Forum CZ 37 2017

37 2017

ČASOPIS UNIVERZITY KARLOVY

šumava.

Nezasahování je jen jiný druh zásahu → 4

zpátky do života

Když je popálená i duše → 14

www.iforum.cuni.cz

2017.cuni.cz

1 editorial Forum 37

Vážené kolegyně a vážení kolegové, milé studentky a milí studenti, přátelé Univerzity Karlovy, zkrátka milé čtenářky a milí čtenáři, zdá se, že jsou okamžiky, kdy o existenci Boha pochybuje i papež František. Právě on totiž nedávno v jednom rozhovoru prohlásil: „Víra, která se nedostane do krize, (…) zůstává infantilní.“ Rok 2017 se na Univerzitě Karlově ponese ve znamení demokracie a humanity.

Věřím, že vás akce, které u této příležitosti a „pod touto hlavičkou“ uspořádáme, přesvědčí o tom, že i když události ve světě jako poslední teroristický útok v Londýně otřásají vírou některých z nás v lepší budoucnost, neopouštíme – stejně jako František – svou vizi a neustáváme v činnosti.

I proto bych vás všechny rád vyzval, abyste se aktivně zapojili do našeho programu. Zaměření roku reflektují rovněž některé články nového čísla časopisu Forum, z nichž bych doporučil především hlavní téma věnované popáleninové medicíně a také rozhovor s oblíbeným hercem Dejvického divadla a členem z řad našich alumni Martinem Myšičkou.

Když už jsem v tomto editorialu začal papežem Františkem, rád bych zmínkou o něm své krátké úvodní slovo také ukončil. Nejvyšší představitel katolické církve v interview pro Die Zeit také přiznal, že i on je hříšníkem a že dělá chyby. Právě lidský přístup papeže by nás mohl inspirovat k tomu, abychom se zamysleli i nad prvními třemi měsíci roku 2017: jaká jsme si dávali předsevzetí na počátku nového roku, jak jsme doufali stát se letos lepšími a jak jsme si přáli, aby se nám sny vyplnily. Připojte se k našemu „roku demokracie a humanity“ a pojďte s námi pomáhat konkrétním osobám a skutečnému naplňování třetí role moderní univerzity.

Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

prorektor UK pro vnější vztahy

2 obsah Forum 37

Obsah 18

4 Forum 1/2017, sešit č. 37 Časopis Univerzity Karlovy

rozhovor

ZAJÍMAVOSTI

Vydává

Petra Köpplová

Nebezpečí číhá v kuchyni 20

Univerzita Karlova

Redakce

Ovocný trh 5, 116 36 Praha 1, Odbor vnějších vztahů

Redakci řídí

prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D., prorektor pro vnější vztahy

Odpovědní redaktoři

Petra Köpplová, Lucie Kettnerová

Telefon

224 491 248

e-mail

forum@cuni.cz

Grafická úprava

Filip Blažek, Eliška Kudrnovská, Designiq

Foto na titulní straně

René Volfík

Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

Redakce si vyhrazuje právo na úpravu autorských příspěvků a jejich krácení.

Forum je rozšiřováno zdarma na akademické půdě. Vychází čtvrtletně.

Za obsah článku plně zodpovídá jeho autor. Stanoviska obsažená v textu nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Vaše ohlasy, připomínky a tipy na další náměty pro Forum uvítáme na adrese forum@cuni.cz.

Toto číslo vyšlo v březnu 2017 Registrace MK ČR 72 79.

Tištěná verze: ISSN 1211-1724

david storch – Šumava.

Nezasahování je jen jiný druh zásahu 4

panorama Petra Köpplová

téma Lucie Kettnerová

Robert Zajíček –

Moderní technologie a materiály pronikají i do oboru popálenin 12

Daniel Doležal – Když je popálená i duše 14 Lenka Šetelíková – Na co dětské síly nestačí 16 Viktor Šebo – Budoucí lékaři pomáhají dětem 18

Jana Kalbáčová Vejpravová – Továrna na výsledky 22 Charlotte Warakaulleová – Věda není jen o výsledcích 24

forum romanum Petra Köpplová

Jak dělat vědecký bulvár 26

3 obsah Forum 37

32

52 46

studenti

prostor na uk

kronika 58

Petra Köpplová

Martin Matějovič

Kamila Špinarová

Jáchym wiesner – Kdo umí bojovat, měl by umět i léčit 28

Prostor, kde se píšou dějiny 46

Profesor Roland Naul jmenován doktorem honoris causa filozofických věd 63

Lucie Kettnerová

Eva Samková – Ta s knírkem 32 Karel Kovář – Fenomén zvaný youtubering 36 Petra Köpplová

Máme kompletní sbírku medailí ze zimní univerziády 40

knihy

personálie

Marek nekula – Slavín, nebo Čechýn 48

Prestižní Bolzanovu cenu získaly tři studentky UK 64

alumni Lucie Kettnerová

Martin myšička – Propojování zdánlivě nesourodého 52

63

4 rozhovor Forum 37

5 rozhovor Forum 37

ŠUMAVA. Nezasahování je jen jiný druh zásahu

„Sekerečku vem a setni! Copak to jde? Strom je státní!“ Měl by podle ředitele Centra pro teoretická studia Davida Storcha být hajný lesa pán, jak se zpívá v písničce Zdeňka Svěráka? Povídali jsme si o správě šumavských lesů, udržení biodiverzity, ale i důvodech, proč už se nekoupe v rybnících. text Petra Köpplová FOTO René Volfík

6 rozhovor Forum 37

Nepokrytě ničíme přírodu a současně vydáváme nemalé prostředky na její ochranu. Budí chování Ev­ ropanů optimismus?

V Evropě sice existují silné ochranářské iniciativy, ale příroda se pořád ničí. Evropská unie se velmi zasazuje o ochranu přírody, ale dlouhodobým trendům souvisejícím hlavně s koncem tradičního zemědělství lze těžko čelit. Ve vyspělých zemích se do ochrany přírody investují nemalé finanční prostředky. Je však nutné rozlišovat mezi evropskou ochranou přírody a zemědělskou politikou, která je největší agendou EU. Jejím primárním cílem je potravinová soběstačnost, nikoli ochrana přírody. Poctivě vzato, kdyby nebylo této politiky, celá Evropa zaroste divočinou a potraviny budeme dovážet z Argentiny, Brazílie či Kanady.

Které části planety jsou na tom nejhůře?

Z hlediska kácení tropických pralesů, což je pořád největší hrozba pro biodiverzitu, je na tom v současné době nejhůře jihovýchodní Asie, zatímco v Latinské Americe se situace trošku zlepšuje. V Africe hlavní průšvih teprve nastane. Je to způsobeno populačním růstem, který je právě na tomto kontinentě největší, zatímco jinde se situace postupně stabilizuje.

Na konci doby ledové tady nebyl les, a když začal nastupovat, rozvíjelo se současně zemědělství a člověk tedy pořád les držel na uzdě, čímž přispíval k rozmanitosti krajiny.

Platí tedy, že ekonomické zájmy domácích obyvatel vítězí nad pralesy? Neexistuje někde ideál jako ve westernech, kde se indiáni brání rozvoji v zájmu pří­ rody?

Teď už je indiánské hnutí docela v souladu s tendencemi chránit přírodu, ale to je záležitost poslední doby.

Původní obyvatelé často úplně zničili svá území. Typicky Polynésané. Ti vyhubili obrovské množství druhů jenom tím, že ostrovy osídlili, vysadili na ně některé predátory a zlikvidovali lesy – jako třeba na Velikonočním ostrově. Jiný příklad, evropská civilizace objevila velkou část Papuy a celou Novou Guineu až ve třicátých letech dvacátého století, takže tam ještě jsou obrovské pralesy.

Během svého pobytu v těchto zemích jsem ale nezískal dojem, že by domorodci sami měli potřebu pralesy chránit. Klidně les prodají těžařským firmám, a pokud neprodají, tak třeba jen proto, že tam jsou posvátná místa. Kombinace tradiční kultury s moderní civilizací je na Papui docela zvláštní – když jdou místní lidé do džungle, vezmou si luk, šípy a mobil.

Nejsem přesvědčen, že by nějaké přírodní národy byly od začátku schopny nebo ochotny efektivně chránit přírodu. Ochranu přírody tedy nespasí to, že by domorodci měli vstřícný vztah k přírodě, i když lokálně to – spíše náhodou, respektive z různých kulturně-náboženských důvodů – fungovat může. Univerzálně pomůže pouze jejich vlastní rozvoj a zpomalení růstu

populace, což je trend, kam směřují, ale bude to ještě dlouho trvat…

Invazivní druh člověk tedy mění prostředí a vytlačuje původní druhy… Člověk když někde je, nadělá tam větší nebo menší paseku, ale nějakou paseku nadělá vždycky. To univerzálně řešit nejde. Ale někdy existuje cesta zpátky – jsou ostrovy, kde všechno spásly kozy; potom se kozy odstranily a vegetace se zase obnovila. Konkrétní ochranářská opatření někdy fungují, někdy ne, ale nelze si představovat, že lidskému vlivu jde nějak paušálně zamezit. Ani to většinou není žádoucí.

Například na našem území žije člověk jako druh dlouho a od začátku odlesňoval – nejpozději od neolitu, ale spíše už v mezolitu, ne-li v paleolitu. Na konci doby ledové tady nebyl les, a když začal nastupovat, rozvíjelo se současně zemědělství a člověk tedy pořád les držel na uzdě, čímž přispíval k rozmanitosti krajiny. V naší zemi nikdy nedošlo k ekologické katastrofě, k takovému zplundrování jako třeba na Předním východě, kde byla celá krajina úplně přetvořena. Kdyby ovšem člověk nenastoupil, zarostlo by možná v klimatickém optimu, tedy před sedmi až osmi tisíci lety, všechno lesem a zmizela by bezlesá místa. Člověk vlastně diverzitě pomáhal a s jeho ústupem z krajiny dostává diverzita udržovaná od neolitu zabrat.

Namísto takzvané jemnozrnné mozaiky, kterou předtím udržovali velcí býložravci, požáry a následně extenzivní zemědělství, se v dnešním světě charakterizovaném intenzivním zemědělství daří hrubozrnné struktuře – to jsou ty nekonečné řepkové lány a na druhé straně velké plochy lesů a křoví. Chybí nám drobnozrnná mozaika, tvořená tu loukou, tu remízky, pasekou a písčinami, na níž byla vázána spousta organismů. Na prostoru využívaném intenzivním zemědělstvím nežije prakticky nic jiného než pěstovaná plodina, zatímco místa, kde se nevyplatí krajinu zemědělsky udržovat, zarůstají. Cílem politiky Evropské unie je tomuto trendu zabránit. Kdyby nebyly dotace, všechno by zarostlo.

Dotace v tomto směru celkem fungují, ale tím, že se například velkoplošně kosí všechny louky ve stejnou dobu, není ani tato varianta pro diverzitu ideální.

7 rozhovor Forum 37

Sousední země na biodiverzitu zemědělské krajiny myslejí? A jak je na tom Česká republika?

U nás se to už taky mění, ale problém je ve vlastnické struktuře. Kvůli socialismu a scelování vznikla ona zmíněná hrubozrnná struktura, a i když se majitelům polnosti vrátily, zpravidla je pronajímají nějaké firmě.

Ta většinou hospodaří velkoplošně a sjednává si externí firmy, které už k danému kusu země nemají vůbec žádný vztah. Dobrý příklad, jak neúčinně dotace fungují, je takzvaný greening. To znamená, že vlastník má vždy kus farmy nechat přírodě. V případě, že má farmy rozeseté po celé republice, nechá někde v horách přírodě onen kus a na zbytku normálně hospodaří. Greening tedy žádoucí biologickou rozmanitost nezajistí a i nadále zůstávají na jedné straně ty rozlehlé plochy intenzivního zemědělství a na druhé zarůstající krajina.

Pokud vývoj nezměníme, čeká nás homogenní kraji­ na s málo druhy?

Je dobře zdokumentováno, že na místech, kde bylo třeba dříve hodně lesů, lesy přibývají, protože jsou to oblasti pro lesy lepší a nevhodné pro zemědělství. A naopak v místech, která byla úrodná, lesy ubývají a přibývá orná půda, protože se tam vyplatí. Z jemnozrnné mozaiky tedy takto vzniká hrubozrnná. Lze tomu říkat homogenita, ale já bych tento jev nazýval spíše heterogenitou, avšak na mnohem větší škále.

Říkal jste v jednom z rozhovorů, že haldy jsou to nej­ zajímavější, co u nás teď je.

Nejen haldy, ale i nejrůznější další postindustriální místa – odkaliště, popílkoviště z elektráren. Rozhodně neříkám, že tyto lokality jsou nejhezčí, ale jsou to místa, kde přežívají druhy, které by jinak už vymřely, poněvadž byly vázány na tu jemnozrnnou, extenzivně obhospodařovanou mozaiku. Začíná se jim věnovat pozornost, nejsou sice vesměs chráněny ve smyslu, že by byly součástí sítě běžných chráněných území, jako jsou přírodní rezervace, ale uvažuje se o tom, jak s jejich biologickou hodnotou zacházet. Podobně se uvažuje, co s bývalými vojenskými újezdy, které jsou biologicky vůbec nejcennější. Zatím to vypadá, že nejlépe funguje vysazování koní, zubrů a takzvaných praturů, kteří dokážou skvěle udržovat jemnozrnnou mozaiku – a navíc relativně levně.

Pokud hovoříme o chráněných územích, pak musíme zmínit Šumavu.

Obávám se, že tento problém tady bude pořád; nedovedu si představit, že se nějak definitivně vyřeší. Táhne se od začátku devadesátých let a až nyní to vypadá, že to dopadne ve prospěch částečné bezzásahovosti. Vstupoval jsem do té kauzy za Českou společnost pro ekologii, přesto si myslím, že ta situace není úplně jednoznačná.

Je nutné si uvědomit, že debata má dvě roviny – jedna

Chybí nám drobnozrnná mozaika, tvořená tu loukou, tu remízky, pasekou a písčinami, na níž byla vázána spousta organismů.

8 rozhovor Forum 37

žíme biologickou rozmanitost jinak než trvalými zásahy.

Mimochodem, je nápadné, že teď se jedná o zákonu o národních parcích, a přitom se mluví jen o Šumavě.

Třeba o Krkonoších není moc slyšet, přestože tamní lesy na tom nejsou vůbec dobře.

Nikomu, zdá se, ani nevadí, že se už nedá ani koupat v rybnících.

Problém je, že rybníky jsou přehnojené a přerybněné.

Tedy ono to jde ruku v ruce. Díky tomu, že jsou přehnojené, se tam může chovat spousta ryb, a protože je v nich hodně ryb, se tam ještě přihazuje hnůj.

Na Třeboňsku se házejí valníky hnoje do rybníků, což prakticky nikdo jiný než kapr nepřežije. Rybáři argumentují zaprvé tím, že kdyby to dělali nějak jinak, zkrachují, protože potřebují produkovat velké množství kaprů. Zadruhé, i když je to náhodou v rezervaci, kde by měli mít speciální režim zajišťující, že tam nebudou jen kapři a že voda nebude tak přehnojená a bude tam nějaký zooplankton, rybáři tvrdí, že to nemohou udělat.

Prý jsou i tyto rybníky přehnojené splachem z polí, a když tam není kapr, který by odebíral produkci, rybník zaroste sinicemi nebo řasami. Jenže produkce ryb stoupla za posledních pár dekád nejméně o řád, někde i o dva. Samozřejmě že se v rybnících vždycky chovaly ryby, ale když jich bylo desetkrát méně, mohlo v nich žít ještě něco dalšího a dalo se tam i koupat. Ale zrovna na Třeboňsku to nikdy moc nešlo. Když člověk zamlada chodil po krajině a šel kolem rybníka, běžně se vykoupal. Teď je to mnohem problematičtější a je to způsobeno hlavně těmi rybami. je politická, jde o zásadní politický i ekonomický spor mezi některými aktéry. Na pozadí tohoto sporu se ale řeší relativně jemný problém – totiž který management lesa je lepší. Jedná se o drobné nuance – zda onen prostor necháme opravdu být s tím, že se po kůrovci nějak sám zazelená, anebo jestli budeme trochu zasahovat, aby se území proměnilo sice taky v les, ale prostřednictvím našich výsadeb a ošetřování. V diskuzi o managementu jsou biologové na straně bezzásahovosti, ale onen druhý způsob není nesmysl a byl by to docela dobrý alternativní postup. Jenže reálný spor je převrstven politickými a ekonomickými tlaky.

Neexistuje kompromis, který by všechny uspokojil?

Současný způsob řešení je jistý kompromis, který spočívá v zonaci. V odborném sporu už jde opravdu o zóny, kde přesně aplikovat jaký typ managementu. A to lze vyřešit k uspokojení skoro všech. Chtěl bych zdůraznit, že přestože jsem se k Šumavě často vyjadřoval ve prospěch bezzásahovosti, nemám úplně vyhraněný názor.

Myslím si, že obě stanoviska mají hlavu a patu a že jde spíše o relativní velikost oněch bezzásahových zón.

Lidé si často myslejí, že ten spor se odehrává v rovině divočina versus zasahování. To je úplný nesmysl. Nezasahování je také zásah, je to jen jiný způsob intervence.

Na Šumavě je takzvaný bezzásahový management lepší, ale chápu lidi, kteří přijdou na Šumavu, uvidí tam mrtvé lesy a jsou zděšeni. Pro normálního člověka je suchý les sežraný kůrovcem něco nepříjemného. Bezzásahovost je někdy vhodná, ale rozhodně to není automatické řešení. Naopak na většině našeho území neudr-

Chodí dnešní studenti do přírody?

Studenti se snaží, ale mají mnohem menší přirozenou zkušenost s přírodou, než bylo běžné třeba v mé generaci. Studenti na naší fakultě jsou motivováni, ale často marně dohánějí to, že nepobývali v přírodě během prvních dvaceti let života a místo toho seděli u počítače.

Jsou samozřejmě výjimky. Pokud je ale nějaký rozdíl mezi studenty mé generace a té současné, pak rozhodně nespočívá v kultivovanosti, vzdělání nebo inteligenci, ale v té přirozené zkušenosti s přírodou. Je to vidět na první pohled.

Co si máme představit pod přirozenou zkušeností s přírodou?

Přirozená zkušenost s přírodou se získá zkrátka tak, že člověk chodí krajinou a snaží se rozumět tomu, co v ní vidí. Zvyk přemýšlet o viděném opravdu mizí, ale mizí

Zvyk přemýšlet o viděném opravdu mizí, ale mizí i běžná znalost druhů. To, že člověk rozliší dub od buku a dokáže někam přijít a říct si, aha, tohle asi byla pastvina a teď už to zarostlo.

9 rozhovor Forum 37

i běžná znalost druhů. To, že člověk rozliší dub od buku a dokáže někam přijít a říct si, aha, tohle asi byla pastvina a teď už to zarostlo. Pořád jsou studenti, kteří jsou z venkova a umějí to. Nechci paušalizovat, ale obecně je ten trend zřejmý.

Tím se dostáváme k vašemu současnému tématu výzkumu.

Můj hlavní projekt – a je to i grant GA ČR – se věnuje biologické diverzitě. Tou jsem se zabýval vždy, ale teď mě hlavně zajímá, jestli biologická diverzita může být v rovnováze, zda existují rovnovážné body, ekvilibria diverzity, kdy počet druhů v daném území nemůže dlouhodobě ani narůstat, ani klesat. Zajímá mě, zda druhová diverzita spěje do rovnováhy a jestli se tyto rovnovážné stavy liší na povrchu planety.

Druhá věc, která mě zajímá, je hojnost a vzácnost druhů. Vzácnost v přírodě převažuje. Třeba v Praze žije pár druhů ptáků, které jsou všude – kos, rehek domácí, holub, straka a podobně. Pak tu je přibližně dalších šedesát druhů ptáků, jež najdete pouze na pár místech, nebo dokonce jen na místě jediném. A tohle je v přírodě úplně univerzální, vzácnost všude převažuje. Snažíme se vytvořit geometrickou teorii vzácnosti, která by vysvětlila, proč je tolik druhů vzácných. Pomocí geometrických úvah jsme schopni vyvodit, že plocha, kde daný druh žije, bude s velkou pravděpodobností malá. To je zcela zásadní, poněvadž vzácnost druhu souvisí s pravděpodobností jeho vymření. Paradoxní je, že většina druhů je přirozeně vzácných, takže vlastně náchylných k vymření.

Studenti na naší fakultě jsou motivováni, ale často marně dohánějí to, že nepobývali v přírodě během prvních dvaceti let života a místo toho seděli u počítače.

Za výzkum produktivity prostředí jste v soutěži The E4 Award získal první místo za nejlepší přehle­ dový článek (review).

Psali jsme s kolegyní Irenou Šímovou o tématu, které mi připadá opravdu zásadní, a nakonec se ukázalo, že hodnotící komise byla stejného názoru. Hlavní tezí představenou v našem článku bylo, že vůbec neumíme měřit produktivitu země. Příroda má v každém místě nějakou produktivitu, to je množství rostlinné hmoty vytvořené na jednotce plochy za jednotku času, a lidi zajímá, kde je produktivita největší, jestli se mění se zeměpisnou šířkou a zda v budoucnu bude spíše růst, nebo klesat. V článku jsme shrnuli veškerou literaturu o tomto tématu a ukázali jsme, že na souši produktivitu neumí nikdo pořádně změřit ani spočítat. To znamená, že zásadní a vlastně úplně primární ekologická veličina stanovující, kolik se vytvoří živé hmoty za jednotku času, je neuchopitelná. Výsledky různých modelů se vzájemně neshodují a tím pádem o produktivitě reálně nic nevíme. V ekologii není mimochodem zase tak výjimečné, když zjistíme, že o přírodě pořád skoro nic nevíme. Proto mě pořád tak fascinuje.

Prof. David Storch, Ph.D., se zabývá makroekologií, biodiverzitou a ekologickou teorií. Je ředitelem Centra pro teoretická studia, přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, je předsedou výboru České společnosti pro ekologii a editorem časopisů Ecology Letters a Global Ecology and Biogeography.

V současné době je řešitelem grantu Je biologická diverzita omezená? Cesta k rovnovážné teorii biodiverzity (GA ČR). Je editorem knihy Scaling Biodiversity, vydané nakladatelstvím Cambridge University Press a spoluautorem publikací Jak se dělá evoluce, Úvod do současné ekologie a Biologie krajiny – biotopy České republiky.

10 téma Forum 37

zpátky do života

11 téma Forum 37

Za Klinikou popáleninové medicíny 3. LF a FNKV přistává modrý záchranářský vrtulník.

Další příjem, další pláč, bolest a týdny až měsíce léčby. Úrazy způsobené popálením bývají velmi devastující a zanechávají nejen u pacientů, ale i u jejich blízkých dlouhodobé psychické problémy. Přesto se i tady píšou příběhy s dobrým koncem. Pacient se zařadí zpět do společnosti a na dětské tváři se opět objeví úsměv. text Lucie Kettnerová FOTO Luboš Wišniewski, Pavel Sedláček, Thinkstock

12 téma Forum 37

Moderní technologie a materiály pronikají i do oboru popálenin Klinika popáleninové medicíny je základnou výuky studentů třetího až šestého ročníku 3. lékařské fakulty UK, zajišťována je tu i postgraduální výuka v rámci předatestační přípravy v oboru chirurgie, plastické chirurgie a popáleninové medicíny. Pod vedením současného přednosty MUDr. Roberta Zajíčka se zde začíná úspěšně rozjíždět i řada výzkumných projektů, které by mohly přispět k lepší léčbě i hojení popálenin.

Popáleninové centrum vzniklo z iniciativy profesora Františka Buriana, zakladatele oboru plastické chirurgie, v pražské Legerově ulici v roce 1953. O dekádu později profesorka Radana Königová jako první pochopila nutnost centralizované péče o rozsáhle popálené pacienty a v roce 1969 pro ně zřídila speciální oddělení. Do nové budovy v areálu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady se Klinika popáleninové medicíny přestěhovala v roce 1983. Mimochodem, popáleninové centrum v Praze bylo prvním pracovištěm v tzv. východním bloku, které aplikovalo biologickou náhradu kožního krytu – Integru.

V současné době centrum zajišťuje komplexní a kontinuální péči o pacienty se všemi typy popáleninového traumatu pro spádovou oblast celých Čech (včetně Kraje Vysočina), do níž spadá přibližně šest milionů lidí. „Reálně jich ročně hospitalizujeme přibližně osm set, z toho bývá kolem tří stovek dětí,“ říká přednosta kliniky MUDr. Robert Zajíček.

Příčiny popálenin tak trochu kopírují módní trendy. Když se na trhu objevily rychlovarné konvice, byly úrazy způsobovány právě jimi. Pak výrobci zkrátili šňůru a statistiky se vylepšily, ovšem pro změnu přišla doba fritovacích hrnců. „Omastek horký 250 stupňů Celsia způsobil nejedno rodinné drama,“ dodává doktor Zajíček.

Popáleniny od oleje z fritézy pak vystřídaly

úrazy způsobené grilem nebo domácím krbem. Zatímco výše uvedená neštěstí se týkají spíše menších dětí, teenageři se na kliniku dostávají nejčastěji po úraze elektrickým proudem. „Běhají s kuličkovkami po nádraží, vlezou na vagony a střílejí po sobě nebo si chtějí něco fotit a od drátů schytají výboj,“ vysvětluje doktor Zajíček. Pozitivní alespoň je, že se daří snižovat počet pracovních úrazů, protože průmyslové podniky dokážou lépe zajistit bezpečnost práce.

Kůže jednou s pacientem poroste Léčba popálenin udělala v posledních desetiletích obrovský pokrok, čímž se však dostala do fáze stagnace. „Už nejsme schopni dál signifikantně zlepšovat mortalitu. Není kam jít jen tím, že něco uděláme rychleji, efektivněji nebo lépe, to už všechno dávno děláme,“ vysvětluje Robert Zajíček. Nadějí oboru je tedy umělá kůže, která se zjednodušeně řečeno „našije“ na pacienta s popáleninami až do rozsahu sta procent tělesné plochy. Vyvinout takovou kůži v laboratoři je pro vědce samozřejmě velmi lákavé a také se o to pokoušejí. Vývoj a kultivace jsou však běh na dlouhou trať a spolykají spoustu peněz. Právě kvůli finanční nákladnosti se do toho zatím pouští jen několik laboratoří na světě. „Zatímco vývoj vnější vrstvy kůže není žádná novinka, opravdovou výzvou je vytvořit vnitřní vrstvu kůže, jelikož obsahuje poji-

vovou tkáň a kožní cévy. Běžnými metodami, jako je transplantace kůže, nejsou dosaženy optimální výsledky, co se týče elasticity a barvy,“ vysvětluje MUDr. Zajíček. Právě tuto novou generaci kožní náhrady si dal za cíl vyvinout projekt EuroSkinGraft, který vznikl pod záštitou Curyšské univerzity.

V současné fázi jsou vědci schopni z malého vzorku kůže pacienta vykultivovat nepoměrně větší „vzorek“ kůže v plné tloušťce za dva až čtyři týdny. Stále však jde „jen“ o plochu velkou několik desítek milimetrů. Curyšská univerzita nyní projevila zájem o kooperaci s pražským centrem popálenin a v jednání je i jeho zařazení do III. fáze klinického testování.

Léčbu urychlí nanovlákna Pomoci pacientům s léčbou by mohla i v poslední době tolik zmiňovaná nanovlákna, která jsou schopna vázat např. antibiotika. Pokud lékaři vědí, kde na těle trápí pacienta různé bakterie, jsou schopni nasadit účinnou léčbu. Kdyby se příslušná antibiotika nanesla na nanovlákna a z nich se pro postiženého ušil „obleček“, došlo by k redukci bakterií lokálně a snížila by se celková antibiotická zátěž léčeného. „Před námi teď stojí otázky, na která nanovlákna se antibiotika budou vázat, jaké by měly být síly, porozity a podobně,“ říká doktor Zajíček. Proto by na klinice rádi spustili projekt ve spolupráci s některou

13 téma Forum 37

výzkumnou institucí, jež by jim odpovědi na tyto otázky přinesla. Ve hře je nyní partnerství s Akademií věd ČR, vyloučen není ani společný projekt s Technickou univerzitou v Liberci.

Zásah do metabolismu Další výzvou pro všechna popáleninová centra je výzkum a následná úprava metabolismu pacientů. Na klinice dokážou zahojit pacienta, který má popáleniny na šedesáti sedmdesáti procentech těla. Následky v podobě velmi vysokých energetických nároků na fungování organismu si však dotyčný nese i další dva roky. „Tuto energii musí pacient někde získat. Většinou ji bere ze sebe, kdy laicky řečeno natravuje vlastní bílkoviny, aby byl schopen fungovat. Takoví pacienti nepřibírají na váze a hůře rehabilitují, protože nemají svalovou sílu,“ vysvětluje. Proč k této naprosto unikátní odezvě organismu dochází, zatím přesně nevíme.

Vědci v Texasu se například pokoušejí do procesu metabolismu zasáhnout podáváním anabolik či beta-blokátorů a energetický výdej uměle snížit, aby se pacient rychleji vracel do života.

Na pražské klinice metabolismus popáleninových pacientů sledují společně s internisty. „Jsme schopni jim nabídnout spektrum pacientů, jejichž organismus musel vytvořit naprosto unikátní odpověď na velice těžké trauma. A my těmto i dalším

MUDr. Robert Zajíček, Ph.D., pracuje jako lékař na Klinice popáleninové medicíny od roku 1999, v květnu 2015 byl jmenován do funkce přednosty. Předmětem jeho zájmu je komplexní léčba kriticky popálených pacientů a způsoby chirurgického uzávěru rozsáhlých kožních ztrát. Od roku 2001 se účastní výuky studentů medicíny 3. LF UK. V roce 2002 byl vedoucím týmu, který poprvé v bývalém východním bloku úspěšně aplikoval umělou kůži Integra u popáleného devítiletého chlapce. Je členem výboru Společnosti popáleninové medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, kde zastává funkci vědeckého sekretáře.

Za dobrovolnickou práci s popálenými dětmi byl oceněn cenou Národního dobrovolnického centra Křesadlo 2006.

odborníkům říkáme: Sami na to nestačíme, potřebujeme najít styčné body, tak pojďte do toho s námi. Vy rozumíte metabolismu, my disponujeme ojedinělým vzorkem pa­­ cientů. Pojďme udělat společný projekt zaměřený na výzkum hypermetabolismu u těchto pacientů,“ uvádí doktor Zajíček.

Diagnóza z mobilu Na klinice by rádi do léčby zapojili i moderní technologie. U popálenin se totiž dá diagnóza s velkou pravděpodobností dobře určit i z fotografické dokumentace – vyhodnotíte z ní, jak je plocha velká a hluboká i kde je lokalizována. „V dnešní době vlastní každý chytrý mobilní telefon, kterým se dá i fotit. Vymysleli jsme aplikaci, jež velice jednoduše nafotí pacientovo zranění, snímek kvůli bezpečnosti zakryptuje, aby ho nemohl nikdo uchovávat ani zneužít, a pošle do

našeho telefonu. My uvidíme, jak pacient vypadá, ještě než vzlétne vrtulník. Budeme se tak moci lépe připravit na jeho příjem, nebo naopak řekneme, že to není pacient pro nás a ať ho přepraví do krajské nemocnice,“ vysvětluje přednosta kliniky.

Zkušební modul aplikace již lokálně funguje, ale je potřeba ji zdokonalit, aby ji mohly využívat i záchranné systémy nebo ji bylo možné zapojit do disaster plánu v případě velkého výbuchu apod. „Pak bychom byli schopni snímky sdílet s ostatními pracovišti a léčit pacienty vlastně na dálku,“ dodává. Klinika již podala na ministerstvo průmyslu a obchodu žádost o grant, který by další vývoj aplikace finančně podpořil.

Pokud by uspěla, bylo by možné ji uvést do provozu v horizontu několika let.

14 téma Forum 37

Když je popálená i duše Co se mnou bude, až opustím nemocnici? Budu moci ještě pracovat?

Jak se na mě bude dívat okolí? Svléknu se vůbec ještě někdy do plavek?

Bude mě někdo chtít? Na tyto a další otázky se snaží pacientům Kliniky popáleninové medicíny pomoci najít odpověď psycholog Daniel Doležal.

Jakou roli hraje psychologie v oboru po­ pálenin ve srovnání s jinými obory?

Součástí těžkého traumatického úrazu není jen deformace nebo poškození tělesné schránky, ale i té duševní. Nápor a nároky úrazu dopadají na pacienty v rámci těžkého traumatu silnou vahou. Vyrovnávání se s nimi je obtížné. To je způsobeno mnoha faktory. Jedním z nich je délka hospitalizace, která se může pohybovat v řádech dní, ale většinou jsou to týdny či měsíce, někteří pacienti stráví v nemocnici třeba i rok. Se zraněním souvisí také výrazná bolestivost a utrpení. Dalšími faktory jsou průběh rehabilitace a následné rekonvalescence a dopady úrazu do celkové biopsychosociální roviny prožívání člověka a jeho ukotvení ve společnosti. Úkolem psychologa v rámci popáleninové medicíny je pomoci pacientovi zvládnout

nápor, kterému je vystaven. Extrémní otřes, šok, obavy z následků, stigmatizace, změněné role v životě, zkrátka z toho, co bude.

U termických úrazů navíc pacienti často nemají žádnou přímou ani zprostředkovanou zkušenost s obdobným typem úrazu a jeho následky. Nově musejí hledat způsob, jak tuto zkušenost začlenit do svého života.

Psychologická práce je nedílnou součástí péče o pacienta, v multioborové péči se doplňuje s chirurgickou, sesterskou, rehabilitační, dobrovolnickou a další lékařskou specializovanou podporou.

Na klinice se léčí dětští i dospělí pacienti.

Vy musíte umět pomoci všem. Jak se prá­ ce s nimi liší?

U dětí úrazy nejčastěji probíhají ve věku do dvou nebo tří let. Takto malé děti neumějí v tomto věku nahlédnout, co to pro ně bude

do budoucna znamenat, situaci vyhodnocují jinak než dospělí. Primárně na ně doléhá diskomfort, bolest a odtrženost od bezpečí domova. S touto věkovou skupinou pracuje psycholog prostřednictvím rodiče, který dítě doprovází. Rodič bývá situací zasažen obvykle v několika oblastech – zapomíná na péči o sebe, trpí vyčerpáním, objevují se pocity viny, selhání a bezmoci, mnohdy se rozvíjejí projevy stresové reakce, anticipační anxieta až deprese… Cílem psychologické péče je v tomto případě stabilizovat jej tak, aby byl schopen být pro své dítě oporou v průběhu hospitalizace.

U dospívajících a dospělých má práce obdobný charakter, koncentrujeme se na to, co oni považují v ten moment za nejdůležitější, co je nejvíce trápí. Psychologická intervence ale nemusí mít jenom povahu přímého kontaktu psychologa s pacien-

15 téma Forum 37

PhDr. Daniel Doležal vystudoval psychologii na FF UK a tříleté bakalářské studium na PVŠPS, obor sociální práce se zaměřením na komunikaci a aplikovanou psychoterapii. Absolvoval čtyřletý psychodynamický (Daseinsanalyticky orientovaný) výcvik. Věnuje se klinické psychologii, psychoterapii dospělých i dětí a supervizi.

Působí jako konziliář na Klinice popáleninové medicíny a ostatních klinikách FNKV. Provozuje privátní ordinaci pro individuální, párovou a rodinnou psychoterapii.

tem. Může jít i o doprovázení na sál při zvýšené úzkosti z operačních zákroků nebo při rehabilitaci, která je extrémně bolestivá a vyžaduje překonávání sebe sama.

Někdy také zahrnuje péči o partnery, děti a rodinné příslušníky pacientů. Popálení nedoléhá jen na dotyčného, ale zasahuje celou rodinu.

Vyhledá pomoc psychologa každý pa­ cient, nebo to někteří zvládnou bez ní?

U závažných termických úrazů péči potřebuje v podstatě každý, nicméně platí, že jsme všichni individuálně založení, máme nějakou bázi energie a schopnost zvládat stres a bolest. Základními fázemi reakce na popáleninové trauma prochází většina pacientů. U pacientů, kteří mají nějaké zásadní ztrátové poranění, poranění obličeje, popálení nebo poleptání spojené například se ztrátou zraku či závažným estetickým poškozením obličeje, případně partií, které jsou běžně viditelné nebo důležité, jako jsou dlaně, ruce, pohlavní orgány a podobně, dominuje úzkost a obava z následků, ze změny vnímání tělového schématu, obava ze zavržení, strach, co se bude dít dál v pracovním a partnerském životě.

Výzkumy ukazují, že u třiceti až padesáti procent pacientů se může rozvinout následná úzkostná, depresivní či posttraumatická stresová porucha, případně jiné poruchy osobnosti.

Psychologická pomoc je pro většinu pa­ cientů výhodou, ale neznamená to, že úplně každý ji nutně potřebuje. Spoustu psychologické práce odvádí rodina nebo nejbližší, které člověk má, dále také personál od sester přes rehabilitační pracovníky, anesteziology až po chirurgy. V nemocnici rovněž působí dobrovolnická organizace Lékořice, jejíž členové docházejí jak za dospělými, tak i dětskými pacienty. Na druhou stranu velká část pacientů, kteří k nám přicházejí s termickým úrazem, už za sebou má buď psychiatrické onemocnění, nebo jinou předchozí zátěž a psychologická či psychiatrická péče je pak obvykle potřebná.

Čím je to dáno? Chovají se tito lidé ris­ kantněji?

Do rizikové kategorie spadají dospělí pacienti postižení demencí nebo úbytkem kognitivních či motorických schopností, lidé užívající drogy či alkohol, příčina ale také může tkvět ve složité rodinné situaci – rozvodová, předrozvodová nebo porozvodová situace, stěhování, úmrtí v rodině, pracovní přetížení. Cokoli náročného, co člověka vysiluje, může vést k drobné chybě s fatálními následky.

U lidí, kteří už mají předchozí obtížnou zkušenost, se traumata násobí. Naše zkušenost s předchozím traumatem většinou vstupuje do toho dalšího, často vede ke kognitivním chybám, chybnému vyhodnocování situace, která přichází. To znamená, že pacient má tendenci k rizikovějšímu chování nebo přehlédnutí něčeho, čeho si běžný člověk všimne. Psychiatrická komorbidita, to, jakou zátěž si člověk s sebou nese již z minula, tedy vede k rizikovému chování, jehož důsledkem může být právě popálení.

Práce na tomto oddělení musí být enormně psychicky náročná i pro perso­ nál. Dostává se i jemu pomoci od psycho­ loga?

Klinika popáleninové medicíny se o to snaží. Například na dětské JIP a dětském standardním oddělení se několikrát do roka koná pravidelné setkání psychologa s hlavním ošetřujícím lékařem toho oddělení,

Takto malé děti neumějí v tomto věku nahlédnout, co to pro ně bude do budoucna znamenat, situaci vyhodnocují jinak než dospělí.

staniční sestrou a sestrami, kde se zabýváme zpětnou vazbou od pacientů a tématy, která souvisejí s některým z komplikovaných pacientů. Občas mě někdo z personálu vyhledá i individuálně. Tento druh poranění přináší extrémní zátěž opravdu i pro personál. Práce s dětmi po těžkém termickém úraze nebo dospělými, u nichž personál vedle utrpení samého naráží také na obtíže při péči o pacienty se specifickou zátěží – psychiatrické pacienty, problematiku závislostí, sociálně vyloučené, kognitivní deficity a další. Je třeba se tak vyrovnávat s agresí, nízkou mírou spolupráce, vztekem a jinými vyhrocenými druhy chování.

Mít rozsáhlé popálení je ve společnosti stále dost velké stigma, čehož využívají třeba filmaři, kteří negativním hrdinům leckdy nějakou tu jizvu přidělí. Čím to je?

Dříve v historii byli lidé s popáleninami na viditelném místě schováváni či měli prostě pytel přes hlavu, aby neděsili a nerozrušovali okolí. Různé úrazy máme tendenci vnímat jako trest boží nebo něco, čím jsme byli postiženi právem. Pro spoustu lidí je to takto jednodušší vnímat. Konfrontace s někým, kdo má třeba znetvořený obličej nebo ruce, v nás samotných vyvolává silnou úzkost či nejistotu, takže reakce na to nemá najednou podobu, řekněme, kultivovanou. V první fázi šoku se snažíme to, co vidíme, nějakým způsobem odsunout pryč od sebe, nebýt s tím konfrontováni nebo to onálepkovat, abychom ten obraz mohli někam rychle odsunout. Takto se často vyrovnáváme s tím, co neumíme snadno zařadit, co nás děsí – prostě to odstrčíme do světa, který k nám nepatří, a zjednodušíme si tak komplikovaný proces rozlišování.

16 téma Forum 37

Na co dětské síly nestačí

Spolek Bolíto pomáhá dětem po termických úrazech už čtrnáct let. Díky němu se desítky malých pacientů poprvé podívaly k moři, bez ostychu skočily do bazénu a mohly své zkušenosti sdílet s vrstevníky. Za vznikem Bolíto stojí tým Kliniky popáleninové medicíny.

Jen málokdo z nás si umí představit, jakou bolestí a utrpením musejí projít děti, které byly popáleny. Každý takový úraz je spojen s dlouhodobým pobytem dítěte v nemocnici, mnoha komplikovanými operacemi a neméně náročnou rehabilitací. Obtížný bývá i návrat do běžného života a navazování kontaktů s vrstevníky. To je zkrátka často nad dětské síly. Proto přišel v roce 2003 MUDr. Robert Zajíček s nápadem založit občanské sdružení Bolíto, které by malým pacientům i jejich rodičům podalo pomocnou ruku a ukázalo jim, že na své trápení nejsou sami.

Do činnosti sdružení se vedle lékařů a sester tohoto pracoviště zapojili i někteří rodiče postižených dětí, so­­ ciální a rehabilitační pracovníci i mnoho dalších lidí, kterým není osud dětí lhostejný. „Na aktivitách participují i naši dva bývají pacienti, kteří s námi kdysi pobyty sami absolvovali, a nyní účastníkům předávají svoje vlastní zkušenosti s popáleninovým úrazem,“ říká Mgr. Lenka Šetelíková, vrchní sestra kliniky a zároveň místopředsedkyně spolku Bolíto. Mimochodem, prožitky z dětství jednu členku tohoto pacientského tandemu natolik ovlivnily, že dnes působí na dětské JIP jako sanitářka.

17 téma Forum 37

Mgr. Lenka Šetelíková vystudovala střední zdravotnickou školu, magisterský titul získala v rámci kombinovaného studia na FTVS UK, kde si vybrala obor tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených. Ve své diplomové práci se zaměřila na infekční problematiku termických úrazů. Na Kliniku popáleninové medicíny nastoupila v roce 1992 jako sálová sestra, v současné době tu zastává post vrchní sestry. Na 3. LF UK vyučuje budoucí zdravotní sestry v rámci bakalářského programu Ústavu pro ošetřovatelství.

Nejen slunce umí léčit Stěžejní aktivitou sdružení se staly víkendové či týdenní pobyty pro děti. „Naše klinika je spádovou oblastí pro celé Čechy, dojezdová vzdálenost k nám může být i několik hodin, a tak není možné u nás pořádat pravidelné aktivity, na něž by rodiče museli své děti vozit. Proto jsme se rozhodli uspřádat alespoň několik větších akcí během roku,“ vysvětluje vrchní sestra.

Během těchto setkání mohou děti sdílet své zkušenosti a ve skupině stejně handicapovaných vrstevníků na chvíli zapomenout na to, že jsou „jiní“. „Kvůli jizvám se často bojí svléknout do kraťasů nebo si vzít tričko s krátkým rukávem. Pokud se ale pohybují v kolektivu, tento problém se vytrácí, protože cítí, že na to nejsou samy. Přestanou vnímat zvídavé pohledy okolí a dokážou si hrát,“ vysvětluje Lenka Šetelíková a dodává, že mezi těmito dětmi nemusí řešit závist ani šikanu, protože společné prožitky je velmi stmelují.

V průběhu roku proběhne většinou jedna týdenní akce u moře a dva až tři víkendové pobyty. Poptávka po nich ale stále roste, a tak možná přibudou další. „Naši malí pacienti dospěli do věkové skupiny patnáct plus, a tak je potřeba pro ně program adekvátně přizpůsobit.

Proto letos poprvé organizujeme pobyt, kam si budou moci vzít i svého kamaráda, abychom podpořili proces integrace. Program, který pro nás připravili vojenští specialisté, se ponese v duchu víkendového přežití a uskuteční se v bývalém vojenském prostoru u Plzně,“ shrnuje Lenka Šetelíková.

Jedinou podmínkou pro účast dětí na akcích je minimální věk sedmi let, aby každý účastník dobře zvládl odloučení od rodičů. Přednost mívají děti ze slabších sociálních poměrů, ale zatím se nestalo, že by organizátoři museli některého zájemce odmítnout. Celý pobyt včetně stravování je pro účastníky díky sponzorům zdarma, rodičům tak zbývá jediná povinnost – sbalit dítěti kufr a přivézt ho na místo určení. I to se bohužel u sociálně slabých rodin občas ukazuje jako problém.

Rodiče sice dostanou seznam věcí, které děti mají mít s sebou, ovšem organizátoři stejně musejí pravidelně dokupovat holínky, ponožky do nich nebo opalovací krémy, protože v zavazadle prostě nejsou. Pokud už dítě rodiče přivezou (stalo se také, že vrchní sestra musela vzít vlastní auto a pro dítě si přijet, aby nepřišlo o šanci odletět k moři), neznamená to, že si ho po návratu rovněž včas vyzvednou. „Ještě se nám nestalo, že bychom

po příletu od moře nečekali alespoň dvě hodiny na letišti. Některé rodiče prostě netrápí, co s jejich dětmi bude, další mají pět, šest nebo i jedenáct dětí, tak jim to jedno snad ani nechybí,“ popisuje své zkušenosti Lenka Šetelíková. Stalo se dokonce, že si po příletu dítě nikdo nevyzvedl a muselo přespat v nemocnici.

Samozřejmě se nabízí otázka, co s dětmi ze sociálně slabších rodin udělá pobyt v hotelu, kde jsou dvě tři na pokoji, mají k dispozici bazén a stravu all inclusive.

Nebude pro ně moc velkou ránou návrat do nepříznivého rodinného prostředí? Lenka Šetelíková však ujišťuje, že vše konzultovali s psychologem, podle kterého je takový pobyt pro děti naopak stimulem, jenž je nakopne a posune ve vývoji.

Pobyty to nekončí Kromě zmiňovaných pobytů pořádá spolek edukativní přednášky pro rodiče i školáky, v rámci prevence také vydal komiks, který přijatelnou formou dětem ukazuje všechny situace, jež mohou vést ke vzniku úrazu. Z peněz sponzorů pak Bolíto vylepšuje prostředí na dětských odděleních kliniky, aby v rámci možností zdejším pacientům zpříjemnilo pobyt. Činnosti sdružení si všimla i odborná veřejnost, a když se v roce 2013 udělovalo ocenění Sestra roku, byla mezi nominovanými také Lenka Šetelíková. Cenu si odnesla v rámci kategorie Komunitní a sociální péče, a to právě za práci pro Bolíto. „Nejsem typ člověka, který by musel stát před fotoaparáty, ale nebudu zastírat, že mě ocenění potěšilo. Měla jsem radost, že můžu aktivity Bolíto zviditelnit a upozornit na problémy, se kterými se malí popálení pacienti potýkají,“ dodává oceněná vrchní sestra.

Obtížný bývá i návrat do běžného života a navazování kontaktů s vrstevníky. To je zkrátka často nad dětské síly.

18 téma Forum 37

Budoucí lékaři pomáhají dětem Pokud i vy chcete pomoci dětem po termických úrazech prostřednictvím spolku Bolíto, zapište si do kalendáře datum 27. října. Právě v ten den se bude konat již třetí ročník multižánrového festivalu Dudlík Fest, za nímž stojí spolek studentů 3. LF UK Cesta ven.

Studentský spolek Cesta ven si dal do stanov, že jeho cílem je zprostředkovávat setkávání akademické obce s širší veřejností, formovat prostředí pro kulturní, vzdělávací a komunitní činnost a vytvářet pracovní místa pro osoby se zdravotním postižením. Účel spolku byl definován takto obecně úmyslně, aby mohl obsáhnout co nejširší škálu aktivit. V tuto chvíli je již oficiálně zaregistrován jako spolek Univerzity Karlovy, což mu usnadňuje vyjednávací pozici na fakultě a zpřístupňuje studentský klub v Celetné pro organizování vlastních akcí.

Zatím patří k menším sdružením, členskou základnu tvoří kolem deseti lidí, převážně studentů 3. lékařské fakulty UK, resp. jejích absolventů.

Peníze na dobrou věc První z velkých akcí, do níž se studenti pustili, se stal benefiční festival pro veřejnost, jehož výtěžek směřuje na podporu sociálně či zdravotně znevýhodněných dětí. Program sestává hlavně z koncertů a divadelních představení, které doplňují populárně naučné přednášky z úst odborníků. Výtěžek prvního ročníku měl směřovat do kojeneckého ústavu při Thomayerově nemocnici v Krči, a proto festival dostal příznačný název Dudlík Fest. I když v dalších ročnících je už pomoc určena poněkud odrostlejším dětem, festival si svůj název ponechal. „Volba kojeneckého ústavu byla víceméně spontánní.

S pořádáním tak velké akce jsme ale měli minimum zkušeností, na přípravu pouhých šest týdnů, a tak jsme byli rádi, když jsme pokryli náklady,“ přiznává Viktor Šebo, předseda spolku Cesta ven.

Na pořádání druhého ročníku už se proto připravili lépe. Podpořit se rozhodli dětské oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice, na něž dostali pozitivní reference od svého spolužáka Davida Adama, který se věnuje sociálně znevýhodněným dětem z Klokánků, dětských domovů a azylových domů v rámci projektu Andromeda. „Spolupráce s primářem Michalem Považanem byla velice příjemná. Ocenili jsme, že nám dal šanci, i když jsme za sebou neměli příliš dlouhou historii, a sám se ujal přednášek,“ vzpomíná Viktor Šebo. Půlroční příprava projektu se vyplatila a spolek mohl dětskému oddělení předat 34 tisíc korun.

Letošní ročník Dudlík Festu je tedy v pořadí třetí a uskuteční se 27. října přímo v prostorách univerzity a v nedalekém klubu Chapeau Rouge. Výtěžek tentokrát poputuje právě do pražské Kliniky popáleninové medicíny, respektive spolku Bolíto, který pomáhá dětem po termických úrazech. „Chtěli jsme i nadále pokračovat v podpoře dětí v nepříznivé sociální nebo zdravotní situaci – jak těm, které se do ní nedostaly vlastní vinou, tak i těm, jež si za ni teore-

Výtěžek prvního ročníku měl směřovat do kojeneckého ústavu při Thomayerově nemocnici v Krči, a proto festival dostal příznačný název Dudlík Fest.

19 téma Forum 37

Viktor Šebo studuje třetí ročník oboru všeobecné lékařství na 3. LF UK. Stál u zrodu studentského spolku Cesta ven, jehož cílem je mimo jiné vytvářet prostředí pro setkávání akademické obce se širší veřejností a pro kulturní, vzdělávací a komunitní činnost. Již třetím rokem se podílí na realizaci multižánrového festivalu Dudlík Fest, jehož výtěžek putuje na podporu sociálně či zdravotně znevýhodněných dětí.

ticky mohou, ale přesto je potřeba na ně myslet. Bolíto je spolek s historií, který má transparentní hospodaření, a proto padla volba právě na něj,“ vysvětluje Viktor a dodává, že doporučující osobou byl v tomto případě doktor Daniel Doležal, který na klinice působí jako psycholog.

Přípravy už jsou v tuto chvíli v plném proudu a program se opět podařilo rozplánovat do tří sekcí. Hudební produkce se uskuteční v klubu v Jakubské ulici na Starém Městě, pro dramatickou sekci by organizátoři rádi využili studentský klub v Celetné, kde proběhnou i přednášky realizované pod odbornou záštitou přednosty Kliniky popáleninové medicíny MUDr. Roberta Zajíčka. Počet přednášek by z původních dvou mohl narůst na čtyři až pět, podle časových možností řečníků. „Téma popálenin je opravdu široké, hovořit se dá o chirurgických postupech, které přicházejí na řadu v první péči, o psychologických či sociálních aspektech těchto úrazů nebo třeba o vědeckém výzkumu. Kontakty máme mimo jiné i ve Fyziologickém ústavu Akademie věd, kde probíhá také výzkum umělých tělních pokryvů. Možná se nám podaří na nějaké prezentaci dohodnout i s nimi,“ vyjmenovává Viktor Šebo.

Nové místo setkávání Už při založení spolku si studenti určili, že budou usilovat o vytvoření prostředí pro kulturní, vzdělávací a komunitní činnost.

I tento bod už nabývá konkrétní podoby.

Spolku se povedlo získat do nájmu od městské části nebytový prostor Malý Eden v Ruské ulici přímo naproti budově 3. lékařské fakulty, v němž plánuje zprovoznit kavárnu a komunitní centrum. „Chtěli bychom, aby Malý Eden navštěvovali jak studenti a akademici, tak i ostatní veřejnost.

V plánu máme realizovat třeba výukové lekce pro studenty nebo různé popularizačně naučné akce pro veřejnost, kupříkladu semináře na téma život s diabetem. Naší cílovou skupinou by měli být hlavně senioři, protože aktivit pro ně je stále nedostatek,“ vysvětluje Viktor. Pokud vše půjde podle plánu, první návštěvníky v Malém Edenu přivítají v první polovině května.

20 zajímavosti Forum 37

nebezpečí číhá v kuchyni

V České republice je ročně popáleno přibližně 600 dětí.

21 zajímavosti Forum 37

zdroj: bolito.cz

U dětí do tří let je nejčastější příčinou opaření horkou tekutinou (káva, čaj, horká voda z rychlovarné konvice, olej z fritovacího hrnce atd.).

22 panorama Forum 37

Továrna na výsledky Nebudeme mluvit o genderových věcech, varovala mě na březnové prezentaci ERC grantů jeho nositelka Jana Kalbáčová Vejpravová.

Vlastenecký sál Karolina i mě si získala svou bezprostřední upřímností a rázností projevu. Při rozhovoru v její kanceláři v kryogenním pavilonu Matematicko-fyzikální fakulty UK v Troji jsem se tedy zaměřila na zkušenosti s realizací výzkumu a ťala jsem do živého. text Petra Köpplová FOTO René Volfík

Zatímco v Rakousku mají 189 grantů ERC a v Ma­ ďarsku 54, v rámci České republiky dosud uspělo 25 vědců. Patříte do té pětadvacítky úspěšných, ale nemělo by vás být více?

Počet udělených grantů ERC v zásadě odráží dosavadní poměry ve vědě v České republice a vzhledem k tomu mi to nepřijde zase tak špatné. Za situace, kdy se lidem aplikace ERC příliš nedoporučovala a při jejím podávání ani neměli administrativní podporu, je dosavadních 25 grantů úspěch. Ostatně pokud se podíváte na výkony našich hokejistů, také nezískávají medaile každý rok, i když patří mezi špičkové týmy. Něco jiného však je, že pokud ERC grant někdo dostane, poměrně často s ním zamíří ven, protože tam má k řešení větší klid.

Měla by tedy podpora vědy být intenzivnější?

Myslím si, že je spíše nadbytečná a občas míří špatným směrem. Například budovat centra za miliardy takzvaně na zelené louce a nemít pak dostatek vysoce kvalifikovaných pracovníků je stejně efektivní jako vozit do míst sužovaných hladomorem mobily a počítače místo potravin. Na uměle vzniklé subjekty se vynakládají nemalé prostředky, protože se musejí obrazně řečeno udržet při životě, a pokud se podíváte na výsledky a porovnáte je s vynaloženými prostředky, pak to ne vždy odpovídá.

A publikované výsledky nejsou dokladem úspěšného výzkumu?

Existují vědci, kteří po celé roky neměli velký počet publikací a pak jich najednou vykazují desítky ročně.

Nepůsobí to důvěryhodným dojmem. Máme tu továrnu na výsledky, je jedno, o čem ta publikace je, hlavně že mi ji vezmou a já to vykážu. Musíte plnit indikátory, a tak lidé za každou cenu sbírají publikace, případně si je prostě zaplatí. I to je strategie. Zaplatíte si v týmu na částečný úvazek někoho, kdo má dostatečnou mezinárodní reputaci, dostanete se snáz do lepších časopisů a vyděláte. Ale je takový přístup správný? Je to tvrdý management, pár lidí se to naučilo a jsou rádoby úspěšní. Ale co pak? V mém oboru dokonce existují publikace, které jsou v rozporu se základními fyzikálními principy a ve svém důsledku bohužel značně poškozují

dobré jméno České republiky. Ve světové vědecké komunitě takové faux pas vyvolává nedůvěru a napravit renomé trvá vždy déle než o ně přijít. Nedávno si zahraniční kolega v souvislosti s takovým „průlomovým článkem“ rýpl: „Vy neznáte v Čechách exponenciální funkci?“ Strašně jsem se styděla, ale co na to říct. A to jen kvůli tomu, že se na lidi kladou nerealizovatelné nároky. Dělat vědu poctivě je složité.

Zábavná věda v médiích je atraktivní čtení…

Vědci jsou tlačeni do hypescience, fabulací, musí se s každou trivialitou cpát do televize a populárních časopisů. Současná doba po vědcích vyžaduje, aby věci nafukovali a prodávali výzkum skoro jako prášky na hubnutí – ale tam je výrobní cena tři koruny a prodávají se za patnáct stovek. Ani u vědy to veřejnost nepozná, protože o dané oblasti má povětšinou jen laické znalosti a těžko rozliší, že jde pouze o chutně naservírovanou banalitu. Pokud i v Nature mohou vycházet publikace, které jsou v rozporu se základy fyziky, co potom asi vychází v ostatních časopisech v jiných oborech… Tlak na odborné publikace se dotkl i mého týmu. Pár lidí odešlo, protože chtěli dělat výzkum důkladněji bez tlaku na publikační výkon za každou cenu, ale na to nebyl prostor. Je to asi i tím, že jsme byli vychováni na matfyzu a chceme věci dotahovat do detailu, prostě pořádně – a to se dnes nenosí. Lidé často pasivně konzumují data, která dnes už dostupné komerční přístroje – černé skříňky – chrlí, a pokud jsou výsledky excentrické, místo aby hledali problém v experimentu nebo vzorku, obrazně řečeno přepisují učebnice. Dnes jde všechno po povrchu, rychle.

Pořizovat centra za miliardy a nemít lidi ani odpovídající úroveň vědy je stejně efektivní, jako vozit do míst sužovaných hladomorem mobily a počítače místo potravin.

23 panorama Forum 37

Doc. RNDr. Jana Kalbáčová Vejpravová, Ph.D., se věnuje fyzice kondenzovaných látek a je nostitelkou ERC grantu TSuNAMI (Trans-Spin NanoArchitectures: from birth to functionalities in magnetic field).

Obdržela Cenu J. Heyrovského (2003), Bolzanovu cenu (2007), Scopus/Elsevier (2010) a v roce 2014 Wichterleho prémii. Vystudovala anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě UK a získala doktorát z fyziky kondenzovaných látek na MFF UK.

Někdy se publikují pozlacené lži, jen aby se zveřejňovalo. Ale já nechci dělat mýdlovou operu a do článku nebudu lhát a přibarvovat jen proto, abych získala body do RIV (Rejstřík informací o výsledcích, pozn. red.).

Proto se dělá věda? To je snad lepší vyrábět gumáky. Má smysl takto bojovat o pomyslnou vysokoimpaktovanou čárku, ale odevzdat text, který je jen prázdná krabička?

Buď je člověk bezpáteřní a dělá to, nebo takové články nemá.

V mnoha případech ale bez publikační činnosti ne­ můžete dál působit…

Spolužáci, o kterých jsem si myslela, že uspějí, nakonec vědu opustili a mají své firmy a podnikají, případně odešli do Švýcarska, Japonska nebo Spojených států amerických, kde je dobré zázemí. Je ale fakt, že nikdy neusilovali ve vědě o vedoucí pozice.

Po letech v Čechách vlastně zjistíte, že pokud nemáte vlastní peníze, nejste zajímavá a místo pro vás často po skončení grantu není jisté. Bylo by skvělé, kdyby vám na počátku řekli: „Tady máte smlouvu na dobu neurčitou a tady je něco do začátku, co potřebujete pro svůj výzkum.“ Pak je možné něco budovat s výhledem na deset dvacet let. Vlastně je to často jako ve firmě a musíte si skoro na všechno sám vydělat. Ale na druhou stranu – mohou si naše instituce dovolit takto rizikově investovat do začínajících vědců? Ostatně jsem už byla odhodlána vědu opustit, ale v tu chvíli přišel grant ERC, který, jak mě přesvědčil profesor Jungwirth, se neodmítá.

Předností grantu ERC je jeho přenositelnost, která jeho držiteli zaručuje svobodu…

V Čechách se pořád mění pravidla vykazování výsledků, grantových soutěží, a navíc cítím, že tu stále dominuje „jánabráchismus“, jak tomu trefně říká jeden přední vědec, který odešel i s ERC grantem do zahraničí. To hodně demotivuje, protože tu nemáte šanci prorazit jen na základě odbornosti. Jsou tu polarizované tábory, s tím související soutěže i ceny, což naštěstí není případ ERC, kde soutěžíte na evropské úrovni. Ale ani to není zárukou úspěchu. I když si s sebou přinesete „evrop-

ské“ peníze a přispíváte instituci až 60 procenty grantu jako v 7RP (7. rámcový program, pozn. red.), hradíte mzdy svému týmu a podobně, ona to tak nevnímá a satisfakce se po skončení grantu nedočkáte. Můj předchozí evropský projekt mi umožnil, že jsem si většinu nákladů zaplatila a mohla jsem celkem v klidu pracovat.

To je výhoda i stávajícího ERC. Navíc kolegové na katedře fyziky kondenzovaných látek i vedení fakulty jsou velmi otevření a snaží se nám maximáně vyjít vstříc, experimentální zázemí a přátelské vztahy máme i s katedrou anorganické chemie PřF UK a na spoluřešitelském pracovišti v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského.

Zájem o stejnou věc a přející a vědecky i lidsky féroví kolegové jsou úžasná psychologická podpora a pracovní aperitiv v jednom. Ovšem pokud nemáte to štěstí a nejste v tom správném kolektivu nebo nemáte dobré interní kontakty, nemáte moc šancí něco získat, natož budovat. Všechno vás pak stojí pětkrát tolik úsilí.

Zajímavý koncept je třeba v Ústavu organické chemie a biochemie, který mi popisoval tamtéž působící kolega, kde mají juniorské a seniorské pozice a lidé mají i bez grantové podpory jistotu, že i když zrovna neklapnou granty, laboratoř poběží po nějakou dobu dál. Obecně tedy chybí udržovací minimum, které zajistí základní financování týmu a existuje na mnoha pracovištích ve světě, od Německa po Kanadu. U nás jste bez grantové podpory nebo přízně shora ve velmi nejisté pozici.

Na rozdíl od Akademie věd jste opět nejen v labora­ toři, ale i za katedrou. Je to stres?

I během působení na Akademii věd jsem učila a vždycky jsem měla štěstí na doktorandy a studenty. Pokaždé mě příjemně překvapí, když je něco zaujme a oni rozkvetou a člověk se může bavit o něčem, co je bližší reálné vědě a práci v laboratoři. Navíc člověk věkem trochu relaxuje i ve výuce a nárocích na studenty, více si to užívá. Nejdůležitější ovšem je, aby v práci byla dobrá atmosféra a tým fungoval, ale to musíte mít kolem sebe ty správné lidi, kteří fungují podobně jako vy – nejen profesně, ale i lidsky.

24 panorama Forum 37

Věda není jen o výsledcích Roky výzkumu shrnuté do jedné rovnice nebo článku jsou pro dnešní veřejnost neuchopitelnou záležitostí.

Jak vysvětlit činnost specializovaných týmů, pokud jsou jejich výsledky dlouhou dobu abstraktní, ale mohou změnit svět, tak jako se to povedlo webu, který je nejznámějším vedlejším úspěchem výzkumné činnosti CERN? Ředitelka pro mezinárodní vztahy CERN Charlotte Warakaulleová vypráví o nutnosti sdílet každodenní vědecký chod v mezinárodní instituci. text Petra Köpplová FOTO René Volfík

Vědcům i umělcům je společné, že neakceptují status quo a mají pocit, že se chtějí dostat dál, že je spousta záhad, kterým je třeba porozumět.

Pro CERN je příznačný futuristický pří­ stup ke všemu, co dělá. Týká se to i komu­ nikace?

Externí komunikace je pro nás mimořádně důležitá, protože jsme veřejná instituce financovaná z veřejných prostředků. Je pro nás proto velmi důležité sdělovat lidem, co děláme a jaký dopad bude mít na ně náš výzkum. V minulých letech jsme se soustředili na vyhledávání oblastí, kde se částicová fyzika bezprostředně dotýká života, kde se lidé setkávají s vědeckými poznatky prostřednictvím technologií, vzdělávání nebo třeba populární kulturou, inspirovanou fyzikou. Snažíme se, aby lidé získali pocit, že se mohou zapojovat do procesu poznání, ale nekomunikujeme s lidmi, kteří nechtějí být součástí dialogu. Naším cílem není pasivní absorpce informací, přejeme si, aby se lidé stali součástí laboratoří.

Hodně pozornosti vyvolalo netradiční propojování vědy a umění v CERN. Jaký ohlas měl takový přístup a jak úspěšný je tento program?

Program věnovaný umění se může zdát na první pohled nesourodý s tím, co se v CERN dělá, ale pokud se začnete o dění zajímat hlouběji, zjistíte, že je zde mnoho společného. Umělce i vědce v CERN zajímá, jak je svět uspořádán. Částicoví fyzici na to pohlížejí z perspektivy částicové fyziky, hledají odpověď na otázku, jak svět vznikl, jaké síly působily, jak vznikl vesmír – to je jejich perspektiva, ale řada umělců si klade stejné otázky. Je tu tedy fundamentální zájem obou skupin zjistit, jak tento svět vznikl a odkud pocházíme.

Vědcům i umělcům je společné, že neakceptují status quo a mají pocit, že se chtějí dostat dál, že je spousta záhad, kterým je třeba porozumět. Nevidí pouze jednu cestu, jeden fakt, jednu verzi interpretace, ale chtějí pokročit za současné hranice, protože mají pocit, že se zatím toho skrývá více.

Touha po poznání a překračování hranice něčeho, co se zdá na první pohled jasné, je něčím, co obě skupiny sdílejí. Setkání vědců a umělců jsou překvapivě velmi kreativní a podnětná, a to nejen pro umělce, jak by

25 panorama Forum 37

Charlotte Warakaulleová působí od roku 2016 jako ředitelka pro mezinárodní vztahy v CERN. Na tuto pozici přešla z Organizace spojených národů, kde pracovala jako vedoucí sekce zahraničních vztahů. V letech 1998–2001 byla nositelkou Carlsberg Visiting Research Fellowship na Lucy Cavendish College na univerzitě v Cambridge.

se dalo předpokládat, ale také pro vědce.

Setkání dokazují, jak je důležité bořit hranice nejen mezi institucemi, ale také v našem vnímání.

Umělci pobývají v CERN měsíc až čtvrt roku a od samého počátku jsou propojeni s jedním z našich pracovníků, ať už vědcem, nebo třeba počítačovým expertem, který se do programu přihlásil. Účastníky setkání samozřejmě velmi pečlivě vybíráme, tak aby zájmy obou skupin byly podobné. Přijíždějí k nám především sochaři, hudebníci, tanečníci a perfomeři a kromě vědců se mohou setkávat i s ostatními umělci a na konci programu dojde k vyhodnocení toho, co obě skupiny vytvořily.

Vizuálně zajímavé prostředí určitě láká i filmaře. Mohl by se v CERN točit příští James Bond?

Jezdí k nám spousty filmařů, kteří využívají naše prostory. Asi nejznámější film, který u nás vznikl, byl Andělé a démoni, natočený podle předlohy Dana Browna. Spolupracujeme i s dokumentaristy a jedním z výsledků

je Particle Fever. Velice dobře si však uvědomujeme, že nejsme filmové studio a musíme být seriózní. Naší primární činností je vědecký výzkum, ale současně chceme oslovit segment populace, kterou by jinak částicová fyzika neoslovila. V Andělech a démonech jsme se dostali asi nejblíže k filmu typu Jamese Bonda, ale dáváme si pozor, aby se udržela rozumná vyváženost a věda se prezentovala v dobrém světle.

O čem je tedy aktivní komunikace přede­ vším?

Velká část komunikace CERN je o interakci, využíváme různé platformy sociálních médií a nedávno jsme začali využívat Facebook life na velké události. To nám umožňuje zapojit lidi, kteří dělají vědu, představit celý proces bádání. Věda totiž není pouze o zveřejňování vědeckých výsledků, je o užitých metodách, o tom, jak ji děláte, že se někdy vydáte určitou cestou a později zjistíte, že to nemusí být ten správný směr, a pak se musíte vrátit zpět, vyhodnotit, podívat se na výsledky a možná začít jinak.

Považujeme za důležité zprostředkovat lepší pochopení toho, co to je věda, co přináší a jaké metody se užívají a jak se můžeme zapojit. I proto prostory CERN ročně navštíví 120 tisíc lidí a z toho je 60 procent studentů, kteří přijíždějí zvláště na počátku roku, kdy urychlovač není v provozu a mají možnost se podívat i do podzemí na největší vědecký přístroj. Naši expozici si přijde prohlédnout zhruba 70 tisíc návštěvníků.

Neříkáme lidem, co si mají myslet, ale poskytujeme jim nástroje, aby si sami vytvořili názor.

Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) od svého založení v roce 1954 vybudovala několik urychlovačů. V současnosti provozuje i největší urychlovač na světě – LHC (Large Hadron Collider). Od počátku 90. let 20. století pracují na mezinárodních experimentech CERN také vědci z MFF UK.

26 forum romanum Forum 37

Jak dělat vědecký bulvár Dostat nápad, podat žádost o grant, počkat na jeho udělení, pár roků bádat a publikovat. A pak už vše běží samo. Tiskový odbor se postará o prezentaci v médiích, aby novináři mohli čtenářům přetlumočit vědecké výsledky. Protože co vědec zjistí, by se měla dozvědět i veřejnost. Co se ale nakonec opravdu dozví, ke kolika zjednodušením a seškrtáním dojde?

Pozná autor ještě výsledky své letité práce nejen v odborných, ale i masových médiích? text Petra Köpplová foto René Volfík, archiv Martina Rychlíka

2×

27 forum romanum Forum 37

Dostat se s článkem o vědě či výzkumu do celostátních novin není až tak snadné, jak by se mohlo zdát. V Česku máme 54 ústavů Akademie věd a 26 veřejných vysokých škol, přičemž jen Univerzita Karlova má sedmnáct fakult… V souhrnu jsou to tisíce akademiků a vědců, kteří dělají zajímavé věci, mají co říci, sdělit. Na druhou stranu: klasický deník mívá jen tři čtyři stránky domácího zpravodajství, v lepším případě i nějakou tu přílohu o vědě.

Co může v tvrdé soutěži o „kousek papíru“ uspět?

Co vědeckého vytěsní politiku, skandály či rozhovory, aby tomu editoři dali přednost? Se svou šestnáctiletou zkušeností novináře si dovolím uvést pár tipů, co funguje. Předně: přinést silný příběh, ideálně mladé vědkyně či navrátilce ze zahraničí. Dále psát o objevu, který může mít zásadní společenský dopad – typicky nové léčivé látky. Úspěch na mezinárodním poli (ocenění, špičková studie, grant ERC, patent). Něco výjimečného, unikátního, zvláštního; prostě noviny ozvláštňujícího. Dodat názor experta na aktuální problém, kontroverze. A samozřejmě vždy zaboduje to, co tisková oddělení nesnášejí: plagiáty, falešné výsledky, predátoři a průšvihy.

V rychlosti a shonu, kdy deníkář napíše přibližně 300 článků ročně, se nelze vyhnout zkratkám a zjednodušením. To je jasné. Rizika se však dají redukovat, ač z logiky věci nejste odborníkem na molekulární genetiku, kvantovou chemii nebo archeologii. Je ovšem třeba vybírat si validní zdroje a hlavně mluvit s lidmi, kteří daným oborům rozumějí. Kombinace jejich znalostí a alespoň základního vhledu do scientometrie (impakt faktor, h-index, zběžné proklepnutí si „revolučních objevitelů“ na Web of Science či ve Scopusu) zvyšuje šance, že autoři nenaletí přifouknuté tiskové zprávě. „Vy novináři jste tak fascinováni publikacemi v časopisech Nature a Science, přitom je to takový vědecký bulvár.

No, skoro vědecké porno,“ napsal mi eminentní vědec.

Má trochu pravdu. Proč se ale občas nekouknout, že?

PhDr. et Mgr. Martin Rychlík, Ph.D. etnolog a redaktor Lidových novin

Najdi pět rozdílů: „Čeští vědci objevili lék na rakovinu!“ a „Vědci z 1. lékařské fakulty UK identifikovali na myších modelech mechanismus, jenž se účastní vzniku agresivní akutní myeloidní leukemie. Autoři ukázali, že popsaná molekulární dráha existuje i v lidské AML a že lze ovlivňovat jednotlivé členy této dráhy tak, aby došlo k znovuobnovení krvetvorných procesů.“ Tyto dva příklady – novinový titulek a vážný popis výsledků vědecké práce názorně představují klasickou propast a svár mezi vědou a médii, ukazují cestu proměny, kterou vykoná informace o objevu od vědce ke čtenáři. Chci jimi přiblížit věčnou plavbu vědeckého novináře mezi Skyllou a Charybdou, mezi tím, jak psát o světě vědy poutavě, ale seriózně, jak zaujmout editory v redakci i čtenáře, ale neznechutit vědce přílišným zjednodušením. (O zoufalých, ale marných telefonátech po zveřejnění každé zprávy obsahující „… objevili lék na…“ by vědci mohli dlouze vyprávět).

Vybalancovat oba póly, to je podle mě největší boj vědeckého novináře. Někdy ovšem marný – viz historka z vlastního působení v MF Dnes: Odevzdala jsem kdysi článek popisující, že se vědcům poprvé podařilo naklonovat lidské embryonální buňky. Šéfredaktor se rozhodl zprávu pořádně prodat. Druhý den jsem nevěřila vlastním očím. Můj podpis se skvěl pod titulkem Naklonovali jsme člověka!

Ing. Eva Bobůrková novinářka, tč. redaktorka časopisů Vesmír a Ekontech

28 studenti Forum 37

Kdo umí bojovat, měl by umět i léčit Soudit podle vzhledu se nevyplácí. A u Jáchyma Wiesnera to platí stoprocentně. Skromný a nenápadný student Lékařské fakulty UK v Plzni rozhodně nepůsobí dojmem, že dvakrát vyhrál mistrovství světa v kickboxu v kategorii dospělých, vybojoval sedm vítězství na mistrovství České republiky ve všech věkových kategoriích (kadeti, junioři, muži) a získal ocenění Anděl a Křesadlo za pomoc druhým. text Petra Köpplová FOTO René Volfík

Jste dvojnásobný mistr světa v plnokontaktním kick­ boxu. Jak vypadala a jak dlouhá byla cesta k těmto titulům?

S bojovým uměním jako takovým jsem začal v sedmi letech. V tomto věku jsem začal chodit na karate, ke kterému jsem po nějaké době přidal box a kickbox.

Když se naskytla příležitost zúčastnit se mistrovství světa, neváhal jsem a rozhodl se udělat pro účast na něm vše, co bude v mých silách. Nejprve jsem se musel na mistrovství světa kvalifikovat, což rozhodně nebyl lehký úkol. Jezdil jsem na množství turnajů po Čechách i v zahraničí. To bylo velmi náročné období, ale rád na něj vzpomínám. Dobrou přípravou pro mě byla také možnost účasti na boxerských turnajích a následně v boxerské extralize.

Pamatujete si na okamžik při mistrovství světa, kte­ rý rozhodl o vašem úspěchu?

V semifinálovém zápase jsem boxoval s jedním sportovcem z Mongolska, který měl velmi zvláštní způsob boje a pohybu v ringu. Celé první kolo měl taktickou i technickou převahu, pak jsem naštěstí našel slabinu v jeho stylu a zápas se mi podařilo otočit v můj prospěch.

A jak vypadal finálový zápas na onom mistrovství?

Ve finále jsem měl soupeře ze Španělska, který mě v minulosti porazil. Že budu letos úspěšný, jsem nečekal a bylo to celkem velké překvapení. Zápas byl do poslední chvíle napínavý, rozhodla slabší fyzická kondice soupeře.

Mohl byste popsat pocit z vítězství?

Nemohl, to se nedá popsat… Je to něco, co si musíte prožít, ale bylo to skvělé, pamatuju se, že mi nějakou chvíli trvalo, než jsem tomu uvěřil.

Myslíte si, že vás to změnilo?

Změnilo to způsob mého uvažování, uvědomil jsem si, že nejhezčí ze všeho opravdu byla ta cesta, každodenní dřina a přemáhání sebe sama. Takhle se snažím hledět na život i teď, nežiju tím, jaké to bude, až se jednou stanu lékařem, ale užívám si proces studia.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda jste už byl v situa­ ci, kdy jste bojové umění použil k obraně?

Pouličním bojům se vyhýbám. Jsem toho názoru, že velká část takových konfliktů vzniká na základě pocitu

→

Když jsem šel na přijímačky, všichni se na mne dívali jako na sportovce. Úplně jsem si nevěřil, ale řekl jsem si, ten zápas je vyhraný, protože prostě do toho jdu, a tím to pro mě skončilo.

30 studenti Forum 37

Nedá se boxovat úplně v klidu, a když bojujete, tak v tu chvíli opravdu víte, ať už je to, jak chce, že ten soupeř po vás prostě jde a chce vás trefit a chce, aby vás to bolelo. méněcennosti jednoho z aktérů. Případné provokace od takovýchto „hrdinů“ mě tedy nechávají chladným.

Jednou mě však ve večerních hodinách přepadli v podchodu a to jsem se bránit musel. Agresoři po mně chtěli peníze, a když jsem jim je odmítl vydat, fyzicky na mě zaútočili. Ten den mi moje zkušenosti z boxerského ringu hodně pomohly.

Takže nemáte nikdy chuť prostě někomu jednu vrazit?

Takové chutě nemám, boxerský ring a běžný život mám celkem výrazně oddělené. Věřím, že správný bojovník se nenechává ovládat emocemi. Naopak je umí, například při souboji, využít ve svůj prospěch. Na techniky bojového umění se dívám spíše z profesionálního hlediska, baví mě o nich přemýšlet a zdokonalovat je, do běžného života mi ale nezapadají. Je to podobné jako se zbraní.

Svému nositeli dává zodpovědnost a neměl by ji tedy používat lehkovážně. Konflikty zkrátka do života, který chci žít, nepatří.

Studujete medicínu, ale pokud byste nastoupil znovu do ringu, změnilo by se nějak vnímání toho, co tomu druhému úderem činíte?

Box je sport jako každý jiný, oba zúčastnění riskují zranění, ale na to při zápase myslet nesmíte. Přiznám se, že v době, kdy jsem vrcholově boxoval, jsem si důsledky častých otřesů hlavy nepřipouštěl. Od té doby, co jsem začal studovat, jsem neměl žádný zápas a asi už by to nebylo takové jako dřív, cítím teď daleko větší zodpovědnost.

Pro mě je trochu těžké pochopit, proč jste si vybral právě box…

Líbí se mi na něm ta upřímnost. Nikdo si tu na nic nehraje. Když začíná zápas, nejdete hrát, ale bojovat. Simulace tu nepřipadá v úvahu, naopak se musíte naučit zvládat bolest a nedat na sobě nic znát. Laik by možná nečekal, jak jsou bojová umění psychicky náročná. Už i vědomí, že vás soupeř chce udeřit, je někdy obtížné přijmout a vyrovnat se s ním. Přestože box vypadá tak násilně, plný agrese a negativních emocí, atmosféra mezi bojovníky je mimo ring velmi uvolněná, přátelská a upřímná.

31 studenti Forum 37

Jáchym Wiesner, student Lékařské fakulty v Plzni (4. ročník všeobecného lékařství), je dvojnásobný mistr světa v kickboxu z roku 2012 a sedminásobný mistr ČR. Nejprve za České Budějovice a později za Plzeň soutěžil jako extraligový boxer.

V roce 2012 získal ocenění Sportovec Plzně. Za dobrovolnickou pomoc imobilním spoluobčanům obdržel ceny Křesadlo 2015 a Anděl (2014, 2015, 2016).

Jaký to byl pocit před zápasem, byl jste nervózní?

Když jsem začínal, bylo zvládnutí stresu jedna z největších výzev, postupem času jsem se naučil, jak sám se sebou pracovat a strach redukovat. Na druhou stranu nervy pracují před každým zápasem a asi je to tak v pořádku, člověku to pomůže k podání co nejlepšího výkonu. Teď si uvědomuju, že zvládání stresu je jedna z nejdůležitějších věcí, které mi bojové umění dalo.

Máte nějaký sportovní vzor?

Jeden z mých oblíbených boxerů je Max Schmeling.

Obdivuju nejen jeho sportovní úspěchy, ale hlavně to, jak se zachoval v druhé světové válce, kdy zůstal věrný svým ideálům a při křišťálové noci například několika židovským chlapcům zachránil život. Další můj oblíbený sportovec je Bruce Lee, s jehož filozofií a pohledem na život se ve velké míře ztotožňuju.

Co vás přimělo opustit kariéru vrcholového sportov­ ce a věnovat se náročnému studiu medicíny?

Měl jsem celkem dost zranění a nebyl jsem si tedy jistý, jak dlouho ještě budu moci vrcholově boxovat. V rozhodování mi pomohla také věta, již jednou prohlásil mistr kung-fu, u kterého jsem rozšiřoval své bojové dovednosti: „Kdo umí bojovat, měl by umět i léčit.“ Dobrovolně pomáháte v nemocnici ochrnutému Sa­ šovi. To není úplně běžné…

Také moje dobrovolnická aktivita souvisí s bojovým uměním. Po dobu přípravy na mistrovství světa do mě plno lidí investovalo svoji energii a já si uvědomil, že bych to rád nějakým způsobem společnosti vrátil. Po návratu do Čech jsem se tedy začal věnovat jednomu tělesně postiženému chlapci, jehož otec měl velkou zásluhu na mém sportovním růstu.

Od té doby jsem si vyzkoušel například práci se seniory a v současné době docházím za Alexem do Fakultní nemocnice na Borech. Alex je jedna z největších osobností, které jsem kdy poznal, a je pro mě čest doprovázet ho na jeho někdy obtížné cestě. Chtěl bych proto také poděkovat Vlastě Faiferlíkové z dobrovolnického centra Totem, že mi doporučila docházet právě za ním.

Zpočátku jsem z toho byl nervózní a na prvních setkáních byla komunikace se Sašou trochu nejistá. Časem ale naše rozhovory začaly být spontánnější a uvolněnější.

Zkušenosti, které jsem při setkávání s tímto mladým bojovníkem získal, jsou pro mě velmi cenné.

Jak vypadají vaše setkání a jak se v průběhu času vy­ víjela? Máte nějaký plán, kam směřujete?

Zpočátku jsem si pokaždé připravoval určité téma, o kterém jsem mu vyprávěl. Naše setkání byla tedy spíše jednostranná a vypadala tak, že jsem mu prezentoval různé zajímavosti ze světa, četl jsem mu nějaké knihy a tak podobně. Nyní si se Sašou prostě povídáme s tím, že témata přicházejí sama. Řešíme různé věci, které se ve světě staly, probíráme nové filmy nebo počítačové hry a hrajeme spolu šachy, ve kterých je Saša velmi dobrý.

V poslední době chodí k Sašovi dobrovolník Michal Randa, který ho vyučuje programování, za tuto činnost patří Michalovi velký dík. Teď se snažím Sašu motivovat, aby se začal učit anglicky. Myslím, že mu znalost tohoto jazyka rozšíří obzor a hlavně mu pomůže v práci s IT technologiemi, kde vidím jeho velký potenciál.

Dozvěděla jsem se, že jste Sašovi sehnali finance na zakoupení přístroje, který mu umožní ovládat PC. Jak takový stroj funguje a jak obtížné bylo sehná­ ní potřebné částky?

Strojek, který Saša používá na ovládání PC, má nasazený na hlavě a pohybem hlavy je schopen ovládat šipku na monitoru, podobně jako by hýbal myší. Shánění financí nakonec nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát. Přispěla velká spousta lidí včetně dobrovolníků z Totemu a částku 60 tisíc korun jsme nakonec úspěšně složili.

33 studenti Forum 37

eva samková

Ta s knírkem Eva Samková, studentka druhého ročníku FTVS UK, se do povědomí fanoušků dostala během olympiády v Soči jako „ta s knírkem“. Od té doby prokázala, že tehdejší zlatá medaile nebyla jen dílem náhody.

Naposledy si kov nejcennější přivezla ze závodu Světového poháru. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Jak jste zatím spokojená s výsledky letošní sezony?

S výsledky jsem určitě spokojená. Mistrovství světa sice úplně nevyšlo, ale zase jsem jezdila dobře, takže to beru jako pozitivní věc. Zatím vedu Světový pohár, což je naprosto skvělé a pokusím se udržet to tak do posledního závodu (zisk křišťálového glóbu zpečetila druhým místem ve finálovém závodě ve švýcarském středisku Veysonnaz, pozn. red.).

Při závodu Světového poháru ve Feldbergu jste od­ startovala úmyslně se zpožděním a dala jste soupeř­ kám náskok několik desítek metrů. Použila jste tuto strategii poprvé? A kdyby to nevyšlo, komu byste spílala – sobě, nebo trenérovi?

V závodě jsme tuto strategii vyzkoušeli poprvé. Viděli jsme to jako jedinou možnost, jak jet nějak normálně, neboť mi to pořád nevycházelo v první klopce, kde jsem byla vždycky poslední. Šli jsme do toho s tím, že to nejspíš nevyjde, bylo to padesát na padesát. Trenérovi bylo jedno, jestli budu první, nebo čtvrtá, chtěl to zkusit a já taky, takže bychom si asi nenadávali. Jenom bychom zjistili, že na to třeba ještě nemám.

Jaký typ trati vám nejvíc vyhovuje?

Myslím, že mi asi víc vyhovují techničtější tratě, protože

Koně mi věnovalo mé rodné město Vrchlabí a byl to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Lepší už asi nikdy nedostanu.

tam můžu získat větší náskok. Trenér Marek Jelínek vždycky vymyslí nejlepší projetí, a když ho zvládnu provést, je to to nejlepší. Když jsou tratě moc lehké a nejde tam nic extra vymyslet, jsme se soupeřkami vyrovnanější a je těžší uspět.

Ester Ledecká jezdí na snowboardu i lyžích. Vás nelá­ ká rozšířit pole působnosti na dvě prkýnka?

Dřív jsem taky lyžovala, ale nebavilo mě to, protože lyžaři vstávají brzo ráno. Právě proto jsem přešla na snowboard. Na lyžích jsem ale nikdy tak dobrá nebyla, takže si myslím, že mi snowboard stačí.

Co se vám honí hlavou, když stojíte na bedně?

Většinou nic, jsem prostě jenom spokojená a jsem ráda, že tam stojím. Jsem ráda, že jsem.

Máte profil na Facebooku i Instagramu. Stíháte v se­ zoně reagovat na komentáře? Být nejlepší ve svém sportu už dnes k získání přízně nestačí?

Na komentáře moc nereaguju, jenom občas, když si všimnu nějakého dotazu nebo pokud chci osvětlit negativní komentář. Nejvíc fanoušků jsem získala, když jsem vyhrála olympiádu. Když ale člověk „jen“ vyhrává závody a zároveň se nevěnuje sociálním sítím, nenaláká jich tolik. Pro jejich získání nicméně nemusíte být ani sportovec, stačí třeba jen dokumentovat každý den svého života a dělat to dobře. Takže abyste měli fanoušky, stačí být nejlepší v ovládání sociálních sítí a nic jiného nedělat. Nejsem ale příliš zastánkyní tohoto přístupu.

Po zisku olympijské medaile jste od příznivců dosta­ la koně. Máte ho ještě?

Koně mi věnovalo mé rodné město Vrchlabí a byl to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Lepší už asi nikdy →

34 studenti Forum 37

nedostanu. Pepina samozřejmě stále mám, i když přes sezonu se k ježdění moc nedostanu. Teď na jaře to chci ale napravit a snažím se za ním jet, kdykoli mám volnou chvíli. Z Prahy to je do stájí asi půl hodinky a přes léto bude kůň ve Vrchlabí.

Není trochu znepokojující, že kůň se nedá ovládat tak dobře jako snowboard?

Znepokojující to pro mě není. Naopak bych řekla, že jízda na koni mi pomáhá v jízdě na snowboardu, protože kůň je živá bytost, se kterou se musíte nějak domluvit, aby to fungovalo.

Jakou rychlostí při závodech vlastně jezdíte?

Průměrná rychlost je kolem čtyřiceti kilometrů v hodině, ale nejvyšší rychlosti jsou prý tak sedmdesát až osmdesát kilometrů v hodině.

Když už se stane, že upadnete, dokážete v tom zlom­ ku vteřiny jednat racionálně a chránit si hlavu, anebo mozek vypne?

Záleží na tom, v jaké části člověk spadne, jestli spadne v klopence, nebo na skoku a také jestli si to v danou

chvíli dokáže uvědomit. Někdy se snažím to za letu alespoň „vymávat“, abych dopadla na záda, nebo se třeba chytnout za hlavu, když vím, že za mnou jedou další závodníci. Je to ale opravdu jak kdy.

Je těžké vyjíždět na olympiádu s očekáváním veřej­ nosti, že přivezete medaili?

Asi je to těžší, než když tam člověk jede poprvé, ale zároveň – to samozřejmě není obhajoba – už když jsem jela do Soči, jsem chtěla olympiádu vyhrát. Jenom jsem asi nedoufala, že to může vyjít. Trenéři mi ovšem věřili.

Myslím si, že přece jenom záleží na člověku, jestli si tlak připustí, nebo ne.

My ale nejsme jako biatlonisti, kde vás někdo zabírá zblízka. Na to jezdíme příliš rychle, takže to zase tak neřeším.

Ale samozřejmě vždycky chce mít člověk na sobě něco pěkného.

35 studenti Forum 37

Eva Samková se snowboardingu závodně věnuje od 10 let. Původně dělala freestyle, po úraze ale přešla na snowboardcross.

V letech 2010, 2011 a 2013 se stala juniorskou mistryní světa. Na Zimních olympijských hrách 2014 v Soči vybojovala zlatou medaili. V letošním roce zabodovala při závodu Světového poháru ve Feldbergu, kde dosáhla na nejvyšší metu, a díky druhému místu ve finálovém závodě ve švýcarském středisku Veysonnaz nakonec celkové pořadí Svěrového poháru ovládla. Příliš se jí ale nevedlo na mistrovství světa, kde vyjela z trati a skončila dvanáctá.

Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK studuje druhým rokem obor trenérství.

Olympijské hry v Pchjongčchangu se už blíží a vy bu­ dete pro Radiožurnál připravovat komentáře. Nebojí se trenéři, že vás to bude rozptylovat?

Reportáže připravuje sportovní redaktor Jakub Marek, který mapuje celý olympijský rok a občas přijede i za mnou. Teď byl na lyžáku v Peci, jindy přijede na závody a pak se samozřejmě uvidíme na olympiádě. Na mně je jenom odpovídat. Už jsem si na to zvykla, ale snažím se to omezovat tak, aby mi to nevadilo v tréninku. Účastníte se kempů pro snowboardovou drobotinu.

Umíte být trpělivá?

Jsem nejenom tváří všech kempů, ale když jsem v Čechách a mám čas, snažím se na ně i přijet. Na Dolní Moravě to třeba probíhalo tak, že na večer byla naplánovaná beseda a přes den jsme jezdili. Snažím se, abych byla s každým dítětem alespoň chvíli. Takže někdy jsem se začátečníky, potom jedu s dětmi, které už umějí jezdit víc, do tratě. Ony mě tam také celý den vidí, jak já sama trénuju. S trpělivostí problém nemám. Já je nevychovávám, jenom jim něco říkám a zatím jsem zažila většinu dětí, které to přijímaly, zajímalo je to a poslouchaly. Bylo to super.

Dřív byla u sportovního oblečení prioritou funkč­ nost, dnes se závodnice líčí a oblečení i přilby jsou doslova designové kousky. Jaké požadavky na obleče­ ní máte vy?

Hlavní požadavky jsou, aby mi oblečení nebylo moc velké – ať kalhoty, nebo windstopperka, ve které závodíme – a aby mělo co nejmenší odpor vzduchu. Většinou mám obyčejné tmavé kalhoty a windstopperku, občas se ji snažím i navrhovat sama. Mám také speciální helmu, na níž jsou pěkné kresby vlků. My ale nejsme jako biatlonisti, kde vás někdo zabírá zblízka. Na to jezdíme příliš rychle, takže to zase tak neřeším. Ale samozřejmě vždycky chce mít člověk na sobě něco pěkného.

Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK studujete trenérství. Proč jste se rozhodla vrátit do školy?

Abych šla na vysokou, chtěla hlavně mamka. A já jsem se chtěla vrátit, protože mě napadlo, že mě to třeba bude bavit, a chtěla jsem to vyzkoušet. Myslím si, že i to, jak děláme kempy pro děti, jde ruku v ruce s tím, co bych mohla dělat po skončení kariéry. Zatím musím říct, že mě to baví.

Na fakultě musíte zvládnout řadu sportů. Bojujete s některým, nebo jsou pro vás horší teoretické před­ měty?

Teoretických předmětů, jako jsou třeba anatomie nebo fyziologie, se bojí asi všichni. Mám ale jiný problém – jak jsem zvyklá se pořád pohybovat, bývá pro mě hrozně těžké několik hodin jenom sedět a učit se. Nedokážu se v klidu moc dlouho soustředit. Ze sportů mi asi nejvíc činí obtíže plavání a obecně sporty, do nichž se zařazují ruce, protože mám vypadávací ramena. V plavání jsem opravdu špatná, takže na tom musím ještě zamakat.

Byl už čas zajít si se spolužáky na pivo či na kávu nebo si jinak užít studentského života?

Se spolužáky si ho nejvíc užívám na kurzech, ať už na turisťáku, nebo na lyžáku. Bylo to super, protože jsou vtipní a my jako dálkaři držíme docela pospolu.

Stresuje vás víc Světový pohár, nebo zkoušky ve škole?

Asi zkoušky ve škole, protože na ně nejsem tolik zvyklá.

Samozřejmě na svěťáku mám taky stres, ale s ním se potkávám častěji, takže ho zvládám lépe.

Berete si učení na závody, nebo to necháváte až na doma?

Poslední dobou už si učení na závody neberu, protože jsem zjistila, že to nemá smysl. Bývám unavená a chci mít klid, takže to nechávám na doma.

36 studenti Forum 37

Fenomén zvaný youtubering Kdo má doma teenagera, asi tuší, co dělá FattyPillow, Shopaholic Nicol nebo Kovy. Pro ostatní je svět youtuberingu zatím velkou neznámou. Přitom vytváření vlastních videí a jejich sdílení na internetu se stalo celosvětovým fenoménem. Své o tom ví Karel Kovář, student Fakulty sociálních věd UK, který byl vyhlášen Youtuberem roku 2016. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík

Když se řekne youtubering, mnoho lidí si představí FattyPillowa nebo Mishu, což nevyvolává zrovna pozitivní konotace…

Právě ti nejkontroverznější youtubeři bývají pro novináře nejatraktivnější, takže řekne-li se youtuber, lidé si představí právě tato jména. Když jsem přednášel na konferenci, ukázal jsem posluchačům pár fotek, kde byli FattyPillow, Misha a ještě několik dalších youtuberů, kteří dělají špatnou tvorbu.

Většina lidí se přihlásila, že je zná, hlavně u Mishy skoro celý sál. Potom jsem pustil několik zahraničních tvůrců a znovu jsem se ptal, kdo je zná, a skoro nikdo se nepřihlásil, přitom se jednalo o světové celebrity, které dělají profesionální, kvalitní obsah.

U nás je slovo youtuber bohužel asi kvůli té prvně jmenované skupině vnímáno v dost

U nás je slovo youtuber bohužel asi kvůli té prvně jmenované skupině vnímáno v dost negativním smyslu.

Zvlášť využívání Mishy jeho rodinou je smutné.

negativním smyslu. Zvlášť využívání Mishy jeho rodinou je smutné.

Youtubering se bezesporu stal fenomé­ nem mladé generace. V čem tkví jeho kouzlo?

Je patrně ukryto v osobním kontaktu, osobním přístupu, kdy youtuber nevystupuje jako nedostupná celebrita, ale spíš jako kamarád. Spousta mladých se může vcítit do jeho role, protože vzhledem k tomu, že youtubeři jsou často ve stejném věku jako jejich diváci či jen o trochu starší, řeší podobné problémy.

Kolik v Česku působí youtuberů, kteří mají, řekněme, pravidelnou sledovanost a kolik je jich schopno se svou tvorbou uživit?

Myslím, že u nás to bude ve stovkách, možná k jednomu tisíci lidí, kteří to zkoušejí.

Uživí se tím zhruba padesát šedesát lidí.

Někteří stěží, jiní úplně bez problémů, další to mají jako velmi dobrou živnost.

Zatímco začínajícího zpěváka se při troše štěstí ujme manažer, aby ho prosazoval, v youtuberingu je potřeba se spolehnout na efekt nabalující se koule. Jak tento

37 studenti Forum 37 youtuber princip funguje, aby video vidělo více než padesát kamarádů?

Buď dotyčný musí mít nějaké kouzlo osobnosti, které se nedá úplně charakterizovat, nebo originální tvorbu, případně musí spolupracovat s někým již známým, kdo ho proslaví nebo posune dál. Potom je mnohem jednodušší nabírat fanoušky. S rostoucím počtem fanoušků najednou přijde moment, kdy jsou youtuberovi nabízeny marketingové aktivity nebo propagace různých produktů. V tu chvíli je člověk hozen do úplně neznámého prostředí a z tvůrce, který videa natáčel jenom pro radost, je někdo, kdo by si tím mohl i něco vydělat.

V začátcích youtuberské scény tu existoval úplný „Divoký západ“, uzavíraly se obrovské spolupráce, většinou na principu barteru. Firma youtubery v podstatě využila – za cenu produktu získala velkou reklamu. Dnes se spolupráce mnohem víc profesionalizovala, spoustu youtuberů už zastupují agentury nebo mají své manažery.

A vy už máte manažera?

Vzhledem k tomu, jaký obor studuju, si všechno řeším sám, abych se v těchto dovednostech zlepšoval. Pomáhám i vymýšlet různé kampaně, jichž jsem potom součástí, takže to mám vlastně trochu jako praxi k oboru.

Nezapojil jste ani rodiče, aby vám třeba hlídali smlouvy?

Na právní záležitosti už teď mám odborníka, protože právničtinou moc nemluvím a bylo by těžké všechno uhlídat. Zvlášť u žánru, který dělám, což jsou parodie, může docházet k různým problémům a konfliktům a na to už bych sám nestačil.

Mladí lidé dnes často netuší, co si mohou a nemohou dovolit, protože jejich právní povědomí je velmi malé. Mívají pocit, že co je dostupné na internetu, lze libovolně stáhnout nebo použít…

Autorské právo je u nás v takovém zvláštním stavu, že spousta lidí vůbec netuší, jak funguje. Díky Spotify, HBO a Netflixu se lidé učí platit za streamovaný obsah, to je dnes velký trend. Sám už si třeba měsíčně platím hudbu, takže mám přístup ke všem písničkám, a vlastně mám i trochu dobrý pocit z toho, že nejsem pirát, ale funguju legálně. U Netflixu

a HBO zase přispívám na projekty, na které se sám dívám. Takto by to asi mělo fungovat a díkybohu alespoň za tento trend, protože existovalo období, kdy většina obsahu na internetu byla stoprocentně nelegální.

Youtubeři mají moc oslovovat mladé lidi.

Nechcete se vydat směrem edukace třeba právě v této oblasti?

Určitě a nejen v této. Zatím si oťukávám různá témata od nebankovních půjček přes politiku až po „šmejdy“ nebo další podvody, takže věřím, že i k tomuto tématu se dostanu, protože mě samotného často trápí.

Třeba na Facebooku se mnohokrát objeví video z YouTube, nasbírá tu mnohem větší počet zhlédnutí, ale autor z toho nemá nic, protože ho nahraje třetí strana. Facebook s tímto kradeným obsahem zatím moc nedělá. Nebo než s tím stihne něco udělat, video nasbírá stovky tisíc zhlédnutí a už je pozdě.

Youtuberingu se věnujete pět let. Jste čistě samouk, nebo jste prošel nějakým kurzem? Žádným kurzem jsem neprošel, tenkrát ani nic takového neexistovalo, protože si nikdo nedokázal představit, že člověk ve třinácti, čtrnácti, patnácti, kdy většina tvůrců začíná, bude schopen dělat vlastní videoobsah. Sledoval jsem ale spoustu jiných, a i když si to člověk neuvědomuje, sbírá tím inspiraci.

Měl jste nějaký vzor?

V době let’splayerové, v níž jsem – podobně jako většina scény – začínal, byl velmi populární Minecrafar, který dnes už v podstatě nic nevydává. Později se mi líbili třeba zahraniční tvůrci jako Casey Neistat nebo francouzští youtubeři, kteří jsou velmi dobří. Tím jsem se zároveň přirozeně učil i cizí jazyky. →

člověk, který vytváří vlastní videa a sdílí je prostřednictvím kanálu YouTube

let’s player ten, kdo natáčí děj hry, kterou právě hraje, a doprovází ji svým komentářem

vlog zkratka pro „video blog“

Netflix společnost poskytující streamovaná videa; v České republice a na Slovensku je portál dostupný od roku 2016 (zatím jen v anglické verzi)

Spotify aplikace pro přehrávání hudby; vybranou hudbu můžete mít okamžitě k dispozici pomocí streamování

Třeba na Facebooku se mnohokrát objeví video z YouTube, nasbírá tu mnohem větší počet zhlédnutí, ale autor z toho nemá nic, protože ho nahraje třetí strana. Facebook s tímto kradeným obsahem zatím moc nedělá.

38 studenti Forum 37

Popravdě v tuto chvíli ani nevím, kterou stranu bych volil, protože se názorově s nikým úplně neshoduju a asi jsem přišel o veškeré iluze. Takže zapojit se do politiky v žádném případě. To je pro mě to nejhorší, co by se mohlo stát.

Jak dlouho se u youtuberingu dá vydržet?

Stárne publikum s jeho tvůrcem? Česká komunita nemá takovou historii, aby se ukázalo, kam se kdo posune. Petr Lexa, který má skupinu Slza, začal dělat více hudbu, a pokud se podíváme do zahraničí, které je většinou napřed, tam se sféra profesionalizuje – spousta youtuberů tu má vlastní pořady nebo pracuje v internetové televizi.

Uvidíme tedy za dva tři roky.

Jaká je vaše fanouškovská základna?

Od té doby, co už nedělám herní obsah, mi fanouškovská základna zestárla, protože občas naťuknu i serióznější témata. Kdybych měl popsat průměrného fanouška, bude to čtrnácti- až patnáctiletá dívka. Ale na ulici mě zastavují často i rodiče nebo desetileté děti, takže je to různé. Starší mi pochválí video o politice, desetiletému se líbí Prasátko Slezina, což je moje série parodií. Část fanoušků se mnou stárne, některá odejde a je nahrazena novou, vím ale o stovkách lidí, kteří mě sledují skoro od mých začátků.

I já se vyvíjím a snažím se, aby se oni mohli vyvíjet se mnou.

Unesli fanoušci, že vaše videa už nejsou jen plná legrace, ale reflektují i vážnější témata, jako je politika či „šmejdi“?

Myslím si, že ano. Vždycky se snažím dát do toho určité procento satiry nebo zábavy, aby to lidi pořád bavilo a bylo to i stravitelnější pro mladší generaci. Je to vlastně infotainment, jako dělá John Oliver v zahraničí, a většina lidí jej zatím přijímá a bere ho jako benefit. Vždycky jsem se řídil tím, co zajímá mě, a fanoušci se buď přizpůsobí, nebo si řeknou, že je to nebaví, a nekouknou se na to.

Zpětnou vazbu získáváte bezprostředně po zveřejnění díky komentářům, které fa­ noušci píší pod videa. Pod vašimi příspěv­ ky se objevují stovky až tisíce komentářů. Čtete je?

Komentáře čtu všechny, zprávy na Facebooku už nestíhám, protože těch je ještě víc. Komentáře jsou pro mě jako autora přínosné, abych věděl, co zlepšit, co se mi nepovedlo nebo naopak povedlo. Je důležité lidem naslouchat a tvorbu tomu občas lehce přizpůsobit.

Kolik vám youtubering zabere času?

Asi to nejde úplně přesně vyjádřit, protože někdy třeba jenom vyřizuju e-maily, jindy vymýšlím video, pak ho natáčím… Troufnu si říct, že časová náročnost vydá na „full time“, což je dáno tím, že dělám i trošku složitější projekty, které zahrnují cestování nebo různé rešerše a procházení zdrojů, abych věděl, o čem mluvím, a uměl to dobrým způsobem podat. Koncept videí, která dělám, je stále složitější, snažím se dávat si na nich záležet.

Většinou zveřejním jedno video týdně, občas dvě, jen tak tomu můžu dát všechno a zároveň mít čas si občas i odpočinout.

Nedovedu si představit, že bych jel třeba na denní bázi, to musí být velmi náročné.

Jsou lidé, kteří to zvládají, ale to už vám nesmí stát v cestě žádná jiná práce či škola.

V zahraničí jsou příjmy tak vysoké, že lidé k YouTube nemusí dělat nic dalšího.

Kde berete inspiraci? Často reaguju na aktuální témata, různé fenomény, třeba komunikaci na sociálních sítích, chatovací jazyk a podobně. Inspiraci nacházím běžně v MHD či na ulici, kde

zaslechnu úryvky rozhovorů. Nápady se dají sbírat úplně všude.

Máte i nějaký sešitek, kam si zapisujete, co jste slyšel, pro další použití?

Když mám nějaký nápad, vytáhnu mobil a zapíšu si ho do poznámky. Mám tam i různé koncepty, ke kterým se vrátím třeba až po půl roce.

Nastavil jste si hranice, kam byste se sati­ rou či parodií nešel?

Spoléhám se na svou intuici – že vycítím, kdy ještě nejdu přes čáru. Tyto hranice si určuju sám a myslím si, že jsem je zatím nepřekročil.

Nakolik pouštíte fanoušky do svého sou­ kromí?

Ve svých videích úplně vynechávám rodinu, v časosběrném dokumentu, který o mně a dalších youtuberech vzniká, ale rodina bude, protože tam jde o osobnější pohled.

Dlouho jsem se snažil tajit i jméno, abych měl přece jenom ještě něco sám pro sebe.

Svůj život tedy nevysílám v přímém přenosu.

Kdyby vás oslovila nějaká politická stra­ na, abyste se stal její tváří nebo ji ve svých videích podporoval, šel byste do toho?

Rozhodně ne. Už mě i několik politických subjektů oslovilo, ale vždycky odmítám.

Chci stát mimo a spíš dění komentovat z nezávislého pohledu. Popravdě v tuto chvíli ani nevím, kterou stranu bych volil, protože se názorově s nikým úplně neshoduju a asi jsem přišel o veškeré iluze. Takže zapojit se do politiky v žádném případě. To je pro mě to nejhorší, co by se mohlo stát.

39 studenti Forum 37

Karel Kovář alias Kovy začínal jako let’s player, pak svůj zájem přesunul k vlogům a parodiím na YouTube. Jeho hlavní kanál Kovy má více než 430 tisíc odběratelů, každou neděli zde vydává tzv. „Kovyneděli“ – tematický vlog na různá aktuální témata zpracovaná odlehčenou formou, o kterých si přeje informovat mladou generaci.

V roce 2016 získal ocenění Youtuber roku. Časopis Forbes ho označil za 17. nejvlivnějšího Čecha na sociálních sítích v roce 2016, v roce 2017 ho pak nominoval na 20. místo žebříčku „30 pod 30“ zobrazujícího třicet nejtalentovanějších lidí pod třicet let vybraných tímto časopisem.

Je studentem oboru marketingová komunikace a PR na Fakultě sociálních věd UK.

Když jste se rozhodoval pro studium na Fakultě sociálních věd Univerzity Kar­ lovy, bylo to proto, že jste se chtěl naučit něco, co využijete při svých aktivitách, nebo spíše získat nové kontakty a přes ně proniknout do sféry marketingu?

Přišly mi zajímavé oba důvody. Určitě jsem si nemyslel, že přijdu, všechno hned budu vědět a jenom budu shánět kontakty, to určitě ne. Beru to jako možnost rozšířit si obzory, navíc se tu sešli skvělí lidé. Budu rád, když se s nimi v budoucnu potkám v jedné branži. Takže za mě byla tato škola dobrá volba.

Aby člověk mohl úspěšně vystupovat ve videích, je potřeba určitý komediální talent. O studiu na DAMU jste tedy neu­ važoval?

Přijímačky na DAMU jsem zkoumal a zaregistroval jsem požadavky na znalosti historie a různých tvůrců, navíc na DAMU je problém, kolik lidí se tam reálně dostane.

Proto jsem se přiklonil k tomu, že zůstanu samouk, i když získání odborného pohledu by bylo určitě skvělé.

Jako youtuber jste získal už řadu ocenění.

Loni to byl titul Youtuber roku, letos vás Forbes zařadil do žebříčku „30 pod 30“.

Co pro vás tato ocenění znamenají?

Samozřejmě je to velká pocta. Je skvělé, že mě někdo z Forbesu takto vidí a zahrne mě do výběru úžasných, velmi talentovaných lidí z různých oborů. Díky tomu je možné YouTube představit i jiné věkové kategorii nebo jiným demografickým skupinám, lidem, kteří by se k němu jinak nedostali.

Vnímám to tedy i jako příležitost.

40 studenti Forum 37

Máme kompletní sbírku medailí ze zimní univerziády v kazašském Almaty text Petra Köpplová FOTO René Volfík

41 studenti Forum 37

Bronzová Kačeřin Studentka fyzioterapie a snowboardcrossařka Kateřina Chourová obhájila a po čtyřech letech se opět vrátila na stupně vítězů.

42 studenti Forum 37

Létající Čéďa Čestmír Kožíšek, student FTVS, bodoval na můstku společně s Martou Křepelkovou.

V soutěži smíšených družstev ve skocích na lyžích ​získali stříbrnou medaili.

43 studenti Forum 37

44 studenti Forum 37

45 studenti Forum 37

Zlatá teri Přírodovědkyně Tereza Kmochová si dojela spolu s Danielem Paulusem, Adamem Zikou a Martinou Dubovskou pro vítězství v alpském lyžování družstev.

46 prostor na uk Forum 37

Prostor, kde se píšou dějiny FOTO René Volfík

47 prostor na uk Forum 37

Velkolepá budova Lékařské fakulty UK v Plzni, která upoutá pozornost každého všímavého oka, skrývá za svými zdmi bohatou, více než 80letou historii. Byla vybudována dle návrhu plzeňského architekta Hanuše Zápala v letech 1923–1924 jako Vyšší hospodářská škola a je považována za jednu ze stylově nejdůslednějších plzeňských realizací. Honosí se titulem nemovité kulturní památky. V době druhé světové války zde byl lazaret nacistické armády. Lékařské fakultě v Plzni slouží od roku 1952.

Své návštěvníky tato dominanta vítá velkorysými trychtýřovitými schodišti, oblíbeným místem diskuzních sedánků studentů. Interiéru kromě soch Otakara Švece a triptychu malíře Augustina Němejce vévodí nadčasová přednášková aula přesahující výšku dvou pater.

Budovu mám ve své paměti i jako centrum sametové revoluce v listopadu 1989.

Prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D. Vedoucí výzkumného programu 1, Experimentální laboratoř intenzivní medicíny, Biomedicínské centrum

×

Adresa Lékařská fakulta Pavlovův pavilon Lidická 1 Plzeň GPS N 49.7616817 E 13 . 3659304

48 knihy Forum 37

Smrt a zmrtvýchvstání národa.

Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře Nekula, Marek brožovaná, 594 str., 1. vydání vydáno: leden 2017 ISBN 9788024631851 doporučená cena: 460 Kč

Slavín, nebo Čechýn?

Byl Slavín kulturním překladem Walhally, síně slávy velkých mužů německého jazyka? Profesor Marek Nekula analyzuje evropské a české národní svatyně a dobový národní diskurz 19. století v monografii Smrt a zmrtvýchvstání národa. text Kamila Špinarová FOTO René Volfík

Nedávno vám vyšla nová monografie Smrt a zmrt­ výchvstání národa. V době vzrůstajícího nacionalis­ mu opět aktuální téma.

V knize jde o národní obrození, respektive o formování moderního českého národa v dlouhém 19. století, tedy o konstrukci, vyjednávání a prosazování etnické představy národa na úkor jiných představ velké sociální skupiny. V primordiálním vyprávění byl národ podél prázdné kategorie jazyka promítnut do minulosti s cílem legitimizovat politický projekt etnického národa. Části

veřejnosti přitom vůči myšlence etnického národa zůstaly ambivalentní, resp. se vůči ní aktivně vymezovaly.

Významnou roli v procesu re/konstrukce etnického národa měl christologický narativ smrti a zmrtvýchvstání, který s odkazem na jazyk a písemnictví v něm vzniklé pro národní potřeby zformulovala rodící se literární historiografie. Nejde však jen o tento narativ, ale také o jeho konkretizaci ve shromáždění veřejnosti při takzvaných národních pohřbech, zosobnění v kultu mrtvých i jeho veřejnou reprezentaci v pomnících

49 knihy Forum 37

Pohřební kulty při hledání smyslu zrození a smrti přerůstají v kulty náboženské, které nabízejí odpovědi na otázku po jejich smyslu. Jde tedy spíše o tu odpověď na smrt – o věčnost, nesmrtelnost, zmrtvýchvstání, obnovovací a kontinuační rituály – než o samu smrt. a národních panteonech, z nichž nejznámější je dnes asi Slavín na Vyšehradě. Obdobné procesy konstrukce a vyjednávání národa ovšem probíhaly i jinde. Na to se v německém vydání knihy vycházející pod titulem Tod und Auferstehung einer Nation naráží slůvkem „einer“.

Co vás přivedlo k tomuto tématu?

Možná vás to překvapí, ale vlastně jazykověda. To je můj akademický domov. V době studia, v jehož rámci jsme se v 80. letech 20. století soustředili na jazykový systém, jsem sice dost dobře nechápal, jak mohl jazyk v 19. století probouzet takové emoce a být v samém středu společenského dění, v 90. letech se ale člověku otevřely i jiné horizonty spojené s otázkami jazykového plánování a jazykové politiky, funkcionalizace jazyka ve společnosti a vztahu jazyka a moci, diskurzu a jeho kontroly volbou jazyka a jeho kategorií, formování našich představ o světě jazykem a vyjednávání významů slov a promluv.

Když jsem pak v Německu začal přednášet i českou kulturu, vydal jsem se tímto směrem důsledněji.

K pomníkům mě přivedly přednášky pro studenty.

Vizuální jazyk a příběhy pomníků byly totiž pro německé studenty sdělné ještě předtím, než s nimi bylo možno číst a interpretovat texty. Nápad na tuto knihu se pak zrodil při psaní studie o Hankově pohřbu. Spolek českých spisovatelů Svatobor založený o rok později, tedy v roce 1862, si nekladl za cíl jen péči o památku českých spisovatelů, ale vůbec o paměť českého národa.

V 19. století hrál významnou roli při ikonografické proměně veřejného prostoru Prahy, která se stala vzorem i pro jiné aktéry a modelem pro jiná česká města.

Je české pojetí Slavína specifické?

Svého času proslulý a dnes pozapomenutý český Slavín v Tupadlech u Mělníka je do jisté míry možno chápat jako kulturní překlad Walhally, síně slávy velkých mužů německého jazyka a národa, kterou dal vybudovat Ludvík I. Bavorský u Donaustaufu poblíž Řezna. Její název vznikl na návrh německého historika Johannese von Müllera přenesením označení germánského mytologického prostoru, v němž padlí bojovníci nacházeli věčný odpočinek v přítomnosti valkýr a boha Odina. Německá síň slávy se tak i označením lišila od pařížského Panthéonu, v němž velké muže primárně spojovala vlast.

Svým etnonacionálním programem Walhalla v českých zemích vzbudila takový dojem, že František Palacký či Karel Havlíček Borovský zamýšlenou českou síň

slávy označovali jako „českou valhalu“. Nakonec se ale ujal název Slavín. Česká specifičnost se pak podle mě zračí právě v pojmenování Slavín, v jeho víceznačnosti.

Zmiňovaný Slavín u Mělníka byl vlastně jen obecnou zemskou „síní slávy“ (Ruhmeshalle), nikoli síní slávy etnickou jako Walhalla.

Až později se význam Slavína posunul k významu „síň slovanské (české) slávy“, respektive „místo setkání s bohyní Slávou“, jak to známe z Kollárovy Slávy dcery.

V ní se ovšem místo o Slavínu mluví o Nebeslávsku, které navíc reprezentuje nejen Čechy, ale veškeré Slovanstvo. Specifičnost českých panteonů tak podle mne spočívá v tom, že se v nich nevyjednává jen obsah, tedy výběr osobností, které je zabydlují, ale i dosah neboli samotná kritéria jejich výběru, a že jazykově hybridní panteony ustupují jednojazyčným panteonům etnonacionálním.

Proč podle vás byla otázka národní identity tak úzce spjata se smrtí?

Se smrtí jako extrémní situací se v nějaké podobě vyrovnává každá kultura – starověká, křesťanská i národní.

Podle antropologie se kultura rodí ze smrti či vědomí smrtelnosti, jež je antropologickou univerzálií. Pohřební kulty při hledání smyslu zrození a smrti přerůstají v kulty náboženské, které nabízejí odpovědi na otázku po jejich smyslu. Jde tedy spíše o tu odpověď na smrt – o věčnost, nesmrtelnost, zmrtvýchvstání, obnovovací a kontinuační rituály – než o samu smrt.

Podle Benedicta Andersona hraje při formování národa klíčovou roli heroická oběť za národ, jež dává smysl smrti jednotlivce a která společenství „pozůstalých“ emocionálně mobilizuje, stmeluje, zavazuje, obnovuje. Anderson obrací pozornost k hrobu Neznámého vojína, já se ve své knize věnuji takzvaným národním pohřbům. Pohřby markýze Mirabeaua, admirála Nelsona nebo Karla Havlíčka Borovského byly pro účastníky, diváky a tiskem nebo dopisy informované čtenáře jednak prostředkem sebeuvědomění veřejnosti jako národa, jednak prostředkem demonstrace nesmrtelnosti národních ideálů, s nimiž nebo pro něž uvedené osobnosti, jejichž smrt veřejnost mobilizovala a svedla dohromady, zemřely.

I v narativu smrti a zmrtvýchvstání jazyka, národa a jeho písemnictví, který se evokuje a konkretizuje v pohřbech jeho nositelů, je ale podle mě dobře vidět, že jde spíše o to zmrtvýchvstání než o smrt. Vědomí → úpadku českého jazyka a písemnictví se objevuje už

50 knihy Forum 37

v náčrtu jejich dějin z pera Josefa Dobrovského, ale až Josef Jungmann a okruh jeho současníků z něho udělali národní agendu svým úsilím o obnovu jazyka a národa prostřednictvím obnovy jeho písemnictví.

Je zde nějaká podobnost s náboženstvím, nebo jde o čistě sekulární koncept? Nemůžeme snahy o oži­ vení národa za pomoci zbožštění jeho hrdinů chápat jako snahu o vymezení se vůči tehdy majoritnímu křesťanství?

Pokud jde o vztah náboženství a nacionalismu, jsou na to různé odpovědi. Pro Anthonyho Smithe je mezi náboženstvím a nacionalismem analogie, oba přístupy totiž slouží integraci společnosti. Ve starším bádání se proto někdy nacionalismus chápe jako „náhradní“ náboženství. V pařížském chrámu sv. Jenovéfy přestavěném v národní Panthéon je při zachování vnějších výrazových forem náboženský kult nahrazen ateistickým kultem národním. Univerzální náboženství se tak jeví jako protipól partikulárního nacionalismu.

Novější bádání si naproti tomu spíše všímá, kde se náboženské a národní protíná. Konfesijní příslušnost oslabuje národnostní polaritu. Tara Zahraová například ukazuje, že nábožensky orientované skupiny jsou národně indiferentnější než ti, kdo jsou bez vyznání.

Martin Schulze Wessel na druhé straně připomíná také symbiotické prolnutí národního a náboženského, jak to můžeme pozorovat i v christologickém narativu smrti a zmrtvýchvstání národa, který národům propůjčuje smysl a legitimitu. Také v českých národních pohřbech se prolíná národní a konfesijní: Slavín na Vyšehradě byl původně vybudován jako „český křesťanský panteon“.

Pokud jde o funkci oběti v kultu mrtvých, ale i o mýtus probuzení, vykoupení či teleologické představy času, jsou si náboženství a nacionalismus svým jazykem a jeho sémantikou, jak to ukazují i Aleida Assmannová nebo – pro druhou generaci nacionalismu – Benedict Anderson, nápadně blízké. Náboženskou metaforiku prolnutou do národního jazyka analyzuje lingvistka Jana Marková, jejíž německá monografie vznikala paralelně s mou knihou.

Máme v 21. století také něco, co obdobným způso­ bem upevňuje národní identitu? Přijde podle vás ještě někdy řada na oživení kultu mrtvých?

Své narativy a jejich symbolické personifikace samozřejmě má i 20. století. Ve vztahu k nim se pak formuje i příslušné jazykové, znakové společenství, a to nejen tehdy, když se k nim hlásí, ale i když je odmítá, respek-

Franz Kafka je ale asi celoživotní výzva i proto, že otvírá bezpočet diskurzů a možných přístupů. Když už mluvíme o velkých autorech, mohl bych přidat i Ludwiga Wittgensteina a Thomase Bernharda, které jsem svého času překládal a o nichž jsem také psal.

tive když je s ohledem na generační výměnu nově vytváří a znovu jinak vypráví a hodnotí.

Společným repertoárem narativů personifikovaných v osobnostech vnímaných jako pozitivní nebo negativní vzory se zmíněné znakové společenství vymezuje vůči jiným znakovým společenstvím, a upevňuje tak svou sebereflexi a identitu. Masaryk, Beneš, Hácha, Gottwald, Dubček, Palach či Havel jsou nejen pozoruhodné osobnosti, ale také obecně známé symboly určité politické epochy, v nichž krystalizuje pro různé sociální skupiny někdy rozporuplná retrospektivní reflexe minulosti, která má význam i pro přítomnost. Soucitu i solidaritě se těší jak oběti anonymní, tak personifikovatelné, jako jsou Jan Opletal, Jan Palach nebo Jan Patočka, jiné – jako Julius Fučík – se dostávají na periferii. Jsou tu ovšem i vzory, které tzv. národní identitu překračují.

Podílel jste se na českém vydání Díla Franze Kafky, dále pak na edicích Demla, Karáska ze Lvovic a ji­ ných. Obohatila práce na textech takto významných autorů také váš osobní pohled na svět?

Jiří Karásek ze Lvovic a další dekadenti byla moje gymnaziální četba. To asi patří k věku. Edicí dopisů a textů Jakuba Demla jsem chtěl zpřístupnit rukopisy, které jsem zdědil po svém kmotrovi. Ty jsou dnes uloženy ve zvláštním fondu v Moravském zemském muzeu.

Franz Kafka je ale asi celoživotní výzva i proto, že otvírá bezpočet diskurzů a možných přístupů. Když už mluvíme o velkých autorech, mohl bych přidat i Ludwiga Wittgensteina a Thomase Bernharda, které jsem svého času překládal a o nichž jsem také psal. Velký autor otvírá velké otázky, v tom je to obohacení. Zda mě tím ovlivnili, nedovedu říct. Ale určitě mě na nich láká, že nebyli prostřední.

Jste autorem také sbírky povídek Pellicova 47 a no­ vely Otec. Snažíte se svým dílem navázat na nějaký literární vzor?

Spíš pozoruji, ale je to trochu v čase minulém. Mám sice v šuplíku román Cesta domů věnovaný Kateřině Smetanové a jejím pobytu v Göteborgu, který vznikl jako vedlejší produkt studie o jazycích Bedřicha Smetany napsané s Lucií Rychnovskou, a v hlavě mám náměty na dvě další knihy, ale popravdě řečeno na to pro odbornou práci a především organizační věci spojené s univerzitou a vědou není čas ani soustředění. Je to trochu škoda, protože jazyk literatury a vědy je sice dost různý, ale to nevylučuje, že jedno může obohacovat druhé.

Působíte převážně na německých univerzitách, uva­ žujete někdy o návratu do České republiky?

Když jsem začal působit v Německu, dostával jsem tuto otázku dost často. Teď už skoro dvacet let přednáším v Řezně a Pasově. Předtím jsem deset let učil na Univerzitě Karlově a Masarykově univerzitě. Rád na to vzpomínám a vždycky se tam rád vracím. Je to můj domov, se kterým jsem odborně i osobně srostlý.

V České republice spolupracujete s Univerzitou Karlovou, konkrétně s FSV UK a s Centrem Kurta Krolopa při FF UK. S Centrem Kurta Krolopa založeným v roce 2015 mě

51 knihy Forum 37

Prof. Dr. phil. PhDr. Marek Nekula je český germanista a bohemista. Stu­dium germanistiky zahájil na Masarykově univerzitě v Brně, po studiích působil na katedrách germanistiky a bohemistiky Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity.

V současnosti působí jako vedoucí katedry bohemistiky na univerzitě v německém Řezně. Dlouhodobě spolupracuje s Univerzitou Karlovou a Centrem Kurta Krolopa pro německou literaturu v Čechách. Podílel se na českém vydání děl F. Kafky, L. Wittgensteina, J. R. Searla a mnoha dalších.

pojila a vnitřně dál pojí osoba zesnulého Kurta Krolopa, který pro mě hodně znamenal. Když jsem počátkem 90. let vyjel z Prahy na studijní pobyt v Berlíně, kde jsem později promoval na Freie Universität Berlin, nechal mě u sebe bydlet, svedl mě dohromady s Hansem-Gerdem Kochem, pro kterého jsem překládal a komentoval Kafkovy české texty pro německé kritické vydání jeho dopisů. Ta práce se nakonec rozrostla v monografii o jazycích Franze Kafky a projekt Nadace Fritze Thyssena, jež pak financovala několik dnes už ukončených disertačních projektů ke Kafkovi.

V roce 2010 se v Praze konala konference Kafka und Prag, organizovaná na počest Kurta Krolopa. Vyšel k ní i sborník. Moje spolupráce s centrem se ubírá dál tímto směrem. Na sympoziu konaném při založení centra jsem měl přednášku o Franzi Kafkovi a Jiřím Weilovi, vloni jsem se zúčastnil konference Franz Kafka im interkulturellen Kontext, kterou centrum pořádalo, přispěl jsem do příručky Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder, kterou spolu s dalšími vydává Manfred Weinberg, v červnu se rozbíhá společný projekt, který koordinuje moje pracoviště a v němž nás spojuje zájem o literaturu a paměť.

Já ovšem na UK neméně intenzivně spolupracuji i se sociolingvistickou skupinou kolem Jiřího Nekvapila a na Masarykově univerzitě mj. s Petrem Karlíkem, který vedl projekt Nový encyklopedický slovník češtiny, na jehož vzniku se podíleli bohemisté z celé ČR, Evropy i USA.

Stál jste u zrodu bakalářského programu Česko­ -německá studia, který sdílí FSV UK s univerzitou v Řezně. Jaký je smysl binacionálních studií?

Ten program je inspirován obdobnými studijními programy, jaké romanistika v Řezně provozuje s partnerskými univerzitami ve Francii, Španělsku a Itálii. Úspěch Česko-německých studií vedl řezenskou slavistiku k tomu, že rozběhla Polsko-německá a Rusko-německá studia. Úspěch – řekl bych – spočívá v tom, že tento program, který v interdisciplinárním přesahu spojuje kulturní a sociální vědy, dává svým studentům všeobecnou orientaci i prostor pro vlastní specializaci například na politologii nebo vědy o kultuře s příslušným areálním zaměřením. Naši absolventi zdárně přecházejí do magisterských programů podle své specializace, nacházejí uplatnění v praxi. To je pro mě měřítko úspěchu. Pro studijní program jsme našli podporu Německé akademické výměnné služby (DAAD) a Česko-německého fondu budoucnosti.

Studium je možné zahájit v Řezně nebo v Praze, druhý ročník tráví němečtí studenti v Praze, čeští studenti přicházejí do Německa ve třetím ročníku.

Smyslem binacionálního studijního oboru ovšem není jen pobyt v druhé zemi či osvojení jazyka a odborných znalostí k danému oboru a areálu, eventuálně schopnosti jejich aplikace, ale také interakce mezi studenty a praxe vztažená k oboru, která jim pomáhá najít jejich individuální cestu.

52 alumni Forum 37

martin myšička:

Propojování zdánlivě nesourodého Martina Myšičku po celý život provází spojování zdánlivě nesourodého – analýza a ratio se potkávají s prožíváním a emocemi. To první uplatnil při studiu Matematicko-fyzikální fakulty UK, to druhé na DAMU. „Doufám, že teď už nastává období, kdy se vše propojuje, a umím odlišit, co by mělo být kdy primární. Kdy je potřeba věc v klidu zanalyzovat a kdy naopak skočit do vody a plavat,“ říká. text Lucie Kettnerová FOTO René Volfík, Hynek Glos

54 alumni Forum 37

Když jsme si domlouvali rozhovor, říkal jste, že se bojíte, aby vás nebylo všude moc. Není to trochu kontraproduktivní? Neměl by herec usilovat o to, být hodně vidět?

V poslední době jsem opravdu dost rozhovorů odsunul nebo odmítl. Nemyslím si, že je to kontraproduktivní.

Pokud to vezmu čistě za herce, je nejzdravější, když je vidět přes tvorbu, a ne skrze to, jak o ní mluví. Jsem také zastáncem názoru, že více by měly být vedeny rozhovory s lidmi, kteří nejsou tak mediálně známí, ale jsou mistry ve svém oboru, aby se prostřednictvím rozhovoru čtenář nebo posluchač co nejvíc dozvěděl.

V tom mi přijdou herci někdy přeceňovaní, protože jsou vlastně zboží, na které se prodává jejich známý obličej, a oni jsou potom nuceni vyjadřovat se k věcem, o kterých nic nevědí.

V umění bychom asi našli jistou paralelu s vědou.

I ten sebelepší vědec potřebuje určitou medializaci, jinak jeho úspěch bude jen poloviční. Stejně tak může být v oblastním divadle vynikající herec, když ale bude stát mimo zájem médií, těžko se o něm někdo dozví.

To jistě, ale nejlepší podle mě stále je, když herce prodává výkon. To znamená, když se mu podaří, že něco natočí, nebo odehraje představení, na něž se přijdou podívat lidé, a ne že s ním vyjde rozhovor. Bohužel mnohdy se novináři kvůli vyšším prodejům honí za senzací a zveličují. Buď je to „strašný šok“, nebo „skandál“.

Většinou je přitahují negativní věci či zdánlivé senzace.

Když to řeknu na vlastním příkladu – já jsem sice vystudoval matfyz, ale nejsem fyzik ve smyslu, že bych se fyzice někdy věnoval. Sice se to dobře poslouchá, pokud mě do této role někdo pasuje, ale jde v podstatě o urážku fyziků, když někdo řekne, že Martin Myšička je fyzik. Sice to není pravda, ale pro média působí senzačním dojmem, že herec je fyzik. Jenže vystudovat školu a věnovat se tomu oboru reálně jsou dost rozdílné věci.

Stíháte ještě sledovat dění v oboru?

Víceméně zprostředkovaně. Dělal jsem nukleární fyziku, a kdybych u toho zůstal, chtěl jsem případně jednou skončit v CERN. Můj spolužák Jirka Chudoba do Švýcarska jezdí, pracuje ve Fyzikálním ústavu Akademie

věd a s ním se vídávám. V kontaktu jsem také s profesorem Jiřím Hořejším nebo profesorem Jiřím Formánkem, u něhož jsem dělal diplomku. Mám i takovou partičku spolužáků ještě z gymnázia. Tím, že jsme byli matematické gymnázium, nás matfyzem prošlo hodně.

Sice jsme pak často skončili úplně jinde, ale stále se scházíme u piva, a jak říkal pan dramaturg Roubínek, „od Bacha po Vlacha“, i my probíráme kdeco.

Nejvíce mě zajímá integrální pohled, tedy hledání průniků v zdánlivě největších protipólech. Když třeba vezmu fyziku a parapsychologii, jsou to obory hodně protichůdné, ale popisují stále stejný svět. Mezi nimi přece musí existovat nějaká společná řeč a to mě nejvíc přitahuje. Že někdo studuje matfyz a vedle toho hudbu, není zase tak výjimečné, tyto talenty mají k sobě překva­ pivě blízko…

To je pravda. Dokonce muzikant Vladimír Franz přirovnával hudbu k jaderné fyzice, to si pamatuji z přednášky na DAMU a docela mě to tehdy šokovalo. I hudba je do jisté míry matematika, mají podobné principy.

Matematika s herectvím se ale většinou moc nesnou­ bí. Lidé naopak někdy říkají, že šli na konzervatoř, aby se vyhnuli matematice. Nežil jste tedy v poměr­ ně schizofrenních prostředích?

Určitě to jsou protipóly. Já buď úplně principiálně věci analyzuji, nahlížím zvenku a snažím se v nich vyznat, anebo je prožívám. To máme samozřejmě každý, ale tyto školy zosobňují právě tyto dva póly – analýzu a ratio, prožívání a emoce nebo abstrakce a konkrétní věci. Ale jak jsem mluvil o integraci, přitahuje mě obojí.

Fyzika a věda, byť mě zajímají, by mi prostě nestačily, zajímá mě i něco jiného, a navíc nemám takovou tu vědeckou cílevědomost.

Schizofrenie to byla a postupně se zostřovala a gradovala. Nicméně ve chvíli, kdy jsem vstoupil na DAMU, dostala tato škola z praktických důvodů prioritu, protože zkoušet nějakou roli nebo tančit či zpívat se distančně nedá. Ve volných chvílích jsem doháněl, co bylo na matfyzu. V té době jsem se ještě opravdu neuměl rozhodnout, co budu dělat, a potom už mi bylo

Existují režiséři, kteří plánovaně říkají: já vlastně nic nevím, to vy víte nejlíp, jak na to. Proslulý tím byl třeba Evald Šorm. Přitom prý moc dobře věděl, ale snažil se vybudit herce k větší vnitřní účasti a spoluodpovědnosti.

55 alumni Forum 37

líto školu nedodělat. Vůbec toho ale nelituji, jsem rád, že jsem studia dokončil, byť to pro mě v první fázi byla především brzda. Fyzika se mi jevila jako suchá věda a já měl pocit, že musím být trošku bohém, a naopak v divadle jsem se příliš kontroloval a byl jsem svázaný nějakou sebeanalýzou. Doufám, že teď už nastává období, kdy se to spíš propojuje, a že už umím odlišit, co by mělo být kdy primární. Kdy je potřeba věc v klidu zanalyzovat a kdy naopak skočit do vody a plavat.

Co tomu říkali rodiče, když jste od fyziky zběhl k di­ vadlu? Neměli ambice mít doma vědce?

Naštěstí tyto ambice neměli, ale podporovali mě v tom, abych si udělal něco takzvaně pořádného. A protože jsem nejprve nastoupil na matfyz a teprve potom na DAMU, nebylo to tak dramatické. Prostě jsem byl matfyzák, který to šel zkusit na DAMU. Když mě vzali, měli rodiče strach, že zdrhnu, ale já jsem slíbil, že neuteču, a nějak jsem se s tím popral. Ročníky jsem postupně uzavíral a pak už jsem měl výsledky i v divadle, tak to nebylo tolik bolestivé a myslím, že nakonec měli radost, když jsem již dělal divadlo.

V Dejvickém divadle máte svůj vlastní pořad, kam si zvete vědce, umělce nebo třeba filozofy. Zaujal mě už jeho název – Intermediální integrál…

To je vlastně podtitul a je to taková lehká nadsázka.

Projekt se jmenuje Co.media, protože se koná v našem

prostoru Anti.kvariát. Slovo Co.media má více významů, jsou to spojená média nebo také komedie. Podtitul intermediální naznačuje, že na věc nahlížíme z více stran, a integrál je ve smyslu propojování, což jsem už zmiňoval, že mě hodně zajímá. Můj pořad bych necharakterizoval jako talk show, kde bychom si říkali osobní věci, toho se dotýkáme jen okrajově, ale ani to není vědecká přednáška, od toho jsou jiné instituce. Jde spíše o pokus neformálně, s lehkou nadsázkou, ale zároveň i do hloubky se tématu skutečně věnovat.

Už jsem v pořadu uvedl fyzika, hudebního skladatele, včelaře nebo Michaela Žantovského, s nímž jsme se bavili o Václavu Havlovi. Březnovým hostem je Marek Orko Vácha, potom by měl přijít houslista Josef Špaček a předjednané mám setkání s architektem Josefem Pleskotem. Pro mě je to vlastně splněný sen, že se s těmito lidmi můžu setkat a vést s nimi rozhovor. Do budoucna bych se chtěl ještě více zaměřit na propojování a pozvat si třeba neurofyziologa a parapsychologa nebo někoho, kdo zkoumá vědomí, a ptát se jich na jejich pohled na svět nebo člověka.

Jak si vybíráte své hosty?

Původně jsem vyšel z okruhu lidí, které osobně znám, abych to měl snazší. V roli moderátora se teprve zabydluji, takže pro mě bylo důležité, abychom si spolu rozuměli. Lidé okolo mě už vědí, že každý nápad vítám, takže i toto je zdroj kontaktů.

→

56 alumni Forum 37

Hned poprvé, když jsem měl pozvaného právě profesora Hořejšího jako zástupce kvantové fyziky a Davida Heyrovského za astrofyziku se nám to, myslím, trošku vymklo a lidem jsme mírně zavařili hlavy.

Zvete si hosty i mimo svůj vystudovaný obor. Jak se na takové setkání připravujete? Snažíte se podrobně seznámit s danou problematikou?

Zvu si takové hosty právě proto, abych se něco nového dozvěděl. Asi bych o tom ale měl něco vědět, aby nedošlo k trapasu, že položím nesmyslnou až urážlivou otázku, ale na druhou stranu je výhodnější, když otázky kladu z pozice jakéhosi poznání chtivého laika. I samotná diskuze by se měla vést na té úrovni, aby ji pochopil člověk přirozeně inteligentní bez hlubších znalostí. Někdy i záměrně – a zatím se učím tu správnou míru – do toho skočím a takzvaně to odlehčím i za cenu, že přetrhnu nit, ale na druhou stranu dostanu informaci nebo výrok blíž divákovi.

Cílem je, abychom se za dvě vyhrazené hodiny dokázali ponořit do daného oboru a nejlépe s přesahem, jak obor či znalosti v oboru ovlivní daného člověka nebo jeho vnímání světa. Třeba když má někdo fundované znalosti o astrofyzice, do jaké míry ovlivní jeho světonázor, jestli mu to pomáhá v životě, nebo ne. Mým cílem tedy není kouzlit s cizími slovy nebo nějakými rovnicemi, ale spíš jít po filozofii a po obsahu věci, po principech nebo tzv. aha efektech.

Dokážete udržet jakousi moderátorskou kázeň a stá­ le myslet na diváky, aby i oni unesli tíži tématu?

Snažím se o to, ale jak jsem říkal, sám se to učím. Hned poprvé, když jsem měl pozvaného právě profesora Hořejšího jako zástupce kvantové fyziky a Davida Heyrovského za astrofyziku se nám to, myslím, trošku vymklo a lidem jsme mírně zavařili hlavy. Nicméně jsem se tím poučil a vycítím to už i z atmosféry v sále. Pak se diskuzi snažím obrátit k nějakému fóru nebo zajímavému příměru. Třeba velikost atomu lze vyjádřit tak, že kdybych zvětšil atom na velikost fotbalového hřiště, bude jádro atomu velké jako špendlíková hlavička.

Dejvické divadlo je obklopeno mnoha fakultami.

Ovlivňujete se nějak navzájem?

Hlubší spolupráce asi neexistuje, tady jsou určitě rezervy. Vznikla ale třeba spolupráce s Ústavem anorganické chemie a mikrobiologie a Nadačním fondem Neuron, na jejímž základě píše Petr Zelenka pro naše divadlo hru o profesoru Holém a jeho výzkumu antivirotik.

Ve své nové úloze uměleckého šéfa bych rád podpořil, abychom se jako divadlo se studenty více propojili, aby k nám rádi chodili. U nás kromě divadelní kavárny funguje ještě již zmíněný prostor Anti.kvariát a chtěli bychom, aby si tam lidé dávali schůzky nebo se tu uskutečňovala zajímavá setkání.

Uměleckým šéfem Dejvického divadla jste od začát­ ku roku. Už jste se na této pozici rozkoukal a pustil se do přípravy nových projektů?

Některé projekty jsem tzv. podědil a s nimi i určité realizační problémy, se kterými je potřeba se poprat, zároveň už nějaké změny a přípravy nového probíhají. Takže jsem do toho docela vlítl, ale je to běh na dlouhou trať a myslím, že mluvit o tom, co se daří naplňovat a co ne, by asi mělo smysl za rok či dva. Teď je to spíš v stadiu vznikání.

Je mi trochu záhadou, jak to všechno stíháte – fungo­ vat jako umělecký šéf, k tomu divadlo, natáčení…

No, teprve čas ukáže, jak to stíhám. Nerad bych rezignoval na svou hereckou práci, ale řekl jsem si, že nebudu rok zkoušet nic nového. Hraní večer mi taky trošku ubylo, mívám deset až patnáct představení měsíčně.

Díky moderním technologiím se dá spousta věcí dělat za pochodu, takže nemusím stále sedět v kanceláři, ale stačí mi s někým se propojit, dát si schůzku nebo vyřešit záležitost přes e-mail. Potom se také musím v mnoha věcech zorientovat, mít na to názor a to znamená poměrně dost věcí přečíst, měl bych se chodit dívat na představení a pak je tu samozřejmě práce se souborem.

Takže ano, je to trošku náročné.

Zdá se, že jste opravdu multifunkční. Předtím jste studoval dva rozdílné obory, nyní je vaše profesní rozpětí opět hodně široké.

Znovu se mi zhmotnila ta dvojpólnost – racionální uvažování, ale zároveň i to umělecké. Nějak mě asi celý život provází propojování zdánlivě nesourodého.

Za sebou máte i úspěšnou divadelní režii. Ta byla dílem spíše náhody, nebo jste cítil vnitřní potřebu zkusit si také tuto práci?

Dvakrát jsem dostal šanci režírovat a dvakrát jsem ji využil, v obou případech šlo o komorní věci. Rád bych ještě někdy režíroval, zároveň ale vím, jak je to náročné, takže při současném vytížení se do toho nehrnu. Navíc bych chtěl dojít do situace, že budu mít nejprve jasnou hru, kterou chci realizovat. Předtím jsem dostal nabídku a až následně jsem hledal vhodné dílo.

Změnilo vás to trochu jako herce, že jste si na vlastní kůži vyzkoušel režii? Jste pokornější, nebo naopak máte tendenci víc do toho režisérovi mluvit, protože máte pocit, že do toho vidíte?

Tendenci vnímat to jako celek má u nás v divadle víc lidí. Neřeší jenom svoji postavu, ale vyznění celé scény, nebo dokonce celého kusu. Je zvykem, že si to mezi sebou říkáme, takže když u nás někdo režíruje, neexistuje pouze striktně daný model, že on všechno direktivně rozhodne a my prostě budeme jenom plnit úkoly, které si doma vymyslel. Tak to není. Nejlepší je, když se vzájemně inspirujeme. Herec nabízí, režisér dává zpětnou vazbu a odděluje zrna od plev. Pro mě je režijní zkušenost velmi cenná, neboť díky pohledu zvenku jsem měl možnost vidět, co na jevišti funguje a jak to funguje. Už třeba jenom v aranžmá, kam se kdo postaví, jestli čelem, zády, dopředu, dozadu… A díky tomu mi mnoho věcí dochází a získávám větší cit. Je to tedy jednoznačně dobrá zkušenost.

57 alumni Forum 37

Režii jste nestudoval. Vycházel jste jen ze svých zkušeností herce, nebo jste čas věnoval i teoretické přípravě?

Divadlo dělám už přes dvacet let, kolem režie jsem kroužil hodně dlouho, takže vlastně každá spolupráce s režisérem pro mě byla takové studium. Nejen podvědomě, ale i vědomě vnímám, jak působí jeho režijní vedení, jestli je účinné, nebo ne, takže to nějak sám nasávám. Než jsem režíroval poprvé, přizval mě náš tehdejší šéf Mirek Krobot na jeden semestr k režijní spolupráci se studenty, to pro mne byla výborná zkušenost a on si mě tím tehdy vlastně otestoval.

A praxe dá člověku přece jen nejvíc. Můžete mít nakrásně vymyšlené postupy, ale pak nastane spolupráce se scénografem, který do toho vnese něco úplně nového, potom přijde dramaturg či kostýmní výtvarník a původní představa se může zcela zásadně změnit. Což je ale skvělé. Takže je to hodně i o spolupráci, kooperaci nápadů. Hercům pak musíte umět vytvořit prostředí, aby se cítili být spolutvůrci, neomezovat je, ale zároveň v sobě hledat rozhodnost, vybrat, co ponecháme a co ne. Pro mě to je až taková forma terapie.

Jako herec jste spíš pokorný a držíte se toho, co řekne režisér, nebo máte tendenci si v roli hledat něco své­ ho a nabízet nové pohledy na ni? Řekl bych, že asi od každého kousek. Herecká pokora ve smyslu, že věřím režisérovi a plním jeho připomínky, je velmi důležitá. Což je samozřejmě snazší, když cítím, že to není jenom víra, ale že režisér je dobře připraven, že ví, co chce. Ale aby se z herce stala poslušná ovečka, která jenom vyplňuje příkazy a vůbec nic si o tom nemyslí, také není dobré. Když mi režisér řekne nápad, tak to vyzkoušíme. Nebo nabídnu něco jiného či jeho nápad nějak vylepším – tedy když mě něco lepšího napadne –, což vede, myslím, k oboustranné spokojenosti.

Existují režiséři, kteří plánovaně říkají: já vlastně nic nevím, to vy víte nejlíp, jak na to. Proslulý tím byl třeba Evald Šorm. Přitom prý moc dobře věděl, ale snažil se vybudit herce k větší vnitřní účasti a spoluodpovědnosti.

Potom jsou ale režiséři, kteří to mají opravdu do detailu vymyšlené, mají už předem hustě popsanou režijní knihu, jako měl například Otomar Krejča. Ale i to je právoplatná varianta. Herec se musí opravdu podvolit, neboť má dané aranžmá, dokonce i gesta, která ovšem musí zevnitř oživit. Pokud je neoživí, vyjde z toho jen mrtvolné divadlo. Když jim vdechne život a vnitřně je naplní, může být výsledek skvělý.

Prozradíte, co aktuálně připravujete ve filmu?

Teď jsem spíš pracoval pro televizi, natáčel jsem roli státního zástupce do dvou dílů Život a doba soudce A. K., relativně největší prací je asi Přání k mání, což je vánoční příběh, v němž s Jitkou Čvančarovou hrajeme rodiče hlavního dětského hrdiny. S Davidem Ondříčkem budu v létě natáčet dvoudílnou inscenaci Dukla o největším důlním neštěstí v šedesátých letech. A u Petra Zelenky budu hrát v seriálu Dabing street, jejž napsal podle své stejnojmenné hry, kterou uvádíme v Dejvickém divadle.

Rozjednané jsou ještě nějaké další věci. Takže práce zaplať pánbůh je, musím to zaťukat.

Nedávno běžel v televizi seriál Trpaslík, kde jste hrál knihovníka. Nás samozřejmě zajímá, jak to bylo s uni­ verzitním tričkem, které jste měl na sobě.

Na tom, že by bylo dobré, kdybych ho měl na sobě, jsme se dohodli s kostymérem Ivanem Steklou. Tričko jsme tedy za tímto účelem koupili. Já jsem to uvítal, neboť k Univerzitě Karlově i k matfyzu mám velmi vřelý vztah.

Je to pro mě opravdu alma mater.

Mgr. et MgA. Martin Myšička vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, obor subnukleární fyzika, a činoherní herectví na pražské DAMU. Ještě během studií hrál např. v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon.

V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku za roli knížete Myškina v dramatu Idiot. První roli (Primář) dostal v Dejvickém divadle v roce 1997 v inscenaci Utišující metoda, od té doby je v DD ve stálém angažmá. Jeho režijním debutem byla v roce 2009 inscenace hry Joea Penhalla Krajina se zbraní, v roce 2016 zrežíroval Interview od Theodora Holmana.

Od 1. ledna 2017 je uměleckým šéfem Dejvického divadla. Vedle divadelních rolí má za sebou i řadu rolí filmových, televizních a rozhlasových.

58 kronika Forum 37

kronika

Dětská univerzita představuje vědu těm nejmladším V letošním akademickém roce se na 3. lékařské fakultě UK koná první ročník cyklu Dětské univerzity. Pro žáky třetích až pátých tříd základních škol si fakulta připravila sedm přednáškových bloků. Vinohradská fakulta je první lékařskou fakultou v České republice, která tento vzdělávací koncept realizuje.

21. 1.

59 kronika Forum 37

26. 1.

Kaple ve Velké aule Karolina ožila slavnostní bohoslužbou Ve Velké aule Karolina se uskutečnila slavnostní bohoslužba u příležitosti výročí 670 let od vydání buly papeže Klimenta VI. Papežskou bulou ze dne 26. ledna 1347 bylo Karlu IV. uděleno svolení se vznikem první české univerzity. Mši svatou celebroval farář Týnského chrámu a kancléř Metropolitní kapituly u sv. Víta Vladimír Kelnar. Právě správce z týnské farní školy byl kdysi jedním z prvních učitelů na nově vzniknuvší pražské univerzitě.

60 kronika Forum 37

14. 2.

Trenky na Právech

Pražská premiéra operety Divadla Husa na provázku Včera jsme to spustili ve dvoraně Právnické fakulty navázala na akademickou diskuzi Chceme rudé trenky nad Hradem? Té se zúčastnil prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, ústavní právník Ján Grónský a advokáti Aleš Rozehnal a Vladimír Pelc. Podnětem pro obě akce byla performance skupiny Ztohoven z roku 2015.

61 kronika Forum 37

Konferenci 10 Years of Excellent Ideas: European Research Council and its impact in the Czech Republic uspořádalo Technologické centrum AV ČR ve spolupráci s Univerzitou Karlovou.

V jejím průběhu vystoupili přední zástupci ERC a svůj špičkový výzkum představilo devět nositelů grantů.

15. 3.

ERC

62 kronika Forum 37

Ředitelka CERN přednášela v Karolinu

Generální ředitelka CERN prof. Fabiola Gianottiová zavítala během své jednodenní oficiální návštěvy do Karolina a pronesla přednášku na téma Fundamental research (and much more) at CERN. Na její vystoupení navázala ředitelka pro mezinárodní vztahy CERN Charlotte Warakaulleová prezentací Working and Learning at CERN​.

27. 3.

63 kronika Forum 37

Profesor Roland Naul jmenován doktorem honoris causa filozofických věd Profesor Roland Naul z univerzity v Münsteru převzal 31. ledna na slavnostním zasedání vědecké rady Univerzity Karlovy čestnou vědeckou hodnost doctor honoris causa filozofických věd. Roland Naul je emeritním profesorem v oblasti tělesné výchovy a sportu mládeže Institutu sportovních studií na univerzitě v německém Münsteru. Během svého života působil na více než deseti univerzitách nejen v Německu, ale také ve Spojených státech, Kanadě, Španělsku, Portugalsku, Číně či Izraeli. Život profesora Naula však zůstává spojen s univerzitou v Münsteru, kam roku 1968 nastoupil jako student učitelství a tělesné výchovy. Více než 25 let působil jako profesor na univerzitě v Duisburgu-Essenu s vědeckým, odborným a pedagogickým zaměřením na společenské vědy, sportovní pedagogiku a olympijskou výchovu.

V polovině 80. let zahájil profesor Naul spolupráci s FTVS UK, jeho vědecký tým výsledky své práce publikuje dodnes. Hlavním tématem společného výzkumu je problematika srovnávání fyzické aktivity mladých lidí a problematika olympijských vzdělávacích aktivit. „Je pro mě velkou poctou přijmout toto významné ocenění.

Bez spolupráce s kolegy z FTVS by se nejen má vědecká práce, ale také celý můj život vyvíjely velmi odlišně,“ uvedl profesor Naul ve svém proslovu, ve kterém promluvil o propojení své celoživotní vědecké práce s naší alma mater. text Kamila Špinarová FOTO René Volfík

64 personÁlie Forum 37

Prestižní Bolzanovu cenu získaly tři studentky UK Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima ve středu 8. března ocenil prestižní Bolzanovou cenou tři studentky. Oceněny byly disertační práce z oblasti egyptologie, farmakologie a algebraické topologie. V kategorii společenskovědní včetně teologických oborů byla vybrána doktorská disertační práce The Reign of King Nyuserre and Its Impact on the Development of the Egyptian State.

A Multiplier Effect Period during the Old Kingdom autorky Mgr. et Mgr. Veroniky Dulíkové, Ph.D., z Filozofické fakulty UK. Mezi přírodovědnými pracemi zvítězila práce Bounding Helly numbers via Betti numbers RNDr. Zuzany Patákové, Ph.D., z Matematicko-fyzikální fakulty UK. Disertační práce Interakce antiretrovirotik s lékovými efluxními transportéry a jejich vliv na transplacentární farmakokinetiku, jejíž autorkou je Mgr. Zuzana Ptáčková, Ph.D., z Farmaceutické fakulty UK uspěla v lékařské kategorii. text red. FOTO René Volfík

sportovní

Rektorský

Florbal Volejbal Aerobik / Body & Mind Badminton Beachvolejbal Fotbal Lezení Posilovna Sjezd Sázavy Softbal Tenis Stolní tenis Atletika Cyklistika a inline Orientační běh Šachy Veslování Plavání Seakayak Rafting Aqua fitness Golf Crossminton Basketbal Slackline Sportovní aktivity zdravotně postižených Kanjam Biatlon – letní modifikace Ragby

den 2017 17. května

rektorskyden.cuni.cz

www.cuni.cz