HEFAISTON aneb Mezinárodní setkání uměleckých kovářů na hradě Helfštýn Jan Lauro
Dokončuji tyto řádky ve chvíli, kdy okolní svět paralyzoval nový druh viru, který zřejmě změní veškeré budoucí konání a sociální chování na celém světě. V dané chvíli pochopitelně vůbec netuším, jestli největší akci Muzea Komenského v Přerově vůbec uspořádáme. Pokud ano, tak zřejmě zcela odlišně oproti všem již uskutečněným 38. ročníkům. Protože však nemá jít o pozvánku na Hefaiston, ale spíš o reflexi osobních zkušeností s organizací největšího setkání uměleckých kovářů v Evropě, dovolím si pár vzpomínek, které utvářely můj vztah k této akci. Ještě předtím, než jsem na katedře dějin umění Univerzity Palackého absolvoval akademickou průpravu, trávil jsem svá učňovská léta v Olomouci a v Bohuňovicích. Spolu s další dvacítkou výrostků se mi tam snažili vštípit alespoň ty nejzákladnější principy pro umělecké tváření kovů. První půlrok byl k zbláznění. Věčné řezání a pilování mě často nutilo k úvahám, jestli je to skutečně to, co jsem od oboru umělecký kovář očekával. Pak ale přišel první kontakt s ohněm. Neuvěřitelná proměna ve vnímání času. Absolutní uchvácení, hypnóza. Fascinace tím živlem a možností z kusu něčeho studeného a tvrdého během pár chvil vytvářet organické tvary plné pohybu a života… Asi se to dá jen zažít. Popis prostě nestačí. Po úvodním nadšení přicházely i první nezdary a nenaplněné ambice. Ale většina z nás se snažila posouvat, hledat inspiraci a vzájemně se překonávat v dovednostech. Když náš tehdejší mistr Jan Kunzfeld viděl, že nám řemeslo přirůstá k srdci, rozhodl se uspořádat exkurzi na Helfštýn. Kromě pár výjimek to pro většinu chlapců byla premiéra. Zážitkem se stala sama cesta vlakem. Zpětně obdivuji mistrovu odvahu vypravit se na kulturní památku s takovou partičkou. Oceňuji, že místo nesourodé bandy pokuřujících pankáčů, skinheadů a mániček s lahváči v nás 6
dokázal vidět spíš budoucí kolegy řemeslníky a výtvarníky. Po první etapě sice hrstka méně nadšených skončila v hostincích v Lipníku či po pár kilometrech pod hradem v Týně, ale většina vystoupala až na samotný Helfštýn. Už první dojem z kolosální architektury mi vzal dech. Představa vší té lidské námahy, důmyslu a odhodlání na mě působila velmi silně. Mé tehdejší úvahy se hodně točily kolem kovů. Velmi omezené představy o tom, co je a co není možné, se měly rázem od základů změnit. Představte si šestnáctiletého kluka, který zatím s veškerým úsilím dokázal vykovat špici, možná kramli, ale to už hraničilo s nadlidskou námahou. Nemluvě o tom, když by jich mělo být víc stejných. To soustředění, odměřování, nejistota, dá se to vůbec zvládnout? A najednou vás kantor zavede na místo, kde se vedle sebe tyčí sochy propracované tak, že vůbec netušíte, jak by se toho kdy dalo dosáhnout. Navíc tak rozměrné, že představy o manipulaci s takovými profily žhavého kovu až děsí. Nejen, že mají dokonalé spoje, každou techniku, kterou jste si zatím mohli vyzkoušet dotaženou k dokonalosti, o jaké se Vám ani nesnilo, ale ještě k tomu jsou komponované do výjevů z dávných příběhů, nebo figur z jiných světů. Té fantazie, toho fortelu… Vrchol však měl teprve přijít. Při vstupu do podzemních místností paláce nás mistr nechal obdivovat desítky drobných soch. U většiny z nich jsme nedokázali rozklíčovat pracovní postupy, ani nářadí, s jehož pomocí by tak asi mohly vzniknout. Korunu tomu nasadila informace, že skoro vše, co se nám tu odhaluje, vzniklo v časovém limitu dvou hodin během akce Hefaiston. Tak buď s tím seknu, protože toto nikdy nedokážu, nebo se nechám inspirovat, zatnu zuby a jednou se přiblížím umu všech těch kovářů. Něco takového se mi v hlavě honilo celou
