Forum CZ 41 2018

41 2018

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

vražda, nebo náhoda

karel jelen → 14

www.iforum.cuni.cz

UNIVERZITA A REPUBLIKA

100 100 100 LET

PŘEDMĚTŮ

PŘÍBĚHŮ VÝSTAVA V KAROLINU 10. 5. — 1. 9. 2018 EXHIBITION CZECHOSLOVAKIA IN 100 OBJECTS HISTORY OF THE UNIVERSITY AND THE REPUBLIC | 1918—2018 VSTUP VOLNÝ | FREE ENTRY

560x880_vizual_predmety-OPRAVA.indd 1

08.05.18 10:20

1 editorial Forum 41

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, před několika dny zemřel významný britský fyzik Stephen Hawking. „Jeho jméno bude žít v kronice vědy.

Jeho bestsellery rozšířily vesmírné obzory milionům lidí a ještě více jich inspiroval vzácným příkladem svých úspěchů navzdory ranám osudu,“ trefně shrnul renesanční osobnost fyzika při rodinném rozloučení v cambridgeském kostele Panny Marie královský astronom Martin Rees.

Je všeobecně známo, že v jedenadvaceti letech Hawkingovi diagnostikovali amyotrofickou laterální sklerózu, která způsobuje postupné ochrnutí celého těla. Po tracheotomii nakonec přišel i o hlas a v posledních letech mohl mluvit jen díky počítači. Přesto své onemocnění považoval za „největší dar, jaký od života dostal“, neboť jak prohlásil: „Díky izolaci od světa jsem měl možnost rozvíjet svou představivost k vidění problémů pod jiným zorným úhlem.“ Právě proto by nás jeho myšlenky měly vést k hlubšímu zamyšlení, zejména jeho varování před umělou inteligencí a genetickým inženýrstvím stejně jako jeho výzva ke kolonizaci vesmíru.

V novém vydání časopisu Forum se v úvodním dvojrozhovoru diskrétní matematik Jaroslav Nešetřil a filozof Miroslav Petříček vyjadřují k otázkám, které byly Hawkingovi blízké – informatice a filozofii. Hawking varoval, že roboti nahradí a překonají lidi přibližně za sto let; profesor Nešetřil na toto varování reaguje a upozorňuje například na to, že roboti řídí, kudy se budou ubírat masy turistů po městě už dnes.

Virtuální realita a technologie se uplatňují čím dál více také ve sportu. Naše hlavní téma představuje jednotlivé projekty i laboratoře Fakulty tělesné výchovy a sportu. Její pracovníci zásadním způsobem ovlivňují životy nejen vrcholových sportovců, ale i handicapovaných a překvapivě také lidí odsouzených za vraždy.

Úspěch virtuálního tréninku hokeje vyvinutý Laboratoří virtuální reality pronikl až do zámořského týmu Colorado Springs Tigers.

Trochu jinou virtuální realitu představujeme v rubrice Panorama. Na úspěchu dlouho očekáváné hry Kingdom Come: Deliverance se podíleli i studenti Matematicko-fyzikální fakulty, a hra jim dokonce posloužila jako základ jejich disertačních prací. Ve světě sítí je ostatně úspěšná rovněž blogerka Asi.jatka, jejíž blog devátým rokem přibližuje život mladých Vietnamců u nás. Jak prozrazuje, jedním z jejich rysů je stud a snaha nevyčnívat, ačkoli dělají něco velmi úspěšného.

Dílo naší další absolventky, spisovatelky a kurátorky Kateřiny Tučkové, působí jako pravý opak. Její kniha Vyhnání Gerty Schnirch otevřela bolestivé rány nejen brněnské veřejnosti a rozruch vzbudil i její román Žítkovské bohyně, který si doposud zakoupilo sto padesát tisíc čtenářů.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, přeji vám, abyste si četbu prvního letošního čísla našeho časopisu užili.

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy

2 obsah Forum 41

Obsah

26 4

Forum 1/2018, sešit č. 41 Časopis Univerzity Karlovy

rozhovor

panorama

Vydává

Petra Köpplová

Lucie Kettnerová

Jaroslav Nešetřil a Miroslav Petříček – Když filozof přemýšlí, mlčí, když matematik přemýšlí, také mlčí 4

pavel slepička – Teenageři a doping? První zkušenosti už mají 26

Univerzita Karlova

Redakce

Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

téma Lucie Kettnerová

Helena Zdráhalová

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Designiq

ilustrace na titulní straně

Robert Delaunay, Kruhové formy, 1930, akg-images Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v březnu 2018 Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1211-1724

Marcela Uhlíková

Zuzana Moťovská – Akutní kardiologie je atraktivní, ale náročná 28

Odpovědní redaktoři

Karel Jelen – Byla to vražda, nebo nešťastná náhoda? 14 Jan heller a ivana kinkorová – Jak změřit kondici 16 František Zahálka – Člověka do škatulky nenacpete 18 Tomáš Perič – Virtuální realita ve službách vědy 22

roman lyach – Ochránci versus rybáři 30

3 obsah Forum 41

52

32

42

studenti

knihy

kronika

Kamila Kohoutová

Lucie Kettnerová

Red.

Do Thru Trang – Taťka se diví, že můj blog vůbec někdo čte 32

Bohuslav Martinů: osud skladatele bez příkras 48

Týden vzpomínek na Jana Palacha 58

Alena Sklenářová

Studenti matfyzu u zrodu Kingdom Come: Deliverance 36 Lucie Kettnerová

prostor na uk Martin Krbec

Operuji prostě rád 50

Celie Korittová – Houba je kámoš, ne žrádlo 40

alumni

Marcela Uhlíková

Lucie Kettnerová

Ester Bartl připravuje další kvíz a sní o životě ve Francii 42

kateřina tučková – O rekonstrukci charakterů, míjení a vyšlapaných stezkách 52

Helena Zdráhalová

Trabanty vyjíždějí na cesty i s přírodovědcem Vojtou Duchoslavem 44

Sen se stal skutečností.

Fakulta sociálních věd představila nové insignie 59 Páternoster opět v oběhu 62 Tomáš Zima slavnostně inaugurován 63

personálie Cena Wernera von Siemense za rok 2017 putuje i na Přírodovědeckou fakultu 64

4 rozhovor Forum 41

5 rozhovor Forum 41

Když filozof přemýšlí, mlčí, když matematik přemýšlí, také mlčí Vítejte u inspirativního mlčení, na kterém se podíleli profesoři Jaroslav Nešetřil a Miroslav Petříček. text Petra Köpplová FOTO René Volfík

6 rozhovor Forum 41

Stanfordský profesor Hans Ulrich Gumbrecht si ne­ dávno pochvaloval studenty vyvíjející umělou inteli­ genci, protože mají nejproduktivnější komentáře k fi­ lozofii Martina Heideggera a Friedricha Nietzscheho.

Mají vaše obory k sobě opravdu tak blízko?

Petříček: To, že se ve filozofii čísla tolik nepoužívají, neznamená, že by k nim filozof neměl nějaký vztah, prostě protože se filozofie stejně jako matematika snaží abstrahovat, formalizovat. Formalizovaný jazyk filozofie je bohužel více zakotven v přirozeném jazyce, než je tomu v matematice. Míra abstrakce je asi stejná.

Nešetřil: Filozofie a matematika na vyšší úrovni si jsou velmi blízké, což není nic objevného, protože v historii každý druhý filozof byl matematik, nebo měl rád matematiku. Ale zdá se, že je to jednosměrka. Člověk musí být nejdříve matematik a potom filozof. Alespoň neznám příklad, že by člověk byl nejprve třicet let filozofem a pak se stal matematikem.

P: Platí to třeba u velikánů jako Bertrand Russell i Edmund Husserl, kteří byli nejprve matematici a potom filozofové. O Alfredu Whiteheadovi nemluvě. Je to krásný příklad, jak z jednoho způsobu abstrahování přešel do druhého, včetně vytvoření vlastního jazyka. Profesor Nešetřil ale do toho vnáší další rozměr prosazováním hesla nespecialista nebo nespecializace. Filozofie a matematika nejsou sousedi, ale filozof někdy v matematice postřehne něco, co je pro matematiky trivialita, a inspiruje ho k něčemu velmi složitému. Doufám, že se to děje i naopak.

N: Nevýhoda úzce chápané vědy je, že se vzdaluje životu a lidé se zavírají do nějaké slonovinové věže. Nespecializace je jedním z rysů současné vědecké práce na vyšší úrovni a možná reakce na předchozí období zdůrazňování individuálních disciplín. V matematice je současný kvalitní výzkum univerzální, možná by se dalo mluvit o celostním přístupu. Filozofie si klade konkrétnější otázky v nahé formě. Hodně matematiků tíhne k filozofii, hledají obecnější platnosti toho, co dělají. Už sama povaha matematiky není jasná, vracíme se k platónskému a neplatónskému pojetí matematiky. A je zajímavé, že matematici tíhnou k tomu, že je to přírodní věda, že věci jako přirozená čísla existují. Biologové mají odlišný názor, pro ně jsou buňky a geny ten opravdový přírodovědný obor.

Klasický filozofický příklad je, že člověk odpovídá na nějakou otázku a nevšimne si, že už dávno odpovídá na jinou.

P: Jestli to není tak, že jakmile se co možná nejvíce vzdálíme tomu, co pokládáme za realitu, začneme se pohybovat ve výšinách, které jsou úplně éterické, a možná právě tam existuje šance zahlédnout něco, co

v běžném životě, v realitě vůbec nevidíme. Tímto způsobem si můžeme všimnout naprosto jiných způsobů, vztahů, struktur a jiných objektů. Jestli jsou objekty věci, nebo stíny, to je otázka, která normálně nikoho nenapadne, ale jen co se dostanu na úroveň, kdy mezi obojím nedělám rozdíl, začnu zajímavým způsobem uvažovat. Anebo si začnu klást otázku, jak je to možné, že nás zajímají věci, a ne to, co je mezi nimi. Na to se musím dostat hodně vysoko.

N: Teoretický fyzik a nositel Nobelovy ceny Eugen Wigner napsal kdysi článek Překvapivá (v angličtině dokonce unreasonable) efektivita matematiky v přírodních vědách. Píše o slavných objevech kolem relativity, kvantové teorie. Vlastně se zdá, že Heisenberg a Einstein nebo Dirac se inspirovali čistě formalismem matematiky a snažili se vzorečky udělat esteticky. Neměli žádnou oporu v realitě a až následně se teorie potvrdila.

Na nejvyšší úrovni člověk dělá formální operace, a aniž by chtěl, odpovídá to něčemu konkrétnímu. Všechno jde každopádně z jednoho zdroje, z myšlení – a to je vztaženo k realitě.

Tedy obdobně jako v literatuře, výtvarném umění a hudbě se zničehonic vynoří nový směr uvažování.

Lze takovému procesu uměle pomoci?

P: Celé poválečné myšlení se z velké části zrodilo na sklonku války v Americe, kdy se tam potkávali emigranti. Byli z nejrůznějších oborů, osobnosti jako Norbert Wiener, Gregory Bateson a John von Neumann, se scházely a debatovaly o tématu. Tam se v diskuzi mezi matematiky, fyziky a biology zrodily nápady, které přenášeli do svého oboru. Současně tam byli odborník na neuronové sítě a logik a ti zjistili, že pomocí jedničky a nuly mohou popsat neurony.

N: Mám pocit, že něco podobného se děje v současnosti. Neuronové sítě se nyní neuvěřitelně rychle vyvíjejí, došlo ke kvantovému skoku. Po dlouhé roky s bídou hrály hry lépe než nějaký mrňous, a najednou to je jeden obrovský úspěch za druhým. Matematici ani „počítačovníci“ nerozumějí, co to způsobuje. Zhruba se to ví, ale proč zrovna teď? Nedávno jsem četl recenzi na Kasparovovu knihu v Nature od Demise Hassabise, zakladatele DeepMind, a ohromila mě obsahem i stylem. DeepMind je malá skupina lidí, která je opravdu předvybraná.

P: Je to věc, se kterou se setkáváme stále častěji, a je problém to nějak nazvat. Emergence nebo emergentní struktury. Něco je, nějaký systém, proces – a najednou se v něm něco vynoří, jiná uspořádanost, neuspořádanost. Je zajímavé uvažovat, zda někdo musí být schopen strategicky do procesu šťouchnout, nebo zda se zahájí sám, protože je to autoemergence. Primitivní představy o příčině a následku – někdo něco udělá a ví, co z toho bude – neplatí. V tomto ohledu mají matematika a filozofie ještě blíže než kdykoli předtím.

N: Paul Erdős vždy říkal, že člověk musí být připraven, a jako příklad uváděl objev rentgenových paprsků. Ty byly popsány již před Wilhelmem Conradem Röntge-

7 rozhovor Forum 41

Šachový počítač Deep Blue porazil v roce 1997 Garri Kasparova. V historii počítačů se jednalo se o přelomovou událost. Foto: Reuters

nem a jeden z jejich objevitelů byl William Crookes, vynálezce Crookesovy trubice. Jako vedoucí laboratoře vydal přípis neskladovat fotografické desky poblíž trubic, protože v jejich blízkosti zčernaly. O pár let později stejný efekt spatřil Röntgen a vydal jiný příkaz.

To samé platí o Gregoru Mendelovi, který jako jediný měl odvahu říct, že výsledek jeho pokusů bude přesně poměr 1 : 3. Kde se v přírodě objevuje přirozené číslo?

Všude jsou jen samé zlomky a ještě složitější konstanty.

P: Připravenost předpokládá, že člověk není zajatcem své specializace. Protože pokud řeší problém, pohybuje se pořád ve stejné oblasti. V okamžiku, kdy začne přemýšlet, zda otázka není špatně položena a zda by nebylo na místě spíše vynalézat otázky než na ně hledat odpovědi, stává se k tomu připraven. Klasický filozofický příklad je, že člověk odpovídá na nějakou otázku a nevšimne si, že už dávno odpovídá na jinou. Je důležité si uvědomit, že nemyslíme pouze slovem nebo čmáráním písmen na tabuli, ale že v myšlení může nejen pomáhat, ale stát se přímo instrumentem obraz. To je jiný typ strukturování – mohu dát věci vedle sebe a vidět je současně, což v lineárním logickém nebo filozofickém strukturování nejde.

N: Krásná věc na současné informatice je, jak moc obecná disciplína to je, daleko více než matematika.

Informatici si kladou otázky o užitečnosti pro společnost, estetice, směřování, etice. V matematice pomalu žádná etika není, je to přesná věc, páteřní. V informatice

Krásná věc na současné informatice je, jak moc obecná disciplína to je, daleko více než matematika. Oni si kladou otázky o užitečnosti pro společnost, estetice, směřování, etice. V matematice pomalu žádná etika není, to je přesná věc, páteřní. si kladou otázku, že by člověk měl pracovat tak, aby se společnost zlepšovala. My oba pocházíme z malých disciplín – na rozdíl od zástupů informatiků, kteří ovlivňují i to, jak se turisté pohybují ve městě a jaký je vztah jedince a byrokracie státu.

P: Myslím, že i zakladatel kybernetiky Norbert Wiener varoval, že to je věda o kontrole. Má sice svoji aplikaci, ale také se dá zneužít.

N: Tenkrát to ovšem byly otázky teoretické, ale dnes se staly tématem doby. Svým způsobem Apple ovlivnil život lidí stejně jako automobil nebo telefon. Při své poslední návštěvě v Číně jsem zjistil, že se tam platí mobilem. To je z hlediska kontroly ideál. Snadno se pak kontroluje, za co lidé utráceli poslední půlrok.

→

9 rozhovor Forum 41

Technologie umožňují dokonalou kontrolu, dají se jimi ovládat masy – ovlivňují volby, šíří takzvané fake news…

P: Musíme se, ač neradi, smířit s tím, že každá kultura je zrcadlem svých kulturních technik, které jsou dány technologií. Když máme jen psací stroje, vypadá kultura jinak. Počítač je schopen integrovat všechna média do jednoho monitoru. Také dnes těžko můžeme říct, kde je poslední pramen informací, které přijímáme, co je jejich zdrojem. Obdobně se kdysi Karl Popper snažil říct, že pokud média otisknou výrok politika, není možné se dobrat až ke zdrojovému bodu – totiž zda to opravdu řekl. Nicméně stává se to informací, rozšíří se a na druhém konci jsou fake news.

To je ta emergence, slavný fotbalista má tetování a najednou se to šíří jako epidemická lavina: nejprve se nechají tetovat ti méně schopní fotbalisti, pak diváci, číšník a i dámy chodí potetované. Přitom nikdo z nich není schopen odpovědět na otázku proč. To vypovídá o přejímání informací na způsob epidemie. Stačí úspěšné video a díky sítím ho zaznamenají miliony uživatelů.

To ale neznamená, že ho nějak rozumem zpracovali, ale že se jim líbilo – a podle toho se začnou chovat.

N: Vezměte si například metodiku hodnocení vědecké práce, kde v dnešním světě platí „publish or perish“.

Předpokládá se, že vydat knížku, něco publikovat je jedinečný akt. Ale v současné době je možné automaticky multiplikovat téměř cokoli a zmatek ve zdrojích a problematika pravdivosti je jen důsledek. Dnes může článek vydat každý. Zato když vydal článek profesor Vojtěch Jarník, byly to absolutní hodnoty. Dnes je důležitý kontext, například kde text vyjde. Ale nemusí ani vyjít, stačí, že je na nějakém respektovaném úložišti. Dřívější pravdy jsou znejistěny tím, že množit a kopírovat informace je dnes velice jednoduché. To nikdy neplatilo, ukrást myšlenku byla složitá věc.

P: Nerad to říkám, ale možná slovo pravda už není tak důležité jako zodpovědnost nebo závazek. Tím bych se vrátil k informatikům, které jste zmiňoval. Začínají se zajímat o mnohem širší kontext toho, co dělají. Já zodpovídám za to, čemu dávám vzniknout.

N: Není to nový koncept, Popper říká, že pravda je to, co ještě nebylo vyvráceno… Tento koncept máme rádi, zvláště když si myslíme, že pravda zvítězí.

Ještě se vrátím k médiím. Evropa zažívá zpomale­ nou masovou migraci, pravicový populismus se šíří i v naší kotlině, přestože se počty migrantů u nás ne­ dají porovnat se západní Evropou…

P: Když člověk čte noviny a vnímá, jakým způsobem se referuje, vznikne dojem, že jsme něco příšerného. Je to téma, které se rozebírá, analyzuje nacionalismus, strach z cizinců. Je to zvláštní mechanismus sebenaplňujícího proroctví. Jakmile hned na začátku politik neřekne, co nám udělá přijmout tisíc uprchlíků ze Sýrie, vždyť tady stejně nemáme nikoho, kdo by stavěl baráky, tak se už vůbec nic nestane. Ale v okamžiku, kdy na tom někdo chce získat body a udělá z toho velké téma, přijde

epidemický efekt, všichni se začnou děsit a nikoho už nenapadne, v jak absurdní situaci jsme se ocitli. Jako bychom zapomněli, že naše historická tradice vždy kolísala mezi zemským patriotismem a nacionalismem.

Anglosaská politická korektnost se čím dál více od­ ráží v jazyce. Pedagogové používají takzvané trigger warnings už i při výuce Shakespeara. V češtině se ovšem, pokud necháte otevřené dveře, běžně používá otázka: Máte doma černocha? Máte pocit, že nás po­ stihne obdobný purismus?

N: Projevem doby je, že věci, které jsou partikulární a sporné se stávají hlavním tématem povrchního vnímání světa. Vyfouknou mimo proporce, což souvisí se způsobem komunikace a technologiemi. Informace se v aktivních skupinách šíří neuvěřitelně rychle.

Předpokládá se, že vydat knížku, něco publikovat je jedinečný akt.

Ale v současné době je možné automaticky multiplikovat téměř cokoli a zmatek ve zdrojích a problematika pravdivosti je jen důsledek.

P: Do civilizovaného západního světa jsme se dostali až v roce 1990 a to je, jako by člověk nastoupil do rozjetého vlaku. Osvojovat si něco, k čemu oni dospěli za deset dvacet let, je jako učit se malou násobilku bez kontextu.

Například postmoderní román v Americe vznikal na začátku šedesátých let, ale u nás se o něm začalo mluvit v roce 1990. I vnímání je hodně povrchní, nikoho nenapadne, že budeme vydávat Máchův román Cikáni jako Rómové, to je vázáno na určitý dobový kontext, který slovům nepřikládá víc, než v daném kontextu znamenají. Nedovedu si představit, že by v Americe někdo kritizoval prozaika Williama Faulknera za – a musím to použít – negerskou angličtinu. To slovo tam zkrátka patří.

Něco, co má věcný základ, který je součástí naší běžné zkušenosti, se stává předmětem direktivy. To je ten problém, který pak vyvolá reakci. Dají-li vám linkovaný papír, pište napříč.

P: Jenže politická korektnost je něco jiného než starým slovem řečeno mravy, způsoby.

Jedním z nejdůležitějších úkolů instituce, jako je EU, je pěstování evropských mravů založených na dlouhé tradici. Člověk to pozná na kontrole dotací – nenápadným způsobem nám říkají: Toto je nutné. Když dostanu peníze, mám je vynaložit na to, na co je mám.

N: Steve Jobs představil první iPhone před jedenácti roky. Tempo konzumovaných informací se rozvíjí adekvátně k velikosti uložiště tohoto telefonu. Přemíra zdrojů – i obrázkových – vede k tomu, že se člověku vytrácí étos, hlavní linky. Možná se toho dozvídáme moc, obrázky jsou toho příkladem. Člověk se dnes na umění

→

10 rozhovor Forum 41

Když něco napíšu, mám pocit, že si musím stát za každým slovem, ale dnes se to zdá více mlhavé.

dívá jinak než v roce 1950. Jako malý jsem si vystřihl malbu Pabla Picassa a byl to jediný obraz, který jsem viděl do té doby, než jsem přišel jako student do knihovny UMPRUM v Praze. Tak moc se dnešní svět liší.

P: Mám bizarní zkušenost. Sem tam si zajdu na stadion na fotbal. Když se s někým zapovídám a nevidím faul, jako by se mi v hlavě promítalo: Fajn, za chvilku to zopakují. To je deformované. V smršti informací není možné najít základní informační body, vzhledem k nimž by člověk strukturoval zbytek. To je velmi důležité. Na internetu je to nehierarchizované nebo je to uspořádané podle kritérií, které jsou více méně libovolné a nemají nic společného s významností a bezvýznamností. Ztratili jsme schopnost všímat si toho, co má význam, a nechávat stranou to, co význam nemá.

N: Ovšem to jsme my, další generace se v tom pohybují jako ve vodě a ta je jiná než naše. Člověk se dnes pohybuje v datech jinak, není zahlcen informacemi. Asi se rodí už jako homo informaticus. Když něco napíšu, mám pocit, že si musím stát za každým slovem, ale dnes se to zdá více mlhavé. Nicméně možná to vede k lepšímu porozumění. Člověk nemůže vlastní chápání, které má rád, absolutizovat. Nemůže tvrdit, že to tak má být.

a dnes se náhoda v počítačích a v informatice efektivně využívá – když je něco náhodné, je to dobré, rychlé.

A jde to dál, ve fyzice vzniklé myšlenky stochastické teorie plynů se překlopí do otázek, kterých se to netýká – například, jak jezdí auta po městě. Paradigma neměnné matematiky se úplně změnilo. Přehlížené se stalo hybnou silou, náhodné uvažování se dostalo do obecného povědomí.

P: Přitom statistika vznikla jako zoufalý pokus, jak ještě zkrotit náhodu.

N: Taky se tomu lidé divili. Matematika mrtvých v Londýně. Co to je za matematiku?

P: Jakmile přišla termodynamika, ukázalo se, že se bez ní nedá obejít. I ve filozofii najednou měla slova „skutečný“ a „možný“ nějak posunutý význam. Jakmile začnu hloubat, zda existuje nějaký systém, v němž jsou rozptýlené modré a červené molekuly, a představím si, že by jednou mohly být všechny červené na jedné straně a modré na druhé, pak mi nezbývá, než říci: je to možné, ale strašně nepravděpodobné.

P: Pro klasickou fyziku byly turbulence a perturbace marginální fenomény, kterými se nezabýváte, to je empirická věc, jenže pak se ukáže, že to je klíčový proces.

To je i pro informační toky, kde se to sráží a naráží.

N: Člověk se naučí s turbulencí žít. Nepovažuje ji za nic podivného.

P: Anebo s ní strategicky pracovat. Není vyloučeno, že náš mozek funguje tímto způsobem.

N: Matematici nemají moc rádi náhodu. Nebo neměli.

Statistika byla dlouhá léta tak trochu na okraji, to nebyla opravdová matematika, která jde od Řeků. Tam se nehází kostkou. Ale nedávno se to změnilo, v šedesátých letech se z tohoto odvětví stala seriózní matematika

Prof. RNDr. Jaroslav Nešetřil, DrSc., a prof. Miroslav Petříček, Dr., jsou členy Vědecké rady UK. Jaroslav Nešetřil působí na katedře aplikované matematiky MFF a současně je ředitelem Institutu teore­ tické informatiky a DIMATIA Centre, jehož je také zakladatelem. Miroslav Petříček působí v Ústavu religionistiky a filosofie FF, specializuje se především na současnou francouzskou filozofii a vztahy mezi filozofií a uměním.

11 rozhovor Forum 41

O čem si povídáme, když mluvíme o knihách Miroslav Petříček: Filosofie en noir, Nakladatelství Karolinum, 2018 N: Ex post jsem si uvědomil, že vaše kniha Filosofie en noir – a vy to tam píšete – vystihuje, co si Husserl myslel pod krizí, krizi evropského myšlení a reflexe. To je téměř to samé, co já říkám, pomáhám si při tom Kunderou.

P: V době, kdy nebylo ještě součástí obecné rozpravy mluvit o krizích, se tak dělo v brakové literatuře. Krváky čtou úplně normální lidi, ti nečtou Jamese Joyce a Henriho Bergsona, autoři musejí psát tak, aby tomu čtenáři rozuměli.

N: Jako duch doby. Michal Viewegh je také zrcadlo doby.

Milan Kundera: Svátek bezvýznamnosti (La fête de l’insignifiance) Gallimard, 2014 N: Já v něm vidím první abstraktní román.

Román je o ničem, sestává jen z kusů témat, obrovské literární zkušenosti, je to úplně abstraktní kompozice lidskosti. Zdánlivě o ničem.

P: Román Svátek bezvýznamnosti je prostě nádherný svými detaily – mladá dáma se jde utopit, ale pak jí to přijde blbé. Mladík, který ji chce zachraňovat, se utopí, a tak si to dívka celé rozmyslí, vyleze z vody, nasedne do auta a odjede zase domů.

P: Něco takového v triviální podobě. Vy se bojíte Číňanů v Londýně, tak já na základě toho napíšu thriller o tom, jak Číňani ovládli Londýn. O tom, že se Angličani ve dvacátých letech báli Číňanů, začali politici mluvit až mnohem později. Braková literatura má výhodu, že není vázána žádnými literárními pravidly a autoři si mohli vytvořit příšeru, třeba Fantomase. I francouzské němé filmy o Fantomasovi jsou velmi pozoruhodné tím, že se vše odehrává v reálných kulisách, kde postava Fantomase vystupuje v černém. Píše se rok 1915 a Fantomas kráčí po reálném bulváru s omnibusy, vyskytuje se v měšťanských domácnostech. Ale nepřesunuli to do jiných, bizarnějších kulis.

N: Když spisovatel Raymond Roussel sháněl ilustrace ke své knize, vybral si nejlepšího ilustrátora té doby, nedal mu text románu, ale požádal ho o ilustrace, aniž by věděl, o čem to je. Nebyl to sentimentální doplněk ani doplnění textu.

Je to, jako když se malíř snaží malovat se zavřenýma očima.

Jaroslav Nešetřil:

Některé poznámky k moderní matematice

Jaroslav Nešetřil: Některé poznámky k moderní matematice (přednáška pro Jednotu českých matematiků a fyziků) P: Ve svém článku uvádíte pět klíčových momentů v dějinách matematiky a zároveň je splétáte do vyprávění. Přitom mne napadlo – v souvislosti s vaší prací jako matematika –, že každé vyprávění střídá kategorie řídkosti a hustoty. Když dojde k peripetii, najednou se vlákna zhušťují, zatímco místa, která člověk přeskakuje, když čte Victora Huga nebo Honoré de Balzaca, jsou vlastně takové menší hustoty. Správný román to musí mít vyvážené. Popisujete, jak matematika přerůstá z jedné užší do jiné disciplíny. Jsou tam vedle sebe dvě věci, které jsou izomorfní, což je statické, a současně tam vidíte diachronii. Protože když se to dostane někam jinam, vytvoří to v čase něco úplně jiného. Fascinovalo mě to, protože klasický strukturalismus sice mluvil o transformacích, ale vůbec nepočítal s tím, že to je časový nebo historický problém. Máte historii části matematiky, a přitom pracujete s něčím, co jsou izomorfní struktury. To je obrovské. Tvar myšlenky je najednou něco, co mohu analogickým způsobem tvarovat ve svém světě.

N: No, vidíte, takhle pěkně bych to nedokázal říct.

Robert Delaunay, běŞci, 1926, akg-images

13 téma Forum 41

Fakulta tělesné výchovy a sportu, nejstarší tělovýchovná fakulta v České republice, se vedle profesní přípravy odborníků působících v oblasti sportu, sportovním managementu a fyzioterapie zabývá v laboratořích vlastní výzkumnou činností. Čtyři z nich vám podrobněji představíme.

Věda z laboratoře text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Thinkstock

Odsouzený se však nevzdával a s naším posudkem dosáhl úspěchu u Ústavního soudu, který postup nižších soudů zcela rozmetal. str. 14

Někdy ale hokejový klub posílá na testování hráče, s nímž se chce rozloučit, a předpokládá, že mu napíšeme, že na vrcholový sport kvůli věku nestačí. str. 16

Není možné chtít po vrcholových sportovcích, aby se dostali do úzce nastavených kategorií hmotnosti. str. 18

Jako první jsme se zaměřili na hokej, neboť s hokejkou se ve virtuální realitě velmi dobře pracuje. str. 22

14 téma Forum 41

Byla to vražda, nebo nešťastná náhoda?

Biomechanika pomáhá lékařům i kriminalistům.

Někdy o budoucnosti obžalovaného rozhoduje kvalitní znalecký posudek.

Veřejnosti známý je třeba případ Petra Maška, který byl odsouzen k deseti rokům vězení za údajnou vraždu ukrajinské ženy shozením z okna. Hlavním argumentem pro rozhodnutí o vině byl posudek znalce Jiřího Strause. „Odsouzený se však nevzdával a s naším posudkem dosáhl úspěchu u Ústavního soudu, který postup nižších soudů zcela rozmetal. Provedli jsme velmi důkladnou analýzu informací uvedených v soudním spisu a řadu velmi složitých experimentů, jež prokázaly, že muž čin spáchat jednoduše nemohl,“ vzpomíná na

případ starý přibližně deset let vedoucí katedry anatomie a biomechaniky FTVS docent Karel Jelen.

Záhadná smrt vyřešena Detailně vyhotovený posudek přispěl rovněž k vyřešení případu s pracovním názvem Myslivec. Pod posedem bylo nalezeno tělo mrtvého muže. Smrt byla způsobena střelnou zbraní, která ležela na podlaze posedu s hlavní otočenou ven. Kulka prošla tělem od hrudní kosti směrem k ledvinám. Laboratoř dostala od policie za úkol

15 téma Forum 41

zjistit, zda se muž střelil sám, nebo v případu figuroval ještě někdo jiný.

Problém byl v tom, že se policii nepodařilo zajistit místo události. Posed byl majitelem rozebrán a nahrazen mobilním. Podle fotografií a další dokumentace policie ho v laboratoři sestavili znovu a začali rekonstruovat událost. „Stop bylo naštěstí dost – od precizně definovaného střelného kanálu přes lokalizaci povýstřelových zplodin po fakt, že nebyla nalezena kulka.

Ke správnému řešení jsme došli až díky technologii Qualisys, která detekuje pohyb ‚označkovaných‘ objektů v prostoru,“ popisuje docent Jelen. V laboratoři tedy označili pokusnou osobu, jež prováděla to, co s největší pravděpodobností vykonával myslivec – lezla po žebříku, pokládala pušku atd. „Pak jsme konfrontovali prostorovou shodu osy pušky s osou střelného kanálu a skutečně jsme našli okamžik, kdy se tyto dvě osy v prostoru setkaly. A právě a pouze v tento moment mohl být ten člověk zastřelen,“ říká Karel Jelen a doplňuje, že puška v tomto okamžiku prakticky ležela na podlaze posedu, a pro přítomnost druhé osoby tedy nebyl prostor.

bylo velmi jednoduché – nahráli jsme jednak pohyb daných dveří na volno a jednak variantu, kdy se jim něco postaví do cesty. Překvapení nastalo při vyhodnocení, kdy se ukázalo, že po nárazu na překážku dveře zvýší svoji sílu, a dokonce při opakovaném pokusu o zavření naroste rychlost jejich pohybu. Verze postižené ženy byla najednou docela dobře možná,“ vysvětluje Karel Jelen.

Laboratoř se díky svému vybavení podílí i na řadě úloh z jiných oborů. „Vzpomínám si na měření pohybu podvozkové skupiny nového typu tramvají, u nichž se v nezvykle vysokých počtech vyskytovaly závady spojek mezi motory a převodovkami. Klíč k řešení tkvěl v popsání jejich vzájemného pohybu, který se nám podařilo na základě jízdních zkoušek vytvořit a na základě něhož byly na vozech provedeny potřebné konstrukční úpravy,“ uvádí další příklad docent Jelen.

Provedli jsme velmi důkladnou analýzu informací uvedených v soudním spisu a řadu velmi složitých experimentů, jež prokázaly, že muž čin spáchat jednoduše nemohl.

Experiment ukáže, jak to bylo Z pohledu biomechaniky lze sledovat také mnoho technických problémů, například ovládání vozidel. Jen v Evropské unii na silnicích ročně zemře 34 tisíc osob, usilovat o snižování nehod a jejich negativních důsledků je proto na místě. „Řešili jsme tu například nehodu, kdy auto po smyku zastavilo na krajnici a poté se překlopilo do příkopu. Tři lidé z auta vylezli prakticky bez zranění, ten čtvrtý na místě spolujezdce zemřel, protože vůz mu přimáčkl hlavu obloukem střechy k zemi. Pojišťovna nechtěla vyplatit náhradu škody – podle ní osoba nebyla připoutána. My jsme ukázali, že byla, ovšem při pomalém pohybu blokovací zařízení bezpečnostního pásu nezafungovalo a umožnilo vytažení pásu tak, že se osoba mohla posunout z okna ven,“ ilustruje docent Jelen.

Realizace experimentu byla velmi náročná a vyžádala si i zapůjčení speciálního trenažéru na překlápění vozidel.

Naopak jednoduchý, ale o to významnější byl experiment v případě úrazu ženy po kolizi s automatickými dveřmi v supermarketu. K dispozici byly zprávy o prováděných kontrolách činnosti dveří a jejich údržbě, které dokumentovaly, že technicky jsou zcela v pořádku, stejně tak i bezpečnostní okruhy. „Paní však trvala na své verzi, a tak jsme se k případu dostali my. Měření

Doc. PaedDr. Karel Jelen, CSc., vede katedru anatomie a biomechaniky, kde se zaměřuje na biomechaniku člověka, forenzní biomechaniku, biomechaniku sportu a experimentální metody v biomechanice. Je soudním znalcem v oboru kriminalistiky.

16 téma Forum 41

FOTO akg-images / TT News Agency / SVT

Jak změřit kondici

Biomedicínská laboratoř není určena jen vrcholovým sportovcům. Znalostí zdejších odborníků, kteří se dlouhodobě věnují výzkumu vztahů mezi zdravím a pohybovou aktivitou, mohou využít všichni.

Nejčastějšími klienty Biomedicínské laboratoře FTVS bývají samozřejmě sportovci.

Ti rekreační většinou chtějí posoudit svoji fyzickou kondici, případně upravit rizikové faktory, které by mohly negativně ovlivnit jejich zdraví, ať z pohledu výživy, nebo tělesného složení. U vrcholových sportovců jde převážně o posouzení tréninkového procesu a stanovení kondičních parametrů.

Dvacetitisícová databáze Na testy sem posílá sportovce například hokejový svaz. „Za posledních patnáct let jsme v počítači vytvořili obrovskou databázi čítající dvacet tisíc hokejistů. Když někdo

ze svazu přijde a řekne, že by chtěl vědět, jak na tom byl ten který hráč kondičně před deseti lety, zalistujeme v databázích a vytvoříme jeho kondiční profil. Někdy ale hokejový klub posílá na testování hráče, s nímž se chce rozloučit, a předpokládá, že mu napíšeme, že na vrcholový sport kvůli věku nestačí,“ popisuje někdy i smutnou součást práce vedoucí laboratoře docent Jan Heller.

Testovat profesionální hokejisty ovšem není jen tak. Původní švédské přístroje nejsou na české sportovce stavěné, takže si v laboratoři pro jistotu nechali zpevnit jejich rámy. Originální jsou i softwary, jež vytváří inženýr Pavel Vodička. Jejich výhodou je,

17 téma Forum 41

že odborníci vědí, jaké hodnoty do výpočtů vstupují. Inženýr Vodička stojí i za fungováním dynamometru, který měří maximální izometrickou sílu různých svalových skupin těla. Nejčastějším silovým parametrem je stisk ruky, hodnotit lze ale i sílu svalstva horních a dolních končetin či trupu. „Zápasníkům jsme měřili také zátylek, neboť hodně chodí do mostu, a tak v něm potřebují mít vyšší sílu,“ upřesňuje vedoucí laboratoře.

A pozor, i testování sportovců podléhá módním trendům. Před dvaceti lety byla populární svalová biopsie, při níž se odebral vzorek svalové tkáně a analyzovala se rychlá a pomalá vlákna, dispozice pro rychlost či vytrvalost. Koncem devadesátých let byl ale z technických i etických důvodů bioptický program zrušen, svou roli jistě hrála také vysoká finanční náročnost rozborů.

„Problém je, že potravinové doplňky nemusí nikdo ze zákona kontrolovat, a tak výrobci mohou naslibovat ledacos.“ Jde to i s handicapem Speciální úprava zařízení umožňuje k testování přizvat rovněž handicapované sportovce a vytvářet pro ně doporučení ohledně optimální míry tréninku. „U vozíčkářů je odlišné tělesné složení, jiné stravovací zvyklosti či lokomoce horních končetin a najdeme u nich i další somatické problémy, takže je potřeba velmi individuálně nastavit zátěž. Metodou nepřímé kalorimetrie jsme schopni stanovit hodnoty bazálního metabolismu, podle kterých potom navrhujeme indivi­duální výživová doporučení,“ uvádí doktorka Ivana Kinkorová, jež se v rámci laboratoře zaměřuje na výživové poradenství.

Konec kyslíkových nadějí V laboratoři netestují jen sílu nebo výdrž, ale třeba i reakci na sluchový či zrakový podnět. Nedávno si tu jedna firma nechala otestovat kyslíkové bombičky, které měly zlepšit pozornost a výkonnost řidičů a regeneraci sportovců. Její idea byla, že by se prodávaly například u benzinových pump.

Kyslík však mírně zafungoval jen při regeneraci hokejistů na střídačce, jinak byly výsledky nevalné. „Dnes najdete po repub-

lice řadu oxygenačních center, která říkají, že když budete přidechovat kyslík, budete zdravější, mladší a krásnější. Jenže ono to nefunguje, protože se kyslík standardně naváže na krvinky a saturace činí 98 nebo 99 procent. A další kyslík se už nemá na co navázat. Nasytí se do krve, stejně jako oxid uhličitý v šampusu, ale mozek vám neokysličí,“ upozorňuje docent Heller.

Jsou reklamy jen prázdná slova?

Ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze se laboratoř před třemi lety pustila do projektu zkoumajícího účinnost rostlinných produktů na fyzickou výkonnost. V rámci dvojitě zaslepené studie účastníci testování užívali rostlinné produkty na bázi kotvičníku (tribulus), které by měly u sportujících stimulovat tvorbu testosteronu. Dobrovolníci z řad posluchačů a pracovníků FTVS a Fakulty chemické technologie VŠCHT ho dostávali po dobu dvou měsíců v dávce čtyř gramů bez ohledu na hmotnost. Podle hypotézy by měl přípravek u lidí sportujících rekreačně zlepšit jejich rychlostně-silovou výkonnost a ovlivnit tělesné složení.

Na VŠCHT si vzali na starost testování tabletek – zkoumali, jestli obsahují skutečně to, co mají obsahovat – a na FTVS odebírali účastníkům studie krev a sledovali, kolik preparátu tělo vstřebá a zda to má efekt na výkonnost. „To je velmi zajímavá věc, protože na poli produktů bují ohromný byznys.

Spousta reklam říká, že když vám klesá kondice, stačí užívat jejich rostlinné přípravky.

Problém je, že potravinové doplňky nemusí nikdo ze zákona kontrolovat, a tak výrobci mohou naslibovat ledacos,“ podotýká docent Heller. Na výsledky si musíme ještě chvíli počkat, studie je nyní ve fázi zpracovávání.

Doc. MUDr. Jan Heller, CSc., se zabývá fyziologií tělesné zátěže, metodami funkční zátěžové diagnostiky a využi­ tím aerobních a anaerobních zátěžových testů pro hodnocení zdatnosti a výkonnosti různých skupin populace včetně jedinců se speciálními potřebami. Zkou­ má biologické faktory ovlivňující fyzickou výkonnost.

Mgr. Ivana Kinkorová, Ph.D., se v pedagogické činnosti věnuje výuce předmětů výživa a klinic­ ká výživa a podílí se na výuce kurzů celoživotního vzdělávání.

V rámci poradenství a výzkumu se zabývá oblastí sportovní a klinické výživy a zaměřuje se na analýzu tělesného složení u jednotlivých skupin populace.

19 téma Forum 41

Člověka do škatulky nenacpete

foto Mark Ruddick

Pacient po úrazu rehabilituje a po několika měsících je u něho možné sledovat jisté zlepšení hybnosti. Jak velké ale toto zlepšení je a nakolik se změnilo oproti poslední kontrole?

20 téma Forum 41

Doc. Ing. František Zahálka, Ph.D., je vedoucí Laboratoře sportovní motoriky, na FTVS vede kurzy zaměřené zejména na kinetiku a kinematiku lidského pohybu a diagnostiku ve sportu. V červnu mu bude udělen titul profesora.

Laboratoř sportovní motoriky na FTVS se zabývá objektivizací a determinací lidského pohybu i motoriky a diagnostikou sportovního výkonu. Pod objektivizací si lze představit třeba výše zmíněného pacienta, který užívá medikaci nebo je fyzioterapeuticky rehabilitován a předpokládá se u něho zlepšení v pohybovém projevu. „Lékař se na pacienta podívá a expertně zhodnotí, že už trochu lépe vstává nebo chodí, a na škále jedna až pět mu tedy přiřadí dvojku či trojku. My dokážeme tyto změny přesně změřit. Využijeme k tomu 3D analýzu pohybu, při níž pacienta ověsíme markery, zaměříme je a posoudíme změny nebo stabilitu provedení,“ uvádí příklad vedoucí laboratoře František Zahálka. Laboratoř ovšem není zdravotnickým zařízením a většinu činností provádí ve spolupráci s lékařskými fakultami jako výzkumné projekty. Účastníky měření bývají neurologičtí pacienti, lidé po amputaci nebo mozkové příhodě. „Testovali jsme například ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou reakci pacientů po mozkové mrtvici na aplikaci látky botulinum A toxin, po níž se spastické svaly uvolní a člověku se výrazně zlepší pohybový projev. Během několikaleté studie jsme ověřovali, jak dlouho tento pozitivní účinek vydrží a jak se tělo dostává zpátky do původního stereotypu, při němž se sval začne stahovat zpátky. V rámci studie jsme ukázali, že tělo si vytvoří rezistenci a po druhé třetí aplikaci už není efekt takový jako po první,“ tvrdí docent Zahálka.

Samo měření analýzy pohybu je poměrně krátký proces, někdy na něj stačí pět nebo deset minut. Mnohem větší penzum práce však představuje nastavit celý design projektu a připravit účastníka na měření. Během jednoho dne je tedy možné vyšetřit jen několik pacientů.

Dnes není problém sportovce zatížit tréninkem na maximum, ale je obtížné ho zregenerovat tak rychle, aby byl zatížitelný znovu a hlavně aby námahu přežil ve zdraví.

Hlavně námahu přežít ve zdraví Také do Laboratoře sportovní motoriky přicházejí stále častěji vrcholoví sportovci. „Snažíme se u sportovních svazů i u ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy trpělivě objasňovat, že sport je věda a věda musí být nedílnou součástí sportu, jsou to spojené nádoby,“ vysvětluje docent Zahálka. Podle něho dnes není problém sportovce zatížit tréninkem na maximum, ale je obtížné ho zregenerovat tak rychle, aby byl zatížitelný znovu a hlavně aby námahu přežil ve zdraví. K tomu je potřeba se podívat na problematiku ze všech úhlů – od základní morfologie těla přes funkční, motorické a neuromuskulární až po psychologické projevy. „Nikoho dnes nepřekvapí, že když si klub kupuje hráče za mnoho milionů, pošle ho na zdravotní prohlídku. Ovšem na funkční prohlídku už často nedojde. Tento pohled se postupně snažíme změnit a klubům takové testování nabízíme. Zároveň je upozorňujeme, že každé lidské tělo je specifické a velmi individuální, je potřeba ho respektovat, a ne ho nacpat do jedné škatulky,“ dodává vedoucí laboratoře.

Nedávno se například na laboratoř obrátil velký sportovní klub, který chtěl znát tělesné složení hráčů a vznesl požadavek nastavit pro ně individuální hmotnosti s tolerancí na kilogram. To však docent Zahálka odmítl: „Není možné chtít po vrcholových sportovcích, aby se dostali do úzce nastavených kategorií hmotnosti. Co potom začnou dělat? Budou taktizovat a před vážením se odvodní, takže si nabourají metabolismus, což může negativně ovlivnit jejich specifický výkon. Na lidské tělo je potřeba nahlížet jako na celek.“ Některé instituce už dokonce přišly s myšlenkou, že si moderní přístroje také zakoupí a testování budou provádět samy, protože je to přece tak jednoduché. „Mají pocit, že si pořídí laktátoměr na vyhodnocení laktátu v krvi, odběr otisknou na laktátový papírek a mají přesnou hodnotu. Určitou použitelnou hodnotu získají.

Pokud ale nevědí, co za ní stojí a jak ji využít, je jim úplně k ničemu,“ upozorňuje docent Zahálka, který razí teorii, že laboratoře s přístroji jsou jen prázdné místnosti. Když nedisponují patřičnými odborníky, jsou jim stroje k ničemu.

foto Library of Congress

21 téma Forum 41

Anglický fotograf Eadweard Muybridge (1830– 1904) se proslavil studiemi pohybu, při kterých fotogra­ foval objekt z několika fotoaparátů současně. Podařilo se mu vytvořit pohybový diagram a ve studiích Animal Locomotion a The Human Figure in Motion zdokumentoval pohyb ve zlomcích sekundy. V roce 1882 předpověděl užití cílové fotografie při rozhodování výsledků závodů.

22 téma Forum 41

Virtuální realita ve službách vědy Malý hokejista stojí s holí v ruce a vyčkává, jakou situaci bude na ledě řešit. Pak musí co nejrychleji správně zareagovat. Jeho spoluhráči jsou ovšem jen virtuální – stejně jako kluziště a puk.

Virtuální realita je technologií poměrně rozšířenou, zato její aplikace při sportu ještě tolik běžná není, a využití pro rozvoj kognitivních předpokladů je ve světě zatím dokonce zcela ojedinělé. Pražská Laboratoř virtuální reality je tak pravděpodobně jediná, která se do spojení této moderní technologie s výsledky vědeckého bádání v oblasti sportu pustila. Během výzkumu se laboratoř stala partnerem ve start-upu Sense Arena, který zprostředkoval spolupráci trenérů, neurologů, programátorů a dalších

odborníků k vytvoření nového tréninkového programu pro sportovce. „Naším úkolem v laboratoři je vyvíjet virtuální prostředí, v němž se sportovec pohybuje, a sestavit metodiku rozvoje sportovce. Jako první jsme se zaměřili na hokej, neboť s hokejkou se ve virtuální realitě velmi dobře pracuje,“ říká vedoucí laboratoře Tomáš Perič.

Výzkum sleduje tři velké oblasti. První představuje výzkum kognitivních předpokladů, kam spadá rychlost reakce, antici-

23 téma Forum 41

pace či percepce. „Při něm se sportovci pohybují ve virtuální laboratoři, v níž řeší úkoly typu složitá reakce,“ popisuje docent Perič. Druhá oblast se zaměřuje na řešení jednoduchých soutěžních situací, při nichž sportovec musí ve virtuálním stadionu optimálně zpracovat třeba přihrávku. „V ruce má hokejku převedenou na avataru na led a vidí své ruce, puk i spoluhráče,“ upřesňuje Perič. Třetí oblast se nazývá virtuální hokej a je podobná stolnímu hokeji. Hráč se na plochu dívá z nadhledu, svého hráče ovládá pohybem vlastního těla a jde s ním do útoku, brání atd. Ostatní hráče ovládá umělá inteligence.

Prvotní testování potvrdilo, že děti se u kognitivních předpokladů během tříměsíčního programu zlepšily oproti kontrolní skupině nad očekávání dobře, řečí čísel o deset až patnáct procent. Pilotní měření probíhalo ve věkové skupině dětí mezi deseti a patnácti lety. Důležité je zmínit, že na projektu spolupracuje také neurolog profesor Jakub Hort z 2. lékařské fakulty, který zkoumá, jaké kognitivní předpoklady je u dětí v daném věku optimální rozvíjet, a také sleduje míru zátěže, aby nebyl přetěžován jejich nervový systém.

důležitý rozhodovací moment. Jak vedoucí laboratoře upozorňuje, že benefitem pro zapojení virtuální reality je existující interface v podobě rakety, pálky či již zmíněné hokejky, přes nějž lze mít dotykovou zpětnou vazbu. Gymnastika tedy takový potenciál nenabízí.

Je-li program v pilotní verzi tak úspěšný, asi čtenáře napadne, proč s něčím podobným nepřišli Japonci či Korejci, kteří vir­ tuální realitu využívají mnohem více. „Technologie jsou jen východisko. Je potřeba mít dobré znalosti vývojových zákonitostí, metodiky sportu i sportu samého a také zvládnout propojení s technologiemi. To se nám povedlo a také získat skupinu nadšenců, které tento výzkum zaujal. Zatím je to pro nás obrovské dobrodružství,“ uzavírá Tomáš Perič.

Na řadě jsou další sporty „Hokejem to nekončí. Předpokládáme, že vstoupíme do dalších sportů, jako jsou basketbal či lakros. Lakros je v současné době jeden z nejdynamičtěji rozvíjejících se sportů ve Spojených státech a z pohledu virtuální reality je velmi podobný hokeji, takže bude možné využít už námi vyvinutou technologii,“ vysvětluje docent Perič. V úvahu připadají i jiné sportovní hry, pro něž je

Pražská Laboratoř virtuální reality je tak pravděpodobně jediná, která se do spojení této moderní technologie s výsledky vědeckého bádání v oblasti sportu pustila.

Doc. PaedDr. Tomáš Perič, Ph.D., je vedoucím katedry pedagogiky, psycho­ logie a didaktiky tělesné výchovy a sportu FTVS a také vedoucím Laboratoře virtuál­ ní reality. Zaměřuje se na problematiku sportovní přípravy dětí a mládeže, výběr sportovně talentované mládeže a fyziologie tělesných cvičení dětí a mládeže.

24 téma Forum 41

Laboratoř biomechaniky extrémních zátěží Na katedře anatomie a biomechaniky FTVS funguje Laboratoř biomechaniky extrémních zátěží od roku 2000. Jejím primárním úkolem je poskytovat podporu pro experimenty zejména v doktorském studiu akreditovaném přímo pro obor biomechaniky pro celou univerzitu. Díky grantové podpoře je pracoviště vybaveno špičkovými přístroji pro analýzy pohybu, vlastností tkání a činností člověka.

Katedra je znaleckým ústavem Univerzity Karlovy v oboru forenzní biomechaniky, jenž odborné posudky zpracovává jak pro orgány činné v trestním řízení.

Aktuálně probíhají jednání s klinikou v Bernu, kde by se laboratoř mohla zúčastnit řešení výzkumného úkolu v oblasti vad kyčelních kloubů u dětí. Intenzivní a úspěš­ ná je také spolupráce katedry s pracovišti Akademie věd ČR v otázkách reologických vlastností tkání a vývoje tkáňových náhrad.

Co laboratoř nabízí:

» konzultace problémů interakce člověka s okolím » dynamický automobilový trenažér » tréninkovou figurínu DUMMY » záznam a analýzu pohybu » termokameru » rychlokamery pro analýzu extrémně rychlých dějů » mikroskopii » dynamometrická a akcelerometrická měření » zpracování obrazových dat

Biomedicínská laboratoř Biomedicínská laboratoř FTVS se dlouhodobě zabývá výzkumem vztahů mezi zdravím a pohybovou aktivitou či sportem. Soustředí se zejména na rozvoj a ověřování biomedicínských technologií a metodik, které poskytují informace o reakcích a projevech adaptací na tělesné zatížení.

Výzkumné výsledky aplikuje v teoretické i praktické laboratorní výuce posluchačů, při doškolování trenérů a tělovýchovných pracovníků i v odborném servisu a poradenství pro sportovní veřejnost.

Co laboratoř nabízí:

» laboratorní a terénní funkční zátěžovou diagnostiku » vyšetření reaktivity, svalové síly a plicních funkcí » biochemickou analýzu » analýzu tělesného složení » výživové poradenství

25 téma Forum 41

Laboratoř sportovní motoriky Laboratoř řeší úkoly spojené s hodnocením stavu tréno­ vanosti jako důsledku aplikovaných pohybových aktivit, posuzuje tělesné složení, hodnotí aerobní i anaerobní předpoklady, pohybový režim a zpracovává intervenční pohybové programy. Zabývá se také problematikou říze­ ní sportovního tréninku, výběrovými kritérii sportovních talentů a hodnocením stavu svalového aparátu.

Co laboratoř nabízí:

» analýzu tělesného složení » kineziologické rozbory » hodnocení posturální stability » hodnocení explozivní a izokinetické síly » hodnocení tělesné zátěže – spiroergometrii » analýzu chůze 3D » analýzu pohybových činností 2D a 3D » návrhy pohybových programů

Laboratoř virtuální reality

Testování dětí zatím probíhá v pražské laboratoři na FTVS a v laboratoři hokejového klubu Bílých Tygrů v Liberci. Třetí laboratoř by měla vzniknout na Fakultě sportu Prešovské univerzity.

Sense Arena otevřela dvě kanceláře i ve Spojených státech. V Colorado Springs Tigers se do programu zapojila experimentální skupina, která bude trénovat ve virtuální realitě, a pro srovnání i kontrolní skupina bez tohoto tréninku. Další spolupráce jsou již nyní v jednání.

Co laboratoř nabízí:

» výzkum kognitivních předpokladů » řešení soutěžních situací » virtuální hokej

26 PANORAMA Forum 41

Projekt Doping českých adolescentů: Prevalence, související faktory a zkušenosti finančně podpořila Světová antido­ pingová agentura (World Anti-Doping Agency). Monogra­ fie zpracovávající výstupy výzkumu vyjde v Naklada­ telství Karolinum v horizontu několika měsíců.

Teenageři a doping?

První zkušenosti už mají Doping proniká do rekreačního sportu, zkušenosti s ním mají stále mladší děti a za jeho podáním mohou stát i trenéři. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, René Volfík

27 PANORAMA Forum 41

„Nejčastějším prostředkem, jak se dostat k výkonu za mezí vlastních schopností, je dopování. Ve vrcholovém sportu se dopuje poměrně často. Jaká je asi situace ve sportu dětí a mládeže? Protože jde o závažný problém, který přesahuje hranice našeho státu, chtěli jsme ho sledovat v mezinárodním kontextu. Přihlásili jsme se tedy do mezinárodního grantu a tři roky jsme se tématu intenzivně věnovali,“ popisuje vedoucí projektu profesor Pavel Slepička.

Projekt nazvaný Doping českých adolescentů: Prevalence, související faktory a zkušenosti měl jak část kvantitativní, tak kvalitativní, aby byly podchyceny všechny aspekty sledovaného problému. Do kvantitativního výzkumu byly zařazeny téměř tři tisícovky adolescentních jedinců z celé republiky, kteří sportovali jak v rámci školní tělesné výchovy, tak při rekreačním, výkonnostním či vrcholovém sportu. Profesor Slepička rovněž vysvětluje, že tvůrci projektu zároveň vytipovali určité druhy sportů, kde je šance dostat se k podpůrným prostředkům větší, tedy sporty silové nebo rychlostně-silové, a zde vedli řadu rozhovorů: „Sportovců jsme se například ptali, kdo jim doping zprostředkovává, jakým způsobem ho realizují, k čemu jim pomohl a o co je ochudil. Učinili jsme tedy hlubší sondu do specifického případu každého člověka.“ Touha po úspěchu a krásném těle Výsledky prokázaly, že doping je ve sportu adolescentů již přítomen, a to nejenom v aktivitách zaměřených na vrcholný výkon, ale s rozšiřující se módou bodybuildingu pronikl i do rekreačního sportování. V této oblasti jde, zejména u chlapecké populace, o snahu vylepšit si postavu a tím získat větší respekt okolí a sebedůvěru.

Situace je o to horší, že v rekreačním sportu neexistují žádná pravidla ani kontroly, jež by tuto tendenci regulovaly. Z rozhovorů vyplynulo, že sportovci, kteří byli z dopingu usvědčeni, o něm – podle vlastního vyjádření – neměli ani tušení. Trenér jim říkal, aby si před tréninkem přišli pro energetický nápoj, dostali kalíšek, jehož obsah vypili, trénovali a na nic se neptali. Pak je na závodech odchytila dopingová kontrola a nastal průšvih, neboť již v adolescentním věku se jim nejen zhroutila sportovní kariéra, ale byli vystaveni odsuzujícím reakcím svého okolí, což je psychicky obtížně zvladatelná situace.

Výzkumný kolektiv však chtěl do společného projektu přinést i nový pohled, a tak se zaměřil na hledání možných příčin, proč lidé různé podpůrné látky užívali a užívají, i když se společenské podmínky mění a s nimi i pohled na tyto látky. Souvislosti hledali v lidské psychice. „Říkali jsme si, že třeba existuje něco, co vytváří úrodnou půdu pro to, že se člověk pod vlivem tlaku na úspěch, pod hrozbou neúspěchu a následné negativní odezvy v sociálním okolí uchýlí k řešením vedoucím k dosažení vrcholného výkonu a úspěchu. Náš předpoklad se potvrdil. Nalezli jsme například vazby mezi tendencí dopovat a některými aspekty psychiky v oblasti motivačních orientací,“ uvádí profesor Slepička.

K cíli vedou různé cesty Každá naše činnost je ovlivněna motivační orientací.

Může dominovat orientace na úkol nebo na ego. Pokud převažuje ta na úkol, plníme zadávané cíle (ve sportu

trénujeme) a předpokládáme, že díky tomu uspějeme.

Takto orientovaní sportovci očekávají, že jejich vynaložené úsilí při zvládání úkolu bude odměněno úspěchem. U jedinců s orientací na ego se úspěch spojuje spíše s vrozenými schopnostmi než s vynaloženým úsilím. „V našem výzkumu se ukázalo, že sportovci motivačně orientovaní na úkol projevují výrazně negativní postoje k dopingu a nemají tendenci použít něco, co jde za hranice fair play. Oproti tomu jedinci orientovaní na ego mají pozitivnější postoje k dopingu a podpůrné látky považují za efektivní způsob vyrovnání se situací, kdy jsou na ně kladeny nepřiměřené nároky,“ konstatuje profesor Slepička.

Výzkum také zjišťoval, nakolik se s přibývajícím věkem mění postoje k dopování jako prostředku dosažení úspěchu. Respondenti odpovídali na otázku, zda by užili doping v případě, že by jim to pomohlo vyhrát olympiádu a nikdo na to nepřišel. Výsledky ukázaly, že mladší respondenti (13–15 let) tuto možnost převážně odmítli, starší (16–20 let) téměř v polovině případů uvedli, že v této modelové situaci by doping akceptovali, protože by dosáhli životního úspěchu. Jak tvrdí šéf výzkumného týmu, „motivační význam situace a atmosféra tlaku na úspěch ve sportu, často za každou cenu, se tak podepíšou na tom, jakým způsobem se postoje jedince k principům fair play vyvíjí“.

Respondenti měli také zareagovat na modelovou situaci, zda by užili doping v případě, že by uspěli ve významné mezinárodní soutěži, byť by současně existovalo velké riziko, že se na podvod přijde. Hrozba odhalení snížila pravděpodobnost užití o více než polovinu (ze čtyřiceti na patnáct procent u starších adolescentů, u mladších se situace příliš nezměnila). Ošidnost dopingu si tedy mladí lidé uvědomují, neboť obdobně reagovali i v situaci, kdy byla zdůrazněna hrozba negativních zdravotních důsledků. „Vnější tlak na sportovce může být velice silný faktor ovlivňující dopování. Sportovní výkon na olympiádě například trvá deset dvacet vteřin a v případě vítězství může výrazně pozitivně ovlivnit celý další život sportovce nebo naopak v několika vteřinách přijdou roky předchozí těžké tréninkové dřiny vniveč,“ dodávává profesor Slepička.

Prof. PhDr. Pavel Slepička, DrSc., působí na katedře pedagogiky, psychologie a di­ daktiky tělesné výchovy a sportu FTVS. Své vědecko-pedagogické aktivity realizuje v oblasti psychologie sportu se zaměřením na mikrosociální jevy.

28 panorama Forum 41

Zuzana Moťovská: Akutní kardiologie je atraktivní, ale náročná

Říká se, že co je české, to je hezké – a z hlediska lékařského entuziasmu může být až neuvěřitelné.

Své o tom ví profesorka Zuzana Moťovská. Před několika měsíci završila úspěšnou multicentrickou randomizovanou studii PRAGUE -18. text Marcela Uhlíková FOTO Vladimír Šigut

Výsledky vašeho výzkumu se dostaly do nejprestižnějších světových kardiologic­ kých časopisů. V čem projekt spočívá?

Jako první na světě jsme v rámci akademického výzkumu porovnávali účinky dvou nejefektivnějších protidestičkových léků, jež jsou v současnosti dostupné pro léčbu akutního infarktu myokardu. V rámci akutní kardiologie je právě ten nejčastější diagnózou. Onemocnění způsobuje krevní sraženina, trombus, který se vytvoří na porušeném povrchu aterosklerotického plátu ve věnčité

tepně, což je céva zásobující srdeční sval krví. Trombus je tvořen krevními destičkami, trombocyty, a významně omezuje nebo zcela uzavře průtok krve ve věnčité tepně.

Srdeční sval bez dodávky kyslíku a živin odumírá. Čím větší je poškození srdečního svalu, tím horší je prognóza pacienta. Proto je základem medikamentózní léčby infarktu takzvaná protidestičková léčba. Logické je sáhnout u této život ohrožující situace po co nejintenzivnější léčbě, ovšem ta s sebou přináší zvýšené riziko krvácení. Srovnání

účinnosti a bezpečnosti léků je součástí našeho dlouhodobého vědeckého úsilí přispět k optimalizaci antitrombotické léčby akutního infarktu myokardu.

Předpokládám, že to bylo i s ohledem na zájmy farmaceutických společností složité.

Takto bych to neformulovala. Akademický výzkum jde i do oblastí, o které farmaceutický výzkum logicky zájem nemá ani mít nemůže. Vývoj nové efektivní molekuly je

29 panorama Forum 41

Prof. MUDr. Zuzana Moťovská, PhD., FESC., je vedoucí lékařka divize akutní kardiologie III. interní kardiologické kliniky FN Královské Vinohrady a 3. lékař­ ské fakulty. V roce 2015 získala Cenu ministryně školství za mimořádné výsledky výzkumu i klinické praxe v oblasti akut­ ních koronárních syndromů, trombózy a antitrombotické léč­ by. Se svým vědeckým týmem vydala knihu Novinky v akutní kardiologii (2017).

velice obtížný včetně obrovské finanční náročnosti a jenom naprostá minorita se po mnohostupňovém testování dostane do běžné praxe, tedy do léčby pacienta.

Efektivita a bezpečnost nového léku je vždy srovnávána s efektivitou a bezpečností toho zavedeného. Pokud se do praxe dostanou dva účinnější nové léky, dvou různých výrobců, je pochopitelné, že farmaceutické společnosti nemají důvod ty léky porovnat.

Každého zajímalo, jak by ve vzájemném srovnání léky dopadly, ale zorganizovat takový projekt při respektování všeho, co kvalitní klinický výzkum vyžaduje, opravdu není snadné. Farmaceutické společnosti platí za klinické studie miliony, a to v jakékoli měně. Studie PRAGUE-18 jako první a doposud jediná randomizovaná studie na světě srovnala u pacientů s akutním infarktem myokardu dva vysoce účinné protidestičkové léky: prasugrel a ticagrelor.

Studie navíc umožnila pacientům, kteří nebyli ochotni hradit doplatek za tyto léky, po propuštění z nemocnice přechod na méně intenzivní protidestičkový lék clopidogrel, který má plnou úhradu a nevyžaduje pacientovu finanční spoluúčast.

K této změně léčby v důsledku finanční zaangažovanosti pacientů dochází ve všech zemích – i v těch s vyspělou ekonomikou.

Studie proto zcela odrážela reálnou klinickou praxi. V rámci studie byla ale změna možná pouze se souhlasem studijního lékaře, který zhodnotil stav pacienta. Po roce sledování jsme zjistili, že pacienti, u nichž lékař změnu schválil, nebyli více ohroženi novým infarktem či na životě. Co víc, měli mnohem méně krvácivých komplikací.

Kolik subjektů je vlastně pod výzkumem podepsáno?

Zapojilo se celkem čtrnáct kardiologických center a v nich asi stovka řešitelů. Ochota kolegů spolupracovat na akademickém projektu vyžadujícím spousty hodin práce, za kterou není naprosto žádné materiální ohodnocení, ale přinese nové poznání, jehož cílem je zlepšit péči o naše nemocné, odráží z mého pohledu vysokou morální úroveň společnosti. Bohužel v médiích se mnohem častěji než o těchto počinech referuje o „kauzách“.

Určité nepodkročitelné náklady realizace studie samozřejmě vyžadovala. A to ty spojené s administrací projektu, myslím tím především vytvoření a správu elektronické databáze. Hradili jsme je z kardiovaskulárního výzkumného programu PRVOUK P35 a PROGRES Q38.

Do výzkumu se zapojila spousta mladých kardiologů. I u vás na oddělení je patrné, že je o akutní kardiologii mezi doktoran­ dy zájem.

Výzkum tohoto rozsahu a úrovně je pro mladé kolegy, doufám, cennou zkušeností.

Akutní kardiologie je atraktivní, ale náročná. Píší mi studenti, radí se se mnou mladí kolegové, kteří nad akutní kardiologií přemýšlejí. U nás mladí lékaři pracují vždy pod vedením a samozřejmě kontrolou kvalifikovaného kardiologa. Jejich představa o náročnosti této práce je proto neúplná. Zájem někdy klesá po dosažení kvalifikace a s převzetím zodpovědnosti při náročných službách.

V akutní kardiologii vidíte často pozitivní efekt svého rozhodnutí a následné léčby. To jsou pak endorfiny a závislost – což myslím samozřejmě s úsměvem. O budoucnost a zájem o obor se nikterak neobávám.

„Akademický výzkum jde i do oblastí, o které farmaceutický výzkum logicky zájem nemá ani mít nemůže.“ Vaším velkým vzorem a později i kolegou ve výzkumu byl profesor Petr Widimský, kterého jste označila za „vizionáře“. Proč?

Začínala jsem na jednotce intenzivní péče v bratislavské Nemocnici Kramáre,

kde jsem byla později vedoucí lékařkou.

Pacienty s infarktem jsme léčili rozpouštěním trombu medikamenty, takzvanou trombolýzou. U řady z nich byla tato léčba neefektivní a mechanická léčba, spočívající v obnovení průtoku ve věnčité tepně tím, že se roztáhla balonkem či zavedením stentu, byla dostupná jenom v pracovní době v nedalekém kardiocentru. Takže pokud pacient přišel na pohotovost a léky nefungovaly, nedokázali jsme mu pomoci… V té době publikoval profesor Widimský výsledky studií PRAGUE-1 a PRAGUE-2 a zasloužil se o dostupnost efektivnější mechanické reperfuzní léčby pro pacienty s infarktem myokardu na celém světě. V mých očích šlo o počin hodný Nobelovy ceny. Mimochodem, hodnotím ho takto i nadále.

Jste pedagožka, lékařka i uznávaná vědky­ ně. Která oblast je vám bližší?

Jsem především lékařka. Můj zájem o výzkum pramení ze snahy zkvalitňovat péči, zvyšovat úroveň poznání pro lepší diagnózu a léčbu pacientů. Vedu velkou divizi akutní kardiologie, kterou tvoří tři koronární jednotky, každoročně na nich ošetříme kolem tří tisíc pacientů. Ta práce mě velmi inspiruje. Mám kolem sebe lidsky i odborně skvělé spolupracovníky, s nimiž je mi potěšením pracovat. Jsme zkrátka tým, ve kterém mám oporu. A úspěch každého z mých mladých kolegů, u jejichž profesních či výzkumných začátků jsem stála, mě velice těší. Čím hýčká své srdce kardioložka?

Rodinnou pohodou se všemi a vším, co to zahrnuje. Třeba když se sobotní povídání u ranní kávy protáhne do povídání poledního…

30 panorama Forum 41

Ochránci versus rybáři Vydry a kormoráni jako škodné, nebo predátoři, kteří zachovávají rovnováhu? Argumenty ke sporu mezi sportovními či produkčními rybáři a ochránci přírody hledá doktorand Roman Lyach. text Helena Zdráhalová FOTO Thinkstock

Jak často člověk potká v české přírodě vydru? Tento velmi inteligentní ohrožený predátor dobře ví, proč se raději moc neukazovat. A zvlášť rybářům, do jejichž rajonu rád chodí na lov. Možná tuší, že by ho mohl stihnout stejný osud jako jeho rybožravé ptačí kolegy kormorány, které jako škodné člověk ve dvacátém století málem vyhubil.

Pro nepoučeného čtenáře to bude možná překvapivá informace. Dnes stačí, když se během zimních měsíců vypraví k některé z řek nebo vodních nádrží – dřív nebo později narazí na charakteristické siluety velkých černých ptáků se zahnutými zobáky, jak krouží nad vodou a číhají na svou rybí kořist. Ještě před několika lety vzácný obrázek. Rybáři na ně totiž měli spadeno,

a protože se ve dvacátém století tito ptáci mohli střílet, přesně mířené rány spolu s velkým znečištěním vod se postaraly o to, že stav evropské populace kormorána velkého klesl pod kritickou hranici. To se v posledních letech podařilo zvrátit, avšak kombinace zlepšení životního prostředí, ochrany ptáků a intenzivního chovu ryb v rybnících – tedy snadné kořisti – vedly k druhému extrému, přemnožení kormoránů. To s nelibostí sledují rybáři, kteří poukazují na to, jak jim ptáci likvidují rybí osádky a způsobují velké finanční ztráty.

Právě konflikt mezi sportovními a produkčními rybáři na jedné straně a ochranou přírody na straně druhé zaujal doktoranda Romana Lyacha z Ústavu pro životní prostředí natolik, že ho inspiroval k výzkumu

31 panorama Forum 41

Devětadvacetiletý doktorand Mgr. Roman Lyach působí v Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty. Ve svém výzkumu se zabývá potravní ekologií rybožravých ptáků a savců a jejich vlivem na vysazované, invazní a ohrožené druhy ryb. V poslední době se věnuje také studiu socioekonomických trendů ve sportovním rybaření.

během magisterského a následně i doktorského studia.

Zaměřil se na rybožravé predátory, především na vydru říční (Lutra lutra) a kormorána velkého (Phalacrocorax carbo). Zajímalo ho, čím konkrétně se tito živočichové na našem území živí a zda, především kormoráni, skutečně způsobují tak velké škody, jak rybáři tvrdí. Jinými slovy, jestli jsou oba druhy schopny při narůstajících počtech ohrozit rybí osádku.

Vydra je v tom nevinně Do hledáčku jeho zájmu se nejprve dostaly vydry, jejichž výzkumu se začal věnovat už jako magisterský student. „Ochrana přírody si těchto vrcholových predátorů nesmírně váží, říká, že to jsou klíčové prvky ekosystému a nesmí se na ně sahat. Rybáři na ně pohlížejí jenom jako na živočichy, kteří vytvářejí škody na komerčně významných druzích ryb,“ podotkl Roman Lyach.

Studii založil na analýze vzorků vydřího trusu, jejž nasbíral jeho školitel docent Martin Čech už v zimě 2005/2006 ve středních Čechách v okolí potoka Chotýšanka. Zvolená doba sběru nebyla náhodná. Tehdy se Česká republika potýkala s velmi chladnou zimou a stojaté vody pokrývala tlustá vrstva ledu. Tři vydry, které v té době žily poblíž sledovaného úseku Chotýšanky, mohly proto lovit pouze v částečně nezamrzlém potoce a jídelníček si nemohly zpestřovat v některém z okolních rybníků. Martin Čech si uvědomoval vědecký potenciál této mimořádné situace a vzorky sbíral prostě jen tak do zásoby do budoucna.

Využil je až o pět let později jeho student Roman Lyach. Ten na základě analýzy vzorků zjistil, že vydřímu jídelníčku dominovaly ryby, největší podíl potravy však tvořily rybářsky nevýznamné druhy. Na pstruzích obecných a duhových, jež rybáři vysazovali do potoka, si vydry pochutnávaly minimálně.

Vydra říční je státem chráněna jako silně ohrožený druh. Odhaduje se, že na území České republiky žije okolo dvou tisíc jedinců, nejhustší populace je na Třeboňsku, kde to se sháněním potravy nemají tak složité.

Rybáři, kteří prokážou, že jim jejich nádrže „vyčistila“ chráněná vydra, mají ze zákona nárok na finanční kompenzaci. Netýká se to však škod způsobených na rybách v tekoucích vodách. Možná i proto se na stále nízkých stavech vyder podepisují nejen kola aut, pod nimiž tito predátoři často končí, ale také pytláctví.

Sledovat kormorány je obtížné I vzhledem k možným peněžitým náhradám rybářům vydra v žaludku tolik neleží. Horší je to s kormorány, za jejichž hostiny rybářům stát v letech 2013 až 2017 nic neplatil (náhrady za škody prokazatelně způsobené kormorány mohou požadovat až od začátku letošního roku díky novele zákona o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy). „Střední

Evropa je jedním z hlavních migračních koridorů pro zimující kormorány. Ročně jich sem přiletí osm až patnáct tisíc. Nikdo se ale dosud nezabýval tím, čím se na našem území stravují. Můj výzkum může ukázat, které druhy a jaké velikosti ryb kormoráni žerou a zda je pravda to, co tvrdí rybáři, tedy že tito ptáci loví rybářsky podstatné druhy ryb,“ podotkl Roman Lyach.

Střední Evropa je jedním z hlavních migračních koridorů pro zimující kormorány. Ročně jich sem přiletí osm až patnáct tisíc. Nikdo se ale dosud nezabýval tím, čím se na našem území stravují.

U kormoránů se nezkoumá složení jejich trusu, ale takzvaných vývržků. Tento druh ptáků není schopen strávit rybí kosti, proto je vyvrhuje zobákem z těla ven.

Vědci potom stačí obejít stromy, na kterých ptáci hřadují, a sesbírat pod nimi potřebné množství vzorků.

V laboratoři pak podle kostí obsažených ve vývržcích určí, na čem si pták pochutnával. „Výsledky studie ukážou složení potravy kormoránů, velikost ryb a druhové zastoupení,“ vysvětlil doktorand.

Zádrhel je však v tom, že kormoráni jsou schopni za den uletět desítky kilometrů. Stanovit tedy přesnou lokalitu, kde předchozí den lovili, je téměř nemožné. „Vysazování ryb vyjde Český rybářský svaz na dvě stě milionů korun ročně. Rybáři mají za to, že kormorán je ten, kdo jim bere nejvíce úlovků. Nějakou škodu ptáci jistě udělají, otázkou ale je, jestli to, co kormoráni sežerou, nejsou ryby, které by stejně uhynuly, nebo zda opravdu způsobují velké škody. Zjistit, jaký vliv mají kormoráni na konkrétní rybí populace, však téměř nelze. Vzhledem k jejich velkému rádiu působnosti se to v podstatě nedá vyhodnotit,“ podotkl Roman Lyach.

Kormorány je na rozdíl od vyder možné od roku 2013 střílet. Tehdy je ministerstvo životního prostředí vyjmulo ze seznamu nejvíce ohrožených druhů zvířat.

Rybáři ale i nadále reptají. Odstřel v současné době, kdy jsou tito ptáci v Evropě přemnoženi, příliš efektivní není, odstřelené kormorány rychle nahradí jiní.

Ochránci přírody říkají, že nejlepší obranou proti nim je zachovávat co nejpřirozenější podobu vodních toků, kde zůstává dostatek úkrytů, v nichž se ryby mohou před hladovými lovci snadno schovat. Příroda pak sama nastaví rovnováhu.

32 studenti Forum 41

33 studenti Forum 41

Taťka se diví, že můj blog vůbec někdo čte Víte, kdo je Asi.jatka? Narodila se ve Vietnamu, ale má ráda archaickou češtinu. I když miluje polévku Phở, k obědu si ráda dává segedínský guláš. Devátým rokem píše blog o životě mladých Vietnamců u nás a nyní Do Thru Trang chystá vlastní knihu. text Kamila Kohoutová FOTO René Volfík

Bývají Češi pořád ještě překvapeni, když Vietnamec umí dobře česky?

Ano, ale nejvíc mě to zaráží u mladých lidí.

Nedávno jsem byla v Hradci Králové a jedna slečna byla úplně paf z toho, že mluvím česky. Mne tato reakce také dost udivila.

Myslela jsem, že druhá generace Vietnamců už je dostatečně integrovaná, takže jsem překvapená, že Vietnamec, který umí česky, ještě někoho zarazí. To je ale asi moje bublina.

Velkou část rodiny máte ve Vietnamu, umíte si představit, že se někdy vrátíte?

Na kratší dobu, třeba pracovně, ano. Když má člověk prostředky, žije si ve Vietnamu opravdu skvěle. Dobré jídlo je doslova na každém rohu, vietnamská kultura je nesmírně bohatá, města jsou velká a moderní.

Komu vyhovuje kavárenský způsob života, má se kde vyžít.

Naposledy jsem ve Vietnamu byla před půl rokem. Velkou výhodu Vietnamu spatřuji v tom, že má moře. Přístup k němu byl ale v posledních letech zatarasen obrovskými hotelovými komplexy. Nůžky se ve Vietnamu rozevírají rychle a dramatickým způsobem.

Jak vás, českou část rodiny, vnímá ta viet­ namská?

Myslí si, že pobyt v Asii nezvládneme, že se nedomluvíme a že se necháme oškubat.

Z toho důvodu pro nás vždycky všechno dopředu zařídí a všude s námi chodí. Vietnamci poznají, když žijete v Evropě. My doprovod nepotřebujeme a kolikrát bychom si zemi chtěli projet i sami, chtěli bychom ji zažít přirozenou, a ne naaranžovanou. Rodina to samozřejmě vždycky myslí jen dobře, chtějí nám pobyt usnadnit, ale co by se mohlo stát? Maximálně nás někde opravdu oškubou, to je všechno.

Studium už máte za sebou. Co děláte nyní?

Nějakou dobu jsem pracovala ve velké mezinárodní firmě a teď jsem na volné noze a dělám marketing pro různé technologické start-upy. Ve volném čase pokračuji v psaní blogu. Poslední dobou dělám pro svůj blog rozhovory s mladými Vietnamci. Rozrůstá se nám tu totiž zajímavá generace mladých vietnamských umělců.

→

Poslední dobou dělám pro svůj blog rozhovory s mladými Vietnamci. Rozrůstá se nám tu totiž zajímavá generace mladých vietnamských umělců.

34 studenti Forum 41

Stojí si mladí Vietnamci za svými úspě­ chy?

Vietnamci se velmi stydí, a to i když dělají něco neuvěřitelně zajímavého. Je to přirozená vietnamská vlastnost. Nikdy se od nás neočekávalo, že budeme leadery nebo velkými inspirativními osobnostmi. Rodiče nás vychovávali k tomu nevyčuhovat, nepřitahovat pozornost. Často se bavím s velmi zajímavými lidmi, kteří jsou ale velice bázliví a bojí se o své práci promluvit. Nechtějí sami sebe povýšit do role někoho, kdo vystupuje sebevědomě a má vlastní názor.

Nevěří tomu, že jejich práce je výjimečná.

To, že s nimi udělám rozhovor, jim snad pomůže vnímat svou práci jinak.

Jste blogerkou v době, kdy jsou na vze­ stupu především vizuální mediální pro­ středky. Neuvažujete o vlastním YouTube kanálu?

Vždycky jsem říkala, že se cítím být jistější za klávesnicí. Jakmile se blog dostal do širšího povědomí, byla jsem donucena víc vystupovat v médiích. O YouTube jsem proto také chvíli uvažovala, ale naštěstí jsem to zase hned zavrhla. Jsou na to povolanější lidé, mně to jde za klávesnicí.

Co na blog Asi.jatka říká vaše rodina?

Taťka je typický bručoun. Diví se, že blog vůbec někdo čte. Mamka mě naopak velmi podporuje a má radost, často se chlubí.

Zároveň se ale bojí, abych neprozradila něco rodinného, co bych neměla. Mně tře-

Stereotypy se v čase mění. Dříve se říkalo, že všichni Vietnamci jsou večerkáři a stánkaři a že pěstují marihuanu a že všichni vietnamští studenti jsou šprti. ba připadají jejich domácí bonmoty vtipné a chtěla bych je zveřejnit, ale oni se bojí, že si pustím pusu na špacír. Je to klasický vietnamský přístup.

Co jsou to za tajemství? A co by na sebe Vietnamci nikdy neřekli?

Vietnamské rodiny nechtějí ztratit tvář a reputaci. Vždycky se budou navenek tvářit, že je u nich doma vše v pořádku, i když tomu tak často nemusí být. Vietnamská rodina řeší úplně stejné problémy jako každá jiná.

Existuje tedy něco, co Češi o Vietnamcích běžně nevědí?

Ano. Velmi citlivým a bolestným tématem je domácí násilí. To je před veřejností zcela uzavřené. Souvisí s tím také to, jak je vnímána tradiční vietnamská rodina. Vietnam-

Balíme kufry do Vietnamu V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.

Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet (vietnamský nový lu­ nární rok, pozn. red.) totiž vedle těchto drobných „cizokrajných dárků“ také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a sta­ rým lidem. A ona štědrost se také projeví po vašem příletu, kdy plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.

Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?

Ukázka z blogu asijatka.cz

35 studenti Forum 41

Do Thru Trang vystudovala Fakultu sociálních věd. V současnosti žije na volné noze. Svůj čas věnuje hlavně práci na blogu Asi.jatka, který letos slaví desáté výročí. Trang nyní chystá nejen tematickou česko-vietnamskou kolekci, ale hlav­ ně plánuje vydat svou první knihu.

ské ženy musí být jako bagr, musí všechno vydržet, musí udržet rodinu funkční za každou cenu, i když se samy v manželství necítí spokojeně. Ze společenského hlediska je na ženu vyvíjen mnohem větší tlak než na muže. Pokud je vietnamská žena rozvedená, nese až do konce života nálepku, že selhala a nedokázala udržet rodinu celou.

Musím ale podotknout, že manželství s vietnamskými ženami taky není vždycky jednoduché, Vietnamky jsou velmi náročné a umí se projevit. Štěstí jednotlivce v rodině ale není na prvním místě.

A co stereotypy Čechů vůči Vietnamcům.

Prošly nějakým vývojem?

Stereotypy se v čase mění. Dříve se říkalo, že všichni Vietnamci jsou večerkáři a stánkaři a že pěstují marihuanu a že všichni vietnamští studenti jsou šprti. Dnešní stereotypy se vztahují ke druhé generaci Vietnamců a k takzvané zlaté mládeži. Kategorie sama pro sebe jsou pak stereotypy, které mají Viet­namci o Vietnamcích.

Jaké třeba?

Jak jsme poevropštění a že se už tolik nestaráme o rodinu. Mamka se mi nedávno vysmála, že si nechávám přispívat na benzín, když se někam jede. To se mezi Vietnamci nedělá. Pokud někam jedete, tak máte cestu a člověka svezete, on vám to oplatí zase jindy a jinak. Podle starší generace nedodržujeme vietnamskou vzájemnost. Nechápou, že si necháváme za některé věci platit nebo že někomu za něco takového sami platíme.

36 studenti Forum 41

Studenti matfyzu u zrodu Kingdom Come: Deliverance Hra Kingdom Come: Deliverance z dílny Warhorse Studios slaví obrovský úspěch. Na její vývoj však studio nebylo samo – pomohl tým studentů MFF. Tomáš Plch a Martin Modrák na ní dokonce postavili své disertační práce. text Alena Sklenářová FOTO René Volfík, Kingdom Come

37 studenti Forum 41

Pokud hráč umělou inteligenci ve světě hry explicitně nevnímá, chová se umělá inteligence přirozeně a pro nás správně. Jakmile to tak není, hráč začne vnímat chyby.

Oba dva jste spolupracovali na vývoji hry Kingdom Come: Deliverance. Jak jste se k tomu jako studenti dostali?

Martin: Největší roli hrál můj školitel Cyril Brom, který byl v kontaktu s lidmi z Warhorse Studios a domluvil možnost spolupráce s matfyzem. Podařilo se mu je přesvědčit, že máme co nabídnout.

Tomáš: Martin Klíma, spoluzakladatel Warhorse Studios, se s Cyrilem Bromem bavil o tom, že by potřeboval oživit open world – otevřený svět –, který pro hru má. Domluvili se, že se na to spolu se studenty podívají, a vznikla opravdu unikátní spolupráce. Často jsme se potkávali s tím, že jsme byli vnímáni jako akademický pokus, ale už po půlroce se proměnil v něco, na čem hra stála a s čím i padala.

Co bylo úkolem vašeho týmu?

T: Původně jsme měli oživit otevřený svět, podívat se, jak ho mají zrealizovaný, a vyhodnotit ho. Po třech měsících jsme zjistili, že s technologií, kterou studio mělo, není možné naplnit očekávané cíle. Začali jsme s týmem pracovat na nové technologii, na novém „engine“ pro umělou inteligenci. Pro hru to byl obrovský přínos a mnoho lidí si ho pochvalovalo.

Čím konkrétně jste se zabývali?

M: Pracoval jsem na třech menších projektech a jen jeden z nich se ve výsledku ve hře použil. Zabýval jsem se takzvaným smart area a rozšířením na behavior objects a smart objects. Hry s otevřeným světem jsou žánrem, který hráčům nabízí vysokou míru volnosti pro ovlivňování herního světa. Tato volnost zároveň komplikuje tvorbu umělé inteligence. Jde o způsob, jak se umísťuje inteligence do prostředí. Místo aby postava v sobě měla kód, jak se chovat například v kavárně, má kavárna části kódu, které vydává na základě toho, jaká je zrovna úloha postavy v daném prostředí – číšník, host a podobně.

Díky tomu tyto kódy máme v jednom balíčku. Úkolem

bylo sjednotit tyto prvky do systému vhodného pro praktické využití. Lákalo mě převést hezkou myšlenku do něčeho, co se dá opravdu použít. A to se zároveň ukázalo i jako nejtěžší. Hezká myšlenka musí být realizovatelná, musíte mít dobré nástroje, vypracované detaily a vyřešené problémy každodenního používání.

Bylo zajímavé a příjemné testovat teoretickou myšlenku v praxi a implementovat ji do hry.

T: Mým úkolem bylo vedení týmu pro umělou inteligenci, přestože spolupráce s kolegy probíhala víceméně na plošné úrovni a všichni přispívali prací na vlastních úkolech, tedy včetně Martina. Naše mantra byla, že pokud hráč umělou inteligenci ve světě hry explicitně nevnímá, chová se umělá inteligence přirozeně a pro nás správně. Jakmile to tak není, hráč začne vnímat chyby. Zabývali jsme se experimentálním bojovým systémem, kde jsme vyzkoušeli, co vše je možné. Věnoval jsem spoustu času rozhodovacím mechanismům postav, jejich implementaci a pohybu postav a hráčů v boji.

Zkoušeli jsme informační propojení a vytvořili síť vztahů postav, abychom pro hru získali adaptivní svět. Podstatou mé práce bylo zajistit fungování celého systému umělé inteligence, jaká je myšlenka a její exekuce včetně programovacího jazyka.

Vysvětlete mi jako obyčejnému hráči, v čem spočívá práce na umělé inteligenci.

M: Naším úkolem bylo vytvořit nástroje, jimiž se dobře vyjadřuje chování – nástroje, které pak scriptéři a další kolegové mohou použít, aby chování postav snadno vytvořili. Ve hrách je až na velké výjimky většina rozhodování natvrdo zakódována do podoby pravidel. Těch ale může být hodně a zajímavé pak je, jak se v tom vyznat.

Když má postava umět hodně činností a pro každou je určeno pět snadno pochopitelných pravidel, výsledek může být velmi složitý. Hledali jsme tedy nástroje a způsob systematizace pravidel. Zjednodušeně – jak co nejsnáze přeložit pravidla tak, aby ve hře fungovala, a jak v tom udělat pořádek.

→

38 studenti Forum 41

39 studenti Forum 41

T: Pojem umělá inteligence je ve hrách velmi nadužívaný. Dnes je vše, co zavání počítačem, umělá inteligence.

Ve hře je to iluze a nedochází k žádnému hlubokému rozhodování, které by mělo velké důsledky. Čím více je umělá inteligence reaktivní, tím je lepší, protože iluze je hlavně o rychlosti rozhodnutí. Běžný hráč obvykle nevěnuje tolik času, aby to do detailu poznal. Samozřejmě jsou i tací, kteří ve světě hry stráví i šest set hodin tím, že zkoušejí různé kombinace. Při vývoji jsme chtěli docílit toho, aby činnosti postav byly logické, měly smysl – postava ráno vstane, sežene si jídlo, půjde pracovat…

Pochopitelná pravidla, na jejichž základě postavy fungují a které pak sledující hráč může využít. Takový svět s pravidly poskytuje hráči mnoho způsobů, jak splnit jeden úkol, a průběh hry pak vzniká na základě těchto pravidel. Ovšem testování všech kombinací je náročné a občas se najde něco, co člověk nedomyslel nebo co systém nepokryl – takzvané buggy. Velká část naší práce byla vymýšlet, kde se co může pokazit a kde to má systém podchytit.

Proč podle vás byla hra tak úspěšná?

T: Je to velmi realistická hra, kterých je málo. Má úplně jiný mindset ani nevypadá jako ostatní hry. Je v ní různorodý terén, ve kterém se stále dá pohybovat, propracované textury rostlin, historicky i přírodovědně korektní prvky. Postavy reagují uvěřitelně, přitom jinak – jsme přece ve středověku. Hráč je tu další postava, kterou sice člověk ovládá, ale ona dělá vše stejným způsobem jako ostatní „obyvatelé hry“. Je vnímán jako součást herního světa, postavy na něho reagují – na to, jak vypadá, jak se chová. To v hrách není běžné – většinou je hráč od světa postav oddělený.

M: Úspěch Kingdom Come má podle mě dvě výrazné složky: zaprvé dobrý nápad postavit hru na historii a odstranit magii – to hru odlišuje od zástupu jiných RPG v otevřeném světě –, zároveň schopnost tento nápad dotáhnout a kvalitně zrealizovat. A zadruhé štěstí, že se tento nápad trefil do aktuálního vkusu v okamžiku, kdy hra vyšla. Dobrý nápad a realizace jsou nutnou podmínkou k úspěchu, ale štěstí bych nepodceňoval – herní trh je divoký a mnoho skvělých projektů zapadne, protože prostě měly smůlu.

Jste hráči? Už jste si zahráli Kingdom Come: Delive­ rance?

M: Hraju hry, ale spíše příležitostně, se ženou si občas zahrajeme příběhovou hru. Kingdom Come jsem ještě nehrál, ale chystám se na to. Nejsem hard core hráč, dám si nízkou obtížnost, abych si hlavně mohl projít svět, poslechnout si dialogy a trochu si zabojovat.

T: Ve skutečnosti teď nejsem aktivní hráč, můj standardní pracovní den má dvanáct hodin a času na zábavu je málo. Hrát Kingdom Come se nechystám, pracoval jsem na hře pět let v kuse, vím, o čem příběh je, a to by mi kazilo radost ze hry.

RNDr. Tomáš Plch, Ph.D., vystudoval obor teoretická informatika na MFF. Na svých zkušenostech z vývoje hry King­ dom Come: Deliverance postavil svou disertační práci Uvěřitelné rozhodování virtuálních postav ve hrách s velkým otevřeným světem. V současnosti se nadá­ le věnuje vývoji her.

Mgr. Martin Modrák, Ph.D., vystudoval obor teoretická infor­ matika na MFF. Ve své diser­ tační práci s názvem Snižování komplexity umělé inteligence ve hrách s otevřeným světem pomocí kombinace reaktivních a prohledávacích technik apli­ koval výsledky své práce na hře Kingdom Come: Deliverance.

Momentálně pracuje v Mikro­ biologickém ústavu AV ČR.

40 studenti Forum 41

Houba je kámoš, ne žrádlo Slogan o houbách v titulu článku zná každý účastník tábora nebo biologického kroužku, jež organizuje Přírodovědecká fakulta. Razí ho Celie Korittová, která se specializuje na mykologii. Svou lásku nejen k houbám, ale k celé přírodě předává biologickému dorostu už řadu let. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Unsplash

Kdyby se kdysi mohla sama rozhodnout, na jakou střední školu nastoupí, vybrala by si zaměření na speciální chovy, aby mohla pracovat v zoo jako chovatelka a nosit krmení plameňákům nebo kvakošům. Ovšem v dětském věku nebyla dostatečně průbojná, aby si svůj sen obhájila, a tak ji rodiče přihlásili na gymnázium s tím, že až bude starší, může si nějakou specializaci vybrat. „Dnes jsem ráda, že to takto dopadlo, protože mezi maturitou a přijímačkami na vysokou školu jsem zjistila, že existuje mykorhiza a že houby jsou ještě zajímavější než zvířata,“ usmívá se Celie.

Mykorhiza je vztah mezi houbami a kořeny rostlin. Rostliny vyrábějí cukry, jež předávají houbám, a houby naopak tím, že mají jemná vlákna rozprostřená do půdy, posílají rostlinám minerální látky, zejména

dusík a fosfor. Jsou si tak navzájem prospěšné a právě tato spolupráce Celii uchvátila.

Během studia pak přišla na chuť i houbám parazitickým a dravým (i takové existují, podobně jako třeba masožravé rostliny).

Zavítá-li Celie do lesa, s tradičními houbaři si nekonkuruje. Zajímá ji totiž hlavně podhoubí a z plodnic různé tečky na dřevě a skvrny na listech, zatímco hříbky ji nechávají chladnou. Nevyhledává ani jídla s houbami, považuje to za jistý druh kanibalismu. „Moje heslo zní houba je kámoš, ne žrádlo.

Vychází z toho, že mi vadí, když ukazuji houby třeba na exkurzi a lidé se jako první zeptají, jestli jsou jedlé. Přitom když někdo ukazuje na louce orchideje, nebudou se lidé v první řadě ptát, jestli jsou vhodné na salát. Proto už na přírodovědných exkurzích odmítám tyto informace podávat. Chci, aby

41 studenti Forum 41

lidé brali houby jako zajímavé organismy, a ne jenom jako něco, co se dá nebo nedá jíst,“ konstatuje Celie.

Zásek na diplomce Studiu hub věnovala svou bakalářskou práci, kterou úspěšně obhájila, a pokračovala v něm i v diplomové práci. Ovšem tady se poněkud zasekla. „Neumím naplánovat a potom vyhodnotit vědecký pokus. Prostě design celku pojmout tak, aby to mělo hlavu a patu,“ přiznává. Absolvovala i různé nápomocné semináře pro diplomanty, jež fakulta vypisuje. „Jsou studenti, kteří diplomku zvládnou sami, potom existuje spousta studentů, kteří potřebují absolvovat seminář nebo popostrčit od školitele, a potom ti, kdo to nezvládnou vůbec – třeba já,“ dodává. Magisterský titul, nezbytný pro práci učitele, se pokusila získat ještě na Pedagogické fakultě, ani tady však studia nedokončila, neboť už byla příliš zaneprázdněna prací s dětmi. Aktuálně tedy působí jako asistentka pedagoga v jedné pražské základní škole a k tomu pokračuje v popularizaci biologie.

Z akce do akce Kdo se v uplynulých letech zajímal na Přírodovědecké fakultě o studium biologie, musel se s Celií potkat. Řadu let se podílí na činnosti kroužku Arachne, který je určen středoškolákům právě se zájmem o tento obor. Vedou jej převážně studenti biologie a vedle pravidelných přednášek a exkurzí nabízí i letní soustředění. Celie tu funguje jako koordinátorka, což znamená, že s blížícím se začátkem školního roku obešle své známé s výzvou, aby si připravili zajímavou přednášku, sestaví program a vyřizuje přihlášky. „Dát dohromady program nebývá úplně jednoduché, protože studenti Přírodovědecké fakulty jsou velmi aktivní a často ani sami nevědí, jestli příští semestr nepojedou do Thajska nebo Kolumbie,“ přibližuje.

Letního soustředění Arachne se ale neúčastní, protože v tu dobu bývá v Běstvině, kde se koná tábor pro přírodovědný „potěr“, tedy děti ve věku od 10 do 15 let.

Vedle biologie se tu účastníci seznámí také s chemií, geologií či geografií, zkrátka s dalšími obory, které by mohli jednou na Univerzitě Karlově studovat. „O existenci tábora jsem se dozvěděla vlastně náhodou od kamaráda – sháněl do týmu bioložku na vykrytí první části pobytu. Na akci se mi tak líbilo, že už se mě nezbavili a pobyt jsem absolvovala celý.

Od té doby na Běstvinu jezdím pravidelně.

Vyhovuje mi, že během dvou týdnů mám jako vedoucí možnost děti více poznat, a také mi sedí věkové složení účastníků.

U dětí na druhém stupni ještě neopadlo

„Když někdo ukazuje na louce orchideje, nebudou se lidé v první řadě ptát, jestli jsou vhodné na salát.“ nadšení, a navíc se k němu přidalo i soustředění, takže udrží pozornost déle než dvě věty,“ říká. Mimochodem, v únoru podepsal rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima s novým vlastníkem letní táborové základny Běstvina, jímž se stala Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, memorandum o využití areálu, takže nejen tábory, ale i soustředění biologické a chemické olympiády tu budou moci probíhat i v dalších letech. „Aktuálně je pro mě asi nejdůležitější hlásání hub v národním kole Zlatého listu, což je přírodovědná soutěž kolektivů. Do národního kola postoupí vítězný tým z každého kraje a účastní se několikadenního soustředění, v jehož závěru se vyhodnotí ten nejlepší. Je to naprosto úžasná akce, protože se sjedou nejnadšenější a nejchytřejší děti z celé republiky. Jsou velmi motivované.

Intenzivně si zapisují poznámky, po večerech se chodí dívat na připravenou výstavku a učí se poznávat méně známé houby,“ popisuje Celie.

Vyprofilovaní uchazeči Důkazem, že tyto popularizační akce mají smysl, může být název vysoké školy na přihlášce, kterou si jejich absolventi podávají. „Někteří odrodilci sice skončí na medicíně nebo zemědělské univerzitě, letos jedna dezertérka míří na veterinu, ale většina absolventů kroužku směřuje na Přírodovědeckou fakultu,“ sdílí své zkušenosti Celie. Podobní nadšenci jako ona tak na univerzitu každý rok přivedou několik motivovaných a již vyprofilovaných studentů, kteří mají jasnou představu o tom, čemu se chtějí věnovat.

Každému musí být jasné, jak jsou tyto aktivity honorovány – buď vůbec, nebo minimálně. Přesto si Celie nestěžuje. „Mě spíše překvapuje, že můžu být v přírodě s úžasnými dětmi, povídat jim o houbách, a ještě jsem za to občas placená. Pokud mě nějaká závažná životní situace nedonutí najít si časově náročnější práci nebo za víc peněz, budu se popularizačním akcím věnovat i nadále,“ dodává.

Bc. Celie Korittová vystudovala přírodovědné Gymnázium Bo­ tičská a bakalářský program biologické sekce Přírodovědecké fakulty. Specializuje se na ekologii mikroskopických hub.

Dlouhodobě se zaměřuje na popularizaci biologie.

42 studenti Forum 41

Ester Bartl připravuje další kvíz a sní o životě ve Francii Memorix Anatomy QUIZ je mobilní vzdělávací aplikace vycházející z úspěšné knihy Memorix Anatomy. Kdo ji má, snadno s ní zvládne nástrahy anatomie. Výhodou aplikace je, že funguje off-line, její uživatel tedy není závislý na připojení k internetu. U zrodu kvízu stála studentka tehdy prvního a nyní pátého ročníku všeobecného lékařství na 2. lékařské fakultě Ester Bartl. text Marcela Uhlíková Foto Vladimír Šigut

43 studenti Forum 41

Představte nám aplikaci, kterou máte „na svědomí“.

Aplikace Memorix Anatomy QUIZ jsou v podstatě kartičky, multiple choice otázky a strukturované obrázky, určené k opakování anatomie formou procvičování nebo testování. Lze si ji stáhnout zdarma ve „Free“ verzi obsahující plnou databázi otázek z kapitol o obecné anatomii a kostře a přibližně deset procent obsahu ostatních kapitol.

Zpoplatněná verze „Premium“ poté nabízí studentům více než patnáct tisíc otázek ze základní, detailní i klinické anatomie a k tomu snímky zobrazovacích metod a další funkce, jako jsou učící mód nebo označení problémových otázek. Aplikaci je možné stáhnout do zařízení se systémem Android z Google Play. Verzi iOS jsme spustili koncem února tohoto roku. Čím jste se inspirovala?

Po prvních zkušenostech s aplikací AnyMemo jsem objevila Quizlet. Jeho výhodou je, že funguje jak na mobilu, tak na počítači. Než jsem přišla na medicínu, učila jsem se z něj především jazyky a skoro vše k maturitě.

V prváku na vysoké škole mě napadlo využít Quizlet k opakování anatomie a nabídnout tuto možnost ostatním v přijatelné oficiální verzi. MUDr. Radovanu Hudákovi, se kterým jsem své nápady konzultovala, se můj projekt zamlouval a to mě k realizaci povzbudilo. Zatímco vývoj samotné aplikace trval zhruba půl roku, tvorba otázek zabrala asi tři roky.

Máte s aplikací ještě další plány?

Potřebujeme dořešit správce aplikace, protože je nutno průběžně odstraňovat drobné nedostatky, které se tu a tam objevují. Plánujeme aplikaci doplnit o další funkce, jež uživatele vtáhnou do vzájemného soutěžení nad otázkami. Nejlepší by bylo, kdyby vše fungovalo mezinárodně, ale to je zase především otázka času, určitě to nebude hned.

Také bychom rádi rozjeli podobný produkt – sestřičku anatomie, aplikaci s otázkami z histologie. Čerpat budeme z publikace Memorix histologie, již vytvořil patolog MUDr. Jan Balko se svými kolegy. Aplikace je ve stadiu tvorby otázek. S tím mi pomáhají studenti, kteří se již osvědčili při práci na prvním projektu. Musíme domyslet marketingovou stránku projektu. Čeští studenti nejsou moc zvyklí za mobilní aplikace platit.

Pro ty zahraniční to je samozřejmost.

Jaký zájem je o anatomickou aplikaci?

Od května 2017 až do dneška si aplikaci stáhlo přes patnáct tisíc uživatelů, přičemž aktivně s ní pracuje více než čtyři tisíce studentů. Zdaleka ne jen z Česka a Slovenska, ale také z USA nebo Velké Británie.

Svou vysokou školu jste si prý vysnila v šestnácti…

To je pravda. Dnes ale malinko přehodnocuji, jestli medicína je to jediné, co bych chtěla po zbytek života dělat. Mám velkou zálibu v cestování i v učení se cizích jazyků a ráda bych našla uplatnění těchto zálib i ve své budoucí profesi.

Co děláte, když nejste ve škole nebo ne­ pracujete na aplikaci?

Dávám třeba dětem soukromé hodiny francouzštiny. Před šesti lety jsem totiž začala trávit část prázdnin jako au-pair ve Francii.

Jsem nadšená, když vidím progres u dětí – jak snadno se cizí slovíčka učí a baví je to.

Přináší mi to velké uspokojení. Přiznám se, že mě trochu děsí, že jako lékařka na tohle nebudu mít čas. K tomu jsem si nabrala hlídání dětí v zahraničních rodinách. Ve zbývajícím čase se snažím sportovat, číst, chodit na zajímavé přednášky inspirativních osobností nebo se učím cizí jazyky. Na ty většinou zbude nejméně času, takže mám po bytě nalepené lístečky se slovíčky, která se učím i během vaření.

Na realizaci mobilní aplikace Memorix Anatomy QUIZ spolupracovali: Tvůrci otázek: Ester Bartl, MUDr. Radovan Hudák, Jaroslav Fábik, Tony Nguyen, Martina Pařízková, Adam Haken, Peter Ďurec, Helena Chmelařová, Edita Zvonková, René Novysedlák, Jana Holásková, Petr Kala, Alena Stolínová, Tony Haluza, Emerson Leonardo Monteiro, Lucia Leláková, Kryštof Prášil, Václav Novák

Anatomičtí recenzenti: MUDr. Radovan Hudák, prof. MUDr. David Kachlík, Ph.D., MUDr. Jan Novák, MUDr. Ondřej Volný, MUDr. Ladislav Douda, MUDr. Matej Halaj

Bez čeho se neobejdete?

Bez svého mobilu, diáře a deníku. A taky miluji barevné fixy a nálepky. Jsou to takové holčičí pomůcky, které mi zpříjemňují život.

A bez svého „buzer lístku“. Což je taková tabulka, s níž přišel Petr Ludwig ve své knize Konec prokrastinace. Skvělý nástroj v budování a udržování pozitivních návyků, do kterého si zaznamenávám například informace o ranním vstávání, cvičení nebo kolik jsem se toho naučila.

Většinu času v průběhu dne trávím něčím, co mě opravdu baví. Tohle člověka udělá šťastným. A když ne, sepíšu si seznam věcí, za něž prostě šťastná být musím. Jednoduchý nástroj, který tu náladu opravdu dokáže zlepšit.

Máte představu, co si na lísteček napíšete za pět let?

Tak to bych taky ráda věděla, na to není jednoduchá odpověď (smích). Doufám, že za sebou budu mít nějaké další úspěšné aplikace. Pravděpodobně budu již atestovaná lékařka. A hlavně doufám, že budu žít ve Francii. V Česku je velká zima, žít bych tu celý život nechtěla. Potřebuji sluníčko, které mě nabíjí. Budu tedy žít nejlépe blízko oceánu a ve volném čase surfovat.

Ester Bartl je studentka 4. roč­ níku 2. lékařské fakulty a hlavní organizátorka vzdělávací mobil­ ní aplikace Memorix Anatomie.

Má ráda výzvy a touží po životě ve Francii.

44 studenti Forum 41

Trabanty vyjíždějí na cesty i s přírodovědcem vojtou Duchoslavem

Kdybyste měli někdy pocit, že UK je plná jen vážných a přísných akademiků a podobně upjatých studentů, pusťte si dokumentární road movie Dana Přibáně Trabantem do posledního dechu.

Text Helena Zdráhalová FOTO Vojtěch Duchoslav

45 studenti Forum 41

Principál „žlutého cirkusu“, který si uložil objet legendárním automobilem celý svět, na svou minulou cestu přibral do týmu i Vojtěcha Duchoslava. Tento zarostlý a věčně usměvavý člověk, který ve filmu občas divákovi vysvětlí, jak je to s malárií nebo jak se vyrábí rýžová pálenka, si totiž aktuálně dělá doktorát na Přírodovědecké fakultě. A protože mu půlrok strávený v trabantu nestačil, vydá se znovu jako fotograf s Přibáňovou expedicí na cesty. Výzev se opravdu nebojí, tentokrát chtějí dojet z Indie až do Prahy, čeká je dvacet pět tisíc kilometrů.

Jak dlouho jste se rozmýšlel, jestli znovu na několik měsíců sednete do trabantu?

Když jsem se vrátil z první cesty, lidi se mě často ptali, jestli bych jel znovu. Odpovídal jsem vyhýbavě, říkal jsem, že to byla dobrá zkušenost, nicméně že už ji mám.

Paměť je ale selektivní, člověku nakonec zbudou spíš ty hezké vzpomínky, tak jsem kývl. Jako fotografa mě to opravdu hodně posunulo. Láká mě udělat to ještě líp a profesionálněji než posledně.

Jaké fotografické výzvy vás čekají?

Na minulé cestě jsem často dělal noční časosběry. Austrálie je na focení hvězd naprosto dokonalá. Je tam dost sucho, objektiv se tedy nezamlžuje, a navíc ve vnitrozemí téměř není světelné znečištění. Zato v Indonésii se ukázalo, že noční časosběry fotit nejdou, protože padá rosa. Na to jsem teď připraven vyhříváním objektivu. Čínský motorizovaný slider, v němž jsem musel mnohokrát pájet nekvalitní elektroniku, jsem vyměnil za profesionální verzi, takže budou moje časosběry hezky rozpohybované.

I když Dan Přibáň dřív pracoval v časopisech, které popularizovaly vědu, mám dojem, že trochu rezignoval na to, že bude diváky během cesty nějakým způsobem vzdělávat. Získal pocit, že masa jde jen za nějakou senzací a není možné široké veřejnosti zprostředkovat vzdělání. Mě to trochu mrzelo. Zlomilo se to díky příhodě s tofu. Na Timoru jsem narazil na výrobnu. Sice jsem klukům, kteří ho vyráběli, nerozuměl ani slovo, ale nakonec jsem se s nimi nějak domluvil a celý proces nafotil. Říkal jsem Danovi, že máme konečně zajímavou galerii, která za něco stojí a kde nebudou pořád jen ty naše žluté plečky. On mi to ale vymlouval a tvrdil, že to byla zbytečná práce, protože to nebude nikoho zajímat.

Nakonec mi ale dovolil sepsat doprovodný text a fotogalerii vydat na trabantím facebookovém profilu. Pak se divil, jak to fungovalo a kolik je mezi našimi fanoušky zvídavých lidí. Nakonec mě sám do podobných podniků pobízel a mě začalo bavit fotit různé technologické procesy, ať to byla práce v kovárně, parní cukrovar, nebo třeba výroba lodi. V tomhle bych chtěl pokračovat i při nadcházející cestě.

Kam se vaše žlutá kolona vypraví?

Posledně jsme dojeli z Perthu do Bangkoku, teď bychom chtěli dojet až do Prahy. Ukázalo se ale, že navázat v Bangkoku je nemožné, protože Thajsko zavedlo podobný režim, jako mají Barma nebo Čína, to znamená, že se musí jet v koloně s místním průvodcem a platit stovky dolarů za auto a den. V takovém režimu bychom nic nenatočili. Bohužel tím přijdeme o zajímavé státy – Kambodžu a Laos. Museli jsme je ale

obětovat. Vyjedeme z jihu Indie. Snad stihneme zajet do Nepálu, z něj zpět do Indie, pak budeme pokračovat přes Pákistán. Vyhneme se Afghánistánu, objedeme ho kousek přes Čínu, zamíříme do Kyrgyzstánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. Z východu dojedeme do města Samarkand, kam ze západu dojel trabant Egu při první Přibáňově cestě v roce 2007. Pak navážeme na expedici z roku 2007 a budeme pokračovat přes Kazachstán do Ruska, na Ukrajinu, Slovensko a do České republiky.

Dá se říct, že tímto počinem se Egu stane prvním trabantem, který „objel svět“.

Minulá cesta byla naplánována na čtyři měsíce a nakonec trvala půl roku. Tentokrát máme v plánu vrátit se poslední srpnový týden. Stát se ale může ledacos. Časové plány vaší expedici většinou nevyšly. Stanovi­ li jste si vůbec nějaký pro tu budoucí?

Minulá cesta byla naplánována na čtyři měsíce a nakonec trvala půl roku. Tentokrát máme v plánu vrátit se poslední srpnový týden. Stát se ale může ledacos.

Doufám, že to stihneme, a naději mi k tomu dává skutečnost, že vstup do Číny je třeba „vypapírovat“ předem a je vázán na konkrétní datum. Budeme mít velkou motivaci to stihnout. Z Číny dál už by neměly být žádné zádrhele.

Dan Přibáň je náčelník expedice, vy fotíte, Zdeněk Krátký natáčí. Kdo má ve skutečnosti to poslední slovo, když vaším hlavním úkolem na cestě je natočit film?

Natáčení je podřízeno všechno. Pokud jste v televizi viděli pěkné záběry projíždějících aut, je to výsledek dlouhého procesu. Když najdeme hezké místo, já a kameraman vystoupíme z auta a režírujeme ostatní, jak mají s vozy projet, abychom to zaznamenali. Přes vysílačky se pak dohadujeme, že to nebylo dobré, že to musíme natočit znovu, že auta jela moc rychle nebo zase moc pomalu, pak že jela moc daleko od sebe a je třeba to udělat znovu. A tak pořád dokola.

V Austrálii jsem v noci fotil časosběry, pak jsem si šel na dvě tři hodinky lehnout, ráno jsem zase vstával, abych fotil rozednění. Do toho musíte pořád zpracovávat a zálohovat materiál. Byl to takový vojenský režim. Pořád jsem pak usínal v autě. Naštěstí ale nemám problém s tím, usnout kdekoli a kdykoli.

I v trabantu?

Ano. Tahle nevýhoda pro přednášky se ukázala jako výhoda na cesty. Řídil jste během cesty, nebo to je výsada Dana Při­ báně?

Moc mě k volantu nepouštěli. Dan to považuje za své privilegium a sportovní výkon. Já jsem auto řídil jen, když to bylo z nějakého důvodu nutné.

→

46 studenti Forum 41

Člověk může být sebelepší kameraman nebo fotograf, když ale dostane depresi, dobré fotky neudělá. Na tohle se výběrové řízení udělat nedá, to je loterie.

Prověří se to až cestou.

Podle filmu i seriálu, který jste o poslední cestě na­ točili, to vypadá, že jste všichni mistři ve spravování trabantů i vozu Fiat 126p, zvaného Maluch, který byl součástí vaší kolony…

Trabant je jednoduchý stroj, na to člověk nepotřebuje žádné extra vzdělání. Je hned jasně vidět, jak má co fungovat a co se případně rozbilo. Stačí používat selský rozum. I když samozřejmě nám nezkušeným mechanikům trvá všechno mnohem déle než starým machrům.

Na začátku jsem se musel hlavně naučit, že když se auto rozbije, nemůžu ho jít opravovat, ale musím fotit.

Dalo mi to trošku práci. Když se ale pak závady opakovaly a už nemělo smysl znovu fotit nebo točit, všichni byli rádi, že mohl spravovat zase někdo jiný.

Vedle toho, že trabant není asi úplně nejpohodlnější vůz, není ani úplně největší. Jak se na cestu balíte?

Máte dány váhové a rozměrové limity jako do letadla?

V našem autě jedou tři lidi – Dan, Zdeněk a já. Vzadu není klasická sedačka, jaká bývá v trabantech, je tam jen jedno sedadlo pro mě, a navíc ještě posunuté dozadu, abych měl místo na nohy. Jinak bych se z toho zbláznil.

My vezeme především natáčecí a fotografickou techniku. Ostatní věci, jako jsou náhradní díly, stany a spacáky, jsou v druhém autě, ve kterém jedou jenom dva

pasažéři, a je tam tím pádem daleko víc místa. Střecha trabantu má nosnost dvacet kilogramů, tolik ale váží jen sama zahrádka, kterou jsme na vůz namontovali.

K tomu tam máme kanystry s vodou, palivem, olejem, náhradní kola, vafle na vyprošťování, povezeme i velký slider na časosběry. Auta jsou hodně přetížená, normálně má trabant podběhy poměrně vysoko nad koly, ten náš se ale drží hezky při zemi.

Co děláte se vší tou technikou, když jdete z aut pryč?

Zásadní je auta neopouštět, nemůžeme se všichni někam rozběhnout a nechat je někde zaparkovaná. Nejdůležitější techniku si vždy bereme s sebou. Na cestě, kde natáčíme neplánované věci, je stejně třeba mít ji pořád u sebe. Vozíme ale s sebou i počítače na zálohování, zpracování fotek, ty máme v okované krabici, která je řetězem s velkým zámkem přivázána přímo k rámu auta.

Na rozdíl od poslední cesty, kdy s vámi jely dvě dámy, to tentokrát bude pánská jízda. Nelákal jste na cestu svou novomanželku? Nebo to po minulé zkušenosti náčelník zakázal?

Dan po minulé zkušenosti říká, že „ženský na výpravu nepatřej“. Nemyslím si, že by byl problém v ženách,

47 studenti Forum 41

to spíš v Přibáňovi. Nedokáže se k nim chovat jen jako k pracovním parťákům. Má tendenci holky pořád chránit a ulehčovat jim to, což ale člověku na takové náročné cestě přeroste přes hlavu. Vznikají frustrace a třenice.

Myslím, že to je pravý důvod.

Už jste v jednom rozhovoru říkal, že jste ani vy na začátku neměl z Dana Přibáně dobrý pocit a váhal jste, zda s ním vyrazit…

Je to tak, jsem poměrně velký ignorant, na televizi se moc nekoukám, o trabantech jsem něco letmo zaslechl, ale nevěděl jsem, o co přesně jde. Než jsem šel na první schůzku s Danem, zjišťoval jsem, kdo je vlastně zač. Na základě všech těch rozhovorů a výstupů s ním jsem si říkal, jaký arogantní blbeček to je a že s ním nechci mít nic společného. Ve skutečnosti to je ale hrozně hodný člověk. Jak získal publicitu a valí před sebou obrovské kolo žlutého cirkusu, vybudoval si obrannou arogantní pózu, aby všechno ustál v plném psychickém zdraví.

K „žlutému cirkusu“ jste se prý dostal díky doporuče­ ní kolegy z fakulty a také fotografu Petru Juračkovi.

Je to tak, dostal jsem se k tomu jako slepý k houslím.

Když sháněli fotografa pro výpravu, Dan oslovil Petra, jestli by nechtěl jet s nimi. Petr měl ale v té době už rodinu a nepřicházelo v úvahu, aby odjel na tak dlouho pryč, přehodil to na mě a Dan dal na jeho doporučení.

Jak vypadá výběrové řízení u Dana Přibáně?

Nevím, jak to vypadalo dřív, ale když jsme se bavili, jakým způsobem obsadit místa v týmu, shodli jsme se, že pro takovou cestu je nejdůležitější, jak člověk dokáže zvládat stres a dobře pracovat, i když trpí ponorkovou nemocí. Člověk může být sebelepší kameraman nebo fotograf, když ale dostane depresi, dobré fotky neudělá.

Na tohle se výběrové řízení udělat nedá, to je loterie.

Prověří se to až cestou.

Lákalo vás využít účast na expedici při doktorském studiu?

Uvažoval jsem nad tím, ono je to ale pro mikrobiologii, kterou se zabývám, dost jedno. Mikroorganismy jsou všude, objevovat můžeme nové věci i za humny, nemusíme kvůli tomu jezdit kdovíkam. V rámci cesty s trabanty bych se spíš chtěl zaměřit na popularizaci. Postupně projedeme spoustu biotopů, chtěl bych poukázat na různé přírodní jevy, zdokumentovat je a případně je popularizační formou dostat do filmu nebo seriálu.

V současné době konzultuji s kolegy z fakulty, co by se dalo ukázat za globální fenomény, které nejsou běžně vidět. Mrzí mě, že jsem se na toto lépe nepřipravil už před první cestou, kdy jsme jeli z Austrálie až do Thajska. Na tom musím ještě před odjezdem zapracovat.

Mgr. Vojtěch Duchoslav se jako doktorand na Přírodovědecké fakultě věnuje ekologii mikroorganismů. V rámci svého výzkumu se zabývá mikrobiální aktivitou v extrémních prostředích. Před třemi lety se stal členem výpravy cestovatele Dana Přibáně, který s pře­ stávkami od roku 2007 s trabantem objíždí svět.

48 kniha Forum 41

Bohuslav Martinů: osud skladatele bez příkras Loni v prosinci, kdy jsme si připomněli výroční narození Bohuslava Martinů, vyšlo v Nakladatelství Karolinum druhé, přepracované vydání knihy o tomto hudebním skladateli. Je plné detailů z jeho života, ale i zajímavých informací ze světa hudby. text Lucie Kettnerová FOTO reprodukce Nakladatelství Karolinum

„Když jsme zde před více než patnácti lety chystali první vydání, existovala určitá technická omezení, v grafice i celkovém rozvrhu.

Ta nyní odpadla. Základní přístup se nezměnil, ale bylo možné celkový pohled na skladatele z různých úhlů prohloubit. Na novém uspořádání textu je to znát. Podstatnou změnou proti prvnímu vydání je přepracování a rozčlenění látky s důrazem na linii životopisnou. Kniha je obohacena o grafickou dokumentaci stejně jako o nové údaje biografické a vědomě se obrací k širšímu okruhu čtenářů. Proto jsou také poněkud redukovány dokumentační údaje, například v odkazech na datování a uložení skladatelovi korespondence apod.,“ popisuje v úvodu hlavní změny Jaroslav Mihule. Čtenáři tak v publikaci najdou nové detaily z kronik, matrik, úředních dokumentů, soukromé korespondence, rukopisů či dobových novinových a časopiseckých článků, na druhou stranu byla vypuštěna většina příliš odborných muzikologických analýz. Podle autora se však změnila i doba, a tak doplněné vydání navazuje dialog s velkým zájmem o Bohuslava Martinů v posledních letech.

Jaroslav Mihule soustředí svou pozornost na osobnost Martinů již sedm desítek let, její počátek lze nalézt v roce 1950, kdy na Pedagogické fakultě zpracoval seminární práci věnující se dílu tohoto skladatele. „Dodnes mne nepřestává udivovat, jak rozmanitými a jak početnými vazbami zůstával propojen s představiteli české kultury v nejširším slova smyslu. Rozhodně nebyl osamělým vzdáleným běžcem. Přemýšlet o jeho osudu znamená pro mne uvažovat o osudových otázkách české historie moderní doby v evropském měřítku,“ přiznává autor.

49 kniha Forum 41

Rozhodně nebyl osamělým vzdáleným běžcem. Přemýšlet o jeho osudu znamená pro mne uvažovat o osudových otázkách české historie moderní doby v evropském měřítku Co ještě nebylo řečeno Biografie čítající úctyhodných 568 stran sleduje osudy jednoho z nejvýznamnějších tvůrců české hudební klasiky 20. století – Bohuslava Martinů – od jeho kompozičních počátků (1910–1923) přes působení ve Francii a válečnou emigraci ve Spojených státech (1923–1941) až po jeho definitivní návrat do Evropy, nikoli však do vlasti, tj. do Československa padesátých let (1941–1959).

Na pozadí pohnuté životní i tvůrčí skladatelovy cesty se před čtenářem otevírá příběh vzniku ohromujícího, stylově nesmírně polymorfního hudebního díla s jeho historickými konotacemi i privátními souvislostmi spjatými s bouřlivým vývojem moderního umění první poloviny minulého století. Zcela poprvé bez zatajování a jinotajů kniha vypovídá celou pravdu o postojích poúnorového režimu ke skladateli, o neblahé roli Zdeňka Nejedlého v umělcově osudu a vykresluje profil Bohuslava Martinů jako věrného stoupence masarykovské demokracie. Zvláštní pozornost autor věnuje vývoji evropské hudby během první poloviny 20. století s nezbytným akcentem na problematiku skladatelova díla, zvláště pak vzniklého během amerického exilu.

Martinů – osud skladatele Mihule, Jaroslav vázaná, 568 str., 2. přepracované vydání ISBN 9788024637976 doporučená cena: 470 Kč

Jaroslav Mihule a Univerzita Karlova Profesor Jaroslav Mihule vystudoval českou filologii na Filozofické fakultě a hudební výchovu na Pedagogické fakultě. Hudební vzdělání si prohloubil v letech 1952–1955 studiem skladby a dirigování na pražské konzervatoři. V roce 1988 byl jmenován do­ centem, o dva roky později pak profesorem.

Od roku 1959 působil na Fakultě tělesné výchovy a sportu, kde vyučoval předměty jak teoretické (dějiny a teorie hudby), tak i hudebně praktické. V letech 1990–1994 byl prorektorem Univerzity Karlovy, v roce 1994 proděkanem Pedagogické fakulty.

50 prostor na uk Forum 41

Operuji prostě rád FOTO René Volfík

51 prostor na uk Forum 41

×

Studium medicíny nabízí velké množství uplatnění – od lékařské etiky až po nukleární medicínu, což je fyzika a matematika. Nebo také můžete dělat rutinního „automechanika“ a vyměňovat klouby, jak to nazývá profesor Cyril Höschl.

Na práci v oddělení ortopedie a traumatologie je operování to, co nás k tomu táhne. Čas na operačním sále není ztracený. U operací páteře, které děláme, není hudba na sále potřeba, bereme kladivo, dláto a vrtačku a pohybujeme se na milimetry od míchy, není to monotónní práce jako v plastické chirurgii. Nejsem z těch, kdo říká, že si musí šetřit ruce. Když vám něco manuálně jde a víte, že nejste nešika, doma se neudržíte. prof. MUDr. Martin Krbec, CSc., přednosta Ortopedicko-traumatologické kliniky FNKV a 3. LF UK

Adresa Šrobárova 50 Praha 10 100 34 GPS N 50.0762445 E 14.4732251

53 alumni Forum 41

O rekonstrukci charakterů, míjení a vyšlapaných stezkách Spisovatelka a také kurátorka a aktivistka. To je Kateřina Tučková. Kniha Vyhnání Gerty Schnirch popisující poválečný odsun Němců z Brna otevřela staré bolestivé rány a vyvolala u veřejnosti poměrně vášnivé diskuze. A její další román, Žítkovské bohyně, si v češtině zakoupilo sto padesát tisíc čtenářů, přeložen byl zatím do jedenácti jazyků. Autorka nyní se svou hrou debutovala i na divadelních prknech. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Jakub Jíra, Divadlo Husa na provázku

54 alumni Forum 41

V brněnském Divadle Husa na provázku máte za sebou premiéru představení Vitka, které je věnováno hudební skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálo­ vé. Už jste četla recenze?

Premiéra inscenace proběhla teprve před týdnem (23. února, pozn. red.), a tak to stále mocně zažívám.

Ještě to ve mně rezonuje, protože celý půlrok jsem s tématem byla sama a najednou jsem viděla, jak repliky, které zatím existovaly jen na papíře, nabývají na tvaru, tvářích, gestech a celý organismus hereckého týmu funguje. To je samozřejmě krásný zážitek. Teď začínají vycházet první recenze a my s režisérkou Aničkou Petrželkovou máme radost, že jsou převážně pozitivní.

Jak se vyrovnáváte s těmi kritickými? Třeba s tou, kde se psalo, že jste měla příběh raději ztvárnit opět formou románu.

To byla trochu zvláštní recenze, nepochopila jsem, co přesně požadovala. (Recenze pod názvem „Kateřina Tučková si odskočila od románu. Je to škoda“ vyšla na webu iDnes, pozn. red.) O Vítězslavě Kaprálové už vyšly dva romány, a tak by přece bylo zbytečné psát další.

Navíc mi šlo o její hudbu a tu bylo možné zprostředkovat jedině v divadle. Jinými slovy, že to bude divadelní hra, byl od počátku záměr. Zmiňovaná recenze byla vlastně jakýsi povzdech nad scénářem – že to není jiný literární útvar. Ale z toho nevyplývá nic pro mě ani pro čtenáře či diváka. Některé recenze zamrzí, takovéto se spíše minou cílem.

Divadelní hra přesto dostala i svou knižní podobu…

Divadelní hru publikovanou v knižní podobě jsme křtili

přímo na premiéře, takže to byl takový double křest – jak premiéra inscenace, tak i kniha.

Vítězslavu Kaprálovou znají spíše hudební fajnšme­ kři. Čím oslovila vás?

Byla to mimořádně nadaná žena s velkým charismatem, které působilo nejen na její současníky, ale zůstalo v brněnských příbězích dodnes. O její dramatický osud jsem několikrát zakopla, když jsem hledala materiál k jiným knížkám. Zaujal mě a říkala jsem si, že je na něm možné ukázat víc věcí. Předně jak se žena-autorka vyrovnává s překážkami, které potkává na své umělecké

„I dnes musíme přinášet určité oběti nebo dělat kompromisy, není úplně snadné se prosadit, natož ve dvacátých a třicátých letech, kdy Vítězslava Kaprálová začínala.“ dráze. I dnes musíme přinášet určité oběti nebo dělat kompromisy, není úplně snadné se prosadit, natož ve dvacátých a třicátých letech, kdy Vítězslava Kaprálová začínala. Ta navíc vstupovala na výlučně mužskou půdu, protože hudební obor byl tehdy pouze v rukou mužů.

Takže střet ženy-tvůrkyně se světem, který ji úplně nevítá, byl jedním z důvodů si její příběh osahat.

55 alumni Forum 41

Jsou v něm ale obsažena i obecná témata, jako jsou celoživotní boj se smrtelnou nemocí a také doba války, kdy do Paříže vtrhli Němci a ona se musela evakuovat, což nakonec přispělo k tomu, že své chorobě podlehla.

Anebo věčně platné téma nenaplněné lásky a milostného trojúhelníku. Vitka se pohybovala mezi Bohuslavem Martinů, který byl její pedagog a zároveň milenec, ovšem ženatý, a dalšími četnými milenci. Nakonec si vzala jednoho z nich, Jiřího Muchu, jenž jí věnoval román Podivné lásky. Na jejím zvláštním přístupu k mužům se dala ukázat i jakási nekonvenčnost její povahy, ale zároveň obecný problém milostných vztahů.

Stejně jako ve svých románech i v tomto příběhu jste se opírala o reálné postavy. Nakolik jste si dovolila do skutečných životních osudů zasahovat?

V případě Vitky jsem postupovala velmi obezřetně, protože její život je poměrně dobře zmapován – v Moravském zemském muzeu jsou uloženy její deníky i korespondence a stále žijí pamětníci a příbuzní. Mou ambicí ale nebylo fabulovat, nýbrž ukázat její příběh, který je nabitý dramatickými momenty, a zároveň předložit Vitčinu hudbu v kontextu jejího života. Snažila jsem se tedy co nejblíže postihnout realitu. Zaměřila jsem se na posledních pět let jejího života, kdy udělala opravdu závratnou kariéru, protože jako první česká hudební skladatelka a také první dirigentka uváděla vlastní skladby, nejprve s Českou filharmonií a potom i na mezinárodním festivalu hudby v Londýně. Retrospektivními odskoky jsem pak na scénu vtáhla problematiku jejího dětství a vztahu s otcem, který byl sice jejím hudebním mentorem, ale také velkým kritikem. Dá se tedy asi mluvit o mém autorském náhledu na životní příběh Vítězslavy Kaprálové.

Ve svých románech jste s hrdinkami spoluprožívala jejich osudy. Kvůli Vyhnání Gerty Schnirch jste ab­ solvovala cestu, kterou šli Němci vyhnaní z Brna, při psaní Žítkovských bohyní jste jezdila na Kopanice, kam je děj zasazen. Absolvovala jste něco podobného i kvůli Vitce?

Brno mám zažité a díky tomu, že jsem brněnská lokální patriotka, mám načtené i okolnosti místního kulturního dění ve dvacátých a třicátých letech, takže jsem většinu reálií už vlastně znala. Naposlouchávala jsem ale její hudbu, skladby Bohuslava Martinů a načítala materiály týkající se jiných epizodických postav.

Docela zajímavé bylo rekonstruovat charakter Jiřího Muchy – ten se ve Vitčině životě objevil nejdříve coby vášnivý milenec, ale posléze jako opravdu milující manžel, který se o ni postaral během týdnů umírání. Jejich vztah trval pouhý rok a jen poslední měsíc byli manželé.

Tehdy jí sháněl doktory a snažil se za každou cenu zabránit její smrti. Fungoval úplně jinak, než jak ho známe z jeho pozdějšího života, kdy se stal agentem StB a sváděl manželky zahraničních diplomatů. Snažila jsem se tedy poznat všechny aktéry, kteří měli na Vitčin život a dílo vliv, abych je mohla ve hře správně uchopit.

Vraťme se na chvíli k vašemu prvnímu románu.

Očekávala jste, že Vyhnání Gerty Schnirch, zpracová­ vající poválečný odsun Němců z Brna, vyvolá pětaše­ desát let po válce takové emoce a diskuze?

Věděla jsem, že jde o citlivé téma, ale že to vzbudí takovou diskuzi, jsem nečekala. Můj zájem o česko-německou problematiku podnítilo místo v Brně, kam jsem se přestěhovala a kde jsem nacházela německé nápisy na fasádách, často už sloupané, ale čitelné – dodnes chodím domů kolem nápisu Mährische Glass- und Spiegelindustrie. Pátrala jsem po informacích, co se s tou čtvrtí v minulosti dělo a proč je taková, a zjistila jsem, že z ní neustále někdo odcházel nebo byl k odchodu donucen. Nejprve Židé do koncentračních táborů, pak vyhnaní Němci a nakonec Češi, kteří se usadili v jejich bytech a postupně odcházeli do nově vystavěných sídlišť. Zprvu tedy šlo o mapování, potom o intuitivní psaní a teprve ke konci, kdy už jsem měla všechno nasbírané, jsem pochopila, jak závažný materiál to je a jak se na ty historické události lidé dívají různě, přičemž jejich pohledy nejsou slučitelné.

Další ohlasy přicházely na čteních a někdy byly vyloženě nepříjemné. Občas mě publikum konfrontovalo s nejrůznějšími invektivami a předhazovalo mi, kým jsem asi placená, když vtahuji tuto otázku do veřejné diskuze. Na druhou stranu to nebylo zase tak vražedné, protože už v devadesátých letech proběhla řada konferencí, které se tématem zabývaly. To pro mě byly důležité referenční body a také opory, protože jsem věděla, že nebojuji úplně sama.

„Občas mě publikum konfrontovalo s nejrůznějšími invektivami a předhazovalo mi, kým jsem asi placená, když vtahuji tuto otázku do veřejné diskuze.“ Téma odsunu Němců jste ale vydáním knihy neopus­ tila a aktivně jste se v Brně zapojila do různých akcí.

Během psaní knihy jsem v roce 2007 šla noční pochod z Brna do Pohořelic, abych si vyzkoušela cestu s kočárkem co nejpodobnější tomu, jak ji kdysi zažila má hrdinka. Abych věděla, kdy se mi půjde těžce a kdy už to třeba nepůjde dál. Smírčí pochody, jichž se účastní Češi i Němci a Rakušané, dodnes organizuje kolega z festivalu Meeting Brno, a to vždycky v době víkendu, který je nejblíže historickému datu, kdy odsun československých Němců z Brna proběhl, což bylo z 30. na 31. května 1945. Dnes se chodí symbolicky zpět od hromadného hrobu do Brna.

V roce 2015, v době oslav sedmdesátého výročí od konce druhé světové války, se v Brně po volbách objevili noví lidé, kteří se nebáli otázku soužití českého, německého a židovského etnika v předválečném Brně připomenout. Uskutečnily se různé pietní akce a poprvé se oficiálně uctila i památka obětí brněnského divokého odsunu, když se primátor Petr Vokřál jako vůbec první politik omluvil zemřelým a jejich pozůstalým rodinám.

Tehdy také vznikl festival Meeting Brno – konfrontujeme historické otázky s aktuálním společenským děním.

Když předloni Čechy zaplavil strach z migrace, nabízeli jsme na platformě festivalu v diskuzních fórech, →

56 alumni Forum 41

Často jsem na nějakou důležitou informaci nebo zkušenost přišla vlastně náhodou, a pokud bych pracovala rychle, tyto momenty bych minula. setkáváních a kulturních pořadech vhled do toho, jak vypadala poválečná migrace, a konfrontovali jsme ji s aktuální uprchlickou krizí. Další rok jsme tematizovali židovskou problematiku, respektive konfiskace židovských majetků, které jsou dodnes veřejným majetkem, ač se jejich právoplatným dědicům podařilo přežít holokaust. Brnu se kdysi říkalo moravský Manchester, neboť tu fungovalo mnoho textilek – a řadu z nich provozovaly židovské rodiny, jež se tak podílely na velkém rozmachu regionu. Většina jich však zemřela během holokaustu a těm několika málo, kteří se vrátili, byly na základě příslušnosti k německému jazyku a kultuře zkonfiskovány majetky. My jsme chtěli ukázat, že si vážíme jejich přínosu pro region a že máme na paměti historické křivdy, jež je postihly.

Kdo na setkání chodí? Jsou to mladí lidé nezatížení minulostí, nebo přijdou i ti starší, kterým je tato doba bližší?

Nejmladší publikum tvoří středoškoláci, většina jsou ale univerzitní studenti a pak dominují pamětníci z nejstarší generace. Těší nás, že na Meeting Brno dochází k mezigeneračnímu a také mezikulturnímu setkání, protože festival navštěvují jak Češi, tak skupiny odsunutých z Rakouska a Německa.

Zůstanete nadále věrná Brnu, nebo své aktivity pře­ sunete i do Prahy, kam jste se částečně přestěhovala?

Témata, jimž se věnuji, nacházím na různých místech.

Ale je pravda, že často se mi propojí s městem, které znám nejlépe – znám jeho zákoutí i historii, a tak se mi do něj dobře vsazují příběhy. Nicméně mám i pražská témata. Ale teď musím především dokončit dlouho rozpracovanou knihu Bílá Voda o perzekuci řeholnic za minulého režimu.

Kniha byla avizována už na loňský rok. Co stojí za zpožděním?

Předně mě baví i normálně pracovat a angažovat se ve společenském životě, takže jezdím na čtení a besedy, připravuji výstavy nebo píšu články. Vyjíždím i do zahraničí, protože za poslední tři roky vyšly mé knížky v patnácti jazycích – mám tedy příležitost jezdit na literární festivaly a setkávat se se spisovateli z jiných koutů Evropy, což považuji za velice obohacující. Tím se mi ale smrskává čas na psaní i na materiálovou přípravu, která je poměrně náročná. Na druhou stranu měla Bílá Voda čas vyzrát. Často jsem na nějakou důležitou informaci nebo zkušenost přišla vlastně náhodou, a pokud bych pracovala rychle, tyto momenty bych minula.

Máte přehled o prodejích svých dvou úspěšných ro­ mánů?

Zhruba ano. Vím, že Žítkovských bohyní se v Čechách prodalo kolem sto padesáti tisíc výtisků a Gerty něco přes padesát tisíc. Mám z toho velkou radost, protože mi to dává zpětnou vazbu, že ta dlouhá a namáhavá práce má smysl.

57 alumni Forum 41

Uživila byste se už jen jako spisovatelka?

Ano, uživila. Nechtěla bych ale být jen sama se sebou a s počítačem, to je dost děsivá představa, takže pořád pracuji i jako kurátorka a programová ředitelka festivalu Meeting Brno.

Zastavme se ještě na chvíli u vašeho studia. Magi­ sterským programem jste prošla na Masarykově univerzitě v Brně, doktorské studium jste absolvo­ vala v Praze na Univerzitě Karlově. Co vás vedlo ke změně vysoké školy?

Připadalo mi dobré získat zkušenost ještě s jinou univerzitou a jiným typem interního chodu. Navíc má školitelka Marie Klimešová, u níž jsem psala disertaci, přecházela v té době z Masarykovy univerzity na pražskou Univerzitu Karlovu. Tak jsem se přestěhovala do Prahy a našla si první pracovní úvazek v galerii.

Zaznamenala jste ve studiu či přístupu nějaké roz­ díly?

Vlastně ano. Na Masarykově univerzitě velice dobře fungoval studijní systém IS MUNI, neznala jsem fronty na studijních odděleních, mnoho věcí probíhalo elektronicky včetně zapisování na zkoušky. Když jsem nastoupila na Univerzitu Karlovu, překvapilo mě, že tu stále existují nástěnky, kde se lidé zapisují na papíry. Zarazily mě i velmi malé možnosti jazykové přípravy. Na druhou stranu Univerzita Karlova nabízí svým studentům zajímavější stáže, setkání, akce, přednášky, protože přiláká osobnosti, které raději přijedou do Prahy než do Brna.

Uvažovala jste o tom, že byste v akademické sféře zůstala?

Ještě v době, kdy jsem postgraduál dělala, jsem o tom uvažovala, ale ukázalo se, že jsem přece jenom víc praktický a organizační typ a baví mě především připravovat výstavy nebo plánovat program festivalů. Když už jsem se ale do studia pustila, chtěla jsem ho dotáhnout, byť to trvalo šest let. V průběhu mi totiž ukradli notebook s rozepsanou disertací, kterou jsem neměla zálohovanou. To bylo strašné. Přes rok jsem nedokázala navázat na dosavadní, v tu chvíli ztracenou práci a donutil mě teprve blížící se konec studií.

Našla jste si už v Praze své oblíbené místo?

Už tu mám vyšlapané stezky. Často chodím do Klementina, kde nastudovávám materiály pro knihy, mám tu i oblíbené kavárny a bary, náplavku, kam chodím ráda na trh, nebo sokolskou tělocvičnu a běžecké trasy, kde můžu vypnout a relaxovat.

Mgr. Kateřina Tučková, Ph.D., je spiso­ vatelka, kurátorka a programová ředitelka festivalu Meeting Brno. Vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filo­ zofické fakultě MU. V roce 2014 ukončila doktorské studium historie umění v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK disertační prací o skupině Radar.

Pozornost upoutala svým románem Vyhnání Gerty Schnirch (2009) o poválečném odsunu československých Němců. Získala za ni mj. čtenářskou cenu Magnesia Litera.

V knize Žítkovské bohyně (2012), za niž obdržela vedle ceny Magnesia Litera také Cenu Josefa Škvoreckého, zachytila příběh výjimečného rodu léčitelek z oblasti Bílých Karpat. Kurátorskou a literární práci spojila v přípravě výstavy Brno: moravský Manchester, která proběhla v Moravské galerii v roce 2014 a 2015 a k níž napsala knihu Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru (2014). Letos v únoru měla premiéru její divadelní hra Vitka.

58 kronika Forum 41

Týden vzpomínek na Jana Palacha Protestní sebeupálení Jana Palacha jsme si letos na Univerzitě Karlově připomněli sérií pietních aktů, přednášek, promítání a diskuzí.

15.—19. 1.

59 kronika Forum 41

Kronika

19. 1.

Sen se stal skutečností.

Fakulta sociálních věd představila nové insignie

Po dvaceti pěti letech od svého založení má Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy své vlastní insignie. Žezlo pochází z dílny akademického sochaře Otmara Olivy, talár je od návrhářky Aleny Zvolánkové.

60 kronika Forum 41

30. 1.

Rektoři převzali jmenovací dekret z rukou ministra školství

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga předal jmenovací dekrety dvanácti rektorům českých a moravských vysokých škol a univerzit. Slavnostní akt se uskutečnil ve Vlasteneckém sále Karolina.

61 kronika Forum 41

1. 2.

Veletrh pražských vysokých škol ovládla Univerzita Karlova

„Máme tady dnes největší stánek a také nejlepší lokaci. Naše místo je hned u vchodu, takže všichni návštěvníci, kteří na veletrh zavítají, jdou hned k nám, což je prima.“ zhodnotila letošní ročník Veletrhu pražských veřejných vysokých škol Ludmila Součková, vedoucí Informačního a poradenského centra.

62 kronika Forum 41

14. 3.

A zase se točí. Právnická fakulta znovu vrátila do života jeden ze symbolů své architektonicky mimořádné budovy – oběžný výtah alias páternoster. Tato technická kuriozita, na jejíž rekonstrukci fakulta uspořádala finanční sbírku, vozí studenty a akademiky od března letošního roku. Duší celé rekonstrukce se stal děkan Jan Kuklík.

Páternoster opět v oběhu

63 kronika Forum 41

Tomáš Zima slavnostně inaugurován

7. 3.

Tomáš Zima byl podruhé slavnostně inaugurován do úřadu rektora Univerzity Karlovy. Slavnost ve Velké aule Karolina si při této příležitosti nenechali ujít vzácní hosté, významné osobnosti politického i společenského života či vrcholní představitelé Univerzity Karlovy, včetně nově jmenovaných prorektorů a prorektorek, děkanů a děkanek.

64 personálie Forum 41

Cena Wernera von Siemense za rok 2017 putuje i na Přírodovědeckou fakultu Autor Marcela Uhlíková Foto Vladimír Šigut

Tým vedený prof. Jiřím Čejkou před čtyřmi lety objevil a popsal novou metodu přípravy zeolitů. Dne 22. února si odnesl ocenění společnosti Siemens v kategorii nejvýznamnější výsledek základního výzkumu za objev nové metody syntézy zeolitů a její využití v katalýze.

Ceny Wernera von Siemense byly předány na slavnostním večeru v Betlémské kapli. Při příležitosti vyhlašování uvedl Eduard Palíšek, generální ředitel Siemens ČR: „Nemáme moře ani rozsáhlé nerostné bohatství, zato máme historií prověřené zlaté české ručičky a pro vědu nadané mozky. Proto hodlá Siemens i nadále pomáhat s nastartováním vědecké kariéry a podporou při dosažení vědeckých objevů.“ Za mladé vědce, studenty a pedagogy si ocenění v prestižní vědecké soutěži odnesli i zástupci Přírodovědecké fakulty UK, katedry fyzikální a makromolekulární chemie: Mgr. Pavla Eliášová, Ph.D., Michal Mazur, Ph.D., a Maksym Opanasenko, Ph.D. Ve výzkumné

skupině vedené školitelem prof. Jiřím Čejkou, DrSc., je doplnili Mariya Shamzhy, Ph.D., a Ing. Jan Přech, Ph.D. (všichni z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR).

Podle prof. Čejky je výsledek výzkumu, ve kterém se dali dohromady vědci z Univerzity Karlovy a Akademie věd, logickým završením společného úsilí: „Před dvěma lety obdržela přírodovědecká fakulta v rámci vznikajícího Centra excelence projekt s klíčovým zahraničním spolupracovníkem (prof. Russell Morris z University of St Andrews, pozn. red.) a část týmu v Centru získala pozici,“ vrací se o pár let zpět Jiří Čejka. „Podívejte se na ně,“ pokračuje prof. Čejka, aby po chvilce s obdivným pohledem na „své“ oceněné mladé vědce dodal: „Každý z nich má za sebou mimořádné úspěchy a prestižní ocenění. Věřím, že je v budoucnu ještě další ceny čekají. Všem bych přál s nimi pracovat!“

www.cuni.cz