Robert E.
Howard Černý kámen
Název originálu: Beyond the Borders and other stories Obálka: Ken Kelly Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Milan Žáček, Michael Bronec Redakce: Helena Šebestová
Copyright © by R. E. Howard All Rights Reserved Copyright © 2016 for the Czech translation by Milan Žáček a Michael Bronec (The Fire of Asshurbanipal) Copyright © 2016 for Cover by Ken Kelly Copyright © 2016 for the Czech edition by Laser-books
ISBN 978-80-7193-403-5
ČERNÝ KÁMEN
„Ohavnosti z dávných časů prý dlí stále v temných a zapomenutých koutech světa a za jistých nocí dokořán zející brány chrlí tvory v pekle vězněné.“ JUSTIN GEOFFREY
Poprvé jsem o něm četl v oné prazvláštní knize z pera von Junzta, německého excentrika, který vedl prapodivný život a zemřel nadmíru úděsným a záhadným způsobem. Poštěstilo se mi získat přístup k jeho Nevýslovným kultům, jinak zvaným také Černá kniha, v původním vydání, jež spatřilo světlo světa v Düsseldorfu roku 1839 krátce předtím, než autora dohnala neúprosná smrt. Sběratelé vzácných literárních děl znají Nevýslovné kulty především z laciného a chybného překladu, který v roce 1845 v Londýně nelegálně vydal Bridewall, a z pečlivě zcenzurovaného vydání, jež na trh v roce 1909 uvedlo newyorské nakladatelství Golden Goblin Press. Vydání, jež se dostalo do rukou mně, však bylo jedním z necenzurovaných německých výtisků opatřených těžkými koženými deskami a nyní již zrezivělými kovovými sponami. Pochybuji, zda je dnes na celém světě více než půl tuctu těchto svazků,
92
Robert E. Howard
neboť nevyšly ve velkém množství, a když se rozšířily zvěsti o způsobu autorova úmrtí, řada vlastníků tohoto díla svou knihu v panice spálila. Von Junzt se celý svůj život (1795-1840) zabýval zapovězenými tématy; zcestoval všechny končiny světa, získal přístup do bezpočtu tajných společností a v originálním znění přečetl množství málo známých a esoterických knih a rukopisů, a v kapitolách Černé knihy, v nichž mají místo jak výklady psané s udivující zřetelností, tak obtížně proniknutelné dvojznačnosti, lze najít výroky a náznaky, z nichž myslícímu člověku tuhne krev v žilách. Čtení o tom, co se von Junzt odvážil nechat vytisknout, vyvolává znepokojivé spekulace, co se sdělit neodvážil. Jaké temné záležitosti například figurovaly na oněch hustě popsaných stránkách tvořících nevydaný rukopis, na kterém bez ustání pracoval několik měsíců před svou smrtí a který pak v podobě poházených cárů papíru ležel na podlaze uzamčené a na západku uzavřené komnaty, v níž byl mrtvý von Junzt objeven s otisky drápů na krku? O tom se již nikdy nedozvíme, neboť autorův nejbližší přítel, Francouz Alexis Ladeau, poté, co celou noc pracně sestavoval útržky a přečetl si, co je na nich psáno, nakonec všechno spálil na uhel a prořízl si břitvou hrdlo. Hrůzu nicméně nahání obsah i již vydané části, a to i pokud člověk přistoupí na obecné stanovisko, že jde o pouhé třeštění šílence. Právě v něm jsem mezi jinými podivnými věcmi narazil na zmínku o Černém kameni, onom zvláštním, zlověstném monolitu, který se chmurně tyčí v uherských horách a jenž je opředen spoustou temných legend. Von Junzt mu nevěnoval příliš mnoho místa – převážná většina jeho úděsného textu pojednává o kultech a temné idolatrii, jež podle von Junztových tvrzení stále existovaly v jeho době,
Černý kámen
93
a Černý kámen podle všeho reprezentoval kult či bytost ztracené a zapomenuté už před mnoha staletími. Psal o nich však jako o jednom z klíčů – což byl pojem, který užíval velice často a v různých spojitostech a který představuje jednu z nejasností jeho díla. Činil rovněž letmé narážky na podivnou podívanou, již lze být v okolí monolitu svědkem o svatojánské noci. Zmínil se o teorii Otto Dostmanna, podle níž je monolit pozůstatkem po hunské invazi a byl vztyčen na památku vítězství Attily nad Góty. Von Junzt toto tvrzení rozporoval, aniž však uvedl jakékoliv pádné argumenty; poznamenal pouze to, že připisovat původ Černého kamene Hunům je stejně logické jako předpokládat, že Vilém Dobyvatel postavil Stonehenge. Narážka na závratnou starobylost monolitu nesmírně rozdráždila moji zvědavost a po jistých obtížích se mi podařilo objevit krysami prožraný a zpuchřelý výtisk Dostmannových Pozůstatků ztracených říší (Berlín, 1809, vydáno péčí nakladatelství „Der Drachenhaus“). Se zklamáním jsem však seznal, že Dostmann se o Černém kameni zmiňuje ještě úsečněji než von Junzt a na několika řádcích ho odbývá jako artefakt poměrně nedávného data například ve srovnání s řeckořímskými ruinami v Malé Asii, pro něž měl mnohem větší slabost. Uznal, že není s to rozluštit zahlazené znaky, které se na monolitu vyskytují, ale přisoudil jim jednoznačně mongolský původ. Ač jsem se toho od Dostmanna příliš nedozvěděl, přece jen uvedl název vsi, která se k němu přimyká – Stregoicavar, což bylo zlověstně znějící jméno, jež znamenalo něco jako Čarodějnické město. Při bedlivém zkoumání cestovatelských průvodců a článků jsem se nedopídil žádných bližších informací; Stregoicavar – nenašel jsem ho na žádné mně dostupné mapě – se nacházel v divokém, málo navštěvovaném
94
Robert E. Howard
kraji mimo trasy, po nichž se ubírají nahodilí turisté. Námět k přemýšlení jsem však objevil v Dornlyho Uherském folkloru. O Černém kamenu se zmiňuje v kapitole věnované Snovým mýtům a píše o určitých zvláštních pověrách, které se s ním spojují – zvláště o víře, že pokud se někdo v blízkosti monolitu vyspí, do konce života ho budou trýznit nestvůrné noční můry, přičemž Dornly cituje z příběhů místních rolníků o přehnaně zvědavých lidech, kteří se o svatojánské noci vydali ke Kameni a v naprosté nepříčetnosti poté zemřeli kvůli čemusi, co tam uviděli. Víc jsem toho z Dornlyho nezjistil, ale v této věci se ve mně probudil ještě intenzivnější zájem, neboť jsem cítil, že Kámen obestírá výrazně zlověstná aura. Dojem temné starobylosti, opakující se narážky na nepřirozené dění spojené se svatojánskou nocí ve mně rozechvívaly jakýsi spící pud, jako když za noci spíše cítíte, než slyšíte, proudění nějaké temné podzemní řeky. A najednou jsem také odhalil souvislost mezi Kamenem a jistou makabrózní a fantastickou básní z pera šíleného básníka Justina Geoffreyho s názvem Lidé monolitu. Následným šetřením jsem se dobral informace, že Geoffrey onu báseň vskutku napsal během cest po Uhrách, a já již nemohl pochybovat, že Černý kámen je přesně tím monolitem, na nějž odkazuje ve své podivné poezii. Když jsem si onu strofu opět přečetl, znovu jsem ucítil to zvláštní, neurčité hlodání podvědomého puzení, jehož jsem si v sobě všiml, když jsem o Kameni četl poprvé. Právě jsem se poohlížel po místě, kde bych mohl strávit krátkou dovolenou, a rázem jsem se rozhodl. Vydal jsem se do Stregoicavaru. Vlak zastaralého stylu mne dopravil z Temešváru přinejmenším na dosah cíle mé cesty a po dalším třídenním trmácení ve věčně
Černý kámen
95
poskakujícím kočáru jsem se dostal do vísky zahnízděné v úrodném údolí vysoko v jedlemi porostlých horách. S cestou se nepojily žádné zvláštní události, jen prvního dne jsme minuli starobylé bojiště u Schomvaalu, kde se statečný polsko-uherský hrabě Boris Vladinoff udatně a vposledku neúspěšně postavil vítězným hordám Sulejmana Nádherného, když se tento veliký Turek roku 1526 vydal na zteč východní Evropy. Kočí mne upozornil na obrovskou hromadu drolícího se zdiva na nedalekém kopci, pod nímž, jak dodal, odpočívají kosti statečného hraběte. Vzpomněl jsem si na pasáž z Larsonových Tureckých válek: „Po dílčím střetu“ (v němž hraběcí nepočetné vojsko odrazilo turecký předvoj) „stál hrabě na pobořených hradbách starého hradu na kopci a vydával rozkazy ohledně dalšího rozestavení svých sil, když mu jeho pobočník přinesl malé lakované pouzdro, jež bylo nalezeno na těle slavného tureckého písaře a historika Selima Bahadura, padnuvšího v boji. Hrabě z pouzdra vyňal svitek, rozvinul ho a pustil se do čtení. Nedostal se však daleko, když velice zbledl, bez dalšího slova vrátil pergamen do schránky a tu uschoval do kabátu. A přesně v té chvíli znenadání spustila palbu skrytá turecká baterie, starý hrad začaly ostřelovat koule a Uhři s děsem v očích sledovali, jak se kolem nich hroutí hradby, které pod svou masou nakonec pohřbily i statečného hraběte. Udatné vojsko bez velitele pak bylo roztrháno na kusy, a v následujících válečných letech nebyly šlechticovy kosti už nikdy nalezeny. Dnes místní obyvatelé v blízkosti Schomvaalu ukazují na ohromnou a drolící se hromadu popadaného zdiva, pod níž prý stále dlí to, co po všech těch staletích zbylo z hraběte Borise Vladinoffa.“ Stregoicavar byla zasněná, ospalá víska, která na první pohled vůbec nekorespondovala s duchem své-
96
Robert E. Howard
ho zlověstného přízviska; byla to zapomenutá tišina, již minul veškerý pokrok. Pitoreskní domy a ještě pitoresknější oděv a zvyky místních náležely některému dřívějšímu století. Byli to přátelští, mírně zvídaví lidé, nikoliv však všeteční, třebaže hosté zvenku byli v oněch končinách velkou vzácností. „Před deseti lety sem zavítal také jeden Američan a ve vesnici se zdržel několik dní,“ vyjevil mi majitel hostince, v němž jsem se ubytoval. „Byl to mladík zvláštního vystupování – pořád si něco mumlal, myslím, že to byl básník.“ Pochopil jsem, že dotyčným byl Justin Geoffrey. „Ano, byl to básník,“ odvětil jsem, „a napsal báseň o jednom krajinném prvku z blízkosti vaší vsi.“ „Opravdu?“ To krčmáře nemálo zaujalo. „Pak tedy, pokud se všichni velcí básníci vyznačují zvláštní mluvou a jednáním, musel dojít velké slávy, protože zvláštnější vystupování a řeči, než jaké vedl on, jsem dosud nikdy nezažil.“ „Jak už tomu u umělců bývá,“ namítl jsem, „uznání došel víceméně až po smrti.“ „On už je mrtvý?“ „Před pěti lety s řevem zemřel v blázinci.“ „To je škoda, strašná škoda,“ povzdechl si můj hostitel soucitně. „Chudák mladý pán – díval se příliš dlouho na Černý kámen.“ Poskočilo mi srdce, ale potlačil jsem svůj spalující zájem a nenuceně jsem prohodil: „O tom Černém kameni už jsem něco slyšel, stojí někde v okolí vaší vesnice, je to tak?“ „Blíž, než by si dobří křesťané přáli,“ odpověděl. „Podívejte!“ Přitáhl mne k mřížovému oknu a ukázal na jedlové srázy ponurých modrých hor. „Tam vzadu, kde vidíte holou stěnu toho vykukujícího útesu, tam stojí ten prokletý Kámen. Kéž by ho tak někdo rozdro-
Černý kámen
97
lil na prach a ten pak hodil do Dunaje, aby ho voda odnesla do toho nejhlubšího moře! Lidé se ho kdysi pokusili zničit, ale každý, kdo se ho dotkl kladivem nebo palicí, došel úděsného konce. Teď se mu prostě vyhýbají.“ „Co je na něm tak úděsného?“ zeptal jsem se zvídavě. „Je v područí démonů,“ vysoukal ze sebe rozpačitě a zdálo se mi, že se při tom zachvěl. „Když jsem byl malý, znal jsem mladíka, který sem přišel zdola a naše tradice mu byly pro smích – ve své pošetilosti se jedné svatojánské noci ke Kameni vydal a za úsvitu se dopotácel zpátky do vsi oněmělý a bez špetky rozumu. Něco mu rozklížilo mozek a zalepilo rty, protože pokud ze sebe až do své smrti, která na sebe nenechala dlouho čekat, něco vypravil, bylo to jen příšerné rouhání nebo nesrozumitelné blekotání. Můj vlastní synovec, když byl také ještě hodně malý, se v horách jednou ztratil a přespal v lese poblíž Kamene. Teď ho v dospělosti mučí obludné sny, takže občas tu v noci trneme hrůzou, když řve, a pak se probouzí zbrocený studeným potem. Ale bavme se o něčem jiném, Herr; není dobré prodlévat u takovýchto věcí.“ Poukázal jsem na zjevnou starobylost jeho hostince, na což mi s hrdostí řekl: „Základy jsou přes čtyři sta let staré. Původní stavba byla ve vesnici jediná, která zcela nevyhořela v době, kdy se zdejšími horami proháněli Sulejmanovi ďáblové. Říká se, že právě tady, v domě, který tehdy stával na těchto základech, měl při jejich pustošivých výpravách do okolí hlavní ležení písař Selim Bahadur.“ Dozvěděl jsem se, že současní obyvatelé Stregoicavaru nejsou potomky lidí, jež zde přebývali před tureckým útokem v roce 1526. Vítězní muslimové při
98
Robert E. Howard
odjezdu ve vesnici ani v jejím okolí neušetřili jedinou lidskou bytost. Muže, ženy i děti tehdy vyhladili v drtivém, krvavém masakru, po němž zůstala obrovská část této země ztichlá a naprosto opuštěná. Současná stregoicavarská populace pochází z rodu houževnatých osadníků z níže položených údolí, kteří se nastěhovali do vyšších končin a obnovili zničenou vesnici poté, co byli Turci definitivně zahnáni na ústup. Můj hostitel o vyhlazení původních obyvatel nemluvil s nikterak velkou záští a dozvěděl jsem se, že jeho předkové z dolin pohlíželi na horaly s ještě větší nenávistí a odporem, než jak vnímali Turky. O příčinách této nevraživosti se vyjadřoval dosti neurčitě, ale vyrozuměl jsem, že původní obyvatelé Stregoicavaru měli ve zvyku podnikat do údolí pokradmé výpady, při nichž loupili dívky a malé děti. Navíc mi řekl, že jim v žilách neproudila úplně stejná krev jako jeho lidu; příslušníci robustního původního maďarskoslovanského etnika se zde dávno mísili a uzavírali svazky s jakousi denegerovanou divošskou rasou, až obě plémě splynula a vytvořila dosti odpornou směsku. Neměl nejmenší tušení, co byli oni divoši zač, ale tvrdil, že to byli „pohané“ a v horách dleli odnepaměti, vyskytovali se v nich ještě před příchodem dobyvatelských národů. Tomuto vyprávění jsem nepřikládal téměř žádnou důležitost; vnímal jsem v něm pouze paralelu k mísení keltských kmenů s praobyvateli Středomoří ve vrchovinách Gallowaye, jehož výsledkem bylo etnikum, které, jakožto Piktové, sehrává významnou roli ve skotských legendách. Čas působí na folklor podivně deformující optikou a jak se vyprávění o Piktech proplétala s legendami o jakési starší mongoloidní rase, připisoval se nakonec Piktům odpudivý vzhled zakrslých primitivů, jejichž individualita v líčeních přešla do piktských his-
Černý kámen
99
torek a byla zapomenuta. Měl jsem proto pocit, že ony domnělé nelidské vlastnosti prvních obyvatel Stregoicavaru lze vysledovat k dávnějším, překonaným mýtům u hunských a mongolských nájezdníků. Následujícího rána jsem od svého hostitele obdržel příslušné instrukce ohledně cesty – které mi sdělil s jistým znepokojením – a vydal jsem se najít Černý kámen. Po několikahodinové cestě do svahů porostlých jedlovými hvozdy jsem se dostal pod rozeklaný skalnatý útes, jenž směle vystupoval z horského srázu. Nahoru vedla úzká stezka, a když jsem po ní vyšel, naskytl se mi pohled na mírumilovné stregoicavarské údolí, které se zdálo klimbat v bezpečném sevření mohutných modrých hor. Mezi útesem, na němž jsem stanul, a vesnicí jsem nezahlédl jedinou stopu po chýších či lidské přítomnosti. V údolí jsem sice spatřil několik rozptýlených hospodářství, ale všechna ležela na opačné straně Stregoicavaru, který se sám jakoby odvracel od zádumčivých kopců ukrývajících Černý kámen. Zjistil jsem, že na vrcholu útesu se rozkládá něco na způsob hustě zalesněné plošiny. Chvíli jsem se těžko prostupným porostem prodíral, až jsem vyšel na rozlehlou holinu, uprostřed níž se tyčil vyzáblý útvar z černého kamene. Měl podobu osmiúhelníku, vysoký byl přibližně šestnáct stop, asi stopu a půl měřil na šířku. Kdysi byl očividně hladký a vyleštěný, ale nyní měl povrch posetý četnými důlky a rýhami, jako by se ho někdo pokoušel surově zničit. Kladiva však dosáhla nanejvýš toho, že z kamene odštípla drobné kousky a zohavila znaky, které se kdysi očividně ve spirále táhly až na vrchol. Do výšky deseti stop od základny byly vytesané znaky téměř zcela zahlazeny, takže bylo těžké určit, kterým směrem se ubíraly. O něco výše byly zřetelnější, a podařilo se mi po kameni vysoukat do míst, od-
100
Robert E. Howard
kud jsem si je mohl prohlédnout zblízka. Všechny byly víceméně odtesány, přesto jsem nabyl přesvědčení, že nebyly vyvedeny v jazyce, který by dosud přetrvával v paměti lidí našeho světa. Jsem poměrně obeznámen se všemi hieroglyfy známými badatelům a filologům a mohu s jistotou prohlásit, že ony znaky se nepodobaly ničemu, o čem jsem kdy četl nebo slyšel. Připadalo mi, že ze všeho nejblíže měly k některým neumělým vrypům na obrovitém a zvláštně symetrickém skalisku v jednom ztraceném údolí na Yucatánu. Vzpomínám si, že když jsem na ony značky upozornil archeologa, jenž mne tehdy doprovázel, byl toho názoru, že jde buď o důsledek přírodního zvětrávání, nebo škrábance, které v kameni zanechal nějaký nudící se Indián. Mé teorii, že kámen je pouze základnou nějakého dávno zmizelého sloupu, se jen vysmál, a poukázal na jeho rozměry, jež naznačovaly, že pokud by ho někdo stavěl podle přirozených pravidel architektonické symetrie, musel by to být sloup vysoký nějakých tisíc stop. Mě to však nepřesvědčilo. Nechci tvrdit, že se znaky na Černém kameni podobaly znakům na onom kolosálním skalisku na Yucatánu, ale vyvolávaly takový dojem. Pokud šlo o materiál tohoto monolitu, byl to další aspekt, který mi nešel na rozum. Kámen, z něhož byl zhotoven, byl černý, matně lesklý a jeho povrch v místech, kde nebyl zdrsněný nebo potlučený, vyvolával podivnou iluzi poloprůhlednosti. Strávil jsem u něj větší část dopoledne a odcházel od něj celý zmatený. Nenapadala mne jediná souvislost, kterou mohl tento Kámen mít s jakýmkoliv jiným lidským artefaktem na celém světě. Vypadalo to, jako by zde tento monolit vztyčily mimozemské ruce v jakési dávné době již nepřístupné lidskému chápání. Do vesnice jsem se vracel, aniž můj zájem o věc
Černý kámen
101
jakkoliv polevil. Když jsem nyní Kámen spatřil na vlastní oči, hořel jsem ještě větší touhou pátrat v této záležitosti dál a pokusit se zjistit, jakýma zvláštníma rukama a za jakým zvláštním účelem byl Černý kámen v dávné minulosti vztyčen. Vyhledal jsem krčmářova synovce a zeptal se ho na jeho sny, ale vyjadřoval se jen neurčitě, ačkoliv mi byl ochoten vyjít vstříc. Nevadilo mu se o těchto věcech bavit, ale nebyl s to je zřetelně popsat. Třebaže se mu opakovaně zdály stejné sny a třebaže byly v daném okamžiku ohavně živé a sugestivní, nezanechaly mu v bdělé mysli žádný výrazný dojem. Vzpomínal na ně pouze jako na chaotické noční můry, v nichž z obrovských vířících ohňů vystřelovaly zlověstné plamenné jazyky a na pozadí všeho bez ustání duněl černý buben. Jasně se pamatoval pouze na jedno – v jednom snu viděl Černý kámen nikoliv na horském srázu, ale jako vížku na jakémsi závratně velkém černém hradu. Pokud jde o zbytek vesničanů, ti se o Kameni neměli chuť bavit. Výjimkou byl pouze místní učitel, překvapivě vzdělaný muž, který strávil ve světě mnohem více času než kdokoliv z ostatních. Velice ho zaujalo, co jsem mu řekl o von Junztových poznámkách o Kameni, a s německým autorem vřele souhlasil ohledně domnělého stáří monolitu. Byl přesvědčen, že se někde v okolí setkávaly čarodějnice a že všichni původní vesničané byli možná členy onoho kultu plodnosti, který kdysi hrozil podkopat samu evropskou civilizaci a dal vzniknout čarodějnickým legendám. Na stvrzení svých slov odkazoval i na jméno jejich obce – ta se prý původně Stregoicavar nejmenovala; podle legend jí původní stavitelé říkali Xuthltan, což bylo domorodé jméno místa, na němž vesničané před mnoha staletími započali s výstavbou svých obydlí.
102
Robert E. Howard
Tento fakt ve mně opět vyvolal nepopsatelný pocit neklidu. To barbarské jméno nepoukazovalo na spojitost s nějakým skytským, slovanským nebo mongolským národem, k němuž měli dávní domorodí obyvatelé těchto hor za normálních okolností náležet. Přesvědčení Maďarů a Slovanů z níže položených údolí, že prapůvodní obyvatelé vesnice patřili k nějakému čarodějnickému kultu, bylo podle učitele zřejmé i ze jména, které obci dali a které se dál používalo i poté, co starousedlíky zmasakrovali Turci a vesnici znovu vystavělo čistší plémě na vyšší mravní úrovni. Nevěřil, že příslušníci onoho kultu monolit přímo vystavěli, ale nepochyboval o tom, že ho využívali jakožto ohniska svých aktivit, a když mi převyprávěl neurčité báje, jež se v oněch místech tradovaly od časů turecké invaze, vyslovil teorii, že ho zvrácení vesničané využívali jako oltář, na němž vykonávali lidské oběti; k tomu jim sloužily dívky a malé děti uloupené jeho vlastním předkům z údolí. Nepřikládal význam mýtům o prapodivném dění za svatojánských nocí ani bizarní legendě o zvláštním božstvu, které prý čarodějníci vyvolávali zpěvem a divokými obřady, v němž měly místo i bičování a vraždění. On sám Kámen za svatojánské noci nenavštívil, ale neobával by se toho; co se tam v minulosti konalo nebo existovalo, už dávno pohltily mlhy času a zapomnění. Černý kámen už neměl žádný význam kromě toho, že sloužil jako pojítko k dávné minulosti, zanesené vrstvou prachu. Při návratu z návštěvy u učitele jedné noci asi týden po příjezdu do Stregoicavaru jsem si znenadání uvědomil něco, co mi vyrazilo dech – vždyť je svatojánská noc! Přesně ta doba, kterou legendy děsivými souvislostmi spojují s Černým kamenem. Otočil jsem
Černý kámen
103
se od hostince a rychle prošel vesnicí. Tonula v tichu; vesničané chodili spát se slepicemi. Nezahlédl jsem živou duši, když jsem kvapně opustil obec a vydal se mezi jedle, jež halily horská úbočí v tajuplném světle a v nichž se černě rýsovaly stíny. Mezi stromy nevanul vítr, ale obestřel mne záhadný, nepostižitelný šustot a šepot. Moje vrtošivá představivost mi sdělovala, že v minulých staletích za takových nocí přelétávaly zdejší údolí nahé čarodějnice na kouzelných košťatech, pronásledované šklebícími se ďábelskými familiáry. Došel jsem ke skalám a s jistým znepokojením si povšiml, že iluzivní měsíční svit jim dodává tajuplného vzezření, které mi předtím uniklo – v přízračném světle nevypadaly jako přírodní útesy, ale spíše jako rozvaliny kyklopských, Titány vystavěných cimbuří čnících z horského svahu. Když jsem tento přelud s obtížemi setřásl, došel jsem na horní plošinu a na okamžik zaváhal, než jsem se vnořil do chmurné tmy lesa. Nad stíny viselo jakési bezdeché napětí, jakoby neviditelný netvor, jenž tají dech, aby nevyplašil svou oběť. Zbavil jsem se tohoto dojmu – naprosto přirozeného, uvážím-li, jak strašidelně ono místo působilo a jak špatnou mělo pověst – a vkročil do lesa, kde mne přepadl mimořádně nepříjemný pocit, že mne někdo sleduje. Jednou jsem se dokonce zastavil s jistotou, že se mi ve tmě o tvář otřelo něco lepkavého a nestálého. Vyšel jsem na holinu a spatřil vysoký monolit, který se nad trávou vyzáble tyčil do výšky. Na okraji lesa, na straně blíže útesu, trůnil kámen tvořící jakési přírodní sedátko. Spočinul jsem na něm a představil si, že pravděpodobně tady šílený básník Justin Geoffrey napsal své výstřední Lidi monolitu. Můj hostitel měl za to, že Geoffreyho nepříčetnost způsobil právě tento Kámen, ale zárodky šílenství byly v básníkově mozku
104
Robert E. Howard
přítomny už dlouho před jeho příjezdem do Stregoicavaru. Letmý pohled na hodinky mi prozradil, že se přiblížila půlnoc. Opřel jsem se a čekal, zda dojde na nějaké přízračné představení. Ve větvích jedlí se zvedl slabý noční vánek, jenž s sebou přinášel dojem zlověstného kvílení slabých, neviditelných píšťal, šeptajících záhadnou a ničemnou melodii. Monotónní zvuk a vytrvalý pohled na monolit mne uváděly do stavu ne nepodobného autohypnóze; začalo se mi chtít spát. Bránil jsem se tomu pocitu, ale spánek si ke mně proti mé vůli nacházel cestu; připadalo mi, že se monolit rozkolébal a tančí, před mýma očima zvláštně pokroucený, a potom jsem usnul. Otevřel jsem oči a pokusil se vstát, ale nehnutě jsem ležel, jako by mne bezmocného svírala nějaká ledová ruka. Polila mne studená hrůza. Holina už nebyla opuštěná. Hemžila se tichým zástupem podivuhodných lidí a já vytřeštěnýma očima vpíjel zvláštní barbarské jednotlivosti oděvů, o nichž mi můj rozum říkal, že jsou zastaralé a zapomenuté i v této zaostalé zemi. Jistě, říkal jsem si, jsou to vesničané, kteří sem přišli na nějaké fantastické shromáždění – ale další pohled už mi sdělil, že tihle lidé ze Stregoicavaru nepocházejí. Byli to příslušníci menšího, shrbenějšího plémě, s nižším čelem a širší a tupější tváří. Někteří měli slovanské nebo maďarské rysy, ale tyto rysy byly degenerované jakoby příměsí nějaké nižší, cizorodé deformace, již jsem neuměl blíže určit. Řada na sobě měla kůže divokých zvířat a z celého jejich vzezření, jak u mužů, tak u žen, čišela smyslná zvířeckost. Děsili mne a odpuzovali, ale zároveň mi nevěnovali pozornost. Před monolitem vytvořili mohutný půlkruh a teď se pustili do nějakého zpěvu, kdy současně, jako jeden muž, rozhazovali ruce a rytmicky kolébali těly od
Černý kámen
105
pasu nahoru. Všechny oči se upíraly na vrchol Kamene, který podle všeho vzývali. Nejpodivnější ze všeho byla jakási zastřenost jejich hlasů; necelých padesát kroků ode mne stovky mužů a žen nezpochybnitelně pozvedávaly hlasy ve zběsilém zpěvu, leč ke mně tyto hlasy doléhaly jako slabé nerozlišitelné hučení, jako by přicházely přes závratné míle prostoru – nebo času. Před monolitem stála nádoba plná řeřavých uhlíků, z níž stoupal odporně páchnoucí žlutý kouř, který se pak zvláštním způsobem ovíjel kolem černého sloupu jako nějaký obrovský proměnlivý had. Po jedné straně koše s uhlím ležely dvě postavy – mladá, úplně nahá dívka se svázanýma rukama a nohama a nemluvně, kterému nemohlo být více než několik měsíců. Na druhé straně nádoby dřepěla ohavná stará babizna s podivným černým bubnem v klíně; do tohoto bubnu tloukla pomalými, lehkými údery otevřených dlaní, bubnování jsem však neslyšel. Těla shromážděných se kolébala stále rychleji, když tu do prostoru mezi lidmi a monolitem skočila nahá mladá žena s planoucíma očima, jíž kolem hlavy zběsile poletovaly dlouhé černé vlasy. Divoce se zatočila na špičkách, provířila prostranstvím a před Kamenem padla na břicho; tak zůstala ležet. Vzápětí se za ní vydala další bizarní postava – muž, kterému kolem pasu visela kozlečí kůže a jehož obličej zcela zakrývala maska zhotovená z hlavy obrovského vlka, takže vypadal jako přízračný netvor složený z lidských a zvířecích prvků. V ruce třímal svazek dlouhých jedlových výhonků, u objemnějšího konce svázaných, a měsíční světlo se mu zalesklo na těžkém zlatém řetězu, který měl zavěšený kolem krku a z něhož visel o něco slabší řetízek, jenž měl být patrně zakončen nějakým přívěskem, ale ten mu chyběl. Lidé divoce rozhazovali rukama a jako by se roz-
106
Robert E. Howard
křičeli s ještě větší silou, když se tento groteskní tvor za nepříčetného hopsání a křepčení prohnal prostorem před Kamenem. Jakmile se dostal k ženě, která před ním ležela, začal ji švihat jedlovými pruty. Zareagovala tím, že vyskočila a vrhla se do chaotického víru nejneuvěřitelnějšího tance, jakého jsem byl kdy svědkem. A její mučitel tancoval spolu s ní, udržoval divoký rytmus, svým pohybem kopíroval každý její skok a otočku a přitom nepřestával zasypávat dívčí nahé tělo dalšími krutými ranami. Při každé ráně vykřikl jedno slovo, pořád a pořád dokola, a všichni lidé ho s řevem zopakovali. Viděl jsem přinejmenším, jak se jim pohybují rty, a slabý, sotva slyšitelný šepot jejich hlasů se postupně mísil a splýval do jediného vzdáleného výkřiku, jenž se opakoval v jakémsi slintavém, nepříčetném vytržení. Co však bylo ono slovo zač, to jsem rozpoznat nedokázal. Divocí tanečníci vířili v otočkách, z nichž jim musela jít hlava kolem, zatímco přihlížející, jež zůstávali stát na místě, reagovali na rytmus jejich tance kolébáním a máváním rukama. V očích křepčící uctívačky sílilo šílenství, které se stále více odráželo i v očích diváků. Bláznivý, běsný noční tanec byl stále horečnatější a výstřednější – byl čímsi zvířeckým a chlípným a stará babizna vyla a tloukla do bubnu, jako by se zbláznila, a pruty s práskáním udávaly ďábelský rytmus. Tanečnici z rukou i nohou kanula krev, nicméně se zdálo, že švihání vnímá pouze jako stimul k překonávání hranic svých obludných a absurdních pohybových dovedností. Vrhla se do mračna žlutého kouře, jenž už rozprostřel svá jemná chapadla natolik, že obestřel obě poletující postavy, a zdálo se, že s tou páchnoucí mlhou splývá a odívá se jí. Když poté opět vyklouzla na vzduch, těsně následována zvířecím tvorem, který
Černý kámen
107
ji neustále švihal, vrhla se do nepopsatelného, explozivního třeštění a na samém vrcholu oné šílené vlny znenadání padla na trávu a za těžkého oddechování se roztřásla, jako by ji dosavadní zběsilé úsilí naprosto udolalo. Muž ji však s nepolevující prudkostí a náruživostí dál švihal; za chvíli se po břiše začala svíjivě plazit k monolitu. Kněz – jak bych mu mohl říkat – se jí ubíral v patách, nechráněné tělo šlehal vší silou své paže, až na udusané zemi zůstávala dobře viditelná krvavá stopa. Žena s hekáním dolezla ke Kameni, divoce ho objala a chladný povrch zasypala vášnivými, vroucnými polibky, jako objekt manické a bezbožné oddanosti. Výstřední kněz vyskakoval vysoko do vzduchu, poté odmrštil rudě potřísněné pruty a uctívači jeho kultu se na sebe s vytím a pěnou u úst vrhli zuby a nehty a ve slepém zvířecím vytržení si navzájem začali rvát oblečení a pokožku. Kněz dlouhou rukou popadl nemluvně a poté, co opět vykřikl ono Jméno, vyhodil naříkajícího tvorečka do vzduchu, udeřil jím o monolit a vyrazil mu mozek z hlavy; na černém povrchu pak zůstala jen příšerná skvrna. Ochromený hrůzou jsem ho sledoval, jak holými prsty jako spáry drobné tělo trhá a stříká na sloup hrsti krve, načež zkrvavené a roztrhané ostatky pohodil na uhlíky, rudou sprškou zhasil oheň a zadusil kouř, a do toho pobláznění surovci za jeho zády dál, pořád dokola, vyli ono Jméno. Nakonec se všichni znenadání vrhli na zem, svíjeli se jako hadi a kněz začal vítězoslavně rozhazovat zakrvácenýma rukama. Otevřel jsem ústa, abych vyřval děs a znechucení, ale z hrdla se mi vydralo jen suché zachroptění; na vrcholu monolitu totiž dřepěla jakási obrovská a příšerná ropuchovitá stvůra! Její odulý, odporný a nejistý obrys jsem viděl na pozadí měsíčního světla; z prostoru, kde by měl pří-
108
Robert E. Howard
rodní tvor tvář, jí mrkaly obrovské oči, v nichž se zračil veškerý chtíč, nezměrná lačnost, obscénní krutost a obludná ničemnost, které pronásledují syny člověka od časů, kdy se jejich bezsrstí předci slepě pohybovali v korunách stromů. V těch příšerných očích se zrcadlily všechny bezbožné věci a ohavná tajemství, jež spí v podmořských městech a které se straní denního světla v černočerné tmě pravěkých jeskyní. A nyní se zde tato monstrozita, přivolaná z ticha hor zvráceným obřadem plným krutosti a sadismu a krve, šklebila a mrkala na své zvířecké stoupence, kteří se jí na zemi kořili s odpornou podlézavostí. Kněz se zvířecí maskou vzal do svých surových rukou i onu svázanou a slabě se zmítající dívku a pozvedl ji k hrůze na vrcholu monolitu. A když ta obludnost lačně nasála dech, až jí od tlamy skanuly sliny, něco se mi v mozku přerušilo a já upadl do milosrdných mrákot. Oči jsem otevřel do klidného bílého úsvitu. Avšak rázem mi na mysli opět vytanuly všechny zážitky z noci, vyskočil jsem a užasle se začal rozhlížet. Monolit se nevraživě a mlčenlivě tyčil nad sytě zelenou trávou, která se vlnila v jitřním vánku, aniž se jevila jakkoliv zdupaná. Několika rychlými kroky jsem přešel travnatý prostor; tady tanečníci skákali a křepčili tak zběsile, že všechno mělo být zválené a udusané, tady se za bolestného svíjení šinula ke Kameni stoupenkyně jeho kultu, tady z ní tekla krev. Ale na rovně rostoucích stéblech nebyla jediná karmínová stopa. S hrůzou jsem si začal prohlížet i monolit, plochu, o niž zvířecký kněz rozbil lebku uloupenému nemluvněti, ale nebyla tam žádná tmavá skvrna ani strašidelná sraženina. Sen! Všechno to byla jen nespoutaná noční můra, anebo... Pokrčil jsem rameny. Jak živý a jasný sen to však byl!
Černý kámen
109
V tichosti jsem se vrátil do vesnice a vešel do hostince, aniž mne někdo spatřil. Seděl jsem a přemítal nad podivnými událostmi uplynulé noci. Teorii, že šlo o pouhý sen, jsem byl stále více nakloněn odvrhnout. Bylo nasnadě, že jsem viděl cosi iluzorního, co postrádalo hmotný základ. Ale byl jsem přesvědčen, že jsem pohlížel na zrcadlový odlesk čehosi, co se v děsivé skutečnosti odehrálo za dávných časů. Jak jsem to však měl poznat s jistotou? Jaký důkaz by mne přesvědčil, že to, co jsem viděl, bylo spíše shromážděním obludných přízraků než pouhou noční můrou s původem v mém vlastním mozku? Jakoby v odpověď na mou otázku mi v mysli problesklo jméno Selima Bahadura. Podle legend stál tento muž, který byl nejen písařem, ale i vojákem, v čele té části Sulejmanova vojska, která zpustošila Stregoicavar. Připadalo mi to dosti logické, a pokud tomu tak bylo, z vyhlazené vesnice se musel přesunout rovnou na krvavé bojiště u Schomvaalu a ke své záhubě. S nenadálým výkřikem jsem vyskočil – ten rukopis, který vzali Turkovu mrtvému tělu a po jehož přečtení se třásl hrabě Boris – nemohlo by se v něm najít líčení o tom, co dobyvační Turci našli ve Stregoicavaru? Co jiného by mohlo s takovou silou otřást ocelovými nervy polského dobrodruha? A jelikož nebyly kosti hraběte nikdy objeveny, mohlo být něco jistějšího než fakt, že ono lakované pouzdro, i se svým záhadným obsahem, stále leží ukryto pod rozvalinami, pod nimiž spočinul Boris Vladinoff? V horečnatém spěchu jsem si začal balit věci. O tři dny později jsem se ubytoval v jedné vesničce několik mil od bojiště, a když vyšel měsíc, s divokým zaujetím jsem se začal věnovat obrovské hromadě drolícího se kamene na vrcholu tamějšího kopce. Byla to úmorná práce – když na to nyní vzpomínám, nechá-
110
Robert E. Howard
pu, jak jsem toho vůbec mohl dosáhnout, třebaže jsem bez přestávky pracoval od východu měsíce do úsvitu. Právě když vycházelo slunce, odhrnul jsem poslední změť kamení a pohlédl na všechno, co zbylo z tělesných ostatků hraběte Borise Vladinoffa: pouze několik ubohých úlomků práchnivějících kostí – a mezi nimi, rozmačkáno natolik, že téměř nebylo poznatelné, leželo pouzdro, jež lakovaný povrch v průběhu staletí uchránil před naprostou zkázou. Se šílenou dychtivostí jsem ho popadl, a jen co jsem na kosti naskládal několik kamenů, pospíchal jsem pryč, protože jsem nechtěl, aby mne při zjevném znesvěcení místa posledního odpočinku hraběte Borise přistihli podezíraví vesničané. V hostinském pokoji jsem pouzdro otevřel a zjistil, že pergamen je stále poměrně netknutý; a ve schránce bylo ještě něco: jakýsi malý zavalitý předmět zabalený v hedvábí. Hořel jsem zběsilou touhou prozkoumat tajemství oněch zažloutlých stránek, ale bránila mi v tom naprostá vyčerpanost. Od odjezdu ze Stregoicavaru jsem téměř nespal a nyní na mne dolehla kombinace únavy a veškerého příšerného vypětí předešlé noci. Proti své vůli jsem se musel natáhnout na postel a probudil jsem se až se západem slunce. Chvatně jsem do sebe naházel večeři a poté se v mihotavém světle svíčky usadil ke čtení úhledných tureckých znaků, jimž byl posetý celý pergamen. Byla to obtížná práce, protože v tureckém jazyce nejsem příliš kovaný a archaický sloh vyprávění mi leckdy nešel na rozum. Ale když jsem se prokousával textem, občas na mne vyskočilo známé slovo nebo povědomý slovní obrat, a náhle jsem se začínal třást v sevření nenápadně sílící hrůzy. K vyřešení úkolu jsem napjal všechny síly, a čím byl příběh zřetelnější a nabýval hmatatelnější
Černý kámen
111
formy, tím více mi stydla krev v žilách, vlasy se mi ježily a jazyk se mi lepil na patro. Všechny vnější věci získávaly nádech hrůzného šílenství onoho ďábelského rukopisu, až noční šramot hmyzu a lesních živočichů nabyl podoby úděsného šelestění a kradmého našlapování nestvůrných hrůz a závany nočního větru se proměnily v oplzlý, škodolibý chechtot rozplývající se nad ujařmenými lidskými dušemi. Když se děleným oknem nakonec začal do pokoje linout šedý úsvit, rukopis jsem odložil a uchopil jsem a rozbalil onen předmět v hedvábí. Jak jsem se tak na něj díval krhavýma očima, chápal jsem, že se tím definitivně potvrzuje pravdivost celé záležitosti, pokud tedy o věrohodnosti děsivého rukopisu bylo vůbec možné pochybovat. Obě ohavnosti jsem vrátil do pouzdra a neodpočinul jsem si, nespal ani nejedl, dokud jsem pouzdro, v němž byly uloženy, nezatížil kamením a neodhodil do toho nejhlubšího dunajského proudu, který je, dalli Bůh, odnesl zpátky do pekla, z něhož vzešly. V kopcích nad Stregoicavarem se mi o svatojánské noci nezdál žádný sen. Justin Geoffrey měl štěstí, že na onom místě prodléval pouze přes den a poté odešel, poněvadž kdyby na to příšerné shromáždění sám popatřil, ještě předtím by mu vypověděl službu jeho chorý mozek. Jak je možné, že rozum neopustil mne, nemám tušení. Ne, sen to nebyl, hleděl jsem na obludný obřad dávno mrtvých uctívačů, kteří vyšli z pekla, aby jako za starých časů vzdali hold svému idolu; duchové, jež se kořili před duchem. Neboť jejich ohavného boha si už dávno vzalo peklo. Dlouho, předlouho dlel mezi kopci, příčetnost nabourávající přežitek překonaného věku, jehož hnusné pařáty se už nesápou po duších živých lidí a jehož království je mrtvým královstvím,
112
Robert E. Howard
zalidněným pouze duchy těch, kdož mu sloužili za jeho života. Nevím, přičiněním jaké špinavé alchymie nebo bezbožných kouzel se té jediné přízračné noci otevírají brány pekla, ale mé oči viděly to, co viděly. A vím, že jsem se té noci nedíval na nic živého, neboť zápis vyhotovený pečlivou rukou Selima Bahadura obšírně vylíčil, co on a jeho nájezdníci nalezli ve stregoicavarském údolí; četl jsem detailně popsané rouhavé oplzlosti, které mučení vypáčilo ze rtů vřeštících uctívačů; četl jsem i o ztracené, chmurné černé jeskyni vysoko v horách, kde vyděšení Turci obklíčili nestvůrnou, odulou, třaslavou ropuchovitou bytost, kterou poté zabili plameny a prastarou ocelí, již za dávných časů žehnal Mohamed, a zaříkáváním, které bylo staré už v době, kdy Arábie byla mladá. A i srdnatému starému Selimovi se chvěla ruka, když zaznamenával ono kataklyzmatické a zemětřesné předsmrtné skučení nestvůrnosti, která nezhynula sama, protože spolu s ní zahynula i šestice jejích vrahů, způsobem, který ani Selim nechtěl nebo nedokázal popsat. A ta zavalitá, ze zlata vyrobená soška zahalená v hedvábí byla jejím zpodobněním, a Selim ji vlastníma rukama strhl ze zlatého řetízku, který visel na krku zabitého velekněze s vlčí maskou. Jak je dobře, že se Turci tím ohavným údolím prohnali s pochodněmi a čistou ocelí! Podívaná, jež se nabízela oněm ponurým horám, patří do tmy a propastí ztracených věků. Ne, není to strach z oné ropuchovité stvůry, co ve mně v noci vyvolává třas. Ta je pevně uvězněna v pekle i se svou odpornou hordou a na svobodu se dostává pouze na hodinu té nejpřízračnější noci roku, jak jsem tomu byl na vlastní oči svědkem. A ani z jejích stoupenců už nikdo nepřežívá. Ne, čelo se mi rosí ledovým potem, když si uvědo-
Černý kámen
113
mím, že tyto stvůry se kdysi zvířecky krčily nad lidskými dušemi, a bojím se opět nahlédnout do stránek von Junztovy ohavnosti. Neboť nyní už rozumím jeho opakovanému slovu klíče! – stáří! Klíče ode dveří ven – spojnice s odpudivou minulostí a... kdo ví? ... s odpudivými sférami současnosti. A chápu, proč v měsíčním světle vypadají ony útesy jako cimbuří a proč krčmářův synovec soužený tolika nočními můrami viděl ve svém snu Černý kámen jako vížku na závratně velkém černém hradě. Pokud budou lidé v těch horách někdy kopat, možná pod příkrovem svahů naleznou vskutku neuvěřitelné věci. Protože jeskyně, v níž Turci lapili tu... stvůru, nebyla ve skutečnosti žádná jeskyně, a mne mrazí při pomyšlení na nesmírné propasti věků, které se musí táhnout mezi naší dobou a časy, kdy se země otřásla a jako vlnu vzedmula ony modré hory, které při svém vzestupu zastřely lecjakou nemyslitelnou věc. Ať se žádný člověk nikdy nesnaží obnažit kořeny oné děsivé věže, které lidé říkají Černý kámen! Klíč! Ano, je to Klíč, symbol zapomenuté hrůzy. Tato hrůza se vytratila do předpeklí, z něhož nestvůrně vylezla za černého úsvitu Země. Ale co ony další ďábelské možnosti, na něž naráží von Junzt – co ona monstrózní ruka, která v něm zardousila život? Od chvíle, kdy jsem si přečetl, co psal Selim Bahadur, už nedokážu pochybovat o ničem ze stránek Černé knihy. Člověk nebyl vždy pánem Země... a je jím vůbec nyní? A neustále mne pronásleduje otázka: pokud takový nestvůrný tvor jako Pán monolitu nějakým záhadným způsobem tak dlouho přežíval ze své vlastní závratně vzdálené doby, jaké nepopsatelné bytosti mohou i v této chvíli číhat v temných zákoutích světa?
OBSAH Obyvatelé podhrobí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Dwellers under the Tomb
Enlilův hlas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 The Voice of El-Lil
Děti noci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 The Children of the Night
Černý kámen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 The Black Stone
Netvor na střeše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 The Thing on the Roof
Démon prstenu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 The Haunter of the Ring
Dermodova zhouba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Dermod’s Bane
Hrob mi nekopejte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Dig Me No Grave
Aššurbanipalův plamen . . . . . . . . . . . . . . . . . 177 The Fire of Asshurbanipal
Kobra ve snu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 The Cobra in the Dream
Nestvůrný kopytnatec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 The Hoofed Thing