Forum CZ 35 2016

35 2016

35 2016

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

70 LET

PEDAGOGICKÉ FAKULTY → 10

Rotunda sv. Václava

na mff uk je zachráněna pro další generace → 60 www.cuni.cz www.iforum.cuni.cz

Advent na Univerzitě Karlově 28. 11. 2016 od 14:00 Ovocný trh 3 a Celetná 20, Praha 1 Jarmark Koncert Vánoční přednášky Prohlídky historických prostor Program pro děti, studenty, absolventy i pro každého z vás!

www.adventuk.cuni.cz

1 editorial Forum 35

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, časy jsou neklidné a stále více lidí vzpomíná na Hamletův výrok „vymknuta z kloubů doba šílí“. Historik je v nezáviděníhodné pozici. Vidí-li lékař symptomy nemoci, může započít s léčbou. A historik? Jeho mysl sice může s podobnou precizností detekovat příznaky, ale prostor pro nápravu nemá. V demokracii mají totiž zodpovědnost za „léčbu“ v rukou všichni členové společnosti a nikdo se jí nemůže zříci; žádný, byť sebegeniálnější jednotlivec, je nespasí.

Je příznačné, že v dnešní době soustředěné na jedince je mediálně populární právě detoxikace organismu jedince, a nikoli tolik potřebná detoxikace, léčba společnosti.

Příliš mnoha lidem jde o to první a příliš málo lidem o tolik potřebné druhé. Tato slova platí, do jisté míry, i pro Českou republiku. Jsem rád, že jeden z pozitivních impulsů dávají naší společnosti rektoři vysokých škol, kteří se v uplynulých dvou letech rozhodli uctít dvacátý osmý říjen, svátek založení republiky, skromně a neokázale u sochy „prezidenta osvoboditele“ Tomáše Garrigua Masaryka. Zcela opačně vyzněla naopak snaha některých lidí a uskupení, kteří se v loňském roce pokusili zneužít k sebeprezentaci prostor, který je studentům a všem členům akademické obce nejen Univerzity Karlovy tolik drahý, a sice prostor Albertova.

Velmi mě proto těší, že se letošní oslava svátku studentů ponese v odlišném duchu než ta loňská, a sice v duchu studentského happeningu, v duchu spojování, nikoli rozdělování lidí a společnosti.

Anastasja Vištalová, studentka Právnické fakulty UK, je první závodnicí, která reprezentovala Českou republiku na paralympijských hrách v paradrezuře. Řídí se heslem, že handicap není překážka. Její pozitivní a nadmíru inspirativní přístup k překonávání obtíží byl jedním z důvodů, proč právě ona vystoupí 17. listopadu jako mluvčí studentů na slavnostním shromáždění ve Velké aule staroslavného Karolina. Blíže se s ní můžete seznámit v našem hlavním rozhovoru.

I ve druhé polovině roku si Univerzita Karlova připomínala sedmisté výročí narození císaře a krále Karla IV., a proto bych vám rád doporučil, abyste si prohlédli fotografie z velkolepé zářijové rekonstrukce korunovace zakladatele našeho vysokého učení; jsou jedním slovem skvělé, stejně jako byla rekonstrukce samotná.

Výročí, i když o jednu nulu menší než to karlovské, slaví Pedagogická fakulta UK. Právě jejím zástupcům jsme proto věnovali velkou část tohoto čísla. Naši pozornost upoutala zejména katedra primární pedagogiky, jejíž projekty v tomto čísle časopisu Forum rádi představujeme.

Společné pracoviště univerzity a Akademie věd ČR BIOCEV se stalo domácím prostředím pro tým docenta Pavla Stopky, s nímž vám Forum dává rovněž možnost se seznámit. Docent Stopka nedávno publikoval v časopise Scientific Reports studii o proteinu myších dutin, která se soustředila hlavně na proteiny spojené se signalizací a imunitní odpovědí organismu. Stejně napínavé čtení je i o úskalích terénního výzkumu v Nepálu anebo příběh úspěšného syrského doktoranda na Farmaceutické fakultě. Odhalíme vám i tajemství rotundy sv. Václava, která byla objevena při rekonstrukci budovy Matematicko-fyzikální fakulty UK a již badatelé více než tři století považovali za ztracenou.

Milé čtenářky, milí čtenáři, bylo mi potěšením představit vám ochutnávku článků, které spojují společné hodnoty, jež naše alma mater, Univerzita Karlova, ctí.

Hodnoty, jejichž zachování je pro budoucnost nezbytné.

Pro nás i pro vás, pro nás všechny.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy

2 obsah Forum 35

Obsah 28 4 Forum 3/2016, sešit č. 35 Časopis Univerzity Karlovy

rozhovor

ZAJÍMAVOSTI

Vydává

Lucie Kettnerová

10× o čtení 20

Redakce

Anastasja Vištalová – Handicap není překážka 4

Univerzita Karlova Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Foto na titulní straně

Archiv MFF UK

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v listopadu 2016.

Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1211-1724

téma Lucie Kettnerová

michal nedělka – Naši

studenti chtějí učit, říká děkan Pedagogické fakulty UK 12

Vladimíra Spilková – Studenti učitelství jako nositelé změny 14 anna tomková – Klinická škola: místo intenzivní spolupráce fakulty a školské praxe 16 jolana ronková – Čtenářskou gramotností se české děti ještě zcela pochlubit nemohou 18

panorama Petra Adámková

Ivo Klepáček – Mám rád lidské rozměry 22 Michal Andrle

Pavel stopka – Myši vstupují do doby postgenomické 24 thomas hatina – Umění předávat starobylé myšlenky 26 Lucie Kettnerová

Praha mohla opět spatřit korunovaci Karla IV. 28

3 obsah Forum 35

64

40

46

forum romanum

prostor na uk

kronika 50

Soumrak Gutenbergova zázraku? 34

Filip Láb

Kapr s bramborovým dortíkem? 58

Petr Novák

Přenosnost tisíců svazků v jedné kapse 35

Černá komora čarovná 42

knihy

Koexistence médií jako východisko? 35

Ivan Klimeš – Kinematografie a stát v českých zemích 1895–1945 44

studenti

alumni

Lucie Kettnerová

Petra Köpplová

Prahou bloudí kavárna VeloBloud 36

Štěpán hulík – Musí mi rozumět i paní Vopršálková 46

Vít Krobot

Petra Köpplová

Navzdory osudu 38 Nejsem buddhista, ale cyklické vnímání času není na hlavu postavené 40

Rotunda sv. Václava na MFF UK je zachráněna pro další generace 60

personálie 4× honoris causa 62 Profesor Jan Sokol převzal Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 64

4 rozhovor Forum 35

Anastasja Vištalová:

Handicap není překážka Je první závodnicí, která reprezentovala Českou republiku na paralympiádě v paradrezuře. Protože jí rodina Kinských zdarma zapůjčila skvělého koně, jezdila před Riem každý víkend trénovat do Itálie. K tomu studovala prvním rokem na Právnické fakultě UK, aniž by ve škole žádala o jakékoli úlevy. I proto byla Anastasja Vištalová vybrána, aby 17. listopadu vystoupila za studenty na slavnostním shromáždění v Karolinu. text Lucie Kettnerová FOTO Eva Kořínková, archiv JK Ronex

5 rozhovor Forum 35

6 rozhovor Forum 35

Paradrezura v kostce Paradrezura je odnoží klasické drezury, která je upravená pro potřeby lidí s handicapem. Jezdec má za úkol v drezurním obdélníku, jehož rozměry jsou 20 × 40 či 20 × 60 metrů (dle stupně postižení), předvést předepsanou úlohu, která je složená z několika cviků. Jednotlivé cviky hodnotí rozhodčí známkou od 0 do 10.

Výsledek je dán součtem všech známek a uvádí se obvykle v procentech.

Parajezdectví se v roce 2006 stalo plnohodnotnou disciplínou FEI (Mezinárodní jezdecké federace), v České republice byla paradrezura jako plnohodnotná uznána až v roce 2008. Česká republika má aktuálně osm aktivních handicapovaných jezdců, přičemž tři z nich (včetně Anastasji Vištalové) dostali na základě své výkonnosti možnost reprezentovat Českou republiku i na mezinárodních závodech. Anastasja Vištalová si stojí ve světovém žebříčku nejvýše.

(Zdroj: Česká asociace tělesně handicapovaných sportovců)

Ke koním jste se dostala už ve třech letech při hipoterapii. Kdy se pouhé vození na koni proměnilo ve skutečné ježdění?

Ono to bylo víceméně spontánní. Nejprve jsem se věnovala plavání, často jsem se zúčastňovala i pohárových závodů. A na jednom z nich jsem se seznámila s vozíčkářkou, která mi řekla, že jezdí na koni. Tehdy mi bylo třináct a hrozně mě to nadchlo. Nejprve jsem šla za rodiči s prosbou, že bych také chtěla začít jezdit, a pak jsme se poptali v místě, kam jsem docházela na hiporehabilitaci, jestli by to bylo možné. Naprosto natvrdo mě ale odmítli, protože nedokážu používat nohy a oni si nechtěli vzít na triko, kdyby se mi něco stalo.

Neodradilo vás to?

Ne. S pláčem jsem si sedla k internetu a začala vyhledávat, jestli nenajdu něco poblíž. Skutečně jsem jeden klub našla, kde byli ochotni se mě ujmout, a začala jsem se paradrezuře věnovat. Problémem ale bylo, že mě tenkrát klasifikovali do jiného gradu, kde se i trochu klusalo. Byla jsem vždy hraniční a oni si mysleli, že je to třeba věkem – bylo mi tehdy teprve třináct – a že se možná i ježděním někam dál posunu. Jenže paradoxně až v loňském roce klasifikátoři zjistili, že klusový grade není úplně to, co si představují pro můj stupeň handicapu, a upozornili na to rozhodčí. Klasifikátor je vlastně lékař-fyzioterapeut, který má speciální kurz pro paradrezuru a ví, jak jezdce klasifikovat na základě různých pohybových cvičení. Od té doby spadám do skupiny s nejtěžším handicapem, takže jezdím jenom v kroku.

Toto zařazení je pro vás z hlediska závodů výhodnější?

Nejde ani tak o výhody či nevýhody při závodech, ale spíše o to, že klusání zhoršovalo můj zdravotní stav.

Mám spastickou diparézu a klusáním jsem si blokovala páteř, jak jsem narážela koni do hřbetu. Byla jsem z toho nešťastná a nešťastný byl i ten kůň, a dokonce to vypadalo, že s tímto sportem budu muset skončit, protože jsem se nemohla pomalu ani hnout. Naštěstí mi přeřazení do skupiny s nejtěžším postižením umožnilo u paradrezury zůstat a otevřelo mi obrovské množství možností. Zjistila jsem také, že můžu dokázat víc i z pohledu konkurence, protože když závodíte s někým, kdo je na tom výrazně lépe než vy, tak se příliš nikam nepohnete. Najednou jsem se ze stotřicátého místa na světě

vyhoupla do první padesátky, otevřela se přede mnou i účast na paralympiádě. Už to nebyl jenom sen, ale začalo se to blížit realitě.

V čem se vlastně liší paradrezura od klasické drezury?

Paradrezura by měla být ekvivalentem klasické drezury, ale velký rozdíl představují grady neboli kategorie stupně postižení, do nichž jsou sportovci rozděleni na základě testů. Na testy dohlížejí dva klasifikátoři, což jsou fyzioterapeuti, kteří disponují širokou znalostí problematiky handicapovaných osob a mají na to i speciální školení od Mezinárodní jezdecké federace. Na základě výsledků testů nám pak je vydána elektronická FEI karta, kde máme zapsány speciální pomůcky. Pokud například nedovedu používat nohy, mám povoleny dva biče. Protože mám i špatný úchopový reflex a nedokážu

Nohy můžu mít přivázané k sedlu a mám i poutko na sedle.

Koně pobízím hlasem, abych kompenzovala nohy. držet klasické otěže, mám na nich poutka. Nohy můžu mít přivázané k sedlu a mám i poutko na sedle. Koně pobízím hlasem, abych kompenzovala nohy. Když jezdí nevidomí, mají svého navigátora, který jim hlásí písmenka na obdélníku arény.

Paradrezura zatím v Česku není moc rozšířena. Byl pro vás problém sehnat zkušeného trenéra?

Spíše byl problém vůbec někoho přesvědčit, aby to šel zkusit, protože lidé se většinou bojí ujmout se postiženého jezdce. Obávají se, že kdyby se něco stalo, handicap jezdce se ještě zvýší. Když se do toho ale člověk pustí, pochopí, že to není až tak složité. Handicapovaný jezdec ale samozřejmě potřebuje daleko víc péče, takže je potřeba si také klást otázku, nakolik je trenér ochoten se mu věnovat. Zdravému jezdci jen řeknete, co má přesně udělat rukou či nohou, a ono to funguje, kdežto u handicapovaného jezdce to musíte vymyslet nějak jinak. Jinak z hlediska handicapu i jinak z hlediska koně, aby to fungovalo.

7 rozhovor Forum 35

→

Takže u nás neexistují speciálně proškolení trenéři, kteří mají certifikát na výuku paradrezury?

Ve světě takové najdete, ale u nás v České republice žádný takový není. My jsme pořád ještě vlastně ve vývoji, a co se parajezdectví týče, jsme rozvojová země.

Pak jsou závodníci ze zemí s tradicí tohoto sportu jistě ve výhodě.

Ano, třeba taková Anglie nebo Německo podporují jezdce tím, že dostávají klasický plat, jako kdyby chodili do zaměstnání, stejné tak to platí i v případě trenérů, kteří se jim věnují. Stát a národní federace je takto podporují, což u nás není. Ale třeba jednou bude.

Máte v paradrezuře svůj vzor?

Spíše mám vzor ze světové drezurní špičky, a to vítězku na olympijských hrách v Londýně a v Riu de Janeiru Charlotte Dujardinovou. Když se na ni člověk podívá, vypadá to, jako by na tom koni nic nedělala a kůň jezdil sám. Přezdívá se jí „dívka na tančícím koni“, protože pod ní kůň opravdu tančí. V jejím podání vypadá jezdectví šíleně jednoduše, ale tak to samozřejmě není.

Jsou kladeny i na koně pro paradrezuru speciální nároky, nebo se to naučí každý, který dělá klasickou drezuru?

Samozřejmě ne každý kůň na to psychicky má, protože je to pro něj obrovská zátěž. Jezdec, který sedí nahoře, dělá něco úplně jiného, než na co je kůň běžně zvyklý.

Třeba místo toho, aby ho pobízel nohou, na něj najednou klepe bičem. Kůň vhodný na paradrezuru musí být tudíž obrovsky charakterní, samozřejmě klidný, hlavně pro nižší skupiny, a akceptovat jezdcův handicap. Já vždycky říkám, že dobrý kůň je tak osmdesát procent úspěchu.

Vy takové koně máte?

Dříve jsem měla koně, který můj handicap bohužel psychicky nezvládl, velmi často mě shazoval, takže jsem na něm musela přestat jezdit. V současnosti jezdím na dvou kobylkách – Dominique, která je moje vlastní, a Latě Brandis, již mi zapůjčila rodina Kinských dal Borgo. Obě jsou neskutečně chytré a přesně si přeberou, kdo na nich sedí. Zdravému předjezdci občas vyvedou i nepěkný kousek, protože se jim zrovna nechce nebo nemají náladu na to, co po nich jezdec v danou chvíli vyžaduje. Ale jakmile si na ně sednu já, přesně vědí, co si smějí a nesmějí dovolit.

Se kterým koněm jste závodila v Riu? Nakonec jsem zvolila Latu Brandis. Tato kobylka standardně přebývá v Itálii, ale po dobu přípravy byla zde v České republice a bylo mi umožněno s ní trénovat dvakrát třikrát denně. Jinak za ní pravidelně jednou měsíčně dojíždím. Snažím se vždy poskládat rozvrh tak, abych ve čtvrtek po škole nebo v pátek ráno sedla do auta, dojela do Pisy, tam o víkendu trénovala, potom se vrátila zpátky a v pondělí znovu nastoupila do školy. →

8 rozhovor Forum 35

Anastasja Vištalová studuje druhým rokem na Právnické fakultě UK. Paradrezuře se věnuje od 13 let, v současné době je zařazena do skupiny s nejtěžším handicapem. V září se účastnila letních paralympijských her v Riu de Janeiru. S klisnou Lata Brandis získala v týmové soutěži hodnocení 69‚391 % a obsadila skvělé 13. místo (z 24 účastníků), v soutěži jednotlivců obdržela 67‚652 % a umístila se na 16. pozici (z celkem 26 koní). Při sečtení výsledků obou kol obsadila česká dvojice 13. místo, na postup do finálových jízd tento výsledek bohužel nestačil. Anastasja ale přece jen jedno prvenství získala – stala se historicky první jezdkyní, která Českou republiku reprezentovala pod olympijskými kruhy v paradrezuře.

To musí být ale velice náročné…

Tato klisna má ale výborný krok, což je pro můj stupeň to stěžejní, a rodina Kinských je navíc ochotná mi ji přivézt na závody zcela zadarmo. Slečna Kinská slíbila svému dědečkovi, že najde handicapovaného českého jezdce a pomůže mu splnit si určitý sen.

Jak to všechno zvládáte organizačně? Doprovází vás někdo?

Zatím mě doprovází maminka, protože ještě nemám řidičský průkaz. I kdybych ho měla, u koní stejně potřebuju pomoci. Jednak toho koně připravit, jednak na něj posadit, připoutat nohy a podobně. Sama můžu víceméně vyrazit kamkoli jinam, jenom ne na koně. Jsem opravdu vděčná rodičům, že mě podporují a že jsou ochotni odjet na prodloužený víkend do ciziny, a tak mi umožnit, abych závodila.

Jaké zážitky jste si z Ria přivezla?

Obrovský zážitek pro mě byl, když jsem skončila jízdu, vycházela jsem z obdélníku a všichni mávali a pískali.

Najednou si uvědomíte, kde jste se to najednou ocitli, jak obrovská cesta je za vámi, že je někdo ochoten vás podporovat, že to někoho zajímá a že to, co děláte, má vlastně smysl. To je pro člověka obrovská motivace.

A určitě nejen pro mě, ale pro všechny handicapované sportovce, protože věřím, že za každým výkonem se skrývá životní příběh o překonávání překážek.

Užívala jste si to, nebo nervozita pracovala? Byly to třeba větší nervy než před zkouškou?

Paradoxně asi zažívám větší nervy při zkoušce než při závodech, protože jsem měla celé léto možnost spolupracovat s jezdeckým psychologem, který mě skvěle připravil. Když jsem vcházela na soutěž, vnímala jsem jenom sebe samu, svoje okolí a písmena.

Kvůli letošní paralympiádě bylo nutné cestovat za oceán. Jak se na takovou dálku přepravují závodní koně?

Koně se nejprve do Belgie přepravili kamionem a potom je v Liège naložili do speciálního letadla určeného pro přepravu koní na tyto akce. Koně jsou přepravováni

v paletách, které vypadají jako klasický stájový box, takže si kůň ani neuvědomí, že letí. K dispozici má seno a jsou tam po dvou, aby se necítili osamoceni.

A jak jste zvládala tak dlouhou cestu vy?

První let do Ria jsme absolvovali s delším mezipřistáním na Kapverdských ostrovech. Původně jsme tam měli jenom natankovat a letět dál, jenomže se nám stala menší nehoda – jakýsi opeřenec vlétl do křídlového motoru a udělal v něm díru. Museli jsme zůstat na ostrovech přes noc. To bylo pro nás vlastně lepší, protože jsme si po šesti a půl hodinách protáhli nohy. Zpáteční patnáctihodinový let byl o něco náročnější.

Jak se vám daří skloubit sportovní aktivity se studiem?

Vždycky razím heslo, že když se chce, tak to jde, takže jsem dopoledne ve škole, večer jdu ke koním a mezitím zvládám ještě kondičně-rehabilitační plavání a chodím do jazykové školy na německý jazyk. Víkendy se pak snažím vyhradit sama pro sebe.

Máte ve škole individuální studijní plán?

Individuální studijní plán ve smyslu, že bych měla rozložený ročník nebo si individuálně domlouvala zkoušky, nemám. Spíše mám na základě funkční diagnostiky modifikované některé zkoušky, protože velmi špatně píšu a hodně dlouho mi to trvá, takže jsem zkoušená ústní formou. Jedná se tedy vlastně o kompenzaci mého handicapu.

O individuální plán jste nepožádala, nebo vám nebyl umožněn?

Myslím, že spousta lidí má nějaký koníček a také to neřeší individuálním plánem. Ani jsem nechtěla, aby se na fakultě o cestě do Ria vědělo, nechtěla jsem žádné úlevy. Buď na to ty vědomosti mám a zkoušky udělám, nebo ne. Povedlo se mi to naštěstí bez trojek napoprvé.

Jak se vám s vaším handicapem pohybuje po budově Právnické fakulty? Narážíte tu na nějaké bariéry?

Velmi příjemně mě překvapilo, že Právnická fakulta je téměř celá bezbariérová, takže s pohybem tu vůbec ne-

9 rozhovor Forum 35

mám problém, ať se to týká například menzy a stravování, nebo učeben v horních patrech. Všude se dostanu, všude jsou výtahy. Spolužáci jsou velmi ochotní, takže když mám někde problém, tak mi rádi pomohou nebo mě pouští ve frontě v šatně.

Podle vašich aktivit se zdá, že vás handicap vlastně téměř nijak neomezuje.

Handicap není překážka, ať se to týká studia, nebo sportu. Je to prostě něco, s čím se musí počítat, ale v žádném případě vás to nebrzdí. Handicapovaní by se určitě neměli bát zkusit sportovat nebo dělat ještě něco dalšího kromě studia. Mě osobně tedy neuvěřitelně naplňuje, že mohu studovat a věnovat se nějakému sportu.

Určitě to stojí za to, zkusit žít plnohodnotný život. Myslím si, že i z hlediska pozdějšího pracovního uplatnění už nejsou takové rozdíly mezi tím, zda je člověk s handicapem, nebo ne.

Neodradily vás ani pády, které pro vás musejí být mnohem nebezpečnější než pro zdravého jezdce?

Naopak, pády mě víc posílily, protože vždycky, když jsem spadla, jsem se zase vydrápala do sedla, nejlépe hned. A když to nešlo hned, tak co nejdříve, protože já ty koně miluju. Je to něco, co mě v životě vedle studia neuvěřitelně naplňuje, a představa, že bych se toho vzdala…

Máte za sebou účast na paralympiádě i na mistrovství světa. Vytyčila jste si teď nějakou další metu?

V roce 2017 se ve Švédsku bude konat mistrovství Evropy, tam bych chtěla zabodovat. Jednak bych se chtěla probojovat konečně do finále, protože na paralympiádě mi to uniklo o smolných pět míst, přičemž rozdíly činily necelé procento, což není tak moc. Takže bych se chtěla dostat do elitní osmičky. Samozřejmě vrcholem by měla být medaile, ale uvidíme, za jak dlouho se to povede, protože je to subjektivní sport, je jenom na vůli rozhodčího, kterou známku vám dá. Po mistrovství Evropy bych chtěla zamířit na mistrovství světa a pak bych se chtěla zkusit opět kvalifikovat na paralympijské hry, které se budou tentokrát konat v Tokiu, což je samozřejmě velmi lákavé. V současnosti jsem na čtyřicátém šestém místě ve světovém žebříčku a postupně bych se chtěla dostávat výš a výš. Cíle jsem si tedy do budoucna nastavila vysoké.

70 let

Pedagogická fakulta UK slaví v listopadu významné výročí, a proto jsme se rozhodli naší oslavenkyni jako dárek věnovat hlavní téma. Úvodního slova se ujal její děkan prof. Michal Nedělka, za vědeckými projekty jsme tentokrát vyrazili na katedru primární pedagogiky.

pedagogické fakulty text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík, Thinkstock

12 téma Forum 35

Naši studenti chtějí učit, říká děkan Pedagogické fakulty UK Profesor Michal Nedělka, nedávno jmenovaný děkan Pedagogické fakulty UK, si za katedru stoupá už tři desítky let. Může tedy srovnávat, jak se role pedagoga za tu dobu proměnila. Přímo ve svých hodinách také sleduje, co je pravdy na tom, že pedagogická fakulta prý není pro studenty první volbou.

Pedagogickou fakultu jste sám vystudoval. Pamatujete si ještě na první dny svého studia?

První dny si pamatuji velmi dobře. Bylo to v září roku 1986 a byl to pro mě neskutečný stres. Jako člověk, který právě absolvoval střední školu, jsem si představoval, že budu mít jen pár hodin, které se vážou k dvěma vybraným oborům. Když jsem uviděl rozvrh, vůbec jsem nechápal, o co jde, co znamenají názvy některých předmětů.

Do školy jsem navíc přišel s mylným pocitem, že hudební výchovu dobře znám, protože jsem absolvoval konzervatoř, takže mě tady nemůže potkat nic nového. Zároveň jsem měl strach, abych to zvládal, protože leckteré předměty začaly tím, že jsme dostali hned na první hodině nějaký úkol, který téměř nebylo možné splnit. Tím nám chtěli pedagogové ukázat, na jakou úroveň se máme během prvního semestru dostat. „Poučil“ jste se z vlastních zkušeností a snažil jste se jako pedagog studentům vstup na fakultu zjednodušit?

Když jsem sám začal vyučovat, bral jsem v potaz to, že studenti přicházejí z různých podmínek vzdělávání a že školy, ač se třeba jmenují stejně, jsou na různých místech v republice a pracují tam různí lidé, kteří preferují rozdílné věci. Všichni tedy nemusejí umět totéž.

13 téma Forum 35

Znám spoustu učitelů, kteří jsou velice oblíbení, a přitom to neznamená, že by se žákům podbízeli. Hodně se také zapomíná, že výchova nezávisí jenom na škole, ale také na rodině. Pokud to nefunguje v rodině, škola nemůže dělat zázraky.

Zvlášť nyní, když platí rámcový vzdělávací program, se může stát, že někdo je zaměřen podle své školy na nějaký problém skutečně do hloubky, zatímco druhý student řešil tentýž problém jen okrajově.

Ke studentům je tedy potřeba přistupovat individuálně. Neznamená to, že když na prvním semináři zjistím, že se někdo neorientuje v jednom problému, je odepsaný. Má čas na doplnění, můžu se mu věnovat v konzultacích atd. Rozhodně tedy není třeba studenty v prvních ročnících nějak zvlášť stresovat tím, co všechno se budou muset naučit a hlavně co všechno ještě neumějí. Přišli k nám právě proto, aby se to naučili.

Podle zprávy společnosti Scio není pro studenty pedagogická fakulta první volbou. Máte i vy takové zkušenosti?

Když se studentů u nás na chodbě zeptáte, kolikátou volbou pro ně naše fakulta byla, řeknou vám, že skutečně první. Důležité je uvědomit si, že jsou to studenti, kteří většinou nechtějí excelovat v jiných pracovních pozicích, ale chtějí se skutečně zabývat svým povoláním. Druhá věc je, jak vlastně k takovému rozhodnutí dospěli. Jestli je to proto, že opravdu chtějí učit již delší dobu, třeba od začátku střední školy, nebo jestli to bylo momentální rozhodnutí v posledním roce, kdy třeba byli bezradní, a tak si řekli, že jednou půjdou učit.

Musím říct, že by se mi v seminářích a přednáškách špatně učilo, kdybych věděl, že tam jsou studenti jenom proto, aby výuku absolvovali a na konci dostali známku s tím, že půjdou dělat něco jiného.

Samozřejmě to za několik let mohou udělat, ale v okamžiku, kdy v té hodině jsem, vím, že dejme tomu osmdesát procent studentů se vše učí proto, aby skutečně ve vlastní pedagogické praxi obstáli.

A to je povzbuzující.

V oblasti školství se pohybujete už třicet let. Jak se podle vás za tu dobu proměnilo postavení učitele? Podle článků v médiích by se zdálo, že jeho autorita prudce klesla…

Postavení leckoho se v naší společnosti různě mění, to nejsou je-

Prof. PaedDr. Michal Nedělka, Dr., je absolventem oboru hudební výchova – ruský jazyk. S Pedagogickou fakultou UK spojil celou svoji profesní dráhu. V roce 2001 byl jmenován docentem a v roce 2006 profesorem. V letech 2006–2007 vykonával funkci proděkana pro studijní záležitosti. Mezi roky 2010–2013 byl proděkanem pro lidské zdroje, vnější vztahy a celoživotní vzdělávání, v letech 2013–2016 zastával funkci proděkana pro vědu a výzkum. Od července 2016 působí na postu děkana fakulty.

Co by děkan Michal Nedělka popřál Pedagogické fakultě UK k 70. výročí?

Přál bych jí, aby i dalších sedmdesát let pro ni bylo velice úspěšných a aby to byly takové roky, za něž by mohla být skutečně vděčná. Aby se rozvíjela tak, jak je to třeba v rámci společnosti i jak je to třeba v globálním pohledu na svět. Přeji jí, aby měla kvalitní zázemí po všech stránkách, tedy po té materiální, které si jistě vyžádá různé obměny, i po personální. Přeji jí, aby byla přitažlivá pro studenty i pro zaměstnance, aby tu pracovalo hodně pedagogů, kteří budou dobře učit a budou odborníky ve svých oborech. Přeji jí hodně studentů, pro něž bude první volbou a kteří po opuštění školy budou mít před sebou dobrou perspektivu.

Nám všem pak přeji, abychom tu pracovali rádi a abychom fakultu všichni vnímali jako místo, které je skutečně naše. Mnoho lidí to nakonec už dnes tak cítí a bez práce a studia na fakultě si svůj život nedokáže představit.

nom učitelé. Za dob mého studia byl učitel většinou považován za někoho, kdo má autoritu nejen mezi žáky, ale také v rodině. Oba moji rodiče učili, takže vím, že když učitelé měli se žáky problémy, většinou si to hned vyříkali nejen s nimi, ale také s rodiči. Obvykle to dopadlo tak, že žák to potom „schytal“ ještě doma od nich.

A většinou nikdo moc nezkoumal, zda třeba žák také nemá svou pravdu. Dnes je v naší společnosti znatelný příklon k objektivnímu náhledu na věci, takže o věcech přemýšlíme a nehledíme na ně jenom z úhlu toho, kdo nám tu věc právě sdělil. A tak se také stává, že ani rodiče nevidí úplně jednoznačně třeba to, že žák má ve škole problém. Dělají si názor na dítě podle toho, jak ho znají z jiné polohy doma.

Na zřeteli bychom ale měli mít, že do médií se dostávají případy, kdy je učitel skutečně v neprávu nebo když má velké problémy.

Pokud něco funguje normálně, není to pro veřejnost zajímavé. Sám jsem učil na učňovské škole a vím, že jsem musel být nekompromisní od počátku. Kdyby si všichni žáci řekli: „My se vzbouříme a zbijeme ho,“ co bych mohl dělat? Vůbec nic. Ale nestalo se to, protože cítili, že člověk má svůj názor na věc, je ochoten s nimi lidsky promluvit, ale že od nich také něco vyžaduje.

Myslím si tedy, že systém není špatný, jen je prostě jiný. Zásadní postavení učitele ve společnosti se o mnoho nezměnilo, rozhodně ne v tom smyslu, že by jím každý pohrdal, jak se to leckdy prezentuje. Znám spoustu učitelů, kteří jsou velice oblíbení, a přitom to neznamená, že by se žákům podbízeli. Hodně se také zapomíná, že výchova nezávisí jenom na škole, ale také na rodině. Pokud to nefunguje v rodině, škola nemůže dělat zázraky.

14 téma Forum 35

Studenti učitelství jako nositelé změny

Profesorka Vladimíra Spilková prosazuje pojetí primární pedagogiky orientované na dítě s důrazem na konstruktivistické a kooperativní přístupy ke vzdělávání. Souvisí to s jejím přesvědčením o potřebě proměny školního vzdělávání, zejména z hlediska přístupu k žákům, způsobu komunikace se žáky i rodiči, metody výuky i způsobu hodnocení.

Katedra primární pedagogiky byla založena v roce 1994 jako první svého druhu v České republice, teprve po jejím vzoru vznikaly další obdobné katedry na většině ostatních pedagogických fakult. Předmětem její činnosti je vzdělávací, teoretická a badatelská práce v oblasti výchovy, vzdělávání dětí předškolního a mladšího školního věku a příprava učitelů pro práci s dětmi v tomto věkovém období.

Důraz na význam předškolního a primárního vzdělávání se klade po celém světě zejména poslední dvě desetiletí. Kvalitní výuka právě v tomto věku je totiž základním stavebním kamenem jak pro další úspěšnou vzdělávací dráhu, tak pro celostní rozvoj osobnosti. „Je doloženo, že tento věk má zásadní význam nejen pro kognitivní rozvoj, ale také pro rozvoj dítěte po stránce emoční, sociální, etické apod. V tomto věkovém období se zakládají hodnotové orientace, postoje ke světu, lidem, poznávání, škole, vzdělávání či přírodě, v tomto věku se např. bojuje o to, jestli bude dítě čtenář, nebo nebude,“ říká vedoucí katedry prof. Vladimíra Spilková. Klíčové je poznání a rozvíjení potencí, které v každém dítěti jsou, a snaha dotáhnout žáka k osobnímu maximu, ke stropu jeho individuálních možností.

Přístupy ke vzdělávání dětí v tomto vývojově citlivém období, kdy lze mnohé pokazit, nebo naopak dobře nastartovat, jsou velmi specifické. Proto se ve světě etablovala primární pedagogika jako samostatná disci-

Klíčové je poznání a rozvíjení potencí, které v každém dítěti jsou, a snaha dotáhnout žáka k osobnímu maximu, ke stropu jeho individuálních možností.

plína nebo autonomní vědní oblast v rámci pedagogiky.

V českém kontextu se nový obor konstituoval v první polovině devadesátých let a prof. Spilková patří k jeho zakladatelům.

Primární pedagogika vychází z humanistické pedagogiky a psychologie, protože zejména humanistická psychologie zdůrazňuje význam kvalitně prožitého dětství a poukazuje na to, že v dítěti mohou hned na začátku školní docházky vznikat traumata a bloky, které kvůli nevhodnému působení školy mohou přispět ke sníženému sebevědomí nebo kvůli převládajícím prožitkům neúspěchu ke ztrátě motivace a vzniku odporu ke škole. „Tato antropologická, na dítě orientovaná primární pedagogika, se vymezuje vůči tradiční pedagogice, která je podle našeho názoru hodně učitelocentrická. Říká se jí také ‚bezdětná‘ pedagogika, protože se zaměřuje hlavně na to, co má dělat učitel, co a jak má učit. Chybí jí ale dostatečný zřetel k potřebám a možnostem dítěte, tedy toho, kdo je vzděláván a pro koho se to všechno dělá,“ popisuje profesorka Spilková.

Učitel versus nároky Jednu z dominantních vědeckých činností katedry představuje orientace na výzkum učitelské profese a učitelského vzdělávání. Katedra byla například hlavním řešitelem sedmiletého výzkumného záměru s názvem Učitelská profese v měnících se požadavcích na vzdělávání, jenž se jako jediný v České republice systematicky věnoval současným proměnám v pojetí učitelské profese a přípravy na ni, zejména novým nárokům na znalosti a dovednosti, potřebné ke kvalitnímu zvládání profese. „Jelikož se podstatně mění škola a mění se i představy o tom, co je to kvalitní vzdělávání a jak jsou chápány jeho cíle a smysl, je potřeba, aby absolventi učitelského studia byli dobře připraveni na nové požadavky,“ upozorňuje profesorka Spilková.

15 téma Forum 35

Prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc., zastává pozici vedoucí katedry primární pedagogiky na PedF UK. Od poloviny 90. let byla řešitelkou mnoha výzkumných projektů, které analyzovaly stav českého školství v mezinárodním kontextu a přispívaly k teoretickým východiskům jeho proměny i k tvorbě konkrétních reformních návrhů.

Byla také zapojena do několika mezinárodních projektů týkajících se učitelského vzdělávání (zejm. projekt ERASMUS Identifying Teacher Quality – Toolbox for Teacher Reflection), v jejichž rámci dlouhodobě spolupracuje se zahraničními univerzitami.

V roce 1998 jí byla rektorem udělena pamětní medaile Univerzity Karlovy.

O inovacích v učitelském vzdělávání Jeden z nejcharakterističtějších rysů katedry je inovativní přístup ke vzdělávání učitelů. Již v polovině devadesátých let byl vytvořen reformní projekt studia, který se stal modelem inspirujícím ke změnám na všech pedagogických fakultách v ČR. Studium je průběžně zkvalitňováno na základě výzkumně ověřovaných inovací, v posledních letech to bylo zejména v rámci zmíněného výzkumného záměru. „Za jednu z dominant považujeme podporu osobnostně sociálního rozvoje studenta,“ říká profesorka Spilková. „Věříme, že osobnost může z dítěte vychovat jen člověk, který je sám osobností. Zaměřujeme se proto na rozvoj sociální citlivosti, empatie, na komunikativní dovednosti, umění naslouchat, rozvíjení kritického myšlení apod. V oblasti profesních kompetencí hledáme a výzkumně ověřujeme cesty k tomu, aby náš absolvent byl dobrý diagnostik, používal aktivní, činnostní metody, uměl poznat, jaký potenciál dítě má, kde potřebuje pomoci, uměl vytvářet kvalitní sociálněemoční klima – bezpečné, respektující a podnětné –, aby uměl žáky motivovat atd.

Výborné výsledky přináší implementace reflektivního modelu vzdělávání učitelů, propojování teoretické přípravy s klinicky pojatou praxí na tzv. klinických školách (viz s. 16). Ověřen byl také potenciál reflektivních nástrojů (psaní esejí, tvorba profesního portfolia), které vedou studenty k přemýšlivému přístupu k učitelské profesi. „To znamená přemýšlet o tom, co a proč dělám, s jakými výsledky. Když se věci nedaří, jak by se to dalo dělat jinak, přemýšlet o dětech, o příčinách a souvislostech,“ vysvětluje profesorka Spilková. Tento přístup podporuje přijetí širší odpovědnosti učitele za děti a jejich rozvoj ve škole. Společně s vedením k hlubší odpovědnosti klade důraz na další aspekty profesní etiky ve vztahu k dětem i rodičům.

Umět se obhájit Přijde-li do praxe absolvent katedry primární pedagogiky zaměřený na vzdělávání orientované na dítě a konstruktivistické pojetí z hlediska procesu učení, může však v tradičních školách narazit. „Některé naše nejlepší absolventy třeba přivítali slovy: Zapomeň na všechno, co tě učili na fakultě, my to děláme takhle. A proti většině se těžko bojuje. Proto se snažíme absolventy argumentačně vybavit, aby dokázali řediteli, kolegům či rodičům vysvětlit, co dělají a proč to dělají,“ popisuje profesorka Spilková a uvádí i konkrétní příklady: pokud učitel pracuje s dětmi na projektu a je u toho trochu hluk nebo s nimi dělá nějakou tvořivou hru na koberci, musí dokázat a doložit, že to jsou činnosti, které u dětí rozvíjejí dovednosti, jež by jim jiné metody a způsoby práce nemohly dávat. Kromě odborných znalostí a dovedností tedy musí být absolvent z fakulty vybaven také dostatečným profesním sebevědomím.

16 téma Forum 35

Klinická škola:

místo intenzivní spolupráce fakulty a školské praxe Termín fakultní škola je známý – fakultní mateřské, základní nebo střední školy přijímají studenty učitelských fakult na pedagogické praxe.

Na katedře primární pedagogiky Pedagogické fakulty UK však v letech 2014–2015 vytvořili a ověřovali model klinické školy, který by měl být přínosnější jak pro budoucí učitele, tak pro samotné školy.

Na podrobnosti jsme se zeptali vedoucí oddělení primární pedagogiky PhDr. Anny Tomkové, Ph.D. Co si máme představit pod spojením klinická škola?

Klinické mateřské, základní či střední školy jsou v našem pojetí především kvalitní školy, zajišťující hodnotné vzdělávání žáků.

Současně jsou inovátorskými pracovišti.

Dlouhodobě a systematicky spolupracují s učitelskými fakultami na přípravě budoucích učitelů. Jsou „klinikami učení“ v procesu stávání se učitelem, podobně jako lékařské fakulty mají svoje kliniky, fakultní nemocnice, kde probíhá intenzivní proces výuky propojující teorii s praxí, jehož aktéry jsou studenti a lékaři. Tak jako se studenti medicíny učí léčit na klinice pod vedením zkušených lékařů, i studenti učitelství mají získávat klinické zkušenosti a rozvíjet profesní kompetence přímo ve škole pod vedením zkušených učitelů a dalších odborníků.

Které školy byly do pilotního projektu zařazeny?

Oslovili jsme čtyři velmi kvalitní pražské základní školy, a to Fakultní základní školu Angel, FZŠ Kunratice, FZŠ Lyčkovo náměstí a FZŠ prof. Otokara Chlupa. Každá z těchto škol je něčím specifická, společné mají to, že jsou kvalitní a intenzivně na sobě pracují, aktivně se podílejí na reformě vzdělávání v Česku a dlouhodobě spolupracují s pedagogickou fakultou.

Zmínit bychom také měli to, že do projektu se kromě katedry primární pedagogiky zapojily ještě tři další katedry Pedagogické fakulty UK – katedra české literatury, katedra anglického jazyka a literatury a katedra matematiky a didaktiky matematiky.

Na jakém principu tyto klinické školy fungují?

Klinické školy spojujeme s modelem reflektivního pojetí přípravy učitelů. Východiskem je pojetí učitele jako reflektivního praktika, který do hloubky přemýšlí o své činnosti, analyzuje ji a hodnotí ve vztahu k zamýšleným cílům a v širším kontextu vztahů a souvislostí. Podle našich zkušeností je optimální, když se vzdělávání budoucích učitelů děje častěji v trojúhelníku student – vysokoškolský učitel – učitel ze základní školy. V tomto složení pracujeme při praxích a násleších přímo ve školách, ale i na fakultě, kam zveme učitele ze škol především do různých typů reflektivních seminářů. Učitel základní školy má v tomto trojúhelníku především roli zkušeného mentora, na jehož dalším vzdělávání se podílejí také vysokoškolští učitelé z pedagogické fakulty. Taková spolupráce podporuje nejen efektivní přípravu budoucích učitelů, ale i další profesní růst učitelů z praxe i z fakulty.

Klinická škola je také důležitým místem pedagogického výzkumu, kde se prolíná práce badatelů a praktiků. Má potenciál přispívat k rozvoji řady oborů. Je školou v pohybu, která vyvíjí a zkouší nové věci a ověřuje jejich účinnost, a to i ve spolupráci s vysokoškolskými učiteli a studenty učitelství.

Můžete vybrat několik příkladů realizovaných aktivit?

Konkrétním příkladem je vyvíjení a ověřování nástroje, který popisuje očekávané kvality práce studentů učitelství na peda-

PhDr. Anna Tomková, Ph.D., vystudovala pedagogiku a český jazyk s literaturou na Filozofické fakultě UK. Od roku 1995 je odbornou asistentkou na katedře primární pedagogiky na Pedagogické fakultě UK, v posledních letech vedoucí oddělení primární pedagogiky a zástupkyní vedoucí katedry.

V praxi a výzkumu se zabývá především rozvojem a ověřováním inovativních pedagogických přístupů v primárním vzdělávání a v přípravě učitelů.

Spolupracuje při vzdělávání učitelů s inovativními školami a zahraničními institucemi. Je členkou mezinárodního týmu evaluujícího kvalitu vzdělávacích programů přípravy učitelů primárních škol ve frankofonní části Belgie.

17 téma Forum 35

Tak jako se studenti medicíny učí léčit na klinice pod vedením zkušených lékařů, i studenti učitelství mají získávat klinické zkušenosti a rozvíjet profesní kompetence přímo ve škole pod vedením zkušených učitelů a dalších odborníků.

gogických praxích. Podporuje autonomii studentů v jejich dalším profesním růstu, pomáhá mentorům při doprovázení studentů, umožňuje studentům, vysokoškolským učitelům i mentorům reflektovat a hodnotit podle jasných kritérií.

Dalším příkladem je ověřování modelu asistentské praxe, při které studenti učitelství v roli asistentů pedagoga nebo asistentů žáka pronikají do podstaty naplňování principů individualizace výuky a inkluzivní školy. Při této praxi dlouhodobě praktikují v jedné třídě a spolupracují s konkrétním učitelem, poznávají specifické potřeby jednotlivých žáků a ověřují si účinnost navržených strategií, své zkušenosti sdílejí se svými učiteli i s ostatními studenty. V některých případech docházejí až k modelu párové výuky, kdy si jsou s učitelem rovnocenni, spolu plánují, realizují i reflektují výuku ve třídě.

Třetím příkladem by mohl být ověřovaný model učícího se společenství, kdy se vzdělávají dohromady studenti učitelství a učitelé z praxe. Reflexe v takto založených workshopech přináší zajímavé podněty jak pro studenty, tak učitele. Nad společným tématem, např. k projektové výuce, získávají studenti učitelství od učitelů cenné prak-

tické rady, učitelé se zase inspirují novými poznatky, řešeními, experimentátorstvím a odvahou studentů zkoušet nové přístupy ve výuce žáků.

Jak na projekt nahlíželi pedagogové vybraných škol? Ředitelé a učitelé oceňovali, že spolupráce fakulty a školy v pojetí klinické školy není nahodilá, ale že je systematická, hlubší a vzájemná, přinášející přidanou hodnotu pro oba partnery.

Velmi si ceníme toho, že se ředitelé a učitelé klinických škol stali spoluautory publikace, která je jedním z výstupů projektu.

Jak to bude s klinickými školami dál?

Bude se jejich počet po úspěšném odpilotování navyšovat?

Fungování klinických škol a jejich přínos pro vzdělávání budoucích pedagogů jsme si vyzkoušeli v jistých „exkluzivních“ podmínkách a ověřili jsme si jejich obrovský potenciál. K širšímu zavedení do praxe by ovšem bylo potřeba vytvořit určité podmínky, zejména legislativní. To například znamená dostat do zákona status klinických škol, jasně definovat kvalifikaci mentorů a jejich finanční ohodnocení apod.

Možnosti implementace výsledků projektu v širším měřítku jsou tedy zatím omezené, i když například asistentské praxe se již staly součástí našich inovovaných studijních plánů. V pokračování takto pojaté spolupráce s kvalitními školami při přípravě budoucích učitelů vidíme velký smysl. Pomáhá zkvalitňovat učitelskou přípravu, ovlivňuje procesy i výsledky vzdělávání žáků, kultivuje komunikaci a vztahy mezi fakultami a školskou praxí.

Publikaci Klinická škola a její role ve vzdělávání učitelů si můžete zdarma stáhnout na stránkách katedry primární pedagogiky PedF UK v sekci Věda a výzkum / Klinická škola.

18 téma Forum 35

Mgr. Jolana Ronková, Ph.D., vystudovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ na katedře primární pedagogiky PedF UK a v roce 2015 na téže fakultě dokončila doktorské studium pod vedením prof. PaedDr. Radky Wildové, CSc. V současné době zde působí jako vyučující předmětu didaktika čtenářské gramotnosti a pregramotnosti, vystupuje na konferencích a pracuje za ČR v mezinárodní síti ELINET (viz Kde hledat inspiraci).

Ve svém výzkumu se zaměřuje zejména na rozvoj čtenářské gramotnosti.

Čtenářskou gramotností

se české děti ještě zcela pochlubit nemohou Unikátní analýzu čtení realizovala mezi českými školáky ve věku od 8 do 15 let postdoktorandka katedry primární pedagogiky Pedagogické fakulty UK Jolana Ronková. Cílem projektu, do něhož se zapojilo 4 705 žáků z celé republiky, bylo podpořit čtenářskou gramotnost českých dětí, jejichž výsledky se v mezinárodních výzkumech opakovaně zhoršují.

Podle výsledků mezinárodního testování PISA na tom nejsou české děti se čtenářskou gramotností nejlépe.

Zhruba každý pátý patnáctiletý selhává ve výsledcích v čtenářské gramotnosti a je na nízké úrovni, která mu neumožňuje stát se plnohodnotným členem současného života společnosti. Čtenářská gramotnost je totiž gramotností klíčovou, bez které se nelze efektivně vzdělávat a rozvíjet gramotnosti další, například gramotnost finanční, sociální, informační, přírodovědnou a jazykovou.

Důvodů, proč se výsledky ve čtenářské gramotnosti zhoršují, může být mnoho. Jedním z nich je zjištění vyplývající z analýzy čtení, že s přibývajícím věkem klesá u dětí počet přečtených knížek, tím druhým pak, že stále neexistuje národní strategie pro čtenářskou gramotnost a tato gramotnost není zakotvena ani v rámcovém vzdělávacím programu jako jedna z klíčových kompetencí, nýbrž jen v podobě některých výstupů.

Učitelé přitom potřebují velkou podporu na národní strategické úrovni, aby získali dostatek kvalitního celoži-

19 téma Forum 35

votního vzdělání, zázemí v podobě vhodných učebních pomůcek a materiálů, ocenění práce a byli posíleni na autoritě ve společnosti natolik, aby dokázali úspěšně přispět k dosahování tak vysokého cíle, jakým je rozvoj čtenářské gramotnosti.

Průzkum Čtení dětí, realizovaný na katedře primární pedagogiky, se zaměřil na to, kolik času čtení děti věnují, jaké jsou jejich oblíbené tituly a čemu se nejraději věnují ve svém volném čase. Podařilo se zjistit, že přibližně polovina dětí (46 %) tráví u počítače denně až 60 minut, třetina dětí (31 %) pak dokonce více než dvě hodiny denně. „Pokud se nám podaří propojit počítač se čtením, například zapojením informačních technologií do výuky, je to ideální stav,“ konstatuje Jolana Ronková. Moderní výukové materiály by měly dětem přinášet to, co hledají na internetu – interaktivitu. Řešením tedy není čtečka, protože v ní je nahraná stále „jen“ kniha, která má málo obrázků, neobsahuje videa a neumožňuje vzájemné sdílení zkušeností. „Klasická kniha je pro dnešní děti v podstatě zastaralé médium, nárokům mladé generace by daleko lépe vyhovovala bohatší elektronická kniha,“ přiznává Ronková.

Nabízet, nenutit Současně s tím však musí jít ruku v ruce např. i změna nároků pedagogů na tzv. čtenářské deníky. „Pokud budeme děti nutit a předkládat jim povinnou literaturu, spíš je od čtení odradíme. Lepší je předložit jim seznam doporučené literatury, který by měl být co nejširší, aby si děti mohly vybrat,“ doporučuje Ronková. Probudit lásku ke čtení také pomůže netvořit vůbec žádný seznam a vzít děti do knihovny, kde si samy vyberou v rámci své sekce knihu, která se jim nejvíce líbí.

Podpořit čtenářství svých dětí mohou rodiče i v pozdějším věku. Číst by se mělo i větším dětem, klidně až do osmé deváté třídy. Průzkumy ukazují, že v tomto věku je to dokonce ještě důležitější než v raném věku, neboť děti tím navazují dobré vztahy s rodičem, který

Kde hledat inspiraci

Evropská síť pro strategii rozvoje čtenářské gramotnosti (ELINET) je sítí výzkumu a trvalého monitorování čtenářské gramotnosti v Evropě a jejích členských států. Hlavním cílem je zajistit základní právo na čtenářskou gramotnost pro všechny občany Evropské unie, projekt je financován Evropskou komisí.

V rámci projektu byla přijata iniciativa na podporu a zlepšení čtenářské dovednosti – Deklarace práv na čtenářskou gramotnost.

Současně byl shromážděn soubor cca stovky příkladů dobré praxe, jak mohou všichni přispět k tomu, aby děti více četly, nebo jak pomoci motivovat tatínky, aby více četli svým dětem. Proč právě tatínky? Protože chlapci čtou méně a zároveň jsou jejich výsledky v testech čtenářské gramotnosti horší. Jedním z důvodů, proč kluci nečtou, je chybějící vzor u otce, proto je potřeba tatínky ke čtení více motivovat. Na webu najdete také návody, jak vytvořit kampaň na podporu povědomí o problematice čtenářské gramotnosti či jak na ni získávat finanční prostředky.

Více na eli-net.eu

Pokud budeme děti nutit a předkládat jim povinnou literaturu, spíš je od čtení odradíme. Lepší je předložit jim seznam doporučené literatury, který by měl být co nejširší, aby si děti mohly vybrat. jim předčítá, a rodič získává lepší postavení u dítěte.

Současně mu ukazuje správnou cestu a předává mu morální hodnoty, které jsou v knihách obsaženy. Děti se také mohou ve čtení s rodiči střídat.

Pokud dítě nepochází ze sociálně podnětného prostředí, nemusí být ještě vše ztraceno. Vytvořit si vztah ke knize mu mohou pomoci pedagogové, a to nastolením příjemné atmosféry u čtení nebo návštěvami veřejných knihoven, čtenářskými dílnami, pozvánkami různých spisovatelů do třídy apod. Dítě pak v rodině může být tím, kdo bude tlačit rodiče, aby mu šli číst, nebo samo půjde do knihovny či čtenářského klubu.

Jolana Ronková působí nejenom na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, ale učí také na základní škole. Výsledky svých doporučení si tedy může hned vyzkoušet v praxi. Nejvíce se jí osvědčilo navodit tiché bezpečné prostředí před čtením i při čtení, hodnotit pokrok podle individuální vztahové normy, dávat dětem zpětnou vazbu, učit je čtenářské strategie a zařazovat metody kritického myšlení. Často například pořádá čtenářské dílny, kde děti propojují zkušenost z vlastního života s tím, co je obsaženo v knize, nebo propojují dříve čtené s novou knihou. „Na třídních schůzkách jsem hned prvního září rodiče upozornila, že budeme dělat čtenářské dílny, a poprosila jsem je, aby dětem posílali jednou týdně do hodiny čtení oblíbenou knížku. Každá hodina má své téma, povídáme si o knížkách, ukazujeme si, listujeme si, předčítáme a kreslíme obrázky k úryvkům, které si čteme,“ popisuje.

První stupeň základní školy je pro budování čtenářského návyku zásadní. Průzkum ale ukázal jednu pozitivní zprávu – i když v období dospívání děti knihy odkládají, z výzkumu dospělých je patrné, že časem se ke svým čtenářským zvyklostem opět vracejí.

20 zajímavosti Forum 35

10× o čtení 68 %

93 % Tolik dívek ve věku 8–9 let rádo čte.

0 Podle průzkumu nemá doma žádnou knihu 6 % dětí.

Tolik dětí má raději papírové texty.

9 Tolik knih přečtou děti průměrně za rok.

21 zajímavosti Forum 35

2‚5

18 %

Tolik hodin denně stráví v průměru na počítači 14–15letý chlapec.

Tolik dětí by prý četlo více, kdyby nemuselo doma tolik pracovat.

85 %

6 %

Tolik chlapců používá počítač pro hraní her.

Tolik chlapců by nečetlo více v žádném případě.

1.

Jako svou nejoblíbenější knihu děti nejčastěji uváděly Harryho Pottera, Deník malého poseroutky a Stmívání.

70 % Tolik dětí se věnuje alespoň jednou týdně sportu.

Zdroj: Průzkum Čtení dětí, který realizovala Pedagogická fakulta UK ve spolupráci s agenturou SC&C v roce 2012.

22 panorama Forum 35

Mám rád lidské rozměry Hlasivky vykonají více než milion kmitů za den a vzduch v nich může mít až rychlost hurikánu (asi 180 km/hod). Je možné tuto složitou strukturu uměle nahradit, a zachovat tak nemocnému člověku jeho přirozený původní hlas?

MUDr. Ivo Klepáček, CSc., z Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty je členem interdisciplinárního týmu, který se zabývá základním výzkumem individuální hlasivkové náhrady. text Petra Adámková FOTO Jiří Hroník

Hlasivka je zúžená oblast hrtanu, která umožňuje vznik hlasu. Vzduch při výdechu prochází hlasivkovou štěrbinou, rozechvívá napjaté hlasivkové řasy a vzniká zvuk, který díky výše položeným dutinám (hrtan, hltan, ústní a nosní dutina, vedlejší nosní dutiny) získává individuální barvu lidského hlasu.

Jak začala vaše spolupráce s výzkumným týmem a kdo je jeho členem?

Tým výzkumu individuální hlasivkové náhrady se skládá ze čtyř nezávislých institucí pod vedením profesora Tomáše Vampoly z Fakulty strojní ČVUT. Já jsem byl již před několika lety v začátcích výzkumu přizván Ing. Jaromírem Horáčkem, DrSc., z Ústavu termomechaniky AV ČR a naši skupinu uzavírá Ing. Miroslava Dušková Smrčková, Dr., z Ústavu makromolekulární chemie.

Každý člen týmu měl na starost svoji část výzkumu. Mým úkolem bylo korigovat představy techniků o lidském těle.

Jakou strategii výzkumu jste zvolili?

Z mého pohledu je obrovským přínosem tohoto projektu, že se od začátku děje v lidských rozměrech. Jako laik vím, že technici mají sklon si všechno odzkoušet na velikém modelu, ale tady se hned na začátku navázala užší spolupráce s lékaři-anatomy s představou, že budeme schopni upravit velikost navržené struktury a případně od začátku konzultovat možnosti, jak posléze vsunout náhradu do lidského organismu.

Na základě řady názorů a zhodnocení mnoha cest se ukázalo, že nejvhodnějším řešením bude vyvíjet hlasivku v lidské velikosti a technicky pak v její struktuře modelovat vrstvy, které nebudou do detailu napodobovat strukturu hlasivek člověka, ale jejich stavba se zjednoduší a počet vnitřních vrstev se sníží, aby je bylo možné dobře modelovat a funkčně napodobit.

Z čeho výzkum vycházel?

Tým se inspiroval jak lidskými preparáty, tak i modely, podle kterých probíhá výuka studentů, a nakonec i technikami zvláštní upravené fixace, na kterých bylo možné si ověřit vrstevnatost lidské hlasivky, proveditelnost náhrad a vyzkoušet zavedení umělé hlasivky do dýchací trubice. Základním požadavkem bylo určit funkční rozdíly mezi vrstvami reálné hlasivky, snížit jejich počet na co nejmenší míru, a umožnit tak jejich modelaci z vhodných hmot. To vše v lidských rozměrech, aby – a to je cíl pro budoucnost – bylo možné pacientovi s takovou náhradou umožnit individuální hlas.

Pro mne bylo velice zajímavé, že se členové týmu navzájem navštěvovali na svých pracovištích, což jim umožnilo lépe pochopit specifiku vlastního pohledu na řešení i různé přístupy ostatních disciplín.

V jaké fázi je výzkum v současné době a jak pokračuje?

Náhrada začíná anatomicky vyhovovat.

Stavebně je už vlastně vrstevnatá, lze na ní modelovat určité předvídatelné zvuky.

Jde o to, aby bylo možné simulovat chvění, které by odpovídalo stupnici lidského hlasu, a bylo tak možné hlas individualizovat. Pokud se k tomu mohu vyjádřit já, projekt teď směřuje k materiálovému a funkčnímu vývoji na ČVUT a v Ústavu makromolekulární chemie. Nejdůležitější v současné fázi vývoje je tedy materiál a funkčnost.

Nacházíme se v teoretické a výrazně prekli-

23 panorama Forum 35

nické etapě. Čekají nás nejprve pokusy na zvířatech, poté přijde na řadu také testování snášenlivosti náhrady organismem, způsobu přichycení, posouzení, zda je možné náhradu účinně odhleňovat, zda je odolná proti infekci nebo kdy je vhodné ji voperovat.

Jako lékař oceňuji, že pružnou hmotu lze vrstevnatě programovat, že každá vrstva má své předepsané vlastnosti, a to náhradu přibližuje mnohotvárné lidské hlasivkové řase.

Z pohledu srovnávacího anatoma, který se zabývá vývojem, mě velmi těší, že detailní znalosti určité lidské struktury mohou inspirovat techniky, kteří si své nápady ověřují podle skutečnosti. Za to jsem vděčný.

Jaké jsou možnosti dalšího rozvoje projektu?

Výzkum vyžaduje a hledá někoho, kdo by ho finančně podpořil jako celek. Je potřeba nadále upravovat jednotlivé hlasivkové vrstvy, potřebujeme mít vaz, který se dá předprogramovat jako celek. Musíme však mít na paměti, že ve světě běží podobné výzkumy, a přestože s mnohými týmy navazujeme spolupráci, jde zároveň o konkurenci, před kterou je nutné naši práci chránit pa-

Výzkum není citační, jednotlivé poznatky jsme sami ověřili a od začátku se vyvíjí v lidských rozměrech.

A já mám rád lidské rozměry. tenty a neustávat v ní. Výzkum není citační, jednotlivé poznatky jsme sami ověřili a od začátku se vyvíjí v lidských rozměrech. A já mám rád lidské rozměry. Čím je výzkum jiný pro vás osobně?

Potvrdili jsme si, že práce anatoma má praktický dopad. Není v úrovni pouhé teorie, ale je inspirací pro ostatní, ať již kladnou, nebo zápornou – oni si musí vybrat.

Potěšilo mne, že anatomické názory a prvky hrály ve výzkumu roli od samého počátku, zároveň jsem se mohl poučit z práce ostatních. Poprvé jsem byl v technické zkušebně, což je hala dlouhá 20 metrů, na výšku má asi 15 metrů, všude jsou měřicí přístroje, turbína a uprostřed malinký hrtánek. Ten se vlnil a já viděl, že to, co se vytvořilo, je možné rozpohybovat. Ptačí křídlo má určitý tvar a peří, a pták tedy může létat. Letadlo má také křídlo. Nepodobá se tomu ptačímu, ale rovněž létá.

Naším cílem je zjednodušit složitost anatomické stavby hlasivek tak, aby se daly technicky modelovat a člověk s náhradou mluvil svým hlasem a způsobem – tedy létal jako to letadlo.

V čem vidíte přínos celého výzkumu?

Je potřeba zdůraznit, že složení týmu umožnilo řešit problém komplexně a výsledky projektu tak vyústily v český patent.

Cílem nás všech je usnadnit život pacientům s hlasovou poruchou a pomoci jim získat zpět svůj vlastní individuální hlas, se kterým by byli srozuměni. Chceme, aby nebylo nutné náhrady v pravidelných intervalech reoperovat, měnit, tedy nebylo třeba zatěžovat pacienta.

Winston Churchill jednou řekl: „Toto není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to snad konec začátku.“ A mně se tento citát líbí.

MUDr. Ivo Klepáček, CSc., je odborný asistent Anatomického ústavu 1. LF UK, vývojový srovnávací anatom s mnoha zahraničními zkušenostmi. Spolupracuje s interdisciplinárním týmem prof. Tomáše Vampoly ze Strojní fakulty ČVUT na základním výzkumu individuální hlasivkové náhrady.

24 panorama Forum 35

Myši vstupují do doby postgenomické Obrovský pokrok v rychlosti i dostupnosti sekvenovacích technologií v posledních letech způsobil, že dnes máme k dispozici data o genomech skutečně pestré řady nejrůznějších organismů. O tom, jak spolu souvisí sekvence aminokyselin a skutečné proteiny, však zatím víme nesrovnatelně méně. Právě v této oblasti výzkumu se pohybuje laboratoř doc. Pavla Stopky z katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK, která dnes pracuje v BIOCEVu. text Michal Andrle FOTO Jiří Hroník, archiv Pavla Stopky

25 panorama Forum 35

Doc. RNDr. Pavel Stopka, Ph.D., se vrátil po pětiletém postdoktorandském působení na Oxfordské univerzitě na katedru zoologie Přírodovědecké fakulty UK. V současné době působí v centru BIOCEV. Cílem jeho výzkumu je rekonstrukce funkce a evoluce lipokalinů a chemosenzorických receptorů u hlodavců či z nich odvozených linií. Je hlavním organizátorem každoroční konference zaměřené na funkční genomiku – The Central Euroepan Meeting on Genes, Gene Expression, and Behaviour.

Myši, tedy myši laboratorní, které tak důvěrně zná prakticky každý, kdo někdy podnikl výzkum v oblasti biologie a medicíny, jsou velmi specifickým vědeckým objektem.

Z pohledu zoologa se jedná o křížence hned tří poddruhů divokých myší domácích (třetí se do genetické mozaiky dostal víceméně náhodou). Další úprava genetické informace proběhla u laboratorních myší příbuzenským křížením (inbreedingem). „V našich výzkumech využíváme myš domácí východoevropskou. Naše studie v oblasti funkční genomiky myší jsou vůbec první, které pracují s divokými zvířaty. Většina bioomedicínského výzkumu se dělá na laboratorních myších – ty však kvůli křížení a inbreedingu ztratily řadu vlastností, s nimiž se setkáváme u divokých myší. Pro nás je důležité, že u nich objevujeme proteiny, které od laboratorních myší prakticky neznáme,“ popisuje jeden z unikátů výzkumu svého týmu docent Stopka. „Myší“ genom je dnes již velmi dobře zmapován. Nachází se v něm mezi 20–22 000 sekvencí, o nichž se předpokládá, že kódují funkční proteiny. K drtivé většině z nich však zatím nebyl žádný funkční protein nalezen. Současný výzkum proteomu (ústní dutiny) myší navazuje na dlouhodobý zájem Pavla Stopky a jeho týmu o proteiny, které se účastní chemické komunikace, zejména komunikace vnitrodruhové. Takové

proteiny se u myší vyskytují v řadě tělních tekutin, vylučovaných na povrch či mimo tělo – především v moči, slzách či slinách.

Za hlavní cíl práce považují vědci vytvoření databáze (slinného) proteomu. „Abychom mohli myši používat jako model, potřebujeme znát složení jejich proteomu.

Teprve poté se budeme moc zaměřit na jednotlivé rodiny a analyzovat funkce jednotlivých proteinů,“ vysvětluje Pavel Stopka.

Pavel Stopka a jeho výzkumná skupina se o bílkoviny, které souvisejí s chemickou komunikací u myší, především o lipokaliny, zajímá delší dobu. Tyto proteiny slouží zejména k vnitroduhové komunikaci, a jsou proto přítomny například v moči, slzách či slinách. „Při naší práci jsme postupně naráželi na problém, jak srovnat množství proteinů ve vzorku. Začali jsme proto využívat kombinaci kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií (LC-MS/MS).

Výsledek nás samotné překvapil. Ve slinách jsme po důkladném statistickém profiltrování dat identifikovali více než 600 různých druhů proteinů, což bylo více než dvakrát více, než jsme očekávali. Ještě větším překvapením bylo, že celých 21% bylo pohlavně specifických – vyskytovaly se mnohem více u samců či u samic,“ popisuje jeden ze zajímavých výsledků výzkumu Stopka.

A jaké jsou další nové objevy, s nimiž seznámil odbornou veřejnost článek v časo-

pise Scientific Reports? Ukázalo se, že sliny obsahují řadu proteinů velmi různorodých funkcí. Některé z nich fungují například jako transportéry odpadních látek z nosního epitelu. Tuto funkci často vykonávají ty z lipokalinů, které jinak vážou chemické signály (Odorant-binding proteiny, OBP).

Odpadní látka, která je dále transportována do trávicího systému, váže „odpad“ na specifický motiv ve své struktuře, tzv. beta-košíček. Řada proteinů, exprimovaných v ústní dutině, má také imunitní funkci. „Výrazně jsme rozšířili spektrum animikrobiálních proteinů, hlavně těch z rodiny BPI proteinů, které rozrušují bakteriální membrány. Jde o evolučně velmi starý mechanismus, jimiž se organismy brání patogenům. V současnosti testujeme tyto proteiny in vitro v kulturách nejrůznějších, i nepatogenních bakterií,“ popisuje další cestu výzkumu Pavel Stopka.

Vzhledem k tomu, že se řada proteinů, přítomných v produktech slinných žláz myší, účastní imunitní odpovědi, je možné je používat i jako biomarkery pro různé imunitní procesy v organismu. Zdravá a nemocná myš se tak snadno rozpozná pouze na základě různého proteomického profilu. Celá řada proteinů (včetně některých lipokalinů) může být využita i jako biomarkery pro fázi estru, v níž se nachází samice. „To je pro další biomedicínský výzkum velmi významné. Doposud se totiž fáze estru určovala prostřednictvím vaginálních výplachů. Během této procedury se však do pohlavních traktů snadno zanesla infekce, což zkreslovalo další výsledky.

S pomocí slinných proteinových markerů můžeme fázi estru určit zcela neinvazivně,“ dodává Stopka.

Poznatky, získané výzkumem myší, však nemusí být v budoucnu využívány pouze při výzkumu hlodavců, ale také v humánní medicíně. Potenciální biomedicínské aplikace jsou založeny na tom, že lidé (primáti) a myši (hlodavci) sdílejí na jedné straně řadu pleziomorfií, na straně druhé řadu apomorfií, typických pro placentární savce ze skupiny Euarchontoglires. Podobnost kódujících sekvencí mezi hlodavci a člověkem je tedy obvykle velmi vysoká, mezi 95–99%. „Často však platí, že produkty stejného genu získaly v kontextu těla nové skupiny organismů jiný význam a funkci.

Vytvoření databáze proteomu je pro všechna další pátrání po funkcích proteinů prvním a nezbytným krokem,“ uzavírá docent Stopka.

Paul Klee: Erzengel, 1938

26 panorama Forum 35

Umění předávat starobylé myšlenky

Jak napomáhají teorie sociální paměti a teorie mýtu porozumění vývoji ježíšovské tradice od její ústní podoby až po zapsané dokumenty? Tímto tématem se zabývá Thomas Hatina, hostující profesor Husitské teologické fakulty UK, specialista na rané křesťanství, především na historickou postavu Ježíše a evangelia. text red. FOTO archiv Thomase Hatiny, Wikimedia Commons

27 panorama Forum 35

Jak zásadní je rozdíl mezi Severní Amerikou a Evropou v přístupu k teologii?

Myslím si, že rozdíl lze částečně vysvětlit okolnostmi, které formují kulturní identitu. Přestože je Česká republika zemí sekulární, kulturně se identifikuje s křesťanstvím, které je zřetelně přítomné v bezpočtu symbolů a památek. Stačí úplně krátká procházka centrem Prahy.

Oproti tomu křesťanství v Kanadě se včlenilo do proudu multikulturalismu. Prostě nemáme na každém rohu jeho viditelné připomínky. Kulturní identita Kanady není ukotvena v tisíciletém odkazu křesťanství, a Kanaďané se naopak sami často definují jako národ integrační, jako součást jakési mozaiky. Dalším důvodem je skutečnost, že evropské univerzity tolik nepoznamenal vzestup evangelikalismu a fundamentalismu ve Spojených státech, kvůli nimž tam byl vědní obor teologie zahnán do institucionálních ghet pod kontrolou jednotlivých denominací.

Přestože je Česká republika zemí sekulární, kulturně se identifikuje s křesťanstvím, které je zřetelně přítomné v bezpočtu symbolů a památek. Stačí úplně krátká procházka centrem Prahy.

Jste schopen porovnat podmínky výuky teologie v obou zemích?

Při vzájemném styku si uvědomujeme, jak kulturní rozdíly ovlivňují studium jakéhokoli vědního oboru.

Biblická studia a teologie nejsou výjimkou. Přestože pracujeme se stejnými texty, otázky, jež si pokládáme, se mohou lišit, což pak ovlivňuje výběr metod bádání.

Jeden z možných přístupů je aplikace teorie společenské paměti a její vliv na vytváření mýtů v době formování raného křesťanství. Nedávno jsem tuto teorii uplatnil ve studii Teologie Nového zákona a hledání jejího významu, která vyjde i v češtině v Nakladatelství Karolinum.

Největší rozdíl spatřuji ve způsobu, jakým se učí a studuje teologie. V Kanadě a ve Spojených státech se teologie jako vědní disciplína spojuje obyčejně s vírou.

Proto se studium teologie obvykle omezuje na křesťanské univerzity, kněžské semináře či bohoslovecké fakulty. Na veřejných univerzitách se má většinou za to, že teologie a biblická studia jsou přežitými vědními obory, pro společnost nijak důležitými, pokud se člověk zrovna nechystá na dráhu bohoslovce.

V Kanadě naopak nabízejí veřejné univerzity kurzy náboženství a starověké literatury Blízkého východu či křesťanské literatury. Často zahrnují stejné studijní materiály, i když označení mívají různá. Univerzita Karlova, podobně jako většina evropských univerzit, volí zdravě odlišný, daleko více integrující přístup. Teologie se přednáší a studuje jako akademická vědní disciplína, jež má společenský i kulturní význam bez ohledu na

osobní náboženské přesvědčení. Je vědou interdisciplinární s důrazem na lidskou identitu a její význam, a to jak na úrovni kolektivní, tak individuální. Způsob, jakým ji přednášejí na HTF, činí z teologie ideální humanitní vědu. Osobně dávám určitě přednost evropskému modelu.

Teď, když máte za sebou první přednášku na Husitské teologické fakultě, jaký z ní máte pocit?

Báječný! Dovolím si to podrobněji rozvést hned v několika rovinách. Především přednášet takovým studentům je radost! Už jsem přednášel v Británii, ve Spojených státech a Kanadě, ale musím říci, že učit studenty na HTF bylo jedním z nejpříjemnějších zážitků mé kariéry.

Magisterští studenti a doktorandi byli velmi zvídaví, vzdělaní a uznalí. Mnozí z nich pracují ve svých diplomových pracích na tématech, která mají velký kulturní dosah. Jejich znalost angličtiny je úctyhodná.

I když sám ovládám hovorovou češtinu, spoustu technických termínů neznám. Byl jsem rád, že mohu přednášet v angličtině. Tu a tam jsem proložil přednášku nějakou českou frází, což některé studenty potěšilo a občas i pobavilo. Přitom jsem se od nich naučil, jak v češtině formulovat složitější myšlenky. Myslím, že se nám spolupracovalo velmi dobře. Akademičtí členové fakulty, s nimiž jsem se setkal, byli také laskaví a srdeční. Zvlášť bych chtěl poděkovat doktoru Jiřímu Lukešovi, který mi poskytl v rámci svých vlastních přednášek potřebný prostor a cokoliv jsem potřeboval, ve všem mi vyšel vstříc. Díky němu si odnáším zkušenost, na niž hned tak nezapomenu. A v neposlední řadě, laskavost i pozornost, jakých se mi dostávalo od paní děkanky Kamily Veverkové a pana profesora Láška, mi neustále připomínaly, že jsem tu vítán a že si tu mé práce váží.

Profesor Thomas Hatina je světově uznávaný novozákoník, který působí na Trinity Western University v Langley v Kanadě. Od letošního roku je hostujícím profesorem na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Ve svém bádání se zaměřuje na problematiku kolektivní paměti, historiografii, intertextualitu, narativní kritiku a „myth-making theory“ (mytizující teorii) ve vztahu ke vzniku a vývoji raného křesťanství.

28 panorama Forum 35

Praha mohla opět spatřit korunovaci Karla IV.

29 panorama Forum 35

První zářijové dny roku 1347 absolvovali římský král Karel Lucemburský a francouzská princezna Blanka z Valois mnohahodinový obřad v románské Spytihněvově bazilice sv. Víta na Pražském hradě, aby se stali českým králem a českou královnou. Historici Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR se pokusili tuto slavnostní událost věrně zrekonstruovat včetně kajícné poutě na Vyšehrad v předvečer korunovace. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Celá akce začala za hojné účasti veřejnosti v sobotu odpoledne, kdy vstoupil Karel IV. v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a předních šlechticů na Vyšehrad. Zde panovník nejprve navštívil rotundu sv. Martina a baziliku sv. Vavřince, kde podle předkorunovačního obyčeje českých králů uctil jako potomek českých knížat a králů ze strany své matky lýkové střevíce a mošnu Přemysla Oráče. Následovala mše svatá za vlast v bazilice sv. Petra a Pavla a loučový průvod celého královského procesí do centra města a zpět na Pražský hrad.

Když míjel průvod Univerzitu Karlovu, přišel Karla IV. za tuto akademickou instituci pozdravit prorektor pro tvůrčí a ediční činnost prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D. Věrná, ale zkrácená Samotná korunovace se uskutečnila v neděli v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Téměř dvouhodinový korunovační akt zahájil profesor Royt, který přítomným přiblížil význam místa korunovace. „Duchovní poselství tohoto místa spočívá především v tom, že je zde výrazně zdůrazněna úcta českým zemským patronům.

Ostatně hrobka českých králů se nachází na křížení míst, kde byly ostatky svatého Víta, patrona české země svatého Václava, svatého Zikmunda a uprostřed lodi ostatky svatého Vojtěcha, patrona pražského arcibiskupství,“ připomněl. Zároveň upozornil, že Karel IV. byl nejenom korunován, ale i pomazán po způsobu Davida a Šalamouna za kněze

a krále. Tím napodobil krále francouzské, kteří byli v Remeši pomazáni posvátným olejem, který prý přinesl anděl z nebes a kterým byl pomazán i král David.

Po jedné hodině po poledni se rozezněly zvony a do katedrály původním vchodem (tzv. Zlatou bránou) vstoupil průvod církevních hodnostářů, zbrojnošů, královské družiny i samotného Karla IV. a Blanky z Valois. Korunovace však nebyla předvedena přesně podle Korunovačního řádu českých králů, ale jen ve zkrácenější verzi. „Naším cílem bylo v rámci možností provést rekonstrukci středověké korunovační liturgie a co nejvěrohodněji ztvárnit atmosféru obřadu, který zavazuje panovníka k následování Ježíše Krista, krále králů, spravedlivou vládou, ovšem z časových i prostorových důvodů nemohlo jít o věrnou kopii, neboť korunovace se všemi obřady trvala takřka den a půl. Jen vyslechnout si mnohahodinovou mši by navíc bylo pro dnešní účastníky velmi náročné,“ vysvětluje Miroslav Smaha z KTF UK, hlavní organizátor a představitel postavy Karla IV. Během korunovace došlo v souladu s původním řádem k pomazání a oblékání krále, předání insignií, požehnání koruny, slavnostní motlitbě i slibu krále před trůnem, tváří Boha, kleriků i lidu, v němž se zavazuje ke spravedlivé vládě. Po korunovaci krále následovala korunovace královny, mešní liturgie a královo obětování chleba, konvice vína a zlata.

32 panorama Forum 35

33 panorama Forum 35

34 forum romanum Forum 35

Soumrak Gutenbergova zázraku?

2× fOTO Jiří Hroník

35 forum romanum Forum 35

Přenosnost tisíců svazků v jedné kapse

Koexistence médií jako východisko?

Zásadní výhodou e-knih je odhmotnění: knihu netřeba fyzicky vyrobit, přepravit a skladovat. Čtenář ocení přenosnost tisíců svazků v jedné kapse. Naopak je lze globálně zpřístupnit pomocí nejrůznějších licenčních modelů – a také půjčovat, např. prostřednictvím knihoven. Čtenář se může snadno dopátrat statistik svého čtení, tedy jaká část z knihy či sbírky již byla přečtena a za jak dlouho. Nevýhody nalezneme také: vizuální zážitek a kvalita čtení je dána zobrazovacím zařízením.

Pro specifické prostředí (pláž či vana) se hodí tištěná kniha více. Tištěné knihy lákají spíše emocionálními vlastnostmi: robustnost knihy, vůně a struktura různých druhů papíru, či dokonce individuální vzpomínky spjaté s knihou nebo s osobou, jíž patřila či od které byla přijata, počítaje v to i autorské podpisy a dedikace.

Digitální revoluce nám připravila řadu překvapení a otázek. O klasické knize se tvrdí, že je to vynález dokonalý stejně jako třeba kolo. Elektronická kniha složená z jedniček a nul, dostupná kdykoli a odkudkoli, nám umožňuje s informacemi pracovat efektivněji, na druhou stranu je její fyzický rozměr degradován do podoby obrazovky počítače, mobilu či čtečky. Četba nám přináší prožitek, který může být zintenzivněn nejen knihařsky a redakčně dokonale odvedenou prací, ale i dobrým výkonem typografa. Je vcelku jedno, jestli jste z generace digital native, nebo milovníky vůně potištěného papíru. Koexistence zmíněných médií zůstává, záleží pouze na nás, jaký model nám vyhovuje. Dvacáté první století přeje informačně gramotným, tak proč oba modely nevyužívat podle potřeby?​ Mgr. BcA. Vít Krobot Nakladatelství Karolinum

Mgr. Petr Novák Ústřední knihovna (UK)

Čtou čeští internetoví čtenáři knihy v elektronické podobě?

36 % ANO

A na kterých přístrojích?

47 % počítač

38 % smartphone

34 % tablet

Zdroj: Výzkum Internetoví Češi jako čtenáři 2016, Nielsen Admosphere, internetová populace 15+, N = 505, únor 2016, Základ: čtenáři knih, N=441

28 % čtečka

36 studenti Forum 35

Prahou bloudí kavárna VeloBloud Jsou čtyři, všichni pocházejí ze Slovenska a do Prahy přijeli za studiem.

Společným úsilím se jim podařilo uvést do života projekt sociálního podnikání – mobilní kavárnu ve formě trojkolky, jejíž obsluhu tvoří lidé bez domova. Café VeloBloud nám představila koordinátorka projektu Zsófia Folková, studentka Právnické fakulty UK. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Jak se zrodil nápad na netradiční bloudící kavárnu?

Několik lidí z naší skupiny už dříve pracovalo s bezdomovci, ale jen jako dobrovolníci.

Rozdávali třeba jídlo nebo šaty. Napadlo nás zapojit se do pomoci ještě nějak více.

Nejdřív to byla idea, že bychom jim mohli rozdávat kávu nebo že by si oni mezi sebou rozdávali kávu. Potom jsme ale chtěli najít řešení, které aktivně pomáhá. Pasivní po-

moc – rozdávání jídla a šatů – je fajn, ale chtěli jsme, aby se lidé mohli postavit na vlastní nohy. Postupně se z našich nápadů zrodila kavárna na trojkolce, protože doufáme, že je to udržitelný model, který může být ziskový.

Existuje někde podobný model pomoci?

Podobné projekty existují. V Londýně funguje mobilní kavárna, ovšem je to auto,

37 studenti Forum 35

takže jsou jejich provozní náklady vyšší.

Kaváren na trojkolce jsem viděla více, ale nevím o žádném případě, kdy by to někdo spojil s pomocí. Náš finanční model je ale zajímavější – náš zaměstnanec bude dostávat nejenom mzdu, ale také polovinu zisku, kterou vygeneruje. Z toho už lze začít řešit exekuci a další problémy, neboť to, že většina našich zaměstnanců bude v exekučním řízení, je skoro jisté. Po splacení všech dluhů dostanou polovinu zisku do rukou, takže budou mít docela slušný výdělek.

Máte v týmu ekonoma, který vám všechno propočítal a zohlednil adekvátní náklady?

Na rozpočtu jsme pracovali asi půl roku, všechno jsme vypočítali zhruba třicetkrát.

V týmu máme i ekonoma, pro jistotu jsme to ale dali ještě na kontrolu dalším kamarádům pracujícím v ekonomice, mělo by to tedy sedět.

Kde jste sehnali prvotní kapitál?

Vstupní peníze jsme dali dohromady víceméně sami a sehnali jsme si i většího sponzora, který je naším tichým společníkem. Podpořili nás také výrobci, například dodavatelé kávovarů nebo kol, kteří nám dali výraznou slevu. Běžně by stála trojkolka s vybavením čtyři sta tisíc korun, my jsme ji dokázali poskládat za tři sta tisíc.

Před námi je zima. Dá se kavárna provozovat za každého počasí?

Dá se provozovat do pěti stupňů pod nulou, i když pak kávovar potřebuje trochu více času, aby se nahřál. Při větších mrazech už ale nechceme, aby nám někdo zmrzl za kolem. Důležité je zmínit, že i když zaměstnanec nebude v práci, svůj plat dostane, protože chceme, aby mohl splácet své závazky. Bereme tedy za svou povinnost držet ho i při nepřízni počasí nad vodou.

Máte už plán, kde získat další finanční prostředky?

Nedávno jsme se zapojili do mezinárodního start-upu Indiegogo, což je totéž jako český HitHit. Protože bychom chtěli naše projekty přenést i do Budapešti, je lepší, když o nás budou vědět Češi i Maďaři. Od veřejnosti jsme vybrali přes 1470 dolarů. Zatím ještě nevíme, na co je použijeme, protože potřebujeme spoustu věcí a někdy se neumíme dohodnout na tom, co je důležitější.

Ve hře je například malý motor na kolo, protože vozík s vybavením váží tři sta kilogramů a tlačit ho je poměrně těžké. Chtěli bychom vybudovat také menší kancelář a mít garáž na úschovu kola, na to všechno potřebujeme peníze.

I když zaměstnanec nebude v práci, svůj plat dostane, protože chceme, aby mohl splácet své závazky. Bereme tedy za svou povinnost držet ho i při nepřízni počasí nad vodou.

Plánujete do budoucna počet kol rozšířit?

To uvidíme podle toho, jaké tržní místo v Praze najdeme. Hodně totiž záleží na tom, kde kolo stojí. Například na festivalu Open Square jsme prodali více káv než za celé léto na cyklostezce v Modřanech. Když najdeme místo, kde prodáme přibližně sto káv za den, mohli bychom z toho mít – řekněme – dva tisíce pět set korun na den.

Fungovat bychom chtěli sedm dní v týdnu.

Provozní náklady na kolo jsou velmi nízké, je to přibližně 70 korun na den. Jestliže se nám povede najít nějaké dobré tržní místo, můžeme přijmout i další zaměstnance.

Je šance dostat se i přes omezené finance do atraktivní lokality?

Navštívili jsme už jednotlivé městské části a například v Praze 3 k nám přistupovali velmi příznivě a říkali, že pokud to projde radou, odpustili by nám poplatek za užívání místa, kde stojíme. Nadějně vypadala i jednání v Praze 7 a Praze 1, tady je ale docela silná konkurence.

Myslíte, že vám při jednání pomáhá i ocenění Social Impact Award, které jste nedávno získali?

Určitě, zvyšuje nám prestiž. Navíc jsme během akceleračního programu, který probíhal v létě, navázali spoustu kontaktů na lidi, kteří nám mohou v budoucnu pomoci. To bylo asi nejpřínosnější z celého projektu.

Kde jste hledali svého prvního zaměstnance?

Od začátku jsme spolupracovali s Armádou spásy, protože jsme vyhodnotili, že ani jeden z nás nemá výrazné zkušenosti s touto skupinou lidí. Přečetla jsem si sice několik koncepcí řešení problematiky bezdomovectví, ale podle mě je lepší, než se začne pracovat s lidmi, bavit se s těmi, kteří už s nimi pracovali. Armáda spásy nám tedy doporučila hned dva zaměstnance. Nakonec jsme si ale řekli, že bude lepší, když začneme jenom

s jedním člověkem, takže jsme začali s Darjou. Náš první zaměstnanec je transsexuál, z poloviny Rom a z poloviny Srb, a tuto příležitost si určitě zaslouží.

Studujete už v pátém ročníku. Plánujete na projektu participovat i při zaměstnání, nebo si hledáte nástupce?

Doufám, že se nám za rok podaří vybudovat projekt tak, abych v něm mohla být zaměstnána. I kdyby to nevyšlo, doufám, že bychom to společně zvládli. Zatím také fungujeme způsobem, že pokud někdo nemá čas, druhý ho zastoupí. Variantou rovněž je, že když se projekt rozjede, přijmeme do týmu někoho dalšího.

Kavárnou však naše plány nekončí.

V budoucnu bychom chtěli zřídit právnickou, daňovou a také dluhovou poradnu pro osoby bez domova. Vznikl by komplexnější systém služeb, který bychom nabízeli nejenom našim zaměstnancům, ale i ostatním lidem. Pokud ale nebudu mít žádnou praxi, nemohu asi moc dávat rady. Rádi bychom proto navázali kontakt s fakultou ohledně možné spolupráce.

Zsófia Folková pochází z jižního Slovenska. Po gymnaziálních studiích v Budapešti se rozhodla pokračovat ve studiu na Univerzitě Karlově, kde studuje právo. Pracovala jako dobrovolnice v Studentském kroužku Endre Adyho, v Lize lidských práv, v organizaci FairArt a jako stážistka v budapešťské advokátní kanceláři Réti, Antall a spol. S Františkem Kusym se podílí na vytváření kulturního portálu Magyarbohemia.cz.

38 studenti Forum 35

navzdory osudu Malek Azar se během pár hodin ocitl z Damašku v Hradci Králové na Farmaceutické fakultě UK. Úspěšný vědec a doktorand v současné době působí na katedře biofyziky a fyzikální chemie, kde spolupracuje na tvorbě matematických modelů farmakokinetiky a farmakodynamiky léků.

Proč považuje Hradec Králové za jedno z nejkrásnějších českých měst? text Petra Köpplová foto René Volfík

Jak jste se dostal do České republiky?

V Sýrii jsem začal studovat farmaceutiku, ale vzhledem k tamější obtížné situaci se v tom nedalo snadno pokračovat. Na Univerzitě Karlově jsem získal magisterský titul jako farmaceut. Pak se objevila příležitost pokračovat v doktorském programu a s radostí jsem toho využil a teď pracuji na katedře biofyziky a fyzikální chemie Farmaceutické fakulty UK. Zaměřuji se hlavně na kombinaci dvou pojetí biofyziky – z matematického a farmakologického hlediska. Tahle kombinace dvou odlišných oborů je pro mě opravdu zajímavá. Vytváříme matematické modely farmakokinetiky a farmakodynamiky léků.

Získal jste cenu na fakultní vědecké studentské konferenci. To znamená, že se zaměřujete nejen na teoretická studia, ale také na praktickou vědu a vývoj…

Dlouhou dobu jsem působil na katedře farmaceutické technologie, kde jsme se soustředili především na průmyslové a výrobní aspekty farmakologie. Měl jsem výtečnou vedoucí, s ní jsme dokázali náš výzkum velmi dobře prezentovat. Samozřejmě to chtělo i trochu štěstí, ale pracovali jsme na našem projektu opravdu usilovně a skončili jsme na druhém místě, což osobně beru jako skvělý úspěch. Jsem opravdu šťastný, byla to pro mě nová zkušenost a navíc jsem měl možnost ukázat ostatním, na čem pracujeme a že se snažíme vytvořit něco nového.

Zároveň jsem toužil po nových zkušenostech, takže jsem se s výzkumem přesunul na katedru biofyziky a fyzikální chemie.

Jako student prvního ročníku doktorského programu můžu říci jen to, že pro splnění svých cílů uděláme, co bude v našich silách. Snažíme se pomocí matematiky předvídat, co se děje v našich tělech. Pokud se nám práce podaří, může to nám i jiným vědcům ušetřit spoustu zbytečné práce v laboratořích, což by se opravdu hodilo.

Zkoumáte některé konkrétní léky?

Ano. Je potřeba začít s něčím konkrétním, takže jsme zvolili účinek léku jménem Rifampicin na lidský metabolismus. Tento lék metabolismus ovlivňuje tím, že akti-

Snažíme se pomocí matematiky předvídat, co se děje v našich tělech.

Pokud se nám práce podaří, může to nám i jiným vědcům ušetřit spoustu zbytečné práce v laboratořích, což by se opravdu hodilo.

vuje buněčný receptor, který následně stimuluje tvorbu některých metabolických enzymů.

Zkoumáme tenhle jev jako první laboratoř vůbec – před námi se do toho nikdo nepustil.

Spolupracujete i s pražskými fakultami, třeba s Matematicko-fyzikální?

Ano, spolupracujeme. I můj vedoucí pracuje na Matematicko-fyzikální fakultě a v Akademii věd. Podle mě je spojení dvou skvělých fakult v rámci jedné skvělé univerzity výborný nápad.

Farmaceutická fakulta sídlí v Hradci Králové. Chcete tam zůstat, nebo se chystáte stěhovat jinam?

Hradec je určitě jedním z nejkrásnějších měst v Česku. Není tak velký jako Praha a mně se líbí, jak je tu všechno na dosah – všude se dostanete na kole a trvá to jen pár minut. Tohle v Praze nejde. Hradec je skvělé město pro studenty a nabízí výborné příležitosti i pro jiný život.

Chybí vám tu něco?

Hlavně rodina – volám rodičům každý den. Doma jsme bydleli všichni ve stejném domě, v okolí jsem měl spoustu kamarádů, všichni jsme si byli blízcí. A pak jsem se během jediného dne přestěhoval a teď jsem tady. Kamarádi mi opravdu chybí, a taky bratr a sestry.

Bratr je ovšem v Olomouci. Taky studuje v doktorském programu, je zubař.

Neuvažujete o tom, že byste do Česka přestěhoval celou rodinu?

Těžko říct. Rodiče jsou v Sýrii celkem spokojeni. Podle mě by pro ně bylo hodně těžké, kdyby měli přijít sem a stát se součástí zdejší kultury. Už řeč je hodně těžká – jsem tu už dva roky a pořád ještě mluvím raději anglicky.

Kromě toho mi chybí jídlo. České jídlo je dobré, něco mi tu opravdu chutná. Ale celkově mi chybí naše kuchyně – je hodně chuťově rozmanitá a právě po té různosti se mi hodně stýská. Třeba po jídle, kterému se říká jabrak. Jsou to vařené vinné listy, do kterých se balí rýže a maso.

39 studenti Forum 35

A to se tady nedá ani uvařit doma?

No, asi dá, ale potřebujete k tomu jednu hlavní přísadu – trpělivost. Z toho důvodu jsem jabrak nedělal ani doma v Sýrii. Dělat ty balíčky z vinných listů a plnit je, to zabere opravdu hodně času.

Výzkum přece na trpělivosti stojí.

To ano. Co se týče výzkumu, tam mi trpělivost nechybí.

Ale nemám jí dost na to, abych celý den vařil. Takže chodím do menzy, už jsem si na to zvykl.

Proč jste se rozhodl zrovna pro Česko a konkrétně pro Hradec?

Do Hradce jsem šel prostě proto, že tu sídlí farmaceutická fakulta, součást Univerzity Karlovy. Ta je pro mě jednou z nejlepších univerzit na celém světě, je nejstarší ve střední Evropě a to mě hodně lákalo. Dostal jsem grant z ministerstva i ze samotné univerzity, oba hodně velkorysé. Tak skvělé podmínky bych asi nikde jinde na světě nenašel.

Kromě toho bratr v té době v České republice studoval, takže jsem si od něj zjistil vše potřebné o zdejším systému a univerzitách.

Ale konkrétně v Hradci jsem kvůli tomu, že je tu moje fakulta. Kdyby byla v Praze, asi bych zůstal tam.

Co bylo na stěhování do ciziny nejtěžší?

No hlavně ten rychlý přesun z Asie do Evropy během jediného dne. A pak je tu jazyková bariéra – normální lidé na ulici většinou neumějí moc dobře anglicky.

První dva týdny to bylo opravdu těžké, potřeboval jsem vyřídit spoustu papírů a anglicky pořádně neuměli dokonce ani na úřadech.

Jak plánujete budoucnost? Hodláte i po získání doktorátu zůstat v Česku?

Zatím není jisté nic. Momentálně se soustředím na projekt, ale nejspíš budu i nadále pracovat na univerzitě.

Učit nové farmaceuty, to mi připadá hodně důležité.

Už jste říkal, že jste každý den v kontaktu s rodiči. Žijí aspoň v bezpečné části Sýrie?

Rodiče bydlí ve městě jménem Katana. Je to kousek od Damašku, vlastně jeho předměstí. Podle mě je tam mnohem bezpečněji než na jiných místech v zemi.

Mgr. Malek Azar začal studovat farmacii v Damašku v Sýrii a svá studia dokončil na Farmaceutické fakultě UK, kde v současné době pokračuje v doktorském programu. Na studentské vědecké konferenci obsadil v roce 2016 v sekci sociálních a technologických věd druhé místo.

40 studenti Forum 35

Nejsem buddhista, ale cyklické vnímání času není na hlavu postavené „Nějaký ten den už bydlíte v hotelu a jdete si pověsit prádlo, protože si tam připadáte jako doma. A když se vrátíte do pokoje, chybí vám harddisk, mobil a 1700 dolarů. Divíte se, proč vzali zrovna deset let starý harddisk, kde jste měli jedinou zálohu fotek z výzkumu (protože druhý, záložní harddisk vám odešel už po cestě).“ I takovou zkušenost si z terénního výzkumu v Nepálu přivezla pětice studentů tibetanistiky z Filozofické fakulty UK. text Petra Köpplová foto archiv Martina Hankera, René Volfík

41 studenti Forum 35

I polévku z pytlíku trvá uvařit hodinu, protože se do ní krájí zelenina, vejce a podobně.

Internet v Nepálu na zálohování velkých dat není, a tak je potřeba spoléhat se na klasické pevné disky. Denně se při terénním výzkumu natočí i 40 GB videomateriálu a k tomu se ukládají stovky fotografií. Potřebných 400 GB dat se v kavárně do cloudu prostě neuloží. „Zbylo nám tedy jen několik videí a chybějí nám fotografie asi za posledních 14 dní výzkumu,“ konstatuje smutně Martin Hanker z Ústavu jižní a centrální Asie FF UK. S harddiskem zmizel i jedinečný záznam pozorování týden trvajícího rituálu ve vesnici Lubra v Mustangu, kterým studenti navazovali na výzkum proslulého oxfordského tibetanisty Charlese Alberta Edwarda Rambla.

Do Prahy si s sebou ovšem i přesto přivezli velké množství archivního materiálu, který bude základem pro vytvoření elektronické kolektivní monografie. Ta by měla zahrnovat výsledky kvalitativního výzkumu včetně rozsáhlého audiovizuálního archivu, jejž studenti plánují po dalších expedicích rozšiřovat. Grant trojice studentů tibetanistiky zaštítil v terénu geše Nyima Woser Choekhortshang a jako konzultant působí Aleš Rýznar M.A (oba toho času Ph.D. studenti).

Základem kvalitativního výzkumu jsou i rozhovory se zajímavými lidmi. Jedním z nich byl například doktor tradiční tibetské medicíny z horské vesničky Dzar v Nepálu, v jehož ordinaci byly stěny zaplněny desítkami zavařovacích sklenic s bylinkami a dalšími vzácnými substancemi. „Tibeťané a horalové obecně jsou praktičtí lidé, takže ošetřování ‚bebíček‘ typu rozříznutý prst odpadá. Když je něco vážného, lékaři sednou do džípu a jedou třeba i šest hodin do vedlejší vesnice. A pokud terén není dostupný, jedou i v dnešní době na koních,“ říká Martin Hanker.

Cenu za výkon si lidé v horách s lékařem vždy domlouvají nebo smlouvají její výši v naturáliích. Protože systém zdravotních pojišťoven do odlehlých oblastí nedosahuje, žije takový lékař z toho, co od pacientů vybere. Doktoři ordinují, ale současně si musejí nasbírat i potřebné léčivé látky, protože nemají tým mediků, který by to za ně udělal.

Terénní výzkum s sebou přináší různé zkušenosti – třeba práci na poli výměnou za pohostinství dotazovaných respondentů. „Seděli jsme v dřepu celý den a vytrhávali bylinky i s kořínky. Jindy jsme třeba ztratili šest hodin čekáním na náš kontakt,“ konstatuje Martin a pokračuje: „Na přednáškách se dozvíte, že v Nepálu běží čas jinak. My máme lineární časovou osu, kdežto oni vnímají čas cyklicky. To má možná za následek, že každému je tam jedno, když ztratí dvě hodiny.“ Mezi úskalí terénního výzkumu patří i dodržování místních zvyků a tradic. Ani po dvou hodinách zkříženého sedu u stolu se moc nesluší si zdřevěnělou nohu natáhnout směrem k hostiteli, stejně tak fyzicky překračovat jakékoli objekty. V tibetském kulturním prostředí se totiž tradičně píšou především náboženské texty nebo kroniky, a překročit knihu je tedy vnímáno coby urážka – jako u nás hodit biblí. Samostatnou kapitolou jsou kulinářské zážitky – třeba pití slaného máslového čaje k snídani v kombinaci s karí polévkou. „Všechno dlouho trvá, ale vaření jasně vede. I polévku z pytlíku trvá uvařit hodinu, protože se do ní krájí zelenina, vejce a podobně. A co teprve knedlíčky momo, to se večeře vaří klidně čtyři hodiny.“

Martin Hanker je studentem druhého ročníku Mgr. oboru tibetanistiky v Ústavu jižní a centrální Asie v rámci FF UK. Mimo to také knihovník, vášnivý tanečník swingových tanců a nadšenec do moderních technologií se zájmem o grafiku a design.

Milovník kvalitní gastronomie, zejména pak čajů.

42 prostor na uk Forum 35

černá komora čarovná Text Doc. MgA. Filip Láb, Ph.D. Foto René Volfík

Mým oblíbeným prostorem na UK je fotolaboratoř v budově Hollaru. Klasická temná komora pomáhá studentům žurnalistiky a dalších oborů pochopit základní principy technických obrazů. Fotolaboratoř je místo, které funguje v režimu zcela odlišném od každodenního života. Filmový fotografický proces má svůj specifický rytmus, jemuž je třeba se přizpůsobit a nelze ho v žádné z jeho fází uspěchat. Probíhá v úplné tmě nebo ve velmi tlumeném červeném osvětlení. Návštěva fotolaboratoře obvykle trvá několik hodin a vyžaduje plné soustředění a trpělivost. Vše se uskutečňuje za dnes unikátní absence telefonního signálu a internetového připojení. Temná komora je ale především místem magie. Okamžik, kdy se v červeném šerosvitu začíná zviditelňovat latentní obraz na povrchu papíru ponořeného do vývojky, je skutečným kouzlem. Kouzlem, jež nepřestává fascinovat ani po desetiletích, čarovným momentem, který roztěkaný digitální svět nezná.

×

Adresa Fakulta sociálních věd​UK, Budova Hollar, Smetanovo nábřeží 6, 110 01 – Praha 1 GPS N 50.0823432 E 14.4111232

45 knihy Forum 35

Kinematografie a stát v českých zemích 1895–1945 Klimeš, Ivan Filozofická fakulta UK 2016 vázaná, 575 str.

ISBN 9788073086411 doporučená cena: 540 Kč

Kniha Ivana Klimeše mapuje vztah státu a kinematografie Obsáhlá monografie filmového historika Ivana Klimeše Kinematografie a stát v českých zemích 1895–1945 zpracovává důležité historické téma: formování postoje státu ke kinematografii po dobu pěti desetiletí od vynálezu filmu, a to v rovině politické, hospodářské i kulturní. Časové ohraničení je na spodní hranici symbolicky dáno rokem 1895, kdy byl veřejnosti v Paříži představen kinematograf bratrů Lumièrových a kdy v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské čekal na návštěvníky Edisonův kinetoskop. Horní hranici pak tvoří sotva zpochybnitelný periodizační zlom, který v dějinách českých zemí, jakož i v dějinách české kinematografie představuje rok 1945.

Právě v tomto roce specifickým způsobem kulminuje autorem stopovaný příběh média a státu, příběh o to pozoruhodnější, že ve sledovaném období stihly české země náležet do čtyř různých státních útvarů, vždy s jinými hranicemi.

Vztah kinematografie a státu má tolik podob, kolik podob má zasahování státu do života občana. Ať se pustíme kterýmkoli směrem – politickým, právněhistorickým, hospodářským, technologickým, kulturněhistorickým či uměleckohistorickým –, dříve či později na stopy tohoto tématu narazíme. Jsou v něm přítomny otázky regulace oboru (i jejího očekávání ze strany veřejnosti), cenzurního dohledu, využití média v politických zápasech i k reprezentaci státu, otázka letitého zápasu o plnou a veřejnou akceptaci filmového média jako kulturního fenoménu, ale i třeba otázka filmového média jako zvláštní „rezonanční desky“, která zesiluje a zrcadlí politické, hospodářské, sociální i kulturní problémy doby, s nimiž se instituce státu potýká. Předkládaná kniha se mimo jiné i svým chronologickým uspořádáním snaží tento celkový obraz zachytit.

TEXT FF UK FOTO Reprodukce z knihy

47 alumni Forum 35

Musí mi rozumět i paní Vopršálková

Absolvent filmové vědy na Filozofické fakultě UK Štěpán Hulík svými scénáři mění českou kinematografii a sám se stává předmětem výuky na své alma mater. Autor skriptu k Hořícímu keři a seriálu Pustina si svoji slávu tvrdě odpracoval a klidně by i odpočíval, kdyby to uměl. text Petra Köpplová foto René Volfík

Prozradil jste na sebe, že se necítíte jako historik, přesto dějiny ve vaší tvorbě hrají důležitou roli. Co vám brání být historikem nebo akademikem? Řekl bych, že historici jsou exaktní lidé, přesnost od nich tak trochu očekávám a mám ji s historiky spojenou. Extrémně je baví zkoumat historii, přehrabovat se v minulosti, chodit po archivech. To mě tedy baví taky, ale když jsem dával dohromady tu jedinou knížku, již jsem spáchal a která byla původně mojí diplomkou na filmové vědě – Kinematografii zapomnění –, uvědomil jsem si, že mě sice baví sbírat příběhy, ale současně mám šílenou chuť k nim vymýšlet pointu. To bych ale jako historik nemohl dělat, protože bych překrucoval realitu, a právě tenhle rozměr mi na historii chybí. Při scenáristické práci, jíž se věnuji nejvíc a která mě živí, mám možnost udělat si rešerše, vyhledat si informace a potom si k nim vymýšlet příběhy. A to bych jako historik úplně dělat nemohl. Nechtěl bych falšovat historii, a proto jsem říkal, že se necítím jako historik.

No, a jako akademik se vlastně necítím z podobného důvodu. Možná že pozici akademika mám úplně mylně spojenou s někým, kdo je zase exaktní, přesný, kdo je intelektuál. Já se v tomto prostředí necítím úplně doma.

Takže nejste intelektuál?

Nevím, rád čtu, rád přemýšlím o věcech, ale zároveň se snažím zachovat si rozměr lidovosti. Nebo spíš se o to ani nemusím snažit, je to tak pro mne prostě přirozené. Nejde však o lidovost jako u Zdeňka Trošky, jen mi zkrátka není úplně blízké přemýšlet o věcech příliš komplikovaně, pokud je po ruce jednodušší, přirozenější řešení. Když jsem například chodil na přednášky Miroslava Petříčka, jehož si nesmírně vážím, byl jsem svědkem uvažování o světě, které obdivuji, ale nejsem ho sám schopen. Neumím docházet k věcem takhle komplikovanými zákrutami. Moje uvažování se odvíjí v mnohem jednodušších proudech.

Přesný výraz pro mé uvažování je asi „přímočaré“.

Nechci však zjednodušovat. To je samozřejmě druhé nebezpečí, že věci příliš zjednodušíte a zbanalizujete. To bych dělal nerad a doufám, že se toho ve svých scénářích nedopouštím. Nerad bych ukazoval komplikované pravdy nebo věci, ať už např. v Hořícím keři, nebo teď v Pustině, příliš jednoduše, protože to je potom zavádějící, nepřesné a vlastně i společensky nebezpečné.

Mým cílem jako scenáristy je dělat filmy, které nebudou hloupé, budou se dotýkat závažných věcí, ale zároveň budou srozumitelné pro širší okruh diváků. Nechtěl bych dělat film, u něhož budu vědět, že „paní Vopršálková“ mu nebude rozumět. Můj ideál je podat věci, jež nejsou banální a stojí za zamyšlení, způsobem, který se může dotknout co největšího počtu lidí.

Netvoříte ovšem masovou kulturu…

Myslím, že to dělám právě tím, že nezjednodušuji, nebanalizuji, nevulgarizuji. Doufám, že Hořící keř není schematický pohled na normalizaci, na Palacha, ale zároveň jsme si docela ověřili, že ten film je srozumitelný pro široké publikum, to je takový ideál. V souvislosti s premiérou Keře a se všemi „slávami“, co přišly, cenami a podobně, jsem si říkal, že Palach obětoval nejvíc, co obětovat mohl, zatímco já jsem o tom jenom napsal scénář a z toho mám slávu, uznání a je to moje vstupenka do filmařského světa. Uvědomoval jsem si ten nepoměr. Jistě, strávil jsem na tom scénáři tři roky života. To je fajn, ale v porovnání s tímhle klukem to není nic.

Když jsem si přečetla, jak o sobě prohlašujete, že jste ješitný, samolibý a neskromný, trochu jsem se rozhovoru s vámi obávala. Proč se stavíte do takového světla?

Já se do něj nestavím. Jsou to moje povahové nedostatky a přijde mi fér vás takhle předem varovat. Moc se mi → líbí odpověď Ludvíka Vaculíka na otázku, jak se cítil,

48 alumni Forum 35

když ho estébáci tak často vodili k výslechu. Řekl, že to prožíval, ale celkově byl pro ně nepoužitelný, protože na sebe všechno práskl ve svých knížkách, a oni už tím pádem na něj nemohli nic vytáhnout. To mi přijde jako docela optimální přístup.

Také jsem se dočetla, že hodně pracujete a neumíte odpočívat.

Tak to se zase pochválím, myslím si, že tuto vlastnost zaplaťpánbůh v sobě mám. Je trochu vypěstovaná samozřejmě díky rodičům, kteří na mě, hlavně maminka, kladli velké nároky. Asi si trošku kompenzovala to, co třeba sama nemohla. Co si pamatuji, tak nám s bráchou kladla na srdce, že napřed jsou povinnosti, že se musíme snažit, aby z nás něco bylo, a až potom zábava. Je to pochopitelně dvojsečné, protože na jedné straně vám to může třeba v dětství, nebo když je vám třináct, zkomplikovat život, ale napřed jsem chtěl mít hotové věci do školy, až potom byla zábava.

Maminky jsou někdy náročné bez ohledu na věk dítěte. Takové stížnosti slyším doma pořád…

Já si třeba pamatuji takový jeden zážitek z dětství, charakteristický pro maminčin přístup. Byli s tátou na dovolené a mě hlídala babička. Babička si myslela, že bude skvělé, když zůstanu doma a naše po návratu dopoledne přivítám. Mamka měla radost, že mě vidí, ale hned se ptala: „Jak to, že nejsi ve škole?“ Pak mě poslala do školy a byla naštvaná. A to je přesně ten dvojsečný meč. Na jedné straně je to určitá tvrdost, protože mě měla spíš pochválit a říct: „No, to jsi hodný, že jsi na mě počkal,“ ale na druhé straně jsou to okamžiky, které vám vtisknou, že do školy se prostě chodí a hodit se marod nebo jít za školu prostě nejde…

Vzpomínky na dětství se promítají i do scénářů tak jako hrnek s vílou v Pustině. Vyžadujete, aby režiséři dodržovali vaše specifikace detailů?

Pokud mohu soudit na základě Keře a Pustiny, všechny věci uvedené ve scénářích se nakonec ocitly i ve filmu.

Režisér je za takové poznámky spíše vděčný a může je použít, ale nemusí. Z mé zkušenosti je skoro vždy použije, protože to jsou detaily, které mohou zpřítomnit onen okamžik a dostat diváka víc do světa příběhu, a navíc pokud by nefungovaly, lze je kdykoli vyhodit ve střižně.

Je váš přístup ke scénáři důsledkem teoretického studia filmové vědy?

Díky rokům na filmové vědě jsem viděl spoustu filmů, k nimž bych se jinak nedostal a ze kterých teď mohu vědomě i podvědomě čerpat. Mám určitě jako scenárista spoustu nedostatků, ale umím se do situace projektovat a umím si ji opravdu plasticky představit i s atmosférou.

Myslím si, že ji dokážu popsat tak, že je to pak pro režiséra relevantní vodítko.

Nakolik vám pak vadí, když scénář nedodrží?

Pokud vymyslí něco lepšího, což se samozřejmě stává, tak super. Vlastně se mi nestalo, že by něco nenatočil a udělal horší variantu. V tom jsem měl obrovské štěstí.

Například v Pustině byla situace s Ivanem, kdy jsme se hrozně hádali kvůli jedné scéně a trvalo to dlouho.

Jsem cholerik, to by vám přítelkyně povyprávěla.

Házím věcmi, rozbíjím věci, to je samozřejmě hrozné, to bych se rád odnaučil. A když talíř mine hlavu člověka dva centimetry, tak to není úplně ideální.

Potom jsem přiznal, že měl pravdu. Jak to říct, abych neprozradil důležitý dějový zvrat? V jednom z dílů se Hana potřebuje setkat s důležitou osobou a já jsem tu scénu napsal do knihkupectví, protože se mi zdálo, že se k té osobě hodí, aby byla prodavačkou v knihkupectví, že to vystihuje její povahu. A Ivan to změnil. Tvrdil, že knihkupectví je nudné, že to na kameře bude vypadat špatně, protože tam jsou jen samé knížky, že to není vzrušující. A změnil to na hokejový stadion, kde tahle osoba nakonec dělá trenérku malých krasobruslařů.

Takže je to najednou velká hala, hraje tam muzika, do toho tančí malinká děvčátka piruetky na ledě a je to mnohem lepší. Je to vizuálně působivější. Nemohu prozradit, o co v té scéně jde, ale je velmi emocionálně vypjatá a říkají se tam hodně kruté věci – najednou ta děvčátka, která okolo Hany a té osoby na ledě tančí, tomu dávají úplně jiný rozměr, protože tam vidíte tu dětskou nevinnost v kontrapunktu vůči těm šíleným, strašlivým věcem, o kterých se baví Hana s touhle osobou. A to vymyslel Ivan a já jsem se s ním hrozně přel, že to bude špatně, ale je to povýšení toho, co bylo ve scénáři.

A jak dlouho vám to trvalo, než jste přiznal, že je to lepší?

Hned. S tím opravdu nemám potíž, to jsem Ivanovi řekl hned. Jsem mu za to samozřejmě vděčný, protože potom se tím mohu chlubit, že?

Dá se podle sledování seriálů určit sociální postavení diváků? Pozná se podle toho, na co se koukáte, kam ve společnosti patříte?

Na tohle téma existují celé diplomové práce. Jestliže sledujete Ordinaci v růžové zahradě, teoreticky by to o vás mohlo něco vypovídat, ale upřímně řečeno, když přemýšlím, jaké znám lidi sledující tenhle seriál, jde o dokonalý průřez společností. Podle mě se nedá říct, že pokud se někdo dívá na Ordinaci v růžové zahradě, bude spíš osobou s nižším vzděláním z menšího města, jak vždycky vychází z průzkumů. Ono to takhle nefunguje, znám opravdu lidi ze všech příjmových i sociálních kategorií, kteří se koukají na soap opery, samozřejmě jejich vztah nebo role, již vůči tomu seriálu zastávají, není identická, ale prostě pravidelně se dívají.

Jak vypadá váš divák?

Jak vypadá divák Pustiny? V tomhle případě to budou spíš mladší lidé, kteří sledují zahraniční seriály a které

49 alumni Forum 35

ty české věci moc vlastně nebaví a říkají si, že v Čechách nejsme schopni udělat něco tak dobrého jako třeba Perníkový táta či Temný případ nebo věci z tohoto ranku. Tihle diváci jsou třeba uživatelé ČSFD.cz, jsou tam registrovaní, přispívají tam, hodnotí filmy, jsou to poučení diváci. To, myslím, bude divák Pustiny. Obecně bych také spíš čekal, že to budou lidé spíš z větších měst než z menších, mám pocit, že když lidé na vesnici uslyší, o čem ten seriál je, nebudou se úplně hnát, aby ho viděli. Ale vlastně nevím, protože na vesnici mohou bydlet lidi, kteří se odstěhovali z města a mají to jako určitý únik. Určitě to bude poučený divák, bude znát zahraniční věci a bude zvědavý na to, jestli i v Čechách jsme schopni něco podobného udělat. To bude podle mého názoru typ diváka, který si zapne Pustinu.

Stává se, že diváci si proměňují postavy ze seriálu v reálné osoby a začnou o nich mluvit jako o kamarádech?

To je obrovská výhoda seriálu oproti filmu. I když je film sebelepší, jsou to dvě hodiny, které s ním strávíte, a on ve vás zůstane, nějak ve vás rezonuje. Naproti tomu výhodou seriálu je pravidelný návrat k jeho hrdinům. To je něco, co vás uvrtává do sledování. Je to něco, na co se těšíte, co může rytmizovat váš čas, a je to vlastně stejné jako s knížkou, s románem, jejž čtete třeba čtrnáct dní. Každý den se těšíte, že si otevřete knížku a přečtete těch dvacet třicet stránek. Stejný potenciál a stejné možnosti má seriál. To je důvod, proč docela dost seriálů – například podle mezinárodní filmové databáze IMDb – má hodnocení devět bodů z deseti, což skoro žádný celovečerní film nemá. Právě to, že sledujete pravidelně, že se seriál stane součástí vašeho života,

že s těmi postavami už opravdu žijete, dýcháte s nimi, je obrovská možnost seriálu, kterou film nemá, a proto také v hodnocení dáváte body navíc.

Odpovídají seriály současnému způsobu života, kde vás nutí pořád objevovat něco nového a zapomínat na kontinuitu?

Neřekl bych. Naopak důvodem, proč se vracet k seriálu, je vlastně to, že víte, že tam najdete víceméně to stejné.

Samozřejmě, příběh někam směřuje, vy chcete vidět, kam se vyvine, ale víte, že tam potkáte ty stejné postavy, a na ně se těšíte. Je to taková jistota v současné době, kdy se všechno pořád hekticky mění. Seriál představuje návrat. Tvrzení, že se lidé dívají na seriály proto, že chtějí být překvapováni něčím novým, je velkým omylem.

Jak dalece je hektika zdrojem dnešní nesvobody?

Dnes si ani neuvědomujeme, do jakých sítí jsme zamotáni a na co všechno jsme napojeni, takže je těžké z toho vystoupit. Už je skoro nemožné říci, že jsem jenom sám za sebe. Je třeba v dnešní době možné žít si úplně po svém a odejít do pouště nebo do lesů, jako dřív odcházeli poustevníci? Jsme natolik zapojeni do systému, že se z něj nemůžeme vytrhnout. To je nesvoboda jednoho druhu. Další nesvoboda je paradoxně v tom, že máme tolik možností a vybrat si z nich tu správnou, kterou bychom opravdu měli dělat, je vlastně hrozně těžké. Je to možná těžší, než když nám ty možnosti někdo omezuje.

Takže to jsou spíš takové paradoxní věci…

Mgr. Štěpán Hulík vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za rozšířenou verzi diplomové práce o počátcích normalizace ve filmovém studiu Barrandov Kinematografie zapomnění získal Magnesii Literu pro objev roku a zvláštní cenu poroty cen Českého filmového a televizního svazu FITES. Za scénář trojdílného televizního filmu Hořící keř (2013) obdržel Českého lva, Cenu české filmové kritiky a Cenu Václava Havla Českého filmového a televizního svazu FITES. Je autorem scénáře k seriálu HBO Pustina.

50 kronika Forum 35

Praha má za sebou Festival vědy Festival vědy, který se uskutečnil na pražském Vítězném náměstí, si dal za cíl představit populárním a interaktivním způsobem přírodovědné a technické obory. Univerzita Karlova se ho účastnila jako hlavní akademický partner, ukázat dětem vědu v trochu jiném světle se rozhodlo hned osm jejích pražských i mimopražských fakult.

7. 9.

kronika 29. 9.

Setkání se zástupci britských univerzit a Universities UK International Jedenáct britských univerzit prezentovalo své strategie mezinárodní spolupráce a důsledky brexitu. Dopolední program zahájila prorektorka Milena Králíčková a zástupce britské velvyslankyně Angus Stewart.

51 kronika Forum 35

Veletrh Absolvent V prostorách Karolina proběhlo setkání studentů a absolventů Univerzity Karlovy se zaměstnavateli z nejrůznějších oblastí.

Týdenní program nabízel přednášky, prezentace, školení i semináře. Mezi přednášejícími nechyběly proslulé osobnosti jako Jan Mühlfeit a Marian Jelínek.

5. 10.

Jarmark Za podpory Univerzity Karlovy se v nádvořích Karolina uskutečnil tradiční Studentský jarmark. Akce byla opět neformálním uvítáním akademického roku a prezentací studentských spolků napříč univerzitou.

52 kronika Forum 35

Studenti studentům Vítězný návrh přestavby klubu Barbory Janů a Mikuláše Wittlicha vyhrál loni architektonickou soutěž. Od 5. října se můžete v Celetné přesvědčit, jak přestavba dopadla. „Hlavní myšlenkou je vstřícnost vůči studentům, kteří budou v klubu trávit volný čas, i vůči personálu, jenž bude mít oproti stávajícímu stavu zjednodušenou práci,“ říká Barbora Janů.

5. 10.

LERU a středoevropské univerzity navázaly spolupráci V historické budově pražského Karolina proběhlo úspěšné setkání delegace univerzit LERU a sedmi respektovaných středoevropských univerzit. LERU zastupovali rektoři Univerzity z Freiburgu, Helsinek, Lovani, Utrechtu a Curychu, střední Evropu reprezentovali rektoři univerzity v Bělehradě, Budapešti, Lublani, Praze (Univerzita Karlova), Tartu, ve Varšavě a Záhřebu. Přítomen byl také generální tajemník LERU prof.

Kurt Deketelaere. Myšlenka uspořádat toto setkání vznikla na rektorské konferenci při příležitosti oslav 700. výročí narození Karla IV. Iniciátoři byli tehdejší předseda LERU, prof.

Alain Beretz a Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy.

8. 10.

53 kronika Forum 35

17. 10.

Na Albertově vysazena vinná réva a růže k výročí Karla IV. Pinot Noir 777 a speciálně vyšlechtěné růže Císař Karel IV. vysadil rektor UK Tomáš Zima společně s velvyslankyní Lucemburska Michèle Pranchère-Tomassini.

Další část karlovských oslav se tak odehrála v prostoru albertovských strání. Území mezi Studničkovou a Apolinářskou ulicí sloužilo podle středověkých rytin dlouhé roky jako vinice.

17. 10.

54 kronika Forum 35

Tradice pěstování a pití burgundského v Českých zemích od středověku dodnes Stejnojmenný seminář proběhl na půdě Univerzity Karlovy ve Vlasteneckém sále Karolina.

Seminář byl organizován pod patronací historiků z Univerzity Karlovy a z Akademie věd ČR ve spolupráci s odborníky zabývajícími se vinohradnictvím.

18. 10.

27. 10.

Hoši, děkujeme!

Univerzita Karlova obhájila titul na Hokejové Bitva! Ve finále zdolal Hokejový tým UK Praha tým VŠE 2:0!

55 kronika Forum 34

Akademici uctili výročí vzniku ČSR

V pátek 28. října se na Hradčanském náměstí sešli rektoři a prorektoři předních českých univerzit a vysokých škol a zástupci studentských spolků, aby si u sochy Tomáše Garrigua Masaryka připomněli 98. výročí vzniku Československé republiky. Květiny u sochy TGM spolu s představiteli akademické obce položila také ministryně Valachová. „ Je skvělé, že se zde scházejí rektoři a prorektoři našich univerzit společně se studenty a s veřejností. Zdá se, že zde, u sochy Tomáše Masaryka, vzniká u příležitosti oslav 28. října nová, pěkná tradice. Hodnoty, za něž prezident Masaryk bojoval, jsou totiž velmi důležité i dnes. Myslím, že tady nejsme 28. října naposledy,“ uvedl prorektor pro vnější vztahy Univerzity Karlovy Martin Kovář, jenž také poděkoval studentům za jejich podporu. Na jeho slova navázali rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek, rektor ČVUT Petr Konvalinka a předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš.

Na závěr setkání zazněl zpěv studentské hymny Gaudeamus igitur a účastníci shromáždění zapálili svíčky u sochy Tomáše Garrigua Masaryka.

28. 10.

56 kronika Forum 35

Listopad ve znamení vědy Fotograf Petr Jan Juračka i moderátor Daniel Stach.

Osobnosti a vědci UK se účastnili festivalu Týden vědy a techniky AV ČR, ve kterém se od 1. do 13. listopadu uskutečnilo na 600 akcí po celé České republice.

V rámci festivalu se v budově na Národní třídě konala řada zajímavých výstav, na kterých si mohli návštěvníci vyzkoušet lékařské simulátory. Poslední výstavu v režii Univerzity Karlovy organizovala Přírodovědecká fakulta pod názvem Známe věci známé? Expozice interaktivní formou přibližovala lidské tělo a smysly, ale také běžnou domácnost nebo pražskou metropoli.

57 kronika Forum 35

1.–13. 11.

58 kronika Forum 35

Kapr s bramborovým dortíkem?

Inspiraci pro letošní Vánoce nabízí vítězný pokrm mezinárodní soutěže Kolejí a menz UK V polovině října hostila Menza Troja již druhý ročník kuchařské soutěže Kolejí a menz Univerzity Karlovy pod záštitou rektora Univerzity Karlovy a Asociace kuchařů a cukrářů České republiky. Soutěže se zúčastnilo sedm týmů z České republiky, své zástupce vyslaly také Drážďany a Košice. text Petra Adámková FOTO Luboš Wišniewsky

59 kronika Forum 35

O přízeň porotců se týmy utkaly v kategorii Kapří filet, kterou doprovodila kuchařská show Jak zpracovat a kulinářsky upravit kapra na náš jídelní stůl Ing. Eduarda Levého z Fakulty rybářství a ochrany vod, a dále se soutěžilo v kategoriích Salát jako hlavní jídlo a Dezert.

Povinnou součástí salátu musel být kuskus, dezert se zase nesměl obejít bez zakysaného mléčného produktu.

Na závěr byly ještě uděleny Cena veřejnosti v kategorii halušky, špecle, strapačky, Cena rektora a Cena Absolutní vítěz.

A kdo nakonec vyhrál? Cenu rektora obdržely Studentské domovy a jídelny Technické univerzity v Košicích a Absolutním vítězem se stal Studentenwerk Dresden za svůj bezkonkurenční kuskusový salát s karamelizovanými ořechy, špenátem a rajčaty a dezertem mousse z limet a podmáslí s pistáciovo-mátovým pestem a zázvorovými třešněmi. Koleje a menzy UK si odnesly 1. místo za kapra pošírovaného v listech s espumou z červené řepy a bramborovým dortíkem v kategorii Kapří filet a Cenu veřejnosti za halušky se špenátem a hlívou ústřičnou.

Už jste si vybrali? Tak dobrou chuť!

60 kronika Forum 35

Rotunda sv. Václava na MFF UK je zachráněna pro další generace Rotunda sv. Václava byla objevena 3. února 2004 při rekonstrukci budovy MFF. Badatelé ji více než tři století považovali za ztracenou, nyní však byla zachráněna jako mimořádné kulturní dědictví.

Rekonstrukce, archeologické a restaurátorské práce byly financovány z projektu Norských fondů, na jeho kofinancování však přispělo 800 dárců, díky jejichž pomoci mohl být projekt doveden do zdárného konce. text Petra Adámková foto MFF UK

61 kronika Forum 35

Závěrečnou konferenci k ukončení projektu MFF UK Záchrana rotundy sv. Václava na Malostranském náměstí v Praze, která se konala 12. října v historickém refektáři původního jezuitského profesního domu, slavnostně zahájili rektor UK Tomáš Zima, velvyslankyně Norského království Siri Ellen Sletner a děkan MFF UK Jan Kratochvíl.

Rotunda sv. Václava vydala archeologům spoustu poznatků, ale některá svá tajemství si přece jen ponechala. „Rotunda byla poprvé zmíněna v legendě Ut annuncientur ze 13. století,“ řekl na úvod konference ve svém příspěvku profesor Jan Royt, který také vysvětlil jedinečnost postavení sv. Václava pro české země. Unikátnost v celosvětovém měřítku pak v rotundě představuje dlažba. Jedná se o dlaždice tzv. „vyšehradského typu“, které jsou pojmenovány podle podobného nálezu v bazilice sv. Vavřince na Vyšehradě. Dochovalo se jen 5 % této románské dlažby, ale in situ (tj. na původním místě), což nikde jinde nelze najít. Dlaždice jsou šestihranné s dvěma typy reliéfů – lev a gryf – a vytvoření replik dalo jejich restaurátorovi, akademickému malíři Tomáši Raflovi, nečekaně hodně práce.

Další záhadou, kterou se podařilo rozluštit, byl stavební projekt rotundy. Cílem archeologů bylo zjistit, jak vlastně rotunda vypadala v době svého vzniku. „Porovnáním

sedmadvaceti podobných staveb ze stejného období a po mnoha a mnoha hodinách s kružítkem v ruce se nám podařilo určit myšlenkové pochody tehdejších stavitelů,“ komentuje objev Jarmila Čiháková z Národního památkového ústavu, která vedla archeologické práce na rotundě a objasnila, že základem stavby byl vytyčovací trojúhelník v celých mírách, tedy českých loktech.

A jaké tajemství nám zůstalo skryto?

Archeologové objevili starší vrstvy pod podlahou rotundy s pozůstatky dalších staveb, které rotundě předcházely. Tam byl nalezen opravdu zajímavý objekt, jehož přesný účel se doposud nepodařilo interpretovat.

Jedná se o část kruhu složeného z plochých opukových kamenů, lícovaných a opracovaných po vnitřní straně. Tento kruh pochází z 10. století a nejpravděpodobněji se jedná již o křesťanskou stavbu, jejíž význam neznáme.

Do rotundy je ale možné se virtuálně podívat už nyní, a to na webových stránkách http://rotunda.pano3d.cz.

Konferenci a symbolicky i celý projekt zakončil děkan MFF UK Jan Kratochvíl: „Děkujeme osudu za dárek v podobě objevení rotundy sv. Václava, který dostala Univerzita Karlova i Matematicko-fyzikální fakulta.

Slibujeme, že o něj budeme pečovat.“

62 personálie Forum 35

4× Honoris Causa

Profesor Volker Diehl významnou měrou přispěl k tomu, že jedna z dříve obávaných zhoubných chorob, Hodgkinův lymfom, patří dnes k nejlépe léčitelným a vyléčitelným nádorovým onemocněním.

Od výzkumu patogeneze maligních lymfoproliferací se Volker Diehl přesunul ke klinické problematice Hodgkinova lymfomu.

V roce 1978 založil profesor Diehl Německou skupinu pro Hodgkinův lymfom a dosud je jejím čestným předsedou. Od roku 1983 do roku 2003 stál v čele Interní kliniky Lékařské fakulty Univerzity v Kolíně nad Rýnem. V roce 2003 se stal zakládajícím ředitelem Národního ústavu pro nádorové choroby v Heidelbergu.

19. 10.

Profesor Philip Zimbardo, psycholog, pedagog a humanista. Jeho slavný Stanfordský experiment (Stanford Prison Experiment, SPE) slouží jako memento stinných stránek lidské povahy. Profesor Zimbardo využil výsledky této studie, aby hlouběji poznal psychické mechanismy, které člověka vedou ke zlu. Zimbardovy poznatky jsou nyní uplatňovány na různých společenských úrovních, od sociálně psychologické po politickou, od televizních reality shows po analýzu motivace zločinů při soudních jednáních.

63 personálie Forum 35

Profesorka Susan Margaret Gasserová vystudovala biologii a biofyziku na univerzitě v Chicagu a svoje Ph.D. studium biochemie absolvovala na univerzitě v Bazileji pod vedením profesora Gottfrieda Schatze.

V roce 1986 započala ve Švýcarském ústavu pro experimentální výzkum nádorů v Epalinges u Lausanne svůj vlastní výzkum zaměřený na organizaci chromatinu a chromozomů v pučících kvasinkách s využitím genetických, mikroskopických a biochemických metod. V roce 2014 se stala ředitelkou Biomedicínského výzkumného ústavu Friedricha Mieschera v Bazileji. Ve stejném městě působí současně jako univerzitní profesorka molekulární biologie.

2. 11.

Profesor tokijské univerzity Graduate School of Medicine Nobutaka Hirokawa je mezinárodně uznávaným odborníkem v molekulární buněčné biologii a průkopníkem ve výzkumu vnitrobuněčného transportu.

Ten představuje novou vědeckou oblast objevenou a založenou právě týmem prof. Hirokawy. Hlavním přínosem Hirokawy na poli vnitrobuněčného transportu je objev kinezinové superrodiny tzv. proteinových motorů a popis molekulárního mechanismu vnitrobuněčného transportu.

64 personalie Forum 35

Univerzita Karlova udělila zlatou pamětní medaili prof. ThDr. Janu Blahoslavu Láškovi za jeho zásluhy o rozvoj teologických věd v oblasti církevních a náboženských dějin.

22. 9. 2016

Univerzita Karlova udělila stříbrnou pamětní medaili prof. MUDr. Otto Schückovi, DrSc., za jeho zásluhy o rozvoj lékařských věd v oblasti nefrologie.

26. 8. 2016 Dr. Hassanu Husseinu Idrisu Ahmedovi za jeho zásluhy o popularizaci dějin starověkého Súdánu u široké evropské veřejnosti a za zásluhy o rozvoj vzájemných kulturních vztahů mezi Súdánskou a Českou republikou 6. 9. 2016 J. E. p. Jeanu-Pierru Asvazadourianovi, mimořádnému a zplnomocněnému velvyslanci Francie, za jeho zásluhy o rozvoj a podporu vztahů Univerzity Karlovy s francouzskými vědeckými a výzkumnými institucemi, především za znovuobnovení aktivit CEFRESu. 12. 9. 2016 prof. MUDr. Aleksimu Šedovi, DrSc., děkanovi 1. lékařské fakulty UK, za jeho vynikající výsledky v pedagogické a vědecké činnosti a mimořádné zásluhy o rozvoj Univerzity Karlovy 20. 9. 2016 Janu Kalfusovi za vzornou a dlouholetou spolupráci s Univerzitou Karlovou v oblasti varhanní a hudební produkce při promocích a slavnostních akcích Univerzity Karlovy 22. 9. 2016 prof. Ing. Pavlu Hobzovi, DrSc., FRSC, za jeho mimořádný vědecký přínos v oblasti výpočetní a teoretické chemie – obor nekovalentní interakce a jejich aplikace na biologické problémy 20. 10. 2016 doc. JUDr. ThDr. Olexandru Vladimiroviči Bilashovi, CSc., za dlouholetou spolupráci s Husitskou teologickou fakultou a Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v oblasti východoevropských církevních dějin a práva 20. 10. 2016

Profesor Jan Sokol převzal Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 Ve středu 5. října, v den nedožitých osmdesátých narozenin prezidenta Václava Havla, převzal z rukou Dagmar Havlové filozof a první děkan Fakulty humanitních studií UK Jan Sokol Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. Slavnostní setkání se uskutečnilo již tradičně v Pražské křižovatce – kostele sv. Anny, o jehož záchranu a správu Nadace VIZE 97 již dlouhá léta pečuje.

Tuto mezinárodní Cenu Nadace uděluje – v souladu se svým posláním – význačnému mysliteli, který svým dílem překračuje tradiční rámec vědeckého poznání, přispívá k chápání vědy jako integrální součásti obecné kultury a nekonvenčním způsobem se zabývá základními otázkami poznání, bytí a lidské existence. „Profesora Jana Sokola si vážím pro jeho statečné občanské postoje, protože byl jedním z prvních signatářů Charty 77, ale samozřejmě i pro jeho filozofické dílo v oblasti filozofické antropologie, v němž pokládá základní otázky o člověku a smyslu jeho existence zde na zemi,“ prohlásila Dagmar Havlová, předsedkyně Správní rady Nadace VIZE 97, k výběru letošního laureáta.

Jan Sokol během slavnostního odpoledne převzal diplom a pamětní artefakt v podobě berly sv. Vojtěcha od českého umělce Jiřího Plieštika. text Lucie Kettnerová foto Vladimír Šigut

Advent na Univerzitě Karlově 28. 11. 2016 od 14:00 Ovocný trh 3 a Celetná 20, Praha 1 Jarmark Koncert Vánoční přednášky Prohlídky historických prostor Program pro děti, studenty, absolventy i pro každého z vás!

www.adventuk.cuni.cz

35 2016

35 2016

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

70 LET

PEDAGOGICKÉ FAKULTY → 10

Rotunda sv. Václava

na mff uk je zachráněna pro další generace → 60 www.cuni.cz www.iforum.cuni.cz