Historie Králík

KRÁLÍKY Stručná historie města V období vrcholné kolonizace na konci 13. století dochází patrně k pokusům osídlování králické oblasti. Až druhá polovina 16. století je obdobím výrazného rozvoje oblasti. V té době kupuje Králíky Zdeněk z Valdštejna a za jeho působení se rozvíjejí cechy, město dostává různá privilegia. Králicko se také stává strategickým místem - město dvakrát navštívil císař Josef II., aby posoudil možnosti obrany proti Prusům. (Podobná situace nastává i před druhou světovou válkou, kdy se na hranicích buduje soustava obranného opevnění.)

V polovině 19. století se Králíky stávají významným městem s nebývalým rozvojem. Toto malé městečko obklopené malebnými horami a panensky čistou přírodou se nachází v severní části králické brázdy v nadmořské výšce 560 m. V současné době žije v podhorském městečku kolem 4820 obyvatel (i v přilehlých obcích).

Nejstarší věrohodný údaj o tomto místě pochází z r. 1367. Je to zápis dochovaný v zemských deskách, kterým Karel IV. daroval hrad Žampach a k němu patřící "Hory Králické" (montana in Greylichs) Čeňkovi z Potštejna. Tato zmínka se však týká jen blíže neznámých dolů.

Vlastní město vzniklo až v 16. století a poprvé je doloženo roku 1568. Roku 1577 koupil město s deseti vesnicemi Zdeněk z Valdštejna (jeho prasynovec byl známý vojevůdce v Třicetileté válce Albrecht z Valdštejna). Zdeněk z Valdštejna si zvolil Králíky za sídlo nového panství a začal s jeho budováním. Kromě zámku, fary a protestantské modlitebny (dnešního kostela sv. Michaela Archanděla), dal vystavět náměstí do dnešního tvaru a na jeho prosbu udělil císař Rudolf II. městu právo tří výročních trhů česky psanou listinou. V okolí se pravděpodobně těžila železná ruda a snad i stříbro a tehdy mělo město dostat do svého znaku zkřížená hornická kladívka s mečem. Pokus o obnovení dolů v 17. století dal prý tak nepatrné množství kovu, že dolování bylo definitivně ukončeno.

Poblíž léčivých pramenů nad městem dal králický rodák biskup Tobiáš Jan Becker v letech 1696-1710 postavit monumentální poutní komplex. Na poutní místo přicházelo mnoho návštěvníků a chudé obyvatelstvo Králicka si hledalo v těchto poutích obživu. Velmi se rozšířila výroba a prodej upomínkových předmětů. Začalo se rozvíjet řezbářství, které dodnes připomínají betlémy a figurky rozeseté po celém světě. Betlémy se prodávaly dokonce i v Americe jako "pravé vídeňské jesličky". Stranou nezůstala ani další řemesla, především varhanářství a tkalcovství. Varhanami králických mistrů se může pochlubit nejeden chrám a kostel v celé České republice. Jedny z nejvýznamnějších varhan se nacházejí i v pražské Loretě, mnoho dalších se teprve dočká svého určení.

Tkalcovství hrálo velmi důležitou roli pro pozdější vznik textilní tradice, vždyť králické plátno se prodávalo úspěšně po celé naší zemi. Jedním z nejvýznamnějších odbytišť se stalo Brno a odtud si plátno nacházelo cestu i na vídeňské trhy.

1

V 18. století město strádalo požáry, morovými epidemiemi a válkami. I když v tomto kraji nedošlo k významným bitvám, město trpělo průtahy vojsk. Proběhlo zde mnoho šarvátek, drancování a vybírání výpalného jako v jiných částech české země. Během největších požárů v letech 1708 a 1767 shořela velká část města včetně nejvýznamnějších budov. Původní dřevěné domy pak byly nahrazovány kamennými. Po odstoupení Kladska Prusku se z něho mnoho obyvatel přestěhovalo do Králík a město se tak začalo rozrůstat.

V roce 1791 se Králíky staly sídlem regulovaného magistrátu. Při územní reorganizaci roku 1850 byl v Králíkách zřízen okresní soud, berní a pozemkový úřad. Okresní soud působil s malými přestávkami ve své činnosti téměř 100 let.

Od druhé poloviny 19. století nastal rychlý rozvoj města. Roku 1899 byla otevřena místní železniční trať Dolní Lipka - Štíty, stavěly se továrny, nové silnice, vodovod, plynárna a v neposlední řadě nové obytné domy.

Před druhou světovou válkou tvořili většinu obyvatel města, které se německy jmenovalo Grulich, Němci a i zde se projevoval vliv šíření nacismu. V roce 1935 přikročila československá vláda k projekci opevnění, jehož nejmohutnější část byla poté vystavěna právě na Králicku. V roce 1937 navštívil Králíky prezident Edvard Beneš v rámci inspekční cesty po výstavbě opevnění. V důsledku Mnichova byly Králíky v roce 1938 násilně odtrženy od Československa a připojeny k Německu. Na silné opevnění hranic se přijel v roce 1938 do Králík podívat Adolf Hitler. Za druhé světové války se vyráběly ve městě součástky pro vojenská letadla. Většina produkce procházela pod rukama lidí ze zajateckého tábora. Na kopci Výšina nad městem byl stavěn i koncentrační tábor, který nacisté nestihli do konce války dostavět. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 se město podařilo vcelku úspěšně dosídlit. Proto zde nedošlo k výraznější devastaci.

2

KLÁŠTER NA HOŘE MATKY BOŽÍ Historie Mariánské poutní místo Hora Matky Boží se nachází nad městem Králíky nedaleko státní hranice s Polskem, pod Kralickým Sněžníkem již více než 300 let.

První zmínka o dnes pětitisícovém městě Králíky se váže k roku 1367. Nad městem na hoře o výšce 760 m n. m., která se dříve nazývala „Lysá Hora“, králický rodák Tobias Jan Becker, svatovítský kanovník, a později královéhradecký biskup, založil monumentální poutní komplex.

Založení tohoto místa, bylo splněním slibu, který složil, když byl ještě malým chlapcem. V době třicetileté války přicházely na horu děti z Králík a okolí, tvořily procesí, modlily se a zpívaly mariánské písně.

Poutní komplex se začal stavět roku 1696, ale podle některých svědectví již zde dříve stávala svatyně. Lidé na stavbě pracovali velmi obětavě, nosili cihly a kameny a všechny práce vykonávali ručně, bez nároku na peněžní odměnu. Stavba se rozrůstala rychlým tempem. Za čtyři roky 21. 8. 1700 byl kostel posvěcen a na hlavním oltáři umístěn Milostný obraz Panny Marie Sněžné. Od té doby se hora začala nazývat „Hora Matky Boží“, jak ji nazval zakladatel Tobias Jan Becker.

V kostele na hlavním oltáři je Milostný obraz Panny Marie Sněžné, který je srdcem tohoto poutního místa a předmětem velké úcty. Dříve než byl darován tomuto poutnímu místu, byl jeho vlastníkem Tobias Jan Becker, který jej dostal jako student od hraběnky Putzardové ze 3

Slatiňan u Chrudimi, v době, kdy byl vychovatelem jejích vnuků. Uviděl u ní obraz, který byl kopií malby z baziliky Santa Maria Maggiore v Římě. Ten ho natolik fascinoval, že se ze všech sil snažil ho získat. Hraběnka ze začátku odmítala mu jej darovat, ale nakonec mu jej s těžkým srdcem věnovala. Tobias měl obraz s sebou všude, kde jako kněz působil a nabádal lidi, aby se modlili a ctili jej. Později, když obraz věnoval na Horu Matky Boží, byl dodatečně ozdoben stříbrnou tunikou, perlami a zlatým řetízkem.

Obraz se spouští dolů speciálním výtahem a vystavuje se poutníkům k úctě. Po dokončení kostela se začal budovat klášter. Po jeho dostavbě povolal biskup Becker řád Servitů – Služebníků Panny Marie, kteří sem přišli roku 1710 konat svoji službu. Během 18. století stále rostl počet poutníků, takže roku 1728 jich přišlo kolem 152 tisíc. Před koncem 18. století se nad poutním místem začala stahovat mračna. Za vlády císaře Josefa II. bylo rušeno mnoho poutních míst a klášterů a zakazovány poutě, jelikož odvádějí lid od práce. Podle legendy zachránily klášter humor a inteligence jednoho z řeholníků, který na otázku kde je střed světa odpověděl, že tam, kde je Jeho Císařská Milost.

Hrozné chvíle přišly o několik desetiletí později, kdy jedné srpnové noci roku 1846 přišla bouřka a blesk udeřil do kostela, který shořel zároveň s klášterem. Vše, co se tehdy zachránilo, bylo přeneseno do ambitů, kde tak můžeme dodnes obdivovat sbírku barokních maleb a řezeb. Během jednoho roku byl kostel znovu otevřen, na obnovu vnitřní výzdoby ale musel čekat další půl století. Teprve před koncem 19. století byl kostel vyzdoben v novorenesančním stylu. V té době již klášter spravovali Redemptoristé, kteří zde vystřídali Servity roku 1883. Roku 1901 koupili Poutní dům, který obnovili a rozšířili. Poutě byly neoddělitelnou součástí života města Králíky a jeho okolí až do roku 1950, přičemž několik let před tím byly Králíky poznamenány světovou válkou.

Roku 1937 navštívil město Králíky prezident Edvard Beneš, aby si prohlédl systém vojenského opevnění, který byl v okolí vybudován. Ze stejného důvodu po odtržení Králík od Československa přijel o rok později sám Adolf Hitler. V době války se začal v blízkosti Králík budovat koncentrační tábor, ale naštěstí válka skončila dřív, než byl uveden do provozu. Tyto události se nedotýkaly přímo poutního místa, ale rok 1950 vše zcela změnil.

V dubnu uzavřela komunistická vláda poutní areál pro veřejnost a poutním místě internovala vězně, mezi nimiž byli především redemptoristé, ale také Jezuité a Salesiáni. Pracovali zde a žili v nelidských podmínkách až do roku 1960, někteří zde byli až do roku 1965. Tehdy klášter převzala Česká katolická charita. Do kláštera přišly sestry Neposkvrněného Početí Panny Marie, které zde zůstaly až do roku 2002. Areál byl otevřen pro veřejnost roku 1968.

Na konci 70. let 20. století se začíná psát nová historie Hory Matky Boží. Tehdy sem přijel těžce nemocný zdejší rodák Franz Jentschke, který zde u Matky Boží prosil za své uzdravení a jeho prosby byly zázračně vyslyšeny. Jako projev vděčnosti začal obnovovat zničené kapličky křížové cesty v aleji. Pro získání prostředků na obnovu založil Nadaci Hory Matky Boží. Nadace se dodnes stará o Horu Matky Boží a díky ní je i v dnešní době vzácným klenotem.

Od roku 1990 spravují poutní místo znovu Redemtoristé a roku 1993 byl znovu otevřen i Poutní dům. V letech 2002–2007 zde bylo i sídlo skupiny Redemptoristů, která pořádala lidové misie. Od poloviny roku 2009 zajišťují duchovní správu diecézní kněží. Po jejich odchodu o Velikonocích 2010 zajišťují excurrendo duchovní správu opět redemptoristé.

4

Internačním klášterem v Králíkách v letech 1950 - 1961 prošlo přes 500 lidí. Mnozí z nich byli pro svoji víru a přesvědčení dále odsouzeni a vězněni v komunistických věznicích nebo táborech nucené práce na území tehdejší ČSR a někteří na následky útrap zemřeli.

Adolf Hitler v Králíkách Když po mnichovském diktátu předala Československá republika Hitlerově třetí říši rozsáhlá pohraniční území, využívali němci objekty opevnění nejen jako zdroj vysoce kvalitního vybavení, ale i jako významný zdroj technických dat a jako zkušební prostor pro testování účinků zbraní a výcvik specialistů pro boj proti opevňovacím liniím. Králická pevnostní oblast byla tímto německým testováním postižena prakticky celá. Objekty na Králicku byly velmi dobře dostupné, bez námahy, i pěší chůzí, a proto ze byly velice časté početné návštěvy německých velících garnitur.

O možnostech boje proti opevnění se osobně zajímal i Adolf Hitler, který potřeboval získat zkušenosti na podrobení francouzské Maginotovy linie, podle jejíž zásad se opevnění v Československu budovalo.

Proto 5. prosince 1938 příjíždí Adolf Hitler svým salonním vlakem do Glatzu (dnešní Klodzko) a po osmé hodině ranní projíždí kolona s Hitlerem a s četnou delegací důstojníků v čele s generálem von Brauchitschem Králíkami na nedalekou dělostřeleckou tvz Hůrka, kterou si Hitler prohlédl a údajně přihlížel také jejímu zkušebnímu ostřelování těžkým dělostřelectvem a následně mu vojáci ukazovali i ostřelování srubů K-S 4 a K-S 2.

Poté Hitler poobědval v hotelu Rotter (dnešní Beseda) v Králíkách a kolem 16. hodiny odjel zpět do Klodzka.

5

6

7

8

9

10

Příchod německé armády do Mladkova 10.10.1938

Freikorps - polovojenská ozbrojená skupina sudetských Němců z Petrovic .

11

Adolf Hitler při svých cestách do zabraného pohraničí na podzim 1938 skutečně věnoval svou pozornost i pevnostním objektům a od německých důstojníků si nechával podávat podrobný výklad o čs. pevnostním systému.

Hitler zkoumá rozvaliny právě lehkého objektu

12

Druhou a poslední zdokumentovanou Hitlerovou návštěvou čs. opevnění byla již výše uvedená prohlídka dělostřelecké tvrze Hůrka nad městem Králíky 5. prosince, po které byl Hitler přítomen zkušebnímu dělostřeleckému postřelování. Není však jasné, jestli se jednalo o postřelování tvrze, neboť některé prameny hovoří o tom, že Hitler přihlížel postřelování nedaleko ležících samostatných pěchotních srubů. Většina z těchto Hitlerových návštěv byla řádně zdokumentována, existují tedy jak fotografie, tak dokonce i filmové záznamy.

13

Skupina Granit a čs. opevnění Skupina Granit pod velením npor. Witziga, která byla určena k útoku na belgickou tvrz Eben-Emael, skutečně prodělala část svého výcviku i na území bývalé ČSR. Nejednalo se však o nácvik přistání kluzáky (ten probíhal v Německu), ale o nácvik boje na povrchu tvrze a dobývání pevnostních objektů pomocí kumulativních náloží. Tento výcvik probíhal v prosinci 1939 na dělostřelecké tvrzi Adam v Orlických horách a týkal se především obou dělostřeleckých srubů, tedy K-S 45 „Jabůrek“ a K-S 43 „Veverka“. Je poněkud zarážející, že si Němci vybrali právě Adam, jehož některé objekty neměly dokončeny např. terénní úpravy a především na žádném z objektů nebyly osazeny pancéřové zvony a kopule, takže zde vojáci nemohli cvičit vyřazování těchto pancéřových prvků z boje. Jak je nám známo, výsadek Granit tvrz Eben-Emael 10. května 1940 poměrně snadno dobyl, zcela jistě i s využitím zkušeností získaných na čs. opevnění.

Odsun Němců z Králicka po druhé světové válce Krutost, nespravedlnost a především vraždění druhé světové války jejím koncem neustaly.

Plynule se přenesly ještě do let následujících. Nastaly dny zúčtování. Nenávist, strach a smrt zaplavily Československo. Nejvíce se situace přirozeně vykrystalizovala v pohraničních oblastech. Poválečné incidenty se tudíž nevyhnuly ani Králíkám a jim přilehlým vesnicím. Jako každé pohraniční území patřící k Sudetám stouplo i to králické na významu právě po druhé světové válce.

Od porážky Německa nastala neuvěřitelná dobrovolná, ale povětšinou násilná migrace německého obyvatelstva. Českoslovenští občané spatřovali v tomto jevu určitou satisfakci za „germánskou rozpínavost a vraždění“. Určitá nevraživost mezi národy se prokázala již v průběhu dějin. Jako příklad by mohlo posloužit 19. století (především jeho konec), kdy Němci považovali Čechy za „polobarbary“ a různými styly ponižování jim naznačovali nadřazenost árijské rasy.

Největší počet však ospravedlňoval vyvstalou situaci jako „boží trest“ za vyvolání války. Jako iniciátora druhé (často i první) světové musíme německou stranu jednoznačně považovat, ale globální vznesení viny na německou populaci postrádá humánnosti.

Pomsta se nesla vzduchem a lidé ji vdechovali. Nejvíce ti, kteří si válku prožili někde v teplém koutě. Jedinci sužovaní útrapami války, povětšinou nepachtili po odplatě. Mentálně se nad ni povznesli.

Hned po vyhlášení kapitulace Německa se se sebevraždami roztrhl pytel. Lidé německé příslušnosti se v neobyčejně vysokém počtu trávili, topili, stříleli či věšeli. Obdobně nakládali i lidé české národnosti, jež v období války inklinovali k německé populaci a určitým způsobem s ní spolupracovali. Kdo si nevzal život a cítil se být určitým způsobem ohrožen, vzal nohy na ramena. Jeho emigrace směřovala převážně do Německa.

Odsun znamenal rapidní zásah do sféry hospodářské, jelikož jsme si ponechali pouze několik německých odborníků, kteří byli nezbytní pro provoz továren, různých úřadů či obchodů. Tito

14

specialisté zaškolovali jejich české nástupce. Přísun „českých sil“ zaručovaly usedlosti a polnosti po Němcích.

První sebevraždy v Králíkách První květnové dny roku 1945 se nesou ve znamení tragédií. Němečtí příslušníci z obav z příštích zítřků nachází jediné možné východisko v sebevraždách. K nejžalostnějším případům patří smrt starosty Králík Rudolfa Poppe a jeho rodiny. Desátého května manželka starosty Emma Poppeová ukončila život svůj i svých dvou dětí zastřelením. Následujícího dne se Rudolf Poppe oběsil ve hřbitovní kapli nad mrtvolou své manželky.

Pokud šlo o sprovodění se ze světa, byli lidé nesmírně vynalézaví. Jen od 9. do 27. května 1945 došlo v Králíkách k patnácti oficiálně zaznamenaným sebevraždám. K nim patřili kupříkladu: Josef Rotter s manželkou Annou (sebevraždy zastřelením); E. Kukulinus a její dvouletá dcera (sebevraždy morfiem); manželé Hájkovi, manželé Koberovi, Marie Brücknerová (sebevraždy uspávacím práškem)….

Evakuace Králík Obyvatelům Králicka scházely v počátečních dnech měsíce května informace z Říše a jímala je úzkost a strach. Okresní vedení sice zřídilo jeden tlampač, ale ten přinášel velmi málo zpráv. Kronikář Julius Prause, správce archivu pro okres Králíky, popsal vzrušení a obavy, jež zaplavily město a okolí. Sám byl ohrožován zatčením i zastřelením, jelikož byl uváděn jako aktér při vyvěšení bílého praporu. Vyhrožoval mu tím údajně jeden německý nadporučík (SS). Třináctého května uzavřel svoji činnost kronikáře městské obce Králík.

Okresní vedení dalo 4. května pokyn k tomu, že se mají Králíky evakuovat. Nízký počet automobilů měl za úkol odvézt nejdříve těhotné ženy, potom matky s dětmi, naposled nemocné směrem Broumov – Trutnov. Ale již první vozy se musely vrátit, poněvadž silnice Mezilesí – Kladsko byla ucpána prchajícími vojáky i civilním obyvatelstvem. Hojný počet pocházel ze Slezska a Moravy. V Kladsku už čekaly tisíce lidí na jízdu dál. Mnoho obyvatel Králík uteklo do vesnic v okolí, jiní do měst v Orlických horách.

Do Kladska směřovaly davy až do 9. června 1945, kdy se konalo v Habelschwerdtu (Dnešní Bystrzyca Klodzka) jednání velitelů pěšího pluku 19 a praporu v Králíkách se sovětským vojenským velitelem. Rozhodli o vyhlášení stop-stavu pro další stěhování Němců do Kladska a o osudu již odsunutých, kteří se nemuseli vrátit nazpět. Dohodu sjednal Rudolf Gaksch. Major Melichar byl pověřen kontrolou a řešením otázek kolem odsunu Němců v kladské oblasti. Polská strana získala totiž kladskou a slezskou oblast a odmítala zde příslušníky německého národa. Stejný názor zastávala i česká strana.

Poslední německý odpor V neděli 6. května, přijelo do Králík pět německých těžkých dělostřeleckých baterií a tři lehké protiletadlové baterie. Němci postavili děla do palebných pozic za městem a oznámili, že budou město bránit. Starosta R. Poppe a landrát E. Koutny byli pro to, aby se Králíky prohlásily otevřeným městem, okresní vedoucí váhal, místní velitel plukovník Fischer zaujal stanovisko ryze negativní. Vyslovil se (se sotva 200 muži armády a přibližně 50 muži Volkssturmu) pro nejsilnější odpor. Landrát a okresní vedoucí navštívili ještě jednou plukovníka Fischera. Ten po prudkých rozporech hodlal opustit město. Němci zničili všechny

15

své dělostřelecké pozice a vojsko se rozprchlo do okolních lesů. V noci si vojáci přicházeli do města pro jídlo. Landrát E. Koutny se po rozhovoru se zástupci obce rozhodl prohlásit Králíky za otevřené město a nebránit je. Němci vyvěsili bílé vlajky, Češi československé.

Osmého května v 5,45 hodin přijel od Červené Vody ruský tank, zastavil asi 50 metrů od autodílny a vypálil několik ran z kulometu. Ve městě se však nic nedělo. Posádka vystoupila z tanku a prohlížela si dalekohledy město. Tank se vrátil směrem, odkud přijel. Kolem deváté hodiny obklopilo město asi 200 mužů SS, kteří dorazili na motocyklech, vtrhli do města a stříleli po všech domech s vyvěšenými vlajkami. Poté, co dohlédli na sundání vlajek, se soustředili na křižovatkách silnic v obranném postavení. Nejvíce střežili příjezd od Červené Vody.

V 11,50 hodin přijelo po silnici od Červené Vody černé osobní auto s ruskými parlamentáři, které dorazilo až k jatkám, kde stál poblíž na kopečku pan Matijek (pozdější správce města) a další Češi. Pan Matijek jim ozřejmil situaci, tank vjel na návrší a zahájil palbu na město. Od kláštera a vodojemu pronikala současně i sovětská pěchota. Tank směřující do města ustavičně střílel. Do města přilétlo i několik granátů. Jeden muž z posádky auta byl zastřelen a druhý vzat do zajetí. Odvedlo ho asi padesát příslušníků Schutzstaffel do města. Zastřeleného ho nalezli u továrny Famo (Fahrzeug und Motorenwerke, od roku 1942 výrobna vrtulí k letadlům, po válce sloužila jako skladiště nábytku po odsunutých Němcích, od roku 1958 Tesla).

Zatím přijela od Červeného potoka ruská automobilová a cyklistická četa a stíhaly ustupující Němce. Jednotka SS začala ustupovat na Prostřední Lipku, kde narazila na další sovětské jednotky. V boji u Prostřední Lipky padlo na 60 esesmanů. Rudá armáda ztratila jednoho parlamentáře. K další srážce mělo dojít u Dolní Lipky na hranicích katastru Králík a Dolní Lipky. Tři bojovníci Rudé armády byli zabiti, čtvrtý prý zahynul při havárii vojenského auta u bývalé Hedvy. Sovětská armáda pak obsadila město kolem poledne 9. května a téhož i následujícího dne i nocí projížděly městem nepřetržité proudy ruského vojska směrem na Mezilesí a Kyšperk.

Kurt Langer ve svých zápiscích zachytil chaos osmého května roku 1945. „Dorazil jsem do městečka Králíky. Situace je z hodiny na hodinu povážlivější a nebezpečnější. Všude je ničena munice, jejíž části létají vzduchem, po stranách silnice vraky aut a mršiny koní. Obraz bídy a utrpení. Lidé únavou skoro již nejsou schopni pohybu. Vidím mnoho starých lidí, kteří se doslova vlečou od jednoho patníku k druhému.“ Konec války na Hoře Matky boží Hořkost poválečné doby se nevyhnula ani posvátnému místu na Hoře Matky boží (klášter nad Králíkami na Horní Hedeči). Protože se Hora Matky boží nachází v pohraničním území, bývali zdejší duchovní správci většinou Němci. Po roce 1945 však čeští redemptoristé vystřídali redemptoristy německé. Dne 5. května 1945 odsud bylo odvezeno 400 anglických válečných zajatců spolu s 40 muži, kteří na ně dozírali. Z kláštera učinili „koncentrák“ pro duchovní, kteří kolaborovali s Němci nebo byli podezřelí.

Svědectví v písemné podobě nám zanechal bývalý farář Pelz z Vratislavi, který za válečných zmatků v únoru 1945 uprchl na Horu Matky boží. Sepsal ho až v Bad Meinbergu 20. dubna 1947.

16

„V noci z 8. na 9. květen vstoupil v platnost klid zbraní. Válka už nezasáhla Horu Matky boží.

Ráno 10. května, v den Nanebevstoupení Páně, vpadli Rusové do Králík od Moravské brány. Ještě dopoledne byly prohledány kostel, křižové chodby, klášterní krypta, klášter, poutní dům, dvory a domy na Dolní Hedeči, až k té nejodlehlejší chaloupce v horách. Páter rektor se jen ztěžka mohl hnout od brány kláštera. Do jisté míry zdvojnásobil a ztrojnásobil své síly v následujících týdnech. Pro svou obratnost a dokonalé ovládání českého jazyka se mu dařilo často mnohokrát za den tváří v tvář smrti vždycky znovu zachraňovat často velice kritické situace. Jemu vděčí Hora Matky Boží nekonečně mnoho. Zlé časy utrpení začaly pro ženy a dívky. Za dne se musely, jak to jen šlo, skrývat v domech před ruskými vojáky, za noci nacházely ochranu v polích a lesích. V dětinné důvěře v pomoc milostiplné Matky přijal páter rektor asi 200 žen a dívek na noc v klášteře. A Matka Boží skutečně podivuhodně rozprostřela svůj ochranný plášť nad těmito ženami a dívkami. Ani jedna nebyla při jednom nočním vpádu do kláštera nalezena – z těch 200. Tento noční vpád byl jediný velký vpád, který klášter zažil, ačkoli všude ve dne v noci docházelo ke vloupáním.

Co se ale dělo v celém východním prostoru na ženách a dívkách, od útlého dětství až po vysoké stáří, od počátku ruského vpádu, to křičí do nebes, to je jediná obžaloba ruské armády, kterou pojmenoval jeden carský plukovník, který ušel bolševickému teroru útěkem do ciziny: „To není armáda, ale ozbrojená banda lupičů.“ Zneuctěných, zavlečených i těch, které přišly navíc o život, se nikdy nedopočítáme a věřme, že by to obrovské číslo.

Sotva týden potom, co vpochodovali Rusové, naskytl se mi jednoho rána, když jsem se díval z okna, válečný obraz. Klášter byl obklíčen vojskem. Na každé okno mířila hlaveň. Čeští partyzáni, kteří leželi rok v lesích, přišli, aby ve městě a kraji „konali soud“. Brzy začalo prohledávání kláštera a celého jeho komplexu. Když byl prohlédnut můj pokoj, šel jsem ke strážnému, chlapovi jako hora, který stál s nasazeným bodákem na dolní chodbě. Byl v civilu právníkem v Brně. Řekl jsem mu, že jsem Němec…, z Vratislavi…, že jsem našel v klášteře útočiště…, a že bych tady rád zůstal, než bude obnoveno vlakové spojení s Vratislaví. Dlouho jsme se bavili. Nakonec mě odkázal na velitele. Ten ale už mezitím odešel z kláštera.

Zase o týden později následovalo další vojenské prohledávání církevních budov pravidelnou Československou armádou. 5 až 6 důstojníků vstoupilo do mého pokoje. Představil jsem se jim jako Němec, považoval jsem ale za dobré mluvit francouzsky. Byli velice zdvořilí a vstřícní. Mé prosbě o povolení k pobytu okamžitě vyhověli, poradili mi ale, abych šel na národní výbor do Králík a dal si tam vyhotovit písemné úřední povolení k pobytu. Páter rektor šel se mnou dolů do města a zařídil mi úřední povolení k pobytu „až do odvolání“. K tomu odvolání však nikdy nedošlo.

Tak jsem mohl těch 31 májových promluv i bez jediného přerušení proslovit v němčině, a to navzdory neklidné době při podivuhodně velké účasti. Pod varhanami stálo v posledním týdnu mnoho českých vojáků.“ Desátého května 1945 se dle svědectví K. Langera ozývaly z rádia neuvěřitelné výzvy a pokyny k československému obyvatelstvu: „Německo je konečně na kolenou! Německo už nikdy nepovstane! Němci budou pro nás pracovat jako otroci! Němečtí muži budou vykleštěni! Manželství mezi Němci budou zakázána! Majetek Němců je český národní majetek! Na Němce se nevztahují žádné zákony! Zabíjejte Němce, kdekoli je potkáte!

Nenechte Němcům nic jiného než kapesník, do něhož by mohli plakat!“

17

A oni plakali. Slzy, vzlykot, pláč se řinuly ze všech koutů měst i vesnic. Povel z rádia takříkajíc vyšel v platnost, mnohdy jim byl opravdu ponechán jenom ten kapesník.

Po desátém květnu přijela do Králík 1. československá posádka pod vedením štábního kapitána Jašky v počtu asi třiceti mužů. Vojáky přivezl autobus, na jehož střeše byl umístěn kulomet, ubytováni byli v hotelu Beseda.

Vyhláška Městský úřad v Králíkách vydal do oběhu vyhlášku, jejíž podmínky byly následující: 1. Podle pokynu čs. jednotky v Žamberku patří město Králíky nadále k politickému okresu Žamberk a podléhá čsl. armádě. Je povinno s veškerým obyvatelstvem plnit rozkazy v plném rozsahu.

2. Všechny vojenské a civilní zbraně, oboustranně broušené nože a dýky musí být ve lhůtě do 14 hodin odpoledne dnes, v sobotu 12. května 1945 odevzdány na městském úřadě, kde se nalézá čs. vojenská správa Králíky.

3. Starosta obce nebo jeho zástupce předá ve lhůtě do tří dnů všechen vojenský materiál z okolí, který je k dispozici, tj. zbraně, střelivo, výstrojní součástky, motorová vozidla, motocykly a jízdní kola na určené místo a zařídí, aby tento majetek nebyl ukraden dříve, než bude předán vojenské správě v Žamberku.

4. Policejní hodina se stanoví na 21. hodinu a trvá do 5 hodin ráno až do odvolání. V té době musí být okna domů zavřena.

5. Starosta města nebo jeho zástupce a zástupci německého obyvatelstva ručí osobně za bezpečnost českých občanů. Každé jednání proti tomuto příkazu se co nejpřísněji trestá. Usmrcení jednoho českého občana se ztrestá zastřelením 10 Němců. Při povstání bude město srovnáno se zemí.

6. Starosta nebo jeho zástupce je povinen spolu se zástupcem německého obyvatelstva poskytovat nejširší pomoc MNV. 7. Každé jednání a navádění v neprospěch čsl. správy, ať správy vojenské nebo politické, se trestá nejpřísnějšími tresty na svobodě a majetku i smrtí.

Očima německého příslušníka Své tehdejší poznatky mi sdělil pan Kouba. „Mě tehdy bylo třináct. Je zvláštní, že největší nenávist cítili ti, kteří ničím neprošli a nic neprodělali, ti kteří zažili koncentrák nebo podobně hrozné věci se ničeho nedopouštěli. K nejhorším patřili „partyzáni za pět minut dvanáct.“ Na Králicku a asi i v jiných místech panoval strach, lidi sužoval hlad a hojně se kradlo. Já sám jsem byl okraden o kolo, tak jsem šel a vzal jsem ho někomu jinému. Tak to prostě chodilo.

Lítání střel se stalo rutinou. Rusáci tu znásilňovali a slyšel jsem, že nějaký velitel za znásilnění své podřízené zastřelil.

Němci tu nezažívali hezké časy. I mě zbili za použití německého jazyka a ve škole se kvůli tomu se mnou spolužáci prali. Jistě, patřil jsem k Hiterjugend, ale to v té době každý chlapec a uniformy se nám vážně líbily. A museli jsme zdravit. Jednou jsem nezdravil a dostal jsem.

Od té doby jsem zdravil už i kominíka. Člověk neměl za války ani po válce žádného opravdového kamaráda, to až v pozdější době se dalo někomu věřit. Holky se mnou nechtěly tancovat, byl jsem holt Němec, až té (pyšně ukazuje na svou ženu) to nevadilo.“

18

Nastolení pořádku V osvobozeneckých Králíkách se postupně rozbíhal mírový život. Ve městě zůstala československá posádka pro ochranu pořádku a bezpečnosti. Vojáci byli přemístěni do nynější lidové školy umění. V okolních lesích a v opevnění se skrývali ještě nacisté – většinou bývalí příslušníci policie nebo jednotek SS. Byli dobře ozbrojeni a zásobováni některými občany německé národnosti. Králický Sněžník byl vyhledáván německými vojáky jako přechodný úkryt a útočiště.

Dne 19. května 1945 byl vydán dekret o národní správě majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, dále pak prohlášení o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby okupace. Tento dekret uvolnil cestu novým osídlencům Králicka. Jejich příliv nastal v červnu 1945. Jednalo se převážně o občany z blízkých obcí a měst – Letohradu, Žamberka, Jablonného nad Orlicí, atd.

Králický soud Dne 22. května ráno kolem osmé hodiny přijelo do města několik nákladních aut s nápisy „Partyzánská skupina Hýbl“ z českých vesnic a měst podél hranic, která tvořila též hranici řeči, aby zde vykonali tzv. „národní soud.“ Dříve než dorazil do Králík, zasedal tento „soud“ v Lanškrouně (17. května), kde se za předsednictví J. Hrabáčka a partyzánů, odehrávaly mimo jiné i „vodní hrátky v nádrži.“ Hra spočívala v tom, že se do původně požární nádrže protivzdušné obrany naházeli „vybraní“ příslušníci německé populace a do nich se střílelo. Jako štěstí jste mohli pokládat, pakliže vás trefili, poněvadž přeživší čekalo pokračování těchto jatek – vytažení z kádě, postřik hadicí, další mlácení a konečná střelba u zdi.

V Králíkách se postupovalo následovně: Asi 200 mužů vtrhlo do města, prohledali všechny německé byty, odebrali zbraně, radiopřístroje a přebytečné potraviny. Celkem 369 Němců bylo odvedeno na náměstí před „Landratsamt“ (městský úřad). Za předsednictví bývalého českého starosty Fialy, místopředsedy Urbana, dvou poručíků partyzánského oddílu a dalších, narychlo sestavených porotců, se rozhodovalo o odsouzení každého jednotlivce k určitému počtu ran, který se pohyboval od 50 do 200. Málokdo unikl trestu.

26 mužů bývalých vojínů německé armády bylo předáno ruskému vojenskému velitelství v Lanškrouně. Podle chování za nacistického režimu byli ostatní odsouzení k trestu tělesnému, který byl prováděn ve sklepě budovy. Mnoho známých odpůrců fašismu, komunistů a sociálních demokratů z minulých dob republiky bylo propuštěno bez trestu. Nejvyššímu trestu (smrti) propadli: Antonín Pospischil, velitel Hitlerovy mládeže, jelikož hochy mlátil a donucoval k vojenské službě. Jeho bývalí vyučenci ho sami takřka utloukli, až několik ran z partyzánské pistole ukončilo jeho trápení; Josef Pabel (rolník) z Dolní Lipky za přechovávání dvou pistolí; Antonín Harbich (polír) z Králík za přechovávání zbraní a pro udávání vězňů v koncentračním táboře; Josef Tomsche, hostinský z Králík, pro přechovávání zbraní, ale pro pokročilý věk mu byl trest prominut.

Dva případy tělesných trestů skončily smrtelně, a to tiskař Šrůttek-Schiller a lesník Kunz. Šrůtek se totiž, jako syn českých rodičů, dal za války přejmenovat na Schillera.

19

Když přišla do města ruská bezpečnostní služba, vytýkali jim tento soud. Soudcovská pravomoc se vztahovala jen na řádné soudy. Služba zavrhla bití, střílení a připomněla jim, že mají od Němců požadovat práci a ne je ubíjet.

Králický soud očima Erharda Wagnera a Johanna Peschkeho Podrobnosti o lidovém soudu v Králíkách se dozvídáme od Erharda Wagnera: „Brzy ráno museli všichni muži od 16 do 60 let na náměstí, bylo jim vše odebráno, pak je hnali do Nádražní ulice před okresní úřad a popsali jim záda křídou…. To byly první bestiálně zavražděné oběti. Některým nacpali hitlerovskou vlajku do úst, byli hnáni bičem po silnici sem a tam, až začali vyčerpáním padat. Za budovou bylo slyšet výstřely (po výslechu). „Soud“ se konal ve velké místnosti v prvním patře (dnes muzeum) za předsednictví Fialy a jiných Čechů z Králík. Vše doprovázelo mlácení čímkoliv. Kdo chtěl, mohl vznést obvinění. Já jsem dostal potvrzení (mám ho dodnes), že jsem nikomu neublížil. Přesto však, jak jsem vyšel ven, mě bitím hnali do sklepa, svlečeného mě položili na lavici, na každé straně tři partyzáni a šavlemi naplocho mě bili od hlavy až k patě. Potom jsem jen taktak došel k mlékárně s Felzmannem, který už byl také strašně zbitý. Dr. Umlauf nás ošetřil a mě poslal do nemocnice do Červené Vody, kde jsem pobyl několik týdnů….

Králický farář Johann Peschke se o tomto soudu vyjádřil později v Německu jako o dnu pomsty Čechů. „Nejhůře na tom byli zajatci, funkcionáři. Ve školní ohradě vedle fary bylo ke shlédnutí jen honění bičem a tlučení. Advokát Dr. Frackel prosil na kolenou, ale dostal tolik facek, až mu z úst tekla krev. Krátce nato zemřel v nemocnici v Červené Vodě. Nějakého odsouzeného hodili dva partyzáni na bednu a zmlátili ho do bezvědomí. Potom jej polili vodou a znova ho mlátili. Hrozné bylo to řvaní mučených. Mnoho partyzánů sedělo kolem ohrady a měli z toho zábavu. Občas některý vyskočil a šel kopnout křičícího až ztichnul.

Nakonec ruský major „večerní cvičení“ ukončil. Muži, kteří se domů vraceli v uniformách, byli většinou zastřeleni a na polích nebo v lese zahrabáni. Dva rakouští vojáci se byli u mě najíst a také chtěli, abych jim ukázal cestu. Řekl jsem jim, aby šli raději v noci. Když jsem šel večer na hřbitov, leželi oba u hřbitovní zdi zastřelení.“ Vrah s karafiátem Mezi partyzány působil mladý člověk, jenž svou brutalitou vskutku vynikal. Myl si tak rány, které mu uštědřili Němci v době, kdy spolupracoval s emigranty v Anglii. Tento blonďatý „roznašeč bolesti“ nosil za uchem rudý papírový karafiát a jmenoval se Jan. Z hloubi duše Němce nenáviděl a dával jim to patřičně najevo. Jednoho mladého německého vojáka, který se vracel domů do Svitav a byl nalezen partyzánskými hledači někde po cestě, umlátil gumovou hadicí plněnou olověnými broky. Někteří si povšimli podobnosti mezi bijícím a ubitým. Příliš pozdě „vrah s karafiátem“ zjistil svoji pravou totožnost. Německá příslušnost jeho matky mu byla známa, ale když našel list o adopci s otcovým jménem, jenž byl českého původu, už se z toho nikdy nevzpamatoval. Janova maminka měla Jana z prvního manželství s Němcem, který byl ze Svitav. Jan zabil spousty Němců a dokonce nejspíše i svého příbuzného, z čehož se psychicky zhroutil.

Poválečná euforie

20

Pan Rudolf Altmann si, ačkoli mu bylo tehdy devět let, živě pamatuje některé násilnosti osvobozenecké doby. „Je smutné, že se děly takové věci, jelikož jsme tu předtím žili všichni, ať už Češi či Němci, v Králíkách pěkně pohromadě a k nějakým neobvyklým konfliktům zde vůbec nedocházelo. Poté přijeli Češi a Rusové a nastal rozruch. Nevím přesné datum, ale krátce po osvobození byli Němci nahnáni před dnešní Hudební školu a tam museli stát s předpaženýma rukama od rána do večera. Když jim ruce poklesly, dostali, kdo se jich zastal, šel tam taky, byla to taková hrozná poválečná euforie. My, děti, jsme vše sledovaly přes plot.

Udělalo se mi nevolno, poněvadž jsem skoro všechny ty Němce znal. Patřili mezi mé sousedy a nikdy nikomu neublížili. A to, že některý z nich měl syna ve válce bylo přeci normální, protože každý musel v době války narukovat.

Vzpomínám si na ženu, která šla potrhaná a řvala, že ji znásilnili. Jako kluk jsem vůbec nechápal, co se jí mohlo přihodit, ale Rusové se jí vysmáli a pak ji někam zatáhli a znásilnili ji i oni. Já osobně mám na Rusy hezké vzpomínky, mě nosili čokolády a vůbec mě hýčkali.“ Konec května 1945 22. května vydalo ministerstvo vnitra upozornění v novinách o používání či spíše nepoužívání názvu Sudety. Zákaz byl platný pro tento výraz a jakoukoli jinou odvozeninu.

Zaměstnanci vyslaní do pohraničních stanic nemohli dostatečně vykonávat službu, jelikož na velkých stanicích stále sídlili němečtí železničáři a ti posílali veškeré vlaky bývalé německé armády s potravinami přes hranice do Německa. Obdobně nakládali i se soupravami osobních vlaků.

Z toho důvodu přikázal 22. května velitel vojenské oblasti Kladsko zastavit veškerou železniční, lodní, automobilní i hipomobilní dopravu přes státní hranice z Československa do Německa. Vyjmut z tohoto nařízení byl transport Mezinárodního červeného kříže, zajatců a běženců, lazaretních vlaků, dopravy spojeneckých jednotek a materiálů. Dopravy směrem do Československa se výnos netýkal. Od následujícího dne platil příkaz od Králík až po demarkační čáru s americkou armádou.

Dne 25. května byl nahnán houf místních Němců na králické prostranství. Muži po povelu museli zvednout ruce. Přibližně po půl hodině jednomu nešťastníkovi ruce spadly a jeden z Čechů ho udeřil pažbou pušky do obličeje tak silně, až zavrávoral a znovu musel zvednout paže. Situace se opakovala i u dalších.

Potom se vrhli čeští vojáci na nastoupené Němce a mlátili je pažbami a kopali do nich bagančaty. Po mlácení, jež nebralo konce, muži nastoupili se zdviženou pravicí do řady a byli nuceni volat: „Děkujeme našemu vůdci“. Při pochodu jsou nuceni zpívat německou hymnu, sotva se belhají a při tom jsou znovu a znovu biti. V jedné z vesnic za městem bylo možno spatřit oběšence na stromě vedle kostela, jež byl celý „zdoben“ hákovými kříži a jehož obličej byl k nepoznání.

Přípravy odsunu Rozhořčení československé veřejnosti nad jednáním Němců v pohraničí vedlo k tomu, že na mnoha místech docházelo z iniciativy národních výborů či správních komisí a vojenských velitelství už krátce po osvobození k tzv. „divokému“ odsunu německého obyvatelstva, který byl doprovázen neomluvitelnými akty bezpráví a násilí (obyvatelé německé národnosti byli

21

např. nahnáni do chlévů do stání pro dobytek, kam na ně čeští obyvatelé v zástupech chodili plivat, během odsunu byli pod záminkou osobních prohlídek okrádáni o peníze, vkladní knížky a cennosti, během pěšího přesunu jim nebyl dáván čas na odpočinek, v nedaleké obci jim údajně jeden „partyzán“ přibíjel na bosá chodidla prkénka, aby se jim lépe „šlapalo do Německa“ apod.). Na některých místech se během přesunu ozývaly i výstřely….

Rozhodnutím Spojenecké kontrolní rady v Berlíně z 20. listopadu 1945 bylo Československu povoleno odsunout dva a půl milionů Němců (1 750 000 do amerického a 750 000 do sovětského okupačního pásma), kteří ještě zůstali na jeho území. Odsun měl být zahájen v prosinci 1945, ale důsledkem dalšího jednání se termín posunul až do roku 1946. Odsun Němců uskutečněný většinou místními orgány lidové moci za pomoci čsl. armády však způsobil v tehdejších poměrech sovětského okupačního pásma v Německu velké zásobovací potíže. Proto vítězné mocnosti požádaly československou vládu, aby odsun přerušila do té doby, kdy pro něj budou vytvořeny vhodnější podmínky. Všechny složky zainteresované na odsunu využily tuto přestávku ke zdokonalení organizačních příprav.

Počátek odsunu Pravidelný organizovaný odsun občanů německé národnosti začal 26. ledna 1946. Oslavy výročí vzniku ČSR 28. října již probíhaly ve znamení ukončení odsunu německé menšiny. Po oficiálně oznámeném ukončení odsunu zůstalo v ČSR 239 911 příslušníků německé národnosti. Mezi tyto osoby patřily především antifašisté, příslušníci smíšených manželství a také specialisté potřební pro chod některých důležitých provozů. Jejich počet se v dalších třech letech zmenšoval dodatečným odsunem, takže koncem roku 1947 jejich počet čítal 196 tisíc, k 15. červnu 1949 kolem 177 tisíc a statistika v roce 1950 uváděla 165 117 osob, což znamenalo pouhé 1,3 % celkového počtu obyvatel Československa.

Odsun připravila Mezispojenecká Komise v Německu. Němci byli odsunuti do americké a ruské zóny podle přesného plánu v roce 1946. Odsun se konal pod dohledem této Komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení.

Od prvních dní kapitulace Německa vypuklo rozsáhlé vyřizování účtů. Klidné dny německých obyvatel byly sečteny. Na první pohled muselo být zřejmé, kdo náleží k této rase.

Proto dne 5.7.1949 vydal posádkový velitel nařízení prostřednictvím plakátů, aby veškeré obyvatelstvo německé národnosti (věková hranice neomezená), nosilo na pravé paži žlutou pásku 6 cm širokou. Nařízení změnil ONV v Žamberku 20. července na bílou pásku na levé paži s písmenem N, číslem a razítkem MSK. Němcům se zakazovalo opuštění obce, vyjma cesty do práce a kostela. Tabu se pro ně rázem staly hostince, biografy, divadla. Nesměli se zdržovat na veřejném prostranství a především vycházet z domu v noční době.

Přísná pravidla platila i pro českou stranu. Těžké postihy nastaly pro osoby, které by porušily Nařízení o styku s Němci a udržovaly jakýkoliv kontakt s nimi, mimo nejnutnějšího pracovního.

Na rakouské Němce se nevztahovala všechna nařízení o Němcích, zvláště o odsunu.

V Králíkách byl ustanoven zástupce „Rakouského komitétu repatriačního“, jenž úřadoval na MSK. Rakouští příslušníci se u něho měli přihlásit s osobními doklady do 7. července 1945.

22

Místní národní výbor se usnesl vystěhovat dne 5. června 1945 Němce do 60 let. Na hospodářskou pozici neměl být brán zřetel. MNV si pak musel vyžádat prodloužení lhůty, z důvodu evidence majetku a z výše uvedeného obsazení kladského území Poláky.

Vyjmutí z odsunu V Králíkách byli výbojní a podezřelí Němci v počtu asi 80 osob na příkaz MNV zajištěni ve věznici soudu a byli nuceni pracovat při odklízení trosek, na úpravě hřbitova a jako najaté síly u soukromníků. V polovině června 1945 byl vydám příkaz všem zemědělcům provádět všechny polní práce, protože mnozí Němci po zjištění, že budou odsunuti, přestali na polích pracovat.

Současně byl vydán zákaz podávat ruku Čechům a zdravení bylo nařízeno pouze české. Českému obyvatelstvu byl pod pohrůžkou trestu zakázán jakýkoliv styk s občany německé národnosti. Tyto zákazy a nařízení byly zrušeny až více než po jednom roce od vyhlášení (např. v Králíkách od 1. listopadu 1946 bylo Němcům zrušeno srážení částky 20 % ze mzdy a od 26. listopadu 1946 mohli již Němci používat hromadné dopravní prostředky).

Z pozdějšího odsunu byli vyňati pouze občané německé národnosti, kteří byli v koncentračním táboře nebo ve vězení, pokud se v nich ocitli z politického nebo rasového útisku, kterým se ukázalo, že podporovali český národ v bojích proti nacizmu, a zaměstnanci, kteří byli bezpodmínečně nutní k provozu továren. Později se k nim přidali Němci a Němky ze smíšených manželství.

Osud pana Josefa Macka Jedincem vyňatým z odsunu a žadatelem o československé státní občanství se stal i Josef Macek s rodinou z Heřmanic č.p. 100 u Králík. Odvolání proti zabavení majetku a posléze žádost o čsl. občanství k Zemskému národnímu výboru v Praze odůvodnil v dopise takto: „Jsem synem českého malorolníka Josefa Macka z Heroltic. Jelikož pocházím ze smíšeného manželství (matka Němka), navštěvoval jsem německou obecnou školu mého rodiště a pak českou měšťanskou školu ve Výprachticích. Po propuštění ze školy jsem se vyučil živnosti obchodnické v Šilperku a později jsem byl zaměstnán delší dobu v Olomouci. V květnu 1931 jsem se oženil a v podzimu téhož roku založil jsem vlastní obchod se smíšeným zbožím v Heřmanicích. Přestože moje manželka pocházela z německé rodiny, navštěvovala jeden rok českou obecnou školu v Kameničné.

Za vyučovací doby a za doby své zaměstnanosti jsem byl věrným a poctivým občanem československého státu a plnil jsem vždy povinnosti, které mně byly ukládány. Politicky jsem byl organizován ve Svazu rolníků (Bund der Landwirte), vněmž jsem pracoval proti fašistům, jelikož jsem byl vždy antifašistického smýšlení. Po rozpuštění této politické strany jsem byl převzat automaticky do Sudetoněmecké strany (SdP), ze které v roce 1938 jsem i s manželkou byl vyloučen pro škodlivé působení a nekamarádské chování v této straně. V kritických dnech v září 1938 jsem neutekl do Německa, nýbrž zůstal jsem na místě a konal jsem tak občanskou povinnost. Za doby okupace jsem byl pronásledován gestapem a náčelníky NSDAP. Gestapo provedlo domovní prohlídky a nacistická strana zakázala veřejně na obecní tabuli vyhláškou obyvatelstvu obce osobní styk se mnou a moji rodinou.

Jak jsem zjistil na okresním doplňovacím velitelství v Habelschwertu, jsem byl svolán k německému vojsku jen na základě udání nacistické strany. V čas mé vojenské služby, jsem

23

nebyl u bojového vojska, nýbrž jen nakupovačem a prodavačem vojenské kantýny v Norsku.

Hodnost poddůstojníka jsem obdržel jen pro své obchodnické schopnosti. V únoru 1945 jsem opustil svévolně vojenský útvar a toulal jsem se v menších vesnicích zápoli do ukončení války. V té době po mně pátralo také německé četnictvo.

Od 26. 5. 1945 do 18. 10. 1945 jsem působil jako vedoucí místního národního výboru v Heřmanicích. Podporoval a urychloval jsem osídlení obce podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Po zřízení nového národního výboru v Heřmanicích, jsem byl pověřen kancelářskou prací a pracuji dodnes v tomto úřadě. Jelikož ani já ani členi mé rodiny jsme se neprovinili proti čsl. zákonům, prosím aby po přezkoumání shora uvedených údajů, mně i mé rodině byla přiznána čsl. státní příslušnost.“ První neorganizovaný odsun Nikdo neznal žádné bližší informace o tom, jakým způsobem a koho vlastně odsunout. V pohraničí zavládl zmatek. V Králíkách začala být nouze o ubytování. Například na Krnovsku byla značná část německého obyvatelstva z města a okolních obcí (převážně starších osob, žen a dětí) stažena po 14. červnu do táborů a po krátkém pobytu vypravena pěšími pochody k hranici. Polské orgány je ovšem odmítly převzít. Staří lidé byli vyčerpáni a několik z nich údajně již na cestě zemřelo. Pochod pak pokračoval (zčásti na několika vozech) přes Staré Město v okrese Šumperk do tábora v Králíkách, kde panovaly těžké podmínky. Větší počet Němců z Krnovska (uvádí se kolem 200 osob) musel být umístěn v nemocnici v Červené Vodě.

Králíky nedisponovali velkým množstvím motorových vozidel. Mohly využívat po zabrání okresem a vojskem jediný nákladní vůz stavitelské firmy Hübner a přívěsný vůz.

Přílivová vlna odsunutých Němců se neustále zvyšovala. Posílali je sem od Šumperka a z různých severomoravských německých obcí. Jako ubytovna posloužila továrna Famo. Když se jich soustředilo na 1200, dopravili je vlakem směrem k Liberci.

Své k tomu dodal i pan Hrdina. „Já jsem byl 1945 komisařem Horní, Dolní Orlice, Hedeče a Červené Vody. Přišlo nařízení, že se přes všecky hospodářský ztráty musí zjednat odsun.

Financi chodili s klobouky a Němci jim do nich museli odevzdat veškeré cennosti, prsteny, šperky a podobný věci. Museli se seřadit ke škole. Odsun šel přes Dolní Lipku směrem na Mezilesí. Dříve to území patřilo Prusku, ale potom to obsadili Rusáci a navrátili Polsku, takže všichni přišli zase zpátky, jelikož tam další Němce nechtěli. Vrátili se zpátky do chalup a museli se porovnat nějakým způsobem s novými obyvateli.

Na pomoc dosídlencům přijeli študáci, já je ale neměl pomalu kde ubytovat. Prováděli jsme tu soupisy majetku. Přivezl jsem z okresu papíry, kde se udělaly seznamy jednotlivých chalup a hospodářství. Soupis majetku vypadal asi takhle: Např. č.p. 36, budova dřevěná chlévy zděné, v místnostech je to a to, tolik a tolik dobytka v chlévě, počet a druh nářadí, jaká je krytina na baráku. Když přišli osídlenci, tak jsem jim přesně řekl, co tam bylo. Jednou se našli na Hedeči nějaké šperky, donesli mi je a já jsem je odevzdal na okrese, jenže tam jsem si všiml, že oni některé šperky po Němcích nosí. Já jsem byl poctivý. Řekl jsem starousedlíkům, jaký počet má být odsunut, aby si to nějakým způsobem určili sami, kdo půjde. Bylo mi jich líto, hlavně starých lidí a dětí.“

24

Nad averzí vůči německým příslušníkům se v dané situaci daly přimhouřit oči, ale většina z těch, co osobně zakusila válená i poválečná úskalí, už nechtěla vytvářet nová násilí. Tato většina, mezi nimi i pan Hrdina se snažila hledět vstříc novým, snad i lepším, zítřkům. „Nemstil jsem se na nich, i když bych k tomu měl asi své důvody: Zatykač v Norimberku, Lidový soud v Berlíně, káznice Straubing. Do Straubingu dříve posílali „teplouše“, protože je Němci netrpěli, pak tam posílali Čechy, Slováky, Holanďany a Rakušáky. Já jsem nic neudělal, vždyť jsem v Německu hledal jen práci, ale jim to bylo jedno. V Straubingu si každý zažil své, zabíjeli tam lidi v prostoru se sekyrou. Nic než smrt, hrozné jídlo a smrad hnijících. Ze Straubingu jsme šli později na tzv. Transport smrti směr Dachau. Bylo zimní období a spali jsme ve studené sněhové vodě na kolenou, přes záda deku kvůli dešti. Ráno se všem špatně zvedalo, kolena ztuhlá, doteď mám s nimi problémy. Kdo nevstal dost rychle a nestihl se zařadit, dostal dvě kulky do týla. Přišel jsem tak o pár známých. Ze Straubingu nás vyšlo kolem 4,5 tisíce a zbylo nás kolem tisíce. Kousek od Dachau se mi v jedné chvíli plné zmatku při přidělování jídla podařilo ještě se dvěma utéct k Anglo-Američanům. Pálily po nás kulky, jedna mě škrábla nad obočím. S Anglo-Američanama jsem se poté dostal zpátky do Čech.

Když mě sem poslali dělat komisaře a lidi měli jít do odsunu, tak jsem jim říkal, že padla špatná doba na nás a teď padla i na ně a musí to nějak prostě přežít. Já jsem byl jediný komisař na Králicku, který nebyl zavřený. Třeba Rozinek na Horní Lipce dělal zvěrstva. Měl na stole „bejčák“ a říkal: To je můj zákon. Jednou jsem se s ním setkal, ale na něčem jsme se nedohodli. To byl veškérý náš kontakt. Pak sem přišli policisté z Hradce Králové vyšetřovat tyhle věci.“ (Bohuslav Hrdina, bytem v Králíkách, B. Smetany 563).

Jaegrův přípis 16. října 1945 vydal velitel vojenské posádky v Králíkách major pěchoty Emanuel Jaeger přípis o přípravách na odsun Němců z regionu (jednalo se o 16 obcí od Dolní Moravy až po Klášterec nad Orlicí), První transport králických Němců byl naplánován již na 17. červenec 1945. Do 14. září 1946 byli již skoro všichni Němci z Králík odsunuti. Jak vše dopadlo, není známo, protože potřebné údaje nebyly v archivech ani v kronikách nalezeny.

Přípis E. Jaegera o přípravách na odsun Němců vyzýval k okamžitému sestavení seznamu jedinců navržených k evakuaci. Tento seznam se měl dát k dispozici posádkovému velitelství v Králíkách. Počet byl rozdělen na děti do 4 let, kteří neplatily jízdné, děti od 4 do 10 platily poloviční a zbytek musel uhradit plnou částku. Dále bylo nutné zajistit vhodné a kryté místnosti, v Králíkách měl být připraven barákový tábor alespoň pro tisíc osob. Měla být řešena otázka Němců, kteří byli se souhlasem ONV a pracovního úřadu oddisponováni do vnitrozemí na naléhavé úkoly. Do seznamu se nezapisovala všechna smíšená manželství až do dalšího rozhodnutí. O provedení příprav na odsun mělo být zpraveno posádkové velitelství v Králíkách nejpozději do 1. listopadu 1945.

Pro zamezení případů úniku Němců podléhajících odsunu z evidence, usnesl se MNV provést pomocí jeho členů dne 4. září 1946 prohlídku všech domů. Utvořily se skupiny, kde si každá přibrala ku pomoci člena NB, SNB nebo místní posádky. Z důvodu neúčasti některých členů se zrevidovaly jen některé části města.

Přejmenování ulic v Králíkách

25

Na schůzi MSK dne 1. dubna 1946 bylo schváleno toto nové pojmenování ulic: • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Ul. 5. května – býv. Glatzerstr. – vedoucí z náměstí k Dolní Lipce.

Nádražní ul. – býv. Horst – Wesselstr.

Ul. maršála Koněva – býv. Am Lerchenfeld – k Prostř. Lipce.

Hluboká ul. – býv. Tiefe Gasse – pod MSK. Dolní ul. – býv. Am Sande – podél potoka pod Kostelem.

Růžová ul. – býv. Roseallee – od silnice k Střelnici.

Karla Čapka – Michaelstr. a Schützenstr. – z Mal. Náměstí ke Střelnici.

Aloise Jiráska- býv. Kressenbrunnstr.

Frant. Palackého – Kretschmerstr.

Husova ul. – Bernkopfstr.

Bedř. Smetany – Tobias – Beckerstr.

Revoluční ul. – Hannsdorferstr. – z Malého nám. k. Červenému Potoku.

Zahradní ul. – Gartengasse.

Polní ul. – Feldgasse.

Jana Opletala – Am Schloßhügel, Althang.

Zd. Valdštejna – Bismarkstr.

Rudé armády – Hermann – Göring – Str. Ul. Národního osvobození – Sonnenwand. Červenovodská – Rothwasserstr.

Masarykova – Göbelsstr.

Revoluční nám. – Zimmerplatz – pod Malým nám.

Náměstí dr. Edvarda Beneše – Adolf Hittlerplatz – Velké nám.

Nám. maršála Stalina – Malé nám.

Anna Vašátková „Tenkrát všichni ti moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já tady nechci zůstat.‘“ Anna Vašátková, dívčím jménem Vogelová, se narodila v roce 1931 v malé obci Červený Potok (něm. Rothfloss) u města Králíky (něm. Grulich). Oba její rodiče byli německé národnosti, ale otec měl českou matku a to byl prý důvod, proč nebyla rodina po válce zařazena do odsunu. V roce 1948 se ale během čtyřiadvaceti hodin museli vystěhovat z rodinného hospodářství a rodiče byli posláni na práci do mlýna v Rybné nad Zdobnicí. Tam několik měsíců bydleli v nevhodných a velmi stísněných podmínkách. Do svého rodného kraje se vrátili až v roce 1952, kdy si je vyžádal Státní statek Králíky. Rodinné hospodářství jim bylo ale navráceno až v roce 1994. Toho se však rodiče již nedožili.

V Červeném Potoku (něm. Rothfloss) Anna Vašátková prožila své dětství na rodinném hospodářství v Červeném Potoce. To rodiče i s devatenácti hektary polností zakoupili na konci dvacátých let 20. století od Ferdinanda Langera. V kupní smlouvě prý bylo zapsáno, že musí také pečovat o mariánský sloup, který stál na jejich pozemku. Paní Vašátková vzpomíná, že se o něj opravdu pečlivě starali, ale později, když pozemky zabral státní statek, byl spolu s okolními domy zbourán. „Tam byl takový mariánský sloup. Když byl na Červeném Potoku, tak tam ti lidi na té naší louce od 26

baráku dolů pohřbili ty mrtvý. A když přišel na tu vesnici podruhé mor, tak už se báli a hodili je do jedné chalupy a tu zapálili, protože se báli, že se nakazí tím pohřbíváním těch lidí, co na ten mor zemřeli. To muselo být škaredý. A proto tam dole stál mariánský sloupek, a když to naši koupili, tak bylo ve smlouvě, že ten mariánský sloupek musí zůstat udržovaný. Vím, že ho ještě nechali podezdít a máma vždycky na ty dušičky tam udělala věneček kolem toho sloupu. Oni tam potom na tom našem pozemku stavěli všechno možný. Tam je hroznej nepořádek, když se jede k nám nahoru. A ještě na tom našem pozemku postavili dva takový velký sklady. A asi ten sloupek hodili někde do nějakýho základu. Tihle lidi k tomu neměli žádnej vztah. Ani nevěděli, proč to tam stálo, a pak byli tak trochu taky neznabozi. Mariánský sloupek jim nic neříkal. Prostě se ztratil. (…) A když tam chodím kolem, kde přibližně stál, vždycky si vzpomenu. Tam odtamtud šla pěšinka nahoru do těch horních usedlostí. Ty jsou dneska všechny zbouraný. Už není nic vidět.“ Červený Potok ležel v blízkosti města Králíky u hranic s Německem. Tato oblast je ještě dnes známá pevnostními objekty v okolí. Ty nechala postavit československá vláda jako ochranu před útokem fašistického Německa. Pamětnice vzpomíná, že její otec vozil k bunkrům materiál na jejich stavbu. „Můj tatínek taky vozil ten materiál. Němci totiž nesměli na těch bunkrech dělat, protože jim nevěřili. Co kdyby náhodou tam něco zpotvořili. Ti sedláci ale mohli vozit materiál, tak můj tatínek taky vozil a jiní sedláci, co si chtěli přivydělat.“ Agresivní politiky Adolfa Hitlera a slovní útoky vůči československé státnosti se stále zvyšovaly, a tak byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace. Narukoval také otec Anny Vašátkové, který se ale asi za tři dny vrátil. Několik vojáků pobývalo při mobilizaci také u Červeného Potoka. Anna Vašátková tvrdí, že českoslovenští vojáci k nim chodili odpočívat a hrávali s nimi „Člověče, nezlob se“ .„Ono než tohle všechno bylo u konce, tak se počítalo s válkou. Nahoře na poli, tam vojáci udělali takovou zemljanku, nebo jak se tomu říkalo. Zkrátka vydloubali si nějakou díru a na ní tam udělali střechu a tam ti vojáci přenocovali. Pár jich bylo, nevím kolik. Ale měli dlouhou chvíli, tak přišli večer k nám domů a chtěli usmažit vejce nebo já nevím, něco uvařit. Pak se jim tam ale nechtělo pořád být, tak hráli s našema ,Člověče, nezlob se‘. Tenkrát bylo jenom obyčejný petrolejový světlo.

My jsme neměli elektriku. Ta se zavedla až po válce. Tak při té petrolejové lampě nebyly ty modrý od těch zelených k rozeznání. A šest jich chtělo hrát. Tak vždycky udělali na té jedné barvě takovou mašličku nějakým kouskem nitě, aby se to rozeznalo, který je který.“ Situace se ale nakonec vyvinula jinak a po mnichovské dohodě zabralo Německo bez boje celé pohraničí a s ním i Červený Potok, ve kterém bydleli jen němečtí obyvatelé. Již dva měsíce nato, dne 5. prosince, přijel vlakem do Králík Adolf Hitler s četnou delegací důstojníků. Osobně se chtěl podívat na místní opevnění a přesvědčit se o jejich obranných schopnostech. Údajně také přihlížel jejich odstřelování. Pamětnice vzpomíná, že kvůli tomu byla evakuovaná i část Červeného Potoka. „Oni do toho stříleli, tak museli všichni lidi utéct.

Oni si mysleli, že to vyletí do povětří. Starou belu, oni dostali malý rány. Vždyť to byl samej železobeton. (…) My jsme museli všichni utéct z toho konce Červenýho Potoka.“ Anna Vašátková také dodává, že Adolfa Hitlera sice neviděla, ale vzpomíná, jak byl jeho projev vysílán v místním rozhlase. Maminka ho prý tenkrát hlasitě kritizovala. „My jsme jenom museli do Králík a on tam přes ten rozhlas řval. A moje máma říkala: ,Takhle by nebyl sprostej žádnej císař.' On prý říkal, hlavně když k sobě dostane mládež. Ty starý paličáky prý nepotřebuje. Ona říkala: ,Copak ti druzí to neslyšeli, když jsem to já slyšela? To si to neuvědomili, co vlastně řekl?' Maminka ale prý život pod nacistickým Německem kritizovala často a nebyla v obci jediná. „Teď byly různý nedostatky, tak vždycky nadávala. My jsme jí říkali, ať je radši zticha. My jsme měli otevřený okno, takhle byla pěšinka tam nahoru, aby ji

27

ještě někdo slyšel. Byly všelijaký případy, když někdo něco řekl a udali je a pak přišli a dokonce je zavřeli. To se stalo. Ne všichni byli fanatici. Některým to docela dobře myslelo, a když Hitler šel tam na Rusko, tak otec říkal jedné sousedce, která přišla k nám: ,Jenom aby se nevrátil jak Napoleon.' – ,Ne, on je chytrej.' Pak jsme viděli, jak je chytrej, vrátil se ještě hůř než Napoleon. Tenkrát bylo nejlepší držet hubu, protože nechat se zavřít, to taky nebylo nic krásnýho.“ I když byla fronta daleko a válečné běsnění obec přímo nezasáhlo, přesto její obyvatelé trpěli.

Většina místních mužů musela narukovat do wehrmachtu a spousta z nich se již nikdy nevrátila. „Naši sousedé. Tam, kde je teď kravín, dole u Pařízků, bydleli Neuznerovi a ti měli čtyři syny a dceru. Nejstarší Franz přišel o nohu, nejmladší Robert přišel o nohu a Herman, o kterém říkali, že to byl obzvlášť krásnej kluk, tam prý dostal střelu do břicha, a tak zůstal na frontě. Pak měli ještě Adolfa a ten jedinej přežil bez následků. Ona ta jejich máma, ta seděla věčně u rádia a poslouchala a věděla, na který frontě ti její syni jsou. To určitě nebylo nic krásnýho.“ Na statku u Vogelů bydlelo několik lidí, kteří pomáhali s hospodářstvím. Mezi nimi i Čech Petr Vítek, který se za první republiky oženil s Němkou. V hospodářství bylo také nasazeno několik Poláků. „Jednou jsme měli na konci války celou polskou rodinu. Měli dvě děti a byli dole v chalupě.“ Anna Vašátková také vzpomíná, že za války chodila do Jungmädel, což byla obdoba Hitlerjugend pro mladé dívky od deseti let. „Pár písniček se zpívalo nebo jsme trochu házely mičudou. Žádné politické ražení. Byly jsme ještě děti, tak jakápak politika mezi námi.“ Konec války a odsun Na konci války utíkaly ze Slezska před postupujícími sovětskými vojáky davy německých civilistů a vojáků, kteří se ubytovávali všude v okolí. „To byly plný silnice a už hodně brzo.

Už někdy v lednu začali utíkat a samí civilisti a vojáci s těma koněma a těma plachtama. Pod nima všechno měli.“ (…) Všechny ty hospody byly plný až ke dveřím. Těch lidí, co utíkalo před Rusama!“ Dne 8. května přišli do kraje sovětští vojáci. Ti v německých oblastech velmi často znásilňovali ženy. Několik takových případů se prý stalo i v Červeném Potoce. „Po ženách šli, ale já jsem byla děcko. Mě si ani nevšimli. Ženský se musely schovat, a když se neschovaly, byly nakažený, když je náhodou dostaly do parády. Oni byli nakažení ti vojáci.

Pán Bůh ví, kde všude na frontě si tu nakažlivou nemoc sehnali. Když opravdu k tomu došlo, tak se potom chodily léčit, ale většinou se schovávaly, schovávaly, schovávaly. Všelijak na půdách, v seně a všude. Zkrátka a jednoduše se vědělo, že je zle.“ Všude, měli sovětští vojáci zájem o hodinky. Podle vzpomínek pamětnice tomu ani u Vogelů nebylo jinak. „Přišel první Rusák a chtěl na mým otci hodinky. Někdo říkal, že Rusáci jdou po hodinkách. Tak on je dal do jedné skříně, kde měla maminka takový zbytky z toho... Musel ty hodinky vytáhnout a tomu Rusákovi je dát. On šel s tou pistolí za ním. Ty hodinky musel mít. Moje máma měla takový malý hodinky, ještě z těch mladých let. Na ten řetízek, jak se to kdysi nosilo. To vždycky uvázala na koš se svačinou, aby věděla, když byla daleko vzadu, kolik je hodin. Ty nechala jen tak v té kredenci. Taky přišel jeden Rus, koukal. Oni moc dobře věděli, kde ty věci jsou. Otevřel kredenc, vytáhl hodinky a byly taky v čudu. V Králikách

28

vypravovali, že jeden si vzal budík a on ten budík byl nataženej. Teď začal hrčet a on prej do něho střílel.“ Ještě v květnu do Králík přijela partyzánská brigáda s velitelem poručíkem Josefem Hýblem, která ve městě svolala tzv. národní soud. Při něm bylo velmi rychle k brutálnímu bití nebo smrti odsouzeno několik Němců. Lidé z této brigády měli na svědomí i několik poprav v okolních vesnicích. Pamětnice vzpomíná, že v Červeném Potoku k žádným trestným výpravám nedošlo. Nad obcí sice byl popraven Hugo Katzer, ale u toho prý byli českoslovenští vojáci. Vzhledem k tomu, že partyzáni byli do okolí posláni na rozkaz tehdejšího ministra národní obrany gen. Svobody a ministra vnitra Noska, mohlo se jednat i o partyzány, protože ti nejspíš byli také oblečeni do vojenských uniforem. „To byl sedlák a říkalo se, že se všechno musí odevzdat. To je pochopitelný. Rádia, zbraně, u nás žádný zbraně nebyly. Nikdo nechodil na hon. Ten na ten hon chodil a nechtěl tu pušku dát, tak si ji radši zakopal tam na kopci u jednoho stromu. To byl taky nápad. A oni zatím přišli vojáci. To byli vojáci, to nebyli partyzáni. Přišli takhle z kraje a koukali dalekohledem a viděli, že tam někdo kope. Tak samozřejmě hned za ním. Musel si vzít provaz s sebou a oběsili ho. Támhle, jak je kostel a pak je hospoda.“ Po vesnici prý chodily skupiny Čechů, kteří procházeli domy. „Oni chodili od baráku k baráku a otočili baráky vzhůru nohama.“ Anna Vašátková vzpomíná, že jim v nepřítomnosti vykradli dům. „Jednoho hezkýho dne jsme museli jít pro ty pásky s tím N a legitimace. Zatím lidi přišli na to, co máme schovaný v truhle. Tatínek měl krásnej novej oblek. Byl pryč. Já jsem měla dva kabátky, taky byly pryč. Oni potom vytáhli, co se jim tam líbilo, ale jestli to byli partyzáni nebo to byli obyčejní vojáci, těžko říct.“ Velká skupina Němců z obce byla krátce po válce vyhnána za hranice do obce Mezilesí (něm.

Mittelwalde) v Kladsku. „Museli ke škole a trochu něco vzali s sebou, co unesli, a táhli tady do Mezilesí. Starý lidi snad naložili na nějakej vozík a odtáhli je.“ Tam ale dlouho nezůstali a postupně se vraceli zpět do Červeného Potoka.

V Červeném Potoce se noví osadníci v prvních měsících po válce neusídlili. Podle tvrzení pamětnice to bylo kvůli karanténě, protože v okolí byla rozšířena slintavka. „Rusáci táhli strašnýho dobytka. Celý velký stáda táhli. Chtěli je táhnout do Ruska. Jestlipak do Ruska došli? Ty krávy taky musel někdo dojit. Ty ženský se bály. Oni je vždycky nahnali na dojení, ale těžko, protože ženský se těch Rusáků bály. A oni tímhletím roznášeli slintavku. Na Červeným Potoku byla slintavka. My jsme ji tady neměli, ale někteří dostali tu slintavku. Aby se ta slintavka neroznášela, tak bylo zakázáno zabírat usedlosti. A ti okolní Češi, kteří to takhle chtěli zabrat, tak neměli možnost. Pak teprve přišli Slováci, když už bylo po slintavce.

Ti Češi, kteří z těch okolních vesnic chtěli něco zabrat, tak už měli zabráno. Ten Červený Potok byl jaksi vyřazený, tak přišli samí Slováci. Tou slintavkou se tohle stalo.“ V průběhu roku 1946 probíhal na Králicku odsun Němců. Až na jednu výjimku byli odsunuti všichni obyvatelé Červeného Potoka. „Celá vesnice byla vystěhovaná, tam nezůstal nikdo.

Akorát nějakej Braun, který byl taky na chvíli zavřený, protože něco řekl.“ Mezi odsunutými byli všichni příbuzní a kamarádky tehdy čtrnáctileté Anny, která to velmi těžce nesla. „Tenkrát všichni ti moji spolužáci byli pryč a já jsem říkala: ,Mami, já chci taky pryč. Já už tady nechci zůstat.'“ Vogelovi nebyli do odsunu zařazeni prý z toho důvodu, že měl otec českou matku. Oba rodiče také uměli dobře česky a otec ještě ovládal ruštinu, kterou se naučil během tříletého ruského zajetí v 1. světové válce.

29

Nebyli zařazeni do odsunu, přesto byli vyhoštěni Zpočátku ještě otec hospodařil na svých polnostech. Vesnice ale byla vylidněna a obdělávat 19 hektarů půdy bez pomoci čeledínů nebylo vůbec jednoduché. „My jsme museli všechno zvládnout. Víte, co to bylo.“ V roce 1948 ale přišli na jejich statek čeští reemigranti z Volyně, Šteflovi, a celá rodina se musela během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Otec narychlo sehnal bydlení v podkrovní světnici v Králíkách. „Během čtyřiadvaceti hodin jsme se museli ztratit.

Do druhýho dne. Oni přišli, když jsme takhle obědvali, a druhej den ráno jsme se museli vystěhovat. Tyhle hodiny, co visí na stěně, dostala kdysi maminka jako dárek k svatbě. Ty vzala pod paží a šli jsme takhle přes kopec a tatínek jel s koněma s těma postelema a s nějakým tím dřevem, abychom měli čím topit.“ Asi za šest týdnů ale museli oba rodiče na práci do mlýna u Holendů, do 40 kilometrů vzdálené Rybné nad Zdobnicí. Na obývání tam dostali jen jednu malou místnost. „Byli to bohatí lidi. Máma tam však ležela na nějakým gauči a tatínek taky na nějakým primitivním lehátku, takhle my jsme nikdy nenechali naše služebníky. Každej měl svou postel a svoje peřiny dostali.“ Otec nakonec po několika měsících sehnal pro oba práci v blízké Slatině, kde měli mnohem lepší podmínky.

Anna mezitím pracovala na statku v Prostřední Lipce, ale poté, co jí na úřadě přestali vydávat potravinové lístky, jí otec sehnal místo v Orbanu Vamberk, kde pracovala v tkalcovně.

Později byla zaměstnána v podniku Hedva Králíky a v roce 1955 se vdala za Čecha Zdeňka Vašátka.

Někdy v roce 1951 se rodiče museli vrátit do Králík, protože si je na práci vyžádal místní státní statek. Matka Anna měla v té době již 57 let a z celoživotní dřiny měla již podlomené zdraví. Neměla ale nárok na důchod, protože většinu života pracovala na soukromém hospodářství. Nakonec odešla do invalidního důchodu. Její manžel zemřel na rakovinu a ani jeden z rodičů se nedočkal navrácení jejich hospodářství. To bylo dceři Anně Vašátkové zcela zdevastované navráceno až v roce 1994. Během několika let se podařilo statek opravit a s manželem tam trávili každé léto. Dnes již Anna Vašátková žije sama v Králíkách a při vzpomínce na rodnou obec jí nejvíce vadí dnešní neutěšené okolí. „Dneska nevidíte z jedné strany na druhou, jak je všechno zarostlý kolem těch potoků. To jsou samý stromy. Dříve to ti sedláci všechno vyžínali, nenechali to takhle rozjet. Když tak to brali na topení, když už tam něco vyrostlo, a ne aby to tam nechali zarůst. Dneska je to všechno zarostlý.“

Sběrný tábor v Dolní Lipce Dříve se odtud ozýval hrozný řev a bolestné sténání, dnes je tento ryk nahrazen studentským halekáním. Za morbidní to pokládají pouze ti, jež mají alespoň zčásti potuchy o tom, co se za těmito zdmi odehrávalo.

Gerlinda Kuříková, roz. Macková, se slzami v očích vzpomíná na návštěvy svých prarodičů a bratra v Dolní Lipce. „Tatínek a maminka je navštěvovali, dokud neodjeli ze sběrného tábora.

Podstrkávali jim pokaždé jídlo drátěným plotem. Gerhard, můj bratr, tu mohl zůstat, poněvadž tatínek byl českého původu. Maminka ho přemlouvala, ale on vyrůstal převážnou většinu svého života u babičky a dědečka (z maminčiny strany – oba Němci) a tak je v té nejhorší chvíli odmítl opustit. Maminka měla tendence odejít s nimi v odsunu. Vždyť neztrácela jenom

30

syna, ale i oba rodiče a bratra s rodinou, ale to tatínek rezolutně zamítl. Měl tu živnost, baráček a hlavně se tu cítil být doma. Nejstrašnější bylo dívat se na maminku, jak se drží, aby nepropukla v pláč. Netušila, jestli se ještě někdy se svou rodinou shledá. Neznám silnější ženu.“ (Gelrinda Kuříková, bytem Choustníkovo Hradiště 82).

Zpočátku probíhaly spekulace o tom, v které části Králík by se měl sběrný tábor zřídit. MSK navrhla dům tiskárny, sokolovnu a hostinec Ráj. Padaly tu návrhy jako přemístění Němců do sběrného tábora v Ústí nad Orlicí. Odsuvná komise ONV vybrala k tomuto účelu továrnu Famo (Fahrzeug und Motorenwerke, od roku 1942 výrobna vrtulí k letadlům, po válce sloužila jako skladiště nábytku po odsunutých Němcích, roku 1958 Tesla). . Konečné rozhodnutí však zamířilo jiným směrem. Sběrný tábor se s konečnou platností zřídil ve Schrollově továrně (dřívější textilka, za války se tu šily německé uniformy).

Dne 4. února jmenovala MSK komisi, jež měla za úkol zajistit majetek po odsunutých Němcích, uskladnit ho, zaevidovat a později přidělit novým osídlencům. Odsun byl naplánován na letní měsíce. Každý příslušník německé národnosti byl předem vyzván, aby se v určitý den a hodinu připravil na odjezd s povolenými zavazadly 40 kg na osobu a s potravinami na tři dny.

Pro přiblížení toho, co si vlastně vzali na „výlet,“ nám poslouží soupis věcí ze dne 4. července 1946 z Blumenau (Dnešní Květná u Poličky. Zde jim bylo povoleno dokonce 50 kilogramů.

Zavazadla obsahovala: 2 deky, 4 soupravy spodního prádla, 2 dobré pracovní obleky, 2 páry pracovních bot, 1 teplý kabát, misku na jídlo, hrníček, příbor, 2 ručníky a mýdlo, šicí potřeby, potravinové lístky, osobní dokumenty, životní prostředky.

Příkaz k odsunu byl osobně předán hlavě rodiny na MSK a přitom se zjišťovalo, jsou-li v seznamu uvedeni všichni členové rodiny. Odsunovaní museli svůj byt uzamknout, na klíč pověsit štítek se svým jménem a číslem domu a odevzdat na MSK. Od shromaždiště byli pak dopravováni do sběrného tábora nákladním autem.

Rodiny se do Schrollovy továrny často musely dostavit několik hodin po obdržení vysídlovacího rozkazu s docela nepatrným majetkem, jenž byl ještě jednou důkladně prohledán. Němci zde byli podrobeni lékařské prohlídce. Často jim uzmuli ještě z toho mála, co jim zbylo. Dne 12. května 1946 odjel první transport v nákladních vozech. Dne 25. května překročil hranici u Fürthu, byl veden do Dolních Frank a po týdenní karanténě rozdělen do okresů Königshofen, Ochsenfurt, Hammelburg a Miltenberg. Z tohoto transportu byly na hranici vyloučeny rodiny zatčených mužů. Američané je nenechali přicestovat do Německa.

Několik týdnů strávily na hranici a poté je, aniž by jejich muži dorazili, připojili k jednomu fulneckému transportu a ubytovali je v Eppelheimu u Heidelbergu. Muži za nimi dojeli až o několik let později.

Příští transporty směřovaly všechny do sovětské zóny na Rujanu a do Mecklenburgu, do Staré marky a do Duryňska. Na podzim 1946 odjel poslední transport antifašistů do Heidenheimu an der Brenz. Do tohoto transportu, si mohli vzít veškeré zařízení kromě zlata a uměleckých předmětů. Existovali výjimky, ke kterým patřil i Němec Dr. Umlauf, jimž byl povolen odjezd na vlastní útraty, taktéž s veškerým zařízením, vyjma zlata a uměleckých předmětů.

Paní Zemanová líčí některé události z divokého i pozdějšího odsunu. „Divoký odsun se tu uskutečnil brzy po válce v obcích Boříkovice, Dolní Lipka, Orlice. Lidé byli hnáni jako 31

dobytek skoro s ničím. Ještě teď vidím jednu maminku, jak nese své šestiměsíční dítě. Trpěli jenom zato, že byli jiné národnosti. Pěšky museli jít až do Bobošova (Bobischau u polských hranic). Táhli s sebou často jeden kufřík a i ten jim ještě prohrabali a přebrali. V Bobošově spali ve stodolách, většina se vrátila, jelikož je Poláci nechtěli.

Všechno měla být odplata za rok 1938, kdy prý byli vyhnáni Češi. Nevím, jak třeba v severních Čechách, ale tady nikdo vyhnaný nebyl. Češi tu zaujímali posty financů a četníků a ty zkrátka Hitler nepotřeboval. Jenže ti si mohli odvézt všechen svůj majetek s sebou.

Moje rodina snad nepatřila ani mezi Čechy ani mezi Němce, tatínek byl Čech, maminka Němka, v roce 1938 nás přiřadili k Čechům a v roce 1945 zase k Němcům. Konali tak, jak se jim to v tu chvíli hodilo. Nebyla to opravdu moc hezká doba. Já jsem se jako devatenáctiletá schovávala v Králíkách u paní Duškové v peřinách před Rusáky ještě s jejím synem. Paní Dušková jim tvrdila, že jsme oba její děti. Partyzáni prý nechali na lidovém soudu kousat německý prapor čtyři lidi, každý ho kousal z jednoho rohu. Šířila se tu zpráva o tom, že Němci budou muset na Sibiř. Všichni se báli. Lékárníkova paní a služka byly znásilněny a ze strachu spáchaly sebevraždu Pan lékárník učinil totéž. Já osobně jsem nic hrozného nezažila, jen mi přišlo zvláštní, že maminka, vdaná tehdy už 50 let za tatínka, musela nosit bílou pásku.

Jednou ji zapomněla a četník ji seřval. Polovina (maminčina) baráku nám byla zkonfiskována.

V roce 1946 došlo už k řádnému odsunu. Koňskými potahy a auťáky sváželi lidi do sběrného tábora v Dolní Lipce. Měla jsem tam známé z Nové Vsi s malým dítětem. Vezla jsem jim tam mléko. Četník mě nachytal a vzal mi legitimaci. Musela jsem zaplatit pokutu.

Můj manžel tam za svobodna pracoval, ale nechtěl o tom skoro vůbec mluvit. Působil tam velice krátkou dobu, jelikož na to neměl povahu. Říkal jen, že nemohl vidět, jak tam všichni plakali a oni je měli pohánět do práce. Neodjelo se do Německa, dokud nebyl naplněný vagón.“ (Hilda Zemanová, bytem Králíky, U zastávky 408).

Pan Hrdina mi doplnil některé zajímavosti. „V Dolní Lipce měli financi takovou palandu a prohlíželi Němcům zavazadla. Já jsem byl zvědavý, jak to bude probíhat a zůstal jsem stát ve dveřích. Lepší věci si financi strkali pod stůl. Jeden mě zahlédl a říkal: Pane Hrdina, ale tady nemůžete stát. Já mu na to odvětil: Abych neviděl, co nakradete, že?! Pak jsem odešel.“ Osídlování Mnoho Čechů z vnitrozemí hledalo zlepšení své životní situace v novém domově v pohraničí.

Tito osídlenci, kteří s tímto úmyslem zavítali do Králík, si mohli vytyčit jakýkoliv pozemek, hospodářství či obytný dům po německém uživateli a po žádosti na MSK (Místní správní komise) jim byla tato usedlost svěřena do národní správy. Původní majitel byl povinen uvolnit potřebné místnosti k obývání. Pakliže se nedalo z důvodu omezeného počtu místností vyhovět, musel se bývalý majitel přestěhovat do jiného bytu přiděleného mu MSK. Okresní národní výbor v Žamberku s Jednotným svazem českých zemědělců plánoval při osídlování Králicka vybudování velkých družstevních pastvin v místech, která byla nevhodná pro běžné osídlování a hospodaření. Na základě toho vznikly pastviny v obcích Horní Lipka a Hedeč.

Menší nahlédnutí do průběhu násilné asimilace a postupného sžívání s německou rodinou poskytuje Hana Pavlová z Heřmanic.

32

„Můj otec (Josef Hájek), moje maminka (Marie Hájková) a pět dětí jsme se měli přestěhovat z Bohousové do Heřmanic. Po příjezdu do Heřmanic nás čekal nemilý pohled. Byl právě únor 1946 a my jsme se měli nastěhovat do již obydleného domu. Němečtí majitelé Lotrovi nás přivítali se slzami v očích. Netuším, jaké pocity ukrývali v nitru duše, když jim cizí lidé hodlali opanovat jejich majetek, ale poté, co maminka prohlásila, že jim to nemůžeme udělat a hodlala odjet, zastavil ji otec rodiny Lotrových a řekl jí překotnou češtinou: „Když ne ty Hajková, tak jiný“. Tak jsme se tedy nastěhovali. Rodina Lotrových byla pětičlenná: Otec, matka, babička a dva synové (Maxl a Johann). Strašně jsme si s nimi rozuměli, každý den jsme usedali u jednoho stolu. Paní Lotrová vždy vařila s mojí maminkou. Mě tehdy bylo necelých devět a s Johanem jsme si neustále nadávali do českých a německých „Hundů“.

Když to naši rodiče zjistili, tak nám oběma namlátili a pak jsme společně s Maxlem brečeli.

Jednou k nám zavítali Rusáci a hledali na půdě maso. Babička Lotrová šla za nimi a oni ji shodili ze schodů. Našli jsme ji s hroznými pohmožděninami a hrozně ji litovali. Všechny jsme opravdu brali jako vlastní. Pak přišel květen a čas odsunu…. Ještě s námi stačili zasít.

Nikdy na ten den nezapomenu. Moje maminka koupila Maxlovi novou bílou košili a ten se radostí rozbrečel. Vlastně jsme plakali všichni. Tatínek jim nakázal vzít si všechen jejich majetek s sebou a oni za to byli nesmírně vděční. Vzali si vše, co se jim vměstnalo do truhel na vůz. I když by bylo možná lépe, kdyby si to u nás nechali, poněvadž jim skoro vše financi v Dolní Lipce stejně konfiskovali. Tatínek jim vezl na nádraží konev mléka a vojáci mu začali nadávat a vyhrožovat, že ho zastřelí, když se o to pokusí znovu. Prý si žádný Germán mléko nezaslouží. Stejně ho tam v noci propašoval.“ (Hana Pavlová, bytem Králíky, Heřmanice 16.)

Ponechání majetku původnímu majiteli patřilo spíše k sporadickým záležitostem. U převážné většiny případů zůstávalo jakékoliv materiální zabezpečení včetně oděvů, vyjma nejnutnějších svršků, majetkem státu. Do „opatrovnictví“ jej dostal nový správce domu. Často si museli „bývalí domácí“ vypít hořkost kalicha až do dna. Sledovali, jak z jejich pozlacených talířů, u jejich stolů, jedli cizinci, zatímco oni seděli na podlaze a stravovali se potravou pro dobytek.

Paní Hana Pavlová detailně popisuje, jak svůj majetek ukrývali před transferem. „Jako děti jsme viděly, jak Němci ukrývají různé látky, deky a povlečení do kostela, protože věřili, že se, co nevidět, z Německa navrátí a zase se s tím shledají. I kdyby se brzy vrátili, nic by nenašli, poněvadž i z kostela to hned Češi odnesli a prohlásili za vlastní. Většinu cenností však zahrabávali v lese. Postrádalo to význam, jelikož je často někdo při kopání spatřil anebo našel čerstvě zakopanou jámu a tu poté zase vyhrabal. My jsme také chodili po lese a nacházeli samé vyloupené díry, v lepším případě část nějakého porcelánu, ale v té době to pro nás neznamenalo nic. Můj syn bydlí také v jednom baráku po Němcích a jeden z jejich potomků k němu jezdil a tvrdil, že jeho rodiče zakopali všechen majetek na zahradu. Ukázal mu i přesné místo, ale i po důsledném prokopání nic nenašel. Nejspíše i „tento poklad“ se stal kořistí „vykradačů jam“.“ Mnoho bytů po Němcích zůstalo dlouhou dobu bez majitele, jelikož ti původní byli nezvěstní.

Pro zachování čerstvosti určitých surovin, rozhodla se MSK svézt svršky z bytů na jedno místo a rozprodat je za odhadní cenu osídlencům. Odhadem byl určen soudní znalec z Hradce Králové. Aby se zabránilo rutinnímu odcizování majetku po Němcích, nařídil ONV dne 23. července 1945 přihlášení každého předmětu u MNV. Kdokoliv se provinil vůči nařízení, byl jmenován na veřejné vyhlášce. V Králíkách k takovému to případu nedošlo. Minimum se nestalo konfiskátem.

Nepotrestané vraždy 33

Zdaleka neúplný výčet mrtvých v Králíkách a vesnicích spadajících dnes pod toto město nám může nastínit alespoň zčásti obtížnost oněch krušných dní.

Prostřední Lipka • • • • • • •

V Prostřední Lipce (Mittel Lipka) zemřel v roce 1945 zemědělec Dominik Bittner, č. p. 35, v českém sběrném táboře v Hradci Králové.

Mlynář Johan Katzer, č. p. 72, v roce 1946 zemřel v českém sběrném táboře v Pardubicích.

Sedlák Franz Lengsfeld, č. p. 83, v roce 1945 po pronásledování ze strany Čechů, spáchal sebevraždu.

Sedlák Franz Meisel, č. p. 91, byl v květnu 1945 ubit českými občany na Obecním úřadě v Králíkách. Železničář Franz Pecha, č. p. 116, v roce 1945 po pronásledování spáchal sebevraždu.

Učitel Johan Štich, č. p. 2, v roce 1947 zemřel v zajetí v českém sběrném táboře v Hradci Králové.

Někteří pamětníci matně vzpomenou na malé vraždy z Prostřední Lipky. Dvě Němky prý byly ruskými vojáky zavlečeny do tamější hospody. V pokoji, kde s nimi strávily pravděpodobně noc, byla objevena krev a po Němkách se slehla země. Žádné větší podrobnosti si však nikdo nepamatuje.

Dolní Hedeč •

V Dolní Hedeči (Nieder Heidisch) byl Josef Nedjelka 9. května 1945 zavražděn českými obyvateli. Albin Ulrich (další údaje se nepodařilo zjistit) zahynul za neznámých okolností.

Dolní Lipka • •

V obci Dolní Lipka (Nieder Lipka) byl v roce 1945 zavražděn českými občany Ernst Pabel, nar.1924.

Podle údajů v partyzánské kronice brigády „Václavík“ bylo v obci 22. května 1945 14. četou pod vedením poručíka Šimůnka zajištěno 7 udavačů a zrádců, kteří byli vydáni sovětským bezpečnostním orgánům.

Dolní Boříkovice • • • • •

V obci Dolní Bořikovice (Nieder Ullersdorf) byl dne 22. května odveden a zavražděn českýmipartyzány zemědělec Rudolf Olbrich, č. p. 38, nar. 1905.

Obchodník Ernst (Franz) Walter, č. p.165, nar. v březnu 1908, a tkadlec Johan Weiss, č. p. 54, nar. 3. března 1889, byli zastřeleni dne 25. května 1945 českými partyzány v Boříkovicích a v Klášterci nad Orlicí.

Rolník Johann Olbrich, č. p. 12, nar. 16. května 1902, zemřel v zajateckém táboře Krasnibrod v Rusku.

Majitel mlýna Anton Adametz, č. p. 29, v roce 1945 zemřel v českém vězení.

Anna Valenta (rozená Veith) a její dcera Grete Valenta, č. p. 63, zemřely na tyfus v roce 1945 ve slezském Šandově.

34

• • • • •

V obci byli zastřeleni českými partyzány 25. května 1945 rolník Franz Skalka, č. p. 1, nar. 11. prosince 1885, obchodník Franz Walter, č. p. 165, a tkadlec Johan Weiss, č. p.

54.

Rudolf Gabler, č. p. 119, nar. 1. listopadu 1899, byl zastřelen 10. května 1945 ruskými vojáky na silnici do Lichkova a Otto Gabler (jeho syn), nar. 7. dubna 1928, spáchal sebevraždu.

Rolník Johan Weiss, č. p. 54, byl zastřelen 25. května 1945 a zakopán v Žamberku.

Wenzel Rosenberger, č. p. 42, byl 22. května 1945 zajat Rusy a zemřel na Sibiři.

Ernest Pietsch, č.p. 184, byl zajat Čechy, předán Rusům a zemřel v zajateckém táboře na Uralu.

Horní Lipka •

•

•

• • • • • • • •

K velice dramatickým situacím docházelo na Horní Lipce (Ober Lipka), kde vládou jmenovaný komisař Vladimír Rozinek (pocházel z Doudleb nad Orlicí, v té době čtyřiadvacetiletý) a tajemnice Hana Tošová velmi aktivně postupovali proti německému obyvatelstvu, jehož počet tehdy čítal 505 osob (včetně dětí).

Němci od osmi do šedesáti let museli ráno v šest nastoupit před úřad komise, kde jim byla přidělena práce. Kdo se dostavil pozdě, byl zbit. U koho nalezli nenahlášené zásoby, byl zbit. U koho nic nenašli, i když se domnívali, že najít musí, byl zbit.

Rozinek jezdil po vsi v kočáře a na koni s koženým bičíkem, k jeho oblíbeným číslům patřilo bití a dupání po ležících obětech. Staré ženské nechával stát hodiny čelem u zdi a nosem držet list papíru.

U zdi kostela, nacházející se zhruba uprostřed této obce, stojí zbytky pomníků s německými nápisy. Osaměle, přibližně v místech, kde bývala hřbitovní zeď, ční nahrubo opracovaný kámen, vztyčený začátkem devadesátých let vyhnanými Němci.

Na něm je možno spatřit sedm jmen a nápis „Zde zemřeli“: Kretschmer Josef, Neutzler Hubert, Seifert Berthold, Winklerová Marie, Winkler Johann, Henschel Richard, Kreuziger Johann.

Zemědělec Johann Winkler, č. p. 127, nar. 1890, a jeho manželka Marie Winklerová byli zadrženi čsl. vojáky při útěku přes hranici do Slezska. Byli vráceni zpět na území republiky, hrubě týráni a později na kraji obce zastřeleni spolu s R. Henschlem před zraky celé vesnice. Pan Müller musel zastřelené urovnat v hrobě, aby žena s vyteklým mozkem byla uprostřed.

J.Kretschmer, č. p. 104, nar. 19. října 1891, a H. Neutzler, č. p. 105, nar. 1893, si hrob kopali sami pro sebe a po těžkých mučení byli 1. srpna zastřeleni.

Zedník Berthold Seifert, č. p. 83, nar. 3. června 1872, byl 4. srpna 1945 zastřelen, protože chtěl zakopat uniformu svého syna.

Johann Kreuziger, jako těžce raněný voják z Heroltic, byl komisařem Rosinkem, jako práce neschopný, zastřelen.

Marie Neutzler, č. p. 66, nar. 1891,zemřela v roce 1946 po týrání v nemocnici v Červené Vodě.

Zemědělec Max Becker, č. p. 18, nar.1886, byl v roce 1945 při cestě domů z Králík zastřelen ruskými vojáky.

Jeho manželka Anna Becker, nar. 1889, byla v roce 1945 při domovní prohlídce českou hlídkou shozena ze schodů a zemřela na následky těžkých vnitřních zranění.

Služebná u fy Rotter Olga Schmidt, č. p. 19,zemřela po třech měsících na následky týrání v trestném táboře.

Theresia Olbrich, č. p. 61, nar. 1860, zemřela krátce po vysídlení na následky týrání.

35

• • • • • •

Wenzel Winkler, č. p. 129, nar. 27. října 1884, spáchal sebevraždu ve sběrném táboře v Hradci Králové, protože nemohl dále snášet týrání.

Zedník Johan Müller, č. p. 128, nar. 21. ledna 1888, zemřel 21. srpna 1945 (po dobu zajetí musel pochovávat zastřelené).

Zemědělec Johann Kubelka, č. p. 99, nar. 1900, v roce 1945 spáchal sebevraždu.

Rolník Franz Umlauf, č. p. 97, nar. 13 března 1901, zemřel v Neu Beckum v Polsku na následky zranění.

Zedník Anton Harbich, nar. 19 září 1910, byl zastřelen 22. května 1945 v Králíkách českými partyzány.

Podle údajů v partyzánské kronice brigády „Václavík“ byli 25. května 1945 dva Němci (jména nejsou známa) zatčeni a dopraveni do Králík.

Červený potok • • • •

V Červeném Potoku (Rothfloss) byl v květnu 1945 zavražděn českými partyzány v Červené Vodě zemědělec Hugo Katzer, č. p. 13, nar. 1900.

Rovněž hostinský Alfred Hentschel, č. p. 68, nar. 1900, byl v květnu 1945 zavražděn v domovské obci českými partyzány.

Johann Walter, č. p. 17, po vysídlení na následky v Heiligenstadt zemřel.

Josef Winter, č. p. 46, nar. 1870, v květnu 1945 spáchal sebevraždu.

Králíky V Králíkách (Grulich), v již dříve zmíněném partyzánském soudu, byli k smrti odsouzeni: • • • • • • • • • • • • • • •

polír Anton Harbich (35 let), č. p. 548, úředník Adolf Pospischil, č. p. 570, nar. 19. listopadu 1897 (48 let), rolník Ernst Pabel (20 let), majitel tiskárny Josef Schiller, č. p. 414, (původní jméno Schrutek) a lesník Kunz.

Dále zemřeli Alfred Amler, nar. 24. února 1924, na následky utrpěného týrání ze strany českých občanů 28. září 1949.

Dalšími oběťmi českých partyzánů v květnu 1945 byli dělník Heinrich Felkel, nar. v roce 1886, (zastřelen), notář Dr. Fritz Frankl, nar. kolem roku 1900, byl v květnu 1945 po těžkém týrání ubit českými partyzány, Anna Pietsch, roz. Plotzek, č. p. 209, nar. 28. listopadu (prosince) 1907, (ubitá 2. června 1945), Franz Plotzek č. p. 371, nar. 31. března 1901, (ubitý 11. května 1945), řezník Hugo Grund, nar. 14. července 1879, byl 14. července 1945 rovněž ubit českými partyzány, mechanik Josef Walter, nar. 10. června 1895, byl 23. května 1945 u Králík zavražděn, Marie Bruckner, č.p. 324, nar. 14. září 1902, přišla o život 9. května 1945, mistr ševcovský Emil Katzer, nar. 12. prosince 1885, zemřel 31. ledna 1950 v české věznici, Franz Katzer, nar. 1910, zemřel v roce 1945, hostinský Richard Prause, nar. 27. července 1900, byl v květnu 1945 zavražděn českými partyzány.

Správce Johann Schmid, č. p. 265, zemřel 11. dubna 1946 ve věznici v Hradci Králové

36

• • •

Rudolf Rose, nar. 20. února 1888, podle svědecké výpovědi zemřel na následky týrání v čs. zajateckém táboře.

V důsledku sebevraždy zahynulo v květnu 1945 v Králíkách mnoho osob.

Poslední případ sebevraždy příslušníka německé národnosti, zapříčiněný změnou národnostních poměrů v Králíkách, byl zaznamenán ještě 18. listopadu 1948. V tomto celkovém výčtu nejsou zaznamenány sebevraždy, které v Králíkách probíhaly až do roku 1948.

Heřmanice •

V obci Heřmanice (Herrnsdorf) není známo žádné násilné usmrcení. Osoba mající tuto ves pod svojí správou (Komisař Petrlak ) je oběma stranami popisována jako velmi mírumilovná. Nezvýhodňovala Čechy nad Němci a zbytečně tak nerozdmýchává už tak hodně plápolající svár.

Poslední vlna odsunu Okresní národní výbor v Žamberku sdělil všem místním národním výborům a správním komisím dne 11. března 1947 rozhodnutí o poslední etapě odsunu. Oběžníkem ze dne 11. června 1946, bylo stanoveno, že osoby českého původu zásadně nepodléhají odsunu.

Současně byly určeny objektivní znaky, které mají býti brány v úvahu při zjišťování českého původu, respektive národnosti. Pokud by někdy chyběl některý předpoklad, požadovaný v citovaném oběžníku, nebo se nedal plně prokázat, mělo se přihlédnout i k jiným znakům. Za takové znaky se považovala např. činnost v českých spolcích a institucích, česká národnost většiny příbuzných, státoobčanské chování za okupace atd.

Národnostně spletité poměry v pohraničí zapříčinil silný germanizační tlak, kterému byly vystaveny zvláště sociálně slabé vrstvy českého obyvatelstva pracující u německých zaměstnavatelů. Proto docházelo někdy i k tomu, že osoby nesporně české národnosti, byly v roce 1930 při sčítání lidu přihlášeny k národnosti německé svými zaměstnavateli, domácími pány, nebo dokonce samotnými sčítacími komisaři. Některé osoby se přihlásily samy k německé národnosti z obavy před ztrátou zaměstnání. Často české manželky a nezletilé děti spadaly do německé, když sčítací archy vyplňoval manžel Němec. Ke všem těmto okolnostem se mělo přihlédnout, tak aby nedošlo k omylům a do transportu nebyli zařazeni i příslušníci české národnosti. Americké orgány však přísně kontrolovaly, aby se v transportech nacházely pouze osoby německé národnosti, tzv. „Neněmce“ z transportu vylučovaly. Zamítavé rozhodnutí o československém občanství nebylo samo o sobě ještě důvodem pro zařazení do odsunu.

Vynětí z odsunu druha nebo družky německé národnosti zvážili pouze v případě, že se jednalo o delší mimomanželské soužití, vzniklé zejména již v době před okupací, nebo když se z takového poměru narodily děti. Žádosti byly předkládány okresnímu národnímu výboru.

Jejich rozhodnutí byla vyhrazena ministerstvu vnitra. Pokud se výjimečné vynětí týkalo důvodů humánních, poukazovalo ministerstvo vnitra na oběžník ze dne 10. září 1946. Podle něho se vynětí z odsunu cestou milosti omezovalo na příslušníky německé národnosti, jejichž blízcí příbuzní jsou českoslovenští občané české nebo slovenské národnosti. Analogicky se posuzovali i případné žádosti cizinců (vyjma Němců a Maďarů), kteří orodovali za své německé příbuzné. Vynětí z důvodů pracovních se nepřipouštělo, nešlo-li ovšem o jedince s legitimacemi specialistů.

37

Dne 18. listopadu 1947 sdělil okresní výbor v Žamberku všem velitelstvím stanic SNB pokyny při přípravě přesunu Němců z pohraničních okresů a jejich rozptýlení. Podle výnosu ministerstva vnitra ze dne 3. listopadu 1947 plánovali přesun a rozptyl Němců do vnitrozemí na jarní měsíce následujícího roku za předpokladu, že zatím nedojde k odsunu Němců do Německa. V první etapě odsunuli pouze Němce, jež podléhali odsunu. Podle předpisů se k nim neřadily: a) osoby německé národnosti, kterým byly po provedení revize ponechány legitimace specialistů a jejich rodinní příslušníci v legitimaci zapsaní b) osoby české nebo slovenské národnosti c) osoby německé národnosti žijící ve smíšených manželstvích s Čechy nebo Slováky nebo s Češkami a Slovenkami d) osoby německé národnosti, které jsou židovského původu nebo vyznání a příslušníci jejich rodin e) osoby, jež podaly žádost podle § 2 dekr. č. 33/45 Sb., mají osvědčení B a jejichž žádost dosud definitivně nevyřídili f) osoby německé národnosti, které rozhodnutím ministerstva vnitra byly vyňaty z odsunu cestou milosti Soupisové akce a vyhotovení k provedení potřebných seznamů v jednotlivých obcích provedly místně příslušné orgány SNB. Seznamy byly vypracovány vždy odděleně pro každou obec tamního obvodu. Jmenné seznamy se vyhotovovaly v sedmi exemplářích, z nichž jeden si ponechala služebna SNB pro vlastní potřebu, jeden byl zaslán MNV, jeden příslušnému úřadu ochrany práce a čtyři okresnímu národnímu výboru. Vše mělo být vykonáno ve stanovených lhůtách, aby nastalo důkladné, soustavné a řádně organizované očištění našich pohraničních oblastí od nežádoucích živlů a také zdárné dokončení osídlení. S okamžitou platností ministerstvo vnitra zastavilo všechny přesuny Němců z jednotlivých okresů, do okresů jiných se zřetelem k nastávajícímu zimnímu období.

Národní správa Tkalcovny hedvábí požádala MNV, aby asi sedmdesáti Němcům byla doporučena jejich žádost o ponechání v Československu z důvodu nepostradatelnosti.

Odborníci se museli zavázat poctivou prací a zapracovat české dělníky. Většině byla žádost uznána.

Lidé z této fabriky se soustřeďovali v určité části města, a proto je až do nynějška nazývána „Malým Berlínem“.

Kronika opevňování ČSR – rok 1938 Rok 1938 1.1. 1938 Zřízen v Králíkách 6. hraničářský pluk a v Žamberku 19. hraničářský pluk.

26. 3. 1938 Zahájeno vyzbrojování úseku Králíky - Mladkov (plánované do 3.8. 1938).

19. 9. 1938 Sudetoněmecký freikorps zahájil bojové akce proti obráncům čs. hranice včetně osádek LO.

38

22. 9. 1938 Čs. vláda vyhlásila ostrahu hranic.

23. 9. 1938 Československá vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci. ČSR vstoupila do stavu branné pohotovosti.

27. 9. 1938 Hitler vydal rozkaz přemístit úderné jednotky do východišť k útoku proti ČSR. 1. až 10. 10. 1938 Čs. pohraničí bylo v pěti pásmech postoupeno nacistickému Německu.

30. 11. 1938 Zrušeny hraničářské pluky se všemi podřízenými jednotkami.

15. 12. 1938 Zrušen 4. hraničářský pluk.

Prosinec 1938 Nacisté provádějí zkušební střelby na čs. objekty v prostoru Králíky za osobní účasti Hitlera.

39