Forum CZ 43 2018

43 2018

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

MICHAL LUKEŠ

UŽ NEJSME MUZEUM MUZEA → 48

DOMINIK DUKA

NEBÝT POUHÝM EPIGONEM CHCE SVŮJ ČAS → 4

www.iforum.cuni.cz

Univerzita Karlova a Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových si vás dovolují pozvat na

slavnostní koncert pořádaný u příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii a Mezinárodního dne studenstva v sobotu 17. listopadu 2018 v 19:00 hodin ve Velké aule Karolina, Ovocný trh 5, Praha 1.

1 EDITORIAL FORUM 43

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, letošní rok plný osmičkových výročí připomíná chvíle plné optimistických nadějí i zoufalství, plynoucí z neschopnosti ovlivnit zásahy vyšší moci. Srpnová invaze „bratrských vojsk“ je jednou z nejsmutnějších kapitol v československých dějinách, představující násilné přerušení nadějíplných šedesátých let. Pro naši alma mater znamenalo pražské jaro krátké období návratu velkých osobností za katedry i obnovení často brutálně přerušených kontaktů se zahraniční vědou. I proto jsme se u příležitosti srpnového výročí rozhodli věnovat nové číslo časopisu Forum reflexi období, které tvoří zásadní cézuru v nejedné vědecké kariéře.

O prázdninách 1968 pozoroval kardinál Dominik Duka z lešení kostela v Hradci Králové polské okupační jednotky, o třicet let později byl tamtéž jmenován biskupem. Rozhovor o osmičkách i tíze úřadu prozradí obtíže, se kterými se musel vypořádávat jeho předchůdce kardinál Tomášek i on sám.

Hlavním tématem časopisu Forum se tentokrát stali patologové Fingerlandova ústavu patologie Lékařské fakulty v Hradci Králové, který letos oslavil 90. výročí své existence. Dlouholetým předsudkem bývalo, že mimopražské fakulty UK jsou méně významné a periferní. Když se ale blíže podíváme na Fingerlandův ústav, ukáže se nám pracoviště evropské úrovně. Ivo Šteiner, přednosta ústavu, s námi promluvil o tom, že patologie již dávno není jen o pitvách, ale především o diagnostice. Té se na molekulární úrovni věnuje Jan Laco, který se zabývá výzkumem úlohy lidských papilomavirů při vzniku zhoubných nádorů. Trochu blíže stereotypní představě o patolozích je výzkum Petry Kašparové, která svým přístupem boří zažité představy o fixaci vzorků ve formaldehydu. Novou generaci patologů zastupuje mikroskopem fascinovaný Lukáš Krbal.

Události roku 1968 se hluboce promítly také do české umělecké tvorby. Šedesátá léta se totiž nesla ve znamení nebývalého rozvoje jak filmové, tak divadelní produkce. Krutá rána normalizace zasáhla český film a divadlo v době jejich největšího rozkvětu a celosvětově uznávanou tvorbu zabrzdila na několik desetiletí.

O vývoji v těchto dvou oblastech promluvily filmová historička Stanislava Přádná a teatroložka Barbara Topolová.

Jak srpen 1968 prožili naši profesoři a docenti? A jak srpnové události dnes vnímají jejich o několik generací mladší studenti? Odpověď přináší naše mimořádná anketa.

Národní muzeum plánuje u příležitosti letošního výročí znovu zpřístupnit svou hlavní budovu na Václavském náměstí. Muzeum bylo díky své poloze svědkem všech významných historických událostí, které se v našem státě udály, stejně jako Univerzita Karlova. Ředitel Národního muzea a náš absolvent Michal Lukeš nám přiblížil, co všechno fasáda muzea pamatuje.

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, přeji vám, abyste si četbu třetího letošního čísla našeho časopisu užili.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

PROREKTOR UK PRO VNĚJŠÍ VZTAHY

2 OBSAH FORUM 43

OBSAH 18 4 Forum 3/2018, sešit č. 43 Časopis Univerzity Karlovy

ROZHOVOR

VYDÁVÁ

Petra Köppl

Univerzita Karlova

REDAKCE

Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

REDAKCI ŘÍDÍ

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Dominik Duka – Nebýt pouhým epigonem chce svůj čas 4

ODPOVĚDNÍ REDAKTOŘI

TÉMA

TELEFON

Petra Köppl

E-MAIL

ivo šteiner –

Petra Köppl, Lucie Kettnerová 224 491 248 forum@cuni.cz

GRAFICKÁ ÚPRAVA

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ

P. J. Juračka

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v září 2018 Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1211-1724

Desetitisíce diagnóz za rok pro živé 12

aleš ryška – Nepatetická láska k patologii 14 jan laco – Doufám, že se budu dívat do mikroskopu já, a ne robot 18

petra kašparová – Ověřujte slova svých učitelů 20 lukáš krbal – Patologie, to je fascinace mikroskopickým světem 22

PANORAMA Lucie Kettnerová

stanislava přádná – Nová vlna československého filmu. Neopakovatelný fenomén 24 Kamila Kohoutová

barbara topolová – Zlatá éra českého divadla 28

FORUM ROMANUM Kamila Kohoutová

Co nám dnes zbylo ze srpna ’68? 30

3 OBSAH FORUM 43

44

24

42

STUDENTI

ALUMNI

PERSONÁLIE

Jana Rydlová

Petra Köppl

Lucie Kohutová, Marcela Uhlíková

magdaléna lajdová – Nikdo mě do ničeho nenutil 40

michal lukeš – Už nejsme muzeum muzea 48

Bridžové naděje UK získaly stříbro na mistrovství Evropy 64

PROSTOR NA UK

KRONIKA

Marek Vinklát

Red.

Někde mezi nebem a zemí 42

Apolinář oslavil sedmdesátku 57

KNIHY Lucie Kettnerová

P. J. juračka – Ze života univerzitního fotografa 44

Festival vědy 59 Festival První republika 60

Kamila Kohoutová

Karel Černý – Medicína a infekční choroby v raně novověké Evropě 46

60

5 ROZHOVOR FORUM 43

NEBÝT POUHÝM EPIGONEM CHCE SVŮJ ČAS O prázdninách 1968 pozoroval z lešení kostela v Hradci Králové polské okupační jednotky.

O třicet let později byl tamtéž jmenován biskupem. Současný kardinál Dominik Duka zvolil heslo V Duchu pravdy.

Rozhovor o osmičkách i tíze úřadu…

TEXT Petra Köppl FOTO Paměť národa, René Volfík

6 ROZHOVOR FORUM 43

Osmičkovými výročími se to letos jen hemží. Která osmička je vám osobně nejbližší?

Toť otázka. Rok 1948 jsem prožíval jako předškolní dítě, ale byl to rok, který na mou rodinu a na rodinné přátele v Hradci Králové dopadl velmi krutě. Zcela pochopitelně nejsem schopen rozlišit hranice mezi rokem 1948, 1949 a 1950, protože to byla kontinuita. Vše jsou vzpomínky dítěte a já se čím dál více přistihuji, že si některé vzpomínky přivlastňuji, ačkoli nejsou vlastní, ale pochytil jsem je z pozdějšího vyprávění.

Tehdy se žilo trochu jinak, města nebyla tak přeplněná automobilovou dopravou, matky s dětmi odpoledne šly a vyprávěly si. Pamatuji si, jak jsme s matkou potkali v hradeckém centru její spolužačku a ta jí říká: „Anežko, zabili nám Honzu Masaryka.“ Co si povídaly dál, bylo mimo můj rámec chápání. Vybavuji si reakce lidí na rozhlasový přenos s prezidentem Edvardem Benešem ze Sezimova Ústí, na to, jak manželky vojáků z povolání ze západní armády naslouchají rozhlasu a pláčou. Bylo úplně jasné, že se děje něco hrozného. Ono se to dělo i u nás doma. Počítalo se, že mého otce i matku zavřou, a tak jsem byl adoptován do rodiny její sestřenice, abych se nedostal do dětského domova. Matka naházela do Labe u Novákovy garáže otcovu výzbroj a výstroj z anglické armády, protože kdyby to u nás našli, bylo by to klasifikováno jako příprava ozbrojeného povstání.

O dvacet let později jste byl v litoměřickém semináři.

Začátek roku 1968 jsem prožíval v Litoměřicích a o prázdninách mé rodné město okupovaly polské jednotky. Můj pozdější spoluvězeň vyprávěl, jak nechal rozorat přistávací plochy, aby generál Wojciech Jaruzelski nemohl přistát, a ten tak přijel o den později. Polská armáda se u nás v Hradci nechovala jako okupační armáda, vojáci byli ve stanových táborech, někteří chodili do kostelů, kde jsme rozhazovali letáky, které jsem pomáhal překládat do polštiny. Byla to výzva kapitulního vikáře a začínala slovy: Polský vojáku, když jsi odcházel, žehnala ti matka…

Jednou za mnou přiběhli z národního výboru, abych zabránil incidentu, protože umím polsky. To jsem musel s armádou kolaborovat, protože polský plukovník chtěl, aby vojáci nabrali vodu, ale tak čtrnácti- patnáctiletí chlapci mu v tom plánovali bránit. A co s tím dělat? Ten plukovník, inženýr, nebyl ani voják z povolání, musel narukovat kvůli mobilizaci. Nakonec jsem kluky přesvědčil, ale schytal jsem od nich pár nadávek. Poláci se k nám také chovali slušně, pomáhali nám s kostelem, který jsme opravovali.

Rok 1968 byl zajímavý, ale přiznám se, že jakmile odjelo naše vedení do Moskvy, věděli jsme, že to skončilo. Byl to vliv výchovy mého otce, který přišel ze západní fronty a pro něhož generál Ludvík Svoboda, pozdější prezident, byl zrádce. Díky velmi blízkým přátelům vím o životě generála Svobody více a nemyslím si, že byl zbabělec, ale i stateční lidé mohou podlehnout strachu.

Na Dukle odmítl hnát lidi bez průzkumu do boje a vzal to na sebe, ale spolupracoval.

Když se na přelomu listopadu a prosince 1947 Stalin obrátil na premiéra Klementa Gottwalda, aby požádal o pomoc sovětské armády, napsal tehdy Gottwald: „Soudruhu Vissarionoviči, soudruh Svoboda má vše v rukou, není to zapotřebí.“ Poté přiletělo čtyřicet letadel s agenty NKVD. Na jaře 1968 vystoupil budoucí kardinál František Tomášek, tehdy coby apoštolský administrátor pražské arcidiecéze, proti Mírovému hnutí katolického duchovenstva. Díky jeho působení se mohli někteří biskupové jako Štěpán Trochta znovu ujmout svého úřadu…

Nesmírně důležité bylo, že od roku 1948 až do 1968 se vystřídala pouze jedna generace a velká část lidí jak v církvi, tak nakonec i v politických strukturách a zájmových spolcích se dokázala okamžitě aktivovat.

Třetina kléru, které v té době bylo kolem čtyřiceti let, se mohla okamžitě vrátit do duchovní správy, takže to bylo velké oživení.

Změna ve společnosti byla viditelná, jeden rok měl kaplan v Chebu na náboženství dvacet dětí a další jich měl čtyři sta – ke spolužákovi kaplanovi v Klatovech chodilo na náboženství nejprve šedesát dětí a následující rok už osm set. Oproti tomu v roce 1989 byla generace, která pamatovala svo-

Začátkem července 1968 odjel na kapitulu dominikánů do Chicaga a přednášel ve Spojených státech a Anglii, že komunismus není socialismus s lidskou tváří, ale je to bestia rubra, rudá bestie.

7 ROZHOVOR FORUM 43

bodu, na odpočinku nebo na odchodu a její vstup už nemohl být tak razantní.

Tomášek dokázal velmi rychle nastartovat určitý způsob církevní politiky uvolnění a dialogu a je zapotřebí si uvědomit, že se nezměnil až při nastoupení Jana Pavla II. na papežský stolec. Vatikánská politika tehdy nebyla úplně čitelná, protože víme, co znamenal rok 1968 v západní Evropě. Tomášek se stal členem organizací, proběhla velká petiční akce, která pomohla i k obnovení řeckokatolické církve. Je nutno podotknout, že to byla zásluha slovensko-kanadského uranového miliardáře Štefana Romana, protože Československo za to získalo jistý obnos.

Normalizace ovšem dokázala tyto věci velmi rychle stlačit, protože část lidí uvěřila politice socialismu s lidskou tváří. Můj představený, provinciál, vždycky říkával: „Chlapci, nevidím to dobře.“ Měl pravdu.

Začátkem července 1968 odjel na kapitulu dominikánů do Chicaga a přednášel ve Spojených státech a Anglii, že komunismus není socialismus s lidskou tváří, ale je to bestia rubra, rudá bestie. Důvěra lidí, kteří si něco zažili, byla jednou pro vždy ztracena.

Kdyby tehdy náš rektor ukázal záda, musel by syn pana Grebeníčka přiznat, co se dělo v Uherském Hradišti (vyšetřovatel Státní bezpečnosti Alois Grebeníček byl obviněn z mučení vězňů na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, pozn. red.).

V březnu 1968 byla jmenována vedoucí Sekretariátu pro věci církevní na ministerstvu kultury Erika Kadlecová a už v srpnu likvidovala data svého výzkumu církví a státu z obavy ze zneužití.

Ostatně první, kdo si šel pro archiválie, byli nacisté. A tak se tam raději už nepsalo nic, co by mohlo někoho difamovat. A tato praxe pokračovala. Kardinál Karel Kašpar odstěhoval archiv k Emilu Háchovi, že u prezidenta bude schovaný. A když došlo k popravě politika Aloise Eliáše, ten archiv se na Hradě pálil. V archivech tedy toho doopravdy mnoho nezůstalo. O Františku Tomáškovi se vědělo, že má plno notýsků.

Měl, protože si jednak už nemohl všechno pamatovat a pak měl pocit, že když je to na více místech, nedají si to dohromady.

Musel věci pořád schovávat, protože řidič, který tady byl, nebyl jenom řidič. Oni mu tady vždy v noci chodili. Tak ty notýsky pak Tomášek hledal vkleče i pod kobercem.

Církevní politika Eriky Kadlecové měla i mocenský ráz. Jen pro ilustraci: když řeholní představení šli jednat, přijala je, položila ruku na telefon a řekla: „Pánové, uvědomujete si, jak by to s vámi skončilo, kdybych někam zavolala?“ Ale Erika Kadlecová po 21. srpnu byl někdo úplně jiný. Teprve potom skutečně, a to bylo velmi důležité,

poznali soudruzi z komunistické strany její pravou tvář. Část z nich si v padesátých letech uvědomila chyby, ale v srpnu se především u generace vychovávané v komunismu vzhledem k okupaci vytratila víra, iluze a ideje, které by režim dál mohly držet.

Potom se držel skutečně jen policejně.

Kardinál Karel Kašpar odstěhoval archiv k Emilu Háchovi, že u prezidenta bude schovaný.

A když došlo k popravě politika Aloise Eliáše, ten archiv se na Hradě pálil.

Je vůbec možné získat jednou ztracenou důvěru zpět? Kardinál Tomášek odmítl podepsat Chartu 77, protože mezi signatáři bylo hodně bývalých komunistů.

O tématu Charty jsme tady mnohokrát mluvili za hudby tranzistoru, aby to nebylo všechno slyšet, oni to stejně všechno slyšeli.

Kardinál tehdy řekl: „Uvědomte si, já jim nevěřím.“ Pamatoval si, jakým způsobem na něho pan Jiří Hájek řval, a Tomášek mu v otázce Charty nevěřil.

Ten člověk vlastně od roku 1938 viděl jednu prohru za druhou. S jeho kněžskou generací to začalo už při založení Církve československé, protože prakticky necelá čtvrtina Čechů odešla do této církve a antiklerikalismus, který se objevil v prvních dvou třech letech, musel být pro něho tvrdá škola. Musel bojovat s protivníkem vnějším i vnitřním. Ministr kultury Milan Klusák mu rád říkal, že je generál bez vojska. Přitom pádem monarchie, především odchodem hierarchie, která byla aristokratická a jež měla politiku v krvi, se tato dovednost vytratila. Kardinál Štěpán Trochta se spálil dvakrát, Josef Beran měl „výhodu“, že prošel koncentrákem, takže už věděl, že to není tak jednoduché, a měl určité instrukce, ale František Tomášek je nedostal. Čili on se doopravdy těžko orientoval.

Byl to do jisté míry velký vliv politiky détente, složité politiky, kde můžeme říci, že část politiky Vatikánu, reprezentovaná státním sekretářem kardinálem Jeanem-Mariou Villotem, hledala cestu domluvy. Když čtete Trýzeň trpělivosti od Agostina Casaroliho, všimněte si, jak tam srovnával čtyři primasy.

Nejstatečnější, nejpevnější byl stoprocentně József Mindszenty.

Tomášek se ocitl v jiné situaci. Ať tady byl nuncius Francesco Marmaggi, nebo Pietro Ciriaci, dostávali pokyny, ale Tomáškovi bylo řečeno, že musí jednat podle vlastního svědomí a rozhodnutí. A to měl episkopát bez vlastních politických ambicí.

I pro mě je záhadou Tomáškova obrovská změna, která nastala v roce 1974. Generální →

8 ROZHOVOR FORUM 43

Jak se církev dokázala s předaným stavem po roce 1989 vypořádat?

Otázka, která vyvstala hned po první euforii, kdy mnozí chtěli nahradit ideologii komunistické strany jakousi křesťanskou ideologií, byla skutečně jenom fikce. Nebylo to možné, protože církev v roce 1989, 1990 a i 1968 neměla z hlediska připraveného

a akceschopného personálu ani polovinu.

To si nikdo neuvědomuje.

Co se týká období po roce 1989, buďme upřímní, to byla pionýrská léta, kdy se musely obnovovat všechny infrastruktury církve, což stálo hodně úsilí, a do jisté míry nebyly zkušenosti. Takže i díky zahraniční pomoci se velmi orientovala na německy mluvící oblasti – Rakousko a Německou spolkovou republiku. Ztratili jsme kontakty s Polskem, které byly velmi živé, ale i východním Německem, což byla chyba a dodnes je. Do církve vstoupil problém rozdělení státu, protože určitá část lidí, která nesla odpovědnost, neviděla, že Slovensko je v rámci Československa pro církevní politiku nesmírně důležitý faktor. Na obou stranách došlo k polarizaci – my jsme poetizovali první republiku jako nej nej, na druhé straně totéž udělali Slováci – začali mytologizovat slovenský stát. V některých církevních kruzích to byla otázka prezidenta Jozefa Tisa, což trochu vyostřilo postoje, ale dnes mohu říci, že tyto věci jsou z velké části překonány – možná více na Slovensku než u nás.

Navíc se dodnes i v našich kruzích vede diskuze, co církvi více uškodilo – zda kněz, který podepsal spolupráci, ale přitom ta spolupráce byla vcelku bezvýznamná a degradovala pouze jeho, anebo jestli to byla kolaborace v rámci mírového hnutí, protože toto hnutí potom schvalovalo všechny kroky strany a vlády. Kdežto ten, kdo podepsal spolupráci, jestliže nikoho neudával, je opravdu oběť a nešťastník.

Ovšem následně se z toho vytvořil model, že vlastně kolaborovala jen církev a všichni ostatní byli velcí hrdinové. To mě trošičku mrzí. U církve neplatil lustrační zákon, takže jisté zásahy opravdu nebylo možné

AKG-IMAGES

Co se týká období po roce 1989, buďme upřímní, to byla pionýrská léta, kdy se musely obnovovat všechny infrastruktury církve, což stálo hodně úsilí, a do jisté míry nebyly zkušenosti.

vikář František Vaněk mu radil v politice, v přizpůsobování se. Najednou Tomášek za účasti církevní tajemnice řekl, že další jednání s Vatikánem nemají význam, dokud tu nebude náboženská svoboda, dokud rodiče nebudou moct posílat děti do náboženství a nebude možnost studia. Teprve až toto bude možné, ať Vatikán jmenuje biskupy, jinak je biskup bezbrannou loutkou, která podepisuje to, co může, ale nic vlastně nezmůže.

Byl silně pod vlivem Fatimských předpovědí a pátera Pia, proto tam také jezdíval. To byly takové dva momenty, které hrály v jeho životě roli. Byl přesvědčen, že změna nepřijde z Polska, ale z Ruska. A jeho orientace na Polsko nepatřila Polsku, ale Karolu Józefu Wojtyłovi. Zcela jistě, jakmile nastoupil coby Jan Pavel II., přijel s plnou podporou.

A pak měl pevný bod, který potřeboval pro utvrzení, že jedná správně a že bude mít určité zastání.

Sám cítím tíhu těch osmi roků v těchto prostorách. Když mluvím s mladými kněžími, dovedu je pochopit, ale také dovedu pochopit kardinála Tomáška. Josef Zvěřina, kterého si nesmírně vážím, mluvil za sebe, zatímco Tomášek mluvil za celou církev československou. A najednou cítíte, že musíte jednat tak, abyste udržel celé společenství v nějaké rovině. Když se postavíte příliš extrémně, ztratíte většinu.

Kázání sv. Dominika od Lorenza Lotta, 1508

9 ROZHOVOR FORUM 43

Dominik Jaroslav kardinál Duka OP je absolventem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v roce 1970 z rukou kardinála Štěpána Trochty, biskupské svěcení v roce 1998, kdy byl jmenován biskupem Královéhradecké diecéze.

Papež Benedikt XVI. jej jmenoval v roce 2012 kardinálem. V současnosti je velkým kancléřem KTF UK.

Problémem, který se netýká jen teologické fakulty, ale je to problém všech humanitních oborů, jsou gymnázia, která dostatečně nepřipravují studenty.

Nejsou to totiž gymnázia, ale něco na způsob reálky.

dělat podle zákona, ale podle dohody.

A faktem je, že z viditelných míst tito lidé odešli. Moderátor ZDF, který měl na starosti církevní záležitosti a napsal také knihu Špionem ve Vatikánu, říkal, že to, že do církve zasahovaly zpravodajské služby, můžeme brát jedině jako plus, protože to byl skutečně významný protivník a k válce patří jak zranění, tak přeběhlíci.

Zmiňoval jste, že po roce 1989 chyběl církvi personál. Je na tom nyní lépe?

Myslím si, že Katolická teologická fakulta si v současné době ještě potřebuje vytvořit vlastní tvář. Ale to doopravdy nějakou dobu trvá, protože ti, kteří odešli studovat do zahraničí, se mohou teprve po těch dvaceti letech začít profilovat, takže jsme teprve na začátku. Moje přesvědčení – a mladší se mnou nebudou souhlasit – je, že bych v humanitních oborech až na výjimky, které potvrzují pravidlo, nedával profesuru dříve než v šedesáti letech. Proč? Protože v exaktních

oborech máte pokusy, máte demonstrace, kterými si ověříte a dokážete teorie, ale všimněte si, co dovedou udělat humanitní obory.

Problémem, který se netýká jen teologické fakulty, ale je to problém všech humanitních oborů, jsou gymnázia, která dostatečně nepřipravují studenty. Nejsou to totiž gymnázia, ale něco na způsob reálky.

Mohl by jít studovat někdo matfyz, kdyby se nevyučovala matematika a fyzika? Postrádám jazykovou přípravu i filozofii. Pro obor teologie nebude dostatek studentů, protože zvládnout latinu, řečtinu, hebrejštinu a ještě živý jazyk je náročné. Aby student mohl dávat věci do souvislostí, musí se „pročíst“ mnoha knihami a to trvá léta. Teprve pak může vytvořit nějakou vlastní syntézu.

Zkrátka aby profesor nebyl jenom epigon toho, co četl, chce to svůj čas.

11 TÉMA FORUM 43

PATOLOGIE, VĚDA O ŽIVÝCH Desetitisíce diagnóz za rok pro živé / 12 Nepatetická láska k patologii / 14 Doufám, že se budu dívat do mikroskopu já, a ne robot / 18 Ověřujte slova svých učitelů / 20 Patologie, to je fascinace mikroskopickým světem / 22 TEXT Petra Köppl FOTO René Volfík

12 TÉMA FORUM 43

DESETITISÍCE DIAGNÓZ ZA ROK PRO ŽIVÉ

Vašim rodičům se podařilo před druhou světovou válkou včas emigrovat. V té době Británie nepřijímala všechny uprchlíky.

Jakou cestu zvolili?

Pocházím ze smíšené židovsko-katolické rodiny – otec byl židovského původu a matka z přísně křesťanské rodiny. Oba vystudovali práva v Brně, a když přišli Němci, otec, který byl v té době na vojně, prchl v dubnu 1939 přes Polsko do Francie. Matce se později podařilo složitými cestami dostat povolení vycestovat do Paříže – oficiálně studovat francouzštinu. V Paříži se pak naši vzali.

Otec ve Francii vstoupil do vznikající československé armády, a tak jsme se během války čtrnáctkrát stěhovali. Po pádu Francie se naše armáda přesunula po moři do Anglie a matka tam otce provázela. Později vzpomínala, že když v červnu 1940 vypluli z jihu Francie skrze Gibraltar do Atlantiku, nikdo nevěděl, kam loď míří. Kvůli nebezpečí ponorek pluli nejprve do poloviny oceánu, tam se otočili a posléze dopluli do Liverpoolu. Já jsem se narodil 15. srpna 1940 v Londýně, právě v době, kdy začala bitva o Británii s nálety na Londýn. Proto se matka se mnou přestěhovala do klidnější-

Pracovna Ivo Šteinera je provoněna čajem, který nám servíruje s mlékem. Pokud člověk jednou propadne anglické tradici, už ji neopustí. Profesor je vášnivým sběratelem krabiček od čajů, jeho sbírka z více než 60 zemí čítá téměř 1200 kousků. I proto začínáme rozhovor vzpomínkou na ostrovní říši.

13 TÉMA FORUM 43

ho Skotska. Naši byli velcí vlastenci a hned po konci války se vrátili do Československa.

Zdá se, že sudičky vám v Londýně daly do vínku profesní i osobní život spojený s politickými zvraty.

Musím říct, že asi přivolávám nějaké neštěstí. Jak jsem říkal, již při mém narození začaly německé nálety na Londýn. V Praze, jsem pak absolvoval komunistický převrat v roce 1948, ale o tom jsem tehdy moc nevěděl.

V srpnu 1968 jsem byl již v Hradci a pamatuji zde barikády a polské tanky. Koncem toho roku jsem získal stipendium WHO ke studiu nemocí srdce v Kampale, hlavním městě Ugandy. Během mého pobytu tam proběhl násilný pokus o převrat; když jsem jednou ráno přicházel do nemocnice, před vjezdem ležely mrtvoly a uvnitř byly obrněné transportéry, o nichž jsem později zjistil, že byly vyrobeny v Československu. Ani jsem tehdy nevěděl, že jsme taková zbrojařská velmoc. Začátkem listopadu 1989 jsem odjel jako expert do Kuvajtu; o dva týdny jsem tak zmeškal sametovou revoluci, na niž jsem se celý život těšil. Můj pracovní pobyt v Kuvajtu ovšem předčasně skončil 2. srpna 1990, kdy do země vtrhl Saddám Husajn.

Po dvou týdnech nejistoty naše ambasáda umožnila Čechům zemi opustit, jenže letiště i přístav byly zavřené. Dalo se odjet jedině auty. Vznikla tedy kolona asi třiceti aut, první mělo vlajku červeného kříže, druhé červeného půlměsíce a bylo naplánováno, že se pojede do Iráku a Jordánska.

Tam přiletí speciál, který nás odveze domů.

Jeli jsme směrem na sever na Irák a proti nám tanky a vojáci. V noci jsme dorazili do Bagdádu – na ambasádě nám řekli, že byl právě otevřen hraniční přechod na severu do Turecka. Tak jsme pokračovali auty.

Po překročení irácké hranice se už kolona rozpustila. Individuálně jsme jeli přes Kurdistán, Turecko, Istanbul a Balkán domů.

Každý s sebou mohl vyvézt z Kuvajtu jen dvacet kilogramů zavazadel, proto jsme tam prakticky všechno museli nechat.

S takovým kádrový profilem jste to ostatně nemohl mít lehké. Proč jste si zvolil právě obor patologie?

Za komunistů bylo neštěstí být narozený v Londýně. Z gymnázia mi nedali doporučení na medicínu, a proto jsem rok pracoval jako pomocný laborant v krčské nemocnici.

A jak jsou cesty Páně nevyzpytatelné, udělal jsem sice přijímačky v Motole, ale řekli mi, že mají plno, a doporučili mi civilní fakultu v Hradci Králové. Tak jsem se stal Hradečákem a pak i patologem. Když jsem nastupoval do ústavu, můj šéf profesor Fingerland mi řekl: „Šteinere, heleďte, tady v Hradci v nemocnici je výborná kardiologie a výbor-

ná kardiochirurgie a byli by rádi, kdyby se na to někdo od nás specializoval. A vy byste to mohl dělat.“ Tak takhle jsem přišel ke specializaci.

Na patologii chodí lidé, kteří mají materialistický přístup. Věříme tomu, na co si sáhneme, co vidíme v mikroskopu. Jsem velký nepřítel léčitelů, máme s nimi špatné zkušenosti. Takže bych řekl, že jsem spíš takový realista.

Patologie v posledních letech jaksi ztěžkla, je to v podstatě nejširší medicínský obor – klinik zná svou problematiku, my musíme v podstatě ovládat všechno. Obecné povědomí laiků, ale i lidí ve zdravotnictví je, že se na patologii jen pitvají mrtvoly. Není to tak – dnes je patologie laboratorní obor, v němž pitvy dělají slabých deset procent práce, zbývajících devadesát procent jsou bioptické a cytologické diagnózy. Dávno to už také není jen mikroskop, patologie dneška je i imunohistochemie, genetika, velké laboratoře a desetitisíce diagnóz ročně pro živé lidi.

Zmínil jste profesora Fingerlanda, zakladatele ústavu. Je známo jedno jeho přání.

Máte obdobné?

Profesor Fingerland nám kladl na srdce, že musí být pitván, a dokonce ukazoval, co máme prozkoumat. Já tomu nechávám volný průchod. Ani pitvu, ani nějaký zákaz nedávám. A vždycky si říkám, kdyby tak bylo možné udělat pitvu sám na sobě a podívat se.

Na co byste se chtěl při vlastní pitvě podívat?

Jak na tom jsem se zdravím. U pitvy se ale musím oprostit od osobního pocitu, i když je to někdo známý. Člověk to musí brát jako případ, který se musí vyřešit. Po každé pitvě voláme ošetřujícího lékaře a probereme, co poznal a nepoznal, jak léčba či operace dopadla. Tím se naplňuje latinské Mortui vivos docent – Mrtví učí živé. Samozřejmě tomu mrtvému už to nepomůže, ovšem klinický lékař se poučí a poznatky využije u budoucích pacientů. U nás prakticky ke všem pitvám chodí klinici, i v zimě, přes celou nemocnici – má to pro ně zjevně význam, jinak by se neobtěžovali.

Tak jako je chřipka sezónní onemocnění, pozorujete při své dlouholeté praxi fáze většího výskytu některé diagnózy?

Padesát let je málo. Profesor Fingerland vzpomínal, že plicní rakovina byla za jeho začátků v oboru (ve dvacátých letech 20. století, pozn. red.) nesmírná vzácnost.

Když při pitvě narazili na plicní nádor, byl příkaz přerušit pitvu a zavolat přednostu – pana dvorního radu Hlavu, aby se

U nás prakticky ke všem pitvám chodí klinici, i v zimě, přes celou nemocnici – má to pro ně zjevně význam, jinak by se neobtěžovali. na tu vzácnost šel podívat a eventuálně to dopitval. Podobné to bylo i se srdečními infarkty. Po druhé světové válce ale nastal obrovský vzestup plicní rakoviny i infarktu, na druhou stranu díky očkování a antibiotikům poklesl podíl úmrtí na infekční choroby. Prudce dolů šla například křivka výskytu tuberkulózy, nicméně dnes už se pomalu ohýbá a jde celosvětově zase nahoru. Šíří se i nové virové choroby – AIDS, hemoragické horečky v Africe, Ebola, šílené krávy, prasata na Zlínsku. A mikrobi se stávají rezistentními na antibiotika. To, že umírá méně lidí na infarkty, je dáno spíše tím, že se lépe léčí, než že by infarktů ubývalo. Je tu i problém primární prevence.

Prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc., přední český patolog srdce a cév a dlouholetý přednosta Fingerlandova ústavu patologie LF UK a FN v Hradci Králové byl v letech 1997–2003 děkanem královéhradecké lékařské fakulty a v letech 2003–2010 proděkanem pro zahraniční styky.

V současnosti působí v ústavu na částečný úvazek jako učitel a bioptik kardiovaskulárních případů.

14 TÉMA FORUM 43

NEPATETICKÁ LÁSKA K PATOLOGII

Rodák z Liberce propadl místnímu geniu loci a nedá na Hradec Králové dopustit. Jak Aleš Ryška s lehkou nadsázkou říká, výhodou působení na „vesnické fakultě“ je, že musíte být třikrát lepší než konkurence, a potom si vás začnou všímat.

Byl jste jedním z našich nejmladších profesorů jmenovaných v oboru lékařství. Daří se vám držet náskok?

Když jsem v patologii začínal, měl jsem velmi nadšeného učitele, který tvrdil: „Co nestihneš do čtyřiceti, to už nestihneš.“ A já jsem si říkal, že to jsou takové řeči lidí středního věku, jenže ono to tak bohužel je. Člověk pak na sebe nabaluje různé aktivity – a to nejsou pouze funkce, musíte přednášet, zajišťovat provoz pracoviště,

sedět na výběrových řízeních, jednáních, prostě miliarda drobností, která týden rozbije na tak malinké časové kousíčky, že soustředit se na výzkum, kdy si můžu sednout, zavřít se a jenom si bádat, je velmi těžké. Myslím si, že mé šance udělat nějaký velký objev jsou dávno pryč, protože na to nezbývá ani čas, ani dostatek soustředění a energie. V tom mají nepochybně výhodu kolegové v Akademii nebo v nějakém výzkumném ústavu, kde je rušivých vlivů asi přece jen méně.

15 TÉMA FORUM 43

Prof. MUDr. Aleš Ryška, Ph.D., je přednostou Fingerlandova ústavu patologie Lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Je členem výboru České onkologické společnosti ČLS JEP, předsedá edukačnímu výboru Evropské společnosti patologie a působí jako zástupce šéfredaktora evropského časopisu patologů Virchows Archiv.

Koketoval jsem s některými hypotézami, které vypadaly velmi slibně a nakonec se ukázaly jako pravdivé, bohužel byl ale vždy někdo rychlejší. Zpětně mě nicméně těší, že ty úvahy alespoň nebyly úplně mimo.

Tak například: řada léků v onkologii jsou monoklonální protilátky cílené proti určitým strukturám nádorových buněk. Už před dlouhou dobou jsem předpokládal, že monoklonální protilátka, která se na nádorovou buňku selektivně váže a má inhibovat určitou signalizační dráhu, nejenže zablokuje signalizaci, ale může také aktivovat imunitní systém. To skutečně platí, vyšly krásné práce, které to potvrdily. Třeba u myší s karcinomem prsu při léčbě protilátkou blokující HER2 receptor nádor zmizí nebo se alespoň zmenší. Ale pouze u myší, jež měly funkční imunitní systém, byl efekt léku dlouhodobý. Zda mám ještě nějaký podobný nápad, který by stál za prozkoumání, vám neřeknu, třeba by na něj ještě mohlo dojít, takže ho neprozradím předem.

Věnuji se problematice vzájemného působení nádorové populace a organismu. Interakce s imunitním systémem je teď obrovský hit, stejně jako imunoterapie, možnosti odblokování imunitního systému a usnadnění odpovědi imunitního systému na nádor. Teď je moje hobby imunitní infiltrát, tumor infiltrující lymfocyty.

Ale abych se sám někde zavřel s mikroskopem a měl pokoj od všeho a bádal si, na to už to bohužel moc není, byť by mě to bavilo. Spíše se výzkum snažím koordinovat více s doktorandy.

Krátce po profesuře jste přebíral Fingerlandův ústav patologie. Jaké to je, být benjamínkem mezi věhlasnými přednosty?

Nastupovat do vedení ústavu po profesoru Ivo Šteinerovi bylo svým způsobem velmi jednoduché, protože je gentleman a liberální šéf. Máme podobný styl smýšlení, neměl jsem tudíž potřebu dělat žádnou velkou revoluci. Pravda, některé věci se změnily, protože profesor Šteiner třeba jako klasický morfolog příliš neinklinoval k molekulárněgenetickým metodám, na které se současná patologie hodně zaměřuje. Ale vývoj oboru je tak rychlý, že ani já netuším, co bude v patologii za pět let.

Trendů nebo směrů, kterými se patologie ubírá v současnosti, je několik. Na prvním místě je to narůstající význam klinicko-patologické spolupráce. S tím úzce souvisí také zpřesňování diagnóz, rozšiřování našich metod a s tím spojené zdražování. Dříve nám kliničtí lékaři poslali vzorek a naším úkolem bylo zjistit, zda jde například o nádor, zda je benigní, nebo maligní, jak je pokročilý a jak diferencovaný. To pro tehdejší klinické potřeby stačilo. Dnes onkolog požaduje detailnější informace. U klasifikace nádorů jde o molekulární profilování, zjišťování mutací v signálních drahách, které lze ovlivnit cílenou systémovou léčbou, a podobně.

Druhý směr, podle mě také velmi zásadní, je digitalizace. Na rozdíl od zobrazovacích metod nemáme tu výhodu, že by nám přístroje poskytovaly digitální data.

V laboratoři pořád produkujeme histologické preparáty, tedy fyzická sklíčka s tkáňovými řezy silnými několik mikrometrů. Patologie je oborem, kde je dodnes vysoký podíl velmi sofistikované manuální práce. Mikroskopická sklíčka je ale možné následně naskenovat, čímž vznikne takzvaný virtuální slide neboli virtuální preparát. Ten si lze představit jako soubor, který se

prohlíží v počítači podobně jako třeba Google mapy – s mikroskopickým obrazem se dá posouvat, zoomovat ho a odkaz na tento soubor, který má často velikost několika gigabytů, lze ho i sdílet s libovolným kolegou kdekoli na světě. Tím se otvírá koncept takzvané telepatologie. V některých nemocnicích, kde nemůže být trvale patolog – známe to například ze Skandinávie –, během operace laborantka připraví preparáty, naskenuje je a patolog, vzdálený i stovky kilometrů, je může odečíst. Nebo třeba v případě, že si nebudeme vědět rady s některou vzácnou lézí, pošleme link virtuálního preparátu kolegovi na posouzení, který poskytne svůj názor. Zásadní význam může mít využití virtuálních slidů také ve výuce. Již v roce 2006 jsme díky univerzitnímu grantu získali sklíčkový skener a založili databázi virtuálních slidů pro všechny lékařské fakulty. Dodnes ji medici využívají, i když technické řešení je už z dnešního pohledu poněkud zastaralé. Museli jsme překonat i to, že každá z pěti fakult Univerzity Karlovy má vlastní kurikulum a trochu jinak sestavené případy, které studentům během praktické výuky ukazuje a u zápočtu z nich potom zkouší. Rozdíly jsou dány stylem výuky, ale i tím, že si medik na začátku používání databáze navolí svou domovskou fakultu, vyberou se mu podle toho jen relevantní vzorky.

Jak si česká patologie stojí v evropském měřítku?

Jako jediné pracoviště ve střední Evropě se účastníme již sedm let programu Kansas Histopathology Club.

Jde o propojení patnácti pracovišť na celém světě, jež si vyměňují obtížné případy. Každý měsíc obdržíme sadu deseti vzácných případů, ty máme poznat a následně zaslat své závěry tomu z klubu, který má dané kolo na starosti, tedy rozesílal preparáty. Je to velká výzva, do řešení jednotlivých případů zapojujeme i naše rezidenty a doktorandy, kteří se tak dostanou k unikátním diagnózám, ale zároveň se musejí pořádně ohánět, aby si neuřízli ostudu, když celou sadu preparátů společně řešíme před odesláním diagnóz. I ve výzkumu se snažíme participovat na projektech, které mají přesah mimo republiku, spolupracujeme s Rakouskem, Španělskem, Portugalskem i Polskem.

Nastupovat do vedení ústavu po profesoru Ivo Šteinerovi bylo svým způsobem velmi jednoduché, protože je gentleman a liberální šéf.

Máme podobný styl smýšlení, neměl jsem tudíž potřebu dělat žádnou velkou revoluci.

Patologie je mezinárodní obor, není problém přijít s inovativní myšlenkou, oslovit kolegy a sesbírat případy z celé Evropy. Pokud někdo napíše, zda máme vzorky nějakého vzácného nádoru, máme výhodu, že stačí sáhnout do archivu. Ústav uchovává vzorky, respektive všechny parafínové bločky od případů, už

→

16 TÉMA FORUM 43

od padesátých let. Máme zavedený databázový systém a pomocí klíčových kódů jsme schopni vyhledat vše, co za ta desetiletí naším pracovištěm prošlo. Když vím, že potřebuju třeba nádory slinných žláz zcela určitého typu, lze najít i takové, které se odebíraly před čtyřiceti nebo padesáti lety. Právě dokonalý systém archivace a možnosti zpětného vyhledávání nám hodně zvyšuje potenciál spolupráce s ostatními centry.

Jsem přesvědčen, že pokud chcete něčeho dosáhnout na mezinárodní úrovni, nestačí být jen dobrý. Moje zkušenost ze spolupráce se zahraničními pracovišti je taková, že pokud chceme, aby nás brali, nestačí být stejně dobrý jako třeba Nizozemci nebo Němci. Jen když budeme třikrát lepší, začnou nás kolegové ze západu Evropy brát jako rovnocenné partnery. A do určité míry to platí i na národní úrovni. Fakulty UK mimo Prahu jsou některými kolegy vnímány tak trochu jako „vesnické fakulty“. Je to asi podvědomá záležitost, nemá cenu se tím trápit. Stačí snažit se být o něco lepší než ti ostatní.

Na hradecké lékařské fakultě studuje přibližně sedm stovek zahraničních studentů, což je skoro polovina počtu lidí v české paralelce. Jako bývalý proděkan pro studium na tom máte svůj podíl…

Fakulta je internacionální a už si můžeme vybírat dobré uchazeče, není to, jak se kdysi říkávalo, že zahraniční studenti jsou slabší. Máme absolventy, kteří pracují na Mayo Clinic. Já jsem ale působil ve funkci proděkana pro studium v českém jazyce, takže se nemůžu chlubit cizím peřím. Přijal jsem tehdy nabídku nově zvoleného děkana profesora Vladimíra Paličky, protože jsem měl vizi, že je třeba trochu zreformovat naše kurikulum.

Bylo mi něco přes třicet, v tomto věku je asi každý z nás od přírody nespokojený se stávajícím stavem a chce něco změnit. Troufám si říci, že do značné míry se povedlo změnit to, co jsem považoval za nejdůležitější, ačkoli proces to byl podstatně složitější, než jsem si původně představoval. V současné době má naše fakulta skvělé a moderně koncipované kurikulum odpovídající potřebám kladeným na naše absolventy. Tím se pro mě tato kapitola zároveň svým způsobem uzavřela.

Podobné to bylo i s pozicí předsedy Společnosti českých patologů ČLS JEP, kde jsem působil po dvě funkční období. Bylo to přesně v té životní etapě, kdy člověk v takové funkci může přinést něco nového, má spoustu nápadů i energii je uskutečnit. Proto jsem se po osmi letech rozhodl do dalšího období již nekandidovat a jsem velmi rád, že jsem funkci předal svému nástupci.

V současné době jsem členem výboru České onkologické společnosti ČLS JEP, v Evropské společnosti patologie předsedám edukačnímu výboru, dost času mi zabere práce zástupce šéfredaktora Virchows Archiv, což je evropský časopis patologů. Je toho akorát dost. Člověk může dělat jen omezené množství aktivit.

Jedním z úkolů odborné společnosti je definování odborných standardů jednotných pro všechna pracoviště. Jen tak lze zajistit, aby pokud možno bylo jedno, jestli člověk bude mít vyšetřený standardní histologický vzorek ve Znojmě, Praze nebo Hradci, tedy aby byl pacientovi všude poskytnut adekvátní servis. Samozřejmě budou vždy rozdíly v možnostech malých a velkých pracovišť, vyplývající z jejich odlišného metodického

Fakulty UK mimo Prahu jsou některými kolegy vnímány tak trochu jako „vesnické fakulty“. Je to asi podvědomá záležitost, nemá cenu se tím trápit. Stačí snažit se být o něco lepší než ti ostatní.

vybavení. Ale pokud jde o základní vyšetření, neměla by se jeho kvalita lišit. Druhou rolí odborné společnosti je bránit naše práva či lépe řečeno hájit náš obor. To v praxi znamená vyjednávat se zákonodárci, když se řeší postgraduální vzdělávání či legislativa dopadající na naši práci, nebo vyjednávat s plátci, aby naše práce byla řádně ohodnocena. To se někdy daří, někdy ne, abych byl korektní. A do třetice má odborná společnost podporovat či prohlubovat spolupráci s ostatními lékařskými odbornostmi. To byl také jeden z důvodů, proč jsem souhlasil s kandidaturou do výboru České onkologické společnosti. Myslím si, že v onkologickém výboru mohu pro spolupráci patologů s onkology udělat možná více, než bych dokázal jako člen našeho výboru patologů.

Hradec Králové má genius loci. Pomáhá vám to v konkurenčním boji o personál?

Jsem původně z Liberce, byl jsem zvyklý na kopce a ta placka, kterou kolem sebe vidíme v Polabí, mě zpočátku absolutně ničila. Ale nebylo těžké si zvyknout, Hradec je opravdu moc hezké místo pro život a práci. Mou největší noční můrou, která mě v podstatě permanentně straší, je, aby ústav byl personálně dobře stabilizován.

Dnes je to velmi těžké, protože akademická pracoviště tahají za kratší konec lana. Máme sice krásné spektrum případů i metod, dokážeme lidi vzdělat v celé šíři oboru, což nejde ani na malých pracovištích, ani v soukromých laboratořích. Zároveň to ale nese i to B: že po našich lidech chceme, aby učili, dělali výzkum, a současně jim nejsme schopni nabídnout takové finanční ohodnocení jako v soukromých laboratořích nebo někdy i v menších nemocnicích. Přitom je zcela přirozené, že když mladý člověk startuje do života, potřebuje se ekonomicky zabezpečit.

Je ale pravdou, že od nás nikdy nikdo neodcházel proto, že by se mu tady nelíbilo nebo že by byl nespokojen či špatně zaplacen. Teď poprvé máme úplně naplněný stav a naprosto úžasnou skladbu lidí. Sice tu působí hodně mladých a chvilku bude trvat, než získají plnou kvalifikaci, ale personálně spolu všichni velmi ladí. Mám z toho velkou radost. Chtěl bych, aby byl tento ústav, až budu šéfovské křeslo opouštět, personálně stabilizován.

POSTUP V LABORATOŘI PATOLOGIE Níže popsaný postup se může výrazně lišit v závislosti na vzorcích. Velké vzorky jsou delší čas ve fixaci (fáze 1) a vyžadují delší dobu, než mohou být přikrojeny. Navíc některé vzorky obsahují kost a vyžadují odvápnění před dalším zpracováním. Pro malé vzorky je proces rychlý a přímočarý, protože se „fixují“ rychle a nepotřebují přikrajovat. Tyto malé vzorky nevidí patolog, dokud z nich nejsou připravena skla.

1. Příjem, vložení do formalínu Den 1 – Většina vzorků do laboratoře přichází již ve formalínu. V laboratoři je vzorek označen unikátním identifikačním kódem a přijmut do laboratorního informačního systému.

Vzorky jsou označeny čárovým kódem a zůstávají ve formalínu do doby, než jsou kompletně „fixovány“.

Vykonává laborant

2. Makroskopické vyšetření vzorků a přikrajování Den 1 – Patolog vyšetří vzorek, zaznamená jeho velikost, barvu a texturu. Mohou být pořízeny dokumentační fotografie. Patolog potom přikrojí materiál do malých porcí (tkáňových částí), které jsou vloženy do malých krabiček, kterým se říká kazety.

Tyto malé tkáňové částice poskytnou patologovi informace, které potřebuje.

3. Zpracování (odvodnění) Den 1–2 (přes noc) – Malé tkáňové vzorky jsou umístěny do tkáňového procesoru a přes noc jsou odvodněny.

5. Krájení bloků Den 2 – Z tkáňových bloků jsou nakrájeny velmi tenké tkáňové řezy pomocí nástroje známého jako mikrotom. Řezy jsou poté položeny/ nataženy na podložní sklo.

4. Do parafínu Den 2 – Odvodněné tkáňové vzorky jsou prosyceny parafínem a zality ve správné orientaci do tkáňových bloků, které se nechají ztuhnout při pokojové teplotě.

6. Barvení Den 2 – Tkáňové řezy jsou obarveny eozinem (červená) a hematoxylinem (modrá barva).

7. Mikroskop Den 3 – Ve chvíli, kdy jsou řezy obarveny, jsou připraveny na předání patologovi.

8. Doplňující vyšetření – IHC/ISH/FISH/genetika Diagnóza často nemůže být stanovena pouze z HE obarvených skel. Patologové potom mohou využít širokou škálu dalších technik ke stanovení diagnózy. Tyto zahrnují molekulárně genetickou analýzu, cytogenetickou analýzu (FISH), imunohistochemii (IHC) a imunofluorescenci.

Vykonává patolog

18 TÉMA FORUM 43

DOUFÁM, ŽE SE BUDU DÍVAT DO MIKROSKOPU JÁ, A NE ROBOT „Zabýváme se mikroskopickou diagnostikou vzorků odebraných živým pacientům při operaci,“ říká. „Tento obor nevyžaduje pouze naučit se teorii vzniku chorob, i když samozřejmě studentům systematickou patologii přednášíme a zkoušíme ji. Patolog se naproti tomu musí naučit stovky mikroskopických obrazů jednotlivých onemocnění z učebnic a atlasů a uložit si je do paměti.

Při diagnostice jednotlivých případů pak porovnává nález v mikroskopu s těmito obrazy a stanovuje diagnózu. Studentům vlastně přednášíme něco trošku jiného, než co děláme v praxi a co nás živí.“ Jan se zabývá výzkumem úlohy lidských papilomavirů při vzniku zhoubných nádorů. Papilomaviry jsou nejčastěji přenášeny pohlavním stykem a hrají roli při vzniku karcinomu děložního hrdla, pochvy, vulvy, penisu a anální krajiny, ale i některých karcinomů v oblasti hlavy a krku. Lacův výzkum se týká zejména úlohy těchto virů při vzniku zhoubných nádorů patrových mandlí, kořene jazyka, dutiny nosní a vedlejších dutin nosních.

V oblasti gynekologické patologie se pak věnuje v rámci mezioborové spolupráce jednak popisu zajímavých vzácných nádorů a jejich bližším molekulárním a genetickým charakteristikám, jednak si všímá změn v metylacích genů u zhoubných nádorů vaječníků.

Třetí oblast jeho výzkumu představuje tzv. IgG4 choroba, která je v současné době v medicíně velmi diskutovaným tématem, a to napříč mnoha obory. Nemoc souvisí se zvýšenou hladinou protilátek (imunoglobulinů) třídy G4. V centru zájmu profesora Laca a jeho skupiny jsou projevy této choroby ve slinivce břišní, slinných žlázách,

Většina lidí se teprve vypravuje do práce, když profesor Jan Laco analyzuje první ranní chirurgické vzorky a prohlíží mikroskopické nálezy. Jako vedoucí laboratoře molekulární patologie ve Fingerlandově ústavu patologie se vedle běžné diagnostiky specializuje i na vyšetřování prognostických a prediktivních markerů u nádorových onemocnění.

aortě a retroperitoneu (prostoru mezi břišní dutinou a páteří, resp. v okolí ledvin). „Rozpoznání tohoto onemocnění je důležité, protože pokud se správně a včas diagnostikuje, dá se poměrně dobře léčit. Terapie je založena na kortikoidech a většina pacientů na léčbu reaguje velmi dobře. Pro patologa je důležité, aby věděl, jak vypadá obraz této choroby v mikroskopu, a mohl tak klinikovi sdělit správnou diagnózu,“ dodává šéf týmu.

Dříve se patologové soustředili u maligních nádorů pouze na diagnostiku vlastních nádorových buněk. S rozvojem imunoterapie si však začínají více všímat i zánětu v okolí nádoru jako reakci imunitního systému, jehož úloha je v boji proti zhoubným nádorům zcela zásadní. „Když už vidíme zhoubný nádor, znamená to, že imunitní systém selhal.“ Většina onemocnění má dobře definovaný obraz, ale jak říká Jan: „Je to biologie, ne matematika, takže existuje šedá zóna,

v níž se ani dva experti neshodnou, jestli je to ta, nebo ona choroba, někdy dokonce ani v tom, jestli jde například o nádor zhoubný, či nezhoubný.“ Ve většině případů existují vodítka, jak danou chorobu správně diagnostikovat, ale v některých oblastech bohužel šedá zóna zahrnuje oba extrémy zcela odlišné pro prognózu a léčbu pacienta. „Pokud nejsem schopen vzorek jednoznačně zařadit do nějakého šuplíku, navrhnu diferenciálně diagnostickou rozvahu, to je – myslím – férový přístup. I kliničtí lékaři naštěstí vědí, že patologie není stoprocentní věda – jako ovšem nic v medicíně.“ V tomto oboru je zkrátka vliv lidského faktoru výrazný, protože interpretace mikroskopického obrazu je do určité míry subjektivní. „Člověk by měl mít pořád na paměti, že není neomylný a že může udělat chybu, a měl by k diagnostice přistupovat vždy s pokorou a znát své limity,“ uvádí Jan Laco. Nejen ve Fingerlandově ústavu proto

19 TÉMA FORUM 43

patologové v případě nejistoty navzájem konzultují vzorky a často při snaze dospět ke správné diagnóze používají pomocné biologické metody, třeba imunohistochemii.

Některé případy jsou však tak složité, že v současné době neexistuje spolehlivá metodika, jak chorobu jednoznačně určit.

Největší noční můrou každého lékaře je, že stanovil chybnou diagnózu. V patologii lze udělat chybu, jež pro pacienta není zásadní a o které se třeba ani nikdy nedozví, například když se zamění dva nezhoubné nádory. „Jsou ale chyby, které vás zpětně doženou, a vy si uvědomíte, že máte pořád co zlepšovat. Typickou problematickou oblastí je diagnostika kožních ložisek, která jsou tvořena pigmentovými buňkami (melanocyty), kdy váháte, jestli je to pouze nezávažný pigmentový névus (laicky řečeno piha), nebo agresivní maligní melanom.

Bohužel, v některých případech si mohou být pigmentové névy a maligní melanomy dosti podobné.“ Může se tedy stát, že patolog dané ložisko mylně diagnostikuje jako pihu, a pacient za nějakou dobu přijde s metastázou maligního melanomu.

Odvětvím patologie, které se v současné době intenzivně rozvíjí, je telepatologie.

Díky pokročilé počítačové technice je možné naskenovat mikroskopické obrazy a pomocí speciálního softwaru si je následně prohlížet. Technologii je možné využít také pro tvorbu edukačních mikroskopických atlasů pro studenty i patology nebo pro konzultace obtížných případů s kolegou na druhém konci zeměkoule bez nutnosti posílat mikroskopická sklíčka poštou.

Představa, že by počítače samy prováděly mikroskopickou diagnostiku v rámci rutinní praxe, je nicméně hudbou vzdálené budoucnosti. Důvodem je podle profesora

Je to biologie, ne matematika, takže existuje šedá zóna, v níž se ani dva experti neshodnou, jestli je to ta, nebo ona choroba, někdy dokonce ani v tom, jestli jde například o nádor zhoubný, či nezhoubný.

Prof. MUDr. Jan Laco, Ph.D., vystudoval Lékařskou fakultu v Hradci Králové a už během studia působil ve Fingerlandově ústavu patologie jako pomocná vědecká síla. Profesorem byl jmenován v 38 letech. Specializuje se na patologii hlavy a krku včetně stomatologické patologie a patologie slinných žláz, na gynekologickou a molekulární patologii a na IgG4 chorobu.

Za svůj výzkum obdržel řadu ocenění, mezi jinými Hlavovu, Lamblovu, Bednářovu a Fingerlandovu cenu.

Laca skutečnost, že vzorky stejné choroby vypadají pokaždé přece jen trochu jinak. „Kromě toho se mohou ve tkáni vyskytnout různé artefakty – variabilní intenzita zbarvení nebo shrnutý či nedokrojený řez.

Edukace počítačů stávající úrovně tak, aby nestanovovaly nesprávné diagnózy, by podle mě trvala příliš dlouho. Je však možné, že v tomto pohledu se mnou nebudou všichni kolegové, zejména ti s vřelejším vztahem k počítačovým technologiím, úplně souhlasit. Ovšem doufám, že se budu do mikroskopu dívat pořád já, a ne nějaký robot místo mě,“ uzavírá s úsměvem.

20 TÉMA FORUM 43

OVĚŘUJTE SLOVA SVÝCH UČITELŮ Tisíce vzorků se v České republice ročně špatně fixuje ve formalinu. Objev Petry Kašparové změní fixaci vzorků v roztoku formaldehydu na celém světě.

Bezmyšlenkovitě opisovat ve vědě se nevyplácí. Pepek námořník do sebe nasouká plechovku špenátu a jeho přítelkyně Olivie Olivová je zachráněna. Všichni známe léta tradovanou chybu s desetinnou čárkou u obsahu železa ve špenátu. Petra Kašparová našla něco obdobného a boří prastaré mýty o fixaci vzorků v roztoku formaldehydu.

Na patologii se naprostá většina vzorků fixuje ve formalinu, což je vodný roztok formaldehydu. V učebnicích se popisuje pět základních bodů, jak postupovat. „Začala jsem tyto body ověřovat a zjistila jsem, že doktoři v odborných článcích knihy jenom automaticky opisují, aniž by se zamysleli nad chemickou podstatou věci.“ Petra konzultovala celý průběh přípravy s kamarádem chemikem a zjistila, že procesy fungují jinak, než jak se uvádí v lékařských knihách. Mimo jiné vyvrátili informaci, že formalin se vlivem působení slunečního světla rychle rozkládá na kyselinu mravenčí, a proto musí být uchováván v tmavé nádobě.

V deskách, které navrhla autorka výzkumu, jsou laboratorní sklíčka s různě fixovanými vzorky. Každý tkáňový terčík je fixován formalinem, ale různých kvalit (odlišná koncentrace, pH, stáří formalinu apod.)

„Nechala jsem formalin půl roku v průsvitné lahvi na okně a jeho chemické vlastnosti ani fixační schopnosti se nijak zásadně nezměnily. Ale dalo mi obrovskou práci ubránit ho před laborantkami, které měly neustále snahu přelít ho do tmavé lahve a odnést z okna,“ usmívá se při vzpomínce.

Začala jsem tyto body ověřovat a zjistila jsem, že doktoři v odborných článcích knihy jenom automaticky opisují, aniž by se zamysleli nad chemickou podstatou věci.

Staré úsloví praví: Nepřísahejte na slova svých učitelů. „Profesor Fingerland říkal, že neškodí jednou za čas si je ověřit, zamyslet se, jak k nim došli,“ uvádí autorka studie a tvrdí, že tato filozofie do ní dennodenně proudí z jejího pracovního stolu, který původně patřil právě profesoru Antonínu Fingerlandovi.

Když Petra hledala původní zdroj neustále přebíraných informací, dostala se až k německému lékaři Ferdinandu Blumovi, který jako první v roce 1893 popsal fixaci formalinem. Blum měl původně ověřit jeho vlastnosti jako dezinfekčního prostředku. Zjistil, že má jenom průměrné dezinfekční schopnosti, ale při pokusech na myších si všiml, že mu – protože se tehdy nepoužívaly rukavice – při kontaktu s tekutinou ztvrdla, „nafixovala se“ kůže na prstech. „Nejsem chronický šťoura, ale nikdo se nenamáhal zjišťovat, proč dnes používáme desetiprocentní roztok formalinu, přestože Blum dostal k vyzkoušení koncentrát. Myslím si, že dnes běžně používaná koncentrace vznikla jednoduše tím, že si Blum zkoumaný roztok prostě naředil,“ uvádí Petra.

Jak vyplývá z dotazníkového průzkumu na českých patologiích, běžná praxe neodpovídá popisu postupu v odborných zdrojích. „Z literatury by člověk nabyl

21 TÉMA FORUM 43

dojmu, že všechna pracoviště musejí postupovat úplně stejně, ale to není pravda. Některé předpisy se dodržovat skoro ani nedají, protože to prostě reálně není možné: například se běžně uvádí, že objem fixativa by měl být deseti- až dvacetinásobek fixované tkáně. Ale to by znamenalo, že třeba na resekát prsu o váze tisíc gramů by se mělo nalít dvacet litrů fixativa.“ Mnoho pracovišť patologie si dříve formalin připravovalo samo, nyní se běžně používá komerčně dodávaný roztok. Právě přechod na ten byl primárním impulsem pro porovnání kvalit různých typů formalinu. „V podstatě jakmile se v ústavu otevře jakákoli chemikálie, musí projít verifikačními testy, ale formalin nikdy nikdo neřešil. Na patologii jsou dnes kladeny obrovské nároky v oblasti takzvané companion diagnostic – testy musíme dělat naprosto striktně podle předepsaných postupů, hodnocení smí provádět pouze speciálně vyškolení zaměstnanci, protože to jsou testy, které přímo ovlivňují léčbu. A je to léčba, kde tečou miliony. Všichni si hlídají provedení a vyhodnocení testů, ale nikdo neřeší, jak proběhla fixace testovaného vzorku. Kvalitu tudíž kontrolujeme až od bodu ypsilon, a přitom by bylo potřeba se posunout na začátek. I tady platí, že ze shnilého ovoce dobrou marmeládu neuděláte,“ říká Petra.

Lidé si neuvědomují, že dnes žádný pacient nemůže být onkologicky léčen, aniž by s sebou přinesl zprávu

MUDr. Petra Kašparová, Ph.D., pracuje jako lékařka ve Fingerlandově ústavu patologie ve Fakultní nemocnici Hradec Králové (FÚP) a jako odborná asistentka na Lékařské fakultě v Hradci Králové. Její specializací je hematopatologie a neuropatologie. Zároveň je vedoucí lékařkou imunohistochemické laboratoře FÚP.

z patologie. „Zjednodušeně řečeno: dokud nenapíšu, že určitý pacient může dostat například Herceptin, tak ho nedostane. A když to tady špatně vyšetříme, protože tkáň byla špatně fixovaná, pacient se k léčbě nedostane,“ uvádí.

Ačkoli se počet prostředků používaných k fixaci rozšířil, formalin je i dnes tím nejpoužívanějším. „Na práci o formalinové fixaci spolupracovala i kolegyně z laboratoře molekulární patologie. Společně jsme našly faktory, které skutečně mají vliv na výsledek formalinové fixace s ohledem na potřeby moderní medicíny,“ upozorňuje Kašparová. Jejich závěry jsou mimo jiné naprosto unikátní v tom, že v době, kdy řada vědců všechno zkoumá drahými molekulárními metodami, byly vstupní náklady tohoto projektu v podstatě nulové – formalin a několik plastových lahviček…

22 TÉMA FORUM 43

PATOLOGIE, TO JE FASCINACE MIKROSKOPICKÝM SVĚTEM Obdivuje vizuální krásu karcinomu, ale pracuje na výzkumu jeho zničení. Lukáš Krbal vidí svět, se kterým se člověk běžně nesetká. Pod mikroskopem pozoruje tkáně zdravé i nemocné a v rámci svého výzkumu se zabývá primokulturami kolorektálního karcinomu.

23 TÉMA FORUM 43

„Patologové jsou jako kardinál Richelieu, nenápadní v pozadí,“ glosuje Lukáš, „ale jsme jedni z nejdůležitějších, podle našich diagnóz se léčí. Nikdy nedostaneme od pacienta poděkování nebo pozornost, na druhou stranu nemusíme řešit jejich nejrůznější stesky a stížnosti, například na nemocniční stravu. Za jeden den stanovím diagnózu, a tím pomohu i čtyřiceti pacientům, zatímco při stážích na interně a chirurgii jsem se věnoval jen několika málo nemocným.

Na patologii se nepíšou žádné propouštěcí zprávy, dekurzy, nejsou tu vizity, takže v tomto smyslu je pro mě patologie mnohem příjemnější.“ Nádorová onemocnění jsou druhou nejčastější příčinou úmrtí v České republice hned po nemocech oběhové soustavy.

U mužů jde zejména o karcinom plic, prostaty, tlustého střeva a konečníku, u žen se objevuje rakovina plic, tlustého střeva a konečníku, prsu a pohlavních orgánů.

Lukáš se věnuje dermatopatologii, mimo jiné kožním nádorům, které také patří k velmi častým.

Existuje sice velké množství komerčně vyráběných buněčných kultur, jež lze koupit a použít pro výzkum rakoviny. Nicméně primokultury, s nimiž v Hradci Králové pracují, jsou unikátní v tom, že se velmi podobají nádorovým buňkám organismu. Z resekátu střeva, konkrétně části nádoru a metastaticky postižené lymfatické uzliny, se kousky vzorků vloží do kultivačního média, ve kterém se nádorové buňky pomnoží. „Jsou trochu jiné než v organismu, protože je tady ideálně krmíme, poskytujeme jim ideální teplotu a atmosféru O2 a CO₂,“ vysvětluje Lukáš. Uměle dokonalé prostředí například nesimuluje reakce imunitního systému na nádorové buňky, jež probíhají v živém organismu.

Na patologii se nepíšou žádné propouštěcí zprávy, dekurzy, nejsou tu vizity, takže v tomto smyslu je pro mě patologie mnohem příjemnější.

Na namnožených buněčných kulturách se zkouší citlivost k chemoterapeutikům.

Ačkoli vypadají dva nádory v mikroskopu téměř stejně, mohou mít úplně jinou senzitivitu na aplikovaný preparát. Proto je chemorezistence nádorových buněk jedním z předmětů Lukášova zájmu. Druhým je studium mikroRNA, což jsou krátké nekódující molekuly RNA, které se podílejí na regulacích v organismu, a to jak na fyziologických (tj. normálních), tak i na patologických, například při nádorovém bujení. MikroRNA vznikají přímo v buňkách nádoru, ale zároveň je lze identifikovat i v krvi pa­cien­ta. V budoucnosti snad bude možné zjistit podle hladiny určité mikroRNA z pacientovy krve recidivu nádorového onemocnění nebo chemorezistenci určitého nádoru ke konkrétnímu chemoterapeutiku. „Studujeme i epiteliálně-mezenchymální tranzici, při které epiteliální nádorové

MUDr. Lukáš Krbal pracuje ve Fingerlandově ústavu patologie osmým rokem. Zabývá se dermatopatologií a studiem buněčných kultur – specializuje se na primokultury kolorektálního karcinomu.

buňky ztrácejí mezibuněčné spoje i závislost na bazální membráně a mění se na buňky mezenchymální, které jsou schopny migrovat, invadovat do cév a vytvářet sekundární ložiska v jiných orgánech,“ doplňuje Lukáš další směr výzkumu buněčných kultur z primárního nádoru kolorektálního karcinomu a jeho metastáz do lymfatických uzlin.

V roce 2016 obdržel za publikaci původní práce v časopise Tumor Biology Fingerlandovu cenu, která se uděluje za nejlepší práci v morfologickém oboru, jejíž autor je student do 35 let pracující na LF UK HK nebo ve FN HK. Úspěšného studenta doktorského programu fascinuje mikroskopický svět už od střední školy, velkou zásluhu na tom má středoškolský učitel biologie a přednášející histologie i patologie na královéhradecké lékařské fakultě. „Mikroskopie je úplně jiný svět, na který si člověk za normálních okolností nesáhne. A patologie zase široký obor.

Nádor určitého orgánu může mít spoustu podtypů, a pokud chcete být opravdu dobrý, je stále co studovat.“

24 PANORAMA FORUM 43

NOVÁ VLNA ČESKOSLOVENSKÉHO FILMU. NEOPAKOVATELNÝ FENOMÉN Dva filmoví Oscaři (Obchod na korze a Ostře sledované vlaky) a k tomu ještě dvě nominace (Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko). Československá kinematografie měla v šedesátých letech ve světě zkrátka zvuk. O zrodu fenoménu nové vlny i jeho smutném konci jsme si povídali s filmovou historičkou Stanislavou Přádnou.

TEXT Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Kde se vlastně vzalo podhoubí pro novou vlnu v československém filmu?

Toto podhoubí vzešlo jednak z celkového rozvolňování

představitelů nové vlny tu studovala. V rámci výuky byli studenti zasvěceni do progresivních směrů jako italský neorealismus nebo sovětská montážní škola. V tomto

stavu společnosti v druhé polovině padesátých let, kdy začalo docházet i k pozvolné liberalizaci v kultuře. Nástup

ohledu patří jistá zásluha i rektorovi A. M. Brousilovi. Jako zdatný festivalový „matador“ navazoval zahraniční vztahy a umožnil studentům vidět čerstvě natočené filmy, které pro ně zapůjčil, takže získali představu, co se děje v evropské

generace takzvané nové vlny je vázán na mnoho faktorů. Tím výchozím je FAMU, což byla v té době škola velmi významná i z hlediska mezinárodního, a většina

kinematografii.

25 PANORAMA FORUM 43

Když se řekne nová vlna, automaticky se asociuje

francouzská nová vlna, která časově předcházela tomu,

co se dělo u nás v šedesátých letech. Mladí francouzští filmaři prosadili nové chápání autorského díla a rozvinuli osobité vyjadřování ve filmové řeči. Vymezovali se vůči starší generaci renomovaných tvůrců, kteří – sevřeni tradičními tendencemi – byli imunní proti soudobým trendům volajícím po autentické reflexi. Československá nová vlna na tyto inovace nepřímo reagovala, i když v naprosto odlišných podmínkách tehdejší kulturní ideologie. Ačkoli nelze mluvit o přímém ovlivnění francouzskou novou vlnou, najdeme v té československé řadu zřetelných odkazů.

Nová vlna se formovala v poměrně krátkém období, což si dnes málokdo uvědomuje, mezi lety 1963 a 1969.

Její vliv lze vypozorovat dokonce i u klasických tvůrců, kteří nevyznávali modernistický autorský film, třeba u Otakara Vávry. Mnozí filmaři nové vlny se k němu hlá-

Sedmikrásky Chytilové jsou evergreenem, který má stále velký ohlas u našich i zahraničních studentů. Filmy jako třeba Marketa Lazarová bývají přijímány rozpačitěji, neboť vyžadují náročnější přístup ve vnímání i určitou informovanost, ne-li vzdělanost v historii.

Filmy jako třeba Marketa Lazarová bývají přijímány rozpačitěji, neboť vyžadují náročnější přístup ve vnímání i určitou informovanost, ne-li vzdělanost v historii.

Bez pořadí uvedu několik významných filmových děl z té doby, bez ohledu na to, zda patří do nové vlny, či nikoli, a s vědomím, že vedle nich existuje řada dalších, neméně důležitých. Doporučuji dva snímky, které otevřeně nahlédly na utajovanou nebo zkreslovanou minulost. Žert je výtečně natočená adaptace zásadní knihy Milana Kundery v režii Jaromila Jireše s tématem politických procesů v padesátých letech. A ve svém autorském vyznání Všichni dobří rodáci ukázal Vojtěch Jasný dobu kolektivizace na českém venkově.

Dramaticky vypjaté události ztvárnil nikoli coby politický pamflet, nýbrž jako poeticky stylizovanou a emocionálně působivou kroniku. A do třetice zmíním film Obchod na korze režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, který podstatně prolomil tabu holocaustu v československém filmu.

Přehlédnout nelze ani velkolepý historický epos Marketa Lazarová, životní dílo Františka Vláčila, jenž ale nepatřil do nové vlny ani nevystudoval FAMU. K seznámení s novou vlnou je nezbytné znát také Černého Petra Miloše Formana, Sedmikrásky Věry Chytilové, Démanty noci Jana Němce nebo Ostře sledované vlaky Jiří Menzela.

Byla československá nová vlna něčím výjimečná?

Výjimečné je svým způsobem každé umělecké hnutí či směr, které se vymknou běžné produkci. Československá nová vlna na sebe upozornila originalitou pohledu na okolní svět a výrazovými prostředky. Výjimečná byla třeba režie Miloše Formana a způsob jeho komunikace s neherci. Přesně vybrané typy nechával před kamerou volně se pohybovat a mluvit. I oni však museli dodržovat scénář, nešlo tedy o improvizace, jak by se na první pohled mohlo zdát. Neherci pod Formanovým vedením vkládali do svých rolí přirozenost i životní zkušenosti, režisér jim nevnucoval nic, co by nebyli schopni zvládnout.

Za příznačné lze považovat také roztříštění klasické struktury vyprávění. Pod podmínkou autentičnosti bylo potřeba rozvolnit rovněž formu, což se dařilo v narativu i ve vizuálu, tedy v pojetí obrazu a kamery. Mladí režiséři měli štěstí, že souběžně s nimi vyrůstala na FAMU také silná generace kameramanů (Jan Čuřík, Jaromír Šofr a další). Například Jaroslav Kučera byl schopen kongeniálně spolupracovat se zcela odlišnými osobnostmi režisérů a nejen s těmi ze své generace. Dokázal citlivě reagovat na to, co se po něm požadovalo, ale disponoval i obrovskou invencí, inspirativností a schopností technických inovací. Výrazné osobnosti bychom našli i mezi hudebními skladateli, kde musím zmínit zejména Zdeňka Lišku, Luboše Fišera či Jana Klusáka. Když už jsem ve výčtu spolupracovníků, neměl by se opomenout významný podíl dramaturgů, kteří pracovali v rámci takzvaných tvůrčích skupin. A to byla mimochodem jedna z věcí, kterou Barrandov jako organizace přispěl ke zkvalitnění umělecké produkce. Tvůrčí skupiny měly v mezích daných možností svou autonomii, a navíc v nich působily zkušené osobnosti dramaturgů jako Jan Procházka, Věra Kalábová, František Pavlíček či Sergej Machonin, které tuto profesi umělecky povznesly.

Jak dalece jsou tyto filmy srozumitelné pro současné studenty? Ne vždy se u mladých setkáme s pochopením.

To je pravda, snímky nové vlny jsou vlastně dnes už součástí historie, mladí diváci v nich reagují na to, co je nadčasově oslovuje, nejsrozumitelnější je jistě komediální žánr, v němž bezkonkurenčně kralují Formanovy filmy. Nespornou odezvu ovšem mají i socialistické satiry, ač cenzurované, nebo složitější žánrové formáty jako podobenství (Juráčkův Případ pro začínajícího kata).

Oceňovali tehdejší diváci nové československé filmy?

I v šedesátých letech diváci chodili nejvíce na komedie, oblíbená byla třeba Svatba jako řemen, kdežto díla výsostně umělecká se mnohdy hrála v poloprázdném kině. Řada filmů přivážela z festivalů ceny, ale že by se na ně – až na výjimky – houfně chodilo, se říct nedá.

Náležitého ocenění a diváckého zájmu se jim dostalo až v devadesátých letech. Zaujaly ale Sedmikrásky, o nichž se diskutovalo dokonce v parlamentu. Poslanec Jaroslav Pružinec, nechvalně známá figura, zaútočil v interpe-

sili jako ke zkušenému pedagogovi na FAMU, jmenovitě Věra Chytilová nebo Jiří Menzel. Vávra některé inovativní

metody od svých žáků přejal ve filmech, které patří k jeho nejlepším. Mám na mysli hrubínovské adaptace Romance pro křídlovku a Zlatá reneta. Komplikovanější byla ve výsledku zfilmovaná divadelní hra Srpnová neděle, ale všechny tři filmy byly otevřenou výpovědí Vávrovy a Hrubínovy generace. Pominout nelze samozřejmě snímek Kladivo na čarodějnice, který v historickém jinotaji reflektoval politické procesy a následné popravy komunistických „zrádců“.

Která díla by mladá generace neměla při seznamování s novou vlnou pominout?

→

26 PANORAMA FORUM 43

©SFK, ZDROJ: NFA

Ivana Karbanová a Jitka Cerhová ve filmu Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové

©SFK, ZDROJ: NFA

Truhlář Tono Brtko (Jozef Króner) a paní Rozálie Lautmannová (Ida Kamińska) ve filmu Obchod na korze režiserů Jána Kadára a Elmara Klose

laci na snímky Sedmikrásky a O slavnosti a hostech Jana Němce. Zpochybnil hrdinky v Sedmikráskách, protože nepracují a jen se poflakují a možná jsou i prostitutky.

Pohoršovalo ho také neekonomické mrhání s potravinami ve slavné banketní scéně. Filmaři nové vlny pak sepsali petici, aby oba osočené kolegy podpořili.

Nakolik tvorbu šedesátých let ovlivnil fakt, že kinematografie byla pouze v rukou státu?

Stát financoval a produkoval filmovou kulturu a samozřejmě za to požadoval určitou daň. Příznačným úkazem byl dlouhý proces zrodu filmu od námětu přes literární podobu scénáře až po natáčení. Ani pak nebylo jisté, že snímek bude natočen ve tvaru, v jakém původně vznikl. Stále se muselo něco upravovat, vyhazovat, celý proces byl vždy pod cenzurní kontrolou, která se

nazývala Hlavní správa tiskového dozoru. I hotové dílo se nejprve promítalo před rozhodujícími kulturtrégry, kteří určovali, co se smí a co ne. Nebyli to žádní hlupáci a přesně věděli, jak posloužit a vyhovět stanoveným oficiálním požadavkům.

Mladí tvůrci se k těmto omezením stavěli chytře a pragmaticky, do politicky ožehavých námětů se většinou nepouštěli. Věděli, jakým rizikům by se vystavovali: že by filmy ani nemuseli dotočit, a ještě by za ně nesli sankce. Pokud politikum do jejich práce vniklo, tak v podobě alegorie, podobenství nebo bylo umně zakomponováno v rámci humoristického žánru. Výslovně politicky koncipovaných snímků bylo jen několik – například Ucho či Den sedmý, osmá noc.

Kdo novou vlnu nezná do detailu, mohl by mít podle vnějších charakteristik dojem, že umělci vedli s režimem

27 PANORAMA FORUM 43

politický boj nebo že byli v opozici. Nikoli, nebyli to oponenti ani rebelové. Většina režisérů byla členy komunistické strany, jinak bylo nemyslitelné, aby natáčeli.

Tvůrců, kteří si dovolili kritiku zevnitř, nebylo mnoho. Šlo například o projekty Evalda Schorma z šedesátých let Každý den odvahu a Návrat ztraceného syna. Hlavní postava ve filmu Každý den odvahu je komunista, který pomáhal v padesátých letech budovat stát a aktivně se podílel na politických procesech. Hrdina však začíná pochybovat o tom, čemu dříve věřil, a prožívá i osobní krizi. Návrat ztraceného syna sice není přímo politicky koncipován, ale poukazuje na nešvary socialistického měšťáctví z existenciálního pohledu intelektuála, který ztrácí smysl života a pokusí se o sebevraždu. Tyto snímky nebyly přijaty hned, vzbuzovaly velké debaty v politických i odborných kruzích, vážně se uvažovalo, mají-li být vůbec uvedeny v kinech.

Přesně vybrané typy nechával před kamerou volně se pohybovat a mluvit. I oni však museli dodržovat scénář, nešlo tedy o improvizace, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Co se s československým filmem dělo po roce 1968?

Produkční průběh je takový, že program natáčení musí být schválen předchozí rok, takže filmy už byly ve výrobě a do toho nastávaly změny. Po vstupu vojsk docházelo k chvatu, aby se roztočené projekty stihly dokončit – nikdo neměl jistotu, co bude. Přesto zůstaly některé nedokončené nebo se dotočily až mnohem později.

Juráček neustoupil a dopadl nejhůř ze všech; postižen byl i Evald Schorm, jemuž bylo povoleno režírovat pouze v divadle. Řada dalších umělců byla ve stavu „mírné neobliby“, uzavřeli s režimem pragmatický konsenzus, a tím získali možnost natáčet, byť pod přísným dohledem. Mnozí pak raději emigrovali, což představovalo pro Barrandov velkou ekonomickou ztrátu, neboť řada filmů zůstala roztočená. Nově instalované vedení nicméně raději obětovalo velké finanční ztráty, než aby byla inkriminovaná díla dokončena spolehlivými tvůrci.

Jak dlouhé bylo toto přechodné období?

Trvalo přibližně dva roky, než se situace ustálila a takzvaně konsolidovala. Některé snímky se dokončily, jiné roztočené byly zastaveny, ty nepřijatelné putovaly rovnou do trezoru. Přitom nikde nebylo veřejně uvedeno, kteří

tvůrci jsou prohibitní ani jak znějí tituly trezorových filmů, neexistoval žádný oficiální seznam. Všechno šlo takovým podpovrchovým způsobem. A najednou se začali objevovat rádoby umělci, kteří se dostali na normalizační výsluní díky stranické legitimaci a ovládli mocenské pozice. Někteří ze starších konformních či zneuznaných tvůrců se dokonce dopouštěli podpásových postupů, aby zneuctili nebo poškodili filmaře nové vlny jako „nepřátele socialismu“ a politické revizionisty.

Objevil se ještě někdy později tak silný ročník tvůrců jako v šedesátých letech?

V devadesátých letech se občas ozývaly ve filmovém tisku výkřiky o zrození „nové nové vlny“ v souvislosti s generací Jana Hřebejka, Igora Chauna, Saši Gedeona a dalších. Jakkoli byly jejich debuty slibné a další tvorba potvrzovala jejich talent, ukázalo se, že prognóza byla jen zbožným přáním. Lze pochopit, že výtky kritiky, která jim vyčítala, že nedosahují velikosti nové vlny, jsou nesmyslné. Tvořili už ve zcela odlišné době a za jiných podmínek. Je ovšem otázka, jestli po sobě zanechají srovnatelnou a historicky nesmazatelnou stopu tak jako nová vlna.

Vzrušení osmašedesátého roku ovládlo i dění v kulturních institucích, mladí filmaři se angažovali v nejrůznějších akcích, byli podporováni i na konferencích Svazu spisovatelů

nebo ve Svazu československých filmových a televizních umělců (FITES).

Zajímavé je, že manifest Dva tisíce slov až tolik filmařů nepodepsalo. Podepsal jej Jiří Menzel, který později musel vyslovit veřejné pokání a označit své Skřivánky na niti za osobní politický prohřešek, aby mohl natáčet za normalizace. Podepsali i Jaromil Jireš, Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Alfréd Radok, Otomar Krejča, ovšem Miloš Forman už ne. Odpovídá to výše uvedenému konstatování, že novovlnní filmaři se politice raději vyhýbali. Doporučuji přečíst si knižně vydané deníky Pavla Juráčka, které o této době velmi zajímavě vypovídají, zejména třetí díl, v němž jsou pozoruhodné pasáže věnované situaci v kinematografii šedesátých letech.

Na začátku normalizace se pak všichni umělci museli vyjádřit ke vstupu vojsk a při takzvaných prověrkách většinou stačilo, aby s tímto aktem souhlasili. Kdo nesouhlasil, neměl šanci pracovat nebo minimálně nesměl po určitou dobu natáčet, pokud se nevykoupil jako třeba již zmíněný Jiří Menzel. Oproti tomu Pavel

Doc. PhDr. Stanislava Přádná působí na katedře filmových studií Filozofické fakulty, kde se zaměřuje na český poválečný film se specializací na šedesátá léta a novou vlnu. Přednáší také vybrané kapitoly z dějin zahraniční kinematografie. Je autorkou monografie Miloš Forman. Filmař mezi dvěma kontinenty a spoluautorkou knihy Démanty všednosti, jež je věnována právě československé nové vlně.

28 PANORAMA FORUM 43

ZLATÁ ÉRA ČESKÉHO DIVADLA Po nebývalém rozkvětu, jehož české divadlo dosáhlo v šedesátých letech, ho stejně jako všechna ostatní umění postihla krutá rána normalizace. O tom, co znamenal srpen 1968 pro divadlo, jsme hovořili s Barbarou Topolovou.

TEXT Kamila Kohoutová FOTO René Volfík

Jakým směrem se vydalo české divadelnictví po únoru 1948?

Divadlo stejně jako veškeré další umění se muselo podřídit oficiální slohové doktríně socialistického realismu. Jevištní obraz měl tvořit maximální iluzi skutečnosti, kterou popisně vykresloval do nejmenších detailů.

V inscenační rovině podobný požadavek vedl až do absurdních důsledků – například se namísto tradičních loutek zaváděly dle sovětského vzoru javajky, tedy loutky ovládané mechanismy umístěnými zezdola, tudíž pro diváka neviditelnými, protože vodicí systém marionet, vycházející z hlavy loutek, údajně narušoval iluzi. V Praze bylo zřízeno Realistické divadlo (dnešní Švandovo), které se mělo stát výzkumnou laboratoří socialistického realismu v herectví. Zabývali se komolením systému Stanislavského a jezdili do továren, aby tam naučili hrát dělníky…

Co této stranou prosazované podobě divadla neodpovídalo, bylo zostouzeno a likvidováno a nepřizpůsobiví umělci perzekvováni.

Dotkly se změny pouze obsahové stránky, nebo i celé organizace divadla?

Komunistická strana si od momentu, kdy uchvátila moc, velice dobře uvědomovala možnosti divadla jako média vhodného pro potřeby propagandy. Pomocí nově zřízených orgánů, především Divadelní a dramaturgické rady, byla počátkem padesátých let změněna organizace českého divadla a překreslena jeho mapa: byla zrušena soukromá divadla, všechny scény nadále podléhaly státu a jeho ideologické kontrole a v místech, kde stálé soubory nepůsobily, byly zřizovány. Tam, kde by se budovat stálé divadlo opravdu nevyplatilo, například v uzavřeném a přísně střeženém pohraničí, zajíždělo alespoň státní kočovné Vesnické divadlo, které nahradilo poslední soukromé cestující společnosti. Tato pozornost, již totalitní režim

věnoval divadlu, mu pochopitelně neprospívala – poměrně záhy se dostavila velká divácká krize.

Kdy došlo k uvolnění?

Po přelomovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Roku 1956 se šéfem činohry Národního divadla stal Otomar Krejča, který tehdy zcela zmrtvělou výkladní skříň komunistického divadelnictví začal neproklamativně, avšak systematicky proměňovat. Spolu s dramaturgem Karlem Krausem založili takzvanou dramaturgickou dílnu, přivedli k dramatické tvorbě autory jako Františka Hrubína či Josefa Topola a na jevišti cíleně usilovali o soudobý a autentický výraz. Jejich snaha představovala obrovský průlom. A v těsné návaznosti vznikala další ohniska: v roce 1957 začala fungovat Reduta, od níž lze odvinout počátek hnutí malých

Česká scénografie se stala doslova světovým pojmem už na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy na bienále v São Paulu získali dvakrát za sebou první cenu čeští umělci František Tröster a Josef Svoboda.

divadel, v roce 1958 vzniklo Divadlo Na Zábradlí, o rok později Semafor.

Rozvoj takzvaných divadel malých forem byl tedy reakcí na nesvobodné poměry ve velkých divadlech?

V mnoha ohledech ano, avšak divadlo v šedesátých let prožívalo renesanci jako celek. Podobně jako ve filmu či literatuře – a vlastně celé společnosti – se i v divadle začala uvolňovat obrovská, dlouho násilně zadržovaná energie. Vznikla nová divadla, nikoli z vůle režimu, ale z vůle divadelníků.

Vedle již jmenovaných to byla například Ypsilonka v roce 1963, Divadlo za branou v roce 1964 a Činoherní klub o rok později.

Každá z těchto scén po svém ohledávala jevištní výraz a formovala vlastní, jedinečnou poetiku. Pohyb ale zasáhl i kamenná divadla – například Alfréd Radok pracoval v šedesátých letech v Městských divadlech pražských či Národním divadle a režíroval zde své vrcholné inscenace, především Hru o lásce a smrti. Pro divadlo psali Václav Havel a Josef Topol. Česká scénografie se stala doslova světovým pojmem už na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy na bienále v São Paulu získali dvakrát za sebou první cenu čeští umělci František Tröster a Josef Svoboda. A nezůstalo jen u praktického divadla – zcela zásadní obrodou procházela též kritika, která v šedesátých letech disponovala Divadelními novinami a skvělým kritickým měsíčníkem Divadlo. Způsob, jímž v nich analyzovali divadlo například Jan Grossman či Leoš Suchařípa, je dodnes fascinující. Možná to bude znít jako klišé, ale co se dá dělat: šedesátá léta byla skutečně zlatou érou českého divadla!

Dostávalo se mu uznání i za hranicemi?

V nebývalé míře. Obecně znám je úspěch Laterny magiky na bruselském Expu 1958,

29 PANORAMA FORUM 43

ale u toho rozhodně nezůstalo. Josef Svoboda bez nadsázky spoluvytvářel světovou scénografii – byl vyhledávaným výtvarníkem v západní Evropě i Americe, kde vedle práce na jednotlivých inscenacích realizoval též řadu experimentů především v oblasti materiálů a svícení. Divadlo za branou a Divadlo Na Zábradlí podnikla zahraniční turné a jejich inscenace, například Grossmanův Král Ubu, se setkávaly s nadšeným přijetím.

Ostatně zákaz Divadla za branou provázely protesty ze zahraničí, jichž se účastnili přední světoví divadelníci, například Ingmar Bergman, Friedrich Dürrenmatt či Arthur Miller.

Rok 1968 ovšem tohle všechno naprosto změnil.

Nestalo se to hned v roce 1968, kdy měl nastupující režim jiné starosti než divadlo.

To přišlo na řadu o něco později, avšak během necelých čtyř let se podařilo jej zdevastovat. Normalizace byla obludně systematická a nic jí neuniklo. Stejně jako postupovala od vrcholu pyramidy „očista“ komunistické strany, pokračovala i „konsolidace“ českého divadelnictví. První na řadu přišlo Národní divadlo, jež se po roce 1970 dramaturgicky i inscenačně vrátilo téměř o dvacet let zpět a nasazovalo tituly, které se mu osvědčily počátkem padesátých let.

V mnoha divadlech bylo vyměněno vedení, přičemž znovu utužené nomenklaturní pořádky znamenaly, že nejen pozice ředitelů divadel, ale také třeba režisérské měly být obsazovány prověřenými, s režimem loajálními členy KSČ. Normalizační establishment si tak zajistil spolehlivě fungující vnitřní cenzuru, realizovanou samotnými divadelníky v každém divadle na několika úrovních. Obě zmiňovaná divadelní periodika, šířící nezávislé a kritické myšlení, byla v roce 1970 bez náhrady zrušena. O dva roky později pak bylo zrušeno i Divadlo za branou, jehož likvidace představovala nejbrutálnější mocenský zásah do českého divadelnictví – establishment velmi dobře cítil, že tato scéna, ač se nikdy nezabývala

PhDr. Barbara Topolová, Ph.D., je česká teatroložka. Působí na katedře divadelní vědy Filozofické fakulty a je redaktorkou časopisu Divadelní revue. S Kabinetem pro studium českého divadla IDU spolupracuje na České divadelní encyklopedii.

Zabývá se českým divadlem devatenáctého a dvacátého století.

přímo politickými tématy, je mu svými uměleckými maximami, morálním étosem i myšlenkovými horizonty, soustředěnými na subtilní existenciální otázky, ze své podstaty bytostně nebezpečná.

Nestalo se to hned v roce 1968, kdy měl nastupující režim jiné starosti než divadlo.

To přišlo na řadu o něco později, avšak během necelých čtyř let se podařilo jej zdevastovat.

Co se dělo s režiséry, dramaturgy, scénografy a herci, kteří byli z divadel v rámci normalizace odejiti?

To bylo velice různé, ale skoro vždycky strašně smutné. Elitní soubor Divadla za branou byl rozmetán, část se jej podařilo zachovat v Lyře Pragensis. Otomar Krejča dlouho nesměl pracovat doma, ale jen v cizině, což může znít jako celkem dobrá varianta, ale on, navzdory úspěchům, jichž tam dosahoval, velmi trpěl ztrátou možnosti kontinuální práce s vlastním souborem. Jan Grossman byl odsunut do Chebu, ležícího v těsné blízkosti železné opony a představujícího tedy v sedmdesátých letech odlehlou, vylidněnou periferii. Alfréd Radok, který

jako Žid prošel nacistickým internačním táborem, byl v padesátých letech znovu vytrvale napadán a pronásledován komunistickým režimem, v roce 1960 byl vyhozen z Laterny magiky, kterou zásadní mírou spoluvytvářel, sedm dní po invazi emigroval s rodinou do Švédska. Zemřel v jedenašedesáti letech ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru Havlovy aktovky.

Radokův osud, o němž existuje krásná kniha od Zdeňka Hedbávného, má obecnější platnost: je jakýmsi zrcadlem, odrážejícím velmi ostře a jasně nelidskost, nemravnost a principiální totožnost obou evropských totalitních režimů dvacátého století.

Existovala nějaká alternativa?

Existovala. Zpočátku byla skromná, ale během normalizačního dvacetiletí její relevance narůstala. Až na výjimky, jaké představovaly například práce Miroslava Macháčka či Evalda Schorma, se nejprůkazněji realizovala na půdě autorského divadla, což byly soubory, ideově i tvarově spjaté s procesem nového nahlížení podoby a funkce divadla, který byl započat v šedesátých letech a jejž u nás reprezentovaly především brněnské soubory, Divadlo na provázku a HaDivadlo, v druhé polovině osmdesátých let pak skupiny, intuitivně směřující k postmoderně, především Pražská pětka. Vnímáním divadla nejen jako uměleckého média, ale akcentovaně též jako prostoru pro sdílení a pro autentickou existenci představoval tento typ souborů v režimu, založeném na všeobecném předstírání, uměleckou i životní alternativu.

FOTO JOSEF KOUDELKA, PROFIMEDIA

31 FORUM ROMANUM FORUM 43

8×

Co nám dnes zbylo ze srpna ’68?

TEXT Kamila Kohoutová FOTO René Volfík, Eva Kořínková

V šedesátých letech vystoupili proti autoritativnímu přístupu svých rodičů, dožadovali se emancipace a společenské svobody. Dnes jsou sami autoritami pro mladší generaci. Jak vnímají násilné ukončení pražského jara? Zástupcům několika generací naší akademické obce jsme položili dvě otázky:

PEDAGOGOVÉ

STUDENTI

1

Jak jste prožil/a srpen 1968?

1

Co pro vás znamená srpen 1968?

2

Co pro vás znamenalo letošní výročí okupace a jeho oslavy?

2

Jak jste strávil/a letošní výročí okupace?

32 FORUM ROMANUM FORUM 43

MFF

Eva Hajičová

1

Srpnové dny 1968 jsem prožila v porodnici u Apolináře, kde jsem byla již třetí měsíc hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství. Protože za tu dobu jsem si už s lékaři a sestrami dobře rozuměla, všichni jsme byli naladěni na stejnou vlnu, trávila jsem dny po 21. srpnu v lékařském pokoji u psacího stroje, psala a opisovala nejrůznější letáky a provolání, spolu se sestrami organizovala výjezdy sanitek s delegáty 14. sjezdu (sanitky a bílé pláště jim sloužily jako kamufláž) a také s celým nemocničním personálem sdílela obavy, že okupanti, kteří tábořili v Apolinářské a stříleli z hradeb nad Folimankou, vtrhnou do porodnice.

Navíc mě trápily osobní starosti. Starší syn byl s mými rodiči ve Vyžlovce na prázdninách a nevěděla jsem, co se tam děje, a manžel byl v Budapešti na služební cestě. Můj ošetřující lékař, rodinný přítel, byl v tu dobu na dovolené v Jugoslávii, nebyla jsem si jista, jestli se vrátí. Vrátil se ještě před koncem srpna a jeho první slova, když mě viděl v pokoji na lůžku, byla: „To jsem nečekal, že to přežiješ. Teď už se nebojím, dítě donosíš.“ Měl pravdu, těhotenství dopadlo dobře a 9. listopadu se mi narodil zdravý druhý potomek, syn s dobově příznačným jménem Tomáš. Letos ve zdraví slaví padesátiny.

prof. PhDr. Eva Hajičová, DrSc.

Osobní pocity jsou dost smíšené. Samozřejmě mi hlavou proběhlo těch padesát let, ty první roky jsme měli co dělat, abychom se na univerzitě udrželi. Povedlo se to, byť ne na mateřské, Filozofické fakultě. Ta adoptivní, Matematicko-fyzikální, si na nás, počítačové lingvisty, časem zvykla a snad nás měla (a doufám, že pořád má) ráda. Ledacos se podařilo, profesně i osobně. Jen nevím, jestli si dnes mladí lidé uvědomují, co se tenkrát stalo, čím vším jsme si museli projít, jak jsme se vlastně museli nutit do optimismu, že to tak přece nemůže zůstat.

Krásné okamžiky jsem prožila v srpnu 2002, když jsem se svými dvěma staršími vnuky, jednomu bylo tenkrát třináct a druhému jedenáct, byla na prázdninách na chalupě, dívali jsme se společně na reportáže ze srpna 1968 a oni se hodně ptali a bezprostředně, a přitom velmi dospěle (i když s údivem) komentovali, co se tehdy stalo a jaké to mělo důsledky. Mělo by takovou odezvu u školáků či studentů letošní kulaté výročí?

Nevím, skoro se obávám, že ne.

Sdílím pocity těch svých vrstevníků, kteří říkají, že se máme více než dobře. Zároveň mě znepokojuje politická situace u nás i kolem nás, kolik je tu nesnášenlivosti, hrubosti, lží i urážek, a to i z míst nejvyšších. Vlastně jsem si o tom srpnovém výročí říkala, že pokud někdo neumí říct něco chytrého a pozitivního, ať radši mlčí.

Jsem přesvědčena, že právě při příležitosti takového výročí je třeba zopakovat, proč potřebujeme soudržnost a „přichycení“ ke standardním mezinárodním společenstvím, jako jsou EU a NATO.

2

33 FORUM ROMANUM FORUM 43

Hana Šiková Srpen 1968 si asociuji s téměř hmatatelnou hrůzou v ulicích. Snažím se představit si, jaké to muselo být, když se Václavákem valily tanky. Moje generace to už má několikrát zprostředkované, vlastně až do letoška byly pro mě srpnové události spojeny většinově s filmem Pelíšky. Letošní připomínky invaze byly tak intenzivní, že mi poskládaly daleko pestřejší mozaiku.

Mám k této části historie hodně emotivní přístup, nad fotografiemi a archivními záběry si vždycky pobrečím.

Fascinuje mě společenská reakce na invazi – legendární plakáty, semknutí společnosti a hlavně hrdinství novinářů, kteří zvládali vysílat z improvizovaných studií.

1

2

Letošní výročí jsem opravdu silně prožívala. V pondělí 20. srpna jsem koupila trikoloru a rozdávala na shromáždění stužky. V noci jsem poslouchala speciální vysílání Českého rozhlasu, které sledovalo „živě“ tehdejší dění. Spát jsem šla až po provolání Všemu lidu a ráno hned po probuzení zapnula rádio ještě na poslední hodinu vysílání. Snažila jsem se toho co nejvíce načíst. Na svém facebookovém profilu jsem sdílela hodně mate­riálů o srpnu v angličtině pro mé zahraniční přátele. Prošla jsem si výstavu ve Skautském institutu o protestech proti okupaci ve východním bloku. Byla jsem v Národní galerii prohlédnout si Koudelkovy fotografie. Ze všech osmičkových výročí mi toto přišlo nejintenzivnější, pro mě osobně, ale mám dojem, že i pro společnost.

FF

34 FORUM ROMANUM FORUM 43

FF

doc. MUDr. Štěpán Špinka, Ph.D.

Štěpán Špi nka Rok 1968 mě formoval na celý život. Na začátku jsem byl naivní osmiletý kluk. O rok později, když jsem s maminkou a starším bratrem sledoval pohřeb Jana Palacha, jsem byl stále ještě dítě, chápal jsem však svět již zcela jinak. Neuměl bych to tenkrát tak říci, ale v tom mrazivém, šedém dni bylo jasné, že ve světě je zlo a že nemá slitování. Ovšem také, že se mu můžeme postavit.

K této mé proměně vedla řada událostí, rozhodující byl ale srpen 1968 a to, co po něm následovalo. O okupaci jsme se dozvěděli ve vlaku v Rakousku, při návratu z naší první cesty do západní Evropy. Nikdy předtím jsem neviděl tolik dospělých lidí bezradně plakat, ale ani tolik cizích lidí nám zcela nezištně pomáhat. Když jsme se pak nakonec v září vrátili do Prahy, fascinovaly mně tehdy ještě všudypřítomné stopy vtipu, s nímž lidé doma okupaci čelili. O to smutnější pro mě byla změna, která se mezi lidi rychle vplížila. V září jsme ještě všude ve škole vylepovali fotografie Dubčeka. Na začátku nového roku bylo nicméně vše jinak. Učitelé se zase báli. A neříkali, co si doopravdy myslí. O některých věcech bylo již lepší se ve škole vůbec nebavit. Jako by všechno zešedlo. Bylo mi tenkrát smutno, připadal jsem si zrazený. A hledal jsem marnou útěchu u své sbírky posrpnových Dikobrazů a u černobílých fotografií srpnové okupace, které si maminka pietně uložila do své krásné, perletí vykládané krabičky.

1

2

V den tohoto výročí jsem si stejně jako i v dřívějších letech s vděčností připomínal onu podivuhodnou a zcela nesamozřejmou krásu toho, že jsme součástí svobodného světa. A přál nejen našemu národu a Evropě, ale také svým dětem a vnoučatům včetně těch dvou nejmenších, která se těsně před létem narodila, abychom uměli zlo rozeznat a postavit se mu. Bude-li to třeba (a doufám z celého srdce, že nikoli), tak i za cenu života. Perleťové i jiné krásné krabičky umějí uchovat mnohé věci. To nejcennější však nikoli.

35 FORUM ROMANUM FORUM 43

1

Srpen 1968 vnímám pochopitelně jako významnou historickou událost, o které vím především z vyprávění prarodičů, kteří toto období zažili. Vím, že jejich názory významným způsobem ovlivnily jejich životy. V období před srpnem 1968 docházelo v naší společnosti k uvolňování společenské i politické atmosféry a lidé žili s nadějí v oslabení vlivu komunistické ideologie. V srpnu 1968 došlo k okupaci vojsky Varšavské smlouvy, a to na základě pozvání některých našich komunistických funkcionářů z obav „kontrarevoluce“ a omezení vedoucí role KSČ. Doba normalizace, která po této události nastala, byla vnímána jako negativní období až do sametové revoluce v roce 1989. Uvědomuji si, že tato událost na dlouhou dobu negativně ovlivnila dění v České republice.

1. LF

2

Letošní výročí okupace jsem strávil na dovolené v jižních Čechách. Připomněl jsem si ho především přes média, která této významné historické události věnovala zasloužilou pozornost a iniciovala tím diskuzi.

Jan Bartošek

36 FORUM ROMANUM FORUM 43

1

V létě roku 1968 jsem se připravoval na státnice, a to u mých rodičů v jižních Čechách. Tam nás brzy ráno 21. srpna zastihla zpráva o vpádu spojeneckých armád.

I po padesáti letech mám pod kůží atmosféru oněch dní. Byla zlověstná, černá a vzbuzovala depresi. Stáli jsme v noci na zahradě a z dálky jsme slyšeli hřmot blížících se tanků.

A pak ještě jedna zkušenost – už v prvních dnech v tom jihočeském mikrosvětě se aktivizovali lidé, kteří tam brutálně vládli v pozdních čtyřicátých a padesátých letech. O několik měsíců později, když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání v galerii na Hluboké nad Vltavou, jsem se ocitl v malém kruhu, který v nakladatelství Růže připravoval měsíčník Arch, sem patřily takové osobnosti jako Robert Sak, Věroslav Mertl či Jiří Müller, ke spolupracovníkům pak Jaroslav Med. Étos Archu byl nesen snahou nepodlehnout tlaku událostí, ale všem bylo jasné, že věc nemůže dopadnout dobře.

2

Může se s velkým odstupem času nikoli neoprávněně zdát, že mnohé z toho, co se událo v roce 1968, mělo punc naivity a postrádalo rozměr reálnosti. Ale přesto – rok 1968 byl rokem touhy po svobodném životě, byl rokem plným nadějí.

Jiří Kuthan

KTF prof. PhDr. Jiří Kuthan, DrSc., dr. h. c.

37 FORUM ROMANUM FORUM 43

Marek Cieslar

1

Vzhledem k tomu, že mi je necelých pětadvacet a moji rodiče byli malé děti, nemají pro mě události toho roku nijak emocionální náboj. Možná i proto jsem schopen říct, že srpen 1968 dle mého symbolizuje další nůž do zad lidu, který sklopil hlavu.

FSV

2

Asi třikrát jsem zašel do Uměleckoprůmyslového muzea na výstavu fotografií Josefa Koudelky. Jeho série fotek ze sovětské invaze dokáže na místo přenést i ty, kteří tenkrát ještě nebyli na světě.

38 FORUM ROMANUM FORUM 43

Pavel Kouba FF

1

V létě 1968 jsem byl v Pošumaví na prázdninách.

V prvních dnech po 21. srpnu se tam daly jen psát hesla křídou rozdávanou vedoucím koloniálu nebo obracet orientační tabule. Po návratu do Písku, kde jsem tehdy žil, k tomu přistoupilo ještě sbírání a pálení Zpráv, které roznášeli po městě ruští vojáci, sledování novinek o dění v Praze, o „vyjednávání“ v Moskvě, reakcích ze světa, to vše podbarvované opojným prožitkem společenství sjednoceného proti agresi, ale i tušením jeho nedlouhého trvání. Eroze této sounáležitosti, kterou jsem v následujících měsících pozoroval v malém měřítku v Písku, byla krutě zviditelněna protestem Jana Palacha a tryznou za něho byla jen jakoby negativně stvrzena.

Normalizace začala být normální.

prof. PhDr. Pavel Kouba

Ocenil jsem některé nové archivní materiály i fakt, že alespoň poslanci připomněli, že šlo o okupaci. Za důležitější však pokládám připomínat si výročí 21. srpna 1969, kdy naše vlastní, už bez ostychu kolaborující politická garnitura krvavě potlačila protesty k prvnímu výročí. Vrylo se mi to do paměti zcela mimořádně, protože jsem v těch dnech potkal na Václavském náměstí známé z Písecka a po svém návratu jsem se dozvěděl, že jednoho z nich, Bohumila Siřínka, zastřelili během demonstrací lidoví milicionáři. Dnes máme za sebou už nejen pár let „oblevy“ a několik měsíců nadšených nadějí, které na politické struktuře nic nezměnily, nýbrž třicet let fungující demokracie a obnovování samostatného státu. Znamená to také, že by se nějaké totalitní moci ve vhodné vnější konstelaci už nepodařilo najít dostatek spolupracovníků a naši společnost opět „znormalizovat“?

2

39 FORUM ROMANUM FORUM 43

1

Vnímám to jako historický přelom. Společnost si začala uvědomovat, že je třeba postavit se výzvám doby a dědictví padesátých let, ale nebylo jí to dopřáno. Zároveň považuji za důležité si připomenout, že to byli naši vlastní lidé ve vedoucích pozicích, kteří na své spoluobčany poslali cizí tanky – jakkoli toto rozhodnutí nebylo čisté v jejich moci.

3. LF

2

Osobně si 21. srpen nechodím nikam připomínat. Letos jsme se s přáteli zúčastnili studentského autorského čtení. Myslím, že je trefné, že právě na padesáté výročí této události slavíme možnost svobodného vyjádření, kterou nám vybojovali naši rodiče.

Nikolas Petrov

40 STUDENTI FORUM 43

NIKDO MĚ DO NIČEHO NENUTIL Magdaléna Lajdová studuje Právnickou fakultu a přitom patří k nejlepším hráčkám badmintonu v České republice. Na kontě má přes deset titulů z mistrovství republiky, zúčastnila se mistrovství světa juniorů, v kategorii dospělých se dostala na evropský šampionát. Povídaly jsme si spolu o tom, jak skloubit trénink vrcholové sportovkyně s náročnou prací v notářské kanceláři.

TEXT Jana Rydlová FOTO René Volfík

41 STUDENTI FORUM 43

Hrajete badminton už odmala, nebo jste se k němu dostala až později?

S badmintonem jsem začala v šesti letech.

Ačkoli se ani jeden z mých rodičů sportu nevěnoval, já a sestra jsme mu úplně propadly. Odmalička jsme hrály badminton, dělaly gymnastiku, zkusily jsme si atletiku.

Rodiče dbali na to, abychom měly základy nejen ve sportu, ale také v jiných oblastech.

Maminka nás hodně vedla k umění a kultuře. Hrály jsme jedenáct let na klavír, chodily jsme na tancování i na kreslení do umělecké školy.

Co rozhodlo o tom, že mezi všemi těmi koníčky nakonec vyhrál badminton?

Jako malá jsem chtěla dělat to samé co moje starší sestra, být jako ona. Postupem času jsem si ale začala uvědomovat, jak moc mě tento sport naplňuje a že už to není jen o tom, někoho napodobovat. Obecně se mi líbí komplexnost a různorodost badmintonu. K tomu, abyste byli dobří, potřebujete rychlost i vytrvalost, psychickou odolnost, techniku úderů a intuici, která tkví hlavně v předvídavosti a čtení hry.

Zdá se mi, že média zprávami ze světa badmintonu dost šetří. Maximálně zmíní Petra Koukala. Je badminton v Česku populární?

Faktem je, že když jsem dřív někomu prozradila, že se věnuju badmintonu, nejčastější reakce byla: „Jé, bembinton, ten hrajeme na zahradě, to se dá dělat závodně?“ Časem se ale badminton dostal do podvědomí širší veřejnosti, je to velice oblíbený rekreační sport. Takže když dnes řeknu, že ho hraju, občas si se mnou někdo chce poměřit síly.

Pokud člověk touží dělat sport závodně, tréninky leckdy bolí. Neměla jste chuť s tím někdy seknout?

Popravdě nikdy. Mnohdy mě trenéři spíš museli krotit – před turnajem jsem měla trénink zakázaný. Musím říct, že skoro na každý jsem se těšila, a to i v období, kdy jsem trénovala každý den dvoufázově. Tento pozitivní přístup byl dán hlavně tím, že jsem měla opravdové štěstí na trenéry. Jsem přesvědčená o tom, že bez Markéty Osičkové a Jindřicha Šimánka bych nevyhrála ani jeden zápas.

Jsem vděčná za to, že mě nikdy nikdo do ničeho nenutil – i proto si myslím, že mám k tréninku i učení pozitivní vztah, baví mě obojí.

Dá se hrát na světové úrovni bez přípravy v zahraničí?

Pokud se chcete sportu věnovat profesionálně, není jiná možnost než se přestěhovat do zahraničí. V České republice totiž chybí národní centrum, kde by mohli nejlepší hráči trénovat společně. Ráda trénuju v Německu, dřív jsem jezdila na delší dobu do Dánska nebo do francouzského národního centra ve Štrasburku.

Jak změnilo váš tréninkový režim a kalendář turnajů přijetí na pražskou právnickou fakultu?

Dost výrazně. Než jsem nastoupila na vysokou školu, objížděla jsem mezinárodní turnaje třeba i třikrát do měsíce. Letos jsem se zúčastnila nejvyšších českých soutěží GPA a také hraju českou extraligu. Zajímavostí je, že právě tam hostuju za tým Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity, což mi někteří kolegové z pražských práv dávají trochu „sežrat“. Před prázdninami jsem odehrála akademické mistrovství České republiky, kde se mi podařilo zvítězit ve všech disciplínách.

Studujete v prezenční formě, přitom nemáte individuální vzdělávací plán. Jak se dá vrcholový badminton skloubit se studiem práv?

Není to legrace. Musím mít na několik měsíců dopředu sestavený plán, abych kaž­ dý den stihla to, co bych měla zvládnout.

Zároveň mi ale sportovní morálka ve studiu velice pomáhá. Snažím se ze sebe vždy vydolovat to nejlepší, jak na zkoušce, tak na turnaji, třebaže se zrovna nedaří nebo mi nenahrávají okolnosti. Jsem také vděčná za to, že mě nikdy nikdo do ničeho nenutil – i proto si myslím, že mám k tréninku i učení pozitivní vztah, baví mě obojí. Čeho byste chtěla ještě v badmintonu dosáhnout?

Sen každého sportovce je samozřejmě olympiáda. Bohužel si uvědomuju, že pokud chci být úspěšná ve studiu a potažmo v budoucí práci, je téměř nemožné se badmintonu věnovat tak, abych se na olympiádu kvalifikovala.

A co vám sport dal a vzal?

Naučil mě disciplíně, vytrvalosti a pevné vůli, schopnosti respektovat soupeře, ale hlavně vyrovnávat se s porážkami. Na druhou stranu si myslím, že mi trochu ubral na spokojenosti, jelikož pořád vidím nějaké své nedostatky nebo rezervy.

Magdaléna Lajdová, studentka Právnické fakulty a úspěšná reprezentantka České republiky v badmintonu. Víc než desetkrát už stihla vyhrát titul na mistrovství republiky a byla několikrát nominována na mistrovství světa. Kromě badmintonu si ráda zahraje i squash, tenis, volejbal nebo softball. Jejím sportovním vzorem je Zuzana Hejnová, životním vzorem je pro Magdalénu celá její rodina.

42 PROSTOR NA UK FORUM 43

NĚKDE MEZI NEBEM A ZEMÍ FOTO René Volfík

43 PROSTOR NA UK FORUM 43

×

Adresa Husitská teologická fakulta Pacovská 350/4 140 21 Praha 4 GPS N 50.0449876 E 14.4395009

Budova, do níž pravidelně docházím již 12 let, byla vystavěna ve třicátých letech minulého století ve funkcionalistickém stylu. Většinu času sloužila jako základní škola, a je tedy od počátku spojena s výchovou a vzděláním. Během Pražského povstání zažila krvavé boje v přilehlých ulicích i na své půdě, jelikož zde za druhé světové války sídlili příslušníci organizace SS. Za triumf ducha svobody a demokracie proto můžeme považovat skutečnost, že zde od roku 1998 sídlí Husitská teologická fakulta, která vedle teologických, pedagogických a sociálních studijních programů zajišťuje i výuku judaistiky, vědy zabývající se nacisty tolik nenáviděným náboženským společenstvím, jeho dějinami a kulturou.

Díky důvtipnému a velkorysému architektonickému řešení je studentům i zaměstnancům k dispozici mnoho prostoru pro výuku, nerušené studium i odpočinek, a před fakultou máme dokonce i malý park. Toho všeho si na fakultě velmi cením.

Mgr. Marek Vinklát, Ph.D. KOORDINÁTOR OBLASTI VNĚJŠÍCH VZTAHŮ

44 KNIHY FORUM 43

ZE ŽIVOTA UNIVERZITNÍHO FOTOGRAFA Texty vznikaly v průběhu sedmi let během cest a expedic, které Petr po celém světě soukromě či pracovně absolvoval. Témata zařazená do knihy vybíral nejen podle toho, co v něm zanechalo silné emoce, ale i s ohledem na to, o čem se mu bude dobře psát. „Na čtenáře jsem při tom nemyslel, myslel jsem hlavně na sebe a na to, abych se vrátil v pořádku domů,“ říká s upřímností sobě vlastní.

Při psaní razil stejné pravidlo jako Hanzelka se Zikmundem – sednout si k němu každý večer, neboť když dáte zápis dohromady až druhý den, máte tam jen polovinu emocí. „Oni opravdu psali každý den bez ohledu na to, kde se nacházeli nebo jak se cítili. Doma pak už texty jen upravovali,“ popisuje metodu, jíž se inspiroval. Proto i on vytvořil většinu textů v terénu a po návratu doplnil jen pasáže, které zážitky propojují. K jejich zapisování mu většinou sloužil iPad, mobil nebo notebook.

„V Grónsku jsem ale musel použít toaletní papír, protože jiného papíru byl nedostatek,“ přiznává. Pokud vás zajímá, jak se na tento materiál píše, pak vězte, že dost špatně. Navíc je potřeba dbát na to, aby zápisky byly v suchu, jinak by po návratu nebyly k přečtení. Nostalgií nad nasbíraným materiálem autor netrpí. Všechny papíry s texty po přepsání vyhazuje do tříděného odpadu k recyklaci, vlastní archiv si nezakládá.

S výslednou podobou knihy mu pomáhal spisovatel a dokumentarista Miroslav Náplava, který byl také jediným, kdo se mohl vyjádřit k pasážím, v nichž je zmiňován. „Řešil jsem to metodou, že kdo se moc ptá, moc se dozví, a s nikým jsem text nekonzultoval. Doufám, že se nikdo zlobit nebude, zatím se žádný člověk kromě mé ženy neozval,“ konstatuje Juračka. Přitom jedním dechem dodává, že nikoho nešetřil a vše popsal podle skutečnosti.

Do vydání vzpomínek se člověk většinou pouští, až když má něco odžito.

Fotograf Petr Jan Juračka toho zažil už poměrně hodně, a tak se rozhodl o své zážitky podělit se čtenáři. A protože na cestách nasbíral spoustu krásných snímků, knížku nazvanou Ze života fotografa jimi doplnil.

TEXT Lucie Kettnerová FOTO P. J. Juračka

45 KNIHY FORUM 43

Sám sobě modelem

To je tak. Člověk občas dostane úkol nasbírat kilo jahod. V červenci nebo srpnu, prosím. To se za nějaký rozumný čas zvládnout dá. Pakliže identický příkaz dostanete v prosinci, bez dvanácti měsíčků nebo skvělých kontaktů ve sklenících tropického zemědělství je to zadání prakticky neřešitelné. To samé se dnes a denně děje fotografům – zpravidla uprostřed zimy si klient vzpomene, že potřebuje nafotit svůj rozkvetlý třešňový sad, nejlépe do zítra.

Mně se podobná situace stala s Velkou geologickou posluchárnou u nás na Albertově. Zadání bylo prosté: široké ohnisko, atraktivní interiér, plno studentů.

Příkaz však přišel v době zkouškového. I chodby zely prázdnotou a jinak ihned vyprodaným bagetám v automatech procházela minimální trvanlivost. Sehnat studenty tak bylo naprosto nemyslitelné. Řešení v tu chvíli přicházelo v úvahu jen jediné, nafotit posluchárnu plnou sama sebe. A tak jsem si s rádiovým odpalovačem v ruce postupně sedal na jedno místo vedle druhého a vyfotil se celkem 289krát. Po každé v trochu jiné pozici, s jiným výrazem.

Složení tolika snímků do jednoho výsledného bylo mnohem složitější, než by jeden čekal. Musel jsem vytvořit skupiny vrstev přesně podle toho, jak jsou v posluchárně jednotlivé řady sedaček v zákrytu. A protože jsem poctivec, každý ten ksicht jsem ve velkém zvětšení maskoval zvlášť. Trvalo mi to ve výsledku kolem 7 hodin a ještě několik dní jsem nebyl schopen podívat se na sebe do zrcadla. Snímek však zaujal a sklidil mnohem větší úspěch než posluchárna banálně plná opravdových lidí.

Skutečné historky, které baví Ze života fotografa můžete číst chronologicky nebo mezi jednotlivými kapitolami

Juračka, Petr Jan First Class Publishing brožovaná, 330 str.

ISBN 978-80-906138-5-0 doporučená cena: 399 Kč

(Ze života fotografa, s. 89–90)

Na vydání své knižní prvotiny se domluvil s malým nakladatelstvím First Class Publishing, potřebné finance se však rozhodl sehnat sám, a to přes portál Hithit, který ho již dříve oslovil s nabídkou na realizaci společného projektu. Od dárců potřeboval vybrat 200 tisíc korun, tento cíl se povedlo splnit zhruba během tří dní. Nakonec se mu podařilo získat od 1237 přispěvatelů přes 607 tisíc korun, což vydání knihy téměř zaplatilo. Na první pohled se mohou zdát náklady na vydání knížky vysoké, Petr však nechtěl slevit z kvality grafického zpracování ani použitého papíru. Mimochodem, písmo na obálce i v názvech kapitol je originální, vytvořil ho v osmdesátých letech Petrův otec, který byl grafik.

Kniha je k dostání pouze přes e-shop nakladatelství a na cestovatelských festivalech, kterých se Petr osobně účastní, v prodejní síti knihkupců ji neseženete. Distribuce přes běžné prodejce by ji totiž výrazně prodražila. „Cena by se pak nepohybovala pod čtyřmi sty korunami, ale dosáhla by částky sedmi set korun. Navíc předpokládám, že knížku si koupí ti, kdo vědí, o co v ní jde,“ vysvětluje autor. Prodeje jsou podle něho zatím velmi dobré, náklad pět tisíc výtisků by měl být do Vánoc rozebrán a v plánu je už dotisk.

Ze života fotografa

přeskakovat podle toho, jaké fotografie vás zaujmou. Najdete tu text popisující, jak vznikl snímek Bajkalu, který na obálku své knihy použil slavný spisovatel Paulo Coelho, dále zážitky z výstupu na K2, dojmy z Mongolska, kam Petr jel dokumentovat návrat koně Převalského do volné přírody, ale také zápisky z průběhu výzkumu, na němž se autor podílí na domovské Přírodovědecké fakultě, či z cest absolvovaných v doprovodu manželky Zuzany. Právě ona je autorkou poslední kapitoly, v níž původně pro Facebook popsala, jak v Lokti místo romantické večeře čekala mnoho hodin na západ slunce. Příspěvek měl tehdy na sociální síti velký ohlas, a tak se ho Petr rozhodl zařadit i do své publikace.

V šuplíku už má přírodovědec další knížku, kterou psal dohromady s otcem.

Jsou to pohádky inspirované mořem, ovšem na vydání si čtenáři musejí ještě přibližně dva roky počkat. Petr se chce nyní věnovat hlavně propagaci knihy Ze života fotografa a také své vědecké práci. Příští rok ho navíc čeká cesta do Nepálu, kde se pokusí vylézt na Ama Dablam, horu, jež má přes 6800 metrů. Ostatně, právě na tu vystoupal úplně sám horolezec Miroslav Šmíd, Petrův velký vzor, kterým se nechal ovlivnit i při volbě titulu knihy. Jeho osobou by měl být inspirován také film, který v Nepálu vznikne.

RNDr. Petr Jan Juračka, Ph.D., je vědec, dokumentarista, fotograf a horolezec. Absolvoval studium na katedře ekologie Přírodovědecké fakulty, kde i nadále působí. Na fakultě je rovněž členem oddělení vnějších vztahů. V poslední době částečně přešel od klasické fotografie i makrofotografie k natáčení videí, jejichž cílem je popularizovat vědu.

46 KNIHY FORUM 43

Plague between Prague and Vienna Černý Karel, Hornová Sonia Nakladatelství Academia brožovaná, 304 str.

ISBN 978-80-200-2851-8 doporučená cena: 350 Kč

MEDICÍNA A INFEKČNÍ CHOROBY V RANĚ NOVOVĚKÉ EVROPĚ O tom, jaké svízele přináší publikování vědeckých prací v angličtině, a o ekologickém myšlení lidí v renesanci a baroku s námi promluvil Karel Černý, jeden z editorů nové publikace o dějinách moru v raném novověku.

TEXT Kamila Kohoutová FOTO Lubos Wišniewski

Kniha Plague between Prague and Vienna vyšla v angličtině, což u nás ještě pořád není úplně běžné. Mezi historiky navíc angličtina není zrovna nejpopulárnější jazyk. Proč jste ho zvolili?

V různých oborech jsou různě naléhavé jazykové požadavky. Zatímco přírodní vědy potřebují bezesporu angličtinu, historik se ve střední Evropě musí naučit hlavně latinsky a německy. Uvažovali jsme proto o tom, že by kniha vyšla německy. Naši studenti dnes už ale stále více preferují angličtinu a i mně je tento jazyk bližší.

Pořád je zde ovšem velký rozdíl mezi běžnou znalostí angličtiny, kdy je mladý akademik schopen mluvit a číst sekundární literaturu, a mezi tím, kdy zvládne samostatně napsat odborný text. Chtěli jsme skupině doktorandů z Čech a Rakouska zprostředkovat příležitost to zkusit. Vedle začínajících autorů na publikaci spolupracovali i zkušení historici z celé střední Evropy,

jedna kolegyně dokonce z USA. Proto jsme nakonec zvolili angličtinu.

Dějinám morové nákazy jste se věnoval již v minulosti. V roce 2014 jste vydal monografii Mor 1480– 1730: Epidemie v lékařských traktátech raného novověku. V čem se knihy liší?

Moje monografie se zabývá tím, jak se o moru psalo v latinské lékařské literatuře šestnáctého a sedmnáctého století, respektive jak o něm psali sami lékaři a univerzitní profesoři. Jsou to spíše dějiny lékařských představ o moru než dějiny moru samého. Právě těm se věnuje nová kniha. Jsou v ní různé kapitoly, které mor pojednávají historicky odlišně.

Třeba kolega Filip Hrbek se zaměřil na neakademické spisy o moru, jež byly sepsány v češtině a jejich autory jsou duchovní, intelektuálové nebo léčitelé. Pro

47 KNIHY FORUM 43

našeho historika je to samozřejmost, ale pro zahraniční čtenáře je to něco naprosto nového.

Vy sám v knize popisujete teorie o tom, jak lidé ve středověkých komunitách vnímali šíření morové nákazy.

Analyzoval jsem dvě hlavní představy. První z nich je ta, že mor do komunity zavleče jednotlivec, někdo cizí, kdo přichází zvnějšku. Druhá vnímá mor jako důsledek environmentální degradace. Je velice překvapivé, když si uvědomíme, že lidé mysleli ekologicky již v pozdním středověku a raném novověku. Mnoho tehdejších představ o původu moru se totiž zakládá na teorii, že někde došlo ke znečištění životního prostředí a že toto znečištění prosakuje všemi sférami, jako jsou vzduch, voda a země, takže se kontaminují i rostliny. Tím se znečištění dostane do lidí a vyvolá mor.

Z první teorie vyplývá, že mor může mít jen jedna osoba. Často byli podezříváni příslušníci národnostních nebo náboženských menšin či lidé na okraji společnosti.

V druhém případě nenacházíme konkrétního „viníka“, ale doboví lékaři hovořili o moru teprve v případě, že bylo ohroženo zdraví velké skupiny lidí.

Jeden z nejznámějších protižidovských mýtů je ten, že židé otravují studny a jsou příčinou moru. Takový člověk „disponuje“ morem coby jednotlivec a ovlivní jím celé prostředí. Nepropojuje tento mýtus vaše dvě koncepce?

Ani ne, spadá spíše pod první představu. Máme zde jedince nebo nějakou marginální skupinu, která zanese mor do komunity. Za viníka byli většinovou společností obvykle označeni židé, ale ve střední Evropě kupříkladu i Arméni, kteří zde měli početnou menšinu. Obviňovány byly často také specifické socioekonomické skupiny jako hrobaři nebo lékaři. Byli totiž vnímáni jako ti, kdo těží z krize společnosti a vydělávají na cizím neštěstí.

Doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D., je český historik lékařství.

Působí jako přednosta Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty. Nová publikace Plague between Prague and Vienna je výsledkem několikaleté spolupráce s prof.

Soniou Hornovou z Vídeňské univerzity. Kniha je souborem textů jejich studentů i dalších kolegů a navazuje na akademickou spolupráci, která proběhla mezi pražským a vídeňským pracovištěm.

Poslední kapitola knihy čtenáře přesouvá o několik staletí dopředu, věnuje se habsburskému konceptu Vídně jakožto zdravého města. Měli Habsburkové nějaké konkrétní představy, jak má vypadat?

Autor, který je zároveň historik a architekt, v kapitole vysvětluje, že Josef II. se při svých přestavbách Vídně na město díval v podstatě jako na tělo, které je potřeba udržovat zdravé. Je nutno, aby ve městě nebyla jen hustá zástavba, ale i parky a zelené plochy.

To už jsme od moru celkem daleko…

Ano i ne, je to další ekologický motiv. Poslední morová epidemie ve střední Evropě propukla roku 1713. Nikdo ovšem nevěděl, že další mor už nikdy nepřijde. Mor totiž není jen nákaza bakterií Yersinia pestis, ale také kulturní fenomén. Je to choroba, které se lidé po mnohá staletí báli úplně nejvíc. I dnes, kdy ji umíme pohodlně léčit antibiotiky, s sebou toto slovo nese mimořádnou kulturní zátěž.

Příkladem může být pokrok, který učinili Angličané v boji proti choleře roku 1831, kdy se jim podařilo zjistit, že nemoc je spojena se zdroji vody. To natolik ovlivnilo britskou epidemiologii, že když na konci devatenáctého století propukla poslední velká morová pandemie a rozšířila se z Hongkongu až do Indie, která v té době byla britskou kolonií, byli Britové skálopevně přesvědčeni, že co zabralo proti choleře, musí fungovat i na mor. Investovali tehdy obrovské prostředky a úsilí k tomu, aby indické chudinské čtvrti zásobili čistou vodou. Z dlouhodobého hlediska to jistě mělo zajímavý efekt, ovšem na mor to nemělo naprosto žádný vliv. Dějiny moru byly formovány faktory, které s ním vůbec nesouvisejí.

Autor, který je zároveň historik a architekt, v kapitole vysvětluje, že Josef II. se při svých přestavbách Vídně na město díval v podstatě jako na tělo, které je potřeba udržovat zdravé.

49 ALUMNI FORUM 43

Už nejsme muzeum muzea Řídil novodobou akci „kulový blesk“, při které se z novorenesanční budovy Národního muzea přestěhovalo do nových depozitářů přes deset milionů předmětů, včetně sádrou vyplněného slona. V samotném centru Prahy inicioval úpravy okolí muzea. Ředitel Michal Lukeš propojuje minulost se svojí vizí budoucnosti.

TEXT Petra Köppl FOTO René Volfík, ČTK, P. J. Juračka

50 ALUMNI FORUM 43

Má muzeum stále stejný symbolický význam, jako tomu bylo v devatenáctém století?

Od té doby, co bylo muzeum postaveno, se všechno podstatné, co se v Čechách a na Slovensku dálo, pozitivního i negativního, z větší části odráželo na Václavském náměstí a okolí. Budova muzea byla svědkem mnoha událostí – od příjezdu Masaryka po hajlování za protektorátu, konala se tam spousta slavností a pohřbů.

Muzeum je symbolem našich tradic, dějin i vlastenectví. Otázkou ovšem je, do jaké míry lidé vnímají jen symbol a do jaké míry vědí, co znamená, a jsou v historii poučeni. Většinou vnímají symboly, ale už je neumí interpretovat, ovšem to už je naše práce, abychom jim vysvětlili, proč je to symbol, jakým způsobem dějiny šly a proč bychom si tyto symboly měli dodneška zachovávat v paměti. Otevření historické budovy ke sto letům republiky bude příležitostí přispět důstojným způsobem k připomenutí významu muzea.

Muzeum je symbolem našich tradic, dějin i vlastenectví. Otázkou ovšem je, do jaké míry lidé vnímají jen symbol a do jaké míry vědí, co znamená, a jsou v historii poučeni.

Zničené Národní muzeum z roku 1968 je jedním ze symbolů invaze stejně jako Koudelkova fotografie ruky s hodinkami, pořízená u muzea. Skryla nová fasáda stopy po srpnu ’68?

Rekonstrukci fasády předcházela debata, ale nebyla ani tak o symbolice z pohledu politického. Jsem historik, takže jsem byl zastánce historické teze, že muzeum je symbolem toho, co se tady v roce 1968 stalo. Rozstřílená budova je památníkem události, ale každý správný památkář vrací všechno do původního stavu. Museli jsme najít kompromis a památková péče celkem správně chtěla, aby se budově vrátila původní pískovcová barva, což nám přinášelo takzvaný kontrastní problém.

Před rekonstrukcí byla budova tmavá, nejen v důsledku exhalací, ale byla postupně i načerňovaná. Nevím přesný důvod, ale zřejmě si říkali ve dvacátém století, že co je tmavé, je staré, a proto ji napouštěli roztoky se sazemi. Stopy po střelách se samozřejmě snažili hned začátkem sedmdesátých let opravit, protože se špatně vysvětlovalo, že bratrská pomoc rozstřílela Národní muzeum. Při opravě fasády muzea ale narazili zřejmě na technický problém, nevyplňovali díry původním materiálem a černá barva na výplně špatně chytla a po nějaké době zesvětlala. Legenda dokonce říká, že dělníky a restaurátory vyšetřovalo StB, jestli to náhodou není sabotáž.

Srpnové stopy jsme zachovali, a dokonce jsme je s památkáři konturovali, aby byly patrné, ale už nejsou v takovém kontrastu. Aby to bylo srozumitelné i mladším generacím, umístili jsme dolů pamětní desku, která připomíná, že budova muzea byla rozstřílena 21. srpna 1968 automaty, a stala se tak symbolem zmařených nadějí pražského jara té doby. Rádi bychom obnovili i první Palachův pomník, před několika lety nás totiž

překvapil technický pylon, na kterém byl za socialismu veliký nápis Všechna moc v ČSSR patří pracujícímu lidu. Když jsme studovali původní plány, zjistili jsme, že tento pylon původně architekt Karel Prager plánoval jako pomník Janu Palachovi. Symbolizoval matku objímající syna, ale protože komunisti nebyli zase tak hloupí a odhalili symboliku, nechali to zničit. V Národní galerii jsou fotografie a modely původního pomníku a rádi bychom obnovili záměr architekta a jeho kolegů.

O kterých dalších významných událostech uchovává muzeum důkazy?

Muzeum je objektivní harddisk, protože se do něj zapisuje už dvě stě let. Sbíráme a dokumentujeme dobu jako takovou. Lidé, kteří pracují v muzeu, mají pud sbírat, uchovávat a nevyhazovat. Dvě stě let je velice kontinuální vědecký pramen, který je tady proto, aby budoucí generace mohly studovat a pokusit se pochopit dobu a její zvraty. Většina odstraněného veřejného umění končila v Národním muzeu, ať už je to pomník maršála Radeckého, který byl dvakrát muzejníky zachráněn.

Poprvé v roce 1919, kdy byl odstraněn, a podruhé za druhé světové války. Tehdy muzeum uschovávalo a snažilo se chránit sochy, aby neskončily jako materiál pro německé kanóny. Takže u nás je originál sochy maršála Radeckého, jediná dochovaná část mariánského sloupu, ale samozřejmě i spousta dalších soch a bust více či méně hodných či zlých lidí. Ale to my nehodnotíme, my to jenom popíšeme a uchováme, ať je potom možnost si na to udělat názor.

Jsme největší česká muzejní a vědecká instituce.

Máme dvacet milionů sbírkových předmětů, které mnohdy ani naši předkové nestíhali zpracovávat, až teď otevíráme Barrandovy bedny a odborně prozkoumáváme, co v nich je. Mnohdy odborníci nebyli schopni předměty ani správně určit, objevili jsme třeba společnou skladbičku, kterou napsal Salieri s Mozartem a libreto k tomu psal Da Ponte. Laik si myslí, že nám to někde leželo v krabici od bot pod stolem, ale to není pravda, o partituře jsme věděli, ale teprve v momentě, kdy jsme digitalizovali sbírky Českého muzea hudby a databáze začaly být přístupné, mozartolog z Německa rozpoznal, že jde o raritní záležitost.

Naší největší akvizicí za posledních roky je 800 000 předmětů z muzea dělnického hnutí. Jsou to původní sbírky Muzea Klementa Gottwalda, V. I. Lenina a Julia Fučíka, které v revolučních dobách po roce 1989 nikdo nechtěl, protože tato muzea spadala přímo pod ÚV KSČ. Na první pohled to vypadá, že jsou to nějaké obskurní záležitosti, ale ono to tak úplně pravda není, protože během socialismu právě tato muzea měla možnost dokumentovat akvizicemi současnost. Sbírali umění, dokumenty, měli Reportáž psanou na oprátce v původní podobě, ale také měli právo udržovat kontakty s odborovými hnutími a se sociálními demokraciemi ze zahraničí. Takže je tam spousta zajímavých věcí – počátky odborového hnutí a sociální demokracie, interiér hospody U Kaštanu, kde byla založena sociální demokracie, což má politický rozměr, ale zároveň je to velice zachovalý interiér hospody ze sklonku devatenáctého století. Samozřejmě rarit jako stokrát Stalin či Gottwald v bronzu je tam spousta.

→

51 ALUMNI FORUM 43

52 ALUMNI FORUM 43

Zvažujete vracet část sbírek do zemí, odkud byly odvezeny?

Sbírek z jiných zemí máme spoustu, především v Náprstkově muzeu, ale protože jsme nikoho nekolonizovali, nevypravovali jsme válečné výpravy do Egypta jako Napoleon nebo Britové a naše muzeum nevzniklo jako British Museum nebo Louvre, máme spoustu sbírek, ale všechny jsme získali legálně, takže není důvod je vracet. Osobně si myslím, že by nálezy měly zůstávat v místech, kde jsou objeveny. Deset let kopeme v Súdánu, kousek od Chartúmu, a samozřejmě všechno, co tam nalezneme, zůstává ve sbírkách Súdánského národního muzea. České republiky se navracení předmětů netýká, to je otázka pro velká imperiální muzea, ale trauma si musejí vyřešit bývalé koloniální velmoci samy, protože kdyby vrátily všechno, nic jim nezbude.

Variantou jsou krátkodobé výstavy, jednu takovou se snažíte spolu s egyptology Univerzity Karlovy připravit… Český egyptologický ústav je naším partnerem a utajeně se podílíme na výzkumech v Abúsíru i Súdánu. Říkám tomu, že „rovnáme kostičky“, tedy poskytujeme antropologickou podporu. Opravdu se společně snažíme realizovat velkou výstavu z Egypta a díky dlouhodobým kontaktům a dobré pověsti egyptologů máme slíbeny zápůjčky řady unikátních předmětů z egyptských sbírek i egyptského muzea v Německu. Jen výše pojistek se bude pohybovat ve stovkách milionů, drahé bude i stěhování, a protože to nejsme ani my, ani univerzita schopni zafinancovat ze svých zdrojů, připravovalo se už dvakrát vládní usnesení. Doufám, že to dopadne dobře, protože by to byla v roce 2020 výstava světové úrovně.

V podstatě devadesát devět procent vědců, kteří posléze působili na univerzitě, mělo něco společného s Národním muzeem.

Propojení a spolupráce s univerzitou je v případě muzea dlouhodobější záležitostí.

Muzeum bylo první českou vědecko-výzkumnou institucí, než se Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělila.

V podstatě devadesát devět procent vědců, kteří posléze působili na univerzitě, mělo něco společného s Národním muzeem. I dnes mnoho mých kolegů učí na fakultách, takže je to celé propojeno a Univerzita Karlova a Národní muzeum představuje, řekl bych, docela přirozenou symbiózu.

Kdybyste měl zvolit, co je vám bližší, byla by to vaše alma mater, nebo fakulta?

To je zákeřná otázka, ale samozřejmě košile je bližší než kabát, takže se cítím fakultní, ovšem součástí celé Univerzity Karlovy. Filozofická fakulta je jedna ze zakládajících fakult, tudíž je to propojené. Okamžitě se mi vybaví historický seminář a dvě stě dvojka, starobylé pekařovské prostory, které dávaly oboru zhmotnění genia loci, přednášky profesora Kvačka, mého vedoucího diplomky a guru, který umí přednášet.

Vaše kancelář v nové budově muzea má stejně úžasný výhled jako historický seminář na Palachově náměstí.

Naše nová budova byla původně peněžní a zbožní burza postavená Plečnikovým žákem Jaroslavem Rösslerem na sklonku třicátých let, takže tady vlastně byla ekonomické srdce republiky. Potom se do ní po roce 1945 nastě-

hovalo Národní shromáždění a na přelomu šedesátých a sedmdesátých se rozhodlo, že se přestaví pro účely fungování parlamentu. Architekt Prager zkombinoval první republiku s modernistickým pojetím, původní budovu nezničil, nerozboural, ale nastavil Vierendeelovým nosníkem, což je technologie stavby mostů.

Uvědomuji si, že tato architektura dělí lidi na dva tábory – spousta lidí ji miluje a spousta by ji zbořila.

Pro Národní muzeum je celkem funkční, pomohla nám propojeným podzemím i tím, že jsou zde umístěny odborné složky muzea, administrativa, knihovna i Historické muzeum. Díky ní se rozšířila výstavní plocha muzea, protože máme možnost ji použít čistě k veřejným muzejním účelům, a posílila nám bezbariérovost.

Myslím, že nová budova a historická budova mohou v této symbióze fungovat a za nějakých sto let budou obě společným symbolem Národního muzea, jako je dnes ta historická.

Stopy po střelách se samozřejmě snažili hned začátkem sedmdesátých let opravit, protože se špatně vysvětlovalo, že bratrská pomoc rozstřílela Národní muzeum.

Expozice Národního muzea dříve připomínala školní kabinety. Jakou podobu budou mít ty nové?

Bylo to trochu „oldies“, muzeum muzea, ale mělo stejné genius loci jako Filozofická fakulta, alespoň historická budova. Je to krásný prostor, který sám o sobě za­ ujme, to se mi na tom líbilo, ale na druhou stranu se mi nelíbilo, že už jsme se pohybovali mimo moderní trendy vědy i výstavnictví. Samozřejmě velryba zůstane na svém místě, neboť je to maskot muzea, zachovali jsme i nejstarší a nejtypičtější expozici, mineralogii, ovšem v menším rozsahu. V nové expozici kombinujeme tradici, staré věci, ale prezentované modernějším způsobem.

Změní se i nápisy Nedotýkat se? Asi všichni máme nepříjemnou vzpomínku na napomenutí u vitríny…

I já jich mám několik, protože jsem sahal na věci.

Dnes svádím vnitřní boj, protože jsem toho názoru, že kustodi nemají být protivní ochránci prostor, ale spíš klientský servis. A to se ne vždy úplně daří. Když jsem přišel do muzea, nebylo bezbariérové. To, že se dovnitř nepouštěly kočárky, pro mě bylo úplně nepochopitelné.

Vyřešili jsme to tak, že s kočárky pomohli dozorci a zavedli jsme i naše kočárky. Druhé trauma jsou pro mě batůžky. Chápu, že by člověk do muzea asi neměl chodit s krosnou a velkou nůší, protože je to nebezpečné jemu i exponátům, ale tady to vedlo ad absurdum, že se kustodi vrhali na rodiny, které měly malý batůžek s nezbytnými potřebami. Stanovili jsme bezpečný rozměr a tím jsem si naivně myslel, že to bude vyřešené. Když

53 ALUMNI FORUM 43

PhDr. Michal Lukeš, Ph.D., byl jmenován v 26 letech ředitelem Národního muzea. Na Filozofické fakultě vystudoval obor historie a slovakistika.

bude mít někdo velký batoh, tak ho zdvořile poprosíme, ať si ho nechá v šatně, a když bude mít batoh, který má menší rozměry, bude to v pohodě. Ale během týdne si kustodi pořídili metry a začali batohy na zádech přeměřovat.

To jsou zodpovědní pracovníci…

Je to trochu i chyba systému, protože nemáme tabulková místa pro kustody, ti se centralizovaně najímají přes resort kultury. Část kustodů je tady proto, že je to baví a jsou fajn, část je trochu otrávená, že si musí většinou přilepšit něco k penzi, a potom je samozřejmě irituje ryk školních tříd. Jsem Žižkovák a pamatuji si, že když jsme jeli na výchovný koncert, byl z toho vždy nějaký průšvih, protože první, co jsme udělali, bylo, že jsme vypnuli eskalátory, což je takové lákadlo toho červeného tlačítka.

A zpětně musím obdivovat všechny umělce, kteří se pro nás snažili něco sehrát, protože bezpochyby to schytali několikrát z verzatilky kuličkou. To děti dělají.

Jak zkoušejí dnešní děti trpělivost průvodců muzea, pořád to jsou verzatilky?

Každé dítě udrží pozornost jenom chvíli a pak se začne nudit. Snažíme se být vstřícní vůči školám i rodinám.

Bez toho se dnes už muzejnictví neobejde, už to není tak, že si někdo v tichosti projde zoologickou expozici od myši po slona, ale je potřeba pořádat doprovodné akce, kterými muzeum oživujete. Máme oddělení vzdělávání a lektorské oddělení, pro školy jsme připravili speciální programy podle jednotlivých expozic a věku dětí, aby se tady nenudily a neběhaly tu. Když se na to podívám obchodně, tak právě děti a rodiny jsou pro nás významný návštěvnický segment. Ve všední dny chodí hodně škol, rodinné návštěvy jsou především o víkendech.

Jsem Žižkovák a pamatuji si, že když jsme jeli na výchovný koncert, byl z toho vždy nějaký průšvih, protože první, co jsme udělali, bylo, že jsme vypnuli eskalátory, což je takové lákadlo toho červeného tlačítka.

Pro většinu muzeí nebo institucí začínalo vzdělávání první třídou, ale my si myslíme, že s dětmi se má začít pracovat od tří čtyř let. Už jsem dostal návrhy na Dětské muzeum, což neplánujeme jako hlídací nebo zábavní koutek, ale je to částečně i vzdělávací záležitost napojená na témata. Nejde o to, tlačit fakta, ale pracovat s dětmi přes fantazii, vnímání, emoci a představivost a počítat třeba i s tím, že neumějí číst. Proto jsme se obrátili na Pedagogickou fakultu UK, aby nám pomohla nastavit speciální komunikaci s dětmi.

Vystavování předmětů vyžaduje víc prostoru a je to větší starost než jejich archivace. Jakou část sbírek prezentujete?

Vystavujeme čtyři procenta našich sbírek, mnoho věcí je pro veřejnost nudných. Pokud máte sbírku hlodavců, kožek z myší, které jsou pro zoology v něčem podstatné, vystavit vedle sebe sto myší nemá žádný efekt. Proto se virtualizace stává doplňkem originálů a rozšiřuje možnosti prezentace a informační základny, aniž to předmět narušuje. U Věstonické venuše by popisek s celou historií zabral celou stěnu, dnes můžete mít její 3D model, takže si ji otáčíte a vyťukáte si na obrazovce informace o pravěku i sošce. Přitom to neruší design a celou výstavu. Jako muzejníci na předměty hledíme hlavně jako na vědecký pramen a snažíme se předat spoustu informací nejenom vizuálních.

54 ALUMNI FORUM 43

FOTO P. J. JURAÄŒKA

55 ALUMNI FORUM 43

56 KRONIKA FORUM 43

Kronika

Zahraniční studenti zkoušejí v Plzni experimentální chirurgii Pátý ročník vzdělávacího kurzu Summer School of Experimental Surgery přivedl do Plzně tři desítky mediků z dvanácti univerzitních měst. V Biomedicínském centru Lékařské fakulty v Plzni si od 3. do 14. července vyzkoušeli experimentální chirurgii v praxi.

FOTO Archiv UK

3. 7.

57 KRONIKA FORUM 43

PRAGUE STUDENT SUMMIT: SIMULACE RADY OSN 21. 8.

Na Fakultě sociálních věd se uskutečnila studentská simulace diplomatického jednání, které proběhlo 21. srpna 1968 v New Yorku. Studenti přijali role diplomatů zemí, které se tehdejšího jednání Rady bezpečnosti OSN zúčastnily, a to přesně podle překladu stenografických záznamů příspěvků a jednacího řádu.

Apolinář oslavil sedmdesátku

3. 9.

V budově u kostela sv. Apolináře zahájilo před sedmdesáti lety činnost protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Stalo se tak pod vedením MUDr. Jaroslava Skály. Tento významný počin si v pondělí 3. září připomenuli zástupci významných medicínských institucí.

58 KRONIKA FORUM 43

Noc vědců

prof. RNDr. Jaroslav Flegr, CSc.

Matematicko-fyzikální a Přírodovědecká fakulta se spolu s Fakultou dopravní ČVUT letos zapojily do mezinárodní Noci vědců. Návštěvníci si na Albertově mohli vyslechnout řadu přednášek a zúčastnit se mnoha workshopů. Cílem této celoevropské akce je bořit mýty o vědcích a vědkyních jako lidech zavřených v laboratořích a ukázat nejširší veřejnosti, že vědci jsou také jen „obyčejní lidé“.

Zvídaví návštěvníci si díky nim hrají, poznávají, zkoušejí a snaží se pochopit a objevovat jejich fascinující svět.

5. 9.

59 KRONIKA FORUM 43

Vědecko-technologická dílna na „Kulaťáku“ opět přilákala spousty malých vědců a experimentátorů. Univerzita Karlova byla samozřejmě u toho.

5. 9.

FESTIVAL VĚDY

60 KRONIKA FORUM 43

V sobotu 15. září ožily vyšehradské zahrady prvorepublikovým životem. 1. lékařská fakulta totiž připravila ke 100. výročí vzniku Československého státu festival První republika. K vidění byly dobové automobily, polní nemocnice, nespočet tanečníků a hudebníků. Zájemci mohli ochutnat dobové speciality, zatímco si děti vyráběly dřevěné píšťalky a učily se krasopisu.

15. 9.

Festival První republika

61 KRONIKA FORUM 43

62 KRONIKA FORUM 43

23. 9.

Univerzita Karlova zahájila další ročník Juniorské univerzity. Středoškoláci a gymnazisté si mohli vybrat přírodovědně-lékařské nebo humanitní zaměření a každý týden po celý semestr navštěvovat přednášky a semináře ušité mladým zájemcům o studium na univerzitě přímo na míru.

17. 9.

Juniorská Univerzita Karlova

V rámci oslav 100. výročí založení Československa se v Karolinu uskutečnil dětský den.

V průběhu programu se děti seznámily s každodenním životem za první republiky a s významnými osobnostmi prvorepublikového veřejného života nejenom z řad politiků, ale i spisovatelů či hudebníků.

Mohly si také zacvičit se sokoly, popovídat si s legionáři o jejich sibiřské anabázi a podívat se na populární kousky z dobové divadelní produkce.

DĚTSKÝ DEN V KAROLINU 28. 9.

63 KRONIKA FORUM 43

Rotunda sv. Václava získala ocenění Europa Nostra

28. 9.

Rotunda sv. Václava získala letos v červnu cenu poroty v mezinárodní soutěži Europa Nostra. Oslavy a slavnostní představení tohoto mimořádného ocenění naplánovala Matematicko-fyzikální fakulta na 28. září.

Jednička opět na startu V centrální zahradě Gynekologicko-porodnické kliniky U Apolináře se uskutečnila tradiční akce 1. LF UK Jednička na startu, jíž fakulta zahájila akademický rok.

5. 10.

64 PERSONÁLIE FORUM 43

Bridžové naděje UK získaly stříbro na mistrovství Evropy Skvělými výsledky se může pyšnit letošní početná česká výprava na bridžovém evropském šampionátu.

Stříbrné medaile z něj vytěžili Lucie Kohutová z 1. lékařské fakulty a Erik Klemš z Právnické fakulty. Párové mistrovství Evropy juniorů se uskutečnilo od 11. do 15. července v chorvatském městě Opatija.

TEXT Lucie Kohutová, Marcela Uhlíková FOTO Erik Klemš

Párového mistrovství Evropy se zúčastnilo 245 dvojic z 26 zemí.

Soutěžilo se v kategoriích U13 (do 13 let), U21 (do 21 let), U26 (do 26 let), W U26 (dívky do 26 let), MIX U26 (smíšené páry – chlapec s dívkou – do 26 let) a President’s Cup (mezinárodní turnaj).

V mixu měla ČR zastoupení ve dvou bridžových párech, z nichž hned tři hráči jsou studenty Univerzity Karlovy. Ve finále se pak Lucii Kohutové a Eriku Klemšovi podařilo mezi dvaceti šesti páry dostat na stupně vítězů. Stejný pár pak neuvěřitelným výkonem vybojoval třetí místo v kvalifikaci kategorie do 26 let, aby v posledním kole celé soutěže našel jediného přemožitele, německé duo Florian Alter a Lauritz Streck.

Dvojnásobné umístění na stupních vítězů si žádný z českých zástupců dle svého vlastního vyjádření „nepředstavoval ani v nejdivočejších snech“. Výsledek je o to působivější, že Lucie i Erik patřili díky věku 20, respektive 22 let, k nejmladším účastníkům této kategorie. Jsou tedy velkým příslibem do budoucna. Navíc není běžné, aby se mezi juniory prosadily dívky.

Nejbližší významnou bridžovou akcí bude Univerzitní mistrovství světa v čínském Xuzhou, které se uskuteční 25.–28. října.

S podporou Asociace univerzitního sportu vyjedou za Českou republiku tito reprezentanti UK: Erik Klemš, Michael Botur, Lucie Kohutová, Lukáš Kolek, Martin Melčák a Jakub Vojtík. Vzhledem k úspěchům a medailím získaným na dosavadních mistrovstvích jsou právem označováni za jedny z hlavních favoritů na vítězství.

Univerzita Karlova si vás dovoluje pozvat na

slavnostní vernisáž výstavy insignií Univerzity Karlovy v pondělí 17. prosince 2018 v 18.00 hodin v Císařském sále Karolina, Ovocný trh 5, Praha 1.

Výstava bude otevřena od 18. 12. 2018 do 31. 1. 2019 denně od 10 do 19 hod.Vstup volný.

www.cuni.cz