Magie otisku Ondřeje Michálka Letos na konci ledna přinesla média zprávu, že se laureátem Ceny Vladimíra Boudníka stal výtvarník Ondřej Michálek (1947), který působí jako pedagog na Katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého. Tradiční přehlídka Grafika roku, k níž se udělování této ceny váže, má za sebou již čtvrtstoletou existenci. Účastní se jí výtvarníci, kteří se grafice věnují systematicky, i ti, kdo do tohoto média zavítají jen čas od času. Kromě grafických listů představuje i autorské knihy a bývá tak jedinečnou bilancí tvorby na tomto poli za uplynulý rok. Požádal jsem při této příležitosti pana Ondřeje Michálka o rozhovor. Jak dlouho se již účastníte soutěže Grafika roku? Předpokládám, že spíše než soutěž, je to setkání kolegů z oboru. Grafika roku měla letos už 26. reprízu, takže se pořádá od roku 1995 a já jsem se jí poprvé zúčastnil roku 1996. A máte pravdu, že vždycky šlo o setkání kolegů a kolegyň. Výstavu vymyslela dr. Simeona Hošková právě v tomto duchu. Koncept Grafiky roku je jednoduchý: každý účastník smí výstavu obeslat jen jedním dílem v jedné kategorii. Autorům, kteří se spoléhají na rozvíjení práce v cyklech a taky na to, že právě v tomto kontextu ji pak uvidí i divák, toto pojetí výstavy nepřeje. Dílo se stane „sirotkem“ bez možnosti dovolat se kvalit celého cyklu a je odkázáno jen na to, čím je tady a teď. Toto spravedlivé východisko má sice za následek, že výstava pak může působit trochu jako salon, ale to jí při citlivé instalaci nemusí nutně ubírat na půvabu. Výstava grafiky se konávala tradičně v Clam-Gallasově paláci na Starém Městě, letos to bylo v Obecním domě. Proč ta změna? Byla k lepšímu? Grafika roku našla nejdřív útočiště v přízemí a 1. patře Staroměstské radnice v Praze a pak se přesunula do vhodnějších prostor Clam-Gallasova paláce. Jeho současná 54
oprava však způsobila další stěhování: loni a letos do Obecního domu. Kde bude příště, se zatím neví – v Obecním domě prý už ne. Věřím, že město Praha, které akci vydatně podporuje, pro ni najde nějaké zajímavé místo. Myslím, že nejvhodnější byly prostory Clam-Gallasova paláce – několik krásných sálů, včetně dvou menších místností pro laureáta Ceny Vl. Boudníka. Pojem grafika má mnoho lidí spojen se speciální technologií, nákladně vybaveným ateliérem, nástroji podivných jmen, alchymií kyselin a barev. Zaznamenal jsem ale tendence, které ji v současnosti přesouvají do běžně vybavené kuchyně. Grafické umění se opravdu neobejde bez dobře vybaveného ateliéru a je celkem jedno, jestli ho vlastní jeden člověk, škola nebo komunita; ten poslední případ je docela častý v jiných zemích. U nás se tento model společného ateliéru podporovaného městem nebo i státem zatím neuchytil. Máme jen školní, soukromé a komerční dílny a nic mezi tím. Pár těch komunitních ateliérů jsem v cizině navštívil a líbilo se mi, jak fungují, mimo jiné taky jako škola tolerance. Na grafice je zajímavé, že během svého vývoje dospěla k mnoha nejrůznějším metodám a postupům, ale nezapudila ani ty nejjednodušší (např. suchá jehla, dřevořez) ani ty nejpracnější (např. mezzotinta). A vždycky se najde pár nadšenců, kteří opráší i ty techniky, kterým hrozí zapomnění. Přidáme-li k tomu rozvoj tiskárenství, které taky do možností umělecké grafiky promlouvá, otevře se před námi téměř neomezený prostor, který má grafik ke svému vyjádření. Sem patří i tendence omezit používání leptacích solí nebo kyselin a nezatěžovat životní prostředí nebezpečným odpadem. Tzv. „kitchen lithography“ (kuchyňská litografie), na kterou zřejmě narážíte, používá místo
