Nejdůležitější mezníky lékařství do roku 1800 v datech s přihlédnutím k zemím Koruny české a k Polsku Kolem roku 460–377 př. n. l. Hippokrates, nejvýznamnější řecký lékař, považovaný za otce medicíny, se při stanovení diagnózy opíral o pozorování a zkušenosti. Doporučoval také dodržování diety a hygieny jako profylaktických prostředků. 129–199 Claudius Galenus z Pergamonu, jeden z největších římských a současně starověkých lékařů, byl lékařem gladiátorů, v Římě pak osobním lékařem císařů Marka Aurelia, Lucia Vera a Commoda. Galén předpokládal, že místem stálé produkce krve jsou játra. Jeho dílo (podrobná a systematická nauka o chorobách) dalo základ celé řecko-římské lékařské vědě; jeho učení bylo přepisováno a předáváno v následujících staletích. 865–925 Rhazes, perský lékař, kolem roku 900 napsal lékařskou encyklopedii, která se stala kompendiem celé medicíny. Jako první popsal neštovice, spalničky a reakci zornic na světlo. 980–1037 Avicenna, arabský lékař, autor monumentálního traktátu Kánon praktické medicíny, který se poté, co byl ve 12. století přeložen do latiny, stal fundamentem rozvoje evropské medicíny. Kánon obsahuje obecnou lékařskou teorii, léčivé prostředky, nauku o nemocech, chirurgii, nauku o zimnici a farmakologii. Kolem roku 1050 Trotula, svázaná s lékařskou školou v Salernu, napsala dílo O utrpení žen před porodem, během porodu a po něm. 1018–1097 Konstantin Africký poté, co konvertoval z islámu na křesťanskou víru, jako benediktýn v klášteře na Monte Cassino v letech 1067–1087 přeložil do latiny arabské lékařské texty. Tímto západní Evropě připomenul medicínu antického světa, zachovanou v dílech arabských učenců. 1289–1299 Arnold z Villanovy na univerzitě v Montpellier sepisuje Regimen Sanitatis Salernitanum. Toto dílo se stalo vzorem pro vznikající příručky o zdraví. Lékař před operací uspával pacienty opiem a kořenem mandragory. Arnold z Villanovy věnoval mnoho pozornosti pozorování přírody. 1307 Ajmerik, syn Šimonův, obdržel v Padově jako první Polák lékařský titul, po návratu do Krakova si otevřel soukromou praxi. 1347–1350 Epidemie moru v Evropě, mor se poprvé objevil v sicilské Messině, kam z Janova dorazila loď s lidmi nakaženými morem. Během čtyř let přišla Evropa o 40 % populace. 1348 Karlem IV. založena univerzita v Praze, později vznikaly jednotlivé koleje. Medici měli kolej v Kaprově ulici a prvními učiteli zde byli Mikuláš z Jevíčka (absolvent Sorbonny) a Baltazar z Toscany. Polovina 14. století Na dvoře Karla IV. působil lékař a matematik mistr Havel ze Strahova, autor pojednání o moči, moru, vodách a tvůrce spisu o životosprávě, věnovaného Karlu IV. 1364 Polský král Kazimír vydal Velké privilegium, na jehož základě vzniklo v Krakově Studium Generale, kde vedle právnické fakulty a svobodných umění vznikla také fakulta lékařská. 1364 Guy de Chauliac, papežský lékař v Avignonu, dokončil své dílo Chirurgia Magna, ve kterém popsal způsob léčení střelných ran a mnoho operačních metod, např. amputaci s podvázáním končetiny. Přelom 14. a 15. století Mistr Křišťan z Prachatic, autor řady medicínských, astronomických a matematických spisů působil na pražské univerzitě. Počátek 15. století Jan Ondřejův, zvaný Šindel nebo též Dux, astronom a matematik, osobní astrolog a lékař králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Na Karlově univerzitě působil jako profesor astronomie a doktor medicíny a stal se po Janu Husovi jejím rektorem. Počátek 15. století Mistr Albík z Uničova, pražský arcibiskup a osobní lékař Václava IV., byl autorem řady spisů, např. o výživě, o ochraně před nemocemi, o životosprávě či o moru. 1472 Lékař krále Kazimíra Jagellonského Jan Stańko dokončil své rukopisné dílo Antibolomenum. Byl to lékařsko-lékárenský slovník obsahující názvy známých minerálů, rostlin a zvířat a z nich vyrobené léky. Obsahoval také názvy mnoha druhů chorob, lékařských instrumentů a popis anatomických částí lidského těla. 1452–1519 Leonardo da Vinci za účelem reálného zobrazení svých postav zahájil kolem roku 1487 studium anatomie. Prováděl pitvy těl, v průběhu kterých se seznamoval s fungováním jednotlivých částí lidského těla, ale také jeho vnitřních orgánů. Plasticky zobrazoval stavbu lidského těla; ve svých anatomických náčrtech využil koncepci „skleněného člověka“, tedy průhledný korpus s viditelnými vnitřními orgány. Zajímalo ho srdce, oko i mechanismus zraku. 1460–1503 Jan Ursinus, krakovský lékař a humanista, který získal vzdělání v Padově, v traktátu Modus epistolandi (1495) jako první Polák napsal, že chorobné změny organizmu lze vypozorovat při důkladné pitvě těla. 1506 V Litomyšli vyšla kniha bratrského lékaře Jana Černého Spis o nemocech morních, což byl první spis tohoto druhu v češtině pro lékaře i laiky. 1508 Maciej Miechowita – historik, lékař, několikanásobný rektor Krakovské akademie, kvůli blížící se epidemii moru vydal Contra saevam pestem regimen accuratissimum. V tomto v Polsku prvním vydaném lékařském návodu popsal faktory vyvolávající nákazu, které nazýval „5f“: fatiga (únava), fames (hlad), fructus (ovoce), femina (žena), flatus (větry). Uvedl také 5 způsobů, jak se před nákazou chránit: phlebotomia (pouštění žilou), fuga (útěk), focus (oheň), fricatio (procházka) a fluxus (pročištění).
1493–1541 Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus, veřejně pálil dílo Galénovo a Avicennovo, odmítal jejich učení. Byl lékařem vycházejícím z praxe, opíral se o pozorování přírody a zkušenosti. Svá díla věnoval patologii, terapii a chirurgii a rovněž léčení chemickými látkami. 1531 V Litomyšli vytištěno dílo Mistra Jana Berky z Chocně Knížky o morních příčinách, znameních a nemocech i lékařství, složené a vůbec k tomu času vytištěné, také i bohatým a chudým ku potřebě vydané věnované panu Vojtěchu z Pernštejna. 1520–1574 Bartholomeo Eustachio, italský anatom, objevitel nadledvinek, popsal a ilustroval stavbu labyrintu, popsal sluchovod, blánu bubínku a mléčné i stálé zuby. Jeho dílo Tabulae anatomicae, dokončené v roce 1552, vyšlo teprve v roce 1714. 1519–1568 Józef Struś, polský lékař, v roce 1559 v Basileji vydal dílo Sphygmicae artis, ve kterém popsal vliv teploty a emočního stavu na kvalitu tepu. Zjistil, že ze srdce do tepen proudí krev a ne vzduch. Nadto Struś graficky, zřejmě jako první, popsal tepovou vlnu. Polský učenec vyvrátil kánony formulované Galénem. 1510–1590 Ambroise Paré, francouzský chirurg, vydal dílo o způsobu léčení válečných zranění, kdy doporučoval podvazování krvácejících tepen místo jejich pálení horkým olejem nebo rozpáleným železem. Učinil objev, že rány znečištěné larvami much se hojí lépe než ty, které znečištěné nejsou. Jako první popsal protézy a ortopedické pomůcky, jeho náčrty pak sloužily nástrojářům, kteří je vyráběli. 1536 Hynek Krabice z Weitmile přeložil do češtiny spis Jana Koppa z Raumenthalu Gruntovní a dokonalý regiment neb zpráva, jak jeden každý člověk ve věcech zdraví své s boží pomocí uměním vždycky opatrovati…, a přispěl tím tak k tvorbě české lékařské terminologie. 1514–1564 Andrea Vesalius, vlámský lékař a anatom, medicínu studoval v Paříži a Padově, kde již ve věku 23 let přednášel anatomii. V roce 1543 v Basileji vydal své hlavní dílo De humani corporis fabrica, které ilustroval Steven van Kalkar. Tato učebnice anatomie sloužila anatomům dalších 300 let. V esalius v ní podrobně popsal svou techniku pitvy. Jako první rozeznal za života nemocného výduť břišní a hrudní aorty. 1511–1553 Miguel Servetus, španělský lékař a teolog, v roce 1546 objevil existenci malého krevního oběhu, o sedm let později ho jako první popsal. 1522–1562 Gabriel Faloppio, italský anatom, v díle Observationes anatomicae (Benátky, 1561) popsal vejcovody, tepny, vnitřní ucho, svaly nosu a ložisko. 1571 Tadeáš Hájek z Hájku jmenován protomedikem Království českého. 1577–1581 Adam Hubert z Riesenpachu provedl na pražské univerzitě za pomoci obrazů přednášku podle Vesaliovy anatomie. 1537–1599 Wojciech Oczko, polský lékař a balneolog, v roce 1571 provedl plastiku nosu s využitím kůže z ramene. V roce 1581 vydal dílo Przymiot albo dworska niemoc, ve kterém shrnul stav bádání o kýle, byl prvním polským venerologem. 1600 Jan Jesenský Jessenius uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu mrtvoly muže, jejíž výsledky latinsky publikoval ve Wittenberku v díle Anatomiae, o rok později vydal doplněk k „pražské anatomii“, a to práci De ossibus tractatus. 1605 Jan Jesenský provedl v Praze veřejnou pitvu těl ženy a dítěte. 1560–1634 Fabricius Hildanus, německý chirurg, aplikoval technické pomůcky při amputacích, používal magnézium k odstranění cizích tělísek z oka. V roce 1607 vydal dílo věnované popáleninám, jako první je klasifikoval a současně popsal metody jejich léčby. Byl první, kdo odstranil žlučové kameny a popsal ledvinové cysty. 1578–1657 William Harvey, anglický lékař, anatom a fyziolog, po mnohaletých měřeních proudění krve přes srdce a mnoha fyziologických experimentech objevil krevní oběh. V roce 1628 ve Frankfurtu vydal své dílo Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis in animalibus, ve kterém popsal krevní oběh, funkci chlopní; o srdci napsal, že „srdce živých bytostí je základem jejich života“. Kolem 1601–1673 V roce 1628 Gabriel Ochocki vydal Questio de motu cordis – práci, ve které popsal zásady fungování krevního oběhu, podobné těm, které představil Harvey o několik měsíců později. 1632 V polském Lešně vyšel protimorový spis Jana Amose Komenského Zpráva kratičká o morním nakažení z příčin zvláštních. 1621–1675 Thomas Willis, anglický lékař, popsal břišní a skvrnitý tyfus, černý kašel, vady sluchu, systém prokrvení mozku, ale také hysterii, kterou považoval za onemocnění mozku. V roce 1644 vydal své hlavní dílo věnované anatomii mozku Celebri anatome, které převyšovalo do té doby vydané práce na toto téma. Do začátku 19. století bylo základním lékařským kompendiem. 1635 Bartłomiej Dylągowski, lékař krále Zikmunda III. V asy, vydal v Krakově Chronologia medica cum titulis horificis maioribus suis a grata posteritate delatis. Byly to první v Polsku vydané dějiny medicíny. 1642 V Praze vytištěna doktorská disertace Jacoba Forbegera, která pojednávala o Harveyově krevním oběhu a která se zcela ztotožnila s jeho názory. Práce byla sepsána na popud Marca Marci z Kronlandu, který se s Harveyem osobně sešel v Praze.
1664 Na pražské lékařské fakultě učil Jakub Jan Václav Dobřenský, který provozoval výuku medicíny u lůžka nemocného. Také se snažil najít souvislost mezi klinickým pozorováním nemocí a pitvou těla v případě úmrtí pacienta. 1632–1723 Anton van Leewenhoek, holandský optik, brusič, přírodovědec, nezávisle na Malpighim objevil červené krvinky. Popsal stavbu srdečního svalu a stavbu oční čočky. V roce 1682 tento pionýr mikroskopie z Delftu objevil bakterie pomocí mikroskopu, který sám sestavil. 1627–1691 Robert Boyle, anglický fyzik a chemik, zakladatel korpuskulární chemie. V ynalezl vzduchovou pumpu a odhalil význam dýchání. V roce 1684 vydal rozpravu na téma chemické analýzy krve. 1685 Šebestián Kristián Zeidler provedl v nemocnici Milosrdných bratří na Starém městě první demonstrační pitvu v Praze od dob Jana Jessenia. 1636–1705 Justina Siegmundin, městská porodní bába v Lehnici, v roce 1690 vydala ilustrovanou učebnici porodnictví, ve které na základě svých zkušeností popsala patologické rozložení pupeční šňůry a plodu a způsoby řešení těchto případů. 1694 Medicínské postupy začínají být využívány v právu. Postupně jsou poznatky z lékařských vyšetření (pitvy, exhumace, zdravotní posudky apod.) využívány především při vyšetřování trestných činů a vzniká obor soudního lékařství. Dobově známým případem, v němž byly postupy soudního lékařství uplatněny (pitva, exhumace), byl v roce 1694 proces s Lazarem Abelesem. 1695 V Krakově se na předměstí Garbary nastálo usídlili kapucíni, kteří v roce 1703 zahájili výrobu a prodej kapucínského balzámu, léku na všechny neduhy. O jeho popularitě a účinnosti svědčily řady zájemců stojící před vrátky kláštera. 1713–1715 České země zasáhla poslední morová epidemie. Jen v Praze zemřelo 13 000 obyvatel (ca 1/3). Podrobné informace o této epidemii máme ze zpráv a soukromých zápisků významného lékaře Jana Františka Löwa z Erlsfeldu. Ten byl opakovaně rektorem pražské univerzity a děkanem její lékařské fakulty a sepsal první učebnici soudního lékařství ve střední Evropě Theatrum medico-iuridicum, jež vyšla v roce 1725 v Norimberku. 1679–1730 Dominique Anel, francouzský chirurg, léčil případ poúrazové výdutě podvázáním. V roce 1712 sestavil stříkačku pro účely vstřiku do slzných kanálků. 1638–1731 Frederik Ruysch, amsterdamský anatom, v letech 1701–1716 vydal desetidílné dílo Thesaurus anatomicus, ve kterém popsal svou kolekci anatomických preparátů vystavených v činžovních domech v Amsterdamu. 1683–1758 Lorenz Heister, německý chirurg a anatom, poprvé použil termín tracheotomie a jeho dílo Chirurgia vydané v roce 1718 se stalo základem německé vědecké chirurgie. 1745 Na pozvání Marie Terezie přijal pozvání Gerard van Swieten, jeden ze žáků slavného holandského lékaře Hermana Boerhaaveho. Swieten se stal osobním lékařem císařovny, říšským protomedikem, inspektorem lékařského vzdělání i hlavou dvorské zdravotní deputace. Díky němu byly prováděny rozsáhlé osvícenecké reformy zdravotnictví. 1743–1794 Antoine Laurent de Lavoisier, francouzský chemik a právník, zakladatel organické chemie; popsal složení mnoha chemických sloučenin. Prokázal, že kyslík se vstřebává v plicích a z organizmu je vylučován ve formě oxidu uhličitého. 1743–1816 Rafał Józef Czerwiakowski, polský anatom, chirurg a porodník, pokládaný za otce polské chirurgie, se v roce 1779 stal v Polsku prvním profesorem anatomie, chirurgie a porodnictví. V roce 1791 vydal práci Disertace o šlechetnosti, potřebě a užitečnosti chirurgie, ve které postuloval, že chirurg má mít nejen vzdělání, ale také dobré srdce. 1775 Josef II. zřídil pro výchovu vojenských lékařů a chirurgů ve Vídni medicínsko-chirurgickou akademii, nazvanou Josefinum, kde se chirurgie neučila jako řemeslná technika, ale vyučovala se jako lékařská věda. 1783 V Krakově při Hlavní korunní škole (Szkoła Główna Koronna) vznikla Schola Pharmaceutica, vůbec první studium farmacie na světě. Prvním profesorem katedry farmacie był Jan Andrzej Szaster, který vedl přednášky o dietetice a toxikologii. Ty druhé byly přednáškami průkopnickými a iniciovaly přednášení toxikologie na evropských univerzitách. 1781–1798 Nejvýznamnějším chirurgem v Josefinu, ale i v celém Rakousku, byl Jan Nepomuk Hunčovský, jenž se na svých studijních cestách setkal s francouzskou a anglickou chirurgií. 1780–1819 Působil v Praze a ve Vídni význačný anatom, fyziolog a oftalmolog Jiří Procháska, jenž publikoval řadu prací z anatomie, fyziologie nervového, svalového a cévního systému. 1749–1823 Edward Jenner, anglický lékař, který se zasloužil o zdokonalení vakcíny proti neštovicím. V roce 1798 v práci An inquiry into the causes and effects of the variola vaccinae publikoval své úvahy o vakcinaci, ve kterých prokázal, že nemocní kravskými neštovicemi jsou imunní vůči pravým neštovicím. Jeho zjištění iniciovala profylaxi infekčních chorob aplikací vakcín.
Johannes Ketham O životě Johanna Kethama, který bývá ztotožňován s německým lékařem Johannem Kellnerem von Kirchheim (ca 1420–ca 1470), mnoho nevíme. Od roku 1437 přebýval ve Vídni, kde později působil jako profesor medicíny na zdejší univerzitě. Zde proslul svými anatomickými přednáškami a pitvami. V letech 1451–1454 však musel Vídeň z politických důvodů načas opustit. Nesmrtelnost mu přineslo dílo Fasciculus medicinae vytištěné bratry Gregoriovými v Benátkách roku 1491. Jde o vůbec první tištěnou knihu o anatomii složenou ze třinácti listů, jež byla velmi častou pomůckou při výuce
Ketham, Johannes de. Fasciculus medicine: similitudo co[m]plexionu[m] & elementorum. Venetiis: Per Johannes et Gregorius fratres de Forlivio, 1491. VKOL III 47.741 medicíny. Kethama však velmi pravděpodobně nemůžeme označit za autora a snad ani za kompilátora, nýbrž spíše jen za držitele staršího a velmi vzácného rukopisu, který se stal podkladem pro pozdější tisk, jehož první latinské vydání připravil k vydání italský lékař Georgius de Ferrariis. Dílo se skládá ze šesti samostatných traktátů sestavených již na konci 14. století a až do roku 1491 ojediněle šířených pouze formou rukopisných opisů. Jednotlivé traktáty představující stěžejní znalosti středověké medicíny se postupně zabývají např. uroskopií
(metoda diagnostiky chorob z moči), flebotomií (též pouštění žilou) a vlivy zodiakálních znamení (zvěrokruh) na části těla a jeho orgány nebo ženskou anatomií. Příslušné textové pasáže doplňuje celkem šest pozoruhodných a pro tisk i následnou recepci zcela zásadních dřevořezů. Význam a úspěch díla podtrhuje skutečnost, že patrně ještě v roce 1493 (nebo 1494) vychází ve stejné benátské oficíně italská rozšířená verze o 52 listech s deseti nově upravenými dřevořezy a roku 1494 v Zaragoze rovněž edice ve španělštině.
Postava muže, tzv. Zodiaka, s vyznačenými znameními zvěrokruhu. Ta měla kromě planet dle středověké tradice vycházející z antiky vliv na jednotlivé části lidského těla, takže jejich umístění na dřevořezu odpovídá této premise. Tedy např. beran, první astrologické znamení zvěrokruhu, měl ovlivňovat hlavu, mozek, oči a obličej.
Dřevořez muže, na jehož postavě jsou demonstrována všemožná poranění, která bylo možné utrpět v boji nebo při nehodách, přičemž doprovodný text odkazuje na možné způsoby ošetření.
Spektakulární anatomická studie gravidní ženské postavy v tehdy obvyklém znázornění v sedu, kdy je zároveň odhaleno uspořádání vnitřních orgánů v hrudní a břišní části s doplňujícím popisem. V břišní dutině nechybí ani zákres dělohy s plodem.
Hieronymus Brunschwig
Brunschwig, Hieronymus. Dis ist das Buch der Cirurgia: Hantwirchung der Wund Artzney. Strasburg: Johannes Grüninger, 1497. VKOL II 48.498
Dílo štrasburského ranhojiče Hieronyma Brunschwiga (ca 1450 –ca 1512) je nejstarší v německém jazyce tištěnou učebnicí chirurgie. První vydání vzniklo v roce 1497 ve štrasburské dílně Johanna Grüningera a patří mezi ceněné inkunábule. Text je doprovázen dřevořezy, které mají význam kulturně historický i kunsthistorický. Nejčastěji znázorňují výuku chirurgie, většinou prostřednictvím učitele a jeho žáků u lůžka nemocného. Téměř všechny ilustrace se v knize několikrát opakují a kreslíř ani řezáč obrázků nejsou známi. Provedení ilustrací je však z hlediska technického, uměleckého i medicínského na vysoké úrovni.
O autorovi spisu víme pouze to, co sám prozradil v předmluvě knihy. Píše v ní, že se narodil ve Štrasburku a pochází z rodu Salernů. Žil na přelomu 15. a 16. století a studoval pravděpodobně v Paříži. Jeho dílo patří k zajímavým milníkům medicínského vědění a vyučování. Informace obsažené v Chirurgii jsou kompilací starověkých a středověkých medicínských autorit s autorovými vlastními zkušenostmi. Vedle Brunschwigovy očividné sečtělosti vyniká i jeho praktický pohled na věc. Kniha je napsaná jadrnou štrasburskou němčinou, což znamená, že byla určena neuniverzitně vzdělané veřejnosti, zejména
ranhojičům, lazebníkům a holičům, kteří chirurgické operace vykonávali. Hieronymus Brunschwig svými znalostmi a názory sice nedokázal překročit meze své doby, v některých aspektech ji ale přece jen trochu předběhl. Své operační postupy a metody léčení založil na vlastních praktických zkušenostech. Znal kupříkladu narkózu a již padesát let před Ambroisem Parém popsal podvazování cév. Razil také názor, že bez čistoty se nic nezahojí. V neposlední řadě ve spisu najdeme i první detailní výčet střelných zranění popsaných v medicínské literatuře.
Zobrazení nemocného na loži s ranou v hrudníku, u něj vyučující se dvěma žáky, může jít také o nemocnici. Pacient na lůžku byl vždy vyobrazen nahý, noční košile se ještě ve větší míře nepoužívaly.
Vyobrazení těžkého zranění břicha, jeden ze žáků přidržuje misku pod vnitřnostmi vyhřezlými z břišní dutiny sedícího pacienta. Jeden ze stojících žáků drží v ruce brýle.
Dřevořez představuje opětovné lámání špatně zhojené fraktury, aby se končetina mohla správně zahojit. Na zemi ležící pacient má pod loktem polštář a levou, špatně srostlou nohu má podloženu dvěma hranoly. Jeden z žáků se chystá dupnutím holenní kost opět zlomit.
Mondino dei Liucci
MONDINO DEI LIUCCI. Anathomia Mu[n]dini Eme[n]data p[er] doctore[m] melerstat. [Leipzig: Martin Landsberg, 1493]. Ed: Martinus Polichius de Mellerstadt VKOL 300.131/ b
Mondino dei Liucci (obecně znám v latinizované formě jako Mundinus) se narodil kolem roku 1270 v Boloni v rodině lékárníka. V rodném městě vystudoval medicínu a filozofii, na boloňské univerzitě také začal vyučovat. V Boloni působil celý život a kromě medicíny byl znám jako diplomat zastupující rodné město, na jehož vedení se také podílel. Zemřel v roce 1326. V lednu roku 1315 provedl první zdokumentovanou veřejnou pitvu lidského těla. V tomto případě zkoumal dvě ženská těla a v následujícím roce své poznatky sepsal v díle Anatomia Mundini. Se svými studenty pitval každý měsíc a úspěšně se snažil znovu zavést systematickou výuku anatomie do studia medicíny. Jeho Anatomia se šířila Evropou jakožto standardní příručka pro výuku anatomie na univerzitách. V roce 1478 vyšla poprvé tiskem a dočkala se circa 40 edicí. Její součástí se také stal často opakovaný dřevořez zobrazující lékaře na vyvýšeném trůnu, kterak předčítá z Galénových anatomických textů. Mrtvého pitvá pomocník, chirurg. Tento obvyklý postup Mundinus často měnil, kdy se ujal role chirurga sám a komentoval vlastní počínání. Uspořádání knihy odráželo její vznik i využití – odpovídalo postupu při pitvě. Začínalo se vždy částmi nejchoulostivějšími na uchování, tedy orgány v dutině břišní. Následovala dutina hrudní a pak lebeční. Končetiny a další části těla přišly na řadu poslední. Anatomia se rozšířila a stala se standardem při výuce a Mundinus byl po své smrti označován za „božského mistra“ a vše, co se odchylovalo od jeho díla, bylo považováno za anomální nebo až monstrózní. Po tři staletí vyžadovaly stanovy mnoha lékařských škol po lektorech anatomie využívat právě Anatomii Mundini. Přes nesporný přínos jeho dílo opakovalo letité omyly, jako např. játra s pěti laloky nebo srdce se třemi dutinami. Tyto nepřesnosti byly způsobeny především úctou k autoritám a snahou o jejich spojení, především Aristotela s Galénem.
Titulní list s výjevem pitvy.
Vesalius, Andrea. Andreae Vesalii Bruxellensis, Invictissimi Caroli V. Imp. Medici, De Humani Corporis Fabrica Libri Septem… Venetiis: Apud Franciscum Franciscium Senensem, & Ioannem Criegher Germanum, 1568. VKOL II 15.407
Andrea Vesalius
VESALIUS, Andrea. Anatomia: Addita nunc postremo etiam antiquorum Anatome. Venetiis: Apud Joan. Anton. Et Jacobum de Franciscis, [1604]. VKOL II 15.408 VESALIUS, Andrea. Andreae Vesalii Bruxellensis, Deß Ersten und Besten Anatomici, Zergliederung Deß Menschlichen Cörpers, Oder Verfaß Der Anatoniae… Augspurg: gedruckt und verlegt durch Andreas Maschenbauer, 1723. VKOL 992.183
V pořadí čtvrtá edice (třetí tzv. foliová neboli velká) zcela klíčového díla, které se stalo základem novodobé anatomie, Andriese van Wezela alias Andrey Vesalia (1514–1564) narozeného v Bruselu. Již jako chlapec rád pitval mrtvé kočky a psy, které našel na bruselských ulicích. Později navštěvoval univerzitu v Lovani a v letech 1533–1536 v Paříži, kde studoval medicínu a rozvíjel svůj zájem o anatomii. V ěhlasu se však dočkal až na univerzitě v Padově (od 1537), kde působil jako profesor anatomie a chirurgie. Své proslulé pitvy lidských těl prováděné již v Lovani (částečně tajně, když mrtvoly získával i tak, že je „kradl“ ze šibenic a v utajení dopravoval do svého domu) a pokračoval v nich i v Padově či Boloni. Přitom stále více narážel na rozpory mezi vlastními pozorováními a poznatky velkého Galéna (ca 129–ca 216), jehož díly se zaštiťovali všichni po něm následující lékaři a anatomové. V esalius nahlížející na lidské tělo v začátcích taktéž Galénovýma očima však musel tuto tradici odvrhnout, neboť dospěl ke zneklidňujícímu faktu, že Galén vycházel jen z pitev zvířat a tudíž jsou jeho vývody, kdy byla zvířecí anatomie mechanicky přenášena na lidskou, chybné. Na to sice upozorňovali i jiní, ale Vesalius byl prvním, kdo se problematice věnoval systematicky. Měl k tomu veškeré předpoklady, když např. v roce 1539 mohl pitvat velké množství těl popravených zločinců. I proto mohl vydat roku 1543 v basilejské Oporinově oficíně zlomový spis De Humani Corporis Fabrica Libri Septem (Sedm knih o stavbě lidského těla) s ilustracemi zhotovenými podle vlastních kreseb a pečlivě
vyřezanými do hrušňového dřeva v Benátkách, patrně přímo v Tizianově dílně. Revolučnost nespočívala ani tak v publikování závratných novinek, nýbrž v tom, že se kniha stala základním kamenem nového pojetí anatomie oproštěné od slepé důvěry v autority a nyní založené výhradně na principu vlastního pozorování a kritického ověřování. „Je otázkou, kolik toho bylo připsáno Galénovi […] lékaři a anatomy, kteří jej následovali slepě a bez vlastního názoru. Já sám se nestačím divit vlastní hlouposti a přílišné důvěře.“ Tato premisa se projevila nejen na druhém vydání z roku 1555, kde Vesalius provedl řadu oprav a přidal několik ilustrací, ale i v tom, že sám nezůstal ušetřen kritiky. Dílo mu získalo nesmrtelnost i uznání. Byl jmenován dvorním lékařem císaře Karla V., jemuž coby lékárník sloužil již jeho otec, a později i Filipa II. Nevyhnul se však ani zájmu inkvizice. Dílo je poprvé v historii členěno podle dodnes platného anatomického systému. První kniha popisuje kosti a chrupavky, druhá svaly a vazy, třetí cévy, čtvrtá nervy, pátá trávicí, močové a pohlavní ústrojí, šestá dýchací ústrojí, sedmá mozek a smyslové orgány. Zdá se, že pořízení prvního vydání bylo finančně náročné, neboť Oporinus dílo nabízel společně s Vesaliovým Epitome (tj. výtah z díla Fabrica s větším zaměřením na obrazovou složku) v roce 1547 za pět zlatých a tři kopy. Ostatně kniha také neměla sloužit jako učebnice studentům ani jako příručka městským chirurgům,
ale již svým stylem a náročnější humanistickou latinou byla určena intelektuálním vrstvám. Přesto byl úspěch okamžitý a například Georgius Agricola musel knihu na konci roku 1543 shánět nikoli v Lipsku, kde byla kniha vyprodána, nýbrž až u knihkupců ve Frankfurtu nad Mohanem. Vraťme se však k vydání z roku 1568 benátského tiskaře, nakladatele a knihkupce Francesca De Franceschi, které obsahuje kolem 170 dřevořezů. Ty sice vycházejí z původních publikovaných v obou basilejských vydáních (1543 a 1555), vytvořených Tizianovým žákem Janem Stephanem van Calcar (či spíše i dalšími členy Tizianova ateliéru), leč pro benátské vydání je upravil a poněkud zmenšil tiskař, vydavatel a dřevořezáč Johann Criegher, když téměř zcela vypustil pro první i druhé vydání tolik typické zasazení studií lidského těla do renesanční krajiny s městy či vesnicemi v pozadí. Inkriminované vydání, které vycházelo z druhého z roku 1555, bylo přetištěno v aktualizované formě ještě roku 1604 De Franceschiho syny Giacomem a Giovannim Antoniem. Přitom ještě v 18. století došlo hned k několika vydáním. Jedno z nich, reprodukující původní dřevořezy z roku 1543 z hlavního díla Fabrica i z Epitome, vytiskl roku 1706 v Augsburgu i Andreas Maschenbauer, přičemž jeho druhé upravené vydání pod názvem Andreae Vesalii Bruxellensis, Deß Ersten und Besten Anatomici, Zergliederung Deß Menschlichen Cörpers […] následovalo roku 1723. Právě u Maschenbauera se po zhruba 150 letech totiž opět vynořila přinejmenším část původních štočků.
Studie svalů z benátského vydání z roku 1568 opět s chybějící typickou krajinou v pozadí.
Stejný dřevořez z Maschenbauerova vydání z roku 1723 tištěný z původního štočku.
Titulní list Vesaliovy Anatomie vydané bratry De Franceschiniovými v Benátkách roku 1604. Autorem mědirytu je benátský malíř, rytec a kartograf Francesco Valesio.
Kostra v přirozené poloze meditujícího filozofa opřená o podstavec s nápisem: Vivitur ingenio, caetera mortis erunt (Žijme přirozeně, jinak nám hrozí záhuba). Upravená verze z benátského vydání z roku 1568.
Totožný výjev z Maschenbauerova vydání z roku 1723, kde bylo při tisku užito původního štočku, takže zde není vypuštěna okolní krajina. Došlo pouze ke změně citátu.
Anatomická studie preparovaného těla oběšence s visícími cáry kůže. Ilustrace měla čtenáři maximálně věrně zprostředkovat skutečnou pitvu a její průběh.
Giulio Cesare Casseri Dílo složené ze Spiegelovy textové a Casseriho obrazové části, vydané poprvé v Benátkách roku 1627, má poněkud spletitou historii, neboť je výsledkem snažení hned několika lékařů a umělců. Již před rokem 1600 začal anatom Giulio Cesare Casseri (1552–1616) pracovat na vydání bohatě ilustrovaného spisu Tabulae Anatomicae, patrně nejdůležitějšího anatomického pojednání 17. století, protože až na pět tabulí vycházejících z Vesalia jde o vysoce pokrokovou, kvalitní a hlavně originální sérii anatomických ilustrací. Dnes je proto řazena mezi stěžejní díla zabývající se zobrazením lidského těla, podobně jako předchozí práce Vesalia, Estienna a Eustachia. K ambicióznímu plánu si Casseri najal italského malíře Odoarda Fialettiho, žáka Giovanni Battisti Cremoniniho a Tintoretta. Fialetti do Casseriho smrti, která značně zkomplikovala vydání, vyhotovil 86 spektakulárních kreseb. Ty hodlal využít jako vítanou obrazovou složku své zásadní práce De Humani Corporis Fabrica Libri Decem Casseriho kolega Adriaan van de Spiegel (1578–1625). Oba totiž
CASSERI, Giulio Cesare – Spiegel, Adriaan van de. Adriani Spigelii Bruxellensis … De Humani Corporis Fabrica Libri Decem: Tabulis XCIIX aeri incisis elegantisssimis … Opus Posthumum [1]; [2], Julii Casserii Placentini… Venetiis: Apud Evangelistam Deuchinum, 1627. VKOL III 16.425 byli žáky průkopníka embryologie Girolama Fabrizia, kterého postupně vystřídali na pozici profesora anatomie padovské univerzity. Kromě toho, že Spiegel podal první komplexní popis malárie a byl známý také jako botanik, pobýval po roce 1612 na Moravě. Brzy poté se z něj stal „medicus primarius“ v Čechách. Krátce před svou smrtí pověřil Spiegel dokončením chystaného díla vratislavského lékaře vystudovaného v Padově Daniela Rindfleische alias Bucretia (zemř. 1631). Tomu se podařilo od Casseriho dědiců získat 78 původních tabulí (jedna však byla z neznámých důvodů zničena). Navíc u Fialettiho objednal k vyhotovení dalších 20, které vyryl do mědi Francesco Valesio. Oba jsou autory i totožných alegorických titulních listů jednotlivých částí. Roku 1627 byla tedy konečně završena společná práce Casseriho, Spiegela a Bucretia, která se dočkala i mnoha dalších vydání (viz např. Frankfurt 1632 nebo Amsterdam 1645), neboť ještě dlouho vynikala nad ostatní po stránce anatomické i umělecké, což platí zejména pro Casseriho ilustrace. Ty byly hojně přejímány i v 18. století, často však bez udání zdroje.
Alegorický titulní list Spiegelovy textové části s anatomickými instrumenty a pitevním stolem. Výjevu nahoře vévodí ženské personifikace Anatomie, Pilnosti (vlevo) a Duševní síly či Nadání (vpravo).
K nejzajímavějším ilustracím patřily inovativní studie urogenitálního systému jak u mužů, tak u žen.
Mědiryt z Caserriho anatomického atlasu. Svalstvu a jeho zpřesněnému popisu se věnovala jeho podstatná část, a sice 43 tabulí.
Johann Jakob Scheuchzer Curyšský rodák Johann Jakob Scheuchzer (1672–1733) původní profesí lékař, ale především nadšený geolog, mineralolog, paleontolog, matematik, geograf atd., zkrátka muž širokého záběru, zcela propadl přírodním vědám. Soustavný výzkum rodného Švýcarska i četná pozoruhodná díla mu ve vědeckých kruzích přinesla nemalý věhlas. Např. v roce 1713 vydal novou mapu Švýcarska, která na dlouho zastínila předchozí i soudobá díla. Byl rovněž první, kdo se zevrubně zabýval ledovci a přinesl jejich popisy, přičemž mj. vysvětlil jejich vznik a pohyb. V roce 1710 mu dokonce ruský car Petr I. V eliký nabídl na doporučení Gottfrieda Wilhelma Leibnize
Scheuchzer, Johann Jakob. Kupfer-Bibel, In welcher Die Physica Sacra, Oder Geheiligte Natur-Wissenschafft Derer In Heil. Schrifft vorkommenden Natürlichen Sachen… Augspurg und Ulm: Gedruckt bey Christian Ulrich Wagner, 1731–1735. VKOL III 823 prestižní místo osobního lékaře, což Scheuchzer s vyhlídkou na odloučení od své domoviny odmítl. Mezi díla, která ho proslavila patří i jeho monumentální práce Physica Sacra, která se měla pokusit vysvětlit existenci Boha a biblické události (tedy i existenci člověka a fungování lidského těla) prostřednictvím přírodních věd. Myšlenkou na vydání tohoto pozoruhodného čtyřsvazkového díla o zhruba 2 100 stranách se zabýval přinejmenším od roku 1720. Tisk však ve Švýcarsku zmařila cenzura, takže se obrátil do Německa, kde se spojil s augsburským nakladatelem, malířem a rytcem Johannem Andreasem Pfeffelem, kolem něhož se utvořil široký
autorský kolektiv, neboť kromě doprovodného textu redigovaného kazatelem Johannem Martinem Millerem dílo obsahovalo na 750 celostránkových mědirytů. Ty jsou stále považovány za vrchol barokního knižního umění a ilustrace vůbec, přičemž autorem předloh byl curyšský kreslíř a rytec Johann Melchior Füssli. V zhledem k netradičnímu pojetí díla, které podle cenzorů podlamovalo náboženská dogmata, se Scheuchzer snažil očekávanou kritiku zmírnit zařazením výčtu ne méně než 287 autorů, často uznávaných teologů, z jejichž děl čerpal. Úspěch díla dokumentuje i to, že původní německé a latinské vydání brzy následovala i francouzská a holandská verze.
Studie smrtelné lidské schránky s glosujícím textem z knihy Job (10:8–12), kde se mj. praví: „Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne […]. Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi a žilami spojils mne.“ Mědiryt vytvořil Johann Balthasar Probst.
Mědiryt inspirovaný verši z knihy Genesis zobrazuje „stvoření a zplození člověka“ v jedenácti fázích od jeho narození a vývoje plodu, přičemž je výjev glosován oblíbeným rčením sv. Bernarda z Clairvaux: „Člověk pochází z hlíny.“
Studie srdce s textem odkazujícím na Žalm 33:15: „Ten, kterýž stvořil srdce jednoho každého z nich, spatřuje všecky skutky jejich.“ Mědiryt vytvořil Jacob Andreas Friedrich.
Lidské tělo
Anatomie člověka v tiscích 15.–18. století 6. 10.–15. 11. 2014 Vědecká knihovna v Olomouci, Galerie Biblio
Pořadatelé: Vědecká knihovna v Olomouci Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu Koncepce: Jiří Glonek, Miloš Korhoň, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Texty: Jiří Glonek, Mirosława Koćwin, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafické řešení: Miloš Korhoň, Martin Navrátil Tisk: Martin Navrátil
Výstavu podpořil Olomoucký kraj Partneři výstavy:
EXEKUTORSKý ÚŘAD PROSTĚJOV Mgr. Lenka Černošková, soudní exekutor Dolní 71 796 01 Prostějov