obranu je zodpovědná kasta vojáků. Na fotografii je zachycen nesklerotizovaný předstupeň vojáka a samotný voják afrického termita labidotermese. Výběžek na hlavě nosatých vojáků („nasus“) je stříkací pistole, kterou vojácí rozprašují na oponenty mix toxických látek. (Kamerun a Ekvádor; fotografie vznikla v rámci projektu doc. Jana Šobotníka z ČZU.)

3. místo Marie Voldřichová: Studie pohybu koně Studie pohybu koně (kombinovaná technika – akvarelové pastelky, akrylové barvy).

31 panorama Forum 40

Absolutní vítěz

Linda Pokorná: Parazitičtí prvoci Toxoplasma gondii je vnitrobuněčný parazit teplokrevných živočichů včetně člověka. Toxoplazmóza, kterou způsobuje, má širokou škálu klinických projevů. Kresleno v programu Adobe Photoshop.

O soutěži Soutěž Věda je krásná je určena zejména odborníkům z Přírodovědecké fakulty UK, kteří při své práci fotí zajímavé objekty makro- i mikrosvěta.

Podmínkou je přírodovědný obsah. Soutěží se ve třech kategoriích: 1. Vědecká mikrofotografie 2. Vědecká fotografie a wildlife 3. Vědecká ilustrace a virtuální příroda Kromě toho je vyhlašována ještě čtvrtá kategorie pro veřejnost s názvem Objevitelská, do níž se může se svou fotografií či ilustrací přihlásit kdokoliv.

32 panorama Forum 40

33 panorama Forum 40

Les a strom ve starověké Číně Nedávno jsme se z médií dozvěděli, že po vzoru italského Milána vznikne i v čínském Nanjingu na dvou mrakodrapech vertikální les vytvořený z 1100 stromů a 2500 křovin. Přehled o proměnlivém čínském pojetí významu stromů a lesu nám přiblížil docent Lukáš Zádrapa z Filozofické fakulty UK. text Alena Sklenářová foto Thinkstock, René Volfík

Mám klasický středoevropský romantický pohled na Čínu a její vztah k přírodě. Jak dalece je vzdálený realitě?

V čínských spisech nejrůznějších myšlenkových směrů se objevují představy, že všude rostly stromy, rostliny a žilo hodně zvířat, což bylo pro lidi nesnesitelné. Nakonec ti dávní kulturní hrdinové a zakladatelé civilizace vše vyžďářili, vyhnali zvířata a zkanalizovali močály, a tím se v Číně začalo žít trochu snesitelně.

V době válčících států, kdy vznikaly tyto texty, byla severní Čína – jádro Číny – již spoustu staletí odlesněná, docházelo tam k masivní erozi, proto Žlutá řeka je koneckonců žlutá, lesy zůstávaly už jen na horách.

Přesto spisy stále obsahují návody, jak co nejvíc využít přírodní zdroje, jakým způsobem rozšiřovat pole a jak je využívat. Některé se dopodrobna zabývají příkazy, kdy se smí chodit do lesa kácet, kdy se smí rybařit a kdy ne, protože bylo jasné, že kdyby to lidé dělali, jak se jim zlíbí, přišli by o zbytek přírodních zdrojů. Lesy ve větším množství zůstávaly jen v jižní Číně, která i v té době měla svá specifika. Je to typ krajiny, který nedovoluje rozlehlé lány, byla zde jezera, hory a lesy, takže jedním z vývozních artiklů bylo dříví. Čínská civilizace se tedy v pohledu na přírodu neliší a nelišila od žádných komplexních civilizací tohoto typu a nikdy k ní neměla a ani nemá romantický vztah.

Akcenty se během doby proměňují, protože Čína je v každé době jiná, nicméně ve starověku byla většina přístupů v zásadě vcelku přirozeně antropocentrická a zaměřovala se na vykořisťování přírody.

Na západě jsou známé myšlenkové směry a spisy, které věnovaly více pozornosti přírodě, protože souznějí s naším romantickým pojetím, ale v kontextu toho, co se nám dochovalo, jsou spíše okrajové. Kniha, která se

vlastně vymyká a zabývá se přírodou a staví ji často na vyšší úroveň než svět lidí, je Čuang-c’.

Les tedy ve starověké Číně znamenal pouze zdroj surovin a nebezpečí? Žádný romantický pohled či pojetí starých tradičních náboženství nenacházíme?

Zachovaly se převážně texty elitní kultury, ale ze střípků si lze složit určitý obrázek o tom, že les míval i svou sakrální funkci a je spojován s určitými typy obřadů a obětí za přivolání deště a podobně, ale jsou to jen jemné náznaky prapůvodní funkce, která přežívala v lidových náboženstvích, o kterých nemáme soustavné zprávy.

V periferních oblastech Číny, zejména na jihu, kde lesy a původní krajinný ráz byly zachovalejší a kam pronikala čínská kultura jen postupně, ovšem vznikla některá díla s poněkud odlišným pohledem na přírodu, jakou jsou Čchuské písně. Jejich část je připisována prvnímu čínskému básníku, kterého známe jménem, Čchü Jüanovi, a mají vztah k prostředí šamanskému. Nalézají se tam popisy přírody, které jsou smyslově velmi působivé – popisy hor a mlh, vod a lesů, ale romantické pojetí lesa je evropské a v Číně nikdy nebylo.

→

Nalézají se tam popisy přírody, které jsou smyslově velmi působivé – popisy hor a mlh, vod a lesů, ale romantické pojetí lesa je evropské a v Číně nikdy nebylo.

34 panorama Forum 40

Když porovnáme les a strom – les je tedy zdroj surovin, ale co strom? Ten už do civilizace nějakým způsobem patří, není nebezpečný…

Ve městech byly stromy známkou luxusu, patřily do přepychových zahrad aristokracie a většina vysazovaných stromů byly stromy ovocné. Vysazovaly se i v posvátných okrscích kolem oltářů země v sakrálním centru každého městského státu. Ve starých spisech se zmiňuje i posílení hospodářství státu osazováním ploch morušemi pro bource morušového. Se stromy to není o moc jinak než s lesy, objevují se jako orientační bod v krajině na velké vzdálenosti.

Zachytil jsem i návrhy kácení stromů podél cest, protože se v jejich stínu zastavují kupci a místo práce se srocují a povídají si či se v hájích pod stromy odehrávají nemravnosti. To souvisí s tím, že stromy měly funkci primárně hospodářskou.

Les mohl být součást přepychu – obory, kam jezdila nejvyšší šlechta na lovy, neměly volný vstup. Je doloženo pár anekdot o tom, že se panovník více než o vládu zajímal o oblíbený strom a dostal lekci od myslitele, že by se měl více starat o lidi a vládu.

Ve spise Čuang-c’, který je v tomto směru spíše výjimkou, se mluví o starých zkroucených stromech či užitečnosti neužitečných věcí. Zde se objevují jiné motivy, které mohou souviset s jinými vrstvami čínského obyvatelstva, ale obrázek lesa a stromu se v zásadě neliší.

Měla starověká Čína spojení mezi stromy nebo konkrétními druhy stromů a třeba lidskými vlastnostmi, nebo figuruje strom v poezii jako ústřední objekt či symbol?

Rostlinná symbolika je hojně rozšířena později ve středověku, což je období, kdy vrcholí vývoj čínské poezie.

Ve starověku lze říct, že nehraje žádnou ústřední roli.

V Knize písní, jednom ze základních kanonických spisů konfucianismu, nacházíme řadu přírodních motivů s různou funkcí, ale nemají primárně estetickou či romantickou funkci.

V předmoderní literátské kultuře, rozvíjející se od raného středověku, vznikla celá řada motivů založených na symbolice stromů. Ta často není založená na prvotním vizuálním vjemu, ale na vlastnostech rostlin – to jak se proměňují v průběhu roku, jak voní, mohou kvést nenápadně, ale vydávají silnou vůni. Pro nás je tato symbolika někdy cizí, protože jsme zvyklí zaměřovat se na barvy, květy apod.

Stromy mohou zosobňovat například ctnosti ušlechtilého muže. Už Konfucius říká, že cypřiš a borovice se poznají tak, že „opadávají až poslední“. Tím má na mysli, že zásadový člověk se pozná až v těžkých časech.

Ve městech byly stromy známkou luxusu, patřily do přepychových zahrad aristokracie a většina vysazovaných stromů byly stromy ovocné.

Všudypřítomnost borovic v Číně a jejich stálá zelenost z nich dělá jednu z prvních a nejdůležitějších dřevin, se kterou se nějaká symbolika pojila. Později se ve středověku s borovicí spojuje stálost a dlouhověkost, symbolika je propracovanější a významy jsou založené na intertextualitě – nejde o to, jak rostlina vypadá, ale co se o ní říká v předešlých textech a v jakém kontextu je zmíněna. Postupem času se odpoutává přírodní poezie od přírody a začíná to být svět sám o sobě.

Zůstal vztah Číňanů k lesu stejný i dnes?

Vztah zůstává nepoetický, Čína zůstala stejně odlesněná, jako byla, a stav se až na výjimky spíše zhoršuje.

Nelze si dělat iluze. Běžný Číňan dnes do lesa moc nepřijde a vztah k němu nemá. Mohl by to být vztah přejatý ze Západu od střední třídy, která má čas zabývat se přírodou, tedy zprostředkovaně přes Evropu. Středověká poetika přežívající v literátské kultuře až na práh moderní doby v současnosti až na výjimky vymizela.

Existují kampaně na zastavení rozšiřování pouští a lidé se snaží přispívat na stromy, které ho mají zastavit, ale z lásky k lesu to vesměs není. Lesy jsou v přírodních chráněných ohrazených oblastech na horách, kde se vybírá vstupné a kam se chodí jako u nás do botanické zahrady.

U nás sice přetrvává německé romantické pojetí lesa, navíc lidé stále chodí třeba na houby, ale kontakt s přírodou se zmenšuje a znalosti o ní taktéž. Je zde snaha přírodu chránit, nicméně jedná se o malé procento lidí, kteří to myslí opravdu vážně, což je vidět i na výsledku voleb – u nás strana zelených získala necelá dvě procenta, v Německu osm procent. Takže v konečném důsledku se čínský přístup od evropského vlastně zase až tak radikálně neliší. Čína neprošla romantismem a hluboko do 20. století byla v podstatě neindustrializovaná; dodnes je tam proces industrializace neukončený, stavba továren, železnic, dálnic, to vše stále přetváří čínskou krajinu. Tematizovaný vztah k přírodě spíše bývá využíván při propagandě.

Hezká slůvka o tom, jak má čínská kultura odnepaměti blízko k přírodě, se hodí jako marketingový tah.

Užití přírodních motivů ve výtvarném umění spadá také do středověku?

Ze starověku nemáme moc dokladů o výtvarném umění obecně. Přehled získáváme z vykopávek, hrobů, kde můžeme najít modely domů, vozů a další, z období druhé císařské dynastie existují různé obrázky na dlaždicích, ale obrazy nemáme, sochy také ne. Doloženy jsou nefritové stromy bohatství, na kterých „rostly“ mince, ale nedá se mluvit o přírodním motivu v pravém slova smyslu. Nejstarší vizuální čínské umění není dochované, i když samozřejmě existovaly takové věci jako dekor bronzových nádob z doby bronzové s rostlinnými motivy.

Narazil jste při čtení starých čínských textů na něco, co vás samotného překvapilo?

Díky soustavným studiím si člověk spíše dokládá dojem, který průběžně dostává. Zaujalo mě ale třeba, že drtivá většina dřevin objevujících se ve staré době, o kterých mluví Kniha písní, jsou menší rostliny mezi keřem a stromem. Většina symbolicky důležitých stromů či keřů byly malé ovocné stromy. Broskvoň například měla vymítací funkci.

35 panorama Forum 40

Záhadně působí spojení lesa či stromů s legendárními počátky čínských dynastií – souvislost s kultem, obřady, obřadními tanci či sexuálním spojením. Třeba z matky I Jina, prvního ministra prvního krále dynastie Šang, se měla stát moruše a dítě měli najít v dutině tohoto stromu.

Les a stromy jsou pro vás při bádání ale spíše okrajové téma…

Toto téma je můj osobní zájem, mám stromy rád. Existuje atlas rostlin například z Knihy písní, podle kterého se mohou rostliny určovat, a mě zajímalo, jakou úlohu vlastně stromy hrály ve starověké čínské kultuře, protože o tom moc literatury není. Potíž je trochu v tom, že nemáme starověké atlasy rostlin a to samé slovo může v různých příručkách reprezentovat jiný strom, jako je to všude v předvědeckých názvoslovích. Rostlina vypadá podobně, tak se tomu i podobně říká, přestože to spolu nesouvisí.

K tématu však zase až tak daleko nemám. Jsem sice lingvista, zabývám se starou čínštinou, ale také dějinami čínského myšlení ve starověku, starověkou filozofií, historií pojmů – co slova v jazyce znamenala, jak se proměňují a jak vznikají moderní významy ze starých slov, a to se vlastně týká i lexikálního pole „strom“ a „les“.

Doc. Mgr. Lukáš Zádrapa, Ph.D., působí v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK. Zabývá se starou čínštinou, starými čínskými texty a částečně také starým čínským myšlením. V současné době dokončuje překlad jednoho z klíčových spisů starověké filozofie Sün-c’.

Odráží se jiný vztah k přírodě i v čínském jazyce?

Většina čínského jazyka je dědictví minulých dob. Je zde obrovská zásoba různých přírodních přirovnání díky vrstevnatosti jazyka, vrstvy čínština střádá a výrazy se kupí. Neřekl bych, že je to jiné než v jiných kulturách a jazycích.

Dalo by se říci, že současná čínština je v podstatě bohatší na přírodní výrazivo, než nakolik je Čína samotná bohatá na milovníky přírody?

Pod to bych se klidně podepsal. Životní prostředí v Číně je na katastrofální úrovni. Nikdo u nás si rozměry této katastrofy vůbec nedovede představit. To není Ostravsko, to je apokalypsa.

36 panorama Forum 40

Jan

Martin

Seznamte se s bratry Balkovými:

Jan je patolog, Martin matematik Co mají společného? Je jim třicet, narodili se v rozmezí několika minut a nebyli sami, trojlístek sourozenců doplnilo trojče Michaela.

Jsou úspěšnými vědci a získali řadu prestižních ocenění. Oba rádi malují. Nápad realizovat rozhovor formou vzájemného zpovídání (jeden dává otázky druhému) přijali Jan i Martin skoro s nadšením.

Zdálo se, že složitější bude najít termín pro společné fotografování.

Naštěstí byly Vánoce, Martin se vracel domů z postdoktorandského pobytu v Izraeli, Jana hned po Novém roce čekala stáž v Anglii. text Marcela Uhlíková foto Vladimír Šigut

37 panorama Forum 40

MUDr. Jan Balko – absolvent 2. lékařské fakulty UK, oboru všeobecného lékařství, má za sebou mimo jiné stáž v Ústavu patologie Hospital Central del Estado de Chihuahua v Mexiku, v současnosti pobývá na stáži v The Royal Orthopaedic Hospital v britském Birminghamu. Je odborným asistentem v Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FNM.

Jan odpovídá Martinovi K umění jsi vždycky tíhl víc než já. Dokonce dodnes maluješ a ilustruješ. Jen Memorixy jste na svět přivedli už dva, plánujete další Memorix histologie (na knize spolupracovali Z. Tonar, I. Varga, pozn. red.)?

Pravda, namaloval jsem Memorix anatomie i Memorix histologie, kde jsem zároveň hlavním autorem (kniha Memorix histologie získala Cenu Jaroslava Jirsy za nejlepší lékařskou učebnici roku 2016, pozn. red.). Zvlášť na tu o histologii jsem tudíž pyšný jako na vlastní dítko. Přece jen mě stála stovky hodin spánku, přibral jsem během jejího psaní deset kilo a v závěru to byl opravdu porod – takže analogie s dítětem je v tomto případě vcelku trefná. A právě kvůli náročnosti tvorby jsme zatím všichni v týmu z Memorixů vyléčeni. Neusínáme ale na vavřínech a dál produkujeme nová vylepšená vydání a jazykové mutace knížek již napsaných.

Který z Memorixů byl pro tebe náročnější, co se přípravy týče? Nadával jsi občas u obou.

Náročnější byl určitě díl o histologii. Kdybych použil otřepané rčení, že na Memorixu anatomie bylo práce jako na kostele, histologickou verzi bych musel přirovnat ke katedrále. Katedrále s přilehlým klášterem, katedrále s klášterem uprostřed velkoměsta…

Chystáš nějaký jiný výtvarný projekt?

Rád bych dotáhl ilustrace do dvou dalších učebnic, které chystáme. Tím bych završil ne úplně kulaté číslo devíti knížek, které okupují mé obrázky. Pak bych se rovnou vrhl na klasickou malbu čistě vlastních nemedicínských projektů. Zvláště pak podkladů hry PodPrahově, jíž se nesouvisle věnuji deset let a kterou považuji za svůj magnum opus.

Já jsem si už zvykl, ale jak obvykle reaguje okolí, když se dozví, že jsi patolog?

Reakce se různí. Většinou následují zvídavé dotazy. Řada lidí nás pořád považuje za podivíny, neřkuli přímo úchyly. Občas se dokonce stává, že se se mnou lidé po prozrazení mé profese přestávají bavit. Vtipná příhoda se stala kolegovi na svatbě, kde zaslechl postarší tety, jak si povídají o tom, že má na obřad přijet i „nějaký chlap z Prahy, co rozřezává mrtvoly“. Od té doby všem přítomným hostům radši tvrdil, že je oborem diagnostik, což vlastně i mnohem víc odráží podstatu naší práce. Drtivá většina našich pacientů je totiž naživu – přibližně devadesát procent pracovní doby trávíme za mikroskopem u biopsií. Říkal jsi, že patologie je občas jako detektivka. Vzpomeneš si na nějaký zvlášť zapeklitý případ?

Pracuji ve velké nemocnici, kde o takové případy není nouze, takže jsem narazil i na řadu vysloveně vzácných chorob. Ojediněle i takové, jimiž trpí jen pár rodin či jedinců na světě. Když namátkou nějakou vybírám, vždy mi na mysl vytane vzácný typ prionózy, tou se patolog mimochodem může nakazit během pitvy mozku a míchy. Její zapeklitost pro mě tkví v tom, že si už několik let hlídám, jestli na mně nezačínají manifestovat její příznaky. Jiné případy jsou zase zapeklité složitou diagnostickou cestou, kterou se často musíme vydat a pátrat až na molekulární úrovni. Zejména pak u nádorů, jež odhalujeme dennodenně.

Patologie pro tebe vždycky byla srdcovka.

Nicméně čím bys byl, kdybys nebyl patolog?

Šel jsem na medicínu cíleně s tím, že chci být patolog. Takže v závěsu za naší klasickou „nemocniční“ patologií byla jen patologie soudní. A ačkoli je od sebe laická veřejnost neodlišuje, jde o úplně rozdílné obory, mezi kterými bych osobně stále neměnil.

V Motole se „motáš“ už desátým rokem, nejdřív jako student a poslední roky jako učitel. Změnil se během té doby nějak přístup studentů k studiu a praxi v medicíně?

Myslím si, že ano. Vystřídal jsem obě strany barikády, takže to mohu posoudit. Současní studenti mi přijdou mnohem svědomitější a důraznější, takoví vážnější. Občas možná bohužel až přespříliš. Přiznávám, že mě celkem mrzí, když vidím, jak někteří medici studiu obětují veškerý volný čas a promrhají studentská léta. Přitom oddych je potřeba a studium je po něm často i mnohem efektivnější. Medicína jde zvládnout i bez nutnosti obětovat mládí a společenský život – ten se nesmí zanedbávat, ani kdyby člověk → psal deset knížek naráz…

Řada lidí nás pořád považuje za podivíny, neřkuli přímo úchyly.

Občas se dokonce stává, že se se mnou lidé po prozrazení mé profese přestávají bavit.

38 panorama Forum 40

RNDr. Martin Balko, Ph.D. – absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, má za sebou mimo jiné stáž v Alfréd Rényi Institute of Mathematics, Hungarian Academy of Sciences, v současnosti působí na Ben-Gurion University, Beer Sheva v Izraeli a v Ústavu informatiky AV ČR. Je externím pracovníkem na katedře aplikované matematiky MFF UK.

Martin odpovídá Janovi Jedna z prvních knih, kterou jsi dostal, byla o planetách. Dá se říci, že právě tato publikace tě později nasměrovala k budoucímu vzdělání a profesi? Přece jen zaváněla fyzikou…

Svou roli určitě hrála. Fyziku jsem pak léta měl raději než matematiku, ale to je taky tím, že na základní škole se člověk z matematiky bohužel tolik zajímavého nedozví. Ty pravé perly matematiky čekaly až na univerzitě. (V roce 2017 obdržel Cenu Josefa Hlávky určenou nejlepším studentům a talentovaným mladým vědcům, pozn. red.)

Kam všude ses během kongresů a stáží podíval a kde se ti nejvíc líbilo?

Nápady k důkazům se snáz loví v týmu než jednotlivě a setkání tváří v tvář jsou k nezaplacení. Rovněž je třeba svoje výsledky prezentovat na konferencích a seminářích. Procestoval jsem tudíž už docela dost, mimo Evropu například Japonsko, Hongkong, Indii, Austrálii a USA, kde se mi hodně líbilo San Francisco. Momentálně jsem na rok postdoktorandem v Izraeli, předtím jsem strávil víc než půlrok v Budapešti. Nejhezčí je ale stejně Praha. Čemu se věnuje tvůj nynější výzkum?

Udržím to v hlavě zase asi tak deset minut…

Bádám hlavně na poli kombinatoriky, konkrétně mám rád Ramseyovu teorii. Její hlavní myšlenka se občas zachycuje poměrně romantickou větou „Nemůže existovat absolutní chaos“. Dá se totiž ukázat, že každá velká struktura obsahuje „pěkně vychovanou“ podstrukturu, a já se zajímám o to, jak velká taková struktura musí být. Speciálním podproblémem je odhad ramseyovských čísel, jež tvrdošíjně vzdorují všem pokusům

o přesné odhady a u kterých neznáme ani velmi malé hodnoty. Slavný maďarský matematik Paul Erdős dokonce říkal, že kdyby mimozemšťané vyhrožovali zničením Země, pokud lidé nespočítají ramseyovské číslo úplného grafu na pěti vrcholech, lidstvo by se mohlo zachránit nasazením veškeré výpočetní síly. V případě šesti vrcholů by pak bylo snazší zkusit vetřelce zlikvidovat.

Tušil jsem, že deset minut je příliš mnoho. Občas přede mnou utrousíš nějakou matematickou zajímavost, poděl se o některou.

Z hlavy mě napadá Banachův–Tarského paradox, který říká, že třírozměrnou kouli jde rozdělit na pět kusů, jež lze šikovně natočit a složit dohromady tak, že dostaneme dvě nové koule, obě stejně velké, jako byla ta původní. V reálném světě by to ale nešlo, takže není třeba pokoušet se podobně dělit zlaté koule, pokud se vám doma nějaké válejí. Pěkná úložka je Hilbertův hotel – mu-

Je pravda, že matfyzák občas může působit odtrženě od reality, obzvlášť když přemýšlí nad nějakým problémem. Třeba jak nacpat hosty do hotelu.

A igelitku nosím, ale pečlivě schovanou v batohu.

síte ubytovat nově příchozího hosta v plně obsazeném hotelu s nekonečně mnoha pokoji. To jde zařídit, dokonce i v případě, že je potřeba ubytovat nekonečně mnoho hostů. Lze zahrnout i případ, kdy k hotelu přijede nekonečně mnoho autobusů, každý s nekonečně mnoha hosty…

Oba jsme učili na své fakultě. Jak se stavíš k učení a co na tebe říkají studenti?

Doufám, že na společná cvičení vzpomínají rádi. Nebo že alespoň nevzpomínají neradi.

V posledních dvou letech během postdoktoranského studia jsem učení bohužel musel vynechat, ale vždycky mě bavilo. Takže se těším, až se k němu jako odborný asistent zase dostanu.

Prý jediný rozdíl mezi matfyzákem a bezdomovcem je ten, že matfyzák má v igelitce notebook za sto tisíc. Jsou to fámy?

Nosíš vůbec igelitku?

To jsou určitě jen fámy. Je pravda, že matfyzák občas může působit odtrženě od reality, obzvlášť když přemýšlí nad nějakým problémem. Třeba jak nacpat hosty do hotelu.

A igelitku nosím, ale pečlivě schovanou v batohu.

Od doby, co děláš matematiku, jsi přestal malovat. Vrátíš se někdy k výtvarnu, nebo je matematika natolik umělecky naplňující, že žádný nový obraz nevznikne?

Určitě bych se rád do malování zase někdy pustil. Dostává se mi nápadů, ale ne času.

Kdysi během studií jsem po sedmileté pauze začal na chvíli malovat a teď už to bude zase sedm let. Takže je asi načase znovu začít. Případně si ale holt budu muset vystačit s matematikou, která je pro mě abstraktním uměním v nejčistší podobě.

39 panorama Forum 40

Anežka a ty další Nebyla to jen svatá Anežka Česká. Výjimečných žen působilo ve střední Evropě 13. století více. Pocházely většinou z královských rodů, zakládaly kláštery, pomáhaly chudým a nemocným. Právě na ně a na umění s nimi spojené se soustřeďuje dvousemestrální kurz, který díky finanční podpoře Mezinárodního visegrádského fondu vede již druhým rokem na Katolické teologické fakultě UK doktorka Kornélia Kolářová Takácsová. text Helena Zdráhalová FOTO ČTK

„Ve 13. století dochází, snad mohu použít toto slovo, k emancipaci žen z vládnoucích rodů. Zakládají kláštery, politicky se angažují a často hrají i roli usmiřovatelek v rozhádaných královských rodinách. V našem kurzu se věnujeme právě těmto výjimečným ženám, jež se nějakým způsobem projevovaly nejenom po stránce spirituální, ale zanechaly za sebou i další stopy,“ vysvětluje Kornélia Kolářová Takácsová.

Vedle Anežky České se účastníci kurzu detailně zabývají třeba Markétou Uherskou, českou královnou Konstancií Uherskou nebo svatou Kingou Polskou, dcerou uherského krále, jež se provdala do Polska a stala se patronkou této země. „Zajímají nás propojení mezi dynastiemi a to, jak se tyto vazby odrazily na podobě konkrétních klášterů. Všímáme si ale i žen, jež vyrůstaly v klášterech od narození, nikdy se neprovdaly, jejich význam však přesáhl hranice církevní, světské i státní,“ upřesňuje autorka projektu.

Součástí dvousemestrálního kurzu Velké ženy ve visegrádském regionu: kult a umění s nimi spojené jsou i zahraniční exkurze do míst neodmyslitelně spjatých s těmito ženami a za uměním, které se k tématu pojí.

Během každého semestru se navíc konají přednášky tří zahraničních odborníků, jichž se mohou zúčastnit i nezapsaní posluchači. Odborným garantem kurzu je profesor Jiří Kuthan. „Program se snažíme neustále rozvíjet a variovat – zveme nové hosty ze zahraničí s neotřelými tématy a každý rok měníme cíle exkurzí. Loni jsme byli ve Vratislavi a Třebnici, kde je pohřbena svatá Hedvika

Slezská. Letos nás čeká Ostřihom a Budapešť, příští rok to bude asi Slovensko. Už se vytvořila i skupina studentů, kteří si kurz zapsali opakovaně a tématu se začínají věnovat více do hloubky,“ podotkla Kornélia Kolářová Takácsová.

Nejen kurz, ale i podpora knihovny Sama doktorka je v regionu visegrádské čtyřky jako doma. Pochází totiž z maďarské rodiny na Slovensku, dlouhodobě žije v České republice se svým manželem, který má předky zase v Polsku. Možná právě její osobní zájem a blízkost k celé střední Evropě i interdisciplinarita projektu vycházející z jejího vědeckého zaměření pomohly k tomu, že se visegrádský fond rozhodl její nápad zafinancovat. Díky tomu se mohou studenti nejenom z Katolické teologické fakulty, ale i dalších fakult Univerzity Karlovy od loňského roku účastnit mimořádně barvitého kurzu, část peněz jde také na rozšíření oborové fakultní knihovny.

Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th.D., vystudovala teologii na Evangelické teologické fakultě UK a na Vídeňské univerzitě.

K doktorátu z ETF UK se nyní snaží doplnit ještě jeden, tentokrát z dějin křesťanského umění, kterým se věnuje na Katolické teologické fakultě UK.

40 studenti Forum 40

Právnické Nagano Nechaly za sebou takové slavné školy, jako jsou Harvard nebo londýnská King‘s College. Čtveřice studentek Právnické fakulty UK Nikola Klímová, Katarína Kruľová, Zuzana Strnadová a Helena Švandová zazářily na prestižní mezinárodní soutěži pro studenty práv, která simuluje skutečné soudní spory mezi investory a státy. text Helena Zdráhalová foto FDI Moot, Center for International Legal Studies

Takového úspěchu dosud studenti žádné české ani slovenské univerzity nedosáhli.

Dívky v soutěži Foreign Direct Investment International Arbitration Moot (FDI) předvedly, že na pražská práva chodí skutečné talenty. Své nadání ukázaly v listopadovém finále v americkém Bostonu, kde při ústních vystoupeních nestačily pouze na tým National Law School of India University. V celkovém hodnocení, do kterého se započítávají i body z písemné části soutěže, studentky skončily na čtvrtém místě, a to navíc s minimálním odstupem od bronzové příčky. I to je mimořádný úspěch vzhledem k tomu, že o vítězství usilovaly sto čtyři týmy ze čtyřiatřiceti zemí světa.

Trénink jako před závody Uspět v některé z tzv. Moot Court soutěží, které se zaměřují vedle investičních arbitráží i na jiná odvětví mezinárodního práva, znamená velmi slibně si nastartovat kariéru ve světovém měřítku. O vítězích rozhodují obvykle skutečné světové kapacity oboru, ať už akademici, nebo lidé z praxe. Z toho také plyne, že příprava některých týmů si nezadá s tréninky vrcholových sportovců na olympijské hry a začíná třeba i rok dopředu.

Budoucí právníci však posilují především mozkové buňky načítáním odborné literatury, relevantních rozhodnutí soudů a dalších institucí z celého světa, trénují prezentační dovednosti a schopnost věcně a výstižně argumentovat, pochopitelně v angličtině.

Nikola Klímová, Katarína Kruľová a Zuzana Strnadová začaly s tréninkem

trochu později než někteří konkurenti – až letos v březnu, kdy začaly chodit na kurz Mgr. Michala Stanka, absolventa PF UK a navíc úspěšného reprezentanta v FDI z roku 2012. Helena Švandová se ke skupině připojila dokonce až v červnu, protože se do té doby věnovala jiné právnické soutěži.

Michal Stanek se proměnil v trenéra dívek, který radil, jakým směrem se vydat, co je vhodné nastudovat, na co se soustředit a čemu je dobré se vyhnout. Díky vlastní zkušenosti předal studentkám i praktické rady, třeba tu, jak se co nejlépe vyrovnat s „pásmovou nemocí“ při přesunu z Evropy do USA, která může mozkovou aktivitu naprosto paralyzovat. Jako správný trenér je doprovázel i na zkušební ústní kola do Budapešti a Varšavy a pak i na samotné finále do USA. Stát versus farmaceutická společnost Letos si pořadatelé pro soutěžící připravili fiktivní spor mezi smyšleným rozvojovým státem, v němž řádí epidemie nevyléčitelné nemoci „greyscale“ (fanouškům seriálu Hra o trůny bude jistě povědomá), a zahraniční farmaceutickou společností, která drží patent na účinnou látku tlumící projevy této choroby a prodlužuje život. V rámci nastíněného sporu se studenti museli vyrovnat s řadou otázek a co nejlépe zastupovat jak práva daného státu, tak na druhé straně i oné farmaceutické firmy.

Už v září musely dívky odevzdat tzv. písemná podání za obě strany sporu. „Seděly jsme nad tím celé dny, i při obědě

Pořád jsme o tom diskutovaly, abychom se ujistily, že to, co tvrdíme, dává smysl. Po šestém, desátém přepsání, kdy je člověk s výsledkem stále nespokojený, toho má pak už plné zuby.

41 studenti Forum 40

Studenti Právnické fakulty UK se soutěže účastní pravidelně. Historického úspěchu dosáhl už v roce 2012 tým ve složení Ondřej Čech, Anna Hlaváčová, Lucie Ottingerová, Ivo Skolil a Michal Stanek, který obsadil v konkurenci 36 týmů z dvaceti zemí světa konečné 5. místo.

nebo při večeři a pak dlouho do noci, zkrátka kdykoliv jsme měly čas. Pořád jsme o tom diskutovaly, abychom se ujistily, že to, co tvrdíme, dává smysl. Po šestém, desátém přepsání, kdy je člověk s výsledkem stále nespokojený, toho má pak už plné zuby. Bylo náročné to zvládnout,“ vzpomíná Katarína.

O tom, že dívky se výzev skutečně nebojí, svědčí i fakt, že Nikola Klímová na začátku léta odcestovala do Kambodže na tříměsíční stáž do úřadu žalobce mezinárodního tribunálu, který soudí zločiny Rudých Khmerů. „Byla to velká výzva. Časový posun a špatné internetové připojení dost komplikovaly přípravu na Moot Court. Knihovnu jsem tam neměla k dispozici žádnou, když mi náhodou fungovalo připojení, jen jsem stahovala a stahovala všechny arbitrážní nálezy, abych je pak mohla ve volném čase prostudovat,“ podotkla Nikola. Její role v týmu přitom byla opravdu výjimečná a nezastupitelná, protože díky jejím ohromujícím jazykovým znalostem – Nikola ovládá vedle angličtiny také francouzštinu, holandštinu, němčinu a španělštinu – se mohly studentky zaměřit i na arbitrážní nálezy psané v jiném než jen anglickém jazyce a tím získat výhodu nad soupeři. A třeba právě španělština je pro tento Moot Court velmi užitečný jazyk, protože Jižní Amerika má hodně investičních sporů a studenti mohou pracovat se všemi skutečnými relevantními materiály, které k tématu dohledají. Dívky proto intenzivně prostudovaly všechno, co se jim i díky přístupu do celosvětové databáze

specializované na investiční arbitráže, který jim zprostředkoval jejich sponzor Clifford Chance Prague, dostalo do rukou.

Netradiční strategie Když se studentky vyrovnaly s písemnými podáními, přišla další fáze příprav. V té době měly prostudovány už doslova tisíce stran různých materiálů, nyní bylo třeba naučit se informace z nich efektivně používat při mluveném projevu. „Do podání se může člověk rozepsat, formulovat složité konstrukty, odvolávat se na autority. V ústním podání to musí ale trochu zjednodušit, aby to znělo intuitivně a co nejpřesvědčivěji.

Myslím, že přístup naší skupiny byl hodně jiný oproti ostatním. Týmy obvykle cvičí tzv. pleadingy tak, jak pak vypadají v Bostonu, třeba i každý den, dopředu si připraví argumenty, které pak stále opakují dokola a nesnaží se je změnit. My jsme zvolily strategii spíše si o problému hodně do hloubky povídat a díky tomu jsme byly potom schopné vést dialog i s arbitry, protože nebyl rozhovor s arbitrem, který bychom před tím nevedly spolu. A pokud jsme o tom před tím náhodou nemluvily, nebyl pro nás problém smysluplnou odpověď vymyslet na místě,“ popisuje Helena.

Tým Právnické fakulty UK odlišovala od soupeřů ještě jedna věc. Na rozdíl od některých jiných skupin, které se během ústní části soutěže „rozpadnou“ na jednotlivce a vzájemné konkurenty předhánějící se v tom, kdo předvede nejlepší výkon a zajistí si slibnou kariéru, si studentky jely

do Bostonu soutěž hlavně užít. A právě soudržnost v týmu i velká podpora ze strany jejich supervizora docenta Vladimíra Balaše z PF UK a Michala Stanka, který vedl svůj tým stylem jako Ivan Hlinka české hokejisty na olympiádě v Naganu – tedy nemyslet na vysoké cíle, ale vždy se co nejlépe popasovat s tím nejbližším, co je čeká – možná čtveřici nadaných studentek PF UK dovedly tak daleko.

Foreign Direct Investment International Arbitration Moot (FDI Moot) je soutěž studentů právnických fakult z celého světa, která se zaměřuje na rozvíjející se obor práva mezinárodní ochrany investic.

Součástí zadání soutěže je modelová dvoustranná mezinárodní smlouva o ochraně investic a popis faktů, na jejichž základě měl být investor zkrácen na svých právech. Pořadatelem je Center for International Legal Studies se sídlem v Rakousku.

42 kniha Forum 40

Nevidím problém v tom, nazvat vojenské obsazení území suverénního státu okupací

Ruská agrese proti Ukrajině Šír, Jan a kol. brožovaná, 346 str., 1. vydání ISBN 9788024637112 doporučená cena: 390 Kč

Kniha Ruská agrese proti Ukrajině reaguje na události roku 2014, kdy Ruská federace vojensky anektovala část svrchovaného území sousedního státu a na dalších územích iniciovala ozbrojené střety. text Kamila Kohoutová FOTO Vladimír Šigut

Zatímco Krym zůstává plně pod ruskou nadvládou, na východní Ukrajině nadále doutná válka, která si vyžádala již přes deset tisíc obětí. Pozadí tohoto bezprecedentního útoku na základy bezpečnostního uspořádání v Evropě je stále zahaleno řadou nejasností. Také proto se tým autorů v čele s Janem Šírem z Institutu mezinárodních studií FSV UK rozhodl zprostředkovat českému čtenáři ucelené informace o vzniku a vývoji situace v regionu.

Kdy jste byl naposledy na Ukrajině?

Na přelomu roku. A chystám se tam opět strávit Nový rok. Pravidelně jsem na Ukrajinu začal znovu jezdit poté, co konflikt vypukl. Nutí mě k tomu jakýsi vnitřní pocit povinnosti či snaha pomoci lidem na místě alespoň tím, že přijedu. A samozřejmě si díky tomu mohu o situaci udělat vlastní obrázek. Od začátku konfliktu jsem tam byl asi pětkrát. Těším se tam, máme na Ukrajině i s partnerkou oblíbené lázně, kam si rádi

Zaznamenal jste během svých návštěv konkrétní proměnu oblasti?

Ukrajina je pro návštěvníky ze zahraničí velice vstřícná země. Bohužel stát na Ukrajině stále moc nefunguje. Třeba v oblasti infrastruktury je to země silně zanedbaná. Hybridní válečná kampaň, jíž Ukrajina ze strany Ruska čelí, je význačná tím, že cílí právě na všechny tyto slabiny a využívá jich k ochromení životních funkcí státu. Události po roce 2014 mají pochopitelně mimořádný dopad na život celé země. Dovolím si tvrdit, že až válka umožnila Ukrajincům uvědomit si vlastní odlišnost od Ruska a začít budovat národní identitu na občanské bázi.

přesně znamená. Proto jsme se rozhodli v naší knize tento termín přiblížit. Pojem hybridní válka dnes bývá spojován nejčastěji s tzv. Gerasimovovou doktrínou. Náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov vylíčil ve svém článku z roku 2013 hybridní válku jako způsob nelineárního válčení, který klade mimořádný důraz na nevojenské prostředky a nástroje. Těmi je míněn zejména diplomatický a ekonomický nátlak nebo zpravodajské a informačně psychologické operace. Posledně zmíněnému čelíme v současnosti také my v České republice. Podstatou hybridního válčení je subverze, zjednodušeně řečeno rozvrácení napadené země zevnitř až do stavu kriminálního chaosu a ozbrojených střetů, jež vytvářejí příznivé podmínky pro skrytou vojenskou intervenci zvenčí.

Co je to hybridní válka?

Pojem se v současnosti velmi často objevuje v médiích, aniž by všichni věděli, co

Proč jste s kolegy rozhodli sepsat publikaci o rusko-ukrajinském konfliktu?

Samo téma je mimořádně aktuální a spo-

jezdíme odpočinout. Cestu vždy spojíme s návštěvou kamarádů a kolegů, s nákupem knih a výlety za kulturou.

43 kniha Forum 40

lečensky závažné a málokdo se v něm orien­tuje. Čistě lidsky nás dění na Ukrajině nenechává lhostejnými, vždy jsme se však snažili držet striktně faktické stránky věci a zachovat si akademický odstup. Poprvé od roku 1945 se v Evropě setkáváme s anexí území svrchovaného státu, jejímž výsledkem je dnes na východě Ukrajiny okolo deseti tisíc mrtvých. Tyto události vnímáme jako příznak a příčinu pokračujícího vážného zhoršování mezinárodního bezpečnostního prostředí v Evropě a na její periferii. To si přirozeně žádá i naučnou reflexi.

Kniha mapuje situaci do roku 2015, avšak jak situace na Ukrajině vypadá dnes, na konci roku 2017?

Snažili jsme se text do poslední chvíle aspoň výběrově aktualizovat, takže nakonec máme pokrytu velkou část dění do roku 2016, i když původní časový rámec předpokládal výklad uzavřít k první polovině roku 2015. Na pomyslné rusko-ukrajinské frontě to vypadá na patovou situaci. Ukrajina momentálně nemá sílu navrátit okupovaná území pod svou kontrolu, a Rusko naopak není s to si Ukrajinu podmanit bez nutnosti plnohodnotné masivní invaze. A tato situace zůstává víceméně stejná jako v roce 2015.

Co bylo nejtěžším úkolem pro vás jako editora?

Sjednotit užívanou terminologii, a především rámovaní událostí, pokud jde o řazení čistě „ukrajinských“ kapitol. Jestliže jednání nejvyššího ruského politického a vojenského vedení naplňuje podstatu zločinu agrese, tak nevidím důvod tento pojem nepoužívat.

Totéž se týká situace na Krymu. V českém mediálním diskursu se běžně používá pojem anexe, ale z nějakého důvodu už se neužívá pojem okupace. Přitom z pohledu práva ozbrojených konfliktů je úplně jedno, zda Rusové Krym na základě nějakého vnitrostátního aktu připojili, nebo ne, to území je jednoduše okupováno.

Z jakého důvodu?

Termín okupace má zřejmě negativní konotace a při jeho užití z toho jedna strana vychází jako špatná. Musíme si však uvědomit, že na vině není pojmosloví. Pokud někdo začne válku, tak se nemůže divit, že z toho vyjde při popisu situace špatně.

Termíny užívané v knize vnímám jako standardní a bezpříznakové a nevidím problém v tom, nazvat agresi agresí a vojenské obsazení území suverénního státu okupací. Z nějakého důvodu se však v českém prostředí tyto termíny nepoužívají. Ruské agresi pořád říkáme „ukrajinská krize“, ruskou armádu nazýváme „separatisty“, z čehož pak plyne celá řada výkladových posunů, třeba

Jestliže jednání nejvyššího ruského politického a vojenského vedení naplňuje podstatu zločinu agrese, tak nevidím důvod tento pojem nepoužívat. proč na Rusko byly uvaleny sankce, když na východě Ukrajiny ukrajinská armáda bojuje se „separatisty“. Ve výsledku jsou lidé zmateni, což je přesně cílem probíhajících dezinformačních aktivit – dezorientovat, zmást veřejnost a nějakým způsobem zpozdit nebo oddálit eventuální reakci.

Která kapitola vás v knize nejvíce oslovuje?

Nejsilnější mi přijde pasáž věnovaná proměnám bezpečnostní situace v Pobaltí v souvislosti s posledním ukrajinským děním, čímž ale nechci ublížit ostatním kolegům-spoluautorům, že jimi zpracované kapitoly tady nezmiňuji. Je velmi zajímavé zvažovat scénáře možné ruské agrese na tomto úze-

PhDr. Jan Šír, Ph.D., působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. Vystudoval mezinárodní teritoriální studia na UK. V akademickém roce 2009/2010 pobýval jako stipendista Fulbrightovy komise při Central Asia-Caucasus Institute na Univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu, DC. Specializuje se na otázky bezpečnostního a politického vývoje nástupnických států bývalého Sovětského svazu.

mí, situace v Pobaltí je totiž dost specifická.

Kdyby se zde jednoho krásného dne objevilo komando rusky hovořících „zdvořilých lidí“ v uniformách bez označení, obsadilo část třeba Lotyšska nebo Estonska a obdobně jako v roce 2014 na Krymu by situaci zahalila informační mlha, dost dobře by se mohlo stát, že by Západ stanul před dvěma variantami. Jednou možností je, že by NATO na takovou situaci zareagovalo bez jediného výstřelu, protože by se ukázalo, že reagovat není schopné. Z čistě vojensko-strategického hlediska je Pobaltí proti útoku z východu v současnosti prakticky nehajitelné. Druhou možností by pak byl válečný konflikt s rizikem další nekontrolovatelné eskalace.

Můžete předpovědět, jaký vývoj lze v oblasti do budoucna očekávat?

Situace je dost nestabilní, a tudíž jen těžko předvídatelná. K velkým změnám dochází za pochodu a dovolím si tvrdit, že celá ruská zahraničněpolitická strategie je zaměřena právě na destabilizaci mezinárodního systému a zejména pravidel, na nichž tento systém stojí; jedině tak si může Rusko ve své současné podobě zachovat ještě nějakou konkurenceschopnost. Bude záležet především na vývoji v samotném Rusku.

44 kniha Forum 40

Praha v proměnách staletí Praha barokní a Praha secesní. Dvě listopadové novinky Nakladatelství Karolinum přinášejí neotřelé průvodce hlavním městem z per historiků umění Univerzity Karlovy. text Lucie Kettnerová FOTO reprodukce z knihy

45 kniha Forum 40

Praha secesní Wittlich, Petr brožovaná, 192 str., 1. vydání ISBN 9788024637549 doporučená cena: 360 Kč

Praha secesní Praha barokní Vlnas, Vít brožovaná, 328 str., 1. vydání ISBN 9788024636108 doporučená cena: 420 Kč

Praha barokní Praha barokní pokrývá historické údobí Prahy od Bílé hory po dobu osvícenství, tedy od roku 1620 do osmdesátých let 18. století. Renomovaný český historik umění Vít Vlnas při svém zpracování daného období vývoje Prahy v jejích hmotných a duchovních proměnách vystihl život české metropole jako celistvého kulturního fenoménu, jehož stopy jsou výrazné i na dnešní tváři města – právě baroko určuje ve značné míře pražský genius loci.

Jako zasvěcený průvodce komentuje autor procházku městem z Pražského hradu na Vyšehrad přes Hradčany, Malou Stranu, Staré Město a Nové Město, barokním památkám mimo historické jádro věnoval vydělenou část. Vedle dokumentačních historických obrázků a fotografií exteriérů text provázejí mapky s lokalizačním rejstříkem a přehled osobností.

Na přelomu 19. a 20. století prochází Praha zásadní proměnou: stává se opět reprezentačním centrem života českého národa a vyrůstá ve velkoměsto s požadavky modernosti, jež se ovšem neobejde bez rozsáhlejší asanace pražského Starého Města. Vedle staveb v historizujících slozích začínají vznikat veřejné budovy, hotely, restaurace, pavilony a obytné domy podle principů „nového stylu“ – secese.

V dekorativním secesním stylu, který získal sympatie i svým francouzským původem, bylo přestavěno hlavní pražské nádraží, výraznou secesní dominantou se stala reprezentační stavba české pražské majority Obecní dům, zpřístupněný počátkem roku 1912. Současně se v moderní pražské architektuře otevřela její další významná kapitola – kubismus.

Komentátorem formování moderní Prahy se stal vynikající, všeobecně respektovaný historik umění Petr Wittlich. Jeho pojímání secese nejen jako stylu, ale i hnutí získávajícího prostor pro rozvoj individuální umělecké kreativity, přivádí čtenáře ke vnímání širších souvislostí proměn Prahy na přelomu století.

46 prostor na uk FORUM 40

Skryté kouzlo komorního světa FOTO René Volfík

47 prostor na uk FORUM 40

×

Fakultní nemocnice v Motole i 2. lékařská fakulta UK vznikly vlastně nedávno, průčelí ve stylu antického chrámu zde tedy nenajdete. Základ moderní nemocnice vytvořily v roce 1971 Dětská fakultní nemocnice a Fakulta dětského lékařství (dnes 2. LF), které se musely odstěhovat z Karlova kvůli výstavbě Nuselského mostu.

Traduje se, že v té době ještě rostla na přilehlé Homolce pšenice. Postupně však začalo vzkvétat vše, a tak je dnes FN Motol jednou z největších nemocnic v Evropě. Motolské lékařské fakultě se ale naštěstí podařilo zachovat si spíše komorní charakter – klade se důraz na perfektní funkci nemocničního obra, i přesto jsou tu místa, která může mít člověk opravdu rád: geometrické prvky nově zrekonstruovaného posluchárenského bloku, barevná respiria i útulný nepořádek vlastní pracovny.

Prof. MUDr. Josef Zámečník, Ph.D. Ústav patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FN Motol

Adresa 2. LF UK V Úvalu 84 Praha5 150 06 GPS N 50.0734848 E 14.3385531

48 alumni Forum 40

Příběh zoo dokreslují mýty a místní historky Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, ale vědcem být nechtěl. Vydal se cestou popularizace. Za sebou má takové projekty jako čapí Africká odysea nebo gorilí Odhalení. Dnes je Miroslav Bobek ředitelem pražské zoologické zahrady. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Zoo Praha

49 alumni Forum 40

50 alumni Forum 40

Kde se ve vás vzala láska k přírodě? Byl jste dítě, které běhá po stráních za ještěrkami?

Maminčin táta byl vášnivý myslivec a rybář, maminka učila přírodopis, takže mě k přírodě hodně vedli.

Opravdu jsem jako dítě chytal ještěrky a motýly, vytvářel sbírky a choval různá zvířata.

Přírodovědecká fakulta pro vás tedy byla jediná volba?

Na gymnáziu mě přesvědčovala učitelka matematiky, abych šel na matfyz, ale nakonec jsem vystudoval speciální biologii a ekologii, což vlastně byla systematická zoologie. Nikdy jsem ovšem neměl ambici být vědcem, už během studia na fakultě jsem měl popularizační sklony a pracoval v rádiu. Do něj jsem se dostal přes doktora Jana Hanzáka, který byl vedoucím zoologického oddělení Národního muzea a současně editorem kompendia Světem zvířat.

Podle čeho jste si v Českém rozhlase vybíral témata?

Většinou jsem zvolil to, o čem jsem si myslel, že by bylo zajímavé nebo důležité pro mě i posluchače. Vím, že jsem se v jistou chvíli nechtěl nechat posunout do pořadu o zemědělství, který v té době existoval. V Českém rozhlase ale panovala značná míra volnosti, takže jsem mohl dělat různé popularizační projekty. Podařilo se nám například pořídit dinosauří vejce a ve střešovické nemocnici se pomocí tomografu zjišťovalo, jak vypadá uvnitř. Na tomto projektu jsem pracoval s docentem Jaroslavem Markem z katedry paleontologie. Ale samozřejmě největší ohlas měla Africká odysea, když jsme čápici Kristýnu doprovázeli z Brd až do východního Senegalu.

Dnes už ovšem v programu rádia takové pořady nenajdeme.

Pro takovýto typ projektu musíte mít jednak nápad a vůli ho uskutečnit a jednak šéfy, kteří jsou ochotni přijmout riziko s tím spojené. Přece jen koupit v první polovině devadesátých let satelitní vysílače, upevnit je na čápy, vypravit expedici do Afriky, a přitom vůbec nevědět, jak vše dopadne, vyžaduje odvahu. Libor Vacek jako šéf Dvojky, stanice Praha, a Vlasta Ježek coby generální ředitel ji tehdy měli.

Koupit v první polovině devadesátých let satelitní vysílače, upevnit je na čápy, vypravit expedici do Afriky, a přitom vůbec nevědět, jak vše dopadne, vyžaduje odvahu.

Ještě větší ohlas než Odysea mělo Odhalení, kdy bylo možné v přímém přenosu sledovat gorily v pražské zoo.

Původně to měla být jen promoakce pro nově vznikající populárně-naučnou stanici Leonardo. V té době vznikaly stanice pro budoucí digitální vysílání a každá měla rozpočet na propagaci. Přišlo mi nesmyslné inzerovat

jen na billboardech a podobně. Chtěl jsem vymyslet nějaký event, a tak se zrodilo Odhalení, které nakonec bylo nejen v rádiu a na internetu, ale i v televizi.

Nebyl jste překvapený z toho, kolik lidí projevilo o kaž­dodenní život goril zájem?

Je pravda, že původně jsem gorilám v tomto ohledu až tolik nevěřil. Ale popularita, kterou získaly, byla ohromná. V době, kdy běželo Odhalení ve smyslu trochu jiné reality show, to bylo v pohodě. Ale s postupem let – to už jsem pracoval v zoo – sledovala gorily jenom určitá skupina lidí na internetu a z nich vykrystalizovalo pár jedinců, kteří byli schopni volat o půlnoci chovatelům, že se výběhu něco děje. Měli pocit, že o gorilách vědí všechno nejlépe. Ve finále nám začali vyčítat, že se o gorily staráme špatně, a dokonce vyhrožovali kurátorovi.

Proto jsme přímý přenos museli ukončit.

Když dnes jako ředitel znáte všechna negativa takovýchto projektů, pustil byste do zoo obdobné nadšence z řad popularizátorů?

Je těžké na to nějak jednoduše odpovědět. Když jsem kdysi přišel do zoo s tím, že bychom chtěli dělat Odhalení, měl jsem podporu Českého rozhlasu, základní tým lidí a také doporučení v podobě již uskutečněných projektů. Takže kdyby teď někdo přišel a nebyl to člověk, o kterém slyším poprvé a už něco podobného dělal, uvítal bych to. Samozřejmě s vědomím toho, co se kolem může dít, bych chtěl mít právo veta či supervizi odtud ze zoo. Protože to může být opravdu hra s ohněm.

Realizuje pražská zoologická zahrada v současnosti vlastní vědecké projekty?

Vlastní vědecké oddělení tu zatím nemáme, ale bylo by to hezké. Naši kurátoři spolupracují na některých projektech, chodí k nám bádat vědci nebo diplomanti.

Mimo jiné podporujeme etnozoologický výzkum v Kamerunu a plánujeme hodně investovat do výzkumných aktivit spojených s koni Převalského v Mongolsku.

Jak úspěšné jsou vaše komerční projekty jako například Chovatelem na jeden den?

Těchto programů je víc a jsou drahé, což ovšem nesouvisí s naší hamižností, ale s tím, že potřebujeme regulovat počet zájemců, neboť absolutně nedokážeme pokrýt zájem. Nedávno jsem psal: objednejte se k účasti na cvičení s lachtanem na rok 2025 – to jsem samozřejmě přehnal, ale zase ne tolik. Akce jsou vyprodané na řadu měsíců dopředu. Jenže my nejsme cirkus. Když se zájemci účastní pravidelného cvičení s lachtany, neděláme to kvůli lidem, ale nabídneme jim účast na cvičení, které se stejně provádí. Pokud jde o projekt Chovatelem na jeden den, není možné, aby byl každý den někdo cizí v zázemí u žiraf nebo slonů. Zájem o programy je tedy větší než nabídka.

Mění se chování návštěvníků v zoo a jejich přístup ke zvířatům k lepšímu, nebo horšímu?

Zhoršuje se a tím nemyslím jen zahraniční turisty. Je to asi atmosférou ve společnosti a pocitem, že můžu všechno. Často zůstává rozum stát. Matka si nepohlídá dítě, to někam odejde a strčí prst přes mříže třeba k opicím. Opice ho kousne, což je špatné, to vůbec ne-

51 alumni Forum 40

Chodím se dívat na slony do nového slonince. Se svými návštěvami chodím často k hrabáčům, protože jsou to takoví mazlíci, nebo k žirafám.

zpochybňuji, ale můžeme za to my a matka je schopna nás zažalovat.

Občas je také vidět, jak rodiče sami zdvihají děti přes zábrany, aby měly lepší výhled.

Měli jsme tu případ, kdy otec držel dítě za nohy, aby mu podalo mobil z výběhu. Neuvěřitelné. Nebo muž vlezl ke slonímu samci a klidně se tam procházel, přitom ten slon ho mohl zabít. Tomu ale nezabráníte, musely by být větší zábrany pro lidi, než jsou dnes pro zvířata.

Nosíte v hlavě stále myšlenku, co všechno se může stát?

To bych neseděl tady, nýbrž nahoře v Bohnicích. Samozřejmě to je stresující. Nejhorší je, když jste třeba někde na cestě do zahraničí a dostanete zprávu, že se něco stalo, ale zatím nejsou k dispozici detaily.

Nicméně kdykoli chodím po areálu, snažím se problémy vychytávat. Nedávno jsme byli s dětmi u babičky a šli jsme na pouť. U místní samoobsluhy byla železná rohožka nějak zkřivená a já jsem vytáhl telefon, že si to vyfotím, protože se to musí opravit… Takže už jsem svou profesí docela hodně zatížený.

Jak řešíte krizovou komunikaci? Pro novináře je asi jakákoli událost v zoo hodně atraktivní téma.

Krizovou komunikaci většinou začínám řešit sám. Je při ní totiž zásadní, aby se reagovalo rychle a současně se zvolila nejvhodnější forma. V případě nějakého většího problému je to právě ředitel, kdo disponuje veškerými informacemi a současně má kompetenci pracovat s nimi směrem ven. Navíc díky tomu, že jsem pracoval v médiích, mám i určité povědomí o tom, jak k té které situaci přistoupit. Například když nám odlétlo několik ibisů, říkal jsem si, co s tím? Rozhodl jsem se, že to hned přiznám a dal jsem zprávu na Twitter. Potom mi volala kolegyně a říkala, že jsem se zbláznil, že jsem to neměl zveřejňovat. Odpověděl jsem jí, že jsem se možná unáhlil, zavěsil jsem a už jsem na telefonu viděl zprávu, že jsou pryč i zbylí ibisové. Tak jsem to k tomu příspěvku ještě připsal. Ibisové si ještě ke všemu letěli sednout snad do všech médií – vletěli na parapet k Aktuálně, sedli si před Blesk, ale novináři už věděli, že uletěli, a začali nám pomáhat při pátrání po dalších uprchlících. V tu chvíli měli základní informace a neřešili, že těm hlupákům zase něco ulítlo, ale věděli, že je zima a je potřeba ptáky pochytat. Vznikla z toho vlastně rea-

→

52 alumni Forum 40

lity show a byla to bomba. Všichni ibisy hledali, fandili nám, dokonce pomáhali s odchytem a dobře to dopadlo. Pak jsem téma ještě využil na billboardy – přijďte se podívat, už jsou všichni zpátky. Nakonec z toho byla velká promoakce, ale začalo to vlastně krizovou komunikací.

Dovolíte si doma někdy vypnout telefon, nebo jste k dispozici pořád?

Nedovolím. Jednou jsem ho měl vybitý a začala povodeň. Nebyl jsem na příjmu asi půl hodiny a zrovna v té chvíli mi volali… Naštěstí telefon měla zapnutý manželka.

Máte nějakého zvířecího favorita, na kterého se jdete podívat jen tak, i když ve výběhu nic nepotřebujete?

Chodím se dívat na slony do nového slonince. Se svými návštěvami chodím často k hrabáčům, protože jsou to takoví mazlíci, nebo k žirafám. Když chodím sám, jdu spíš tam, kde mě to z nějakého důvodu zajímá. Teď máme tygřata, tak chodím za nimi. Proměňuje se to podle toho, co zrovna považuji za důležité.

Je reálné, že se i v Praze dočkáme pandy?

Je to velice reálné.

Je to spíše věc politiky, nebo odbornosti?

Každé výrazné zvíře je politická věc. Účastním se jednání s nejvyššími představiteli, běžně s ministry, když jde o zvířata. U pandy je to v některých ohledech ještě výraznější, ale u nás se celá záležitost oproti jiným zemím neuvěřitelně nafukuje a zneužívá ve vnitropolitickém boji. Například v Berlíně narychlo postavili pavilon, kancléřka a čínský prezident ho otvírali, prostě je to naprosto přirozená součást jejich zahraniční politiky. Takže ano, panda je do značné míry politikum, ale u nás se tomu přisuzují úplně neskutečné konsekvence, jako že přítomností pand se staneme málem čínskou kolonií.

V tom případě by čínskou kolonií byly Spojené státy, Velká Británie, Francie, Dánsko, Německo či Rakousko.

Mimochodem, pandy jsou i na Tchaj-wanu.

Ovšem v Číně nás nezajímá jenom panda. Začali jsme spolupracovat i v dalších oblastech a dobrou

pozici tam máme i díky tomu, že jsme zprostředkovali kontakty mezi Evropskou asociací zoologických zahrad a špičkovými čínskými zahradami.

Jak daleko už jste s přípravami na ubytování černobílých šelem?

Existuje architektonický návrh pavilonu. Pandy ale nejsou prioritou číslo jedna. Z velkých staveb je nejvyšší prioritou nový pavilon goril. Číslo dvě jsou lední medvědi a až číslo tři jsou pandy. Stavební řízení na gorily běží, teď se dokončuje projekt pavilonu ledních medvědů a pro pandy existuje architektonický návrh a jsou v plánu investic.

Na který chovatelský úspěch jste nejpyšnější?

Z historického hlediska je pro Zoo Praha zásadní chov koní Převalského. Dnes už není žádné umění je odchovat, tady se s chovem ale začalo už před osmdesáti lety a dělalo se to skvěle. I proto tu vedeme Světovou plemennou knihu. Nyní se angažujeme v návratu koní do Mongolska, což je logisticky velmi náročné. V přírodě jich dnes žijí na různých více či méně vhodných lokalitách stovky. My jsme jich z Evropy do mongolské chráněné oblasti Gobi B armádními letouny CASA přepravili již sedmadvacet.

Co dalšího vedle zvířat máte na zoo rád?

Baví mě bořit mýty, které kolem zoologické zahrady panují. Člověk kolikrát žasne, co se říká. Například se

53 alumni Forum 40

traduje, že první slon v pražské zoo Baby byl velký odbojář. Když k němu přišel voják wehrmachtu, údajně nabral špinavou vodu a zlil ho. Viděl jsem ale pohlednici s Babym, jak natahuje chobot k uniformovaným vojákům. Říkal jsem si, že to na snímku působí přátelsky, a původní příběh se mi nějak nezdál. Začal jsem se tedy zajímat, jak to vůbec vzniklo, a ukázalo se, že nešlo o wehrmacht, ale o železničářské uniformy, a nebyl to slon, ale hroch, který byl vedle. A ten nenáviděl uniformy, hlavně železničářské nebo jim podobné, protože byl ve třicátých letech koupený z cirkusu. Cirkusáci ho vozili od štace ke štaci vlakem a železničáři vždycky vzali tyče a pícháky a rvali ho do vagonu, takže to měl spojené s uniformami, nenáviděl je a choval se agresivně, když přišli nějací železničáři nebo sokolové v podobné uniformě.

Nebo je tady štola a mě zajímalo, kam vede. Od pamětníků jsem se dozvěděl, že snad až ke svaté Kláře a že je to viniční chodba. Prý tam před nějakými třiceti lety vlezli tři pracovníci zoo a jeden z nich omdlel, protože tam je metan. Museli ho vytahovat a od té doby tam nikdo nešel. Vypravil jsem se tam tedy s dalšími lidmi a zjistili jsme, že je to jenom krátká průzkumná štola. Vyražena byla po polovině devatenáctého století, kdy se hledaly suroviny na výrobu kyseliny sírové. Při dalším průzkumu jsem dole ve štole našel dokonce zásobník ostrých nábojů. Byla to munice do pušek Arisaka, které si přivezli legionáři a jež se potom používaly při výcviku. Traduje se, že tam bylo za války schovaných hodně zbraní, které se potom použily při bojích o Trojský most. Patrně tedy i ve štole byly ukryty nějaké pušky s municí a jeden zásobník tam zůstal.

Zajímalo mě také, proč se viničnímu domku Sklenářka nad žirafami říká katovna. Když jsem to řekl před

Mgr. Miroslav Bobek vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1993 až 2009 působil v Českém rozhlase, kde se věnoval popularizaci vědy.

V roce 2000 založil divizi Český rozhlas Online a stal se jejím šéfredaktorem. V roce 2005 koncipoval vybudování populárně-naučné stanice Leonardo.

V roce 1994 inicioval projekt Africká odysea, při kterém byla za pomoci satelitní a VHF telemetrie monitorována migrace čápů černých z České republiky do afrických zimovišť. Později se stal vedoucím projektu Odhalení, který byl jako „trochu jiná reality show“ s gorilami zahájen v pražské zoo na podzim 2005. Český rozhlas za něj obdržel na prestižní přehlídce Wildscreen v Bristolu „divokého Oscara“ a v Berlíně pečeť Comenius EduMedia. Ředitelem pražské zoo je od roku 2010.

Například se traduje, že první slon v pražské zoo Baby byl velký odbojář. Když k němu přišel voják wehrmachtu, údajně nabral špinavou vodu a zlil ho. kolegou Jiřím Kotkem, který v zoo pracuje už desítky let, opravil mě, ať domku neříkám katovna, protože katovna to nikdy nebyla. Sice se tvrdilo, že tam žil kat Mydlář, ale není to pravda. Potom jsem natrefil na vzpomínky jedné paní z Troji, která uváděla, že ve třicátých letech poblíž potkala biřice a že se tam točil nějaký film. Ověřoval jsem tedy tu informaci a zjistil jsem, že šlo o Psohlavce z roku 1931. Byl to první československý velkofilm. A v tomto filmu u Sklenářky pověsili Jana Sladkého Kozinu. Ještě v padesátých letech tam prý chodily děti z trojské školy a učitel jim ukazoval, že je to ta katovna, kde pověsili Jana Sladkého Kozinu. Toto vše dokresluje příběh zoo.

54 kronika Forum 40

Kronika Sbírka na obnovu zničené Ústřední knihovny Mosulské univerzity v Iráku Knihovna Filozofické fakulty UK ve spolupráci s Člověkem v tísni vyhlašuje veřejnou peněžní sbírku na obnovu Ústřední knihovny Mosulské univerzity v Iráku.

Veřejnost může přispět libovolnou částkou do jedné z oficiálních pokladniček nebo převodem na bankovní účet.

4. 10.

Týden pro vzdělanost upozornil na nedostatky Především po vyšších stipendiích i po celkově lepším nastavení celého systému postgraduálního vzdělávání volají doktorandky a doktorandi napříč fakultami Univerzity Karlovy (a také dalších tuzemských vysokých škol). V rámci Týdne pro vzdělanost, jehož cílem je upozornit veřejnost na fatální podfinancování tuzemského vysokého školství, se ve čtvrtek 5. října po celé univerzitě konala řada studentských shromáždění.

5. 10.

55 kronika Forum 40

Karolinum opět místem oslav archeologie a nadšení z objevování Třetí sobotu v říjnu se archeologické organizace napříč celým světem „scházejí“ při prezentaci archeologických programů u příležitosti Mezinárodního dne archeologie. V Praze je tradičním organizátorem Filozofická fakulta UK. V České republice se slavilo počtvrté, ve světě posedmé.

24. 10.

UK na vědeckém festivalu

Univerzita Karlova se stala hlavním partnerem 17. ročníku největšího vědeckého festivalu v republice – Týdne vědy a techniky Akademie věd ČR. Návštěvníci mohli letos vybírat z více než 300 akcí.

6. 11.

56 kronika Forum 40

Přírodovědecká fakulta má nový znak Přírodovědecká fakulta léta používala jako svůj znak pečeť Univerzity Karlovy v okruží s latinským názvem Facultas rerum naturalium. I když na něj byla zvyklá, z více důvodů jej však již nemohla dále používat. V soutěži nakonec zvítězil návrh jednoduchého stromu vyrůstajícího z knihy.

Právnická fakulta v noci ožila

8. 11.

„Přednáším už dvacet let, ale že bych někdy viděl takhle plnou posluchárnu, a navíc v tuto hodinu, to se mi ještě nestalo,“ zářil nadšením děkan Právnické fakulty UK profesor Jan Kuklík, když v osm večer vítal posluchače na jedné z přednášek Noci fakulty. Multižánrový festival přilákal na fakultu ve středu 8. listopadu stovky návštěvníků. Zájem byl tak velký, že se některé akce musely během večera dokonce přesouvat do prostornějších místností.

57 kronika Forum 40

Jan Opletal má sochu na 1. lékařské fakultě Desátý listopadový den patřil vzpomínce na studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, který je označován za první oběť 2. světové války. Letos byla pieta na univerzitě spojena s odhalením sochy v posluchárně I. chirurgické kliniky 1. LF UK.

10. 11.

58 kronika Forum 40

Univerzita Karlova si připomněla 17. listopad 17. 11.

Studenti a akademičtí pracovníci vysokých škol si opět připomněli události z let 1939 a 1989, které se významně zapsaly do dějin českého národa. Velká část účastníků vzpomínkového aktu v Ječné se následně připojila k programu oslav 17. listopadu na Albertově, odkud se před 28 lety vydal průvod studentů a pedagogů na Národní třídu.

Právě trasu pochodu z roku 1989 zdolaly desítky běžců v rámci běhu #runjinak.

Na Albertově přivítal účastníky oslav rektor UK Tomáš Zima. Do deštivého počasí na úvod zazněla studentská hymna Gaudeamus igitur, po níž následovala vystoupení řečníků. „Jako občané máme možnost věci veřejné ovlivňovat svými každodenními činy,“ prohlásil rektor Zima, který opětovně vyzdvihl význam boje za svobodu a demokracii a zdůraznil, že v případě ohrožení se Albertov znovu stane místem protestů. Státní hymna a Beethovenova Óda na radost zakončily oficiální část oslav, které pokračovaly v budovách přilehlé Přírodovědecké fakulty.

59 kronika Forum 40

U příležitosti Mezinárodního dne studentstva a Dne boje za svobodu a demokracii byly podruhé v rámci slavnostního zasedání ve Velké aule Karolina předány Ceny Arnošta z Pardubic pro vynikající vyučující a vzdělávací počin na Univerzitě Karlově.

Rektor Tomáš Zima ve svém projevu zdůraznil, jak důležitou a nezastupitelnou roli pro vývoj demokracie a občanské společnosti hrají studenti a vzdělaní lidé. „Čím je společnost vzdělanější a poučenější, tím méně je náchylná k tomu, nechat se zmanipulovat, nechat se svést anebo zastrašit.

A v dnešní době je nutné mít tuto skutečnost na paměti stejně jako dříve,“ uvedl.

60 kronika Forum 40

Stovky návštěvníků Karolina spojil v úterý 28. listopadu stejný cíl – najít vysněnou práci.

Zájemce o stálé zaměstnání, brigádu nebo stáž uvítal Veletrh pracovních příležitostí Absolvent 2017.

28. 11.

Práci, brigádu nebo stáž nabídl studentům Veletrh Absolvent

30. 11.

Atentát 1942 bodoval ve světovém šampionátu nezávislých počítačových her Počítačová hra z dílny vědců Univerzity Karlovy uspěla v mezinárodní soutěži vývojářů nezávislých her Game Development World Championship 2017. Na slavnostním vyhlášení cen v Helsinkách se umístila jako druhá.

61 kronika Forum 40

Advent na UK

Vánoční koledy, živý betlém a světelná show, ale ani tombola s fakultními dárečky nechyběly na univerzitním Adventu v Karolinu. Součástí programu byla přednáška PhDr. Miloše Sládka o prožívání adventu v minulosti.

12. 12.

Svatoštěpánské setkání

26. 12.

Tradiční vánoční setkání Klubu Alumni UK se konalo ve staroměstském kostele Matky Boží před Týnem. Průvodcem po Týnském chrámu byl historik umění prof. Jan Royt.​

62 personálie Forum 40

Udělení čestné vědecké hodnosti doktora honoris causa v Karolinu text Red. foto René Volfík

Laureát Nobelovy ceny za ekonomii profesor Christopher Albert Sims a profesor Kalifornské univerzity Joseph Wang převzali v pondělí 20. listopadu čestné vědecké hodnosti doktora honoris causa.

Profesor Christopher Albert Sims, jeden ze zakladatelů moderní ekonomie, se v roce 2013 stal členem Výkonného a dozorčího výboru CERGE-EI. Ve svém proslovu vyzdvihl pozitivní vývoj této instituce, se kterou ho váže i spolupráce s velmi perspektivním vědcem Filipem Matějkou. Diplom Univerzity Karlovy převzal profesor Sims z rukou promotora docenta Michala Kejaka.

Druhým oceněným je profesor Joseph Wang, světově uznávaný elektroanalytický chemik, který více než 30 let spolupracuje s českými vědci. Promotor profesor Ladislav Feltl předal titul čestného doktora na základě návrhu Přírodovědecké fakulty UK.​

63 personรกlie Forum 40

foto: Vladimír Šigut

64 personÁlie Forum 40

Zemřel Josef Petráň (23. 8. 1930 –3. 12. 2017) Jsou zprávy, na něž se nelze připravit, i když jednou přijít musí. 3. prosince večer zemřel prof. PhDr. Josef Petráň, CSc., Dr.h.c., v letech 1990–1994 prorektor Univerzity Karlovy, 1992–2005 ředitel Archivu UK a Ústavu dějin UK a od roku 1953 do roku 1992 pracovník dnešního Ústavu českých dějin FF UK, tehdy katedry československých dějin. Autor či spoluautor více než dvaceti monografií a množství dílčích studií.

Především badatel o českých dějinách 16. až 18. století, ale také historik, který věděl, že dějiny jsou kontinuum a jejich periodizace je prostředkem k jejich celostnímu pochopení. A že bez tohoto syntetizujícího přístupu nemá smysl o dějinách uvažovat.

Jeho kandidátská disertace Poddaný lid na prahu třicetileté války (1963) zdaleka přesahuje interpretační horizont tehdy velmi studovaných dějin českého venkova předbělohorské doby. Nešlo mu v ní jen o dějiny zemědělství ani jen o dějiny českého venkova, ale i o sociální a kulturní dějiny společnosti v českých zemích té doby. Tuto linii sledoval i nadále, přes své Dějiny hmotné kultury (1985, 1997–1998) až po vrcholné dílo tohoto proudu svého historického myšlení, Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic (2011). České dějiny mu vždy byly, jak zní název výboru jeho studií vydaný k jeho 80. narozeninám, dějinami „ve znamení kultury“; člověk je mu „homo faber“, jak zní název knihy (1967), jíž plně uvedl do českého historického výzkumu ikonografický pramen.

Dějiny českého venkova nebyly jedinou tematikou, jež Petráně zajímala – nebo fascinovala? Jinou byly dějiny Univerzity Karlovy. Byl nucen se jimi zabývat jako

ředitel Archivu UK a Ústavu dějin UK, avšak už předtím, roku 1985, vydal pozoruhodné Dějiny filozofické fakulty Univerzity Karlovy do roku 1948 (1984), který v mnohém prolamoval tehdejší interpretační schémata.

Pokračoval v této tematice i rozsáhlou monografií Studenti dělají revoluci (2015) sledující novodobé osudy filozofické fakulty ve druhé polovině 20. století, nevyhýbající se ani vlastní sebereflexi. Pod jeho „dohledem“ a za jeho spoluautorství pak vznikly i velké čtyřsvazkové dějiny Univerzity Karlovy připravované k jejímu výročí (1995–1998). Před vydáním je i jeho poslední monografie o čestných doktorátech Univerzity Karlovy od roku 1848.

Třetím výrazným Petráňovým badatelským tématem byly dějiny dějepisectví, především českého. Tady nezavršil svá bádání syntetickým dílem, avšak svými studie­ mi a přednáškami či diskusemi se studenty i kolegy byl nepominutelným inspirátorem. Jím vytvořená edice AUC Problémy dějin dějepisectví či skripta Čítanka k dějinám dějepisectví tuto problematiku vracela do historického výzkumu po mezeře vyvolané počátkem 70. let. I v tomto tématu nešlo o nějaké biograficko-bibliografické „zlaté stránky“ vývoje dějepisectví a celé historické vědy, ale o průhled do anatomie a fyziologie historického myšlení v jeho dobových i retrospektivních souvislostech. prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Ústav českých dějin, FF UK

Vstupné 80 Kč

21. 12.

Studentský klub, Celetná 20

20:30 Never Sol 19:30 Vánoční večírek s představením nového kalendáře UK na rok 2018

18:30 Mulholland Blue V rámci Roku humanity a demokracie pořádá Univerzita Karlova sérii charitativních koncertů. Výtěžek ze vstupného a bonus Univerzity Karlovy věnujeme charitativním spolkům na UK. Během každé akce proběhne v 19:30 debata „Ptáme se tak, abychom se něco dozvěděli“.

www.cuni.cz