17. listopad neřídily žádné tajné služby, vysoké ideje bych v něm ale také nehledal, říká historik Pavel Urbášek Jak probíhal 17. listopad v Československu a v Olomouci, jaké byly požadavky stávkujících a proč se vlastně komunisté skoro na nic nezmohli? O těchto i dalších otázkách jsme si povídali s historikem Univerzity Palackého, který se na období sametové revoluce specializuje, doktorem Pavlem Urbáškem. Řekněme si nejdříve, co 17. listopadu předcházelo. Jaký rok byl podle vás zásadní pro to, co dnes nazýváme sametovou revolucí? V obecné rovině se dá říct, že velmi důležitý je rok 1985. Tehdy se šéfem komunistické strany Sovětského svazu stává Michail Gorbačov. Ten přichází s politikou glasnosti a perestrojky. To pochopitelně mělo vliv i na ostatní země socialistického tábora. Takže tam je úplně počátek všech změn z konce osmdesátých let minulého století. Co se týče komunistické strany a komunistických funkcionářů tady u nás v Československu, tak ta je na všech úrovních od nejnižších organizací až po ÚV KSČ mimořádně zneklidněna tím, co ze Sovětského svazu začalo přicházet. Byli nejen zneklidnění, ale i překvapení. Jim to připomínalo velmi nápadně to, co se tu dělo v druhé polovině šedesátých let a v období pražského jara. Je třeba mít na paměti, že všichni z tehdejších funkcionářů KSČ založili své kariéry právě na porážce pražského jara, takže se jim pochopitelně nelíbilo, kam se věci ubírají. Komunističtí funkcionáři se v Československu totiž absolutně ztotožnili s nechvalně proslulým dokumentem Poučení z krizového vývoje z konce roku 1970. V něm pak byl pokus o reformu 60. let nazván pravicovým oportunismem. A najednou přicházela reforma přímo ze Sovětského svazu, což byl pro komunistické funkcionáře všech stupňů opravdu šok.
Byli v šoku opravdu všichni, nebo se i na straně komunistů našli tací, kteří viděli věci realisticky a chápali, že se doba mění? Realističtější pohled na situaci začaly mít zejména ústřední orgány federální exekutivy, ovšem až poté, co se stal předsedou federální vlády Ladislav Adamec. Tam se začínají dostávat na pořad dne i různá přestavbová opatření, ale vše jde hodně pomalu. Třeba v resortu školství se první změny začaly objevovat až v roce 1988. Realističtější pohled na svět měli také příslušníci tzv. lidosprávy. To byly národní výbory, protože ty byly nejblíže občanům a byly si dobře vědomy toho, že mnoho problémů je prostě za stávající situace neřešitelných. A třetí, kdo měl realistický pohled na svět, byla podniková sféra, tzv. kapitáni průmyslu a zemědělství. Ti totiž už dlouho viděli, jak moc naše ekonomika zaostává za západem. Socialističtí manažeři dobře věděli, že celý socialistický centrálně direktivní způsob plánování a i samotná struktura ekonomiky jsou zaostalé a zoufale nekonkurenceschopné. Ekonomika kulhala na obě nohy a oni to prostě věděli. Přitom ale musíme říct, že v Československu na rozdíl od jiných zemí východního bloku existovala až do konce osmdesátých let relativně vysoká životní úroveň. Samozřejmě tu spousta spotřebního zboží chyběla a projevovaly se různé nedostatky, ale netrpěli jsme nedostatkem potravin, jako tomu bylo třeba v Polsku, kde byla situace po této stránce výrazně horší. Když se podíváme, jak vypadala v této době Olomouc, je pro ni něco specifické, čím se odlišovala od ostatních měst té doby? Olomouc byla specifická v mnoha směrech. Bylo to největší okresní město v tehdejším Československu. Byla také jediným okresním městem s vysokou školou univerzitního 3
