Charlton carotepec ukazka

ČAROTEPEC

Název originálu: Spellwright Obálka: Todd Lockwood Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Roman Tilcer Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 2010 by Blake Charlton All Rights Reserved Copyright © 2015 for the Czech translation by Roman Tilcer Copyright © 2015 for Cover by Todd Lockwood Copyright © 2014 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.

ISBN 978-80-7193-396-0

BLAKE

Charlton ČAROTEPEC

Památce mé babičky Jane Bryden Buckové (1912-2002) za dlouhé příběhy a lekce vlídnosti

Věří-li člověk, tak jako já, že slova jsou činy, pak musí žádat, aby spisovatelé nesli zodpovědnost za dopad svých výtvorů.

URSULA K. LE GUINOVÁ Tanec na kraji světa: úvahy o slovech, ženách a místech

Prolog Gramatička se k smrti dusila vlastními slovy.

A byla to dlouhá ostrá slova napsaná čarovným jazykem a zmáčknutá do malé ostnaté kuličky. Podlomily se jí nohy. Padla na kolena.

Přes most zadul chladný podzimní vítr.

Tvor vedle ní skrýval tvář v objemné bílé kápi. „To už jsem tě zcenzuroval?“ zachrčel. „Jaké zklamání.“ Gramatička bojovala o nádech. Hlavu měla lehkou jako hedvábí, všechno jí před očima zářilo křiklavými barvami. Známý svět už pro ni byl cizí.

Klečela na kamenném mostě sedm set stop nad hradbami Starhavenu. Za ní se do studeného večerního nebe tyčily věže akademie připomínající houští obřích stromů.

Přes větrné proluky mezi sousedícími stavbami se v různých výškách klenuly lávky uzoučké jako stuhy. Před ní se rýsovaly temné Pinaklové hory.

Matně jí došlo, že ji zběsilý úprk zavedl na Vřetenový most.

Srdce jí divoce tlouklo. Vřetenový most se pnul vysoko nad zemí a končil půl míle od Starhavenu ve strmé skalní stěně. Nevedl k žádné cestě ani jeskyni, jen k holému kameni. Byl to most nikam, nenabízel sebemenší naději k záchraně či útěku.

Zkusila vykřiknout, ale slova, která jí uvázla v hrdle, jí v tom zabránila.

Na západě, nad pobřežní planinou, zapadalo slunce a špinilo oblohu žhnoucím odstínem rudého masa.

Tvor v bílém si odfrkl odporem. „Je bída, co se dnes vydává za imaginativní prózu.“

10

Blake Charlton

Zvedl bledou ruku. V zápěstí mu svítily dvě zlaté věty. „Jsi magistra Nora Finnová, děkanka Bubnové věže,“ pronesl. „Ne že to budeš zase popírat a odmítat mou nabídku.“ Gestem jí zarazil zářící věty do hrudi.

Nemohla nic dělat, jen se dusit. „Copak to vidím?“ zeptal se ledovým pobaveným tónem. „Zdá se, že ti můj útok zarazil kletbu v krku.“ Odmlčel se a vzápětí se tiše a sípavě rozesmál. „Mohl bych tě přinutit, abys ji snědla.“ Bolest v hrdle sestoupila o něco níž. Nora zkusila zalapat po dechu.

Bytost naklonila hlavu na stranu. „Nebo sis to už rozmyslela?“ Pětkrát to trochu luplo, věty se jí v hrdle rozpadly a vjely jí do úst. Klesla na všechny čtyři a vyplivla stříbrná slova. Roztříštila se o dlažbu. Do vděčných plic se jí nahrnul studený vzduch. „A ne abys to zkusila znova,“ varoval ji tvor. „S tímhle textem můžu zcenzurovat všechna tvá kouzla.“ Zvedla zrak a uviděla, že tvor teď drží zlatou větu a že jí slova vnikla do prsou. „Kterého z tvých žáků hledám?“ Zavrtěla hlavou.

Stvoření se zasmálo. „Dostávala jsi od našeho pána peníze, špehovala jsi pro něj.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Chceš něco víc než zlato?“ Přistoupil blíž. „Už jsem získal Smaragd, a s ním i prajazyk. Mohl bych ti říct Stvořitelova první slova. Určitě by tě... pobavila.“ „Mě si ničím nekoupíš,“ odvětila Nora mezi nádechy. „S pánem to bylo jiné, to byl člověk.“ Tvor se zachechtal. „To si myslíš? Že byl člověk?“ Máchl rukou a trhl za zlatou větu. Udělal to tak prudce, že Nora padla na tvář. V krku jí opět vzplanula bolest. „Kdepak, ty pitomá svině,“ zavrčel. „Tvůj někdejší pán nebyl člověk!“

Čarotepec

11

Něco popadlo Noru za vlasy a přinutilo zvednout zrak k mučiteli. Ve větru se mu vlnila a třepotala kápě. „Kterého kakografa hledám?“ zeptal se.

Zaťala pěsti. „Co s ním chceš udělat?“ Rozhostilo se mlčení. Jen vítr se odvážil ho narušit.

Potom zrůda prohodila: „S ním?“ Nora se mimoděk nadechla. „Ne,“ odpověděla, a zkusila to vyslovit klidně. „Ne, řekla jsem ‘s nimi’.“ Zahalená postava to přešla bez odpovědi. „Řekla jsem,“ trvala Nora na svém, „‘Co s nimi chceš udělat?’ Ne s ním. S nimi.“ Další ticho. „Gramatička si zájmena neplete. Promluvme si o něm.“ „Špatně jsi mi rozuměl. Řekla –“ Tvor odvolal kouzlo, které ji drželo za hlavu. Zhroutila se. „Ve snech to bylo jiné,“ zamumlala do dlažby.

Nestvůra zavrčela. „To proto, že jsem ti je posílal já. Tví žáci uvidí totéž: pohledy z mostu na zapadající slunce, sny o horských panoramatech. Nakonec podlehnou zvědavosti a vydají se zjistit víc.“ Nora rozechvěle vydechla. Proroctví se naplnilo. Jak jen mohla být tak slepá? Jakým pitvorným silám to sloužila? „Možná si myslíš, že tvé žáky ochrání starhavenská metakouzla,“ pronesl tvor. „Neochrání. Možná, že uvnitř hradeb nebudu moct čaropsát, ale pořád ty spratky můžu vylákat do lesa nebo sem na mosty. Teď, když začala rada, to bude hračka. Když to nepůjde jinak, budu tvé žáky odstraňovat jednoho po druhém. Všem těm smrtím můžeš předejít, stačí prozradit jediné jméno.“ Ani se nehnula. „Řekni mi, jak se jmenuje,“ sykla bílá postava, „a zabiju tě rychle.“ Nora střelila pohledem po zábradlí. Hlavou se jí jako inkoustová skvrna rozléval nápad. Když to provede dost rychle, mohlo by to vyjít.

12

Blake Charlton

„Tak ty mi nic nepovíš?“ Tvor poodstoupil. „Pak budeš umírat dlouho.“ Nora ucítila, že zatahal za magickou větu, která jí vedla do hrudi. „Právě jsem na tebe seslal vředy. Postarají se o to, aby části tvého těla vytvářely špatné runy. Zatímco se tu bavíme, na plicích už ti roste první. Brzy se rozšíří do svalů a přinutí tě vytvářet nebezpečná množství textu.

Za hodinu zachvátí tělo křeče, poteče ti krev z tepen, pukne ti žaludek.“ Nora přitiskla dlaně k chladným kočičím hlavám. „Ale nejsilnější z tvých kakografů vředy přežije,“ ušklíbl se tvor. „Tak ho odhalím. On přežije; ostatní s řevem pojdou. Můžu tě těchto muk ušetřit, stačí říct –“ Na konec věty si však Nora nepočkala. Beze slova se zvedla a skočila přes zábradlí. Na chviličku dostala strach, že ji za kotníky chytí stříbřité odstavce a vytáhnou ji zpátky na most.

Ale skokem do hlubiny přetrhla zlatou větu, která jí vnikala do hrudi... a byla volná.

Zavřela oči a zjistila, že strach ze smrti teď vnímá jako něco zvláštního a vzdáleného, spíš jako vzpomínku než emoci.

Proroctví se naplnilo. Toto zjištění zemře s ní, avšak takovou cenu už musí zaplatit: její smrt zachrání slabý, mihotavý plamínek naděje.

Ještě ve vzduchu otevřela oči. Na východě, za temnými obrysy hor, zářilo karmínové nebe. Zapadající slunce zalévalo štíty rudozlatým světlem, a horské lesy pod nimi naopak přikrývalo výraznou, hladovou černí.

Kapitola první Nicodemus počkal, až se knihovna vylidní, a teprve potom navrhl zločin, za který by ho mohli vyloučit. „Když tě zrediguju, oba bychom mohli do hodiny spát,“ řekl svému textu, jak doufal, nenuceným tónem.

Nicodemu Wealovi bylo pětadvacet let, na čarotepce byl mladý a na učně starý. Měřil šest stop a palec navrch a nikdy se nehrbil. Dlouhé černé vlasy se mu leskly jako gagát, pleť měl tmavě olivovou – díky těmto dvěma barvám působily jeho zelené oči ještě zeleněji.

Text, k němuž mluvil, byl běžný knihovní chrlič. Tedy chrlička, konstruktka, umělá bytost složená z magického jazyka. A stejně jako v případě ostatních starhavenských konstruktů se jednalo o velice prosté kouzlo.

Složitější chrliče vypadaly jako míchanice zvířat: hadí hlava na prasečím těle, končetiny opatřené pařáty a chapadly či drápy a pery. Taková všehochuť.

Avšak chrlička, která dřepěla na stole před Nicodemem, měla podobu jednoho jediného zvířete: dospělého makaka. Štíhlý kamenný trup i údy pokrývaly stylizované rýhy představující srst. Z holé tváře vystupovaly mohutné lícní kosti a unavené oči.

Autor ji doplnil pouze jedním přírůstkem: krátkým ocasem, z něhož jí trčely tři zahnuté odstavce stříbrné prózy. Zatímco na ni Nicodemus koukal, vzala tři knihy a pověsila si je za přezky na ocasní odstavce. „Ty že mě zrediguješ? Těžko,“ odpověděla a potom pomalu vyšplhala na polici. „Krom toho mě napsali tak, abych nemohla usnout dřív než za světla.“ „Ale můžeš dělat i lepší věci než celou noc vracet

14

Blake Charlton

knihy na místo,“ namítl Nicodemus a uhladil si černé učňovské roucho. „To možná ano,“ uznalo kouzlo. Nyní už po polici lezlo napříč.

Nicodemus si strčil do podpaží levé ruky velký svazek. „A některým učňům už jsi dovolila, aby tě zredigovali.“ „Výjimečně,“ zabručela a povylezla o dva regály výš. „A rozhodně nikdy žádnému kakografovi.“ Sňala z ocasu jednu knihu a zasunula ji do police. „Jsi přece kakograf, ne? Kazíš magické texty pouhým dotykem, nemám pravdu?“ Ohlédla se po něm a přimhouřila kamenné oči.

Takovou otázku Nicodemus čekal, i tak mu ale připadala jako kopanec do břicha. „Ano,“ přiznal mdle.

Chrlička přelezla na další polici. „Pak je to proti pravidlům knihovny: konstrukti nesmějí dovolit, aby se jich kakografové dotkli. Navíc, kdybys mě zredigoval, čarodějové by tě mohli vyloučit.“ Nicodemus se pomalu nadechl.

Po obou stranách se od nich táhly řady regálů na knihy a stojanů na svitky. Byli v devátém a nejvyšším podlaží knihovny známé jako Knižnice – čtvercové budovy, v níž leželo množství starhavenských rukopisů.

V tuto chvíli v ní nebyl nikdo než Nicodemus a chrlička. Osvětlení zčásti poskytovaly měsíční paprsky pronikající papírovými clonami oken, ale hlavně bílé odstavce ohňušek, které se třepotaly nad Nicodemem.

Přistoupil k chrličce. „Uklízíš knihy už tak dlouho, že jsi ztratila rychlost. Potřebuješ přepsat jen energetickou prózu. To se tě ani nemusím dotknout. Všichni ostatní učňové si konstrukty zredigovali; proto oni i jejich chrliče skončili už před hodinou.“ „Žádný z těch ostatních nebyl kakograf,“ opáčilo kouzlo a vrátilo do regálu další knihu. „Nezůstávají snad kakografové v Knižnici pokaždé o něco déle?“ Nicodemus se zkusil nezamračit a položil knihy zpátky na stůl. „Ne, obvykle své chrliče nemusíme omlazo-

Čarotepec

15

vat. To ta zatracená rada, čarodějové vytahují všechny rukopisy, kterými by mohli udělat dojem na hosty.“ Chrlička se zašklebila na hromadu neuložených svazků. „Tak proto dnes máme čtyřikrát víc práce.“ Nicodemus jí věnoval co nejpřepadlejší pohled. „Je to horší, než si dokážeš představit. Do rána si ještě musím projít jeden text o anatomii a naučit se dvě kouzla.“ Chrlička se zasmála. „Žádáš o soucit základní konstrukt? Ha! Možná jsi kakograf, ale hlava ti ještě slouží.“ Nicodemus zavřel oči a uvědomil si, že ho pálí únavou. Bylo už půl hodiny po půlnoci a vstávat bude muset s úderem svítání.

Podíval se na chrličku. „Když mi dnes dovolíš, abych ti omladil energetickou prózu, tak ti zítra najdu modifikační svitek. Pak se budeš moct změnit, jak jen budeš chtít – křídla, drápy, dle libosti.“ Textová konstruktka začala slézat zpátky ke stolu. „Nádhera, křídla od kakografa. K čemu by mi byl svitek napsaný opožděným –“ „Ne, ty jedna snůško klišé!“ uťal ji Nicodemus. „Neřekl jsem, že ti ho ‘napíšu’. Řekl jsem, že ti ho ‘najdu’, což znamená ‘ukradnu’.“ „Ho hó, tak v mladém pánovi se přece jen najde nějaká odvaha.“ Chrlička se zachechtala. Zastavila se na polici a zadívala se na něj. „Komu bys ten svitek chtěl ukrást?“ Nicodemus si odhrnul z tváře pramen černých vlasů.

Uplácení konstruktů bylo ve Starhavenu sice nezákonné, avšak běžné. Nelíbilo se mu to, ale ještě víc se mu nelíbilo pomyšlení na další probdělou noc. „Jsem učeň magistra Shannona,“ řekl. „Magistra Agwua Shannona, toho slavného jazykovědce?“ zeptala se chrlička vzrušeně. „Odborníka na textovou inteligenci?“ „Přesně toho.“ Po kamenné tváři se jí pomalu roztáhl úsměv. „Tak ty jsi ten kluk, kterému se nepodařilo naplnit proroctví?

16

Blake Charlton

Ten, o němž si mysleli, že je Alkyón, ale pak se ukázalo, že je opožděnec?“ „Tak platí, nebo ne?“ odsekl Nicodemus dopáleně a se zaťatými pěstmi.

Chrlička stále s úsměvem slezla na stůl. „Je na řečech o Shannonovi něco pravdy?“ „To nevím, mě klepy nezajímají,“ zavrčel Nicodemus. „A jestli proti němu řekneš jediné křivé slůvko, nebesa mi pomáhejte, jinak tě rozmlátím a zbydou z tebe jen kusy vět.“ Chrlička se zahihňala. „Tak věrný učeň, a to mi nabízí, že Shannonovi ukradne svitek.“ Nicodemus zaťal zuby a připomněl si, že v podstatě všichni učňové někdy uplatili konstrukt prací svého učitele. „Tak co chceš, chrličko?“ Okamžitě odvětila: „Chci být o třicet liber těžší, aby mě střední chrliči nemohli shodit ze spacího hřadu. A vnímání čtvrtého řádu.“ Nicodemus potlačil nutkání zakoulet očima. „Neblázni, vnímání čtvrtého řádu nezvládne ani většina lidí.“ Chrlička se zamračila a pověsila si knihu na ocas. „Tak třetího.“ Nicodemus zavrtěl hlavou. „Vzhledem k tvému jádrovému textu ti můžu dát nanejvýš vnímání druhého řádu.“ Chrlička si založila ruce na hrudi. „Třetího.“ „To si rovnou můžeš přát, abych ti snesl bílý měsíc.

Chceš něco, co ti dát nemůžu.“ „A ty mě žádáš, abych se nechala zredigovat kakografem. Není to tak, že se kakografové nedokážou soustředit dost dlouho, aby dokončili kouzlo?“ „Ne,“ opáčil stroze. „Někdo to tak má, ale já ne.

Kakografa poznáš jen podle toho, že když se dotkne složitějšího textu, vnese do něj chyby. A tebe se dotýkat nemusím.“ Kamenná opice si opět založila ruce. „Ale chceš po mně, abych úmyslně porušila pravidla knihovny.“

Čarotepec

17

Tentokrát už Nicodemus otočil oči v sloup. „Ty pravidla knihovny porušit nemůžeš, máš jenom vnímání prvního řádu. Vaše pravidla pouze zakazují, abych se tě dotkl. Dnes ti jen potřebuju přidat do těla trochu energetického jazyka. To zvládnu i bez dotyku.

Už jsem to jednou dělal a ten chrlič nepřišel ani o runu.“ Kouzlo se k němu nahnulo a prázdnýma kamennýma očima se mu zadívalo do tváře. „Třicet liber navíc a vnímání druhého řádu.“ „Platí,“ zamručel Nicodemus. „Teď se otoč.“ Chrličce ještě visela na ocasu velká kniha kouzel.

Opice ji však nesňala, ale stoupla si na ni a otočila se k němu zády.

Nicodemovo černé učňovské roucho mělo na rukávech, vysoko u ramen, obšité díry. Protáhl jimi ruce a podíval se na pravý loket.

Magické runy se netvořily pomocí pera a papíru, ale svalů. Nicodemus se stejně jako ostatní čarotepci narodil se schopností proměňovat svou tělesnou sílu v runy čisté čarovné energie.

Zaťal biceps a utvořil v paži několik run. Viděl, jak mu stříbřité znaky prosvítají pokožkou a šlachami. Zaťal biceps ještě jednou, spojil písmena do věty a přelil si ji do předloktí.

Kmitl zápěstím, vypustil ji do vzduchu a jednoduché kouzlo se zkroutilo jako úponek svítícího kouře. Pak natáhl ruku a seslal ho opici na zátylek.

Obsahovalo příkaz k rozložení; konstruktka tak začala v místě, kde se jí dotklo, stříbrně zářit. Nicodemus napsal v levé ruce další větu a seslal ji vedle první. Chrličce se od krku po ocas rozjel světelný šev a záda se jí otevřela jako na pantech.

Před Nicodemem se bíle rozzářilo množství svinuté prózy.

Různé magické jazyky se vyznačují různými vlastnostmi a tato chrlička byla zhotovená ze dvou jazyků:

18

Blake Charlton

z magna, bytelného stříbřitého jazyka, který ovlivňuje fyzický svět, a z numenu, elegantního zlatého jazyka, jenž upravuje světlo a další čarovné texty. Díky pasážím napsaným v numenu chrlička myslela, díky magnu se hýbala.

Nicodemus chtěl přidat pár energetických vět v magnu. Jejich struktura naštěstí byla tak jednoduchá, že i kakograf je dokázal napsat bez chyby.

Dal si pozor, aby se chrličky nedotkl, a začal v bicepsu utvářet runy a sesílat je do ní. Zakrátko už magnové věty vypadaly jako tlustý provaz stříbřitého světla, který se mu táhl z rukou do konstruktky.

Přestože Nicodemus strašně pletl pravopis, psal rychleji než řada velečarodějů. Proto se rozhodl, že chrličce rovnou přidá něco energetického textu navíc; později už by mu to nemusela dovolit.

Natáhl k ní ruce a napjal v nich všechny svaly, od drobných červovitých mezi kůstkami ruky až po okrouhlý deltový na rameni. Během chvilky vytvořil oslepující záplavu kouzel; plynula chrličce na záda.

Záře byla tak jasná, že dostal strach, aby ke knihovně nepřitáhl nežádoucí pozornost. Od nejbližšího okna ho sice dělilo několik yardů, ale stačilo, aby nějaký čaroděj pracoval dlouho do noci a prošel kolem Knižnice, a mohl si té záře všimnout. Kdyby ho přistihli, tak by ho vyloučili, možná dokonce natrvalo zcenzurovali.

Vtom se mu po levici ozvala hlasitá tupá rána. Zděšeně přestal psát a otočil se. Čekal, že uvidí, jak se k němu žene rozběsněný knihovník.

Ale spatřil jen potemnělé regály a stojany. Za nimi řadu úzkých oken zalitých měsíčním svitem.

Zazněla druhá rána a Nicodemus nadskočil. Zdálo se, jako by ty zvuky přicházely ze střechy.

Vzhlédl, ale uviděl pouze strop. Nato se tmou rozlehl dupot, jako by někdo běžel. Kroky prolétly přímo nad ním a prohnaly se na druhou stranu knihovny.

Nicodemus se zadíval po zvuku. Dusot dorazil k okra-

Čarotepec

19

ji střechy a ustal. Na dvou papírových okenních clonách se ve svitu měsíce zamihotal stín.

Potom Nicodemus uslyšel hned vedle sebe polohlasné mumlání. „Ba, bál, balon, balistika.“ Něco se zachichotalo. „Symbolická balistika. Ha! Symbolický, diabolický. Diabolický, symbolický. Sym... bolický je protiklad slova dia... bolický. Ha ha.“ Sklopil oči a ke své hrůze spatřil, že si zamotal ruku do stříbrných a zlatých smyček chrliččina textu. A protože byl kakograf, do původně stabilních vět už se dostávaly chyby. Musel se konstruktky omylem dotknout, když ho vylekaly ty kroky na střeše. „A do háje!“ zašeptal a ruku odtáhl.

Sotva to udělal, chrličce se zabouchla záda. Konstruktka okamžitě vyskočila a podívala se na něj. Jedno oko jí svítilo zlatě a druhé tepalo stříbrnou září. „Vertikál, vertex, univerzita,“ zahuhlala a zasmála se, až obnažila ostré opičí zuby. „Introvert, extrovert. Ha ha! Averze, avééééérze.“ „Ááááá do háje,“ hlesl Nicodemus s vytřeštěnýma očima, tak omráčený a vylekaný, že úplně ztuhl.

Najednou ho zalila taková vlna viny, až se mu zamotala hlava. Možná té chrličce nevratně poškodil jádrový text.

Pak už byla pryč, rozběhla se uličkou. Na ocase pořád měla zaháknutou knihu kouzel. Jak ji táhla za sebou, kniha se otevřela a začaly se z ní trousit odstavce v několika magických jazycích. Padaly ze zmučených stran a svíjely se na zemi jako živé. Dva vybuchly v malých obláčcích bílých run, další se pomalu rozpadaly do nicoty. „Počkej!“ křikl Nicodemus a vyrazil za pomatenou opicí. „Chrličko, stůj!“ Buď ho neslyšela, nebo ho ignorovala. Vyhoupla se na parapet a proskočila papírovou clonou.

Nicodemus se přiřítil k oknu a ještě ji uviděl, jak se

20

Blake Charlton

z výšky devátého poschodí řítí do temného dvora porostlého jilmy, trávou a břečťanem.

Cestou k zemi padaly z knihy další odstavce. Zářivá slova ve zlatých, zelených, stříbrných a bílých barvách se třepotala ve vzduchu a vytvářela za chrličkou chvost svítícího jazyka. „Prosím, nebesa, prosím, jen ať se o tom nedozví magistr Shannon,“ modlil se Nicodemus. „Prosím!“ Chrlička přistála na zemi a odpelášila, ale třpytivé odstavce dál pluly vzduchem a osvětlovaly kamenné vížky, klenby a podloubí okolních budov. Nicodemus se otočil, aby vyrazil za svou chybou.

Ale jen co to udělal, zachytil něco očima. Co přesně to bylo, nevěděl. Protože když se po tom ohlédl, už to tam nebylo, zůstal jen matný dojem, že uviděl – venku na zdobeném kamenném opěrném pilíři – zahalenou postavu s kápí, celou v bílém.

Kapitola druhá Tvor se teď krčil vedle kamenného komína a sledoval chrličku, která pelášila po dvoře.

To, jak rychle pelášila, napovídalo, že má až moc energetického jazyka; a to, jak neustále kličkovala, prozrazovalo poškozený jádrový text. Takovou konstruktku mohl vytvořit jedině mocný kakograf. „Což znamená, že můj hoch je právě v knihovně,“ zabručela si bytost při pohledu na Knižnici. Zahlédla kořist v okně, ale kvůli dešti znaků za chrličkou z ní neviděla víc než obrys.

Najednou se nocí rozlehlo hlasité zapraskání.

Tvor se otočil a spatřil, že zpoza jedné kamenné vížky vypálilo stříbrné kouzlo. Kulový text byl napsaný v magnu, takže bude mít silný dopad na fyzický svět.

Ano, smyslem těchto planoucích vět zřejmě bylo roztříštit lidské tělo na oblak popraskaných kostí a syčící krve.

Co víc, hnaly se mu přímo na hlavu.

Vrhl se doprava a skulil se po břidlicové střeše. Ozvala se rána a záda mu zasypaly jehličky bolesti. Magnové kouzlo bezpochyby rozbilo kamenný komín na kusy.

Před okrajem střechy se tvor přestal kutálet a přikrčil se. Zhruba deset stop od sebe uviděl opěrný oblouk další budovy. Ohlédl se, ale nespatřil ani stopy po ochranném kouzlu, jež na něj muselo seslat ten magnový útok.

Dostal se mimo ohrožení – ochranná kouzla na střechách byla pomalá. Ovšem ve dvorech a na chodbách jsou bleskurychlá a zabránila by mu zajmout toho chlapce.

22

Blake Charlton

„Musím je odstranit,“ zabručel si.

Mocným odrazem se vznesl do vzduchu, bílý plášť se nadmul a vzápětí tvor hladce doskočil na oblouk opěrného pilíře. Opatrně po něm vyběhl na další střechu; ta přiléhala k jednomu z akvaduktů, které křižovaly celý Starhaven. Vylezl na něj, a když uviděl, že v něm není voda, pustil se jím na východ.

Svítily všechny tři měsíce, nádherně zářily v první čtvrti. Osvětlovaly početné starhavenské věže a mosty ze tří různých úhlů a proměňovaly nižší úrovně města v bludiště překrývajících se stínů. Čarodějové ve své domýšlivosti mluvili o Starhavenu jako o jedné z „akademií“. Popravdě se jednalo o prastaré město, jež postavili chtonici, a to dávno před tím, než na tomto světadíle vůbec spočinulo oko člověka. Čarodějové si Starhaven přivlastnili celý, obývali však pouze nejzápadnější třetinu.

Tvor mířil k neobydleným budovám. Vypínaly se tu temné věže, popukané kupole a dlážděné ulice byly poďobané plevelem.

Počkal, až se jedna z opuštěných staveb rozduní těžkými kroky strážců. Potom vběhl do věže, vyklusal po točitém schodišti a vyrazil po vysokém ochozu na sever.

Jakmile nabyl jistoty, že nechal strážce daleko za sebou, zamířil na západ a veškerými krvavými myšlenkami se upnul k ulovení mladého kakografa.

Nicodemus se opřel loktem do zástrčky a zadkem do dveří a zabral. Když se otevřely, vpotácel se pozpátku do kabinetu magistra Shannona a svalil se na bok.

V rukou držel goblén smotaný do koule a svázaný provazem. Balík sebou neustále mlel a neslo se z něj tlumené blábolení: „Korpus, kuráž, korpulentní. Ha! Korpulentní kuráááááž!“ Nicodemus se od něj odkulil. „Celeste, bohyně nebes, prosím tě, ať už sklapne. Umlč ji, prosím, a já ti každou noc zapálím svíci.“

Čarotepec

23

Tím na Celeste dojem neudělal, a tak odmítla zasáhnout. „Empatie, apatie, sympatie, hú hú!“ plácal goblén. „Tak dvě svíce?“ navrhl Nicodemus neviděné obloze. „Eufonie, kakofonie, hú hú! Kaligrafie, kakografie, ha ha!“ drmolil balík.

Nicodemus zaskučel a zvedl se. V kabinetu se nesvítilo, avšak otevřenými klenutými okny pronikala záře modrého a bílého měsíce.

Místnost byla obdélníková a stěny vroubily dubové knihovny. Na jednom konci stál široký psací stůl a uprostřed hlouček křesel.

Došel k nejbližší knihovně a vytáhl z ní tlustý svazek o opravách a údržbě chrličů. Potřebné kouzlo našel na desáté straně. Položil otevřenou knihu na stůl, vysoukal ruce z rukávů a napsal v pravé ruce krátký numenský text. Utvořil ze zlaté věty hák, hrábl jím do stránky a sloupl z ní chuchvalec numenských odstavců, který se sám poskládal do pravoúhlé krystalové mřížky. Nicodemus opatrně, aby se textu nedotkl, došel ke svíjejícímu se balíku a jedním ostrým slovem přetrhl provázky.

Chrlička s radostným výkřikem vyskočila na svobodu.

Nicodemus ji vzal numenskou mřížkou po hlavě.

Krystalové kouzlo se jí uzavřelo kolem mysli a opice ztuhla v nepříhodné poloze – jedno koleno a jedno chodidlo na zemi, obě ruce zvednuté k nebi. Začala přepadat.

Nicodemus zaklel a chytil ji jednoduchou, spatra napsanou magnovou větou. S pomocí pár dalších vět ji narovnal a následně opřel o knihovnu.

Co si tak všiml, nikdo ho zřejmě neviděl, jak s goblénem v ruce honí chrličku po nádvoří. Poděkoval Stvořiteli.

Pak se na chrličku podíval a jemně, upřímně pronesl: „Chudinko hloupá konstruktko. Co jsem ti to udělal?“

24

Blake Charlton

„Spojil jsi jí numenské mozkové kůry,“ zaburácelo hlubokým hlasem.

Nicodemovi ztuhla krev v žilách. „Magistře!“ hlesl, když z temného kouta vyšel Agwu Shannon.

Velečaroděj stanul v pásu modrého světla. Měsíc mu ozářil bílé dredy, krátký vous, knír a osmahlou pleť. Nos měl velký a zahnutý, rty tenké a přísně stažené.

Nejvíc pozornosti nicméně přitahovaly oči. Neměly duhovky ani zřítelnice, pouze jednolité bělmo. Byly to oči slepé vůči běžnému světu, avšak výjimečně citlivé na magické texty.

Nicodemus vyhrkl: „Magistře, nenapadlo mě, že budete pracovat tak dlouho. Chtěl jsem jen –“ Velečaroděj ho umlčel pokývnutím k chrličce. „Kdo o tom ještě ví?“ „Nikdo. V Knižnici jsem zůstal už jenom já. Zrovna jsem ji chtěl editovat.“ Shannon zabručel a potom se k němu otočil. „Neměla ti dovolit, aby ses jí dotkl. Čím jsi ji uplatil?“ Nicodemus měl pocit, jako by musel dýchat přes slámku. „Třicet liber navíc a vnímání druhého řádu.“ Velečaroděj došel k chrličce a dřepl si k ní. „Vnímání druhého řádu už má.“ „Ale to není možné, žádný modifikační svitek jsem ještě nepoužil.“ „Podívej se tady na tu čelní kůru,“ ukázal čaroděj prstem.

Nicodemus ke svému učiteli došel, ale protože neviděl tak jako on, spatřil pouze kamenné čelo. „Je tu pár špatných spojů, ale...“ zamumlal Shannon. Jen s pomocí svalů pravé ruky vyčaroval menší smršť zlatých vět. Ty rychleji, než Nicodemovo oko postřehlo, otevřely opici čelo a začaly jí přeskupovat jádrová podkouzla.

Nicodemus našpulil rty. „Tvrdila mi, že má jenom vnímání prvního řádu a knihovníci ji pověřili uklízením knih. K ničemu jinému základní chrliče nepouštějí.“

Čarotepec

25

Shannon zvedl levou ruku, aby se mu lépe pracovalo s numenskými pasážemi. „Jak dlouho ses jí dotýkal?“ „Jenom chviličku,“ odpověděl Nicodemus. Už už chtěl něco dodat, ale Shannon zaklapl opici hlavu a stáhl z ní numenskou mřížku jako ubrus ze stolu.

Chrlička padla na všechny čtyři a podívala se na něj.

Prázdnýma kamennýma očima se mu zahleděla do tváře. „Můžu teď dostat jméno,“ pronesla rychlým, dětským hláskem.

Shannon přikývl, až se mu zahoupaly bílé dredy. „Ale zatím ti žádné nedám. Nejdřív si zvykni na nové myšlení.“ Opice se usmála a potom zasněně pokývala hlavou.

Shannon vstal a obrátil se k Nicodemovi. „Do čeho jsi ji to zabalil?“ „Do goblénu,“ opáčil Nicodemus zkroušeně. „Z Knižnice.“ Shannon si povzdychl a otočil se zpátky k chrličce. „Běž prosím ten goblén pověsit na místo a pouklízej knihy. Po zbytek noci si můžeš vybírat jméno.“ Nabitá chrlička rázně přikývla, popadla goblén a odchvátala. „Magistře, moc –“ Nicodemus zmlkl, jen co se k němu Shannon obrátil.

Měl na sobě rozevláté černé roucho velečaroděje. I ve slabém měsíčním přísvitu mu na objemné kápi zářil bílý lem, odznak jazykovědce. Po rukávech se mu táhly řady stříbrných a zlatých knoflíků, jež vypovídaly o tom, jak plynule ovládá numen a magnus.

Jeho nevidoucí pohled mířil trochu bokem, ale když promluvil, měl Nicodemus pocit, jako by mu viděl přímo do duše. „Překvapuješ mě, chlapče. Jako mladší čarotepec jsem taky uplatil pár konstruktů, dokonce jsem se i dostal do pěkné bryndy kvůli přespříliš ctižádostivým textům. Ale tvoje postižení naložilo jak na tebe, tak na mě mimořádné břímě. Upřímně chci, aby sis vysloužil

26

Blake Charlton

alespoň nižší kápi, ale kdyby tu porouchanou chrličku uviděl nějaký jiný čaroděj... inu, mohl bys rovnou zapomenout na to, že se někdy vyučíš, a ztížil bys život ostatním kakografům.“ „Ano, magistře.“ Shannon si povzdychl. „Budu o tvoji kápi dál bojovat, ale pouze v případě, že už se nebude opakovat žádná podobná... neopatrnost.“ Nicodemus sklopil oči k botám. „Nebude, magistře.“ Stařec vykročil ke stolu. „A proč ses té chrličky, při samém Stvořiteli, vůbec dotkl?“ „Nechtěl jsem. Editoval jsem jí text a vtom jsem uslyšel ránu. Znělo to, jako by někdo skočil na střechu a běžel po ní. Kvůli tomu jsem se té chrličky omylem dotkl.“ Shannon se zarazil. „Jak je to dlouho?“ „Asi tak půl hodiny.“ Velečaroděj se k němu otočil. „Všechno mi popiš.“ Nicodemus mu vylíčil ty zvláštní zvuky a Shannon opět stáhl rty do tenké čárky. „Děje se něco, magistře?“ Shannon došel ke stolu. „Zapal dvě svíčky; jednu nech tady, druhou si vezmi s sebou. Pospěš si do kabinetu magistra Smallwooda. Vždycky pracuje dlouho do noci. Vyřiď mu, ať za mnou přijde.“ Nicodemus zamířil k zásuvce se svíčkami. „Pak běž rovnou do Bubnové věže – a žádné odbočky a loudání.“ Shannon se posadil ke stolu. „Pošlu do tvého pokoje Azuru se vzkazem. Rozumíš?“ „Ano, magistře.“ Nicodemus postavil a zapálil svíce.

Shannon se začal probírat rukopisy na stole. „Zítra tě chci mít u sebe. Dostal jsem povolení seslat hlavní výzkumné kouzlo a budu potřebovat, abys mi pomohl.

A potom musím odučit hodinu skladby v nové třídě.

Z učňovských povinností tě omluvím.“ „Vážně?“ Nicodemus se překvapeně usmál. „Směl bych učit? Už jsem vedl úvodní přednášku.“ „Možná,“ opáčil Shannon, ani nezvedl zrak od knihy,

Čarotepec

27

do které se začetl. „Teď už utíkej za magistrem Smallwoodem a pak rovnou do Bubnové věže a nikam jinam.“ „Ano, magistře.“ Nicodemus horlivě chňapl svíci a pustil se ke dveřím.

Ale jak uchopil zástrčku, zarazil se, něco ho napadlo. „Magistře,“ zeptal se pomalu, „měla ta chrlička vnímání druhého řádu celou dobu?“ Shannon přestal číst a odložil knihu. „Chlapče, nechci ti zase dávat plané naděje.“ Nicodemus se zamračil. „Naděje na co?“ „Dokud jsi tu chrličku nepokazil, měla jen vnímání prvního řádu.“ „Ale jak je to možné?“ „Nemělo by to být možné,“ odvětil Shannon a promnul si oči. „Nicodeme, tentokrát na radě hostíme vyslance ze severu: čaroděje z Astrophellu, včetně několika mých bývalých kolegů. Někteří patří ke kontraprorocké klice, a budou tedy vůči kakografům ještě nedůvěřivější než ostatní seveřané. Bylo by nesmírně nebezpečné, kdyby se dozvěděli, že jsi tu chrličku pokazil a zároveň ji obdařil svobodnějším myšlením.“ „Nebezpečné, protože by mě pak chtěli zcenzurovat?“ Shannon zavrtěl hlavu. „Nebezpečné, protože by tě pak chtěli zabít.“