Hraničtí čtenáři jsou nároční důležité je zaujmout děti

Na naší další výpravě za knihovnami Olomouckého kraje jsme se vydali do Hranic. Zde má na starosti Městskou knihovnu a její pobočky paní vedoucí Marie Jemelková. Budova knihovny prošla v minulých letech rekonstrukcí a samotná knihovna působí velmi útulně. Jak říká paní vedoucí, jen pěkné prostory nestačí, k uspokojení potřeb hranických čtenářů, kteří jsou prý velmi nároční, je toho potřeba mnohem víc.

Řekněte nám něco o historii hranické knihovny, kdy byla založena?

Naše knihovna byla založena v roce 1894, ale již v roce 1811 místní vlastenec Josef Heřman Agapit Gallaš založil ze svých vlastních knih knihovnu. Půjčoval je všem zájemcům v Hranicích, takže to byla také svým způsobem veřejná knihovna, ale oficiálně zde byla založena knihovna v onom roce 1894. Já sama jí říkám stěhovací knihovna, protože během své historie se stěhovala snad desetkrát. Jen já jsem ji za svého působení stěhovala třikrát. Putovala různě po městě, byla v různých budovách a v současné budově je od roku 2002. To je rekord, že je v jedné budově skoro dvacet let.

Jak se vám to dařilo v době covidových opatření?

Upřímně řečeno, byli jsme v tom jak ryba ve vodě, velmi rychle jsme se se všemi nařízeními vyrovnali. Měli jsme zavřeno, ale měli jsme i tak spoustu práce, zrekonstruovali jsme naši pobočku a udělali jsme revizi fondu. Hned, jak bylo možné půjčovat přes okno, tak jsme okamžitě tuto možnost využili. Čtenáři se na nás vrhli, občas se dokonce tvořily fronty, zájem byl veliký. Jsem ráda, že jsme dokázali okamžitě reagovat, obesílali jsme čtenáře mailem, že si mohou knihy zase u nás půjčit. Jen mě mrzí, že se nám kvůli covidu moc nevrátily děti. To je fenomén, který vidíme i v ostatních knihovnách.

Máme pro ně připraveno spoustu akcí, různé přednášky a dílničky, spolupracujeme úzce se školami, ale v tomto prostě ten covid zanechal určité stopy. Zvládli jsme v tom období rozvolnění uskutečnit velké pasování prvňáčků, to se nám povedlo a za to jsem ráda. Jsme také zapojeni do projektu MAP pro Hranicko zaměřený na čtenářskou gramotnost, spolupracujeme s pedagogy, prostě máme mnoho aktivit a programů zaměřených na děti.

Změnilo se nějak chování čtenářů?

Čtenáři se obecně více přesunuli do toho online světa. Objednávky se v mnohem větší míře než dříve realizují přes internet. Zajímavé je, že nám ani v tom covidu neklesl počet výpůjček. Lidé si objednávali knihy stejně, jako když bylo normálně otevřeno, zřejmě se knihami zásobili, protože se obávali, že bude zase zavřeno. Dokonce loni padl rekord výpůjček, před svátky byla obrovská vlna výpůjček. Letos už ale tento trend tolik nepozorujeme, z hlediska čísel se obávám, že to bude horší.

Jak se dařily další akce určené veřejnosti, které za normálních okolností pravidelně organizujete?

Covid nám narušil plány v oblasti kulturně vzdělávací činnosti. My se v knihovně zabýváme hlavně vzdělávacími přednáškami a také besedami s autory a spisovateli. Je zde velká konkurence, máme v Hranicích mnoho kultury, fungují zde divadla, spolky, atd. My nechceme jejich činnost duplikovat, takže jsme se našli ve vzdělávací činnosti. Děláme přednášky o cestování, o různých zemích a cestovatelských projektech. Vybírám různé kontroverzní země, jako je Kongo, Severní Korea nebo ukrajinský Černobyl, prostě takové netradiční destinace. Také se mi líbí, když ti cestovatelé putují různými zajímavými způsoby, třeba na kole nebo jen tak pěšky. O tyto přednášky je vždy velký zájem. Pro děti také pořádáme pravidelné přednášky, zveme je v podstatě od mateřské školy až po deváté třídy, chodí sem i středoškoláci. Pořádáme nejrůznější besedy, autorská čtení, literární a výtvarné dílničky, hrají se zde deskové a společenské hry. Spolupracujeme s dalšími knihovnami a u nich se také inspirujeme.

Co nové technologie, například audioknihy?

Audioknihy u nás nejsou nějaký velký trend, na ty se zeptá tak jeden člověk za půl roku. Lidé si koupili různé čtečky, ale sami říkají, že to není úplně ono, že prostě kniha je kniha. Audioknihy zase vnímám spíše jako pomůcku pro slabozraké, ale jinak mi to přijde docela pohodlné takto knihy

poslouchat, ten zážitek asi není stejný, jako když knihu čtete. My se snažíme maximálně vycházet vstříc našim čtenářům, pokud vidíme, že je o něco zájem, tak na to reagujeme, skutečně velmi nám na tom záleží. Audioknihy ale zatím nejsou u našich čtenářů žádané. Nejde o nějakou novou technologii, ale zmínila bych, že zde máme boxy na odložené knihy. Lidé do nich mohou dávat knihy, které už nechtějí mít doma. Má to velký úspěch, čtenáři sem chodí brát si knihy z těchto boxů. Třeba sami ani vůbec nejsou registrovaní v knihovně, ale na tyto knihy si chodí. Mně to nijak nevadí, jsem ráda, že lidé čtou a že se knihy nevyhazují.

Dá se nějak zobecnit, jak se vyvíjel zájem o knihovny v čase?

Dá se říct, že v devadesátkách byl velký sešup, lidé přestávali chodit do knihoven, protože bylo kolem spousta nových lákadel, počítače, technologie, cestování atd. V novém tisíciletí se to začalo zlepšovat, lidé se do knihoven zase vrátili a jak jsem říkala, loni jsme dokonce dosáhli absolutní rekord asi o dvacet tisíc. Je to i tím, že je dostatek peněz na pořizování nových knih, to vidím jako zásadní předpoklad pro fungování každé knihovny. Naši hraničtí občané jsou nároční a jsem ráda, že nám město vyšlo vstříc a peníze nám na nové knihy poskytuje. Výsledkem pak je, že jsme nejnavštěvovanější kulturní zařízení ve městě. Knihovna je místem setkávání a povídání a jak říkám, hlavně chceme, aby se nám sem zase vrátily děti. Tomáš Chalupa

 Interiér Městské knihovny v Hranicích. Foto: Tomáš Chalupa. Knihovnu vede Marie Jemelková. Foto: Tomáš Chalupa.

Vstup do hranické knihovny. Foto: Tomáš Chalupa.