Forum CZ 31 2015

31 2015

31 2015

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

Dětská onkologie

→ 10

Třetí role univerzity

→ 36

www.cuni.cz www.iforum.cuni.cz

Oslava adventu na Univerzitě Karlově 2. prosince 2015 Ovocný trh 3 a Celetná 20, Praha 1

Univerzitní kavárna U Rotlevů

Kamzíkova ulice č. 4 otevřeno denně od 10 do 22 hodin

www.oslavaadventu.cuni.cz

1 F 31 editorial

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, nové, jednatřicáté, číslo našeho časopisu berete do rukou v době, kdy se pozvolna blíží konec roku. Samozřejmě je to čas bilanční, a to nejen blížícím se adventem, ale i „listopadem“, kdy si zvláště studenti a jejich učitelé připomínají výročí hned několika událostí, které ovlivnily osud naší země, ať už to byl 17. listopad 1939, nebo zákrok policie opět proti studentům na Národní třídě o padesát let později. Byl to vždycky čas bolesti, ale bolesti, v níž svítala naděje.

Témata našeho nového magazínu by mohla vypadat možná na první pohled podobně – leccos s sebou přinese bolesti nebo aspoň nepohodlí, ale snad to vždy v sobě nese i stopu naděje, pro kterou má smysl to vše podstoupit. Rektor Tomáš Zima ve svém rozhovoru například shrnuje, co nás v tomto akademickém roce čeká a na co se zaměříme. Hodnocení, rozpočty, uprchlíci i třetí, společenská role univerzity. Právě té patří ostatně rovněž závěr tohoto vydání a rubrika Forum Romanum, kde se svou trochu kacířskou úvahou nad třetí rolí univerzity přichází profesor Zdeněk Beneš, sekundují mu profesor Stanislav Štech a docent Roman Šmucler. Volně k tomuto tématu patří také článek o 3. lékařské fakultě UK, která vstupuje do čtvrtého roku projektu Medici pro Armádu spásy. A právě připravila řadu akcí, které tuto její práci uvedou do povědomí širší veřejnosti.

Profilový rozhovor tentokrát poskytl člověk, kterého na univerzitě denně nepotkáváme. Matematik, podnikatel a filantrop Karel Janeček, mezi jehož aktivity patří i podpora vědy i nadaných vědců. „Každý asi podporuje to, co je mu blízké a u čeho cítí, že je to podhodnocené.

Pro mě je to právě věda. Například sociální oblast je ochotno podpořit hodně lidí, vědu už méně.“ Další materiály toho čísla se věnují například tomu, v jakém stavu je zavádění moderních technologií do výuky a co všechno mohou přinést, i v čem jsou jejich rizika. Rubrika Panorama, kde toto téma řešíme, pro-

bere také otázky spojené s domácí výukou nebo to, že dětské knihy se opět u nás rok od roku zlepšují a stávají se inspirací i zábavou. U dětí zůstáváme také v článku o doktorce Evě Vaníčkové, která je uznávanou odbornicí v oblasti sociální pediatrie a preventivního lékařství. Řeč bude o věci věru neveselé, a to o formách násilí na dětech a sexuálním zneužíváním dětí. Historik Jan Koura z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK přiblíží výsledky svého výzkumu zaměřeného na studenou válku, jehož závěry byly zveřejněny jednou z nejprestižnějších světových výzkumných organizací – Woodrow Wilson Center.

Hlavní téma tentokrát zaostřilo na dětskou onkologii, kde se o tomto vskutku vážném tématu říká vlastně mnoho nadějného, pro pacienty, jejich rodiče, vědu i výzkum. Osobně vřele doporučuju rozhovor s nestorem oboru, profesorem Josefem Kouteckým. Mužem, který se má ze své praxe i životních postojů o co podělit. „Vždy jsem musel věřit sobě, myšlence a dalším lidem. Dnes lidem zbytnělo ego, usilují o majetek, moc, a nikoli o ideály. … Vždy když se má něco zásadně změnit, znamená to nějakou krizi, nějaký krach. Představit si krach v 21. století je úděsné. Existenci lidstva provázela řada civilizací, ale jak dlouho bude trvat ta naše?

Ovšem život nezanikne, příroda je silnější,“ uzavírá své vyprávění profesor Koutecký.

Sedmnáctého listopadu 1989 jsme mohli na obloze pozorovat polární záři, což v našich končinách není běžné. Tehdy jsme nicméně měli jiné starosti. Prožívali jsme krizi, ale hleděli při tom k naději. Přeji vám dnes nejen příjemné čtení nového vydání časopisu Forum, ale také, abychom všichni mohli i v budoucnu hledět k obloze a sledovat dění kolem nás s nadějí.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy

2 F 31 OBSAH

Obsah

12 30

rozhovor

panorama

Václav Hájek a Vlasta Helekalová

Lucie Kettnerová

Redakce

TOMÁŠ ZIMA – Na univerzitě neděláme věci jen pro rankingy 4

Moderní technologie mají velký potenciál. Musejí se ale umět využít 22

Redakci řídí

téma

Domácí vzdělávání – ano, či ne? 24

Forum 3/2015, sešit č. 31 Časopis Univerzity Karlovy v Praze

Vydává

Univerzita Karlova v Praze Ovocný trh 3, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248, fax: 224 491 309

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Foto na titulní straně

Lucie Galdová

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v listopadu 2015.

Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1724-$3.

Petra Köpplová

Dětská onkologie 10 josef Koutecký – Stále něco ztrácíme 12 jan starý – Jde o to, abychom se udrželi v „rychlíku“ vývoje 15 jan trka – Věda je soutěž nápadů, a ne peněz­ 16 lucie cingrošová – Onkologická diagnóza není konec, ale začátek nového života s diagnózou 18

ZAJÍMAVOSTI 20

I ve středověku podléhaly hračky módním trendům 25 České knihy pro děti mají světovou úroveň 26 „Pokusní králíci“ pomohli s výzkumem Rh faktoru 27 Děti trénují francouzské polibky už od první třídy 28 Dětem a mládeži vstup povolen 30 Petra Köpplová

Výzkum studené války stále odhaluje nové skutečnosti 32

3 F 31 OBSAH

62 42

48

objektivem

studEnti

zprávy ze senátu

Univerzita Karlova otevřela budovu nového kampusu v Hradci Králové 34

Jana Bečvářová

Tereza Svobodová, Tomáš Nigrin

Naši dobrovolníci mají srdce na pravém místě 40

UK už ví, jak rozdělovat příspěvky MŠMT 47

forum romanum

historie

alumni

Třetí role univerzity: chceme být věž ze slonové kosti, nebo aktivně působit ve společnosti? 36

Lucie Kettnerová

Vědu jsem považoval za nejdůležitější součást lidské činnosti 48

Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc.

Trochu kacířská úvaha nad třetí rolí univerzit 37 Prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.

Třetí role univerzit spočívá i v kultivaci a emancipaci lidí 38 Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.

Univerzity jsou krystalizační jádro civilizace, ale nikoli na dluh! 39

Před sto lety rozluštil Bedřich Hrozný chetitštinu.

Tedy vlastně néšitštinu 42

prostor na uk Doc. MUDr. Antonín Pařízek, CSc.

Porodnice U sv. Apolináře – úcta a pokora 44

soutěž kuchařů na uk Lucie Kettnerová

Nejlépe vaří menza Arnošta z Pardubic, rozhodla porota 46

kronika 52 knihy Pavel Dias – Vysvětlovat člověka člověku, vidět život ve všem 58 Složitý a pestrý příběh barokní architektury 60

personálie 62

4 F 31 rozhovor

5 F 31 rozhovor

Na univerzitě neděláme věci jen pro rankingy „Máme zájem především na hodnocení podle oborů – to je pro nás podstatný ukazatel,“ říká rektor UK Tomáš Zima a dodává: „Právě v nich se naše obory často umísťují v první nebo ve druhé stovce.“ text Václav Hájek a Vlasta Helekalová foto René Volfík

FOTO Vladimír Šigut

6 F 31 rozhovor

Co očekáváte od právě zahájeného akademického roku?

Myslím si, že stěžejním bodem pro stávající akademický rok bude schválení novely vysokoškolského zákona. To je náš hlavní cíl vně univerzity. Směrem dovnitř pak začneme naplňovat schválený dlouhodobý záměr univerzity v jejích jednotlivých oblastech. Chceme se zaměřit zejména na kvalitu vzdělávací činnosti, na její sledování a vyhodnocování, především se zaměřením na počet přijímaných studentů.

Letošní akademický rok zahajujeme pouze s nepatrným poklesem, přibližně o jedno procento oproti loňskému roku.

Těší nás, že zájem o univerzitu je stále velký.

Druhá potěšitelná zpráva je, že stoupá množství zahraničních studentů, jež přesáhlo patnáct procent z celkového počtu.

A nejedná se pouze o studenty ze Slovenska.

Univerzita Karlova je nedílnou součástí světového společenství svobodných univerzit. Má-li být vnímána jako kosmopolitní a světu otevřená univerzita, přitažlivá pro studenty, akademické a vědecké pracovníky, partnerské instituce, jakož i pro veřejnost, musí systematicky pracovat na své prezentaci. Ta doznala v minulých letech řady pozitivních změn, například díky novému

Nezbytným předpokladem internacionalizace je další zvyšo­­vání úrovně jazykových znalostí ­zaměstnanců i studentů Univerzity Karlovy.

pojetí prezentace univerzity na veletrzích vzdělávání, pořádání pravidelných kulatých stolů, modernizaci internetových stránek, využívání nových médií či posílení jednotného vizuálního stylu.

V domácím prostředí i nadále pokračovala spolupráce s Českou televizí, Českým rozhlasem, Akademií věd České republiky i dalšími vysokými školami. V následujícím období bude k prioritám patřit posílení prezentace Univerzity Karlovy směrem do zahraničí, zejména s cílem oslovovat potenciální studenty i akademické pracovníky a představovat její významné osobnosti, týmy a výsledky. Pořádá různé vědecké, společenské a sportovní akce – Vědecký jarmark, spoluorganizuje Týden vědy, Hokejovou bitvu, Univerzitní osmiveslice, organizuje společenské akce, jakou je třeba Reprezentační ples UK a jiné.

Na straně druhé se jedná o zaujímání postojů vysokých škol a Univerzity Karlovy zejména k různým palčivým otázkám současného světa a také připomínání významných osobností z dějin naší univerzity, našeho národa.

V jaké fázi se nachází příprava novely vysokoškolského zákona? Jste spokojen

7 F 31 rozhovor

s probíhajícími jednáními ve vztahu k MŠMT ČR? Novela vysokoškolského zákona byla projednána 15. října ve školském výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a byla doporučena k projednání ve druhém čtení. Byl přijat komplexní pozměňovací návrh, jejž předložila paní ministryně Kateřina Valachová, v němž jsou určité změny v otázce postavení fakult a univerzit, v otázce složení rady pro vnitřní hodnocení, postavení mimořádného profesora, který by měl být erudovaným odborníkem z praxe.

Tento komplexní pozměňovací návrh byl diskutován s reprezentacemi, jež s ním vyjádřily souhlas, a já věřím, že novela bude schválena.

Přínos novely vidím zejména v jasném definování procesu akreditace, postavení akreditačního úřadu, definování kompetencí fakult a univerzit, v zavádění možnosti odebrání neoprávněně získaných titulů, ale také i postavení zahraničních vysokých škol nebo poboček na území České republiky. Je tam zakotvena i celá řada drobných změn, které reagují na vývoj v českém vysokém školství v posledním desetiletí.

S ohledem na současnou ekonomickou situaci se nabízí otázka na rozpočet pro UK pro další období – s čím bude UK moci počítat?

Otázka rozpočtu pro vysoké školy je velmi palčivá, v březnu a ke konci října jsme jednali s premiérem Sobotkou, kterému jsme předložili informaci o tom, jak se financování českého vysokého školství ve srovnání s Evropou propadá. V současné době hrozí minus 400 milionů korun pro příští rok pro vysoké školy. Pan premiér nám přislíbil podporu a já věřím, že jeho příslib bude realizován v příslušných krocích buď v Poslanecké sněmovně, nebo ve vládních opatřeních.

Pokles financování vysokého školství ve vztahu k HDP, kdy dostáváme na studenta méně než v akademickém roce 2006/07, kdy byl podíl výdajů na veřejné vysoké školy vzhledem k HDP 0‚63 % oproti roku 2015, kdy je podíl jen 0‚51 %, nesvědčí o tom, že kvalita vzdělávání je vládní prioritou, a to je samozřejmě špatně. Pokles ve financování povede ke zhoršení kvality vysokého školství a ohrozí realizaci čerpání některých projektů v rámci operačních programů, protože je zde podíl kofinancování a dalších finančních zdrojů.

V průběhu letošního podzimu se v médiích a širší akademické veřejnosti řešily výsledky aktuálních mezinárodních rankingů. Některé z nich změnily metodiku a přinesly překvapivé výsledky.

Pokles ve financování povede ke zhoršení kvality vysokého školství a ohrozí realizaci čerpání některých projektů v rámci operačních programů.

Chtěl bych v této souvislosti zmínit nový žebříček Times Higher Education (THE), který nezaskočil jen naši univerzitu, ale i řadu dalších renomovaných univerzit.

Způsobila to změna v metodologii hodnocení, nebyly zhodnoceny práce velkých týmů, kde si vedeme prokazatelně dobře.

Na univerzitě neděláme věci jen pro rankingy a THE není jediný žebříček, hodnotící kvalitu univerzit. Letos na podzim vyšlo i několik dalších rankingů, jež UK hodnotí naopak velmi dobře – např. US News nebo tchajwanský. Máme zájem především na hodnocení podle oborů – to je pro nás podstatný ukazatel. Právě v nich se naše obory často umísťují v první nebo ve druhé stovce.

Oborový QS ranking uvádí patnáct našich oborů, přičemž devět z nich je v první dvoustovce. S kolegy na mezinárodní úrovni jsme hodnocení THE probírali. Je nutná expertní analýza a napravení metodologických chyb. Jen tak bude ranking respektován. Pokud tak nebude učiněno, bude mít ranking nižší hodnověrnost a váhu.

Prioritou UK jsou též doktorské studijní programy, jaká je u nich situace?

Ano, jde nám o kvalitu – ta je u doktorského studia zajišťována i každoročním hodnocením doktorandů. K vyšší kvalitě doktorského studia na Univerzitě Karlově přispěje i celouniverzitní doktorandská platforma. Ta by se měla stát (virtuálním) místem, které bude uchazečům, studentům, školitelům i veřejnosti poskytovat veškeré informace o doktorském studiu na Univerzitě Karlově a stane se jednotným místem nabídky služeb pro doktorandy, postdoktorandy a školitele. Bude informačním zdrojem, poskytujícím doktorandům přehled nabídky kurzů rozvíjejících jejich tzv. „měkké“/„transversální“ dovednosti. Řada uvedených aktivit již na Univer-

zitě Karlově funguje, jsou ale rozptýlené a zdaleka ne všichni doktorandi se o nich dozvědí, a mohou je tudíž využívat. Jako společné místo, byť virtuální, může platforma napomoci rozvíjet komunikaci napříč obory, posilovat jejich propojování a podporovat spolupráci v oblasti výzkumu, jakož i podporovat internacionalizaci doktorského studia.

A nesmím zapomenout na zapojení doktorandů do vnitrouniverzitních programů, grantů a projektů získaných univerzitou. Pro humanitní a společenské vědy je z tohoto hlediska významná spolupráce s Francouzským ústavem pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES). Šetření mezi absolventy doktorského studia však naznačuje, že část studentů neměla dostatek příležitostí k zapojení do grantových projektů školicích pracovišť. I pro budoucí období je to pro Univerzitu Karlovu důležitý úkol.

UK se dostává do tvrdé mezinárodní konkurence, internacionalizace univerzity je spojena nejen s vysokou kvalifikací pedagogů, ale také s úrovní servisu poskytovaného zahraničním studentům, vědcům a pedagogům. Co v této oblasti UK činí?

Konkurence je tvrdá a UK si je toho vědoma. Univerzita má významnou roli nejen v rámci středoevropského, ale i evropského regionu. Studovat i vyučovat na ní by mělo být prestižní věcí. Pokud má univerzita mezinárodně uspět, musí na ní znít co nejvíce „esperanto 21. století“, tedy angličtina.

Musíme tedy v angličtině více vyučovat a otevřít se zahraničním studentům.

V minulých letech počet zahraničních studentů na UK narůstal a dnes tvoří 15 % z 51 tisíc. Určitě je možné tato čísla navýšit.

Student, který přijede ze zahraničí, je při- →

8 F 31 rozhovor

Trvalým úkolem Univerzity Karlovy je posilování dialogu se společností. praven většinou na angličtinu, byť některé obory jsou i v němčině nebo francouzštině.

Naším záměrem je, aby kurikula převážné většiny studijních programů a oborů vytvářela prostor pro fyzickou i virtuální mobilitu a vhodně ji kombinovala s dalšími možnostmi internacionalizace na domácí univerzitě (přednášky a kurzy zahraničních odborníků, zapojení do mezinárodních studentských soutěží, mezinárodní spolupráce, jakož i zahraniční kurzy on-line apod.).

Nezbytným předpokladem internacionalizace je i další zvyšování úrovně jazykových znalostí zaměstnanců i studentů Univerzity Karlovy.

Cizojazyčné studium bude propagováno i ve spolupráci s dalšími veřejnými vysokými školami, příkladem je v současné době projekt pěti pražských vysokých škol – UK, VŠE, ČVUT, ČZU a VŠCHT – Study in Prague. V rámci tohoto projektu jsou prezentovány webové stránky, kde je představena nabídka studijních programů pro zahraniční studenty a forma komunikace s pražskými vysokými školami. Věřím, že tento způsob prezentace v zahraničí vzbudí zájem. Do budoucna představuje výzvu další posilování spolupráce s mimoevropskými regiony.

A myslíme i na praktickou pomoc – UK nedávno ve svých prostorách umožnila otevřít Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR nové pracoviště Oddělení pobytů cizinců, a to v prostorách kolejí UK Komenského. Zahraniční studenti tak mají zjednodušenou možnost vyřídit své záležitosti týkající se pobytu v České republice bez dlouhého čekání.

S ohledem na současnou situaci ve světě i u nás se nabízí otázka, která se vztahuje k uprchlické krizi. Opět se objevuje problematika tzv. malých oborů. Bude je UK podporovat a rozšiřovat?

Otázka malých oborů zejména vyučovaných na filozofické fakultě je téma, o němž jsme již v minulém akademickém roce vedli jednání s ministerstvem školství a dalšími rezorty. Opakovaně jsme upozorňovali, že současný stav jejich financování je neudržitelný a do budoucna si univerzita nebude moci tuto širokou paletu oborů dovolit

udržet na potřebné úrovni, která je nezbytná – jak z hlediska pedagogického, tak vědeckého.

Po řadě jednání ministerstvo uvolnilo prostředky pro tyto malé obory a věřím, že to bude systémový krok a že nebudeme muset podnikat tato mnohočetná jednání každý rok. V současné době v souvislosti s uprchlickou krizí, s nárůstem uprchlíků, žadatelů o azyl a migrantů stoupají požadavky na absolventy našich oborů, a nastalo tedy to, na co jsme upozorňovali před několika lety a upozorňujeme opakovaně. Stát si nyní začíná uvědomovat potřebnost těchto malých oborů a jejich podpory mimo standardní rozpis příspěvku na studenta.

Ještě se vraťme k současné aktuální otázce uprchlické krize. Má UK připraven nějaký scénář pomoci v této oblasti?

K otázce uprchlíků a migrantů Univerzita Karlova zaujala jasný postoj již v srpnu, kdy jsme nabídli osobám, které získají azyl, studium na naší univerzitě zdarma při vykonání řádného přijímacího řízení. Řada učitelů, zaměstnanců a studentů se zapojila do různých občanských aktivit, individuálních aktivit na pomoc řešení krize nejen na území České republiky, ale kolegové odjeli také do zahraničí.

Samozřejmě Ústav jazykové a odborné přípravy nabízí kurzy českého jazyka. Je celá dalších aktivit, které organizují ať už studenti, anebo zaměstnanci na fakultách a součástech.

V průběhu roku 2015 nezahálela UK ani v oblasti rozvoje a výstavby. Jaké jsou další plány kromě realizace největšího projektu, který za posledních 100 let UK chystá a jímž je právě kampus a Globcentrum na Albertově?

Rok 2015 z hlediska nových staveb je rokem radostným, kdy jsme otevřeli část kampusu v Hradci Králové a část kampusu v Plzni a koncem roku otevřeme společné pracoviště s Akademií věd BIOCEV ve Vestci u Prahy. Samozřejmě jsou to části kampusů, předpokládáme v dalším období dokončení kampusu v Hradci Králové a v Plzni a také výstavbu kampusu na Albertově, kdy v září byla vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž na projekt těchto dvou objektů.

Třetí roli univerzit vnímám jako velmi aktuální.

Jsem zvědav, s čím architekti přijdou.

Budeme samozřejmě dbát na to, aby kampus Albertov byl krásný architektonický prvek v Praze. Na straně druhé to musí být prvek funkční, ekonomický a efektivní pro budoucí generace.

Rok 2016 je rokem oslav jedné z nejvýznamnějších osobností našich dějin – výročí narození zakladatele UK Karla IV. Jaké další důležité akce byly a jsou v plánu UK vedle těchto oslav?

V letošním roce jsme uctili památku šestistého výročí upálení mistra Jana Husa a UK uspořádala 2. července 2015 slavnostní shromáždění akademické obce ve Velké aule Karolina. Význační odborníci se sešli u kulatého stolu a diskutovali na téma významu mistra Jana. Tři měsíce v Křížové chodbě Karolina probíhala výstava Jan Hus a pražská univerzita, která měla za cíl ukázat Husa jakožto učence bytostně spjatého s univerzitou. Jeho odkaz byl připomenut také filmem režiséra Zdeňka Pojmana Mistr a kazatel, natočeným přímo pro Univerzitu Karlovu, který byl vysílán v České televizi.

V neposlední řadě proběhla mezinárodní konference, kde se sešli v jedné sekci také zástupci kostnické univerzity.

V těchto dnech si připomínáme sto let od rozluštění chetitského jazyka profesorem Bedřichem Hrozným a příští rok bude ve znamení oslav Karla IV. Dne 14. května

9 F 31 rozhovor

FOTO Vladimír Šigut

Jsem zvědav, s čím architekti přijdou.

Budeme samozřejmě dbát na to, aby kampus Albertov byl krásný architektonický prvek v Praze.

roku 2016 si Univerzita Karlova připomene 700 let od narození svého zakladatele, římského císaře a českého krále Karla IV. Jedná se o výročí celospolečenského významu, a proto Univerzita Karlova připravuje řadu aktivit a slavnostních událostí, zejména slavnostní shromáždění ve Velké aule Karolina, odbornou konferenci, výstavu, rekonstrukci Karlovy korunovace, setkání rektorů evropských i světových univerzit a také cyklus přednášek pro veřejnost. Řada aktivit je organizována ve spolupráci s významnými institucemi – Arcibiskupstvím pražským, Akademií věd ČR, Českou televizí, Českým rozhlasem, Národní galerií a festivalem Pražské jaro. V rámci mediálního partnerství s Českou televizí je natáčen dokumentární cyklus o osobnosti Karla IV. a připravuje se také řada odborných publikací.

Jednou ze zájmových oblastí, na které se UK soustředila, je její třetí role, jíž se v tomto čísle podrobněji věnujeme. Univerzita je ve společnosti nepopíratelnou autoritou. Jaké cíle v rámci třetí role univerzity vnímáte jako svoji prioritu?

Třetí roli univerzit vnímám jako velmi aktuální, v současné době je to otázka šíření vědomostí, znalostí z různých lidských disciplín z univerzity do společnosti. Trvalým úkolem Univerzity Karlovy je posilování dialogu se společností. Má spoluodpověd-

nost za rozvoj společnosti i za řešení závažných problémů současného světa. Kromě vzdělanosti a kritického myšlení podporuje hodnoty, jako jsou otevřenost, autonomie, spolupráce či sounáležitost.

Díky své akademické obci si dlouhodobě udržuje vysokou společenskou autoritu a prestiž. Podílí se na utváření vysokého školství, vzdělávací i vědní politiky, a to v domácím i mezinárodním prostředí.

Mimo jiné se i spolu s dalšími prestižními pražskými univerzitami zasloužila o to, aby pražské vysoké školy mohly čerpat finance z Evropských strukturálních a investičních fondů, a nebyly tak diskriminovány.

V zahraničí se zapojila do řady pracovních skupin významných organizací.

V tomto aktivním přístupu budeme pokračovat i v nadcházejícím období, budeme se zapojovat do rozvíjení evropského vysokoškolského prostoru stejně jako využívat všech možností ovlivňovat vědecko-výzkumnou politiku Evropské unie.

Do konce roku nás čeká první zasedání Mezinárodní rady UK (International Advisory Board), kterého se účastní všichni členové. Věřím, že se od nich dozvíme řadu podnětných názorů a námětů, jakým směrem by se univerzita měla do budoucna ubírat. Máme prezentaci UK na univerzitě v Lovani, kde budeme uzavírat dokument o strategickém partnerství mezi našimi univerzitami, a také máme jednání na univer-

zitě v Bruselu. Setkáme se s našimi alumni, kteří působí na našich velvyslanectvích a orgánech, jež sídlí v Bruselu.

Před Univerzitou Karlovou a námi všemi stojí v novém akademickém roce celá řada úkolů. Usilujme proto o to, aby naše alma mater skutečně byla „univerzitou třetího tisíciletí“, univerzitou svobodnou, prestižní, sebevědomou, vážící si svých tradic, ale i univerzitou moderní a inspirativní. Při jejich naplňování, při studiu, vědecké práci, ale ve vašem osobním životě vám přeji mnoho úspěchů.

Quod bonum, felix, faustum, fortunatumque eveniat.

10 F 31 téma

Dětská Onkologie Bolest, utrpení, úzkost a umírání proměňují ve zdraví, radost a život Výzkum v oblasti dětských nádorových onemocnění, se speciálním zaměřením na dětské leukemie a další poruchy krvetvorby, prováděný na 2. lékařské fakultě UK patří k evropské špičce. Motolskému týmu se podařilo zefektivnit léčbu akutní lymfoblastické leukemie u dětí – nulová šance na vyléčení počátkem 60. let 20. století se změnila na více než 90 procent v současnosti. Studie skupiny profesora Jana Starého denně přináší stovkám dětí na celém světě šetrnější léčbu. text Petra

Köpplová

foto Kamila

Berndorffová

11 F 31 tĂŠma

12 F 31 téma

Profesor Koutecký

foto Jiří Hroník

Stále něco ztrácíme

13 F 31 téma

„Nepoužívejte slovo rakovina,“ varoval mě hned na začátku rozhovoru profesor Josef Koutecký, zakladatel československé dětské onkologie. „Vyvolává negativní, někdy tragické psychické reakce. Pod pojmem se skrývá několik set biologicky zcela odlišných onemocnění s naprosto rozdílnou prognózou. Tak třeba bazaliom (karcinom kůže) je z 99 procent nezhoubný, zatímco karcinom slinivky břišní nebo glioblastom mozkového kmene skýtá šanci téměř nulovou.“ Co vám přesně na slově rakovina vadí? Kde se vlastně vzalo?

Dva ze tří důvodů, pro které pojem rakovina odmítám, jsem už uvedl. Mytický strach z ní, po staletí oprávněný, už v současné době neplatí. Zadruhé široká biologická variabilita a z ní vyplývající léčebné možnosti a odlišná prognóza. A tím třetím důvodem je omyl v zoologické terminologii. Prvním, kdo použil slovo karcinom, byl slavný Hippokratés. Na kůži některých nádorů mléčné žlázy jsou patrné červené pruhy, které mu připomněly klepeta krabů druhu Carcinus maenas.

Vytváří je mízní cévy naplněné nádorovými buňkami.

Odtud termín karkinoma, latinsky carcinoma. Ve staré češtině se nádoru říkalo rak, z toho následně rakovina, ale rak a krab jsou odlišná zvířata. Ikonograficky se od Hippokratových dob označuje nádor siluetou kraba.

Když už, museli bychom tedy říkat krabovina.

Co přiměje lékaře, že si zvolí specializaci na dětskou onkologii?

Byly tři okolnosti, které mi vnukly nápad zabývat se dětskou onkologií. Tři studentská léta jsem pracoval jako demonstrátor a pomocná vědecká síla v 1. patologicko-anatomickém ústavu profesora Šikla. Odpitval jsem mnoho zemřelých, z nichž značná část zemřela nádorovým onemocněním. Profesor Šikl, kterého spolu s profesorem Charvátem považuji za největší české lékaře druhé poloviny dvacátého století, měl rád nádory.

Je to paradox – mít rád nádory. Stejné tři studentské roky jsem fiškusoval na klinice dětské chirurgie. Téměř všechny onkologicky nemocné děti přijaté na kliniku, operované i neoperované, zemřely. Tak jsem nádory načichl na patologii a jejich zlé prognóze přičichl na chirurgii.

„Všechno, co jsem napsal, jsem napsal rukou. Doteď.“ To asi v té době nebyla zrovna častá aprobace, nebo ano?

Když jsem se po dvou letech práce na venkově vrátil, sledoval jsem stále vzrůstající superspecializaci v dětské chirurgii. Chtěl jsem také být v některém jejím úseku lepším. Ze zahraniční literatury jsem se dozvídal, že v západním světě začínají vznikat jednotky dětské onkologie, které přinášejí výsledky. Napadlo mě pustit se do toho. Požádal jsem šéfa kliniky profesora Kafku o pověření zabývat se cíleně dětskou onkologií. Nikdo to

v republice nedělal. Souhlasil a nařídil, abych ošetřoval všechny onkologicky nemocné děti přijaté na kliniku.

Samozřejmě jsem všechny neoperoval, ale začal jsem se starat o komplexní diagnostiku a terapii včetně do té doby nepoužívané chemoterapie a následné péče.

Ale stejně, jak na váš obor reagovalo okolí?

Všichni nade mnou krčili rameny, protože jsem žil mezi umírajícími dětmi a nešťastnými rodiči, ale když to šlo za hranicemi, tak jsem se mermomocí chtěl pokusit, aby to šlo i tady. Byl jsem úporný a pilný. Mým cílem nebylo stát se profesorem a mít kliniku, mým cílem bylo centralizovat nádory na jedno místo.

A to se vám povedlo.

Ano. Když jsem se vrátil ze zahraničního pobytu v Mohuči, byl jsem jmenován ordinářem dětské onkologie a pak to šlo dál a dál. Měli jsme až osmdesát lůžek, a přesto děti ležely po dvou na postýlkách, kojenci zůstávali v kočárku nebo v ohrádce na zemi, protože jsme neměli dost lůžek. Neměli jsme nic. Neměli jsme léky. Neměli jsme přístroje. Na ozáření jsme rozváželi pacienty po Praze, protože v Motole nebyl zářič.

Kde nastal zlom? Až s příchodem nového režimu?

Všechno se rozběhlo po roce devadesát, když se mi podařilo založit nadaci Národ dětem. Začali jsme dostávat plno darů, ze kterých jsme mohli vybavit naši kliniku a také spolupracující kliniky. Díky nadaci byl v Motole například první ultrazvuk, CT, patologie dostala mikroskopy. Mysleli jsme i na základní psychosociální péči. Aby maminka, když seděla u umírajícího dítěte přes noc, nemusela sedět na tvrdé židli, pořídili jsme polohovací židle a mnoho a mnoho dalšího.

Z vašich slov je často cítit, že lékařství vnímáte jako příběh, konkrétní osud, lidské setkání. Nechybí dnes medicíně tento rozměr?

Ano, a to mne zlobí. Člověk je složený z těla a duše.

To nejde oddělit. Jedno druhé ovlivňuje. Dnes se díky technologii stává medicína biotechnologií. Samé přístroje, grafy a tabulky a výsledky. Ten, kdo vyšetřuje a hodnotí, většinou vůbec pacienta nezná. Ani neví, jak vypadá, natož jak trpí. Jaké má úzkosti, jaké obavy má jeho rodina.

Po roce 1989 jsem trochu čekala, že se vrátí tradice „rodinných“ lékařů, ale to se moc nepovedlo, aby lidé svého doktora tak dobře znali a on je. Život mne naučil, že pacienti – a v našem případě i jejich rodiče – potřebují mít svého pana doktora. →

14 F 31 téma

„Zkouška pro mne neznamená dokázat studentovi, že neumí, pro mne je zkouška popovídat si, abych pochopil, že on pochopil základní principy oboru.

Nevyhazuji, chci, aby se student, když neumí, omluvil sám a řekl: ‚Promiňte, já se to doučím a přijdu příště.‘“ Musí mít někoho, na koho se spoléhají, že jim poskytne všechno, co je možné. Vždy jsem trval na tom, kde to jen šlo, aby rodiče ke mně chodili společně. S rodiči jsem trávil mnoho hodin, vždy měli dveře otevřené.

Chtěl jsem mluvit s oběma, abych poznal charaktery obou, zda není jeden partner psychicky labilní. Hluboce mi utkvěly v mysli situace, kdy zbabělý rodič nesnesl umírání dítěte a spáchal sebevraždu. Nechal tady partnera, eventuálně s dalšími dětmi. Život je nepřetržitým sledem izolací, stále něco ztrácíme, s něčím a s někým se loučíme. Člověk se ale musí pokusit to přijmout a najít vnitřní vyrovnání.

Působí tak emočně náročné situace také na lékaře?

Nebo se dá pocitem profesionality leccos vytěsnit?

Pacienti u nás neumírají rychle a mezi lékaři a pacienty vznikne vztah, často jsem to prožíval velmi těžce, ale věděl jsem, že se nedá nic jiného dělat. I když práce s pacientem byla neúspěšná, věřil jsem, že práce s dalším pacientem bude úspěšnější. A také postupně byla.

Dostali jsme se na číslo 83 procent vyléčených. Osmdesátiprocentní rozdíl mezi tím, kdy jsem začínal, a současností je mimořádný.

Může dětskou onkologii dělat člověk naladěný spíše pesimisticky?

Nevím, já jsem byl celoživotní optimista, i kdybych nechtěl, protože jinak bych nemohl vydržet tolik smrti a kontaktů s ní a u dětí zvlášť. V poslední době začínám být optimisticky pesimistický, protože mám pocit, že svět se dostal do chaosu, ze kterého se jen těžko bude hledat nějaké východisko. Čím to?

Evropa ovlivňovaná od Islámského státu přes Čínu klouže dolů. Vyrostla na třech kulturách – antice, židovství a křesťanství –, ale ty jsou minulostí a mizí i mravní hodnoty, na kterých vznikla naše civilizace.

Takže u dětské onkologie jste dokázal být optimisticky naladěný, ale při pohledu na dnešní svět propadáte pesimismu?

Vždy jsem musel věřit sobě, myšlence a dalším lidem. Dnes lidem zbytnělo ego, usilují o majetek, moc, a nikoli o ideály. Mravnost ubývá, lidské vztahy jsou narušeny, ale nepaušalizuji. Vždy když se má něco zásadně změnit, znamená to nějakou krizi, nějaký krach.

Představit si krach v 21. století je úděsné. Existenci lidstva provázela řada civilizací, ale jak dlouho bude trvat ta naše? Ovšem život nezanikne, příroda je silnější.

Profesor Josef Koutecký v datech 1955 lékařem v dětském odd. nemocnice v Novém Bydžově, následně léčebny postižených dětskou obrnou v Janských Lázních 1957 přestup do Prahy na Kliniku dětské chirurgie FDL UK na Karlově 1964 specializace na dětskou onkologii 1978 jmenován primářem dětského onkologického oddělení ve FN Motol 1983 přednosta Kliniky dětské onkologie 1987 prvním profesorem onkologie v republice 1990–1997 a 2000–2006 děkan 2. LF UK 1997–2000 prorektor pro vnější vztahy Univerzity Karlovy v Praze

foto jiří Hroník

15 F 31 téma

Prof. MUDr. Jan Starý, DrSc. Profesor Jan Starý je přednostou Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol, koordinuje rovněž celostátní klinické studie diagnostiky a léčby dětské leukemie, nejčastějšího zhoubného nádoru u dětí. Ten tvoří třetinu všech dětských nádorových onemocnění. Je také spoluautorem mezinárodního léčebného protokolu pro léčbu dětských akutních lymfoblastických leukemií (Acute Lymphoblastic Leukemia Intercontinental – BFM 2002), do které byla zapojena řada zemí střední Evropy a Latinské Ameriky. Společná studie ve všech zemích zlepšila výsledky léčby dětské leukemie. „Člověk má povinnost nejen přijímat, ale i dávat,“ komentuje profesor svou pomoc v dalších zemích.

V roce 2014 obdržel Cenu ministra školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací.

Jde o to, abychom se udrželi v „rychlíku“ vývoje Zničit nádorové buňky a minimalizovat dopady „totální léčby“ na dětský organismus – to je cílem výzkumu profesora Jana Starého přinášejícího denně stovkám dětí na celém světě šetrnější léčbu. Přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie vytvořil v motolské nemocnici mezinárodně konkurenceschopné léčebné a výzkumné pracoviště zaměřující se na dětskou akutní lymfoblastovou leukemii.

Zatímco koncem sedmdesátých let na leukemii zemřelo šestnáct dětí z dvaceti, koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let došlo k zásadnímu vylepšení způsobu léčby. Chemoterapie na dětské nádory dobře zabírá, díky čemuž dnes lékaři vyléčí 80 procent dětí, a u nejčastějších leukemií dokonce 90 procent pacientů. Odvrácenou stranou jsou ovšem nutné vysoké dávky léků poškozující některé orgány. Chemoterapie totiž pro děti ve vývoji představuje potenciálně větší rizika než u dospělých. „Děti mají před sebou celý život a jde o to, aby byl co nejkvalitnější, což neplatí vždy. Léčba a nádor mnohé z nich handicapuje a některé pacienty ohrožují sekundární komplikace. Některé děti na nežádoucí důsledky terapie stále umírají. V rámci naší kliniky máme ambulanci pro pozdní následky a díky evropskému grantu se tím

výzkumně zabýváme,“ vysvětluje profesor Jan Starý. „Vždy jsme brali výzkum a léčbu jako dvě strany jedné mince. Síla výzkumu spočívá v úzké spolupráci s klinikou a klinika se neobejde bez výzkumu, protože se z něj některé výsledky přenášejí do diagnostiky,“ podotýká profesor Starý, laureát Ceny ministra školství za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací za rok 2014. Jeho klinika je vzorovým příkladem místa, kde se výsledky základního výzkumu daří přenášet do translační medicíny a dalších lékařských odvětví. „Jsme velmi zaměřeni na výzkum a vysoce specializovanou diagnostiku, která není běžná, a děláme ji pro osm pracovišť v České republice, kde se léčí leukemie,“ objasňuje.

Investice České republiky v 90. letech do zdravotnictví byly podle profesora Starého zásadní a v oblasti výzkumu se podařilo

dohnat Západ: „Teď jde o to, abychom se udrželi v tomto ‚rychlíku‘. Zatím jsme schopni v soutěži o grantové prostředky obstát a to nás udržuje na dobré vlně výzkumu.“ Hnacími motory jsou nepochybně i zaujetí a chuť nové generace lékařů a odborníků, kteří v dnešní době mají řadu možností, jak českou medicínu obohatit o zahraniční pohledy na problematiku léčby nádorových onemocnění. „Z pohledu přednosty kliniky mě těší především to, že je tu řada mladých lidí, kteří jsou čtyřicátníci a mladší a jsou mezinárodně respektovanými osobnostmi. Jejich příspěvky jsou přijímány na prestižní konference včetně Spojených států amerických. To jsou pozice, které vznikly proto, že se lidé v široké konkurenci prosadili,“ dodává Starý.

16 F 31 téma

Věda je soutěž nápadů,

a ne peněz, říká profesor Trka

Profesor Jan Trka vytvořil laboratoř z bývalého skladu a dnes pod jeho vedením patří CLIP (Childhood Leukaemia Investigation Prague) k evropské špičce. Spolu se svým týmem se věnuje dětským akutním leukemiím – okolnostem jejich vzniku i vlastnostem leukemických buněk.

Takzvaným translačním výzkumem přenáší vědecké výsledky do praxe, do diagnostiky. A neustále má na mysli, s jak vzácným biologickým materiálem pracuje.

Co vás přivedlo k oboru dětské akutní leukemie?

Profesor Starý přišel s myšlenkou, která byla v roce 1992 velmi objevná. V té době se sbíraly peníze, jež se investovaly do vylepšování nemocnic, jednotlivých klinik, a on se rozhodl, že peníze by bylo dobré směrovat do genetické diagnostiky. To bylo tehdy na klinice něco naprosto nového, zvláštního – jak se ovšem ukázalo, v tomto směru viděl neuvěřitelně dopředu. Nabídl mi, jestli bych nechtěl jako mladý lékař dělat v tomto oboru postgraduál. Pustil jsem se do toho a po návratu z pracovního pobytu v Rakousku v roce 1995, když se naskytl větší sponzorský dar, bylo možné laboratoř založit, vybavit, nakoupit přístroje a podobně. Přesvědčil jsem i jednu kolegyni z hematologické laboratoře, která se mnou začala spolupracovat jako laborantka. Získali jsme sklad, který jsme si mohli vyklidit, vymalovali jsme ho a vybavili ho starým laboratorním nábytkem. Umístili jsme do něj zbrusu nové přístroje a začali dělat molekulárně genetickou diagnostiku leukemií. To bylo v roce 1995, tedy před dvaceti lety.

aby se pak k nám vrátili, musíme tu mít podmínky, které jim umožní alespoň pokračovat v tom, co dělali venku. Samozřejmě úplně bezezbytku to splněno není, ale že jsou v České republice podmínky kompetitivní se západoevropskými zeměmi, vidíme i podle toho, že do Prahy a Brna přicházejí lidé ze zahraničí. V současné době máme jednoho španělského postdoktoranda a úzce spolupracujeme se skupinou, která pracuje v Akademii věd, již také vede Španělka.

Naše pracovní semináře máme všechny v angličtině. Nejsem ale pro nějaké speciální programy na přilákání cizinců: je složité mít na pracovišti vedle sebe zahraničního subvencovaného postdoktoranda a vedle něj českého za nižší plat. Soutěž by neměla být v tom, zda je ze zahraničí, ale zda je dobrý.

A v čem jste dobrý vy osobně?

Myslím si, že jsem dobrý administrátor vědy, nemyslím si, že jsem úžasný vědec.

Dnes už nejde někomu dát sklad…

Myslím, že jsme dál. Tehdy jsme na tom byli jinak než zbytek rozvinutého světa a v řadě případů jsme začínali od nuly. Byla tady samozřejmě pracoviště typu Akademie věd, ale klinický výzkum začínal jinak. Dnes bych tomu, kdo opravdu chce dělat vědeckou kariéru, doporučil, aby odešel z České republiky. Nemyslím trvale, ale formující období by měl prožít ve špičkové laboratoři – už jako doktorand, ale nejlépe jako postdoc.

Jste příliš skromný. Máte skvělé vědecké výsledky, publikujete v zahraničních časopisech s impact factorem, jste často citován…

To je tím, že si vybírám dobré spolupracovníky. Jsem velice pyšný na některé své studenty, kterým je dnes mezi třiceti a čtyřiceti let a jsou v oboru vynikající a známí. Je umění sehnat lidi, kteří jsou dobří a schopní vědeckou práci dělat, sehnat pro ně peníze a udržet podmínky tak, aby oni mohli pokud možno nerušeně pracovat.

V Čechách to není tak jednoduché jako jinde, protože peníze přicházejí z mnoha zdrojů a podmínky včetně administrativy jsou složitější. Jde i o logistiku. Také ve vědě jsou trendy a je potřeba odhadnout, v čem můžete soutěžit. Když si vyberete téma, které letí, soutěžíte s nejlepšími laboratořemi na světě, jež mají úplně jinou tradici, úplně jiné finanční podmínky a shromažďují se v nich skvělí lidé. Člověk musí usoudit, jestli to má smysl, a raději hledat témata, kde lze reálně uspět. Tím nechci říct, že bychom chtěli hrát cíleně nějakou druhou ligu, ale je třeba mít odhad.

Jak se daří nalákat tyto profesionály zpět a následně si je udržet?

Důležité je, aby vůbec odešli do ciziny a aby odešli na opravdu dobrá místa. Když se rozhodnete, že vystudujete medicínu a že nějaký čas nebudete dělat klinickou medicínu, ale spíše laboratorní výzkum a diagnostiku, je dobré investovat čas racionálně. A to právě tím, že jdete tam, kde to dělají hodně dobře. Pokud chceme,

CLIP je ovšem světově konkurenceschopný. Jaká úskalí představuje váš konkrétní výzkum?

Jsme srovnatelná laboratoř s týmy v evropských zemích – v Itálii, Francii, Nizozemí nebo Velké Británii, s Amerikou je to jiná historie. Jsme každopádně asi jediná pracovní skupina ve střední a východní Evropě, kterou v oboru dětské hematologie berou vážně. Ze skladu jsme se vypracovali do širší špičky. Rád bych zdů-

Je umění sehnat lidi, kteří jsou dobří a schopní vědeckou práci dělat, sehnat pro ně peníze a udržet podmínky tak, aby oni mohli pokud možno nerušeně pracovat.

17 F 31 téma

raznil podporu profesora Starého, který i v době, kdy ještě nebyl přednostou, nás podporoval a sháněl pro nás peníze. Nemám rád, když lidé říkají: „Kdybychom měli peníze… Ale protože nemáme peníze, nemáme výsledky.“ Většinou je to blbost. Věda je soutěž nápadů, a ne peněz. Když přijdete se skvělým nápadem, najdete vždycky někoho, kdo je schopný to pro vás kvalitně udělat a technologicky pomoci. Je každopádně pravda, že mít dobré přístroje je bonus a ty v Čechách bez sponzorů nebo evropských grantů neseženete. V tom nám profesor Starý pomáhá.

Často se poukazuje i na nedostatek žen ve vědě, ale složení vašeho týmu to popírá…

Medicína celkově je hodně feminizovaná, určitě máme v kolektivu 80 procent žen. Jsem rád, že se k nám vracejí a chtějí mít s námi kontakt i během rodičovské dovolené, chtějí pracovat na zkrácené úvazky, pokračovat ve vědecké práci a vedení studentů. Udržuje se tím kontinuita. Když žena odejde na rodičovskou na několik let, nechá ve vědecké práci těžko zacelitelnou díru.

Můžete vysvětlit, jak váš výzkum pomáhá pacientům?

Děláme translační výzkum. Poznatky, které mohou pacientům potenciálně pomoci, se snažíme co nejrychleji přenést do praxe.

Skvělým příkladem je detekce zbytkové nemoci – tato metoda je pracná, drahá a komplikovaná, interpretačně komplikovaná, ale pokud ji můžete použít, výrazně zlepšíte prognózu dětí s akutní leukemií. Jsme jediná země ve východní Evropě, která tuto metodiku standardně používá, a to už deset let. U velké většiny pacientů umíme na začátku léčby říci, jaká je pravděpodobnost, že zůstane vyléčen po první léčebné kúře, nebo zda se mu nemoc vrátí. Jsme schopni pacienty rozřadit do skupin s nízkým, středním a vysokým rizikem návratu nemoci a ti, kteří mají vysoké riziko návratu nemoci, jsou pak léčeni intenzivně a třeba indikováni k transplantaci.

Pacienti s nízkým rizikem návratu mohou být léčeni redukovanou léčbou, která je ušetří akutních i chronických komplikací. Měříme, jak dobře leukemie na léčbu reaguje, a už po měsíci vidíme, zda je někde chyba.

CLIP • zhruba 35 výzkumníků, laborantů, studentů, diplomantů • 90 případů nových dětských akutních leukemií vyšetří CLIP ročně v České republice • 50 případů ze Slovenska • 4 nové špičkové přístroje za více než 40 milionů • 5 nových grantů AZV

foto jiří Hroník

Jste spokojen se způsobem financování svého výzkumu?

Naše laboratoř je skoro stejně velká jako zbytek kliniky a nemůžeme být pro kliniku zátěží, takže získáváme peníze odjinud. Dostáváme vědecké peníze z univerzity a nemocnice, granty. Pomáhají nám velké nadace a jsou pro nás naprosto nepostradatelné, často jsou to i konkrétní lidé. Ideální by bylo, kdybychom se mohli spolehnout na to, že určité programy podpory vědy budou fungovat dlouhodobě. Nechceme pořád dokola dokazovat, že děláme dobrou vědu. Potřebovali bychom dlouhodobé institucionální programy.

Místo toho však nejchytřejší lidé musí psát grantové žádosti a zprávy ke grantům v krátkých cyklech.

Prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D. →1 990–1992 sekundář na II. dětské klinice →1 992 zahájil doktorandské studium, částečně působil v Ústavu hematologie a krevní transfúze, poté pracoval také ve Vídni, Ph.D. ukončil v roce 1997 od roku 1995 vedl Laboratoř molekulární genetiky na II. dětské klinice 2. LF UK a FN Motol →1 997–1998 Bristol, UK →o d roku 1998 pracuje na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol a vede její Laboratorní centrum

Setkáváte se s dětmi, nebo jsou pro vás jen jména na štítku?

My se s nimi nesetkáváme, ale pokaždé, když k nám přijde nový kolega, ať už student, diplomant, doktorand, anebo nový laboratorní pracovník, vezmeme ho na oddělení, aby viděl, jak se odebírá kostní dřeň, jak se dělá lumbální punkce, aby poznal, jaký zákrok to pro děti je, a věděl, s jakým materiálem pracujeme. Je třeba mít neustále na mysli, že se pracuje s velice vzácným biologickým materiálem a že chyba, která by vedla k tomu, že se musí opakovat třeba sternální punkce, při které se odebírá kostní dřeň, je zásadní. Pro dítě je to obrovsky nepříjemný zákrok a zátěž.

Jaké publikační výstupy může aktuálně laboratoř CLIP nabídnout?

Letos dvě velmi dobré publikace a nejméně jednu, možná dvě vynikající ještě čekáme… Jeden projekt se zabýval metabolismem leukemických buněk – senior autorkou je Julia Starková a první autorkou její postgraduální studentka Ivana Heřmanová, vyšel v časopise Leukemia, jednom ze dvou nejvýznamnějších časopisů v oboru hematologie s impactem přes 10. Dokončili jsme také první část projektu, který se zabývá sledováním zbytkové nemoci pomocí sekvenování nové generace, což je publikováno v časopise Blood, senior autorkou je Eva Froňková a první autorkou je její studentka Michaela Kotrová.

foto Kamila Berndorffová

18 F 31 téma

Onkologická diagnóza

není konec, ale začátek nového života s diagnózou, říká doktorka Cingrošová Všichni dospělí se tolik bojí onkologického nálezu, že si odmítají připustit, že se to může stát komukoli, i jejich dětem.

Předsudky společnosti vycházejí z neznalosti aktuálních výsledků léčby v dětské onkologii. Lékařka Kliniky dětské hematologie a onkologie FN Motol MUDr. Lucie Cingrošová se rozhodla projektem Můj nový život měnit přístup společnosti.

Existuje řada organizací, které se věnují dětem s leukemií, ale na děti se zhoubným nádorem se poněkud zapomíná…

Projektem Můj nový život chceme zvýšit povědomí veřejnosti o nádorech dětského věku, upozornit na první příznaky onemocnění, informovat o možnostech léčby a jejich výsledcích. Občas přicházejí pacienti s velikým nádorem, který schovávali týdny, a diví se, že se onemocnění rozšířilo po těle ve formě metastází. Je to smutná skutečnost, které se dá v řadě případů předejít.

Neznalost vede ke strachu z návštěvy lékaře – přitom je strašně důležité přijít s diagnózou včas, a maximálně tak zvýšit šanci

na vyléčení. Jsou třeba nádory, které se v počátečním stadiu pouze operují a následně sledují.

S fotografiemi onkologicky léčených pacientů si lidé nespojují pozitivní a barevné fotografie, které v rámci projektu vystavujete. Jak vznikl nápad vytvořit fotky s tak pozitivním nábojem?

Během naší cesty po Indii v roce 2010 jsem kamarádce, fotografce Kamile Berndorffové, mnoho hodin vyprávěla o své profesi. Snažila jsem se ji přesvědčit, že u nás na dětské onkologii to není tak smutné, jak se všichni domnívají. Problém je často spíše

ve společnosti než v dětech. Ty jsou třeba po léčbě plešaté, ale jinak by si připadaly normálně. A tím, že k nim přistupujeme rozpačitě, často s přehnaným soucitem nebo leckdy s negativními předsudky, se stydí a cítí se vyřazené ze společnosti zdravých lidí. Snažily jsme se s Kamilou najít způsob, jak ukázat veřejnosti, že děti na onkologii jsou statečné, mají neuvěřitelnou vnitřní sílu a touhu se uzdravit. Tak vznikl projekt Můj nový život. Onkologická diagnóza totiž není konec, ale začátek nového života s diagnózou. Život se změní celé rodině, včetně babiček a dědečků.

19 F 31 téma

S jakou odezvou jste se při představování projektu setkala u rodičů pacientů?

Když se bavím s rodiči, zjišťuji, že jsou v obdobné situaci jako já, protože tak jako společnost neumí nahlížet na profesi dětského onkologa, neumí nahlížet na onkologicky nemocné děti. Dostávají se do složité situace, která narušuje jejich duševní komfort, jenž je důležitý pro úspěšnost léčby.

Výstava je spojena s osvětovým programem. Co vše pořádáte?

Projekt pokračuje řadou osvětových aktivit, především to jsou interaktivní besedy pro žáky základních a středních škol, kde je vždycky lékař-onkolog nebo hematolog z naší kliniky a jeho bývalý pacient. Během jedné vyučovací hodiny lékař představí, co je dětská onkologie, ale hlavní částí besedy je interaktivní diskuze s naším pacientem.

Pacienti vyprávějí svým vrstevníkům, jak a s čím se léčili, jak se na onemocnění přišlo a jak se cítili. Pacientky vysvětlují, jak jim bylo, když jim vypadaly vlasy, co na to říkali rodiče, jestli se rozešly s přítelem, když přišly o nohu, a tak podobně. Je to opravdu osobní. Součástí besed je komunikace varovných příznaků dětských nádorů – to znamená, aby se například kluci, když jim naroste varle, nestyděli někam jít a přišli dřív, než budou mít metastáze na plicích, a aby holky, když jim roste břicho, přišly pro případ, že by měly třeba onkologické onemocnění vaječníků. Je to osvěta. V podstatě navazujeme na svého času podobné počínání profesora Josefa Kouteckého. Ten před několika desítkami let takhle objížděl praktické pediatry a vyprávěl, jak se pozná nádor. Začali jsme s přednáškami v Praze a vzhledem k velkému ohlasu jsme vytvořili samostatný web Besedyproskoly.cz, kde je možné si besedu elektronicky objednat.

Pacientky vysvětlují, jak jim bylo, když jim vypadaly vlasy, co na to říkali rodiče, jestli se rozešly s přítelem, když přišly o nohu, a tak podobně. Je to opravdu osobní.

Besedy ovšem nejsou to jediné…

Našim dětským pacientům hrozně pomáhá, že z nich neděláme jen objekt zkoumání – jak vypadá mozek na rezonanci, jak vypadají krvinky v laboratoři –, ale že skutečně vnímáme, že mají nějakou dušičku a že je to pro ně těžké vidět se znovu se spolužáky, protože ztloustly, zhubly, zkrátka vypadají jinak. Hlavním posláním projektu je zapojit naše děti a jejich rodiny po onkologické léčbě zpátky do života. A to s co největší parádou. Osvětovou aktivitou se snažíme, aby naši pacienti přestali být v sociální izolaci, aby se jich lidé a jejich spolužáci nebáli. Byli bychom rádi, kdyby lidé viděli výstavu Můj nový život a řekli si: „Aha, tak ty plešaté holky taky umějí být krásné.“ Také pro děti pořádáme různé programy, zážitkové akce, aby viděly, že mohou sportovat, že si mohou dopřát různé zážitky a že vlastně nemají téměř žádné omezení, byť jsou po náročných operacích a léčbě.

vlastní filmový štáb, několik grafiků a také jednoho strašně šikovného produkčního, který mi nesmírně pomáhá, máme vlastního webmastera, překladatelku do angličtiny…

A všechny tyto profese jsou v rámci rodin?

Něco je v rámci rodin a něco jsou spřízněné duše, jež mě znají, se kterými se kamarádím léta a vlastně mě v těchto aktivitách od začátku podporovaly. Řadu z nich, když je to možné, nějak honorujeme, což většinou možné není, ale někdy se nám to povede. Jsou to prostě lidé, kteří už několik let sledují tuto moji aktivitu a při akcích s námi pracují jako dobrovolníci. Takže to je úplně výborné. A i třeba studenti ze škol, kde besedy proběhly, nám hodně pomáhají jako dobrovolníci. Rozrůstá se i množství lidí, kteří svého času byli příjemcem zajímavých informací nebo i pomoci a teď u nás fungují jako dobrovolníci.

Je obdivuhodné, co vše zvládáte vedle náročné práce lékařky a rodiny.

Naučila jsem se, což je velký pokrok, delegovat úkoly. První roky jsem to nedělala, protože jsem si myslela, že to všechno umím nejlíp. To si občas myslím pořád, ale nedalo se to zvládat. Takže teď – s pomocí ostatních – se některé věci nedějí úplně tak, jak bych je dělala já, dějí se jinak, ale nemůžu říct, jestli líp, nebo hůř. A rovněž jsme pokročili v určité profesionalizaci – máme

Projekt Můj nový život Celkem 55 velkoformátových snímků pořízených Kamilou Berndorffovou představila v roce 2012 výstava fotografií dětských pacientů Kliniky dětské hematologie a onkologie FN Motol v probíhající nebo po ukončené onkologické léčbě. Cyklus, zachycující jejich statečnost a odvahu, vznikal rok a půl a zapojilo se do něj několik desítek pacientů a jejich rodin.

Fotografce se podařilo vytvořit tematické cykly obrázků, které korespondují s prostředím, ve kterých se děti během léčby nacházejí.

Fotografie pochází z nemocnice, ale i z domova nebo z prázdninového pobytu na onkotáboře.

Výstava se od té doby prezentovala na deseti místech České republiky a ve spolupráci s Českými centry zamířila do zahraničí. Letos na jaře byla vystavena v Budapešti v Českém centru i na velvyslanectví a nyní míří do Japonska, kde bude vystavena v Tokiu a Jokohamě.

MUDr. Lucie Cingrošová Absolventka 1. lékařské fakulty UK v Praze.

Během studia medicíny absolvovala řadu kurzů a několik zahraničních odborných stáží (Francie, Rakousko). Od roku 2006 pracuje jako sekundární lékařka Kliniky dětské hematologie a onkologie FN Motol Praha.

20 F 31 zajímavosti

350 dětí

Ročně v České republice onemocní zhoubným nádorem nebo leukemií kolem 350 dětí.

97% úmrtnost V roce 1964, kdy profesor Josef Koutecký zakládal v Československu neexistující obor dětské onkologie, umíralo 97 % všech dětí nemocných zhoubným nádorem.

80 % vyléčených Ve většině případů zhoubného onemocnění v dětském věku je diagnóza léčitelná. Úspěšnost léčby souvisí s řadou faktorů – typem onemocnění, stadiem nemoci, věkem pacienta, reakcí organismu na léčbu. Úspěšně lékaři vyléčí přes 80 % dětských onkologických pacientů.

Více než 500 transplantací Motolská transplantační jednotka slouží již od roku 1989 dětem s maligním onemocněním krvetvorby (leukemie, lymfomy), vrozenými či získanými poruchami krvetvorby, imunity či metabolismu a dětem se solidními tumory z celé ČR. Dosud bylo v Motole provedeno přes 500 transplantací od rodinných i nepříbuzných dárců z registru u více než 450 dětí. Jako jediné pracoviště v republice provádí jednotka transplantaci kmenových buněk krvetvorby vlastní (autologní) i cizí (alogenní), a to jak od rodinných, tak i nepříbuzenských dárců.

1 rok

Onkologická léčba je mezioborový proces, který zahrnuje spolupráci řady lékařů a zdravotníků s cílem vyléčit dítě se zhoubným onemocněním.

Léčba trvá v průměru 1 rok. Podle typu onemocnění, jeho stadia a dalších ukazatelů je pacient zařazen do příslušného léčebného schématu (plán léčby, terapeutický plán atd.).

21 F 31 zajímavosti

90 % vyléčených dětí s ALL

Relaps u 15 % dětí

Nejčastější formou leukemie u dětí je akutní lymfoblastická leukemie (ALL). Dnes je v Motole a dalších českých centrech vyléčeno 90 % dětí s tímto onemocněním.

15 % dětí s leukemií prodělává navíc návrat nemoci (relaps), který vyžaduje novou léčbu, většinou posílenou o transplantaci kostní dřeně. Současná dětská hematoonkologie se snaží optimalizovat počáteční léčbu tak, aby se podařilo výskyt relapsu dále snížit.

foto thinkstock

Studie 5060 dětí s akutní lymfoblastickou leukemií (ALL)

Profesor Josef Koutecký operoval i gorilku z pražské zoo „Gorila není opice, je to lidoop a malá je jako dítě a bylo podezření na nádor, tak kdo jiný než Koutecký. Ale nádor neměla, byl to zástřel. Napřed jsem ji vyšetřil v zoo a pak mi ji přivezli na kliniku Na Karlově. Bylo to se vší parádou, anestezii jí dával přednosta anesteziologické oddělení, já jsem díky rentgenu už předem věděl, že to je zástřel. Byla z Kamerunu, kde tehdy ještě přetrvávalo lidožroutství a vláda proti tomu bojovala a Kameruňané si nahrazovali lidi gorilami. Bylo výhodné zabít samici a mláďata prodat,“ prozradil zakladatel československé dětské onkologie.

Tým složený z lékařů 2. lékařské fakulty UK, jehož součástí byli prof. MUDr. Jan Starý, DrSc., prof. MUDr. Jan Trka, Ph.D., a doc.

MUDr. Ondřej Hrušák, Ph.D., vedl interkontinentální studii.

Na práci na nejrozsáhlejší mezinárodní studii akutní leukemie v historii se spojilo celkem sto třicet onkologických center ze čtrnácti zemí na třech kontinentech. Studie Acute Lymphoblastic Leukemia Intercontinental – BFM 2002 proběhla v letech 2002–2007. V následujícím období byli pacienti sledováni a při hodnocení 5 let od propuknutí choroby se podařilo zachránit život 82 % dětí z celkových 5060 pacientů.

Za 30 let žádný nový lék V posledních 30 letech nebyl do počáteční léčby dětské leukemie zařazen téměř žádný nový lék s výjimkou léku imatinib, který se používá u malé (1–2%) skupinky pacientů se specifickou aberací: Ph chromosomem.

Léčebného pokroku je dosahováno optimalizací dávek a schémat stávajících léků.

V případě zájmu poskytnout finanční či věcný dar Klinice dětské hematologie a onkologie kontaktujte sekretariát kliniky.

22 F 31 PANORAMA

Moderní technologie mají velký potenciál.

Musejí se ale umět využít.

Když chtěl ministr školství Marcel Chládek rozdávat prvňáčkům v rámci rozvoje digitalizace školství tablety, vyvolalo to mezi veřejností nadšení i zděšení. Jaká je v současné době vlastně situace v zavádění moderních technologií do škol? text Lucie Kettnerová foto Thinkstock

„Češi mají vnímání moderních technologií často zúženo jen na interaktivní tabule či počítačové učebny. Brzdou zavádění moderních technologií do škol tedy není ani tak nedostatek vybavení, ale spíše zastaralé a dnes již překonané lidské představy,“ říká Ondřej Neumajer, který se dlouhodobě zabývá problematikou využívání moderních digitálních technologií ve vzdělávání.

Možností, jak do výuky moderní technologie zapojit, je totiž daleko víc. V učebnách lze používat různá mobilní zařízení, jako jsou již zmiňované tablety či mobilní telefony, na něž mohou žáci natáčet audio či videomateriály a dále s nimi pracovat, případně využívat aplikace, které díky různým čidlům přístroje dokážou měřit tep člověka, intenzitu hluku nebo detekovat kovy. Další potenciál skýtají fotoaparáty a kamery, GPS na geocaching či educaching, což je geocaching upravený pro potřeby vzdělávání (schránky jsou ukryty v bezpečné zóně na pozemku školy), či robotické stavebnice, které rozvíjejí kognitivní schopnosti žáka přemýšlet a algoritmizovat i jemnou motoriku. V technické výchově také najdou uplatnění dnes již poměrně levné 3D tiskárny.

Možností je ale mnohem více, jen se ve ško-

lách prosazují nerovnoměrně a především pouze díky aktivním učitelům.

S tablety či phablety (přenosné zařízení s dotykovým displejem kombinující principy smartphonu a tabletu) děti velmi rády pracují zejména díky intuitivnímu ovládání.

Už v loňském roce vypsalo MŠMT ČR výzvu, v jejímž rámci si školy mohly pořizovat tablety pro pedagogy, aby se s nimi naučili zacházet. Předpokládá se, že mnoho škol bude využívat zařízení, která vlastní samotní žáci (metoda BYOD – Bring Your Own Device). „Nesmí ale docházet k tomu, aby se mezi dětmi rozevíraly sociální nůžky. Škola na to musí být připravena a mít k dispozici několik zařízení pro ty, kteří je nevlastní nebo jim aktuálně nefungují,“ upozorňuje Ondřej Neumajer.

Tablet knihu nenahradí Podle Neumajera mohou být využita mobilní dotyková zařízení k podpoře změn ve výuce, pokud se to ovšem nepovede, mohou být „zneužita“ pro tradiční výuku, kde ovšem příliš velkou přidanou hodnotu nepřinášejí. „Například pokud nahradíme tradiční ‚voňavou‘ knížku digitálním zařízením, ze kterého budeme číst, je přínos moderní

technologie téměř nulový. Kniha má oproti tabletu mnoho výhod – dají se do ní dělat poznámky, při čtení si trénujeme vizuální paměť, navíc čtení klasické knihy je podle výzkumu o čtvrtinu rychlejší,“ vysvětluje Ondřej Neumajer a dodává: „Cílem zapojení moderních technologií tedy je, aby nám umožnily dělat věci, které bychom bez nich dělat nemohli. V textu můžeme využít třeba hypertextové odkazy, díky nimž přeskočíme rovnou na požadovanou stránku nebo rovnou rozšiřující informace či diskuzi na internetu, spustíme tu videa, audiozáznamy nebo test, který žákům dá zpětnou vazbu.“ Pracuje-li učitel s tradičními pomůckami, jako jsou učebnice a pracovní sešity, zpravidla sáhne po těch, jež pro výuku schválilo MŠMT. U výukových programů a aplikací však nic takového neexistuje a je jen na učiteli, jak se dokáže v nabídce zorientovat.

Jen aplikací jsou dnes v obchodech ke stažení miliony. „Když v roce 2001 probíhal projekt Internet do škol, existoval evaluační web, kde bylo možné nechat si aplikaci zhodnotit, získat na ni certifikát a školy, které dostávaly dotace na technologie, si je za ně mohly pořizovat. Od té doby se ale svět výrazně změnil a není v silách žádného ministerstva řídit a schvalovat takové množství aplikací. Pokud jsou ale školy

Možností, jak do výuky moderní technologie zapojit, je totiž daleko víc. V učebnách lze používat různá mobilní zařízení, jako jsou již zmiňované tablety či mobilní telefony, na něž mohou žáci natáčet audio či videomateriály a dále s nimi pracovat.

23 F 31 PANORAMA

kompetentní, aby si vytvářely vlastní školní vzdělávací programy, tedy aby si určovaly, co se má učit a jak se to má učit, měly by být i dostatečně kompetentní k tomu, aby si vybraly vhodné softwarové nástroje,“ konstatuje Ondřej Neumajer. Jak se učitelé dozvídají, které aplikace je vhodné využít?

Sdílejí své zkušenosti na internetu, Facebooku, Google Plus či na konferencích a workshopech. Vzniknout by také měla databáze, v níž budou k dispozici informace a komentáře o aplikacích a materiálech, které vznikly díky podpoře Evropské unie.

Na přesné výsledky si počkáme Výzkumy toho, zda moderní technologie jsou při výuce prospěšné, nebo ne, zatím ani pod MŠMT, ani pod pedagogickými fakultami neexistují. Některé školy zatím ověřují používání tabletů v rámci pilotního provozu, testování provádějí i soukromé firmy. Společnost Microsoft s Národním ústavem pro vzdělávání v rámci projektu Vzděláváme pro budoucnost například ověřovaly čtyři možné scénáře zavádění využití tabletů ve výuce.

Jeden scénář se spojil s výzvou MŠMT, v jejímž rámci si školy mohly požádat o finance na zakoupení tabletů pro učitele, ve druhém

dostala škola tablety pro jednu třídu, které si mohly děti pro práci kdykoli vypůjčit, v rámci třetího scénáře byla zřízena mobilní tabletová učebna (tablety se převážely podle potřeby po jednotlivých třídách) a v posledním scénáři si žáci přinesli do školy vlastní zařízení.

Více než roční ověřování ukázalo zajímavá zjištění – jako velmi vhodný se osvědčil druhý a třetí scénář, zbývající dva se z mnoha pohledů ukázaly jako komplikované, nikoli ale nerealizovatelné.

Výsledná zpráva zároveň doporučila, že by ke zkvalitnění výuky přispěla existence technologického asistenta, který by minimálně v prvních měsících zavádění tabletů ve třídě byl k dispozici a pomáhal učitelům s technickou stránkou, např. s připojením na internet apod.

Dosavadní zkušenosti ve školách také prokazují, že používání tabletů podporuje spolupráci mezi žáky, přispívá k individualizaci výuky, rozvíjí digitální gramotnost, výukové materiály jsou pro žáky více motivační a zvyšuje se zájem rodičů o výuku zvláště tam, kde si děti do výuky nosí vlastní přístroje.

PhDr. Ondřej Neumajer, Ph.D., je konzultant vzdělávání, lektor, didaktik a popularizátor informačních a komunikačních technologií. Dlouhodobě se zabývá problematikou využívání digitálních technologií ve vzdělávání a vzdělávacími inovacemi. V roce 2014 vedl pro ministerstvo školství pracovní skupinu, která zpracovala Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, jež byla následně přijata vládou.

Působí na katedře informačních technologií a technické výchovy PedF UK UK.

24 F 31 panorama

Domácí vzdělávání – ano, či ne?

Vzdělávat své děti doma mohou rodiče téměř po celém světě, z evropských zemí tuto formu výuky nepovoluje jen Německo. V Česku je domácí vzdělávání uzákoněno pro žáky prvního stupně základních škol už od roku 2005, výuka na druhém stupni ale stále funguje v experimentálním režimu. Opravdu je čeho se obávat? text Lucie Kettnerová foto Luboš Wišniewski

Rodiče, kteří chtějí své prvostupňové děti vzdělávat sami, si mohli už před deseti lety oddychnout. Možnost plnit povinnou školní docházku formou domácího vzdělávání zákonodárci schválili. Jistotu, že děti budou moci plynule navázat i na druhém stupni, však stále nemají. Přitom už v roce 2013 náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy Jindřich Fryč prohlásil: „Individuální vzdělávání na prvním stupni základních škol se osvědčilo, nevyskytly se žádné zásadní problémy, stejně tak ani v průběhu pětiletého pokusného ověřování na druhém stupni ZŠ, proto je na místě otevřít možnost jeho legislativního ukotvení také pro druhý stupeň.“ Individuální domácí výuku žáků druhého stupně však poslanci letos v únoru do školského zákona nepustili.

Nastavená pravidla přitom u nás jsou oproti zahraničí daleko přísnější. U vzdělavatelů žáků prvního stupně je nutné prokázat středoškolské vzdělání, u vzdělavatelů žáků druhého stupně je vyžadováno vzdělání alespoň na úrovni vyššího odborného nebo bakalářského studia.

Výsledky žáků sleduje Česká školní inspekce, součástí domácího vzdělávání jsou pravidelné konzultace na kmenové škole a přezkušování žáků vždy na konci pololetí. Rodiče také musejí ve své žádosti zdůvodnit, proč o domácí vzdělávání usilují. „Hledání důvodů, proč chci pro své dítě domácí vzdělávání, celý proces zbytečně komplikuje a nahrává názorům, že tento typ výuky je vhodný hlavně pro děti nezvladatelné nebo nezvládající běžnou výuku,“ říká PhDr. Václav Mertin, zástupce vedoucí katedry psychologie FF UK, který zastává názor, že v demokratické společnosti by nám neměl nikdo určovat, koho si máme vzít, kde máme bydlet – a stejně ani kde má naše dítě chodit do školy. „Rozhodně tím nemyslím, že bychom se měli zbavovat vzdělanosti, ale vzdělávání nemusí probíhat zrovna ve školní instituci, která existuje jen několik set let.“

Výhody převažují Studie, která by kvantifikovala úspěšnost absolventů domácího vzdělávání při dalším studiu nebo v životě, zatím neexistuje. Nikde ve světě a ani u nás se ale neukázalo, že by domácí vzdělávání vedlo k nějakým problémům, případně že by jeho absolventi nepokračovali ve středoškolském studiu. Nepotvrdily se ani obavy, že děti nebudou mít dostatečný sociální kontakt se svými vrstevníky, protože jsou v kontaktu se svými sourozenci, dojíždějí na kroužky a za sportem či chodí do církevního sboru. Navíc rodiče často vytvářejí skupinky, pořádají společné akce, třeba návštěvy muzeí, naučné vycházky atd. Někde se střídají i při výuce předmětů, ve kterých si tolik nevěří. Výhodou naopak je, že domácí výuka probíhá rychleji a může se individuálně přizpůsobovat potřebám dětí. „Česká škola není zrovna typem instituce, která by byla zaměřena na rozvoj vztahů. Požadavky na individualizaci jsou v zákoně dané už deset let, ale školy je stále nerealizují. V poradně mám hodně klientů, kteří se s tímto problémem potýkají,“ konstatuje Václav Mertin a dodává: „Samozřejmě nelze zcela vyloučit, že v nějaké rodině problém nastane, ale je potřeba si uvědomit, že i v běžných školách existují problémy, často nemalé, a také je nikdo neruší.“

V současné době využívá možnost domácího vzdělávání na prvním stupni okolo 500 dětí ročně, na druhém stupni je to přibližně polovina.

25 F 31 PANORAMA

I ve středověku podléhaly hračky módním trendům Chce-li se archeolog dozvědět něco o postavení dětí ve středověké společnosti, musí studovat nálezy v hrobech, uspořádání hrobů i jejich pozici v rámci pohřebiště. „Z toho, jak se pozůstalí chovají ke svým mrtvým, se dá vyčíst mnohé o jejich vztazích, postavení nebo myšlenkovém světě,“ říká Pavlína Mašková z Centra medievistických studií, která se právě tomuto tématu věnuje.

TEXT Lucie Kettnerová FOTO Wikimedia Commons

Na to, jaké měly děti ve středověku v rámci společnosti postavení, nám archeologie nedá ucelenou odpověď. Dřívější domněnka, že děti byly opomíjeny nebo brány jako „malí dospělí“, ale pravdou asi není. „Některé dětské hroby jsou totiž tak bohatě vybaveny, že pozůstalí museli věnovat přípravě na poslední cestu těchto dětí velkou péči. Najdeme tu velmi kvalitně zpracované šperky či předměty určené pravděpodobně na ochranu před zlými duchy, například rolničky. Hovoříme samozřejmě o bohatších rodinách, které si to mohly dovolit,“ vysvětluje Pavlína Mašková.

Ale třeba hračky lze nalézt i v prostředí zaniklých vesnic. Zde hraje ovšem důležitou roli skutečnost, kde se osada nacházela.

Pokud například byla v blízkosti tvrze, ovlivnil úzký kontakt s vyšším sociálním prostředím to, co si vesničané pořizovali. Stejně tak lidé z vesnic položených u kupeckých tras mohli hračky snadněji získat od obchodníků. Nálezy hraček jsou tedy důkazem, že rodiče své potomky neopomíjeli.

Od rytířů po panenky Mezi obvyklé hračky doby středověku patří hliněné kuličky různých velikostí, často se našly i miniatury nádob, u nich ovšem není známo, zda jde o hračky, nebo jestli byly používány na léky či kosmetické přípravky.

Chlapci si hrávali s hliněnými figurkami koníčků nebo rytířů na koníčcích, z nichž některé se možná dokonce nechaly vodit jako loutky. Masivní rozšíření těchto figurek pravděpodobně souvisí s oblibou rytířských turnajů v období vlády Lucemburků.

Dívky si hrály s hliněnými panenkami, ovšem i zde bývá obtížné rozlišit, zda se jedná o hračku, nebo třeba o sošku na domácí oltář. Dochovaly se ale panenky, které měly světské oděvy, takže ty ke hraní

nejspíš sloužily. Ve vrcholném středověku se rozšířily panenky s tzv. kruselerem, tedy s volánkovým závojem. Takže i ve středověku podléhaly hračky módním trendům.

Zvířecí hliněné hračky bývají hůře interpretovatelné. „U jedné hračky se domníváme, že by se mohlo jednat o medvěda, ale nalezený kousek je tak malý, že jistotu nemáme. U jiných zvířat je zase těžké rozlišit, zda se jedná o obětiny, nebo hračky.

V té době totiž bylo obvyklé nosit votivní předměty do kostelů, zvláště do těch zasvěcených sv. Linhartovi, patronu domácího dobytka. Obvykle se jednalo o figurky krav, které mohly být vyrobeny i ze železa,“ dodává Pavlína Mašková.

Mgr. Pavlína Mašková vystudovala pravěkou a raně středověkou archeologii s historií na Filozofické fakultě UK. V současnosti působí v Centru medievistických studií AV ČR, kde se věnuje problematice odrazu christianizace v archeologických pramenech a funerální a právní archeologii. Spolupracovala na redakci knih Přemyslovci: Budování českého státu (2009), Lucemburkové: Česká koruna uprostřed Evropy (2012) a katalogu výstavy Otevři zahradu rajskou: Benediktini v srdci Evropy 800–1300 (2014).

26 F 31 PANORAMA

České knihy pro děti mají světovou úroveň „V posledních letech se zvyšuje úroveň krásných a esteticky vyvážených knih pro děti,“ říká PhDr. Jana Čeňková, Ph.D., z FSV UK, která se literaturou pro děti a mládež dlouhodobě zabývá. Počet knih vydaných v Česku se pohybuje kolem 17 tisíc, z toho produkce knih pro děti a mládež v roce 2013 (dle ročenky SČKN) tvořila 11‚4 %. text Stanislava Kučová foto Dagmar Hochová

Pokračování textu najdete na iforum.cuni.cz

Literatura pro děti má v České republice dlouhou tradici. Je právě proto něčím výjimečná? „Vydávání a tvorba knih pro děti a mládež se v čase proměňovaly. Meziválečné a poválečné tituly patří již do kánonu české literatury, zmínit můžeme pohádky bratří Čapků, Sekorova Ferdu Mravence, Špalíček Františka Hrubína a Jiřího Trnky.

Svůj vrchol tento žánr zažil v 60. letech, později i v době normalizace se naše knihy pro děti vyvážely a překládaly, žánrově se rozvíjela zejména autorská pohádka.

Dodnes patří jména jako Alois Mikulka, Ota Hofman, Miloš Macourek, ale i Daisy Mrázková, Květa Pacovská a další k inovátorské generaci autorů knih pro děti. Nakladatelství Albatros navíc soustavně vyhledávalo i kvalitní zahraniční spisovatele, za všechny jmenujme Astrid Lindgrenovou,“ zamýšlí se doktorka Čeňková.

Nastalo však období, kdy to ani malí čtenáři neměli lehké. Ubývalo důvodů, proč číst, zvláště pak české autory. V 90. letech minulého století vlivem překladové produkce, rozšířením volnočasových aktivit, soustřeďujících se na internet a počítačové hry kniha pro děti celkově stagnovala, knižní trh se rozpadal, byl hlad po překladech populární literatury a upadala také kvalita redaktorské a nakladatelské práce. „V posledních více než deseti letech má však tento žánr světovou úroveň, jen

je problematické české knihy ve světovém kontextu prosadit. Chtělo by to soustavnou koncepci podpory překladů směrem ven, kde by se angažoval stát,“ říká doktorka Čeňková a dodává: „V současné době máme dva autory známé za hranicemi naší země, a to Ivu Procházkovou a Petra Síse, jejichž tvorba však vznikala v emigraci od 80. let minulého století.“ Jana Čeňková vidí současnost i budoucnost dětské literatury u nás pozitivně, protože dnes existují malá, alternativní nakladatelství a kromě zavedeného Albatrosu vydávají knihy pro děti a mládež i velké nakladatelské domy, jako jsou Argo, Host nebo Knižní klub. Mezi menší kvalitní nakladatelství podle ní patří Baobab, Běží liška, Meander, Labyrint se svou edicí Raketa, Petrkov, Práh, 65. pole a mnohá jiná. Jejich kvalita v průměru neklesá, spíše naopak, a pro mladší čtenáře je u nás i velká žánrová pestrost.

Dětská literatura v akademické sféře Pokud by se student UK chtěl odborně zaměřit na literaturu pro děti a mládež, má několik možností. Samotná doktorka Čeňková učí hlavně literaturu pro dospělé, zájemci však mohou přijít na jeden specializovaný seminář. „Vedu práce na toto téma a vedla jsem je i v minulosti, kdy jsem učila na Pedagogické fakultě UK. Nyní na mé katedře žurnalistiky FSV UK jsou tyto závěrečné práce zaměřeny na kritické ohlasy významných autorů nebo děl, časopisy pro mládež, nakladatelství nebo na proměny v žánrové hierarchii – na tzv. literature for young adults, jež vznikla z edic zaměřených na čtenáře dejme tomu od 13 do 23 let, které pojí stejné zájmy i životní styl, ale i na díla různých podžánrů science fiction nebo fantasy, urbanfantasy, kyberpunk aj., jež bývají propojeny s popkulturní produkcí,“ dodává doktorka Čeňková.

PhDr. Jana Čeňková, Ph.D., pracovala jako odborný pracovník v Kabinetu dětské literatury a literární výchovy ČSAV a jako odborný asistent na katedře české literatury PedF UK, od roku 2005 působí na FSV UK. Zabývá se českou literaturou po roce 1945, literární a kulturní kritikou, dějinami a kritikou světové a české literatury a ilustracemi pro děti a mládež, čtenářstvím a knižní tvorbou.

27 F 31 PANORAMA

„Pokusní králíci“ pomohli s výzkumem Rh faktoru Mezinárodní vědecký tým pod vedením profesora Jaroslava Flegra z Přírodovědecké fakulty UK v tomto týdnu uveřejnil výsledky studie, která ukazuje, že lidé s krevní skupinou Rh minus trpí celou řadou nemocí výrazně častěji než lidé Rh plus. text red. foto Petr Jan Juračka

Výzkum probíhal v roce 2014 na 3130 českých a slovenských dobrovolnících sdružených kolem facebookové stránky Pokusní králíci. Podařilo se mu prokázat, že vyšší riziko onemocnění u Rh negativních osob se týká třeba tak rozšířených onemocnění, jako jsou revmatická artritida, skolióza a akutní i chronická průjmová onemocnění.

V budoucnu by získané poznatky mohly pomoci při zavádění personalizované medicíny – volby způsobu léčby pacienta na základě jeho konkrétního genotypu.

Toto zjištění posouvá naše poznání problematiky Rh faktoru o skutečně velký kus dále. Rh faktor byl objeven už ve 30. letech dvacátého století, jeho biologická funkce je však zcela neznámá.

Záhadou je rovněž to, jak spolu mohou na jednom území žít Rh pozitivní a Rh negativní osoby, když Rh pozitivní děti Rh negativních matek ještě donedávna umíraly na zhoubnou anémii. Starší

hypotéza předpokládala, že trvalá koexistence Rh negativních a pozitivních osob je možná pouze tehdy, když jedinci nesoucí jednu kopii genu pro pozitivitu a jednu pro negativitu, tzv. Rh pozitivní heterozygoti, vykazují nějakou výraznou výhodu oproti jedincům nesoucím dvě stejné kopie Rh genu (homozygotům). Skoro půl století se však takovou výhodu nepodařilo odhalit.

Už v roce 2008 tým Jaroslava Flegra prokázal, že Rh pozitivní heterozygoti jsou ve srovnání s Rh negativními homozygoty chráněni proti některým vlivům nákazy parazitickým prvokem toxoplasmou. Nová studie uveřejněná v časopise PLoS ONE ukazuje, že se tato ochrana vztahuje také na celou řadu nemocí, konkrétně některá alergická, hematologická a imunitní onemocnění, onemocnění trávicí soustavy, ale také některá onemocnění neurologická a neuropsychiatrická.

V budoucnu by získané poznatky mohly pomoci při zavádění personalizované medicíny – volby způsobu léčby pacienta na základě jeho konkrétního genotypu.

28 F 31 OBJEKTIVEM

Děti trénují francouzské polibky už od první třídy MUDr. Eva Vaníčková, CSc., je uznávanou odbornicí v oblasti sociální pediatrie a preventivního lékařství. V současnosti působí v Ústavu zdraví dětí a mládeže 3. lékařské fakulty UK a mimo jiné se zabývá všemi formami násilí na dětech a sexuálním zneužíváním dětí. Před třemi lety provedla obšírný výzkum, který mapoval rozsah možného dětského sexuálního zneužívání a vůbec přístupu dětí středního školního věku k sexualitě a věcem s tím spojených. text Jana Lanczová foto Thinkstock

Mluvit by s dětmi měli hlavně rodiče, jejich nejčastější výmluvou, proč k tomu nedochází, je především to, že údajně nemají čas – ale hlavně se jim do toho nechce.

Výzkum pod vedením doktorky Vaníčkové proběhl v roce 2012 a byl realizován ve většině krajů České republiky u dětí mezi desátým a dvanáctým rokem. Jeho cílem bylo zorientovat se v informovanosti dětí o sexu, sexualitě a sexuální výchově, a dokonce i o jejich sexuálním chování. Podobný – a vlastně jediný – výzkum na toto téma byl realizován téměř před dvaceti lety, bylo tedy zajímavé sledovat, jak se za tu dobu proměnilo především vnímání sexuality malými dětmi.

Obdobné výzkumy se nerodí lehce. „Ptát se dětí přímo na sexuální zneužití je neskutečně obtížné, takže k tomu používáme různá data z krizových center a podobně,“ vysvětluje doktorka Vaníčková, kterou nejvíce zajímaly především negativní zážitky spojené se sexualitou. Sexuální zneužití má totiž podle ní nesmírně široké spektrum, nemusí jít hned o pohlavní styk; může být i verbální, neverbální, zahrnuje třeba i zaslechnutí nebo sledování sexuálního styku dítětem, setkáním se s nějakou erotickou pomůckou a podobně.

Stejně jako ve světě Výsledky na první pohled mohou být alarmující, protože zkušenosti s nepříjemným zážitkem má 2‚5 procenta dětí. Že si není jisto, zda jejich zážitky mohou být sexuálním zneužitím, uvedlo až 10 procent dětí, a čím jsou starší, tím jejich počet stoupne až na třetinu. Ve skutečnosti však výsledky odpovídají celosvětovému průměru. Důležitá je totiž široká definice sexuálního zneužívání, tedy že se nejedná pouze o pohlavní styk, případně incest. „Tomu je vystaveno přibližně 2 až 5 procent dětí do 12 let,“ dodává MUDr. Vaníčková. „Jde ovšem pouze o odhad na základě zkušenosti z práce v různých krizových centrech.“ Mezi zneužíváním chlapců a dívek je samozřejmě rozdíl, a to poměrně velký: malé dívky jsou zneužívány podstatně častěji než chlapci. „Nejčastěji k tomu dochází v předškolním nebo mladším školním věku

a prakticky téměř výhradně osobou z rodiny nebo osobou známou, nejčastěji agresorem bývá vlastní otec nebo dědeček, na třetím místě byl strýc a na čtvrtém bratr,“ vyjmenovává doktorka Vaníčková. „Druhý nejčastější model je nevlastní otec a nevlastní dědeček, ale tam to začíná až ve starším školním věku. Cizí lidé do toho vstupují kolem dvanácti třinácti let.“ U chlapců tomu bývá jinak, nejčastěji jsou oběti zneužity jednorázově úplně cizí osobou, až na druhém místě se jednalo o někoho známého, třeba o učitele, trenéra a podobně. „Zajímavé je, že za uplynulých 20 let se situace na české – a myslím, že i světové – scéně změnila v tom smyslu, že dnes jsou více v rodině zneužíváni i chlapci, než tomu bylo dřív,“ komentuje výsledky výzkumu lékařka. „Je ale otázka, jestli to chlapci dříve jenom nepřiznávali.“ Na druhou stranu stoupl trend, že se dnes častěji zneužití u dívek dopouštějí jejich vlastní i nevlastní bratři. „Nechci kritizovat, jak lidé žijí, ale rozumím tomu, že když mají třípokojový byt, mají v něm dětský pokoj, kde bydlí sestra se starším bratrem, tak někdy to může začít jako experiment, který nakonec sklouzne až ke zneužití. Děti jsou zvídavé, vidí to a chtějí si to vyzkoušet.“ Zjednodušeně řečeno, oproti výzkumu z roku 1996 zůstal na prvním místě sexuálního agresora stále otec, ale dědeček a strýc ustoupili do pozadí.

Mluvit, mluvit, mluvit...

Jak si ale s dětským sexuálním zneužíváním poradit?

Podle doktorky Vaníčkové záleží především na sexuální výchově v rodinách. Zatím příliš cílená není. Hodně jde též o to, co dospělí dovolí, aby děti obklopovalo. „Děti vždycky zrcadlí společnost, ve které vyrůstají, a my se pak zlobíme, proč se chovají tak, jak se chovají. A to i v oblasti sexuálního chování. Jenže ony se jinak chovat ani nemohou,“ krčí rameny autorka výzkumu.

Mluvit by s dětmi měli hlavně rodiče, jejich nejčastěj-

29 F 31 OBJEKTIVEM

Zjednodušeně řečeno, oproti výzkumu z roku 1996 zůstal na prvním místě sexuálního agresora stále otec, ale dědeček a strýc ustoupili do pozadí.

ší výmluvou, proč k tomu nedochází, je především to, že údajně nemají čas – ale hlavně se jim do toho nechce.

Přitom podle MUDr. Vaníčkové je potřeba o těchto věcech začít mluvit už s dvouletým dítětem a postupně informace přidávat, aby když pak jde do školy, už všechno vědělo. Potom nemůže nastat problém v komunikaci, děti jsou otevřenější a snáze se svěřují. Chyba je, když se s nimi o sexualitě nemluví (zbytečně dlouho se jim tvrdí, že děti nosí čáp apod.), poté už dospělý u dětí narazí na hráz mlčenlivosti a neochoty.

Děti prý touží především po experimentech, chtějí si ledacos vyzkoušet. Jak se doktorce Vaníčkové některé dívky svěřily, prý je jednodušší si „něco“ s kamarádem vyzkoušet, aby pak před klukem, na kterém jim bude záležet, nevypadaly hloupě. Dnes se děti učí trénovat francouzské polibky v mladším školním věku, tedy od první do páté třídy.

Navíc je společnost otevřená a bez limitů. To se dle MUDr. Vaníčkové týká i rodičů, kteří si myslí, že děti nevědí, co se v rodině odehrává, opak je ovšem pravdou. „Navíc řada rodičů dnes různě experimentuje, vyprávějí si o tom, své hrátky si třeba natočí, děti tato videa doma najdou a podívají se na ně. A myslí si, že to je úžasné, když to přece dělají i rodiče. Na to nejsou data, to je z rozhovorů s dětmi,“ krčí rameny lékařka.

Osnovy zneužití nezahrnují Co na to stát? V osnovách základních škol je pouze rámcový vzdělávací program této oblasti a záleží na dané škole, jak si ho přizpůsobí. Často se ještě používá zastaralý termín sexuální výchova, kterého se kantoři bojí a množství rodičů jej odmítá, protože nevědí, co si pod tím mají představit, a mylně se domnívají, že je to jakési „učení o sexu“. „Ale techniky sexu se to týká ze všeho nejméně. Co se v rámci tohoto předmětu děti doopravdy dozvědí, je otázka, a záleží na konkrétním kantorovi. Alarmující je ovšem hlavně fakt, že pětina

až čtvrtina dvanáctiletých dětí neví, co je sexuální zneužití. Neví, že pohlavní styk s dospělou cizí osobou je sexuální zneužití, že pohlavní styk s rodičem je sexuální zneužití. To je výsledek dosavadní sexuální výchovy v rodině a ve škole. Jsem přesvědčená, že škola by měla dětem říct minimálně to, co je sexuální zneužití, ať už jsou osnovy konkrétní školy jakékoli.“ Výzkum doktorky Vaníčkové se týkal i některých zajímavostí. Jednou z nich je třeba otázka, kdy se dnes zahajuje sexuální život. Oproti všeobecnému názoru, že v současnosti k tomu dochází později, má autorka výzkumu jiný názor. „Na toto téma se jiné výzkumy ptají dospělých, kteří zahájení sexuálního života přiznávají stále později. Jenže když se ptáme dětí od dvanácti, patnácti nebo osmnácti let, můžeme vidět zcela opačný trend,“ nesouhlasí s rozšířenými studiemi zkušená lékařka. „Nám se opravdu ukazuje, že děti zahajují sexuální život mnohem dříve. Jenom někdy může jít o nepřesné chápání pojmu ‚sexuální život‘. Ne vždy to musí nutně znamenat pohlavní styk s člověkem druhého pohlaví.“ Sledované skutečnosti prokázaly, že společnost se v této oblasti hodně posunula. „Sexualita, sex a všechno, co je s tím spojené, dostálo hodně velké změny, společnost je mnohem otevřenější,“ dodává MUDr. Vaníčková.

MUDr. Eva Vaníčková, CSc., působí v Ústavu zdraví dětí a mládeže 3. LF UK. Dlouhodobě se zabývá problematikou zdravého životního stylu dětí, všemi formami násilí na dětech, sociálně patologickým chováním dětí se zaměřením na komerční sexuální zneužívání dětí.

30 F 31 PANORAMA

Dětem a mládeži vstup povolen Dětské a juniorské univerzity jsou mezi veřejností stále popu­lárnější, často ani nabídka nezvládá uspokojovat poptávku. Speciálně vytvořené programy přednášek, workshopů a exkurzí mladým badatelům umožňují nahlédnout pod pokličku nej­různějších vědních oborů a ukazují jim, jak to na vysoké škole vlastně funguje. Univerzita Karlova a její fakulty poskytují zájemcům hned čtyři různé příležitosti, kde se dozvědět něco zajímavého.

TEXT red FOTO Přírodovědecká fakulta UK, Vladimír Šigut

Juniorská univerzita Na podzim se otevřely brány prvního ročníku Juniorské univerzity, který pořádá pro studenty středních škol Univerzita Karlova. Rovná stovka zájemců se během třech měsíců mohla zúčastnit přednášek vybraných fakult, prohlédnout si historické univerzitní budovy a získat podrobné informace o studiu na nejstarší české univerzitě. Vybrat si mohli ze dvou studijních okruhů – humanitně-společenského a přírodovědně-lékařského. www.juniorskauniverzita.cuni.cz

Přírodovědci Projekt Přírodovědci, který Přírodovědecká fakulta UK úspěšně realizuje už pátým rokem, chce poodhalit a popularizovat oblasti vědy a výzkumu na PřF UK, probudit zájem o studium přírodovědných oborů, potažmo na PřF UK, a šířit emoce.

Určen je žákům základních a středních škol, pedagogům, médiím a odborné a široké veřejnosti se zájmem o přírodní vědy. Propagovány jsou čtyři vědní obory vyučované na fakultě: biologie, chemie, geologie a geografie. www.prirodovedci.cz

31 F 31 PANORAMA

Dětská univerzita FF UK Dětská univerzita FF UK si dala za úkol představit dětem univerzitu jako inspirativní místo, které je prostorem pro poznávání světa a přemýšlení.

Díky tomu děti vidí studium nejen jako aktivitu spojenou s povinností, ale především jako zajímavou a obohacující činnost. Filozofická fakulta UK disponuje mimořádným potenciálem mnoha oborů, které umožňují nahlédnout do fascinujícího procesu poznávání světa. Určena je pro zvídavé děti navštěvující 3. až 5. třídu základní školy a pro žáky vyššího stupně ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií. detskauniverzita.ff.cuni.cz

Labyrint věd(ění) Labyrint věd(ění) je otevřený těm, kteří se zajímají o svět a chtějí mít informace přímo od pramene. Podobá se virtuálnímu bludišti, v jehož chodbách i chodbičkách jsou schovaná zajímavá témata z oblasti přírodovědných a humanitních věd, umění i sportu. Univerzita prvního věku je primárně adresovaná dětem ve věku od 10 do 15 let, kteří chtějí vědět víc, než se mohou dozvědět ve škole, než mohou vyčíst v knížkách nebo najít na internetu. www.labyrintvedeni.cz

32 F 31 PANORAMA

Výzkum studené války

stále odhaluje nové skutečnosti

Nestává se často, aby nový pohled do dějin státu vnesl historik, který je od něj vzdálen tisíce kilometrů. Janu Kourovi z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK se to podařilo. Společně s Robertem Watersem z Ohio Northern University dva roky pracovali na projektu, jehož závěry byly zveřejněny jednou z nejprestižnějších světových výzkumných organizací – Woodrow Wilson Center ve Spojených státech. Téma studené války neopouští Jan Koura ani v současnosti, věnuje se problematice americké veřejné diplomacie a propagandy. text Petra Köpplová foto Radana Čechová

Jak jste se k výzkumu dějin Britské Guyany dostal?

Dlouhodobě se zabývám americkou zahraniční politikou po druhé světové válce a dějinami studené války. V roce 2012 mě oslovil kolega Robert Waters, zda bych mu nepomohl s výzkumem v českých archivech týkajícím se vztahů mezi někdejší kolonií Britskou Guyanou a zeměmi východního bloku. Poté, co Britská Guyana začala získávat v padesátých letech určitou formu autonomie a ministerským předsedou se stal Cheddi Jagan, jenž se otevřeně hlásil k marxismu, u některých britských a amerických politiků začaly vznikat obavy, že by zemi, pokud by získala nezávislost, přivedl do náručí Sovětského svazu. Naším cílem bylo zjistit, zda tomu tak mohlo být.

K jakým výsledkům jste ve svém výzkumu došli?

Autoři, kteří se tomuto tématu doposud věnovali, včetně mého kolegy, pátrali především v amerických a britských archivech.

Někteří z nich sice pracovali s tezí, že u Spojených států a Velké Británie převládal studenoválečnický strach z jakéhokoli levicově orientovaného politika, ale nepřinesly žádné důkazy, zda Cheddi Jagan byl skutečně napojen na Sovětský svaz a jeho satelity.

Mně se po rozsáhlém výzkumu v českých archivech podařilo zjistit, že takové spojení existovalo ať již prostřednictvím samotného Jagana, nebo jeho zástupců. Jednalo se ale zejména o pomoc při volební kampani, později o snahu navázat obchodní styky.

Guyanci žádali i o dodání zbraní přes jeden z východoněmeckých přístavů, což ale československá vláda odmítla. Jagan se při kontaktu s představiteli Československa představoval jako marxista a z našeho výzkumu nevyplynulo, že by chtěl ze své země udělat další sovětský satelit. To, co ho se státy východního bloku spojovalo, byl boj proti kolonialismu a spíše než ideologické sblížení převládal Jaganův pragmatismus a snaha přivést Britskou Guyanu k nezávislosti. Podobný princip bude zřejmě možné vysledovat i u jiných latinskoamerických politiků. I z tohoto pohledu otevřel náš projekt cestu k dalšímu výzkumu a vnímání vývoje studené války v Latinské Americe.

Mělo Československo zájem spolupracovat s Cheddim Jaganem?

Z počátku se této spolupráci bránilo. Přece jen se ocitalo na „tenkém ledě“ zasahování do vnitřních záležitostí jedné z britských kolonií. Později ale českoslovenští politici rozhodli o dodávkách propagačních materiálů, tiskařského lisu či pouličních tlampačů, které Jaganova strana mohla využít pro propagaci ve volební kampani. Několik voleb za sebou se jí skutečně podařilo vyhrát, zřejmě i díky československé pomoci. Když v roce 1964 Jagan ve volbách prohrál, spolupráce s Československem byla ukončena. O dva roky později Britská Guyana získala nezávislost. Naše zjištění ale odkryla doposud neprozkoumanou část dějin této země, což ocenil nejen tamější tisk, ale i Woodrow Wilson Center, které v rámci prestižního Cold War International History Project výsledky našeho výzkumu v minulém roce publikovalo.

V současné době se věnujete výzkumu americké propagandy vůči Československu po druhé světové válce. Je ještě možné v současné době najít, podobně jako v případě Britské Guyany, nějaká „bílá místa“ ohledně historie naší země v krizovém období konce čtyřicátých let?

Diplomatické i ekonomické vztahy mezi Československem a Spojenými státy po skončení druhé světové války a v následujících několika letech jsou již podrobně zmapované. Rozhodl jsem se ale podívat na celou problematiku z jiného a dosud nereflektovaného úhlu pohledu – prizmatem tzv. veřejné diplomacie. Zajímá mě, jaké propagandistické aktivity Spojené státy v Československu po druhé světové válce vykonávaly, jakým způsobem chtěly přesvědčit obyvatele ČSR o svém vnímání „světa“, do jaké míry (ne)byl americký program alternativou vůči komunistické propagandě. Díky Ful­

Z pohledu Spojených států zaujala propaganda významné místo při soupeření se Sovětským svazem již na konci čtyřicátých let.

33 F 31 PANORAMA

brightově stipendiu jsem měl možnost strávit semestr v USA a provést zde rozsáhlý výzkum na toto téma. Americká vláda neměla po válce jasnou představu o tom, jak by měl její informační program vypadat, a Kongres odmítal jeho financování jako nepotřebné. To se dotklo i Československa, kde informační program trpěl značným podfinancováním a nemohl dostatečně vést své propagandistické aktivity. Přesto zde, alespoň z tohoto úhlu pohledu, byla tendence ze strany Američanů vývoj v ČSR ovlivnit.

Jak konkrétně se snažili Američané získat „mysl a srdce“ Čechoslováků?

Těch způsobů bylo několik, ale často narážely právě na nedostatek financí. Velmi účinným nástrojem by bylo rozhlasové vysílání.

Oficiální americká vládní stanice Hlas Ameriky vysílal do Československa i po skončení druhé světové války, její denní relace ale byla jen třicetiminutová a kvůli nedostatečnému signálu bylo obtížné ji naladit. Nebyla dostatečnou alternativou československému rozhlasu ovládaného komunisty. Spojené státy se snažily na obyvatele ČSR působit také prostřednictvím propagačních filmů, prezentováním americké kultury (např. formou výstavy o americkém umění), vydáváním bulletinů pro novináře apod. Centrem amerických propagandistických aktivit pak byla knihovna Americké informační služby (USIS) v Praze a Bratislavě, kterou navštěvovaly měsíčně, dokonce ještě i po únorovém převratu, stovky lidí. Mohli si zde vypůjčit americké knihy, přečíst americký denní tisk a časopisy, zhlédnout filmy, vyslechnout přednášky.

Zabýváte se také obdobím po roce 1948? Bylo vůbec možné obyvatelům Československa prezentovat americký pohled na události ve světě i po únorovém převratu?

Americký informační program v ČSR prošel po únoru řadou změn. Hlavním nástrojem pro šíření americké propagandy se stalo rozhlasové vysílání. Kromě Hlasu Ameriky, jehož vysílání bylo posíleno, přibylo také Rádio Svobodná Evropa, které se sice oficiálně

stalo nezávislou stanicí, ale na jejím financování se prostřednictvím CIA podílela americká vláda. Obě vysílání se snažila být ve svých relacích co nejobjektivnější, přesto bychom v jejich vysílání propagandistické prvky našli. Pro obyvatele Československa ale znamenala jednu z mála alternativ vůči tendenčnímu komunistickému zpravodajství, neboť činnost knihoven Americké informační služby (USIS) byla brzy ochromena. Jejich návštěvníky začala sledovat Státní bezpečnost, komunistický tisk je opakovaně napadal jako centra „protistátní činnosti“ a nakonec došlo v roce 1950 k jejich uzavření, což bylo i v rámci východního bloku neobvyklé. Vztahy mezi USA a Československem se tehdy ocitly na bodu mrazu.

Jakou roli hrála propaganda v době studené války? Je v dnešní době stále nástrojem mezinárodní politiky?

Z pohledu Spojených států zaujala propaganda významné místo při soupeření se Sovětským svazem již na konci čtyřicátých let.

S tím, jak se vztahy mezi oběma supervelmoci nadále zhoršovaly, rostl i její význam. Americká vláda pro ni dokonce používala výraz „psychologická válka“, neboť konflikt se SSSR nevyústil v přímý vojenský střet. Jedním z důvodů, proč archivní dokumenty týkající se amerických propagandistických aktivit během studené světové války začaly být odtajňovány až v posledních dvou desetiletích, může být skutečnost, že v obecnější rovině USA stále používají podobné propagandistické prvky jako kdysi. Role propagandy je při vedení moderních konfliktů stále velmi významná a prokazuje nám to nejen vývoj na Blízkém východě, ale třeba i na Ukrajině. I z tohoto důvodu nám výzkum dějin studené války může pomoci pochopit i některé dnešní souvislosti.

PhDr. Jan Koura, Ph.D., vystudoval historii, politologii a mezinárodní vztahy na FF UK a FSV UK. Zabývá se americkou zahraniční politikou v době studené války a transatlantickými vztahy ve 20. století. V letech 2010 a 2014 působil jako Visiting Fellow na University of St Andrews ve Skotsku. Vloni získal prestižní Fulbrightovo stipendium na výzkum ve Spojených státech. Jeho kniha Zápas o východní Středomoří, věnující se americké zahraniční politice vůči Řecku a Turecku v počátcích studené války, se v letošním roce umístila na 12.–13. místě v soutěži excelentních monografií na UK.

34 F 31 OBJEKTIVEM

Univerzita Karlova otevřela budovu nového kampusu v Hradci Králové

35 F 31 OBJEKTIVEM ×

Adresa Zborovská 2089, Hradec Králové GPS N 50.1975708 E 15.8310742

V první etapě plánované výstavby kampusu byl realizován projekt Výukové a výzkumné centrum UK v Hradci Králové. Do pětipatrové budovy v blízkosti fakultní nemocnice se přesunul z hradecké lékařské fakulty Ústav lékařské biologie a genetiky a Ústav lékařské biochemie, z Farmaceutické fakulty se přestěhovala katedra sociální a klinické farmacie a katedra biologických a lékařských věd. Nové prostory budou od tohoto akademického roku sloužit třem a půl tisícům studentů a takřka čtyřem stovkám doktorandů obou fakult.

První budova kampusu, jejíž stavba začala v roce 2012, energetickou náročností splňuje podmínky pro zařazení mezi úsporné stavby. Z větší části byla financována ze strukturálních fondů Evropské unie v rámci operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace. Celkové náklady na první etapu výstavby dosahují 315 milionů korun.

V kampusu by měly vyrůst další čtyři budovy za téměř dvě a půl miliardy korun. Plocha nově vybudovaných prostorů by tak měla dosáhnout 22 000 metrů čtverečních. foto Ctibor Košťál

36 F 31 FORUM ROMANUM

Třetí role univerzity:

chceme být věž ze slonové kosti, nebo aktivně působit ve společnosti?

3× „Univerzita je spolu s katolickou církví nejstarší fungující institucí Evropy. Tady stačí, když se mění každých 500 let,” říká Konrad Paul Liessmann, autor Teorie nevzdělanosti, v rozhovoru pro deník Der Standard. Jak je tomu s tzv. třetí rolí univerzit? foto René Volfík, Radana Čechová

37 F 31 FORUM ROMANUM

Trochu kacířská úvaha nad třetí rolí univerzit Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Téměř tisíc let existence jednoho z největších kulturních objevů středověku – univerzit – je naplněno jejich mnohostranným úsilím o vzdělání a výchovu a rozšíření lidského poznání. Prostřednictvím těchto činností však univerzity – a dnes obecně vysoké školy – vstupují do mnohých veřejných prostorů, v nichž se tyto dvě jejich základní funkce transformují do působení, která je samotné překračují. Nejde vlastně o nic jiného, než o integrální pokračování základní ideje univerzity, jíž je směřování k jednotnému, celostnímu vzdělání, směřujícímu k jednomu cíli. Dnes bychom jej mohli nazvat vzdělaností. Jí rozumíme nikoli sumu profesních znalostí a s nimi spojených dovedností, a dokonce ani jen jejich další používání v tomu určených povoláních či funkcích. Vzdělaností lze rozumět to, co tuto pragmatickou rovinu vzdělání překračuje: vědomí odpovědného užívání získaných znalostí a jejich praktické aplikace v osobním i sociálním rozměru. A odpovědné užívání našeho vědění znamená alespoň zřetel – protože existují horizonty, k nimž plně nedohlédáme – k možným důsledkům našeho jednání a konání. Prostý přenos znalostí do mimouniverzitních sfér je – jak to vhodně nazval Jan Patočka – pouhým „osvětářstvím“. Překonat jej, to znamená dát pouhému transportu vědění a jeho pragmatického užívání „přidanou hodnotu“ kulturního faktu. Kulturním faktem je zkrátka vše, ať jde o ryze přírodní, nebo navýsost sofistikovaný lidský produkt, co funguje v sociálních vztazích. A jsou to tyto vztahy, co určuje jejich skutečnou hodnotu. Vyvázat se z nich není z principu vůbec možné – ale ne že by se nečinily pokusy nějaké takové pokusy činit.

Věda a technika jako nástroje univerzálního ovládání I univerzita má takovou historickou zkušenost. Byla doba – či snad doby? – kdy se stavěla do pozice příslovečné věže ze slonové kosti. Učenci se sice mohli do

této své zkonstruované věže reprezentované posluchárnou, knihovnou či laboratoří uzavřít, mohli (vlastně museli) s sebou do učenecké klauzury vzít i své studenty, ale na všechny záhy dolehla lest jejich vlastního rozumu, jak by řekl Baruch Spinoza. Z druhé strany to byla a je i sama společnost (nebo její reprezentant stát), která se do uzavřených prostor vědění zvenku dobývá, klade otázky a požaduje odpovědi. Mimo jiné proto, že tak jako tak slonovou kost udržuje finančně při životě.

Ale také proto, aby měla dohled nad tím, co se uvnitř trochu tajemné, a proto nebezpečné, věže vlastně děje.

Kořeny moderní doby totiž leží ve znalostní moci, věda a technika jsou nástroji univerzálního ovládání a ovládnutí. Univerzita klade otázky a dává odpovědi právě tohoto typu: Ve středověku poskytovala otázky a odpovědi duchovního rázu, v novověku se k nim přidala tázání a odpovědi přírodovědného a technického charakteru, opírající se o nesmírně vlivnou, stejně jako – dnes víme – nebezpečnou tezi, že člověk je pánem přírody. Matematika a fyzika se staly vůdčími a vzorovými poznávacími aktivitami, protože nesmírně prohlubovaly (a prohlubují) lidské poznání. A vědění je přece moc, jak zní – patrně apokryfní – teze Francise Bacona.

A tato moc má své hrady: univerzity a vysoké školy vůbec, veškeré poznávací instituce. Jakožto reprezentativní sídla moci (byť třeba jen symbolické) musí být reprezentativní: například oděné do fasády ze slonové kosti. Ale pozor: slonovina je věcí obchodu, mnohdy nečestného. Vzdělání se velmi snadno stává obchodovatelnou komoditou, přičemž podléhá znalostnímu utilitarismu. Je jím i současný požadavek komercionalizace? Co jím lze rozumět? Tady nejde jenom o jakousi prostou obchodovatelnost znalostí a dovedností směřující dovnitř i vně univerzity – a tedy jejich finanční efektivitu. Ale právě takto se často komercionalizace vzdělání chápe: Jako jeho bezprostřední aplikovatelnost do ekonomické sféry a tím i jeho brzkou finanční návratnost. Jakkoli vycházejí tyto nároky z neoddiskuto- →

38 F 31 FORUM ROMANUM

vatelného faktu společenských požadavků na vzdělání, mohou se velmi rychle stát pouhou vábničkou, lákající onu sféru symbolického kapitálu společnosti, která se táže na předpoklady konkrétních situací – tedy ptá se i sama sebe a na sebe – do propasti pouhé služebnosti.

Univerzita pak vykročí na cestou k tomu, že se stane pouhou montovnou moderní společnosti, montovnou sice sice vyšší kategorie, ale přece jenom jí. Koneckonců bude prostředím, v němž se z předem zhotovených dílů budou sestavovat maximálně inovující, ale nikoli nové, „objevné“ celky (koneckonců není to tak dávno, kdy v ideologickém smyslu byla univerzita do této situace mocensky stavěna). Symbolem toho procesu se stal aplikovaný výzkum, dnes takřka reklamní slogan. A jak tomu v takovýchto případech bývá, stává se jakýmsi zaklínadlem, které nepodléhá sebereflexi.

Rozeklanost aplikovaného výzkumu Ptát se ale po založení výchozích pojmů a kategorií je nutné. Právě proto, abychom je byli schopni užívat racionálně. Pojem aplikovaný výzkum v sobě totiž obsahuje rozeklanost: jak napovídá sám termín, jde o výzkum, který transformuje jiný (základní) výzkum. Zároveň ovšem vytváří i specificky nové poznání, od onoho výchozího výzkumu odlišné. Vezměme příklad: školství.

Nevolím jej náhodně, protože jde o kulturní prostředí, jednak poznání reflektující („učebnicové vědění“ je přece nesmírně stabilním prvkem kulturního kódu společnosti), zároveň ale i tvorbou zcela nového, svébytného, vědění: Ve školní edukaci jde bezpochyby o transfer znalostí a jejich užití (dovedností) do prostředí ležících mimo sféry, v nichž se tyto znalosti a dovednosti produkují. Toto jiné prostředí ale informace, které do něho vstupují, vnímá jinak, interpretuje je v poněkud jiných kontextech, proto s nimi jinak zachází. Právě tím ale vytváří jiný, nový, typ informací, znalostí a dovedností, od vstupních odlišných. Avšak právě tyto informace jsou kadlubem a katalyzátorem časově následného poznávání a jednání. Nejsou plně racionální ve smyslu racionality na počátku předložených a edukačně prosazovaných schémat myšlení. Mohou k němu vést, ale mohou také svádět na jiné cesty. Sám tento transformační proces je tak spíše alchymickým tyglíkem; mnohé katalyzátory,

Matematika a fyzika se staly vůdčími a vzorovými poznávacími aktivitami, protože nesmírně prohlubovaly (a prohlubují) lidské poznání.

jež v něm jsou a známě i neznámě působí, vytvářejí nové znalostní a jednací pozice. Tj. potenciálně novou kulturní situaci. Teorie edukace je proto stejně tak výzkumem aplikovaným, jako základním.

Analogicky i univerzity – a vysoké školy obecně – mají povinnost udržovat a rozvíjet integrální celek vědění, v němž má své nezastupitelné místo jak jeho „nepragmatika“, tak „pragmatika“. Uvozovky u obou pojmů jsou plně na místě – nejde tu totiž o nějaké definiční vymezení, ale o jejich hierarchicky uspořádanou funkčnost (spolu)vytvářející kulturní kód společnosti.

Univerzita Karlova si je této své komplexní třetí role podle svých dokumentů vědoma. Ale jsme si jí v naší společnosti vědomi všichni odpovědní?

Třetí role univerzit spočívá i v kultivaci a emancipaci lidí Proč se může jevit podání třetí role univerzit připomenutím jejích skoro tisíciletých kořenů jako kacířské?

Především proto, že v dnešní společnosti terciární vzdělávání netvoří jen univerzity. Převažují dokonce vysokoškolské instituce, které podle tradičních kritérií univerzitami nejsou. Jejich posláním pak je méně předávání vědění, které je založeno na vlastním bádání a je v tomto smyslu „objevitelské“. Ony skutečně mají pragmatické poslání v tom bezprostředním i utilitárním smyslu slova. Jestliže společnost nerozlišuje univerzity a ostatní instituce terciárního vzdělávání, univerzity se ocitají pod tlakem stejných kritérií na účel svého počínání, avšak redukovaný na efektivnost a užitečnost.

Druhým zdrojem pocitu kacířského, ba skoro „zpátečnického“ vyznění takových úvah je pak skutečnost, že třetí role univerzit spočívá především v kultivaci a emancipaci lidí pro kvalitnější život celé společnosti.

Výsledky jsou na této úrovni vědění málo viditelné a projevují se v dlouhých časových horizontech. To v dnešní době činí univerzity podezřelými a následně vede k postupné ztrátě jejich legitimity nárokovat si úplnou autonomii v předávání kultury.

Prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc.

39 F 31 FORUM ROMANUM

Univerzity jsou krystalizační jádro civilizace, ale nikoli na dluh!

Moderní člověk je v situaci adolescenta na diskotéce, jenž chce zaslechnout klíčovou informaci od partnera, ale ohlušuje jej okolní hluk. Lidstvo každoročně násobí množství informací získaných předchozím vývojem.

A společnost je nezřídka paralyzována protichůdnými fakty. Univerzity jsou přitom specialisty na oddělení skutečného informačního signálu od šumu, který působí bez ustání každý přičinlivý uživatel Facebooku či stále hůře placený a vzácnější kvalifikovaný novinář.

Chceme-li v jakémkoli oboru postoupit dál, musí někdo data třídit, aby byla pochopitelná uživatelům (a to úplně všem), vyhodnotit míru jejich výpovědní hodnoty, aktualizovat je a poté je posunout k těm, kteří na jejich základě něco rozhodnou nebo vyrobí. Politici nemají problémy řešit, mají rozhodnout na základě svého mandátu, kdo má pravdu. To se však musí stát výběrem z názorů postavených na principech evidence based. Univerzita musí být zdrojem argumentů ideálně pro všechny účastníky diskuze i zcela opačných stanovisek. Otevřu-li každý den The New York Times, informace jsou často přímo napsány profesory, nezřídka držiteli Nobelovy ceny. Nikdo si netroufne se jich alespoň nezeptat. Od toho se pak civilizace v USA odvíjí.

U nás novinář osloví tak maximálně kamaráda, a pokud profesor něco napíše pro veřejnost, nejenže za to nezíská životodárné body do „kafemlejnku“, ale kolegové se mu nezřídka vysmějí. Univerzita musí mít „opinion leadery“, ti však nevznikají jen články ve vysoce impaktovaných časopisech. Profesoři nemají být v naší středoevropské tradici přemnoženými garanty podoborů, ale lidmi, které si prezident či předseda vlády pozve, když chce něco skutečně vyřešit a potřebuje radu.

Kacířsky bych podotkl, že pro Česko je popularizace vědy, předávání faktů veřejnosti, práce s průmyslem či s vládou potřebnější – a měla by být příslušně univerzitně obodovaná i společensky oceněna – než často jen další kamíneček poznání v nízkoimpaktovém odborném časopise (nemluvím o skutečně zásadní vědě, na kterou ovšem nedosáhne každý učitel, to si přiznejme…).

Osobně se mi třeba líbí, když Harvard kromě fantastických vědeckých studií vydává i domácího lékaře, kde si rozumný pacient najde potřebná základní fakta a „neujíždí“ na internetových nesmyslech, které ho mohou dokonce zabít. Maják, to je pro mě symbol této části třetí funkce univerzity.

Schválně tolik nerozebírám vzývaný aplikovaný výzkum. O tom se napsalo mnoho, ale po jistém zaškolení našich vědců nepochybuji, že dobré nápady najdou cestu do výroby, neboť je to dobře zaplacené a velmi uspokojivé pro tvůrce. Představa, že však budeme mít několik doktorů Holých ročně se stamilionovými patenty, je lichá a nereálná. Nově budovaná centra pro vzdušné zámky miliard od farmaceutických firem pouze zvyšují fixní náklady univerzit a peníze jdou spíše do vrátných a uklízeček než do profesorů a studentů. Kdo s tím máme něco společného, víme, že kombinace aplikace, základního výzkumu a výuky je obtížně slučitelná a každý se pro ni nenarodil. Rozvíjejme tyto programy na naší univerzitě, ale vysvětlujme, kde jsou reálné možnosti našich vědců a hlavně českých firem vesměs zaměřených na kompletování výrobků pro nadnárodní koncerny.

Dalších možností uplatnění třetí funkce jsou podle mě stovky a rád bych, aby je univerzita mohla všechny realizovat. Naše společnost by se intelektuálně, zdravotně i politicky posunula na vyšší civilizační stupeň. Má to však „drobný háček“. Někdo to musí zaplatit. A připomeňme si, jak tato diskuze o třetí funkci (ještě nedávno jsem tento termín neznal) vznikla. Státy chtějí ušetřit na univerzitách a ty se snaží ukazovat svou potřebnost.

Nepochybně se takto braňme a bojujme o své místo na slunci, tedy přesněji ve státním rozpočtu. Dokud ale peníze skutečně nepřibudou, buďme opatrní s aktivitou na tomto poli, abychom na ty první dvě funkce nakonec neměli ještě méně peněz než dnes. Pak by se logicky snížila kvalita.

Co dělat teď?

Postavme si komunikační strategii. Kdo o čem bude mluvit a za jakých pravidel. Osobně nechci být omezován a chci svobodu. Ale chápu, že o stomatologii se mohu za nějakých podmínek (jakých?) veřejně vyjadřovat ve spojení s univerzitou, o politice a tělovýchově ne. Stanovme si etické kodexy a pravidla hry od popularizace přes aplikovaný výzkum až po prodej merchandisingu. Naučme se pracovat s našimi absolventy na aktivitách rozvíjejících komunitu, jak to známe třeba z USA. Pomalu získávejme další a další partnery, neboť stát dostatek peněz, které bychom si představovali, pro nás nikdy mít nebude. Vysvětleme absolventům i veřejnosti, že do závěti patří vzpomínka na univerzitu, která může být nejhezčím pomníkem, atd. Ale neztraťme při tom všem ze zřetele naše priority, nedělejme etické kompromisy a nenechme sebou vláčet. Základem úspěchu mimo univerzitní svět (ale i v něm) je totiž mít co nejsilnější značku – a ta rozmělněním nevzniká.

Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.

40 F 31 studenti

Naši dobrovolníci mají srdce na pravém místě S novým akademickým rokem 3. lékařská fakulta UK vstupuje do čtvrtého roku fungování projektu Medici pro Armádu spásy. Pro letošek naplánovala i řadu doprovodných akcí, které projekt napomohou uvést do povědomí širší veřejnosti.

O dobrovolnické činnosti studentů 3. LF UK jsme si povídali s Terezou Hrablíkovou, hlavní organizátorkou projektu. text Jana Bečvářová foto Thinkstock

Medici pro AS je projektem 3. LF UK, jež tímto krokem podporuje činnost charitativní organizace Armády spásy. Co iniciovalo jeho vznik?

Projekt se na naší škole rozběhl díky MUDr. Andree Pekárkové, která je rovněž absolventkou 3. LF UK a lékařkou v Naději – ta také úzce spolupracuje s Armádou spásy. Před třemi lety nás požádala o zapojení se do chodu zimních ošetřoven a naše spolupráce se od té doby každoročně rozrůstá.

Jak tedy vypadá pomoc mediků dnes?

Projekt se skládá z několika částí. Základem jsou zimní ošetřovny – pro letošní rok to byly večerní ošetřovny Vackov a Vysočanská. Pomoc studentů v nich vypadá tak, že mají ve všedních dnech služby, většinou od osmi do deseti večer, a v této době poskytují ošetřovatelskou pomoc lidem bez domova. Další součástí je terénní služba, kdy studenti chodí za doprovodu pracovníků Naděje do terénu, kde aktivně vyhledávají osoby potřebující pomoc. Studenti se také mohou zapojit do jednorázových programů, jako je například sbírka jídla, která se bude konat na podzim. Sbírka probíhá v obchodních domech a studenti při ní rozdávají letáky zákazníkům s informacemi, jaké potraviny jsou nejpotřebnější. Zákazníci pak dle svého uvážení potra-

41 F 31 studenti

viny zakoupí a odevzdají našim dobrovolníkům, kteří je následně dopraví tam, kde jsou potřeba. Minulý rok se čtyři studenti také zapojili do denní ošetřovny, kam pravidelně o víkendech v průběhu dne docházeli poskytovat ošetřovatelskou pomoc.

V čem tkví specifičnost práce v tomto projektu?

Studenti si mohou vyzkoušet medicínu za úplně jiných podmínek, v prostředí, které je na hony vzdálené nemocnici, a zažijí, jaké je spolehnout se jenom na sebe v rámci rozhodování, jelikož nemají na místě žádné vyšetřovací metody.

Jde to vůbec? To s sebou nemají ani teploměr? À propos, jaké pravomoci má student v terénu?

Mají pouze základní vybavení – obvazy, dezinfekci, základní léky, masti a také si nosí s sebou stetoskop.

Nicméně nemají možnost RTG, využití laboratoře nebo vykonání složitějších úkonů. Musí tedy na místě poskytnout pouze základní pomoc, tu nejlepší, jakou jsou schopni za daných podmínek poskytnout, a dle uvážení svého a spolupracovníků se stav pacienta dále řeší, případně pacient pouze na ošetřovně přespí a ráno opět odejde.

Kolik studentů ročně se do projektu hlásí?

Každoročně se zapojuje okolo dvaceti studentů.

S tím, že někteří přijdou pouze jednou, někteří docházejí téměř denně.

Existují nějaká kritéria, která musejí splňovat, aby se mohli zapojit?

Snažíme se zapojit do ošetřovatelských činností studenty od třetího ročníku výše, jelikož už za sebou mají ošetřovatelskou praxi. Pokud však chce nabídnout svou pomoc někdo mladší, snažíme se ho dát do týmu se zkušenějšími studenty nebo se zaměstnanci Armády spásy, případně Naděje, alespoň ze začátku. Pro studenty prvních ročníků jsou pak doporučeny hlavně jednorázové akce jako sbírka potravin.

Co studenti získají výměnou?

Jelikož je to dobrovolná činnost, studenti za ni nedostávají žádnou „hmotnou“ odměnu, ale díky tomu, že je projekt veden pod IFMSA (mezinárodni studentská organizace, International Federation of Medical Students Associations, pozn. red.), získávají body, které je pak zvýhodňují při výběru stáží v zahraničí.

Dobrovolnickou činnost mediků ocenila děkovným dopisem i radnice městské části Prahy 3, kam územně spadá ošetřovna Vackov. Co to pro vás znamená?

Dopis nás samozřejmě velmi potěšil, byl dokonce směrován jmenovitě jednotlivým dobrovolníkům, kteří pracovali v průběhu zimy v ošetřovně Vackov. Pro dobrovolníky je důležité vědět, že někdo jejich práci oceňuje a mají podporu, za dopis tedy velmi děkujeme.

Loni v listopadu proběhl seminář Seznámení s projektem Medici pro Armádu spásy. Plánuje se něco podobného i na letošní rok?

Každoročně se na podzim před zahájením činnosti ošetřoven koná informační schůzka, kde se studenti seznámí s možnostmi pomoci, s tím, jaké vybavení je na ošetřovnách a co dělat v jakých situacích. Stejná informační schůzka se tedy bude konat i letos, před otevřením ošetřoven. Kromě toho v říjnu proběhla výstava fotografií osob bez domova na půdě školy a v prvním týdnu v říjnu také různé přednášky a promítaní filmů s touto tematikou.

„Díky tomuto projektu jsem měla možnost potkat spoustu skvělých osob, protože pokud se někdo zapojí do tohoto projektu, můžete si být jisti, že je to osoba se srdcem na pravém místě, takoví jsou všichni naši dobrovolníci.“

Tereza Hrablíková Studentka pátého ročníku všeobecného lékařství na 3. LF UK, hlavní organizátorka projektu Medici pro Armádu spásy. Její rolí je hledat dobrovolníky, organizovat informační schůzky, zajišťovat další možnosti zapojení, dohlížet, zda vše běží, jak má, a obě strany jsou s projektem spokojeny. Ač své studium brzy zdárně uzavře, zatím se projekt nechystá předávat, nicméně v příštím roce začne hledat nástupce, aby projekt fungoval dál.

42 F 31 historie

Před sto lety rozluštil Bedřich Hrozný chetitštinu. Tedy vlastně néšitštinu

Pracovníci Ústavu srovnávací jazykovědy FF UK (zleva): Petr Zemánek, Dita Frantíková a Jan Bičovský

Letos na podzim si připomínáme sto let od rozluštění do té doby neznámého anatolského jazyka z doby 2. tisíciletí před Kristem.

Tento mimořádný vědecký počin se povedl Bedřichu Hroznému, který byl později úzce spjat i s Univerzitou Karlovou. V roce 1939 se dokonce stal jejím rektorem. text Lucie Kettnerová foto Luboš Wišniewski

43 F 31 historie

Hovoří-li se o objevu Bedřicha Hrozného, používá se většinou spojení, že rozluštil chetitský jazyk. Toto tvrzení ale není tak úplně přesné. „Sami Chetité se nenazývali Chetity a za chetitštinu považovali neindoevropský jazyk svých předchůdců. To, co Hrozný rozluštil, je vlastně néšitština,“ říká Mgr. Dita Frantíková, která se právě chetitštině na FF UK věnuje. Tradice je ovšem tradice, termín Chetitská říše se používal už v 19. století a i termín chetitština zůstal dodnes spojen právě s jazykem, rozluštěným prof. Hrozným.

Jak to vlastně bylo…

Dnes bychom řekli, že Bedřich Hrozný vyhrál otevřenou soutěž v rozluštění chetitského jazyka. Německá orientální společnost na počátku 20. století vyzvala několik asyriologů, aby se ujali úkolu vydat vědecké edice tabulek napsaných v té době již známým klínopisem, ovšem jazykem, jemuž zatím nikdo neporozuměl. Bedřich Hrozný kromě toho věnoval pozornost též jazyku samotnému, a to, jak víme, úspěšně. Výsledky svého bádání publikoval nejprve 24. listopadu 1915 na přednášce v Berlíně a poté především roku 1917 ve své stěžejní práci Die Sprache der Hethiter, v níž popisuje, jak se mu podařilo porozumět chetitskému jazyku a jeho gramatice.

K rozluštění ho dle jeho vlastních slov přivedla jednoduchá věta napsaná klínopisem na jedné z tabulek: „Nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít“. Jak už bylo zmíněno, systém klínopisu byl už tehdy známý, takže Hrozný neměl problém sylabogramy přečíst a přepsat je do latinky. V této větě si všiml spojení sumerogramu NINDA, což znamená chléb, s dalším slovem, wa-a-tar, což mu připomínalo slovo voda, a na tomto spojení dále stavěl svou představu o chetitštině jakožto indoevropském jazyce. „I další výrazy mu evokovaly některá slova, jež znal z indoevropských jazyků, které ovládal či studoval (např. i řečtiny, latiny, sanskrtu, ale i češtiny, němčiny či angličtiny). A tak došel k závěru, že věta obsahuje slova chle-

Prof. PhDr. Bedřich Hrozný (1879–1952) byl český klínopisec a orientalista, zakladatel oboru chetitologie.

Na Filozofické fakultě UK založil a řídil Seminář pro klínopisné badání a dějiny starého Orientu, v letech 1926–1927 byl děkanem Filozofické fakulty UK a v letech 1939–1940 rektorem UK.

Kde se o Bedřichu Hrozném dozvíte více →N a konferenci 100 let od rozluštění chetitštiny, kterou pořádá ve dnech 12.–14. 11. Ústav srovnávací jazykovědy FF UK. Více na www.ff.cuni.cz/hrozny−2015.

→N a výstavě Bedřich Hrozný. Sto let od rozluštění

chetitského jazyka, kterou najdete až do 31. 12. na nádvoří Náprstkova muzea.

→V Muzeu Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem.

→V knize Pán chetitských tabulek od Petra Vavrouška, vydané Filozofickou fakultou UK v roce 2009.

ba, jíst, voda a pít. Možná to bylo odvážné tvrzení, ale jemu jeho dedukce vyšla. Pak už jen zbývalo poznat, co je kořen slova a co koncovka, aby odhalil základy morfologie jazyka,“ vysvětluje Dita Frantíková.

Slávy se ovšem Hrozný hned nedočkal, ohlasy na jeho zjištění byly nejprve rozporuplné, objevily se dokonce názory, že by měl od svých „nepodložených závěrů“ upustit. Nakonec rozhodl čas a badatelská obec se k jeho názoru přiklonila. „Čas také ukázal, že Bedřich Hrozný vystihl dobře základy chetitské gramatiky. Je jasné, že ne všechny aspekty byly popsány zcela správně či přesně, celkový obraz však byl nečekaně jasný a většina z něj zůstává dodnes platná,“ vysvětluje doc. PhDr. Petr Zemánek, CSc., ředitel Ústavu srovnávací jazykovědy FF UK. Možná vás napadne otázka, proč se rozluštění jazyka nepovedlo již některým badatelům dříve. Pokusy tu samozřejmě byly, ovšem žádný z lingvistů si příliš nepřipustil, že by chetitština mohla být indoevropským jazykem, a tedy podobnost s nimi nehledal.

Bedřich Hrozný byl nepochybně vynikající asyriolog s dobrou intuicí, ale svůj díl sehrála i šťastná náhoda při překládání pasáže obsahující sumerogramy, které se staly klíčovým vodítkem. Náhoda ovšem nestačí, štěstí přeje připraveným. Hrozného jazykové vzdělání v indoevropských jazycích mu umožnilo rychlou orientaci v textu a trefné odhalení významu slov.

Objev pootevřel vrátka dalšímu bádání „Rozluštěním chetitštiny došlo k úplnému převrácení paradigmatu v indoevropeistice, která do té doby stavěla na řečtině a védštině. Ukázalo se totiž, že jim tento nejstarší jazyk není v mnoha ohledech podobný, proto bylo potřeba provést důkladné srovnání jednotlivých kategorií těchto jazyků. Takže

dalších sto let se snaží indoevropeistika vypořádávat s tím, jak do ní zapadá chetitština, což s sebou nese různé výzvy a otázky,“ říká Mgr. Jan Bičovský, PhD., zástupce ředitele Ústavu srovnávací jazykovědy FF UK, a dodává: „Rozluštění jazyka nám otevřelo pro bádání obrovský historický a kulturní prostor, o němž Evropa doposud nic nevěděla. Díky objevu se odhalily další souvislosti mezi Evropou a Blízkým východem.“ Porozuměním jazyku tedy práce odborníků nekončí, spíše naopak. Existuje totiž mnoho neprobádaných textů a stále se objevují nové, které čekají na zpracování a publikaci. A o čem texty vyryté do hliněných tabulek vypovídají? Obsahově jsou velmi bohaté. Velkou část tvoří dokumenty právní povahy či ekonomické texty, dochovány zůstaly i mytologické popisy historie, rituály, ale i dopisy. Pokud byste chtěli některou takovou tabulku vidět na vlastní oči, musíte vyrazit na Blízký východ. V Evropě se s originály chetitských památek setkáme spíše výjimečně, neboť Turecko si vymohlo navrácení většiny tabulek zpět na své území.

44 F 31 prostor na uk

Porodnice U sv. Apolináře — úcta a pokora

45 F 31 prostor na uk

Budova porodnice „U sv. Apolináře“, jejíž oficiální název je Gynekologicko-porodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze ve mně vzbuzuje hlubokou úctu a pokoru. Letos jsme si připomněli už 140. výročí od jejího otevření. Jedná se o jednu z nejdéle otevřených porodnic na světě.

Uznání v prvé řadě zasluhuje práce architekta a stavitele stavby porodnice Josefa Hlávky (1831–1908), který se posléze stal pravděpodobně dosud největším mecenášem české vědy, kultury a vzdělání. Jedna z největších staveb 19. století v Čechách byla postavena od projektu do otevření za necelých 10 let, a to ještě za okolností, že Josef Hlávka v roce 1869 ochrnul na obě nohy a stavbu řídil buď z invalidního vozíku, nebo s pomocí svých spolupracovníků.

V budově se narodilo půl milionů dětí a vzdělání zde našly tisíce lékařů a porodních asistentek. To je tradice, která zavazuje. text Doc. MUDr. Antonín Pařízek, CSc. foto Jiří Hroník

×

Adresa Gynekologicko-porodnická klinika, 1. lékařská fakulta, Univerzita Karlova v Praze a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze Apolinářská 18, Praha 2

46 F 31 soutěž kuchařů uk

Nejlépe vaří menza Arnošta z Pardubic, rozhodla porota Celkem deset menz Univerzity Karlovy z Prahy, Hradce Králové a Plzně se zúčastnilo soutěže o nejlepší uvařené menu. Porotu složenou z odborníků i zástupců studentů nejvíce zaujalo menu menzy Arnošta z Pardubic obsahující dýňový krém, krůtí prso po toskánsku s cibulovou pohankou a cuketovou plackou a kávový řez s jahodovým dipem. text Lucie Kettnerová foto Luboš Wišniewski

„Rádi bychom touto soutěží založili tradici pravidelných soutěžních klání, do budoucna rozšířených třeba i o zástupce ostatních českých vysokých škol a univerzit.“ Ing. Jiří Macoun ředitel Kolejí a menz UK

Všechny týmy měly za úkol připravit menu v podobě polévky, hlavního jídla a dezertu, jedinou podmínkou bylo použití krůtího masa. Pouze o jediný bod vyhrála menza Arnošta z Pardubic, která uvařila dýňový krém, krůtí prso po toskánsku s cibulovou pohankou a cuketovou plackou a kávový řez s jahodovým dipem. Na druhém místě skončila menza Kajetánka, která porotě předložila cuketový krém s krutony, krůtí prsa plněná sýrem Camembert, rukolou a brusinkami, bramborové pyré s petrželkou a jogurtový strouhaný koláč. Bronzová pozice patřila královéhradecké menze Na Kotli a jejímu menu ve složení zeleninová polévka s pohankou a vejcem, krůtí stehno s medvědím česnekem a glazovanou červenou cibulí, pečená dýně Hokaido s bramborami a přelivem ze zakysané smetany a tvarohový koláč s levandulí a smetanovým nočkem.

Síly si kuchaři poměřili také v přípravě svíčkové omáčky, ta se podle hodnotitelů nejvíce povedla menze Budeč.

Součástí soutěže byla i ochutnávka bezlepkového pečiva a zdravých menu ve formě salátů. Zájemci o tuto stravu mohli prostřednictvím QR kódu vstoupit do dotazníku a vyjádřit svůj názor na kvalitu předváděného sortimentu a své doporučení ohledně zařazení konkrétního výrobku do trvalé nabídky bufetů a menz ve správě KaM UK.

47 F 31 zprávy ze senátu

Zasedáním Akademického senátu Univerzity Karlovy dne 23. října vyvrcholil jednací maraton, na jehož konci byly schválené Principy rozdělování příspěvků a dotací na UK pro rok 2016. Jedná se o klíčový dokument určující strategické směřování univerzity a její priority skrze finančně vyjádřená kritéria. Ve výsledku se bude v roce 2016 rozdělovat podle těchto Principů příspěvek MŠMT pro UK na jednotlivé fakulty a součásti univerzity.

Předložený materiál byl postupně připomínkován rozšířeným kolegiem rektora a následně v Ekonomické komisi AS UK, kde padl návrh na zvýšení limitu pro kohezi na 96 procent. Znamená to, že pokud se výrazně nepropadne samotné financování UK ze strany MŠMT, žádné fakultě (nebo součásti) nemůže poklesnout rozpočet v roce 2016 v meziročním srovnání o více než 4 procenta.

Dále byly zvýšeny koeficienty pro doktorské a dlouhé magisterské obory, což navazuje na snahu univerzity upřednostňovat tyto obory před bakalářskými. Dílčí přesuny se děly v tzv. ukazateli „K“, kde na úkor ukazatelů RIV body a Mezinárodní mobilita narostl význam ukazatele Kvalita studijních

Při pohledu na postupné změny v Principech je možné se domnívat, že se postupně blížíme stavu, kdy jejich každoroční změna bude spíše jen kosmetického charakteru.

thinkstock

UK už ví, jak rozdělovat příspěvky MŠMT programů a uplatnění absolventů. Univerzita Karlova se tak snaží naplňovat cíl být kvalitní univerzitou, který byl deklarován i v Dlouhodobém záměru UK. V původně předloženém návrhu Principů měly být zakotveny vzájemné úhrady za výuku studentů zapsaných na jiné fakultě.

Jednalo se spíše o případy jednotlivých fakult především ze společensko-vědního spektra, které mezi sebou nakonec uzavřely bilaterální dohody, a proto nebylo nutné zavádět tato pravidla pro celou univerzitu.

Při pohledu na postupné změny v Principech je možné se domnívat, že se postupně blížíme stavu, kdy jejich každoroční změna bude spíše jen kosmetického charakteru.

Umožní to fakultám (a součástem) navnímat stabilní systém financování a přijmout v návaznosti na ně dlouhodobé rozvojové strategie.

Tereza Svobodová tajemnice Legislativní komise AS UK Tomáš Nigrin předseda AS UK

48 F 31 ALUMNI

Vědu jsem považoval za nejdůležitější součást lidské činnosti Matematik, podnikatel, nebo filantrop? Kdo je vlastně Karel Janeček? On sám se teď cítí být hlavně společenským reformátorem.

I když vlastní pedagogickou a badatelskou činnost pověsil na hřebík, vědě je stále nablízku.

Systematicky totiž podporuje zajímavé vědecké a vzdělávací projekty i nadané vědce.

Text Lucie Kettnerová Foto Luboš Wišniewski

49 F 31 ALUMNI

50 F 31 ALUMNI

Nadační fond Neuron NF Neuron uděluje z prostředků mecenášů granty na vědecké projekty v oborech fyzika, chemie, matematika, medicína a společenské vědy, podporuje také mladé vědce působící v České republice. Angažuje se i v oblasti popularizace vědy. Za šest let fond mezi vědce rozdělil téměř 30 milionů korun.

Byla pro vás při výběru studia Matematicko-fyzikální fakulta UK školou první volby?

Byla. Už od malička jsem chtěl studovat matematiku, matematice jsem se opravdu hodně věnoval.

Co se vám dnes vybaví, když se řekne matfyz?

Asi si představím učebnu a profesora Netuku, jak přednáší teorii míry a integrálu. Vybavím si ale i Gymnázium Wilhelma Piecka, kde jsem studoval, a korespondenční semináře, které matfyz pořádal pro zájemce z řad středoškoláků.

Máte zkušenosti i se studiem na několika vysokých školách ve světě. Jaké jste zaznamenal největší rozdíly mezi českými a zahraničními vzdělávacími institucemi?

Ve Spojených státech jsou požadavky na studenty ve všech úrovních studijního programu průběžné, zatímco na matfyzu byly nároky kladeny hlavně na koncích semestru, kdy se dělají zápočty a zkoušky. Student tedy naplno zapnul až týden před tím. Podle mě ale průběžnost v přípravě má svůj smysl. Pokud bych však měl srovnat kvalitu výuky, je v bakalářském programu na matfyzu určitě vyšší než ve Spojených státech.

Kde vidíte v českém vysokém školství prostor pro zlepšení?

V udržování kontaktů s absolventy. V zahraničí většinou existuje systematický program pro absolventy, jehož prostřednictvím se udržuje s bývalými studenty i nadále kontakt. Škole se to určitě vyplatí, zvláště u těch absolventů, kteří dosáhli nějakého úspěchu. Větší důraz by se měl klást na kvalitu univerzitní výuky, jež má i u nás šanci být špičková. Jak to udělat? Ponechat rozdělení na bakalářský a magisterský program, pokračující studium by už však nebylo určeno pro každého.

Není nutné přijímat velké množství studentů a kvůli nim snižovat úroveň oboru. Lepší je mít užší okruh lidí, kteří ovšem dosáhnou na opravdu špičkovou úroveň.

Na Ph.D. už by měli postoupit jen ti s opravdovým zájmem o vědu. Bohužel k zájmu o vědu není motivován dostatečný počet studentů, což je samozřejmě dáno do značné míry otázkou financí.

Dovedu si představit, že by si studenti mohli vybrat, jestli chtějí mít u maturity přímo předmět matematika, nebo předmět nazvaný třeba racionální myšlení či logika.

Zůstal jste se svými spolužáky v kontaktu i po skončení školy?

Stále je několik lidí z matfyzu, s nimiž jsem v kontaktu. Dokonce jsem v kontaktu i se studenty, které jsem na matfyzu učil, někteří pracují i v RSJ. Nyní už se pedagogické činnosti nevěnuje?

Z časových důvodů jsem musel s přednášením skončit. Pokud bych se k výuce vrátil, už by to asi nebylo čistě k matematice. Moje zaměření se posunulo více k sociologii a politologii, samozřejmě s aplikací matematiky, protože mě zajímá téma volebních systémů.

V tuto chvíli tedy přednáším spíše na různých odborných konferencích.

Jednou z oblastí, kterou už několik let systematicky finančně podporujete, je věda. Proč jste se rozhodl zaměřit právě na ni?

Musím říct, že dříve jsem vědu považoval za nejdůležitější součást lidské činnosti. Dnes už to vnímám tak, že významných aspektů lidské činnosti je víc, věda však stále patří mezi ty nejdůležitější. Každý asi podporuje nějakým způsobem to, co je mu blízké a u čeho cítí, že je to podhodnocené. Pro mě je to právě věda. Například sociální oblast je ochotno podpořit hodně lidí, vědu už méně, protože si neuvědomují její důležitost jak pro naši zemi, tak globálně. Úspěšné a talentované vědce podporujete prostřednictvím Nadačního fondu Neuron. Plánujete další rozšíření fondu či posun v jeho zaměření?

Původně jsme podporovali čistě jen exaktní vědy, pak jsme přidali také vědy sociální. S příchodem mecenášů jsme otevřeni i podpoře dalších oborů, například humanitních.

Podpořil jste i rozvoj výuky matematiky profesora Hejného, který působí na Pedagogické fakultě UK. Líbí se vám jako matematikovi jeho metoda?

Líbí se mi velmi. Uvědomuji si, že výuka matematiky a exaktních věd obecně je hodně problematická.

Dokonce bych řekl, že je dělaná špatně, protože se vyučuje tak, aby to měl učitel co nejjednodušší, a ne aby se děti naučily co nejlépe racionálně a analyticky myslet.

51 F 31 ALUMNI

Je strašné, když se někdo musí matematiku naučit tak, že se bifluje nazpaměť vzorečky.

Jste příznivcem návrhu, aby se matematika opět stala povinnou součástí maturity?

Dovedu si představit, že by si studenti mohli vybrat, jestli chtějí mít u maturity přímo předmět matematika, nebo předmět nazvaný třeba racionální myšlení či logika. Něco na bázi matematiky by ale povinnou součástí podle mého názoru rozhodně být mělo, aby se lidé naučili racionálně přemýšlet, mimo jiné jsou pak obtížněji manipulovatelní. Tento druh myšlení přímo nesouvisí s inteligencí, ti lidé nemusejí být hloupí, ale nemají základní trénink v logických souvislostech a například prohazují směr implikace atd.

Co vás teď aktuálně nejvíce zaměstnává?

I když mě lidé vnímají hlavně jako filantropa, já se tak necítím. Uvědomuji si společenskou zodpovědnost, když má člověk peníze, ale primární využití peněz vidím hlavně v tom, přispět k vylepšení fungování společnosti.

V oblasti rozhodování funguje naše společnost velmi špatně, na politické úrovni je situace přímo katastrofální. Lidé volí neefektivně a nelogicky, nejsou motivováni, aby se podíleli na obecních záležitostech. Když si lidé uvědomí, že volby, ale třeba i vyplnění dotazníku bude mít nějaký konkrétní dopad a smysl, bude celý systém mnohem efektivnější. To je v kostce to, co mě nejvíce zajímá a kvůli čemu jsem začal rozvíjet univerzální hlasovací systém Demokracie 2.1.

Podle vás současná volební metoda prostřednictvím jednoho volebního hlasu není optimální. Pokud je daleko lepším řešením možnost rozdělit více hlasů, proč to nenapadlo někoho už dříve?

Je to přirozený vývoj. Nejdříve se hlasovalo podle majetku a jen v určitých společenských vrstvách, z hlasování byly dlouho vyloučeny ženy. Takže nejprve se bojovalo o rovné hlasovací právo. Toho jsme obecně dosáhli už poměrně dávno, nicméně nějakých 80 let jsou volební systémy víceméně statické. Nejen v politických volbách jsme nuceni k výběru menšího zla, ačkoli často máme více preferencí, ne jen jednu. Nyní vyvstala otázka, jak dosáhnout, aby demokracie fungovala efektivně a zvoleni byli ti, kteří pracují dobře, ale zároveň nás nikdo nepřipravil o rovné hlasovací právo. I když se na první pohled zdá, že jsou tyto požadavky v rozporu, řešení existuje – a to je právě použití více hlasů.

V jaké fázi rozvoje se nyní nacházíte?

V tuto chvíli prezentujeme systém jak v Česku, tak ve světě, vyvíjíme elektronickou hlasovací platformu v rámci různých projektů a systém pilotně testujeme ve městech a obcích, kde má velký potenciál, stejně jako ve školách a firmách.

Můžete trochu blíže specifikovat, o jaké projekty ve školách se jedná?

V říčanské škole se například studenti i pedagogové vyjadřovali k největším kázeňským prohřeškům. Každý měl k dispozici osm plusových hlasů, které dávali z vlastního pohledu závažným přečinům, a čtyři minusové hlasy – ty naopak měli dát prohřeškům nezávažným. Díky doplňkovým údajům, jako pohlaví a ročník, a korelačním analýzám jsme byli schopni detekovat zajímavé vzorce. Třeba drobné krádeže většina studentů hodnotila jako závažný problém, v jedné třídě však vyšlo najevo, že jim tento prohřešek nevadí, neboť mu nadprůměrné množství žáků dalo minusový hlas. V jiné třídě se ukázalo, že chlapci sympatizují s krajní pravicí.

Pro školu jsou to cenné informace, na co se v které třídě zaměřit. Hlasování bylo samozřejmě anonymní.

Vedle českých měst a firem spolupracujeme také s Univerzitou v Cambridgi, která mi udělila partnerství, tzv. fellowship, se Stanfordem se pro změnu vyvinula kooperace v oblasti využití moderních technologií v participativních procesech. Společně jsme letos testovali elektronické hlasování v rámci participativního rozpočtování v New Yorku. Tamní radnice se na nás následně obrátila s požadavkem, abychom elektronické hlasování v příštím roce realizovali naostro.

Mgr. Karel Janeček, Ph.D., MBA Vystudoval MFF UK, obor teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky. V roce 1996 získal titul MBA na Bradley University, v roce 2004 obdržel titul Ph.D. v oboru Mathematical Finance na Carnegie Mellon University. V letech 2004 a 2005 působil jako vědecko-výzkumný pracovník na Rakouské akademii věd. Od roku 2007 do roku 2013 přednášel na MFF UK. Je zakladatelem společnosti RSJ, která obchoduje od roku 2000 na londýnské derivátové burze NYSE Liffe. Nadace RSJ dlouhodobě podporuje MFF UK a její vědce.

52 F 31 KRONIKA

kronika

5. 7.

Husův rok 2015 Na vzpomínku památky šestistého výročí upálení mistra Jana Husa se 2. července konalo slavnostní shromáždění akademické obce univerzity. Ve Velké aule Karolina přednesl projev rektor prof. Tomáš Zima a přední specialista na pozdní středověk profesor Petr Čornej. Jako součást programu bylo uvedeno sborové dílo Slyš pravdu od české hudební skladatelky Jitky Snížkové a další sbory s husovskou tematikou.

O odkazu a významu osobnosti mistra Jana Husa se na univerzitě debatovalo v rámci kulatého stolu 23. června, ale i ve dnech 17. a 18. září, kdy proběhla mezinárodní konference Jan Hus a pražská univerzita. Tu uspořádala univerzita společně s Univerzitou v Kostnici. Akce byla jedním z vrcholů Husova roku 2015 a vedle odborné části nabídla prostor k zamyšlení nad významem osobnosti českého reformátora v širším dobovém a společenském kontextu. Událost proběhla za účasti rektora Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc., rektora Univerzity v Kostnici prof. Dr. Ulricha Rüdigera, emeritního děkana HTF UK prof. ThDr. Jana Blahoslava Láška, patriarchy Církve československé husitské ThDr. Tomáše Butty, Th.D., pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky a mnoha dalších hostů.

53 F 31 KRONIKA

9. 9.

16. 9.

Seminář k architektonické soutěži o návrh kampusu Albertov

Věda nemusí být nudná.

V Dejvicích si to vyzkoušeli malí i velcí Hned dvě akce zaměřené na popularizaci vědy se uskutečnily 9. září v pražských Dejvicích a Univerzita Karlova u toho samozřejmě nemohla chybět. ČVUT hostilo už devátý ročník Dne vědy, v rámci nějž proběhly odborné přednášky a prezentace zástupců jednotlivých vysokých škol. Jen o kousek dál na Vítězném náměstí se konal Vědecký jarmark, jehož organizátoři si dali za cíl přiblížit vědu hravou formou zejména studentům a žákům základních a středních škol. Na Vědeckém jarmarku se prezentovalo osm se sedmnácti fakult UK a Nakladatelství Karolinum.

Na Přírodovědecké fakultě UK proběhl za účasti rektora UK Tomáše Zimy, architekta Josefa Pleskota a akademických zástupců Přírodovědecké fakulty, 1. lékařské a Matematickofyzikální fakulty a dalších hostů seminář pro zájemce o účast v architektonické soutěži o návrh kampusu Albertov.

Přítomní architekti a projektanti byli prostřednictvím prezentací a vystoupení zástupců zadavatele podrobněji seznámeni s posláním a očekáváním od architektonické soutěže.

54 F 31 KRONIKA

25. 9.

Lékařská fakulta v Plzni oslavila 70 let od svého založení Celoroční oslavy výročí založení plzeňské fakulty vyvrcholily 25. září slavnostním shromážděním akademické obce, hostů a zaměstnanců fakulty v Měšťanské besedě v Plzni. Při této příležitosti byly vybraným osobnostem předány zlaté a stříbrné medaile Univerzity Karlovy a pamětní medaile Lékařské fakulty v Plzni.

6. 10.

Slavnostním otevřením Výukového a výzkumného centra Univerzity Karlovy v Hradci Králové byl 6. října oficiálně zahájen provoz společné budovy Lékařské fakulty a Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové. V první etapě plánované výstavby kampusu byl realizován projekt Výukové a výzkumné centrum UK v Hradci Králové. Budova je určena pro výuku a výzkumné aktivity celkem čtyř ústavů a kateder.

8. 10. Česko-francouzská platforma výzkumu v humanitních a společenských vědách zahájila činnost Jean-Pierre Asvazadourian, velvyslanec Francouzské republiky v Praze, Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy, a Jiří Drahoš, předseda Akademie věd České republiky, slavnostně zahájili činnost česko-francouzské platformy výzkumu v humanitních a společenských vědách, nazvanou Platforma CEFRES, jež spojuje Univerzitu Karlovu, Akademii věd České republiky a Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES).

55 F 31 KRONIKA

12. 10.

Z Asuánu do Chartúmu: výstava v Křížové chodbě Karolina Expozice Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK připomněla široké veřejnosti výzkumné aktivity v Núbii v 60. letech, ale i současné působení českých týmů na území Súdánské republiky.

13. 10.

Panelová diskuze o přímé demokracii

Vlastenecký sál Karolina přivítal v podvečer 13. října účastníky panelové diskuze k tématu Přímá demokracie – pojítko důvěry občanů v jejich stát. Ve spolupráci s Velvyslanectvím Švýcarské konfederace a Zastoupením Svobodného státu Bavorsko v České republice se účastníci setkání zamýšleli nad podstatou přímé demokracie, jejími klady i zápory a možnostmi jejího případného rozšíření v rámci českého ústavního systému.

13. 10.

Primátor Hamburku Olaf Scholz pronesl ve Vlasteneckém sále Karolina přednášku Perspektivy evropské integrace.

56 F 31 KRONIKA

21. 10.

Dirigent Stanislav Mistr zaplnil Karolinum

V rámci velkého podzimního koncertu zaznělo Requiem Giuseppe Verdiho. Ve Velké aule účinkovali členové Hudby Hradní stráže, Policie České republiky, Černošická komorní filharmonie a Pražští pěvci.

57 F 31 KRONIKA

Fakulta sociálních věd UK slavila 25. naro­zeniny Fakulta sociálních věd je jednou z nejmladších fakult Univerzity Karlovy. Letos si připomíná 25. výročí svého založení, kdy nastoupila na místo bývalé Fakulty žurnalistiky. U této příležitosti se v Karolinu uskutečnilo slavnostní setkání, na němž vystoupili rektor UK prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., a emeritní děkani FSV UK prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc., a prof.

RNDr. Jan Ámos Víšek, CSc.

21. 10.

58 F 31 knihy

59 F 31 knihy

Pavel Dias: vysvětlovat člověka člověku, vidět život ve všem Fotografické dílo Pavla Diase patří mezi základní práce české novinářské a dokumentární fotografie. Pavel Dias se stal jedním z hlavních nositelů odkazu klasické humanistické fotografie u nás a tento životní přístup si udržel až do dnešních dní.

Fotografovat začal v době, kdy formální i obsahovou strnulost fotografie ve službách ideologie začala nahrazovat fotografie živá, zachycující člověka a skutečný život. Ve svém vidění a zobrazování světa je absolutně empatický, naplno prožívá svět s všedními hrdiny svých fotografií. Zároveň s tím se mu ale zázračně daří udržovat dostatečný odstup a nadhled, neztrácí schopnost vidění a akcentování souvislostí, komentování dění. On sám je přímou součástí svých snímků, v každé z jeho fotografií cítíme jeho osobní přítomnost, účastenství.

Proměnám okolního světa a společenskému vývoji navzdory se stále znovu a znovu vrací ke svému původnímu humanistickému mottu – chce vysvětlovat člověka člověku, vidět život ve všem. Člověk a jeho život stále zůstávají středobodem Diasových fotografií. Tím jsou Diasovy fotografie výjimečné a i přes svou dokumentární či novinářskou podstatu jsou především obecnými, nadčasovými komentáři lidského žití.

TEXT red. Foto Pavel Dias

Dias Havel, Jan – Láb, Filip vázaná, 258 str., 1. vydání, ISBN 9788024630175 doporučená cena: 490 Kč

60 F 31 knihy

Složitý a pestrý příběh barokní architektury Nakladatelství Karolinum nedávno vydalo téměř sedmisetstránkovou publikaci Barokní architektura v Čechách, ucelený pohled na příběh barokního stavitelství v našich zemích.

Tato publikace získala v rámci 25. Podzimního knižního veletrhu Cenu za nejkrásnější knihu veletrhu, kterou uděluje město Havlíčkův Brod.

Iniciátorem knihy byl profesor Mojmír Horyna, který se barokní architekturou zabýval po celý život, v roce 2011 však zemřel a v díle pokračovali jeho žáci. Jednoho z editorů publikace, PhDr. Richarda Biegela, Ph.D., jsme se zeptali: Kniha je duchovním dítětem profesora Mojmíra Horyny. Přemýšleli jste u jejího psaní a sestavování, jak by se na věc díval on?

Samozřejmě, o tom nebylo možné nepřemýšlet. Nikdo nemůže mít stejný pohled, každý historik umění je jiný. Vycházíme ze stejných kořenů, které nám sám profesor Horyna z velké části předal, spočívajících v analýzách architektury, v uchopení historických souvislostí, ve snaze zasazovat dílo a autora do patřičného kontextu, ale i z toho, že stejně zásadní je analýza díla, jeho prožitek, dialog s dílem. Avšak některé nuance, které měl pan profesor Horyna, včetně filozofických přesahů, v knize nejsou. Každý je prostě jiný a v týmu tří editorů, neřkuli dalších autorů, přidá k tomuto jednotnému východisku spoustu dalších valérů. Celkově však jako bychom v dialogu s panem profesorem pomyslně pokračovali. Jeho osobnost nám strašně chybí, protože kniha začala vznikat ještě s ním a jeho odchod byl náhlý, nečekaný a nespravedlivý.

Jak chápete pojem „barokní architektura“? V knize absentuje dělení baroka na ranou, vrcholnou a pozdní fázi, vaše pojetí je tedy jiné než tradiční.

Lze dokonce položit provokativní otázku, zda je vůbec relevantní užívat neproblematicky a univerzálně pojem „barokní architektura“.

Z hlediska naší tradice jednoznačně ano, z hlediska střední Evropy také, ale ve Francii by nám příliš nerozuměli, v Anglii by také patrně spíše krčili rameny. Italská historiografie, když píše o architektuře, nepoužívá pojem baroko vůbec, oni mají cinquecento, seicento, a to jim stačí. A právě tyhle neutrální kategorie umožňují, že se vrstva, kterou zkoumáte, nepodává jako jednoznačný příběh, směřující odněkud někam. I my vyprávíme příběhy, ale zároveň máme radost z toho, že se doplňují, různým způsobem mísí. Když se na něco, co se zdá jednoznačné, podíváte podrobně a bez přednastavených kategorií, vidíte, že je tam spousta různých tónů, a v každém momentu některý z nich vrcholí. My jsme si neřekli: „Teď nebudeme používat staré pojmy, rozhodně nás neoslovují,“ ale máme za to, že určité počátky, vrcholy a vyznění můžete najít během těch několika desetiletí téměř kdykoliv a kdekoliv. Za pojmem barokní architektura v Čechách si nicméně jednoznačně stojíme: fascinující

61 F 31 knihy

PhDr. Richard Biegel, Ph.D., vystudoval obor dějiny umění na FF UK. Pracoval jako archivář Útvaru rozvoje hlavního města Prahy, odborný pracovník oddělení dokumentace Územního odborného pracoviště středních Čech Národního památkového ústavu a od roku 2006 působí jako pedagog Ústavu pro dějiny umění FF UK, který dnes vede. Od roku 2013 je místopředsedou Klubu Za starou Prahu, členem exekutivního výboru českého národního komitétu ICOMOS.

Barokní architektura v Čechách Macek, Petr – Biegel, Richard – Bachtík, Jakub (eds.) vázaná, 768 str., ISBN 9788024627366 doporučená cena: 1200 Kč

výtvarné koncepty a experimenty, které se zde postupně rozvíjely a proměňovaly, asi ani lépe označit nelze.

Jediným dílem, věnujícím se barokní architektuře v Čechách jako celku, je paradoxně publikace Heinricha Gerharda Franze o barokní architektuře v Čechách, která vyšla již před více než padesáti lety.

Právě toto dílo bylo impulzem k tomu, aby naše kniha vznikla. Dle představ profesora Horyny měla vyjít k 50. výročí vydání, vzhledem ke smutným okolnostem jsme se nakonec o tři roky zpozdili. Také naše zacílení na mistry, architekty, je inspirováno Franzem. Můžete se na architekturu dívat různě, můžete studovat typologické kategorie, objednavatele, ikonografii… My jsme si řekli, že nás autor zajímá jako tvůrce, tím pádem je naše monografie víceméně starosvětská. Baroko je prvním obdobím, pro které to můžeme udělat. Podobnou práci pro renesanci v Čechách napsat nelze, pro gotiku už vůbec ne.

Proč jsou v architektuře tak důležité příběhy, okolnosti, za kterých ta která stavba vznikla?

Tento pohled hodně akcentoval kolega Jakub Bachtík a já si myslím, že je to na místě, protože prostá evidence poznatků je zásadní, ale až poutavá interpretace přinese skutečné sdílení. Bez ní by to byla tak trochu mrtvá věda.

Autoři publikují i dosud neznámé plány či archiválie, některé stavby představují vůbec poprvé a jiné v zásadně nové interpretaci. Který z těchto počinů vidíte jako nejdůležitější?

Nechal bych to na čtenáři. Cenné je to, že se vůbec poprvé daří představit tuto etapu v celistvosti. Díla lze porovnávat nejen informačně, ale i obrazově. Každá významnější stavba má fotografii a půdorys, takže má každý možnost posuzovat sám. Většina architektů má vůbec poprvé zpracováno kompletní heslo, kapitolu nebo se jich poprvé po letech někdo dotkl, takže souvislosti z toho nově vyplývají.

TEXT Stanislava Kučová Foto Luboš Wišniewski

62 F 31 personÁlie

Čestný doktorát na UK obdrželi Aharon Oren a Ivan Damjanov Prof. Aharon Oren, Ph.D., z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a Ivan Damjanov, M.D., Ph.D., z Kansaské univerzity obdrželi 14. října ve Velké aule historické budovy Karolina čestnou vědeckou hodnost doktor honoris causa. Titul byl oběma vědcům udělen za jejich mimořádné celoživotní dílo a za významný přínos k rozvoji bádání na Univerzitě Karlově.

Aharon Oren, Ph.D., patří mezi nejvýznamnější izraelské badatele a vysokoškolské osobnosti působící v oblasti mikrobiologie. Je jedním z nejlepších světových odborníků mikrobiologie extremofilů, zejména halofilů. Ve své vědecké práci se zabývá především poznáním životních strategií řady z těchto organismů a jejich přizpůsobení prostředí a jeho kolonizaci.

Profesor Oren spolupracuje s pracovníky a studenty skupiny astrobiologie geologické sekce PřF UK od roku 2009. Do České republiky Oren přijíždí každoročně, podílí se na výzkumných aktivitách a působí při školení magisterských a doktorských studentů. Organizuje letní kurzy mikrobiologie a workshopy zaměřené na hypersalinní ekosystémy, ve kterých se uplatňují studenti i pracovníci geologické sekce.

Spolu s profesorem Janem Jehličkou spoluorganizuje exobiologicky zaměřené sekce na mezinárodní geoche-

mické konferenci Goldschmidt (2013, 2015). Spolupráce dosud vyústila ve více než 12 společných publikací v mezinárodních časopisech včetně časopisů prestižních, jako jsou Philosophical Transactions of the Royal Society A či Applied Environmental Microbiology.

Ivan Damjanov, M.D., Ph.D., je předním světovým patologem, který významným způsobem přispěl k pochopení mechanismu vzniku a chování germinálních nádorů, čímž zásadně přispěl k rozvoji a zdokonalení péče o pacienty s těmito chorobami. Za svoji dosavadní kariéru publikoval řadu významných původních vědeckých publikací a je autorem řady monografií.

Svými knihami ovlivnil několik generací mladých patologů nejen v USA. Profesor Damjanov spolupracuje s patology z Univerzity Karlovy od roku 1987. Během uplynulých let se účastnil řady významných mezinárodních odborných setkání v Praze, v letech 1987–2014 významným způsobem přispěl k rozvoji vědecké spolupráce českých patologických pracovišť s Kansaskou univerzitou, kde dlouhou dobu vedl patologický ústav.

TEXT red. Foto René Volfík

63 F 31 personÁlie

Ivan Damjanov, M.D., Ph.D., z Kansaské univerzity

Čestný doktorát přebírá prof. Aharon Oren, Ph.D., z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě

64 F 31 personÁlie

Univerzita Karlova udělila zlatou pamětní medaili prof. RNDr. Jaromíru Růžičkovi, Ph.D., za jeho významný příspěvek k podpoře růstu mezinárodní prestiže Univerzity Karlovy v Praze a její Farmaceutické fakulty v Hradci Králové v oblasti analytické chemie 6. 7. 2015 doc. RNDr. Pavlu Fialovi, CSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj Lékařské fakulty UK v Plzni 25. 9. 2015 prof. PhDr. Zdeňku Helusovi, DrSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj oborů psychologie a pedagogiky 15. 10. 2015 prof. MUDr. Jiřímu Zemanovi, DrSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj lékařských věd 22. 10. 2015

Univerzita Karlova udělila stříbrnou pamětní medaili

prof. MUDr. Vladislavu Třeškovi, DrSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj lékařských věd v oblasti cévní chirurgie a v oblasti terapie jaterních nádorů 25. 9. 2015 prof. PhDr. RNDr. Heleně Haškovcové, CSc., za její mimořádné zásluhy o rozvoj psychosociálních věd a lékařské etiky 22. 10. 2015 prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, CSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj oboru trestní právo hmotné a procesní 22. 10. 2015 prof. MUDr. Janu Štěpánovi, DrSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj lékařských věd v oboru lékařská biochemie 22. 10. 2015

Univerzita Karlova udělila pamětní list

doc. MUDr. Antonínu Zichovi, CSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj lékařských věd v oboru zubní lékařství 25. 9. 2015

prof. MUDr. Josefu Kouteckému, DrSc., emeritnímu prorektorovi Univerzity Karlovy a emeritnímu děkanovi 2. lékařské fakulty UK 30. 9. 2015

prof. MUDr. Janu Filipovskému, CSc., za jeho mimořádné zásluhy o rozvoj lékařských věd v oblasti preventivní kardiologie a v léčbě hypertenzní nemoci 25. 9. 2015

prof. JUDr. Karlu Malému, DrSc., emeritnímu rektorovi Univerzity Karlovy 26. 10. 2015 RNDr. Tomáši Jelínkovi, dlouholetému kancléři naší alma mater 26. 10. 2015

Opustil nás emeritní rektor UK a filozof profesor Radim Palouš

Foto René Volfík

S velkým zármutkem jsem přijal zprávu o úmrtí prvního polistopadového rektora Univerzity Karlovy prof. PhDr. Radima Palouše, dr. h. c. mult., který nás opustil 10. září ve věku nedožitých 91. narozenin.

Velmi si vážím práce profesora Radima Palouše a jeho nezměrných zásluh o znovuzískání akademických svobod nejen pro Univerzitu Karlovu, ale pro české vysoké školství. Svou osobností a morálními hodnotami, které bez výhrad zastával a vyznával, a svým lidským kreditem přispěl výrazným způsobem k zvýšení postavení UK v zahraničí. Otevřel jí dveře do světa – nejen za to mu chceme být a jsme vděční.

Jeho odchod je velkou ztrátou nejen pro celou akademickou obec Univerzity Karlovy. Čest jeho památce!

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.

Oslava adventu na Univerzitě Karlově 2. prosince 2015 Ovocný trh 3 a Celetná 20, Praha 1

Univerzitní kavárna U Rotlevů

Kamzíkova ulice č. 4 otevřeno denně od 10 do 22 hodin

www.oslavaadventu.cuni.cz

31 2015

31 2015

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

Dětská onkologie

→ 10

Třetí role univerzity

→ 36

www.cuni.cz www.iforum.cuni.cz